Jaroslav Kolár Český Mastičkář v dejinách vědy o kultuře Studií o staročeském Mastičkáři, jejíž český překlad uveřejňuje prvně toto číslo Divadelní revue, zasáhl prof. Roman Jakobson velmi výrazně a podnětně do dlouhé historie zkoumám této jedinečné literární, divadelní a obecně kulturní památky - do historie, která nepostrádá vzrušující momenty a dramatické zvraty. Zrcadlí se v ní svým způsobem - snad zřetelněji než v procesu poznávání jiných památek - dějiny české literární a kulturní historie. Jako v jiných případech bylo i pro studium tohoto textu určujícím faktorem jeho zpřístupnění edicemi. Zamýšlet se nad historií poznávání Mastičkáře a nad úlohou jednotlivých význačných badatelů v tomto procesu znamená proto zároveň přihlížet k dějinám vydávání památky. V horizontu české vědy a kultury se staročeský Mastičkář objevil roku 1822, kdy byl jeho zápis objeven (nem zcela jasné, zda bibliotekářem Václavem Hankou nebo magistrátním úředníkem Josefem Alexandrem Dundrem) na vazbě latinského rukopisu, který se do Českého muzea dostal s kolovratskou knihovnou z Březnice. Text zlomku o 431 verších, neúplného jistě přinejmenším na konci, zapsaného na šesti pergamenových listech, vydal 1823 V. Hanka v pátém, „opožděném" svazku svých Starobylých skládám'1 v poměrně zdařilém přepise do dobového pravopisného systému; jen na dvou místech pozměnil Hanka text tím, že (bez poznámky) upravil v jednom případě provokativně eroticky vypjaté místo, v druhém případě proti-mnišskou invektívu do neutrálnejší, dobově přijatelné podoby. Zásluhou Hankova vydání bylo především to, že upozornilo na památku, vymykající se dobové představě o starém českém básnictví. Přesvědčení o důležitosti textu vedlo k novému vydám v reprezentativním Výboru z literatury české I, 18452.1 úroveň tohoto přesněji transkribovaného vydám byla určena dobovými znalostmi starého jazyka. (Tehdejší prudérie ovšem - ostatně stejně jako až do počátku 20. století - se s početnými neslušnými slovy a obraty předlohy vyrovnávala vytečkováním.) Vydám ve Výboru / poskytlo však už inspiraci literární historii. Podnětu se chopil první český komparatista Václav Bolemír Nebeský.3 Svou studií začlenil českou památku do širokého rámce vývoje evropského divadla od antiky do pozdního středověku, nastínil pravděpodobný způsob jejího provozování podle tehdy už známějších velkých evropských, zejména francouzských miráklů a formuloval jako první otázku vztahu mezi českou památkou a příbuznými německými velikonočními hrami, pokud obsahovaly mastičkárskou scénu s nápadně příbuznými motivy a pokud byly do té doby přístupné v edicích. Nebeskému šlo ve smyslu dobového chápání a hodnocení vztahových otázek o problém časové priority, původnosti a odvozenosti mezi texty, které byly tehdy v úvahové hře. Vzhledem k tomu, že Český Mastičkář mohl být datován jen podle stavu jazyka a soudobá znalost staré češtiny kladla památku do 13. století a že německé hry se dochovaly v datovaných mladších zápisech, došel Nebeský k závěru o prioritě českého Mastičkáře jako textu, z něhož se do německých her přejímalo. Jeho názor nadlouho určil literáraěhistorické stanovisko k památce. STUDIE AINALÝZY Dramatický vzruch vnesl do děje názor Aloise Vojtěcha Šembery, formulovaný marginálně v opravě k 4. vydání jeho Dějin literatury české 1878. Pod dojmem toho, že došelknázoru opadělanostiRKZ, spjatých,sHankovýmjménem, vyjádřil Šembera pochybnost o pravosti Mastičkáře, který rovněž prošel Hankovou rukou. Jeho stanovisko vyvrátil však už 1880 Jan Gebauer4 metodologicky příkladnou studií, poukazující na jedné straně na vágnost Šemberových námitek, na druhé straně zejména na shodnost jazyka Mastičkáře s jazykem Žaltáře wittenberského. Výsledkem