ním RS i, u: i ~ i, u ~ u. Praslovanský systém vokalických alternací lze znázornit ■ takto: M e ~ o b 7> a i i l t m ě a i u !'] (kvantitativní alternace přešly opět v alternace kvalitativní!). Příklady: stsl. rekq — # *| recb, slovo — sláva, mesti — ot-bmětati, bbrati — s-b-birati, ďbchnqti — dychati apod. H 4.4 Struktura afixů Ů 0 fonemické struktuře nekořenových morfů lze obecně říci, že je jednodušší než struktura kořenů. Derivační sufixy mají strukturu C (t), CV {to, ti), CVC (tát), £ CVCC (ment) apod., výjimečně i CVCV {meno, tero). Jako součást derivačních sufixů přicházejí v úvahu všechny souhlásky (ze souhláskových skupin jen ST, NT), -:\ znělé neaspirované však představují spíše výjimku (srov. §3.1.3.4). Gramatické . i sufixy mají nejčastěji strukturu C, V nebo CV, ze souhlásek tu nacházíme pouze • ji s, t, dh, bh, m, n (a laryngály). K vokalickým alternacím srov. §§ 4.3n., ke konso- jji nantickým §§ 3.4.3.3—4. J IM 4.5 Teorie kořene jĚ Úvahy o vzniku indoevropského ablautu jsou úzce spjaty s hypotézami o nej starší *9 struktuře ide. kořenů, o dávné prehistorii ide. vokalismu, o původní povaze a funkci M ide. prízvuku apod. Zmíníme se stručně o několika nejznámějších teoriích tohoto 9 druhu. ,fl 1 4.5.1 Jakousi syntézu starších (mladogramatických) teorií představuje učení S H. Hirta o vzniku ablautu. Vedle konkrétních ablautových podob kořenů ( z nichž 9 podoba s PS bývá zpravidla uváděna jako „reprezentant" kořene) rekonstruuje 9 Hirt hypotetické ide. tvary, z nichž lze všechny konkrétní podoby odvodit — tzv. 9 báze. Rozlišuje čtyři druhy bází: 1° lehké jednoslabičné báze (CV), 2° lehké dvoj- 9 slabičné báze (CVCV), 3° těžké jednoslabičné báze (CV) a 4° těžké dvojslabičné 9 báze (CVCV). První typ odpovídá naší tř. 1 (§4.2.4: pronominální kořeny), druhý 9 typ zahrnuje kořeny tř. 2—5, třetí odpovídá naší třídě 6a, čtvrtý třídě 6b. Střídání 9 PS ~ RS vzniklo působením dynamického prízvuku ve starší vývojové fázi: 9 TJéCe > CéC, CeCé > C(°)Cé (východisko tematických útvarů), CeCe + Cé (sufix) > 9 > C(°)C-Cé apod. Podobně u těžkých bází; CV + Cé > C(d)-Cé, CéCě > CéCa, 9 CeCé > CCě, CeCě + Cé > CCa-Cé (§ 4.3.4) apod. Východiskem střídání PS ~ DS 9 jsou podle této teorie případy, kdy po otevřené prízvučné slabice zcela zanikl vokál následující slabiky: CéCe > CěC. Střídání PS ~ OS vzniklo až v mladší fázi, kdy W dynamický přízvuk byl vystřídán přízvukem melodickým. Jestliže původně pří- 'm zvučné e ztratilo v této fázi svůj přízvuk (posunutím na přidaný sufix nebo pod.), změnilo se v o: CeC + CV > CoC-CV apod. 4.5.2 Jinou cestou šla francouzská jazykovedná škola. Podle A. Meilleta souvisí alternace kořenového vokálu s objemem přidaného sufixu (není bezprostředně vázána na přízvuk). Tyto myšlenky dále rozvinul (1936) HĚ. BenvenisteJ(jeden z průkopníků laryngální teorie — §§ 3.1.3.2n.): vybudoval na jejich základě ucelenou teorii o původní struktuře ide. kořenů. Podle Benvenista měly původní indo-evropské kořeny jednotnou strukturu CeC. Každý kořen tudíž začínal a končil souhláskou. Chybění konsonantické iniciály je jen zdánlivé: příslušné kořeny začínaly laryngálami a1; a2, »3 (§ 3.3.5.2). Kořeny končící zdánlivě dlouhou samohláskou měly původně laryngálu jako kódu (dô < dea3, dhě < ďheax apod.). K základním kořenům přistupovaly jednak „kořenové sufixy" struktury eC\C, jednak rozšiřující elementy (fr. élargissements) struktury C. Při spojení se sufixem mohl mít podobu s plným vokálem buď jen kořen (I. CeC-C), anebo jen sufix (II. CC-eC): perk (lit. peršu) ~ prek (lat. precor), gend3 (lit. žénklas) ~ gne33 (lat. gnôscô) apod. K podobě II mohl přistoupit rozšiřující element buď jako „sufix" nebo jako „infix". V druhém případě jde o tzv. nazální infix, jeden z prostředků sloužících ke tvoření prézentních kmenů (§8.2.1.1.3): yeu-g (lat. iugum, ř. zeugnumi) -> yu-n-eg (sti. yunákti) apod. Srov. ještě §§8.2.1.1.3, 8.4.2 aj. — Je třeba dodat, že teorie, podle níž lze značnou část indoevropských kořenů dále analyzovat — na vlastní kořen a tzv. determinativy, je už staršího data. Poukazuje se přitom zejména na kořeny stejného nebo podobného významu, jako ten, tend, teng, tems („rozšiřovat, napínat"), drä, drem, dreu („běžet") aj. 4.5.2.1 Jak je vidno, vysvětluje Benvenistova teorie pouze střídání PS ~ RS, > otázku vzniku OS a DS však neřeší. Přestože užívá k označení vokálu kořenů a kořenových sufixů jednotně grafému e, netvrdí Benveniste nikde výslovně, že původně existoval toliko tento vokál. 4.5.3 Ucelenou teorii o monovokalické povaze protoindoevropského jazyka (§ 3.3.5.3) vypracoval C. H. Borgstrom (1949). Podle této teorie byla původně každá souhláska doprovázena inherentním vokálem ä. V první fázi působilo tzv. mechanické pravidlo: každé sudé ä od konce slova bylo syiíkopováno (CäCäCä-Cä > > CCäC-Cä). V druhé fázi došlo k dalším synkopám působením prízvuku (synkopa neprízvučných slabik). Na vzniku alternace PS ~ RS se tudíž podílely mechanické pravidlo a přízvuk; DS vykládá Borgstrom podobně jako Hirt, vznik OS nevysvětluje 4.5.4 Další varianty monovokalické teorie nacházíme u W. P. Lehmanna (1952) a N. D. Andrej eva (1957). Oba docházejí k závěru, že jednotný protoide. vokál nemohl mít povahu segmentálního fonému a představoval spíše suprasegmentální jednotku „slabičnost" ( A )• Pozdější ide. vokály vznikly f onologizací alofonů tohoto A • Lehmann přitom přisuzuje rozhodující úlohu prízvuku (navazuje na starou teorii 82 83 H. Hirta), Andrejev spíše jiným faktorům (navazuje do značné míry na E. Ben-venista). 4.5.5 Zatímco v právě zmíněných teoriích E. Benvenista, C. H. B3rgstr0ma aj. hrají prvořadou úlohu spekulace o původní struktuře ide. kořenů a úvahy o vzniku ablautu jsou odsunuty spíše na druhé místo, soustředil J. Kuryíowicz svou pozornost právě na tento druhý okruh otázek. Kuryíowicz, jeden z tvůrců laryngální teorie, klonící se zpočátku k monovokalické domněnce, zaujal později v otázkách struktury kořene a protoindoevropského vokalismu velmi střízlivé stanovisko: počítá s původní rozmanitostí ide vokalismu i s rozmanitostí kořenové struktury (rozlišuje dva základní typy ide. kořenů: těžké TERT a lehké TER, TET). Střídání' PS ~ RS vysvětluje v podstatě tradičním způsobem (působením prízvuku), pro alternace PS ~ OS, PS ~ DS však našel zcela nové vysvětlení. Při vysvětlení o-stupně vychází Kuryíowicz z hypotézy, že v oslabeném stupni se rušil rozdíl mezi vokalismem oR a eR (tj. mezi plnými vokály e a o, existujícími již předtím nezávisle na sobě). V důsledku takto vzniklé vazby mezi e a o bylo pak o sekundárně dosazeno na místo e v jistých motivovaných formách (především v sg. perfekta a ve slovesných jménech typu ř. phoros). Zdloužený stupeň, charakteristický především pro odvozené formy, vysvětluje Kuryíowicz analogickou proporcí 0 : e = e : ě. Východiskem byly prý případy, kdy základní forma měla v kořeni RS, odvozená PS; napodobením tohoto vztahu pak vznikaly vedle základních forem s PS odvozené formy s DS (sigmatický aorist, jmenné odvozeniny apod.). Jak je z této krátké informace patrné, hledá Kuryíowicz — na rozdíl od svých předchůdců — pro ablautové jevy převážně morfologické vysvětlení. 4.6 Struktura morfemických jednotek v protoindoevropské fázi a geneze ablautu Model protoindoevropských kořenů, jejž se pokusíme na závěr této kapitoly zkonstruovat, umožňuje podle našeho soudu vysvětlit věrohodným způsobem maximum jevů v oblasti morfologické struktury ide. jazyků. Při jeho konstrukci vycházíme ze stavu protoide. vokalismu, popsaného v § 3.3.5.5. 4.6.1 Strukturu plnovýznamových protoide. kořenů lze znázornit vzorcem CiVCzViCíV). Všechny kořeny měly souhláskovou iniciálu tvořenou jednoduchou souhláskou nebo souhláskovou skupinou ST, SR, resp. TR (?). Jako C2 byla patrně přípustná jen jednoduchá souhláska. V pozici V mohla figurovat kterákoli jednoduchá samohláska (A, I, U) nebo diftong (AI, AU); srov. § 4.6.5.2. Slabiku 03V je patrně třeba ve většině případů pokládat za druhotně přidaný element („kořenový sufix"); o její struktuře platí totéž, co bylo řečeno o C2V. Za přidaný element můžeme C3V pokládat zejména v těchto případech: ľ Jestliže vedle třísouhláskového kořene existuje dvousouhláskový kořen stejného nebo podobného významu (sti. yug- — yu-, rud- -— ru-, sti. bhid--sl. bi- v biti apod.). 2° Jestliže existují vedle sebe tří- souhláskové kořeny stejného nebo podobného významu, lišící se od sebe jen třetí souhláskou (sti. vrt—- vrj-, drä- — dram-, ř. leipo, lat. linqud — lit. leidžiu apod.). 3° Jestliže se od příslušného kořene tvoří nazální prézens (§ 8.4.2). 4.6.2 Strukturu pronominálních kořenů lze znázornit vzorcem CV. Iniciálou byla jednoduchá souhláska, příp. skupiny ST, SR; o V platí totéž, co bylo řečeno o plnovýznamových kořenech. Tyto pronominální kořeny představovaly snad od původu deiktické částice. Kořenové sufixy, zmíněné v § 4.6.1, můžeme pokládat za pronominální kořeny (deiktické částice nebo jakési primitivní postpozice?), splynuvší s plnovýznamovým kořenem (§§ 4.7.4, 4.7.4.1). 4.6.3 Za zvláštní kategorii protoindoevropských morfemických jednotek pokládáme determinativy. Byly to jednoduché souhlásky (0), event. samohlásky / a U, přidávané ke kořenům nebo složitějším útvarům. K jejich funkci srov. § 5.3.1. 4.6.4 Některé jevy mohou nasvědčovat tomu, že v protoindoevropském období existovaly i prefixy. Jestliže necháme stranou případy tzv. pohyblivého s, jež připouštějí i jiné interpretace (§ 4.2.2.1), zbývá tu řada dalších případů, jež se dají nejlépe vyložit pomocí domněnky o prefixaci. Jde o kořeny, jež mají v některých ide. jazycích při srovnání s jinými jazyky navíc začáteční souhlásku (d-, k- apod.): sti. aeru-, lit. ašara — ř. dakru, gót. tagr; stprus. insuwis, stsl. jezyki. — stlát, dingua, gót. tungó; sti. asthi, ř. osteon — stsl. kostb; sti. ajä--stsl. koza; lat. emd, lit. imti — ř. nemo, gót. niman aj. 4.6.5 Naše domněnka (srov. též § 4.8) tudíž nepočítá s absolutní uniformitou protoindoevropských kořenů (jako např. teorie E. Benvenista). Rozmanitost struktury kořenů byla ovšem menší než v pozdějším období (§§4.2.1n.): lze tu rozlišit maximálně čtyři typy plnovýznamových kořenů. 4.6.5.1 (1) Dvojslabičné kořeny s jednoduchou iniciálou protoide. model příklady ide. kořenů třída TATA pet, dek, sek™ 2a RATA wegh, reg, met 2a H AT A ag, ed 2a TARA gheu, bher, ten 4 RARA wel, lei, ner 4 HARA ei, er 4 TAHA dhě, dó 6a RAHA mě, wä 6a 84 85 4.6.5.2 (2) Dvojslabičné kořeny s jinými souhláskami než A. — Jak už bylo naznačeno v § 3.3.5.5, nedomníváme se, že všechny vysoké samohlásky i, u vznikly redukcí diftongů. V řadě případů představuje i nebo u patrně původní vokalismus první slabiky protoide. kořene: GWIH3A (sti. jíva-, lat. vwus), BILA (ř. philos), SUHA (lat. sws) aj. Podobně můžeme předpokládat existenci protoide. kořenů s diftongem: HAIGA (ř. aiks), SNAIGWA (lat. nix, stsl. sněg-h), WAIKA (ř. oilcos, sti. veéa-), GAUSA (i. geuomai, sti. jošati), LÁVKA (sti. ločate, ř. leukos) aj. (jde o kořeny s ei, eu, kde není důkazů, že kóda představuje přidaný element — § 4.6.1). Rovněž druhá samohláska dvojslabičných kořenů mohla být jiná než A: kmenovou samo- . hlásku některých neanalyzovatelných i- a w-kmenů (§§ 5.4.6.3, 5.4.7.2) lze pokládat za původní zakončení kořene — např. H3AWI (sti. avi-, lat. ovis), M^ADTJ (sti madhu-, stsl. meďb) apod. 4.6.5.3 (3) Dvojslabičné kořeny se složenou iniciálou. — Kořeny se začátečním ST, SR se nijak neliší od typů uvedených v §4.6.4.1: STV TV (steg), SRVTV, SRVRV (swep, sreu), STVRV {stel), STVHV {sthä) apod. K povaze s- srov. §§ 4.2.2.1, 4.6.4. Dále sem mohou patřit některé kořeny se začáteční skupinou TR, totiž ty, kde vedle podoby TRAT neexistuje podoba T ART (§4.6.5.4): klep, piek, bhred aj. (tř. 2b). Většina těchto kořenů však patří spíše do další skupiny. 4.6.5.4 (4) Trojslabičné kořeny. — Za původní trojslabičné kořeny můžeme pokládat především ty indoevropské kořeny tříd 6b a 2b (resp. i 4, 5), jež rozlišují PS I a PS II (§4.3.4.1): TARAHA : gen(3Jgnó, pél{3)]plě TARATA : perk\prék\ tersjtres HARATA : augjweg, embhjviebh K nim lze přiřadit většinu kořenů tř. 5, kde ovšem C3 zjevně představuje přidaný element (§4.6.1): TARA-TA : bheid, tend RARA-TA : kikw, yeug 4.6.6 Působením dynamického prízvuku, zánikem laryngál apod. nabyly proto-indoevropské kořeny svou pozdější indoevropskou podobu. Synkopa (redukce) neprízvučných slabik ovšem nepředstavovala jednorázový proces, ale proběhla patrně v několika fázích. Lze rozlišit aspoň dvě základní fáze: redukce (synkopa) neprízvučných slabik v době předflekční a redukce (synkopa) v době po vzniku flexe. Předflekční redukce protoide. kořenů tříd 1 a 4 proběhla asi takto (tab. na str. 8*/ před § 4.7). Redukované útvary uvedené ve sloupcích I a II jsou obsaženy v atematických formách jmenných a slovesných, redukované útvary uvedené v sloupci III v primárních formách tematických (§§ 5.4.9.2.1, 8.2.1.2). 4.6.6.1 Po vzniku flexe došlo ve spojeních s prízvučným sufixem k nové redukci kořenů podob I a II (kdežto kořeny v podobě III další redukci zřejmě již nepodlehly): T°T-TA (§4.3.1) > T-TA, H°T-TA (sti. smah — § 4.3.1) TR-TA (sti. mrta-, jita--§ 4.3.3) + (H)R-TA (sti. imah — § 4.3.3) T°H-TA, TH°-TA (sti. sthita-, ř. statos — § 4.3.4) TRT-TA (sti. vrtta-, buddha-, supta- TAT+TÁ-(H)AT + TÁ TAR + TÁ -í (H)AR + TÁ TAH + TÁ- TART + TÁ, TRAT + TÁ -> TRT-TA (sti. .vrtta-, buddha-, supta- — §§ 4.3.2, 4.3.1.1) TARH + TÁ -> TRH-TA (sti. jánati, girya-, lit. girtas — § 4.3.4.1) TRAH + TÁ -> TR°H-TA (i. gnotos, brosis?) (H)ART + TÁ, (H)RAT + TÁ -+ (H)RT-TA (sti. ukta- < *Huk»>-tó-, sti. abhra- < *H'$bh-ró--§ 4.3.1.1; u kořenů s ablautem tohoto typu je třeba počítat se začáteční laryngálou!) 4.6.6.2 Ablautové střídání u kořenů tříd 6a, 6b lze tedy úhrnem interpretovat takto: ě ~ a = eHx ~ aHi (Hi°) ä ~ a = eH2 ~ °H2 (#2°) ô ~ a = eH3 ~ °H3 (H3°) era ~ °ra/p = erH ~ %H efo ~ °fo/jta = elH ~ IR ema ~ 0md\m9 = emH ~ mH ewa ~ °wa/wa = enH ~ nH eid ~ l = eyH ~ iH eus ~ u = ewH ~ uH (tradiční psaní) (laryngalistická interpretace) Střídnice jednotlivých ide. jazyků v RS kořenů třídy 6b: sti. ř. lat. gót. lit. sl. . IH | Ir, ur rä, rä, ara la, lô, ala rä lá ur ul ir U rt, rj, lb, i"b niH ám mä, ama mä um im e ä na, ana nä un in V balt. a sl. se tyto střídnice liší od střídnic za prosté f, l, m, n „intonací" (§ 3.5.4.1). 4.6.7 Zatímco střídání PS ~ RS („kvantitativní ablaut") lze v podstatě vysvětlit působením volného a pohyblivého dynamického prízvuku (§§ 3.5.5, 4.7n.), zůstává původ střídání PS ~ OS („kvalitativní ablaut") i nadále nejasný. Lze se domnívat, že vokály e a o existovaly už v protoide. období jako alofony A a že původní fenologický podmíněná distribuce těchto alofonů byla v době ještě před jejich konečnou 87 fonologizací změněna v distribuci podmíněnou morfologicky (varianta o se stala příznakem jistých forem?). Bližší okolnosti tohoto procesu však nevysvětlila uspokojivým způsobem žádná z dosud vyslovených domněnek. Co se týká zdlouženého stupně (DS), je možno nejstarší případy tohoto druhu (nominativ sg. r- a w-kmenů, s-aorist — § 8.2.5.4) nejlépe vysvětlit náhradním dloužením ve skupinách RS, RH (§ 3.4.4.6). Většina případů morfologicky podmíněného dloužení (PS ~ DS) je ovšem až pozdějšího původu: jak už bylo zdůrazněno v §§ 4.3.6n., došlo k velké expanzi DS až v době samostatného vývoje jednotlivých ide. jazyků. Že přitom sehrála prvořadou úlohu analogie (napodobení jistých prototypů), je mimo jakoukoli pochybnost. (k §4.6.6) I CVCV, C V WC v II cvcvw III CVCV, C V CVCV TATA T AT TTA, T°TA H AT A (H)AT (H)TA T AR A TAR T°RA H AR A (H)AR (H)RA, H"RA TAHA TAH (> TV) T(H)A T ARAT A TART(A) TRAT TRTA TARAHA TARH TRAH (> TRA) TRHA, T°R(H)A HARATA (H)ART(A) (H)RAT (H)RTA 4.7 Původní funkce prízvuku Jak vyplývá z předcházejících odstavců, vzniklo ablautové střídání PS ~ RS v indoevropských jazycích působením volného a pohyblivého prízvuku, zachovaného v časti těchto jazyků až do historické doby (§§ 3.5.6n.). V této souvislosti je třeba si položit otázku, jaká byla vlastně funkce protoindoevropského prízvuku. 4.7.1 Za základní (primární) funkci slovního prízvuku pokládáme funkci kulmi-nativní; ostatní funkce jsou sekundární a vyplývají tím či oním způsobem z této základní funkce. Distinktivní funkce prízvuku může být primární pouze v rámci syntagmat (slovních spojení), kde přízvuk slouží jako prostředek zdůraznění jednoho nebo druhého členu (logický přízvuk). Z toho je třeba vycházet při pokusech o vysvětlení volnosti (pohyblivosti) slovního prízvuku. Různost akcentuace je patrně dána fúzí původně samostatných slov; hlavní přízvuk syntaktické grupy se přitom stával slovním přízvukem. Syntaktickou grupu mohla tvořit buď dvě plnovýznamová (autonomní) slova, anebo plnovýznamové slovo se slovem deiktickým (neautonom-ním). 88 4.7.2 Funkce hlavního prízvuku syntaktické grupy byla dvojí: kulminativní (-> distinktivní) a konektivní. V prvém případě byl nositelem prízvuku ten člen syntaktického spojení, jejž chtěl mluvící zdůraznit. Tak tomu bylo zejména ve spojeních slovesného tvaru s pronominálním subjektem (§ 8.6.2). V determinativních spojeních byla naproti tomu pravidlem — jak se zdá — akcentuace determinujícího (akcesorního) členu. Přízvuk měl v tomto případě konektivní funkci: signalizoval závislost akcesorního členu na členu konstitutivním. Akcesorním (determinujícím) členem mohlo být, jak už jsme se zmínili, buď slovo plnovýznamové, anebo slovo déiktické (pomocné). Tento druhý případ je názorně ilustrován pohybem prízvuku v ide. deklinaci (§3.5.2): v paradigmatech s pohyblivým přízvukem je přízvuk na koncovce zejména v těch pádech, jejichž sufixy lze identifikovat jako primitivní postpozice (§§ 5.3—5.3.1), např. sti. patsú, padbkíh, ř. possi atd. Příčinu této akcentuace spatřujeme právě v tom, že v syntaktické grupě nomen + postpozice (deik-tická částice), jejíž fúzí pádová forma vznikla, byl nositelem hlavního prízvuku akcesorní člen —■ postpozice. 4.7.3 Jestliže bylo determinujícím (akcesorním) členem nominální grupy plnovýznamové slovo, byla nositelem hlavního prízvuku pravděpodobně poslední slabika tohoto slova. Touto domněnkou vysvětlíme původ genitivních forem ide. jazyků (§5.2.1.2). V období před vznikem flexe byl atributivní vztah označován pouhou juxtapozicí dvou jmen, přičemž závislé (determinující) jméno bylo zdůrazněno akcentuací poslední slabiky. V tomto případě nedošlo k fúzi, ale pouze k potlačení původního slovního prízvuku akcesorního členu. To vedlo po provedení redukce (synkopy) neprízvučných vokálů k diferenciaci nominativní a genitívni formy (jména v řídícím a závislém postavení): CÁCA(S) + CACA(S) -»- CC-AS + CAC-S (akces.) (konst.) (gen.) (nom.) Srov. dále § 5.3.3. i 4.7.4 Ve verbální flexi existuje dvojí pohyb prízvuku: jednak mezi kořenem (základním komplexem) a osobní příponou (§§ 3.5.2, 8.6.2), jednak i uvnitř základního komplexu. Máme zde na mysli především rozdílnou akcentuaci kmenů prézentu a tematického aoristu; zatímco v prézentu je — s výjimkou zvláštního typu tudáti (§ 8.2.1.2.1) — pravidlem akcentuace vnitřní slabiky kořene (podoba kořene I nebo II — tabulka v §4.6.6), v tematickém aoristu byla nositelem prízvuku okrajová slabika — tematický vokál (podoba III): svědčí o tom oslabený stupeň kořenové samohlásky (s ovšem i akcentuace některých neindikativních forem). Pátráme-li po příčinách tohoto akcentuačního rozdílu, nemůžeme nechat bez povšimnutí fakt, že tematické aoristy se tvoří především od kořenů tř. 5, tedy od kořenů, kde C3 ve většině případů představuje sekundární přídavek (kořenový sufix — §4.6.1). Naskýtá se domněnka, že specifický význam příslušných forem (aorist perfektivum, § 8.4.3.1) není od původu dán posunem prízvuku, nýbrž je důsledkem rozšíření pri- 89 mitivního kořene o kořenový sufix. Tento celek vznikl patrně fúzí plnovýznamového kořene (CVCV) a deiktického prvku (CV); ty spolu původně tvořily syntaktické spojení, v němž nositelem hlavního prízvuku musel být akcesorní člen — deiktický element. Fúzí se z tohoto hlavního prízvuku grupy stal slovní přízvuk, jenž pak způsobil redukci vokálů předcházejících slabik: CARACÁ > CRCÁ. 4.7.4.1 Co se týká sémantické stránky tohoto procesu, je možno ho srovnat s pre-fixací slovesných tvarů v pozdějších indoevropských j., kde se slovesný tvar složený s předložkou jeví jako determinovaný vzhledem k nesloženému tvaru (příp. jako perfektivní protějšek k základnímu tvaru imperfektnímu). Můžeme se tedy domnívat, že formální opozice CÁR(A) : CAR(A)CÁ se aspoň v jistém počtu případů stala výrazem sémantické opozice imperfektivum : perfektivum. Tento stav ovšem zřejmě neměl dlouhé trvání: jakmile C3A pevně srostlo se základním kořenem, uvolnila se vazba mezi nerozšířeným a rozšířeným kořenem. Ty pak mohly existovat vedle sebe jako dvě samostatná slovesa (sti. yu--yvg-). Jindy došlo k zániku nerozšířené formy, kdežto rozšířená forma zůstala zachována jako prézentní kmen struktury CRCÁ (sti. typ tudáti — § 8.2.1.2.1). Ve většině případů ovšem došlo k formálnímu obnovení aspektové opozice, a to tak, že kořenový sufix převzala i nerozšířená forma, zachovávajíc si přitom svou akcentuaci. Tím se původní opozice nerozšířené a rozšířené formy změnila v akcentovou opozici (dvou forem stejné struktury s rozdílným místem prízvuku): CÁR(A) : CAR{A)CÁ -> CÁRCA : C(A)RCÁ Tato opozice (tematický prézens s PS kořene : tematický aorist s KS kořene) vykazuje — zejména v indoíránštině — vysokou frekvenci. Zdá se dokonce, že se akcentová opozice UU : UU rozšířila ještě v předredukčním období i ke kořenům jiné struktury (tř. 2, 4); svědectvím toho jsou tvary typu ř. hepomai : espoměn apod. Srov. dále §§8.4.1.In. 4.7.5 S akcentovým protikladem ÚU : UU se setkáváme i v oblasti jmenných kmenů. V rámci výkladu p ide. prízvuku (§ 3.5.3) jsme se již zmínili o jménech tvořených sufixy o, ter a es/os, jež mohou akcentovat jak kořenovou slabiku, tak i derivační sufix. Posun prízvuku je doprovázen změnou významu: barytona na o, os mají povahu abstrakt (nomina actionis), oxytona povahu činitelských jmen (nomina agentis), příp. adjektiv (u jmen na ter jde o rozdíl poněkud jiného druhu). Východiskem pro vysvětlení tohoto stavu může být adjektivní význam barytón: adjektivum funguje jako shodný přívlastek, tedy akcesorní člen nominální grupy, charakterizovaný podle domněnky formulované v § 4.7.3 (hlavním) přízvukem na poslední slabice. Forma akcentující okrajovou slabiku (III v tabulce § 4.6.6) byla tudíž východiskem jak genitivu (§ 5.3.3), tak i tematických jmen typu ř. phorós. Původní opozice jméno v samostatném postavení : jméno v závislém postavení se v tomto případě změnila v opozici nomen actionis ■: nomen agentis. Tato sémantická transformace snad byla provázena transformací formální, představující obdobu procesu popsaného v § 4.7.4.1 (v oblasti slovesných forem): u abstrakta došlo k restituci okrajové samohlásky (tedy k tematizaci), u činitelského jména k restituci kořenové samohlásky (v podobě o!). Tedy CÁCA : CACÁ CÁC : C°CÁ (redukce) -» CóCo : CoCó (restituce) Co se týká es- a íer-kmenů, vysvětlíme jejich dvojí akcentuaci nejsnáze napodobením poměrů u o-kmenů. 4.8 Nostratická teorie a morfonologické problémy Hlasatelé nostratické teorie zjevně předpokládají, že nostratický prajazyk neměl amorfní povahu: vedle kořenů rekonstruují i některé derivační a gramatické afixy. Mezi jednotlivými nostratickými skupinami jsou ovšem v tomto ohledu značné rozdíly: východonostratické j. (uralské, altajské, drávidské) užívají výhradně sufixů, v západonostratických j. (semitohamitských, jihokavkazských) hrají naproti tomu důležitou úlohu i prefixy (zejména ve slovesné flexi). Indoevropské j. mají blíže-k východnímu typu (srov. § 4.6.4). Nelze dost dobře rozhodnout, který z obou typů je starší. — Ke konkrétnějším závěrům dospělo naproti tomu nostratické bádání v otázce fonemické struktury kořenů: pro zájmenné kořeny je postulován model CV, pro ostatní kořeny CVCV a CVCCV (TVRTV, TVRHV apod.). Tyto modely se v podstatě shodují s modely, k nimž jsme pro indoevropské j. došli metodou vnitřní rekonstrukce (§§ 4.6n.). S alternacemi kořenové samohlásky nostratická teorie zřejmě nepočítá. Východonostratické skupiny by tudíž v tomto ohledu uchovávaly původní stav (srov. § 3.7.2), kdežto v západních jazycích nastaly podstatné změny: vznikly tu vokalické alternace, a to v různém rozsahu. V jihokavkazských j. jde o nepříliš významný jev čistě fonetické povahy. V indoevropské morfologii hrají naproti tomu ablautové jevy (morfologicky řízené alternace samohlásek) prvořadou úlohu. V semitohamitských j. (zejména v některých semitských j.) nabylo střídání samohlásek v kořenech dokonce povahu slovotvorného a gramatického morfému — afixu sui generis („interfixu"). Zatímco v indoevropských (a jihokavkazských) j. podléhá kořenová samohláska alternacím v souvislosti s přidáváním sufixů, můžeme v uralských a altajských j. pozorovat opačný jev: samohláska sufixů se připodobňuje co do timbru kořenové samohlásce (tato — čistě foneticky řízená — alternace se nazývá „vokální harmonie"). LITERATURA (§§4.1—8) Ammer K., Studien zur indogermanischen Wurzelstruktur. (in) Sprache 2 (1950), s. 193—214 Andrejev N. D., Periodizacija istorii indoevropejskogo prajazyka. (in) VJa 1957, c. 2, s. 3—18 Andrejev N. D., Prosodika vokalizacii ranneindoevropejskich gutturaľnyoh spirantov i stano- vlenije pozdneindoevropejskogo ablauta. (in) Issledovanija v oblasti sravniteľnoj akcentologii ie. jazykov (Leningrad 1979), s. 90—100 Anttila R., Proto-Indo-European Sohwebeablaut (Berkeley 1969) Benveniste E., Origines de la formation des noms en indo-européen (Paris 1935), s. 147—187 Borgstrom C. H., Thoughts about the Indo-European Vowel Gradation, (in) NTS 15 (1949), s. 137—187 Erhart A., Sur Ie rôle des prefixes dans les langues indoeuropéennes. (in) SPFPBU A 14 (1966), s. 13—26 Erhart A., Der indoeuropäische Akzent und seine Punktionen, (in) SPFFBU A 22—23 (1975), s. 19—29 Gercenberg L. G., Morfologieeskaja štruktúra slova v drevnich indoiranskieh jazykach (Leningrad 1972) Gercenberg L. G., Rekonstrukcija ihdoevropejskich slogovych intonacij. (in) Issledovanija v oblasti sravniteľnoj akcentologii ie. jazykov (Leningrad 1979), s. 3—89 Gercenberg L. G., Teorija indoevropejskogo kornja segodnja. (in) VJa 1973, 5. 