VOJTECH RON
Lidové
pašijové divadlo
v českých zemích
Vyšehrad
Velkopáteční pašijová procesí
K té mohutné a soustavné divadelné dramatické produkci, kterou se prezentovala barokní epocha a u nás zejména |x>belohorská doba, je třeba ještě připojit z dneSního hlediska netypické spektakulárni tvary. Dění divadelní tvořivosti bylo podstatně širší, využití divadelních druhů, typů, forem a žánrů bohatší a v dané společenské a kulturní situaci podstatnější a potrebnejší, než je tomu v naší současnosti, K tém specifickým produkcím [íeba při[>ojit zvlášté Čendou řadu nej-různěji motivovaných průvodů či procesí pořádaných při pravidelných nebo náhodných náboženských, církevních, světských či zvykoslovných příležitostech.
V následujících poznámkách se hodláme věnovat pouze těm, která se nazývají pašijová, svatotýdenní nebo velkopáteční procesí a podílejí se výrazně na tvorbě exprese svatotýdermího kajícího, postního a truchlivého environmentu. Právě jimi se nejčastěji, bud metaforicky nebo mimeticky představovaly a připomínaly, někdy dokonce „historicky" zpntomňovaly, pašijové události Ježišom života s jejich teologickymi a věroučnými obsahy, odkazy a s proměnlivými důrazy na některé detaily a situace.
Původ pašijových procesí třeba hledat v kajících pobožnostech mendikantské - františkánské Itálie už nékdy ve 12, století. V nich se utváří cesta ke středověkým gotickým pašijovým hrám. Tento italsky kořen byl pozdéji zprostředkován do středoevropského prostoru pastorací kapucínského rádu. Jezuity k nám byly přeneseny španělské rigorózní a teatrální postní a kající praktiky. Kromě toho lze vyhledat podněty i v samotné liturgii Velkého pátku. Utváření pašijových procesí také ovlivnily i dodatky liturgických procesí konaných během oktávu Božího těla, rovněž spíše světské, renesanční trionry.
Jako vše, co z minulosti baroko přebírá, utváří si k svému výrazu a potřebě i bohaté středověké procesionální dědictví. Rozvine přes okraj jejich skryté dramatické potence, učiní z nich devocionální produkci zcela svébytného kultového a estetického tvaru. Z církevního hlediska jsou to zcela nepodstatné pobožnostní úkony, ale staly se
VelkopáteCnl pašijová procesí ■ 179
v lidovém povědomí populárními a byla jim neoficiálně přisuzována větší platnost než kanonické liturgii.
Teatralizace pobožnostní části vedle bohoslužebného dílu náboženského kultu je jedním z významných a typických znaků zbožnosti barokního katolicismu. Tento postup je zároveň generálním prostředkem barokní pastorace. Platila zásada „očima do duše" či Sugerova „per materialia ad ímmaterialia", v baroku dovedená až k rafinovaným způsobům. Kolektivní teatralizované religiozitě přišla i u nás vhod prastará kultovní praktika, jakou je procesí či průvod. Procesí s náležitou fabulí připravené, výtvarné i obsahově vystavené a protikladné ' tvarované, stává se charakteristickým spektákulem barokního divadelnictví. Lze říci, že v rozvité teatrální a dramatické formě jich byly v pobělohorské době v kulturně naprosto decentralizovaných českých zemích od konce ló. století vypraveny tisíce.
I velkopáteční či pašijové pmvody byly konány každoročné v bohatší či chudší podobě od počátku 17. století ve všech jezuitských a později i piaristických kolejích. Pořádaly je i jiné řády, ovšem ne s takovou pravidelností. Tuto činnost napodobovaly dokonce i farní instituce. Na pašijových procesích se zpravidla podílela celá pospolitost lokality. Každoroční se jich vcelku zúčastnily početné davy, všechny vrstvy obyvatelstva. Stranou zůstaly jen vzdálené obce, ale i odtud býval posílán povoz s několika účastníky. Byla to významná událost, zbožně prožívaná, vzhledem k jarnímu počasí s ohčtmi podstupovaná a s radostí dobrovolně vytvářená. Velký pátek či vůbec dny Svatého týdne byly barokní době příležitostmi, v nichž svérázným způsobem vrcholila i tvořivost „sprostného" lidu, ať už v produkcích divadelních, hudebních či pobožnoscních.
