i ivním) statut ickém determinismu se stane tautologií (neboťdistribuce jsou přrdpuvéditelné v nahodile seskupených řadách).
17 Teorie, které ovlivňují způsob, jakým formulujeme pozorování, které ve skutečnosti - • .i*ti určují, co pozorujeme, jsou obyčejně, ale nikoli vždycky, jiné teorie než ty, které mají pozorování testovat. Pozorováni jsou typicky závislá na nástrojích, měřidlech atd., které leží v základech teorii.
*' Logikové měli námitky, aby se v tomto případě používalo terminu „úsudek", ale bude vidět, že jsem /de podal důvody pro odmítnutí logických analýz, na nichž jsou založeny jejich důvody.
** Viz můj článek „The Logic of Critcria", Journal of Philosophv,
61:857—868(1959). " Op. cit., str. 320—321.
41 Svazek 1 (London: T. Nelson, 1951), stí. 24.
42 Pro detaily viz. moji práci „Kxplnnations", str. 272. *» V dopije, kti-rý mi adresoval, ze dne 24. září 1958.
44 V protikladu k názoru. Že to znamená „Kdyby se navrátila jakákoli konfigurace vesmíru, historie, která po ní následuje, by se opakovala," (Frank atd.).
*' Poznání má vztah k pochopeni trochu jako vvsvéllení k len-riíin. Známe datum svého narození, ale chápem.' kalendářní systém: znánu- položky a vztahy, které, kdyi jsou kombinovány, vytvářejí pochopeni.
** Existují vždycky dobré důvody, abychom se pokoušeli jít dále, i když nejprve přijdeme k limitujícímu principu tohoto druhu. Ah* nakonec můžeme připustit autonomii a opustit pukus redukovat gravitaci na mechaniku nebu magnetismus, hSP na radiové vlny atd., a můžeme říci, že chápeme tyto jevy samy o sobě.
47 Str. 133 v Minnesota Studie* in the Phihtxophy of Science, III. sv., H. rVigl a li. Maxwell, vyd. {Mmni-apoIi>: l niversity of Minne-ota Prexs, 1962). Česky viz Teorie nuxU-lú a modelování, Praha 1967.
48 Viz stx. 138 o 139 Minnesota Studie* in the Phihmiphy of Science, III. sv.
Úsudek, vysvětlení a predpoveď
Jaegwon Kim
Podle vlivné avšak nicméně sporné teorie vysvětlení1 je vysvětlení nějaké události „zákony-ohsahujícfm" nebo „deduktivnó-nomologickvm" argumentem, tj. je argumeulcin, jehož premisy obsahují obecné zákony podstatně. O události se řekne, ie je vysvětlena, kdyi je zkonstruován argument toho druhu, jehož závěrem je výrok popisující onu událost.
Uvažujme následující zákony-obsahujicí argument: (/.) Adaptivní reakce zvířat na trvale chladné klimatické podmínky je taková, že se zvcläí jejich rozměry. (C) V průběhu pleistocenní doby ledové převládaly v oblastech,
kde žili koně. chladné klimatické podmínky. (E) V průběhu pleistocenní doby ledové vzrostla velikost koní.
Za co se pokládá tento argument? Mohl by být ovsem vysvětlením faktu, že v průběhu ledové doby vzrostla velikost koní. Ale tento dohad není konečný: stejně věrohodně by mohl byt konstruován jako retrodiktivní argument, který má tento fakt zjistit z předem známého zákona (L) a z předem zjištěného singulárního výroku (C). Dále. kdyby tento argument byl vyjádřen v jazyce neutrálním vzhledem ke gramatickému éj.su, nmhl by být stejně přijatelně konstruován jako prediktiMií argument, který má předpovědět vzrůst velikosti koní na základě (f.) a (C); tusbot jediným klíčem, relevantním pro to, aby se vyloučilo, že tento argument je prediktivním argumentem, je minulý čas (ŕľ). Pokud víme, tento argument může být jeJtč dále cvičením v deduktivní logice.
