Eva Stehlíková Hra o Ctnostech HUdegardy z Bingen Hfas Hildegardy z Bingen, třeba se nahrávky jejích písní staly v minulých létech módou světových hitparád, dosud nedolehl k uším teatrologů. Asi jediný, kdo ji vzal - kromě jejího vytrvalého obdivovatele Petera JDronkeho1 - vazně, je Richard Axton, který jí ve své vynikající knize o středověkém divadle2 přisoudil nepominutelné místo. Zařadil totiž její Ordo virtutum, Hru o Ctnostech, mezi nejzajímavějií latinské hry raného středověku, hned po bok hrám o Danielovi (cca 1140) Ludus de Antichristo z Tegemsee (cca 1160), Passio z Montecassina(cca í 160) a vánočních a velikonočních her zachovaných ve sbírce Carmina Burana (cca 1200). Tyto skvosty 12. století nejlépe samy dokazují, jak neúčelné je hledat při zkoumání středověkého divadla lineární vývoj. Mnohé pozdější hry z 14. a 15 stol. jsou daleko primitivnější a prostší nebo zachovávají po staletí tutéž texturu, zatímco tyto poměrně rané texty patří k nejzajímavějšímu a nejkom-plikovanějšímu, co se nám zachovalo. Hildegardin text je navíc v kontextu středověké literatury i středověkého divadla čímsi zcela ojedinělým. Naše znalosti o životě Hildegardy z Bingen jsou poměrně bohaté. Narodila se v Bermersheimu v Porýní v roce 1098 (tedy víc než století po smrti Hrotsvity) a strávila celý život v klášteře, kam vstoupila jako osmiletá. R. 1136 se stala představenou kláštera Disibodenberg. Tam nabyla vzdolání, o němž se badatelé nevyjadřují příliš lichotivě.3 Nicméně se proslavila nejen tím, Že založila klášter Rupertsberg u Bingen (tam také zemřela 17. 7. 1179) a věnovala se intenzivně teoreticky i prakticky léčitelství, ale především proslula svým viziůnárstvím, kterému se dostalo církevního placet na synodě v Trevíru (1147/48). Z jejího bohatého díla proto patrně nejvíce zajímal spis Scivias* popis a vlastní výklad jejích 26 vizí. Pozornosti se dostalo také její korespondenci se sv. Bernardem, papeži a panovníky.5 Známe jména jejích spolupracovníků, víme mnohé překvapivé podrobnosti. Hildegardina poezie byla však donedávna podceňována. Jako by na ní utkvělo jakési ódium, o něž se zasloužil asi svou autoritou K. Langosch.6 Místo aby psala řádně veršem, užívala totiž jakési prózy7 a její latina, podle mínění mnohých, nedosahovala standardní úrovně.8 Výhrady jsou samozrejmé na místě, pokud její literární tvorbu poměřujeme díly jejích učených současníků. Právě tak se ovšem dá říci, že Hildegardin projev byl velmi osobitý a její svěží jazyk zřejmě odrážel spíše mluvenou formu latiny, kterou její spolupracovníci jen povrchově upravovali.9 Zvláštní sepětí jistého jazykového primitivismu a exaltovanosti komplikovaných, těžko přeložitelných obrazů se dnes jeví jako velmi přitažlivé. 1. Nemáme ovšem představu o Hildegaxdine vztahu k divadlu. Žádné zprávy se nám, pokud vím, nedochovaly. Vzhledem k tomu, že Hildegarda byla pramálo ovlivněna středověkou poetikou a její intence nebyla modifikována estetickým záměrem, můžeme si snad dovolit hypotézu, Že světské radovánky pro ni byly Čímsi, co je pod ďáblovou patronací. Když ve třetí vizi třetí knihy Scivias personifikované Vítězství podrobuje ďábla, leží pod jeho nohama lidičky, z nichž někteří hrají na trubky, jiní Žertovně vrzají na různé nástroje a další hrají různé hry (diversis ludis ludunť). Vítězství drží v pravici kopí, kterým je nelítostně probodává.10 Není však pochyb o tom, že Hildegarda uznávala theatrum sacrum, liturgické divadlo, které doplňovalo posvátné obřady. Zkomponovala i jakési scénické pásmo k poctě sv. Ruperta, patrona kláštera, v