46 Nauka elementární. tálním rozumu), v nichž není nic, co náleží do pocitu. Proto bude se čistá forma smyslových předmětů vůbec nacházeti v mysli a priori, kde je všechna rozmanitost pocitová nazírána, v určitém uspořádání. Tato čistá forma smyslovosti bude také slouti čistým názorem. Tak, když odejmu od představy nějakého tělesa vše, co si o něm rozum myslí: substanci, sílu, dělitelnost atd., rovněž, co z toho náleží pocitu, jako neprostupnost, tvrdost, barva atd., zbude mi z tohoto empirického názoru něco ještě, totiž jrozprostraněnost a tvar. Ty náležejí čistému názoru, který se a priori bez jakéhokoli skutečného předmětu smyslů nebo pocitu uskutečňuje v mysli jako pouhá forma smyslovosti. Vědu o všech principiích smyslovosti a priori nazývám transcendentálni estetika. *) Musí tudíž býti taková věda, která jest první částí transcendentálni nauky elementární, v protivě k oné, která obsahuje principle čistého myšlení a nazývá se transcendentálni logikou. V transcendentálni estetice tedy nejprve osamotníme smyslovost tím, že odloučíme vše, co rozum svými pojmy primyslí, aby nezbylo nic, leč empirický názor. Po druhé od něho odloučíme vše, co patří do počitku, aby zůstala jenom čistá forma jevu, což je to jediné, co může smyslovost a priori podati. Při tomto zkoumání shledáme, že jsou dvě čisté formy smyslového názoru, jakožto principle apriorního poznání, totiž čas a prostor, o nichž ted budeme jednati. l) Němci jsou jediní, kteří nyní užívají slova estetika na označenou toho, co jiní nazývají kritikou vkusu. Příčinou je klamná naděje výtečného analytika Baumgartena, dostati kritické posouzení krásy pod principie rozumové a pravidla toho vyzvednouti na úroveň vědy. Ale to je marné úsilí, neboť vymyšlená pravidla neb kriteria jsou dle svých nejpřednějších pramenů pouze empirická a nemohou sloužiti nikdy za zákony apriorní, podle nichž by se soud našeho vkusu musel říditi, spíše jest tento posledním vlastním zkumadlem správnosti jejich. Proto je nutno toto pojmenování buď opět nechat zapadnouti a podržeti pro ono učení, které je pravou vědou (čímž bychom se také přiblížili řeči a smyslu starých, u nichž rozdělení poznatků na cclu&YjTa xa\ voyjtix bylo velmi proslulé) anebo se o pojmenováni rozděliti s filosofii spekulativní a vzíti estetiku jednak ve smyslu transcendentálním, jednak psychochologickém. Prostor. 47 Transcendentálni estetiky oddíl prvý. 0 prostoru. § 2. Metafysický výklad tohoto pojmu. Prostřednictvím vnějšího smyslu, což jest vlastnost naší mysli, představujeme si předměty jako mimo nás jsoucí a vesměs 'vjprostoru. V něm jest určen tvar, velikost a vzájemný jejich poměr anebo dá se určiti. Vnitřní smysl, jímž mysl sebe samu a vnitřní svůj stav nazírá, nepodává sice žádného názoru o duši samé jako o nějakém předměte; ale jest přece určitou formou, pod kterou názor jejího vnitřního stavu jedině jest možný, takže všechno, co náleží k vnitřním určením, představuje se v časových vztazích. Ze vnitřně nemůže čas býti nazírán, zrovna jako ne prostor, |ako něco uvnitř nás. Co jsou tedy čas a prostor? Jsou to skutečné bytosti? Či jsou to sice určení anebo též poměry věcí, ale takové, které by jim přináležely také o sobě, i když by nebyly nazírány, anebo jsou takové, které tkví jen na formě názoru a následkem toho na subjektivní podstatě mysli naší, bez níž by tyto predikáty nemohly býti žádné věci přičteny ? Abychom se o tom poučili, vyložíme ne j prv prostor. Rozumím však pod výkladem (expositio) zřetelnou (třeba ne podrobnou) představu toho, co k nějakému předmětu náleží; metafysický jest však výklad, jestliže obsah pojmu, jakožto a priori daný doličuje. 