SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY
STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS
H 41, 2006
Stanislav Bohadlo, Kuks
První barokní opera (1627) a sepolcro či oratorium
(1628) v Praze?
La Trasformazione di Callisto e Arcade a LA MADDALENA.
Composizione Sacra di Giovan Battista Andreini Fiorentino.
Více než jen recenze sborníku
Zájem o počátky hudebního baroka v Čechách na začátku 17. století byl vždy
vzrušující, protože se jednak opíral pouze o jednotlivé prameny a zároveň bylo
nutné konstatovat paradoxní absenci opery nebo oratoria jako klíčových slohotvorných
forem. Až na výjimky tato situace přetrvala až do příchodu Peruzzi-Denziovy
společnosti do Kuksu z Benátek v létě roku 1724. Příznačné je, že se přitom
nikdy nejednalo o domácí produkci, ale o import z Itálie a habsburské dvorní
slavnosti v Praze jsou k těmto produkcím jediným stimulem a klíčem. Proto také
vzbudilo takový badatelský zájem „hudebnědramatické představení s vloženým
baletem“ Phasma Dionysiacum z 5. února 1617 ve Vladislavském sále – Staré
sněmovně na Pražském hradě. H. Seifert považuje dochované Breve relatione za
vůbec první tištěné libreto na habsburském císařském dvoře (byť v Praze) a dílo
samo za vůbec první Musikdrama císařského dvora (byť provedené v Praze).
Zjevení Dionýskému (Wussínův trojjazyčný slovník z roku 1701 nabízí i překlad
Vidění Dionýské, Obluda Dionýská či dokonce Strašidlo Dionýské) ovšem nelze
přiřadit ani autora hudby ani interprety (mimo hrajícího libretistu hraběte G. V.
d’Arco) a všechny úvahy o použité hudbě zůstávají jen v rovině analogií, dohadů
	 J. Racek, Italská monodie z doby raného baroku v Čechách [tzv. Troilův sborník z let 1604–
1618]. Velehrad, Olomouc 1945. Týž: Collezione di monodie italiane primarie alla biblioteca
universitaria di Praha In: Sborník FF Brno, F 2, 1958, s. 5 a násl.; Študent, M.: Hudba
pražských paláců a zahrad 1620, sleevenote k CD souboru Ad vocem P. Vacka, Studio
Matouš, Praha 1998, MK 0047–2931
	 Niubò, M.: Phasma Dionisiacum Pragense, heslo pro Českou divadelní encyklopedii, Divadelní
revue XIV/3 (2003), s. 66 – 67, zde další literatura
	 Pánek, J.: „Phasma Dionysiacum“ und die manieristischen Festlichkeiten auf der Prager Burg
im Jahre 1617 In: Sborník prací FFBU, H 29, 1994, s. 33 a násl.; Štědroň, M. – Študent, M.:
Phasma Dionysiacum musicae, tamtéž, s. 45 a násl.
	 Seifert, H.: Das erste Libretto des Kaiserhofs, Studien zur Musikwissenschaft 46, 1998, s. 35
a násl.; týž Das erste Musikdrama des Kaiserhofs, Oesterreichische Musik – Musik in Oesterreich,
Tutzing 1998, s. 99 a násl.
48 Stanislav Bohadlo, Kuks
a hypotéz včetně toho, zda se jednalo o císařské nebo mantovské hudebníky nebo
zda posluchači slyšeli ranou monodii.
Jako heuristický Big Bang tu pak vystupuje sborník I Gonzaga e l’Impero.
Itinerari dello spettacolo, vydaný v ediční řadě divadelních pramenů Storia dello
spettacolo péčí Umberta Artioliho a Cristiny Grazioli ve Florencii v roce 2005.