Gebaue-rova zkoumání, doloženého novým, tentokrát transliterovaným vydáním památky (které vyhovovalo potřebám filologického zkoumání), bylo i nové datování dochovaného zápisu jako opisu starší předlohy do poloviny 14. století. Třebaže se Gebaue-rova studie opírala po literárněhistorické stránce stále ještě o názor V. B. Nebeského, modifikovala jej představou o nedochovaných společných předlohách české i německých her. Práce je zřetelným svědectvím o tom, jakého metodologického pokroku dosáhly humanitní disciplíny ve vědeckém traktování problematiky od Šemberovy generace ke Gebauerovi. Novou kapitolu ve studiu staročeského Mastičkáře otevřel Adolf Patera5. Objevil 1887 v hornorakouském klášteře v Drkolné v zbytku rukopisného sborníku českých středověkých her druhý zlomek mastičkářské scény, mnohem menší (jen 196 veršů), ale na řadě míst úzce příbuzný s textem muzejním. Patera se při vydání zlomků omezil jen na komentování jejich pravopisu, literárněhistoricky odkázal -pokud jde o Mastičkáře ~ jen na Nebeského a Gebauera. Pravost muzejního Mastičkáře byla tak znovu potvrzena a nadto se otevřela otázka, o čem existence dvou na sobě nezávislých, ale příbuzných zlomků vypovídá; klíčový význam této otázky se vyjevil až značně později. Po souhrnné studii Josefa Truhláře6, která začlenila Mastičkáře na základě do té doby dosažených poznatků do celku českých památek starého velikonočního divadla jako význačný doklad jeho druhé vývojové etapy, tzv. ludu (a třebaže pokládala dochovaný text.za zlomek rozsáhlé, jistě významné hry, jejíž povahu však nelze určit, formulovala zároveň vůbec nejostřejší moralistický odsudek Mastičkáře pro „nejhrubší sprostotu"), se památce dostalo zevrubného a na dlouhou dobu autoritativního literárněhistorického zpracování a nového (diplomatického, transliterova-ného) vydání v souborné knize Jana Máchala Staročeské skladby dramatické původu liturgického1. Literárněhistoricky vnesla Machalova práce důležité novum zejména do stále vzrušující otázky poměru mezi dochovanými záznamy Českého Mastičkáře a německými velikonočními hrami Innsbruckou, Vídenskou a III. Jágerskou, jejichž mastičkářské složky mají prokazatelně shodné momenty s oběma českými texty: společné rysy vedly Máchala k formulování produktivní představy o společném modelu mastičkářské scény, vyrostlém nejspíš z kořene francouzské světské frašky, který byl v jednotlivých textech rozmanitě rozvíjen a obměňován. Tento přístup k otázce dovolil Machalovi docenit výstup s oživením Abrahamova syna Izáka, obsažený v různé míře rozvinutosti v obou českých textech, jako české specifikum, které v žádné ze známých cizích her nemá obdobu. Zdůrazněním tohoto momentu české hry ukázal Máchal cestu k další etapě ve studiu českého Mastičkáře. K starší, Máchalem vlastně dovršené fázi literárněhistorického studia památky patří i německá stať Antona Poláka8, soustředěná k tradiční otázce genetické, vztahu mezi Českými a německými mastičkářskými scénami. Polák se omezil na vztah mezi Innsbruckou hrou a českým Mastičkářem a došel na základě shod i rozdílů ve výstavbě scény, shodnosti v umístění makaronské písně i v jejích textech, jmen postav a dalších analogií ke konstruktu genetického stemmatu; toto stemma předpokládá společný pramen Innsbrucků hry a neznámé, ztracené německé hry, která byla přímým pramenem obou českých Mastičkám, v rovněž neznámé latinsko-hěmecké hře. Korektní filologicko-literární rozbor tu sice došel k jednoznačnému závěru, stranou autorovy pozornosti však zůstaly dvě otázky, vlastně otázka dvojjediná, která se v dalším rozvoji bádání ukázala jako nejpodstatnější: je textologicky pojednávaný problém původnosti nebo odvozenosti skutečně základní