2, s. 102—110,. Gil J., La apofonia en indoeuropeo. (in) Estudios clásicos 59 (1970), s. 1—111 Güntert H., Zur o-Abtönung in den indogermanischen Sprachen, (in) LP 37 (1916), s. 1—86 Hilmarsson J., Qualitative Apophony in Indo-European, (in) NTS 31 (1977), s. 173—204 Hirt H., Indogermanische Grammatik II. Der idg. Vokalismus (Heidelberg 1921) Kacneľson S. D., K fonclogičeskoj interpretácii protoindoevropejskoj zvukovoj sistemy. (in) VJa 1958, 6. 3, s. 46—59 Kurylowicz J., Études indoeuropéennes (Kraków 1935), s. 77—130 Kuryíowicz J., L'apophonie en indo-européen (Wroclaw 1956) Kurylowicz J., Indogermanische Grammatik II. Akzent-Ablaut (Heidelberg 1968) Lehmann W. P., Proto-Indo-European Phonology (Austin 1952), s. 14—21, 109—114 Makajev E. A., Štruktúra slova v indoevropejskich i germanskich jazykach (Moskva 1970) Maňczak W., Origine de l'apophonie e/o. (in) Lingua 9 (1960), s. 277—287 Maurer T. H., Unity of the Indo-European Ablaut System: the Dissylabic Roots, (in) Lg23 (1947), s. 1—22 Meillet A., Introduction ä ľétude comparative des langues indo-européennes (Paris 1934), s. 146—187 Melikišvili I. G., Štruktúra kornja v obščekartveľskom i obščeindoevropejskom.(in) VJa 1980, č. 4, s. 60—70 Persson P., Beiträge zur indogermanischen Wortforschung I, II (Uppsala 1891) Proceedings of the 7th International Congress of Linguists (London 1956), s. 137-—145, 463—485 Pulleyblank E. G., Indo-European Vowel System and the Qualitative Ablaut, (in) Word 21 (1965), s. 86—101 Schwartz B., The Root and its Modifications in Primitive Indo-European (Baltimore 1947) 92 V. Jména 5 Jak už bylo naznačeno v §4.1, dělí se lexikální jednotky indoevropských jazyků: na dvě velké skupiny: ohebné a neohebné. Ohebné jednotky se dále dělí na časované (= slovesa) a skloňované. Skloňování (deklinace) spočívá ve spojování těchto jednotek s morfémy označujícími gramatické kategorie pádu a čísla. Ke skloňovaným jednotkám patří jména (nomina), číslovky (numeralia) a zájmena (pronomina). Zatímco mezi jmény a číslovkami je pouze sémantický rozdíl (§ 6), je mezi jmény a zájmeny i výrazný rozdíl morfologický (§ 7). — Velká třída jmen zahrnuje dvk podtřídy: jména podstatná (substantiva) a jména přídavná (adjektiva). K formálnímu rozdílu mezi nimi viz §§ 5.6n. 5.1 Gramatické kategorie indoevropských jmen Deklinace jmen spočívá ve spojování lexémů této třídy s morfémy označujícími spojitě kategorie pádu a čísla (srov. též § 5.7). Třetí typická jmenná kategorie — gramatický rod — je označována nejednotným způsobem: jen někde pádovým sufixem (spojitě s kategoriemi pádu a čísla), častěji vyplývá z kmenového zakončení anebo je vůbec latentní (projevuje se jen kongruencí). K rodu adjektiv srov. § 5.6.1.. 5.1.1 Eod Většina starých ide. jazyků (sti., av., ř., lat., gót., stsl. aj.) rozlišuje tři rody: mužský (m.), ženský (f.) a střední (n.). Hethitština však rozlišuje pouze dva rody: společný (com.) a střední (n.). Se systémem tří rodů počítáme i při rekonstrukci indoevropského stavu; k protoide. stavu srov. §§ 5.6.1.In. Z novějších ide. jazyků si uchovaly systém tří rodů jen některé (slovanské j., němčina aj.), většinou jej zredukovaly na dvojčlenný systém m.—f. (novoindické, románské"jT7"litevština aj.), některé dokonce gramatickou kategorii rodu ztratily (angličtina, arménština, novoperština aj.). 5.1.2 Číslo Všechny ide. jazyky — staré i nové — rozlišují číslo j ednotné (sg.) a množné (pl.). K tomu někde přistupuje jako třetí gramem číslo dvojné -— duál (du.). Duál měly indoíránské j., řečtina, baltské a slovanské j., stará irština a tocharština. I v těchto starých jazycích je však systém duálních tvarů defektivní (rozlišují se maximálně tři pádové formy). V pozdějším vývoji duál většinou zanikl; uchoval se pouze 93! v litevštině, slovinštině a lužičtině (všude dnes už jen v některých dialektech). Ke genezi kategorie čísla srov. §§ 5.3.2n. 5.1.3 Pád Kategorie pádu zahrnuje v ide. jazycích — vzato z panchronického hlediska — maximálně jedenáct gramémů. Devět z nich lze definovat jako kombinace dvou sémantických distinktivních rysů: koherence a orientace. Jde tu — řečeno poněkud zjednodušeně — o jisté prostorové vztahy: koherence je bezprostřední prostorová souvislost, orientace je směr pohybu. V rámci každého tohoto prvku jsou dány. tři možnosti: pozitivní koherence (I), negativní koherence (= adherence A), chybění prostorového vztahu (E); pozitivní orientace (přibližování +), negativní orientace (vzdalování -) a klidový vztah (°). Celkem tedy: E-I-A- E° E+ 1° 1+ A0 A+ 5.1.3.1 Názvy a funkce pádových gramémů: E° —neutrální essiv — první aktant (subjekt) aktivního tvaru slovesa E+ __ pozitivní essiv — druhý aktant (objekt) aktivního tvaru slovesa E- — negativní essiv — závislý (akcesorní) člen v nominální grupě 1° —neutrální inessiv (lokativ) — „bytí v ..." 1+ — illativ (direktiv) — „směřování do ..." I~ —elativ (partitiv) — „vydolování se z ..." A° — neutrální adessiv (sociativ, instrumentál) — „bytí s činnost s ..." A+ — allativ (dativ) — „směřování k činnost pro ..." A- — ablativ — „odlučování se od ..." Inessivy a adessivy jsou pády lokální, essivy pády gramatické. K essivům lze joriřadit dále gramémy V a Ag, jež můžeme pokládat za jakési varianty gramémů E°: V —vokativ — jméno ve zvolání, bez syntaktické souvislosti Ag — agens (ergativ) — označení původce děje u pasivního tvaru slovesa 5.1.3.2 Těmto jedenácti pádovým gramémům odpovídá v konkrétních ide. jazycích různý počet morfému: v singuláru (tedy v kombinaci s gramémem sg.) maximálně osm, v plurálu maximálně šest, v duálu maximálně čtyři. Stav v jednotlivých jazycích vystihuje následující tabulka, ukazující počet pádových morfému a jejich funkce {tab. ria str. 95). V konkrétních případech — u jednotlivých deklinačních typů nebo rodů — může být ovšem počet pádových forem nižší. To se týká především neuter, kde akuzativ a vokativ mají vždy společnou formu s nominativem. Z dalších případů tohoto druhu je možno uvést ablativ sg. v sanskrtu: zvláštní formu má pouze u o-kmenů, jinak má společnou formu s genitivem sg. 84 indoír. j řee. j lat. gót. J lit. . stsl. sg. nom. E° E° E° E° E° E° gen. E- I- E- I- A- E- I- E- I- E- I- A-Ag E- I-A- ak. E+ 1+ E+ 1+ E+ 1+ E+ 1+ E+ 1+ E+ 1+ dat. A+ A+ 1° A° Ag A+ A+ A° A- A+ A+ lok. 1° 1+ 1° 1° instr. A° Ag A° A° Ag abl. A- A- 1° A° Ag vok. V V V V V V pl. nom. E° V E° V E° V E° V E° V E° V gen. E- I- E- I- A- E- I- E- I- E- I- A-Ag E- I- A- ak. E+ 1+ E+ 1+ E+ 1+ E+ 1+ E+ 1+ E+-I+ dat. A+ A- . A+ A° 1° . Ag A+ A- A° 1° Ag. A+ A- A° A+ A+ lok. r i+ 1° 1° instr. A°Ag A° A° Ag du. nom. E° E+ V E° E+ V E° E+ V E°E+V gen. E- I- 1° E- I- A- 1° A° A+ Ag E- I- A-1° dat. A+ A° A-Ag A+A° A+ A° Ag 5.2 Pádové suíixy Indoevropské jazyky jsou pokládány za hlavního reprezentanta tzv. flexívního typu: pro f lexívní jazyky je příznačné zejména spojité označování gramatických kategorií (pádu a čísla apod.), dále morfematická homonymie a synonymie. -V prvém případě jde o fonemicky shodné realizace různých morfému, v druhém o fonemicky rozdílné f realizace jednoho morfému (včetně nulových realizací): většina pádových morfému (označujících spojitě pád a číslo) se v ide. jazycích realizuje několika různými způsoby (jako různé pádové koncovky). Obecně se soudí, že tato situace vznikla až druhotně, a to působením několika faktorů: 1° fúzí pádových suíixů s kmenovým zakončením (zejména u vokalických kmenů), 2° pádovým synkretismem (splýváním původně různých pádů — § 5.5.1), 3° přenášením pronominálních koncovek do nominální deklinace (§§ 5.4.9.1, 7.2n.). — V následujícím přehledu uvedeme jednotlivé pádové sufixy v rekonstruované ide. podobě: na prvém místě původní (jednotný) pádový sufix (zachovaný nejlépe v souhláskové deklinaci), podle potřeby pak další alomorfy... 5.2.1 Singulár 5.2.1.1! Nominativ sg. — Sufix nom.sg. označuje vedle kategorií pádu a čísla kategorii rodu: neutrum má jiný sufix než m. a f. 5.2.1.1.1 Sufix nom sg. m. (f.) měl od pradávna dva alomorfy: -s a 0. Nulový alomorf byl omezen na ä- a í-kmeny (§§ 5.4.8n). Sigmatický alomorf vytvářel se zakončením vokalických kmenů nominativní koncovky {-is, -us, -os), jež se pak měnily podle hláskových zákonů jednotlivých jazyků (*-is > stsl. -b, *-os > sti. -ah, lat. -us, got. -s, lit. -as, stsl. -t apod.). S okluzívou vytvářelo -s souhláskové skupiny, jež zčásti zůstaly zachovány (av., ř., lat.), zčásti se zjednodušovaly (sti. vývoj vedl ke ztrátě -si § 3.4.4.5). Po koncovém n & r sufix -s záhy zanikal s náhradním dloužením předcházející samohlásky (§§ 3.4.4.6, 5.4.4—5.4.5.1). Tento vývoj vedl k expanzi nulového alo morfu sufixu nominativu sg. 5.2.1.1.2 Jako nominativ (zároveň akuzativ a vokativ) sg. neuter sloužil od původu bezsufixový tvar. Tzv. koncovka nom. sg.n. je holé kmenové zakončení: -i, -u. Výjimku tvoří o-kmeny, kde nom.-ak. sg.n. má ve většině ide. jazyků sufix -m (koncovku *-om > sti. -am, ř. -on, lat. -um). Slovanština, litevština a zčásti i hethit-ština mají naproti tomu holý kmen (*-o). Vzhledem k chybění pádového sufixu u ostatních neuter lze soudit, že -m není pádový sufix v pravém slova smyslu, ale spíše jakýsi fakultativní přídavek (viz případy uvedené v § 5.3.8.3). 5.2.1.2vGenitiv sg. — Typické pro sufix genitivu sg. bylo ablautové střídání -es ~ ~ -os ~ -s. Souhláskové kmeny (kořeny) měly *-es (> sti. -ah, lat. -is, gót. -s, stsl. -e) nebo *-os (i.); u r- a w-kmenů ukazují některé tvary (av., sti.) na pouhé *-s-(§ 5.4.5.1). To je typické pro i- a w-kmeny (kmenový vokál má před -s plný stupeň): *-eis (> sti. -eh, lit. -ies, stsl. -i), *-ous (> sti. -oh, lat. -us, gót. -aus, lit. -aus, stsl.. -u). U koncovek ä- a í-kmenů (*-äs, *-yäs) je nejasné, o jakou ablautovou podobu genitivního sufixu jde (fúze!). K o-kmenům srov. §§ 5.3.8.1, 5.4.9. 5.2.1.3 Akuzativ sg. — Nazální sufix akuzativu sg. (mi.) měl dvě poziční varianty; postvokaíické -m a postkonsonantické -m (> ř. -a, lat. -em, stsl. -b). První varianta vytvořila s vokalickým zakončením kmenů akuzativní koncovky -im, -um, -äm (> ř. -án, -ěn, lat. -am, gót. -a, lit. -q, stsl. -p), -ím a -om (>sti. -am, ř. -on, lat. -um, got. 0, lit. -q, stsl. -•b). 5.2.1.4^Dativ sg. — Sufix dativu sg. bývá rekonstruován v podobě -ei. Tato podoba- je dosvědčena indoíránštinou (sti. -e), latinou (arch. -ei, kl. -i) a slovanštinou (-i) {do jisté míry i mykénskou řečtinou). S plnostupňovým zakončením i- a w-kmenů vytvářel tento sufix koncovky *-eyei (sti. -aye atd.) a *-owei (sti. -ave, lat. -ui, stsl. -ovi) se zakončením ä- (yä-) a o-kmenů vytvářel dlouhé diftongy *-äi (*-yäi) (sti. -yai, ř. -äi, lat. -ae, gót. -ai, lit. -ai, stsl. -é) a -ôi (sti. -äy-a, ř. -5i). Značná část dativních tvarů je ovšem jiného původu (neobsahuje *-ei): některé z nich obsahují jako pádový sufix *-i (ř. -i konsonantických kmenů), jiné 0, resp. H (lat. -5 — pokud nevzniklo z *-5i —, gót. -a &].). 5.2.1.5 Lokativ sg. — Sufix -i je dosvědčen přímo jen indoíránštinou (srov. dále •§ 5.3.8.2). S vokalickým zakončením ä- a o-kmenů splývá toto *-i v diftongy: *-äi {sti. -äy-äm, lit. -oj-e, stsl. -ě), *-oi (sti. -e, stsl. -ě; ve stopách též v ř. a lat.: ř. oikoi, lat. domí apod.). U i- a w-kmenů (a zčásti iur-a w-kmenů) slouží jako lok.sg._ jak se zdá — bezsufixová forma (anebo snad se sufixem -H): sti. -au, stsl. -u (< *-ou-H?), stsl. -i (< *-ei-H1), véd. heman, svah aj. 5.2.1.6 Instrumentál sg. — Rekonstrukce pádového sufixu instrumentálu sg. je obtížná. Koncovku instr. sg. o-kmenů lze rekonstruovat v podobě -ó" (< -oHI): véd. -ä, lit. -u, sthn. -u (stopy této koncovky se nacházejí též v řečtině; lat. -ô je ze staršího *-ó i *-5d — § 5.2.1.7). Paralelní koncovka o-kmenů *-ä (ä + H) je zachována v indoíránštině (véd., av.); v baltštině a slovanštino je rozšířena o -w-(srov. § 5.3.8.3): lit. -a (ve složené deklinaci adjektiv -q-), stsl. -o. U i- a w-kmenů mají indoíránská j. ještě ve zbytcích zachováno -i, -u (i + H, u + H); to bylo záhy nahrazeno analogickým -yä, -vä, resp. -iná, -unä. Koncovka -ä (o-kmenů) se tu prosadila i u konsonantických kmenů. V baltštině a slovanštině mají i- a w-kmeny sufix -mi: lit. -imi, -umi, stsl. -bmb, -tmb. 5.2.1.7 A b la ti v sg. — Na základě indoíránských a latinských tvarů lze rekonstruovat koncovku abl. sg. o-kmenů v podobě -ôt (> sti. -ät, lat. -od, -ô); snad jde o spojení ■o + at (Hot). Srov. dále § 5.3.8.1. U ostatních sti. deklinací má ablativ sg. společnou , formu s genitivem sg. V avestě a latině vznikly analogií podle o-kmenů zvláštní ablativy sg. jiných deklinací (stlát. -Id, -äd apod.). Konsonantické kmeny mají v lat. -e < *-i (srov. §§5.2.1.4, 5.2.1.5). -5.2.1.8 Vokativ sg. — Jako vokativ sg. sloužil původně holý kmen. Tento stav je uchován u samohláskových kmenů (§§ 5.4.6.1, 5.4.7.1, 5.4.8.1, 5.4.9.1), kdežto u souhláskových kmenů slouží jako vok.sg. namnoze forma nominativu sg. (zvláštní formu má vok.sg. jen v ii. a ř. u r-, n-, nt- a s-kmenů). 5.2.2 Plurál 5.2.2.1 Nominativ pl. — Podobně jako v sg. označuje také sufix nom.pl. kategorii rodu (m.f. : n.). 5.2.2.1.1 Sufix nom.pl.m.f. (zároveň vok.) rekonstruujeme v podobě -es. Před-sufixová slabika má přitom plnostupňovou podobu, což je nápadné zejména u i--a w-kmenů: *-eyes (>sti. -ayah, ř. -eis, lat. -ěs, gót. -eis, lit. -ys, stsl. -vje), *-owes[ J*-ewes (> sti. -avah, ř. -eis, lat. -us, gót. -jus, lit. -ús, stsl. -ové). Se zakončením ä- a o-kmenů sufix -es fúzuje: *-äs (> sti. -ah, góti -ôs, lit. -os, stsl. -y), *-ôs (> sti. -ah, osk. -ms, jrdť. -ôs). Srov. dále § 5.4.9.1. 5.2.2.1.2 Původní podobu koncovky nom.pl. neutra (zároveň ak. a vok.) lze nejsnáze rekonstruovat u o-kmenů: *-ä (véd. -ä, lat. -a, gót. -a, stsl. -a). Paralelní koncovky i- a w-kmenů -í, -ú, zachované ještě ve védštině, dávají tušit, že jde O spojení kmenového vokálu s laryngálou H: -%R > -i, -u-H > -ú, -o-H > -ä. U souhláskových kmenů má sanskrt -i, řečtina -ä, což bylo vykládáno jako střídnice za *-& (§ 3.3.3.1). Ř. -á je patrně z °H; stejného původu může být sti. -i, není však vyloučeno, že toto -i je původní (je sporadicky doloženo jako koncovka nom. pl.n. i v hethitštině). , Snad přistoupilo dodatečně k tvarům, jež se jevily po zániku laryngál jako bezsu-fixové. Takovéto bezsufixové nominativy pl.h. jsou ještě ve zbytcích zachovány ve védštině a v avestě ur-a w-kmenů: av. ayärd, ndmqn, véd. nämd apod. Dloužení sufixového vokálu je možno pokládat za stopu zaniknuvší laryngály: -VNH# > > -V(N)# (§3.4.4.6). 5.2.2.2 Genitiv pl. — Sufix gen.pl. bývá rekonstruován v podobě -dm. Na dlouhé ô ukazují indoíránské j. (sti. -dm), řečtina (-on), baltské j. (-y,) a část germánských j. (sthn. -ô); na krátké ô především slovanské j. (-t>), dále keltské j. a snad i latina (-um); izolované je gót. -ě (< *-ěmí). Původnější je patrně -om; to dalo stažením s kmenovým o (resp. ä) koncovku *-ôm, jež pak byla přenesena i ke konsonantic-kým kmenům (v slovanštině bylo naopak generalizováno *-om). 5.2.2.3 Akuzativ pl. — Přípona ak.pl. (m.f.) měla patrně dvě poziční varianty: antevokalickou -ms a antekonsonantickou -ms (> sti. -ah, ř. -as, lat. -ěs, gót. -uns, lit. -is). Varianta *-ms vytvářela s kmenovými vokály koncovky -ims, -ums, -oms; po dlouhém ä nosovka patrně již v ide. období vypadla (*-äs > sti. -ah, ř. -as, lat. ~ -äs, gót. -ôs, lit. -as, stsl. -y). Koncová skupina -ms se uchovala pouze v gótštině (-ins, -uns, -ans) a v ř. dialektech, jinde se zjednodušovala odsunutím první nebo druhé souhlásky, příp. s náhradním dloužením předcházejícího vokálu (anebo je tato délka analogická podle koncovky «-kmenů): sti. -In, -ún, -án, lat. -ís, -ms, -ôs, lit. -is, -us, -us (-UOS-), stsl. -i, -y, -y. 5.2.2.4 Dativ pl. — Pro dat.pl. nelze rekonstruovat jednotný ide. sufix. Část ide. jazyků má sufixy s *bh (sti. -bhyah, lat. -bus, stir. -b), část podobně stavěné sufixy s m (gót. -m, lit. -ms, -mus, stsl. -m-b, vše snad z ide. *-mus nebo *-mos). Řečtina má v dat. pl. -si (srov. § 5.2.2.5). U o-kmenů mají ř. a lat. sufixy ukazující na ide. *-ois (> lat. -is); srov. §§ 5.2.2.6, 5.3.7. 5.2.2.5 Lokativ pl. — Na základě indoíránského, baltského a slovanského stavu lze rekonstruovat ide. sufix lok.pl. -su. Ve sl. se toto *-su po i a m zákonitě změnilo v -ch-b, jež se pak prosadilo u všech vokalických kmenů. V lit. je -su doloženo ve starých textech, kdežto novější jazyk má -se nejasného původu. 5.2.2.6:Instrumentál pl. — Pro instr.pl. nelze rekonstruovat jednotný ide. sufix. Indoíránština má *-bhis, baltština a slovanština paralelní sufix *-mís (> lit. -mis, stsl. -mi); srov. § 5.2.2.4. Sufix *-bhi je doložen též v řečtině: v mykénštině je pád s tímto sufixem paradigmatický (po-pi — instr.pl. od pous), v pozdějších t dialektech existují jen neparadigmatické formy s -phi (nauphi apod.). Pro o-kmeny lze rekonstruovat zvláštní koncovku *-bis (> sti. -aih, lit. -ais; stsl. -yl); snad jde 0 spojení tematického vokálu se sufixem Hi (paralelním k bhi, mi). Viz též § 5.2.2.4. 5.2.3 Duál Jak už bylo uvedeno, existují duální formy jména jen v části ide. jazyků (§ 5.1.2); 1 tyto jazyky však rozlišují v duálu maximálně čtyři pádové formy. Rekonstrukce duálních sufixů je spojena s většími problémy než v případě singuláru a plurálu. 5.2.3.1 Nominativ du. m.f.—Nejsnáze lze rekonstruovat koncovku nominativu (akuzativu, vokativu) du. m.f. o-kmenů, a to v podobě -5(u) (> sti. -au, ř. -ô, lit. -uo > -u, stsl. -a). Pro i- a m-kmeny lze rekonstruovat duální koncovky -I (sti. -i, lit. -i, stsl. -i) a -ú (sti. -ú, lit. -u, stsl. -y). Ve všech třech případech jde patrně o spojení kmenového vokálu s laryngálou H3: jejím pozůstatkem je — vedle délky — labilní druhá složka diftongu v sanskrtu, jakož i výjimka ze sandhiových pravidel u -i, -ú (hiát!). Větší potíže činí vysvětlení duální koncovky a-kmenů: sti. -e, lit. -ie > -i, stsl. -ě. Jde nejspíše o původní zakončení ženského tvaru číslovky „2" (*dwai nebo *dwoi — §6.1.1), přenesené k substantivům. Co se týká konsonantických kmenů, mají v indoíránštině koncovku o-kmenů (sti. -au), v baltštině a slovanštině koncovky i- nebo yo-kmenů. V řečtině je sufix -e; bývá spojován s některými tvary keltskými a baltskými, ale spíše představuje řeckou inovaci. 5.2.3.2 Nominativ du. n . — Sti. -i a stsl. -i ukazují na ide. sufix -i. Spojením s tematickým vokálem o vznikla koncovka *-oi (> sti. -e, stsl. -e). 5.2.3.3 Genitiv du. — V sti. a sl. funguje genitiv du. zároveň jako lokativ du.; sufixy sti. -oh, stsl. -u jsou patrně z ide. -ous (stopy této koncovky nacházejí někteří badatelé též v baltštině a keltštině). Avesta má zvláštní koncovku pro gen. du. -d (-as-ča) < *-ás (snad spojení koncovky nominativu du. s genitivním -s). 5.2.3.4 Dativ du. — Pro dativ (instrumentál, ablativ) du. má sti. sufix -bhyäm, av. -byá, lit. -m (dativ a instrumentál jsou někdy odlišeny „intonací")> stsl- 'ma-Jde patrně o novotvary jednotlivých jazyků, vzniknuvší na bázi sufixů dativu pl. (§5.2.2.4): ii. -ah (nom.pl.) : -d(u) (nom.du.) = -bhyah (dat. pl.) : -bhyä (dat.du). Podobně je sl. -ma patrně přetvořené -m-b podle koncovky nominativu du. -a. Zcela izolované je ř. -oin (hom. -oiin), užívané též ve funkci genitivu. 5.3 Geneze indoevropské deklinace Vznik deklinace je vysvětlován v podstatě dvojím způsobem: aglutinací nebo adaptací. Aglutinační teorie spatřuje v pádových sufixech původně samostatné post-pozice, jež postupně srostly se substantivem. Adaptační teorie naproti tomu pokládá pádové sufixy za kmenotvorné elementy: různé „kmeny" od jednoho kořene vytvořily paradigma a dostaly konkrétní pádové funkce. — Typologické paralely hovoří spíše ve prospěch aglutinační teorie'; zdá se, že aspoň slabičné pádové sufixy 98 9» Í-su, -bhi apod.) představují od původu jakési postpozice. Nelze je ovšem uvádět v souvislost s pozdějšími předložkami jednotlivých ide. jazyků (ty vznikaly mnohem, později). Šlo tu pravděpodobně o deiktické částice, plnící v onom dávném období nejrůznější funkce; právě z nich se později vyvinula zájmena, předložky a jiná pomocná slova. Adaptační teorie má ovšem pravdu v tom, že funkce pozdějších ide. pádů nelze přímo odvodit z významu oněch aglutinovaných elementů (za předpokladu, ie ji známe). Významy jednotlivých pádů představují produkt složitého vývoje: posuny v pádovém systému vedly ke změnám významů jednotlivých sufixů, k jejich adaptaci do nových funkcí. 5.3.1 Co do struktury představují ide. pádové sufixy dva základní typy: suíixy slabičné (su, -bhi apod.) a neslabičné (s, -m apod.). Jak už bylo uvedeno v předcházejícím odstavci, představují sufixy prvního typu aglutinované deiktické částice { = zájmenné kořeny struktury CV — § 4.6.2). Sufixy druhého typu mají naproti tomu charakter tzv. determinativů (§ 4.6.3). Tohoto termínu bylo v indoevropské jazykovědě užíváno v různém smyslu; my jej rezervujeme k označení protoide. morfů nej-jednodušší struktury (C, resp. /, U), jejichž funkce odpovídala názvu: forma spojená s determinativem byla „determinovaná" (určená) v protikladu k formě bez determinativu (neurčené). Determinované formy se pak stávaly příznakovými členy v sémantických opozicích různého druhu (§§ 5.3.2, 8.4.1.2). 5.3.2 Sledujeme-li distribuci obou typů pádových sufixů, docházíme k důležitému zjištění: neslabičné sufixy nacházíme především v singuláru, slabičné především v plurálu. Jestliže elementy s, m a další představují tzv. determinativy, znamená to, ie příslušné formy se v určité vývojové fázi jevily jako determinované (= příznakové) v opozici k jiným formám nedeterminovaným (= bezpříznakovým). V této souvislosti je třeba se zamyslet nad podstatou gramatické kategorie čísla. Porovnáním situace v jazycích nejrůznějších rodin a typů docházíme k univerzálnímu modelu kvantitativních vztahů: N Npi N, Základní forma jména (bez afixů apod.) je v neindoevropských j. (např. v turečtině) .zpravidla indiferentní co do numeru; teprve spojením s determinujícími elementy různého druhu se z ní stává singulár nebo plurál. Takováto situace byla patrně před vznikem flexe i v protoindoevropštině: holá forma jména byla indiferentní co do numeru (označovala živou bytost nebo věc jako druh), teprve ve spojení s determinativy (-s, -m, -t, -i) nabývala charakter singuláru (singulativu). V protikladu k těmto determinovaným formám, mohla holá forma, příp. ve spojení s primitivními postpozicemi (deiktickými částicemi), označovat množství — plnit funkci plurálu. Zdá se, že v této počáteční fázi nemohly postpozice přistupovat k determi- novaným formám: žádný z ide. pádových sufixů nepředstavuje spojení determinativ + deiktická částice (teprve později docházelo ke kombinaci těchto elementů, ale v opačném sledu — §5.3.8.3). — Takto lze vysvětlit vznik kategorie čísla v ide. jazycích, ovšem jen u jmen životného rodu (§ 5.6.1.1); u neživotných jmen se protiklad singulativ : indiferens (->■ plurál) v této fázi ještě nevytvořil. 5.3.3 O funkčních rozdílech mezi jednotlivými determinativy je těžko dělat závěry (výjimku představuje H — §5.6.1.4). Nejspíše šlo o téměř synonymní elementy, jež byly v další fázi vývoje adaptovány do jednotlivých funkcí — jako znaky jednotlivých pádových gramémů: s jako označení gramému E° (pád subjektu), m gra-mému E+ (pád objektu), i gramému 1° (neutrální inessiv), H gramému A° (neutrální adessiv) a t snad jako označení I- (negativní inessiv — partitiv). Ještě před dovršením této distribuce však — jak se zdá — proběhl jiný diferenciační proces, souvisící s místem prízvuku. Podle domněnky formulované v §§ 4.7.2—3 byl v nominálních grupách nositelem hlavního prízvuku akcesorní člen; u víceslabiěných slov byla nositelem tohoto důrazu patrně poslední slabika. U jmen s determinativy s, m lze znázornit nominální grupu schematicky takto (Á = slovní prízvuk, Ä = hlavní prízvuk grupy): (před redukcí) akcesor. člen konstit. člen (po redukci) genitiv nominativ 1. 2. 3. CÁCÄI-S CÄCÄ-S CÁCÄ-M CÁCAI-S CÁCA-S CÁGA-M C(A)CÁIS G{A)CÁS C(A)CÁM CÁCIS CÄCS CÁCM Tímto způsobem vysvětlíme rozdíl mezi sigmatickými sufixy nominativu a genitivu sg.: koncový vokál kořene uchovaný u akcesorního členu začal být považován za součást sufixů (v příp. 2), čímž vznikla formální opozice -s (nominativ) : -es/-os (genitiv). U kořenů s původně diftongickým zakončením (případ 1 — § 4.6.1) vznikla naproti tomu opozice -is (-us) : -eis (-ous); nominativ a genitiv mají nadále stejný pádový sufix, rozdíl je v předsuíixovém vokálu. Obdobná situace byla na počátku u forem s determinativem m: svědectvím toho je užívání het. formy s koncovkou -an jak ve funkci genitivu pl, tak i sg. Adaptace m-ové formy jména (v pozici konstitutivního členu) do funkce akuzativu vedla — v souvislosti s důsledným rozlišením sg. : pl. ve všech pádech — k redistribuci determinovaných forem jména s plnou koncovkou (původně v pozici akcesorního členu): -os bylo vyhrazeno pro gen. sg., -om pro gen.pl. Srov. též § 5.7. 5.3.4 Jako nominativ plurálu životných jmen zpočátku patrně sloužila holá forma jména. Pro její nedostatečnou charakterizovanost a malý objem byla tato forma rozšířena — zřejmě až po provedení redukce neprízvučných slabik — o sémanticky irelevantní element (Hi)es. Tento přídavek je patrně totožný s kmenotvorným 100 101 sufixem s-kmenů (§ 5.4.3.1), jenž je rovněž sémanticky irelevantní: jako nomen actionis nebo nomen agentis může fungovat i holý kořen! Shoda je dále i v tomr že v obou případech následuje po plném stupni kořene plnostupňový sufix. — Vývoj gramatických pádů byl dovršen diferenciací v akuzativu: akuzativ pl. byl odlišen od akuzativu sg. přídavkem s (m + s). 