Karel Martínek Dějiny sovětského divadla 1917-1945 Orbis Praha 1967 i/i směrovala nejen k utajeným zákonitostem tvůrčího procesu, ale především se snažila organizovat vzájemný vztah fyzického jednáni jako jediného základu hereckého projevu, který však neměl zaručit hodnověrnost a maximální pravdivost psychického stavu, citového prožitku. Biomechankká metoda sc vsak zformovala až na revolučním repertoáru v první polovině dvacátých let. V manifestech zastánců programu íiíjen v divadle sice byla označena za jedinou metodu přijatelnou pro proletárske divadlo, ale její podoba mohla být odvozována pouze z dílčích předrevolučnich Majercholdových experimentů a z dosti mlhavých výsledků Mystérie-bujjy a Velkolepého paroháče. Slo o představení, vzniklá za různorodých okolnosti v době, kdy sc teprve utvářel soubor Mejercholdova divadla (před r. 1922). Mysléria-bujfa V. Majakovského (7. n. 1918) byla prvním revolučním představením, ale nebyla zdaleka počátkem jednolitého proudu profesionálního revolučního divadla, které se v této oblasti angažovalo jen ojediněle. Revoluční divadlo rostlo spíš v oblasti amatérské - 7. důvodů celkem pochopitelných - a smerovalo hlavné k hledání nových forem proletárskeho di-vndh. Nové formy revolučního divadla Intenzívni společenská činnost, revoluční vřeni v pravém slova smyslu, jež bylo výsledkem politiky sovětské vlády a reakcí na smrtelné ohrožení proletárskeho státu domáci i zahraniční buržoazií, vynutily si některé osobité formy společenské práce. Tvářnost dvacátých let určovaly bouřlivé mítinky i odhodlané boje, nelidské vypětí unavených, vyhladovělých vojáků revoluce, kteří znovu třímali v rukou zbraň, Muž s puškou stanul na stráži revoluce, aby odhaloval reakční spiknuti, rozděloval skoupý příděl střežil skladiště před teroristy a bandity, pomáhal rolníkům zabrat statkárskou půdu ... S naprostou samozřejmostí se účastnil bouřlivých dtsputú, kde A. V, Lunačarskij zesměšňovat srpátečaic-Wedenskľho PfaV°slaVÍ a efektI,ě odt^1 V>P^>' arcibiskupa . J <éto amosíéry se zrodily představy, žc k výstavbě komunistické^společnosti postačí jen poslední nápor. A to určilo i základní tvar revolučního divadla. Davové podívané, tcatralizovanč soudy a mítinky, agitačni hry, živé noviny, vystoupení vojenských souborů s kolekrivní recitací překonávaly nedostatek revolučního repertoáru. Již v roce 1918 vznikly některé hry, které můžeme považovat za zárodky revolučního dramatu - jako Mystěrie-Ruffa V. Majakovského, hry A. S. Serafimovičc, K. Trcncva aj. - ovšem základ repertoáru vytvářeli vojáci a bolševičtí organizátoři, lidé s ohromnými životními zkušenostmi bez potřebné minimální znalosti literární problematiky. Dobrý záměr zápasil s možnostmi, sebevýznamnější zkušenosti ohrožovala malá literární erudice. A. V. I.unačarskij smutné konstatoval něco podobného v závěru jednoho z dobových konkursů: „Přečetl jsem opětovně několik desítek her, které popisují náš současný život a jcjicbz autory jsou komunisté. Chvílemi to byla zajímavá četba, ale celkově je to nudné a nehodí se to vůbec na scénu .. I.unačarskij vydělil z množství her jedině drama I. Lcbedéva Sytí a hladoví a Vládu N. Tverskcho, kde jej zaujala jazyková stránka, smysl autorů pro přesnou charakteristiku, bohatý lexikální fond a záblesky humoru. Situaci nezmenil ani konkurs vypsaný v roce 1918, posilený autoritou M. Gorkého, Podle údajů v tisku bylo do konkursu přihlášeno 41 her, z nichž vSak převážná většina „popisovala události" a měla „jen nepatrnou literární hodnotu". Jisté výsledky přinesla činnost proletkultovských autorů, kteří sc pokusili vytvářet scénáře pro podívané, zamýšlené pro dny lidových slavnosti a revolučních svátků, V prosinci roku 1918 uvedlo činoherní studiu smolenskčho Proletkulru hru P. K, Bessalko Zedník, založenou na konfrontaci dvou postav - Zcdnika a Architekta -, dvou rozdílných životních představ. Bessalko kombinoval „rodinný syžet" s kolektivními akcemi. Zedník byl pojat jako uvědomělý proletář, člověk oddaný revolučnímu houtí, zatímco Architekt byl charakterizován jako typický intelektuál izolovaný od života. Tragicky zahynul ve chvíli, když se po letech vrátil na stavbu, aby prověřil svoje plány, Jeho manželka se postavila za smělé plány Zedníka, stala se jeho přítelkyní, pomáhala mu studovat a připravit projekt grandiózni stavby věže Komuny. V posledním jednání je stavba dokončena a Zedník se rozhoduje vystoupit na vrcholek věže, aby tu vztyčil rudou vlajku ... Představení Bcssalkovy hry bylo vernou kopií výrobních postupů, celým dějem se prolínaly pantomimické vložky. Predstaví- 62 63 telé hlavních i vedlejších rolí napodobovali přípravné práce, přinášeli obrovité balvany, písek a maltu, podávali si cihly a v rychlém tempu pobíhali p n scéně s nej různějším i předměty. Režie ne snažila napodobit pracovní ruch a příliš sc neohlížela na vlastní děj hry. Podobné bylo i představení Kozlovova populárního díla Legenda o Komunardovi. I. K02I0V přivedl na scénu abstraktní kategorie (Štěstí, Zlo, Temné síly, Myšlenky), které komentovaly skromný déj a napovídaly výklad jednotlivých postav. Konflikt díla obdobně spočíval na antagonistických v2tazích kapitalistického a dělnického světa, navíc se tu objevili pomáhači kapitalistu a kolísající živly. Půvab zmíněných her neměl nic společného s jejich uměleckou problematikou; přinášely ohlas revolučních událostí a vycházely jí myšlenek, které byly blízké tehdejšímu publiku. Dodejme jen, ř.e dobový divák, vděčně vítal zmínky o těžkém životě v předre-volučním Rusku, kritiku vykořisťovatelů a stejně nadšeně souhlasil s tezemi revolučního programu, které byly v těchto hrách znovu a znovu deklamovány. V situaci, kdy nebylo čím rozšířit dobový repertoár, musela se pozornost zákonitě přenést k amatérskému divadlu, které převzalo tíži dobových úkolů. Mnohé 2 jeho tvarů měly omezenou