O velkopátečních procesích lze shromáždit dost dokladů, ale ješ-tě více jich zůstává nezpracováno a nepovšimnuto v četných archivech a knihovnách, v listinách předních instituci (jesuitica, ordinariáty atp.); ale i lamích nebo městských a písmáckých kronikách.
Pro začátek studia tohoto významného barokního fenoménu nabízíme sedmici žánrových modelů vyskytujících se v našich zemích, z nichž každý by si zasloužil podrobnější pozornost. Není pro tuto příležitost únosné sledovat všechny antecedence, jejich složitou provázanost a všechny vlivy a vzory působící na jejich pomérně ustálenou středoevropskou barokní podobu v katolických regionech- Předáme jen základní informace bez hlubšího osvětlení. Není ani dost místa, abychom nabídli výčet a provenienci zjištěných dokladů. Učiníme tak jen ve výjimečných případech.
180 ■ Velkopáteční pašijová procesí
V geografickém prostoru diecézi českých zemí v dnešním rozsahu (pomíjím Kladsko a Slezsko) bylo „užíváno" sedm zjištěných žánrů pašijových velkopátečních procesí.
1. Procesí se znaky umučení
Pro úplnost začneme naše třídění pašijovými procesími, která z neznámých důvodu pořádaly české luteránské církevní obce v Nymburce 0 556)1 a v Litoměřicích (1556),' před nimi pravděpodobně i utrakvisté, V prostém procesí mládež nesla znaky umučení, aby je ukazovala u božího hrobu, kde „pacholátka z Školy ... verí e zpívala"1. Zastihneme je nékdy i v [xibělohorských procesích jako jejich samostatný díl. Zvláštními osudy se dochovala utrakvistická verze až do josefínských dob. Vytratila se přímá vazba na procesí a zůstaly jen recitační produkce s představováním atributů umučení. Nyní jim říkáme ne právě výstižně - „lístky na Květnou neděli"4. Konání tohoto značně zesvětštělého zvyku zakázal Josef II., jak víme ze stížnosti Vavá-kovy*
2. Flagelantské procesí
Druhou skupinou jsou „flagelantská procesí". Setkáme se s nimi během 17. a 18, století velmi často jako s částí procesí, nebo jako se samostatným průvodem s několika dekorativními doplňky. Zatím je známo první pašijovéí!) flagelantské procesí z Jindřichova Hradce, snad už v roce 1597. Pořádali je jezuité. Až z roku 1629 je znám stručný popis flagelantského průvodu, rovněž pořádaný školou* Skupinu bičujících doprovázeli chlapci přestrojení za anděly, jistě ne jen pro dekorací, ale se záměrem ukázat vedle sebe kající krutost, přrsernost, kontrastující s andělskou neporušeností.
V Pra2e začali s kajícím velkopátečnim procesím hradčanští kapucíni. Od roku l603 je každoročně opakovali po celé 17. století. O téměř půl století dříve se o to pokusili pražští jezuité, ale vzbudili tím pohoršení. Ted si ho vynutili vyšší a nižší zaměstnanci pražského císařského dvora s podporou kapucínů, Původně to bylo pouze bičov-nické procesí. Kajícníci oblečení do bílých kuten z bílého plátna se bičovali a černě odění k tomu svítili svícemi a fakulemi. Všichni měli
Velkopáteční pašijová procesí ■ 181
zahalené obličeje. Z flagelanlského vystoupení „Fraterniias sub titulo passionis..."7 se postupně stálo figurální pašijové procesí a není vyloučeno, že i procesionální pašijoví hra.8 K tomu nám zatím chybí doklady, ale podobná vystoupení a podobný vývoj kapucínské velkopá-leční ostenze, tedy akce nápadnými prostředky vzbuzující pozornost, můžeme sledovat ve slovinské Lublani, o čemž se muselo v Praze vědět, neboť kapucínské ústředí (komisariát) pro střední Evropu (Čechy, Morava, Slezsko, Rakousko, Kraňsko) sídlilo od roku 1617 v Praze.9 Kapucíni měli zvláštní vztah k divadlu, to ve svých řádových školách nepěstovali, ba dokonce zakazovali. Hrozilo vyloučení ze studií, kdyby se někdo pokusil pořádat v kapucínském klášteře divadelní představení, jaké pořádali jezuité, avšak takové teatrální produkce, jakými bývala slovinská představení, nepovažují za divadlo, ale za procesí - pobožnost. Toto hodnocení mělo příznivé důsledky pro rozvoj lidového divadla. Jezuité se věnovali školskému divadlu, zaměstnávali ve svých představeních především školáky a studenty Kapucíni se orientovali na prostý lid, Při hledání účinkujících se zaměřili na dospělé, na členy bratrstev,10 Později stejně tak postupovali při neškolních pobožnostních akcích i jezuité.