5.3.5 Postpozice struktury C V srůstaly s kořenem (kmenem); vzhledem k tomu, že jako akcesorní člen byly nositeli důrazu (§4.7.2), měly takto vzniklé pádové formy původně prízvuk na sufixu. Význam těchto postpozicí lze stanovit aspoň přibližně: deiktické částice s U (HiU, MXV, SU označovaly inessivy, částice s/ai (BI, HJ, HxA) označovaly adessivy. Jak už bylo naznačeno, přistupovaly tyto deiktické částice (postpozice) původně jen k nedeterminovaným formám a byly v důsledku toho vyhrazeny především pro pozdější plurál. To platí zejména o ines-sivních formách, kdežto u adessivních forem lze předpokládat déle trvající nedife-rencovanost co do numeru: tak lze vysvětlit označování singulárních pádů sufixy typu CV v baltštině, slovanštině aj. (*-mi). — Situaci po zformování gramatických pádů a částečné diferenciaci lokálních pádů (I : A, sg. : pl.) lze znázornit takto (viz schéma v § 5.1.3): sg. pl. E os | s m om es ms I t i SU HJJ MJJ A HiA Bl HJ 5.3.6 Další diferenciace lokálních pádů probíhala pod vlivem již vyvinutého systému gramatických pádů: diferenciace pole E byla vzorem pro diferenciaci v polích I a A, současně pak gramatické pády přebíraly funkci sousedních pádů lokálních. To se týká pádů s negativní a pozitivní orientací: genitiv (E~) veskrze převzal funkci partitivu (I~), akuzativ (E+) do značné míry funkci illativu (I+). Důsledkem těchto posunů bylo dovršení diferenciace v poli I; přebytečné elementy t a MxU se přitom posunuly do pole A (převzaly adessivní funkce): Pl- E os s m om es ms 1 1 ^^^^ SU Hf U^^\ A t H, A 61 H1> M,U Příznačná je trvající nedostatečná diferenciace numeru v poli A: lze o tom soudit mj. z faktu, že elementy H\A a Bl (resp. M J) se objevují jako součást pádových sufixů plurálních i singulárních. — Elementy uvedené v poli A na hořejší úrovni se vzájemně kombinovaly, resp. kontaminovaly: kombinací elementů t a HXA vznikl sufix ablativu sg. Hat, kombinací BI a RXA ii. sufix dat.-abl.pl. *bhya, jejich kontaminací *bho, jež je v latině a dalších západoindoevropských dialektech, kontaminací BI a MJJ baltský a slovanský sufix instrumentálu *mi apod. 5.3.7 Co do místa prízvuku byly patrně v protoide. fázi rozlišovány dva základní typy nominálních kořenů: barytona a oxytona. Barytona akcentovala nekoncovou slabiku, oxytona koncovou slabiku kořene (§4.7.5). Aglutinace postpozicí — nositelů hlavního prízvuku grupy — vedla k pohyblivosti prízvuku v paradigmatech barytón: kořenová slova, většina souhláskových kmenů, i/ei a w/ew-kmeny (§ 3.5.2). U oxyton naproti tomu k takovému vývoji nedošlo: o tematických útvarů primárních (= zachovaný koncový vokál kořene) i sekundárních nepodléhalo ablautovým alternacím, místo prízvuku bylo fixní (v pozdějších fázích se ovšem tento stav mohl změnit). — Náš výklad o vzniku rozdílu mezi nominativem a genitivem (§ 5.3.3) se přirozeně týkal jen barytón; u oxyton (= o-kmenů a snad i neablautových i-a w-kmenů) takovýto rozdíl vzniknout nemohl. Původní homonymie nominativu a genitivu o-kmenů je ještě zachována v hethitštině; jinde byla dodatečněodstraněna (§5.3.8.1). Je třeba předpokládat, že i v jiných pádech byl od prvopočátku rozdíl mezi tematickými a atematickými jmény: některé sufixy byly vyhrazeny pro ate-matická jména, jiné pro tematická. Do první skupiny snad patří sufixy SV a Bl, do druhé HiV, a snad i MXU. Stopy tohoto stavu nacházíme v historických jazycích, zejména v indoíránštině. Instrumentál pl. se tvoří u netematických tříd sufixem *-bhis, u tematických jmen však sufixem *-äis (< o-Hi-s) (totéž v baltštině a slovanštině). Dativ pl. se patrně tvořil sufixem *-bhyas u všech tříd kromě .tematických jmen; svědčí o tom pronominální koncovka těchto jmen *-aibhyas, zřejmě nahradivší jinou starší koncovku (nejspíše -amu). Totéž lze soudit o lokativu pl.: pronominální *-aisu nahradilo u tematických jmen jinou koncovku, snad *-a(H)u-s [HiU] (ta pak dostala speciální funkci: označovala lokativ-genitiv duálu). 5.3.8 Podle názoru, obecně rozšířeného v mladogramatické době a dodnes zastávaného některými jazykovědci, byl původní ide. pádový systém složitý (osm pádů — jako v sanskrtu!); většina ide. jazyků tento původní systém zredukovala, tj. zredukovala počet pádů. V současné době převládá mínění, že právě jazyky s vysokým počtem paradigmatických pádů (především indoíránskč) nereprezentují nejlépe původní stav. Lze soudit, že na konci indoevropského období (fáze 4) byly para-digmatizovány pouze gramatické pády (nominativ, genitiv, akuzativ, příp. vokativ), kdežto v oblasti lokálních pádů přežíval ještě původní stav, znázorněný schématem v §5.3.6: funkce jednotlivých sufixů ještě nebyly přesně specifikovány, jednotlivé lokální „pády" se netvořily jednotným způsobem a závazně u všech substantiv. 102 103 Paradigmatizace těchto pádů probíhala zřejmě až v době nářeční diferenciace ide. společenství, a to v různém rozsahu. Obecně lze říci, že východoindoevropské dialekty paradigmatizovaly větší počet lokálních pádů než západoindoevropské. Některé vývojové procesy a inovace jsou ovšem společné částem východního t západního areálu: může tu jít bucT o vývoj proběhnuvší nezávisle na sobě v různých ide. dialektech, anebo o důsledek pozdějšího míšení ide. dialektů. — Není dost dobře možné, abychom na tomto místě dopodrobna sledovali vývoj pádového systému v jednotlivých ide. dialektech až do historické doby; omezíme se proto na několik nej důležitějších bodů v tomto vývoji. 5.3.8.1 Jak už bylo naznačeno v § 5.3.7, měl genitiv sg. o-kmenů původně společnou formu s nominativem. Tato jiežádoucí hononymie (zachovaná ještě v het.) byla později odstraněna, a to různým způsobem. Ve východoide. dialektech bylo do nominální deklinace přeneseno zakončení genitivu sg. rodových zájmen (§ 7.2.1.2) *-osyo (> sti. -asya, hom. -oio, att. -ou). Podobné řešení nacházíme v germánštině: rovněž germ. *-esa (> got. -is std.) je převzato z pronominální flexe. Latina a keltské j. naproti tomu dosadily do funkce genitivu zvláštní formu, původně označující příslušnost, zakončenou na -i (< -iH — §§5.6.1.2, 5.6.1.4). Baltoslovanské řešení souvisí s důležitým posunem v pádovém systému, jemuž na tomto místě rovněž musíme věnovat pozornost: genitívni forma, převzavší všude též funkci I- (par-titiv — § 5.1.3.1), přebírala v některých ide. dialektech dále též funkci A- (ablativ). Tak tomu bylo v řečtině (srov. ještě § 5.3.8.2) a v protobaltských dialektech. U ne-tematických útvarů, kde pro genitiv sg. byla již zvláštní forma, vedl tento tlak k eliminaci ablativu (neznámé podoby); u tematických útvarů naproti tomu v protobaltských dialektech patrně ještě přežívala původní homonymie nom. = gen., a proto při synkretismu ablativu s genitivem převzala genitívni funkci forma na -o-Ho(t) (> lit. -o, stsl. -a). 5.3.8.2 Ve společném východoide. období došlo patrně k paradigmatizaci tří lokálních pádů: ablativu, instrumentálu a dativu. Lokativ (inessiv) si naproti tomu ještě podržel charakter neparadigmatické formy (plnil zčásti též funkci illativu). K paradigmatizaci lokativu došlo nejspíše až v indoíránském období. — V řečtině byl naopak počet lokálních pádů redukován: funkci ablativu převzal genitiv (§ 5.3.8.1), lokativní formy přežily až do historické doby, ale nebyly patrně nikdy paradigmatické (je příznačné, že sufixy označující vindoíránštině lokativ mají v řečtině dativní funkci!). Co se týká instrumentálu, zdá se, že v mykénštině byl ještě paradigmatický; jeho zánik v pozdějších ř. dialektech je možno připsat vlivu západoindoevropské složky řečtiny (§ 1.3.3.2). — Ve větší části západoide. areálu byly patrně paradigmatizovány jen dva lokální pády: ablativ a dativ. Lokativ existoval jen jako neparadigmatická forma, a to patrně jen v singuláru (typický sufix lokativu pl. *-su zcela chybí v latině, keltštině a germánštině). Jen v menší části západoide. areálu došlo k paradigmatizaci instrumentálu (v protobaltských dialektech a v kontinentální germánštině). Pro tento subareál (germ., balt., sl.) je dále příznačné uchování m-ových sufixu (§§ 5.2.1.6, 5.2.2.4) a chybění zvláštní formy pro ablativ 104 v ' . (§ 5.3.8.1). V protobaltských dialektech se zato vyvinula paradigmatická forma pro lokativ obou čísel. Považujeme za pravděpodobné, že se tak stalo působením indo-íránské komponenty těchto jazyků (§ 1.3.6): nápadný je zejména výskyt sufixu *-su, typického pro východoide. jazyky, západoindoevropským j. však jinak zcela cizího. Recentní povaha lokativních forem je zvláště zřetelná v baltských j. (§ 5.4.6.1 aj.), kde nadto vznikly sekundárně nové formy pro illativ, allativ a adessiv. Ale i v slovanštině nacházíme stopy staršího stavu, kdy nebyly přesně rozlišovány dativní, instrumentální a lokativní formy: Lokativ sg. w-kmenů byl tvořen (podobně jako v ii.) sufixem Hx, charakteristickým jinak pro instrumentál (§ 5.2.1.6). Zdá se, že tato forma plnila i funkci dativu (tak je tomu v litevských dialektech) a v této funkci přešla k o-kmenům (-ouH > stsl. -u) — Závěrem těchto poznámek o vývoji lokálních pádů je třeba konstatovat, že lokativ má v pádovém systému stabilní pozici jen tehdy, je-li paradigmatizován i instrumentál (a naopak); výjimku tvoří hethitština, kde šel vývoj pádového systému jinou cestou. 5.3.8.3 O duálu soudila starší jazykověda, že byl obecně indoevropský: ty jazyky, kde duál chybí, jej prostě ztratily. Chybění duálu v anatolských a italických j., jakož i nevyvinutost duální deklinace (v těch j., kde duál existuje) však dávají tušit, že rozšíření kategorie čísla o třetí gramem je záležitostí pouze části ide. jazyků, a to jazyků východní skupiny. Jediná duální forma, která patrně existovala už ve společném ide. období, je nominativ du. samohláskových kmenů. Ten patrně vznikl spojením kmene s protoide. „číslovkou" H^A (§ 6.2.1): -ó-Hwo > -5(u), -í-Hwo > -i, -ú-Hwo > -u (§ 3.3.5.3). Stopy této formy nacházíme i v anatolských a keltských p, pro latinu je dosvědčena aspoň nepřímo (zakončením tvaru m. číslovky „2": duo). Snad ještě indoevropského stáří je i převzetí koncovky tvaru f. číslovky ,,2" *-ai (nebo *-oi) do deklinace á-kmenů (§ 5.2.3.1). Ostatní duální formy jsou pozdějšího data a vznikly až v jednotlivých ide. jazycích: ii. -bhyä, stsl. -ma (§ 5.2.3.4), lit. -m a ř. -oin. Toto -oin (hom. -oiin) snad představuje spojení tematického zakončení s variantou protoide. „číslovky" H3I (§§ 6.2.1, 7.1.4.4); n je pozdější přídavek podobně jako v sufixu dativu pl. -si(n) (totéž platí omve sti. sufixu -bhyäm; druhotný přídavek — ovšem staršího data — představuje i -s v sufixech *-bhos, *-bhyos, *-ois, *-bhis, *-mís apod.!). Sufix lokativu (genitivu) du. *-ous (sti. -oh, stsl. -u) snad představuje přeby-\t tečnou formu plurálu (inessiv o-kmenů — § 5.3.7), využitou při výstavbě duálního í paradigmatu všech kmenů. Tento posun nastal nejdříve v indoíránštině, jež vy- * budovala nejúplnější duální paradigma. Vybudování duální deklinace v slovanštině ± a baltštině (od původu západoide. dialektech) je snad možno připsat indoíránskému f vlivu (§ 1.3.6): vytvoření zvláštní formy pro dativ du., nové použití právě zmíněné § formy na *-ou(s) apod. 1 ;S 5.3.9 Deklinace jmen neživotného rodu (pozdějších neuter) se v počátečních fázích 1', patrně vyvíjela samostatně — do značné míry nezávisle na deklinaci životných. 1 Rozdíly vyplývaly jednak z chybění kategorie čísla u neživotných (§ 5.3.2), jednak I z toho, že u neživotných jmen nebyla zpočátku pociťována potřeba formálně rozlišit L; 105 jejich užití ve funkci subjektu a objektu. S tím souvisela jiná distribuce determinativů: sam nehrály v primitivní deklinaci neživotných žádnou roli, i bylo využito jako znak essivu (nacházíme je v nom.-ak. heteroklitických jmen, ale také v nominativu pl. neuter v indoíránštině a hethitštině — § 5.2.2.1.2). 0 tendenci k vytvoření zvláštní deklinace neživotných jmen mohou svědčit právě zmíněné heteroklitickě útvary (§ 5.4.4.7): determinativy r, i byly adaptovány jako znaky funkce E, determinativ n jako znak funkce I (srov. § 5.7). Dříve než se deklinace neživotných mohla rozvinout jako samostatný typ, podlehla vlivu tehdy již vyvinutější deklinace životných jmen: odtud shoda v deklinaci maskulin a neuter. Výjimku tvoří nominativy (akuzativy) všech čísel: nom. sg. je bezsufixový (§5.2.1.1.2), nom.pl. byl tvořen pomocí H (jež dávalo s předcházejícím kmenovým zakončením dlouhé vokály -ä, -%, -ü apod. — § 5.2.2.1.2), nom. du. měl sufix O nom. pl. neuter se obecně soudí, že představuje staré kolektivum: svědčí o tom mj. spojování nominativu pl. n. se slovesem v singulární formě v ř. a av. („neutrum plurále habet verbum singulare"). Tato teorie o vzniku plurálu neuter je zcela ve shodě s naší domněnkou o pozdějším vzniku numeru u neživotných jmen; srov. dále §§5.6.1.In. Podobného původu je patrně i forma nominativu du. n.: jde o použití koncovky nom. pl. n. í-kmenů *-i pro zvláštní funkci (srov. vznik jiných duálních forem odštěpením od plurálu — § 5.3.8.3). Východiskem tohoto používání byly nejspíše nesingulární (<- kolektivní) formy neživotných jmen označujících párové předměty (sl. oci, uši apod.). LITERATURA (§§5.1—5.3.9) Cop B.,"Die indogermanische Deklination im Lichte der indouralischen vergleichenden Grammatik (Ljubljana 1975) Ergativnaja konstrukcija v jazykách različnych tipov (Leningrad 1967) Erhart A., Studien zur indoeuropäischen Morphologie (Brno 1970), s. 69—150 Fairbanks G. H., Case Inflections in Indo-European, (in) Journal of IE Studies 5 (1977), s. 101—132 Georgiev V., Herkunft der ie. Endungen für NAV pl. ntr. und du. (in) IF 78 (1973), s. 43—50 Gil J., Genetivo en * y los origenes de la declinacion temátiča. (in) Emerita 36 (1968), s. 25—43 Hjelmslev L., La catégorie des cas (Aarhus 1935) Hu jer O., Slovanská deklinace jmenná (Praha 1910) Jakobson R., Beitrag zur allgemeinen Casuslehre, (in) TCLP 6 (1936), s. 240—288 Jensen H., Die sprachliche Kategorie des Numerus, (in) Wiss. Zeitschrift der Universität Rostock I (1951—1952), č. 3, s. 1—21 Kazlauskas J., Lietuvhj kalbos istoriné gramatika (Vilnius 1968), s. 123—172 Klimov G. A., Očerk obščej teorii ergativnosti (Moskva 1973) Knobloch J., Zur Vorgeschichte des idg. Genitivs der o-Stämme. (in) Sprache 2 (1950), s. 131 až 149 Kurylowicz J., Le probléme du classement des cas. (in) BPTJ 9 (1949), s. 20—43 Kurylowicz J., Inflectional Categories of Indo-European (Heidelberg 1964), s. 179—206 Lehmann W. P., On Earlier Stages of the Indo-European Nominal Inflection, (in) Lg 34 (1958), s. 179—202 Mareš F. V., Morfologičeskoje razvitije slavjanskpgo sklonenija. (in) VJa 1962, 6. 6, s. 13—21 Maziulis V., Baltu ir kitij indoeuropiechj kalbij santykiai (Vilnius 1970), s. 74—313 Mescaninov I. I., Ergativnaja konstrukcija v jazykach razlicnych tipov (Leningrad 1967) Nagy G., Greek Dialects and the Transformation of an IE Process (Cambridge 1970), s. 152—183 Palmaitis M. L., PIE Vocalism and the Development of the IE Declension Models, (in) IF 84 (1979), s. 17—48 Savcenko A. N., Etapy razvitija grammaticeskogo stroja praindoeuropejskogo jazyka. (in) Lingua Posn. 12/13 (1968), s. 21—36 Schmidt J., Die Pluralbildung der idg. Neutra (Weimar 1889) Specht F., Ursprung der idg. Deklination (Göttingen 1947) Stang C. S., Zum indoeuropäischen Kollektivum. (in) NTS 13 (1945), s. 282—294 Stepanov J. S., Problema klassifikacii padezej. (in) VJa 1968, 6. 6, s. 36—48 v. Wijk N., Der nominale Genetiv Sg. im Indogermanischen in seinem Verhältnis zum Nominativ (Zwolle 1902) 5.4 Indoevropská deklinace (paradigmata, tvoření slov) Jak už bylo vícekrát zdůrazněno, neskloňují se všechna indoevropská jména stejným způsobem, ale vytvářejí tzv. deklinační třídy s různými paradigmaty. Tato různost je dána především růzností kmenového zakončení. V této souvislosti bude tedy třeba pojednat — alespoň stručně — o tvoření jmenných kmenů v ide. jazycích. —• Ide. jména lze z hlediska jejich tvoření klasifikovat několikerým způsobem: 1° jména kořenová — odvozená, 2° kmeny konsonantické — vokalické (obojí se pak dále dělí podle konkrétního zakončení), 3° jména tematická (tj. o-kmeny, resp. též «-kmeny) — atematická (ostatní) apod. Je třeba zdůraznit, že tu máme na mysli především rekonstruovaný indoevropský stav (fáze 4); v pozdějších ide. jazycích je v důsledku různých fonologických a morfologických změn stav více nebo méně odlišný. Z tohoto hlediska považujeme za nejvýhodnější tuto klasifikaci ide. deklinací: 1° kořenové útvary, 2° kmeny zakončené okluzívou, 3° s-kmeny, 4° w-kmeny, 5° r-kmeny, 6° i-kmeny, 7° m-kmeny, 8° ä a i/«/ä-kmeny, 9° o-kmeny. 5.4.1 Kořenové útvary sti. ř. lat. gót. sg. nom. pät poús pěs baúrgs gen. padah podós pedis baúrgs ak. padám póda pedem baúrg dat. pade podí pedi baúrg lok. padi instr. padá abl. pede pl. nom. pádah pódes peděs baúrgs gen. padám podôn pedum baúrgě ak. padah pódas peděs baúrgs dat. padbhyah posi(ri) pedibus baúrgim lok. patsu . instr. padbhih 106 107 5.4.1.1 Vedle kořenových útvarů s konsonantickým zakončením existovaly v ne- sti. i. lat. got- het. velkém počtu i útvary se zakončením i, u nebo diftongickým (§§ 3.3.2.1, 3.3.4): sg. nom. m. bharan pherón ferěns frijônds humanza n. bharat pheron human sti. ř. lat. stsev. gen. bharaláh pherontos ferentis. frijôndis humandaš ak. m. bharantam pheronta ferentem frijônd humandan sg. nom. bh&h hús sňs sýr dat. bharate pheronti ferentl frijônd humanti gen. bhuvah huós , suis sýr lok. bharati ak. bhuvam hún suem instr. ■bharatä dat. bhuve hni sul sú r abl. ferente humandaz pí. nom. bhuvah hues sues sýr [ pl. nom. m. bharantah pherontes ferentěs frijônds humanteš gen. bhuväm huôn suum súa , í ' bharanti pheronta ferentia humanda atd. gen. bharatäm pherontôn ferentum frijônde humandaš sg. nom. gauh boús bôs kýr ak. m. bharatah pherontos ferentěs frijônds humanduš gen. goh boós bovis kýr dat. bharadbhyah pherousi(n) ferentibus frijôndam ak. gam boún bovem kú lok. bharatsu dat. gave bol boví kú instr. bharadbhih pl. nom. gävah bóes bověs kýr gen. gaväm boôn bovum kúa Duál: nom. m. sti. bharantau, i. pheronte, nom. n. sti. bharati, gen. sti. bharatoh ak. gäh boás atd. bověs kýr dat. sti. bharadbhyäm, i. pherontoin. 5.4.1.2 Koncovky tohoto deklinačního typu v podstatě odpovídají indoevropským pádovým sufixům (§§ 5.2.1—5.2.3.4). V později doložených jazycích se ovšem setkáváme s několika koncovkami přejatými od i-kmenů: lat. -ěs (nom. pl.), -ibus, got. -im. Chybění ablautu (střídání PS ~ ES) lze vysvětlit hláskovým vývojem (střídnice za ° — § 4.3.1) nebo analogií. Dloužení kořenové samohlásky v nominativu šg. je patrně sekundární: jde o napodobení poměrů u n- a r-kmenů (§§ 5.4.4, 5.4.5). V indoíráňských j. byla délka přenesena z nominativu sg. do dalších pádů (tzv. silných). — U kořenů na t, ň se střídalo antekonsonantické i, ú s antevokalickým iy, uw (§ 3.3.2.1). — Starobylé ablautové poměry shledáváme u dvojhláskových kořenů: nom. *geHus (sti. gauh) — gen. *gHeus (sti. goh; srov. § 5.4.7.1), nom. *dye~us (sti. dyauh, i. Zeus) — gen. *diwes (sti. divah, ř. Dios — § 3.2.4.1); atd. 5.4.1.3 Kořenová jména představují zčásti izolované útvary (sti. hrd-, i. ker, lat. côr, cordis apod.), zčásti slovesné kořeny fungující jako nomina actionis (sti. väó-, ř. ops, lat. vôx apod.) nebo nomina agentis (sti. ráj-, lat. réx apod.; častěji ve složeninách — dod. III). Starobylé kořenové útvary existují v indoíránštině, řečtině a latině, ve zbytcích též v germánských a keltských j. Jinde tento typ zanikl (kořenová jména byla transformována přidáním derivačních sufixů). V slovanštině a jiných pozdějších ide. jazycích vznikly pak fúzí nové kořenové útvary (§ 4.1.1). 5.4.2 Kmeny zakončené okluzívou Jde především o kmeny zakončené skupinou nt, v menší míře i o kmeny zakončené jednoduchou dentálou nebo jinou okluzívou. Pozornost si zaslouží především deklinace Mť-kmenů: 5.4.2.1 Koncovky = pádové sufixy (§§5.2.In.). V indoíránštině je dobře uchována ablautová souhra Sd — Sg (§ 4.3.5.3): v nominativech m. (f.) všech čísel, v akuzativu sg.m. a v nom.pl.n. měl konsonantický sufix plnou podobu ent (oni), v ostatních pádech oslabenou podobu nt (> sti. at). V jiných ide. jazycích bylo toto ablautové střídání odstraněno: ř. má jednotné ont (resp. ent), latina ent (jež může reprezentovat jak *ent,. tak i *nt). V baltštině a slovanštině je souhlásková flexe uchována jen v některých pádech, především v nominativech (ve většině pádů je kmen rozšířen o další sufix yo); výjimku tvoří sl. neutra na ent (>eť) s konsonantickou flexí ve většině pádů (stsl. agn%, agnete apod.). Germánské j. uchovávají původní flex| jen u substan-tivizovaných participií. 5.4.2.2 Sufix (e)nt má v ide. jazycích mnohotvárné použití. Sloužil především k tvoření aktivních participií od jednotlivých temporálních kmenů (§ 8.7.2); některá z těchto participií již v prehistorické době zpodstatněla: sti. dant-, ř. odous, odontos lat. denš (patrně participium od koř. R^ed- „jíst"), sti. jarant-, ř. gerôn aj. Tvořil však také sekundární (denominativní) útvary různých významů: kolektiva (het. parnant-, udneyant-), názvy ročních období (het. gimmant-, sti. hemant-a-), adjektiva (het. irmalant-, sti. mahant-), názvy mláďat (stsl. agne, otroče) aj. V luvijštině a to-charštině fungují nť-ové sufixy jako znak plurálu (kolektivum plurál; § 5.3.9 aj.), 5.4.2.2.1 Sufixy ment a went tvoří ve východoindoevropských j. sekundární adjektiva. Velmi produktivní jsou tyto sufixy v ii. jazycích: sti. madhumant- (madhu-), vasu-mant- (vasu-), apavant- (ap-), agnivant- (agni-), av. gaomant- (gao^) apod. V řečtině je doložen pouze sufix went: kharieis, -entos (kharis) apod. Oba sufixy nacházíme též v hethitštině: ešharvant- (ešhqr-) apod. Jde od původu o jediný sufix M2ANT (§ 3.1.3.3). 108 109 5.4.2.3 Méně produktivní jsou sufixy zakončené jednoduchou okluzívou: t, et, tát, tut, id, äk, ik apod. U jmen tvořených těmito sufixy zpravidla neshledáváme ablautové střídání. Příklady: sti. stut- (stu-), lat. dös, dötis (dare), pedes, -itis (*ped-i-t-: ire), sti. sravat- (sru-), lat. caput, ř. phugäs, -ados {phugě), lat. senex (sti. sana-), lat. capäx (capiö), lat. nutňx (nutria; §5.6.1) apod. Sufix tát tvoří sekundární substantiva (abstrakta) v ii., ř. a lat.: sti. devatät- (deva-), av. amantät-, ř. theotěs (theos), takhutěs (takhus), lat. societäs (socius), llbertäs (Uber) apod. Podobnou funkci má v lat., kelt. a germ, sufix tut: lat. inventus (iuvenis), virtus (vir), gót. gamáindups (gamáins) apod. 5.4.3 s-kmeny sti. i. lat. stsl. het. sg. nom. (ak.) n. janáh genos genus slovo nepiš gen. janasah geneos (hom.) generis slovese nepišaš dat. janase genei generi slovesi nepiši lok. janasi slovese instr. janasä slovesem b abl. genere nepišaz(a) pl. nom. (ak.) janämsi genea (hom.) genera slovesa gen. janasäm geneön (hom.) generum slovesa dat. janobhyah genessi generibus sloves h»i lok. janahsu instr. janobhih 5.4.3.1 Koncovky = pádové sufixy (kromě některých koncovek v lat. a sl.). Zvláštní zmínky si zaslouží sti. koncovka nom pl. -ämsi. Čekali bychom -äsi nebo pouhé -äh (< -os-H — § 3.4.4.6; to je skutečně doloženo: véd. medkäh, av. srava, vacd apod.). Zdá se, že v sanskrtu byly všechny nominativy pl. neuter konsonantických kmenů přetvořeny podle vzoru nom. pl. n. wí-kmenů na -anti (-at : -anti = -as : -ämsi). — Pozoruhodné je chybění alternace PS ~ ES u tohoto typu; souvisí patrně se zvláštní povahou sufixu esjos (§§ 5.3.4, 5.6.3.3.1). Řečtina, latina a slovanština vykazují kvalitativní ablaut PS ~ OS (o v nom. sg., e v ostatních pádech). — V germánských a baltských j. jsou s-kmeny zachovány jen ve stopách. 5.4.3.2 Indoevropským sufixem esjos se tvořila substantiva neutra (pův. abstrakta) od slovesných kořenů: sti. janas-, ř. genos, lat. genus.(genH- „rodit se"), sti. sravas-, ř. Me(v)os, stsl. slovo (lileu- „slyšet"), sti. sahas-, gót. sigis (segh- „přemáhat"), sti. nabhas-, ř. nephos, stsl. nebo, het. nepiš (izol.) apod. Týž sufix tvořil i nomina agentis, v sanskrtu odlišená místem prízvuku (§3.5.3); častá ve složeninách (dod. III): sti. dur-manas- (maňas-), ř. dus-meněs apod. K s-kmenům patří též tzv. primární kompa-rativy tvořené sufixem yos (§§ 5.6.3.In.) a participia perf. akt. tvořená sufixem wosjus (§ 8.7.3.1). 