21. lekce

                                  12. STOLETÍ VI (próza odborná)


4. Odborná próza


V souvislosti se vznikem univerzit a prohlubováním studia septem artes liberales také jinde,
v klášterech či katedrálních školách, vzniká velké množství odborné literatury, která bude ještě
více narůstat v následujících stoletích. Některé autory teologických (Petrus Abaelard, Jáchym z
Fiore), filozofických (Bernardus Silvestris, rovněž Petrus Abaelard), přírodovědných (Petrus
Alphonsi) a lékařských (Hildegarda z Bingen) textů jsme již zmiňovali v jiné souvislosti.


Adelard z Bathu (asi 1080-cca 1150)

            Adelard se narodil v oblasti Bathu, poblíž Bristolu. Je to první významná postava
učence-dobrodruha 12. stol., který cestuje široko daleko, aby našel nové texty a nové ideje.
Studoval v Toursu, v Laonu, cestoval potom dál do Salerna a na Sicílii, odkud se plavil do
Antiochie. Průběh jeho cest po Orientu není dobře doložen. Do Anglie se vrátil až kolem roku 1130.
Asi v r. 1116 sepsal prozimetrickou skladbu De eodem et diverso, v níž naráží na své cesty po Jižní
Itálii a po Sicílii. Je to spor mezi Filozofií a jejími sedmi služebnicemi, tj. sedmi svobodnými
uměními (artes liberales), a Filokosmií – láskou ke smyslovému světu, a jejími pěti služkami –
bohatstvím, mocí, ctí, slávou a libostí. I když zvítězí Filozofie, je zcela zjevný Adelardův zájem
o světskou oblast a nedostatek náboženské orientace. V dialogu Quaestiones naturales mluví Adelard
o arabštině, jejíž znalost si právě osvojil, a vytýká svému partnerovi v dialogu, svému synovci, že
se příliš orientuje na západní vědění. V tomto prozaickém dialogu čteme také oslavu užívání
lidského rozumu oproti svazující autoritě (proti názorům autorit stavěl Adelard vždy rozumovou
úvahu – ratio dux). Týž partner vystupuje také v dialogu De cura accipitrum, což je jeden z prvních
evropských traktátů o sokolnictví. Je postaven jako dialog mezi sokolníkem a jeho žákem.

            Po svém návratu do Anglie pokračuje Adelard v sepisování vědeckých knih, překládá
z arabštiny a vůbec pokračuje v aktivitách, které začal v jižní Itálii a na Blízkém Východě.
Nejvýznamnějším produktem je jeho překlad Eukleidových Elementů, který tak byl poprvé přeložen do
latiny úplně celý, dále překládal texty o věštění, o astrologii a o magii a napsal i vlastní
traktát o astrolábu, věnovaný mladému Jindřichu II. Výrazně přispěl k šíření poznatků řeckých
přírodních věd v arabském zpracování. Jeho spisy a překlady byly známé již ve 12. století v řadě
evropských škol. Ovlivnil i pozdější překladatele z arabštiny: Heřmana z Korutan, Roberta
z Chesteru a Daniela z Morley.


Vilém z Conches, Guilelmus de Conchis (cca 1089-cca 1154)