platnost, některé 2 nich byly naivní a záhy se přežily, jiné vedly k závažným objevům a prokázaly značnou životnost. Náročné agitační úkoly, stanovené VIII, a IX, sjezdem KSR(b), podnítily množství pomocných akcí. Prakticky každé tehdejší profesionální divadelní představení uváděla vstupní lekce o mezinárodním významu Říjnové revoluce, o situaci na frontách a v závěru se měnilo v mítink: herci se obraceli k hledišti s výzvami, aby diváci přispěli na válečné sbírky, pomohli Rudé armádě potravinami i šatstvem. Tak vznikla jednoduchá forma tzv, „před-stavení-mitinku" nebo „koncertu-mítinku", která však ještě neměla ráz Mcjercholdových manifestačních inscenací Svítáni a Země naruby. Mnohem zajímavější podívanou poskytovaly tzv, „divadelní soudy", kde se podoba dobových politických schůzí a soudních procesů spojovala s některými násilnými představami o aktivi-zaci publika. Soudy na literární terna měly povzbudit zájem o příslušné dílo a přiblížit pomocí divadelní ilustrace některé násilně aktualizo- vané a jednostranné vyložené postavy. Tak např. soud nad postavami Ateybascvovy hry Žárlivost neprokazoval nějaké hodnoty literární předlohy, ale použil motivů a postav díla ke svérázné polemice s nedůstojným postavením ženy v předrcvnlučnim Rusku. Oblíbený soud Eugena Onégina, kritizovaného pro nedůslednost a charakterizovaného jako prázdného snílka, končil glorifi-kací Taťány, jejíž čistý cit byl Oněginem pošlapán. Soud Anny Kareninové zasáhl nejen aristokratickou společnost, která neměla pochopení pro opravdový cit, ale také hlavní hrdinku románu L. N. Tolstého. Anně Kareninové bylo vytýkáno, žc místo zásadové kritiky velkosvětské společnosti sáhla k sebevraždě ... Takto koncipované soudy obsahovaly rozporné stránky: seznamovaly diváky s literární předlohou, ale současně podporovaly krajně utilitární přistup k uměleckému dílu, v mnohém nihilistický, vulgárně sociologický až primitivní. Vycházely totiž 2 výlučné tematického přístupu, který postačil pro polemiku s predrevoluční aristokratickou a statkářskou společností. Proti nerozhodnosti Eugena Oněgina, proti jeho bezpracnému způsobu života bylo stavěno úsilí komsomolců; proti bezradnosti a zoufalství Anny Kareninové pevné postavení sovětských žen, jak je probojovaly skutečné revolucionárky. Největší popularitu získaly soudy na literární téma ve školách, internátech a vzdělávacích ústavech, kde byly součástí dějin literatury. V tomto prostředí naplno převládla osvětová koncepce soudů, pojímaných jako oživované ilustrace 2 dějin společenského vývoje bez většiho ohledu na smysl literárního díla. Školní prostředí posilovalo vulgárně sociologický přístup, a tak se studenti učili svévolně zacházet s literárními díly a považovat je pouze za materiál pro pochopení dějinných procesů. Zcela opačné bylo poslání soudů v agitačních souborech Rudé armády, kde měly základ v životní problematice a nejednou vycházely z krajné vypjatých dramatických situací. Například oddíly Rudé armády vstoupily do míst, která musely před několika týdny vyklidit, a nalezly tu zohavená těla svých spolubojovníků. Přímo nad jejich mrtvolami rozehrála agitační skupina soud, který vycházel z předpokládaných události. Předvedla zajetí svých spolubojovníků, vyprávěla, jak byli vybízeni ke zradě a jakému nátlaku byli vystaveni. Proti zbabělosti byl postaven ideální typ odhodlaného bujuvnika, kterého nezastrašilo mučení. V takto koncipovaném ději se mohly uplatnit nejrúznějsí autentické vzpo- 64 minky, životopisné momenty, vzpomínky přátel, dopisy rodičům i dětem, obdivná slova velitelů atd. Po tomto úvodu následoval neúprosný soud, na němž vítězný oddíl odsoudil vrahy, pranýřoval jejich surovost i zbabělost. Mnohdy byli souzeni přímí účastníci podobných událostí a soudní podívaná končila nejen manifestační přísahou rudoanuějeů, aJe i popravou zajatých bílých důstojníků. 2ivot a divadlo se neúprosně prolínaly a poznamenávaly obecenstvo nezapomenutelnými dojmy, jejichž těžiště pochopitelné netkvělo ve vlastní umělecké sféře a nezáviselo na uměleckých prostředcích. V takových podmínkách ztrácela proletkuitovská teorie aktivizovaného hlediště svou vykonstruovanost a nabývala na spontánnosti , Dočasne a prozatímní formy agjtační práce, „divadelní představení - mítinky" a divadelní soudy tvořily jen vývojový stupeň k velkolepým davovým podívaným, které se pokoušely o obecnější záběr skutečnosti, chtěly zhodnotit historické události. Staly se vlastně zvláštní školou historie, objasňovaly mezinárodní význam Říjnové revoluce, snažily se zasadit socialistickou revo-voluci do patřičných dějinných souvislostí i objasnit šiří peripetií občanské války. Převážná část davových podívaných se vztahovala k tehdejšímu kalendáři, který vzpomínal výročí první ruské revoluce (tzvr Krvavou neděli - 9. 1.), uctíval památku Kosy Luxcmburkové a Karla Liebknechta (17. 2.), oslavoval vznik Rudé armády (23. 2.), Den dělnice (8. 3.), památku pařížských komunardů (18. }.), připomínal příjezd V. I. Lenina do Petrohradu (16. 4.) a samozřejmě neopomíjel ani první máj, červencové povstání (3.-16. 7.), ani výročí Říjnové revoluce. K uctění těchto významných výročí byly v Petrohrade a v Moskvě organizovány mohutné davové podívané, z nichž připomínáme ncjvýznamnéj.ši; Pád tamvdéržaví (12. 3. 1919} Hra i> III. Intenwíumáte (1. 5, 1919) Zánik Komuny (1B. 3. 1920) Mystérium osvobozené ptáte {1. 5. 1920) Ke světově hfimmié (19. 7. 1920) Dobyti Zimnibo palice (7. 11. 