Doplnění gramatiky 8. lekce (Bartoňkova skripta) Akuzativ s infinitivem Akuzativ s infinitivem je polovětná infinitivní vazba, která se skládá z infinitivu a ze jména v akuzativu, které funguje jako podmět infinitivu. Akuzativ s infinitivem závisí na určitém typu řídících sloves a neosobních vazeb: 1. Slovesa smyslového vnímání (verba sentiendi) video „vidím“, audio „slyším“, animadverto „uvědomuji si, vnímám“, sentio „cítím, vnímám“, … 2. Slovesa ústního a písemného vyjadřování (verba dicendi et declarandi) dico „říkám“, affirmo „tvrdím“, nego „říkám, že ne; popírám“, respondeo „odpovídám“, fateor „přiznávám“, confiteor „přiznávám“, nuntio „oznamuji“, narro „vypravuji“, trado „říkám, předávám“, scribo „píšu“, promitto „slibuji“, persuadeo „přesvědčuji“, iuro „přísahám“, fama est „je pověst“, … 3. Slovesa myšlení a vědění (verba sciendi et putandi) puto „myslím si, domnívám se“, arbitror „myslím si, domnívám se“, censeo „myslím si, domnívám se“, scio „vím“, nescio „nevím“, ignoro „nevím“, invenio „zjišťuji“, cognosco „poznávám“, reperio „zjišťuji“, statuo „stanovuji“, constituo „stanovuji“, spero „doufám“, notum est „je známo“, constat „je známo“, apparet „je zjevné“, nuntiatum est „bylo oznámeno“, … 4. Slovesa vyjadřující citový a hodnotící postoj (verba affectuum) gaudeo „raduji se“, laetor „raduji se“, doleo „rmoutím se“, moleste fero „těžce nesu“, glorior „chlubím se“, miror „divím se“, queror „stěžuji si“, verisimile est „je pravděpodobné“, turpe est „je hanebné“, fas est „je dovoleno“, nefas est „není dovoleno“, bonum est „je dobré, správné“, decet „sluší se“, dedecet „nesluší se“, utile est „je užitečné“, ... Vazbu akuzativu s infinitivem uvozují i některá slovesa a neosobní konstrukce s odstínem vůle (verba voluntatis), např. prohibeo „zakazuji“, sino „dovoluji“, cogo „nutím“, patior „strpím“, cupio „toužím“ a další modální slovesa a konstrukce. Po slovesech s odstínem vůle v širším slova smyslu často následují vedlejší věty spojkové. Pravidlům užívání akuzativu s infinitivem, spojkových vedlejších vět a dalších konstrukcí bude věnována pozornost v rámci syntaxe. V češtině odpovídají akuzativu s infinitivem vedlejší věty podmětné a předmětné, nejčastěji se spojkou „že“ nebo „aby“. V češtině se vyskytuje obdoba latinského akuzativu s infinitivem, která je však mnohem méně rozšířená než v latině. Např.: „Vidím otce (ak.) přicházet (inf.).“, tj. „Vidím, že otec přichází.“ V latině se akuzativ s infinitivem tvoří stejným způsobem: čeština Vidím že otec přichází Vidím otce (ak.) přicházet (inf.) latina Video patrem (ak.) venire (inf.) Latinský akuzativ tedy odpovídá podmětu české věty vedlejší a infinitiv stojí na místě českého přísudku. Větné členy rozvíjející jméno v akuzativu, tedy přívlastek shodný, doplněk a jmenná část přísudku, se s ním shodují v rodě, čísle a pádě, tj. jsou rovněž v akuzativu (např. Video patrem meum venire. „Vidím, že můj otec přichází.“). Akuzativ ve vazbě akuzativu s infinitivem Akuzativ musí být v latinské vazbě akuzativu s infinitivem ve většině případů vyjádřený. Výjimkou jsou např. slovesa typu „prší“ nebo neosobní konstrukce. Akuzativ se vyjadřuje i v případě, že podmět infinitivu je totožný s infinitivem řídícího slovesa, např.: (Já) říkám, že (já) přicházím. Dico me venire. (Ty) tvrdíš, že (ty) nemůžeš přijít. Negas te venire posse. Pokud je řídící sloveso ve třetí osobě singuláru nebo plurálu a jeho podmět je i podmětem infinitivu, používá latina pro jeho vyjádření akuzativ zvratného zájmena se: Otec říká, že (on, tj. otec) přichází. Pater dicit se venire. Matka říká, že (ona, tj. matka) je chválena. Mater dicit se laudari. Pokud je řídící sloveso ve třetí osobě a podmětem infinitivu je třetí osoba jiná než podmět řídícího slovesa, stojí v akuzativu některé ukazovací zájmeno, např.: is, ea, id; hic, haec, hoc, …: Otec říká, že on (ne otec, někdo jiný) přichází. Pater dicit eum venire. Matka říká, že ona (ne matka, někdo jiný) je chválena. Mater dicit eam laudari. Postup při překladu akuzativu s infinitivem Překlad do latiny Při překladu do latiny tedy postupujeme takto: · zjistíme, zda česká věta podmětná či předmětná závisí na slovese, které přeložíme do latiny slovesem uvozujícím akuzativ s infinitivem · přeložíme hlavní větu s řídícím slovesem (ve výsledné větě bude často stát na konci), např. „Říkám, že otec přichází.