            filozof, kterého zajímaly především otázky přírodní filozofie a také přírodověda vůbec.
Narodil se v Conches v Normandii, studoval v Chartres pod vedením legendárního učitele Bernarda
z Chartres a s největší pravděpodobností pak na této katedrální škole vyučoval. Byl jeden z prvních
mimo Jih Itálie, kdo studoval vědecká díla přeložená z arabštiny a kdo se dostal k některým
pozdněantickým přírodovědným spisům (např. Senekovy Quaestiones naturales). Jeho spis Philosophia
mundi (1125) je poměrně raným pokusem o syntézu – jsou zde probírána nejrůznější témata, vede se
diskuse o Bohu, o světové duši a o duši elementů, o otázkách astronomie, meteorologie a fyziologie.
Svoje znalosti v oblasti fyziologie a anatomie čerpal z překladů Constantina Africana, tj.
z arabské literatury. Toto dílo později přepracoval v dialog, který nazval Dragmaticon (Kniha do
hrsti), v němž některé své teze z mladší doby opustil, a dokonce je sám kritizuje, některé diskusní
problémy prohloubil. Stejně jako Adelard trval Vilém na tom, že je třeba hledat pro všechny jevy
přirozené vysvětlení rozumem, proto také tvrdil, že mnohé biblické pasáže (např. z Geneze) jsou
vědecky nemožné a že je třeba vykládat je metaforicky. Tvrdil, že viditelný (empirický) svět, tzv
„elementata“, jsou složena z jednoduchých částeček, které teprve jsou skutečnými prvky, elementy, a
uvnitř světové duše (anima mundi) rozlišoval přirozenou sílu (vis naturalis), která je vlastní
hmotnému vesmíru, a transcendentní princip, který křesťané nazývají Duchem Svatým. Svět je podle
něho v podstatě samostatný, řídí se a vyvíjí podle zákonů kauzality. Boží působení v něm je dost
omezeno, Bůh dal popud ke vzniku světa tím, že zavedl elementy, ale tím jeho aktivity na světě
skončily. Vše další vznikalo působením různých vlastností těchto základních elementů, tedy i živá
příroda a člověk. Duši má ovšem člověk od Boha. Protože se svět vyvíjí zcela přirozeně podle
přírodních zákonů, lze ho poznat rozumem. Některé svoje názory, proti kterým se postavil Vilém
z Thierry, musel odvolat. Např. názor, že stvoření muže a ženy je v Bibli popsáno alegoricky a že
bytosti různého pohlaví vznikly různým uspořádáním a složením původní látky.

            V rámci svého učitelského působení zanechal řadu komentářů k dílům antických autorů – k
Platonovu Timaiovi, k Macrobiovi, Martianu Capellovi a k Boethiovi. – Neví se bezpečně, je-li Vilém
autorem vlivné etické kompilace Moralium dogma philosoporum, která byla ve středověku přeložena do
několika národních jazyků.


Bernard z Clairvaux, Bernardus Claraevallensis (1090-1153)

            pocházel z Burgundska, z aristokratické rodiny, která žila na zámku Fontaine u Dijonu.
V 21 letech se spolu se svými sourozenci a se skupinou přátel (asi 30 mladých lidí) rozhodl
vstoupit do cisterciáckého kláštera v Cîtaux. Brzy nato, 1115, Bernard s 12 dalšími mnichy založil
klášter v Clairvaux – Clara Vallis. Zpočátku se setkávala nová fundace ze značnými obtížemi,
Bernard mj. těžce onemocněl, a jeho nemoc byla ztížena podvýživou a askezí, pak však klášter
vzkvétal a ještě za Bernardova života bylo založeno více než 60 dceřinných klášterů. Bernard se
věnoval duchovnímu životu, správě svého kláštera, spisovatelské práci a mnohým církevně politickým
aktivitám. Z nich nejznámější je dlouhodobá obrana papeže Innocence II. proti jeho rivalovi
Anaklétovi II; založení templářského řádu pro boj ve svaté zemi (1128); Bernardův intelektuální
boj, podnícený i jeho přítelem Vilémem ze St. Thierry, proti Abaelardovu dialektickému směru
v teologii – jak známo, zdařilo se Bernardovi dosáhnout Abaelardova odsouzení koncilem v Sens v r.
1140; dále Bernardova kazatelská kampaň od r. 1146 pro druhou kruciátu v Itálii,v Německu a ve
Francii.          Mezi Bernardovými spisy najdeme velkou sbírku kázání a sbírku listů; jeden z
těchto listů je adresován v souvislosti s agitací na křížovou výpravu českému králi Vladislavovi
II. Jinak Bernard napsal celou řadu traktátů s mystickým a asketickým obsahem, např. De diligendo
Deo – traktát z raného období (1126), De baptismo, De conversione ad clericos, Sermones super
Cantica Canticorum (Bernard začal toto mysticko-exegetické dílo sepisovat roku 1135 a až do své
smrti je nedokončil), De laudibus novae militiae (1128, formulace ideálů a zásad nově založeného
templářského řádu), De consideratione ad Eugenium papam (pozdní dílo, věnované Bernardovu příteli a
žáku, které uvažuje o úloze a zodpovědnosti papeže a kreslí obraz ideálního pontifikátu). Styl
Bernardovy prózy vychází z biblické, liturgické a patristické tradice a patří k vrcholům středověké
výmluvnosti a poetické dikce. Jeho dílo bylo dobře známé i u nás, Hus mu říká Bernášek mnich.