Hradčanské kapucínské procesí procházelo hradními uličkami, obcházelo svatovítskou katedrálu a někdy směřovalo |>od Hrad k svato-tomášským augustiniánům eremitům. Vycházelo až po západu slunce, aby svit fakulí působil tajuplněji, Bývalo četně navštěvované, v Praze nejpopulárnější. Návštěvníci - diváci tvořili špalír průvodu, Když smrtí arcibiskupa Waldsteina v roce 1694 odešel příznivec a donátor této produkce, podpořil procesí sám císař. V roce 1698 Česká komora nedala na „císařské procesí" ani krejcar, tíhu značných nákladů nesli kapucíni. Pak už byli opatrnější, Nejdříve žádali o příspěvek, ale marně. „Císařské procesí" se vytratilo z pražského svatotýdenního dění."
Ani hédonisrnus italské renesance neohrozil existenci flagelant-ského hnutí. Značně proměněné přešlo do potridentských kajícníc-kých praktik, Je jisté, že v pozadí některých případů veřejného sebe-bičování lze objevit í ztajené světské motivy.'1 Na&ly se i méně kruté prostředky veřejného pokání - nošení těžkých křížů na ramenou (ba-julanti, cruciferi) nebo nošení trnových korun apod.Lj
Od bělohorského převratu se setkáváme s flagetanty stále častěji. Nejen v těch průvodech, které pořádaly jezuitské a piaristické koleje či řádové instituce, ale i tam, kde působila zbožná bratrstva při farních obcích. Je zajímavé, že v některých městech, v nichž byl pěstován velmi intenzivní pašijový kult, jako třeba v Železném lirodě, se s nimi ne-
182 ■ VeIkopáteční pašijová procesí
:
setkáváme. V Brodě navíc jsme nezjistili existenci zbožného bratrstva.
Dochovalo se vzácné svědectví flagelanta vrchlabského celo-týdenního spektáklu. Zúčastnil se ho jako jedenáctiletý „disciplinant" (disciplina - důtky, bič) pozdější říšský stavitel silnic Josef Leopold Wander z Grůnwaldu (1759-1822), pocházející z turnovské kamenárske rodiny, který v roce 1771 pobýval u rodičů své matky ve Vrchlabí, aby se tu naučil německy. Nezapomenutelný zážitek zaznamenal v roce 1820 do rodinné kroniky.14
V pobělohorské dobé bývala ftagelantská procesí doplňována dekorativními prvky. Ve- vzpomenutém už českém Jindřichově Hradci pořádali po roce lňZ9 následující průvod. V čele byl nesen velký kříž. Za ním šlí dva studenti přestrojení za anděly. Pod baldachýnem, „nebesy", napodoboval kterýsi studiosus zjev trpícího Krisia. Pak šla hudba hrající postní písně, za ní kráčel mládenec a nesl na ramenou zkrvavělý kříž. Pak následovali flagelanti, magistrát a konečně rektor koleje s místním kněžstvem."
3. Pašijová figurální procesí
Z pašijových velkopátečnich procesí jsou nejrozšířeněji! a nejčet-nější ta, kterým fikáme figurální. Vyjadřují Ježíšovo pašijové téma se všemi dobovými obsahy a důrazy nepřímo, prostřednictvím figur, skrze starozákonní paralely a pieťigurace nebo příměry z antické mytologie či dějin, vypomáhajíce si také antropomorfizací abstraktních pojmů z katechismu (Hřích, Ctnosti, Svátosti, Pohanství apod.) i hagiografickými legendami, literárními postavami a jejich příběhy či symbolickými personami (Had, Země Česká, Člověk - Jedenkaždý, Vládce Temnot, Genius Ježíšův apod j v emblematickém kontextu."1
Výběr a zpracování námětů těchto procesí prozrazují vskutku barokní invenci. Svědčí o tom doldad ze slezské jezuitské koleje v Hlohově z roku 1675. Tam o Květné neděli byl na jeviště uveden Ježíšek, chválící mučitelské nástroje a rozdávající křížky maličkým, kteřížto na ramena si je vloživše, spolu s nimi se účastnili náboženského průvodu."17
Procesí tohoto druhu se konala především tam, kde působila jezuitská či piaristická kolej nebo klášter (benediktinský, augustjniánů--eremitů, kapucínů, františkánů) či jiné církevní instituce, při níž působila laická „bratrstva", která se pod dozorem duchovních starala o kolektivní a individuální zbožnost svých ělenů a celé obce.