“ Dico · podmět české věty vedlejší přeložíme do latiny akuzativem: „Říkám, že otec přichází.“ Dico patrem · přísudek české vedlejší věty přeložíme infinitivem: „Říkám, že otec přichází.“ Dico patrem venire. Výsledek: Patrem venire dico. nebo Dico patrem venire. Překlad do češtiny Při překladu do češtiny postupujeme takto · zjistíme, je-li ve větě sloveso uvozující akuzativ s infinitivem a zároveň je v ní přítomen infinitiv a akuzativ, např. Pater dicit puellas a magistro laudari. · přeložíme větu řídící: Pater dicit puellas a magistro laudari. „Otec říká“ · vybereme vhodnou spojku pro připojení věty vedlejší (většinou „že“, ev. „aby“): „že“ · latinský akuzativ bude podmětem české věty vedlejší: Pater dicit puellas a magistro laudari. „Otec říká, že dívky“ · latinský infinitiv bude přísudkem české věty vedlejší: Pater dicit puellas a magistro laudari. „Otec říká, že dívky jsou chváleny.“ · doplníme zbývající větné členy, v uvedeném případě je vyjádřen činitel děje v pasivu: Pater dicit puellas a magistro laudari. „Otec říká, že dívky jsou chváleny učitelem.“ Výsledek: buď „Otec říká, že dívky jsou chváleny učitelem.“ nebo pro češtinu přirozeněji „Otec říká, že učitel chválí dívky.“ Přehled latinských deklinací Příslušnost substantiva k deklinaci poznáme podle hesla ve slovníku. Rozhodující je tvar genitivu singuláru. * Substantiva 1. deklinace mají v nominativu singuláru -a a v genitivu singuláru -ae (např. fēmina, ae, f.). * Substantiva 2. deklinace mají v nominativu singuláru končí na -us, -er, -ir nebo -um (neutra) a v genitivu singuláru -ī (např. servus, ī, m. nebo exemplum, ī, n.) * Substantiva 3. deklinace mají v nominativu singuláru řadu zakončení, v genitivu singuláru mají ale vždy -is. * Substantiva 4. deklinace mají v nominativu singuláru -us nebo -ū, v genitivu singuláru -ūs. · Substantiva 5. deklinace mají v nominativu singuláru -ēs, v genitivu singuláru -eī 1. deklinace 2. deklinace 3. deklinace 4. deklinace 5. deklinace nom. sg. -a -us, -er, -ir, -um různá, např. -or, -er, -is, -es, -s, -x, -dō, -men, -ur, -us -us, -ū -ēs gen. sg. -ae -ī -is -ūs -eī vzor fēmina, ae, f. f. m. servus, ī, m. puer, erī, m. ager, grī, m. m. f. victor, ōris, m. cīvis, is, m. m. f. exercitus, ūs, m. m. f. diēs, eī, f. rēs, reī, f. f. m. exemplum, ī, n. n. nōmen, inis, n. mare, is, n. n. cornū, ūs, n. n. Genitiv subjektivní a objektivní Se jménem, které vyjadřuje nějaký děj (např. amor, metus apod.), může být spojen tzv. genitiv subjektivní (podmětový) nebo genitiv objektivní (předmětový). * Genitiv subjektivní vyjadřuje podmět děje vyjádřeného substantivem: amor patris „otcova láska“, tj. „otec miluje“. * Genitiv objektivní vyjadřuje předmět děje vyjádřeného substantivem: amor patris „láska k otci“, tj. „někdo miluje otce“. Formálně není mezi genitivem subjektivním a objektivním žádný rozdíl, rozlišíme je pouze na základě kontextu. V češtině používáme pro překlad genitivu objektivního nejčastěji předložkovou vazbu, např. metus hostium „strach z nepřátel“, spes victoriae „naděje na vítězství“. Ablativ časový Lokalizaci v čase (odpověď na otázku „kdy?