U. KAPITOLA
Zdenka Sochovd
NÁŘEČNÍ LEXIKOGRAFIE
OBSAH
1. CHARAKTER NÁŘEČNÍ SLOVNÍ ZÁSOBY A JEJÍ VÝVOJOVÁ DYNAMIKA
2. ÚKOLY   A   ZPŮSOBY DIALEKTOVÉHO POPISU
3. TYPY   NÁŘEČNÍCH SLOVNÍKU
3.1 SYNCHRONNÍ SLOVNÍK LOKÁLNÍ
3.1.1 Abecedné řazený
3.1.2 Onomaziologický
3.2 REGIONÁLNÍ SLOVNÍKY
3.3 CELONÁŘEČNÍ, SVODNÉ SLOVNÍKY
4. SBĚR MATERIÁLU, ZPŮSOBY A ZDROJE
5. SLOVNÍK   A   JEHO VÝSTAVBA
5.1 ZÁKLADNÍ JEDNOTKA NÁŘEČNÍHO SLOVNÍKU
5.2 TYPY DIALEKTISMŮ
5.3 PLATNOST A ROZSAH PŮSOBNOSTI DIALEKTISMŮ
6. HESLO
6.1 LEMMA
6.2 ČASOVÁ A GENERAČNÍ CHARAKTERISTIKA
7. NĚKTERÉ NEDOSTATKY NÁŘEČNÍ LEXIKOGRAFICKÉ PRAXE BIBLIOGRAFIE
249
fa
1. CHARAKTER NÁŘEČNÍ SLOVNÍ ZÁSOBY A JEJÍ VÝVOJOVÁ DYNAMIKA
Popis slovní zásoby nářečí má některé výrazné rysy dané jejími specifickými vlastnostmi a jejím zrychleným současným vývojem.
1.1 Nářečí je nespisovný systémový útvar s omezenou komunikativní funkcí, slouží jen mluvenému styku; básnickou funkci některých folklorních žánrů pomíjíme.
Tzv. sociální nářečí (profesionální slangy) jsou mimo téma tohoto pojednání.
Nářeční slovní zásoba funkčně plně vyhovuje potřebám nositelů nářečí v primitivnějších formách života. Proti zásobě spisovné je chudší v repertoáru prostředků nocionálních, zvláště abstraktních, obsahuje rozvinutou terminologii jen některých tradičních odvětví; o to bohatší a odstíněnější je ve sféře expresivní.
1.2 Moderní způsob života prudce mění dosavadní ráz nářečí. Původní mono-funkční útvar přibírá další funkce, polooficiální jednací (v úředním styku, při veřejném vystupování ap.) a poloodbornou pracovní.'
Zrychleny vývoj probíhá intenzivně a složité v městech, zvláště ve velkých průmyslových centrech, kde se stýká obyvatelstvo nářečně různorodé. Výzkum městské mluvy se zabývá zákonitostmi vzájemného působení různých norem nářečních a ínterdialektických systémů a jazyka spisovného; není však u nás zatím metodologicky ani organizačně v dostatečné míře propracován.
Současný stav nářečí je charakterizován postupnou destrukcí všech nářečních norem původně jednolitého tradičního lokálního typu. Kdežto v celku národního jazyka se jeví jako postupující tendence integrační, v nářečním útvaru samém probíhá naopak jako stálý proces diferenciační (viz 1.3.2).
1.3.1 Nářeční slovní zásoba je v neustálém pohybu. Na jedné straně mizejí nepotřebné výrazy starší, vyšlé z užívání zánikem vnějších realit, starých výrobních postupů, jejich změněnou funkcí v nových podmínkách ap. (nikoli ovšem přímočaře). V druhé linii ustupují slova výrazně formálně příznaková nebo jinak diferenční (postihuje to především oblast expresiv, frazeológie a vlastní nářeční idiomatiky).
1.3.2 Na straně druhé vzrůstají pojmenovací potřeby. Nářeční útvary je saturují převážně ze zásoby spisovné. Přejímají buď hotové prostředky spisovné, nebo formálně obměněné tlakem nářeční normy (někdy nerovnoměrně); např. lašské ílutenka, žullenka, ilučenka. V druhé linii vplývá do nářečního slovníku i řada nových výrazů jen jako běžnější podoby celoúzemní. Vznikají tak dubletní dvojice rozlišené generačně nebo stylově jako např. lašské dach - střecha, dolinek - žaludek, ročňica -vyroči.
Obě skutečnosti - větší funkční zatížení a zvýšené pojmenovací potřeby - zasahují hluboko do formální utvářenosti i tradiční skladby nářečního lexika. Dialektový popis to musí adekvátně zaznamenat.
2. ÚKOLY A ZPŮSOBY DIALEKTOVÉHO POPISU
2.1 Pro vlastní dialektologickou práci stále platí Havránkovo programové vytyčení (Havránek 1924):
1. první a nejdůležitější úlohou dialektologa je přesné zjištění nářečních dat, jejich sebrání a popis; teprve v druhé řadě přijde jejich utřídění a výklad;
2. hlavní váha se klade na kvalitu materiálu, jeho přesnou lokalizaci, zjištění frekvence jednotlivých jevů, přesný fonetický popis, výstižné stanovení významu, doklady a ukázky skutečně živé řeči;
3. zdůrazňuje se nezbytnost lokálních a regionálních monografií a jazyko-vězeměpisného výzkumu;
4. '  pro lokální monografie je ideálním cílem plné a plastické zachycení i výklad
celého nářečního systému v jeho současném pohybu;
5. dialektologické bádání má sloužit hlubšímu poznání celku národního jazyka i procesů jazykového dění.
Pokud jde o moderní nářeční lexikológii, měla by překročit svou čistě dialektologickou orientaci a zaměřit se obecněji v aspektu široce srovnávacím a funkčně typologickém.
2.2 Nářeční slovníky jsou orientovány výlučně na úkoly vědecké; pro praktické informace slouží jen zřídka. Jsou především součástí komplexního popisu daného nářečí. Plní pak i další úkoly.
(a) Lexikografická inventarizace je nezbytným materiálovým základem pro celostní lexikologickou analýzu i pro lexikológii srovnávací.
(b) Lexikální nářeční data spolurozhodují v přechodných oblastech o příslušnosti nářečí k určitému jazykovému typu (např. na pomezí česko-polském; Kellner 1949).
(c) Dialektismy konzervují starší vývojové stupně a přispívají tak k historické rekonstrukci národní slovní zásoby; musí někdy nahradit i nedostatek historických písemných památek (Blanár 1961). Poskytují cenná data i etymologickému bádání.
(d) Jsou inventářem informací pro etnolingvistiku (příbuzných oborů etnografie a folkloristiky).
(e) Cenné pro terminologii jsou krajové termíny tradičních oborů (vinařství, sadařství, rybníkářství, tkalcovství, včelařství, kovářství, tesařství, truhlářství ap.).