1. Prostor není empirický pojem, který by byl odvozen z vnějších zkušeností. Neboť abych některé pocity vztahoval na něco mimo sebe (t. j. na něco na jiném místě prostoru, než se nalézám já), rovněž abych je také mimo a vedle sebe, tedy ne pouze jako různé, nýbrž jako na jiných místech jsoucí, mohl si představiti, tomu musí představa prostoru tvořit podklad. Tudíž představa prostoru nemůže vypůjčena býti J od zkušenosti ze vztahů vnějšího zjevu, nýbrž tato vnější| zkušenost jest sama možná jen na základě myšlené představy.; 48 Výklad pojmu prostor. 2. Prostor jest nutná představa a priori, která je podkladem všech vnějších názorů. Nemůžeme si nikdy představiti, že není prostoru, ačkoli je docela dobře možno mysliti, že v něm není žádných předmětů. Jest naň tedy pohlížeti jako na podmínku možnosti zjevů a ne jako na určení na nich závislé, a jest představou apriorní, která nutně je podkladem vnějších zjevů. 3. Prostor není diskursivní či, jak říkáme, obecný pojem o vztazích věcí vůbec,nýbrž čistý názor. Neboť za prvé můžeme si představiti jen jeden prostor, a když se mluví o mnohých prostorech, rozumí se tím jen části jednoho a téhož jediného prostoru. Tyto části také nemohou býti jednotným všeobjímajícím prostorem jako jeho složky (z nichž je možno jej složiti), nýbrž jenom v něm býti myšleny. Jest podstatou jednotný, rozmanité jest v něm, jakož i obecný pojem o prostorech vůbec záleží pouze v ohraničení. Z toho plyne, že vzhledem k tomu všem pojmům o něm jest základem názor apriorní (neempirický). Tak se neodvozují všechny geometrické věty, na př., že v trojúhelníku je součet dvou stran větší než třetí, nikdy z obecných pojmů přímky a trojúhelníka, nýbrž z názoru, a to a priori s apodiktickou jistotou. 4. Prostor představujeme si jako danou nekonečnou veličinu. Musíme pak sice každý pojem mysliti jako představu obsaženou v nekonečném množství různých možných pěedstav jako jich společný znak, takže je má ve svém rozsahu: ale žádný pojem jakožto pojem nemůže se představit, jako by obsahoval v sobě nekonečné množství představ. Přece však myslíme tím způsobem prostor (neboť všechny části prostoru až do nekonečna jsou najednou). Původní tedy představa o prostoru jest apriorní názor a nikoli pojem. § 3. Transcendentálni výklad pojmu prostoru. Míním tím vysvětlení pojmu jakožto principu odůvodňujícího možnost jiných syntetických poznatků a priori. Za tím účelem je třeba: 1. aby toho druhu poznatky z pojmu O prostoře. 49 skutečně plynuly, 2. aby tyto poznatky byly možný jen za předpokladu nějakého daného způsobu vysvětlení tohoto pojmu. Geometrie j est věda určující vlastnosti prostoru synteticky, ale při tom též apriorně. Co musí být představa o prostoru, aby takovéto poznatky o něm byly možný? Musí býti původně názorem; neboť z pouhého pojmu nelze vyvoditi žádných vět jdoucích za pojem, jakož se v geometrii přece skutečně děje (viz Úvod V.) Ale názor ten musí býti a priori, t.j.býti před veškerým vnímáním předmětů v nás, tudíž musí to býti názor čistý a nikoli empirický. Neboť geometrické věty jsou vesměs apodiktické, tož spojeny s vědomím své nutnosti, na př. prostor má jen tři rozměry. Takové věty nemohou býti empirickými nebo zkušenostními soudy, aniž z nich býti vyvozeny. (Úvod II.) Jak může nyní vnější názor dlíti v mysli předcházeje před předměty samými a jak podle něho může pojem jejich býti určen a priori? Patrně jen tak, pokud eksistuje v subjektu jako jeho formální schopnost býti od předmětu dotčen a tím o nich bezprostřední představu, t. j. názor dodati, tedy jako forma vnějšího smyslu vůbec. Takto činí jedině naše vysvětlení možnost geometrie jako syntetického poznání a priori pochopitelnou. Každý jiný způsob vysvětlování nemohoucí to podati, třeba by zdánlivě měl s ním nějakou podobnost, dá se od něho rozeznati nejbezpečněji podle tohoto znaku. Závěry z hořejších pojmů. a) Prostor nerepresentuje žádnou vlastnost nějakých věcí o sobě anebo jejich vzájemný poměr, t. j. není jejich přívlastkem, který by tkvěl na předmětech samých a který by zůstal, i když bychom od všech subjektivních podmínek názoru abstrahovali. Neboť ani absolutní