Próza a básnictví v posledních třiceti letech
LlNOS POLITIS
Jako i v ostatních zemích Evropy, byla i v Řecku první světová válka příčinou dalekosáhlých převratů a změn. Řecko, které bylo v prvních letech války neutrální, bylo nakonec přinuceno zúčastnit se světového konfliktu na straně Dohody. Osud mu však nedovolil složit zbraně ani po období klidu v roce 19Í8, ale muselo po další čtyři roky bojovat v Malé Asii. Tento boj skončil v září 1922 velkou katastrofou, jejímž dalším důsledkem byla výměna obyvatelstva: jeden a půl miliónu Řeků z Malé Asie našlo novou vlast uvnitř řeckého státu. Zdá se, že tuto mimořádnou tragédii, při které byl celý národ vykořeněn z území, které mu bylo vlastní po více než dvě tisíciletí, ostatní národy Evropy nikdy správně neposoudily v jejím dějinném významu. Pro nás představuje toto nové stěhování národu hranici dvou světů a dvou časů. Nové Řecko přechází po roce 1922 z období radostného mládí do věku zralého mužství.
Novou zralostí se vyznačuje přirozeně také duševní a literární život. Mezi vojáky v Malé Asii a mezi uprchlíky se objevili mladí lidé, kteří byli schopni ve své fantazii slovem nebo veršem znovu prožít události, které sami zažili. Básnictví a próza dosáhly nové síly, která se projevila zvláště okolo roku 1930. Nová generace, zastoupená množstvím nadaných představitelů, dala literatuře posledních třiceti let zvláštní ráz; a právě o tom bych chtěl dnes mluvit.
Touha po objektivitě a věcnosti vedla mladé spisovatele zejména k próze.
V devatenáctém století, po nadvládě povrchního dobrodružného historického románu, přivedla touha po změně generaci okolo roku 1880 ke stručnější a osobnější formě vyjádření, k novele. Posledních dvacet let století bylo poznamenáno rozkvětem krátké povídky, jejímž obsahem byl popis národních zvyků a mravu. Nedůležitějšími jmény v této oblasti jsou: Papadiamantis, který popisoval pestrý ;i jednoduchý Život na svém malém rodném ostrově Skiathu, IvirkaviKíts, zdaUty jak v psychologické analýze, tak ve vypravěčském umňií i i í'i =1" ti }f'imfhí a idyličtější povahy Na začátku dvacátého stolí 11  \> u  s     mí     « t i ř) íkns\ o společenský a mravoličný román.
V mravní u n> m i i i I 1 m n ni\ Konstantina Chatzopulose, bohaté na sociálni pml t< i i < í n i mim t /}»otokihe Ve společenském románu se pm "u ľ m }í np<u;u] u t hdový jazyk a v Paříži žijící ja/.\i n\f II hl i <h\ i alf postrádají původní uměleckou silu   i i i                            i '       ľ Im/ iu pochybné nadání bylo
73
Linos Politis
Próza a básnictví v posledních třiceti letech
velmi často zastřeno psaním nedbalým, přizpůsobeným nízkým požadavkům publika.
Ve dvacátých letech bylo patrné ochabnutí nejen v próze, ale také v obecné rovině. Čas dohnal události k balkánským válkám a také po světové válce umdlévá tvůrčí síla. Nacházíme se v čase únavy a rozkladu, který tak často předchází období nového sjednocení. Dimosthenis Vutyras noří své četné po vídky do pošmourné pesimistické atmosféry. Jeho postavy ztratily duševní vyrovnanost, žijí uvnitř společnosti stižené úpadkem a vedou bídný živní v hospodách na predmestí. Zdá se, Že toto deprimující, pro nás dnes nepředstavitelné prostředí naprosto odpovídalo všeobecné náladě tehdejší doby. Yu tyrasovy povídky byly tehdy hodně čteny a oceňovány. V pozdějších letech — a Vutyras psal bez přestávky až do své nedávné smrti — znamenaly již jen přežitek minulosti. Nová generace se snaží osvobodit od tohoto unaveného pesimismu. Okolo roku 1930 jsou uveřejněny dvě delší povídky, kterými jaká by proudila svěží síla. Jsou to Život v hrobě Stratise Myrivilise a Číslo 31 :i2-S Hiase Venezise.