1920) V době, kdy neexistovala sovětská historická hra a nebyla ješ- 65 té naděje na zrod širšího proudu revolučních her z nedávné minulosti, dostávaly davové podívané jiný význam. Byly nejen náhražkou, ale i předpokladem, aby nejširši kruhy obecenstva pochopily umění, a to za pomoci mnohdy velmi účinných prostředků. Nepředstavujeme si davové podívané jen v jejich nejprimitivněji! podobě, jak ji znala provinční města: tradiční spalování „pavouka kapitalismu", který ve svých sítích vysával dělnickou krev (mimochodem právě takovouto podívanou sc představil N. P. Ochlopkov jako budoucí režisér). Davové podívané mely k dispozici celé štáby štatistu, válečné lodi i vory s iluminací. V jejich čele stáli zkušení profesionálové jako K. A. Mardžanov, N. N. Jevrejnov, S. E. Radlov, V. N. Solovjov, N. V. Petrov aj. Vznikaly na základě scénářů ív ob sáhovaly mnoho životních zkušeností, správná politická hlediska, ale i potřebné minimum literárních poznatků. „Pád samoděriaví" Scénář davové podívané Pád snmoděržavi sc rozpadal na osm vyhrocených epizod nich výjevů. Proti výjevům z dělnického prostředí stály výjevy z prostředí diametrálně odlišného. První obraz měl nahradit prolog a vycházel z událostí 9. 1, 1905, Předváděl dělnický průvod kráčející /:i zpěvu nábožných písní k Zimnímu paláci, aby si vyprosil lidštější životní podmínky. Jeho pokorný rytmus přerušil prudký nástup kozáků, kteří průvod přepadli a začali jej brutálně rozhánět. Došlo ke střetnutí, Začaly vyrůstat barikády, nastalo krveprolití ... Celá první epizoda vycházela z davových scén, nesnažila se o nějaký výběr historického materiálu. Základní dramatická situace mechanicky reprodukovala životní střetnutí, jak je obecenstvo znalo z historie. Epizoda měla připomenout, jak se vyvíjely revoluční události v roce 1905. Koncepce literárního scénáře vyrůstala z přesné představy o jeho inscenování. Předepisovala dvě scénické plošiny v protilehlých místech sálu, spojené vyvýšeným jevištním můstkem, tzv. mostem reakce, na němž sc odehrávala střetnutí dělnických mas s vojáky, policií atd. Druhá epizoda přešla od davového výjevu k záběru detailnějšímu: carská policie rozehnala demonstraci a přiváděla na strážnici zatčené studenty - revolucionáře. Policejní komisař se jim vysmíval, urážel je a u nakonec je dal mučit .,, Základni dramatický princ j p byl znovu dodržen. Proti skupině spoutaných revolucionářů stála hrstka policistů, která zoufale vykřikovala povely, výlirůžky i sliby, ale byla ve svém jednání bezmocná. Třetí epizoda se odehrávala v kasárnách, v budově, kde byli soustředěni vojáci podezřelí ze sympatizování s revoluci. Komunisté mezi nimi rozvinuli agitační práci a osvetlili za pomoci řady názorných přikladu (Půda patří tomu, kdo na ní pracuje) smysl revoluce. Isolovaný oddil se rozhodl k akci, přemohl stráž a. připojil se k dělníkům, kteří nastoupili k útokům na Arzenál. Po tomto úvodu následovala čtvrtá epizoda* koncipovaná jako mohutný davový výjev útoku. Střetnutí nebylo zobrazeno jako jediný nápor a snadné vítězství, ale scénář vyžadoval, aby méJo před konečným semknutím revolučních sil své zvraty a kolísání. Oddíly vojska se zabarikádovaly v Arzenálu, ale nemohly odolat náporu. Arzenál by! dobyr, dělníci si rozdělili zbraně a vztyčili vítěznou rudou vlajku. Pátá epizoda navázala logicky na druhou, výsměch revolucionářům a jejich mučení stihl spravedlivý trest. DěJníci pronásledovali carské policisty, nedali se oklamat jejich přestrojením. Jeden z revolucionářů vyprávěl ozbrojenému davu, co j c potkalo n li policejní strážnicí, a tak dal impuls k demolování celé budovy, v pfž byly urazeny ideály revoluce a tupepi jejich zastánci, Mezitím však policie a vojsko dostálu posily, znovu došlo k šarvátkám v ulicích. Naráz Vyrostly barikády a most reakce byl poset mrtvnlami policistů. Sedmá epizoda přenesla pozornost z ulic hlavního města do frontových zákopů. Mezi vojáky panovala nespokoj en nst, do nemožnosti se vystupňovaly všemožné útrapy, frontové oddíly zůstaly bea jidla, munice a napospas svévoli důstojníků. Mezi vojáky pronikly zprávy o revolučních bojích, ti okamžité odmítli poslušnost a jejieh revoluční štáb vydal pokyn: ozbrojené povstání! Osmá Lpí * j i l.i ;ijs prekvapivé zanesla do carova sídla. Car se připravoval k návratu z vylinanství, obklopen úředníky a důstojníky vydával pokyny, které ve spojitosti s předcházejícím vývojem událostí byly směšné a nerealizovatelné. Do utopických pokynů k zastavení revoluce a k obnovení policejního aparátu zalehly znepokojující zprávy: hlášení o vítězství revoluce v Petrohradě, Moskvě a jiných městech. Mezitím revoluční stáb zachytil 4/ některé carovy pokyny a rozhodl se zlikvidovat poslední sídlo ícakčních sil. Děj uzavřel mohutný davový výjev, v němž osvobozený lid oslavil vítězství. Výjev, přizpůsobený místním podmínkám, s přehlídkou válečných lodí, mohutným ohňostrojem atd. Výklad hlavních dějových události naznačuje, že šlo o primitivní montáž; která neměla ještě umělecké rysy, jak jc chápeme v duchu avantgardního odkazu. Jednotlivé epizody tvořily volně spojené epické pásmo, které v různých polohách zachycovalo revoluční události bez přesnější lokalizace, jen ve volných chronologických spojitostech. Uměleckou hodnotu scénáře nelze posuzovat z hlediska dnešních estetických norem, stejně jako nelze požadovat, aby vystihl úlohu strany v revolučních událostech atd. Do popředí vystupovala živelnost revolučního vývoje, strhující ráz revoluční smrště, což však v daném případě nezabránilo, aby se ve scénáři neobjevily zmínky o úloze revolučního šrábu a vedoucí úloze strany, V tomto směru je však zmíněný scénář jistou výjimkou. Jeho dobový ohlas dovoluje posúudir skutečnost, že se davová podívaná, rozvíjená na jeho základě, dočkala více než 250 repríz, jak o tom svědčí neúplné statistické údaje do konce roku 1919. Postupně se scénář obohacoval o další výjevy, ustálila se inscenační praxe v tom sméru, že postavy revolucionářů vystupovaly jako řadoví jedinci, zarimco postavy z nepřátelského prostředí byly karikovány. V některých výjevech dokonce nastoupila volná improvizace, v hledišti docházelo k jakémusi bratření, do davových revo-( lučních výjevů se v závěru podívané zapojovala část hlediště. Na- růsrání jednotlivých