5.4.4 w-kmeny sti. i. lat. gót. lit. stsl. het. sg. nom. m. räjä poiměn homô guma akmuo kamy n. näma nômen namö im% tekan gen. räjnah poimenos hominis gumins akmens kamene tagnaš ak. m. räjänam poimena hominem guman akmeni kamenb dat. räjne poimeni homini gumin akmeniui kameni lamni lok. räjni akmenyje kamene instr. räjnä akmenimi kamenbmb lamnit abl. räjan hornine tagnaz vok. m. poimen pl. nom. m. räjänah poimenes hominis gumans akmens dbne n. nämäni nömina namna imena gen. räjnäm poimenön hominum gumaně akmen% kamenv ak. m. räjnah poimenas homines gumans akmenis kameni dat. räjabhyah poimesi hominibus gumam akmenims kameňbm-b lamnaš lok. räjasu akmenyse kamenbdvb instr. räjabhih akmenimis kamenbmi ■du. nom. m. räjänau poimene akmeniu kameni n. nämnl imeni gen. räjnoh kamenu dat. räjabhyäm poimenoin akmenim kamenbma 5.4.4.1 Většina koncovek odpovídá původním pádovým sufixům (§§5.2.In.). Od i-kmenů jsou přejaty koncovky nom. pl. a dat. pl. v latině, dat. sg., lok. sg., instr. sg., dat. pl., lok. pl., instr. pl., nom. du. a dat. du. v litevštině, instr. sg., dat. pl, lok. pl., instr. pl., nom. du. m. a dat. du. ve slovanštině. — Očekávané ablautové střídání PS ~ ES v kmenotvorném sufixu je zachováno jen v indoíránštině (en, on ~ njn -> an ~ nja); v ostatních ide. jazycích (kromě řečtiny) lze zato pozorovat kvalitativní ablaut on (v nom. sg., v gót. též v ak. sg. a v plurálních pádech) ~ en (> lat., gót. in). Délka v nom sg. m. vznikla náhradním dloužením -ons > -o (§ 3.4.4.6); v ř. došlo k analogické restituci -n, v předslovanštině přidáno -s jako znak maskulina (§ 3.4.4.7): *-5s > -y. V indoíránštině byla délka přenesena do dalších silných pádů (§ 5.4.1.2). V řečtině je pouze střídání ěn ~ en nebo ôn ~ on; mnoho jmen má však ve všech pádech fixní ěn nebo ón. Ablaut PS ~ ES je doložen jen v nepatrných zbytcích: huôn, gen. kunos, dat. kuni atd. (lit. šuo, gen. šuns, sti. évä, sunah) aj. — Typ s fixním ôn je též v lat., germ. a sl. 5.4.4.2 Sufix (e)n (atd.) je ve všech ide. jazycích značně produktivní; jména jím tvořená jsou zpravidla životného rodu, konkréta (kdežto neutra tvořená pouhým en představují patrně původní heteroklita — § 5.4.4.7). Indoevropského stáří je např. sti. yuvan-, lat. iún-ior (izol.), lat. homô, gót. guma, lit. arch. žmuo (*gdhem- „země"), sti. takšan-, ř. tektôn (Helk- „tesat") aj. Příklady z jednotlivých jazyků: lat. virgô, cupidô (cupio), gót. hana (lat. canere), stangl. wita (gót. wáiť) aj. Sufix ôn (bez ablautu) je produktivní v ř. a lat., kde tvoří často nomina expresivního zabarvení: ř. hegemon 110 111 (hěgoumai), gastrôn (gastěr), lat. bíbô, nasô apod. V germánskych j. tvoří ôn femininar gót. qinô, widuwô aj. (srov. § 5.6.2.2). V baltštině a slovanštině jsou w-kmeny uchovány jen ve zbytcích: lit. ruduo (rudas), širšuo, -ens (stsl. gen. srbšene) aj. 5.4.4.3 Sufix (i)yôn tvoří primární substantiva (abstrakta) v lat. a germ.: lat. legiô (legô), obsidiô (obsidô), gót. garunjô (ga-rinnan) apod. V ř., lat. a sl. tvoří sekundární substantiva označující příslušnost (názvy obyvatel!), charakteristickou vlastnost apod.: ř. ouraniôn (ouranos), lat. pelliô (pellis), stsl. (nom.pl.) zemljane (zemlja), graždane (gradt) aj. 5.4.4.4 Sufix in bývá někdy pokládán za oslabenou podobu předcházejícího sufixu, představuje však spíše samostatný sufix. Je velmi produktivní v indoíránských' j„ kdežto jinde nacházíme jen jeho tematizovanou podobu ino (§5.4.9.2.5,1): sti. deva-yajin- (yaj-), darsin- (drs-), dhanin- (dhana-), yogin- (yoga-) apod. 5.4.4.5 Sufix t(i)yôn tvoří abstrakta v lat., kelt., germ, a arm.: lat. actio (ago), ratio (reor), gót. rapjô aj. 5.4.4.6 Sufix men tvoří primární substantiva n. i m. (abstrakta -> konkréta, zčásti i nomina agentis): sti. ašman-, ř. akmón, lit. ahmuo, stsl. Jcamy (izol.), sti. náman, i. onoma, lat. nômen, gót. namô, stsl. im% (izol.), sti. bharman-, ř. pherma, stsl. breme (bher- „nést"), lat. semen, lit. sěmens, stsl. sěme. (sě- „sít"), ř. poiměn, lit. piemuo (pei-t- „živit") aj. V řečtině je ovšem men rozšířeno o element t: *mnt > -mat-(onoma, gen. onomatos atd.). 5.4.4.7 V indoíránštině, řečtině a hethitštině (a ve stopách i v dalších ide. jazycích) se setkáváme se zajímavým deklinačním typem — s tzv. různosklonnými substantivy (heteroklity). Jde o neutra, u nichž nom. (ak.) sg. má kmen zakončený na -r nebo -i, ostatní pády kmen na -n. V indoíránštině bývá r-ový kmen rozšířen o další souhlásku (t, h), v řečtině je naopak «-ový kmen vždy rozšířen o t (nt > at). Např.: sti. ř. lat. germ. het. nom. yakrt hěpar iecur gen. yaknah hěpatos *iecinis (—>- iecinoris) nom. hudôr sthn. wazzar watar gen. udnah hudatos gót. watins wetenaš nom. púr sthn. fiur pahhur gót. fan gen. pahhuenaš nom. éakrt skôr šakkar gen. éáknah skatos šaknaš i ~ to-kmeny jsou doloženy jen v indoíránštině: sti. akši — akšnah, asthi — asthnah aj. V hethitštině je tvoření sufixy tar — nn (< *tn), šar ~ šn produktivní. — Srov. § 5.3.9. 5.4.5 r-kmeny sti. ř. lat. gót. lit. stsl. sg. nom. mata mětěr mater fadar moté mati gen. mátuh mětros mátris , fadrs moters mateře 112 ak. mátaram mětera 'mätrem fadar moteri mater h dat. mátre mět(e)ri mätri fadr moteriai materi lok. mätari moteryje materi instr. mäträ moterimi mater bjp abl. mätre vok. mätah meter pl. nom. mätarah měteres metres fadrjus moters materi gen. mätrnäm patron mätrum fadrě moterii mater-b ak. mätrh měteras mätres fadruns moteris materi dat. mätrbhyah mětrasi mätribus fadrum moterims materbm-b lok. mätršu moteryse materbch-b instr. mätrbhih moterimis mater bmi du. nom. mätarau mětere moteri materi gen. mätroft dat. mätrbhyäm měteroin moterim maíervma 5.4.5.1 Většina koncovek odpovídá původním pádovým sufixům (§§ 5.2.In.). Některé koncovky v lat., balt. a sl. jsou převzaty od z-kmenů (viz § 5.4.4.1), v gót. od m-kmenů (nom. pl., dat. pl.). Výklad indoíránské koncovky gen. sg. (sti. -uh atd.) činí potíže (snad *-fs; ale jak vyložit RS v kmenotvorném i pádovém sufixu?). Gen. pl. a ak. pl. (s dlouhým r) v klasickém sanskrtu jsou přetvořeny podle samohláskových kmenů {§§ 5.4.6.1, 5.4.8.1 aj.); starší tvary jsou ještě uchovány ve védštině (gen. pl. svasräm aj.) a v avestě (ak. pl./adro aj.). — Ablautové střídáni PS ~ RS je nejlépe uchováno v indoíránštině; v řečtině a latině jen u menšího počtu tvarů (převládá typ s fixním ě nebo Ô). Délka v nom. sg. vznikla náhradním dloužením -ors > -ôr (-ers > -ěr); § 3.4.4.6. Chybění -r v indoíránštině je nejspíše analogické podle w-kmenů (§ 5.4.4), v baltštině a slovanštině patrně důsledek hláskového vývoje na konci slova (§ 3.4.4.3). 5.4.5.2 Indoevropská substantiva s kmenem na r se dělí na dvě skupiny: 1° ne-analyzovatelná slova označující příbuzenské vztahy, 2° činitelská jména tvořená sufixem ter\tor. Do první skupiny mj. patří: sti. pitr-, ř. pater, lat. pater, gót. fadar; sti. mätr-, ř. mětěr, lat. mater, gót. môdar, lit. moté, stsl. mati; sti. bhrätr-, ř. phrätôr, lat. fráter, gót. brčpar; sti. svasr-, lat. sorôr, gót. swistar, lit. sesuo; sti. duhitr-, ř. thugatěr, gót. daúhtar, lit. dukte, stsl. ďbšti aj. — Tvoření činitelských jmen sufixem ter je produktivní v indoíránštině, řečtině a latině: sti. dátr-, i. dotěr, dôtôr, lat. dator (do- „dávat"), sti. janitr-, ř. genetór, lat. genitor (genH- „rodit se") apod. Ve slovanštině a hethitštině nacházíme paralelní sufix tel (rozšířený ovšem ve většině pádů o *yo, v hethitštině o *o): stsl. znateljb, prijateljb apod. 5.4.6 i-kmeny sti. ř. lat. gót. lit. stsl. het. nom. mf. kavih poliš hostis gasts naktis noštb šalliš n. vari mare šalli gen. kaveh poleôs hostis gasteis nakties nošti šallayaš ak. mf. kavim polin - sitim gast nakti noštb šállin dat. kavaye polei hosti anstái nakčiai nošti šallai 113 lok. havau naktyje nošti instr. Icavinä naktimi pgtbnih abl. siti šallayaz vok. mf. kave gast naktie •nošti pl. nom. mf. kavayah poleis hostěs gasteis naktys pgtbje šallaeš n. värini maria šalla gen. kavlnäm pohon hostium gastě nakčiíi noštbjb ak. mf. kavin poleis hostis gastins naktis nošti šallauš dat. kavibhyah. polesi hostibus ■ gastim naktims noštbm-b lok. kavišu naktyse noštbch-b instr. kavibhih naktimis noštbmi du. nom. mf. kavl polei nakti nošti n. värini gen. kavayoh nošt bju dat. kavibhyäm poleoin. naktim nošt btna 5.4.6.1 Kmenové zakončení ijei splývalo s pádovými suŕixy v koncovky, z nichž většina byla již vyložena v §§ 5.2.1—5.2.3.4. Plnou podobu ei shledáváme v gen. sg., dat. sg., vok. sg. (holý kmen na *-ei) a nom. pl. mf., v ostatních pádech je oslabená podoba i (srov. však § 5.4.6.2). V dat. sg. a nom. pl. je třeba počítat s kontrakcí, resp. haplologií: *-eyei > i. -ei, lat. -ei (> -i), stsl. -i, het. -ai (lit. koncovka pochází od á-kmenů), *-eyes > i. -eis, lat. -ěs (přeneseno ke všem souhláskovým kmenům!), gót. -eis, lit. -ys. Vysvětlení řeckého gen. sg. na -eôs činí potíže (u Hom. je též -eos, \ -ěos apod.); lat. -is je z deklinace souhláskových kmenů. Sti. koncovka lok. sg. -au , je z deklinace w-kmenů (§5.4.7); starší je véd. -ä, jež může být z *-ěi < -ei-H (§ 5.2.1.5). Téhož původu je patrně sl. -i (a snad i gót. -ai v dat. sg.), kdežto lit. -yje představuje inovaci, jejímž východiskem byla koncovka lok. sg. á-kmenů -oje (§§ 5.2.1.5, 5.4.8.1). Novějšího původu jsou rovněž sti. koncovky instr. sg. -inä (m.) a -yä (f.); obsahují sufix -ä, pocházející z deklinace o-kmenů (§ 5.4.9.1). Staré je véd. a av. -t (< -i-Hi — § 5.2.1.6). Lat. ablativní koncovka -i je z -id, což je novotvar podle abl. sg. o-kmenů na -ôd. V nom. (ak.) pl. n. a v gen. pl. má sanskrt ve všech vokalických deklinacích jednotné koncovky s n: -Vni, -Vnäm. n zřejmě pochází ■ od w-kmenů (-än-i, -n-äm). V ak. pl. *-ims dalo ř. nář. -is (att. -eis je inovace), lat. í arch. -is (-ěs je od souhláskových kmenů) atd.; sti. koncovky -in (m.) a -ih (f.) nejsou ■ přímým pokračováním ide. koncovky, ale vznikly napodobením rozdílu mezi ak. pl. M o-kmenů (m.) a á-kmenů (f.) (§ 5.2.2.3). Neutra t-kmenů přešla v kl. sanskrtu vlastně ~ I k w-kmenům: nom. vari, gen. värinah, dat. vdrine atd. 5.4.6.2 Vedle i/ei-kmenů existovaly v ide. období také neablautové i-kmeny \m (oxytona? — § 5.3.7). Jejich zbytky se uchovaly v ii., ř. a het., nikoli ovšem jako ||fl samostatná deklinace: gen. sg. sti. avyah, ř. oios (avi-, ois), het. tuzziaš, dat. sg. sti. jM patye (pati-), ř. oii, nom. pl. avyah, ř. oies, dat. oisi apod. Tento typ záhy splynul ■dĚ s předchozím v jedno paradigma, v němž převládly tvary i/ei-kmenu. yĚ 5.4.6.3 Sufix ijei (resp. ijy) je obsažen v primárních útvarech různého druhu (v řadě "ŠM případů může jít o původní součást kořene, nikoli o sufix — §§ 4.6.1, 4.6.5.2): sti. Mm avi-, ř. ois, lat. ovis, sthn. ou, lit. avis (izol.), sti. ahi-, ř. ophis, lat. anguis, lit. angis, pol. wqž (izol.), sti. drsi- (drs-), ř. trokhis (trekhô), lat. sitis (izol.), lit. kritis (kristi), stsl. rěčh (rekq), fožb (Hžq) aj. Často přistupovalo i druhotně k původním kořenovým útvarům: ř. poliš, lit. pilis (sti. pur-), lat. ndvis (sti. nau-, ř. naus), lit. žvěris, stsl. zvěrb (ř. ťhěr), lit. žqsis, pol. g$š (ř. Měn), stsl. myšb (i. mus, lat. mús) atd. (většina případů pochází z baltšťiny a slovanštiny). V latině byla o sufix i rozšířena stará w-kmenová adjektiva (§5.4.7.3): levis (sti. laghu-, ř. elakhus), suávis (sti. svodu-, ř. hědus) apod. 5.4.6.4 Sufix ti tvořil abstrakta od slovesných kořenů, hojně doložená ve všech ide. jazycích: sti. mati-, lat. mens, gót. ga-munds, lit. at-mintis, stsl. pa-metb (men-„myslet"), sti. gati-, ř. basis, gót. ga-qumps (gwem- „přicházet"), sti. mrti-, lat. mors, lit. mirtis, stsl. s-b-mntb (mer- „umírat"), sti. pra-jnáti-, ř. gnôsis, stsl. po-znati> (gnô- „znát") apod. 5.4.6.4.1 Stejnou funkci má sufix sti, doložený hlavně z germ., balt. a sl.: sthn. kunst (kunnan), lit. rúgštis (rúgti) apod. Sufix esti (osti) tvoří abstrakta (většinou sekundární) v balt., sl. a het.: lit. gailestis (gailus), stsl. milostb (milb),junostb(jun-b), het. palhaštiš (palhiš) apod. 5.4.6.5 Z dalších t'-ových sufixů je třeba uvést především ni, jež slouží ke tvoření primárních abstrakt i konkrét: sti. agni-, lat. ignis, lit. ugnis, stsl. ognb (izol.), lat. amnis (sti. ap-), lit. šaknis (saka), av. gao-stäni-, stsl. stanb (stá- „stát"), lit. duonis, stsl. danb (dô- „dávat") apod. Vedle pouhého ni existovalo i sni: lat. finis (*fik-sni-, k figô), lit. laipsnis (lipti), stsl. basnb (bajati), pésnb (pěti) apod. 5.4.7 M-kmeny sti. i. lat. gót. lit. stsl. het. nom. mf. sunuli hědus manus sunus sňnus syn-b aššuš n. madhu hědu genii genu gen. sunoh hědeos manus sunáus sunaus synu aššawaš ak. mf. súnum hědun manům sunu sunijf. syn-b aššun dat. súnave hědei manul sunáu sunui synovi aššawi lok. sunau súnuje synu instr. sununä sňnumi sywbmb asšawet abl. manu aššawaza. vok. mf. súnau hědu sunáu sunau synu pl. nom. mf. sůnaváh hědeis manus sunjus sunus synové aššaweš nom. n. madhuni hědea genua genuwa gen. sununäm hědeón manuum suniwě sunu syn-b genuwaš ak. mf. sňnun hědeis manus sununs sňnus syny dat. súnubhya^ hědesi manubus sunum sunums syn%m-b lok. sňnušu súnuse syn-bóh-b instr. sunubhiTjt sunumis syn-bmi du. nom. mf. sunu hědei sunu syny n. madhuni gen. sunvoh synovu dat. sunubhyäm hědeoin sunum syn-bma 114 115 5.4.7.1 Kmenové zakončení ujeujou splývalo s pádovými sufixy v koncovky, z nichž většina byla vyložena v §§ 5.2.In. Distribuce ablautových stupňů a forma jednotlivých koncovek představuje úplnou obdobu situace u i-kmenů. Platí tedy mutatis mutandis to, co bylo řečeno v § 5.4.6.1: gen. sg. *-ous (ř. -eos je novotvar), dat. sg. *-owei nebo *-ewei (> ř. -ei), lok. sg. *-ouHl (> sti. -au, stsl. -u a gót. -au v dat. sg. ?), vok. sg. *-ou (i. -u je novotvar), nom. pl. mf. *-owes (> lat., lit. -ms, stsl. -ove) nebo *-ewes (> ř. -eis, gót. -jus), ak. pl. mf. *-ums (i. -eis je novotvar, nář. ještě -ús; v sanskrtu typické rozlišení -ún m., -úh f. — § 5.2.2.3). Novotvary jsou dále sti. instr. na -uná (véd. -vä je starší), nom. pl. n. na -úni, gen. pl. na -únäm (§ 5.4.6.1)^ aj. Neutra přešla v kl. sanskrtu k w-kmenům: madhu, gen. madhunah, dat. madhune atd. 5.4.7.2 Vedle w/ew-kmenů existovaly také neablautové w-kmeny, jež ovšem již v prehistorické době splynuly s předchozími v jedno paradigma. Jejich.stopy se zachovaly v ii., ř. a het.: gen. sg. sti. pasvah (pasu-), ř. pituos (pitus), het. genuwaš, dat. sg. sti. pasve, ř. dakrui apod. 5.4.7.3 Sufix ujeu je obsažen v primárních substantivech všech tří rodů. Maskulina (feminina): sti. hanu-, i. genus, gót. kinnus (izol.), sti. bohu-, ř. pěkhus (izol.), sti. parasu-, ř. pelekus (izol. — výpůjčka z akadštiny?) aj. Neutra (zde jde patrně o ujw): sti. madhu-, ř. rnethu, lit. medus, stsl. meďb (izol.), sti. jánu-, ř. gonu, gót. kniu (izol.), sti. daru-, ř. doru (izol.) aj. Velmi hojná jsou primární adjektiva tvořená sufixem ujeu (v lat. byla rozšířena o i, v sl. o *ko): sti. laghu-, ř. elakhus (lat. levis, stsl. Ibg^kt), sti. tfwra-, ř. barus, gót. fatóras (lat. gravis), sti. taWM-, ř. tamís (lat. íercww?, stsl. terľbk-b), sti. svádu-, ř. H«s (lat. suávis), lit. saMws (stsl. slaďbk-b) apod. Až do novější doby si tento typ uchoval produktivitu v litevštině, kde dokonce byla o-kmenová adjektiva převáděna k w-kmenům. 5.4.7.4 Sufix tu tvoří primární abstrakta, nezřídka konkretizovaná: av. pwdtu-, lat. portus, sthn. furt, stsev. fiordr (perH- „převádět"), sti. gantu-, lat. ad-ventus (gwem- „přicházet"), sti. mstu-, ř. astu (wes- „bydlet"), lat. status (sto), cultus (coló) apod. 5.4.7.5 Sufix nu (snu) tvoří primární nomina různých typů: sti. sunu-, gót. sunus, lit. sunus, stsl. syn-b (sti. su- „rodit"), sti. dhenu- (dhd- „sát"), lat. manus (izol), cornú (i. keras), gót. paúrnus (izol.), lit. dosnus (duoti) apod. 5.4.8 ä-kmeny sti. i. lat. gót. lit. stsl. nom. aévä khôrä equa giba ranka roka gen. aéväyäh khôräs equae gibôs rankos roky ak. aéväm khôrän equam giba ranka. rgk£ dat. aéväyai khôräi equae gibai rankai rpc8 lok. aéväyäm rankoje rocé instr. aévayä ranka rpkojg abl. equä rpko vok. ašve numphá equa ranka pl. nom. aéväh khôrai equae gen. aávänäm khôrôn equärum ak. aéväh khôräs equäs dat. aéväbhyah khôrais equis lok. aéväsu instr. aéväbhih du. nom. aéve khôrä gen. aévayoh dat. aéväbhyäm khôrain rankos roky ranky. rpk"b rankas rgky rankoms rgkamt, rankose rgkach-b rankomis rgkami ranki rgcé rgku rankom rgkama 5.4.8.1 Koncovky této deklinace většinou vznikly splynutím kmenového ä s pádovými sufixy; část jich byla vyložena již v §§ 5.2.In. Sti. koncovky gen. sg. a dat. sg. byly přejaty již v ii. období z deklinace ?/<ž-kmenů (§ 5.4.8.3); lat. koncovka gen. sg. -ae je analogická podle o-kmenů (< ä + i), starší -äs je ještě ojediněle zachováno (familiäs apod.). Sti. a lit. koncovka lok. sg. vznikly patrně spojením *-äi (> sl. -ě) s postpozicí (ii. ä + pozdější přídavek m). Sti. a stsl. koncovka instr. sg. pochází z pronominální deklinace (§ 7.2.1.3); starší je véd. -ä (<-aH + Hx) a lit. -a (složená forma adjektiva na -qja ukazuje ovšem na nazální zakončení, dosvědčené také stsl. -ojg). X,at. ablativ na -á (starší -Od) vznikl analogií podle o-kmenů (§ 5.2.1.7). Vokativ se od nominativu lišil zřejmě již v ide. období kvantitou: -ä (nom.)--á (vok.). Tento rozdíl nejspíše vznikl napodobením situace u n- a r-kmenů: nom. *-5(n), *-5r (< -ons, -ors) — vok. *Sn, *-or (§§5.4.4.1, 5.4.5.1). Ř. a lat. nominativ pl! je analogický podle o-kmenů (*-oi-+*-äi); totéž platí o dativu pl. (ve zbytcích je zachováno starší -ábus). Sti. genitiv pl. má jednotné zakončení vokalických kmenů -nám (§5.4.6.1); lat. koncovka -ärum (< *-äzom, osk. -azum) je přenesena z pronominální deklinace (*-äsdm — § 7.2.1.7), totéž snad platí i o ř. -ôn (-äon). Ke koncovce nom. du. *-ai (-oi) srov. §§5.2.3.1, 5.3.8.3. 5.4.8.2 Derivační sufixy s -ä patří k nejproduktivnějším. Jména jimi tvořená jsou feminina (v ř., lat., balt. a sí. jsou však i maskulina a-kmenů). Jsou hojně doloženy ze všech ide. jazyků kromě anatolských. Většina z nich ovšem představuje pouhé varianty sufixů s o (§§ 5.4.9.2n.). Proto v našem přehledu uvedeme jen některé — ty, jež mají vedle paralelních o-ových sufixů aspoň zčásti samostatné postavení. 5.4.8.2.1 K á-kmenům patří jistý počet neanalyzovatelných starobylých útvarů: sti. gnä-, ř. guně (aiol, band), stir. ben (gen. mna), gót. qinô, stprus. genna, stsl. žena; lat. aqua, gót. ahPa aj. V některých případech jde o rozšíření staršího kořenového slova o sufix á: sti. rasa, stsl. rosa (lat. rôs), lit. žiema, stsl. zima (lat. hiems) aj. — Stejně jako pouhé o (§5.4.9.2.1.1) tvoří i ä abstrakta od slovesných kořenů (často konkretizovaná): sti. janá-, ř. goně (genH- „rodit se"), sti. giri-sravá-, ř. rhoě, lit. srava (sreu- „téci"), ř. phugé, M.fuga (fugiô), gót. giba (giban), lit. ranka, stsl. roka {lit. rinkti), stsl. sláva (kleu- „slyšet") aj. V lat., balt. a sl. jsou i nomina agentis na ä (maskulina!): lat. scríba (scríbô), agňcola (coló), lit. gyra (girtis), stsl. voje-voda (věsti) apod. 5.4.8.2.2 Přechylování substantiv pomocí ä je patrně až mladšího data (§ 5.6.1). Staré je např. sti. ašvá-, lat. equa, lit. ašva (sti. ašva- atd.). Většina případů, kdy vedle o-kmenového substantiva m. je femininum á-kmenové, představuje výtvory jednotlivých ide. jazyků: ř. thed (theos), lat. lupa (lupus), stsl. raba (rab-b) apod. 5.4.8.2.3 Sufix ä sloužil též ke tvoření kolektiv (je formálně totožný se sufixem nom. pl. n. o-kmenů — §5.2.2.1.2): sti. tam- ([s]tf-), ř. phräträ (phrätôr) aj. 5.4.8.2.4 Sufix (i)yä (§3.2.4.1) tvoří jednak abstrakta (primární i sekundární), jednak kolektiva: sti. vidyä- (vid-), rathyá- (ratha-), gavyä- (go-), ř. manin (mainomai), summaMiá (summakhos), lat. invidia (invideä), vicinia (vicinus), familia (famulus),. lit. žinia (žinoti), kančia (kentéti), draugija (draugas), stsl. l-bža (l-bgati), volja (velěti) apod. 5.4.8.2.5 Sufix td tvoří primární i sekundární- abstrakta (často konkretizovaná): sti. čitä- (či-), kršnatá- (Mna-), viratd- (víra-), ř. koitě (keimai), lat. porta (perH- „přecházet"), sthn. slahta (slahan), lit. gamta (gimti), sveikata (sveikas), gyvata (gyvas), stsl. čnnota (čnn-b), robota (rab-b) apod. V řečtině (a v omezené míře i jinde) tvoří td též primární i sekundární činitelská jména: poiětěs (poieo), nautěs (naus), politěs (poliš) apod. 5.4.8.2.6 Sufix nd (snd) tvoří primární jména, nezřídka izolovaná: sti. urná-, lat. Idna, sthn. wella, lit. vilna, č. vlna (izol.), ř. poině, lit. kaina, stsl. cena (kwei- „platit"), lat. lůna, stprus. lauxnos, stsl. luna (leuk- „svítit"), ř. zônd (zônnúmi), lat. urna (úro), lit. duona (izol.), stsl. měna (sti. mayati) apod. 5.4.8.2.7 Sufix bhd (bhě) tvoří v balt. a sl. primární i sekundární abstrakta: lit. taryba (tarti), galybé (gaUti), stsl. strěhba (strela), družbba (drug-b), z-bloba (z-blt) apod. 5.4.8.3 Vedle nealternujících í/á-kmenů (§ 5.4.8.2.4) existují v ide. jazycích též kmeny s alternací yd ~ í (yá): sti. ř. gót. lit. stsl. sg. nom. váhati mid frijôndi vežanti vezQŠti gen. vahatyäh miäs frijôndjôs vežančios VeZQŠtQ ak. vahatim miän frijôndja vežančiq vezgštq dat. vahatyäi miäi frijôndjai vežančiai vezgšti atd. pl. nom. vahatyah potniai frijôndjôs vežančios vezgštQ gen. vahatínám potniôn frijôndjô vežančiy. vezgštb ak. vahatyah potnias frijôndjôs vežančios vezpitQ dat. vahatíbhyah potniaia frijôndjôm vezančioms vezQŠtam-b atd. 5.4.8.3.1 V nominativu sg. mají všechny jazyky oslabenou podobu sufixu: -í (i. -yä). Indoíránské j. ji mají též v ak. sg., gen. pl., dat. pl. a dalších pádech, zatímco ostatní ide. jazyky mají veskrze yd (jež v ř., balt. a sl. namnoze splývá s předcházející souhláskou: *ty > ř. ss, lit. c, stsl. št apod.). Struktura koncovek je v podstatě stejná jako u á-kmenů (§5.4.8.1). Inovaci představuje sti. koncovka nom.pl. -yah (véd. -th) aj. 5.4.8.3.2 Sufix ijyd tvoří v ide. jazycích substantiva ženského rodu (zpravidla ženské protějšky k substantivům m.), jakož i tvary f. adjektiv, zejména w-kmenových a participií: sti. devi- (deva-), rdjni- (rdjan-), ddtri- (dátr-) svddvi- (svádu-), vahafi,-, (vahant-), i. glôssa (izol.), doteira (dotěr), mia (heis), hědeia (hědus), pherousa (pherčn), gót. mawi (mágus), frijôndi (frijônds), qimandei (participia přešla k m-kmenům!), lit. pati (pats), saldi (saldus), vežanti (vežqs), stsl. bogyňi (bog-b — §5.6.1) apod. 5.4.8.4 V latině a baltských j. existuje vedle ä-kmenové deklinace paralelní deklinace ě-kmenová: lat. lit. sg. nom. series země gen. serin (arch, dies) žeměs ak. seriem žemq dat. seriei žemei atd. pl. nom. series žeměs ak. series žemes dat. seriebus žeméms U «t.-»- -ôs > -us > -y). Koncovky lok. pl. v indoíránštině a slovanštině (*-oisu) pocházejí z pronominální deklinace (§ 7.2.1.5). 5.4.9.2 Sufixy s o zaujímají mezi ide. derivačními sufixy čelné místo. Jde o velký počet jednoslabičných i dvojslabičných sufixu (sufixóvých konglutinátů), jimiž se v ide. jazycích tvoří množství jmen nejrůznějšího významu. Jen malá část těchto forem je ovšem starého původu: většinou jde o pozdější výtvory jednotlivých ide. jazyků. Značná část o-sufixů si ostatně uchovala svou produktivitu až do historické doby. — Substantiva tvořená těmito sufixy jsou maskulina nebo neutra, v latině a řečtině však existují i feminina o-kmenů. 5.4.9.2.1 Sufix o starobylých jmen zčásti neanalyzovatelných, zčásti vyhlížejících jako odvozeniny od slovesných kořenů, můžeme pokládat za původní zakončení kořene (§§ 4.6.1, 4.6.6); není ovšem vyloučeno, že některá z těchto jmen jsou až pozdějšího původu (vznikla napodobením jistých prototypů). — Izolovaná jména: sti. vrka-, ř. lukos, lat. lupus, gót. wulfs, lit. vilkas, stsl. vl-bk'b; sti. sana-, ř. henos, stir. sen; sti. dírgha-,i. dolikhos, stsl.dl'bg'b aj. — Nomina actionis (často konkretizovaná): sti. bhara-, i. phóros, stsl. st>-bor-b (bher- „nést"), sti. váha-, ř. ókhos, lit. už-važas, stsl. vozt (wegh- „vézt"), sti. sráva-, ř. rhóos, stsl. o-strovb (sreu- „téci"), sti. yuga-, ř. zugon, lat. iugum, gót. juk, stsl. igo (yeug- „spojovat") aj. — Nomina agentis (v ii. a ř. často odlišená od předcházejících místem prízvuku — §§ 3.5.3, 4.7.5): sti. ghaná-, ř. patro-phonós (gwhen- „zabíjet"), ř. tomós (temno), stsl. pro-rok'b (řeko), sokt (lit. seleti) aj. Srov. §§ 3.5.3, 4.7.5. 5.4.9.2.1.1 Sekundární útvary s o často představují adaptace starších kořenových útvarů, resp. konsonantických, i- nebo w-kmenů: ř. neuron (av. snávar-), lat. ventus, gót. winds (sti. vänt-), lat. socius (sti. sakhi-), gót. triu, stsl. drěvo (sti. daru-), stsl. morje (lat. mare, sthn. meri) apod. Jinde jde o kolektiva, abstrakta nebo pod.: sti. bhrätra- (bhrätr-), pada-, ř. pedon, lat. op-pidum (sti. pod-), ř. astron (aster), lat. fórum, stsl. dvort (sti. dvar-) apod. Sufixem se tvoří též sekundární adjektiva od substantiv, číslovek, adverbií a předložek: sti. šaráda- (sarad-), saptama- atd. (sapta — § 6.1.1), sti. madhya-, lat. medius (patrně od adverbia *medhi), sti. antara- (lat. inter), ř. antios (anti) apod. 5.4.9.2.2 Sufix (i)yo (§ 3.2.4.1) tvoří primární jména jen v malé míře: sti. deva-yajya-(yaJ')> lat- studium (studeô), re-fugium (fugiô), gaudium (gaudeô), gót. hawi (sthn. houwan), lit. bégis (běgti), girdys (girděti), stsl. plbžb (plzati), lože (ležati), voídb (védo) aj. Adjektiva: sti. yajya-, ř. hagios (sti. yaj-), lat. eximius (ex-imô), gót. anda-něms (niman), stsl. věHb (věděti) apod. 5.4.9.2.2.1 Hlavně však slouží (i)yo jako sekundární slovotvorný prostředek, ve všech ide. jazycích silně produktivní. Jde v prvé řadě o adjektiva odvozená od substantiv, označující příslušnost apod.: sti. ašvya- (aéva-), rathya- (ratha-), parvatiya- (parvata-), ř. ksenios (hsenos), poimenios (poiměn), lat. patrius (pater), stsl. clověčb (člověka), boiijb (bog-b), rybijb (ryba) apod. Sufixem (i)yo se však tvoří i sekundární substantiva (nezřídka jde o substaritivizaci právě zmíněných adjektiv): sti. naptya-, i. anepsios, gót. nipjis, stsl. netbjb (sti. napat-), sti. svapnya-, lat. somnium, stsl. s^nbje (lat. somnus), stsl. ujb (lat. avus), gót. harjis, lit. karys (stpers. kara-), lit. juodis (juodas), žiemys (Herna), pa-vasaris (vasara), yranhis (ranka), stsl. veselbje (vesele), č. poříčí,^ nábřeží apod. 5.4.9.2.3 Sufix to tvoří jak primární, tak i sekundární jména. Primární adjektiva: sti. váta- (vá-), i. koitos (keimai), phuton (phuomai), lat. hortus (izol.), lit. maistas (mintu, misti), srautas (sravéti), sthn. kind (genH- „rodit se"), mord (mer- „umírat"), stsl. sito (seti), pgto (pbnq, peti), vrata (za-vwq, -vrěti) apod. Primární adjektiva tvořená pomocí to mají většinou charakter participií préterita (§ 8.7.7.1). Participiální povahu nemají např.: lat. certus (černo), altus (alo), gót. kunps (kann), raíhts (lat. rego), av. spmta-, lit. šventas, stsl. svet-b (izol.), lit. piktas (pykti), baltas (stsl. běl-b) aj. 5.4.9.2.3.1 Velmi hojná jsou sekundární adjektiva tvořená sufixem to a jeho kongluti-náty (ito, áto, ěto, oto apod.): sti. an-apta- (ap-), rathita- (ratha-), ř. a-gerastos (geras), lat. iústus (iús), fástus (fás), tantus (tam), barbátus (barba), cordátus (cór), auňtus (auris), lit. barzdotas (barzdá), raguotas (ragas), saulětas (saulě), dantytas (dantis), stsl. bradaťb (brada), rogaťb (rog-b), bogaťb (bog-b), srbditt (srbdbcé) apod. 5.4.9.2.4 Tematické sufixy s neznělou velární souhláskou (často nelze stanovit, o jakou neznělou veláru jde; proto píšeme jednotně k) slouží převážně ke tvoření sekundárních jmen. Primární útvary: sti. dháka-, i. thěkě (tithěmi), lat. siccus (k sitisí), lit. at-stokas (stoti), stsl. znakt (znati), zrak-b (zrěti), reka (lat. rwus) apod. V baltských a slovanských j. tvoří sufix iko činitelská jména: lit. degikas (degti), stsl. pisbcb (pbsati), šbvbcb (šiti) apod. 5.4.9.2.4.1 Sekundární substantiva tvořená sufixem ko (ká) a jeho konglutináty (iko, iká, Iko, uko apod.) mají často deminutivní význam (někde je však tento význam setřen): sti. rájaka- (rájan-), aviká- (avi-), čandriká- (candra-), šišuka- (šišu-), lat. iuvencus (iuvenis), lit. mergikě (merga), arkliukas (arklys), stsl. ovbca, rqcbka (rgka), měšbcb (méch-b), nožik-b (nožb), cvět-bk~b (cvět-b), c. vozík, koník, doubek, kousek apod. 5.4.9.2.4.2 Hojná jsou sekundární adjektiva, tvořená ř-ovými sufixy: sti. abhika-(abhi), šaradika- (šarád-), ř. hippikos (hippos), phusikos (phusis), lat. civicus (civis), publicus (populus), sthn. krefiig (kraft), einig (ein), gót. mahteigs (mahts), lit. gerokas (geras), toks (tas) apod. V baltštině a slovanštině slouží sufixy iko, áko naopak též k substantivizaci adjektiv: lit.jaunikis (jaunas), stsl. slěpbcb (slěp-b), studenbcb (stu-dem>), novak~b (nov-b), junak~b (jum>) aj. 5.4.9.2.4.3 Lit. sufix -ininkas (nájř. varianta -inykas) tvoří sekundární substantiva (od substantiv): darbininkas (darbas), girininkas (girě) apod. Někteří ho spojují se sl. -bnik~b (*-iniko-): stsl. grěšbnik-b (grěch-b), č. lodník apod. Jiní hledají spojitost s germ, -ing-, -ung- (*-nko-): stsas. kuning (kunni), stangl. lytling (lytel) apod. 5.4.9.2.4.4 Sufix isko tvoří sekundární adjektiva v germ., bait, a sl.: gót. piudisks (piuda), sthn. irdisc (erda), lit. broliškas (brolis), dangiškas (dangus), stsl. mqžbskT> (mgžb), nebesbskT> (nebo) aj. Jinde je doložen jen sporadicky. 