Stratis Myrivilis nenáleží vlastně k mladší generaci. Narodil se roku 18!)2 na ostrově Lesbu, v roce 1930 se blížil již ke čtyřicítce. Války se zúčastnil jako důstojník v Malé Asii. Jeho román s titulem převzatým z jednoho chrá mového zpěvu je přesně dle jeho slov „knihou války". Je koncipován jale-deník jednoho poddůstojníka, a přece pod výčtem po sobě jdoucích válečných příhod je zjevné hluboké pochopení života a velká životní zkušenost. Dílo má jasné protiválečné zaměření. Pramení ze stejného světa idejí jako knihy Barbusse, Latzka a Remarqua. Přece však se z tohoto pozadí zvedá humanistická víra, přitakání životu a radostný cit k přírodě spojený se sarkastickým rozjímáním nad hroznými válečnými zážitky.
Druhý Myrivilisův román, Učitelka se zlatýma očima, tvoří v určitém smyslu pokračování předchozího. Líčí život ve vlasti hned po válce, jejíž stín se stále ještě vznáší nad osudem lidí, podobně jako vzkvétající láska vdovy k novému příteli je zatěžována vzpomínkami na padlého manžela. Konečné naplnění jejich lásky znamená jakoby překonání minulého a vůli k novému šťastnému životu. S jistou lehkostí umí Myrivilis vplést do vyprávění rozpustilý a idylický popis svého rodného ostrova, který propůjčuje románu radostný a optimistický odstín.
Z dalších děl Myrivilisova bohatého talentu budiž zde zmíněna jeho novela Vasilis Arvanitis, která přes svou relativní stručnost znázorňuje velmi přesným způsobem podivuhodnou osobnost hrdiny: člověka z lidu, plného prvotní fyzické síly a nezištné, upřímné a nesmírné statečnosti.
Autor dalšího již zmíněného vyprávění Ilias Venezis je mnohem mladší: narodil se roku 1904 v jednom řeckém pobřežním městě v Malé Asii. Jako dítě
prožil všechny hořké zkušenosti maloasijských Reku a vypráví v první osobě historii svého vlastního zajetí. Byl jedním z Reků odvlečených do zadní Malé Asie jako rukojmí pod číslem 31328 — což právě dává povídce název. Kniha tedy vzniká na základě vlastního prožitku. Oproti širší syntéze Myrivilisova válečného románu představuje toto dílo krutý osud jednoho člověka.
Venezisova druhá kniha Ticho, která svou délkou odpovídá románu, líčí jako v případě Myrivilise přizpůsobení se novému životu po zajetí a vykořenění. Sledujeme namáhavý pokus měšťanské maloasijské rodiny najít novou vlast v malém pobřežním místě v Attice. Její touha po navždy ztracené zemi prochází vyprávěním, které je chvílemi zdlouhavé, chvílemi však strženo tvůrčím popudem Dosti jasným symbolem jsou zde růže, pro jejíchž pěstování ve slané půdě nové vlasti nelituje lékař Venos námahy.
Plný touhy po ztraceno vlasti je také velmi čtený, do mnoha cizích jazyků přeložený, široce koncipovaný román Aiolská země, poprvé uveřejněný roku 1943. Nejedná se o pravý román, nýbrž o vzpomínky z dětských let prožitých v Malé Asii, které se pohybují mezi pohádkou a snem. Autor nám ukazuje patriarchální rodinu, svou vlastní, zakořeněnou ve východní půdě, vidí ji očima malého dítěte, které plné zanícení a děsu hledí na zázrak života. Tato něžná, dětská reprodukce reality tvoří také kouzlo románu, který zůstává nepřekonán pozdějšími díly svého tvůrce.
Kolem roku 1930 začíná svou Činnost jiný spisovatel, Georgios Theoto-kas. Aniž by byl vybaven mocnou vyjadřovací schopností Myrivilise a také jemností, která sice u Venezise občas sklouzává k měkkosti a představuje tak silná i slabá místa, seřazuje Theotokas svůj materiál na racionálním základě, za který vděčí francouzskému vzdělání a zálibě v Descartově filozofii. Byl o rok Či dva mladší než Venezis a ve svých románech, např. Argo, Leonis se pokusil na základě vlastní zkušenosti vylíčit duševní konflikty mladých lidí v desetiletích mezi oběma světovými válkami. Před nedávnem, ve svém románu Svatá cesta, pokročil k širší syntéze vylíčením jedné epizody z německo-řecké války z roku 1941, která byla sice krátká, ale pro nepřítele osudová.
