iv. hry
Profesionálové
Některé populární hry, jako například eskamotérství nebo kouzelnic-tví, vyžadovaly velkou obratnost, k níž bylo zapotřebí dlouhého tréninku. Z těchto her se vyvinula profese kejkhrů. V roce 1416 se jistý kejkhr jménem Jehan Papin potkal na svých toulkách nedaleko Clermont-de--1'Oise se dvěma kumpány, provozujícími stejné řemeslo. Společně se vydali ke dvoru vévodkyně bourbonské, ale protože ta nebyla přítomná, rozhodli se nakonec vystupovat na hřbitove.53
Profesionální hráči skutečně existovali. Někteří kejklíři, jejichž řemeslem bylo pobavit diváky, předváděli nejen akrobatické kousky, ale hráli také kostky a šachy. Účastnili se zábav pořádaných obyčejnými lidmi, ale také šlechtou. V hojném počtu se podíleli na oslavách organizovaných na dvorech velmožů. Jak už jsme viděli ve Flamence, hráli loutkové divadlo, žonglovali s noži, lezli po zemi, dělali kotrmelce, tančili a metali přemety, proskakovali kruhem a skákali.54
S nástupem kejkhrů se z ostatních lidí stali diváci.
Divadelní představení
166
Dědictví Římanů?
V raném středověku zůstávala zachována živá kontinuita mezi hrami provozovanými v Říme a hrami, jež se objevovaly v jižní Galii.
Divadlo
V prvních staletích našeho letopočtu měla řada mest v Galii své vlastní divadlo. Některá z nich patřila v řecko-římském světe k největším. Platilo to zejména o divadlech v Autunu, Vienne, Lyonu, Orange, Arles a Vaisonu. Stupně a orchestra byly vybudovány do půlkruhu tak, aby jeviště dosahovalo co největšího průměru: V jižní Francii byly amfiteátry postaveny ve svahu kopce. Obrovská zeď tvořila pozadí jeviště a oddělovala divadlo od vnějšího světa.
Můžeme se jen dohadovat, jaká představení se konala v těchto obrovských stavbách, které dokázaly pojmout velké množství diváků. Do hlediště divadla ve Vienne se vešlo odhadem kolem třinácti tisíc lidí.1
Můžeme-li věřit Sidoniovi Apollinariovi, kromě tragédií se tu prezentovaly i živé obrazy, jejichž náměty čerpaly z mytologie nebo z bájné minulosti: „Kdyby ses přestal věnovat vážným záležitostem a zlákala tě naopak divadelní představení, zahanbil bys celou hereckou společnost, jako kdyby u jeviště seděl sám božský lukostrelec a s ním všech devět Múz. V tvé přítomnosti by byli Caramalhis nebo Phabaton se zavřenými ústy a výmluvnými gesty aspoň pro jednou naprosto bezvýznamní. Během představení by svými pohyby hlavou, hrou nohou, kolen a rukou a mimikou obličeje dokázali uvést na j eviště Aiétovu dceru a jejího milovaného lásóna a dračí zuby zaseté na polích Kolchidy, z nichž povstali bojovníci mávající kopími a meči. Nebo by zahráli hostinu u Thyesta a jeho nářek, Či nářek váš, Filomélo, s nepříčetným pohledem hledící na rozsekaná těla svých synů, jež nechal Atreus podávat
169
iv. hry
dSdictví Římanů?
na prostřenou tabuli, z oněch dvou ten nevinnější. Nebo by vylíčili únos Európy z lyru a Jupitera proměněného v býka, strašlivějšího spil svým zjevem než plamenem, který chrlil. Nebo aby zahráli příběh o Baž naé, zaplavené zlatým deštěm padajícím z nebe, a o její tajné lásce, ježi pro ni měla mnohem větší cenu než všechno zlato světa. Nebo by přivé J dli na jeviště Ledu či Ganyméda, frýžského jinocha, který se stal Diovť-sladší než nektar, jenž podával nebešťanům. Nebo aby zahráli bajkurš o Martovi, chyceném do tenat Héfaistových a proměněném v kance, ježícího štětiny na hlavě a hřbetu a cenícího své strašné bílé tesáky, pó-kud si jej ovšem nepředstavujeme jako chlupaté zvíře, které si ostří své křivé tesáky neustálým třením. Nebo aby uvedli na scénu Perseovu vyvolenou, osvobozenou srpem svého milence, ci aby nám svým zpěvem a vyprávěním přiblížili střetnutí dvou vojsk před obklíčeným Pergamem."2
Divadlo tedy už v té době dosahovalo jisté obliby. Kázání biskupa Caesaria z Arles dokazují, že podobné události přitahovaly do města davy lidí.3 V roce 813 nařídil synod v Mayence kněžím, že se mají zřeknout světských radovánek, zejména pak divadla.4
Cirkus
Závody dvoukolek a koňské dostihy se konaly v circích, které měly podlouhlý tvar. Na jedné strane byly umístěny stáj e a přibližně ve třetině délky se nacházela tzv. spina, která dráhu rozdělovala na dvě části Opačná strana tvořila nejnebezpecnější místo závodů. Diváci seděli na stupních postavených podél celé dráhy. Podle Řehoře Tourského v období vlády Chilpericha I. existovaly tyto cirky v Soissons a pravděpodobně také v Paříži.5 V 5. století popsal clermontský biskup Sidonius Apollinaris závod, jenž se sice konal vŘítně, ale jehož hrdinou byl Con-sentius pocházející z Narbonne.
A tak se skupina mladých lidí, ale mladých lidí ode dvora, rozhodla napodobit závody kvadrig a divoké bitky z plání Elidy. Jakmile tě vyberou, ozve se pronikavé povzbuzování davu, které tě navýsost vzruší. Na místě, kde se nachází brána a sedadla konzulů a kde je zeď z každé strany přerušena šesti klenutými boxy, si vylosuješ jeden ze čtyř vozíků, vystoupíš na něj a uchopíš otěže. TVůj protivník udělá totéž na opačné straně závodiště. Ve slunci jiskři barvy - bílá a modrá, zele-
ná a červená - vašich insignií. Ruce štolby ještě drží udidla a uzdy, splétají hřívy, aby zvířata zkrotily a přitom je povzbuzují a dokonce je přátelsky poplácávají, aby v nich vyvolaly radostný zápal. Koně se chvějí nedočkavostí, tlačí se k bariérám a skrz prkna zavřená na závoru se kouří z jejich nozder a jejich dech se ještě před závodem vznáší nad doposud prázdnou závodní dráhou. Strkají do sebe, zmítají se, tahají za uzdu, vzpínají se, rozpalují, poskakují, třesou se strachy, vzbuzují strach, neustále rzají a znepokojeně buší kopyty o zem. Konečně ostrý zvuk trumpet svolává nedočkavé posádky a rychlé vozíky vzápětí vjíždějí na dráhu. Podobají se šípu vystřelenému ze skytského luku či brázdě, jež zůstala po padající hvězdě. Žádné krupobití olověných kulí vymrštěných z baleárského praku neproletélo rychleji průzračným prostorem nebes. Země se zachvěla pod koly vozů a za nimi se zvedlo do vzduchu mračno prachu. Jezdci vedou svá spřežení, pohánějíce koně k rychlejšímu běhu ranami biče. Naklánějí se dopředu ven z vozu, bijí koně přes kohoutek a šetří jejich hřbet. Vidíme je, jak se naklánějí, ale nedokážeme rozeznat, jestli se přidržují víc nápravy nebo otěží. Ryclilostí letících ptáků nám mizí z dohledu, jedou nej otevřenější částí dráhy, zatímco vy zůstáváte uzavřeni v nejužším prostoru závodiště, v místě, kde stojí dlouhé a nízké budovy chráněné dvojitou zdí. Když dosáhnete nej vzdálenější části závodní dráhy, tvůj protivník se nachází v čele, před dvěma dalšími jezdci, kteří tě také předjeli, takže za zatáčkou ses ocitl na Čtvrtém místě. Jezdci jedoucí uprostřed se teď snaží dostat své vozíky k vnitřní straně dráhy a předjet vedoucího jezdce, kdyby ' se náhodou ve svém úsilí stočil příliš doprava, zamířil se svým spřežením přímo k tribuně, na níž sedí diváci, a odkryl tak svou levou stranu. Ty se ve stejném úsilí přeďkláníš a zkušeně zadržuješ koně, aby jim zbylo dostatek sil pro sedmý okruh. Ostatní pobízejí svá spřežení rukama i hlasem a jejich pot, smíšený s potem kom, jim prýští ze všech pórů těla, kape na závodní dráhu. Chraptivý křik jejich přívrženců doráží k sluchu jejich soupeřů a bere jim odvahu. A všichni, mužiikoně, jsou rozpálení závodema zároveň jim srdce svírají obavy, Tak ujedou jedndkolo, pak druhé, potom třetí a čtvrté. V pátém kole jezdec jedoucí v čele už nevydrží tlak svých soupeřů, strhne svůj vozík doprava, neboť když dával příkazy svému spřežení, uvědomil si, že jeho koně jsou už příliš unavení. Šesté kolo jé už skoro celé za vámi a diváci se pomalu dožadují udělení cen, protože tví soupeři se už přestah" obávat nějakého útoku z tvé strany a jedou teď zcela v poklidu, když tu náhle se napnou svaly na tvé hrudi a s nimi i otěže. Prešlápneš nohou, abys udržel rovnováhu, a pobídneš spřežení kupředu s takovou prudkostí, jako to kdysi udělal slavný vozka Oenomaus, když předjel chvějícího se Pisa. Vru chvíli jeden z tvých protivníků, pokoušeje se tě zatlačit co nejblíž ke kraji závodní dráhy, nestačí reagovat na tvou divokou jízdu a jeho rozběhnutí koně minou zatáčku. Když vidíš, jak se jeho spřežení žene mimo dráhu, stačí ti udržovat směr, abys ho předjel, což také učiníš. Co se týce druhého protivníka, ten, potěšený potleskem publika, jede příliš vpravo, těsně podél tribuny. Tím se vychýlí z dráhy. Ze své
170
171
v. divadelní představení
letargie procitne příliš pozdě. Pokusí se pobídnout své koně bičem, ale ty využiješ jeho jízdy a předjedeš ho. On se všaknechce vzdát a s obrovským úsilím se mu podaří tě dojet. Když už to vypadá, že se dostane před tebe na první místo, neopatrně zabočí se svým spřežením směrem k tvému vozíku. Ale jeho koně upadnou a změť jejich nohou pronikne mezi kola a zbrzdí je. Ozve se strašlivý praskot a otáčející se loukotě nohy jednu po druhé zprerážejí. Pátý aktér této události je vymrštěn ze svého vozíku, který se na něj převrátí a pohřbí pod sebou koně i jejich pána, jenž krvácí z hlavy, na kterou dopadl. Zavládne hrozný zmatek. Podobný hřmot snadnedčlali ani Giganti, když kupili pohoří Ossa. Všechno sebou zmítá jako při té nejdivočejší bouři. Snad ani Sicilské nebo Marmarské moře, jejichž vodám postavil Bospor do cesty vysoké hradby, nehučí tak divoce, když se jižní vítr vozí po jejich vlnách. Laskavý císař brzy rozhodne, že k palmám vítězství budou připojeny hedvábné šerpy a koruny a že všechny zásluhy budou po zásluze odměněny: proto přikáže, aby všichni poražení, kteří už tak jsou dostatečně zarmoucení, dostali barevné koberce.