Celkem 26 pramenných studií na téma vztahů mantovských Gonzagů a habsburského
dvora, respektive evidence pohybu hereckých společností i jednotlivých
herců a hudebníků doplňují ediční přílohy, edice tisků a regesta korespondece
zejména z italských a rakouských archivů na 567 stranách i CD ROM HERLA
s databází divadelních a hudebních pramenů. Při zadání kategorie „Praga“
se např. objeví 226 dokumentů od roku 1561. Divadelní trojúhelník Mantova
– Vídeň – Praha zde narůstá do velkých rozměrů i celoevropských logických
procesů, příčin a důsledků. Novým poznatkem z této edice pro nás je i absence
údajů o pražském Phasma z roku 1617, což přinejmenším dokládá, že se nejednalo
o mantovskou produkci.
Jinak zde např. ožívá v popisu slavností a turnajů z 26. 2. 1570 na Staroměstském
náměstí „hora, na níž jsou vidět ďáblové, jak plivají oheň; vypouštějí rakety,
létají fantastičtí ptáci. Odehrává se tu souboj mágů Zirfea a Afana. V průvodu se
objevují historické a mytologicé postavy. Pak nahánějí strach tři božstva s hrozivými
tvářemi a kšticemi z hadů, které řídil sám Giuseppe Arcimboldo.“ V popisu
se objevuje i černokněžná Medea a další postavy z Ovidiových Metamorfóz za
doprovodu hudebních nástrojů: houslí, loutny, pozounu, šalmají (pifferi), bubnu
a harfy (118).
Jiný dokument připomíná existenci intermédií Battisty Guariniho pro představení
Il Pastor fido z 9. 1. 1599 (C3823). Dopis z Prahy z 8. 11. 1603 také
zaznamenává vydání III Libro di madrigali a 5 voci Liberale Zanchiho v Benátkách
(C3824). Claudio Sorina píše 23. 11. 1615 z Prahy Alessandru Striggiovi
do Mantovy, že vévodský hudebník Pasquino Grassi odjel z Prahy do Berlína
(C3582). Mantovský biskup vyřizuje z Prahy (1.5.1628) a ze Znojma („Cenam
in Moravia“, 27.6.1628) na cestě z „bídné Prahy“ císařské přání, aby se bratři
Rubiniové, violisté, mohli ještě zdržet u dvora (C3811, C3813) aj.
Počátek velkých habsbursko-gonzagovských korunovačních slavností v Praze
v roce 1627 předznamenalo představení ve Vladislavském sále Hradu v neděli
21. 11. 1627 po korunovaci Eleonory na českou královnu. Věhlasní mantovští
Comici Fedeli vystoupili o čtyři dny později (27. 11.) po korunovaci Ferdinanda
III. Hráli zpívanou komedii („commedia cantata“) La Trasformazione di Callisto
e Arcade s dvěma intermédii od Cesare Gonzagy di Guastalla. První intermezzo
„představovalo Čtyři živly, druhé Noc, svítání a den“ (C1327). Architekt Gio-
	 Srv. existenci latinské hry Nikodema Frischlina (1547–1590): Phasma. [Straßburg] z roku
1592 s notací, která má ovšem mravoučné poslání a kde vystupují i postavy Luthera a Zwingliho.
Německý doslov obhajuje comedii jako vhodný prostředek mravouky: „Ich will dir
nit viel sagen hie / Wie Geistlich sein di Comedi / Nemlich Susanna und Judith / Tobias /
Lehren gute Sitt / So in der Bibel werden gelesen / Daß lauter gedicht Spil seind gewesen.“
http://www.uni-mannheim.de/mateo/camena/frisc4/te02.html [30. 10. 2006].