To odhaluje dvě věci: za prvé, že to, co můžeme nazval
• J. Kim. Infcrcnre. LxpIUMttoD au J Predictiun. Jnurual oí PUwwphfi 61 (19ft4). *tr. 360—368.
31 ruseofi* rtflr [321)
vysvětlením, prediktivním, nebo retrudiktivnfm argumentem, není argument uvažovaný abstraktně, nýbrž spíše nějaký konkrétní argument, který je podáván v jistém řase, v nějakém specifickém kontextu a pro nějaký specifický účel. Jinak by ne to dalo vyjádřit tak. ie by se řeklo, že vysvětlení, prrdiktivní a relro-dikt i\ ní argumenty nejsou argumenty-typy nebo ú$udky-typyt nýbrž že jsou specifickými argumeniy-jednotlivými případy a úsudky-jednotlivými případy. Z toho zřejmě plyne, že výroky, vyskytující se v daném vysvětlení, prediktivním nebo retrodiktivním argumentu, jsou také spíie výroky ve specifickém jednotlivém poulili než výroky-typy.3 Za druhé, vidíme, že je podstatné znát ty rysy argumentu, které nejsou čistě formální nebo logické, abychom přesně charakterizovali a rozlisovali mezi vysvětlujícími, predik-tivními a retrodiktivními argumenty. Mezi premisami a zá\ěrem mohou byt mimologické vztahy, které jsou relevantní pro rozlišeni mezi vy*\ětlujícimi, prediktivnimi a retrodiktivními argumenty. Jaké jsou tyto nelogické vztahy a rysy? Jak jsou relevantní pro teorii vysvětlení a předpovědi?
Nějaký argument-typ, odpovídající požadavkům modelu obsahujícímu podstatným způsobem zákony, může být použit jako vysvětleni, jako prediktivni nebo retrodiktivnt argument nebo jeStě pro jiné účely, čir-té logická nebu formální analýza, jakou podali II- m pel a Oppenheim ve svém klasickém článku, není s to ukázat, jestli je daný argument vysvětlením, prediktivním nebo retrodiktivním argumentem; nemůže rozlisovat mezi lémito různými vědeckými procedurami. A jak uvidíme, existují důležité pojmové rozdíly mezi vysvětlením na jedné straně a prediktivnimi a retrodiktivními argumenty na druhé straně, a tyto rozdíly mají některé zajímavé důsledky.
II
Bvlo by důležitým úspěchem, kdybychom mohli v přesných termínech stanovit řadu formálních kritérií pro vysvětleni a předpověď. Ale samo o sobě bv nám to nemohlo mnoho pomoci po-
[322]
chopit, co to vlastně vysvětlení a předpověď v prvé řadě jsou; můžeme opravdu říci, že, spíše než být jenom s to stanovit laková kritéria, je skuteěné významnou věcí dosáhnout pochopení těchto vědeckých činností a postupů. Ačkoliv je onen první úkol důležitý, sám o sobě netvoř! ani nutnou, ani dostačující podmínku pro adekvátní pochopení dotyčných pojmů. Kdyby taková kritéria byla ilána. přesto bychom chtěli vědět, proč jsou vůbec vyžadována a jaký je jejich smysl. Abychom to poznali, musíme poznat a pochopit smysl vysvětlováni a předpovídání.
Podat vysvětlení znamená podat argument nějakého druhu; vysvětlit neznamená podat jenom dalíí kusy informace: neboť, aby tyto kusy informace byly v nějakém vysvětlení relevantní, musí vysvětlovat to, co má být vysvětleno. Požadavek vysvětlení není nutné požadavkem o novou informaci; nová informace je relevantní jenom potud, pokud vysvětluje. To je vidět z faklu, že jenom to, ie máme veškerou informaci nutnou pro ws\ěllcní něčeho, neznamená, že máme vysvětlení této věci; abychom měli vysvětlení, musíme vnímat nějaký vztah nebo souvislost mezi tím, co má být vysvětleno, a tím, co tuto věc vysvětluje. Konstruovat vysvětlení jako druh argumentu je v podstatě správný názor, který byl učiněn explicitním teorií, jež považuje použití obecných zákonů v explanans za podstatné. Ale jakým druhem argumentu je vysvětlení? Vysvětlení, používající v explanans obecných zákonů, nabývá ovsem formy deduktivního úsudku. Omezme sc zde na deduktivní úsudek. Co bude řečeno o něm, bude iiiui.it i- mulandis platit rovněž o induktivním a statistickém úsudku.