pro poznání jak české, tak německé památky, a jde vůbec o materiál, pro nějž je tradiční filologicko-literární přístup adekvátní? Tyto otázky se dostaly do popředí zájmu v dosud poslední, bohaté, diferencované a nejednou polemicky dynamizované etapě mastičkářského studia. Zahájila ji obsáhlá práce Václava Černého Staročeský Mastičkář9, původně universitní přednáška z roku 1948, vydaná až o sedm let později knižně a provázená moderní transkri-bovanou edicí obou českých mastičkářských textů, .pořízenou Františkem Svej-kovským.10 Práce vychází z přesvědčení o divadelní povaze Mastičkáře, o tom, že jde o téma primárně teatrologické a literární historie je pro jeho adekvátní zpracování vlastně jen pomocnou disciplínou, jejíž výsledky musí být váženy a zfruktifikovány právě teatrologicky. Černý tak poukázal na nezbytnost hierarchizovaného interdisciplinárního přístupu k památce. Do jisté míry navázal na Zdeňka Nejedlého, který už v roce 190411 učinil notový záznam v muzejním Mastičkáři předmětem svého hudebně historického studia a u zpěvů v mariánských výstupech shledával francouzský vliv. Ve stopách Nejedlého však Černý především zdůraznil nápadný nesoulad mezi vážnými mariánskými výstupy a nespoutanou burleskní komikou ostatního textu. Novum Černého rozsáhlé a bohatě dokumentované rozpravy spočívá v tom, že spojil Mastičkáře primárně a co nejúže se stavem středověkého divadla a poukázal na vrstvu potulných profesionálních recitátorů, kejklířů, komediantů, zpěváků, lidí „zábavného řemesla" - jokulátorů, žakéřů - jako na to společenství, které nejspíše mohlo tradovat zábavné výstupy, jaké jsou v Českém Mastičkáři spojeny s vážnými scénami posvátného děje. Černý formuloval tezi, že v Mastičkáři byla do výroční velikonoční hry sankcionované tradicí i spojením s církevním oficiem implantována zvnějšku hotová světská fraška, jaké právě žakéři provozovali a jaké se dochovaly zejména ve Francii. Za moment, kdy k takovému spojení mohlo dojít, pokládá Černý tu situaci, kdy obliba dramatického ztvárňování posvátných dějů v oficiích přerostla možnosti chrámového prostoru a církevní divadlo vyšlo z kostela na ulici, na náměstí, do volného „neposvátného" prostředí, kde se i mimocírkevní elementy - žakéři - mohli v rozrůstající se hře uplatnit se svým -jen trochu přizpůsobeným - repertoárem, který byl neustále variovaným obecným majetkem žakéřského společenství a byl posléze i ve své funkci doplňku k náboženské výroční hře sankcionován tradicí. Otázka časové priority a „původnosti" analogických výstupů českých, německých i jinojazyčných nemá za těchto okolností smysl, je neadekvátní, anachronická. Řešení V. Černého vyvolalo brzy dvě reakce, vlastně na sobě nezávislé, ale vycházející z téhož názorového okruhu. První - spíš doplňující a korigující než vyhroceně polemická - byla stručná stať Pavla Trosta12. Autor v ní poukázal jednak na starší německé předchůdce Černého názoru o světském a lidovém původu středověkého veselého a zábavného divadla, z nichž někteří v něm prokazovali přežitky pohanských kultických tradic, přetrvávající až do středověku a přirozeně vstupující do kontaktu s církevní kulturou: zčásti byly tyto přežitky adaptovány k užitku církve, zčásti nabývaly funkce parodie církevních kultovních projevů. Kříšení mladého žida Izáka, které v muzejním Mastičkáři nabývá podoby parodie zmrtvýchvstání, je 4 5 patrně reflexem dávného předkřesťanského rituálu zasvěcování mládeže o výročních jarních obřadech. Nápadný nesoulad mezi rozpustilostí mastičkářských scén a vážností zbožných výjevů je vysvětlitelný jako projev křesťansko-pohanského synkretismu, prolínání křesťanských a pohanských velikonoc. Nazírány z tohoto hlediska se neslušné pasáže