Velkopáteční pašijová procesí ■ 183
Ne všechna bratrstva měla ve svých stanovách uvedenu povinnost pořádat pašijový průvod a dotovat ho, jako to melo přední pražské vskutku mnohonárodní mariánské bratrstvo (Sodalitas B. Virginis An-nuntiatae - latina major), jehož rektorem býval nejvyšší purkrabí Českého království. Pod S 7 se ukládá, aby byl o každém Velkém pátku uspořádán průvod z pražské klementinské koleje, v němž mají kráčet postavy na vozech či na přenosných (ambulantních) jevištích mají být znázorněny výjevy z utrpení Páně. Kromě toho se mají jednotliví účastníci procesí bičovat nebo našit na svých bedrech kříže.1*
Poměrně často bylo pořadí opačné. Alegorické postavy na nesených či vezených jevištích vytvářejí alegorický živý obraz, seskupení, které má nějaký obsah. Naopak zase pašijové postavy náležitě nastrojené do kostýmů doprovázejí, jako barvitá živá skupina, vezené obrazy - tzv. pegmata.
Příkladem nám budiž velkopáteční procesí konané v německém Vrchlabí v roce 1762, které pořádalo Aicibratrstvo P. Marie Potěšující -tzv. škapulířové. Bratrstva takto titulovaná působila tam, kde vyvíjel svou pastorační a misijní činnost řád augustiniánů-eremitů, kteří byli rodem Morzinů povoláni do Vrchlabí, Procesí mělo připomínat Ježíšovo utrpení pod figurou (či v podobenství) ztroskotané lodi proroka Jonáše na pěti přenosných jevištích s doprovody111
4. Procesí pašijových persón
Procesí pašijových persón zjišťujeme v chudším prostředí nebo tam, kde nebylo pochopení pro prefigurace a emblematické podám. To znamená především v lidovém prostředí. Pro všechny pašijové produkce bývalo inspiračním zdrojem, ba návodem populární dílo kapucína - misionáře P. Martina z Kochemu (1634—1712) „Veliký život Pána našeho Ježíše Krista ..." dostupné u nás jak v německém originálu, tak j v českém překladu v několika vydáních od roku 1698. V lidových vrstvách bylo Kochemovo vyprávění považováno za skutečnou „historií" Ježíšova života. Kniha nahrazovala náročnější čtení Písma. Kochem k jednouivým evangelijním událostem a situacím i detailům sděluje stanovisko, nabídne vysvědení a téměř „scénické" vypodobnění dějů, a to vše s častými analogiemi tehdejšího života prostých lidí ještě doplní modlitbami a „rozjímáním", i popisem procesí pašijových person v 124. kapitole.
Takový pořad průvodu persón znali i v roce 1791 v českém /elt:/:u:in lirodě. V tirxtu tamější pašijové liry, o kterém st: podrobněji zmíníme v dalším výkladu, je procesí person takto zaznamenáno: -Smrt s kosou, Černý praporečník, trubač, bubeník, Hejtman, jdio ski řebník, Pilátovi žoldnéři v kyrysách, I.onyin, Prologus, Ježíšův anděl, První Ježíš zahradní, druhé persona trpící (Ježíš, kterého hrály dvé osoby), Petr, Jan, Jakub, Jidáš. Mariin anděl s mečem, Matka Ježíšova, Magdalena, Marie Salome, druhá Marie, třetí Marie, ženy plačící nad Ježíšem, Veronika, druhý trubač, Pilátovi a Herodovi laufrové, Herodes, Pilát, jejich služebníci, děvečka, Josef Arimatejský, Nikodým, 4 zákonici, písař, 4 farizeové, 6 rabínů, rota židovská, dítky představující duše sv. otců v očistci, katané, lotři, Barabás, Ponocný, třetí trubač, Červený praporečník, vojsko, turečtí oficíři, tzv. „baštata", jejich služebníci, přednější turci, 4 ženy zpívající verše, 3 ďáblové,"Jl>
Podobně byl také uspořádán průvod před pašijovou hrou v německé Plané u Mariánských Lázní (doklady pro roky 1762-1770), Tento prii vod byl doplněn několika prefiyuracemi, ale jeho žánrová příslušnost patří spíš této 4, skupině, Pašijový průvod obešel třikrát náměstí (podobně jako v německém Rýmařově), až se konečně dostal k jevišti. Účinkující se rozestoupili po obou stranách jeviště a diváci zaujali svá místa v hledišti. Vlajka nesená v průvodu vlála nad jevištěm, podobně jako v londýnském Shakespearově The Globe.*1 Plánská pašijová produkce měla zvláštní postup. Zmíněný pni vod vlastně připomíná křížovou cestu, tedy děj po vynesení rozsudku. Následující pašijová inscenace je hrou o odsouzení Ježíše, začíná výslechy a končí vynesením rozsudku, neobsahuje křížovou cestu ani kalvarské scény, jejichž krutost připomíná pouze píseň o Spasitelově smrti, kterou se produkce uvedená „k probuzení pobožnosti a k rozjímání umučení" končí.