Co tedy máme v úmyslu, obecně, když odvozujeme nějaký výrok z jistých jiných výroků? Na tuto otázku je prostě taková odpověď, že můžeme dělat řadu věcí: pokud víme, můžeme dělat cvičení z logiky nebo si prostě krátit dlouhou chvíli. Ale vážněji, zdá se, ie jsou zhruba tři důležité typy činnosti, z nichž každá jednotlivá, nebo i více x nich, může být obsažena v nějakém deduktivním usuzování: (1) zcela zřejmé může být účelem usuzováni potvrzeni, opodstatnenia podepřeni nebo dokázání záveru na základě jistých výroků pojatých jako premisy; (2) usuzování může
(323]
mít jako cíl potvrzení nebo podepření jedné nebo více premis v nijakém induktivním způsobu; (3) usuzování může mít za cíl pouze ukázání logických vztahů, existujících mezi výroky, tj. mezi premisami a závěrem. Když je nějaká vědecká teorie navrhovánu na přijetí z toho důvodu, že z ní může být odvozena řada dobře potvrzených zákonů a předpovědí, smyslem dedukce je pravé (2). Příklady spadající pod (3) jsou hojné v matematice, jako když se vzájemnou dedukcí ukazuje, že axiom výběru a teorém dobré uspořádanosti jsou logicky ekvivalentní. Tento druh usuzování můžeme nalézt také v empirických védách, jako když se dokazuje, žr dvě fyzikální teorie jsou v podstatě ekvivalentními teoriemi. Příklady usuzování spadající pod (1) jsou příliš zřejmé a známé, než abych je zde citoval.
Co tedy mají vysvětlující argumenty ukázat? Jedna věc, kterou vysvětleni nemá dělat, je dokázání nebo potvrzeni závěru argumentu; vysvětlení nemá ukázat, že událost, která má být vysvětlena, skutečně nastala nebo se děje. Zdá se, že následující úvahy podporují toto tvrzení.
Za prvé, přinejmenším v některých případech vysvětlení pravdivost výroků, uvedených jako vysvětlení nějaké události, není zdaleka tak jistá jako fakt. že událost, která má být vysvětlena, skutečně nastala nebo se děje; jinými slovy, často je explanamlum-výrok známý s větří jistotou než výroky o výchozích podmínkách nebo zákony, na které se odvoláváme v explanans. Kromě toho často akceptujeme nějuký zákon nebo teorii prostě z toho důvodu. Že vysvětluje. Pohlížet na vysvětlující argument jako na argument, který dokazuje nebo opodstatňuje svůj závěr, je neslučitelné s obwklvm hypoteticko-dcduktivním výkladem potvrzení zákonu a teorií. Zvláště o zákonech a teoriích vyšiího řádu se říká, že své potvrzení odvozuj! jedině ze své schopností implikovat a tudíž vysvětlovat zákony a teorie nižšího řádu. Proto nemůžeme tvrdit současně, že zákony a teorie vysokého stupně potvrzují nebo opodstatňují zákony a teorie nízkého stupně tak. Že je implikují, a zároveň, že se prvním z nich dostává potvrzení od druhých také tak. Že je implikují.
Za druhé, předpokládáme, že vysvětlení jsou konstruována
jako odpovědi na jisté typy otázek, přesně na otázky „Proč...?" a „Jak...?*1 Když se ptáme: „Proč předměty, které nejsou podepřené, padají k zemi?1*, předpokládáme nebo se domníváme, že předměty, které nejsou podepřené, skutečné padají k zemi; když se ptáme: „Jak zemřel Caesar?*1, otázka předpokládá pravdivost výroku. Že Caesar zemřel. Ve většině kontextů nemůže být otázka formy „Proč P" nebo „Jak P?*\ kde P je nějaký výrok, položena jestliže ten, kdo se ptá, neví nebo nepředpokládá, že P je*, a dále, takové otázky nemohou být vlastně zodpovězeny, jestliže výrok P není pravdivý. Tato úvaha ukazuje, že když žádáme vysvětleni nějaké události, to, co žádáme, není důkaz nebo opodstatnění faktu, že tato událost nastala.