ani relativní určení 4 50 Transcendentálni estetika. nemohou býti nazírány před eksistencí příslušných věcí, tudíž nikoli a priori. b) Prostor není nic jiného než forma všech jevů vnějších smyslů, t. j. subjektivní podmínka smyslovosti, za níž jediné nám jest vnější názor možný. Poněvadž pak receptivita subjektu, býti od předmětů podrážděn, nutně jde před veškerým nazíráním jejich, lze vyrozuměti, jakým způsobem může forma všech jevů býti dána v mysli přede všemi skutečnými vjemy, tudíž a priori, a jak může jakožto čistý názor, v němž všechny předměty musí býti určovány, obsahovati jejich principle přede vší zkušeností. Můžeme tedy mluviti o prostoře, o rozprostraněných bytostech atd. jenom se stanoviska čloyěckého: Vzdálíme-li se od subjektivní podmínky, za níž jedině může se nám dostati vnějšího názoru, jakož je nezbytno, abychom z předmětu přijímali dojmy, tož neznamená představa prostoru pranic. Tento predikát přikládá se věcem jenom, pokud se nám zjevují, t. j. pokud jsou předměty smyslovosti. Trvalá forma této receptivity, kterou nazýváme smyslovosti, j e nutnou podmínkou všech poměrů, v nichž věci jakožto vnější jsou nazírány, a abstrahujeme-li od těchto předmětů, čistým názorem, nazývaným prostor. Poněvadž zvláštní podmínky smyslovosti nemůžeme učiniti podmínkami možnosti věcí, nýbrž pouze jejich jevů, můžeme dobře říci, že prostor zaujímá všechny věci, které se nám mohou jeviti, ale nikoli všechny věci o sobě, ať jsou nazírány nebo nejsou a od jakéhokoli subjektu. Neboť o názorech jiných myslících bytostí nemůžeme pranic usuzovati, třebaže byly vázány na tytéž podmínky, které naše nazírání omezují a pro nás obecně platí. Připojíme-li k pojmu subjektu obmezení nějakého soudu, pak platí ten soud ne-podmínečně. Věta: všechny věci jsou vedle sebe v prostoře, platí toliko s obmezení m, když tyto věci se berou j ako předměty smyslového názoru. Připojím-li podmínku k pojmu a řeknu-li: všechny věci jako vnější jevy jsou v prostoře vedle sebe, platí toto pravidlo obecně a bez obmezení. Náš výklad tedy učí reálnost (t. j. objektivní platnost) prostoru vzhledem ke všemu, co se naskytne jako vnější předmět, ale zároveň Prostor. 51 ideálnou prostoru vzhledem k věcem, uvažuj e-U o nich rozmys \ jako věcech o sobě, t. j. bez ohledu na povahu naší smyslovosti. Tvrdíme tedy empirickou reaJí&í.prostoru (vzhledem ke vší', možné vnější zkušenosti) přijímajíce při tom jeho transcen-i dentálni idealitu, t. j. že není ničím, jestliže odložíme podmínku možnosti vší zkušenosti, pokládajíce jej za něco, co je podkladem všech věcí o sobě. Není tedy mimo prostor žádné jiné subjektivní, na něco vnějšího se vztahující představy, která by mohla slouti a priori objektivní. Neboť nelze z žádné z nich odvoditi syntetické soudy a priori jako z názoru prostorového (§ 3), takže jim(mluveno přesně) idealita nijak nepřísluší, ačkoli se v té věci shodují s představou prostoru, že patří pouze k subjektivní úpravě některé stránky smyslovosti, na př. zraku, sluchu, hmatu skrze pocity barev, tónu, tepla, kteréžto však, jsouce pouze pocity a nikoli názory, neposkytují samy sebou poznání žádného předmětu, natož apriorního. Tato poznámka směřuje pouze k tomu, zabrániti, aby někomu nenapadlo tvrzenou idealitu prostoru objasňovati daleko nepostačitelnými příklady, poněvadž barvy, chuť atd. i! právem se nepovažují za vlastnosti věcí, nýbrž pouze za j změny našeho subjektu, které docela u různých lidí mohou i býti různé. Neboť v tomto případě platí, co je původně samo jevem, na př. růže, v empirickém rozumu jako věc o sobě, která však pro každé oko může se jeviti jinak zbarvenou. Naproti tomu jest transcendentálni pojem prostorových jevů kritická připomínka, že vůbec nic, co je nazíráno v prostoře, není věcí o sobě, ani že prostor není formou věcí náležející jim samým o sobě, nýbrž že nám věci o sobě úplně jsou neznámé a že to, co nazýváme vnějšími předměty, není nic jiného než představy pouhé naší smyslovosti, jichž formou jest prostor, jehož pravý korelát však, t. j. příslušná věc o sobě, se tím nepoznává, aniž může býti poznána, ale po níž se ani ve zkušenosti nikdo neptá. 