Poznámky 1) Starobylá skladanie, 5. díl, ed. V. Hanka, Praha 1823, s. 198-219. 2) Výbor z literatury české, I, ed. P. J. Šafařík, F. Palacký, J. Jungmann, V. Hanka, Praha 1845 s. 64-82. 3) Nebeský, V^B.: Mastičkář, Časopis Českého muzea 1847, 1, s. 325-341. 4) Gebauer, J.: Staročeský Mastičkář a páně A. Šemberovy námitky proti jeho přesnosti, Listv filologické 7, 1880, s. 90-121. 5) Patera, A.: Drkolenské zlomky staročeských her dramatických ze 14. století, Časopis Českého muzea 1889, s. 123-139. 6) Truhlář, J.: O staročeských dramatech velikonočních, Časopis Českého muzea 1891 s. 3-43 165-191. 7) Máchal, J.: Staročeské skladby dramatické původu liturgického, Praha 1908, s. 37-45 edice na s. 63-80 a 85-93. 8) Polak, A.: Die ahbôhmischen Quacksalberbruchstucke, Jahresbericht der Oberrealschule in Neutitschein 1910-1911, s. 18-32. Podobným směrem šla později i studie W. Schmidta Der alttschechische Mastičkář und sein Verhältnis zu den deutschen Osterspielen, Zeitschrift fiir Slawistik 2, 1957, s. 223-242. 9) Černý, V.: Staročeský Mastičkář, Praha, Rozpravy ČSAV 1955, 84 str. 10) Transkribovaný text MastiČkářeje dostupný i v bibliofilské edici K. Janského Hyperíon (vydal jej tam 1920 F. Krčma), v edici F. Oberpfalcera Nejstaršíčeské hry divadelní (1941), ve výboru J. Hrabáka Staročeské drama (1950) a ve Výboru z české literatury od počátku po dobu Husovu (1957). 11) Nejedlý, Z.: Dejiny předhusitského zpěvu v Čechách, Praha 1904, s. 179-181,209-211; nové vydaní Dějiny husitského zpěvu, I, Praha 1954, s. 243-246, 281-283. 12) Trost, P.: K staročeskému Mastičkáři, Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci Jazyk a literatura 3,* 1956, s. 103-105. 13) Jakobson, R.: Medieval Mock Mystery - The Ôld Czech Unguentarius, Studiaphilologica et litteraria in honorem L. Spitzer, Bern 1958, s. 245-265. 14) Dopis Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi o noetice a sémantice švandy, sborník 10 let Osvobozeného divadla, Praha 1937, s. 27-34. 15) Černý, V.; Od bonifantů k mastičkářům. Sborník historický 9, 1962, s. 95-135. 16) Do této linie zkoumání patří i obsáhlá kniha M. M. Bachtina Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (rusky 1965, český překlad 1975); i z jejích poznatků by bylo možno studium českého Mastťčkáře obohatit. 17) Svejkovský, F.: Dvěverze Mastičkáře-dva typy středověké frašky. Česká literatura 11,1963, s. 473-487; týž: Mastičkář, in F. S.: Z dějin českého dramatu, Praha 1966, s. 108-136; týž: Rozvoj světského divadla v českých zemích, in Dějiny českého divadla, I, Praha 1968, s. 72-74; týž: Vetula-Eplsode im Melker Salbenkrämerspiel, Zeitschrift fiir déutsche Philologie 87' 1968, 1. Heft, s. 1-16. ' 18) Veltruský, Jarmila F.: A Sacred Farce from Mediavel Bohemia, Michigan Studies in the Humanities, Ann Arbor 1985,396 str. Srov. i mou recenzi ve sb. Husitský Tábor 9,1986-87 s. 393-395. Roman Jakobson Středověké fraškovité mystérium (Staročeský Mastičkář)1 V naší době je bezpochyby zesvětštěno anebo se zesvětšťujé všechno, včetně obscenity: užita dnes není ničím jiným než sprostotou... S. Reinach Ať už jde o dramaticko-liturgické jádro, jež se stalo základem připomínky Spasitelova narození nebo jež se vztahuje k jeho smrti a zmrtvýchvstání, komický prvek můžeme v zárodku nalézt již od chvíle, kdy se začala vyvíjet jeho scénická podoba, jak jí znala církev, a právě takje tento vývoj také určitým způsobem skryt už v samotné liturgii. M. Wilmotte f Henri Bergson hovoří o „člověku, který jednou na otázku, proč neplakal při kázání, ačkoliv všichni ronili slzy, odpověděl - ,Ja nepatřím k farnosti!'" Filozof dodává: „Co si ten dotyčný myslel o pláči, platí patrně ještě více o smíchu." Snaha pochopit, co je na komickém směšné, představuje jednu z největších obtíží, s nimiž se vyrovnávají při kulturní asimilaci evropští přistěhovalci do Ameriky. Dobře 'známá anekdota popisuje cizince jako někoho, kdo se směje všemu krg_mě^tipfu^J -------To", co Běrgšoh uvedl o smičTiu ještě více, když k prostorovému posunu připočteme posun časový a když se pokusíme stát „spoluviníky" smíšků odlehlé minulosti, která se může lišit vším - rejstříkem objektů pro smích přípustných a běžných, rozmanitými účely smíchu, různorodými postoji k jeho terčům, proměnlivou technikou komiky. Fotografický archív zločinců se snaží usnadnit dokonalé poznání lidské tváře tím, že vedle sebe staví dvě fotografie - en face a záběr z profilu, zatímco Picassovy portréty s dvojitým obličejem