Principy filosofie / Část druhá
109
z přístavu, domnívá se, že se sám pohybuje - bude-li ovšem přihlížet ke břehům, které bude považovat za nehybné; ne však, (přihlédně-li) k samotné lodi, mezi jejímiž částmi zachovává stále tutéž polohu. Ježto běžně máme za to, že v každém pohybu je činnost, v klidu však ustání činnosti, je v daném případě dokonce vhodnější říci, že (onen cestující) je spíše v klidu než v pohybu, protože v sobě žádnou činnost necítí.
Avšak uvažíme-li - ne podle běžného zvyku, ale spíše podle pravdy -, co by se mělo chápat pohybem, aby mu byla připsána nějaká určitá přirozenost, můžeme říci, že je přesunem jedné části látky či jednoho tělesa ze sousedství těch těles, která k němu bezprostředně přiléhají a jsou nahlížena jako spočívající v klidu, do sousedství jiných. A tu jedním tělesem či jednou částí látky chápu vše to, co se zároveň přesunuje; byť se i toto (těleso) může skládat z více částí, které v sobě mají jiné pohyby. A říkám tomu přesun, a nikoli síla nebo činnost, která přesunuje, abych ukázal, že je vždy v pohybujícím se, a ne v tom, co pohybuje. To dvojí se totiž obvykle nerozlišuje dost přesně. A (přesun) je toliko modem pohybujícího se, ne nějakou samostatně jsoucí věcí, stejně jako tvar je modus věci tvarované a klid (modus) věci spočívající v klidu.
Je ovšem třeba poznamenat, že jsme tu zatíženi velkým předsudkem, domnívajíce se, že k pohybu je třeba více činnosti než ke klidu. Jsme o tom od dětství přesvědčeni proto, že naše tělo bývá pohybováno naší vůlí, které jsme si vnitřně vědomi, a v klidu spočívá pouze proto, že lne k zemi tíhou, jejíž sílu necítíme. Tato tíha a mnohé jiné námi nepozorované příčiny kladou odpor pohybům, které
XXV. Co je náležitě pojímaný pohyb.
XXVI. K pohybu není třeba více činnosti než ke klidu.
Principy filosofie / Část druhá
111
chceme provádět svými údy, a způsobují, že se unavíme. A proto se domníváme, že k provádění pohybu je třeba více činnosti čili větší síly, než k jeho zastavení. Činnost totiž pokládáme za ono úsilí, které vyvíjíme, abychom pohnuli svými údy a jejich prostřednictvím jinými tělesy. Tohoto předsudku se však snadno zbavíme, uvážíme-li, že úsilí nepotřebujeme pouze k pohybování vnějšími tělesy, ale často také k zastavení jejich pohybu, když nejsou zastavena tíhou či jinou příčinou. Tak, například, nevyvíjíme více činnosti k uvedení lodi spočívající ve stojaté vodě do pohybu, než k jejímu náhlému zastavení, když se pohybuje. Nebo jistě ne o moc větší: je zde totiž třeba odečíst tíhu a viskozitu17 jí vytlačené vody, které by ji mohly postupně zastavit.
Ježto zde však nejde o onu činnost, která se chápe v tom, co se pohybuje nebo v tom, co pohyb zastavuje, ale pouze o přesun a nepřítomnost přesunu čili o klid, je zjevné, že tento přesun nemůže být mimo pohybované těleso. S tímto tělesem se to také má jinak, když se přesunuje, a jinak, když se nepřesunuje, čili když spočívá v klidu. Pohyb a klid v něm tak nejsou nic jiného než dva různé mody.
Dříve jsem dodal, že přesun se děje ze sousedství přilehlých těles do sousedství jiných, ne však z jednoho místa na jiné. Jak jsem totiž vysvětlil výše, pojímání místa je různé, a závisí na našem myšlení.18 Ale když pohybem chápeme onen přesun ze sousedství přilehlých těles, nemůžeme připisovat určitému pohybujícímu se tělesu více pohybů zároveň, ale pouze (pohyb) jediný, protože v jed-
XXVII. Pohyb a klid jsou jen různé mody pohybovaného télesa.
XXVIII. Náležité pojímaný pohyb se vztahuje pouze k tělesům přilehlým k tomu, které se pohybuje.
" Přeloženo na základě francouzské verze, AT IX-2, s. 77, pozn. b. 18 Viz či. X. až XVI., s. 93-101 tohoto vydání.
55-56
Principy filosofie / Část druhá
113
nom časovém okamžiku k onomu pohybujícímu se (tělesu) mohou přiléhat pouze jedna tělesa.
Konečně jsem dodal, že onen přesun se děje nikoli ze sousedství jakýchkoli přilehlých těles, ale pouze těch, která nahlížíme jako spočívající v klidu. Přesun je totiž vzájemný a nelze chápat, že by se těleso AB přesunovalo ze sousedství tělesa CD, a zároveň nechápat, že se těleso CD přesunuje ze sousedství tělesa AB.'9 A je třeba zcela stejné síly i činnosti, jak z jedné, tak z druhé strany. Chceme-li tedy pohybu připisovat zcela vlastní, k ničemu jinému nevztaženou přirozenost, pak když se dvě přilehlá tělesa přesunují jedno na jednu, druhé na druhou stranu, a tak se od sebe navzájem oddělují, řekneme, že v jednom je právě tolik pohybu jako v druhém. Avšak to by se příliš vzpíralo obecnému způsobu vyjadřování. Stojíme totiž na Zemi a považujeme ji za spočívající v klidu. A přestože vidíme, že se některé její části přilehlé k jiným menším tělesům přesunují z jejich sousedství, nedomníváme se proto, že se Země pohybuje.
A hlavním důvodem této věci je to, že pohyb chápeme jako pohyb celého tělesa, které se pohybuje, a toto nelze chápat o celé Zemi, (jen) kvůli přesunu nějakých jejích částí ze sousedství menších těles, ke kterým přiléhají. Často na ní lze totiž mnohé takové navzájem protikladné přesuny odhalit. Řekněme, že těleso EFGH je Země a na ní se zároveň přesunuje těleso AB z bodu E do bodu F a CD z H do G.
XXIX.
(Pohyb) se též vztahuje pouze k těm přilehlým tělesům, která nahlížíme jako spočívající v klidu.
XXX.
Proč se o jednom ze dvou přilehlých těles, která se navzájem oddělují, říká, že se pohybuje, spíše než o druhém.
" Srv. AT V, s. 345, ř. 22nn.