Tento druh pašijových procesí přetrval nejdéle, Byl také samostatnou částí pašijových her - tzv, paráda. Přisál se k nim a někdy dokonce suploval samu inscenaci. Svědectví o tom máme z Vlastiboře, kde se hrálo naposledy „středověkým způsobem'1 ještě v roce 1891, Následující zpráva se týká inscenace z roku 1872, „Nežli Opovědník hru zahájil, shromáždili se herci v některé místnosti opodál paláce (jeviště - V. R.), oblékli se, a seřadivše se v určitém pořádku, kráčeli podle diváků na jeviště, jež několikráte přešli a opět se vzdálili. Divákům Často měla být (tzv. paráda) náhradou, kdyby byl déšť nebo jiná nepohoda představení přerušily. Nebo v parádě viděli všechno. Čerti,
184 ■ Velkopáteční pašijová procesí
Velkopáteční pašijová procesí ■ 185
andělé dle vlastní přirozenosti se tvářící, množství zuřivých židů, kteří zrakem i posuňky roztrpčenost robili, ukrutní kati, Ježíšem i Barabá-šem sápající, doktoři chrámoví, jimž učenost z očí plála, škodolibí Annáš s Kaifášem, slaboch Pilát, četa vojáků se setníkem pod nemeckým velením, plačící ženy a učedníci, tak vše defilovalo živé se tváře a na hru samu se připravujíc.,.""
Jestliže nám chybí dostatek písemných dokladů, pak se nám dochovalo vzácné obrazové svědectví o procesích tohoto druhu z doby, kdy už zanikly. Jejich potřebnost, obliba i památka na né se uložila do lidových obrázků na skle zobrazujících křížovou cestu v tzv. serpentinových kompozicích- Pořad procesí na nich neodpovídá zcela našim zápisům, ostatně ten byl vždy závislý na místních rozhodnutích, aie jsou tam všichni jmenovaní, kromě ďáblů, smrti a andělů. Je to obraz „historický". Nepodařilo se nám zjistit nebo vyhledat vzor, podle něhož malíři tuto kompozici vytvořili.25
Herecké úkoly účinkujících v procesí tohoto žánru byly minimální. Spočívaly v pořízení náležitého kostýmu, který si představitel role rok od roku doplňoval, zkrášloval a zdokonaloval. Některé kostýmy přešly také jako dary do bratrské nebo farní či mestské garderóby, do inventáře pašijové produkce. Vlastní herecký přínos nemusel být nijak náročný. Předpokládal náležité vystopování, tedy i určitý prožitek, plynoucí z vědomí, koho účinkující představuje, s minimální mimic-kou a gestickou charakteristikou. Záleželo na osobních schopnostech a vkusu jednotlivců. V podstatě je to spíše průvod „loutek", masek, než jednajících herců. Divácký podíl vyžadoval identifikaci persón, a tedy í určitou znalost pašijových dějů. Konečně i tento průvod pomáhal konkretizovat sdělené, čtené a zpívané pašijové obsahy.
5. Pašijové mimetické procesí
Velmi blízká, ale jen podstatně složitější jsou mimetická procesí, kterým bychom také mohli říkat „cesta na Kalvárii". Je to v podstatě tentýž průvod jako předcházející, rozdíl však je v tom, že má zástavem a že během procesí jsou před diváky, vlastně účastníky procesí--události, zprítomňovány „pantomimické" sekvence pašijových dějů. Průvod už není jen „inventurou'1 postav, vždyť některým představitelům se doslalo náročnějších úkolů (Ježíš, katané, Veronika, Marie Matka atd.). Uvedeme několik případů.