Řada autoru povídek a románů posledních třiceti let je příliš dlouhá a nemá smysl vypočítávat jména jedno za druhým. Kosmasovi Politisovi vděčíme za mnoho hodnotných děl, mezi nimiž zaujímá zvláštní místo Ero-ica. Je to, jak již bylo řečeno, půvabná idylická báseň plná podmanivých tónů o mladické touze. Thanos Petsaíis předložil svým románem Mavrolykové syntézu založenou na širokých základech, ve které jsou vypsány historické osudy řeckého národa během turecké nadvlády, a to v nepřetržitých epizodách odehrávajících sn v jedné rodině. M. Karagatsis snad nejvíce oplývá tvůrčí silou. Jeho psaní má lehký spád. Je také jedním z mála, kteří nepíší své vzpomínky,
74
75
Linos Politis
ale je obdařen nepopiratelnou a mocnou fantazií. Ale i tak lehké psaní představuje slabinu jeho tvorby, neboť je spojené s nadbytkem erotického prvku a neradostného sarkastického tónu, což je vnímáno jako nepříjemné.
Jeden z mladších, Thasos Athanasiadis, svědčí o mocném, všemi vlastnostmi pravého románového spisovatele obdařeném. t.aículu. Ve svém „románu řece" o rodině Pantheových sleduje její osudy po dobu mnoha let, zatímco historické události tvoří pozadí vyprávění. V oblasti románové biografie (vie romancée) vylíčil skvělou vypravěčskou formou živuíní osudy prvního vůdce řeckého státu Joanna Kapodistriase a nedávno také tr;i;',u ký život Dostojevského.
Zcela zvláštní místo zaujal svým dílem hned od začátku Angeíos Tcrza-kis. Ještě rnu nebylo ani třicet let, když Národní divadlo uvedlo jeho divadelní hru. Psal dramata, romány, povídky a také smyšlené kritické Články, které prozrazovaly uměleckou, fantazie plnou a zároveň bystrou a oduševné lou osobnost. Z jeho děl zůstává nej důležitější historický román Princrz-nn Izabo. Také v jiných dílech našel Terzakis inspiraci v byzantské minuIuMU Zde načrtává velký historický obraz, který zcela živě a věrně oživuje francia panství na Peloponnésu ve 13- století. Děj se točí okolo dvou hlavních hrdinů, francké princezny Izabo, vznešené a krásné, ale trápené nudou a rozmrze-lostí, a řeckého vůdce podmaněných nevolníků, plného energie a silné vůle. Milostné zážitky obou hrdinů znamenají zároveň rozpor mezi dvěma národy a dvěma třídami, z nichž jedna se nachází v úpadku, druhá na vzestupu. Celek je spojen opravdovou literární, vyprávění vlastní metodou a uchvacuje jednoduchou a pevnou formou výrazu.
Zatímco ve třicátých letech, jak jsem se již zmínil, se spisovatelé pokoušeli znovu vyprávět Čerstvé zážitky uprchlíků z maloasijské války, tak v obou posledních desetiletích nechyběly pokusy vyjádřit pevným uměleckým výrazem nezapomenutelný vzestup albánské války. Ve většině případu tyto pokusy nebyly s to překročit osobní charakter vlastního doznání. Snad je tato historická událost ještě příliš blízko, nebo byly osudy národa v poválečné době tak obtížné a přinesly tolik zklamáni, že se člověk může jen těžko znovu vžít do radostné každodenní atmosféry. Budiž zmíněn román Lidé ve zbrani Lukise Akrtitise, který nabízí na rozdíl od ostatních souhrnný obraz a vyvážený celek.
Při hodnocení literárního díla posledních třiceti let nesmí chybět nyní tak všeobecně známé jméno Nikose Kazantzakise. Ten ovšem nenáleží k oné mladší generaci; v prvních letech století, přibližně ve stejném věku jako Sike-lianos, se projevuje v plnosti své osobnosti. Záběr jeho díla je podivuhodný: píše básně, divadelní hry, tragédie, filozofické eseje, překládá největší díla světové literatury jako Ilias, Božskou komedii a Fausta, cestuje po celém
Próza a básnictví v posledních třiceti letech
světě, líčí svoje cestovatelské dojmy, poznává indickou filozofii a byzantskou mystiku. Byl nesmírně sečtělý a vyrovnaně moudrý. Z jeho podivuhodného díla kritikové obzvláště vyzdvihují dva texty jakožto ty, ve kterých nejzřetelněji formuloval poselství svým současníkům. Prvním textem je Askeze, nejprve uveřejněná pod názvem Spasitelé boží, hluboké bezprostřední vyznání vlastního pojetí života. Druhý je Odyssea, dlouhá filozofická báseň o 33 333 verších, která vyšla roku 1938 v obtížném, jen s námahou uchopitelném svazku a tehdy byla doceněna vlastně jen úzkým kruhem zasvěcených.