vyjadřují oba úhly pohledu zároveň. Profil i en face jsou pro nás tedy samozřejmě partes pro toto, ale žádný z těchto dvou synekdochických obrazů dnes necítíme jako komicky zkreslující. V české středověké miniatuře nicméně profil (viz Matějček, str. 18) a ve starověkém egyptském umění naopak en;face znamenají karikaturu a mají obvykle zobrazit nízkou, nemravnou a démonickou bytost. Po celý středověk se v mnoha katedrálách, kostelech a klášterech západní Evropy konala při slavnostech Bláznů nebo Osla fraškovitá liturgie. Sloužili ji podjáhni a nižší světské duchovenstvo o vánocích a zejména na svátek Obřezání Páně. Tyto veselé oslavy se udržovaly a rozvíjely i ve 14. století, „aniž v tom bylo" -jak oprávněně zdůrazňuje Gardiner - „účinně bráněno" (str. 16), a odsoudila je teprve reformace. O povaze rané reformace se přesvědčíme u Jana Husa; v českém Výkladu na Pater vy slovuj e svůj názor najedno takové tradiční představení, jehož se sám v mládí účastnil: „Co pak činie zjevné nekázni v kostele, strojiece krabošky,* jakož i já v mladosti byl sem jednu pohřiechu kraboškú! kto by vypsal na Praze? Učiniece žáka potvorného biskupem, posadie na oslici tváří k uocasu, vedú ho do kostela na mši, a před ním mísu polévky a konev neb čbán piva, i držie před ním, an jie v kostele. kraboška - škraboška, maska 8 9 A videch, an kadí u oltáře, a vzdvih nohu nahoru, i vece hlasem velikým: Bú!2 A žáci nesěchu před ním veliké pochodně miesto sviec, a chodí oltář od oltáře, tak kadě.3* Potom uzřěch, ano žáci vše opak kukly kožišné obrátili, a tancují v kostele; a lidé sě dívají a smějí, a mnějíce by to bylo vše svatě neb právě, že to mají v své rubrice, to jest v svém ustavení. Věrně pěkné ustavenie: nekázeň, ohavenstvie! [...] Dokud jsem byl mladý v letech i rozumů, také sem byl z té rubriky bláznivé; ale když mi dal Pán Buoh poznánie v Písmě, již sem tu rubriku, to jest ustavenie toho zabylstvie, ** z své hlúposti vymazal" (Erben, str. 302). Autor plně chápal, že pro farníky nebyl přístup k parodii otázkou jejich vlastního zbožného či bezbožného postoje, ale že závisel na zvyku, na vzorci chování, jejž všichni přísně dodržovali. Samotný názor Husův odhaluje týž sklon mladé reformace k obrazoborectví jako Viklefův Tretise of miraclis pleyinge napsaný na samém konci 14. století. Vystupuje v puritánském duchu proti hrám (ludi), neboť užívají neuctivě jména Božího a pokoušejí se působit na lidi prostřednictvím prázdných znamení a falešných citů (viz Mätzner, str. 224). Chambers (I, kap. XIII a násl.) a Gayley (kap. III) se pečlivě věnovali studiu slavností zvaných Asinaria (slavnosti Osla); z jejich výzkumu vyplývá, že za hlavní téma tohoto svátku lze pokládat parodický ohlas chvalozpěvu Magniflcat a zejména verše „deposuit potentes de sede, et exaltavit humiles" („vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil" - Luk. 1:52). Touha zpřevracet stávající řád, nastolit ducha nevázanosti a přinést naprostou rovnost našla svůj groteskní výraz v obřadech Bláznů či Osla. Všechny zvláštní symboly fraškovité liturgie směřovaly k tomu, aby hlásaly, oslavovaly a velebily prostotu a pokoru. Obřadu se účastnil trpělivý čtyrnožec jako veselá připomínka věrných oslů z biblických dějin, kteří patřili k motivům vánočních her, „ludů" - Bohem nadané Balámovy oslice (asina), osla u Ježíškových jeslí a osla, na němž Panna odvezla Dítě do Egypta. Svátek Osla se řadí k mnoha případům, kdy - abychom užili pochybovačného výroku českého vědce - „se fraškovité zrodilo z posvátného" (Černý, str. 1), aje také jedním z jasných dokladů předkřesťanského rituálu ukrytého za středověkou slavností. Nadto fraškovitá liturgie neustále přitahovala nové folklórní příměsi. Pronikaly sem prostřednictvím hanebných písní (cantilenae inhonestae) i nestydatých a šaškovských řečí (verba impudissima ac scurilla), jichž užívali celebranti těchto „hanebných mší", jak uvádí Epištola pařížské fakulty teologie francouzským biskupům z roku 1445 (Chambers, I, str. 293 a násl.). Qnem quaeritis in praesepe, pastores, dicite? Adest hic... (Koho hledáte v jeslích, pastýři, řekněte? Je zde...) (vánoční tropus). Nejpozoruhodnější mezi anglickými mysterijními texty je Secunda Pastorům (Druhá pastýřská hra). Dochovala se v Towneleyském rukopise z druhé poloviny 15. století, avšak s největší pravděpodobností ji tak zvaný Wakefieldský mistr napsal již v první polovině století. Její vykladači - především Homer A. Watt - odhalují dramatickou