Na vysvětlení sc tedy nemůžeme dívat jako na úsudky prvního typu. Poněkud analogické argumenty by vyloučily také druhý typ. Abychom zkonstruovali vysvětlení, musíme ovíem zjistit jisté výchozí podmínky .i stanovil /.ikony, nie t n je jenom uut iiý pŕed-běžný krok při konstruování nejakého vysvětlení; není to totéž co vysvětlování o nic více, než je shromažďování barev a příprava pláten totéž co malování. Vysvětlování přichází až po takových přípravných krocích.
Procesem eliminace nám zbyl typ (3). Mezi třemi zde uvažovanými i\ ji-/ úsudkového argumentu se tento poslední typ jeví jako vysvětlením nej bližší. Ve vysvětlení se jistě nezajímáme o logické vztahy, existující mezí výroky, jako takové; ale tím, že jc zjiftťujeme, ukazujeme, ie události, které popisují, jsou také spojeny jistým způsobem. A podle teorie, pudle které explanuns obsahuje zákony podstatně, je toto spojení zprostředkováno zákony, kterých je použito v explanans; můžeme zde tedy mluvit o nomologických souvislostech. Jestliže je uvedená teorie v základních /■ "I.'h správná, tyto iioiuidogické souvislosti jsou podstatné pro vysvětlení zvláštni.-li událostí a stavů stejně jako pro vysvětleni obecných pravidelností.
Jak je to s předpověďmi a retrodikcemi? V protikladu k vysvětlením jsou to pokusy o dosažení poznání zvláštních událostí a stavů: když vysvětlujeme, nepokoušíme se zvětšit zásobu naších poznatku o specifických událostech a stavech (ačkoliv možná tako-
[3241
vcho poznání musíme dosáhnout, abychom vysvětlili); ale právě toho chtějí dosáhnout předpovědi a rrtrodikcc. V základě jsou projekcemi od známých dní k neznámým a není třeba Kkat, že úkolem prediktivního nebo rctrodiktivního argumentu je opodstatnil nebo dát podporu takové projekci. Když je pro takové účely použito argumentu toho typu, jehož premisy obsahuji zákony |..ni-t.i! n<\ jsou to tyto premisy (tj. zákony a výroky o výchozích podmínkách), které opodstatňují naáe nároky, že známe budoucí nebo minulé události nebo stavy; tyto premisy tedy fungují jako eridenre pro závěr, který vyjadřuje predpoveď nebo retrodikci.4 To je v dosti ostrém protikladu s faktem, že když je nějakého argumentu, obsahujícího v premisách zákony, použito jako vysvětlení, vztah mezi premisami (tj. explanans) a závěrem (tj. explanandem) nemůže být konstruován jako cvidenciální vztah. Můžeme to shrnout tak, ie řekneme, že kdyi je nějakého argumentu, obsahujícihu v premisách zákony, použito jako vysvětlení, závěr argumentu je tvidenciálně nebo epistemicky na premisách nezávislý, kdežto v prediktivním nebo retrodiktivním argumentu tohoto druhu je závěr nutně co do evidenciální podpory na premisách závislý.
Zdá se, Že to, co bylo řečeno nahoře, je základním rozdílem principu mezi vysvětleními na jedné straně a prediktivnimi o retrodiktivními argumenty na druhé straně. Vysvětlení jsou pokusy ukázat nomologické souvislosti mezi událostmi a stavy a odhalit, jak spadají pod zákonité vzory, a na psychologické úrovni je pojem pochopení podstatnou složkou pojmu vysvětleni. Kdyi vytváříme předpověď1 nebo retrodikci, snažíme se dostat více poznatků o specifických konkrétních událostech a případech a když podáváme prediktivní nebo rrtrodiktivní argument, snažíme se opodstatnit nafte nároky na takové poznání; jak se zdá, v předpovědích nebo retrodikcích nemá pochopení místo.