Román jakožto výrazovou formu Kazantzakis neuprednostňoval. Do druhé světové války napsal pouze jeden román, Alexis Zorbas. Teprve v poválečné době, kdy žil mimo Řecko ve městě Antibes v jižní Francii, vycházejí jeho romány jeden za druhým, většina byla nejprve přeložena do cizího jazyka. Tímto způsobem se stal Kazantzakis známým a ceněným u Širšího publika na celém světě. Někteří z kritiků se domnívají, že poslední románová tvorba znamená pro Kazantzakise kompromis; vybral si všeobecně osvědčenou formu románu, aby srozumitelněji představil světu to, co již řekl ve své Odyssei nebo Askezi.
Ve skutečnosti jsou Kazantzakisovy romány významné spíše pro svůj obsah než pro uměleckou formu. Jedná se o neustálou a neutuchající problematiku a dialektiku, o metafyzický strach z existence a touhu po absolutní, mimo skutečnost ležící pravdě, která ale občas vede k absurdnu. „Svoboda nebo smrt," říká kapitán Michaíis, „ne, mým heslem je: svoboda a smrt."
Přisvědčení a souhlas době, tato síla ženoucí vpřed, dává Kazantzaki-sovým románovým hrdinům myšlenkově bohatou a živou osobnost a i přes racionální koncepci pestrou a svěží lidskost. Kromě románu Alexis Zorbas, ve kterém je hlavní hrdina, prostý, a proto citlivý a opravdový člověk, představován v protikladu ke vzdělanému Člověku, jsou jeho důležitější romány: Kristus znovu ukřižovaný, Poslední pokušení, Kapitán Michaíis. Ve většině románů popisuje Kazantzakis svou tak vroucně milovanou Krétu, svou vlast, a jedinečný tajemný svět jejích obyvatel, což dává jeho dílům zvláštní a jedinečný charakter.
Není t u jí'h próza, která v posledních třiceti letech odhalila nové cesty, je to íakč háKíúYtví Ve dvacátých letech převládá i zde nálada destrukce a úpadku. XeJBiuUnčjsí básník oué generace, Kostas Uranis, dává své básnické sbíM-,- u;'w\ Sicsk po domové; cizí slovo „splín" se v jeho básních a v básmYli ji-íkí napudnbii.elú vyskytuje často.
V roce HíHl uľ'ts'iml :-;vou sbírku básní s názvem Stroft do té doby neznámý h.u-ml Jn; Srí'í'í is. Slovo „strofi" má význam jednak „veršová sloka", jednak íak<' í>ln.ii /-. f a f ' * 'hté! název vyvolat takové narážky? Ve skutečností se latu í,buka /p;í.cím- odlišuje ode všech dosud známých sbírek; před-
76
77
Linos Politis
Próza a básnictví v posledních třiceti letech
stavuje novou sílu, bohatství nově utvořených a nepoužitých obrazů, smělé básnické výrazy a vnitřní, dosud neznámou melodii.
Seferis zůstal nejsilnějším a nej reprezentativnějším básnickým hlasom mezi novou generací. V pozdějších básnických sbírkách Legenda, Bosonohé tance a Palubní deník opouští tradiční verš a vyjadřuje se nanejvýš hutnou a přesnou formou, která se vyhýbá jakékoli stopě nadbytečnosti. Narodil se na prahu století v maloasijské Smyrně a v mladém věku zažil katastrofu roku 1922, což dává jeho básnictví, které je spojeno s tragikou osamělého člověka, těžký a pesimistický základní tón.