186 ■ VelkopátQční pašijová pročeši
Je zajímavé, Že všechny dramatické (tj. hrané) velkopáteční průvody, zejména realizované v severní polovině našich zemí, mají svůj |x)čátek nejdříve kolem první poloviny 18. století, nebo přesněji: starší popis, vzpomínku či informaci nežnime.
Benediktmi v německém Broumově se v pol>ělohorské době vř-novali školství a jako u jezuitů a piaristů se i jejich divadelní aktivita omezovala pouze na pedagogickou praxi. Kromě toho tamější studenti účinkovali i v pouličních teatrálních produkcích o Božím těle a ve Svatém týdnu, ale jen ve figurálních procesích.-"1 Broumovským patřila také farnost v české Polici nad Metují, kde byl intenzivně pěstován pašijový kult,-"- soustředěný do činnosti měšťanského Bratrstva bolestné Panny Marie pod křížem stojící, založeného v roce lótá, V letech 1737-1745 se stal presesem Bratrstva přední český barokní historik P. Bonaventura Piti OSB (1708-1764). Zaváděl různé praktiky, ne specificky benediktinské, aby podnítil horlivost farníků ve zbožnosti. Stal se zakladatelem dvou pašijových pobožností: křížové cesty v roce 1743 a také pašijového procesí. Jaká však byla jeho původní podoba, nevíme. Nepochybně se nechal inspirovat pašijovým procesím poutního místa ve Vambeficich (od pol oviny 18. století patřícího Prusku), zvaného kladský Jeruzalém, s křížovou cestou postavenou před koncem 17. století Danielem Paschasiem Osterbergem z Opavy, podle tehdejších představ jeruzalémské topografie Ježíšovy doby. Ne všichni Pitrovi spolubratři s podobnou akcí souhlasili. Její zavedení v opatském Broumově by asi sotva bylo možné. V Polici bylo oblíbené. Zpráva o něm zaujala i A. Jiráska, který procesí popsal v románu z rokti 1882 Sousedé, Bylo to prosté procesí. Vyšlo z města a pokračovalo na vrcholek Ostaše (Kalvárii). Dva páry biřiců dost krutým způsobem vedly představitele Ježíše, deset kajícníků představujících Simony Cyrenské se střídalo při nesení kříže. Skupinu doprovázelo i 12 místních flagelantů.26
Na čáslavský mimetický průvod vzpomíná L. Quis. Informace o něm získal od babičky narozené kolem roku 1773- Na Velký pátek „muž představující Ježíše nesl těžký kříž, a byl cestou týrán a bičován. Poněvadž v Čáslavi není žádná kalvárie, ubíral se průvod z předměstí Koželuhy, ležícího v dolíku, do dosti příkrého svahu ke kostelu s v. Alžběty. Těžkou úlohu Kristovu převzal vždy dobrovolně člověk kajícník. ..." Zda bylo také provedeno ukřižování, si L. Quis ve vyprávění nepamatoval. Ještě vzpomíná na jednu zvláštnost. Představitele Kaifáše, Annáše a Piláta, kteří jinde jeli na koních nebo kráčeli,
Velkopáteční pašijová procesí ■ 187
v Čáslavi byli neseni v průvodu na křeslech. Quis pátral po podrobnějších zprávách, ale nikde, ani od starých pamětníků, se nic o tom nedověděl. To je typické pro tyto akce, zprávy o nich se objevují jen náhodou. Procesí tohoto druhu nebylo náročné, bylo dokonce oblíbené, takže s jeho pořádáním můžeme počítat v mnoha městech, ale nesmíme o nich čekat písemné zprávy. Zajímavá je Quisova charakteristiky této produkce. Podobně jako kapucíni ji nepovažuje za divadlo, byť divadlo specifické. „Nebylo to snad nějakě divadelní představení, ba neměli ani jeviště", píše."