výjevů ohrozilo celkovou kompozici scénáře, který v sobě spojoval události roku [905 a 1917. Proto se některé části scénáře postupné osamostatnily a vytvořily základ trilogie Rudý rok, kde původní scénář Pádu safíiadéržaví nalézáme v pro-logu a první části. Trilogie „Rudý rok" Scénář Rudého roku předvedl průběh revolučních událostí v historickém rámci, by! přesněji dějově lokalizován a pokoušel se dokonce vyjasnit principiální ruŕdíl mezi politikou vlády Ke-ľcnskéliu :i bolševického centni. M 69 Druhá část trilogie, Vláda Kerertskébo, byla karikovaným obrazem, který pomocí huffnnády dokazoval závislost buržoazních státníků na zahraničním kapitálu. Proto se tu objevilo několik nadnesených typu, které diky svému úspěchu přešly do- mnoha dalších scénářů davových podívaných. Například postava Keren-ského, charakterizovaná převážně vnějšími prostředky - vysoký člověk s ohromnou vojenskou čepicí, směšně komolíci slova a libující si v pózách. Podobné byla charakterizována i postava ka-pitalisty Miljukova - směšně pohyblivý človíček v cylindru lemovaném zlatou korunkou. Úspěch měl oportunistický sociální demokrat, který vystupoval jako obtloustlý lenoch neschopný splnit nespočetné sliby. Jeho měšťácké sklony měla vystihnout buřinka a doutník. S těmito typy soutěžila postava amerického diplomata — vytáhlý, suchý člověk ve fraku a s cylindrem, ozdobeným vlajkou USÁ ... V tomto ohledu objevily davové podívané schopnost vnějších prostředků k zesměšňování postav a suučasné i k jejich výstižné, jednoznačné orientované charakteristice, Tyto postupy se záhy staly základem většiny dobových malířských karikatur a zpětně zapůsobily i na literaturu. Ožily v Majakovského agitačním seriálu Okna Rosta, v Malcvičových kolážích i v pozdějších karikaturách malířské trojice Kukryniksy. Vnější charakteristika nebyla však náhodnou a samoúčelnou záležitostí, vycházela ze souvislostí, kte- . ré dnes již ztěží postřehneme, a akcentovala jediný symbolický znak. Přehnaně vysoký Kerenskij sc vyvyšoval nad okolní svět a tento zevnějšek odpovídal jeho domýšlivé panovačnosti. Vojenská čepice naznačovala jeho válečné choutky, snahu setrvat v imperialistické válce bez ohledu na oběti . .. Korunka na cylindru kapi-talisty Miljukova hovořila jasnou řečí, že namísto carské koruny nastoupila vláda ruské buržoazie . . . iiuřinka sociálního demokrata nápadné připomínala klobouky carské tajné policie, aby tak prozrazovala zrádné snahy těchto politických kruhů. Třetí část trilogie Říjen byla tematicky aktuální a pokoušela se vyjasnit pozadí revolučních události, charakterizovat zásadní rozdíl mezi politikou Kerenského vlády a revolučním programem bolševiků. Pracovala opět s kontrastním řazením jednotlivých epizod, směrujících k jednoznačné politické tezi. Jestliže Kerenskij vyzýval junkery, aby všemožně podačovali venkovská povstání a zabránili mužikům ve vyvlastňovaní statkářské půdy, pak Lenin po přečtení dopisu z venkova (a v pozdějších verzích po se- tkání s delegaci mužiků) radil zástupcům venkovské chudiny, aby zabrali co nejvíce půdy a hájili ji zuby nehty, V celém scénáři trilogie Rudý rok byla věnována značná pozornost revolučnímu stranickému centru, postavě V. I. Lenina. S odstupem necelých dvou let se pokusili málo zkušení autoři vystihnout úlohu V. I. Lenina v revolučních událostech. Podařilo se jim předvést marné pátrání buržoázni policie po Leninově ú-krytu, charakterizovat omyly části stranického vedení v čele sc Zinověvem atd. Koncepce davových podívaných vylučovala, aby postava V. I. Lenina byla individualizována - což bylo v rozporu se stanoviskem proletkultovských autorů, neboť individualizace postavy byla považována za výlučný rys buržoázni dramatiky, která se „utápěla v detailech a nedovedla postihnout sociálni rysy". Proto i postava V. I. Lenina byla charakterizována jen vnějšími prostředky: zveličené rozměry hlavy měly naznačit státnickou moudrost, neobyčejně rychlá gesta schopnost momentálně řešit sebesložitějšt situace atd. Autoři scénářů davových podívaných se záhy shodli, že podobné postupy nevedou vždy ke zdárnému výsledku. Inscenační praxe je poučila, že k zpodobeni postav vůdců dělnického hnutí nestačí běžná nadsázka, karikatura a vnější charakteristika. Proto od přímého předvádění podobných postav upustili a snažili se je nahradit citací známých výroků, projevů. Nejednou se naznačovala přítomnost významné stranické osobnosti jen reakcí davu: zc shluku námořníků a vojáků zazníval známý hlas . . . Později sáhli po těchto zkušenostech sovětští dramatikové, kdykoli se pokoušeli zvládnout problematiku vzájemných vztahů revolučního davu a vůdčí státnické osobnosti. Tak koncipoval V. Ivanov scénu setkání partyzánů v tajze s americkým zajatcem, v niž se slova „Lenin! Lenin!" stala předpokladem porozumění, Obdobně K, Trenev ve hře Na břehu Něvy spíše sledoval dosah jednotlivých Leninových činů než jeho postavu v přimé akci. Přínosem těchto mnohdy útržkových a stylové nejednotných scénářů byla upřímná snaha vysvětlit smysl současných událostí. Historická látka stala se jen pomocným prostředkem k pochopeni hlubších souvislostí, k objasnění předností diktatury prolc-tariáru. 