jednotu svazující dvě části „ludu": část první představuje fraškovité zrození důsledně parodující mystérium Narození části druhé. Začátek, kdy si pastýři stěžují, * kaditi - pálit kadidlo, vykuřovat kadidlem ** zabylstvie - bláznovství, pošetilost, šílenost, kratochvíle 10 že zimní počasí je drsné a chudý má těžké Časy, stojí v protikladu k jasnému nebi a víře pastýřů, že narození Ježíše přinese nuzným lepší dny. Téma pseudozrození se otevírá podvodem chvastouna a zloděje ovcí Maka. Makový stížnosti na vytrvalou plodnost jeho ženy spolu s jeho smyšleným snem, že mu Gyll dala nového chlapce, připravují mysl tří pastýřů na Makovu falešnou zprávu, že sen se stal skutkem. „Tato příprava," soudí Watt, „není tak docela nepodobná jejich povědomí o příchodu Božího dítěte: Ecce virgo concipieť (,Hle, panna počne')..." (str. 162). Údajné „chylde / That lygys in this credyll" („dítě, které leží v této kolébce" - v. 537-538), ve skutečnosti unesená a podřezaná ovce v kolébce, kontrastuje s opravdovým dítětem v jeslích, jež musí být chráněno před zlodějem a vrahem Herodem. („Ther lygys that fre / in a cryb full poorely, / Betwyx two bestys" - „Zde leží to božské dítě v jeslích docela chudé, mezi dvěma zvířaty" - v. 644-646). Ona zvířata, stejně jako Janova Iparabolická slova „Ecce agnus Dei" („Hle, beránek Boží" - Jan 1:36), a na druhé straně dvě obdobná procesí pastýřů s obdobnými dary a nakonec naléhání Gyll, že ovce není ovce, ale její dítě - to vše posiluje vazbu mezi dvěma částmi Wakefield-ského diptychu i jejich protikladnost. „A pratty child is he / As syttys on a waman's kne" („Je to pěkné dítě, když tak sedí na klíně ženy" - v. 607-608). John Speirs poznamenává: „V tomto fraškovitém zrození, kde je Gyll komickou analogií anebo předobrazem Marie, se vnucuje představa ne-li zázračného narození, tedy přinejmenším .nadpřirozené události: Gyll tvrdí, že se její dítě proměnilo působením skřítka (str. 116 a násl.). Týž kritik připomíná neporušenou tradici spojující takřka na celém světě smrt s obřadným žertováním a šprýmováním a domnívá se, že komedie s mrtvou ovcí ! v kolébce „naznačuje přítomnost smrti a zrození v jejich odvěkém svazku" (str. 102, I 111). Speirs má pravdu, když popírá, že by náboženské frašky chtěly znevažovat i církev: „Fraškovité zrození se neobjevuje proto, aby se smíchem přineslo ducha I pochybností. V celku nespoutané frašky o Makovi [...] bychom mohli spíše spatřovat | výraz lidového veselí, obrodný smysl svátku uprostřed zimy, který překonává I význam smrti." V mysterijní hře se ukrývá pohanský lidový rituál. Autor textu \ Secunda Pastorům vyšel ze vžitého modelu dramatu, jež náleželo k určité roční době, ] ze vzájemné vazby smrti a znovuzrození, a využil lidového vyprávění, které přetvořil pro své dramatické potřeby, jak se domníval a pak s určitostí prokázal Robert Cosbey. j Ten příběh je ještě dnes známý v Americe stejně jako v různých zemích Evropy. Skutečnost, že se zpravidla podává jako současná a místní příhoda, svědčí o tom, jak snadno se umí přizpůsobovat. Tak například senátor J. Thomas Heflin z Alabamy, | aby dokázal váhu důkladného senátního vyšetřování zkažených mravů, ve svých třech proslovech v senátu z let 1931-1932 vyprávěl a obměňoval historku o Makovi \ jako trik jednoho arkansaského černocha, jenž ukradl panu Jonesovi devadesátili- f brové poďsvinče, schoval ho do borové kolébky, ujišťoval šerifa, že je to dítě stižené | zápalem plic a zpíval ukolébavku: „Little baby, don't you cry, You'11 be an angel by j and by! („Děťátko neplač, jednou se staneš andělem!" - srovn. s Makovou ukolé- ] bavkou: Towneley Plays, str. 130). I tentokrát fraškovité mystérium slučuje křesťanské | a předkřesťanské rituální prvky a obratně využívá folklóru. | Quem quaeritis in sepulcro... Non est hic, surrexit... \ (Koho hledáte v hrobě... j Není zde, vstal z mrtvých...) (velikonoční tropus). I Na české církevní půdě má velikonoční hra dlouhou a svébytnou tradici. I V ženském klášteře Svatého Jiří v Praze jsou její představení doložena od 12. století. i II Tato velikonoční hra (ludus paschalis) se v průběhu českého středověku stále vyvíjela a rozrůstala a odráží rozmanité vývojové stupně obdobných her na západě. Přitom však odpovídá na postupné cizí podněty zcela originálním způsobem, jak nejednou zdůraznil Jan Vilikovský, odborník na českou latinskou literaturu. Nápadné místní zvláštnosti byly zaznamenány ve svatojiřském officiu Visitatio sepulchri (Navštívení