Na druhé straně předjímá nářeční slovník prognózu budoucího lexikálního vývoje v rámci celonárodním.
2.3 Nároky funkčně strukturní lexikológie uspokojuje intenzivní hloubkový popis malé, maximálně homogenní oblasti, pojatý synchronně. Umožňuje analyzovat vnitřní strukturaci nářeční zásoby a stanovit její specifické sémantické dominanty i současné vývojové principy na pozadí zásoby spisovné.
Postupy lexikológie areálové se zaměřují ríatúžemní rozložení jednotlivých izolovaných slov, systémově závažných souborů slov jazykově nebo věcně příbuzných (sémantických mikropolí, etymologických rodin, tematických okruhů ap.) a na vztahy mezi nimi. Cílem extenzivní jazykovězemépisné (mezinářečové a mezijazy-kové) konfrontace je získat maximum vzájemně porovnatelných dat, jež by v konečném výsledku vedla k typologii (slovanských, evropských) jazyků a nářečí.
Kartograficky jazvkovězeměpisny popis (jazykové atlasy) necháváme stranou. Tato metoda popisu (pomocí jazykových map) je zcela jiná než metoda lexikografická a má svou vlastní bohatou problematiku.
3. TYPY NÁŘEČNÍCH SLOVNÍKŮ
Systematické teorii uspořádání nářečního slovníku se u nás věnovala dosud malá pozornost (Sochová 1967). Zásadní metodologickou cenu má kritická studie Havránkova (Havránek 1924). Cennejšou kritické posudky vyšlých slovníků: Vážný 1960, rec. slovníku Gregorova 1959; Šmilauer 1947, rec. slovníku Malinova 1946; Bach-mann 1961, rec. slovníku Gregorova 1959; Sochová 1966, rec. slovníku Lamprech-
250
251
tova 1963. Slibně se naproti tomu rozvinula nářeční lexikografická teorie i praxe v okolních zemích.
Nářeční slovníky nebývají typově vyhraněné a slouží více účelům. V konkrétním případě rozhoduje povaha a rozsah materiálové základny, badatelské zaměření autorů a při individuální (nikoli týmové) práci i praktické možnosti (především publikační).
Proto mnohé práce jednotlivců zůstávají jen v rukopise. Nepublikován zůstal napr. podkrkonošský slovník J. S. Kubína nebo rozsáhlý slovníkový materiál nářečí jihočeských V. J. Duška; a další.
Značnou dokumentární cenu má sám jazykový materiál nářečních slovníků, byť někdy ve víceméně neztvárněné podobě.
Trvalou hodnotu rozsáhlého regionálního „Dialektického slovníku moravského" (Bartoš 1906), imponujícího bohatstvím materiálu jazykového i národopisného a spolehlivosti zápisu, nezastfní ani skutečnost, že je koncipován jako sbírka dialektických zvláštností a že v něm chybí přesnější zeměpisná lokalizace.
Nářeční slovníky se rozlišují podle 1 • územního rozsahu na slovník:
(a) lokální (místní)
(b) regionální (oblastní)
(c) celonářeční (svodný)
2. obsahu (výběru hesel):
(a) diferenční
(b) (relativně) úplný
3. časového ro/pStí:
(a) synchronní
(b) historický
4. uspořádám':
(a) abecední
(b) věcný.
V praxi se pak nejčastěji vyskytují tyto typy:
1 (a) synchronní diferenční, řidčeji úplný slovník jedné lokality nebo malého
kompaktního území, řazený abecedně (b) řidčeji synchronní slovník řazený na bázi onomaziologické
2 synchronní nebo diachrónni diferenční slovník většího územního celku
3 diferenční slovník celého území, zpravidla historický (vedený až k současnému stavu).
Obecně platí, že čím větší je územní nebo časové rozpětí, tím je zpravidla základní slovníkový inventář omezenější. Nářeční tezaurus, který by obsahoval slovní zásobu všech nářečí v úplnosti, je utopií. Srov. Filin 1966 (ostrá diskuse mezi přívrženci diferenčního a systémového principu pro zpracování slovníků velkých územních celků).
1
■
3.1 SYNCHRONNÍ SLOVNÍK LOKÁLNÍ
3.1.1 Abecedně řazený
Vyšším typem je lokální slovník (relativně) úplný proti diferenčnímu. Zaznamenává vedle základních obecných pojmů tradiční reálie a krajové výrazy profesionální i běžný konverzační slovník s početnou skupinou kolektivně užívaných výrazů civilizačních, který tvoří ústřední součást spontánních dialektových promluv. Umožňuje srovnání nářečního lexika se spisovným, které dává představu o rozdílech v rozsahu a rozvrstvení slovního inventáře, o základních pojmenovacích postupech (u sporadicky vznikajících vlastních nářečních neologismů jde převážně o tvoření metaforické, méně univerbizační), o motivaci zániku slov (sémanticky konzervujícím elementem jsou tu do značné míry expresiva), o poměru mezi prvky specificky nářečními a celoúzemními, o směrech oblastního vývoje atp., a přispívá tak k typologii mluvených útvarů celonárodního jazyka. To diferenční slovník nedovoluje.
Z předešlé úvahy vyplývá optimální rozsah úplného lokálního slovníku. Ciní-li průměrný individuální aktivní slovník asi 5000 slov (Weingart 1935), pak je pro nářeční slovník - po připočtení reziduálni tradiční vrstvy i nového lexikálního přínosu a celého výraziva terminologického - optimum asi 8000-10 000 slovních jednotek.
Kolem 8000 hesel má náš největší lokální slovník Malinův (Malina 1946); jde v podstatě o slovník diferenční, ale jako hesla uvádí i gramatické tvary. Z cizích má stejný počet Leiheneruv (Leihener 1908). Kucala (1957) uvádí pro svůj srovnávací slovník tří malopolských vsí okolo 7000 hesel. „Slovník nářečí studénského" Sochové (1952) obsahuje asi 10 000 heslových jednotek. Mimořádný svým zpracováním je sociolingvisticky orientovaný tzv. „Deulinskij slovar'" (Kogotkova et al. 1969). Citelnou mezeru z území Čech zaplnila Bachmannová (1985) svou „Lexikální zásobou v obci Zásada na Železnobrodsku": abecední diferenční slovník má přes 2200 hesel, ideografický heslář zhruba 25 000 položek; jeho impozantní rozsah je dán částečně i tím, že některá slova, a to nejen polysémní, byla zařazena na více míst.
3.1.2 Onomaziologický
Je budován na věcné nebo pojmové příbuznosti slov. Tato problematika ovšem překračuje rámec nářeční, většina takto uspořádaných slovníků slouží především jako pomůcky stylistické a synonymické.