70 „Krvavá neděle" Charakteristicky se to projevilo v davové podívané Krvavá neděle, kterou uvedlo Petrohradské experimentální studiu v prostorech tzv. Železného sálu Lidového domu. Sál byl opět rozdělen na dvě části: na jednom konci bylo vybudováno průčelí Zimního paláce jako bašty reakce, na druhé straně palác ve Smolném jako středisko revolučních sil. Pres celý sál putoval průvod petrohradských dělníků s rodinami, aby byl na samém prahu Zimního paláce zadržen bodáky. Po salvě výstřelů následoval chaotický ústup, provázený výjevy besciálníbo násilí. Poté následovala erfl" teskní scéna soudního přelíčení, po níž se odsouzení Vydali do sibiřského vyhnanství, když předtím odpřisáhli věrnost revoluci ... Představení uváděl politický projev, upozorňující na důležité momenty davové podívané, a také je uzavíral výzvou k manifestační přísaze celého hlediště. Převážnou část představení tvořily rozsáhlé davové výjevy, avšak rámec, do něhož byly zasazeny, byl už mnohem promyšlenější. Po mlhavé expozici, kde se stékaly prameny a praménky demonstrantů, vyvrcholila podívaná v dramatickém zápase davu s policií. Pak následoval výjev chaosu s detailními žánrovými výjevy (kde byli odnášeni ranění, ubíjeni revolucionáři atd.). Následovalo nové revoluční v/planutí, vrcholící mohutným náporem na sídlo kontrarevolučních sil se všemi nezbytnými detaily - od boje uvnitř budovy, jak ho naznačovala stínohra, až po závěrečné vytyčení rudé vlajky. Radý rok i Krvavá neděle měly hudební doprovod, určující rytmus jednotlivých výjevů. Demonstrační průvod se ubíral L Zimnímu p.iláci /a zvuku náboženské písně „Pomiluj, Bože", ranění byli odnášeni za zvuků revoluční písně „Obětí jste padli" a nástup do sibiřského vyhnanství provázela melodie „Daleká je cesta na Sibiř" , ,, Většině podívaných byl vlastní simultánní scénický princip. Dějiště bylo rozčleněno na dvě protilehlá střediska, koleni nichž se koncentrovaly revoluční a reakční síly. První představení davových podívaných vycházela obvykle jen 7. načrtnutého scénáře, litery byl dále propracován a zpřesňován. Těžiště však nespočívalo v improvizaci jednotlivého představitele, ale v improvizaci kolektivních výstupů. Ve všech scénářích nalézáme stejné členění epi- : zod, uchovává se celkové pojetí dej e jako epického proudu, poměrně málo funkčně propojených epizod. V počátečních verzích najdeme takřka tytéž epizody (prosebný pochod v lednu 190j, boje na barikádách, srážky s policií, soudní přelíčení aj.) teprve v dalším vývoji dostávaly pevnější rád a byly doplněny novými epizodami, jež logicky navazovaly na davové výjevy a vyžadovaly jejich vzájemný poměr.12 „Mystérium os v obolené práce' Většina davových podívaných se odehrávala před portálem bývalé petrohradské burzy, využívala širokého schodiště i prostorného náměstí, kam se sbíhaly paprsky ulic. V této scenérii bylo uvedeno í Mystérium osvobozené práce, představení, kterého se aktivně zúčastnilo více než dva tisíce rudoarmejců a námořníků. Portál burzy yakryl široký závěs, představující stěnu feudálního hradu se širokou vstupní branou uzavřenou ohromoým zámkem. Za zvuku ponurých fanfár se objevili před hradem představitelé vládnoucích vykořisťovatel s kých tříd (Napoleon, Papež, Sultán, Bankéř, Ruský kupec . ..), radovali se a veselili, tančili ; v bujném rytmu. Zatím se zaplnilo prostranství před burzou, kam nastoupil zotročený lid. Nejprve tu chřestili okovy římští otroci za zvuků Chopinova smutečního pochodu. Srocovali se, reptali, a nakonec se vzbouřili. Signál k povstání byl převzat z Wagne-rova Lokengrma. ílímská garda však otroky rozehnala a jako ochranná hráz se .postavila mezí otroky a představitele vládnoucích tříd, kteří se nadále bezsrarostně bavili. Déj se opakoval tak, že na místo římských otroků nastoupili ruští nevolníci, opět začali reptat, srocovat se a pod vedením Stěnky Razina zaútočili na feudální hrad. Na jeho schodišti vyrostl obranný val carské gardy, která je neúprosně rozehnala. Ani tehdy se vládnoucí třídy nedaly vyrušit ze zábavy. Mezitím znovu zaplnil prostranství před burzou dav, tentokrát v podobě zotročeného proletariátu. V jeho radách se náhle zavlnily rudé vlajky, burcující k Útoku. Rozhodný nápor smetl carskou vládu, nezastavil se ani před prosbami bur-žoazních zprostředkovatelů a vyhnal vyděšené představitele vládnoucích rříd. Závěs na portálu burzy byl stržen a na jeho mísré zazářil strom svobody, kolem něhož se roztančil osvobozený lid ... Ti ti Davové představení tedy kombinovalo berné postupy s tradíč-aími výjevy aktivity mas, paralelně probíhala dějová i í nie, která však nebyla přerušována a na re volní ní události dokonce reagovala citlivěji, takže nakonec byla zdůrazněna jistá obava, zrání panického strachu před zákonitou pomstou. Mimoto b e ve zmíněném představení poprvé uplatnily ■některé zásady proktkultnvské koncepte divadelního umění, takí c obecenstvo bylo přímo vtahováno do dčje a vybízeno, aby se zúčastnilo davových výjevů. Tak se zrodil jeden z charakteristických rysů divadla v údobí občanské války, jehož hlediště se neustále naplňovalo a vyprazdňovalo, takže divák nemohl sledovat děj průběžně, zato se však podílel na některých kolektivních akcích.13 „Ke světové komuně" Tematika davových podívaných se však Záhy tematicky rozšířila a autorské kolektivy se soustředily na motivy historické minulosti: události Pařížské komuny, první ruské revoluce, imperialistické války, Října a vítězství na frontách občanské války. Mnohem sevřenější útvar dával větší inscenační možnosti, jak o tom svědčí nadšený popis davové podívané Ke světové komuně z pera Ivana Olbrachta, „Zazněla rána z dik, Na průčelí liurřy - řeckého chrámu - padlo oslnivé svétlo reflektorů. S obou stran vyfiídéjl hlasatelé nn bílých koních a fanfárami ohlalujl zacatek představení. Odkudsi zaznívá sbor polnic, hudba neviditelného orchestru, která již neumlká po celí předšlavciii, Ze nlnupovi při-uhiucji kr.