hrobu) z konce 12. století, v jehož pozdějších verzích se objevuje a rozvíjí scéna s mastičkářem,5 dále v dvojjazyčné hře ze století čtrnáctého a ve staročeské mastičkářské frašce s vloženými latinskými zpěvy (cantiones). Kromě české frašky se dochovaly i různé její německé obdoby v rukopisech o něco mladších: spolu se znaky společnými se v české verzi objevují i některé zvláštní charakteristické rysy. Ať už je však genetický vztah mezi německými a Českými variantami jakýkoli, české znění můžeme z hlediska formy a významu pojímat nezávisle na německých. Pro českou scénu používají literární historikové název Mastičkář. Zachoval se ve dvou zlomcích: starší a delší (431 veršů) patří českému Národnímu muzeu (Mus.), mladší a kratší (196 veršů) vděčí za své jméno rakouskému městu Schlägel neboli Drkolná (Drk.), kde byl objeven. Podle Gebáuera pochází zápis Mus. někdy z poloviny a Drk. z druhé poloviny 14. století. Česká fraška vznikla nejspíš za vlády Jana Lucemburského (1310-1346) a.nemáme žádné závažné důvody připouštět ranější původ.6 Drk. zlomek je náhle přerušen a nenajdeme tu ani výstup s uzdravením židovského mladíka, ani následující scénu tří Marií. Na začátku této verze navíc chybí místo, kdy je najímán první učedník. Mus. text na druhé straně vynechává přijímání učedníka druhého a na konci pomíjí několik závěrečných veršů, které by měly tvořit přechod k vlastní části Visitatio.7 Uprostřed Mus. zpívají tři Marie latinsky: nejdříve každá z nich přednese svou vlastní sloku, potom všechny dohromady odpovídají na latinský zpěv hrdiny -poznámky jej označují slovem mercator, tj. obchodník (Mus.), nebo medicus, tj. lékař (Drk.), ostatní postavy ho nazývají Mistrem Severínem.8 Po verších zpívaných třetí Marií záměrně chybí překlad veršů 254-255 („Sed eamus unguentum emere,/cum quo bene possumus ungere" - „Avšak pojďme nakoupiti masti, jíž můžeme dobře ppmazati"), aby se obešla zmínka o tom, že účelem návštěvy hrobu je balzamování. Tato část tedy obsahuje jen dva desetislabičné verše, zatímco ostatní zpěvy mají desetislabičné verše tři. Závěrečný společný zpěv tří Marií se omezuje na tři desetislabičné verše, zatímco v předcházejících zpěvech následuje po desetislabičných verších vždy refrén o jednom osmislabičném verši. Jeden refrén je společný zpěvům první a druhé Marie, druhý se shoduje ve zpěvech třetí Marie a obchodníka. Ludus paschalis v desetislabičných verších a zvlášť scéna Unguentarius (Mastičkář) v tomto metru vznikly, jak ukázal Wilhelm Meyer, ve Francii a rozšířily se na východ. Prvotním podnětem k desetislabičným strofám asi byla rozšířená modlitební formule zaznamenaná v prvním verši první Marie - „Omnipotens pater altissime" („Všemohoucí nejvyšší Bože"- v. 234) (viz Dürre, 17). Autor českého Mastičkářesi hraje s touto veršovou formou a tak spojuje latinské části s mateřštinou, jež je rámuje. Například „tercia Maria cantet" („třetí Marie ať zpívá") v latině a pak česky „dicit ricmum"* („recituje"); první a poslední verše její promluvy jsou desetislabičné na rozdíl od převládajících veršů osmislabičných * ricmus - jak shrnuje J. F. Veltruská (A Sacred Farce from Medieval Bohemia Mastičkář, Michigan Studies in the Humanities, 6, Arbor University of Michigan, 1985, str. 358), tento výraz se užíval v několika různých významech - mohl označovat textovou část mluvenou nebo zpívanou, v próze Či verši, v latině nebo v mateřštině. i (srovn. 258-260): „Jako sě ovčičky rozběhujiú" (v. 257) [...] „a mnoho nemocných | usdravoval" (v. 262).9 V okamžiku, kdy učedník Rubín předvídá, že by se mohlo | prodat zboží, a kdy se poprvé objevují zprávy o třech paních poptávajících se po | dobrých mastech, ihned zaznamenáme zálibu v desetislabičných verších. Rubinus: f „É, žádný* mistře, rač vesel býti,/ chce k náma dobrý kupec přijíti" (v. 215-216). f Obchodník se ptá, jestli ho tři paní neznají: „a tyť, Rubíne, dobrých mastí I ptajú./A zdať ty mne, Rubíne, neznajú?" (v. 223-224). Rubín v desetislabičných I verších ad personas: „Slyšal jsem, že drahých mastí ptáte" (v. 232 - srovn. v. 321). I Marie říkají obchodníkovi: „proto také masti nehledámy (v. 338), [...] aby se tiem 1 šlechetnějie jmělo./Máš-li mast s myrru a s tymiánem (v. 342-343), [...] Milý mistře, f rač nem to zjěviti" (v. 355). Nato obchodník říká třem Mariím: „za tři hrivny zlata | sem ju dával" (v. 358). Uctivá rozmluva s paními se mění v Severínovo hašteření | s manželkou, přičemž oba v hádce užívají parodických desetislabičných veršů: i „Mnohé ženy ten obyčej jmajú,/kdy sě zapiú, tehdy mnoho bajú.