4* 52 Transcendentálni estetiky oddíl druhý. O čase. § 4. Metafysický výklad pojmu času. Čas jest 1. nikoli empirický pojem, od nějaké zkušenosti vyabstrahovaný, neboť současnost a posobnost nedostaly by se do vnímání, kdyby představa času nebyla podkladem toho a priori. Jen předpokládáme-li ji, jest možno si představiti, že něco jest (najednou) v jedné a téže době anebo (po sobě) v různých dobách. 2. Čas jest představa nutná, jsouc základem všech názorů. Z ohledu na jevy vůbec nelze čas sám odstraniti, ačkoli je možno jevy vyjmouti z času. Čas jest tedy dán a priori. V něm pouze jest skutečnost jevů možná. Ty mohou vůbec odpadnouti, ale čas sám jako obecná podmínka jejich možnosti nemůže býti odstraněn. 3. Na této nutnosti a priori zakládá se také možnost apodiktických zásad poměrů časových čili aksiomy času vůbec. Má jen jeden rozměr: různé časy nejsou najednou» nýbrž po sobě tak, jako různé prostory nejsou po sobě, nýbrž najednou.Tyto zásady nedají se vyvoditi ze zkušenosti, neboť tak by jim nebyla zaručena ani přísná obecnost ani apodik-tická jistota. Mohli bychom jenom říci: tak tomu učí všední vnímání, nikoli však: tak tomu musí býti. Tyto zásady platí za pravidla, podle nichž jsou zkušenosti vůbec možný a poučují nás před nimi a nikoli skrze ně. 4. Čas není diskursivní anebo, jak tomu říkají, obecný pojem, nýbrž čistá forma smyslového názoru. Různé časy jsou jen části jednoho a téhož času. Představa však, jež může býti dána jen jedním předmětem, jest názor. Také by se nedala věta, že různé časy nemohou býti najednou, vyvoditi z onoho obecného pojmu. Věta ta jest syntetická a nemůže pocházeti jen z pojmů. Jest tedy v názoru a v představě času bezprostředně obsažena. Čas, 53 5. Nekonečnost času neznamená nic víc, než že všechny určitě velké časy jsou možný jen obmezením jednoho jediného základního času. Proto musí původní představa času býti dána jako neobmezená. Tu však, kde díly a jednotlivé velikosti jenom obmezením mohou býti určeny, musí celá představa býti dána nikoli skrze pojmy (neboť v nich jsou pouze částečné představy), nýbrž musí jí bezprostřední názor býti podkladem. § 5-Transcendentálni výklad pojmu času. Stačí se mi v této příčině odvolati k č. 3., kde jsem k vůli krátkosti úvahu o tom, co vlastně je transcendentálni, zařadil mezi odstavce výkladu metafysického. Ted k tomu ještě připojuji, že pojem změny a s ním pojem pohybu (jakožto změny místa) je možný jenom skrze představu času, takže, kdyby nebylo této představy jako názoru (vnitřního) a priori, žádný, ať jakýkoli pojem jiný by neučinil pochopitelným, jak je možná změna, t. j. spojení kontradiktoricky protivných predikátů (na př. aby předmět na určitém místě trval a zároveň týž předmět na témž místě netrval), v jednom a témže předměte. Jen v čase mohou se kontradiktoricky protivná určení nalézti na jednom předměte, totiž po sobě. Vysvětluje tedy náš pojem času možnost tolika syntetických apriorních poznatků, co jich může podati obecná nauka o pohybu, která je velmi plodná. § 6. Závěry z těchto pojmů. a) Čas není nic samo o sobě eksistujícího, ani objektivním přídatkem na věcech, takže by zůstal, když bychom abstrahovali ode všech subjektivních podmínek jeho názoru, neboť v prvním případě byl by něčím, co eksistuje ve skutečnosti bez skutečného předmětu. Co se však týče druhého, nemohl by 54 Transcendentálni estetika. jakožto přívlastek nebo řád věci určující jíti před nimi a nemohl by syntetickými soudy a priori býti poznán a nazírán. Toto poslední však děje se docela dobře, není-li čas leč subjektivní podmínkou všech názorů vůbec. Neboť pak může tato forma vnitřního názoru býti