Na onomaziologické bázi se zakládají tyto typy slovníků: 1 • systematický (a) pojmový (ideografický)
(b) věcný
2. analogický (a) abecední heslář centrálních slov s přiřazenými
mikrostrukturami (b) týž doplněný výklady
3. kombinovaný        (a) abecední výkladový s věcným heslářem
(b)věcný výkladový s abecedním heslářem.
Protypl(a),(b)jenejdůležitějšíklasifikačm^
že jejich slovník obsahuje pojmy na rozdíl od slovníku Dornseiffova (Dornseiff 1943), a jejich klasifikační systém je tak použitelný pro jakýkoli jazyk nebo dialekt. Pojmy však zpravidla nemohou existovat bez jazykové materializace; jejich slovník tak reflektuje realitu francouzského literárního jazyka a pro jiný jazyk nebo dialekt musí být „překládán" stejně jako slovník Dornseifffiv. Pro nářečí je Halligův-Wartburgův slovník dobře použitelný pro své přehledné klasifikační schéma vyčerpávající všechny oblasti objektívni reality v přiměřených proporcích, řazení na základě přirozené logiky života a uvážený výběr hesel (slovník jich čitá
252
253
asi 6000). Slovníky tohoto typu nejsou vybaveny výklady (Jsou to jen indexy, hesláře), protože významy mají vyplývat ze sřetězení slov smyslem se k sobé družících.
Nutnost Ideografického plánu odpadá u slovníku analngirk-ŕhn Do abecední kostry centrálních (systémové závažných) hesel jsou začlenený mikroslruktury slov příbuzných jakoukoli analogií (územ, spojitostí vnější nebo vnitřní, vztahy synonymickými, ale i formálně významovými ap.); z novějších Maquel (1936). Ojedinělým reprezentantem abecedního výkladového slovníku s odkazy na různé analogické vztahy je Robertův „Dictionnaire alphabétique et analogique de la langue francaíse" (1953-1964) a jeho kratší verze „Le Petit Robert" (Rey 1969).
Pro nářeční slovníky - ve shodé s konkrétnější povahou nářečního lexika - je vhodné uspořádání věcné. Některé oblastní slovníky doplňují svůj abecední popis vybranými úseky věcně řazenými (např. Bartoš 1886, 1895, Hodura 1904 aj.). Podle Halligova-Wartburgova třídicího systému je vypracován např. slovník Kucalův (Ku-cala 1957) aj. Onomaziologickým postupem vzniká i série tematických monografií „Slownictwo gwar Warmii i Mazur" od r. 1958.
Postupů analogického uspořádání používají nářeční slovníky tak, že pod tematicky ústřední hesla hmotné kultury připojují věcně spjaté mikrostruktury slov příbuzných. Náznaky takového zpracQvání mají slovníky Kellnerův (Kellner 1949) a Lam-prechtův (Lamprecht 1963),
Onomaziologické nářeční šíovníky se neobejdou - alespoň pro svou diferenční část - bez výkladů; jinak by byly srozumitelné jen pro příslušníky popisovaného nářečí. Rozsahovou náročností při omezených publikačních možnostech zůstává kombinovaný typ 3 (a), (b) spjše jen ideálem.
V rukopise proto zůstaly slovníky Sochové (1952; úplný abecední výkladový s věcným heslářem) a Bach-mannové (1985; diferenční výkladový s věcným heslářem), ale i Roudného (1952; věcný s výklady).
Soustavný aspekt onomaziologický významně doplňuje sémaziologický popis slovní zásoby. Podává adekvátnější uspořádání jazykové reality, poskytuje plastickou představu o celku lexikální struktury a je dobrou praktickou kontrolou už i při sběru materiálu.
Časem by se mělo dospět k soustavné onomaziologické katalogizaci celých nářečních slovních souborů. Velkým úkolem zde bude vytvoření systematického věcného indexu, diferencovaného podle slovníkových typů, který by se hodil pro srovnávací účely jak pro nářečí jednotlivých jazyků, tak aspoň v základních položkách i pro slovanská nářečí vůbec, nebo aspoň v dílčím měřítku, např. západoslovan-ském.
3.2 REGIONÁLNÍ SLOVNÍKY
Regionální slovníky (synchronní nebo diachrónni, zpravidla diferenční) se většinou orientují na tradiční lexikální fond oblastních modifikací na větších územních celcích, ale některé z nich i na živou lexikální normu.
Zatímco v okolních zemích slovanských i neslovanských se sběru a zpracování regionální slovní zásoby věnují celé týmy odborníků, u nás se takový výzkum zatím neorganizoval.
Z území Čech byl publikován jen „Dialektický slovník chodský" (Hruška 1907) a lexikální soubor litomyšlský (Hodura 1904). Z území Moravy je „Dialektický slovník moravský" (Bartoš 1906) a slovníková část „Dialektologie moravské" I, II (1886, 1895), slovník „Východolašských nářečí" II (Kellner 1949), slovníková část „Dolských nářečí na Moravě" (Bělič 1954); oblastné šíře pojaty jsou i slovníky Lamprechtův (Lamprecht 1963) a Gregorův (Gregor 1959) a rkp. „Slovník jedné oblasti nářečí dolského" (Ondráš 1952).
Soustavný je nový lexikální výzkum na Slovensku. Reprezentativní je diferenční oblastní „Vecný slovník dolnolrenčianskych nárečí" (Ripka 1981).
V Polsku vznikají dva odlišné typy regionálních slovníků: přísně diferenční „Slownik gwar mazowiecko-pod-laskich" čerpá jen z živé nářeční normy, poměrně úplný „Stownik gwar Warmii i Mazur" je pojat tradičněji; z jeho materiálu už vzešla série tematických lexikálních monografii. Z řady slovníků jednotlivých zpracovatelů je to především průkopnický slovník Kucatův (Kucata 1957).
V Rusku je lexikografická produkce obrovská, zajištěná velkým počtem týmových pracovníků. Vznikají regionální slovníky nejrůznějších typů. Z řady slovníků výrazných, poměrné homogenních oblastí jmenujme monumentální, několikasvazkový, relativně úplný „Pskovskij oblastnoj slovať s istoričeskymi dannymi" od r. 1967.
V Spolkové republice Německo byly orgaiúzovány velké oblastní slovníky zejm. ve východních zemích (býv. NDR). Nejstarší meklenburský (sešitově od r. 1942) je historický, sleduje vývoj významu i hláskové podoby od nejstarších doložených dat po dnešek. Naproti tomu braniborsko-berlínský je slovník současného stavu nářečí. Po strukturální i tematické reorganizaci vědeckého výzkumu (po r. 1968) se tradiční bádání dialektologické přeorientovává na průzkum sociolingvistický (např. výzkum mluvy městských center).