Sidonius Ap ollinaris; Básně
Amfiteátry
V období římského císařství byly velmi oblíbené boje v amfiteátrech. Tento fakt potvrzuje řada staveb, z nichž asi padesát se jich v lepším či horším stavu zachovalo dodnes. K mm ještě musíme připočítat dalších patnáct, o jejichž existenci víme z nejrůznějších dokumentů. Zdá se, že amfiteátry byly budovány pro specifická představení, při nichž jeviště bylo prostorem pro vystoupení se zvířaty a pro lovecké a bojové scény.
Ale v raném středověku, v období postupné christianizace, boje gladiátorů vymizely.6 Král Childebert se pohledem na zvíře obklíčené smečkou psů bavil ve svém paláci v Metách.7
Antické divadlo, cirkus a boje v amfiteátrech zanikly. Představení pro publikum se obnovovala v nové podobě.
172
Pouliční představení
Zatímco obyvatelé venkova se bavili hlavně během svátků slavených po celý rok, obyvatelé měst mohli během volného casu sledovat pouliční představení. Od východu do západu slunce byly ulice plné pohybu a hluku. Bylo vidět řemeslníky, jak se tuží ve svých dílnách otevřených směrem do ulice. Po nerovné dlažbě rachotily povozy. Nosiči vody a prodavači uhlí a dřeva hlasitě vychvalovali své zboží. Občas ulice ucpalo stádo dobytka a zastavilo veškerou dopravu. Šlechtici tudy projížděli se svým doprovodem za svými povinnostmi ci za zábavou. Po ulicích, křižovatkách a náměstích bloumaly davy chodců, kteří většinou pocházeli z nejnižších vrstev a měli jen málo povinností. Zatímco bohatí měšťané a šlechtici mohli svůj volný čas trávit v pohodlí, ti nej-chudší disponovali j en ubohými, těsnými a špatně osvětlenými příbytky, protože skleněné tabulky do oken byly velmi drahé a naolejovaný pergamen propouštěl jen minimum světla. Takoví lidé se mohli na ulici obdivovat nádheře šlechtických průvodů, protože Šlechtici rádi vystavovali své bohatství na odiv. Pozornost přitahovala také nejrůznější představení, zejména pak vystoupení kejklířů.
KejMíři8
Termínem žakéř Či kejklíř lze označit různé osoby. Kejklíř byl medvě-dář, cvičitel psů nebo opic, provazochodec, vrhač nožů, polykač ohně nebo břichomluvec. Kejklíř byl rovněž muzikant, který hrál na nejrůznější nástroje k tanci i do pochodu. Byl to kejklíř provozující nejrůznější kousky a převlékající se do kostýmů. Byl to šašek vyprávějící vtipy či vypravěč, který se specializoval na vyprávění pohádek a románů. Kejklíř byl i trubadúr skládající básně a písně.
173
v. divadelní představení
Za doprovodu niněry kejkííři vyprávěli na náměstích příběhy dávných hrdinů a recitovali hrdinské zpěvy. Objevovali se zejména během svátků. Nemohla se bez nich obejít žádná svatba, a to jak v prostředí těch nejchudších, tak na šlechtických dvorech. Když se Renart vrátil domů a přistihl svou ženu při nevěře, věci se vyvinuly tak, že se Poncet rozhodl s nevěrnou ženuškou oženit, ale po ruce nebyl žádný kejkhr. Jeho roli na sebe vzal nakonec sám Renart a když se svatební průvod vydal na cestu, „hrál na niněru a vzbuzoval obrovské veselí". Celou scénu jistě s potěšením sledoval dav zevlounů.9
Výroční trhy a jarmarky, provázející ve městech a vesnicích některé svátky byly pro všechny kejklíře vítanou příležitostí, jak pobavit diváky. V Provins se v den výročního trhu konalo jakési slavnostní čepobití, během kterého pochodovali městem seržanti s pochodněmi, doprovázení kejkhri hrajícími na nejrůznější hudební nástroje. Ve dne byly ulice plné dryáčníků, mimů, akrobatů a provazochodců, k nimž se připojili ještě vypravěči fabliaux a přednašeči hrdinských zpěvů.10
Mezi kejkííři bylo hodně muzikantů. Během církevních svátků a svateb naplňoval celý kraj zvuk jejich nástrojů. Ti nejhlučnější zůstávali mimo město. Ulicemi zněly tóny niněr, psaltérií, harf, citer a dalších strunných nástrojů. Z polí, kam byli vykázáni ti, kteří nadělali největší hluk, se ozýval lomoz puklic, hrnců, bubínků, tureckých bubnů a sara-cénských rohů. U mladých měli největší úspěch hlavně tamboři a taneční mistři. Jeden trubadúr s pohrdáním říkal, že stát se tamborem je snadné. Všichni, kteří umějí bušit do bubnu a foukatna píšťalu, mohou konkurovat hráčům na niněru.
Dav miloval akrobaty a rád poslouchal vypravěče a zpěváky. Obdivoval se kejklířům, kteří na kobercích provozovali ta nejnáročnější cvičení a předváděli triky a kejkle původem z Lotrinska, Francie, Champagne, Španělska a Itálie. S úžasem pozoroval kejklíře, kteří tančili a zaklínali hady
Ale někteří vzdělanější kejkííři napůl se smíchem a napůl vážně vyprávěli svým divákům o aktuálních problémech. Ovlivňovali veřejné míněníve prospěch toho Čí onoho muže či ideje. Jejich kritika se ovsem často omezovala jen na popichování. V době vlády Ludvíka Svatého si dělali legraci z Bretonců usazených v Paříži, protože ti mluvili špatně francouzsky. Kejkhri si rovněž brali na paškál jejich početné příbuzenstvo, vykonávající obvykle málo počestná řemesla, jako byla například
pouliční představení
výroba košťat.11 Tón se měnil, pokud útočili na Angličany. V tom se projevovalo tehdejší národnostní cítění. Kejkííři Angličany častovali žerty, dělali si legraci z jejich pitek, se smíchem imitovali jejich jazyk a opakovali zažité vtipy, jako třeba, že všichni Angličani mají ocas jako zvířata.12 S velkou odvahou se kejkííři často angažovali při řešení nejrůznějších aktuáhiích společenských otázek. Spor mezi pařížskou univerzitou a žebravými řády, který vznikl proto, že se univerzita pokoušela zabránit minoritům a dorninikánům získat mistrovské katedry, ačkoliv je v tom podporoval papež a francouzský král, se brzy rozšířil do ulic. Kejkííři, jedni proto, že za to dostali zaplaceno, druzí z vlastního přesvědčení, psali básně, které pak kolovaly mezi lidmi. V roce 1259 nařídil papež Alexandr IV spálit populární a oblíbené satiry, kritizující žebravé řády.B Když Karel z Anjou, bratr Ludvíka IX. a král sicilský, potřeboval pomoc, vystoupil na jeho podporu Rutebeuf a Adam de la Halle jeho kvahty vychválil ve svém Slovu o králi sicilském.14
Cikání a šarlatáni
Kromě kejklířů přitahovaly pozornost diváků i další osoby. V roce 1427 se ve Francii objevili cikáni. Cikánky hádaly lidem z ruky: „A v těchto skupinách jsou čarodějnice, které se dívají lidem na ruce a říkají jim, co se jim stalo a co se stane v budoucnosti... A co je ještě horší, těmto stvořením se nějakou kouzelnou mocí nebo pomocí jejich pekelných přátel nebo neobyčejnou obratností daří připravovat lidi o jejich měšce."15
Při procházkách ulicemi si lidé rádi poslechli i vyvolávání šarlatánů. Ti své lektvary prodávali na náměstích, křižovatkách a všude tam, kde se shromažďovalo větší množství lidí. Pokřikovali na kolemjdoucí a všemi prostředky se je pokoušeli zadržet, pobavit a přesvědčit. Aby vyvolali nadšení u těch nej naivnějších, zaklínali se Orientem, považovaným za zemi zázraků, za legendární kraj svatého Petra, v němž to voní parfémy, kořením, balzámy a kadidlem a kde řeky překypují drahými kameny s léčivými účinky. Odvolávali se na slavné antické lékaře Hippokrata a Galéna, mluvili o podivných chorobách, nesrozumitelným jazykem mumlali zažehnávací formulky a výstíedrúmi a většinou marnými projevy se snažili zaujmout pozornost okolního davu.
Takový šarlatán nejprve odříkal několik taj emných formulek, učeně
174
175
v. divadelní představení
pouliční představení
vyložil, proč má mužíček poslouchat svou ženu, potom za pomoci čím dál přesvědčivější hry se slovy začal pět ódy na královnu všech bylinek anakonec určil, jak je ji třeba užívat a na které nemoci působí jako lék.16 Kejklfři Často imitovali burleskní způsob těchto projevů a zanechali nám několik navzájem si dost podobných ukázek:
Ctní lidé, nejsem jeden z těch ubohých kazatelů, jeden z těch ubohých koře-nářfl, kteří před vás předstupují v potrhaných pláštích anosí s sebou své podivné krabice. A vězte, že se vám nesnažím prodat pepř nebo kmín, jako to dělají oni. Takový já nejsem. Moje paní se jmenuje Trotula Salernská a ta má, panečku, za ušima, ze kterých jí visí stříbrné náušnice až na ramena. A vězte, že to je ta nej-moudřejší paní, kterou lze nalézt v celém širém světě. Tahle moudrá paní nás posílá do nejrůznějších zemí a krajin, do Puille, Kalábrie, Toskánska, Německa, Soissonska, Gaskoňska, Španělska, Brie, Champagne, Burgundska a do Arden-ského lesa, abychom tam chytali divoká zvířata a sbírali cibulky bylinek, ze kterých paknaděláme medicínu pro všechny nemoce, jimiž kdo trpí. Amoje paní mi vždycky říká a radí, abych, kamkoli přijdu, nemluvil jen tak do větru. Musel jsem přísahat při všech svatých, že vám nic nebudu prodávat, dokud to neuvidíte na vlastní oči a nevyberete si sami.
Chcete to vidět?
Nikdo z vás určitě neví, odkud tyto medikamenty pocházejí. A já vám říkám, že pocházejí ze sušeného masa a z vína nalitého do lahví. Sluší se ještě říct, že všechny nemoce lze léčit teplem a tělesnými šťávami, protože, jak říká jeden filozof, z toho jsou stvořeny všechny věci. A když spolknete tyhle medikamenty, dostanou se vám hluboko do těla a tam zničí nemoc, které se říká sobitánská smrt. Té se střežte! Od ní ať vás všechny ochraňuje Bůh!
Nejlepší léčivou rostlinou na všechny nemoce (to uvidíte na vlastní oči a sami si to vyzkoušíte), kterou můžete najít na všech světových stranách, je toto koření. Ženy, které je trhají o svatojánské noci a pečou z něj koláče, říkají, že jejich kapky nedokážou vyléčit ani ruce, ani nohy, ale já vám říkám: není lepšího léku na rozbité hlavy a polámaná těla, než je tohle koření. V Champagni, kde jsem často pobýval, mu říkají „matka všeho koření". Stačí smíchat lístky Šalvěje s tímto kořením, směs rozemlít na drobno, vložit do kotlíku a nechat tři dny ustát. Šťáva, kterou tak získáte, bude lékem na každou nemoc.