íLovů .i usazují se nn trůně. Za nimi v nádherných uniformách dvořanstvo, bankovní a průmyitový kapitál ve fracích (žádné karikaíury), skvěli pánové a dámy, a seskupuji se u nohou svých vladařů. Pochodují tem řady vojáků a policie a obklopuji spolcinost neprostupným kordonem. S obou stran námestí &c hliii k bílému sdíodHti dlouhé průvody dělníků, temných mužů & kladivy a icn % motykami na ramenou, a radí se na dolních stupních. Denní práce putina. Tela j tou shrbena a paže se zdvihají. Kladiva zni kovovými ranami o zvonovinu. Chvílemi zachřesti řetěz. Ti jasní nahoře tanii Straus-sův Vídenský valčík. Je ro obrazec trojúhelníku: jclio základnou je prúcc, na vrcholu rozkoš. Ale pojednou se v jedné skupina dole cosi zavlnilo. V černé mase se jwlvíhá bílé pjdtno: Komunistický maniícst. Prnlcíáři nemohou ztratit nie^ leč své okovy, dobýt vsak mohou celého e věta! Proletáři všech zemi, ■pojte ecI Ale nn vý/vu nikdo neodpovídá a prapor marně putuje dělnickými řadami. Ujímá se ho teprve hlouček Francouzů. Vniká s ním mezi lid, ale ten se rozptyluje, ztrácí se a nahoře zůstává jen vrchol ttojúhelníku obklopený vojskem. Ale dole pod schodištěm hlouíek kumunardů stoji přec. V jejich středa se objevuje rudý prapor. Podniká útok na schodišti, ľrvui řady klesají pod výstřely vojáků, ale útočící se žeuuu přes ně. Buržoazie a králové prchají. Černá skupina se zmocňuje hrotu a kácí trůn. Je doba Pařiíjké komuny. Vesele zni Catmagnoln a pod rudým praporem se bezstatustně tančí. Melráetvo sice s jeviště zrruveln, ale nevzdalo se. '/. jednoho kouta sloupoví běží obloukem dolů po sth i n I i 'i i íL-i'./. I tancouzských, z dtuhého úhlu pruských Vojáků, spojují se a skočným útokem se pokoušejí itéci Vichol, Nahoře se stavějí barikády. S obou stran se střílí. Přesila vojska je velká a Knivi.111.1 pmllél::«. Poslední skupina svázaných černých komunardů je sražena 1« středu schodiště salvou vojska. Ale rudý prapor i e skryt a zachránčn pro budoucnost. Ted pod schodištím vybuchly dva ohně a mraky četného smolného kouře se vall vjehůlu, velká dýmová oblaka zahalují scénu temným závmjem, ktorým je |Hiu-zc nejasne viilít bílé postavy žen, oplakávajících mrtvé. Naříká Chopinův smuteční pochod ., Pokusíme se pokračovat v Olbrachtově popisu, který končí zmíněnými slovy a nesleduje dále průběh davnvé podívané. Za zvuků komické předehry vyšlo na schodiště padesát představitelů II, Internacionály s ohromnými knihami a lysými lebkami. Rozestavěli se uprostřed schodiště a přijímali poctyj vřelé uvítání ze stran vládnoucích. Na prostranství znovu vběhl (id. zvláštní beztvará masa, kterou představitelé II. Internacionály pobízeli do války. Používali běžných řečnických frází, odvolávali ne na občanské svědomí a národní hrdost. Vířivý pohyb davu dosáhl svého vrcholu, z jeho středu odpadávali další a další ranéní - tak bylo naznačováno, ie válečná vřava pohlcovala neúčetní oběti. V davu se znovu objevila revoluční hesla a rudá vlajka. Pod náporem lidových mas ustoupili do pozadí představitelé II. Internacionály, vládnoucí třídy také propadly panice. Obloukem přes schodiště se znovu vyřítili policisté, jako by tenká šňůra přefala cestu dělníkům a jejich ženám. Zmocnili se rudě vlajky a roztrhali ji na kousky. Celé prostranství se zešeřilo, nastoupilo hrobové ticho, do něhož zaznělo výstražné varování; „Tak jako rozervali rudou vlajku, roztrhají ve válce té] a dél nik ň a rolníků. Pryč s válkou!" S portálu zavlála ohromná carská vlajka a objevj] se portrét posledního ruského panovníka, Mikuláše II, Vládnoucí se vrátili na svá místa, znovu zazářily skvostné róby, zaznel Vídeňský valčík, i když jeho melodie poněkud pokulhávala. Ze vzdáleného rohu Divadelního náměstí se vydala na cestu skupina branců, kterou popoháněli důstojníci a policisté. Vstříc jim vyšla skupina, celý proud raněných, kteří jako nemá obžaloba defilovali kolem carova portrétu. Mezi vojáky zazněly projevy odporu, objevily se Jetáky. Důstojníci povolali na pomoc obrněná auta. 74 75 Znovu vsak nastoupili agitátoři, vojáci nadšeně souhlasili s jejich výzvami, aby byla skončena válka, rozdělena půda a dělníkům dopřán lidštější způsob života. Za nadšeného souhlasu ssavlály nad hlavami vojenských oddílů rudé vlajky, nejprve fit nesměle objevovaly v různých místech, mrzely, aby rázem zaplnily celý prostor před palácem. Na schodišti burzy vyrostla stěna junkerských obránců. Vojáci zaútočili na schodiště, smetli obránce a dosáhli nejvyššiho bodu trojúhelníku. Rážem zmizela carská vlajka i portrét cara Mikuláše II. Nahradil je ohromný rudý nápis s velkými písmeny „RSFSR", před portálem se roztančil lid. Ve veselé bezstarostné zábave trávil první chvíle svobody. Z povzdáli zazněl varovný hudební motiv, rozhořely se signální ohně. Před portálem burzy vyrostl jednolitý šik rudoarmejských oddílu. Představitel bolševiků zdobil jejich prapory rudými kolcardami, déšť rudých hvězd provázel jejich odchod na frontu. Sotva se vyklidilo náměstí, zahalil celou 6cenérii dýmový závěs. Na Něvě se rozezněly sirény torpédoborcu, reflektory válečných lodí prozářily clonu. Dým se rozplynul a znovu zazněly slavnostní fanfáry. Dívky v antických tógách se zlatými polnicemi zvěstovaly slavné vítězství. Po mostě přes Něvu se přiblížil mohutný dav, delegáti všech národu. Sbrat-řené lidstvo vpochodovalo na náměstí za ohromným transparentem „Ať žije III. Internacionála!1'. Sirény válečných lodí, delové salvy a mohutný ohňostroj ukončily davovou podívanou. „Dobytí Zimního paláceM Další slavná davová podívaná se odehrála v historických místech, v okolí Zimního paláce, legendárního carského sídla. Nastoupilo tu kolem 4000 vojáků a námořníků, 320 nákladních a obrněných automobilů a nezapomnělo se ani na křižník Auroru. ^ Literární scénář neopakoval pouze chronologický sled historických událostí, snažil se vystihnout jejich skryté spojitosti, Hava--vou podívanou zahájil tradiční výstřel, po n é mi následovaly dine nrľvrIĽVy "a P0tliích' °Ktrí l""l> světla ozářil pódium určeno z n^m„lw:rCtfl bJiýc,h a přcd obecenstvem se objevilo jed- Kjr^^Ä1^zasedřib »»* věrnost! a oddanosti ^^^^^^ obnoveni slibu věrnosti, a tak se v podnoží pódia utvořil řetěz karikovaných typů byrokratů a zkostnatělých úředníků, kteří přesvědčovali vládu nejen o své oddanosti, ale i o tom, že jsou nadále u moci. Jejich pohřební průvod doprovázely zvuky podivně zkreslené Marseillaisy stále víc a víc zpomalované. Na druhém pó^ diu zatím zasedl petrohradský výbor, přesvědčoval dělníky o nutnosti diferencovat se od politiky Kereuského vlády, vysvětlit širokým masám školu života, kterou jim uštědřily dějiny. Rozptýlený dav dělníků byl dočasně dezorientován a jen postupně se sjednocoval kolem bolševiků. V úvodní části davové podívané se v ostrém rytmu střídaly vzájemně kontrastující výjevy na obuu pódiích. 