Kapesník na tváři
Když jsem byla malá, měli jsme doma šuplík na kapesníky. Byly v něm za sebou dvě řady, každá se
třemi komínky: vlevo pánské kapesníky pro otce a dědečka. Vpravo dámské kapesníky pro mámu
a babičku. Ve středu dětské kapesníky pro mne.
Šuplík byl náš rodinný portrét v kapesním formátu. Mužské kapesníky byly největší, měly tmavé
okraje v barvě hnědé, šedivé nebo bordó. Ženské byly menší, okraje bleděmodré, červené nebo zelené.
Dětské kapesníky byly nejmenší, bílé, bez okraje, s obrázky květin nebo zvířat.
Každý jsme měli kapesníky jednak na všední dny, ty v přední řadě, jednak nedělní, v zadní řadě.
V neděli musel kapesník, i když ho nebylo vidět, ladit s barvou šatů.
Žádný jiný předmět v domě, ani my sami jsme nikdy nebyli tak důležití jako kapesník. Měl
univerzální použití: na rýmu, krvácení z nosu, poraněnou ruku, loket či koleno, na pláč nebo mezi
zuby k potlačení pláče. Mokrý, studený kapesník na čelo byl proti bolení hlavy. Se čtyřmi uzly
v rozích to byla pokrývka hlavy proti úpalu nebo dešti. Když si člověk chtěl něco zapamatovat,
udělal si na kapesníku uzel. Když jste nesli těžkou tašku, ovázali jste si kapesníkem ruku. Mávalo
se s ním při loučení, když z nádraží mizel vlak. A protože vlak je rumunsky tren a slzy jsou
v banátském dialektu trän, pištění vlaku na kolejích mi vždy v uších znělo jako pláč. Když ve
vesnici někdo umřel doma, hned mu přivázali bradu kapesníkem, aby ústa zůstala zavřená. Když ve
městě někdo spadl na obrubník, vždy se našel chodec, který mrtvému přikryl tvář kapesníkem –
kapesník byl jeho první rubáš.
Bílý batist
Oskar Pastior, který byl kdysi deportován do sovětského tábora nucených prací, mi vyprávěl, jak
dostal od jedné staré ruské mámy kapesník z bílého batistu. „Možná budete mít štěstí, ty a můj syn,
a brzy vás pustí domů,“ řekla Ruska. Její syn byl taky daleko od domova, jen jiným směrem,
v trestanecké rotě. Oskar Pastior jí zaklepal na dveře jako vyhladovělý žebrák, chtěl vyměnit kus
uhlí za jídlo. Pustila ho do domu, dala mu horkou polévku. A když mu do talíře ukáplo z nosu – dala
mu bílý batistový kapesník, který ještě nikdo nikdy nepoužil. Ten kapesník s háčkovaným okrajem,
s rozetami, pečlivě vyšitými hedvábnou nití, to byla pro žebráka nádhera, která ho zároveň objala
a zranila. Směs: na jedné straně tu byla útěcha z batistu, na druhé hedvábnými bílými čárami
měřítko jeho zpustlosti. Oskar Pastior sám byl pro tuto ženu smíšenina: cizí žebrák v domě
a ztracené dítě ve světě. V těchto dvou osobách ho gesto ženy obšťastnilo a zranilo: i ona byla pro
něj dvojjediná: cizí Ruska a ustaraná matka s otázkou: Máš kapesník?
I já od té doby, co znám ten příběh, mám otázku: Je Máš kapesník platné všude a rozprostírá se
v jiskření sněhu mezi mrazem a táním přes půl světa? Překračuje mezi horami a stepí všechny hranice
až do obrovského impéria posetého trestnými a pracovními tábory. Je Máš kapesník nezničitelné,
nezničí to ani kladivo a srp, ani stalinismus převýchovy všemi těmi tábory?
Už desítky let mluvím rumunsky, ale při rozmluvě s Oskarem Pastiorem mne to napadlo poprvé:
kapesník je rumunsky batista. Opět ta smyslná rumunština, která svá slova nutí a žene jednoduše do
srdce věcí. Materiál neudělá obchůzku, označuje se jako hotový kapesník, jako batista. Jako kdyby
každý kapesník byl pokaždé a všude z batistu.
Oskar Pastior si ten kapesník držel v kufru jako relikvii. A po pěti letech v lágru si ji přivezl
domů. Proč? – bílý batistový kapesník byl nadějí i strachem. Když pustíte z ruky naději i strach,
umřete.
Ještě jiný příběh
Kapesníkem končí ještě jiný příběh. Syn mých prarodičů se jmenoval Matz. V třicátých letech ho
poslali na obchodní školu do Temešváru, měl převzít rodinný obchod s obilím a koloniál. Na škole
učili učitelé z Německé říše, normální nacisté. Matz se tam u vyučil hlavně na nacistu – bylo to
vymývání mozků podle plánu. Když skončil školu, byl z Matze zanícený nacista, jako kdyby ho
vyměnili. Štěkal antisemitská hesla, na nic nereagoval, jako slabomyslný. Můj dědeček ho několikrát
uzemňoval: že celý svůj majetek nabyl díky úvěrům od židovských přátel. A když to nepomohlo,
několikrát mu nafackoval. Jenže Matzovi umořili rozum. Hrál si na vesnického ideologa, okřikoval
vrstevníky. Měl kancelářské místo v rumunské armádě, ale když se mu teorie stala praxí, dobrovolně
se přihlásil k SS, chtěl na frontu. Po pár měsících přišel domů, oženit se. Poučený zločiny na
frontě, využil platné zázračné slovo, aby mohl na pár dní utéct válce. To slovo bylo: svatební
dovolená.
Moje babička měla v zadním šupleti dvě fotografie svého syna: svatební a úmrtní. Na svatebním
portrétu stojí jeho nevěsta v bílém, tenká a vážná, sádrová madona. Na hlavě věnec jako zasněžené
listí. Vedle ní Matz v nacistické uniformě. Místo ženicha stojí voják. Svatební voják a svůj
vlastní poslední voják vlasti. Jen co se vrátil na frontu, přišla úmrtní fotografie. Je na ní úplně
poslední voják roztrhaný minou. Úmrtní fotografie je černý čtvereček, uprostřed kus bílé látky se
šedou hromádkou člověka. V černi je bílá plachta jako dětský kapesník, bílý čtyřúhelník ve středu
je pomalován bizarní kresbou. I pro moji babičku byla tato fotka smíšeninou: na bílém kapesníku byl
mrtvý nacista, v její paměti živý syn. Babička měla ten dvojobrázek v modlitební knížce. Každý den
se modlila. Možná i její modlitby byly dvojité. Možná sledovaly odtržení milovaného syna, který se
změnil v posedlého nacistu, a prosily pána, aby opět miloval tohoto syna a nacistovi odpustil.
Dědeček sloužil v první světové válce. Věděl, o čem mluví, když v souvislosti se svým synem často
a trpce říkal: „Věru, když vlají vlajky, rozum sklouzne do polnice.“ Toto varování se hodilo i do
následující diktatury, v níž žil on sám. Každý den jsme viděli, jak rozum malých i velkých
prospěchářů mizí v trubce. Rozhodla jsem se, že nebudu troubit na trubku.
© Copyright: Nobel Foundation, 2009