5.4.9.2.5 Sufix no (sno) tvoří primární jména, substantiva i adjektiva. Substantiva: svapna-, ř. hupnos, lat. somnus, stsev. svefn, lit. sapnas, stsl. s"bm> (swep- „spát"), lat. gránum, gót. kaúrn, stsl. znno (izol.), sti. trna-, sthn. dorn, stsl. trbm> (izol.), sti. dána-, lat. donům (do-), sti. stkána-, lit. stonas, stsl. stan-b (stá-) apod. Adjektiva: sti. purna-, lat. plmus, gót. fulls, lit. pilnas, stsl. pHn-b (pelHx- „plnit"), sti. kršna-, stprus. kirsnan, stsl. črbn-b (izol.), lat. dignus (decet), lat. planus, lit. plonas (pelH2-„být široký") apod. V ii., germ, a sl. se pomocí sufixu no, eno, ono tvoří participia préterita (§ 8.7.7.2). 5.4.9.2.5.1 Sufix ino (tematizované in — § 5.4.4.4) tvoří adjektiva, zčásti primární, většinou sekundární: sti. ajina- (aja-), i. phěginos (phěgos), hěmerinos (hěmerá), lat. fáginus (fágus), věrnus (věr), lit. tekinas (tekěti), auksinas (auksas), medinis (medis), stsl. bogo-borbn-b (borjo), želězbn-b (železo), zimbn-b (zima) apod. 5.4.9.2-5.2 Sufixy áno, ěno, mo. tvoří sekundární adjektiva (někdy substantivizovaná): sti. navina- (nava-), lat. urbánus (urbs), divinus (dívus), equinus (equús), gót. gulpeins (gulp), sthn. swinin (swín), lit. ligonas (liga), kalnénas (kalnas), stsl. bratan-b (braťb), kostem, (kostb), materin-b (mati) apod. V baltských a slovanských j. mají substantiva tvořená pomocí *ino nezřídka charakter singulativ: lit. kaimynas (kaimas), stsl. vojin-b (vojb) apod. 5.4.9.2.6 Sufix mo (srno) je obsažen v nevelkém počtu primárních jmen: sti. dhuma-, ř. ťhumos, lat. -fúmus, lit. dumai, stsl. dym-b (dheuH- „foukat"); sti. gharma-, lat. formus, gót. warm (gwher- „být horký"); sthn. heim, lit. kiemas (izol.); av. arama-, ř. armos, lat. armus, sthn. arm, stsl. ramo (izol.) aj. Sufix mo a jeho konglutináty slouží též ke tvoření superlativů (§ 5.6.3.5) a řadových číslovek (§ 6.3.4). L 5.4.9.2.7 Sufix ro je obsažen ve značném počtu primárních substantiv: sti. vira-, |- lat. vir, gót. waír, lit. vyraš (izol.), ř. tauros, stprus. tauris, stsl. tur-b (izol.), sti. ajra-, I ř. agros, lat. ager, gót. akrs (izol.), ř. doron, stsl. dan (dati), lat. puer (sti. putra-), I membrum (sti. mamsa-), stsl. kur~b, bedro, aj. — Méně častá jsou primární substantiva f • tvořená sufixem lo (slo) (v indoíránštině nelze ro a lo rozlišit — § 3.2.1.1): ř. phúlon k (bheuH- „vznikat"), lat. vinculum (vinció), lit. aulas (auti), mokslas (mokěti), stsl. m dělo (děti), máslo (mazati) aj. I 5.4.9.2.7.1 Velmi hojná jsou primární adjektiva tvořená sufixem ro: sti. rudhira-, 1 ř. eruthros, lat. ruber, stsl. r-bdr-b (izol.), ř. akros, lat. acer, lit. aštrus, stsl. ostr-b i (ak- „být ostrý"), sti. sthira-, sthn. star, lit. storas, stsl. stan (stá-), ř. makros, lat. I macer, sthn. magar (av. mas-), ř. mikros (izol.), lat. in-teger (tango), gót. baítrs (beitan), If lit. tikras (tikéti), stsl. mokr-b (močiti) apoď. — K sufixům ero, tero srov. § 5.6.3.4. ■ 5.4.9.2.7.2 Méně hojné je tvoření adjektiv sufixem lo a jeho konglutináty: ř. megalo-, gót. mikils (sti. mah-), got.'Mils, stprus. kailu-, stsl. cěl-b (izol.), ř. tuphlos (izol.), deikelos (deiknumi), mimělos (mimeomai), lat. amplus (*am-lo-), lit. veiklus (váUi), stsl. tepťb (topiti), mil-b (lat. mltis) apod. Ve slovanských j. byla slovesná adjektiva tvořená sufixem lo paradigmatizována jako participia prét. akt. (§ 8.7.7.6). 5.4.9.2.7.3 Sekundární substantiva tvořená Z-ovými sufixy mají nezřídka deminu-tivní význam: sti. vršala- (vršan-), i. arktulos (arktos), lat. porculus (porcus), rěgulus (rěx), rotida (rota), claviculus (clavis, ko + lo — § 5.4.9.2.4.1), gót. barniló (bam), magula (mágus), lit. tevelis (tevas), dievulis (dievas), duktelé (dukte) apod. (v litevštině je tento typ deminutiv nejčastější, ve slovanských j. naproti tomu zcela chybí). 5.4.9.2.7.4 Paralelní sufixy tro, tlo, dhro, dhlo (trä, tlä, dhrä, dhlä) tvoří abstrakta, kolektiva, zejména však nomina loci a instrumenti. V jednotlivých ide. jazycích" ' je vždy doložena jen část těchto sufixů: ii. tro (resp. tlo), ř. tro, dhro, lat. tro, tlo (> -culum), dhlo (> -bulum), germánské poměry jsou v důsledku posunutí souhlásek nejasné, v balt. je doloženo jen tlo (> -klas), v sl. jen dhlo (ve stopách i tro). Příklady: sti. srotra- (éru-), patra- (pá-), aritra- (arH-), ř. lektron (legh-), arotron (aroô), metron (sti. mimäti), arthron (arariskô), lat. arätrum (arô), claustrum (claudô), spectäculum (spectô), vehiculum (vehô), vocabulum (vocô), fabula (färi), stangl. rôdor (rôivan), sthn. nadala (näu), lit. arklas (arti), ženklas (žinoti), sekla (séti), stsl. větn (véjati), č. rádio (orati), šidlo, mýdlo apod. 5.4.9.2.8 Sufix wo je obsažen v nevelkém počtu primárních jmen, nezřídka izolovaných: sti. asva-, lat. equus (izol), lat. arvum, servus (izol.), lit. kalvis (kalti), stsl. stav-b (stati), gněvb (gniti) apod. Adjektiva obsahující sufix wo označují většinou barvy, celost apod.: sti. syäva-, stsl. sívt>; \at.fulvus; sthn. falo, lit. palvas, stsl. plavb; sti. sarva-, ř. (ion.) oulos, lat. salvus; lat. laevus, stsl. lěv-b aj. 5.4.9.2.8.1 Sufixy ewo, owo, äwo, iwo (ä) tvoří jak primární, tak i sekundární jména různých významů: sti. kesava- (kesa-), lat. annuus (annus), captwus (captus), lit. * žinovas (žinoti), senové (senas), gimdyvé (gimdyti), stsl. rabovb (rab-b), dělavb (dělati), g ljubivb (ljubiti), črbviwb (cnvb) aj. 1 5.4.9.2.8.2 Sufix t(u)wo, t(u)wä (§3.2.4.1) tvoří primární i sekundární substantiva 1 (abstrakta apod.): sti. devatva- (deva-), gót. piwadw (pius), lit. šautuvas (šauti), 1 virtuvé (virti), senatvě (senas), stsl. žetva (žeti), britva (briti) aj. Složitější podoby tohoto -í sufixu -bstvo, -bstvbje jsou v sl. velmi produktivní: stsl. božbstvo (bogT>), ženbstvo 9 (žena), cěsarbstvbje (cěsar-b) apod. m 5.4.9.2.9 Sufix so (sa) je obsažen v nevelkém počtu primárních jmen — výrazů 1 pro zvukové efekty, názvů zvířat apod.: sti. bhäšä-, lit. balsas, garsas, stsl. glas>b 'M (bhol-, gpl- apod.), av. sraoša-, stsl. slucht (kleu-), lat. collum, gót. hals (iz.), sthn. M lahs, luhs, fuhs, stsl. kgs-b (lit. kandu), směch-b (smějo, smbjati se), spěch-b (spéti), 1 duch*b (dunqti), ř. hauos, lit. sausas, stsl. such~b (izol.) aj. m 5.5 Pozdější vývoj deklinace v indoevropských jazycích V pozdějším vývoji deklinace se projevují zejména tyto tendence: 1° Splývání pádových funkcí (synkretismus), vedoucí kredukci počtu pádů, příp. k úplnému zániku kategorie pádu. 2° Vznik nových pádových forem aglutinací postpozicí, příp. vznik nové deklinace. 3° Tendence k odstranění alomorfismu, vedoucí ke snížení počtu deklinačních tříd. 4° Vznik členu (kategorie určenosti). 5.5.1 Pádový synkretismus (zmenšování počtu pádů) je způsobován různými faktory: a) hláskovým vývojem, b) konkurencí pádů v některých syntaktických vazbách, c) konkurencí prostých pádů a předložkových vazeb. — Hláskový vývoj c\ (změny na konci slova — §§ 3.4.4m) podstatně přispěl k destrukci pádového systému 1 v mnoha ide. jazycích. Tak např. ztráta koncového -m vedla v lidové latině ke splynutí akuzativu s ablativem sg. Ve slovanštině způsobil hláskový vývoj už v prehistorické době zánik rozdílu mezi nominativem a akuzativem sg. ve většině deklinací (-os, -om > --b apod.). Podobně tomu bylo v germánských j. — Konkurence Ji genitivu a dativu v jistých vazbách vedla k zániku dativu v indoíránských j. (už v stpers.!). — Ještě častěji docházelo ke konkurenci prostých pádů a předložkových H vazeb. Jak vyplývá z výkladu v §§ 5.1.3n., plnily prosté pády v ide. období funkce nejrůznějších určení místních, časových aj. Tento stav je ještě do značné míry uchován ve starších ide. jazycích (bezpředložkový lokativ, směrový akuzativ apod.). Předložky (příp. postpozice) měly v ide,, období spíše charakter příslovcí, nevytvářejících těsné vazby se substantivy a modifikujících pouze význam pádů (tento stav je ještě dobře uchován ve védštině, kde předložky stojí volně ve větě, nejsouce vázány ani na jmenný tvar, ani na sloveso). Tato situace se postupně změnila: vznikaly vazby jednotlivých předložek na konkrétní pády, v nichž se těžiště významu přenášelo na předložku (předložka se pojí s pádem ...). Tyto vazby začaly konkurovat prostým pádům a vytlačovaly je namnoze z užívání. V novějších sl. jazycích takto zanikl bezpředložkový lokativ. V lidové latině konkurovala vazba s předložkou dě genitivu, vazba s předložkou ad dativu; tato konkurence byla jednou z příčin zániku příslušných pádů v románských j. Podobně byl v nové řečtině nahrazen předložkovým spojením dativ a do jisté míry i genitiv. Další příklady tohoto druhu by bylo možno uvést z germánských j. i odjinud. 5.5.1.1 Uvedené faktory vedly k zániku deklinace v některých ide. jazycích: ve většině novoíránských j., v románských j., v novokeltských j., v angličtině a severogermánských j., v bulharštině aj. V řečtině se pádový systém zredukoval na tři pády. Z germánských j. uchovává systém čtyř pádů němčina a islandština. Nejlépe uchovaly ide. pádový systém baltské a slovanské jazyky (s výjimkou bulharštiny a makedonštiny): 6—7 pádů. 5.5.1.2 Některé ide. jazyky, ztrativší — zcela nebo z největší části — starou deklinaci, vybudovaly si novou vícepádovou deklinaci: novoindické j., osetština (íránský j.), arménština a tocharština. Táto nová deklinace vznikla srůstáním postpozicí s po- zůstatky starých pádových forem. Patrně tu šlo o vliv neindoevropských substrátů — jazyků se složitým pádovým systémem: drávidských, kavkazských apod. Substrátovému vlivu lze přičíst i tendenci ke vzniku dalších lokálních pádů v litevštině (ve starším jazyce a v dialektech): ugrofinské j., s nimiž se baltské j. dostaly do kontaktu, mají velmi složitý pádový systém. 5.5.2 Jak již bylo zdůrazněno, vznikla mnohost ide. deklinací (a tím i alomorfismus pádových sufixu) fúzí kmenových zakončení s původně jednotnými pádovými sufixy. V historické době se projevuje opačná tendence: tendence ke zmenšení počtu alomorfů u jednotlivých pádů a tím snížení počtu deklinačních tříd. Děje se tak přenášením pádových koncovek nebo aspoň jejich připodobňováním. Tato tendence je zřejmě velmi starého data, jak o tom svědčí značně uniformní charakter deklinace v hethitštině. Necháme-li stranou specifickou situaci v tomto archaickém ide. jazyce (kde kupodivu ustupuje do pozadí tematická deklinace), můžeme konstatovat, že jsou preferovány jisté deklinační typy: vokalická deklinace před kon-sonantickou, v rámci vokalické pak o- a á-kmeny. Počet deklinačních tříd je v latině zredukován na pět (I. ä-kmeny, II. o-kmeny, III. souhláskové a í-kmeny, IV. u--kmeny, V. é-kmeny), v řečtině dokonce na tři (v třetí deklinaci splynuly i- a w-kmeny se souhláskovými kmeny). V germánštině je silně potlačena konsonantická deklinace s výjimkou w-kmenů, jež naopak zaznamenaly velkou expanzi. Ve slovanštině je souhlásková deklinace rovněž na ústupu: r- a w-kmeny jsou dochovány jen ve zbytcích, poněkud lépe jsou dochovány s- a wr-kmeny. Ještě méně zůstalo ze souhláskové deklinace v litevštině (hlavně w-kmeny). V pozdějším vývoji tato redukce pokračovala: v lidové latině zanikla IV. a V. deklinace, rozdíly mezi zbývajícími třemi deklinacemi ještě přežívají ve staré francouzštině, v novější době však mizí úplně (srov. jednotné tvoření plurálu ve franštině, španělštině aj.). Z germánských j. uchovává němčina až do současné doby rozdíl mezi samohláskovými a w-kmeny (silná a slabá deklinace). Ve slovanských j. splynuly w-kmeny s o-kmeny, z i-kmenů se uchoval jen nevelký počet feminin, ze souhláskových kmenů přežívají jako zvláštní typ jen (w)ř-kmeny. Nadto se projevuje tendence ke sblížení deklinace zbylých typů: např. ruština má v dat., lok. a instr. pl. jednotné koncovky pro všechny typy. 5.5.2.1 Současně s tendencí ke-zjednodušení deklinace (ke snížení počtu deklinačních tříd) se někde projevuje tendence k výraznějšímu rozlišení jednotlivých rodů, k nahrazení principu kmenového zakončení rodovým principem. Již v sanskrtu, uchovávajícím bohatství ide. deklinací, se projevila tendence vyjádřit rodové rozdíly koncovkami, tj. především vytvořit jednotný systém pádových koncovek pro femi-nina. Výrazně se rodový princip uplatňuje v novějším vývoji deklinace v němčině a ve slovanských j. — tendence, aby pro každý rod byl jen jeden vzor. 5.5.3 V některých ide. jazycích vedl vývoj ke vzniku nové gramatické kategorie — Tirčenosti. Substantivum, označující věc již známou (o níž se již mluvilo), bylo závazně spojováno s ukazovacím zájmenem, jež bylo takto gramatikalizováno ve funkci členu. Ze starých ide. jazyků má člen pouze řečtina. V pozdějším vývoji ide. jazyků je vznik členu do značné míry spjat s destrukcí indoevropské deklinace: kategorie určenosti je příznačná především pro románské a germánské j. (ztrativší deklinaci). Totéž platí o bulharštině a makedonštině. V těchto jazycích pokročil vývoj ovšem ještě dále: člen přestal být samostatným slovem a změnil se v sufix. Podobně je tomu v rumunštině, albánštině, jakož i v severogermánských j. 5.5.4 Sledujeme-li vývoj jmenné flexe v ide. jazycích od nejstarší historické doby až po současnost, můžeme v něm — podobně jako ve vývoji zvukové stavby (§ 3.6) — shledat jisté společné rysy a tendence charakterizující jednotlivé fáze. .5.5.4.1 Staroindoevropské jazyky reprezentují syntetický a fiexívní typ v jeho nejčistší podobě. Jejich pády (v počtu 5—8) označují nejrůznější syntaktická spojení (většinou samostatně — bez předložek). Pádové morfémy mají několiic alomorfů (mnohost deklinačních typů). — Hláskové změny, nastavší ve středoindoevropské fázi, tuto původní situaci značně změnily. V některých ide. jazycích (střind., ř., sl.) došlo jen k nevelké Tedukci koncovek (ztrátě koncových souhlásek apod.) a zároveň k jistému omezení deklinačních typů (zejména v oblasti souhláskové deklinace). V jiných (germ., kelt., arm., toch.) byly hláskové změny na konci slov radikálnější (zánik krátkých samohlásek apod.); to mělo za následek vznik bezkoncovkových forem, namnoze také zmenšení počtu pádů a zmenšení počtu deklinačních typů. Na druhé straně vedly některé hláskové zníěny ke komplikacím: místo koncovkové flexe vzniká někde vnitřní flexe (anebo ji doprovází). Takovéto komplikace způsobila přehláska (t-ová a w-ová) v západogermánských a zejména severogermánských j.: stsev./aťfer (nom.) —fgior (gen.) —fedr (nom. pl.), land (nom. sg.) — Ignd (nom. pl.) apod. Mnohem rozsáhlejší komplikace vznikly ve staré irštině tzv. infekcí souhlásek (§3.6.2) a jinými kombinatorními změnami: stir. fer (nom.) —fir (gen.) —fiur (dat.) —fer n- (ak.) (srov. lat. vir, viň, vird, virům), stir. cw (nom.) —■ cow (gen.) —-coin.(dat.) 'atd. (srov. ř. huôn, kunos, huni atd.). — I přes tyto změny a přibývání předložkových vazeb zůstával celkový ráz (syntetičnost, flexívnost) v podstatě ještě zachován — na rozdíl od třetí skupiny středoindoevropských j. (rom., středoírán.), kde pronikavá redukce koncovek (spolu s dalšími faktory — § 5.1.5) vedla již v této fázi k téměř úplnému zániku deklinace a rozvoji análytičnosti. — V novoindoevrop-ské fázi zachvátil tento trend i další ide. větve, a to namnoze již bez přímé souvislosti s redukcí koncovek: většinu germánských j., novokeltské j., bulharštinu a make-donštinu. Jiné novoindoevropské j. tendují (po úplné nebo částečné ztrátě staré deklinace) k aglutinačnímu typu: novoindické j., osetština, arménština (do jisté míry také rumunština a albánština); srov. § 5.5.1.2. Původní ide. stav (ovšem ve více nebo méně zjednodušené podobě uchovávají vedle vysoce konzervativních baltských j. (srov. §3.6.3) slovanské j. (většina), novořečtina, islandština a němčina. LITERATURA (§§5.4—5.5.4.1) Barschel B., Bemerkungen zur Distribution der beiden Typen der i- und M-Stämme. (in) Studien zur allgem. und vergl. Sprachwissenschaft (Jena 1976), s. 59—72 Benveniste E., Origines de la formation des noms en indo-europeen (Paris 1935) Benveniste E., Noms d'agent et noms d'action en indo-europeen (Paris 1948) Chantraine P., La formation des noms en grec ancien (Paris 1933) Juret A. C, Formation des noms et des verbes en latin et en grec (Paris 1937) Kluge F., Nominale Stammbildungslehre der altgermanischen Dialekte (Halle 19263) Otkupscikov J. V., Iz istorii indoevropejskogo slovoobrazovanija (Leningrad 1967) Otr?bski J., Gramatyka jezyka litewskiego II. Nauka o budowie wyrazöw (Warszawa 1965) Petersson H., Studien über die indogermanische Heteroklisie (Lund 1921) Porzig W., Die Namen der Satzinhalte im Griechischen und Indogermanischen (Berlin 1942) Schmidt K. H., Das idg. Kasusmorphem und seine Substituenten. (in) Flexion und Wortbildung (Wiesbaden 1975), s. 268—286 Strunk K., Horizontale Verkettung und vertikale Flexion in indogermanischen Sprachen, (in) Flexion und Wortbildung (Wiesbaden 1975), s. 296—324 Wackernagel J.—Debrunner A., Altindische Grammatik II.2. Nominalsuffixe (Göttingen 1954) 5.6 Adjektivum. Jmenný rod Mezi substantivy a adjektivy zpočátku nebylo formálního rozdílu; teprve postupně se jednotná kategorie „nomen" rozštěpila na dvě subkategorie. Tento vývoj začal už v ide. období a pokračoval pak různě v jednotlivých ide. dialektech. — Adjektivum se liší od substantiva po stránce morfologické v trojím ohledu: 1° Závazným označováním kategorie rodu, zejména rozdílu mezi m. (n.) a f. — 2° Zvláštnostmi v deklinaci. — 3° Paradigmatickým tvořením zvláštních odvozenin označujících vyšší stupeň vlastnosti (komparací). 5.6.1 Jakým způsobem se u indoevropských jmen označuje rozdíl mezi maskulinem a neutrem, bylo již ukázáno v §§ 5.2n.; to platí jak pro substantiva, tak i pro adjektiva. Konstatovali jsme mj., že tento rozdíl byl — alespoň zčásti — označován pádovými sufixy .^Rozdíl m. (n.) : f, naproti tomu v ide. období pádovými sufixy označován nebyl, byl však signalizován derivačními sufixy. To platí o většině adjektiv, jakož i o části substantiv; u zbývajících zůstával rozdíl m. (n.) : f. bez formálního označení. Přechylování substantiv a tvoření ženských forem adjektiv se děje v jednotlivých ide. jazycích tímto způsobem: V sanskrtu slouží k přechylování substantiv nejčastěji sufix i, pouze u o-kmenů mu konkuruje d. o-kmenová adjektiva tvoří femininum zpravidla na o, ostatní na i (ale ve védštině tvoří w-kmenová adjektiva často f. na ü). U složenin (ve véd. i u nesložených adjektiv i- a w-kmenů) nezřídka f. nemá zvláštní formu. — V řečtině se o-kmenová jména přechylují převedením k á-kmenům, ostatní pomocí yajyd, příp. U (což je patrně rozšířené i). V řadě případů není pro f. zvláštní forma (dokonce i o-kmenová adjektiva mohou být 128 dvojvýchodná). V latině se o-kmenová substantiva nejčastěji přechylují převedením k á-kmenům, ostatní pomocí různých sufixů, např. ik, lna (oba obsahují i\) apod. o-kmenová adjektiva mají ä-femininum, ostatní zvláštní tvar pro f. zpravidla netvoří (jsou dvojvýchodná nebo jednovýchodná). — V baltštině se substantívni o-kmeny obvykle přechylují převedením k ä- nebo ě-kmenům (v tomto druhém případě může jít o staré yě/i); totéž platí o adjektivech, w-kmenová adjektiva (v lit. častá) a participia tvoří f. na ijyd. Ve slovanštině slouží k přechylování substantiv vedle jen řídce doloženého ä sufixy -ica (< *í-lcá), -yni (*-un-í/yd) apod. Adjektiva tvoří f. na d, participia (akt.) na ijyd. 5.6.1.1 Z nedostatečného formálního rozlišení m. a f. ve starých ide. jazycích (dvojvýchodná adjektiva atd.) a z úplného chybění feminin v hethitštině lze soudit, že v protoide. období byl rozlišován toliko dvojí rod:, životný a neživotný (§ 5.3.2, 5.3.9). Takováto situace je v řadě neindoevropských jazyků (drávidské; některé kavkazské j. apod.), v mnohých pak kategorie rodu (třídy) chybí úplně. I v těchto jazycích (např. uralských, altajských) ovšem dochází k přechylování substantiv, tj. k vytváření ženských protějšků k názvům mužských bytostí a samců zvířat. O gramatické kategorii rodu lze však mluvit teprve tehdy, když se tyto formální rozdíly projevují i u jiných slovních druhů než u substantiv (u zájmen, adjektiv), tzn. když v daném jazyce existuje gramatická shoda (kongruence). 5.6.1.2 Struktura typických femininních sufixů dává tušit, že „sufixem" tu původně bylo pouhé //: to splynutím s kořenovým zakončením A, I, V (§ 4.6.5.2) dalo d, l, u. Toto H zjevně patřilo do třídy „determinativů" (§ 4.6.3). Jména rozšířená o tento determinativ nemohla primárně přibírat další determinativy: tím vysvětlíme chybění nominativního s u ä- a i-kmenů (§§ 5.4.8, 5.4.8.3; sigmatické nominativy části í-kmenů a w-kmenů v indoíránštině jsou sekundární). Co se týká funkce, je třeba konstatovat, že jména těchto typů patří v historických ide. jazycích v podstatě do tří sémantických kategorií: abstrakta, kolektiva a názvy ženských bytostí; srov. dále § 5.6.1.4. Pokud se týká poslední funkce, můžeme — s jistou rezervou — říci, že k přechylování protoide. substantiv sloužil determinativ H, připojený ke koncové samohlásce kořene (kmene). Původní stav byl ovšem záhy narušen tím, že v době po redukci neprízvučných vokálů (anebo snad ještě před ní) se zakončení iH začalo šířit jako znak feminina na úkor zakončení aH a uH. Přitom došlo k jeho kontaminaci se zakončením aH: tak vysvětlíme vznik alternujícícho sufixů yaH ~ iH ( > yd ~ i), jenž se stal hlavním prostředkem přechylování substantiv. 5.6.1.3 Počátky ko ngruence v ide. jazycích lze klást ještě do doby před vznikem feminina, kdy existovaly toliko dva rody. Přívlastkové odjektivum začalo přibírat pádové sufixy (rozlišené co do rodu — §§ 5.2n.) podle řídícího substantiva. Toto přebírání sufixů řídícího substantiva se pak rozšířilo i na element H, sloužící k přechylování substantiv: tím došlo ke gramatikalizaci třetího rodu (feminina). K masku-linům na o tudíž původně patřilo femininum na d (.< oH), k maskulinům na i fem. na i (< iH), k mask. na u femininum na u (< uH). Tento stav je ještě do značné míry uchován ve védštině. Kongruence adjektiva se substantivem f. byla'patrně dlouho fakultativní, jak o tom svědčí dvojvýchodnost četných adjektiv ve starých ide. jazycích. Adjektiva o-kmenů si uchovala původní způsob tvoření feminina (ä), kdežto u ostatních typů převládlo tvoření f. pomocí sufixu ijyä, převzatého od substantiv (§ 5.6.1.2). Na druhé straně došlo u substantivních o-kmenů k opětovné expanzi přechylování pomocí ä — právě pod vlivem poměrů u adjektiv. 5.6.1.4 Závěrem těchto úvah o genezi kategorie rodu v indoevropských j. je třeba se zamyslet nad_funkcí determinativu H. Významy, s nimiž se později setkáváme u forem jím tvořených, se dají nejsnáze odvodit z původní funkce „sociativní" (tedy H — lat. -cum v nóbiscum ,,s námi" apod.): 1° (kůň) s koněm = koňstvo (kolektivum) 2° s koněm = příslušející koni (k druhu „kůň") klisna (femininum) 3° s koněm = příslušející koni (určitému koni) -> koně (genitiv) V tomto třetím případě máme na mysli tvar na -í (< -iH), fungující v latině a kelt-štině jako genitiv sg. o-kmenů (§§ 5.3.8.1, 5.4.9). Laryngální determinativ je obsažen také v sufixu instrumentálu sg. (§ 5.2.1.6), jehož funkce se dá vyvodit z výše uvedeného „sociativního" významu. Jako znak instrumentálu jsme sice rekonstruovali Hi, relevance protoide. rozdílu H\ : Hz je však problematická a nadto typický femininní sufix v latině (a litevštině?) obsahuje právě tuto laryngálu (§5.4.8.4). Není tedy vyloučeno, že všechny uvedené tvary mají koneckonců společný původ. 5.6.2 JRozdílů v deklinaci mezi substantivy a adjektivy původně nebylo: tento stav je ještě uchován v indoíránštině a řečtině, kde pro obě subkategorie platí tatáž paradigmata. V latině je jen nevelký rozdíl, a to u adjektiv 3. deklinace. Spočívá hlavně v tom, že v ablativu sg. byla u substantiv preferována koncovka souhláskových kmenů -e, u adjektiv koncovka i-kmenů -I (< *-íd); jsou ovšem četné výjimky. V Později doložených ide. jazycích je už výrazný rozdíl mezi substantívni a adjektivní deklinací. V germánských a baltských j. spočívá především v tom, že adjektiva přejala v rozsáhlé míře koncovky ukazovacích zájmen (§ 7.1.2): m. sg. nom. ak. dat. lok. pl. nom. gen. dat. gót. (blinds) blindana blindamma blindai blindaizó blindáim lit. (geras) (gera) geram gerame geri (ge.ru) geriems atd. Počátky této inovace jsou ovšem staršího data. Jak už bylo ukázáno v §5.4.9.1, byly některé zájmenné koncovky přejaty i do deklinace substantiv. Nadto existuje v ii., lat. a sl. skupinka adjektiv abstraktního významu („všechen", „celý" apod.), jež mají v některých pádech zájmenné koncovky :— tzv. zájmenná adjektiva (ad-jektivalia): sti. visva- (dat. viévasmai atd.), anya-, eka- aj., lat. tôtus (gen. tótíus, dat. toň), alius, Hnus aj., stsl. vbsb (gen. vbsego), in-b aj. 5.6.2.1 Pro adjektiva v balt. a sl. je charakteristická ještě další inovace: vznik ^lpžené deklinace ad j ektiy.J .yedle jednoduchých („jmenných") pádových forem adjektiv (s normálními pádovými koncovkami substantiv, resp. zájmen) existují paralelní tvary složené, vzniknuvší spojením (aglutinací) jednoduchých pádových forem s pádovými formami zájmena^*^o- 0 7.5): m. f. lit. stsl. lit. stsl. sg. nom. gerasis dobrých) geroji dobraja gen. gerojo dobrajego gerosios dobryjq dat. gerajam dobrujemu gerajai dobrěji ak. geraji dobryj b gerqjq dobrpjo pl. nom. gerieji dobrii gerosios dobryje gen. geruju. dobryidi-b geru.jn dat. geriesiems dobryim-b gerosioms ak. geruosius dobryje gerasias dobryjq atd. Toto závazné spojování jména se zájmenem lze srovnat se situací, jež je v řečtině / a řadě novějších ide. jazyků (§ 5.5.3): v jisté vývojové fázi baltských a slovanských ' j. patrně existovala kategorie určenosti (lit. složené tvary adjektiva dodnes uchovávají síopy"původního významu). Není vyloučeno, že se tu projevil vliv indoíránských j. (§ 1.3.6). V íránských j. stojí u přívlastkového adjektiva nezřídka zdánlivě redundantní zájmeno ya- (av.. ..ažim srvärdm y im aspogardm ndrdgardm y im mšavant&m...). 