Jedním důsledkem předchozí diskuse je: v prediktivním nebo retrodiktivním argumentu není odvolání se k obecným zákonům podstatné; jestliže primární funkcí argumentu je potvrdit nebo dokázat závěr, potom fakt, ie argument je nomologický, tj. ie používá zákonů podstatně, je nepodstatný pro užitečnost nebo
1326]
spolehlivost argumentu. Ačkoliv je shoda pn-diktivního nebo retrodiktivníhn argumentu s požadavky modelu, obsahujícího v premisách zákony, dostačující, není nutná. Model, obsahující v premisách zákony, může být tedy použit pro prediktivní a retro-diktivnl účely, ale přijatelnost prediktivního nebo rctrodiktivního argumentu se nezmenší jenom proto, ie není argumentem tohoto typu. Pro takové účel v by dostačovalv vvroky n omezených pravidelnostech a takzvané akcidentální generalizace mohou důstojně fungovat v projektivních argumentech. Například předpovědi přílivů a odlivů na zvláltním místě země mohou být vhodně zuloženy na jejich pravidelné souvislosti s měsíčními fázemi bez odvolání se na Newtonovu teorii gravitace.
III
Filosofové si vSimli existence vysvětlení, která nemají „prediktivní schopnost*', jako jsou vysvětlení, proě doílu k zemětřesením, nebo evoluční vysvětlení objevení se nějakého nového biologického druhu. Za současného stavu vědeckého poznání je • těži možné předpovídat tylo události s nějakou významnou spolehlivostí; a tento fakt vedl některé filosofy, uby tato vysvětlení zavrhli jako „kruhová** a jako „pseudo-vysvětlení".* V tomto oddílu budeme zkoumat, proč se tato vysvětleni nehodí pro prediktivní účely a jak mohou být obhájena jako bona fide vědecká vysvětlení na základě našeho pojednání v předcházejícím oddílu.
Za prvé, co znamená říci, ie vysvětleni má prediktivní sehop-nost? Větftina těch, kdo píSÍ o tomto předmětu, jak se zdá, to rhápe takto: předpokládejme, že událost, která má být vysvětlena, má nastat v čase f. Potom říci, ie dané vysvětlení této události má prediktivní schopnost, znamená říci, že kdyby byly výchozí podmínky vysvětlení zjiStřny před í, a kdyby zákony, použité ve vysvětlení, byly známy také před I, pak by nějaký zvláštní konkrétní případ argumentu stejného typu jako vysvětlení mohl fungovat jako prediktivní argument, aby předpověděl, že tato událost nastane. Kdyi je to chápáno takto, tvrzení, ie každé
vysvětlení, obsahující v premisách zákony, má prrdiktivní schopnost, je samozrejmé a triviálně pravdivé.* Ale to by nás nemělo vést k tomu, abychom si mysleli, že by dany vysvětlující argument byl mohl skutečně fungovat jako prediktivní argument; každé vysvětlení, obsahující v premisách zákony, by tak mohl fungovat, kdyby výchozí podmínky mohly být zjiAtěny dříve, neŽ nastane událosl. která má být vysvětlena, a nezávisle na cxplanandum-výroku. Ale tak lo není vždycky.
Když je položena nějaká exp lanař n f otázka nebo když se požaduje nějaké vvsvétlcni, explan and uin-výrok jr ..dán": vc většině případů, když se ptáme „Proč PT* nebo když řekneme „Vysvětlete, proě P", se výrok P implicitně tvTdí. .\bychom takovou otázku zodpověděli nebo abychom takový požadavek splnili tak. Že podáme vysvětlení obsahující v premisách zákony, musíme vzít v úvahu relevantní zákony a výroky o výchozích podmínkách. Ale jak se takové relevantní výroky o výchozích podmínkách dostanou? V některých případerh můžeme být s to vzít tyto singulární výroky z akceptovaného souboru poznatku o specifických událostech a stavech; v jiných případech se možná musí zjišťovat až potom, co byl učiněn požadavek vysvětlení — hledáme je pro rpecifický účel vysvětlení dané události. Ale v těchto druhých případech může nafte vědění, ie událost, která má být vysvětlena, skutečné nastala, hrát evidentně podstatnou úlohu při zjiftťování některých nebo \Jcch výroků o výchozích podmínkách, jež mají být použity v explanans. I kdyby explanan-dum-výrok a výroky o výchozích podmínkách byly navzájem logicky nezávislé, první x nich může díky nějakým empirickým generalizacím přenést na druhé větší nebo menili stupeň potvrzení neboje dokonce může logicky obsahovat, když je vzat v konjunkcí s některými dostupnými univerzálními zákony.