Smekněte klobouky, napněte uši a podívejte se na mé koření, pro které mě mojepaní vyslala do světa. Řekla mi, aby ho neprodával za žádnou pevnou cenu, abych za něj nechtěl pět livrů, ale abych se zařídil podle toho, ve kterém kraji právě budu. VPaříži stojí moje koření jeden pařížský denár, v Orleansu jeden orleánsky v Mans jeden manský v Chartres jeden chartreský ä v Londýně jeden anglický. Beru také chléb a víno, abych utišil svůj hlad, neboť takový je osud člověka: musí být z něčeho živ.
176
Jestli nevěříte tomu, co tady říkám, jestli pochybujete o mých slovech, obětuji jednu rukuBohu a druhou jeho matce a nechám sloužit mši pro Ducha svatého. Tohle všechno dělám pro svou paní a pro spásu jejího otce a její matky, abych vykoupil všechny jejich hříchy.
Toto koření nesmíte jíst jen tak, jak je zvykem v tomto kraji, protože kdybyste si ho vložili na jazyk, žádnou nemoc tím nevyléčíte. Navíc byste cítili, že je velmi hořké a silné a co je hořké a silné na jazyku, je hořké a silné i v žaludku. Vezmete ho a na tři dny naložíte do bílého vína. Musíte počkat, až víno zčervená. Když ne-zčervená a jenom zežloutne, znamená to, že nemáte dobré víno. Musíte použít víno, které je jasné a čiré. Pak budete tekutinu třináct dní každé ráno pít. Pokud se nevyléčíte, musíte naložit další koření, protože vězte, že může být očarované. Říkám vám to proto, že vím, že prokletý žid Corbitaz zaplatil třicet stříbrných, aby Bůh nemohl v Jeruzalémě a tři míle od Jeruzaléma takové koření prodávat. Ale vězte, že nakonec se vyléčíte ze všechnemocí a ze všech horeček. Pár kapek téhle medicíny dokonale vyléčí vaše tělo. Věřte mi, vždyť když mým rodičům hrozí smrt nebo jiná újma, chtějí po mně tohle koření.
Proto vám nabízíme své koření a bylinky: kdo chceš, kup si je, kdo nechceš, nechej být.17
Světská představení
Občas se lidové oslavy konaly jako pokračování významných událostí: vojenských vítězství nebo narození Či svateb panovníků. Jak o tom svědčí Deník pařížského měšťana, zapalovaly se při takových příležitostech na veřejných místech oslavné ohně, kolem nichž lidé tančili. Král, šlechtici nebo městské úřady rozdávali jídlo. Pro obyvatele měst se pořádaly hostiny. V pondělí 21. června 1428 se konala okázalá oslava a všichni lidé, ať byl jej ich původ jakýkoliv, dostali večeři. Této pompézní hostiny, která se konala na počest jmenování čtyř nových doktorů, dvou Angličanů a dvou Francouzů, se podle Deníku pařížského měšťana zúčastnilo kolem osmi/tisíc osob. Během hostiny bylo snědeno obrovské množství chleba, vypito čtyřicet sudů vína a naservírováno kolem osmi set porcí masa, a to do tohoto počtu nebylo započítáno hovězí a skopové. Příslušníci řemeslnických cechů a bratrstev pro tuto oslavu vyzdobili celé město a starali se o zábavný program a živé obrazy.
Někdy se lid bavil i nejrůznějšími hrami. Poslední srpnovou neděli roku 1425 byh do zahrady armagnackého paláce v ulici Saint-Honoré
177
v. divadelní představení
zavedeni tři slepci s holemi v rukou. Měli se pokusit zabít kance, kterého tam vypustili krátce před nimi. Byla to prapodivná podívaná, protože slepci se v domnění, že bijí zvíře, tloukli navzájem a byli by se pobili, kdyby měli opravdové zbraně. Předcházejícího dne, v sobotu, byli ozbrojení slepci vedenipařížskými ulicemi. Před nimi byl nesen praporec s vyobrazeným prasetem a jeden muž imitoval prasečí chrochtání. Vsobotu i. září téhož roku byli Pařížané svědky dalšího povyražení. Do země byl zasazen šest sáhů vysoký sloup, na jehož vrchol byl umístěn košík. Pak pořadatelé sloup namazali sádlem a vyzvali přihlížející, aby se pokusili vylézt nahoru pro košík. Nikomu se to nepodařilo. Odměněn byl nakonec jeden pacholek, který vylezl nejvýš. „Tento čin byl vykonán těsně před pětidenními svátky* v ulici aux Oues."
Velmi častou podívanou byly v těchto temných dobách i veřejné popravy, které přitahovaly davy lidí. Když se jednalo o významné a nenáviděné osoby, žádný scénář nebyl dost dobrý. V červnu roku 1413 byli do pařížské tržnice dovlečení dva šlechtici. Jednalo se o Jacquese de la Rivieře, který si rozbil hlavu tak, že si zasadil strašnou rámi džbánem na víno, a o panoše Simona de Mesnil, řečeného Mladík, jenž byl vlečen v koši až k Heaumerii. Tam byl posazen na kus dřeva a na káře odvezen do tržnice, kde mu byla useknuta hlava. i. července 1413 se konala poprava bývalého pařížského správce Des Essartse. Ten byl vlečen za károu v koši od paláce až k Heaumerii. Tam byl posazen na špalek, oblečen do černého roztrhaného kabátce lemovaného kožešinou, bílých kalhot, na nohy mu obuli „střevíce ze skopovice" a pak ho odvezli do tržnice a tam mu usekli hlavu. Během celé cesty se smál tak, až všichni kolem plakali. Těsně před popravou poklekl před katem, políbil stříbrný medailonek, který měl na krku, a řekl katovi, že mu odpouští svou smrt. Jeho tělo bylo pověšeno na šibenici, zatímco hlava zůstala vystavená v tržnici a umístěná tři stopy nad hlavami ostatních popravených.
Obyčejní zločinci neměli nárok na podobný ceremoniál, ale jejich popravy byly veřejné. A pranýře, kde čekali na popravu, i popraviště byly vždycky zbudované na hojně navštěvovaných místech.
* Pětidenní svátky se konaly původně v Římě a byly pořádány každé čtyři roky na počest bohyně Minervy-pozn. překl.
pouliční představení
Církevní představení
Velmi často se konala procesí. Některá se týkala jen řemesel nebo cechů a při průvodech ulicemi měst byly v takovém případě nošeny sochy patronů. Cílem těchto procesí bylo vymodlit si mír, vítězství nebo příznivé počasí. Za korouhvemi a relikviemi defilovaly všechny společenské třídy. Například „vroce 1444 se pořádalo jedno z nej zbožnějších procesí, j aké se v Paříži kdy konalo". Kromě kněží se ho zúčastnilo devět nebo deset tisíc lidí nesoucích pět set pochodní. Jeho cílem bylo dosáhnout míru mezi francouzským a anglickým králem.18
Ale zřejmě největší série procesí se konala v roce 1412. Vtomto roce se Karel VI. chystal k válce s Armagnaky aBurgunďané, jichž byla v Paříži většina, si chtěli naklonit veřejné mihem na svou stranu. Po celý měsíc se každodenně konala procesí a účastnili se jich snad všichni obyvatelé Paříže.
A ti, kteří mají na mysli bezpečí Paříže a vědí, že král má na zemi své nepřátele, po společné poradě nařídili vykonat ta nejzbožnejší procesí, která byla kdy k vidění. V předposlední květnový den řečeného roku se vydali na procesí lidé z pařížských klášterů a bratři žebravých řádů. Všichni šli bosí a nesli několik vzácných relikvií a úlomky Kristova kříže Byli tam všichni z parlamentu, ať byli jakéhokoli stavu, a za biskupy kráčelo asi třicet Udí, všichni bosí.
Vúterý v posledním květnovém dnu řečeného roku se vydali na procesí kolem kostelů farníci několika pařížských farností. Zúčastnili se ho všichni kněží. Byli oblečení v dlouhých košilích. Před biskupy šly dvě děti a v jedné ruce nesly relik-viáře svatého Malachiáše a svatého Blancharta, ve druhé pak svíci. Všichni farníci, kteří měli dost sil, nesli pochodně a všichni, muži i ženy, byli bosí.
Následující středu, v první červnový den řečeného roku, se podobně jako v předchozí úterý konalo procesí.
Následující čtvrtek byl dnem nejsvětější svátosti. Opět se konalo procesí, jak už bylo zvykem.
V následující pátek, třetí červnový den řečeného roku, se konalo nejkrásnější procesí, jaké kdy kdo viděl, neboť se ho zúčastnili příslušníci všech farností a řádů, ať bylo jejich postavení j akékoli. Oblečeni v kajícná roucha a bosí, všichni nesli buď relikviáře, nebo zapálené svíce. V čele šlo za svitu nejméně čtyřiceti pochodní jedenáct biskupů, s bosýma nohama a na lacno. Svaté relikvie donesli do kostela Saint-Jehan en Greve, tam vzali vzácné tělo Pána našeho, kterého proradní židé nechali ukřižovat, a za velkého pláče, prolévání slz a s převelikou úctou jej předali čtyřem biskupům, kteří ho za doprovodu všeho lidu, neboť procesí se zúčastnilo padesát dva tisíce Udí, odnesli do kláštera svaté Jenovéřy. Tam kajícně
178
179
v. divadelní představení
odsloužili velkou mši a nakonec odnesli svaté relikvie zpátky tam, odkud je vzali. A pokračovali v držení půstu.
Následující sobotu Čtvrtého dne řečeného měsíce a řečeného roku se pod trestem vyloučení zúčastnili procesí všichni z pařížské univerzity, ať byli jakéhokoli stavu, i nejmenší žáčci. Všichni, malí i velcí, Šli naboso, se zapálenými svícemi v rukou. Shromáždili se u kostela Mathurins a odtamtud se vydali ke kostelu Saincte-Katherine-du-Val-des-Escolliers, nesouce s sebou tolik svatých relikvií, že je ani nemůžeme vyjmenovat. Tam byla odsloužena velká mše, po níž se všichni vrátili zpátky a dál drželi půst.
Následující neděli, pátého dne řečeného měsíce a řečeného roku se vydali lidé z farnosti Saint Denis do Paříže. Všichni šli bosí a nesli sedm těl svatých, válečnou korouhev francouzského krále, která pak byla převezena do Flander. Dva opati nesli v doprovodu třináctí korouhví svatý hřeb a svatou korunu. Naproti nim se vypravili farníci kostela svatého Eustacha a společně šli pro tělo svatého Eusta-cha, které je uloženo ve vzácném relikviáři, a pak zamířili rovnou do Palais de Paris, kde byla odsloužena mše svatá. Potom se vrátili domů.
Následující týden se každý den konalo kajícné procesí. Přicházeli obyvatelé všech vesnic v okolí Paříže, všichni bosí, a modlili se k Bohu, aby ráčil nastolit mír mezi králem a francouzskými velmoži, protože kvůli válce zahynula už spousta lidí a koní a v kraji už není nic, čím by se mohli živit.
Item, následující p on dělí šestého dne řečeného měsíce a roku uspořádali procesí farníci kostela Saint-Martin-des-Champs: S nimi šli farníci z několika dalších farností Paříže a okolních vesnic (sic!), všichni bosí, a nesli pochodně a svaté relikvie. Když došlí do kostela Saint-Germain-des-Prés, vyslechli svatou mši. Farníci z dalších farností uspořádali procesí do kostela svatých Mučedníků. Farníci kostela Sainct-Katherine-du-Val-des-Escolliers se zúčastnili mše v kostele Sainct--Martin-des-Champs.
Item, v úterý a ve středu, sedmého a osmého dne řečeného měsíce a roku se konala další procesí v jednotlivých farnostech.