5.6.2.2 Dvojí deklinace adjektiv je dále v germánských j.: vedle zmíněného už způsobu skloňování — zčásti s koncovkami substantiv o- a a-kmenů, zčásti se zájmen-nými koncovkami úsilná" deklinace) — existuje u většiny adjektiv ještě druhý ' způsob, kdy adjektivum má koncovky w-kmenových substantiv („slabá" deklinace): silná slabá d. silná sg. ňom. gen. ak. blindis blindana blinda blinda blindins blindaizôs blindan blinda atd. slabá d. blinda blindôns Způsob užívání n-ových forem germánského adjektiva (ve spojení s demonstrativy apod.) nasvědčuje tomu, že i v tomto případě jde o „určené" formy. Snad je tu nepřímá spojitost s obdobnými jevy v baltštině a slovanštině: může jít o uplatnění společné tendence^ ovšem s použitím různých formálních prostředků. 5.6.3 Ve většině ide. jazyků existují paradigmatické tvary adjektiv, vyjadřující vyšší stupeň dané vlastnosti a užívané bud" samostatně („velmi krásný", „překrásný" apod.) anebo v ustálených syntaktických spojeních vyjadřujících srovnání („krás- nější", „nejkrásnější"); odtud termín „komparace" (kdežto český termín „stupňování" se vztahuje k prvnímu úzu). Pro tento druhý úzus většina neindoevrop-ských j. nemá zvláštní formy (vyjadřuje srovnání prostě syntaktickou vazbou); to platí i o některých ide. jazycích: hethitština a arménština zvláštní formy pro komparaci nevytvářejí. 5.6.3.1 Indoíránština a řečtina rozlišují tzv. primární a sekundární komparaci. Primární komparativy a superlativy se tvoří od kořene, přičemž základní adjektivum od téhož kořene („pozitiv") nezřídka chybí (v řeckých gramatikách se takovéto komparativy a superlativy obvykle přiřazují k pozitivům tvořeným od jiného kořene). Sufix primárních komparativů má podobu sti. -(í)yas-, i. -ion (*-jôn), sufix superlativů podobu sti. -ištha-, ř. -istos: pozitiv komparativ superlativ sti. svádu- svädlyas- svädiéiha- hědus kědíon hědistos mazant-mazyah-mazišta- megas meizön megistos Sekundární komparativy a superlativy se tvoří od kmene základního adjektiva (pozitivu) přidáním sufixů sti. -tam- (komp.), -tama- (superl.), ř. -teros (komp.), -tatos (superl.): pozitiv nava-komparativ navatara-superlativ navatama- neos neôteros neötatos 5.6.3.2 V ostatních ide. jazycích existuje toliko jeden způsob tvoření komparativů a superlativů; ty se nejčastěji tvoří od kmene pozitivu, jen v několika málo případech "mají vedle sebe pozitiv od jiného kořene (nepravidelné stupňování). To platí zejména o adjektivech nejobecnějšího významu: „velký", „malý", „dobrý" apod. V latině se tvoří komparativ sufixem -ior, superlativ sufixem -issimus nebo *-simus, nepravidelné superlativy sufixy -simus nebo -timus: longus — longior — longissimus, dcer — acrior — ácerrimus, bonus —melior— optimus, malus — peior — pessimus apod. V gótštině (a obdobně v jiných germánských j.) má komparativ sufixy -iza, -dza, superlativ -ists, -ôsts: hardus — hardiza — hardists, góps — batiza — batists apod. V litevštině je stupňování adjektiv naprosto pravidelné; komparativ se tvoří sufixem -esnis, superlativ sufixem -iausias: geras — geresnis — geriausias apod. Praslovanský sufix komparativů lze rekonstruovat v podobě *-{ě)jbš- (stsl. nom. m. bohjb, n. bolje, gen. bohša atd.); pro superlativ není zvláštní forma (tvoření pomocí prefixu je ^pozdějšího data). 5.6.3.3 Společným majetkem indoevropských jazyků je pouze komparativní sufix ^(i)yos (k i srov. §§3.2.4, 3.2.4.1), doložený v této podobě v latině (r vzniknuvší podle § 3.4.1.5.3 v intervokalické pozici se rozšířilo i do nominativu sg. m.), řečtině (v dubletách ak. sg. m. hédlô < *-ws-a, nom. pl. m. Mdíous < *íos-es apod.) a v indo-íránštině (sti. i v běžném iyas je nejasné). Za jeho ablautové varianty se pokládají _M^resp. *yes, rozjpeaé v řečtině, germánštině a litevštině o w-ový sufix, ve slovanštině (a baltštině) o sufix *yo: *-is-on- > ř. -ion-, gót. -izan-, *-yes-n-yo- > lit. -esni-(jen lit.!), *-is-yo- > sl. -jbš- apod. Oslabená podoba *is je dále součástí superlativ-ních sufixů *-isto- (ii., ř., germ.) a lat. -issimus (is + s°mo). 5.6.3.3.1 Sufix *(i)yos původně netvořil — jak se zdá — komparativy v pravém slova smyslu; formy tvořené pomocí tohoto sufixů měly spíše charakter dativů. Tomu nasvědčuje především stav ve védštině, kde formy na (i)yas (ištha) mají v mnoha případech charakter intenzivních činitelských jmen, tvořených přímo od slovesného kořene: taňyas- (tarati), yajiyas- (yajati), deštha- (dadáti) apod. Tento význam je patrně původní, kdežto typický význam komparativů vznikl teprve přiřazením k jistému pozitivu, tj. adjektivu tvořenému od téhož kořene jiným derivačním sufixem — u, ro apod. (a ovšem užíváním ve srovnávacích konstrukcích, kde se předtím vystačilo s „pozitivem"). Co se týká struktury, skládá se yos patrně z důrazového i (srov. § 8.4.3) a významově prázdného os/es, identického se sufixem s-kmenů (§§ 5.4.3.1—2) a snad i s plurálním sufixem -es (§ 5.3.4). Nasvědčuje tomu mj. okolnost, že také komparativní yos nepodléhá (při skloňování) ablautovému oslabení. V tom případě by ovšem is představovalo samostatný sufix (i + s — kumulace determinativů, srov. tvoření slovesných intenzív, § 8.4.1.3). 5.6.3.4 Sufix sekundárních komparativů *tero je mimo indoíránštinu a řečtinu doložen neparadigmatickými útvary typu lat. interior, exterior, posterus, ulterior aj., sthn. aftaro, hintaro aj. Adjektiva obsahující sufix tero zpravidla označují polohu předmětu v protikladu k jiné věci. Tento moment protikladnosti shledáváme i u substantiv tvořených sufixem tero: sti. aévatara- (x asva-), lat. mátertera (x mater) apod. Odtud lze vysvětlit i komparativní význam. Paradigmatizace sufixů tero ve funkci komparativního příznaku představuje zřejmě společnou inovaci východo-indoevropských jazyků. 5.6.3.5 superlatívni formy vesměs představují produkt pozdějšího vývoje. Východo-indoevropské j. paradigmatizovaly v této funkci formy na isto (ta je ovšem i v germánštině) a t°mo (> sti. tama, ř. -tatos s t patrně analogickým podle -istos). Formy s *t°mo, jakož i s paralelními sufixy *s°mo a *°mo fungují jako superlativy v italických a keltských j. Jde o sufixy podobného charakteru jako svrchu zmíněné *tero (ero); často se s nimi setkáváme v adjektivech označujících polohu apod.: sti. antama-, lat. intimus, ultimus, proximus, gót. afiuma apod. Latina ovšem preferovala kongluti-nát *is-s°mo (§ 5.6.3.3). Zcela izolované je lit. -iausias. 5.6.3.6 V některých ide. jazycích přežily jednoduché formy komparativů a superlativu až do současné doby, jinde byly nahrazeny spojeními adjektiva s adverbii „více" a „nejvíce". Začátky tohoto vývoje lze pozorovat už v latině, kde se adjektiva na -ius, -eus stupňují tímto analytickým způsobem. V pozdějším vývoji románských j. tento způsob zcela převládl (staré formy jsou zčásti zachovány ve funkci elativů). Oermánské j. naproti tomu uchovaly jednoduché formy — bud" úplně (němčina), nebo aspoň zčásti (angličtina). Podobně je tomu v baltských a slovanských j., v novoperštině aj. LITERATÚRA (§§5.6—5.6.3.6) Agrell S., Zur Geschichte des idg. Neutrums (Lund 1926) Balász J., Gli interrogativi slávi e l'origine del genere nelľ indoeuropeo. (in) Annali deľ Istituto Orientale di Napoli — Sezione ling. VII (1966), s. 5—20 Erhart A., Zum Ursprung der idg. Komparative und der aind. in-Stämme. (in) AOr 24 (1956), s. 432—443 Fodor I., The Origin of Grammatical Gender, (in) Lingua 8 (1959), s. 1—41, 186—214 Priš 0., The Indo-European Comparative, (in) AOr 18 (1950), s. 170—188 Friš 0., The Indo-European Comparative Suffix ios and the Neuter Suffix os. (in) AOr 21 (1953), s. 101—113 Güntert H., Zur Geschichte der griechischen Gradationsbildungen, (in) IF 27 (1910), s. 1—71 Kurylowicz J., Inflectional Categories of Indo-European (Heidelberg 1964), s. 207—239 Lommel H., Studien über idg. Femininbildung (Göttingen 1912) Martinet A., Le genre feminin en indo-européen. (in) BSL 32 (1956), s. 83—95 5.7 Srovnání jmenné flexe nostratických jazyků Se jmennou flexí (tvořením pádových forem jmen pomocí sufixů) se setkáváme ve všech nostratických skupinách, ovšem v různém rozsahu: j. uralské vynikají velkým počtem pádových forem, j. altajské, drávidské, jihokavkazské a indoevropské patří k jazykům se středním počtem pádů, kdežto ze semitohamitských j. mají deklinaci jen některé semitské jazyky, a to jen tři pády. Eozdíly jsou ve struktuře pádových forem: indoevropské a semitské j. reprezentují ŕlexívní typ (numerus a pád jsou označovány spojitě), ostatní nostratické j. typ aglutinační (numerus a pád jsou označovány samostatně). Nostratická teorie klade počátky deklinace ještě do společného období a rekonstruuje některé „sufixy" označující číslo a pád: -Na (plurál životných jmen v ural., alt., jk. a sh.), -th (plurál neživotných jmen v ural., alt., jk., sh.), -n (nepřímý pád > genitiv; ural., alt., dráv., jk., sh.; v ide. uchován u heterokli-tických jmen — § 5.4.4.7), -mA (pád přímého objektu v ural., alt., dráv.; ide. akuza-tivní sufix -m), na (lokativ v ural., alt., dráv., jk., sh.; ide. předložka en/#), da (lokativ v ural., alt., dráv., jk., sh.; ide. sufix ablativu sg.) aj. Byly rekonstruovány též některé derivační sufixy: deminutivní lea, M (§ 5.4.9.2.4.1), adjektivní ÍA (§ 5.4.9.2.7.2)» j A (§ 5.4.9.2.2), -mA (§§ 5.4.9.2.6, 8.7.7.5; v semitohamit. j. prefix participií) aj. VI. Číslovky 6 Číslovky se vydělují jako zvláštní slovní druh hlavně na základě sémantických kritérií; z morfologického hlediska zvláštní kategorii netvoří, představujíce zčásti substantiva nebo adjektiva, zčásti adverbia. Pomineme-li adverbia „kolik", „několik", „málo" apod., můžeme konstatovat, že indoevropština (fáze 4) měla 12—15 základních kořenů označujících kvantitu; derivací a skládáním těchto kořenů se pak vytvářela slova k označení vyšších počtů, pořadí apod. Tyto základní kořeny jsou skryty v základních číslovkách 1—10, 100, resp. 1000. 6.1 Základní číslovky Základní číslovky ide. jazyků jsou zčásti nesklonná slova, zčásti substantiva (nerozlišující rod) nebo adjektiva (rozlišující rod). V některých případech se v kompozici objevuje zvláštní forma, odlišná od samostatných forem. 1: sti. ř. Ut. gót. lit. , stsl. m. eka- heis ünus dins vienas jedint (av. aeva-) f. mia üna dma viena jediná n. hen ünum din jedino komp. sa- he-, ha- sem- Společnou ide. formu nelze rekonstruovat. Západoide. jazyky mají kmen *oino-(je doložen též v ř.: oině „jednička na kostce"). Lit. v- je nejasné. V sl. nabylo pouhé im, význam „jiný"; jako základní číslovka je komponováno s elementem (j)ed-neznámého původu (ale ino-rog-b „jednorožec" apod.). — V ii. je *oiko-, *oiwo-(též v ř.: kyper. oivos „samojediný"). Řečtina má formy od koř. 4sem-, jinak doloženého jen v kompozitech (lat. simplex apod.) a číselných adverbiích (§ 6.4). 2: sti. ř. lat. got. lit. stsl. m. dvau duo duo twái du dwa f. dve duae twos, twa dvi . ďbVÍ komp. dvi- di- bi- (arm. erku, alb. dy, stir, dá, di, toch. A wu) Všechny ide. jazyky mají kořen s iniciálou d(u)w-. Kompoziční forma má vokalismus i, ohebné formy mají zakončení nom. du. o-kmenů a a-kmenů. sti. ř. lat. gót. lit. stsl. m. trayah treis trěs preis trys trbje f. tisrah tri n. trini tria tria prija tri komp. tri- tri- tri- sti. ř. lat. gót. lit. stsl. m. čatvärah tettares quattuor fidwór keturi četyre f. čatasrah keturios íetyri n. tatväri tettara éetyri komp. čatur- tetra- quadru- (arm. erkh, alb. tre, stir. tri, teoir, toch. A tre) Ide. kořen treijtri; sklonění t-kmenové. Indoíránské femininum má protějšek v stir. teoir. Soudí se, že jde o složeninu s koř. sor- „žena": *tri-sor- > Hisor- (disimilace). 4: (arm. čorkh, alb. katěr, stir. cethir, cetheoir, toch. A étwar) Ide. kořen *kwetwor— kwetur— kwetwf- (tato podoba v kompozitech). Původně asi nesklonná forma; tento stav uchovala latina, jinde se vytvořila flexe (r-kmen). Indoíránské f. má protějšek v stir. cetheoir; vykládá se stejně jako tisrah (*kwetwro-sor-> *kwetosr-). Ke germ./- srov. § 3.4.1.3.4. 5 : sti. panéa, ř. pente, lat. quinque, gót. fimf, lit. penki, stsl. petb (arm. hing, alb. pese, stir. coíc, toch. A pän) Ide. nesklontíé *penkwe. Deklinace (ii. aj.) je druhotná; k balt. a sl. tvarům srov. § 6.1.2. V lat. a germ. zřejmě došlo k dálkové asimilaci, ovšem různého směru: *penkwe > *kwenkwe (lat. quinque, stir. coíc) nebo *pempe (gót. fimf). 6 : sti. šat, ř. heks, lat. sex, gót. saíhs, lit. šeši, stsl. šestb (arm. vec, alb. gjashtě, stir. sé, toch. A šäk) Rekonstrukce ide. formy je obtížná. Vzhledem k sti., balt. a sl. š- nelze jako iniciálu rekonstruovat pouhé s-; fakta dalších ide. jazyků (av. xšvaš, dór. veks, kymer. chwech aj.) ukazují na souhláskovou skupinu *ksw-, jež patrně podléhala sandhiovým zjednodušením (§3.4.4.8). Původně nesklonný tvar; k balt. a sl. tvarům srov. §6.1.2. 7 : sti. sapta, ř. hepta, lat. septem, gót. sibun, lit. septyni, stsl. sedmb (arm. ewthn, alb. shtatě, stir. secht[n-], toch. A špät) Ide. nesklonné *sepťm; k balt. a sl. tvarům srov. § 6.1.2. 136 8 : sti. aštau, i. okto, lat. octa, gót. ahtáu, lit. aštuoni, stsl. osmb (arm. míA, alb. tetě, stir. oc/íč[w-], toch. A okat) Ide. nesklonné *oAíí5(w); k balt. a sl. tvarům srov. § 6.1.2. 9 : sti. nava, ř. ennea, lat. novem, gót. mww, lit. devyni, stsl. devetb (arm. mn, alb. nandě, stir. noí\n-~\, toch. A ww) Ide. nesklonné *newn. V ř. protetické e- neznámého původu. Balt. a sl. je analogické podle následující číslovky 10; srov. dále § 6.1.2. 10 : sti. dasa, i. deka, lat. decem, gót. taihun, lit. dešimt, stsl. áesgíb (arm. fasw, alb. dhetě, stir. deich[n-], toch. A safe) Ide. nesklonné *dekm(t). K sl. tvaru srov. § 6.1.2. 6.1.2 Jak už bylo naznačeno, byly číslovky 4—10 původně nesklonné. Již indo-evropského data bude konsonantická deklinace číslovky 4; deklinace ostatních základních číslovek je pozdějšího původu (zčásti je zachována původní nesklonnost). Zvláštní zmínky si zaslouží vývoj v baltštině a slovanštině: V litevštině jsou základní číslovky 4—9 rozšířeny o slovotvorný sufix *yo (8 nadto přejalo od sousedních číslovek jejich původní w-ové zakončení). Ve slovanštině nastoupily na místo původních tvarů základních číslovek 5—10 novotvary zpětně odvozené od řadových číslovek (§§ 6.3n.). Východiskem snad bylo 7: kontaminací hypotetického *setb (< *septm) a řadové číslovky sedm-b vzniklo sedmb, podle něhož pak vytvořeny z ordinálií další novotvary kardinálií. 6.1.3 Jako číslovky 11—19 původně asi sloužila kompozita s *dekm na druhém místě: ř. lat. gót. hendeka undecim dódeka duodecim trědecim quattuordecim fidwortaíhun sti. 11 ekädaéa 12 dvädaša 13 trayodaša 14 čaturdaša V baltštině místo toho nacházíme složeniny s -lika: lit. vienuolika „11", dvylika „12", trylika „13" atd. Toto -lika se spojuje s kořenem leikw- „zbývat"; odpovídající formy má ještě germánština, ale jen u „11" a „12": gót. áinlif, twalif. Slovanština má místo kompozit slovní spojení s předložkou na: stsl. jediná na desetb, ďbva na desetb atd. (podobně v ř. se spojkou kai: treiskaideka atd.). 6.1.4 K označení násobků deseti sloužily — jak se zdá — složeniny s kořenem Umt ~ liomt na druhém místě. Tento kořen zjevně souvisí se základní číslovkou „10": bud vznikl jejím zkomolením (v redukovaném tvaru dkmt > kmt), anebo jde o původní komt, které bylo ve výrazu pro „10" komponováno s elementem de- (§ 6.2.1). 137 í Výraz pro „20" obsahuje jako první člen element wi- (místo očekávaného *dwi-); značné rozdíly jsou mezi jednotlivými jazyky v zakončení prvního členu složeniny (3-) i v koncovce celého tvaru: sti. i. lat. 20 vimšati eikosi víginti • (av. visaiti) (aiol. vikati) 30 trimsat triakonta trígintä 40 čatvärimsat tettarakonta quadrägintä 50 pančasat pentěkonta quinquägintä Zatímco v ř. a lat. jsou tímto způsobem tvořeny i číslovky 60—90, užívá indoíránštiiia počínaje „60" abstrakt odvozených od základních číslovek sufixem ti (§5.4.6.4): sti. šašti-, saptati-, asíti- (!), naváti-. Germ., balt. a sl. užívají k označení násobků deseti slovních spojení s abstraktem „desítka" (gót. tigus, lit. dešimtis, sl. desetb): „20" gót. twai tigjus, stsl. ďbva deseti, „30" gót. prins tiguns (ak.), lit. trys dešimtys, stsl. tri deseti atd. (dalším vývojem vznikaly z těchto spojení jednoduché tvary: něm. zwanzig, č. dvacet atd.). Pro 70, 80, 90 však měly staré germánské j. výrazy jiné struktury (gót. sibuntěhund apod.). 6.1.5 Ide. výraz pro „100" je substantivum n.: sti. satam, ř. hekaton, lat. centům, gót. hund, lit. šimtas (m.), stsl. s-bto (alb. nji-qind, stir. cét, toch. A känt). Ř. he- je předpona, snad s významem „1". Nenáležité je sl. (čekali bychom -g-). 6.1.6 Pro „1000" nemají ide. jazyky společný výraz: sti. sahasra-, ř. khtlioi, lat. mílie, gót. pusundi, lit. túkstantis, stsl. tyseštja (stir. mile, toch. A wälts). Pro východo-indoevropské dialekty lze rekonstruovat substantivum *gheslo- nebo *ghesli-; sti. předpona sa- znamená patrně „1" (*sm-gheslo-; viz § 6.1.1), ř. khílioi (lesb. khellioi) < *ghesli + o. Týž kmen se snad skrývá i v lat. mílie < *smí-ghsli- (*smi — fem. od kořene sem- „1"). Germ., balt. a sl. výrazy patrně obsahují kořen tu- „silný, mohutný" jako první člen složeniny. Druhá část připouští dvojí výklad: 1° Jde o participium od koř. es- „býti": Hú-snt- > gót. pusundi. Sl. tvar je v tomto případě přejatý z germ. — 2° Jde o číslovku „100": Hú-kmt- > predslov. *tusent-. Germ. tvar v tomto případě pochází ze slovanštiny. Vysvětlení lit. tvaru činí v obou případech potíže (podivná souhlásková skupina). 6.2 Domněnky o původu slov fungujících jako číslovky Tyto domněnky (etymologie číslovek) jsou nerozlučně spjaty s úvahami o vývoji systému počítání v indoevropských jazycích. Tento systém je ve všech historických ide. jazycích decimální: jednoduché výrazy existují pro čísla 1—10, 100 a 1000. Takovýto dokonalý systém počítání ovšem nemohl existovat od prapočátku: lze právem soudit, že se vyvinul z primitivnějších systémů. Nasnadě je především domněnka, že decimálnímu systému předcházel systém kvinární: podle mínění některých jazykovědců znamená fde. výraz pro „10" od původu „dvě ruce". První část de- je obsažena též v číslovce „2", druhá část kmt- je spojována s gót. handus „ruka" apod. Proti této teorii lze vznést řadu námitek: Čekali bychom především, že kmt bude obsaženo též ve výrazu pro „5", příp. i v číslovkách „6" (5 + 1), „7" (5 + 2) a dalších. Naopak je toto kmt obsaženo ve výrazech pro násobky deseti! 6.2.1 Větší míru pravděpodobnosti vykazuje podle našeho soudu domněnka, nacházející v ide. decimálním systému stopy staršího — velmi primitivního — systému binárního. Základní element tohoto protoindoevropského systému lze rekonstruovat v podobě H3A (varianty H3I, H3AI) s významem „dvě, pár". Toto (HWA) je obsaženo především v číslovce „2", a to ve spojení s elementem DA: DA-H3Á > dwo-. Ve výrazu pro „10" je totéž DA kombinováno s elementem KAMT, jehož původní význam je „souhrn (všech prstů na rukou)". Ze struktury dalších výrazů pro násobky deseti (H3I-KAMT „2 x 10", TRI-KAMT „3 x 10" atd.) lze pro DA dedukovat význam „jeden" (DA-KAMT „1 x 10"). Spojení DA-H^ znamenalo tudíž „1 x 2". Existence dalšího výrazu pro „1" není nikterak překvapující: k *sem-(patrně „osamělý, samojediný", srov. stsl. sam~b apod.), *oino-, *oiwo- a *oiko-(základní element oi- je snad totožný s výše uvedeným H3AI „2"; jeho spojením s derivačními sufixy vznikaly výrazy s významem „tento z obou", „onen z obou" apod.) přibývá takto ještě *de-. — Element H3A je patrně obsažen i v dalších sudých číslovkách. Základní část číslovky „4" kwetwo představuje kombinaci kořene kwet-„pár, dvojice" (sl. četa t. v.) s naším H3A. Číslovka „8" je — vzhledem ke svému zakončení *-ó(u) — často vykládána jako duální forma — duál dalšího ide. výrazu pro „4" *okto-. Toto okto- je možno interpretovat jako kombinaci HWA-KWATA „2 x 4" (druhá labializovaná souhláska podlehla disimilaci). S menší dávkou pravděpodobnosti lze analyzovat i číslovku ,,6": S (pohyblivé s?) + H3A + KAS (druhý ide. výraz pro „3"), tedy „2 x 3". — Výrazy pro lichá čísla jsou naproti tomu etymologicky nejasné. 6.3 Řadové číslovky Radové číslovky jsou adjektiva odvozená a „druhý" — od základních číslovek: s výjimkou výrazů pro „první" sti. ř. lat. gót. lit. stsl. 1. prathama- prôtos primus fruma pirmas prtvb 2. dvitiya- deuteros secundus anpar antras v-btort alter 3. trtlya- tritps tertius pridja trečias tretbjb 4. čaturtha- tetartos quartus [fiordo] ketvirtas četvbrit 138 139 5. pančama- pemptos qulntus [fimftó] penktas pet-b 6. šaštha- hektos sextos saihsta šeštas šestT> 7. saptama- hebdomos septimus [sibunto] septintm sedm-b 8. aštama- ogdoos octwous áhtuda aštuntas osm-b 9. navama- enatos nanus niunda devintas devet'b 10. daéama- dekatos decimus taihunda deMmtas deseťb (tvary uvedené v [] jsou starohornoněmecké) 6.3.1 Jako řadové číslovky 1. užívají ide. jazyky různých adjektiv s významem „přední" apod.; téměř všechna tato adjektiva obsahují základní kořen perH- (roz--šířený o různé další elementy). K označení pořadí 2. slouží adjektiva s významem „jiný" (*antero-, *altero-), „následující" apod. Výjimečné jé sti. dvitiya-, odvozené od základní číslovky sufixem t(i)yo, převzatým od následující řadové číslovky 3. 6.3.2 Pro řadovou číslovku 3. lze rekonstruovat ide. tvar *tft(i)yo-. Nenáležitá podoba kořene (čekali bychom tri-) a neobvyklý sufix dávají tušit, že jde o novotvar již ide. data: původní forma snad byla *triyo- (tvořená pouhým tematickým vokálem o jako u ordinálií 7.—10.), teprve kontaminací s formami obsahujícími sufix to (4., 5., 6. ) vzniklo *tft(i)yo-. Ř. tritos je spíše novějšího původu. 6.3.3 Řadové číslovky 4.—6. jsou tvořeny pomocí sufixu to: 4. *kwetur-to- (sti. čaturtha- se sekundární aspirací), *kwetwf-to- (i. tetartos, lit. kětvirtas, stsl. četvvrťb), *kwtwf-to- (lat. quartus); 5. *penkw-to-, 6. *(k)s(w)eks-to-. Novotvar je sti. pančama-(podle dasama-). Podle O. Szemerényiho se i tyto řadové číslovky původně tvořily pouhým o (svědčí o tom mj. některé tvary v avestě); to se prosadilo nejdříve u 5. (podle 10.), odtud pak proniklo i k sousedním ordináliím. 6.3.4 Přidáním pouhého tematického vokálu o se původně tvořily řadové číslovky 7. —10.: *sept°m-o- (sti. saptama- atd.; znělost v ř. a sl. je patrně důsledkem přímého kontaktu souhlásek pt + m >(b)d + m), *oktdw-o- (ř. ogdoos se sonorizací — patrně podle hebdomos, lat. octávus; v ostatních j. novotvary), *new°n-o- (lat. nónus; v ostatních j. novotvary), *deJč°m-o- (sti. dasama-, lat. decimus) a *deUmt-o- (ř. dekatos, gót. taihunda, lit. dešimtas atd.). Původní stav je nejlépe zachován v latině. V ii. se prosadilo zakončení -ma- i u číslovek 8. a 9. Jinde naopak došlo k expanzi zakončení to (od dekrnto-): v ř. a sl. takto vznikla nová forma pro 9., v germ. a balt. i pro 7. a 8. (ve starých lit. textech je ovšem ještě zachováno sekmas 7. a ašmas 8.; toto ašmas spolu s odpovídajícím sl. osmt je společná balto-slovanská inovace podle sekmas = sedmt). 6.4 Číselná adverbia Číselná adverbia se tvoří v jednothvých ide. jazycích různými způsoby. Existuje však několik forem zřejmě již indoevropského stáří, tvořených velmi jednoduchým způsobem — totiž přidáním pouhého -s k redukovanému kořeni základní číslovky: ÍEft J6 »& u « V-.I>j»vS '.J liL'ii, s Vůl ti„v sti. ř. lat: 2 X dvih dis bis 3x trih tris íer (< *#s?) 4 x óatuh quater (< *kwetwfs) Výrazy pro „jednou" jsou tvořeny různým způsobem od kořene sem-: sti. sakftr ř. hapaks, lat. semel apod. LITERATUEA (§§6.1—4) Erhart A., Die indoeuropäische Dualendung -ö(u) und die Zahlwörter, (in) SPPPBUA1S (1965), s. 11—33 Gonda J., Reflexions on the Numerals "1" and "2" (Utrecht 1953) Greenberg J. H., Studies in the Numerical Systems, (in) Working Papers on Language Universal» ■ 14 (1974), s. 75—89 JakobsohnH., Zahlensystem und Gliederung der indogermanischen Sprachen, (in) KZ 54 (1926), s. 76—99 Maziulis V., Indoevropejskaja decimal'naja sistema. (in) VJa 1956, c. 4, s. 51—59 Menninger K., Zahlwort und Ziffer (Göttingen 1958) Szemerenyi O., Studies in the Indo-European System of Numerals (Heidelberg 1960) 141' ' VII. Zájmena 7 Zájmena patří k ohebným slovním druhům. Od jmen se výrazně liší jednak gor stránce sémantické, jednak morfologické. Zájmenné tvary mají nejčastěji dvojčlennou strukturu (R + Sg); nezřídka se však setkáváme s neanalyzovatelnými zájmen-nými tvary, tj. takovými, jež nelze segmentovat na kořen a pádový sufix. Fonemická struktura zájmenných kořenů je jednoduchá: zpravidla patří do tř. 1 (CV, resp. CCV; srov. § 4.2.4). Častý je-suplet^ivismus, tj. střídání různých kořenů v jednom paradigmatu. Pádové sufixy jsou zčásti identické s pádovými sufixy jmen, zčásti jsou odlišné („zájmenná deklinace"). Zvláště výrazně se tyto morfologické rysy projevují u osobních zájmen, jež stojí jako „bezrodá" zájmena v protikladu k ostatním zájmenům („rodovým"). Toto dělení zájmen se zakládá na uplatnění gramatické kategorie rodu: ta je cizí osobním zájmenům (v užším smyslu). Totéž vlastně platí o kategorii čísla (§ 7.1); na druhé straně lze u personálií mluvit o uplatnění gramatické kategorie osoby. 