**/ Takéž tato bied- I nice nešvarná (v. 372-374) [...]. Uxor clamat (manželka křičí): To-li je mé k hodóm \ nové rúcho (v. 386), [...] dáváš mi políčky za oděnie" (v. 389). \ Latinské zpěvy (cantiones) nepřeklenou vzdálenost, jež symbolicky dělí stano- ) viště (sedes) tří Marií od kupcova stánku. Každá Marie latinsky zpívá svou sloku, \ potom česky recituje (deinde dicit ricmum). První dvě promluvy jsou sice opravdu | překladem latinských nářků Marie Magdaleny a Marie Jacobi, ale následující strofy | o nákupu koření a o záměru pomazat Kristovo tělo už autor nepřeložil, protože ještě I nepřišla chvíle pro skutečný nástup paní do prostoru jeviště, který je určen kupci I a jejich vyjednávání s ním. Přání Marie Salome „ungere corpus domini sacratum" I („pomazati tělo Páně svaté") nahrazuje český ricmus nářkem nad Ježíšem, mistrem I uzdravujícím („takéž my bez mistra svého, / Jesu Krista nebeského, / ješto nás často | utěšoval / a mnoho nemocných usdravoval" - v. 259-262). 1 Severín ve svých českých promluvách odpovídá jen na česká, nikoliv latinská I sdělení Marií. Zve paní, aby přistoupily k jeho krámu a nakoupily masti, ale před tím, I než spolu uzavřou obchod, se ještě odvažuje představit jako léčitel a nařizuje Rubí- I novi, aby se bez odkladu postaral o umrlce: „těmto paniem na pokušenie / a mým i mastem na pochvalenie" (v. 274-275). Tuto kompozici nesprávně pochopil Schmidt. 1 Hned nato následuje fraškovité vzkříšení. Abrahám s Rubínovou pomocí přináší I na jeviště bezduché tělo svého syna Izáka. Je zjevné, že tato jména narážejí na látku I vzkříšení. Lerch vyčerpávajícím způsobem vysledoval vazby mezi Izákovou I a Kristovou obětí v patristické a středověké tradici: Abrahámův syn byl označován za I předobraz Syna Božího a Kristu se říkalo „pravý Izák". Po cestě ke krámku Abrahám I slibuje, že se mistru Severínovi odmění, když jeho syna vyléčí. Scéna nabízí | groteskní směs vysokého a hovorového stylu; uvádí ji verš ve vážném mnohosla- | bičném metru - „Bych mohl vzvěděti od mistra Severína" (v. 276) - a nabídka zaío- | žená na slovní hříčce - „... tři hřiby a pól sýra" (v. 278). Výraz „sýra" odpovídá slovu I „syna", zatímco „tři hřiby" nahrazují obvyklý honorář žádaný mastičkářem tri I hřivny" (v.297). Při svém příchodu Abrahám uctivě oslovuje mastičkáře („Vítaj, I mistře cný a slovutný!" - v. 279) a prosí ho, aby přikázal jeho synovi vstát z mrtvých I(„By ráčil mému synu z mirtvých kázati vstáti" - v. 283). Slibuje, že se mu odvděčí množstvím zlata. Severín dramaticky vzývá na pomoc Božího Syna („Pomáhaj mí * žádný - žádný, nikdo, ale také žádaný, milý, žádoucí, žádostivý ** ženy bajú (od bajati, báti) - žvaní, mluví bajky 12 13 Boží synu" - v. 301), Boží jméno („Vejme božie jáz tě mažiu" - v. 303) i své vlastní schopnosti (Jiužť chytrostí* vstáti kážiu" - v. 304) a přikazuje Izákovi vstát a chválit Pána, Pannu Marii a jejího Syna: „Vstaň, daj chválu Hospodinu/svaté Marie, jejie Synu!" (v. 307-308). Ve scéně Visitatio sepuíchri Muzejního zlomku užívá podobných slov Ortulanus (zahradník), když zjevuje Marii z Magdaly Vzkříšení: „Chválíc svého Hospodina/Jesu Krista Svaté Maří syna" (v. 47-48 - Máchal, str. 119). Slova Evangelia - „Et ait: ,Adolescens, tibi dico, surge.' Et resedit qui erat mortuus, et coepit loqui" („Řekl: ,Chlapče, pravím ti, vstaň!* - Mrtvý se posadil a začal mluvit" - Luk. 7:14,15) - parodoval Severínův rozkaz „Vstaň" i Izákova odpověď. „Quo finito fundunt ei feces super culum. Ipse vero Issak surgens dicit ricmum" („Když to skončí, lijí mu kvasnice** na zadnici. Izák pak vstávaje říká verše"). Tato odpověď začíná čtyřverším se sedmislabičnými verši, které končí všechny stejným rýmem; v závěru tří z těchto veršů je jednoslabičné slovo a komický účin je ještě posílený slovními hříčkami v rýmových pozicích (ach! - spacli, spach -vstach, avech, ach! - z mirtvých vstach, vstach - neosrach): Avech, auvech, avech, ach! Kak to, mistře, dosti spach, avšak jako z mirtvých vstach, k tomu sě bezmál neosrach.