Item, ve Čtvrtek devátého dne řečeného měsíce a roku uspořádalo mnoho farností procesí, jichž se zúčastnila řada laiků a měšťanů. Všichni byli bosí a za svitu pochodní nesli svaté relikvie do kostela v Boullongne-la-Petite. Tam odevzdali své dary. Potom se všichni odebrali domů.
Item, následující pátek, desátý den řečeného měsíce a roku, se konalo všeobecné procesí, jedno z největších, jaké kdy kdo viděl, neboť se ho zúčastnily všechny kostely, školy a farnosti. Všichni účastníci přišli bosí a bylo jich tam nepočítané, protože v předcházející den bylo všem doporučeno, aby se z každého domu zúčastnil procesí alespoň jeden člověk. K nim se přidali i farníci z okolních vesnic, jako třeba z VUleneufve-Sainct-George a Mongissonu. Průvod byl dlouhý nejméně čtyři míle. Byli v něm i velmi staří lidé, těhotné ženy a malé dčti. Všichni nesli svíčku nebo velikou svíci a ze všech kostelů byly sneseny svaté relikvie.
pouliční představení
V sobotu a neděli, jedenáctého a dvanáctého dne řečeného měsíce a roku, se uskutečnila řada procesí v jednotlivých farnostech.
V pondělí, třináctého dne řečeného měsíce a roku, uspořádali procesí farníci z Mor-des-Fossez. V průvodu šli bosí a nesli osmnáct korouhví, dvacet křížů a spoustu vzácných relikvií. Vpařížském chrámu Notre-Dame si vyslechli velkou mši svatou.
Následující úterý, čtrnáctého dne řečeného měsíce a roku, uspořádali Paříža-né procesí do kostela Saint-Antoine-des-Champs, kde si vyslechli mši svatou.
Následující středu, patnáctý den řečeného měsíce a roku, uspořádala procesí řada farností.
Následující čtvrtek, šestnáctý den řečeného měsíce a roku, uspořádaly pařížské farnosti procesí ke kostelu svatých Mučedníků na Montmartru, kde si vyslechli mši svatou.
Následující pátek se šlo do Saint-Denis, účastnily se farnosti svatého Pavla a svatého Eustacha. Všichni přišli bosí a vyposlechli si slavnou mši svatou.
Po celou dobu, kdy se konala procesí, neustále hodně pršelo, zejména po první tři dny. Do chrámu Saint-Denis dorazila procesí z Meaulx, Pontoise a Gon-esse a odtud pak pokračovala do Paříže.
Následující sobotu se kolem Chátelet konala velká i malá procesí.
Následující neděli uspořádaly procesí jednotlivé farnosti.
Následující pondělí se farníci od svatého Mikuláše, 'svatého Salvátora a svatého Vavřince vydali v procesí do chrámu Notre-Dame v Boulongne-la-Petite způsobem, jaký jsme popsali v devátém dnu tohoto měsíce.
Po všechny dny, kdy král pobýval mimo Paříž, se v Paříži a v okolních vesnicích konala procesí. Některé mnišské řady vypravily procesí i na svatá místa v okolí Paříže, jako třeba do Blanc-Mesnil či do Mesche.
Deník pařížského mešťana (14P5 -1449)
Díky kostýmům, barvám a tanci se z procesí stávalo obrovské divadlo, konající se ve všech městech. V Rouenu pořádala farnost svatého Vavřince dvě procesí každoročně o svatodušních svátcích a o svátku Božího těla. Součástí těchto procesí bylo Často vytváření živých obrazů s církevní tematikou.19
180
181
V. DIVADELNÍ PŘEDSTAVENÍ
Vjezdy panovníků do měst
Početné popisy, jež máme k dispozici, ukazují, kolik šlechticů milovalo, podobně jako lid, tyto projevy královské moci. Mohli se totiž veřejně pochlubit nádherou svých oděvů a svého doprovodu. I jistý počet měšťanů se účastnil těchto průvodů. Obyčejní lidé toto divadlo rádi pozorovali. Ačkoliv tyto slavnostní vjezdy byly výlučně záležitostí krále, někteří velmožové je občas napodobovali.
Když na konci 13. století vjížděl král do některého ze svých měst, hledal především přístřeší a ochranu. Ceremoniál se tedy zaměřil hlavně na to, aby zástupci města krále přivítali a nabídli mu jídlo, ubrusy, Iůžkoviny a nádobí.
V polovině 14. století byla někdy součástí králova vjezdu do města kromě darů, přísah a modliteb i slavnostní večeře, doprovázená zábavou. Když v roce 1350 vjížděl poprvé do Paříže Jan II. Dobrý, oslavy trvaly týden.
Jejich součástí byla řada novinek. Účastníci průvodu si oblékali slavnostní oděvy ušité pro tuto příležitost. Král vjížděl do města za zvuku trub a dalších nástrojů. Ceremoniál se pomalu proměňoval v hlučnou a barvitou oslavu. Jeho součástí byla ostatně nejrůznější představení, zejména pak divadelní. Když spektakulárnost těchto obřadů dosáhla vrcholu, objevily se nové prvky, oslavující monarchii. V roce 1389, během cesty Karla VI. na jih Francie, vjel král poprvé do města pod baldachýnem.
S příchodem Karla VIL se tyto královské vstupy, za jeho předchů dce ještě velmi zřídkavé, začaly pomalu, ale jistě podobat modelu, jenž se ustálil ve 14- století. Obřad byl mnohem bohatší než v předcházejícím století. Ale rozdíly by nebyly tak patrné, kdyby se v té době tolik nerozvinulo hraní mystérií. Na konci 15. století představoval králův vjezd do města z politického hlediska velmi důležitý okamžik. Zároveň se však jednalo o podívanou, která pokaždé přilákala pozornost množství diváků.20
POULIČNÍ Pfi ED STAVEN í
JAK KAREL, FRANCOUZSKÝ KRÁL TOHO JMÉNA SEDMÝ, VJEL D O MĚSTA ROUEN A JAK BYL JEHO PRŮVOD NÁDHERNÝ. A JAK BYLI KRÁL A ČLENOVÉ JEHO DOPROVODU SLAVNOSTNÍ A BOHATĚ VYSTROJENI.
V pondělí desátého dneměsíce listopadu roku CCCC -XLLX., kolem třetí hodiny odpolední vjel král se svým doprovodem do města Rouen, které bylo slavnostně vyzdobeno. Král byl oděn do bílé zbroje a jeho kůň měl na sobě pokrývku ze zlatého brokátu posetého liliemi. Před mm nesli jeho korunu, Fontenil nesl jeho plášť a Poton jeho meč. Před králem jel monseigneur kancléř, oblečený ve svém kancléřském oděvu, tedy v plášti lemovaném kožešinou. Před ním vedli za uzdu kobylu nesoucí jeho pečeť. Kobyla byla zakryta pokrývkou ze zlatého brokátu, která se podobala pokrývce královské. Na hřbetě vezla pouze pečeť, která byla umístěna mezi královskými erby. V průvodu dále jeli královský hofmistr kraje Poitou, laonský rychtář, pan de Pruilly, pan de Gaucourt, rouenský rychtář a králův osobní pokladník jménem Jacques Cueur, všichni slavnostně oblečení a jedoucí na koních zakrytých přikrývkami s bílými kříži. Mezi lučištníky pochodovali heroldi, trubači a minstrelové. Dále tam byl královský podkoní pan de Dunoys, skvostně oblečený a jedoucí na koni přikrytém houní s bílým křížem. Vyzbrojený byl pouze svým mečem, majícím cenu dvacet zlatých écus. A za králem jel Avart, jenž nesl svůj štít se třemi liliemi, sicilský král, a za ním pánové du Maine, Nevers, de Clermont, de Castres, de Sainct Pol, de Tanquarville, de Dampmartin a sir de Lauraine. A za královými pážaty jel velitel pan ďOstel, v nádherném oděvu a se zlatými šerpami, jehož povinností bylo velet v bitvě. A za ním následoval Rogelin Blocet, nesoucí královu korouhev, a za ním dvě nebo tři sta kopiníků, rovněž slavnostně oděných. Před městské hradby přišlo králi naproti tři nebo čtyři sta měšťanů, všichni oblečení v modrém a s Červenými barety, a nabídli mu své služby a své majetky a za přítomnosti králova poručíka, hraběte de Dunoys, a králova kancléře předali králi klíče od města. Král je v přítomnosti výše jmenovaného hraběte přijal a městského rychtáře jmenoval hofmistrem a kapitánem. Pak se v procesí dostavili křesťané ze všech farností a na poli vzdali králi hold. Potom všichni zamířili v průvodu do města a za nimi vpochodoval oddíl lučištníků. U vstupu do města čekali čtyři měšťané, kteří pronesli uvítací proslovy, načež čtyři podkoní sundali z králova koně přikrývku. Ve městě čekaly na průvod živé obrazy: první byl velký beran oblečený do slavnostního oděvu, jemuž z rohů a nozder prýštilo víno a z deseti nebo dvanácti trubek tekla voda. Dále stála tribuna, na níž byli církevní hodnostáři, měšťané, Šlechtici a zástupci města, kteří králi ukázali klečící ženu se sepnutýma rukama, představující Město. Na rohu ulice pak stálo krásné zvíře oblečené do královských barev. A před chrámem Panny Marie stál na stupínku bílý jelen. Držely ho dvě krásné dívky, které ho představily králi. Před vstupem do chrámu ěekali na krále arcibiskup rouenský, biskupové z Lizeux, Evreux a Coustances, všichni slavnostně odění
182
183
v. divadelní představení
pouliční představení
a s mitrami na hlavách. Následující středu pak církevní hodnostáři předvedli králi učenou disputaci, kterou přednesl jeden slovutný mistr teologie: Benedictus qui fecit nobiscum misericordias, dědit nobis jocunditatem cordis et heri pacem temporibus nostris. A hluboce a uctivě se králi uklonil. Pak se ještě mnohé událo, bylo by však přetěžké tu všechno vyjmenovat.
Slavnostní průvody francouzských králů od roku 1328 do roku 1515,
Paříž, 1968, str. íóo -ió2
Každému obyvateli města, do něhož na konci středověku vjížděl král, se nejprve naskytl pohled na královský průvod. Král, jeho rodina, věrní přívrženci a dvořané přijížděli v nádherném odění. Během vjezdu francouzského krále Ludvíka XII. do Paříže v roce 1498 měšťané
„spatřili krále, pána našeho, doprovázeného vévody a hrabaty královské krve a dalšími vévody, hrabaty, barony a rytíři, panoši, sekretáři a dalšími urozenými osobnostmi, jejichž průvod byl početný a dlouhý.
Item král, náš pán, byl oděn v bňe zbroji, přes kterou měl přehozený plášť vyšívaný jemným zlatem a zdobený drahými kameny. Na hlavě měl sametový černý baret. Před králem jel jeho panoš a nesl královu helmici a znak s klenotem, tvořeným korunou z jemného zlata a vykládanou drahými kameny. Nad korunou byla umístěna zlatá lilie, jež byla znakem císařů. Jmenovaný panoš jel na nádherném jezdeckém koni zakrytém zlatohlavem, vyrobeným z té nejvzácnější látky, jakou kdy kdo mohl vidět. Po obou stranách jeli čtyři sluhové v dlouhých kabátcích vyšívaných zlatem, kteří vedli za uzdu koné, na němž jel králův panoš.
Item před výše jmenovaným panošem jelo dvanáct čestných pážat, nádherně oděných.