Mastičkáře mohou jevit jako reflex závazné obscénnosti předkřesťanských jarních rituálů. Druhou z reakcí představovala studie R. Jakobsona13. Čtenáři studie bude jistě patrný rozdíl Jakobsonova přístupu od nastíněného názoru V. Černého. Předmětem Jakobsonova prioritního zájmu je text obou zápisů mastičkářské scény pojatý jako struktura znaků; autor k objasnění všech kulturních souvislostí památky odhaluje v „znamenajícím" (signifiant) těchto znaků v historické perspektivě jejich „znamenané" fsignifié). Závěry, k nimž dospívá, jsou blízce příbuzné řešení Trostovu, formulovanému v maximální zhuštěnosti. Není proč podivovat se názorové shodě mezi oběma autory. R. Jakobson i jeho někdejší žák P. Trošt náleželi ke štrukturalistické škole Pražského lingvistického kroužku, která propracovávala možnosti dané strukturním výzkumem jazykových jevů a aplikovala postupy a výsledky tohoto zkoumání na literaturu, folklór, divadlo a další oblasti kulturní aktivity. Stará česká literatura byla v tom smyslu předmětem Jakobsonových přednášek na brněnské univerzitě už ve třicátých letech a zájem o Mastičkáře organicky zapadá do této linie autorova vědeckého zájmu. Studie V. Černého byla patrně vnějším podnětem k rozvinutí Jakobsonova staršího pracovního tématu (o Mastičkári a poučení z něho se Jakobson zmínil např. už ve svém známém Dopise Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi o noetice a sémantice švandy14, probíral památku v předválečných univerzitních přednáškách v Brně). V nové studii svou koncepci díla plně rozvinul a doložil. Momenty polemického nesouhlasu s Černým se sice soustředily především k jednotlivým jeho formulacím, avšak jako celek byla studie chápána - i samotným prof. Černým - jako polemika s celou jeho prací a vyvolala Černého repliku v další jeho studii.15 Celé toto názorové střetnutí je dokladem o nepřirozené, krajně svízelné situaci vědeckého života u nás v těch letech: okolnostmi ztíženou vědeckou diskusi o středověké památce tu vedli prof. Jakobson, žijící v USA a v Československu tehdy oficiální reprezentací tak nenáviděný, že se jeho jméno nemohlo objevit ani v citaci jeho studie, o níž byía řeč, a prof. Černý, jemuž bylo znemožněno působit na univerzitě a který musel čekat sedm let, než se za relativně příznivější, i když opět iracionální konstelace politických sil a vlivů podařilo jeho dávno připravenou práci o Mastičkári vydat. Z odstupu let a na základě pozdějšího rozpracování mastičkářské otázky se názorová konfrontace Černý - Jakobson nejeví jako zásadní rozpor, ale spíš jako historicky podložené pohledy na památku z dvou různých stran, pohledy, které se navzájem svým způsobem doplňují. Černý se soustředil na divadelní aspekt textu a jeho přínos spočívá v osvětlení toho, jak a kým byl Ařajř/čfcařpravděpodobně provozován (tento aspekt zůstal stranou Jakobsonova zájmu), Jakobson sledoval paralely a souvislosti těch míst, motivů a scén, které se Černému jevily jako podrobněji neanalyzovaný přínos světského středověkého divadla a žakéřského živlu, s tradicemi předkřesťanských iniciačních rituálů, obřadů zajišťujících plodnost, představ o nejužší souvislosti mezi smrtí a zrozením (znovuzrozením)16. Část těchto tradičních předkřesťanských kulturních projevů byla církevní kulturou vstřebána a proměněna k jejímu obrazu, část jich nabyla povahy parodie nekonfrontační, spíš pozitivně utvrzující (sem patří rozsáhlá a pozoruhodná oblast zv. risus paschalis, velikonoční smích, k němuž náležejí patrně i některé sekvence Českého Mastičkáře, nejspíš unikátní scéna oživení židovského chlapce), nebo i parodie konfrontační, antago- 6 nické, jiné přežívaly ve folklórních projevech bez prokazatelného ovlivnění církevní