Polom je jasné, proč tato vysvětlení nemaj! žádnou skutečnou I prediktivuí schopnost. Výchozí podmínky nemohou být zjifttěny, dokud nevíme, že událost, která má být vysvětlena, skutečně nastala. Ale jak jsme viděli dříve, podstatným rysem prediktiv- i ní h o argumentu je evidenciami závislost závěru na jeho premisách; jeho premisy jsou „epistemicky prius" vzhledem k závěru. Ale
[3281
v právě popsaných vysvětleních jsou některé premisy evidenciálnř na závěru závislé; závěr je „epistemicky prius" vzhledem k singulárním premisám argumentu.
Příkladem vysvětlení ex pont facto, které je legitimním vědeckým vysvětlením podle každého přijatelného standardu, je to* co následuje. Když jsou dány fenotypické rysy jedné generace hrachu, nemůžeme nu základě Mendelových zákonů kategoricky předpovědět fenotypické rysy druhé generace, 'ľo plyne z faklu, že Mendelovbké zákony neposkytují prostředek, pomocí kterého by mohla být určena struktura genů hrachu z fenotypických rvsů hrachu a tato informace je podstatná pro žádanou předpověď. Avftak můžeme geneticky vysvětlit fenotypické charakteristiky druhé generace potom, co jsme je zjistili, tj. potom, co ge druhá generace realizovala. Neboť za vhodných podmínek může bvt struktura genů druhé generace určena na základě fenotypických rysů jak první tak druhé generace. Mendelovské zákony jsou dobře potvrzenými empirickými zákony s explanaČní a predikt ivní schopností; ale v situaci, která zde byla popsána, mohou vysvětlit jev, který by nemohly předpovědět dříve, než tento jev skutečné nastal.
Je důležité si všimnout. Že evidenciami závislost výroků o výchozích podmínkách na explanandum-výroku je kontingentním faktem — - kontingent ním vzhledem ke stavu poznáni a h-rluiologie a také vzhledem ke znalostem a schopnosti toho, kdo vysvětluje Poněvadž explanandum-výrok a výroky o výchozích podmínkách argumentů, které obsahují v premisách zákony, mají být navzájem logicky nezávislé,7 je otázka, zda výroky o výchozích podmínkách argumentu mohou být zjištěny nezávisle na ex p la n and u-výroku, do značné míry praktickou záležitostí.
Jsou ex post facto vysvětlení „kruhová" a jsou „pseudo-vysvětleními", jak tvrdí někteří Glosofové? Jedna % podmínek, kterou klade Kemeny na „dobré vysvětlení", je, že výchozí podmínky musí být známy nezávisle na události, která má být vysvětlena.8 Ex post facto vysvětlení v našem smyslu jasně porušují tuto podmínku; ve skutečnosti jsme je definovali právě na základě tohoto porušení. Zdá se. Že Kemeny ho výtka je docela nesprávni a že vzniká z nepochopení základního principu vysvětluj ícfch argumentů.