Item za těmito pážaty vedli za uzdu jezdeckého koně zakrytého sametovou přikrývkou posetou liliemi. Byl to kůň našeho pána."
Král jel na koni pod baldachýnem, který drželi čtyři konšelé nebo Čtyři městští hodnostáři. Diváci mohli obdivovat nebesa baldachýnu, pro jejichž výrobu byly použity nejvzácnější látky. Sukno, a to i v případě zlatého brokátu, už v 15. století nestačilo. Teď se používal samet z Brugg, hedvábí, florentský taft nebo damašek. Tyto látky, většinou modré, byly podšitý buď tuhým plátnem, nebo hedvábnou látkou, těžší vlněnou látkou či taftem. Zlaté lemy a třepem z bílého, červeného nebo modrého hedvábí doplňovaly celek. Nebesa byla navíc pošitá velkým množstvím zlatých lilií.21
Za králem následovala šlechta a měšťané, seřazení podle předem stanoveného pořadí. Teprve až do 14. století lze zařadit pokusy o mnohem přísnější organizaci průvodu. Pařížský parlament sice v roce 1484 vydal
184
nařízení, že „od pradávna" chodili měšťané králi naproti v pořadí starší cechu kupeckého, konšelé, pařížský správce, správce Chätelet, úředníci Nejvyššího účetního dvora, správci financí a nakonec soudci, ale toto pořadí nikdy nebylo dodržováno. Ve zmiňovaném roce 1498 kráčelo v čele průvodu procesí složené z farníků čtyř farností a řeholníků čtyř žebravých řádů. Za nimi pak následovali zástupci Nejvyššího účetního dvora, správci královské pokladny, financí a mmcovnictví a členové pařížských volených sborů, všichni nádherně oblečení. Po nich přišla řada na staršího kupeckého cechu a konšele, kteří na sobě měli nádherné oděvy z krvavě rudého saténu, podšitého jemným sametem. Před nimi kráčen městští luČištníci a střelci z kuší, za rúmi pak početný průvod měšťanů oblečených v šarlátu. Potom pochodovali poručíci pařížského správce, doprovázení rytíři, komisaři, notáři, advokáty a soudci z Chätelet. Před nimi jeli na koních seržanti a členové královské stráže.
Pak průvod pokračoval prezidenty a radními pařížského parlamentu. Prezidenti byli oblečeni v dlouhých šarlatových kabátcích obšitých kožešinou a na hlavách měli velké černé sametové toky vyšívané brokátem. Před nimi šli písaři a soudní exekútori, za nimi pak pan d'Alegre a provizor. Oba veleli oddílům ozbroj enců, složených z rytířů a šlechticů královského dvora. Potom se v doprovodu dvanácti lučištníků a dvou pážat objevil pařížský správce. „Nakonec jeli na válečných ořích zářících zlatem a stříbrem a v doprovodu vyzbrojených a nádherně oděných mužů další baroni, rytíři a panoši, kteří svou účastí vyjadřovali úctu a poslušnost."
Tato procesí - v roce 1380 se ho v Paříži zúčastnily dva tisíce lidí- zářila všemi barvami. Během vjezdu Ludvíka XI. do Brive-la-Gaillarde v roce 1463 byli konšelé a jejich doprovod oblečeni do červenozelených oděvů.
Průvod kráčel všemi nej důležitějšími ulicemi města, které byly pro tuto příležitost bohatě vyzdobeny. Cesty a mosty byly opravené, ulice vyčištěné. V roce 1462 vyvezli z angerských ulic - v roce 1476 se totéž odehrálo v Lyonu - dvanáct vozů odpadků a hnoje. Cesty byly vysypány pískem a senem. Průčelí domů byla zakryta bílým, ale také červeným a hedvábným suknem a dokonce i tapisériemi, na nichž byly výjevy oslavující krále.
Na křižovatkách tekly z kašen hypokras, víno a voda, jako např." v Paříži v roce 1437, nebo bílé víno a klaret, jako ve Vienne v roce 1490.
185
v. divadelní představení
Kolem kašen se konala nejrůznější představeni, nejčastěji alegorické výj evy, v nichž s e ob j evovaly narážky na t ehdej ši situaci. Jej ich j ediným cílem bylo ovšem poskytnout divákům povyražení. Když v roce 1431 vjížděl do Paříže král Jindřich IV., byl u kašny Neviňátek připraven živý obraz, představující les a v něm lovce a psy. Když král přijel ke kašně, lovci začali troubit na rohy a psi štěkali. Pak ulicí proběhl jelen pronásledovaný psy. Když se vrátil zpět do lesa, byl uloven.
Postupně se ustálil zvyk, že se v ulicích a zejména na křižovatkách a před kostely hrála krátká představení, jimž se začalo říkat příběhy nebo mystéria. Mohly mít církevní námět, jako tomu bylo v Paříži v roce 1437:
Item před kostelem NejsvětějŠí Trojice se bude hrát pašijová hra, z rúž se dozvíme, jak náš Pán byl zajat, zbit a přibit na kříž a jak se Jidáš oběsil. O ničem z toho, co se stalo, vám nebudeme vyprávět, ale předvedeme vám to v mystériu.' Bude to hra velmi dobře připravená a zahraná, krásná na pohled a velmi zbožná.
Item u druhé brány zahrajeme mystérium o svatém Tomášovi, svatém Divišovi, svatém Mořici, svatém Ludvíkovi a svaté Jenovéfě.
Item u Svatého hrobu to bude hra o Nanebevstoupení našeho Pána a o tom, jak se zjevil Máří Magdaléně.
Item u kostela svaté Kateřiny a v ulici svatého Diviše to bude hra o Duchu svatém, který sestoupil na apoštoly.
Item před Chatelet se bude předvádět hra o Zvěstování Panny Marie zahraná na rohu pastýři zpívajícími Gloria in excelsis Deo. A v bráně pevnosti to bude hra o spravedlnosti, o zákonech božích, přírodních a o zákonech člověka. A na druhé straně, naproti jatkám, se bude hrát mystérium o posledním soudu, o ráji a pekle. A uprostřed bude stát archanděl Michael, který soudí duse...
Item na začátku velkého mostu za Chätelet budeme hrát o pokřtění našeho Pána a také mystérium o svaté Markétě, kterou bude hrát jedna velmi hezká dívka, jež přiletí na drakovi.22
Jindy vyvolala záj em publika světská témata, jejichž cílem bylo diváky pobavit. Za vlády Ludvíka XI. se kromě jiného rovněž rozmnožila představení oslavující království.
Královské vjezdy do měst se tak postupně proměnily v divadlo.
Divadlo
Jak už j sme viděli, lidé ve středověku milovali živé obrazy. Proto sehrálo divadlo ve společenském životě té doby velkou roli.23
Dějiny duchovního dramatu lze rozložit do tří období. První období liturgického dramatu připadá na 10. a 11. století. Vzniklo jako bezprostřední součást bohoslužeb. Nejstarší potvrzení jeho existence vzá-padní Evropě spadá do druhé poloviny 10. století: jednalo se o Regularis Concordia.24 V období mezi polovinou 10. a polovinou 11. století byly dramatizovány výj evy vztahující se k Velikonocům a Vánocům. Vkoste-le se věřící proměnili v diváky a sledovali sérii výstupů, odehrávajících se v reálně zpodobněném prostředí: krypta se proměnila v hrob nebo oltář v jesličky.
Vpololiturgickém dramatu, jehož vývoj spadá od poloviny 11. století do století 13., triumfoval jazyk obyčejných lidí- francouzština. Režie těchto představení začala být tak komplikovaná, že si vyžádala jistou profesionalizaci a hry musely opustit kostelní chóry a lodě. Hrálo se Vzkříšení, Hra o Adamovi, lutyšské Narození Páně v Chantilly, Hra o svatém Mikuláši Jeana Bodela či Rutebeufův Zázrak Teofilův. V té době bylo hlavnhn tématem dramatizací Vzkříšení. Mystéria si získala přízeň diváků na konci středověku. V15- století lze vysledovat čtyři základní aspekty: za prvé tradicionalistický, v němž se k biblickým tématům připojily apokryfy či komentáře vycházející z evangelia, za druhé alegorický, neboť postavy nebyly jen tím, co představovaly, ale souvisely také se spásou a milosrdenstvím, za třetí moralistický, protože cílem většiny her bylo obrátit pohany na víru a hříšníky přivést na cestu ctnosti, a konečně realistický, protože důraz byl kladen na pozemskou existenci Ježíše Krista a na jeho utrpení a na život lidí 15- století, j enž byl vykreslen ve všech jeho obtížích. Vtomto směru vynikli zejména Eustache Marca-dé, Arnoul Greban a Jehan Michel.
186
187
v. divadelní představení
divadlo
Diváci ovšem nechtěli být jen poučováni, chtěli se také bavit. Komické divadlo se ve Francii zrodilo opožděně, někdy ve 13. století, několik desítek let po zrodu liturgického divadla hraného lidovým jazykem. Nejprve se objevilo v Arrasu a v Tournai, ve městech, kde se právě začala tvořit jejich společenská třída. Hospodské scény, které se objevily ve Hře o svatém Mikuláši Jeana Bodela, v Galdnovi z Arrasu, Hře pod loubím, Hře o Robinovi a Marion Adama Hrbáče řečeného de la Halle, Hře o poutníkovi a ve hře Chlapec a slepec, vyvolaly velký zájem diváků, kteří se přišli do divadla pobavit.
V15- století lid i přes nepřízeň doby miloval světská nebo komická představení, která se v té době množila jako houby po dešti. Často doprovázela církevníhry, jak dokazuje příklad Andrieua de la Vigne, který 9- října 1496 v Seurre zařadil své Mystérium o svatém Martinovi mezi odvážnou frašku nazvanou O mlynáři, jehož duši odnesl čert do pekla a moralitu Slepec a kulhavec.
Žánrovou rozmanitost lze tomuto období přičíst ke cti. Latinská žákovská komedie se udržela po celé 12- století. Mystéria se světskými náměty byla jen velmi vzácná a ani zdaleka ne tak zajímavá jako mystéria duchovní, jimž se v mnoha bodech podobala. I přes úpadek kejklířství se i nadále udržely dramatické monology a žertovná kázání. Během monologu jediný herec interpretoval několik postav. Zdařilejší hrou tohoto žánru byl monolog Franc Archer de Bagnolet, který můžeme datovat někdy do doby mezi roky 1468 a 1473-
Moralita byla v 15- století skutečně moralitou, příkladem. Tím, že popisovala člověka jako bytost zmítanou vášněmi, se ho pokoušela nasměrovat na správnou cestu. To byl i případ hry Dobrý úmysl, špatný úmysl, která se hrála v Rennes v roce 1439.
Název sottie, burleska, vycházel z pojmenování herců - bláznů {les sots), což byli dědicové antických mimů a bláznů. Tento žánr však byl už na konci středověku jen velmi málo rozšířen.
A konečně zábavná, často vulgární a někdy satirická fraška útočila na konkrétní osoby a řemesla. Mistrovské dílo mezi fraškami byla slavná Fraška o Patelinovi, která vznikla pravděpodobně v zimě roku 1464. Patelin byl nezaměstnaný advokát, který předstíral nemoc, abynemusel zaplatit jednomu soukeníkovi za zboží, které si od něj vzal. Nakonec se však nechal napálit hloupým pastýřem, který mu předvedl, jak lze vyzrát nad soudem. Tato komedie měla obrovský a pozoruhodný úspěch.