představována před předměty, tudíž a priori. b) Čas není nic jiného než forma vnitřního smyslu, t. j. nazírání sebe sama a svého vnitřního stavu. Neboť čas nemůže býti určením vnějších zjevů; nenáleží ani k tvaru nějakému ani k poloze atd., naproti tomu určuje poměry představ v našem vnitřním stavu. A právě proto, že tento vnitřní názor nepodává žádný tvar, hledíme ten nedostatek nahraditi analogiemi a představujeme si časový sled do nekonečna prodlužitelnou přímkou, v níž rozmanitost tvoří řadu jednoho rozměru, a soudíme z vlastností této čáry na všechny vlastnosti času, s jedním rozdílem, že části té prvé jsou najednou, toho druhého však po sobě. Z toho také vysvítá, že představa času sama jest názorem, poněvadž všechny její vztahy lze vyjádřiti nějakým vnějším názorem. c) Čas jest formální podmínkou a priori všech zjevů vůbec. Prostor jakožto pouhá forma všeho vnějšího nazírání je apriorní podmínkou jen pro vnější jevy. Naproti tomu, poněvadž všechny představy, ať mají za svůj předmět vnější jevy nebo ne, přece samy o sobě jakožto určení mysli k vnitřnímu stavu náležejí, kterýžto vnitřní stav však náleží do formální podmínky vnitřního názoru, tudíž času, tož jest čas apriorní podmínkou bezprostřední všech jevů vůbec, a sice bezprostředně vnitřních (našich duší) a tím i prostředečně vnějších. Mohu-li říci a priori: všechny vnější jevy jsou v prostoře a svými vztahy prostorovými a priori určeny, tak mohu z principu vnitřního smyslu docela obecně říci: všechny jevy vůbec, t. j. všechny předměty smyslů, jsou v čase a mají nutně časové vztahy. Když abstrahujeme od svého způsobu sebenazírání a od toho, jak prostřednictvím tohoto názoru také všechny vnější názory představovací mohutností zpracováváme, berouce tak předměty, jak jsou asi samy o sobě, pak není Čas. 55 čas ničím. Platí objektivně jen o jevech, poněvadž to jsou už věci, které přijímáme jako předměty svých smyslů, avšak jeho objektivita přestává, když abstrahujeme od smyslovosti svého nazírání a tak od té nám nejvlastnější způsoby představování, a mluvíme-li o věcech vůbec. Čas jest tedy prostě subjektivní podmínka našeho (lidského) nazírání, které jest vždy smyslové (t. j. pokud jsme dotčeni předměty) a samo o sobě, mimo subjekt, ničím. Nicméně jest čas vzhledem ke všem jevům, tedy také ke všem ve zkušenosti možným předmětům, nutně objektivní. Nemůžeme říci: všechny věci jsou v čase, poněvadž při pojmu věci vůbec odmyslíme názor ve všech způsobách, a názor je vlastní podmínkou, za které čas do představy předmětů náleží. Připojí-li se nyní podmínka k pojmu a řekne: všechny věci jakožto jevy (předměty smyslového názoru) jsou v čase, má tato základní věta dobrou svou objektivní platnost a všeobecnost a priori. Podle našich tvrzení má tedy čas empirickou realitu, t. j. objektivní platnost, pokud se týče předmětů, které kdy mohou býti dány našim smyslům. A poněvadž naše nazírání jest vždy smyslové, nemůže se nám ve zkušenosti naskytnouti; předmět, který by nepodléhal podmínce času. Naproti tomu | popíráme času nárok na absolutní realitu, poněvadž totiž i) i bez ohledu na formu našeho smyslového nazírání by tkvěla na věcech jako podmínka a vlastnost. Takové vlastnosti, patřící věcem o sobě, nemohou nám nikdy smyslovým pro- , střednictvím býti dány. V tom záleží tedy transcendentálni \ idealita času, podle níž čas, abstrahujeme-li od subjektivních podmínek smyslového názoru, není ničím a k věcem o sobě | (beze vztahu k našemu nazírání) ani subsistentně ani inherentně nemůže býti přičten. Než přece nesmí býti tato idealita, rovněž jako ne idealita prostoru, stavěna na roveň se sub-repcemi pocitu (klamy), poněvadž při tom přece o jevu samém, jemuž tyto predikáty inherují, předpokládáme, že má objektivní realitu, která zde úplně odpadá, pokud není pouze empirická, t. j. pokud se předmět sám nepokládá pouze za jev; o čemž viz ještě poznámku prvního odstavce.