*** (v. 309-312) Verš z citoslovců (309) vychází z repertoáru příznačných výkřiků staročeských mariánských nářků. Dokládá to například Plankt nebo zaloščenie božie u Veliký pátek: „Ach auvech auvech auvech" (v. 13); „Auvech auvech, žalosti i běda" (v. 27) „Auvech auvech, tuho**** má veliká" (v. 32); „Ach, auvech, ach běda mně" (v. 64) „Auvech, auvech, hoře mého" (v. 134); atd. (Truhlář, str. 192 a násl.) anebo Plankt Panny Marie: „Ach avech, slyšela sem zlú nOvinu" (v. 3); „Ach..." (v. 6); „Auvech, moje žalosti" (v. 51); atd. (Nejedlý, str. 401 a nási.); Mariez Magdaly ve zlomku jedné velikonoční hry říká: „Ach mně..." (v. 21); „Auvech, kto by sě toho nadal" (v. 73); „Ach, veliká moje núzě"***** (v. 90); atd. (Máchal, str. 118 a násl.). Také v Abrahámových úpěnlivých prosbách můžeme nalézt ohlasy mariánské lyriky: „Jáz sem přišel k tobě smutný/hořem sám nečujiu****** sebe" (v. 280-281) - srovn. se slovy „Čujiu mdloby k srdciu jdúce" (v. 113); „Až ot tebe smutná pojdu" (v. 179 - Truhlář, l.c). Podobně Abrahámův nářek - „Pohynulo nebožátko!" (v. 285) - rýmující se se slovem „děťátko", znovu opakuje mariánský vzor. Srovn. s Pláčem svatě Marie v Hradeckém rukopise: „Nepohyneť tvé dětátko" (v. 367 - Patera); s Hvězdou mořskou (Stella Maris): „Pros za ny nebožátka/svého zmilitkého******* děťátka" (v. 15-16 -Kunstmann, str. 15). Další řádky Izákova čtyřverší (309-312) - „Kak to, mistře, dosti spach,/ avšak jako z mirtvých vstach,/ k tomu sě bezmál neosrach" (v. 310-312) - dávají výstupu ráz pseudovzkříšení podobného pseudozrození Makový „lytyll day-starne" (, jitřenky"). * chytrost - chytrost, obratnost ** slovo faex znamená kvasnice, jak se obvykle v mastičkářské scéně překládá, ale také kal, svinstvo či výkaly *** spach, vstach, neosrach sě - aoristy 1. os. jedn. č. - spal jsem, vstal jsem... **** tuha - touha, stesk, žalost, starost ***** núzě - tíseň, strádání, utrpení, nouze, bída ****** nečujiu - necítím ******* zmilitký - milovaný, rozmilý V obou případech jde o zcela fraškovité předobrazy vznešených mystérií. Jméno mastičkářova pacienta poukazuje k biblickému Izákovi, který - na rozdíl od Ježíše -pouze měl být obětován. Slova, jimiž Izák velebí svého spasitele - „Děkujiu tobě, mistře, z toho,/ ež* mi učinil cti přieliš mnoho" (v. 313-314) - parafrázují část dobře známé Kunhutiny modlitby (Kunstmann, str. 8 a násl.) někdy z počátku 14. století: „Děkujemy tobě z tvého / z milovanie velikého..." (v. 17-18), „Chvála tobě, Bože, z toho,/ježe činíš divóv mnoho" (v. 25-26). I zmíněná Abrahámova prosba obsahuje formulaci -„Protož snažně prošiu tebe,/ by ráčil..." (v. 282-283) - připomínající Kunhutinu modlitbu: „Proto prosím, Bože, tebe..." (v. 89), „Rači..." (v. 97). Izákovo velebení mistra, jenž namísto aby mu pomazal hlavu, jak je zvykem, mu namaže celou zadnici, culum (v. 315-319), patrně paroduje verš: „Oleo caput meum non unxisti: haec autem unguento unxit pedes meos" („Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy" - Luk. 7:46). Podle Pseudomatouše Ježíš řekl při útěku svaté rodiny do Egypta: „Ego viam vobis breviabo, ut quod spatio triginta dierum ituri eratis, in hac una die perficiatis.' Haec illis loquentibus ecce prospicientes videre coeperunt montes Aegyptios et civi-tates ejus[...] Et in unam ex civitatibus Aegypti quae Sotinen dicitur ingressi sunt."** Jméno města se obměňuje: Sotinen, Sotrina, Sihenen (Bonaccorsi, str. 200).'° Když se příběh stal součástí českého veršovaného Dětství Ježišova, napsaného - jak dokázal Havlík (str. 242) - v raném 14. století, dostalo město jméno Kamnys (Výbor, sl. 402): „,Dnes vám Kamnys dám viděti,/ do něhož nám bylo za třidcěti dní jiti. V A když tam jdúce mluviechu, / před Kamnys městem sě uzřiechu." V Abrahámové chvále jeho podivuhodného, „předivného děťátka" lze spatřovat travestii tohoto zázraku se zvláštní reinterpretací slova Kamnys jako kamna: „A když na kampna*** vsedieše, / tehdy vidieše, / co sé prostřed jistby dějieše" (v. 289-291). Jiný div, který Abrahám připisuje svému synovi - „... bielý chléb jedieše / a o ržěném nerodieše"**** (v. 287-288) - naráží na příběhy Dětství Ježíšova, jenž v době hladu zázračně vypěstoval pšenici (Výbor, sl. 404,410). Třetí a poslední podi-vuhodnost - „když pivo uzřieše, / na vodu oka neprodřieše"***** (v. 293-294) - paroduje zázrak v Káně Galilejské.11 Po fraškovitém vzkříšení Severín volá tři paní, aby přišly blíž a vybraly si z jeho koření. Téma vzkříšení se záměrně ztrácí. Parafráze duchovních textů mizí. Stále více se porušuje metrum: například mezi Čtrnácti verši mastičkářské reklamy (v. 323-336) jsou jen dva osmislabičné. Objevují se neobvyklé rýmy spojující odlehlé gramatické tvary vlastních a obecných jmen, jejichž zvuková podoba je v nápadné shodě: „Marie (v. 323) - mast z zámorie (v. 324)"; „pátek (v. 325) - z Benátek" (v. 326). Kupec váhavě nabízí kosmetické přípravky- „Líčíte-li sě, panie, rády" (v. 333), s humorným rýmem „HČka i brady" (v. 334). Je možné, že si pamatuje, jak dříve kupovala kosmetické zboží prima Maria (první Marie), ale tři Marie ho zdvořile zarazí: * ež - že, protože ** „,Zkrátím vám cestu, takže co byste byli ušli za třicet dní, dokážete ujít během tohoto jediného dne.