188
V následujících šesti letech byla v povodí Loiry neustále hraná ařada citátů z ní dokonce zlidověla a proměnila se v přísloví. Krátce nato byla hrána v Rouenu a Paříži.
Režie
Divadelní představení ve středověku se nám jeví jako jedinečná událost. Jen málokdy hrál v 15. století jeden a tentýž soubor na stálém jevišti některého města.
Krátce před začátkem představení, které bylo oznámeno troubením, se konala přehlídka, nebo spíš průvod herců, procházejícíulicemi města, jehož cílem bylo přilákat pozornost co možná největšflio počtu diváků. Když se v roce 1501 hrálo v Möns Mystérium o utrpení Pána našeho Ježíše Krista, rozjeli se do všech velkých měst Henegavska, do Lilie, Douai ve Flandrech, Cambrai a dokonce do některých měst francouzského království, jako byly Tournai, Arras a Amiens, zvláštní poslové, jacísi středověcí ceduláři. Kromě toho byli diváci každý den za zvuku trub zváni na představení vyvolávači a na městských branách visela ručně psaná oznámení, která byla prraími známými předchůdci dnešních plakátů.25
Liturgická dramata se hrála v kostelich nebo v klášterních kaplích. Když se v nich objevily světské prvky, přestěhovala se na náměstí před kostely. Mystéria a světské hry se hrály na nejrůznějších místech: na veřejných prostranstvích, na křižovatkách cest, v parcích, na loukách atd.2ů V Möns se v roce 1501 konalo představení na Velkém náměstí.27 Od roku 1411 se mystéria hrála v uzavřených sálech. Mráz v zimě a déšť v létě totiž hercům a divákům pochopitelně značně vadily. Střechu často tvořila velká plachta napjatá na lanech.
Některá místa byla vyhrazena pro výše postavené návštěvníky. Vjed-nom účtu krále Reného je popsána lóže vybudovaná v Angers pro představení Mystéria o svatém Vincentovi. Tvořilo ji lešení dlouhé osmdesát a široké třicet stop, jehož podlaha a strop byly zhotoveny z prken. Lešení bylo rozděleno do dvou částí, vpředu byl velký sál, vzadu místnost pro odpočinek. Lóže byly většinou pronajímány pro celé představení.28
V Romans stála v roce 1509 lóže tři floriny na tři dny.29
Dav sledoval představení z lešení, které bylo např. v Romans vystavěno stupňovitě a bylo hluboké kolem dvanácti metrů. V Möns platili
189
v. divadelní představení
diváci za místo v parteru, nazývaném Parcq, dvanáct denárů a za místo na galerii tři sous, což byla cena třikrát vyšší.}0
Představení trvala několik dnů, protože hraná díla byla velmi dlouhá. Moralitu Člověk spravedlivý a äovék světácký, která se hrála v roce 1476 v Tarasconu, tvořilo kolem třiceti tisíc veršů. Zejména mystéria byla mimořádně rozsáhlá: pašije ve skutečnosti popisovaly celý život Ježíše Krista, k němuž byly často připojovány také prorocké pasáže a prvky z apokryfních evangelií. Součástí hlavního děje byly často podivné výstupy či defilé, při nichž figurovala exotická zvířata a jejichž součástí byly dokonce i bojové a hospodské scény. Do mystériíbyly často vkládány i frašky a sotties.
Odehrání jednoho mystéria tak trvalo nejméně tři dny, přičemž se denně hrálo déle než je zvykem dnes. Například Mystéňum o svatém Martinovi začínalo ráno mezi osmou a devátou hodinou, končilo mezi jedenáctou a dvanáctou a odpoledne pak pokračovalo od jedné hodiny až do šesti do večera.2 Texty většinou předem počítaly s přestávkami.
V závěru dne byli diváci pozváni, aby se vrátili následující den a mohli sledovat další epizodu:
Kdo Ježíše by viděl chtěl, jak na nebesa vstupoval, ten musí navštívit náš sál až zítra ráno, neboť dneska se tady nebude už tleskat. Dnešek byl namáhavý den, a proto odpočívat jdem.*2
Diváků bylo většinou hodně a přicházeli ze širokého okolí. Podle úctů lze spočítat diváky, kteří v roce 1509 navštívili představení v Ro-mans. První den jich přišlo čtyři tisíce sedm set osmdesát, druhý den čtyři tisíce dvě stě dvacet a třetí den čtyři tisíce devět set čtyřicet sedm. Dohromady tedy představení shlédlo třináct tisíc devět set čtyřicet sedm diváků.8
O divadlo se zajímali lidé všech společenských tříd. V Mons byli v roce 1501 na představení pozváni konšelé a rychtář s manželkou. Rychtářova žena chodila na představení celých osm dní. Přítomen byl dokonce i arcivévoda Filip Sličný.34 Rovněž duchovenstvo rádo chodilo na představení mystérií, ale protože jejich obsah byl Čún dál světštější,
divadlo
museli si kněží opatřovat svolení svých představených. Nejvíc ovšem miloval podobná představení obyčejný lid. V Metách v roce 1485 přicházeli lidé do hlediště už od čtyř hodin od rána, aby si zajistili co nej-lepší místa. Nejhorlivějšími návštěvníky byly ženy, které s sebou vodily děti, jež křičely a tropily hrozný rámus.
Publikum je tedy na svých místech. Představení může začít. Co se týce dekorací, používaly se buď vozy, nebo simultánní dekorace. V prvním případě byly na vozech postaveny jednotlivé obrazy, defilující před nehybnými diváky. Tento způsob byl ovšem ve Francii používán jen málo. Druhé řešení bylo mnohem Častější. Protože do omezeného prostoru se nemohly vměstnat všechny kulisy vyžadované textem, v němž se děj přesouval z jedné země do druhé, a to mnohdy i během jediného dějství, jediná dekorace představovala různá místa, přičemž divákovu orientaci usnadňovaly cedule s popisem. Někdy dekoraci divákům představoval herec, jako tomu bylo např. v Mystériu o svatém Vincentovi:
Zde vpravo jeráj, přátelé, kde sídlí Bůh a andělé. Tam dál je peklo smrduté, kde lucifera uzříte a kolem něho hříšníky, pykající tu za hříchy. AzdejeDioklecián a tam zas Maximíán. A proto kdo se neprávem silou hrne k nám do sálu, nemůže býu pomalu zván člověkem.35
Když bylo dostatek místa, kulisy představující jednotlivé scény byly seřazeny vedle sebe. Hrálo-li se mystérium, v pozadí byly postaveny stupně vedoucí do ráje. Herci se na ně dostávali po žebřících, které byly buď skryté očím diváků, nebo byly přímo součástí dekorace. Když místo nebylo dostatečně široké, byly dekorace postaveny na sobě, přičemž druhé patro bylo trochu posunuté dozadu. Kulisy nemusely stát v jedné řadě, ale také v půlkruhu nebo kruhu.
Ve většině případů bylo jeviště vybudováno z prken posazených na kůlech. Říkalo se mu hourt nebo chaffaut. V Romans byla tato plošina dlouhá 33,5 metrů a široká nejméně polovinu. Stavba takového jeviště
190
191
v. divadelní představení
divadlo
byla velmi důležitá, proto za ni byli tesaři velmi dobře placeni.36 Dřevo nebylo jediným používaným materiálem. Například při stavbě pekla se kromě železa uplatnily i zednické dovednosti.
Každé kulise, představující určité místo, se říkalo mansion. Těchto mansions mohla být celá řada: při představení v roce 150137 v Möns jich mezi rájem a peklem stálo celých sedmdesát. Když se hrála mystéria, velkou pozornost věnovali dekoratéři výzdobě ráje. Autor Vzkříšeni z poloviny 15. století požadoval, aby byl ráj vyroben z papíru, uvnitř kterého se musely nacházet větve, některé rozkvetlé, jiné obtížené nej-různějším ovocem, jako např. třešněmi, hruškami, jablky, fíky, hrozny vína a uměle vyrobenými věcmi, zelené ratolesti, přičemž růže a další květy, čerstvě uříznuté a umístěné do váz plných vody, musely přečnívat přes okraj cimbuří.38
Peklo muselo mít tři hlavní prvky: hradní věž, jámu, do níž Ježíš uvrhl Satana, a bránu, podobající se obludné tlamě, do níž vcházeli a z níž vycházeli, ďáblové. K tomu přiléhal prostor, kde se shromažďovali zemřelí. Časté byly i další dekorace, jako třeba věže, na nichž strážní tropili žerty, městské brány, chrámy, vězení a stáje. Často se tam objevovala i loď, která po malé nádrži převážela některé postavy do vzdálených krajin.
Ráj byl vyzdoben závěsy, představujícími mračna. Někdy na nich byly namalovány slunce, měsíc a hvězdy. Další závěsy zdobily postel, která byla v mystériích velmi používaná a na níž se - ve skrytu za záclonkami - odehrávaly delikátní situace, jako např. porod nebo scény z manželského života.
Diváci milovali nejrůznější překvapení,39 takže v divadelních představeních hrálo velkou roh strojní zařízení. Nahlédněme tedy, co se dělo za oponami, skrývajícími jednotlivé kulisy. Přesnou představu si můžeme udělat z Mystéria o vzkříšení, připisovaného Jeanu Michelovi: „Věž představující předpěkíí musí být zvenčí kolem dokola potažena černým plátnem, které bude shora zakryto sítí tak, aby do ní nebylo vidět. Teprve až po příchodu Kristovy duše budou zmiňované opony pomaličku staženy, aby diváci mohli spatřit vnitřek věže."40
Nechyběly ani všechny možné druhy mechanických zvířat. Při představení v Bourges se objevil velký a velmi dovedně zhotovený dromedár, který hýbal hlavou, otvíral hubu a vyplazoval jazyk. V břiše Trojského koně se skrývali řečtí vojáci. Před svatými se zjevovali ti nejpříŠernější
draci a hadi, plivající krev, jejichž nosy, oči a uši se tiše pohybovaly. Ze země rostly stromy a nádherné květiny a tryskaly potoky.
Ale k nej oblíbenějším hrám patřily ty, v nichž se objevily scény poprav nebo mučení. Bylo zvykem, že ti, kteří tyto stroje obsluhovali, se neskrývali někde za kulisami, ale předváděli j e v celé jejich hrůze přímo před očima diváků. To samozřejmě pramenilo z poněkud barbarského vkusu publika. Proto během popravy nahrazovala herce figurína, kterou kat mohl podrobit všem druhům mučení. Anebo se používaly nástroje, jimiž nebylo možno ublížit, a Krista věšeli na kříž jenom „jako". Ve snaze o co největší věrohodnost však Často docházelo k neštěstí. Gustav Cohen cituje jako příklad rukopis Krále Avenira z 15. století. Král Averňr v něm zuřivě pronásledoval mnichy z Grammontu, kteří obrátili své země na křesťanskou víru. Jeden pekař, který sloužil jako kat, přinutil mnichy, aby si vlezli do jeho pece. Pak v ní zapálil oheň a zavřel ji. Mniši se ven dostali padacími dvířky. Vdalší scéně přikázal jeden řecký vévoda useknout Gadif erovi hlavu na špalku. „Špalek je zespoda vydlabaný, takže Gadif er do díry zastrčí hlavu a odtamtud bude mluvit, zatímco hlavu kat usekne figuríně." V temže mystériu popadl kat slaměný vích a zapálil jím obličej jednoho mnicha, nebo spíš koudel, z níž měl mnich vyrobené vousy. Rukopis pak mnichovi předepisoval, aby se sklonil, zatímco přes něj bude přehozena stejně oblečená figura, které kat zasadí několik ran nožem a podřízne jí krk.41
Nejpoutavější byly scény létání. Nejčastěji se používala závaží, umožňující zvednout herce velmi rychle do vzduchu. „Poznamenejme ještě, že Kristus musí vzlétnout a pokud je to možné, žádný anděl nesmí vzlétnout s ním. Patriarchové nesmíbýt vidět a všichni diváci musí hledět vzhůru."42 Z ráje vyletěl plechový holub, představující Ducha svatého, a usedl na Kristovu hlavu ve chvíli, kdy byl křtěn ve vodách Jordánu. Mraky, vyrobené z pomalovaného plátna, skrývaly plošiny, schopné unést i několik lidí najednou. K tomu, aby odtamtud mohli odletět, se používal mosazný drát, jenž byl velmi odolný a zároveň tenký, takže ho skoro nebylo vidět.