doktrínou. Poukazováním na takové historické a folklórní souvislosti prohloubil Jakobson představu o světských divadelních projevech středověku. I Černého, i Jakobsonova práce vnesla do studia Mastičkáře interdisciplinární hlediska, vymanila památku z výhradního zaklínění do oblasti literární historie. Z poznatků obsažených ve studiích Černého i Jakobsonově svým způsobem vyšel a zfruktifikoval je v dalším studiu F. Svejkovský17. Jeho přinos spočívá především v tom, že vyložil rozdíly mezi oběma záznamy české mastičkářské scény jako znaky rozdílného prostředí, z něhož bylo obojí znění písemně fixováno: rozsáhlejší muzejní text nese svou propracovaností zřetelné stopy náročnějšího tvůrčího záměru s patrnou prokomponovaností a významovou mnohovrstevností, má trvalou souvislost s kontextem velikonoční hry a jeho vznik lze spojit nejspíš s prostředím žáků, resp. kleriků; jednolitá scéna, o níž svědčí drkolenský zlomek, není na analogických místech přerušována vstupy z náboženské složky velikonoční hry, její těžiště je v hádkách a dalších akcích mastičkáře a jeho služebníků; nakupení erotických, obscénních a skatologických momentů bez patrných signálů odkazujících k dalším významovým plánům poukazuje k tomu, že tato verze byla asi spjata s intelektuálně méně náročným žakéřským prostředím. Rozdíl obou verzí se nejvýrazněji projevuje v unikátním výstupu vzkříšení mladého žida: v muzejním textu jde - i vzhledem k volbě slovního materiálu a ke jménům jednajících postav - o zřetelný parodizující protějšek Kristova zmrtvýchvstání (Svejkovský poukazuje i na parodijní paralelu ; mezi Izákovými verši po oživení a latinskou velikonoční písní o vzkříšení), v drko- lenském zlomku - zřejmě mladším a modifikujícím frašku dosvědčenou muzejním textem - se z výstupu stala jen nevýrazná protižidovská satira. Zábavnost obou textů, s níž do skladby pronikly i prvky společenské satiry, spočívá tak na odlišných zakláli dech, daných v obou případech jak vztahem tvůrců, upravovatelů a interpretů k látce, i tak jejich vztahem (a následně vztahem textů samých) k předpokládanému publiku. Chronologicky posledním slovem ve studiu staročeského Mastičkáře zůstává zatím obsáhlá kniha Jarmily F. Veltruské'8, vydaná v USA. Autorka v ní kombinací komparativních a strukturně analytických postupů uvádí českou památku do širokého panoramatu evropského středověkého divadla, poukazuje na význam stře-; doevropské oblasti s centrem v Českých zemích pro rozvoj mastičkářské scény ve ŕ velikonočních hrách, zdůrazňuje evropsky unikátní postavení české památky v rámci středověké dramatiky a záslužně na ni soustřeďuje pozornost zahraničních specialistů, jimž byla skladba dosud z jazykového hlediska nedostupná. Proto má v knize zvláštní význam úplný komentovaný překlad obou českých zlomků do angličtiny, •i otištěný synopticky s českým textem. Kníhaje dokladem toho, jak stále aktuální je i; problematika Českého Mastičkáře, nazíraná v různých kontextech vědeckého myšlení. Vedle vědeckých analýz památky mají svůj význam v dějinách novodobé české kultury i pokusy o různá scénická zpracování a provedení. Tyto projevy potvrzují \ svým způsobem trvalou divadelní lákavost skladby staré skoro sedm set let. Jejich i; význam zůstává však daleko za výsledky dramatického procesu vědeckého pronikání k adekvátní interpretaci jedinečného dokladu o rozvinutosti české středověké diva-k dělní kultury. 7 Poznámky 1) Starobylá skladanie, 5. díl, ed. V. Hanka, Praha 1823, s. 198-219. 2) Výbor z literatury české, I, ed. P. J. Šafařík, F. Palacký, J. Jungmann, V. Hanka, Praha 1845. s. 64-82. 3) Nebeský, V. B.: Mastičkář, Časopis Českého muzea 1847, 1, s. 325-341. 