němž se zcela volně mísí lyrické a dramatické momenty. I kdybychom nesdíleli snahu po zařazení Ordo virtutum mezi středověké dramatické texty, museli bychom připustit, že tu máme co dělat s moralitou," žánrem kvetoucím daleko později, až v 15. a 16. století především ve Francii, Španělsku 32 na podceňována. ;aslouŽil asi svou 5 veršem, užívala mnohých, nedo-i samozřejmě na jeme díly jejích lá říci, že Hilde-3Ží jazyk zřejmě ou její spolupra-tní sepětí jistého komplikovaných, y velmi přitažlivé. ■dine vztahu k di-lochovaly. Vzhle-rlivněna středově-:ována estetickým i, že světské rado-iu patronací. Když ikované Vítězství dičky, z nichž ně-na různé nástroje int). Vítězství drží )dává.10 Není však theatrum sacrum, Lé obřady. Zkompo-i. Ruperta, patrona ické a dramatické zení Ordo virtutum i bychom připustit, i kvetoucím daleko s Francii, Španělsku a Anglii. Ordo virtutum však zcela vyhovuje definici tohoto žánru. Je to "dramatizovaná alegorie', v níž jsou personifikace abstraktních vlastností užity k náboženským účelům".12 Po-necháme-li pro tuto chvíli stranou druhou část téže definice, která tvrdí, že moralita byla "hrána herci (což mohli být klerici, ale spíše skuteční nebo částeční profesionálové) na pevném jevišti, ať již v otevřeném nebo uzavřeném prostoru", můžeme za jejího předchůdce označit Psychomachii (Zápas o duši) největšího křesťanského básníka pozdního starověku Aurélia Clementa Prudentia (348 - po 405). Tato první křesťanská alegorie navazující na římskou zálibu v abstraktních pojmech je autorem lokalizována mimo prostor a čas. Až na postavy Nového zákona, jež stojí v pozadí, je tu zcela vyloučen lidský element a těžiště je položeno do abstraktního zápasu, v němž se utkávají v jednotlivých bitvách personifikované Virtutes (Ctností) a Viííae (Nectnosti). Organizovány do dvojic stojí tu proti sobě Fides, Víra, v roztrhaném šatě s rozcuchanými vlasy a nahými pažemi, a Veterum Cultura Deorum, Uctívání starých bohů, panenská Pudicitia, Stud, v zářící zbroji, a její protějšek, Sodomita Libido, stejně jako Patientia, Trpělivost, s vážným výrazem ve tváři, a Ira, Hněv, s pěnou u úst a očima podlitýma krví. Utkávají se v šesti nekřesťansky krvavých zápasech, jež mají gladiátorskou atmosféru. Poté se na scéně objeví Concordia, Svornost, vedoucí vítězné vojsko zpět do tábora. Zbývá utkat se v sedmé bitvě s posledním a nejhorším nepřítelem, kterým je Discordia, Nesvornost. Concordia je však zraněna (naštěstí lehce) a Discordia, která zahodila svůj plášť a bič a ozdobila si vlasy olivovou ratolestí, se lstivě veďe mezi Ctnosti. Když je však poznána, obklopena vojskem s tasenými meči, přizná se ke svým záměrům. Královna všech Ctností, Víra, nedovolí protivnici dlouho mluvit a probodne její jazyk oštěpem. Nato "nesčetné pravice" Ctností rozervou její tělo na kousky a naházejí je zvěři na zemi, v povětří a v moři. V táboře Ctností je pak postaven chrám podobný novému Jeruzalému, na jehož trůn usedne Víra. Klimax velmi chudého děje, v němž je největší pozornost věnována barvitým charakteristikám Ctností a Nectností (které se staly součástí křesťanské ikonografie) a jejich ré-torským projevům před jednotlivými zápasy, ukazuje k základnímu problému díla: do boje tu jdou sama slova a bitevním polem je pole sémantiky. Etymologické hříčky, aluze na klasické a biblické texty, výpůjčky z nejrůznějších autorů vládnou dílu, jehož cílem není vyprávět jednoduchý děj, ale přizvat čtenáře k této válečné hře, v níž abstraktní postavy -mají všechny nedokonalosti a ambivalentnosti lidské povahy. Discordia — exsanquis turbante metu, třesoucí se a bledá strachy - sama dává najevo svou zvukomalebnou hříčkou (Discordia dicor - Deus est mini discolor), že je skryta už v aktu řeči. Proto je zbavena jazyka, kterému je tím zabráněno v možné manipulaci pojmy. 