Hugo a Sancto Victore (1096-1141)

Hugo pocházel se Saska, žil však převážně ve Francii. První vzdělání získal v klášteře Hammersleben
u Halberstadtu, pak studoval od roku 1115 na svatoviktorské škole, kde potom působil od roku 1125
jako učitel, od r. 1133 až do konce svého života stál potom v čele této školy. Díky jeho vynikající
učitelské a spisovatelské činnosti se stala svatoviktorská škola jednou z nejvýznamnějších
v Paříži.

Psal spisy filozofické, teologické a mystické, ale ne vždy je spolehlivě doloženo jeho autorství.
Jeho nejznámějším spisem je De eruditione didascalica neboli Didascalicon o sedmi knihách – úvod do
studia filozofie a teologie, uspořádaný podle septem artes liberales. Velice originálním způsobem
člení vědy na teorii, praxi, mechaniku a logiku. Uznává zde význam poznatků antické vědy, ale
posuzuje vše z teologického hlediska. Výchově noviců věnoval spis De institutione novitiorum.
Traktát De tribus diebus se zabývá krásou stvoření a skrze ni ukazuje dobrotu a moudrost
Stvořitele. Napsal také celou řadu spisů o křesťanském životu: De amore sponsi ad sponsam (O lásce
ženicha k nevěstě), De modo orandi (O způsobu modlení), De laude charitatis (O chvále duchovní
lásky) aj. O poznání světa hovoří ve spise De vanitate mundi. Dochovala se také jeho kázání a 15
dopisů významným osobnostem (mezi nimi např. Bernardu z Clairvaux). Zásadním dílem je De
sacramentis christianae fidei, kde vyjadřuje názor, že svět, který vnímáme smysly i jeho dějiny je
vlastně systémem znaků, které odkazují na onen svět a správným metodickým postupem může být onen
svět dešifrován.

Jeho ústředním zájmem je exegeze Bible (napsal celou řadu komentářů), její správné pochopení
považoval za zásadní věc při psaní dalších děl, tento názor zaznívá ve spise De scripturis et
scriptoribus sacris. Hugo rozlišuje při výkladu Bible tři sféry: historie, alegorie a tropologie.
Nejdříve se tedy při exegezi a interpretaci biblického textu musí čtenář zabývat historií, tj. musí
znát vlastní (doslovný) smysl textu, musí tedy znát historii, o které text vypovídá. Je to stejné
jako postavit základy domu. Samotný dům, který stavíme na základech potom představuje alegorii.
Tropologie je morální (praktický) význam pro náš život, který ze čteného textu vyplývá. Tímto
příkladem bychom se měli řídit. Cílem veškeré exegeze je především alegorie, tj. duchovní výklad.
Historie je pouze jakousi úvodní branou ke správné alegorii.  Jak malý význam přikládá doslovnému
chápání biblického textu a jak důležitý je pro něho alegorický výklad, je vidět na jeho spisech De
arca Noe mystica a De arca Noe morali. Nepodává zde souvislý výklad o potopě světa, ale zevrubně a
barvitě popisuje archu a její vnitřní členění, využívá údaje o její podobě a rozměrech z Bible,
přidává si však své vlastní názory na její vzhled tak, aby jimi mohl dokumentovat svůj alegorický
výklad – ten je nejdůležitější částí traktátu. Pět pater v arše například představuje pět stádií
lidského života. Svůj význam má i výška každého patra: 4 lokty (= 4 elementy), 5 loktů (= 5
smyslů), 6 loktů (= dokonalost smyslů), 7 loktů (= odpočinek sedmého dne), 8 loktů (= 8. den, den
vzkříšení). Hugo tedy nepodává výklad biblického textu, ale spíše se snaží o předložení vlastního
teologického systému, kterému přizpůsobuje obraz celé archy.