1'roti nečinnosti a organizační neschopnosti Kereuského vlády stála cíle vědomá aktivita petrohradského výboru řízeného bolševiky/ Zatímco vláda neustále schůzovala a byla stále izolovanější, masy se seskupily kolem bolševiků a petrohradský výbor vydal jednoznačný pokyn: uskutečnit ozbrojené povstání. Po tomto úvodu nastoupily širší davové výjevy. Nebyly koncipovány tradičně, ale vyjadřovaly vztah davu k probíhajícímu divadelnímu ději. Měly dokonce vystihnout peripetie změn, kolísání, obavy a nakonec pevnou jednotu. V těchto scénách dav reagoval na pokyny Kereuského vlády, lamentoval je protesty atd., obdobně jako reagoval na jednáni bolševického centra souhlasem atd. Inscenátori přitom věnovali značnou pozornost barevnému ladění, propracovávali pózy, střídali jednotnou dějovou akci s bohatě odlišeným jednáním širokého davu. Právě tyto zkušenosti posloužily později v divadelních scénách dělnických spartakiád. Teprve po takto rozpracovaných scénách následoval hlavní výjev: útok na Zimní palác. Na náměstí před Zimním palácem nastoupil petrohradský proletariát. Hrozivý tajemný dav, z něhož doléhaly jen výkřiky a hrozby. Kerenského vláda opustila pódium a dala se na útěk směrem k paláci, chráněna junkerskými oddíly. Námořníci vyšplhali na mohutná kovová vrata, rozevřeli je doširoka a prorazili cestu před Zimní palác. Výjev, který známe z pozdějšího Rommova filmu Lenin v Ríjmi, Rázem se zaplnilo prostranství, rozzářila se okna Zimního paláce, vzduch proťala palba kulometů. Na schodišti před palácem, za haldami dřiví, které tu bylo vyrovnáno jako zásoba na zimu, zalehl ženský úderný prapor. Z jeho hlavní šlehly výstřely, vojáci a námořníci rázem ustoupili a zalehli. Nastoupila napjatá pauza za oboustran- 77 něho vyčkávání. Náhle projela pod triumfálním obloukem obrněná auta, pripojili sc k nim námorníci a útok začal znovu. Dělové salvy křižníku Aurora, oslepujíci světlo reflektorů, výkřiky dobyvatelů a úpění raněných ... Boj se zvolna přenesl do paláce. Válečná vřava utíchala. Nad Zimním palácem se vznesly rudé signální rakety, z průčelí zazářila pěticípá hvězda a vodopád jisker bengálskych ohňů. Pííml účastníci podívané i diváci na tribunách povstali, aby zazpívali Internacionálu, kterou doprovázel křiiník Aurora basovým hlasem těžkých kalibrů. Neznáme účinnější představení z této doby, neznáme podívanou, která by přes schematíčnost scénáře více strhovala. Dobytí Zimního paláce plné nahradilo ještě neexistující historické revoluční hry a dávalo možnost ke kombinování divadelních výjevů s širokými davovými scénami. ^Inscenační prase davových podívaných Podrobnější analýza scénářů i nej různějších variant představení naznačuje, že vzájemným přejímáním sc.zdokonaloval kompoziční princip scénáře a značně se rozšiřoval rámec představení. Jestliže prvopočáteční davové podívané vystačily ^majýjn -poetem, štatistu, 'minimálními nároky na výpravu, napodobujíce pouze manifestace a demonstrace, poliííclčé mítinky a průvody, pak již v druhé polovině roku 1919 musely být nasazovány náročné a slo-liié-. prostředky. Atmosféru vytvářela nejen historická_scei)érie pozadí impozantních budov, ale také 05větlcní,~bárevné ladění kostýmů, hudební kulisa, pyrotechnické efekty aj. Ohromný počet účastníků davových scén řídil organizační *táb, spgjený_s jeďnorJJ^mTstancivištJ telefonicky, světelnými i zvukovými signály a jízdními spojkami. Účastníci davových scén bylí rozdělení do skupin po 20-jo lidech, které měly stále vedoucí i případné zástupce. Každá skupina měla přesně určený úkol, směr i rytmus pohybu v přesném časovém rozvrhu. Výraznější role převzali'profesionální umelu. Ncaaiivni post.u v dostávali obvykle herci, kteří nevynikli pokrokovostí smýšlení, coz mívalo při tehdejším opravdovém vztahu obecenstva k předvol entm u ději mnohdy humorné důsledky, jestliže bvlo publikum vybízeno, aby například útočilo na prchajícího papeže, snažilo se mu zatarasit cestu, strhávalo z uěho liaru fltd., pak vytváření ne- gacivnich rolí bylo spojeno s jistým nebezpečím. Ne náhodou mnozí z herců obsazených do těchto rolí se záhy snažili všemožně dokázat, že je dostali neprávem .. . Davové podívané provázelo jnaožsjvl_vyr>jatýclL situací /působených nečekaným selháním technických prostředku. Jak v podívané k-ť síť-tavé komuně se při představeni určeném delegátům III. Internacionály nevznítila prachová nálož, která měla mohutným výbuchem ohlásit začátek představení. Vedoucí štáb podívané se musel okamžitě spojit s mi-nolovkami, které také ..hrály" v dalším průběhu podívané, a požádat je u pomoc dělovými výstřely.iri Memoárová literatura potvrzuje, že jak účast v davových podívaných, tak náhlými okolnostmi vynucená poinuc byla chápána jako samozřejmý revoluční úkol. K. povinnostem petrohradské-.j10 námořnictva nepatřil jen řad u v ý výcvik, obrana přístupů k pevnostem, hlídková služba na moři, aJe také - jako samozřejmost - účast v davových představeních. Námořníci útočili na Zimní palác, osvětlovali lodními reflektory Divadelní náměstí, zapojovali se do děje jako diváci i jako posádky válečných lodí. Nebylo takřka davové podívané, která by nepočítala s válečnými loďmi kotvícími na Něvě. Divadelní představení bylo součástí revolučních povinností, projevem aktivity mas, tož však neznamená, Že jeho estetická funkce byla druhořadá. Davové podívané svým mohutným ohlasem zapůsobily na první vlnu revoluční dramatiky v polovině dvacátých let. Ovlivnily j ej j ch kompoziční výstavbu a na dlouhou dobu posilovaly představy o nemožnosti pevnějšího sevření dějového proudu, V davových podívaných se zrodilo i mistrovské pojetí davových výjevů, filmových dél 2 první poloviny dvacátých let - Ejzenštej-novy Síávky a Křižnikje Potémkin, Vertovových filmů Sověty vpřed i Šestina světa. Výsledky davových podívaných bezesporu podnítil) zájem u živni i-i \.