2.. Hildegardino Ordo virtutum je na první pohled text jiného druhu. S Prudentiovou epikou jej spojuje pouze alegorická metoda a téma. Ordo však nemá narativní pasáže, je tvořeno pouze promluvami alegorických postav. Větší blízkost lze vidět v Ludus de Antichristo. Tam alegorické postavy (Ecclesia - Křesťanská církev,' Gentilitas - Pohanství, a Si-nagoga- Židovství, provázené Milosrdenstvím - Misericordia a Spravedlností - Justitia) však tvoří pouhý rámec děje. V Ordo virtutum jsou abstraktní postavy - s výjimkou patriarchů a proroků, kteří vystupují pouze na počátku -hlavními aktéry. Proti sobě tu stojí dva protivníci: Virtutes, Ctnosti, a Diabolus, Ďábel. Ctností je šestnáct - Humilitas (Pokora), Karitas (Láska), Oboediencia (Poslušnost), Fides (Víra), Spes (Naděje), Castitas (Čistota), Innocentia (Nevinnost), Verecundia (Cudnost), Misericordia (Milosrdenství), Discretio (Opatrnost), Victoria (Vítězství), Paciencia (Trpělivost)*, Amor Celestis (Boží láska), Timor Dei (Strach z Boha), Contemptus Mundi (Pohrdání světem), Scientia Dei (Vědomí Boha). K nim bývá přiřazena ještě Disciplina (Kázeň), dosazovaná do textu na místo, kde není mluvčí určen. Boj se tu však neodehrává pouze mezi Ctnostmi a Ďáblem, kteří zápasí o sbor Duší. Protagonistou je gřímo jedna z duší označená z počátku jako Felix Anima — Šťastná Duše. P. Dronke, o jehož edici se opíráme,13 rozdělil text do prologu, čtyř scén a finále. Toto děleni je samozřejmě pouze pomocné a podtrhuje jen výstavbu textu. Vlastnímu ději totiž předchází krátký dialog mezi Ctnostmi a patriarchy a proroky, kteří vymezují představu kosmického stromu, jehož jsou patriarchové a proroci kořeny (radices), zatímco Ctnosti jsou ratolestmi (rami) vyrostlými ve stínu (umbra) Božího pohledu (doslova oculi viventis, živoucího oka). Vlastní "hru" otvírá chór Duší uvězněných v lidských tělech, které lamentují nad svým osudem: měly být dcerami 33 královskými, ale pro Adamův hřích ztratily své výsadní postavení ve světle živoucího slunce a musí žít in umbra pec-catorum, ve stínu hříchů. Šťastná Duše má mezi nimi jistá privilegia - přichází žádostivá a plná dobré vůle, brzy se však její směřování mění: Šťastná Duše Ó sladké Božství, ó líbezný živote, v němž budu nosit přeslavný Šat a přijímat to, co jsem ztratila při prvním zjevení, po tobě toužím a všechny ctnosti volám na pomoc. Ctnosti Ó šťastná duše, ó sladké Boží stvoření, bezedná hlubina Boží moudrosti tě stvořila, jsi plná lásky. Šťastná Duše S radostí k vám přijdu, abyste mi mohly dát políbení svého srdce. Ctnosti Máme za povinnost s tebou bojovat, ó dcero královská. Ale Duše se zdráhá a naříká Ó těžká práce, ó tvrdé břímě, které musím nést oděna do tohoto žití! Je příliš obtížné bojovat proti vlastnímu tělu. Volá Ctnosti na pomoc, protože neví, co má dělat, nedbá na napomenutí Boží vědomosti, která ji poučuje, a vzbouří se: Ona Duše Bůh stvořil svět neučiním mu křivdu, ale chci jej užívat! Tato slova vyvolávají Ďábla, který lstivě Duši strhne k sobě tím, že jí předestře vizi světa, kde není třeba se namáhat, světa, který je jí otevřen a přijme ji s velkými poctami. Marně Ctnosti truchlí nad jejím osudem. Duše, svedena Ďáblem, odchází. Pasáž oznaěenou Dronkem jako 2. scéna tvoří následná prezentace Ctností, které - vedeny královnou Ctností Pokorou - se postupně představují a jsou ostatními Ctnostmi přijímány do jakéhosi tanečního kruhu, jehož uzavření povede k šťastné korunovaci vytrvalých. Konec patří Vítězství triumfálně pošlapávajícímu Hada — svůdce lidského pokolení, a Opatrnosti, která jako lux et dispensatrix omnium creaturarum, světlo, vedoucí všechna stvoření k rozvažování, vlastně utvrzuje člověka v nutnosti vyvinout svobodnou aktivitu. Ďábel, který odvedl Duši, je však všudypřítomný -jednou dokonce vstupuje do jejich dialogu. Zdá se, že po celou dobu je v kruhu Ctností, neboť Nevinnost ostatní Ctnosti varuje, aby prchaly před ďábelskou nečistotou. Triumfální zpěv Pokory Gaudete ergo, filie Syon!, Radujte se, dcery Siónské!, uzavírá tanec a otevírá další část děje, v němž se k Ctnostem kajícně vrací zpět zbloudilá Duše, litující svého pochybení a volající všechny Ctnosti na pomoc (scéna 3). Kajícná Duše si stýská a oslovuje Ctnosti A vy královské Ctnosti, jaké jste krásné a jak záříte v nejvyšším slunci a jak sladký je váš příbytek ! Běda mi, že jsem od vás uprchla! Ctnosti ó uprchlice, pojď, pojď k nám a Bůh tě přijme. Ona Duše Ach! ach! Hřešení mne strávilo svou horoucí sladkostí, a proto jsem se obávala vstoupit. Ctnosti Neboj se a neutíkej, protože dobrý pastýř hledá v tobě svou ztracenou ovečku. Ona Duše Nyní potřebuji, abyste mne přijaly, protože páchnou mé rány, jimiž mne starý had poskvrnil. Ctnosti Poběž k nám a sleduj ony stopy, a neupadneš v naší společnosti a Bůh tě uzdraví. Kajícná Duše k Ctnostem Jsem, jsem hříšnice, která unikla životu. Plná vředů přicházím k vám, abyste mi propůjčily štít spásy. Ó ty veškeré vojsko královny, a vy, bělostné lilie její, s nachovým rouchem z růží, skloňte se ke mně — jako poutnice jsem od vás utekla. Pomo2 pozvec Ctnosti ó Duší a oděj j Ona Duše ÓPoko Velmi j obdařih Nyní se Pokora Ó všech pro své j a predve Ctnosti Chceme Celé neb Sluší se t Pokora Ó ubohá protože v pro tebe t I zde Duši vŠa Duše se vzchoj Ctnostmi nad r Kajícná Duše Poznala jsi jsem od tel Teď však,. A ty, ó krá Pokora k Vítězs Ó nejstateč a pomozte i Ctnosti Ó nejsladší který pohlti Ó slavná a i budeme s te Pokora Svažte jej te Ctnosti 34 nou z ruzi, ís utekla. Pomozte mi, abych v krvi syna Božího mohla se opět pozvednout. Ctnosti Ó Duše uprchlická, buď silná a oděj se světlem zbraní. Ona Duše Ó Pokoro, ty jsi skutečný lék! Buď mojí záštitou. Velmi jsem se mýlila, pýcha mne zlomila, obdařila mne mnohými jizvami. Nyní se k tobě utíkám, ujmi se mne! Pokora Ó všechny Ctnosti, ujměte se hříšnice, truchlící pro své jizvy, pro rány Kristovy, a předveďte ji ke mně. Ctnosti Chceme tě přivést zpátky a už tě neopustíme. Celé nebeské vojsko se nad tebou raduje. Sluší se tedy, abychom zazpívaly symfonii. Pokora Ó ubohá dcero, chci tě obejmouti, protože velký lékař těžké a hořké rány pro tebe trpěl. I zde Duši však dostihne Ďábel, který ji chce odvésti zpět. Duše se vzchopí k boji, statečně se Ďáblovi postaví a spolu se Ctnostmi nad ním zvítězí: Kajícná Duše Poznala jsem, že všechny mé cesty byly špatné, a tak jsem od tebe uprchla. Teď však, ó svůdce, budu s tebou bojovat. A ty, ó královno Pokoro, svým lékem mi pomáhej! Pokora k Vítězství ó nejstalečnějŠí a nejslavnější vojáci, přijďte a pomozte mi zvítězit nad tím zákeřníkem. Ctnosti Ó nejsladší válečnice u kypícího pramene, který pohltil vlka nenasytného ! ó slavná a korunovaná, my rády budeme s tebou bojovat proti tomuto svůdci. Pokora Svažte jej tedy, ó přeslavné Ctnosti! Ctnosti Ó královno naše, tebe poslechneme, a předpisy tvé ve všem vyplníme. Vítězství Radujte