Petrus Lombardus, Pietro Lombardo (1105/10-1160)

Ital žijící ve Francii. Základní vzdělání získal v Boloni, potom studoval ve Francii, a to v Remeši
a u sv. Viktora v Paříži. Kolem r. 1140 začal působit jako učitel při pařížské katedrále, 1159 se
stal pařížským biskupem. Jeho největším dílem jsou Libri quattuor Sententiarum (Čtyři knihy
sentencí), napsané někdy v letech 1150-52. Je to nejvýznamnější soubor v řadě sbírek „sentencí“ –
sum starého typu, v nichž bývají systematicky sebrány citáty z autorit k různým teologickým a
filozofickým problémům. Petr svými sentencemi (převážně z Augustina a jiných patristických autorů)
dokázal podat systém celé křesťanské teologie. V první knize se Petr věnuje učení o Bohu, začínaje
sv. Trojicí, ve 2. knize pak učení o Bohu Otci jako Stvořiteli, ve 3. knize je probrána
christologie, ve 4. pak nauka o svátostech, o církvi a posléze eschatologie. Sentence se staly ve
středověku nejrozšířenější učebnicí teologie, jejich výklady se psaly ještě v 16. stol.


Jan ze Salisbury, Iohannes Saresberiensis (cca 1115-1180)

byl anglosaského původu, sám píše ve svém „Metalogiku“, že po roce 1135 strávil 12 let ve
francouzských školách, zejména v Paříži, kde poslouchal Abaelarda a po něm Gilberta z Poitiers, a
pak v Chartres, kde mu Vilém z Conches zprostředkoval metody a myšlenky Bernarda z Chartres. Od
roku 1147, kdy se Jan vrátil do Anglie, do r. 1170 byl vysokým úředníkem canterburských arcibiskupů
Theobalda a Tomáše Becketa, z jejich pověření často pobýval na kontinentě v diplomatických službách
(mj. u papežské kurie). Po zavraždění Tomáše Becketa (napsal o něm legendu) se odstěhoval na
pevninu – od r. 1176 byl biskupem v Chartres, svou knihovnu pak odkázal katedrále v tomto městě.

V Janově postavě se setkává mnoho aspektů humanismu 12.století: rozsáhlá čtenářská zkušenost
s klasickými autory, vzdělaný a zjemnělý duch, elegantní a duchaplná próza, a zejména jeho
v podstatě ciceronské přesvědčení, že moudrost a výmluvnost musejí kráčet ruku v ruce. Jeho
nejznámějším dílem je Policraticus, jejž dokončil r. 1159, což je rozbor politické filozofie, který
nese i rysy knížecího zrcadla – pojednává zde o etických problémech. Jedná se o filozofické dílo
s moralizující tendencí, v němž je kritizována současná společnost, ovšem na velice vysoké úrovni.
Hlavní důraz klade na pojem „aequitas“, přirozenou spravedlnost jako základ veškeré legislativy a
veškeré státní a vládní moci, vládcové, kteří se jí vzdálili, jsou tyrany a je legitimní proti nim
rebelovat, ba dokonce je zavraždit. Dílo se dochovalo ve 113 rukopisech. Vycházel v něm jednak
z klasické tradice (velice často cituje Ovidia), jednak ze svých vlastních zkušeností. Toto dílo
přitahovalo velkou pozornost humanistů. Polemický spis Metalogicon obsahuje obhajobu a analýzu
logiky a metafyziky. Dále zanechal traktát v ovidiovském elegickém distichu Entheticus maior, je to
jakási historie filozofie prokládaná morální satirou, která má hodnotu spíš jako poučný spis než
pro své básnické kvality. Zdůrazňuje zde důležitost triviálního vzdělání a znalosti antické
filozofie (původně se věřilo, že je to jen úvod ke spisu Metalogicon, ale dnes se soudí, že je to
samostatné dílo).