49První barokní opera (1627), sepolcro či oratorium (1628) v Praze?
vanni Pieroni, mj. překvapivě obdarovaný Albrechtem z Valdštejna, který zůstal
v Praze až do 21. 2. 1628 (C3015, ), informuje o „commedia in musica“, k níž
sám konstruoval jevištní stroje (C3014). Carlo Carafa píše Francescovi Barberinimu
do Říma, že císařovna „fece recitare in musica con intermedi apparenti
una bellisisima comedia“ (C2250). Cosimo Bartolini zase informuje ve Florencii
Andreu Cioli už 17. 11., že císařovna „farà rappresentare una pastorale in musica“
(3102). Shrneme-li všechna čtyři autentická označení La Trasformazione di Callisto
e Arcade - „commedia cantata“, „commedia in musica“, „comedia recitata in
musica con intermedi“ a „pastorale in musica“ – vychází nám spíše převaha operních
charakteristik než struktura hudebnědramatického představení s vloženými
(baletními?) intermezzi. Comici Fedeli se ostatně „císařovi v Praze tak líbili, že
skoro nevycházel na hon“ (C1362). Celkem je zde doloženo 37 představení mezi
21. listopadem 1627 a lednem 1629. Mimo mantovských Comici uváděli ve Vladislavském
sále tragédii Constantino Magno Victore i pražští jezuité (27. 1. 1628,
L364), vystupovali zde opakovaně angličtí herci s komickým Pickelheringem
i „giocolieri che danzeranno“ a „marionettisti“ (C1359).
Pieroniho scénu prý dramaturg, básník a „capocomico“ Giovan Battista Andreini,
Fiorentino, opravdu ocenil (C3014). V dopise ze 6. srpna 1728 z Güstrow
architekt uvádí, že Andreini s manželkou zůstanou ve službách Jeho Výsosti až
do půstu následujícího roku. To už pro ně [v Praze] vytvořil tři scény a čtvrtá bude
ve Vídni (C3015). Zcela jistě to zahrnovalo i představení Maddalena, datované
po 1. lednu 1628. Pražské tištěné libreto k „La Maddalena“ označuje dílo jako
„Composizione Sacra“ a dedikuje jej „All’Illustrissimo, Eccellentissimo et Reverendissimo
Principe il Signor Cardinale de Harrach Arcivescovo di Praga“. Vytištěno
„Pragae, excudebat Sigismundus Leva, Anno MDCXXVIII“ (632). Jedná
se o poezii o třech zpěvech o obrácení Magdaleny. Poslední dvě strany vyplňuje
chvalozpěv (cantico in lode) sv. Marie Magdaleny. Dramatik a básník Andreini
(Florencie 1579 – Reggio Emilia 1654) byl synem slavných hereckých a hudebně
nadaných rodičů ze společnosti Gelosi. Pod uměleckým jménem „Lelio“ se
k nim také připojil a tady se seznámil i s herečkou Virginií Rampoli řečenou „La
Florinda“, svou příští manželkou. S ní zakládal po rozpadu trupy Gelosi roku
1604 novou společnost Comici Fedeli ve službách mantovského vévody. Byla to
také Florinda, která se v mantovské premiéře Monteverdiho Ballo delle Ingrate
(1608) loučila sólovým zpěvem se Světem za ozvěny sboru odsouzených duší
Nevděčných žen. Na pozvání Marie de’ Medici byli poprvé roku 1613 ve Francii
a s ní i s Comici Fedeli přicestoval Andreini i do Prahy. Desítka jeho děl
„byla rozkročena kolem hranice mezi mluveným dramatem a operou“, jak uvádějí
Colin Timms a Tim Carter v charakteristice jeho libretních předloh. Od roku
	 Gallico, C.: Rinuccini cangiante, Mantova Venezia Vienna, o.c. 231 - 237
	 Štědroň, M. (Claudio Monteverdi, Supraphon, Praha 1985) ještě oba monteverdiovské protagonisty
nezmiňuje.