\:\ ■, jcjii.ii LÍoliMinejii.n'ju piijolié. Podobne úvahy inspirovaly mohutný proud sovětské kinematografie, který usiloval bezprostředním zachycením událostí a jejich montáží o nový pohled na všední a každodenní život, Vertovův film Oko kamery, Rajzmannúv film Země žizní, Korolevičova liitva Života, Brikovo a Zemčužného Skleněné oko patří dodnes k vrcholným dílům zastánců neúprosné životní pravdy, kteří vdechli Život „ci-nema verité". 78 79 Davové podívané a ogitační repertoár Davové podívané přispěly k chápání dramatického děje jako volného proudu, který řadil kontrastně vyhrocené epizody v chronologickém sledu. V některých scénářích dvacátých let se objevil požadavek proměn rytmu, nutnost jisté koncentrace děje a výběru typických fází společenského vývoje. Dramatická postava v pravém slova smyslu stále ještě neexistovala, ale karikováni negativních postav pomocí jednoznačně zveličené charakteristiky, v níž nejednou došlo k výběru specifického charakterizačniho rysu, který byl stále jen opakován a minimálně rozváděn, přineslo své výsledky. Cílem nebyl individualizovaný typ, ale zachyceni chronologického sledu dějových fakt, tezovité sdělení jejich třídní a sociální podstaty. Petrohradské a moskevské divadelní podívané pracovaly se složitým organizačním aparátem, velkým počtem účastníků a výraznými divadelními prostředky. V tomto ohledu mohly být stěží napodobovány, což si redakční kolektivy davových podívaných dobře uvědomovaly. Proto se v textech škrtalo i navrhovaly se úpravy, jimiž se obcházely náročnější scény a efekty. Amatérské soubory v provincii, jmenovité tzv. dělnická a rolnická divadla, která tvořila poloprofesionálni základ divadelní sítě v letech občanské války, vycházely spíže z politických myšlenek scénářů. Tak i. května 1920 rozehrála skupina dělnickéhu divadla v Samaře davovou podívanou Ať žije prace! Kolem obrovitého globu, který měl představovat zemi osvobozenou od nadvlády kapitalismu a přetvořenou v kvetoucí zahrad li, odehrávaly se výjevy z revoluční minulosti od povstání římských otroků až po Říjnovou revoluci. Samařští amatéři dodrželi chronologický sled událostí, vybrali lústorický materiál, dokonce dovedli gradovat děj, v němž jednotlivé revoluční události stále nabývaly na úde cnosti a strhovaly vetší davy. Ke shodným závěrům by nás dovedl podrobnější rozbor davových podívaných Pantomima Velké revoluce (Moskva, 7. n. 1918), Boj práce s kapitálem (Irkutsk) Chvála revoluce (Voronež), Nástup svobodných národu (Charkov), Internacinála (Kyjev), Apoteóza práce (Samara, 1. 5. 1920) - obdobně jako množství dalších variant z představení v Lugansku, Orenburgu, Astracháni atd. Účin podobných davových podívaných byl i v provincii strhující. Madarský komunista, spisovatel Mate Zalka, kterv tehdy bojoval v Rudé armádě, o tom píše v knize Nesmrtelnost. V těžké situaci oslabeného vojenského oddílu, smrtelně unaveného, rozhodl se velitel pozvednout bojového ducha oddílu pomocí umění. Podle zhlédnutých davových podívaných napsal scénáře dvou představení. Unaveni a lhostejní vojáci, kteří toužili po odpočinku, znovu pocítili nenávist k interventům a sami požádali, aby se mohli vrátit na frontu. Nešlo o něco výjimečného. V řadách Rudé armády prodělávali svůj válečný i' literární křest budoucí spisovatelé. Vsevolod Viš-něvskij sloužil v řadách Budonného První jízdní armády jako ku-lometčík a po vratkém ledu kronštadtského zálivu útočil na pevnosti, kterých se zmocnili dezorientovaní námořníci. Z těchto událostí vytěžil dramatickou prvotinu Sond nad krondhadtskými vzbouřenci. Lev Niku! i n bojoval v Povolží, kde se často střídala fronta a obyvatelstvo přivyklo na rudé i bílé oddíly, Z těchto zážitků vyrostla jeho agitačni hra Po Volze. V dramatických pokusech pokračovala i Larisa Rejsnerová, komisařka Baltického válečného lodstva, manželka rudého admirála Raskolnikova. Měla za sebou tuhé boje s československými legiemi kolem Samary a z těchto zážitku vycházel cyklus povídek Fronta o strašných následcích podvýživy, epidemií i odhodlání ruských lidí skoncovat s válkou. Poměrně rozšířená představa o chudobě a nedostatku revolučního repertoáru neodpovídá pravdě. Většina textů byla bohužel vydána jen v místních edicích a uchovala se jako bibliofilská vzácnost. Přesto je známo kolem 800 textů, z nichž více než polovina nebyla vydána vůbec a zůstala v rukopisech, bohatě opo-známkovaných členy redakčních kolektivů a inscenátory.17 Agitační repertoár z rozmezí let 1918-1921 formovala jednak celková úroveň obecenstva, zvláště nízká v národnostních oblastech, kde carský režim zámerné udržoval negramotnost, a jednak malé literární zkušenosti autorů i skromná praxe inscenátorů a souborů. V tomto směru podstatně zkomplikovala situaci prolet-kultovská doktrína, která se snažila za každou cenu uchovat „třídní instinkt" členů dělnických divadel, což nakonec mohlo posilovat primitivismus a odpor ke vzdělání, neslučitelný se zájmy proletárskeho státu. S' 2 EDICE HORIZONT 3 svazek VII \ Karel Martínek 2 ; Dějiny sovětského divadla 1917- !945 * Obrazovou přílohu sestavil Karel Martínek. Re;střik vypracoval Mih)slav Klíma. j Obálku navrhl Jaromír Valo u sek. ' Vydalo nakladatelství Orbis jako svou jaio. publikací. Str. 512. Odpovědný redaktor Otakar Blanda. Výtvarná redaktorka Vera Šalamounova. Technický redaktor Pavel Rajský. Z nové sazby písmem Garamond garmond vytiskl Mír, n. p., závod j, Václavská ul. i. 11, Praha z. AA VA j4,jo, 0-01*70115-40* - ií-865 Náklad Boo výtisků. První vydání. H-OJ4-Ě7 09/zo - váz. Kčs 48,-