Richard a Sancto Victore (cca 1123-1173)

byl filozof a teolog skotského nebo anglického původu, který se stal kanovníkem u Sv. Viktora
v Paříži. Byl spolu s Hugonem de Sancto Victore (svým učitelem) nejvýznamnějším reprezentantem této
školy. Patrně ještě před Hugonovou smrtí (1141) byl zvolen převorem a tuto funkci zastával až do
své smrti. Jeho význam tkví v teologické produkci, která je ovšem orientovaná výrazně filozoficky.
Jeho Liber excerptionum je vlastně výtahem z Hugonova Didascalica: je to úvod do studia Bible, jde
o způsob, jak je možno při studiu Bible užít septem artes liberales. Hugonovo učení ho ovlivňovalo
i v dalších dílech. Napsal řadu teologických traktátů, které většinou mají formu listu adresovaného
různým osobnostem. Je v nich vidět, jak dobře se autor orientoval v tehdejších teologických
sporech, je zde zjevný vliv Petra Abaelarda nebo Petra Lombarda. Nejosobnější a nejslavnější i
nejvýznamnější Richardovo dílo je De Trinitate. Dále napsal komentář k Písni Písní, k Žalmům,
k Ezechielovi a k Apokalypse: Richard zde sice postupuje podle tradičních metod alegorického
výkladu, tj. vykládá každé jednotlivé slovo, dostává se však skrze ně k vášnivému detailnímu
zkoumání psychologie mystické kontemplace. Může se tedy říci, že Richardův význam spočívá v jeho
duchovním díle, v jeho spiritualitě, jejíž vliv zasáhl po dlouhé věky většinu teologických škol.
Jeho nauka je založena na antropologii – nejzřetelnější je to ve spise De statu (nebo také de
eruditione) interioris hominis a ve dvou traktátech, nazvaných Beniamin minor a Beniamin maior. Ty
popisují vzestup duše k vyššímu poznání mysteria kontemplací až k extázi. V tomto vzestupu
poukazuje na nejdůležitější roli lásky – té pak Richard věnoval obdivuhodný traktát De quattuor
gradibus violentae caritatis.

Beniamin minor je volnou exegezí Jákoba, jeho dvou žen a synů (Gn 29,16–30,24; 35,16–20). Richarda
historické pozadí příběhu nezajímá. Jeho alegorie vykládá Leu a Ráchel jako Jákobovy afektivitu a
rozum, které mu zplodily syny znázorňující různé vlastnosti jako strach, naději, lásku apod. Jedná
se stále o totéž schéma: autor vysvětluje nějakou pravdu víry (alegorie) nebo pravdu duchovního či
morálního života (tropologie) a tento duchovní (tj. alegorický či tropologický) význam je hlavním
smyslem traktátu. Autor využívá biblického textu jen jako základu pro výklad, často bez ohledu na
jeho původní, historický význam. Totéž můžeme říci o díle Beniamin maior, které je volnou exegezí
archy úmluvy (Ex 37,1–9). Stavba archy popsaná v těchto verších Exodu je pro Richarda obrazem
postupu člověka na duchovní cestě. Jako byla archa nejprve vyrobena ze dřeva, poté pozlacena,
opatřena korunou, slitovnicí a cheruby, stejně tak prochází člověk pěti stádii duchovního života.


Petrus Venerabilis (?1094-1156)

byl poslední velký opat clunijského kláštera. Byl otevřen všem problémům křesťanství a usiloval o
obrácení Židů a muslimů – proto dal přeložit Korán do latiny. Autorem této vůbec první latinské
parafráze Koránu byl Robert z Kettonu. Jeho spolupracovníky byli Petrus Toletanus (tj. Petrus
Alphonsi) a Heřman z Korutan. Práci dokončili v roce 1143. Nechtěl proti muslimům bojovat zbraněmi,
ale slovem. Jinak jsou důležité jeho listy, které svědčí o tom, že byl významnou politickou
osobností své doby. Napsal slavný útěšný list Heloise, byl přítelem Petra Abaelarda, kterému
poskytl útočiště po jeho odsouzení. Napsal mnoho teologických traktátů a kázání. Psal také verše.