Zajímavější a pečlivěji popsaný je případ vrchlabského procesí, v prostředí veskrze německém, jemuž předcházelo zelenoctvrteéní bičování. Vrchlabská pašijová hra se rozehrávala postupně po celý Svatý týden, od Květné neděle do Bílé soboty jako spektákl sestavený z nejrůznějších žánrů a postupů. O Velkém pátku ojedinělé vrchlabské „representatio" vrcholilo procesím,K
6, Dramatické pašijové procesí (křížová cesta)
Tento druh pašijových procesí je začleněn v železnobrodské pašijové hře. Nemáme žádný jiný doklad, avšak tento se nám zdá jedinečný a výmluvný. Je svědectvím toho, že se i u nás dramatická pašijová procesí realizovala. Od předcházejícího druhu se odlišuje tím, že je vlastně hrou se zastaveními křížové cesty a že používá lapidární text biblických citátů. Železnobrodský případ nás seznámí s faktem, že celá hra, tak jak se nám ve fixovaném textu dochovala, je vlastně vystavěna na procesionálním půdorysu. Velkopáteční procesí už není jen sdělením určitého věroučného tajemství nebo přehlídkou pašijo-vých masek, ale dramatickým ;i mimetickým zpřítomněním spásonosného děje. Takový způsob by byl vyloučen v jezuitském prostředí, které nepřipouštělo naturalismy v pašijových produkcích. Sledujme tedy „pruvodové prvky" v inscenaci železnobrodského „Theatrum passionale aneb Zrdcadlo umučení Pána našeho Ježíše Krista", poslední inscenaci, jak ji zachytil asi roku 1792 prostý soukeník Jan Tepr (1741 až 1799F1. Jednak je pašijová hra uvozena procesím persón. Dokonce i v samotné hře se objevuje nejeden, průvod, především ale dramaticky zpracované procesí křížové cesty, velmi podrobně popsané posledním režisérem Teprem. Najdeme v ní také několikeré dynamické živé obrazy, jakýsi stínový odraz pegmat, které Tepr nazývá „reprezentací". Projevují se v ní i jiné průvodové konvence. Tak třeba
188 ■ Velkopáteční pašijová proces!
dvojí obsazení Ježíše. „Zahradní" vystupoval jako dobře deklamující herec. „Trpící" byl zase tělesné zdatný. Jeho role začínala výslechy a skončila sejmutím s kříže. Pašijová píseň popisující, předjímající nebo doplňující, a především posunující dějový sled připomíná píseň zpívanou během pobožnosti křížové cesty. Ve hře účinkují i průvodové kolektivní postavy - turečtí vojáci, které bylo vidět i při jiných příležitostech, především masopustních. Procesionální princip zasáhl i vnitřní ústrojenství jevištní kompozice. Ve hře je řada akcí - malých průvodů, třeba, když je Ježíš posílán od jednoho vyšetřujícího k druhému s katovským doprovodem. Těmto přechodům je dán větší časový úsek, než bylo zapotřebí. Béhem toho je zpívána jedna nebo dvě sloky písně. Jistě byly při tom slyšet improvizované nadávky ka-tanii. Podobně byl koncipován i průběh převádění Ježíše z budovy db budovy v týdenním spektáklu ve Vrchlabí.3" Veškeré zprávy o průběhu mimetických a dramatických pašijových procesí jsou mezerovité, stručné, neúplné - postrádáme podrobný popis akcí. Domnívám se, že je můžeme hledat v Teprově rukopisu, Inscenace potřebovala velké 18 nebo 36 metrů dlouhé jeviště - teatrum - pódium, na němž stála dvě jeviště, mezi nimiž vzniklo ještě další, představující kalvárii, a proscenium. Je vyloučené, aby se v tomto prostoru hrála křížová cesta. Tak jak je zapsána, předpokládá daleko širší prostor. Poznámky popisují akce nejméně padesáti herců, kteří v náležitém rozestupu a pohybu s vypočítanými Ježíšovými kroky bolestné cesty hrají jednotlivé situace postupujících sekvencí. Na menším prostoru by shluklé akce tuto vrcholnou část činily nepřehlednou. Zajímavé je, že jinak ve scénických poznámkách sdílný a důkladný Tepr nás o řeaenf tohoto úseku hry vůbec neinformuje, ale ani žádnou grafickou značkou neurčuje, kde se jednotlivé sekvence křížové cesty hrají, 'zatímco předtím a potom neopomene připomenout, že to a to se hraje „na prvním" nebo „na druhém jevišti". I toto může být důkazem, že procesí křížové cesty sestoupilo z „teatra" na plochu námestí. Není to neobvyklé řešení. Úsek křížové cesty se stal vlastné dramatickým průvodem, nebo profesionálním tvarem pohlceným hrou. Způsobem průvodu, který asi měl, a o tom se ještě zmíníme, ve městě nějakou tradici.
