Johan Cajanus Yxi hengellinen weisu, iosa tämän mailman catovainen meno edespannan, nijn myös cuinga ihminen cuolemata wastans itziänz lohdutta taita Duchovní píseň, v níž se předkládá pomíjivost tohoto světa a také způsob, jak se člověk může vyrovnat s vlastní smrtelností Etkös ole ihmis parca, Cožpak nejsi, tvore bídný, aiwan arca, cár bázlivý, Coscas itket ylen öitä, vždyť se třeseš celé noci, Coscas suret suuttumata, nářek není k utišení, puuttumata k zastavení Coucon mustan Murha-töitä. zhoubných činů černé moci. Tap’on wanha tappawalla Starý snad je jako svět, Wierahalla strůjce těch běd, Luojan laitoxen perähän: kořistí je mu tvor Boží: Hywät, huonot Langoinensa, Dobré, zlé i jejich spětí, lapsinensa, malé děti, Syöstä, sullo’ maan powehen. ostatky jejich v zem složí. Syöstä, haasta, särke, sorta, Utlačuje, bije, mučí, Mullax murta v prach poručí Hirmu Courilla Cowilla; upír ten strašným pařátem; Eij ole toiwo toiwotuxis, Žádná naděj, jen úpění, Woiwotuxis, jen kvílení Parcu-suilla pelcurilla. z hrdel stáhlých silným strachem. Parcu pojes paneminen, Úpění teď odložíme, catzominen popatříme Caiken mailman menoja. na běh světa, veškerenstva. Catzo caicki catzeltawat, Pohleď na vše, co lze vidět, cuunneltawat, co lze slyšet. Eikö löydy loppuwia? Není zhouby uvnitř tvorstva? Eikö cuulu cuolewia Cožpak smrt si nevybírá, Catowia nepotírá Paitzi Ihmis parcaisia? nic krom lidských ubožáků? Tuules, Tähdis, Taiwahalla, V hvězdách, větru, na nebesích, Meres, Maalla, vírech vodních Cuolewil on cumpania. člověk má dost souputníků. Mitä maasa Matelepi, Co se plazí v prachu země, Käwelepi, plazí plémě, Maaxi muuttua pitäpi; v prach se nutně přeměňuje; Mitä Puussa pijscuttapi, Co na stromě prozpěvuje, cuiscuttapi, poskakuje, Puusta pudota pitäpi. pádem z něj pak se zabije. Lennä lindu mingäs lennät, Leť si, ptáčku, kam chceš letět, et sä lennä neuletíš Cowan Cuoleman Käsistä; přec smrti z jejích pařátů; Se se Linnun lendäwängi, Ta i ptáka letícího, riendäwängi, svištícího, Temma tuulettelemasta. uchvátí z výšin oblaků. Kell’ on Ruumis raittihimbi, Kdo má v těle víc svěžesti, rautaisembi, víc tvrdosti, Cuin on Calalla Meresä? nežli ryba v chladných vodách? Surma toki surmelepi, Přese všechno smrt dostihne, Turmelepi zhouba stihne Wetten Carjangin Wedesä. též vodní havěť v hlubinách. Haut’on walmis Wähäisillä Hrob je hotov pro potírek, Calaisillä, hejna rybek, Hauwin hirmuisen Cuwusa; hrdlo strašlivé má štika; Hauwin Haut’on cuohuwasa Její zase častý konec, Cattilasa vroucí hrnec, Toinen puhuwan Powesa. druhý v útrobách člověka. Ruohot raucat raukenevat, Byliny ubohé chřadnou, ehkä owat ihned zvadnou Coreana cukasansa; krásné květy ač jim sluší; Puut eij pääse paxu Juuret, I ty stromy, kořen velký, Pienet, Suuret, silný, tenký, Caatahan casotesansa. kácí se, přes sebe vrší. Kiwet cowat Callioilla, Pevná skála ve skaliscích, Cangahilla vřesoviscích Ricki mullax muretahan: Přece na prach rozkotána: Rauta caicki rewäisewä, Ocel vše na kusy rvoucí, raatelewa, drásající, Ruostehelda raadellahan. Sama rzí je