	 Timms, C. – Carter, T.: Andreini, Giovanni [Giovan] Battista, www.grovemusic.com
[28.10.2006]
50 Stanislav Bohadlo, Kuks
1622 však už navazoval na florentskou a mantovskou operu (tvořil ve verších),
i když mísil prvky komedie, pastorální hry a tragédie. Roku 1613 napsal pro
Milán svou první pětiaktní „sacra rappresentazione“ (duchovní operu, oratorium)
L’Adamo a v roce 1617 vytvořil na základě vlastní starší básně („in ottava rima“)
z roku 1610 libreto k druhé své pětiaktní duchovní skladbě („sacra rappresentazione“)
La Maddalena, opět ve verších. Vznikla pro Mantovu u příležitosti svatebních
slavností vévody Ferdinanda Gonzagy a Cateriny de’ Medici. Prý by se
líbilo francouzské královně, kdyby ji slyšela předvedenou jako divadlo („recitare
in forma teatrale“), a to ho přivedlo ke kompozici tohoto duchovního představení
(L635). Autor zde exponuje Magdalenu, jak rozjímá nad Kristovým utrpením
(tj. typ sepolcra). Dílo bylo „v přepychové výpravě“ (tj. typ oratoria) uvedeno
v San Germano (v Mantově). Části tohoto textu zhudebnili „vynikající“ skladatelé
Claudio Monteverdi, Muzio Effrem, Salomone Rossi a Alessandro Ghivizzani.
Jejich kompozice vyšly i tiskem v Benátkách téhož roku pod názvem Musiche de
alcuni eccellentissimi musici … per La Maddalena. Byly to monodie? Lze mluvit
o oratoriu? Monteverdi je autorem Prologu. Zlobný kritik Gaglianových madrigalů
a zároveň mantovský Maestro di capella Effrem (1549 – post 1626) také
komponoval vedle polyfonie i „madrigali“ pro dva soprány a continuo.10 Ghivizzani
(1572 - 1634–6), manžel Cacciniho mladší dcery, vytvořil pro Andreiniho
Maddalenu „madrigal“ pro tři hlasy a basso continuo, kde je „homofonická textura
okrášlena pouze na několika kadencích“.11 A mantovský žid Salomone Rossi
(1570 - 1630) zkomponoval pro Andreiniho Maddalenu v roce 1617 balletto.12
I když měla mantovská Maddalena (1617) s doprovázenou monodií charakter
oratoria s prologem a tancem, není z dochovaných pramenů prokazatalné,
zda Andreini použil hudbu Monteverdiho, Effrema, Rossiho a Ghivizzaniho i pro
pražskou verzi s tištěnou básní o 11 let později.
Obsáhlým komparativním pramenem k tématu je i Andreiniho tištěné libreto
k vídeňské verzi Maddaleny ze 7. 2. 1629: „Composizione Rappresentativa
[in cinque atti], di Giovan Battista Andreini, Fiorentino, della Serenissima Casa
Gonzaga Divotissimo Servitore, Viennae Austriae, Typis Casparis ab Rath, Bibliopolae,
1629“ (L103). Tuto verzi libreta považuje Cristina Grazioli za téměř
identickou s verzí mantovskou.13 Kromě dech beroucího eseje o hercích a herectví
jako „zrcadlech“ života vysvětluje Andreini, že Magdalenu také chápe jako
zrcadlo, a  to zrcadlo pokání, a  rekapituluje tři různé podoby své Maddaleny.
První Maddalena je poněkud obstárlá, vžila se v Itálii „a byla často s úspěchem
hrána“ (recitata), jako nyní u otců dominikánů v Bologni nebo u jezuitů v Pia-
	 Whenham, J.: Claudio Monteverdi, www.grovemusic.com [28.10.2006]
10	 Strainchamps, Edmond: Effrem [Efrem], Mutio [Muzio], www.grovemusic.com
[28.10.2006]
11	 Porter, W. V.: Ghivizzani [Guivizzani], Alessandro, www.grovemusic.com [28.10.2006]
12	 Fenlon, I.: Salomone Rossi, www.grovemusic.com [28.10.2006]
13	 Grazioli, C.: L’edizione Viennese de La Maddalena. Composizione rappresentativa (1629) di
Giovan Battista Andreini (1576–1654) In: I Gonzaga e l’Impero, Firenze 2005, s. 493–507
51První barokní opera (1627), sepolcro či oratorium (1628) v Praze?
cenze. „Druhou (která je epická) jsem dal vytisknout v Praze pod šťastnou
ochranou toho, kdo se nad Vltavou, oblečený v Purpuru, stará o nejsvětější
záležitosti ve svatyni našeho Pána Krista“ [arcibiskup Harrach]. Třetí a poslední
je tato [vídeňská], která hlásá její nesmrtelný věhlas melodickými trubkami
(„alle canore trombe“) (L102, L103). Z toho vyplývá, že Andreini vytvořil tři
různé texty a inscenace, ale hudební kontext blíže nevysvětluje.