“) latina vyjadřuje buď prostým ablativem bez předložky nebo ablativem s předložkou in. 1. Prostý ablativ se používá u jmen, která · vyjadřují čas sama o sobě (tempus, dies, hora): eō tempore „v té době“, eō diē „toho dne“, illīs temporibus „v oněch dobách“ ; · sama o sobě čas nevyjadřují, ale ve spojení s adjektivem nebo substantivem odkazují na nějakou událost, dobu apod. (secundum bellum Punicum, ludi Romani): secundo bello Punico „za druhé punské války“, ludis Romanis „o římských hrách“. 2. Ablativ s předložkou in se používá v ostatních případech, tj. rovněž se substantivem bellum apod. bez přívlastku: in bello „ve válce“. Zájmena vztažná (pronomina relativa) Vztažná zájmena uvozují, podobně jako v češtině, vedlejší větu vztažnou, tj. větu, která rozvíjí jakékoli substantivum či zájmeno věty řídící. V češtině odpovídají zájmenům „který, která, které“. Skloňují se stejně jako tázací zájmena qui?, quae?, quod? singulár plurál m. f. n. m. f. n. nom. quī quae quod quī quae quae gen. cuius quōrum quārum quōrum dat. cui quibus ak. quem quam quod quōs quās quae abl. quō quā quō quibus S předložkou cum se rovněž spojují v jeden tvar:. quōcum, quācum, quibuscum. Rod a číslo vztažného zájmena se tak jako v češtině řídí rodem a číslem substantiva, ke kterému se vztahuje, např.: singulár plurál puer qui chlapec, který pueri qui chlapci, kteří puella quae dívka, která puellae quae dívky, které exemplum quod příklad, který exempla quae příklady, které Pád vztažného zájmena ve větě Zájmeno vztažné má stejně jako v češtině pád, který vyžaduje vedlejší věta vtažná, nepřebírá tedy automaticky pád jména, ke kterému se vztahuje. V české větě Vidím dívku, která čte knihu. · je „dívka“ v akuzativu, protože se jedná o přímý předmět slovesa „vidět“ (vidím koho, co) · zájmeno „která“ je v nominativu, protože je podmětem věty vedlejší (kdo, co čte knihu). Stejně i v latinské větě Puellam, quae librum legit, video. · je akuzativ puellam (předmět slovesa videre, které se pojí stejně jako v češtině s akuzativem) · a nominativ quae (podmět slovesa legere). Pomůckou pro určení správného pádu může být náhrada českého zájmen „který“ výrazy „a ten“, „a ta“, „a to“ atd. nebo užití zájmena „kterýžto“ a zopakování substantiva z věty hlavní. V uvedeném případě by se tedy jednalo o: · Vidím dívku a ta čte knihu. · Vidím dívku, kterážto dívka čte knihu. Zájmeno vztažné se může samozřejmě vyskytnout ve všech pádech singuláru i plurálu všech rodů a může mít u sebe předložku, např.: singulár plurál nominativ Video puerum, qui librum legit. Vidím chlapce, který čte knihu. Video pueros, qui librum legunt. Vidím chlapce, kteří čtou knihu. genitiv Video puerum, cuius librum lego. Vidím chlapce, jehož knihu čtu. Video pueros, quorum librum lego. Vidím chlapce, jejichž knihu čtu. dativ Video puellam, cui dona dabam. Vidím dívku, které jsem dával dary Video puellas, quibus dona dabam. Vidím dívky, jimž jsem dával dary. akuzativ Video puellam, quam amabam. Vidím dívku, kterou jsem miloval. Video puellas, quas amabam. Vidím dívky, které jsem miloval. ablativ Video fanum, de quo magister loquebatur. Vidím svatyni, o které učitel mluvil. Video fana, de quibus magister loquebatur. Vidím svatyně, o kterých učitel mluvil. „Ten, kdo” a „to, co” České „ten, kdo“ se překládá do latiny jako is quī. Latina proti češtině někdy vypouští ukazovací zájmeno a použije ve významu „ten, kdo“ pouze quī, někdy (zejména na začátku věty) také quis. Is qui laborat, laudatur. Kdo pracuje, je chválen. Qui laborat, laudatur. Kdo pracuje, je chválen. Quis laborat, laudatur. Kdo pracuje, je chválen. České „to, co“ latina vyjadřuje buď pomocí singuláru id quod nebo plurálu ea quae. I v tomto případě může být ukazovací zájmeno vypuštěno, zejména pokud stojí na začátku věty. Nedochází zde však k záměně s quid. Samostatné quod navíc může mít význam českého „což“, „a to“. Tibi do id quod habeo. Dávám ti to, co mám. Quod habeo, tibi do. Dávám ti to, co mám. Tibi do ea quae habeo. Dávám ti to, co mám. Quae habeo, tibi do. Dávám ti to, co mám.