7.1 Osobní zájmena Tradičně se mluví o zájmenech jednotlivých osob a čísel: 1. osoba, 2. osoba, 3. osoba; singulár, plurál, resp. duál. Tento názor je třeba korigovat v dvojím ohledu: 1° zájmeno 3. osoby patří z historického hlediska ne k personáliím, ale k demonstrati-vům (i při synchronním popisu jsou patrné jeho odlišné rysy); 2° tzv. plurální (duální) osoby nepředstavují kombinace gramémů osoby a čísla, ale patří cele do kategorie osoby. Crramémy této kategorie představují kombinace tří distinktivních rysů: subjektivnost (S), konkrétnost (K) a individuálnost (I). K tomu přistupuje v některých j. čtvrtý distinktivní rys — podvojnost (D), uplatňující se pouze u neindivi-duálních osob. Jednotlivé osoby lze definovat takto (tab. na str. 143). V doložených ide. jazycích se nikde nerozlišují osoby la a lb (1. sg. konkrétní a nekonkrétní), lc a ld (1. pl. exkluzivní a inkluzívní), le a lf (1. du. exkluzivní a inkluzívní). Diferenciace zájmen 3. osoby je dána uplatněním gramatických kategorií čísla a rodu. 7.1.1 Pádový systém osobních zájmen (vůbec zájmen) se liší od pádového systému jmen chyběním vokativu. V některých pádech existují dvojí formy: jjřízvučné a neprízvučné. Neprízvučné formy nemají vlastní slovní prízvuk a přimykají se S K I D la + + + 0 lb + — + 0 lc + + — — ld + — — — le + + — + lf + — — + 2a — + + 0 2b — + — — 2c — + — + 3 — — 0 0 k některému prízvučnému slovu (enklitika); někdy je společná neprízvučná (enklitická) forma pro několik pádů. Rozdíly mezi jednotlivými ide. jazyky v deklinaci osobních zájmen jsou daleko větší než v deklinaci jmen a ostatních zájmen.' Zdá se, že deklinace osobních zájmen se zformovaly teprve v jednotlivýcITde." jazycích. Nelze rekonstruovat indoevropská paradigmata, lze pouze rozlišit chronologické vrstvy — tvary indoevropské, východoindoevropské (apod.), indoíránské atd. 7.1.2 Deklinace zájmen 1. sg. (= la, b) a 2. sg. (= 2a) sti. i. lat. gót. lit. stsl. het 1 nom. aham egô ego ik aš az-b uk gen. mama emou mel meina maneš mene ammel ak. mam eme mě s mik mane m§ ammuk enkl. mä me -mu dat. mahyam emoi mihl mis man mbně ammuk enkl. me moi mi -mi- lok. mayi manyje mbně instr. mayá manimi m-bnojg abl. mat mě ammedaz 2 nom. tvam su dor. tú(ně) ^íu pu tu ty zik gen. tava sou tul peina tav$s tebe iuel ak. tväm se tě puk tave te tuk enkl. tvä -ta dat. tubhyam soi tibl pus tau tebě tuk enkl. te (ti) ti -ti- lok. tvayi tavyje tebe instr. tvayá tavimi tobojg abl. tvat tě tuedaz \ Tvary ostatních, ide. jazyků: arm. alb. stir. toch.A 1 es une mé nás, Huk im (gen.) tne (ak.) 2 du ti tú tu kho (gen.) tě (ak.) cu (obl.) 7.1.2.1 Nejstarší vrstvu tvarů zájmen 1. sg. a 2. sg. reprezentují nominativy a enkli-tické formy. Jádrem nominativních forem 1. sg. je všude útvar struktury VG. Co se týká vokalické složky, ukazuje stav většiny ide. jazyků na e-. Lit. a- (ale lotyština má es!) a stsl. a- (< *5-?) nebylo zatím uspokojivě vysvětleno. Het. u-je nejspíše analogické (podle ammuk). Co se týká konsonantické složky, ukazuje většina ide. jazyků na g, indoíránština však na gh; střídání media : media aspirata je doloženo i jinde a souvisí snad s irelevancí příslušného rozdílu v protoindoevrop-ském období (§ 3.1.3.4.2). Za souhláskou snad původně následoval krátký vokál (het. má též ugga); toto zakončení bylo druhotně upraveno podle vzoru koncovek slovesných tvarů 1. sg. *-om (ii., germ., sl.) nebo *-ó (ř., lat.). — Jednodušší je rekonstrukce nominativu 2. sg.: Hu. V ii. bylo *tu (doložené ještě v av.) upraveno podle vzoru nominativu 1. sg. (sti. tvam, av. ťwm). Řecké s- vzniklo asibilací, která ovšem v pozici před ú není pravidlem (§ 3.4.1.2.1). Het. zik [zigga) odpovídá svou strukturou tvarům fungujícím jinde jako akuzativ (§ 7.1.2.2). 7.1.2.2 Indoevropského stáří je nepochybně enklitická forma *moi, doložená v ii., ř., lat. (arch. mls), balt. (stlit. mi), sl. a het. Totéž platí o enklitickém tvaru 2. sg. *toi. Tyto tvary představují holý zájmenný kořen (-oi je součástí kořene — §§ 4.6.1—2, 7.6). Obdobnou strukturu mají též akuzativní tvary sti. má, ř. me, lat. mě (stlát. měd s analogickým -d podle ablativu) a het. -mu, sti. tvá (srov. § 7.1.2.6), ř. se (dór. te), lat. tě a het. -ta (na *me, *te ukazují též některé sl. tvary osobních zájmen). I v těchto případech jde o holý kořen (jeho různé varianty, příp. kombinace) bez jakéhokoli ukazatele pádové funkce. 7.1.2.3 Indoevropského stáří mohou být dále i ty formy, jež jsou doloženy jen ve 2—3 jazycích, pokud tyto jazyky patří do různých nářečních skupin. Indoíránským, baltským a slovanským jazykům jsou společné genitivy *mene, *tewe (nebo pod.); sti. mama je inovace (av. mana) podobně jako stsl. tebe (podle dat.), v balt. byly tyto tvary rozšířeny o genitívni koncovky. Méně pravděpodobná je genetická souvislost u akuzativů sti. mäm, tväm, stsl. m§, t$: k rozšíření původní bezkoncovkové formy .(§ 7.1.2.1.1) o akuzativní -m mohlo dojít v obou dialektech nezávisle na sobě (anebo jde o indoíránský vliv na slovanštinu — § 1.3.6). Indoíránským a italickým jazykům je společná forma dat. 1. sg. *meghijei (v sti. rozšířena o -am); obdobná forma *tebhijei je v ii. (av. taibya, sti. tubhyam je přetvořeno), ital., sl. a balt. (stprus. tebbei). V tomto případě jde už o spojení pronominálního kořene s pádovým sufixem (bhi — §5.2.2.6). Av. maibya dává tušit, že obdobného původu je i dativ 1. sg.: *mebhi bylo přetvořeno v *meýhi podle nominativu 1. sg. (§ 7.1.2.1). O společném původu lze dále uvažovat u ablativních forem: společným rysem je tu dentála v koncovce (stlát, měd, těd), v detailech jsou však značné rozdíly. 7.1.2.4 Zvláštní zmínky si zaslouží germánské tvary akuzativu a dativu. Gót. mik, puk (sthn. dih) se dají srovnat s het. ammuk (ammugga), tuk (tugga) a zik (zigga_ nominativ!), dále pak s řeckými akuzativními tvary, rozšířenými o zesilující částici ge: emege, sege a suge (nom.). I zde máme co činit s tvary bez pádových příznaků: spojení pronominálních kořenů s částicí ge byla adaptována do funkce akuzativu, Tesp. nominativu. Dativní formy gót. mis, pus, sthn. dir (< *meso, *teso) lze spojit jedině s ř. genitivy emou (ion. emeo), sou (dor. teo). 7.1.2.5 Zbývající tvary jsou zjevně pozdního původu. Platí Jp^především o^eiůtiyech v lat., germ. a het. (lat. a germ. tvary jsou odvozeny od posesíva, podobné povaEy jsou snad i het. tvary s i-ovou koncovkou). Samostatný výtvor jednotlivých jazyků představují dále tvary lokativu a instrumentálu: v ii. jsou odvozeny od enklitických forem *mai, *t(w)ai, v balt. a sl. od neenklitického dativu. Vlastním východiskem inovace byl ovšem genitiv: dativ byl přetvořen podle genitivu (s výjimkou slovanského dat. 2. sg., kde proces proběhl opačně), společný „kmen" genitivu a dativu byl pak opatřen pádovými koncovkami lokativu a instrumentálu (v litevštině byl takto přetvořen i akuzativ). 7.1.2.6 Protoindoevropské pronominální kořeny obsažené v zájmenech 1. sg. a 2. sg. můžeme rekonstruovat v této podobě: 1 M2A (M2AI, M2V), HíA, G A (GI) 2 - TA (TAI, TU), WA, (GA, GI) Nejstarší vrstvu pronominálních forem 1. podobě nebo (častěji) jejich kombinace: M2A M2AI M2A-H1A H1A-M2A HíA-MiA-GA HiA-MiU-GA HiA-GA TA TAI TA-WA TA-GA TU-WA TU-GA a 2. sg. představují tyto kořeny v holé r. me sti. me, ř. moi atd. lat. roě(?) N ř. eme ř. emege, gót. mik het. ammuk sti. aham, ř. egô, lat. ego atd. ř. se, lat. tě (e~ je analogické podle 1. os.?) sti. te, i. soi atd. sti. tava, tvä (délka podle 1.. os.), tvat atd. ř. sege, het. zik, sthn. dih av. tú, lat. tú atd. (*túwa > tú) ř. suge, gót. puk (?), het. tuk apod. 7.1.3 Deklinace zájmen 1. pl. (= lc, ld) a 2. pl. (= 2b) (tab. na str. 146) Tvary ostatních ide. jazyků: arm. alb. stir. toch. A mekh dukh na ju si 144 sti. vayam asmäkam asmän nah asmabhyam asmäsu asmäbhih asmat f. lat. gót. lit. stsl. het. hémeis hémôn hemäs nôs nostrum nôs weis unsara uns{is) mes mňs% mus my nas-b ny weš anzel anzaš -naš hěmín nobis uns{is) mums mumyse mumis nam-b nas-b nami anzaš yúyam yušmäkam yušmän vah yušmabhyar, yušmäsu yušmäbhih yušmat nôbis anzedaz húmeis húmôn humäs vôs vestrum vôs jus izwara izwis jús jusu, jus vy vas-b vy šumeš šumel šumaš -šmaš humin vôbis izwis jums jumyse jumis vam-b vas-b vami šumaš vôbís šumedaz 7.1.3.1 Indoevropského stáří jsou především některé formy nominativů: pro 1. pl. se rekonstruuje *wei(e)s (gót. weis, het. tueš), resp. *mei(e)s (lit. mes), pro 2. pl. *yús (av. yuš, gót. jus, lit. jus). V ii. a sl. bylo upraveno zakončení těchto tvarů: v ii. na -am (jednotné zakončení všech nominativů osobních zájmen — § 7.1.2.1), v sl. na -y (podle akuzativů; forma nom. 2. pl. vy je vůbec převzata z ak.). V ř. a lat. byly tyto staré nominativy nahrazeny formami převzatými z nenominativních pádů; k het. srov. ještě § 7.1.3.3. 7.1.3.2 K této nejstarší vrstvě dále patří enklitické tvary (dat., ak.) *nos (sti. nah, het. -naš), resp. *nse (gót. uns), *wos (sti. vah). Tyto formy jsou dále doloženy v lat., balt. a sl., ovšem se zakončením upraveným podle ak. pl. o-kmenových jmen: lat. nôs, vôs, stsl. ny, vy (< *nôs, *wôs), stprus. mans (m- podle nom.), wans. Do této skupiny tvarů patří dále het. -šmaš (§ 7.1.3.3). 7.1.3.3 V ii. a ř. se většina tvarů zájmen 1. pl. a 2. pl. tvoří od základů, jež lze rekonstruovat přibližně v podobách *nsme, *{y)usme. Tyto základy se vyskytují i samostatně (bez pádové koncovky), a to ve funkci akuzativů: av. ahma, hom. amme, lfesb. umme apod. V íránštině a hethitštině funguje jako základ tvarů 2. pl. i pouhé *sme-: av. xšma- (s protetickým x-), het. šumeš (nom.), -šmaš (enkl.) atd. 7.1.3.4 Ostatní tvary osobních zájmen 1. pl. a 2. pl. jsou pozdějšího původu: jsou tvořeny od právě zmíněných základů *nsme, *(y)usme nebo od základů fungujících jako enklitické tvary (*nosjns, *wosjus) pomocí pádových sufíxů jmen (nebo jejich zvláštních variant). Sem patří akuzativy sti. asmän, yušmän, ř. hěmás, kúmäs, het. anzaš (anz- < ns-), ii. dativy, lokativy a instrumentály aj. Pozoruhodné je, že ablativ má v ii. a het. zvláštní formu, tvořenou ovšem pomocí stejných prostředků jako u singulárních zájmen (§7.1.2.3); v indoíránštině nacházíme formy se singulárními sufixy i v jiných pádech: av. ahmäi (dat.), véd. asme, yušme (lok.), av. xšma (instr.). Tato zvláštnost zřejmě souvisí s tím, že v době, kdy příslušné pádové formy vznikaly, byla ještě pociťována „neplurální" povaha zájmen 1. pl. a 2. pl. (§ 7.1). V lat., balt. a sl. jsou lokální pády tvořeny od zdloužených základů *nô-, *wô- (východiskem této inovace snad byly akuzativy — § 7.1.3.2): lat. nôbis, vôbis (s pádovým sufixem -bhis, v latině jinak nedoloženým; srov. av. -biš, lit. -mis), stprus. noumans, stsl. nam-b, vam-b apod. — Jako genitivy fungují v ii., lat. a germ. tvary posesív (§ 7.1.6), v ř. tvary od plurálních základů s koncovkami gen. pl., v het. tvary s typickou proiio-minální koncovkou -el (§§ 7.1.2.5, 7.2.3); balt. a sl. genitivy jsou patrně odvozeny od akuzativů (*nôs-om, *wôs-om). 7.1.3.5 V některých ide. jazycích se projevila výrazná tendence k odstranění suple-tivišmů. V ř. a lat. vedla k nahrazení starých nominativů novotvary od základu ostatních pádů nebo akuzativy. V litevštině naopak podlehly nepřímé pády vlivu nominativní formy — přejaly její začáteční souhlásku: gen. músy,, júsy, místo *núsu} *vusi£, ak. mus, jus místo *nus, *vus (stprus. vans). Nehledíme-li s výjimkou (stprus. nousori), k této úpravě, odpovídají litevské tvary plně tvarům slovanským lokativů, jež představují novotvary pozdního data. 7.1.3.6 Jako stavební kameny zájmen 1. pl. a 2. pl. můžeme rekonstruovat tyto protoindoevropské zájmenné kořeny: 1 M2A (M2AI), NA, SA, SMxA (SMJ) 2 YU, WA, SA, 8MtA (SMJ) Nejstarší vrstva pronominálních forem 1. pl. a 2. pl. má tuto strukturu: NASA NA-SMiA N ASM J YU-WA, YUSA WASA SM,A WASM.A, YUSMjA (?) sti. vay(am), gót. weis, lit. mes atd. (§ 3.1.3.3) sti. nah, gót. uns, het. -naš, anz- atd. sti. osma-, hom. amme atd. hom. ammi(n) sti. yú(yam), lit. jús atd. (kontaminace?) sti. vah atd. av. xšma, het. -šmaš atd. sti. yušma-, hom. umme U složených tvarů mohla být nositelem prízvuku první i druhá část: NÁS A > nos, NA-SÁ > nse, YÚ-WA > yú-, YÚ-SA > yus, YU-SÁ > ywsé > iswe (gót. izwisl). Výskyt • kořenů S A, SMtA ve tvarech 1. i 2. osoby (zde dokonce samostatně!) nasvědčuje tomu, že tvary 1. pl. obsahující tyto složky byly inkluzívní (ld); výskyt kořene M2A (M2AI) jak v singuláru, tak i v plurálu, může na druhé straně svědčit o exkluzivním významu příslušných tvarů (lc). 7.1.4 Deklinace zájmen 1. du. (= le, lf) a 2. du. (= 2c) (tab. na str. 148) 7.1.4.1 Ze starých tvarů duálních zájmen jsou nejprůhlednější ty, jež mají typické duální zakončení *-ô(u): *wó(w) (sti. nau, ř. nô, stsl. na), *wô(u) (sti. vám = vä + 1- it Ti* It -rft.'í'».. i' 1 W&/ V* ét iter _um — § 7.1.2.1, stsl. va). K nim lze přiřadit i ř. spho, obsahující snad variantu zájmen-ného kořene SMiA (§ 7.1.3.3; záměna labiál?). Ve všech těchto případech zřejmě jde o spojení zájmenných kořenů s elementem H3A „2" (§ 6.2.1): NÁ-H3A, WÁ-HyA, SMlÁ-H3A. Další tvary lze interpretovat jako obdobná spojení s přízvukem na druhé složce: NA-H3A > yHive (sti. dva-, § 4.4.6.2) > ngwe > gót. ugk- (disimilací), YU-H3Á > sti. yuva- (krátké u místo očekávaného ú lze vysvětlit nepřízvučností slabiky). sti. i. gót. lit. stsl. 1 nom. äväm, äväm nô wit mudu vě gen. ävayofy nôin ugkara mudviej% naju ak. äväm ugkis na dat. äväbhyäm ugkis mudviem nama enkl. nau 2 nom. yuväm, yuväm sphô jut judu . va gen. yuvayoti sphôin igqara judviej% vaju ak. yuväm igqis va dat. yuväbhyäm igqis judviem vama enkl. väm 7.1.4.2 Spojení zájmenných kořenů s číslovkou „2" představují i tvary vzniknuvší druhotně v germ. a balt.: gót. wit, jut, lit. mudu (dial. vedu), judu. V germ. je tato inovace omezena na nominativ (-t < *-dwô1), v lit. se rozšířila do všech pádů. 7.1.4.3 Stsl. vě má snad zakončení ženského tvaru číslovky „2" (d-bvě). Základ we ( = M2A) v 1. du. (gót. tvit, lit. nář. vedu, stsl. vě) svědčí o tom, že i zde byly kdysi rozlišovány exkluzivní (le —• tvary s M2A) a inkluzívní (lf — tvary s NA) formy (§ 7.1.3.6). '7.1.4.4 Tvary genitivů a dativů většinou obsahují typické pádové sufixy duálu (§§ 5.2.3.3—4). Výjimku tvoří ř. nôin, sphôin (NA-H3U — §§5.3.8.3, 6.2.1) a gót. ■igqara, igqis, vzniknuvší nejspíše analogickou proporcí: unsis (1. pl.) : izwis (2. pl.) = ugkis (1. du.) : x x = igqis 7.1.5 Reflexívum K osobním zájmenům se přimyká — po stránce sémantické i morfologické — zájmeno odkazující na osobu/věc totožnou se subjektem věty (příp. i jinými větnými členy) — zájmeno zvratné (reflexívum). Svou strukturou se tvary reflexíva blíží tvarům zájmena 2. sg. (místo t- obsahují s-): 148 ii. ř. lat. gót. balt. sl. gen. att. hou sul seina lit. savo sebe ak. att. he, lesb. ve sě sik stprus. sien *se dat. střind. se att. hoi, lesb. voi šibl sis stprus. sebbei sebě enkl. lit. si si poss. sti. sva- hom. heos suus seins stprus. swais svoj b Řečtina má zvláštní reflexívum pro plurální úzus: nom. spheis, sphea, ak. sphds atd. 7.1.5.1 V užití těchto forem existují značné rozdíly mezi jednotlivými ide. jazyky. V ii., balt. a sl. se reflexívum vztahuje ke kterékoli ze tří gramatických osob, v ř., lat. a germ. naproti tomu jen ke třetí osobě (kdežto v 1. a 2. osobě se zvratnost vyjadřuje tvary příslušných zájmen). V ii., ř. a het. se setkáváme i s nereflexivním užitím některých z uvedených forem: jde zejména o enklitický dativ *soi, jenž se často užívá jako anaforikum (zájmeno 3. osoby). 7.1.5.2 Ěada okolností nasvědčuje tomu, že uvedené formy nejsou jednotného původu. Formy bez -w- obsahují protoide. zájmenný kořen SA (SAI), s nímž se můžeme setkat také v 2. os. (§ 8.6.3.2) a v některých tvarech demonstrativ (§ 7.2.1.1). Z toho plyne, že anaforické užití těchto tvarů je starší než užití reflexívní. Z prvé funkce bylo ovšem toto zájmeno záhy vytlačeno demonstrativy. Reflexívní úzus zřejmě souvisí s jeho kontaminací s tvary nepronominálního původu, obsahujícími kořen *sew(e)-, jenž snad označoval příslušnost k jedné velkorodině (odtud univerzálně reflexívní význam těchto tvarů v některých ide. jazycích). — Co se týká struktury jednotlivých tvarů, platí mutatis mutandis to, co bylo řečeno v §§ 7.1.2.2—5 o tvarech 2. sg. 7.1.6 Posesíva Posesíva (přivlastňovací zájmena) jsou adjektiva odvozená od základů osobních zájmen. Nejstarší vrstvu představují ta, jež jsou tvořena pouhým *o: 1. sg. av. ma-, ř. emos lat. meus (< *mei-o-), stprus. mais, stsl. mojb lit. manos (od gen. *mene) 2. sg. sti. tva-, ř. sos, lat. tuus (< *tew-o-), lit. tavas, stprus. twais, stsl. tvojb 1. pl. av. ahma-, lesb. ammos 2. pl. lesb. ummos U některých z uvedených forem může ovšem jít o sufix yo (stsl. tvqjb aj.); ten je nepochybně obsažen v stsl. našb, vašb (< *nôs-yo-, *wôs-yo-). Sufix vyo je v sti. madlya-, tvadíya-, asmadiya-, yušmadiya- (od ablativních forem, objevujících se také v kompozici!). Sufix no je v gót. meins, peins, seins (*mei-no- atd.). Sufix tero (§ 5.6.3.4) je v ř. hěmeteros, húmeteros, lat. noster, vester, sufix oro v gót. unsar, izwar. 149 Sufix ho je v sti. asmäha-, yušmäha-. Všechny právě uvedené formy jsou pozdějšího původu; snad nahradily kratší formy, uvedené na začátku tohoto odstavce (v ii. a ř. existují namnoze ještě vedle sebe). 7.1.7 Vývoj kategorie osoby a geneze osobních zájmen Analýza indoevropských forem, jakož i situace v řadě neindoevropských jazyků nasvědčují tomu, že ze tří prvků vytvářejících gramémy kategorie osoby (§ 7.1) je nejpodstatnější „subjektívnosť'. Jemu zřejmě náleží i historická priorita: z mnoha deiktických částic existujících v protoindoevropštině byly tři používány k ukazování na mluvící subjekt — H\A, NA a M2A. Element M2A měl pravděpodobně exkluzivní charakter (stavěl mluvící osobu do protikladu k ostatním), elementy a zvláště NA spíše charakter inkluzívní (označovalo mluvící osobu jako reprezentanta skupiny). Tento nejstarší stav se odráží i v ide. systému osobních přípon (§§ 8.6.4n.). — Sémantické rozdíly mezi těmito subjektivními prazájmeny byly snad východiskem další diferenciace a vzniku dalších opozic. Eozdíl mezi HXA a NA byl zárodkem opozice osoby individuální a neindividuální. Jejím formálním výrazem se stalo především vytváření složených forem, a to jednak kombinací deiktických částic subjektivních (E\A-M2A, M2A-EXA) nebo nesubjektivních (TA-WA, TU-WA), jednak spojení se silně deiktickým (a individualizujícím) elementem GA (M2A-GA, HiA-GA, TA-GA, TU-GA). Tyto složené formy označovaly individuální osoby, kdežto nesložené formy většinou fungovaly jako výrazy neindividuálních osob. — V třetí fázi tohoto vývoje nastala formální diferenciace osob konkrétních a nekonkrétních (distinktivní rys „konkrétnost"). Východiskem tohoto rozlišení byl — aspoň zčásti — rozdíl mezi subjektivními prazájmeny M2A a R\A. U neindividuálních subjektivních osob byl tento rozdíl podtržen kombinací elementu NA s nesubjektiv-ními elementy SA nebo SMXA: NASA, NA-SMXA. („já + vy, oni"). Podobné složené formy vznikaly v této fázi u neindividuálních nesubjektivních osob: YU-WA, YU-SA, WA-SA, WA-SMXA. Proces formální diferenciace prazájmen byl dovršen tím, že složené formy nesubjektivních osob byly rezervovány pro označení osob konkrétních (2. sg., 2. pl.), zatímco zbývající nesložené formy zůstaly — až na některé výjimky — stranou dalšího vývoje systému ide. osobních zájmen. Do této fáze můžeme klást i vznik duálních forem: vznikly — jak už bylo ukázáno v § 7.1.4.1 — spojením zá j menných kořenů s elementem H$A „2". — Na konci tohoto vývoje můžeme tedy počítat s těmito formami protoindoevropských zájmen (předpokládá se, že -v této fázi M2 přestalo již existovat jako samostatný foném — jeho alofony splynuly s alofony fonémů Mx a W): la MAGA, MAHXA lb HiAGA, HiAMA lc M AI ~ WAI ld NASA, NASMA le WA (?) lf NAHsA 150 2a TÁGA, TUGA, TAWA, TUWA 2b YVWA, YUSA, WASMA, WASA, SMA 2c YUH3A, WAHtA, SMAH3A 3 SA aj. Tento přehled není ovšem vyčerpávající: byly tu dále varianty s vokalismem /, AI, resp. U (§7.6), jakož i varianty rozlišené přízvukem (NÁSA—NASÁ apod.). Je málo pravděpodobné, že by tvary označující tutéž osobu byly zcela synonymní; jisté funkční rozdíly tu patrně byly, dlouhým vývojem však byly téměř setřeny a naše bádání není již vstavu je odhalit. Lze rovněž soudit, že v žádném z protoide. dialektů (§ 1.3.2) neexistovaly vedle sebe všechny uvedené formy. 7.1.7.1 Vznik a vývoj flexe osobních zájmen je pozdějšího data než geneze nominální flexe (§§ 5.3n.) a ubíral se — aspoň zčásti — jinými cestami. Důležitou úlohu v něm sehrála redistribuce existujících synonymních (nebo skoro synonymních) forem a jejich adaptace do různých funkcí; teprve později docházelo k přejímání pádových sufixů ze jmenné flexe. Počet synonymních forem osobních zájmen se zřejmě ještě před začátkem vývoje flexe zvětšil zánikem některých významových rozdílů, především rozdílu mezi exkluzivními a inkluzívními formami 1. pl. a 1. du. Tento časný zánik formálního rozdílu lc : ld (le : lf) měl patrně řadu příčin (konkurence 3. osoby ve funkci obecného subjektu aj.). — První krok ve vývoji deklinace osobních zájmen spočíval v diferenciaci emfatických a neemfatických forem. Pro emfatický úzus byla rezervována jedna z existujících synonymních forem: 1. sg. HiAGA, 2. sg. TUWA nebo TUGA, 1. pl. MAI {WAI), 2. pl. YUWA nebo YUSA, v duálu snad spojení krátkých zájmenných forem WA, YU s tvary číslovky „2". Z emfatických forem se pak vyvinuly nominativy osobních zájmen: ještě v historických ide. jazycích se těchto nominativů užívá pouze v emfázi — při zdůraznění subjektů (ten je již označen na slovesném tvaru!). 7.1.7.2 Ostatních forem protoide. osobních zájmen se užívalo promiskue v různých nenominativních pádových funkcích (jako objektu, přívlastku, příslov. určení apod.). Napodobením jmenné flexe docházelo ovšem i zde k postupné diferenciaci forem pro jednotlivé funkce. Tato diferenciace se uskutečňovala jednak přebíráním pádových sufixů jmen, jednak adaptací bezsufixových zájmenných forem do konkrétních funkcí. Analýza pádových forem osobních zájmen (§§ 7.1.2.In.) ukázala, že jako první byl přejat pádový sufix bhi (§§ 5.3.5—6), dále pak sufix-determinativ t (§ 5.3.2). Za terminus post quem těchto počátků sufixové deklinace personálií lze pokládat redukci neprízvučných slabik (§ 4.6.6): při spojování zájmenných kořenů s pádovými sufixy k této redukci již nedocházelo. Terminus ante quem vyplývá z výskytu sufixů t/d v neablativních formách osobních zájmen (sti. mat-, tvat- atd. v kompozitech): k jeho přejetí došlo ještě před tím, než se stal znakem ablativu (§5.3.6). Spojením zájmenných kořenů se sufixy BI a T vznikly důrazové formy adessivu a inessivu. Vedle nich však byly nadále užívány v těchto funkcích, jakož i ve funkcích E~ a E+ bezsufixové formy: zde je možno hledat počátek rozdílu mezi prízvučnými a neprízvučnými (enklitickými) formami osobních zájmen. Důrazová forma pro E~ (genitiv) byla vytvořena způsobem příznačným pro všechna zájmena (§7.2.1.2): rozšířením zájmenného základu o další zájmenný základ (částici). Tak vznikly genitívni formy (H)MA-NA (mene — srov. však § 7.7), (H)MA-SA (meso), TA-WA (tewe) apod. (pro 1. pl. a 2. pl. však nedovedeme tyto nejstarší formy genitivů rekonstruovat). Forma pro E+ (akuzativ) naproti tomu vznikla adaptací: jedna z nedůrazových forem byla rezervována pro tuto funkci. Paradigma osobních zájmen vypadalo na konci této vývojové fáze přibližně takto (jako příklad uvádíme zájmeno 2.sg.): nom. tú gen. tewe ak. t(w)e lokální pády tebhi, t(w)et, toi 7.1.7.3 Poněkud odlišně probíhal vývoj flexe osobních zájmen v těch ide. dialektech, z nichž se později vyvinula řečtina, germánština a anatolské j. V těchto jazycích není u osobních zájmen vůbec dosvědčena pádová forma s -bhi; o existenci sufixu -t by mohly svědčit het. formy ammedaz, tuedaz apod. Řecké genitivy vznikly patrně spojením zájmenných základů s elementem SA (jako u demonstrativ — § 7.2.1.2); v germ. nacházíme tyto formy posunuty do funkce adessivu (dativu): E~ ->1~ -> A (§5.3.8.2). V anatolských a germánských j. byly do paradigmat osobních zájmen začleněny formy rozšířené o důrazové GA (§ 7.1.7), a to ve funkci akuzativů (v het. též dativů a nominativu 2. sg.!); v řečtině jsou dochovány jen jako emfatické varianty. Bez obdoby v jiných ide. jazycích je adaptace t-ových variant složených kmenů 1. pl. a 2. pl. (NA-SMI, Y V-SMI) do funkce dativů v řečtině. 7.1.7.4 Další vývoj flexe osobních zájmen spočíval především v přejímání dalších pádových sufixů z nominální flexe (např. akuzativního -m) a dotváření pádového systému v některých jazycích (formy lokativu a instrumentálu v ii., balt. a sl.). Zvláštní zmínky si zaslouží vývoj genitivů. Původní formy (jež lze rekonstruovat jen zčásti) byly ve své hlavní funkci (E~) patrně záhy nahrazeny adjektivními odvozeninami (posesívy); jen v části ide. jazyků zůstaly uchovány (ale jen v 1. sg. a 2. sg.). Závazné spojení funkcí E~ a I v jedné formě v nominální flexi (§ 5.3.6) však vedlo k vytvoření nové společné formy pro obě funkce i v pronominální flexi, a to na bázi posesíva: lat. meí, gót. meinaatá. — K pozdějším vývojovým tendencím v pronominální flexi srov. §§ 7.1.2.5, 7.1.3.4. 