se, přítelkyně! Starý had je svázán! Ctnosti Chvála ti, Kriste, králi andělů. Ctnosti vedené Vítězstvím tedy Ďábla svážou, Čistota, ztotožněná s Pannou Marií, živící ve svém panenském těle zázrak, pošlape jeho hlavu. Odmítá jeho smilné myšlenky, neboť zrodila toho, který sjednotí k boji s Ďáblem celý lidský rod (scéna 4). V epilogu, který Dronke připisuje Ctnostem a Duším, se vracejí obrazy, které známe z prologu: Na počátku všechna stvoření byla svěží a uprostřed nich kvetly květy; potom zeleň ustoupila. A onen muž-válečník to viděl a řekl: To všechno vím, ale zlatý počet ještě není dovršen. Ty pohleď do otcovského zrcadla; Cítím únavu ve svém těle a moji maličcí také ochabují. Nyní si pamatuj, že plnost, která byla na počátku, nesmí uvadnout. Nyní jsi měl v sobě, že tvé oko nikdy neustalo, dokud jsi viděl mé tělo plné drahokamů. Neboť mne unavuje, že všechny mé lidy jsou na posměch. Otče, viz, tobě ukazuji své rány. Nyní tedy, všichni lidé, skloňte kolena svá před otcem svým, aby k vám mohl napřáhnout svou ruku. 3. Je zřejmé, že na rozdíl od Prudentiovy Psychomachie, jejíž znalost můžeme předpokládat, ale patrně nemůžeme dokázat, jde v Ordo virtutum o skutečné střetnutí alegori-zovaných postav, které je dramaticky prezentováno. Navíc text vykazuje i skutečnou dramatickou konstrukci, kterou lépe oceníme, srovnáme-Ii text vycházející z rukopisu R z Wiesbadenu (datovaného 1180-1190), kterýpodává Dronke, 35 s jakousi zárodečnou verzí hry, kterou nacházíme už v poslední vizi spisu Scivias.1* Tato verze je přibližně o polovinu kratší, neobsahuje "tanec Ctností" a končí návratem Duše k Ctnostem. Svedená Duše tedy pouze odchází a zase se vrací. Závěrečný boj s Ďáblem a jeho přemožení tu ještě chybí. Je tedy zřejmé, že dialogizovánému textu dodala Hildegarda v následujícím přepracování především dramatické napětí a zřetelnou katarzi. Na druhé straně ale vložení "tance Ctností", nadměrně dlouhé pasáže, která nijak neposunuje děj, je z dramatického hlediska vlastně retardující. Takováto "neekonomičnost" je však vlastní středověkým textům a je i typickým znakem tzv. liturgického dramatu, v němž je možno vcelku libovolně přidávat či ubírat jednotlivé výstupy. Od něho se ovšem liší nejen svým tématem (za liturgická dramata považujeme většinou krátké zpívané latinské texty neschopné existovat mimo liturgii, které čerpají tematicky ze Starého a Nového zákona, z apokryfů, z legendy o Posledním soudu a příběhů o světcích), ale i texturou. Ordo virtutum nemá centonový charakter jako liturgická dramata, jejichž text je tvořen z větší části biblickými citáty a formulemi převzatými z breviáre a misálu. Jedinými citáty v Ordo virtutum je narážka v prologu Qui sunt hi, qui ut nubes (srv. IsaiአLX 8: Qui sunt hi, qui uí nubes volant et quasi columbae ad fenestras suas, Kdož jsou ti, kteříž se jako hustý oblak sletují a jako holubice k děrám svým?) a pokynutí Ctnosti k Šfastné Duši Multum amas, Jsi plná lásky (srv. Lukáš VII, 47). Zato je text přesycen obrazy, které mohou být interpretovány jen v kontextu středověké filosofie a mystiky. Bohužel praxe editoru středověké literatury zde stírá právě to, co nás nejvíce zajímá. Rubrika, scénická poznámka, se v zachovaných rukopisech zpravidla liší stejně tak, jako se liší vlastní text, přičemž rozdíly mohou mít formu pisárskych obměn, chyb, prostých a jednoduchých variací i podstatného přepracování. Jednotlivé rukopisy jsou - v případě dramatu -vlastně svébytnými zápisy sloužícími k různým inscenacím textu, takže se v nich přirozeně sváří tendence k fixaci, k