Pokud se ve hře měly objevit lodě, musela se na jeviště dostat voda. Pravděpodobně ji uchovávali ve zděných nádržích. Vodu často doprovázel oheň. V Mystériu o svatém Martinovi Andrieua de la Vigne bylo předepsáno, že se na světcovu hlavu musí snést ohňový vír. Nesnií se ho dotknout, ale musí tam po určitou dobu zůstat.43 K takovým scénám se
192
193
v. divadelní představení
používala koudel nasáklá kořalkou. Tlama, představující vchod do pekla, chrlila plameny. Kouř a smrad se dociloval za použití síry. Světelné efekty se vyvolávaly s pomocí hořících pochodní, jež se objevovaly a zase mizely za oponou, aniž by si jich diváci všimli. Když mělo na jevišti hřmít a měla být bouřka, všichni se bezpochyby snažili dělat co největ-ší rámus. Používání děl se ovšem neobešlo bez zranění.
Padací dveře byly dobře ukryté a cesty vedoucí pod lešením umožňovaly hercům pohodlně vcházet na jeviště. Na diváky mocně působily náhlé proměny. Mojžíš odhodil prut a ten se proměnil v užovku, Lotova žena se proměnila v solný sloup.
Herci
Herci44 nebyli, hlavně v období před 16. stoletím, v žádném případě profesionálové. Rekrutovali se většinou z měšťanů nebo řemeslníků, kteří vystup ováli na jevišti částečně proto, aby v případě mystérií vzdali díky Bohu, ale většinou proto, aby se ztvárněním nějaké slavné postavy pobavili a unikli tak všednosti každodenního života. Ani šlechtici a kněží se mezi ně neváhali vmísit, ačkoliv ti v takových případech dostávali přednost a hráli většinou jen role králů, princů, případně svatých a nadpřirozených postav. Jak se toto chování slučovalo s církevními zákazy? Církev rozlišovala mystéria a zázraky jako čistě duchovní představení a komedie jako představení světská.
Ale největší počet členů hereckých souborů tvořili studenti, právníci - slavná Basoche se z velké Části rekrutovala z koncipientů parlamentu - a hlavně měšťané, příslušníci řemeslnických cechů a venkované. Ti tvořili společnosti - k nim patřila už citovaná Basoche - literátská bratrstva. Tyto skupiny byly velmi hojné a vytvářely se pro hraní mystérií. Například pařížské Bratrstvo pašijových bratří, známé z hceněních patentů z roku 1402, bylo velmi slavné.
Ná konci středověku hrály některé role i ženy. V Mons se v roce 1501 na jevišti objevily dvě příležitostné herečky v malých rolích, ale role Magdalény a Evy hráli muži.45 Rovněž děti vystupovaly na jevišti. Šlo především o kůrové zpěváky a ministranty. Hráli role andělů a hlavně „dětské" postavy. V mnoha hrách se objevoval také kompars a předsta-
194
divadlo
vitelé němých postav: rytíři doprovázející vévody a faraóny, dívky, tvořící doprovod Rebece atd.
Ze zvířat hrál v mystériích důležitou roli osel. Jednak hlídal malého Ježíška, jednak pak na něm jel Ježíš jako dospělý do Jeruzaléma. Abrahamova oběť si vyžadovala přítomnost beránka. A Noemova archa byla plná ptáků a Čtyrnožců všeho druhu.
Velký počet herců byl nezbytný, a to ještě řada z nich hrála několik postav. Například v Mystériu o utrpeníPäna našeho Ježíše Krista, hraném v roce 1501 v Mons, hrál Jehan Backon role Lenosti, Micheáše, Natha-niela, Rodigona a Empedokla. Naopak jednu roh hrálo někdy několik herců. V temže mystériu byl Ježíš postupně dítětem v plenkách, dvanáctiletým chlapcem a nakonec dospělým, třicetiletým mužem.46
Herci se museli podřizovat striktním omezením. Vroce 1462 se muselo šest obyvatel Draguignanu, kteří se rozhodli zahrát moralitu nazvanou Zem a Štěstěna, dostavit před notáře a sepsat tam smlouvu. V ní se zavázali, že budou v dny určené „režisérem" docházet na zkoušky, aby se naučili role. Ten, kdo by se nedostavil, měl zaplatit pokutu. Pokud to bude.nutné, budou všichni pomáhat při stavbě jeviště. V den představení musí přijít všichni herci.47
Herci, kteří zrovna nehráli, neodcházeli do zákulisí, ale zůstávali na jevišti, kde pro ně byla vyhrazena místa k sezení. Publikum, j ež bylo na tento způsob zvyklé, to nijak nerozptylovalo. Na konci představení odcházeli herci společně jako procesí přední částí jeviště.
Herecká mimika se omezovala jen na grimasu smíchu a divoké pohyby vyjadřující bolest. Žádné jiné nuance středověk neznal. Co se týče herecké dikce, té chyběla přirozenost a zůstávala příliš monotónní.
Diváci
Diváci vítali každou hru s nesmírnou zvědavostí. Každý chtěl vidět co nejlépe a tak strkal do sousedů. Tyto strkanice byly často tak zuřivé, že jeviště muselo být od hlediště odděleno hrazením nebo příkopem plným vody. Aby k nim nedošlo, vystoupil během představení Mystéria o utrpeníPdna našeho Ježíše Krista v Mons v roce 1501 herec představující Prolog Čhincyme Journée (Druhého dne) a oznámil:
195
v. divadelní představení
Ten, kdo k nám přišel do Parcqu, k druhému j ako k bratránku měl by se chovat. Nečiní-li tak, pak není člověk...
A městská rada zakázala 26. června vstup do hlediště dětem mladším deseti let, bezmocným starcům a těhotným ženám.48 Na druhou stranu diváci prokazovali velkou odolnost, protože většinou zůstávali na svých místech několik dnů po sobě, mnohdy pod pražícím sluncem.
K tomu ještě musíme připočítat netrpělivost a hluk, takže součástí prologů byla nesčíslná volánípo klidu. V hledišti docházelo k hádkám. Létaly nadávky. Diváci ostatně klid udržovali jen obtížně, protože se museli neustále postrkovat směrem k té kulise, u níž se právě hrálo.
Počínaje 14. stoletím se začaly čím dál víc prosazovat světské prvky mystérií. Vté době se publikum chtělo především bavit, zasmát se vtipům a obdivovat se dekoracím a kostýmům. Mnozí lidé dokonce opouštěli bohoslužby, při nichž se nudili a kostely vyměňovali za divadlo.
Prology k mystériím jsou plné ponaučení, z nichž lze rozpoznat jistý skepticismus vůči inteligenci diváků. Postava, která ve Vzkříšeni připisovaném Jeanu Michelovi drží knihu, říká:
Protože všechno vykládám je zbytečné bez ukázání, mystéria my približujem, těm, co o nich nemají pojem, toliko herců postavou.49
Na závěr rovněž poznamenejme, že na představení se jako herci a diváci podíleli obyvatelé celého města. Během hry bylo například zakázáno vykonávat manuální práci. Byla zastavena doprava, přerušen obchod a církevní stavby se vyprázdnily. Zvony nezvonily, aby nerušily herce a nekazily představení. Ale jakmile se setmělo, vypukla zábava. Muzikanti vyhrávali často až do rána a cizinci i místní se bavili nejrůz-nějšítn způsobem.
Představeni odehrávající se v interiérech
? Jednalo se o panské slavnosti, jichž se účastnila šlechta a jimž se obyčej-
\\ ný hd velmi obdivoval. Za příklad nám poslouží svatba Karla Smělého
\ se sestrou anglického krále Markétou z Yorku.50 Rada, pověřená organi-
; zací obřadů, se rozhodla uspořádat výše popsaný turnaj a řadu divadel-
ních představení, jejichž hlavním námětem měly být Héraklovy úkoly. Představení se konala v Bruggách, kde stálo množství významných staveb. Pokoje a sály hradu byly pro tuto příležitost přestavěny. Byly opraveny střechy a podlahy a byly proraženy nové dveře a okna. Na místě,
; kdepůvochiěstávalamíčovTia,bylpostavenclřevěnýsálurčenýprohos-tinu a představení. Jeho rozměry byly impozantní: byl dlouhý sto čtyřicet, široký sedmdesát a vysoký kolem čtyřiadvaceti stop. Na stěnách visely tapisérie oslavující Gedeona a zlaté rouno. Stůl pro čestné hosty, dlouhý padesát stop a Široký pět, stál na stupínku na severní, kratší straně sálu. Na delších stranách se rovněž nacházely stoly a lavice."Pro zahraniční návštěvnice, které si chtěly uchovat inkognito, a pro muzikanty byla na kratší severní straně vybudována galerie. Uprostřed sálu stál příborník se zlatým a stříbrným nádobím.
Princezna nejprve, strávila týden v Écluse, kde pro ni místní obyvate-
} lé sehráli hry o Iásónovi a zlatém rounu a o Xerxových manželkách,
královnách Ester a Vasti, a pak se 3. června 1468 v Damme provdala za Karla. Potom se v čele nádherného průvodu vrátila do Brugg. To byla příležitost, aby se klérus, šlechta, měšťané a zaliramční obchodníci pochlubili svým přepychem. Ulice byly vyzdobené tapisériemi a vzácný-
: mi látkami a cesty byly posety zelenými ratolestmi a květy. U brány sva-
tého Kříže bylo před průčelím domů postaveno .lešení a na něm byly naaranžovány živé obrazy s biblickými náměty, jež se týkaly většinou svatby, jako třeba Bůh darující Adamovi v ráji Evu.
Po obědě se novomanželé objevili na turnaji Pas de ľArbre d'Or, jenž v tu neděli začal. Večer byl uspořádána velká hostina. Pohledy
196
197
V. DIVADELNÍ P 6 E D S TAVE N f
všech přítomných přitahoval prostřený stůl. Maso bylo servírováno na třiceti lodích, které nesly jména vévodových panství. Vedle nich bylo třicet velkých paštik ve tvaru věží.
Během prvního večera byly pro diváky připraveny pohyblivé chody. Nejprve se za zvuku trub objevil v sále jednorožec. Na zádech mu seděl leopard, který držel v levé pracce anglickou korouhev a v pravé perlu. Po něm vešel lev, jenž nesl na hřbetě trpaslici královny Marie převlečenou za pastýřku. Když procházel sálem, zpíval. Nakonec se objevil velbloud nesoucí dva velké koše. Mezi nimi seděl muž ve zvláštním oděvu. Když vjel dovnitř, začal z košů vybírat ptáky a rozhazovat je po sále a na stoly.