* Když o tom rozmlouvali, začali před sebou spatřovat prosvítající egyptské hory a města[...] A do jednoho z těch měst egyptských, které se nazývá Sotinen, vstoupili." *** kampna - kamna **** o ržěném nerodieše - o žitný (chléb) nestál ***** na vodu oka neprodřieše - po vodě se ani neohlížel 14 15 „Milý mistře, my sě mladým liudem slúbiti* nežádámy" (v. 337). Poprvé v rovině mateřského jazyka hry návštěvnice prozrazují záměr ochránit mastmi Kristovo tělo a Severín na něj odpovídá (v. 339-354). Není zde ani stopy po motivu oživení, který se vyvinul v rozličných variantách české velikonoční hry. Srovn. Máchal, str. 151: „Ale poďme masti kupovati, / kterúž bychom mohly uléčiti / tělo Pána přeslavného" (v. 29-31); Máchal, str. 99: „Ješto móžem zaléčiti / rány našeho tvorce milého" (v. 11-12); str. 102: „Když biech přišla léčiti mrtvého" (v. 53). V naší frašce naopak obchodník zdůrazňuje hnilobný následek smrti a pohřbem: „... mirtvé tělo/[...] dlúho v hrobě hřbělo"** (v. 351-352). Jedinou narážkou na předchozí scénu vzkříšení je zmínka o obvyklé ceně. tří hřiven. Mistr Severín byl schopen utěšit starého Abraháma, ale nemůže udělat nic, aby zahnal „veliký smutek" (v. 359) tří Marií - alespoň nabízí slevu. S jeho návrhem však bouřlivě nesouhlasí uxor mercatoris (obchodníkova žena), jejíž malicherné starosti jsou v nápadném rozporu s vypjatými nářky tří paní. K žertovnému účinu přispívá, že autor užil trojverší a čtyřverší vždy se stejnými rýmy. Původní text čtyřverší zněl určitě takto: I co pášeš sám nad sobů i nade mnú, chudú robů? Proto ty lkáš chudobů, a já také, hubená,*** s tobú! (v. 364-367) Manželská hádka, ve fraškách obvyklá, se nakonec neobejde bez ran a ženiných výčitek: „To-li je mé k hodóm nové rúcho,/ že mě tepeš za mé ucho?" (v. 386-387)12 Tento velikonoční výprask odráží starý lidový zvyk velmi rozšířený v Evropě a dosud známý na českých vesnicích pod názvem mrskačka, šlehačka nebo pomlázka: muži, zejména manželé, plácají a švihají ženy. „Mariti [...] verberant uxores et hoc virgis de mane in lecto, vel manibus" („manželé[...] šlehají manželky, ä to zrána na lůžku pruty nebo rukama"), zaznamenal svědek 14. století Konrád Waldhauser ve svém díle Posílila studentium sanctae Pragensis universitatis. Dobové výrazy jsou doloženy z 15. století: podle Rokycany „dívky s pacholky pomlázejí se a mrskají" (viz Zíbrt 1889, str. 77 a násl.; Holub a Kopečný, str. 286; Stumpfl, str. 297, se svědectvím 12. století). Akci doprovázejí i zvláštní velikonoční rýmy, například: „Pantáta se rozzlobil, / dal paňmámě šnupičku" **** nebo „A tu vaši paňmaminku / vyšlohať nechajte!" (Plicka, str. 131, 134). - Další roztržku s údery ještě hrubšího zrna, totiž vzájemnými nadávkami dvou učedníků, přerušuje podobné „Přestaň" (v. 429) - předání nádob třem Mariím se znovu odkládá. Kdyby muzejní zlomek obsahoval závěr scény, následovalo by obvyklé: „Quibus acceptis, accedant ad Sepulchrum" („Když je obdržely, ať přistoupí k Hrobu" - viz Young, L, str. 403). Hra se neomezuje jen na to, že vedle sebe staví posvátné a světské, jež převádí ono posvátné do roviny frašky: dvě vrstvy se prolínají i v profánní linii - okázalého mastičkáře zesměšňuje drsná komedie jeho služebníků. Je vybudována mnohočetná hierarchie. Pustrpalk slouží Rubínoví, zatímco Rubín slouží Severínovi; „Rubiene, milý pane mój, / jáf sem věrný sluha tvój[...] slúžva lépe svému pánu" (Drk. v. 127 a násl.). V české pašijové hře objevené v Drkolenském zlomku spolu s Mastičkářem * slúbiti - zalíbiti, slíbiti, zaslíbili ** (tělo) hřbělo - bylo pohřbeno, leželo v hrobě *** hubená - ubohá, chudá, nešťastná, bědná, hubená, nicotná **** šňupka - štulec (Máchal, str. 96) „Phillipus dicat ad Ihesum" („ať Filip říká Ježíšovi"): „Milý pane, [...]