Podle kusých zpráv se regionální slovní zásoba zpracovává i v západních zemích SRN. V minulosti tu převládala hodnotící měřítka uplatňovaná pro uvedení regionalismů v Grimmově slovníku (1838-1860). Byly zařazovány jen ty regionalismy, které žily na větším území, mohly přispět k obohacení spisovného jazyka nebo k objasnění temných míst v historii slov.
Také ve Francii se v posledních letech slibně rozvíjí sběr a zpracovávání regionálního lexika. Pro francouzskou jazykovědu je tu charakteristické převažující estetické (a tím i trochu puristické) hodnocení jazyka (tzv. bon usage) proti českému pojetí funkčnímu. Prestiž nářečního lexika stoupá teprve s poznáním, že regionálně vázané varianty doplňují významnou měrou znalost jazyka národního. Tento fakt dal impulz ke vzniku mnoha regionálních slovníků od kolokvia o regionálních variantách franštiny v Dijonu 1976 (Colloque de Dijon 1977). Tak k starším regionálním slovníkům, z nichž jmenujme aspoň slovník nářečí frankoprovensálských (Duraffour 1969), přibývají rychle oblastní slovníky nové, např. „Le francaisrégional ď Alsace" (Wolf 1983).
Podali jsme stručný nástin bohaté produkce regionálních slovníků z okolních zemí proto, že nám byla východiskem pro postižení problematiky popisu regionálního lexika při naprostém nedostatku podobných slovníků u nás.
Lexikograficky diskutované jsou tu otázky:
1. rozsahu, popř. výběru slovníkového souboru (relativně úplný, zachycující živou normu prostředků aktivně užívaných celým daným společenstvím; diferenční s historickou retrospekcí). S tím souvisí otázka (ne)uvádění územních variant vyznačujících se jen pravidelnou formální obměnou;
2. lemmatizace (viz 6.1);
3. terminologického označení územně vázaných ekvivalentů (vzhledem k prostředkům spisovným). Zatímco se leckde používají termíny (mezinářeční) synonyma nebo heteronyma, česká jazykověda tu jednoznačně užívá termínu tautonvma (propracováno zásluhou Filipce (1953), též Šmilauera (1951)).
3.3 CELONÁŘEČNÍ, SVODNÉ SLOVNÍKY
Jsou dlouhodobým konečným cílem všech národních dialektologií; bývají diferenční a zpravidla historické (vedené až k současnému stavu).
Pro chystaný svodný slovník českých nářečí byl založen archiv lidového jazyka a začalo se s intenzivním sběrem materiálu. Od r. 1961 byly připravovány sběrné hesláře, dor. 1967 připravilaB. Zimová celkemô sešitů asi po 200 heslech. Sběr byl však zastaven.
Lexikální výzkum pokračuje naopak intenzivně na Slovensku. „Slovník slovenských nárečí (Ukážkový zväzok)" z r. 1980 podává teoreticko-metodologická východiska a bohatý soubor ukázkových hesel. Zachytí vedle vlastního nářečního lexika, které má izolexou vymezenou oblast užívání a nepatří do slovní zásoby spisovné, i slovní zásobu, která se používá v jisté ohraničené oblasti, ale zároveň tvoří složku slovní zásoby
254
255
spisovné. Zeměpisné lexikální diferenciace maji sloužit i jako pomocné kritérium při klasifikaci nářečí -'
(Habovštiak 1961).
V Polsku se vypracovává a vydává „Slownik gwar polskich"; ukázkový sešit s podrobnou koncepcí práce vyšel v r. 1964, Zachycuje nářeční slovní zásobu od 19.stol. po dnešek a je doplňován terénními sondami po celém území Polska.
V Rusku rychle vychází „Slovať russkich národných govorov" (po svazcích). Je to přísné diferenční historicky
slovník z dosud publikovaného i archivního materiálu. Obohacuje se i přímým sběrem soudobého materiálu ' pomocí terénních studentských expedic.
Lexikografické teorii svodných slovníků se věnuje všude velká pozornost, bývá velmi promyšlená a propracovaná. Shodné jsou tu názory např. v otázce lemmatizace a teritoriální lokalizace, podobné jsou i metody sběru materiálu.
4. SBĚR MATERIÁLU, ZPŮSOBY A ZDROJE
Sběr materiálu pro všechny typy nářečnich slovníků je velmi pracný a trvá i desetiletí (Lademann 1056, Gregor 1959 aj.).
Metody sběru pro kartografické zpracování nářečního lexika (jazykové atlasy) pomíjíme, přestože jsou někdy doplňkovým zdrojem i pro oblastní a svodné slovníky.
4.1 Pro větší teritoriální slovníky isou základními metodami sběru
(ä) Korespondenční dotazníková anketa; otázky vyplňují zpravidla vzdělaní laici, pokud možno autochtoni (učitelé, matrikáři, národopisní pracovníci ap.).
Prvním regionálním lexikálním dotazníkem byl „Odraz života slezského lidu v jazyce" (Kellner 1950). Verbální dotazy jsou doplněny i obrázky ilustrujícími předměty tradiční zemědělské technologie. Na celém íízemí se realizoval anketový sběr podle dvojdílného „Slovníkového dotazníku pro výzkum nářečí českého jazyka", který na základě hesláře V. Vážného a klasifikace V. Šmilauera sestavili v 1. 1955-1960 S Utěšený, P. Jančák a J. Voráč.
Pro chystaný svodný slovník českých nářečí byly vypracovány věcně uspořádané sběrné hesláře (viz 3.3).
(b) Přímá explorace v terénu, prováděná individuálně nebo v kolektivu, a to buď podle sběrného programu, nebo volným sběrem.
0 intenzivním volném sběru, počítajícím se značnou účastí laiků, pro slovník hornosaských nářečí píše Grosse < (1958).
(c) Moderní výzkum doplňuje heslářový sběr dotazníkový i přímý terénní nahrávkami (dříve zápisem) souvislých kontextů, a to buď pevných (převáděných do nářečí), nebo volných vyprávění.
(d) Zdroji pro budování lexikálních archivů isou dále nářeční slovníky, tištěné
1 rukopisné, národopisné a folklorní texty, nářeční literatura, matriky, notářské zápisy ap.
V dobře organizovaných lexikálních archivech bývá oddělen nový materiál, získaný z dotazníkového sběru, od starého, vzniklého excerpcí textů. Abecedně seřazený materiál je nadto doplněn věcnou kartotékou. Tak je tomu v archivu českého lidového jazyka, uloženém v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český v Brně.