uchování určitého tvaru, s tendencí k proměně přicházející s každou další realizací.15 Editor usilující o rekonstrukci jakéhosi ur—textu tyto rozdíly eliminuje a navíc je deformuje tím, že vytváří jakýsi umělý řád. Peter Dronke dodal textu nejen rozdělení, které zcela odporuje dobovému úzu, ale zjednodušil i rubriku. Ta je v tomto textu tvořena výhradně uvozením mluvčího : Ctnosti, Patriarchové a Proroci, Duše, Ďábel aj.. Uvození sebou však nese i jasný pokyn inscenační - proměna chování Duše je naznačena nikoli adverbiálně, jak bývá v dramatu této doby zvykem (šťastně, smutně aj.), ale substanciálně: Duše je postupně Šťastná Duše, Smutná Duše, Nešťastná Duše, Kající se Duše. Zřídka tu bývá doplnění slovesným tvarem: Sed, gravata, Anima conqueritur, ale Duše se zdráhá a naříká, vždy navíc pouze v indikativu prézenta (což je citelný rozdíl proti liturgickému dramatu, kde konjunktiv vždy naznačuje intenci: ať zpívají, ať se otočí, ať jdou). Srovnatelný text ve Scivias vykazuje také podstatně větší důraz na označení směru komunikace — zatímco Dronke má pouze Šťastná Duše -Ctnosti, ve Scivias čteme: Invocatio fidelis animae, Oslovení věrné duše — Responsorium virtutum, Odpověď Ctností, častější je tu i předložková vazba - ad, k : Scientia Dei ad animam Ulam, Vědomost Boží k oné Duši, Strepitus diaboli ad Humilitatem et ad reliquas Virtutes, Hřmot Ďábla k Pokoře a ostatním Ctnostem. Teprve srovnání všech rukopisů hry (pisatelce těchto řádků nedostupné) by nám dalo odpověď na otázku, zda tyto variace mohly mít důvod v odlišném pojetí představení. 4. Hovoříme tu bez zábran o představení hry, aniž máme jakýkoli externí důkaz takové skutečnosti. Je tu však důkaz čistě interní: Hraje opatřena notami'6 a my musíme mít vždy na paměti, že hudba je vlastně scénickou poznámkou sui generis. Znamená jasný pokyn, ke zpívání textu. Zpívání textu je ve středověku věcí veřejnou, je to, jak praví šikovné anglické vyjádření, "performing act", pod nímž si můžeme představit určitou scénickou podobu díla, která může mít jak "koncertní", tak divadelní rysy. Notace nám přináší ještě další překvapení: Všechny postavy hry zpívají, pouze jediná mluví: je to Ďábel, kterému zpěv není dovolen, a uvádí se sám notným hřmotem (strepitus, suggestio). Peter Dronke okouzlený ilustracemi ke Scivias, na nichž nalézáme ležícího Ďábla spoutaného řetězy a Vítězství ve zbroji šlapající na svíjejícího se Ďábla, rekonstruuje možné představení v duchu ilustrací: "Šestnáct Ctností a jejich královna, Pokora, jsou na zvýšených místech v pozadí hracího prostoru. Jejich kostýmy [...] musely být spektakulámí, zářivě barevné. Například Láska má Šat nebeské barvy, se zlatým pláštěm ; nictví. p( okovy na oblek [...; ných očí zmařeny vedou cícř a řetězy ř představu opatrnosti; podává ve veníod ilu, nejsou ilus postavám můžeme s aíegorickýc tělně vyloui bohatě scén Poznámk; 0 Dronke P.,, Wrirers of, Hildegard c Teprve při d patrf múj sr< Hildegar si spojitosti jasně vědoir "předchůdce též pozn.il) dramatické p 2) Axton R., Ei s- 77-79. 3) Buchwald W. München 198 gelehrter Bili Sprachbestanc 4) Česky Cestyv, Obsahuje potí; 5) Český výbor E 6; Reallexikon de wenig, der For 7) To je vlastně [ Christian-Latu myslic, v/hose; 36 : Ctnos-ní sebou ání Duše íatu této : Duše je íe, Kající em: Sed, a naříká, ný rozdíl laznačuje ý text ve ;ení smě-á Duse -Oslovení íoslí, čas-a Dei ad js diaboli ik Pokoře opisů hry Ipověď na ,ém pojetí niž máme šak důkaz 3 mít vždy imkou sui i. Zpívání ví šikovné ;i můžeme iže mít jak ináší ještě ,uze jediná a uvádí se