4) Gebauer, J.: Staročeský Mastičkář a páně A. Šemberovy námitky proti jeho přesnosti, Listy filologické 7, 1880, s. 90-121. 5) Patera, A.: Drkolenskézlomky staročeských her dramatických ze 14. století, Časopis Českého muzea 1889, s. 123-139. 6) Truhlář, J.: O staročeských dramatech velikonočních, Časopis Českého muzea 1891, s. 3-43 165-191. 7) Máchal, J.: Staročeské skladby dramatické původu liturgického, Praha 1908, s. 37-45, edice na s. 63-80 a 85-93. 8) Polak, A.: Die altbôhmischen Quacksalberbruchstucke. Jahresbericht der Oberrealschule in Neutitschein 1910-1911, s. 18-32. Podobným směrem šla později i studie W. Schmidta Der alttschechische Mastičkářund sein Verhältnis zu den deutschen Osterspielen, Zeitschrift fur Slawistik 2, 1957, s. 223-242. 9) Černý, V.: Staročeský Mastičkář, Praha, Rozpravy ČSAV 1955, 84 str. 10) Transkribovaný text Mastičkáře dostupný i v bibliofilské edici K. Janského Hyperion (vydal jej tam 1920 F. Krčma), v edici F. Oberpfalcera Nejstarší české hry divadelní (1941), ve výboru J. Hrabáka Staročeské drama (1950) a ve Výboru z české literatury od počátku po dobu Husovu (1957). 11) Nejedlý, Z.: Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, Praha 1904, s. 179-181,209-211; nové vydaní Dějiny husitského zpěvu, I, Praha 1954, s. 243-246, 281-283. 12) Trost, P.: K staročeskému Mastičkáři, Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Jazyk a literatura 3," 1956, s. 103-105. 13) Jakobson, R..: Medieval Mock Mystery - The Old Czech Unguentarius, Studia philologica et litteraria in honorem L. Spitzer, Bern 1958, s. 245-265. 14) Dopis Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi o noetice a sémantice švandy, sborník 10 let Osvobozeného divadla. Praha 1937, s. 27-34. 15) Černý, V.: Od bonifantů k mastičkářům. Sborník historický 9, 1962, s. 95-135. 16) Do této linie zkoumání patří i obsáhlá kniha M. M. Bachtina Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (rusky 1965, český překlad 1975); i z jejích poznatků by bylo možno studium českého Mastičkáře obohatit. 17) Svejkovský, F.: Dvěverze Mastičkáře - dva typy středověké frašky, Česká literatura 11,1963, s. 473-487; týž: Mastičkář, in F. S.: Z dějin českého dramatu, Praha 1966, s. 108-136; týž: Rozvoj světského divadla v českých zemích, in Dějiny českého divadla, I, Praha 1968, s. 72-74; týž: Vetula-Episode im Melker Salbenkrämerspiet, Zeitschrift fur déutsche Philologie 87, 1968,1. Heft, s. 1-16. 18) Veltruský, Jarmila F.: A Sacred Farce from Mediavel Bohemia, Michigan Studies in the Humanities, Ann Arbor 1985,396 str. Srov. i mou recenzi ve sb. Husitský Tábor 9,1986-87, s. 393-395. í ■ Roman Jakobson Středověké fraškovité mystérium (Staročeský Mastičkář)1 Ať už jde o dramaticko-liturgické jádro, jež V naší době je bezpochyby zesvětštěno se stalo základem připomínky Spasitelova anebo se zesvětšnijé všechno, včetně obsce-narození nebo jež se vztahuje k jeho smrti nity: užita dnes není ničím jiným než spro-a zmrtvýchvstání, komický prvek můžeme stotou... v zárodku nalézt již od chvíle, kdy se začala S. Reinach vyvíjet jeho scénická podoba, jak jí znala církev, a právě tak je tento vývoj také určitým způsobem skryt už v samotné liturgii. M. Wilmotte f" Henri Bergson hovoří o „Člověku, který jednou na otázku, proč neplakal při kázání, ačkoliv všichni ronili slzy, odpověděl - ,Já nepatřím k farnosti!'" Filozof dodává: „Co si ten dotyčný myslel o pláci, platí patrně ještě více o smíchu." Snaha pochopit, co je na komickém směšné, představuje jednu z největších obtíží, s nimiž se vyrovnávají při kulturní asimilaci evropští přistěhovalci do Ameriky. Dobře ' známá anekdota popisuje cizince jako někoho, kdo se směje_yšemu kromě vtipu~j ~~ ToTčó Bergšón uvedl"olšmíčhu, bude platit