4.2 Pro lokální slovník je základní metodou
(a) intenzivní volny sběr, prováděný jedincem (budoucím autorem slovníku), dokonale jen místním rodákem. Vlastní nářeční povědomí a důvěrná znalost prostředí jsou tu nezbytným předpokladem. Dlouhodobý kontakt explorátora se subjekty
postupně odstraňuje zábrany a dovolí zachytit i takové slovníkové sféry, které jiným způsobům sběru tvrdošíjně odolávají. Vedle řízené konverzace na daná témata je nutný i přímý dotaz, především na tradiční terminologii. Tu pomáhá i obrázek hospodářských nářadí (cepu, máselnice, vozu, pluhu). Při formulaci přímých otázek je třeba dbát na psychologii informátora, používat známé nářeční výrazy, které stimulují jeho povědomí.
Výzkum nevěcných pojmenování (zejména sloves, adjektiv, adverbif a gramatických slov) je obtížnější. Získávají se zpravidla excerpcí souvislých kontextů.
(b) Dobré je použít lexikální dotazník z daného regionu, popř. z celého území, jsou-li k dispozici.
(c) Značná část materiálu se získá excerpcí nahrávek (dříve zápisů) souvislých textů.
(d) Pro doplnění materiálu mohou posloužit i různé tištěné a rukopisné texty vztahující se k místu explorace.
5. SLOVNÍK A JEHO VÝSTAVBA
Naše nářeční lexikografická teorie je ve srovnání s jinými jazyky slovanskými i neslovanskými málo rozvinutá. Slovníky vznikaly víceméně empiricky, trpí neujas-něností lexikológických principů, a tím i lexikografickou nepropracovaností.
Mnohé postupy nářeční lexikografie se shodují s lexikografií spisovného jazyka a bylo by zbytečné opakovat je paralelně na nářečním materiálu. Soustředíme se proto jen na to, co je pro nářeční lexikografii charakteristické.
5.1 ZÁKLADNÍ JEDNOTKA NÁŘEČNÍHO SLOVNÍKU
Základní jednotkou je dialektismus, tj. diferenční, územně vázaný ekvivalent slovního prostředku spisovného, popř. celospolečenského (celonárodního) mluveného útvaru.
Míra teritoriální vázanosti je trojího typu:
1. k menší maximálně homogenní oblasti (jedné lokalitě nebo malému kompaktnímu území) - dialektismv lokální; 2. k většímu diferencovanému územnímu celku - dialektismv regionální (reeionalismv); 3. k celonářečnímu územnímu celku -dialektismv nadnářeční (interdialektismv).
Je ovšem třeba si uvědomit, že lexikálně sémantické souvislosti se promítají zpravidla na větších areálech a přesahují hranice nářečních oblastí dané gramatickými izoglosami. Naše dělení je proto spíše teoretické než plně vystihující samu jazykovou realitu.
5.2 TYPY DIALEKTISMŮ
Vycházíme z celého nářečního lexikálního systému ve srovnání se spisovným. Bylo by ovšem adekvátnější srovnávat s celonárodním útvarem mluveným (obecnou češtinou), ale jeho celostní popis zatím chybí.
Vztah mezi formální utvářeností a lexikálním významem je u dialektismů vzhledem k jejich spisovným protějškům komplikovanější. Formální modifikace dané nářeční normou jsou někdy spjaty s významovou diferencí, jindy ne. Pro třídění dialektismů je třeba brát v úvahu jen první případ.
256
257
Podle různých druhů diferenčních nářečních příznaků rozeznáváme tyto slovníkové dialektismy (jednoslovné i víceslovné):
(a) specifické, které nemají spisovný pojmeno vaď protějšek; např. lašské bjehun-ka (kráva, která se často běhá, ale nezůstává stelná),fňutr (obojpohlavní prase), ščirka (jednoduchá polévka z omastku a mouky). Studium těch, které vznikly přímo v ná-řečním prostředí, je zajímavé z hlediska, kterých okruhů se týkají větší pojmeno vací potřeby v nářečí;
(b) vlastní lexikální, které mají spisovný (jinoslovný) ekvivalent (tautonymum); např. lašské zvongel (střechýl), ulicha (průtrž mračen), kačeňi mydlo (oblázek). U pojmenování popisných sem řadíme i ta, jejichž kořenný morfém nebo afix je nářeční; např. lašské chlopirka, smykula (běhna), utytlač (ušpinit), malavy (trochu malý);
(c) sémantické, které mají jiný význam než stejně znějící slovo spisovné. Nářeční slovo zde bývá zpravidla polysémní, zatímco spisovný jazyk disponuje dvěma odlišnými výrazy; např. lašské peklo (prohlubeň pod pekařskou pecí), syr (tvaroh), mocny (pevný);
(d) frekvenční, které v nářečí slouží jako běžný a často jediný výrazový prostředek, ale ve spisovném úzu je jejich frekvence nižší (existují tam běžnější synonyma, výraz zastarává, k dispozici je nadřazený výraz ap.); např. lašské považič (potěžkat), potopa (povodeň, záplava), chodník (pěšina, stezka);
(e) stylové, jejichž stylová hodnota je jiná než v jazyce spisovném. Nářeční slovo shodné se spisovným, jen formálně obměněné podle nářeční normy, se užívá pro oficiální styk, kdežto pro běžný úzus je vyhrazen výraz příznakově nářeční; např. lašské dojnica - dojka, zemjelplec-sedlak;
(f) kontextové, které se liší od spisovných prostředků kontextovým využitím (ustálená slovní spojení aj.); např. lašské ňema to nuh ani ruk (nemá to hlavu ani patu).
Podstatná část slovní zásoby nářečí je společná i jazyku spisovnému, popř. mluveným celonárodním útvarům. Kvantifikační výzkum jednoho typu lašských nářečí (Sochová 1968) dospěl k údaji 65,4 % prvků celoúzemních, zastoupených v jeho lexiku; Bělič 1954 udává na oblasti dolských nářečí z 2014 slov, vyexcerpo-vaných z textů, 83,57 % výrazů shodných se spisovnou češtinou; Siatkowski 1962 napočítal v českém dialektu z okolí polské Kudowy přes 75 % takovýchto výrazů z celkového počtu 4250 slov získaných z textů i anket.
Největší procento dialekťismů (podle Sochové 1968) tvoří vlastní dialektismy lexikální (25,1 %), po nich jsou zhruba stejně zastoupeny dialektismy specifické (4,0 %) a sémantické (3,8 %). Diferenciačním elementem jsou především expresiva metaforická a frazeologická.
5.3 PLATNOST A ROZSAH PŮSOBNOSTI DIALEKŤISMŮ
Platnost dialektismů je vymezena územně a funkčně. Rozhodující je tu stratifikace celonárodního jazyka.
V češtině existuje vedle poměrně etablovaného mluveného útvaru spisovného (hovorové češtiny) ještě celospolečenský mluvený útvar víceméně nespisovný -obecná čeština. Tento původně regionální český interdialekt se značně rozšířil a stále dál se šíří po celém jazykovém území (Bělič 1964 a 1972). Nářeční slovo se pociťuje příznakově, má tedy vymezenou platnost. V českých poměrech má nářeční výraz
258
naději na proniknutí do spisovného jazyka už jen živým interdialektickým médiem (Utěšený 1962) a jen výjimečně přímo (např. hovorový výraz poftdérnije z laštiny). Široce oblastní prostředky územně už téměř nevázané, zejména celomoravská tauto-nvma (dědina, deska ve význ. prkno, stolař, bečka ve význ. sud, zavazet, plytký ye význ, mělký), jsou dnes považovány za spisovné varianty.