Petr z Blois, Petrus Blaesensis (1130/35-1211/1212)

byl stejně jako Petrus Venerabilis francouzský teolog a básník, významný politik své doby. Byl
velice dobře vzdělaný v antické literatuře a jeho studia celkově byla dost bohatá: studoval
v Tours, Paříži, Chatres, v Boloni (práva) a potom znovu v Paříži (filozofii). Velký význam mají
hlavně jeho dopisy (234), z nichž on sám uspořádal sbírku, která se ve středověku často opisovala.
Jeho básně jsou poměrně hodnotné, některé z nich jsou součástí sbírky Carmina Burana.


Konrád z Hirsau, Conradus Hirsaugiensis (cca 1074-cca 1140)

studoval a potom působil jako učitel v klášteře Hirsau. Psal básně i prózu. Z jeho básní se ale
dost ztratilo. Jeho nejznámějším dílem je literárně-historické pojednání Dialogus super auctores
sive Didascalion, systematicky tu zpracovává 21 školních autorů (Donatus, Disticha Catonis, ezopské
bajky, Avianus = materiál pro lehčí četbu; pro náročnější čtenáře potom uvádí římské básníky).
Podává řadu literárně historických úvah o jednotlivých autorech. Sleduje je z pedagogického
hlediska a řadí podle stupně obtížnosti. Ovidia ovšem (i přes jeho velikou oblibu právě v této
době) zavrhoval, resp. milostnou poezii vůbec. Četba antické literatury je podle něho důležitá pro
duševní rozvoj a má ryze praktický cíl. Tento přístup je pro středověké renesance typický – antická
literatura jako celek není uznávána pro své myšlenkové bohatství a své poselství (humanitas), je
důležitá pro didaktické účely – pro zvládnutí latinského jazyka. Uznávány jsou spíše jednotlivé
myšlenky antických autorů, které se tradovaly v rámci florilegií, nikoli jejich celkový odkaz.


Gratianus († cca 1150)

je nazýván otcem kanonistiky. Působil jako učitel práva na boloňské univerzitě. Vytvořil slavnou
sbírku kanonického práva Concordia discordantium canonum neboli Decretum Gratiani. Je to soukromá
práce, která nevznikla z pověření papeže a nikdy nenabyla úředního charakteru. Vedle
církevně-právních předpisů obsahuje také předpisy morální a dogmatické, citáty z církevních
spisovatelů apod. Pro středověk to byla velice důležitá sbírka výroků církevních otců, často se
z ní citovalo. K nám se Dekret dostal velice brzy, koupil ho v Bologni Vincentius roku 1159, když
zde byl s Vladislavem na tažení k Milánu. Jeho dílo bylo hojně glosováno a stalo se s dalšími
pozdějšími sbírkami součástí Corpus iuris canonici.

ČÍTANKA


51.

Hugo a Sancto Victore, De tribus diebus


Cap. 1.

Invisibilia enim ipsius a creatura mundi per ea quae facta sunt intellecta conspiciuntur. Tria sunt
invisibilia Dei, potentia, sapientia, benignitas. Ab his tribus procedunt omnia, in his tribus
consistunt omnia, et per haec tria reguntur omnia. Potentia creat, sapientia gubernat, benignitas
conservat. Quae tamen tria sicut in Deo ineffabiliter unum sunt, ita in operatione omnino separari
non possunt. Potentia per benignitatem sapienter creat. Sapientia per potentiam benigne gubernat.
Benignitas per sapientiam potenter conservat. Potentiam manifestat creaturarum immensitas,
sapientiam decor, benignitatem utilitas.

Immensitas creaturarum in multitudine et magnitudine. Multitudo in similibus, in diversis, in
permistis. Magnitudo in mole et spatio. Moles in massa et pondere. Spatium est in longo, et lato,
et profundo, et alto.

Decor creaturarum est in situ, et motu, et specie, et qualitate. Situs est in compositione et
ordine. Ordo est in loco, et tempore, et proprietate. Motus est quadripertitus, localis, naturalis,
animalis, rationalis. Localis est ante et retro: dextrorsum et sinistrorsum, sursum, et deorsum, et
circum. Naturalis est in cremento, et decremento. Animalis est in sensibus et appetitibus.
Rationalis est in factis et consiliis. Species est forma visibilis, quae oculo discernitur, sicut
colores, et figurae corporum. Qualitas est proprietas interior, quae caeteris sensibus percipitur,
ut melos in sono auditu aurium, dulcor in sapore gustu faucium, fragrantia in odore olfactu narium,
lenitas in corpore tactu manuum.