Graziosi také nevylučuje, že Andreiniho libreto mohlo být základem představení
La Maddalena peccatrice v Hellbronu u Salcburku v působivém horském
amfiteátru v červnu 1628. Dochovaný tištěný popis je velmi podrobný. Magdalena
se v zápase mezi ďáblem a andělem strážným nedá stáhnout do pekla a diváci
jsou svědky jejího obrácení. O hudbě se zde kromě zpívajících andělů na závěr
nepíše, ale „ještě předtím, než arcibiskup toto místo opustil, dal provést sinfonii
a hudbu venku se 130 hlasy a nástroji; mimoto hrála hudba i při stolování...“
(L558). Měl tedy k dispozici obrovské těleso.
Připomeňme ještě, že Andreini v Praze předvedl i další svá díla jako např.
představení La Turca bez bližšího žánrového označení 29.1.1628 (C337).
Závěrem opakovaně vysoce oceňme mantovský sborník, který inspiruje objevnou
heuristikou a vyzývá k novým interpretacím zde zpřístupněných pramenů,
a vyslovme prozatímní hypotézu, že Comici Fedeli v Praze roku 1627 vlastně
uvedli první barokní operu La Trasformazione di Callisto e Arcade a roku 1628
první barokní sepolcro či oratorium Giovan Battisty Andreiniho La Maddalena.
Z hudebně historického hlediska byli přinejmenším mantovský soubor i oba jeho
protagonisté „Lelio“ Andreini a Virginia Rampoli řečená „La Florinda“ v Praze
nejvýznamnějšími nositeli a šiřiteli monteverdiovské tradice.
The First Baroque Opera and First Sepolcro or Oratorio
in Prague? LA TRASFORMAZIONE DI CALLISTO E ARCADE
(1627) and LA MADDALENA (1628), Composizione Sacra di Giovan
Battista Andreini Fiorentino.
More Than a Review
The collection of 26 source studies and hundreds of documents, mainly letters, I Gonzaga
e l’Impero. Itinerari dello spettacolo edited by Umberto Artioli and Cristina Grazioli (Florence
2005) represents a brand new base for the theatre and music (dance, scenography etc) research in
European centres. Beginning in 1561 we can follow this kind of activity within the triangle Mantua
– Vienna – Prague as well. On the one hand, the lack of reports on the Phasma Dionysiacum
– the theatre performance with music and dance (Prague Castle, February 5, 1617) supports the
hypothesis that it was not a Mantua production, on the other hand, the coronation performance
with Mantua company Comici Fedeli La Trasformazione di Callisto e Arcade (November 27, 1627)
including two intermezzos had been reffered four times in terms like “commedia cantata”, “commedia
in musica”, “comedia recitata in musica con intermedi” and “pastorale in musica” which
might be a period definition of opera. After January 1, 1628 there was another performance praised
by the Prague coronation guests – La Maddalena, Composizione Sacra. Virginia Rampoli, wife of
Giovan Battista Andreini, Fiorentino used to sing in Monteverdi’s works in Mantua. Andreini wrote
so far two versions of La Maddalena (1610 and 1617), the latter with music of Claudio Monteverdi,
52 Stanislav Bohadlo, Kuks
Muzio Effrem, Salomone Rossi and Alessandro Ghivizzani. Even though we have no proof of
Monteverdi’s music presence in Prague La Maddalena we assume the event was the first baroque
sepolcro or oratorio performed in Prague including the new link of Monteverdi – Prague influence
through Rampoli, Andreini and Comici Fedeli.