/ rač nám ukázati otce svého, / toho pána nebeského" (v. 387 a násl.). Rozhovor dvou služebníků je nejbohatší sbírkou zaznamenaných staročeských vulgarismů, které se tu ovšem střídají s rafinovanými citacemi ze soudobé české poezie. Rubín cituje gnómické trojverší z Alexandreidy (v. 503-505: viz Trautmann, str. 7) poté, co stejnou pravdu vyjadřuje způsobem lidově drsným: „však proto i hovna nemáš!" (v. 87). Komický rodopisný spor služebníků vedený čistě hovorovým jazykem v bezrozměrném verši s žertovnými tríslabičnými rýmy - „Vavřěna" - „zavřena" (v. 415-416), „Hodava" - „prodává" (v. 419-420) - jistě obměňuje úvodní část Života svatého Prokopa, který byl napsán bezrozměrným veršem v raném 14. století (viz Jakobson, str. 431). Mus: „To tobě chcu pověděti" (v. 403) - Prokop: „co jáz vám chcu pověděti" (v. 2); Drk: „Známy tě, kteréhos rodu, / všaks biřicóv syn z Českého Brodu" (v. 101-102) - Prokop: „Svatý Prokop jest slovenského* roda / nedaleko ot Českého Brada" (v. 29-30) (Kunstmann, str. 288). Rubín trvá na tom, že vždy šířil slávu svého mistra (v. 210). Opravdu ho velebí a užívá přitom takových ozdob jako je aliterace („Mého mistra masti mohu spomoci" - v. 119) anebo homonymní rým: „právěť vešde** jeho jmě světie, / krátce řkúce, po všem světě, / nikdiež jemu nenie rovně" (v. 54-56). Chválu však okamžitě zmarí sprostým skatologickým vtipem („kromé žeť pirdí neskrovně" - v. 57). Ve skutečnosti oba služebníci mastičkáře zesměšňují v promluvách i v úvodní písni: „Sed,*** vem**** přišel mistr Ipokras / de gratia divina!***** / Nenieť horšieho v tento Čas / in arte medicína.******/ Komu která nemoc škodí / a chtěl by rád živ býti, / on jeho chce usdraviti, / žeť musí duše zbyti" (v. 27-34). Podle učedníka mistr ani nevzkřísí mrtvé, ani neoživí umírající, pouze pošle nemocné na věčnost. V dalších verších Rubín líčí, jak se pacient po Severínově léčbě „náhle Vzpručí"******* (v. 70), zatímco Dětství Ježíšovo říká, že Jakub „sě zpručí" a zemře, ale Ježíš mu rychle nařídí vstát (Výbor, sl. 417).13 Stojí za povšimnutí, že hudební tvar Rubínový makaronské písně se věrně drží podoby svatojiřského officia Visitatio, a to melodie rozhovoru „Maria" - „Raboni" o vzkříšení Kristově (viz Nejedlý str. 235 a násl., 246,282 a násl.). Sylabický vzorec Rubínový písně (cantio) - 2(8+7) - je totožný se sylabickou formou antífon zpívaných třemi Mariemi, když šly „unguere lesům," („pomazat Ježíše") (viz Young, I., str. 375). Možná, že první Severínova replika po písni jeho služebníka, třikrát opakované volání „Rubíne, Rubíne!" (v. 73, 89-90) je slovní hříčka narážející na slovo „Raboni". V Drkolenském zlomku mastičkář po prosbě Abrahámově - poznámky ho zde označují jenom jako Judeus14, Žid - slibuje vzkřísit mrtvého chlapce. Povolává své učedníky, aby připravili vhodnou mast, a oni se po krátké tahanici pouštějí do práce, neboť si uvědomují, že se dostaví noví zákazníci „z daleké vlasti"******** (v. 134,144) - pochopitelně tři Marie. Rubínův rozklad o lécích se věnuje především,afrodi- * slovenského - slovanského **. vešde - všude *** seď - hle, zde **** vem - varn ***** de gratia divina - z Boží milosti ****** in arte medicína - v umění lékařském ******* vzpručiti se - zkroutiti se, vzpřímiti se, vzepříti se ******** vlast - země, krajina 16 MASARYKOVA UNIVERZITA i■"•) Filozofická fakulta l_d_i Knihovna KDS 17 siakům: „Totoť jest mast prvá, drahá, / nemať jie Viedeň ani Praha" (v. 151-152). V Mus. scéně Izákova vzkříšení mástičkář pronáší křísící formuli: V jmé božie jáz té mažiu, jiužť chytrostí vstáti kážiu! (v. 303-304) Když v Drk. Rubín slibuje zázračný účinek „drahé masti" každé ženě, kterou trápí, že je v noci její muž bez života („Kteráž muže žena jmá, / ješto v noci nevstává" - v. 153-154), užívá přitom analogického erekčního předpisu s obdobným rýmem: Když svému muži málo pomažeš, kdy chceš, kokrhati* jmu kážeš.15 (v. 157-158) Kohout se v lidové tradici16 pevně váže k erotické symbolice a zároveň je také neoddělitelný od velikonočního rituálu. „Sloup pro kohouta" zaujímá ústřední místo na jevišti pašijové hry (viz Chambers, II, str. 84). H. Fluck ve své poučné monografii Der Ristis Paschalis vysvětluje, „že účelům velikonočního smíchu sloužila pomocná postava zvaná ,Paurenknechť - svým Kikiriki musela při kázání vyučovat diváky f v umění pozorovat a naslouchat" (str. 198). V české lidové říkance, patřící k velikor | noční mrskačce (Plicka, str. 136), „kohoutek kokrhá, /slepička kdáče, / panímáma do I komůrky / pro vajíčko skáče!" „Mrskačku" a „kúpačku", jiný starý velikonoční zvyk - | „iuvenes obdormientes matutinum de mane proiiciuntur in aquam"17 („mladí | ospalci jsou časně zrána vhazováni do vody") - zmiňuje moravská velikonoční píseň | (tamtéž, str. 139) vedle zvláštní hry s takovými tradičními symboly, jako je beran se