7.2 Ukazovací zájmena / V inventáři demonstrativ jsou mezi jednotlivými ide. jazyky značné rozdíly. Jen některá z nich jsou společným majetkem všech nebo většiny ide. jazyků, mnohá jsou naproti tomu doložena jen v jediné větvi. Od osobních zájmen se demonstrativa 152 po formální stránce liší uplatněním kategorií rodu a čísla (§ 7). Častý je supletivismus. Deklinace demonstrativ se někde liší od deklinace jmen, jinde (např. v řečíiňě)¥e"šT5i téměř shoduje. Rozdíly mezi jednotlivými ide. jazyky jsou i v tomto ohledu značné (ale menší než u osobních zájmen), zdá se však, že jde značným dílem o důsledek pozdější diferenciace (prichýlením k nominální flexi v některých j. apod.). Z toho vyplýyá závěr, že deklinace demonstrativ (a vůbec „rodových" záj menj j e staršího data než deklinace personálu, a můžeme také rekonstruovat — aspoň zčásti — společ" ná ide. paradigmata. Co se týká významu jednotlivých demonstrativ, je- nutno brát udávané české (příp. latinské) ekvivalenty s jistou rezervou. Funkční rozdíly tu nepochybně byly, jejich přesné stanovení je však obtížné (v tomto případě je zvláště důležitá znalost živého jazykového úzu, jež nám přirozeně pro starší vývojová stadia ide. jazyků chybí). Významy konkrétních demonstrativ v jednotlivých ide. jazycích se plně nekryjí; při opačném postupu (od významu k formě) musíme mj. konstatovat, že ide. jazyky nemají společné demonstrativum k ukazování na vzdálenější předmět („onen"). Klasifikace demonstrativ vycházející z kategorie osoby („Ich-Deixis" — „Du-Deixis" — „Er-Deixis") je podle našeho mínění neodůvodněná. 7.2.1 Základní demonstrativum „ten" (tab. na str. 154) Význam tohoto základního demonstrativa je celkem dobře uchován u našeho „ten": ukazovalo se jím na různě položené předměty (blízké i vzdálené), zpravidla už známé. Odtud jeho časté anaforické užívání na jedné straně, na druhé straně pak jeho gramatikalizace v ř. a germ. (->■ člen, § 5.5.3). Lat. iste nesouvisí s ostatními zde uvedenými zájmeny (srov. § 7.2.8); má sloužit pouze jako ukázka deklinace demonstrativ v latině. 7.2.1.1 V dekl inaci základního demonstrativa se střídají dva kořeny: so a to. Původní jejich distribuce je uchována v ii. a germ.: so je pouze v nom. sg. m. a f., všude jinde je to. Jako nominativ m. slouží holý kořen, nom. f. byl k němu přitvořen již v obecně indoevropské fázi podle nominativů jmen (§ 5.6.1.3). V balt. a sl. byly původní nominativy *so, *sä nahrazeny novotvary od koř. to: *tos, *tá. Nominativ (akuzativ) sg. neutra je tvořen od koř. to sufixem (determinativem) ť. *tot. Indoevrop-ského data je i tvoření akuzativu sg. sufixem -m (§ 5.2.1.3): Horn, *täm. Germánské tvary (gót. pana, pata) ukazují na rozšíření původních tvarů o přídavek neznámého původu ještě v době před ztrátou koncových souhlásek. 7.2.1.2 Genitiv sg. m. n. je tvořen způsobem typickým pro všechna zájmena: tvary *tosyo (sti. tasya, hom. toio > att. tou), *teso (gót. pis, stprus. stesse), togo (sl.) představují složeniny dvou zájmenných kořenů, odpovídající determinativním složeninám dvou jmen (dod. III). První část odkazuje na akcesorní člen nominální grupy (vlastníka apod.), druhá na konstitutivní člen (vlastněné apod.): to-syo „toho to". Lat. -iiis (v istíus apod.) reprezentuje patrně variantu *-esyo, rozšířenou o genitívni -s: *-esyo-s > *-eyos (disimilací) > -lůs. Lit. to je nejspíše novotvar podle nominální flexe (stprus. stesse). — Genitivní formy fem. vznikly patrně proporcí 153 sti. T. gót. lit. stsl. lat. m. n. sg. nom. m. sa ho sa tas t-b iste n. tat to pata to istud gen. tasya tou pis to togo istius ak. m. tam ton pana tq t-b istum dat. tasmai tôi pamma tam tomu isti lok. tasmin tame tomb instr. tena tuo témb abl. tasmät isto pl. nom. m. te hoi pái tie ti isti n. täni ta Pö ' ta ista gen. tešäm tön pize 1% teclľb istôrum ak. m. tän tous pans tuos ty istôs dat. tebkyah tois páim tiems tém-b istis lok. tešu tuose tíČÍVb instr. tebhih tais tlmi du. nom. m. tau tö tuodu ta n. te tlí gen. tayoh tudvieju toju dat. täbhyäm toin tiemdviem téma f. sg. nom. sä U SÖ ta ta ista gen. tasyäh tis pizôs tos toje istae ak. täm ten Pö tq to istam dat. tasyai těi pizái tai toji istae lok. tasyäm toje toji instr. tayä ta t0JQ pl. nom. täh hai pôs tos ty istae gen. täsäm tön pizô t% téch-b " istärum ak. täh täs pôs tas ty istäs dat. täbhyah tais páim toms tém-b istis lok. täsu tose téch-b instr. täbhih tomis témi du. nom. te tiedvi té gen. tayoh tudviejij. toju dat. täbhyäm tiemdviem téma *so *tosyo : *tosyä = *teso : *tesä; nově vzniklé tvary tosyä, tesá byly dále doplněny o -s podle vzoru nominální flexe. Stsl. řojg má koncovku gen. sg. í/á-kmenů (těžko vysvětlitelnou!), základ toj- nejspíše pochází z instrumentálu (§7.2.1.3): analogií podle instr. byla v gen. (a dalších pádech) skupina -sy- nahrazena pouhým -y-. Pv. a lit. genitiv sg. f. jsou novotvary podle nominální flexe. 7.2.1.3 Tvary instrumentálu sg. větším dílem obsahují kořen toi (§ 7.2.1.5); ten je v sti. tena rozšířen o partikuli *ne, ve stsl. ténib, stangl. daem apod. o instrumentální sufix -mi (§ 5.2.1.6), ve tvarech f. sti. tayä, stsl. tojq o instrumentální koncovku á-kmenů *-ä(m) (§ 5.4.8.1). Lit. tvary patrně představují inovace podle nominální flexe. 7.2.1.4 Tvary dativu, lokativu a ablativu sg. m. (n.) mají ve většině ide. jazyků kořen rozšířený o element (s)m: dat. sg. sti. tasmai, umber. esmei (§ 7.2.2), gót. pamma, sthn. demu, stprus. stesmu, lit. tam(ui), stsl. tomu. Vzhledem k nepravděpo-dobnosti hláskového vývoje -sm- > -m- v příslušných jazycích je třeba počítat bud s variací SM A ~ M A (§§ 4.2.21, 4.6.2), anebo s analogickým odsunutím s napodobením situace v instr. sg. (stangl. daem, stsl. těmb apod. — § 7.2.1.3; podobně ve femininních tvarech — § 7.2.1.2). Koncovky těchto tvarů jsou zřejmě upraveny podle nominální flexe v příslušných jazycích. Ě. tôi má dativní koncovku o-kmenů, lat. isti (apod.) dativní koncovku souhláskových kmenů. U feminina shledáváme koncovky á-kmenů; bází je v ř. a lit. nominativ, v ii., germ. a sl. naproti tomu genitiv (§ 7.2.1.2). 7.2.1.5 Jako nominativ pl. m. slouží *toi, představující variantu zájmenného kořene to (§ 7.6). Od této bezkoncovkové formy je odvozena řada dalších pádových forem pomocí pádových sufixů jmen: dat. pl. sti. tebhyah, gót. páim, lit. tiems, stsl. těmt, lok. pl. sti. tešu, stsl. těcfťb (a ř. dativ toisi), instr. pl. sti. tebhih, stsl. těmi. Genitiv pl. byl patrně tvořen obdobným způsobem jako gen. sg. (§ 7.2.1.2), totiž přidáním -so: *toi-so + m (podle jmenných genitivu pl.) > sti. tešäm, stsl. těchi>, gót. -aizé, -aizô v adjektivní deklinaci (§ 5.6.2; kdežto pize, pizô bylo dodatečně přetvořeno podle gen. sg. pis). Od téhož základu je konečně tvořen i genitiv du. *toy-ous (§ 5.2.3.3;« > sti. tayoh, stsl. toju) a dativ du. v balt. a sl. (tiem-, těma). 7.2.1.6 Ostatní plurální pády m. a n. mají podoby odpovídající deklinaci o-kme-nových jmen. Obecně indoevropské jsou ak. pl. m. *toms, nom. pl. n. *tä a nom. du. *tôu (m.), *toi (f., n.; §5.2.3.1). Novějšího původu budou gen. pl. ř. tón, lit. % dat. pl. ř. tois, lat. istis a instr. pl. sti. taih (vedle tebhih), lit. tais. 7.2.1.7 Z plurálních forem fem. jsou obecně indoevropské nom. *täs (ř. hai a lat. istae jsou novotvary) a ak. *tä(m)s. V ostatních pádech se snad původně nerozlišoval rod: formy odvozené od *toi (§ 7.2.1.5) sloužily i pro fem., což je ještě zachováno v sl. a germ. Teprve později vznikly pádové formy od základu *tá, především gen. pl. f., a to proporcí *toi: *toisöm = *täs : täsöm Tato forma *täsöm byla východiskem inovace genitivu pl. v řečtině a zejména v latině (§§ 5.4.8.1, 5.4.9.1). 7.2.2 Zájmeno, jež funguje v italických a germánských j. jako anaforicum, v indo-íránských j. jako demonstrativum „tento", má v těchto jazycích značně' rozdílné tvary. V baltštině a slovanštině splynulo v jedno paradigma se zájmenem yo (§ 7.5), v hethitštině. je uchováno jako enklitické zájmeno -aš „on". V řečtině jen nejisté stopy. 154 155 m. n. sti. lat. gót. f. sti. lat. gót. sg. nom. m. ayara is, eis is iyam, av. i ea si n. idam id ita gen. asya eius is asyah eius izôs ak. imam eum, im, em ina imäm, Im eam ija dat. asmai el imma asyái el izai lok. asmin asyäm instr. anena anayä, ayä abl. asmät eô eä pl. nom. m. ime (i)l, el eis imah eae ijós n. imä(ni) ea ija gen. ešäm eôrum izě äsäm eärum izô ak. imän eos ins imah, av. u ' eäs ijôs dat. ebhyah (i)ls, els im abhyah (i)ls, els im atd. atd. 7.2.2.1 Tvary tohoto ide. zájmena obsahují kořen o/e ~ i ~ eijoi (= HiA ~ HJ ~ ~ HiAI, §§ 4.6.2, 7.6). Varianta eijoi fungovala — bez suíixu — nejen jako nominativ pl. m. (lat. í, gót. eis s přidaným -s; srov. § 7.2.1.5), ale také jako nom. sg. m.: sti. ay-am (s přídavkem -am, § 7.1.3.1), stlát. ei-s. Mladšího data bude nom. sg. m. *is '(lat., gót.). eijoi je dále obsaženo v indoíránském gen. pl. m., dat. pl. m., lok. pl. m., instr. pl. m. a instr. sg. f. ayä; struktura těchto tvarů je jinak obdobná struktuře příslušných pádových forem zájmena sojto (§§ 7.2.1.2n.). 7.2.2.2 Od varianty * byl tvořen — vedle zmíněného už nominativu *is — akuzativ sg. m. *im: stlát, im, em, gót. ina (srov. § 7.2.1.1). V indoíránštině bylo *im rozšířeno o typický zájmenný sufix -am (§§ 7.1.3.1, 7.2.2.1); tento tvar byl záhy chápán jako ima-m a kmen ima- posloužil ještě v indoíránské fázi jako východisko inovace nominativu a akuzativu pl. a du. všech rodů (sti. ime, imän atd.). Starší tvar akuzativu pl. m. je uchován v gót. ins. Kořen i je dále obsažen v nom. ak. sg. n. *it (§7.2.1.1; v ii. a germ. přidán další sufix podobně jako v akuzativu sg. m. aj.). 7.2.2.3 Tvary gen. sg. m., dat. sg. m., lok. sg. m. a abl. sg. m. (sti. asmät) obsahují kořen ejo; o jejich struktuře platí mutatis mutandis to, co bylo řečeno v §§ 7.2.1.2, 7.2.1.3. Tentýž kořen je v het. enklitických tvarech -aš, -at, -an apod. 7.2.2.4 Tvary feminina jsou větším dílem tvořeny obdobně jako u zájmena sojto (§§ 7.2.1.2—7). Nejstarší podoba nom. sg. je uchována v av. t (sti. iy-am — § 7.1.3.1), akuzativu sg. ve véd. tm, akuzativu pl. v av. íš. Ostatní formy těchto pádů představují inovace (sti. imäm atd.). 7.2.2.5 Instrumentál sg. a genitiv du. jsou v indoíránštině suplovány tvary od základu ano- (§ 7.2.5), nominativ sg. fem. v germánštině tvarem od kořene so ~ si (§§ 7.1.5.2, 7.2.1.1). V latině je většina pádů tvořena od dvojslabičného základu ,eyo-, eyä- (ei-o nebo e-yol); totéž lze říci o některých germánských tvarech. 156 7.2.3 K ukazování na blízký předmět („tento") sloužilo v indoevropštině nejspíše-demonstrativum s kořenem ko ~ ki ~ koi. Je zachováno v hethitštině, baltštině a slovanštině, ve zbytcích i v jiných ide. jazycích (především v germánštině): het. lit. stsl. germ. sg. nom. kas m. sis f. ši m. sb f. si stangl. hě gen. kel šio šios sego •sej? his ak. kun šj šiq Sb sijg got. hina dat. kedani šiam šiai semu seji himma pl. nom. ke šie šios si(i) sije( stangl. hie gen. kenzan Šili sich-b hiera ak. kuš ' šiuos šias šije hle atd. Distribuce kořenových variant je různá: v het. je doloženo pouze Uejko (resp. koi), v lit. jen ki (ve většině tvarů ovšem tematizované), v sl. ki i ke. V germ. je ki zachováno s původním významem „tento" jen ve zbytcích (gót. himma apod.); v ingve-onských dialektech kontinentální germánštiny (§ 1.2.8.1) splynulo v jedno paradigma s tvary od kořene ejo ~ i (§§ 7.2.2n.) a funguje jako zájmeno 3. osoby. — Struktura jednotlivých tvarů je podobná jako u předcházejících demonstrativ (viz např. typický zájmenný dativ lit. šiam, stsl. semu, gót. himma, fryg. semoun). Hethitské paradigma je ukázkou zájmenné flexe v anatolských j. s některými zvláštními koncovkami: gen. sg. -el (§ 7.1.2.5), dat. sg. -edani, gen. pl. -enzan apod. 7.2.4 V latině je demonstrativum „tento" tvořeno od kořene ghejgho ~ ghei. Struktura tvarů je podobná jako u předcházejících zájmen, singulární tvary jsou však většinou rozšířeny o zesilující částici ke (§ 7.2.3): nom. sg. m. hic < *ghe-ke, gen. huius < < *ghosyo-s, ak. hune < *ghom-ke, nom. -ak. sg. n. hoc < *ghot-ke, nom. pl. m. hi < *ghoi atd. 7.2.5 K ukazování na vzdálenější předmět („onen") slouží v řadě ide. jazyků zájmenné základy obsahující nosovku n (kombinace zájmenného kořene no s různými jinými elementy): sti. ena- (neúplné paradigma; anaforikum), ř. (e)keinos (e-ke-eno-), gót. jáins (yoi-no-1), stsev. hinn (ki-no~1), lit. ans, stsl. on-b (o-no-; odpovídající ii. ana- bylo vtěleno do paradigmatu zájmena o ~ i — § 7.2.2.5) aj. O deklinaci těchto zájmen platí v podstatě to, co bylo řečeno v předcházejících odstavcích. 7.2.6 Stejnou funkci má i lat. ille, illa, illud, stlát, ollus, olla. Vysvětlení těchto tvarů je nesnadné. Ille sotva vzniklo hláskovým vývojem z oll- (< *ol-no-%), spíše je produktem kontaminace zájmen is a ollus anebo jde o spojení zájmena is s částicí le (srov. § 7.2.8). 157 li*'u -tisk • '1,1? 7.2.7 V sanskrtu slouží k ukazování na vzdálenější předmět zájmeno s velmi podivnou flexí: sg. m. n. f. pl. m. n. f. nom. asau adah asau ami amüni amüh gen. amušya amušyäh amišäm amüsäm ak. amum adah amüm amün amüni amüh dat. amušmai amušyai amibhyah amübhyah atd. Toto paradigma představuje čistě indický výtvor; v íránštině má protějšek pouze nom. sg. asau (av. Mu, stpers. hauv), představující nejspíše kombinaci zájmenných kořenů (ejo) + so + ou (§§ 7.2.1.1, 7.2.2.1; ou je možno pokládat za variantu kořene o). Nom. sg. f. *e-sá-ou hláskovým vývojem splynul s tvarem m. Pro neutrum je možno předpokládat *e-tod-ou > *atadau > *adau (haplologií) > sti. ado, gramatiky mylně interpretované jako sandhiová varianta domnělé formy adah. Východiskem ostatních sti. forem je nejspíše forma ak. sg. m. amum, kterou můžeme interpretovat dvojím způsobem: 1° om (akuzativ zájmena o) + u (částice) -f- m (opakovaný akuza-tivní sufix); 2° e + mu (zájmenný kořen — § 7.6) + m (akuzativní sufix). Tento druhý výklad nachází jistou oporu v het. apun (ak. sg. k apaš „onen"), j ež lze interpretovat jako o-bhu-m (bhu by byl zájmenný základ paralelní k mu — § 7.1.4.1). K této akuzativní formě pak byly přitvořeny ostatní pády analogií podle základního demonstrativa sa, sd, tat (§ 7.2.1); nom. pl. m. aml snad vznikl napodobením formy 7.2.7.1 Zájmenný kořen ou (varianta kořene o) je snad skryt i v ř. demonstrativu houtos, hautě, touto „tento" (< so + ou + to atd.). Za jeho tematizovanou podobu můžeme podkládat av. ava- „onen", stsl. ovb „tento — onen". 7.2.8 V jednotlivých ide. jazycích vznikla ještě další demonstrativa, a to spojováním základních ukazovacích zájmen sojto a oji s různými anteponovanými nebo post-ponovanými elementy. V indoíránštině vzniklo takto zájmeno (sti.) esa, ešd, etat {oi + sojto), v ř. hode, hěde, tode „tento", v germánštině gót. sak, soh, patuh (soj jto + ke), sthn. dese (to + se) > nhn. dieser atd., v baltštině lit. šitas, šita „tento" {ki + to) aj., v slovanštině r. tot, č. tento apod. Složeniny základního zájmena oji zacházíme především v latině: idem, eadem, idem „tentýž", iste, ista, istud „tenhle", ipse, ipsa, ipsum „sám". V případě zájmena idem zůstala zachována původní struktura tvarů, u druhých dvou (is-te, *is-pse) se flexe přemístila na konec složeniny {v archaickém jazyce jsou ještě tvary eampse, eópse apod.). Není vyloučeno, že sem patří i ille (< *is-le — § 7.2.6). Je pozoruhodné, že tvary tohoto druhu byly později 158 znovu rozšiřovány o zesilující částice: istic, Ulic (srov. hic — § 7.2.4), v lid. latině ecce iste (> fr. cet, it. questo, rum. acest), ecce ille (> fr. cel, it. quello, rum. cel) apod. 7.3 Tázací zájmena Všechny formy indoevropských interogativ jsou tvořeny od kořene kwo ~ kwi ~ kwoi: sti. Ť. lat. got. lit. stsl. het. sg. nom. m. n. kah čiš (av.) kat (av.) čit (av.) tis ti qui quis quod quid hKas h>»a kas k-bto ČbtO kuiš kuit gen. kasya teo (hom.) cuius hKis ko kogo česo kuel ak. kam čim (av.) Una quem hwana kq (kogo) kuin dat. kasmai tini cui hwamma kam komu kuedani pasme (umber.) atd. pl. nom. m. n. ke kä(ni) qui quae kueš kue gen. kešäm quorum ak. m. kän quôs kueuš dat. kebhyah quibus atd. kuedaš Plurální tvary jsou zjevně pozdějšího původu (ve většině ide. jazyků chybějí). Ii., lat. a germ. mají zvláštní tvary pro femininum, což zjevně představuje inovaci; stav ostatních ide. jazyků odpovídá původnímu rozlišování životného a neživotného rodu (§5.6.1.1). 7.3.1 V nominativu a akuzativu nacházíme tvary jak od kořene kwo, tak i kwi: v ii. a lat. vedle sebe, v ř. a het. jen od koř. kwi, v germ. a balt. jen od koř. kwo, v sl. obsahuje tvar m. kořen kwo, tvar n. kořen kwi. Ostatní pády jsou tvořeny od koř. kwejkwo. Nominativ m. má všude sufix -s, výjimku tvoří jen lat. qui < *kwoi (srov. sti. ayam — §7.2.2.1). Nom. n. má typický pronominální sufix -t. V sl. byly oba nominativy rozšířeny o částici to: k-b-to, čb-to. Akuzativ má sufix -m (*kwom, *kwim); v ř. bylo *tin (< *kwim) rozšířeno o další akuzativní koncovku -a (< *-m), odtud abstrahovaný základ tin- pak posloužil k vytvoření nových forem genitivu a datiyu (tinos, tini). Ostatní pády jsou tvořeny stejným způsobem jako u demon-strativ: gen. *kwosyo, *kweso, dat. *kwo(s)mo... atd. 159 7.8.2 Od kořene kwo (atd.) je tvořena pomocí různých sufixů řada sekundárních interogativ. Obecně indoevropská je odvozenina tvořená sufixem tero (§ 5.6.3.4) s významem „který z obou": sti. katara-, i. poteros, lat. uter, got. hwapar, lit. katras, stsl. kotoryjb. V germ. a lit. hraje důležitou úlohu interogativum tvořené sufixem yo od tázacího adverbia s r-ovým sufixem: gót. hwar, lit. kur „kde" (*kwo-r, *kwu-r) gót. hwarjis, lit. kur(i)s „který". 7.4 Neurčitá zájmena Interrogativa, nemají-li vlastní přízvuk, fungují často jako indefinitiva, zejména v záporných větách (ř. tis „kdo" — tis „někdo", lat. quid „něco", lit. kás „někdo" apod.). Častěji ovšem vznikají indefinitiva z interogativ přidáním různých antepo-novaných nebo postponovaných elementů: sti. kaé-cit, kas-čana „někdo", lat. ali-quis „někdo", qul-dam, quis-quam „kdosi", gót. hwas-hun „někdo", lit. kaž-kas, kas nors, ě. ně-kdo, kdo-si apod. Spojení interogativa s částicí kwe má význam „kdokoli ->každý": av. cišcrl, lat. quisque, gót. hwazuh apod. 7.5 Vztažná zájmena Ve východoindoevropských j. (ii., ř.) fungují jako relativum tvary od kořene yor jež v balt. a sl. vykonávají funkci anaforického zájmena (zájmena 3. osoby): m. n. sti. ř. lit. stsl. f. sti. i. lit. stsl. sg. nom. m. yah hos jis (jbie) yd he" j* (jaie) n. yat ho je gen. yasya hou j° jego yasyäh his jos j°k ak. yam hon ň j*> yarn hen jl JQ dat. yasmai .hôi jam jemu yasyai hěi jai jeji lok. yasmin jame jenib yasydm joje jeji instr. yena juo (j)imb yayä ja JVQ pl. nom. m. ye hoi jie (j)iže yah hai jos (ježe) n. yä{ni) ha (jaie) gen. yešäm hôn M (j)ich-b yäsäm hôn m (j)ich-b ak. yän hems juos yah has jas k dat. yebhyah hois jiems (j)im-b yabhyah hais joms (j)im-b atd. 7.5.1 Jak je na první pohled patrné, jsou jednotlivé pády tvořeny stejným způsobem jako u demonstrativ (§§ 7.2n.). Některé baltské a slovanské tvary mohou od původu patřit zájmenu o ~ i (§ 7.2.2), s nímž yo v těchto jazycích splynulo v jedno paradigma. 7.5.2 V latině a baltštině plní funkci relativa interogativum: lát. qui (§ 7.3), lit. kurs (§ 7.3.2). V gótštině je relativum odvozeno od základního demonstrativa parti-kulí -ei: saei, sdei, patei. V slovanštině slouží jako relativum výše uvedené anaforické .zájmeno, rozšířené o částici že: stsl. jbze, jegoze, jemuže atd. Užívání tázacích zájmen ve funkci relativa v germ. a sl. jazycích je až pozdějšího data. 7.6 Pronominální kořeny a geneze deklinace rodových zájmen Pronominální kořeny (§ 4.6.2) fungují samostatně jako částice a spojky (1) v jednotlivých případech i jako pádové formy zájmen (2, 3, 4), ve vzájemných spojeních a ve spojeních s pádovými sufixy jako složené částice a spojky (1), pádové formy .zájmen osobních (2), ukazovacích (3) a tázacích (4) a jako číslovky (7). Dále jsou patrně obsaženy v některých pádových sufixech jmen (5), v osobních sufixech sloves (6) a snad i v některých kořenech (jako „kořenové sufixy" — §§ 4.6.1, 4.7.4, 4.7.4.1). Distribuce pronominálních kořenů (jejich výskyt ve svrchu uvedených případech) je zachycena v následující tabulce: A / U AI B 1 5 1 T 1 2 3 6 1 1 2 1.2 3 D 1 6 7 1 3 6 6 K 1 3 1 3 3 1 3 G 1 2 3 1 3 1 3 Kw 1 4 4 1 4 M2 1 2 6 2 2 S 1 2 3 6 (2) 3 5 5 1 2 1 2 3 5 6 1 3 5 1 5 1 3 H, 2 3 5 7 2 3 5 7 7 Y 1 3 1 2 1 W 2 2 (S)M, 1 2 3 2 3 1 5 . 1 3 N 1 2 3 3 Stanovit významové (funkční) rozdíly mezi jednotlivými pronominálními kořeny je možné jen zčásti; srov. §§7.1.7, 7.2n. Přitom lze konstatovat, že v případech % 3, 4, 6, 7 je relevantní spíše kpnsonantická složka, kdežto v případě. 5 (nominální flexe) spíše vokalická složka pronominálního kořene. Srov. též § 7.7. 7.6.1 Deklinace rodových zájmen (demonstrativ, interogativ atd.) je staršího data než deklinace personálií (rozdíly mezi jednotlivými ide. jazyky jsou tu menší — § 7.2), na druhé straně je však zřejmě mladší než deklinace jmen. 0 tom mj. svědčí chybění ablautových jevů v zájmenné deklinaci. 7.6.2 Lze se domnívat, že deiktickou funkci plnily zpočátku neohebné částice (= pro-nominální kořeny, resp. jejich kombinace). Teprve později se začala tato slova skloňovat — zprvu snad jen v samostatném (neatributivním) postavení (tak je tomu např. v turkotatarských j.); tak vznikl rozdíl mezi neohebnými částicemi na jedné straně a skloňovanými zájmeny na straně druhé. Po formální stránce probíhal tento proces podobně jako u osobních zájmen: spočíval jednak v (re)distribuci pro-nominálních kořenů a jejich složenin (v jejich adaptaci do jednotlivých pádových funkcí), jednak v přebírání pádových sufixů jmen. Tento druhý případ byl ve starší fázi vývoje rodových zájmen zřejmě méně častý: opravdu starého data je patrně jen rozlišení nominativu a akuzativu přejetím sufixu -to (resp. -ms v ak. pl.) z nominální flexe, kdežto ostatní formy tohoto druhu jsou podle všeho mladší. 7.6.3 O tom, jak významnou úlohu sehrála v procesu geneze indoevropských zájmen kompozice (skládání zájmenných kořenů, přidávání částic), lze se přesvědčit i z jejich pozdějšího vývoje (§§ 7.2.7—8). Za nejstarší (nebo jednu z nejstarších) formu tohoto druhu můžeme pokládat nominativ-akuzativ sg. n. Hot (sti. tat, ř. to atd.), vzniknuvší snad redukcí druhé slabiky ve složenině TÁTA. V dalších starých složeninách tato redukce již nenastala: ve složeninách TA-SYA, TA-SA, TA-GA anod., sloužících jako genitiv (§ 7.2.1.2) a ve složeninách TA-SMA, TA-SMI aj., fungujících jako lokální pády. Forma TA-SMI snad měla význam inessivní, TA-SMA význam ades-sivní '(§§ 5.1.3, 5.3.5); objevila se však domněnka, že složených tvarů se (s)m se původně užívalo jen k ukazování na živé bytosti. — Nejstarší paradigma rodových zájmen mohlo vypadat asi takto (jako příklad uvádíme tvary od kořene TA ~ S A): — i 0 1 + í í E T AS Y A TASA TÁGA SA TA(T) TAM I TASMI A TASMA 7.6.4 Teprve později došlo k diferenciaci tvarů co do rodu a čísla. K rozlišení co do numeru bylo v první fázi využito existujících variant pronominálních kořenů, např. TA — T AI (§ 7.6). Právě využití forem s vokalismem AI výmluvně svědčí o tom, že funkce jednotlivých pronominálních kořenů (jejich variant) nejsou primární, ale představují výsledek redistribuce (adaptace). Jak již bylo ukázáno v před- cházejících odstavcích, funguje forma s AI někde jako plurál (TAI), jinde jako nominativ singuláru (HAI, KWAI) a nadto je obsažena i v některých dalších formách (instrumentál sg. aj.). 7.6.5 Ostatní formy rodových zájmen zjevně vznikly až později — přidáním pádových sufixů jmen k výše uvedeným základním formám; jejich geneze byla popsána v §§ 7.2.1.2—7. LITERATURA (§§ 7—7.6.5) Baader T., Die identifizierende Funktion der Ich-Deixis im Indoeuropäischen (Heidelberg 1929) Balász J., Gli interrogativi slavi e l'origine del genere. (in) AION, sez. ling. 7 (1966), s. 5_20 Bednarczuk L., Spójnik adwerzatywny v jezykach indoeuropejskich. (in) Lingua Posn. 11 (1966), s. 33—46 Benveniste E., L'anaphorique prussien din et le systéme des demonstratifs indo-européens. (in) Studi baltici 3 (1933), s. 121—130 Benveniste E., Flexion pronominelle en hittite. (in) Lg 29 (1953), s. 255—262 Benveniste E., Problěmes de linguistiquegenerale (Paris 1966), s. 225—236,251—257,258_266 Brugmann K., Die Demonstrativpronomina der idg. Sprachen (Leipzig 1904) Dal I., Ein archaischer Zug der germanischen Pronominalflexion, (in) NTS 9 (1938), s. 186_218 Erhart A., Gr. sphö, spheis. (in) SPFFBU E 2 (1957), s. 135—140 Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena. Sv. 2. Spojky, částice, zájmena a zájmenná adjektiva (Praha 1980) Forchheimer P., The Category of Person in Language (Berlin 1953) Gonda J., The Original Character of the IE Relative Pronoun yo-. (in) Lingua 4 (1954), s. 9—41 Hahn E. A., The Origin of the Relativa k"i- kwo-. (in) Lg 21 (1946), s. 68—86 Hahn E. A., The Indeflnitive-relative-interrogative Stem sem- sm- smo-. (in) Lg 18 (1942), s. 83—116 Hujer O., Zur Deklination der Personalpronomina, (in) IF 30 (1912), s. 49—54 Jensen H., Bemerkungen zum ungeschlechtigen Personalpronomen des Indogermanischen, (in) IF 48 (1930), s. 117—126 Juequois G., La triple fonction du réfléchi. (in) Leuvense Bijdragen 62.3 (1973), s. 237—249 Kopečný F., Zur Etymologie grammatischer Wörter und der Partikeln, (in) TLP3 (1968), s. 179—187 Kurylowicz J., The Inflectional Categories of Indo-European (Heidelberg 1964), s. 240—246 Lane G. S., On the Formation of the IE Demonstrativa. (in) Lg 37 (1961), s. 469—475 Liebert G., Die indoeuropäischen Personalpronomina und die Laryngaltheorie (Lund 1957) Majtinskaja K. E., Mestoimenija v jazykách razných sistem (Moskva 1969) Majtinskaja K. E., K proischoždenii mestoimennych slov. (in) VJa 1966, č. 1, s. 15—25 Meillet A., Le pronom personel et les demonstratifs. (in) MSL 23 (1927), s. 141—145 Myrkin N. J., Tipologija ličnogo mestoimenija i voprosy rekonstrukcii jego v ie. aspekte. (in) VJa 1964, c. 5, s. 78—86 Myrkin N. J., Genezis germanskich licnych mestoimenij. (in) VJa 1966, 6. 6, s. 71—75 Otrgbski J., Die lateinischen Demonstrativpronomina, (in) Sprache 12 (1966), s. 16—25 Persson P., Über den demonstrativen Pronominalstamm no/ne. (in) IF 2 (1893), s. 199—259 Petersen W., Indo-European Personal Pronouns, (in) Lg 6 (1930), s. 164—193 Petersen W., Tocharian Pronominal Declension, (in) Lg 11 (1935), s. 196—206 Savöenko A. N., Nekotoryje voprosy razvitija mestoimenij v indoevropejskom jazyke. (in) Rozprawy komisji jezykowej VI (Lodz 1959), s. 5—20 162