Základem slovenského národního jazyka jsou dva relativně stabilní strukturní útvary, a to spisovný jazyk a místní nářečí (Ripka et al. 1980,7). Jako běžný mluvený jazyk se chápe průnik spisovné podoby a nářečních prostředků (Horecký-Buzássyo-vá-Bosák et al. 1989, 295). Z této skutečnosti vyplývá i jiný, větší rozsah působnosti výrazů nářečních, krajových, lidových. Ty pronikají do úzu volněji všude tam, kde chybí spisovný prostředek.
6. HESLO
6.1 LEMMA
Hlavními problémy jsou formální podoba a fonetická transkripce hesla.
U slovníků lokálních je pravidlem lemmatizace v nářeční podobě, foneticky transkribovaná. Přísně vědecká transkripce (podle Pravidel pro vědecký přepis dialektických zápisů 1943), důležitá pro fonetiku a fonologii, používá i některých neobvyklých znaků, které by tisk slovníku značně prodražily. Pro slovník se tedy připouští i transkripce volnější, zjednodušená, obvyklá i v nářečních čítankách a folklorních textech.
U slovníků regionálních se lemma uvádí (a) ve spisovné podobě; připojené oblastní varianty jsou v nářeční fonetické transkripci; (b) ve většinové fonetické realizaci (převládající na většině území), popř. v podobě nejbližší spisovnému pravopisu.
Z většinové fonetické realizace vychází např. Kellnerův slovník k Východolašským nářečím (Kellner 1949). Lemmata ve spisovné podobě (hochsprachlich) jsou obvyklá u slovníků nemeckých, upraveného tradičního pravopisu užívají slovníky francouzské.
Svodné slovníky uvádějí hesla v pravopisně normalizované spisovné podobě a vedle nich (lokalizované) zeměpisně diferencované varianty ve fonetické transkripci.
Zajímavý je způsob „Slovníku slovenských nárečí" (Ripka et al.1980). Příznakové nářeční hesla (která nemají příslušný spisovný formální ekvivalent) se transponují do hypotetické grafické podoby, jakou by měla ve spisovném jazyce.
Základní gramatické údaje zařazují heslo do gramatického systému daného nářečního typu. Lokální slovníky mívají jako dodatek stručný nástin tvarosloví.
6.2 ČASOVÁ A GENERAČNÍ CHARAKTERISTIKA
V systému značek vystihujících časové rozdíly je nutné diferencovat vedle výrazů zastaralých (zast.), pohybujících se na pasivní hranici v povědomí dožívající generace nebo konzervovaných v různých frazeologických jednotkách (přirovnáních, rčeních aj.), vrstvu slov rozlišených generačně v rámci běžně užívané slovní zásoby (nejst., ml., popř. běž., pokud jde o rozlišení od jiné podoby). Vedle toho by bylo vhodné označovat i vlastní nářeční neologismy, lexikální a sémantické (nově).
259
riŤnfi Tif
Např. lašské
cubrňik, -a m. zast. oblá tyč, která se prostrkuje uchy zednického džberu '■ cug, -u m. nejst. 1. vlak: ten Jivoky cuk, rýchlik 2. tah: ten pec ňema zadného I cugu 3. průvan: tam mače kajšik cuk, tahňe vam tu ' kokot běž., kohút ml., -a m. kohout: na krmaš by se zešly ze dva mlade k-y byk, -a m. 1. býk: byk ho přičísnul ve chleyje, museli volač doktora 2. nově ve spoj. expr. obecni byk inseminátor: obecni byk už je?e na motorce Za synchronní popis slovní zásoby se pokládá rozpětí asi 50 let.
7. NĚKTERÉ NEDOSTATKY NÁŘEČNÍ LEXIKOGRAFICKÉ PRAXE
Pro všechny lexikografické popisy nářečí je základním materiálovým zdrojem ; relativně úplný slovník lokálni. Naše slovníky však v mnoha ohledech trpí nedostatečným lexikografickým propracováním.
7.1 Z porovnaní dvou slovníkových hesel zpracovaných na jedné straně v slov- š níku spisovného jazyka a na straně druhé v slovnících nářečních vyplývá, že konfigurace lexikálně sémantických struktur se plně nekryjí; vedle paralel je tu řada prvků : asymetrických i řada prvků příznakově diferenčních.
Vycházíme tu ze Slovníku spisovného jazyka českého 1960-1971 (dále SSJČ) S
a z dvou slovníků slezského nářečí opavského typu: „Slovníku středoopavského ■
nářečí" (Lamprecht 1963, dále L) a rkp. „Slovníku nářečí studénského" (Sochová i
1952, dále S). ]
SSJČ
bachor, -u m. 1. zool. vakovitá část složeného žaludku přežvýkavcá 2. ob. a zast. i bachoříce, tlačenka; jelito: tučný b. 3. zhrub, lidský žaludek; břicho: plnit sib.; -» zdrob. i bachorek, -rku m.; - bachor, -a m. zhrub, tlustý člověk; syn. tlouštík, tlusťoch, břicháč: i vypasení b-ři
L
(!) bachor, -a m. břicho, sr. též bruch; pi. bachory vnitřnosti [bruch m. břicho;... syn. hrub. bator, bachor]
S
bachor, -a m. 1. zvířecí břicho; take hlyboke kolaje, koňe se tam nořyly eš po b-y i 2. mn. bachory zvířecí vnitřnosti 3. zhrub, lidské břicho (zprav, velké); syn. bagon, tambor, kobero, bator, pečenek: chlopa s takým b-em by sem se nevzala; - zdrob. bachorek, -rka m. prasečížaludek: jeden prezvuřt damy do b-a a jeden do barbory; -bachor, -a m. (živ.) zhrub, břichatý, poživačný člověk (a zároveň velký pán); tam se|a b-řy, na tym okreše
Snaha po úspornosti - pro publikaci nářečních slovníků nepsaný zákon - vedla patrně L k značce (!), která u něho označuje slova expresivní v přeneseném významu.
U hesla bachor má naznačit, že se přenáší z označení „zvířecího břicha" i na „břicho lidské"; toto zpracování nezachycuje, že základní význam je „zvířecí břicho". Sloučení přenesenosti a expresívnosti v jedné charakteristice zde není vhodné jednak proto, že přenesené významy mohou být i neexpresivní, jednak proto, že expresivita má mnoho odstínů (to ostatně dokazuje zkratka hrub. pro syn. bachor u hesla bruch). Dále pi. bachory je samostatný význam, nadto má specifikaci „zvířecí" (o „lidských" vnitřnostech se neužívá). Zdrob. bachorek nemá deminutivní význam, ale terminolo-gizovaný; mělo být tedy uvedeno. V hesle chybí i morfologické homonymum (se sémantickou souvislostí) bachor (živ).