Seferis zasadil první úder, dosáhl prvního úspěchu. Cestu pro další expn i menty měl volnou. Okolo roku 1935 byl z Francie do Řecka uveden surroalís mus. První zástupci následovali věrně učení nové školy, takzvané automatické psaní, a všichni rozumní lidé se jim přirozeně vysmívali. Přece však našlo mo děrní básnictví, v nesmiřitelné pravovČrnosti poněkud zmírněné, své adrpiv jejichž okruh se pozvolna rozrůstal. Dnes již nikdo nepíše zastaralou vyi.ia-vou formou; a to se píšou — bohužel — mnohé verše. V množství ir»ode» ds< i básníků se ovšem najdou někteří, kteří vynikají nad ostatní. Nemá opři žádný smysl vyjmenovávat pouhá jména. Přesto nemohu pominout [navo věrné surrealisty A. Embirikose a N. Engonopulose, něžnou lyriku .1. Ritsow, bohatou lyriku N. Vrettakose, konečně pak G. Themeliso sse Soluně. Chci se ovšem omezit na jedno jméno, které představuje vedle Soforisr něm nového. Odysseus Elytis činí své první pokusy v první polovině ínrálých Irí, kt.era jsou pro mladou generaci tak důležitá. Byl o jedenáct: let mladší než Selerís a se svými vrstevníky zažil jako dítě maloasijskou katastrofu. Vedle Seferí sovy uvážlivosti a zádumčivosti Elytis ve svých básnických dílech opěvoval zářivými barvami řecké slunce, pole a Egejské moře. Tato známá a častokrát opěvovaná témata dosahují u Ely tise zcela nové mladické svěžesti: Hrál jsem si se sněhem na hoře Chclmos sluncem jsem zčernal v olivovém sadu na ostrově Lesbos házel jsem křemínky do Myrtoiského moře splétal si jsem zelené vlasy na aitolském horském hřbetu.
Koku 1940 se Elytis zúčastnil jako mladý důstojník albánské války. Každodenní vzpomínky jej obšťastňují během následujícího těžkého období; pra cuje na dlouhé básni Hrdinský a žalostný zpěv o poručíkovi padlém v Albánií, která je hotová již roku 1945, ihned po uzavření míru. Byla to první báseň, ve které atmosféra války byla přetvořena do lyrické výrazové formy — a také jedinou zůstala.
Básník světla a radosti zde začíná pomalým úvodem v těžkých tónech: válka, Řecko napadené nepřítelem. Báseň pak opěvuje v lyrickém zanícení
smrt mladého poručíka, aby se postupně přeladila na zářivé a rozjasněné tóny: žalozpěv se stává hrdinským zpěvem.
Ted rychleji sen tepe v žilách V té veliké chvíli světa zní hlas zvonu Svobodo
Řekové v temnotách ti ukazují cestu
SVOBODO Radostí nad tebou teď slunce pláče.
Zde se zdá, že světlo a tušení už nejsou z tohoto světa. Celek dýchá vyšší sférou v krystalické Čistotě a boží blízkosti. Jitřním krokem v houstnoucí trávě Teď kráčí sám:
A kolem něho září někdejší touhy
Ztracené v opuštěnosti hříchu
Tam hluboko v srdci žhnou jeho touhy
Zdraví ho ptáci, maličcí bratři
Lidé naň volají, stali se jeho druhy
,Ptáčci, vy dobří ptáčci, zde končí Smrt!"
„Druzi, mí dobří druzi, zde začíná Život!"
Teď rosa nebeské krásy mu ozářila vlas
Tam v dáli už bije křišťálový zvon Zítra, zítra, zítra: Vzkříšení Páně!
Tato vznešená báseň nenalezla další pokračování. Také sám Elytis jevil v posledních deseti letech jen skrovné známky svého nadání. Naopak Seferisova síla měla stále příležitost vyjádřit se v nových formách. Jeho poslední básnická sbírka, která vyšla přibližně před dvěma roky, nese název Na Kypru, kde mi bylo zvěstováno... Jde o verš z Eurípídovy tragédie Helena, pronesený Teukrem, Aiantovým bratrem, kterého po dobytí Tróje požádal Apollón. aby bydlel na Kypru. Seferis tento řecký ostrov navštívil a stejně jako pro hrdinu Teukra znamenalo i pro něj toto nové poznání druh zázraku; bujná jižní atmosféra a jasné teplé noci ostrova se zpěvem slavíků se ve vzpomínce .slévají s bojem člověka za jeho práva a se zklamáním celého národa, s otřesením víry v ideály, za které kdysi hořce bojoval. Vyhraněným způsobem nachází celá tato nálada výraz v Heleně, nej důležitější básni sbírky.
Teukros (Seferis se zde drží Euripidova mýtu) se při své cestě na Kypr shledal s [íeteumi; od ní se dověděl, že během celé trójské války pobývala v Egyptě.