Po večeři následoval ples, ale netrval dlouho, protože večeře skončila až po třetí hoding ranní.
Nazítří, 4. července, oslavy pokračovaly představením nazvaným Hé-raklovy úkoly. Kvůli tomu bylo nakratší jižní stěně postaveno jeviště. Na začátku se diváci seznámili s hrdinovým dětstvím. Héraklés a jeho bratr leželi v kolébce a pili mléko z prsů svých kojných. Pak se objevili dva hadi a Héraklés je holýma rukama zabil. Během druhého dějství se Héraklés a Théseus plavili ke břehu, na němž se pásly ovce. Ve chvíli, kdy se jedné z nich Héraklés zmocnil, objevil se před ním obr. Héraklés jej srazil k zemi. Ve třetím dějství hrdina zabilmořskou příšeru, která útočila na mladou dívku. Pak skolil ještě tři lvy.
Potom byly stoly odtaženy a následoval tanec.
Vúterýpo oběde se velmožové a dámy zúčastnili turnaje. Ten den se konala třetí hostina. Jednotlivé chody a talíře zakrývaly velké stany z bohatě malovaného hedvábí. Uprostřed sálu stála velká věž ze zlata, azuru a stříbra. Jakmile se princové posadili na svá místa, strážný zatroubil na trumpetu. Při pohledu na stany se nejprve polekal, ale když poznal přátele, rozhodl se je obveselit. Nahoře na věži se otevřela čtyři okna a muzikanti v převlecích zahráli na počest hostů. Nejprve se objevili jako kanci. Pak tři kozy a jeden kozel zahráli moteto. Vlci zahráli melodii na flétny. Čtyři velcí osli zanotovali píseň. Po čtvrtém čísle roh zadul naposled. Na galerii se objevilo šest opic a jeden kočkodan. Jedna z opic se zmocnila bubínku a roztančila ostatní.
Potom byly odtaženy stoly a následoval tanec.
Ve středu, ve čtvrtý den oslav, se k obědu i k večeři podávaly ryby, jak mořské, tak sladkovodní. Večer se nekonala ani hostina, ani se netančilo, protože ten den se držel půst. Turnaj však pokračoval.
198
PŘEDSTAVENÍ ODEHRÁVAJÍCÍ SE V INTERIÉRECH
Ve Čtvrtek pokračovalo po turnaji představeníHérakla. Na nádherně vyzdobeném stole bylo patnáct pozlacených pávů, šestnáct postříbřených labutí a řada dalších zvířat: sloni s věžemi, velbloudi s košíky, jednorožci, jeleni a laně. Když se páni a dámy pustili do jídla, ozvaly se trumpety a všichni se mohli obdivovat dalším Héraklovým činům. Théseus chtěl osvobodit Persefonu. Cestou do pekla musel Héraklés projít tlamou strašného draka. Vrhl se na něj strážce pekel Cerberus, ale Héraklés jeho útok přežil a navzdory ohni a dýmu vyvedl krásnou Persefonu z pekla.
Pak se na jevišti objevily dvě Amazonky na koních. Héraklés a Théseus se s nimi museli bít. Souboj skončil nerozhodne.
Vzápětí se s Héraklem pustila do křížku obluda, napůl muž a napůl had, vyzbrojená mečem. Héraklés jí usekl hlavu, ale okamžitě jí narostlo sedm dalších. Héraklés ji zabil jen s velkým vypětím a pak její tělo spálil.
Pak se Héraklés procházel před branami Cremony, odkud vyšlo několik obrů. Hrdina čtyři z nich zabil a ostatní ho vkleČe žádali o milost. Dva měšťané mu potom podali klíče od města a korunu a Héraklés se stal v Cremoně králem.
Hned poté pak byly odtaženy stoly a následoval tanec.
V pátek se oběd podával dost pozdě, protože někteří hosté opět drželi půst. Turnaj pokračoval.
V sobotu, jež byla sedmým dnem oslav, se dámy šly podívat na turnaj.
V neděli se pořádala opět hostina, na níž se podávala vybraná jídla, ale žádné pohyblivé obrazy se tentokrát nekonaly. Když se však hosté posadili, pokračovala hra devátým Héraklovým úkolem. Hrdina oblečený do lví kůže a vyzbrojený kyjem vedl na pastvu voly. Tam usnul a zvířat se zmocnil loupežník Cacus. Jakmile se Héraklés probudil, pustil se s loupežníkem do křížku a zvítězil.
V Arkádii pracovali venkované na poli, když na ně zaútočil divoký kanec. Nešťastníci uprchli, ale jednoho z nich zvíře dostihlo. Héraklés svým mečem kance zabil.
V poušti začali lučištníci na Hérakla střílet šípy On je však všechny pobil kyjem.
Ke španělským břehům zamířila loď vezoucí dva mramorové sloupy, které pak Héraklés zasadil do moře.
199
v. divadelní predstavení
V pondělí po obědě se všichni hosté odebrali na turnaj. Ten den se konalaposledníanejnádhernější hostina. Nastole bylo umístěno maso v třiceti různých pokrmech naaranžovaných tak, aby připomínaly zahrady. Každou z těchto zahrad obklopoval zlatý plot a uprostřed stál strom s pozlaceným kmenem. Na každém stromě visel lístek se jménem opatství, poddaného vévodovi. Kolem stromů byly rozmístěny postavičky, muži i ženy, které trhaly nebo sbíraly ovoce. Třicet paštik bylo zakryto hroznovým vínem a nádherně napodobenými lístky vinné révy. Mistrovským dílem kuchaře Scalkina byl zejména palác, před riímž tryskala z prstu sochy Jana Křtitele růžová voda.
Když se všichni posadili, obři přinesli obrovskou velrybu, jejíž oči byly vyrobeny z velkých zrcadel a která pohybovala ploutvemi, tělem a ocasem. Když průvod došel k vévodovi, velryba otevřela tlamu a z ní vyšly dvě Sirény, které zazpívaly podivnou píseň a pak spolu s námořníky zatančily maurský tanec. Námořníci začali žárlit jeden na druhého a pohádali se. Obři nakonec přinutili Sirény i námořníky vrátit se zpátky do velrybí tlamy.
Potom byly odtaženy stoly a tančilo se.
Vúterý - desátý a poslední den oslav - byl sál krásně vyzdoben jako poprvé, jen uprostřed už nestál příborník. Tentokrát se ovšem podával jen slavnostní oběd.
„A tak se ve slávě a triumfu skončila tato slavnost."
Tyto oslavy-představení, jejichž nádherný příklad nám poskytl dvůr vévodů burgundských, nebyly na konci středověku ničím mimořádným. Zmiňme se alespoň o slavnostech rytířstva, určených pouze zasvěceným a jen zřídka následovaných lidovými veselicemi.51
Kejklíri, s nimiž jsme se setkali na ulicích, navštěvovali rovněž panská sídla,52 zejména pak během oslav pořádaných při návratu z boje, příjezdu nějaké významné zahraniční osobnosti a hlavně při slavnostním pasování rytířů a jejich svatbách. Večer byli kejklfři rozestavěni k oknům s pochocměmi v rukou. Jiní doprovázeli významné hosty, ale většina se jich zdržovala na hradě a v přilehlých zahradách. Jejich práce se vázala k začátku hostiny. Zatímco hosté usedali ke stolu, začali kejkhri hrát na nejrůznější nástroje a zpívat. Pak přišla řada na tanečníky a tanečnice. Zábava však dosáhla vrcholu teprve tehdy, když byly odstraněny stoly a každý z hostů se začal bavit po svém. V tu chvíli byly slyšet tóny niněr, psaltérií, harf a dalších druhů riiněr, jimž se říkalo
200
představení odehrávající se v interiérech
rotes. A kejklíri tančili buď spolu nebo s pány a dámami, pokud se jednalo o snadné tance.
Aristokratické tance
Když jsme mluvili o lidových slavnostech, měli jsme příležitost popsat vesnický tanec nazvaný karola. Existovaly však také písně k tanci aranžované dvorními básníky a hrané na hradech. Mohli bychom je tedy nazvat tanci aristokratickými.
Kromě toho, že tanec byl zábavou pro ty, kteří se mu věnovali, představoval rovněž jistý druh představení. Tato představení se týkala jednak těch, kteří se na tanec dívali, a jednak tanečníků samotných. V románu Turnaj v Chauvency uspořádali dámy a šlechtici představení tohoto druhu pro rytíře, zraněné v turnaji.53
Tanec měl tedy v tomto případě mnohem dramatičtější charakter. Ve hře na „květinový růženec", kterou popisuje zmíněný román, přivedou čtyři rytíři dámu, aby ji představili publiku. Pak od ní odejdou a ona zůstane opuštěná s věnečkem květů v ruce. Jeden trubadúr se jí zeptá, proč tam stojí tak sama. Ona mu odpoví písní, pak zatočí věnečkem, vloží si ho na hlavu, sundá jej a zase nasadí a přitom rozmlouvá s trubadúrem. Nakonec odtančí směrem k imaginárnímu lesu. Mezitím si trubadúr vybere mezi diváky mladého rytíře a požádá ho, aby šel pro dámu. Ta přijme rytířovu nabídku a podá mu ruku.
V tanečním Čísle o královně jara zvala tanečnice k tanci mladé páry, ale její starý a žárlivý manžel ji pronásledoval. Podobně se tančilo vlese lásky, v němž strážci bránili vstupu do zapovězeného lesa tajemství. Existoval rovněž tanec o krásné Linoskyni. V tanci o žárlivci se tanečnice, pravděpodobně za pomoci chóru, pokoušela uniknout žárlivci. V tanci, při kterém se tanečníci převlékali do kostýmů, se mladý muž, představující pastýře, pokoušel svými skoky a pohyby zalíbit slečně, rovněž převlečené za pastýřku. Ta se mu snažila uniknout, ale pastýři se nakonec podařilo dát jí hubičku.
Ve 13. století byl velmi oblíbený tanec okrasné Aelis. Aelis še oblékne a vyšňoří. Pak sestoupí do zahrady, kde se objeví nápadník. A zatímco ona tančí a zpívá, chór ji doprovází:
201
v. divadelní představení I.
Chór: Kráska se právě zjevila...
Ona: Neslyšeli jste slavíka?
O lásce zpíval, jež byla zlá!
Chór: Ať slavík zpívá co jen chce,
lásce věříme velice.
A ten, kdo dobře miluje,
odměny správné dočká se.
A přesvědčí se nakonec,
že správnou konal věc.
Jinak to býti nemůže.
Ona: Protože dobrou lásku mám,
fialky nyní natrhám
zde v trávě.
Je dobré trhat fialky,
máme-H lásku v hlavě.
n.
Chór: Krásná je zjevem, krásnější šatem svým...54
Kromě nejrůznějších zábav, jimž jsme se věnovali v předcházejících kapitolách, se středověcí lidé, nebo spíš jejich elita, rádi věnovali požitkům ducha. Jejich volný čas zaplňovaly četba, konverzace a láska k umem.
202
JEAN V E R D O N
ve středověku
edice kulturní historie Z francouzského originálu Les loísirs au Moyen Age, vydaného nakladatelstvím Tallandier roku 3996, přeložil Jiří Žák. Verše přebásnili Gustav Franci a Jiří Žák. Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol- s r. o., v Praze roku 2003 jako svou 517- publikaci. Odpovědný redaktor Filip Outrata. Vydání první. Stran 264. Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava. Doporučená cena248 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha i, Bartolomejská 9 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz
ISBNSo-7021-543-7