SSJČ
ruka, -y ž. viz tam
L
ruka f. 1. ruka; rukopis: ma pjeknu ruku 2. semafor: ruka už' je zdvihnuta, vlak pojede; ...syn. zhrub, packy (grabate)
S
ruka, -y i. 1. ruka; syn. zhrub, pracka, pazur, dlap: mječ popadané ruky; ust. spoj. (mječ co) přy ruce po ruce; fraz. spoj.: ňema to nuh ani rukje to nesmyslné, zmatené, neuspořádané, nemá to hlavu ani patu; expr. je z hanbu jedna r. je nestydatý, otrlý, má Z ostudy kabát; zhrub, nasrač mu do ruk a ňepuščič ho třy dňi g voje o nešikovném člověku 2. rukopis: to poznám, to je tfoja r. 3. ukazatel cesty; semafor; ...zvel., hrub. ručisko, -a s
V L jsou pod 1. významem chybně uvedeny dva samostatné významy. Také nejsou zachyceny osobité idiomy.
7.2 Hodnotu našich dosavadních dialektických slovníků částečné snižují některé nedostatky, které se vyskytují u většiny z nich. Stručný přehled nejčastějších nedostatků má být spíš vytyčením požadavků pro chystané nářeční slovníky další.
Výběr slov bývá často nahodilý a mezerovitý. Poměrně dobře je zachycena terminologická složka lexika a vrstva věcných označení vztahujících se k venkovské materiální kultuře. Opomíjen je běžný konverzační slovník, zvláště pak- početná skupina předponových sloves. Bývají uvedena pod základním slovesem bez rozlišení prostě vidové a lexikální funkce. Přitom je známo, že v nářečích mají některé předpony jiné významy a funkce než v jazyce spisovném. Pomohlo by tu sumární heslo předpony.
Významové třídění bývá dobré u slov věcných a terminologických, méně dobré u sloves, kde se dost nerozlišují hranice mezi jednotlivými významy. Základní významové členění by mělo být - při správném zřeteli k relevantním sémantickým distinkcím a míře jejich lexikalizace - ve všech typech slovníků zhruba stejné.
Pokud se týče výkladů, je u slov a významů diferenčních na místě podrobný sémický popis. K významové identifikaci některých slov hmotné kultury, lidových názvů rostlin ap. nestačí jen výklad per genus, ale je třeba podrobnější specifikace. Při výkladu (vlastním nářečním) synonymem platí zásada, že synonymum užité ve
260
261
výkladu musíbýt jednakuvedeno jako samostatné heslo, jednak dostatečně vyloženo (časté výklady kruhem). U cizích slov je někdy nebezpečí v automatickém spisovném ekvivalentu (např. lašské reskyrovač znamená „obětovat, věnovat, dávat", nikoli tedy „riskovat"), Neoprávněné jsou u jednotlivých významů výklady až za kontextovým spojením, jako by šlo o vlastní spojení ustálené, přičemž variabilita podmětů nebo předmětů je v omezenější míře možná; např. u L bidny (pfíd.) 1. bidne zaropky špatné, malé výdělky, zabavič (dok): zabaf teho synka zaměstnej.
Nemenší důležitost než vlastní výklady má pro nářeční slovník exemplifikace. Nedostatkem většiny našich nářečních slovníků je nedostatečná klasifikace kontextových spojení: nejsou dostatečně rozlišena přímá užití od přenesených a typická volná spojení od ustálených. Pro úsporu místa se slovo exemplifikuje hned spojením ustáleným nebo frazeologickým, aniž se tato skutečnost lexikograficky vyjádří; např. u L podobny (phd.): to je na tebe podobne ty jsi schopen to udělat; mrtfota f.: je to ž'yva mrtfola člověk k ničemu.
Nářeční slovníky užívají úsporného seskupování motivačně příbuzných slov, hnízdování, zpravidla nad míru. V jednom heslovém odstavci je uvedena celá slovní rodina a jednotlivá heslová slova nejsou ani vyložena, ani exemplifikována, ačkoli jde o autonomní lexikální jednotky.
Nejsou dost jasně odlišeny gramatické a lexikální vlastnosti slovníkových jednotek. Jako samostatná hesla se uvádějí i pouhé mluvnické tvary. Na druhé straně často chybějí základní gramatické údaje (u slov s produktivní flexí tvary morfologicky slovo zařazující) nebo i slovnědruhová charakteristika (ta nemá chybět ani u slov přihnízdo váných).
Hodnocení frekvence slov nářečního lexika - při nedostatku opory v psaných textech - je odkázáno (často dost subjektivně) na jazykové povědomí zpracovatele. Pro přísně objektivní účely je třeba použít statistické frekvenční analýzy dialektových promluv.
Bibliografie
BACHMANN, L., 1961: rec. na A. Gregor, Slovník nářečí slavkovsko- bučovického 1959, SaS 22, 65n
BACHMANNOVÁ, J., 1985: Lexikální zásoba v obci Zásada na Železnobrodsku.
Praha (rkp. kand. disertace) BARTOŠ, F., 1886,1895: Diaíektologie moravská I, II. Brno BĚLIČ, J., 1954: Dolská nářečí na Moravě. Praha BĚLIČ, J., 1962: Ke zkoumání městské mluvy. Slavica Pragensia 4, 569n BĚLIČ, J., 1964: Celonárodní slovní zásoba ne plně spisovnáa nespisovná. SaS 25, . Hn
BĚLIČ, J., 1972: Nástin české diaíektologie. Praha
BLANÁR, V., 1961: Zo slovenskej historickej lexikológie. Bratislava
COLLOQUE de DIJON, 1977: Lesfrancais régionaux. Paris
FELIN, F. P., 1966: Nekotoryje problémy dialektnoj leksikograjii. Izvestija AN
SSSR, OLiJa, 25,1, 3n FILIPEC, J., 1953: Synonyma a studium nářeční slovní zásoby. NŘ 36, 97n
262
f\ > GROSSE, R., 1958: Zu den Methoden der Materialsammlung für Mundartwörter-
\\ bücher. Forschungen und Fortschritte 32, 10, 312n
•■ , HABOVŠTIAK, A., 1961: O výskume slovnej zásoby slovenských nárečí. SaS 22,
30n
: HALLIG, R. - WARTBURG, W. von, 1963: Begriffssystem als Grundlage für die
'- '. Lexikographie. Versuch eines Ordnungsschemas. 2. vyd. Berlin (1. vyd. 1952)
HAUSMANN, F. J. et al., 1989-1991: Worterbiicher/Dictionaries/ Dictionnaires. \ Ein internationales Handbuch der Lexikographie. International Encyclopedia of
\ Lexicography. Encyclopédie internationale de lexicographic. Vol. I-III, Walter
de Gruyter. Berlin-New York
HAVRÁNEK, B., 1924: K české dialektologii. LF 51, 263n, 337n ; HODURA, Kv., 1904: Nářečí litomyšlské. Litomyšl
HORECKÝ,J.-BUZÁSSYOVÁ,K.-BOSÁK,J.etal., 1989: Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny. Veda, Bratislava
HOREČKA, F., 1941: Nářečí na Frenštátsku. Frenštát p. R.