Utilitas creaturarum constat in grato, et apto, et commodo, et necessario. Gratum est quod placet,
aptum quod convenit, commodum quod prodest, necessarium sine quo quid esse non potest…


Edice: De tribus diebus (O třech dnech). Ed. Lenka Karfíková, Praha 1997.


52.

Hugo a Sancto Victore, Didascalicon


Lib. 2, Caput XX. Divisio mechanicae in septem.
Mechanica septem scientias continet: lanificium, armaturam, navigationem, agriculturam, venationem,
medicinam, theatricam. ex quibus tres ad extrinsecus vestimentum naturae pertinent, quo se ipsa
natura ab incommodis protegit, quattuor ad intrinsecus, quo se alendo et fovendo nutrit, ad
similitudinem quidem trivii et quadrivii, quia trivium de vocibus quae extrinsecus sunt et
quadrivium de intellectibus qui intrinsecus concepti sunt pertractat. hae sunt septem ancillae quas
Mercurius a Philologia in dotem accepit, quia nimirum eloquentiae, cui iuncta fuerit sapientia,
omnis humana actio servit, sicut Tullius in libro rhetoricorum de studio eloquentiae dicit: Hoc
tuta, hoc honesta, hoc illustris, hoc eodem vita iucunda fiat. nam hinc ad rem publicam plurima
commoda veniunt, si moderatrix omnium praesto est sapientia. hinc ad eos qui ipsam adepti sunt,
laus, honos, dignitas, confluit. hinc amicis quoque eorum certissimum et tutissimum praesidium est.
hae mechanicae appellantur, id est, adulterinae, quia de opere artificis agunt, quod a natura
formam mutuatur. sicut aliae septem liberales appellatae sunt, vel quia liberos, id est, expeditos
et exercitatos animos requirunt, quia subtiliter de rerum causis disputant, vel quia liberi tantum
antiquitus, id est, nobiles, in eis studere consueverant, plebei vero et ignobilium filii in
mechanicis propter peritiam operandi. in quo magna priscorum apparet diligentia, qui nihil
intentatum linquere voluerunt, sed omnia sub certis regulis et praeceptis stringere. mechanica est
scientia ad quam fabricam omnium rerum concurrere dicunt.


Lib. 2, Caput XXVI. Sexta: medicina.
Medicina dividitur in duas partes, occasiones et operationes. occasiones sex sunt: aer, motus et
quies, inanitio et repletio, cibus et potus, somnus et vigiliae, et accidentia animae. quae ideo
occasiones esse dicuntur, quia faciunt et conservant sanitatem, si temperata fuerint; si
intemperata fuerint, infirmitatem. accidentia animae ideo dicuntur occasio sanitatis vel
infirmitatis, quia aliquando vel commovent calorem impetuose, ut ira, vel leniter, ut
delectationes, vel attrahunt et celant aut impetuose, ut terror et timor, aut leniter, ut angustia.
et sunt quae commovent naturalem virtutem intus et extra, ut est tristitia. omnis operatio
medicinae aut intus fit aut extra: intus, ut ea quae ore, naribus, auribus sive ano intromittuntur,
ut potiones, vomitationes, pulveres etc., quae bibendo, vel masticando, vel attrahendo sumuntur;
foris, ut epitimata, cataplasmata, emplastra, chirurgia, quae duplex est: in carne, ut incidere,
suere, urere; in osse, ut solidare et iuncturae reddere. nec moveat quemquam quod cibum et potum
inter attributa medicinae annumero, quae superius venationi attribui, quia secundum diversos
respectus hoc factum est. vinum namque in botro agriculturae est, in peno, celararii, in gustu,
medici. similiter ciborum apparatus ad pistrinum, macellum, coquinam pertinet; virtus saporis, ad
medicinam.


Edice: Didascalion, ed. Ch. H. Buttimer, Washington 1939, Studies in Medieval and Renaissance Latin
X