[3W1
Vědecká vysvetlení nabývají formy argumentu nebo úsudku, ale to nemámeni, jak jsme zdůraznili dříve, ie vysvětleni jsou ii ■ u-1 k\-. které mají potvrdit nebo dokázat své závěry, tj. expla-minduin-výroky. Kdyby byla vysvětlení konstruována s tímto cílem, potom by ex pont facto vysvětlení obsahovala circulus vitiodus. Ale jak jsme naznačili dříve, taková konstrukce vysvětlujících argumentů je chyba. Vysvětlení jsou v základě pokusy o »ystemizaci známých událostí a stavů. Obecněji: výtka z kruho-vosti je na místě, jenom kdyi nějaký argument má dokázat nebo potvrdit svůj závěr; poněvadž vysvětlení nejsou argumenty s tímto účelem, výtka z kruhov u-t i »r míjí svvm cílem. \ iděli j"nie dříví, že evidcnciální nezávislost explanandum výroku na explanans je nutným rysem vysvětlení; ale zdá se, nejsou dobré důvody žádat, aby takě explanans bytn evidenciálnč nezávisle na cxplanandum-výroku. Tento požadavek by nejen odporoval aktuální praxi vědců; ale zdá se, ie by ho neospravedlnily také žádné logické a metodologické úvahy. Ex pott facto wsvětlení jsou legitimními vědeckými vysvětleními: nemají praktickou prediktivní schopnost díky zvláštnímu evidenriálnímu vztahu mezi vvroky o výchozích podmínkách a explanandum-výrokem, ale to není důvod, abychom jim vytýkali, že nejsou vysvětlení. Když je nějaké ex post facto vysvětlen! nepřijatelné, je to ěasto prostě proto, ie explanační premisy zjištěné ex post facto nejsou adekvátně potvrzené, kdyi jejich jedinou evidencí je explanandum-výrok.
Poznámky
1 Mluvím samozřejmě o takzvané covering-law teorii vysvětlení", jak byla podána například v C. G. Hempel a P. Oppen-heim: „Studies in the Logic of Scientific explanation". Phi-tošophy of Science, 15 (1948).
* Tj. teorie, podle ktere vysvetlení obsahuje v explanans obecné xakony podstatným způsobem, tj. tak, ie je bes nich deduktivní odvozeni expla-n*ads nemožné. (Pom. ptekl.)
(SMI
1 To bylo okázáno I. Scheffierem v „Explanation, Prcdiction, and Abstraction", The British Journal for ihe PhUosophy of Science, 7 (1957).
3 To neplatí v některých případech; uvažujte například: „Proě bych se měl omlouvat?" a „Jak bych měl vědět?44
• Existuje příbuzný smysl .předpovědi', ve kterém to přesně vzato neplatí, tj. smysl, ve kterém děláme předpovědi, abychom potvrdili nějakou hypotézu. V tomto dráhu případů netvrdíme předpovědi kategoricky, protože z povahy případu plyne, íe hypotéza, která je v konjunkci s některými singulárními výroky obsahuje, je pouze hypotetická a pokusná. A také se skutečně nezajímáme o události „předpověděné" v tomto smyslu; náš hlavní zájem je zaměřen na hypotézu. Na případy tohoto typu se pohlíží nejlépe jako na případy úsudku typu (2). Zřejmě existuji retrodikce téhož typu.
6 Například viz John G. Kemeny: A Philosopher Looks at Science (Princcton, N. J.: D. Van Nostrand, 1959), str. 157, a 160—161.
• Ovsem konverze tohoto tvrzení je nepravdivá, tj. tvrzení, ic každý prediktivní argument, obsahující zákony podstatně, může být obrácen ve vysvětlení téhoí typu. Abychom viděli, proě je toto tvrzení nepravdivé, staíí si představit, ic každý argument tohoto typu, jehož singulární premisy popisují události, které jsou ěasově pozdější, než událost popsaná jeho závěrem, normálně nemají vysvětlující použití, zatím co ta-
/ kový argument múie být použit pro předpověď a retrodikci, za předpokladu, že singulární premisy mohou být zjištěny
# pomocí nezávislých argumentů. Právě zde skuteěně ztroskotává teze o strukturální identitě vysvětlení a předpovědi. Obvyklá námitka proti této tezi na základe domnělého faktu, že se naše chopnost vysvětlovat nevyrovná naše schopnost předpovídat a více versa, není přesvědčivá a spočívá na nepochopení této teze.
7 Viz autorův článek „On the Logical Conditions of Deductive Explanation". PhUosophy o f Science, 30 (1963).
B Kemeny, loc. cit.