KARAS, M., 1965: O Stowniku gwar polskich. Jezyk polski 45, 263n
KELLNER, A., 1949: Výclwdolašská nářečí II. Brno
KELLNER, A., 1950: Odraz života slezského lidu v jazyce (Lexikální dotazník pro ■".. nárečí sv. Moravy). Opava
KOGOTKOVA, T. S., 1979: Russkaja dialektnaja leksikologija. Moskva
PRA VIDIA PRO VĚDECKÝ PŘEPIS DIALEKTICKÝCH ZÁPISŮ, 1943. Zvi. otisk
z Věstníku České akademie věd a umění 52, 1,1-5 RÉZEAU, P., 1990: Le dictionnaire dialectal: ľexemple francais. In Hausmann et
al.,Vol. II, 1467-1475 SIATKOWSKI, J., 1962: Dialekt czeski okolie Kudowy II. Wroclaw- Warszawa-
Kraków
SOCHOVÁ, Z., 1966: rec. na A. Lamprecht, Slovník středoopavského nářečí 1963. SaS 27, 254-259
SOCHOVÁ, Z., 1967: Slovní zásoba nářečí a problémy jejího zpracování. SaS 28, 17-31; tam další bibliografie
SOCHOVÁ, Z., 1968: Lašskd slovní zásoba (jihovýchodní úsek západolašské oblas-: ti). Praha (přeprac. rkp. kand. disertace)
SOCHOVÁ, Z., 1991: Blízké jazyky a konfrontační lexikografie. NŘ 74, 124-131
SOCHOVÁ, Z. - UTĚŠENY, S., 1968: Ke zkoumání lexikálních systémů slovanských nářečí a jejich zeměpisné diferenciace. In Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů, Praha, 139-143
ŠMILAUER, V., 1947: rec. na I. Malina, Slovník nářečí mistřického 1946. CMF 30, 87
ŠMILAUER, V., 1951: Zásoba slovní a význam slov. Uč. texty vys. škol, Praha UTĚŠENÝ, S., 1962: O územním rozrůznění běžně mluvené češtiny na Moravě.
Slavica Pragensia 4, 577n VÁŽNÝ, V., 1960: rec. naA. Gregor, Slovník nářečí slavkovsko-bučovického 1959.
NŘ43, lOOn
WEINGART, M., 1935: Individuální slovník hovorové češtiny. NR 19, 334n ZIMOVÁ, B., 1964: K teorii a praxi lexikálního archívu českého lidového jazyka. Prace filologiczne 18, 2, 309n
263
SLOVNÍKY:
BARTOŠ, F., 1906: Dialektický slovník moravský. Praha
DORNSEIFF, F., 1943: Der deutsche Wortschatz nach Sachgruppen. 3. vyd. Berlin DURAFFOUR, A., 1969: Dictionnaire des patois francoprovengaux. Paris GREGOR, A., 1959: Slovník nářečí slavkovsko-bučovického. Praha- Brno GRIMM, J. - GRIMM, W., 1838-1860: Deutsches Wörterbuch. Leipzig HRUŠKA, J. F., 1907: Dialektický slovník chodský. Praha
KOGOTKOVA, T. S. et al., 1969: Slovar' sovremennogo russkogo narodnogo
govora. Moskva KUBÍN, J. Š: Podkrkonoší, lidová mluva. (rkp. dokončený 1916) KUCALA, M., 1957: Porównawczy slownik trzech wsi matopolskich. Wroclaw LADEMANN, W., 1956: Wörterbuch der Teltower Volkssprache. Berlin LAMPRECHT, A., 1963: Slovník středoopavského nářečí. Ostrava LEIHENER, E., 1908: Cronenberger Wörterbuch. Deutsche Dialektgeographie 2.
Marburg
MALINA, I., 1946: Slovník nářečí mistřického. Praha MAQUET, CH., 1936: Dictionnaire analogique. Paris
ONDRÁŠ, F., 1952: Slovník jedné oblasti nářečí dolske'ho. Praha (rkp. dokt. disertace)
REY, A., 1969: Le Petit Robert. Paris (2. vyd. 1987)
RIPKA, I. et al., 1980: Slovník slovenských nárečí, Ukázkový zväzok. Bratislava RIPKA, I., 1981: Vecný slovník dolnotrenčianskych nárečí. Bratislava ROBERT, P., 1953-1964: Dictionnaire alphabétique et analogique de la langue
frangaise 1-VI. Paris (2. vyd. 1985) ROUDNÝ, M., 1952: Slovník nářečí podle zápisů z Úlibic na Jičínsku. Praha (rkp.
dokt. disertace)
SOCHOVA, Z., 1952: Slovník nářečí stude'nske'ho. Praha (rkp. dokt. disertace) WOLF, L., 1983: Le francais regional d'Alsace. Paris
'■M Seznam zkratek
' 11 (Římské číslice v závorkách označují jednotlivé kapitoly.)
A. ZKRATKY JAZYKOVÉ A OBECNÉ
A	adjektivum (I, IV, V)
A	lexikální subsystém vidový (VIII)
A.P.I.	Association phonétique internationale
abstr.	abstraktní
adj.	adjektivum
admin.	administrativní
adv.	adverbium
akuz.	akuzativ
an	animatum
AN	Akademija nauk
anat.	anatomie
angl.	anglický, anglicky
arch.	archaický
AV	Akademie věd
baltoslov.	baltoslovanský, baltoslovansky
bás.	básnický, básnicky
bavor.	bavorský
běž.	běžné
bibl.	biblický
biol.	biologie
bot.	botanika
bud.	budoucí čas
cca	circa
cit.	citováno
citosl.	citoslovce
č.	číslo
část	částice
čes.	český,česky
čin.	činný rod
či.	člověk
ČR	Česká republika
ČSFR	Česká a Slovenská Federatívni republika
dán.	dánský, dánsky
dial.	dialektový
dok.	dokonavé sloveso
dokt.	doktorský
dol. luž.	dolnolužický, dolnolužicky
dopl.	doplněný
dř.	dříve
DS	druh slovní
DTD	document type definition
264