rozervána. Eij niin wähä woimatoinda, Není takové drobnosti, Wäetöindä, maličkosti, Jota Surma säästänepi; kterou by smrt ušetřila; Eij nijn wahwa wäellistä, Nikdo nemá síly dosti, Woimallista, ni moudrosti, Joca käsis kestänepi. která by ho ochránila. Jossa cannell’caiken Ilman Svůj zrak povzneseš-li vzhůru, heität Silmän, k všehomíru, Hänen tiedustat tapansa: seznáš jeho způsob bytí: Käändy, culke, wäändy, wyöry, Obrací se, točí, vine, poicke, pyöry, vzniká, hyne, Taiwas kircas Tähtinensä. Nebes louka, hvězdné kvítí. Kerran käändy käändymästä, Jednoho dne zarazí se, wäändymästä, zastaví se, Käändy käändymättömäxi, dále točit se přestane. Käändy käskyllä cowalla, Dle rozkazu Všemocného, Caickiwallan, řádu svého Tyhjäxi, tawattomaxi. zbaven jsa, prázdným zůstane. Täm’ on Tuoni tulisella Hle, to zánik třpytných nebes, taiwahalla, hvězdných těles, Tämä tähtein pesällä, ku konci se chýlí léta, Täm’ on ikä ihanalla zestárne i slunce jasné, Auringolla: záhy zhasne Tämä wahwuus wahvudella! mocnější než mocní světa! Sijs ei ole olewata, Není jsoucí bez rozpadu, pysywätä bez rozkladu Tämän mailman Menoissa: v proudech světa stvořeného: Caicki caatu, caicki muuttu, Vše se mění, všechno padá, caicki puuttu, zhouba střádá Luojan Luotuin seasa. z Božích tvorů každičkého. Hengelliset, hengettömät, Živoucí i ten bez duše, huolettomat, nic netuše, Menojansa muuttelewat; v stavu svém se proměňují; Hetki hetkeld, Päiwä päiwäld, Ze dne na den, v každé chvíli, Wuosi wuodeld, roky pílí, Loppuwansa lähenewät. k svému konci všichni spějí. Tätä aina ajatella, Pročež toto v mysli drž si, muistutella, nezoufej si, Sinun sundisen pitäisi; ještě nejsi zcela ztracen; Tästä otta ojennusta, Z toho vezmi poučení, huojenusta, rozhřešení, Surman sua säikyttäisä. když tvé smrti blíží se den. Luodut caicki catoawat, Stvoření je pomíjivé, lopun saawat, proto zhyne Laatuinensa luondoinensa. jeho vlastnost i s podstatou. Ongo ihmet jos sä caadut, Divno snad, že zůstaneš sám, jossa maadut, v zem zahrabán, Syndi säcki syndinensi? hříšný vak s myslí nečistou? Mik’ on ilo ricastua, V čem je radost být bohatý, racastua, či ženatý Caupungisa catowasa? v městě předurčeném zmaru? Mik’ on ilo oleskella, V čem je radost v něm pobývat, asuskella, či přežívat Täsä turhasa Tilasa? v místě bez zřejmého tvaru? Etzi muuta elandota, Hledej jiné živobytí, olendota, dar přežití, Pyydä taiwahan Talohon! cestu k nebeskému domu! Etzi meno muuttumatoin, Hledej stav, co neproměnný puuttumatoin, neochvějný, Pyri taiwahan ilohon! a nebeskou radost k tomu! Siell’ on riemu rickahambi, V něm blaženost je bohatší runsahambi, a nejsladší, Siell’on Ilo loppumata: v něm je radost nekončící. Siellä laulat Lapsinensi, V něm budeš pět s příbuznými, Langoinensi, s dětmi svými, Woiton Wirtä wäsymätä. píseň povždy trvající. Cosk’ei coskan cuolemata, A přestože beze skonu catomata, toho domu Sinne tääldä tulla taita; nelze jen tak hned dosíci; Sydän on sull’ syndis-parca, tvé srdce je, muži bídný, aiwan arca, cár bázlivý, Ettäs suret surman Töitä. tak se koříš zhoubné moci.