patrně ještě více, když k prostorovému posunu připočteme posun časový a když se pokusíme stát „spoluviníky" smíšků odlehlé minulosti, která se může lišit vším - rejstříkem objektů pro smích přípustných a běžných, rozmanitými účely smíchu, různorodými postoji k jeho terčům, proměnlivou technikou komiky. Fotografický archív zločinců se snaží usnadnit dokonalé poznání lidské tváře tím, že vedle sebe staví dvě fotografie - en face a záběr z profilu, zatímco Picassovy portréty s dvojitým obličejem vyjadřují oba úhly pohledu zároveň. Profil i en face jsou pro nás tedy samozřejmě partes pro toto, ale žádný z těchto dvou synekdochických obrazů dnes necítíme jako komicky zkreslující. V české středověké miniatuře nicméně profil (viz Matějček, str. 18) a ve starověkém egyptském umění naopak en;face znamenají karikaturu a mají obvykle zobrazit nízkou, nemravnou a démonickou bytost. Po celý středověk se v mnoha katedrálách, kostelech a klášterech západní livropy konala při slavnostech Bláznů nebo Osla fraškovitá liturgie. Sloužili ji podjáhni a nižší světské duchovenstvo o vánocích a zejména na svátek Obřezání Páně. Tyto veselé oslavy se udržovaly a rozvíjely i ve 14. století, „aniž v tom bylo" -jak oprávněně zdůrazňuje Gardiner - „účinně bráněno" (str. 16), a odsoudila je teprve reformace. O povaze rané reformace se přesvědčíme u Jana Husa; v českém Výkladu na Paře/vyslovuje svůj názor najedno takové tradiční představení, jehož se sám v mládí účastnil: „Co pak činie zjevné nekázni v kostele, strojiece krabošky,* jakož i já v mladosti byl sem jednu pohřiechu kraboškú! kto by vypsal na Praze? Učiniece žáka pótvorného biskupem, posadie na oslici tváří k uocasu, vedú ho do kostela na mši, a před ním mísu polévky a konev neb čbán piva, i držie před ním, an jie v kostele. kraboška - škraboška, maska 8 9 obsah STUDIE - ANALÝZY Jaroslav Kolár. Český Mastičkář v dějinách vědy o kultuře............ 3 Roman Jakobson, Středověké fraškovité mystérium (Staročeský Mastičkář)............................................ 9 Wladyslaw Tatarkiewicz.Teatrika, sedmé umění............................... 28 Ladislava Petišková. F. T. Marinetti a České divadlo dvacátých let.......... 35 Barbara Mazáěová. Krejčovy inscenace Tyla.............................. 48 ROZHLEDY Jindřich Cerný. Pragmatik (Lukešova éra v ND)....................... 61 Jan Bernard. Nad Kopeckého Artaudem............................ 67 Zdeněk Hořínek. Pozoruhodný pokus o ontológii dramatu.............. 70 Adolf Scherl. Dějiny národních divadel Evropy v dokumentech.....74 Milena Dosoudilová. Sympozium o divadle světa........................... 76 ENCYKLOPEDIE ČESKÝCH DIVADEL Jan Pomerí. Východočeská společnost...................-..........78 Jan Ponierl. Středočeská činohra.................................. 81 DOKUMENTY - TEXTY - MATERIÁLY Text-appealy v Redutě......................................."................ 85 divadelní «jJJSJ» divadelní revue Redakce: Vladimír Just (šéfredaktor), Štěpán Otčenášek (výkonný redaktor), Eva Šormová (tajemnice redakce), Milena Dosoudilová, Alice Dubská, Zdeněk Hořínek, Ladislava Petišková, Jan Pomerí Redakční rada: Marcela Bergerová, Jan Bernard, Jan Grossman, Pavel Janoušek, Jan Kopecký, Karel Král, Karel Kraus, Ivo Osolsobě, Petr Pavlovský, Václav Štěpán, Vladimír Vašut, Jaroslav Vostrý Grafická úprava: Adam Hoffmeister Vydává: Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV Adresa redakce: Kabinet pro studium českého divadla, 110 00 Praha 1, nám. Republiky 1078/1 MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Knihovna KDS Arna Nováka 1 602 00 BRNO ACADEMIA 3/1991 Odevzdáno do tisku: duben 1991 Rukopisy.; které redakce neobjednala, se nevracejí.