78
79
Linos Politis
A v Tróji? V Tróji nic — jen přelud. Tak to chtěli bohové. A Paris uléhal se stínem, jako by to byla
Živá bytost; A my jsme se deset let pro Helenu zabíjeli. Velká bolest dopadla na Řecko. Tolik těl bylo vrženo do chřtánu moře, do jícnu země; tolika duším
byl uvázán mlýnský kámen jako obilí.
Reky foukaly v blátě krev
pro lněnou roušku, pro oblak,
pro motýlí mávnutí, pro labutí peříčko,
pro prázdnou schránku, pro jednu Helenu.
Nechci končit tímto výkřikem zoufalství. Ostatně báseň se na konci /»,„ nuje ve slabé naději, že lidé „už ani jednou nesmí přijmout lest bohťi" a ý.r koneckonců „tak rnnoho bolesti, tak mnoho života" došlo do záhuby „pm prázdnou roušku, pro jednu Helenu".
Dámy a pánové,
děkuji vám všem za tuto velkou čest, kterou jste mi svou prítomností prokázali, a za vaši trpělivost, kterou jste projevili mým přednáškám. Pokusil jsem se vám co možná nejvěrněji zprostředkovat, b husy našich spisovatelů a hásníků, tj. hlasy celého národa. K této věci bylo zapotřebí odvahy, neboť zodpovědnost je příliš veliká. Budu rád, pokud jste tyto hlasy z cizí wmč pocítili jako příbuzné, vašim vlastním ne nepodobné.
(Přeložila Jana Stekla.)
Vivian Avramidu-Plumbi: Až spadne Černý závěs
Růžena Dostálová
Kniha vyšla na Kypru, ale napsána byla v Praze, tím spíše se cítíme povinni napsat o ní alespoň krátkou zprávu. Autorka, kyperská rodačka, paní Avramidu-Plumbi žije se svým manželem od r. 1997 v Praze a ještě se jí v našem občas dost zamračeném městě po Kypru stýská. Proto se alespoň ve vzpomínkách ve volných chvílích vrátila do svého mládí v Aminoehóstu (u nás známější pod jménem Famagesta), které zpočátku bylo radostně, později však bylo postiženo těžkým osudem ostrova, který za svou strategickou polohu ve východním Středomoří platil i nesvobodou a podřízeností různým pánům ze Západu i z Východu. Od r. 1571 byl podřízen osmanským Turkům a po první světové válce Britům. R. 1960 získal ostrov zčásti i díky povstalecké organizaci EOKA - A na V. Británii nezávislost.
Děj románu paní Avramidu-Plumbi je zasazen do dalšího období, kdy se kyperský prezident Makarios snažil zachovat samostatnost ostrova. Cílem jeho odpůrců, sdružených později v organizaci EOKA - B vedené generálem Grívašem byla henósis, sjednocení ostrova s Řeckem, kde v té době vládla vojenská junta.
Hlavní postavou románu je Maró, mladá průvodkyně turistů, kteří na Kypr za sluncem a památkami přilétají z celého světa, zvláště z Anglie, která tu má ještě dvě vojenské základny. Hned na počátku románu překvapí Maró ve skupině anglických turistů mladý muž, který ji osloví řecky. Představí se jako Peter Johnson, jeho babička prý byla Kypřanka, která se vystěhovala do Anglie, ale se svým vnukem vždy mluvila řecky a učila ho, aby byl hrdý na svůj řecký původ. ,Petros" se pak stal nejpozornějším posluchačem průvodkyně Maró a brzy se spolu sblížili.
Právě povolání Maró umožňuje autorce seznámit čtenáře s pamětihodnostmi Kypru, s jeho starou i novou historií, ale i se složitou politickou situací ostrova. Autorka tu také ústy své hrdinky vyjadřuje názor na kyperský jazyk a vyzdvihuje jeho nárok na nezávislost na řečtině : „Oficiální státní jazyk je řečtina, Kyperština prý je jen dialekt, který nemá psanou podobu, nevyučuje se jím ve Škole a nemá ani gramatická pravidla. ... Ale čím se lisí osud kyperského jazyka od doby, kdy se ve škole učila katharevusa jako jediný správný řecký jazyk? ... Jsme samozřejmě Rekové" — říká Maró v diskusi s otcem — „ale kyperští Řekové, proč máme pohřbívat svůj jazyk a své tradice?"
Přestože Maró a „Petros" stráví spolu jen dva dny, sblíží se a Maró se do ,Petra" zamiluje.
80
81