Abychom si učinili přesnější představu o průběhu oněch dramatických pašijových procesí vůbec, bude dobře, když otiskneme Tepro-vy scénické poznámky, v nichž nacházíme přesný návod. Neuvádíme pouze následný text repliky. Oddíl křížové cesty v železnobrodské hře v roce 1791 při poslední inscenaci začíná popisem pašijového průvodu:
Velkopáteční pašijová procesí ■ 189
„Tli se začne hejbat to procesí. Napřed černý praporec, za ním Trubač (se) smrtelným pozounem, pak bubeník, pak clarini, zpěváci (čtyři) vždy verí zpívají a clarini troubí spolu pozoun a tambor po verši znamení dají, kompanie vojákův (tureckých - asi 20, se svými veliteli a doprovodem), Herodes a Pilát se služebníky svými, Annáš a Ka-jifáš, Zákonnící, Farizeové, Rabíni (16-20 herců), dva Katané s Lotry vedoucí, Hejtman a Žoldnéři Pilátovi okolo Ježíše, pak Ježíš prostřed katanův kříž nesoucí..."-11 Během tohoto průvodu, z jiné strany, ocitnou se v dějišti jeStě další postavy, které Tepr nepripomenul: Maria s doprovodem žen, Šimon Cyrenský, Veronika, Matky jeruzalémské s dětmi v náručí nebo je vedoucí za ruce. Vcelku více jak padesát osob. K tomu, aby průvod křížové cesty došel na určené místo vzdálené asi 40 m, mají zpěváci žalmovou notou zpívat verset liturgických improperií v českém překladu. Dále Tepr popisuje: „Když Ježíš 80 kroků vykoná, první pád učiní, pak dá lej se ubírajíc, k Matce se přiblíží, kterážto svým zarmouceným tovaryšstvem bolestí plná stojíc, jak Syn naproti na tři kroky přijde, naproti němu vstříc Marie jde, na hrdlo padne, a tu všechen ten židovský hluk okolo Ježíše utichne.,, Kat vezme hřeby a Marii ukáže.K .,, Služebník nebo Druhý katan odstrčí Marií i s jejím tovaryšstvem.,. Odcjdouce z tohoto místa, s Ježíšem zle nakládají. On pak podruhé na zem 17 kroku učiníc padne. Katané mezi sebou jeden na druhého se dívají... Tu někteří ohlédnouce se člověka tomu nařízeného v sedlských šatech, maje v ruce motyku, jej popa dnou ce nutějí, on pak nechtíc odporuje lomu, předcej nucený jde, jak svatí evangelistově píší...-ij Nejakej kus cesty ujdouce s tak ztrápeným a uplvaným a zkrvaveným Ježíšem, Veronika Žena vejde naproti a. nese šátek v nikou žádaje, aby si s ním Ježíš tvář utřel... Ježíš vezme plenu, otře sobě svou tvář, ji zase svinutou navrátí... Odsud odejdouce, přicházejí k plačícím ženám. Židé katany ustavičně pobízejí.,. Tu se hrozně vztekají, ... ? ...tím způsobem přijdou ce k ženám, který sebou malé chlapce na rukou i (usobě) stati mají a žalostná se stavějí. Ježíš pak stoje jednou rukou kříž držíc na rameně, chvilku na ně se dívá..." Tu Ježíš na zem upadne, oni, Katané, pak aby vstal, s bitím jej nutějí a Židé ty ženy odstrkujíc praví: .Nemeškejte nás!" Pak pod samu kalvárii, poslední pád se připomíná, ... Golgota otevře se... Tím způsobem bolestiplný Ježíš svým křížem přijdouce na vykázané místo Kalvárie. Tu v. něj kříž složejí, on pak klečíc zemdleně se staví, padnouti chtěje..-'*1* Scény při ukřižování už citovat nebudeme. Mají neprofesionálni řád. Připomínáme je však proto, že tvořily závěrečnou část dramatického průvodu.
Ze Železného Brodu, města veskrze českého, v němž se počeštili pobělohorští němečtí kolonisté, se připomíná ještě jakási předcházející, starší pašijová produkce, o které se Tepr ve svých „divadelních dějinách" města nezmiňuje. Připomínají ji ale kronikáři 19. století.-* Kromě těchto zpráv o ní nic nevíme, ale některé okolnosti ponoukají předpokládat, Že jakési procesí, podobně jako v jiných městech, vedlo na kopec za městem, zvaný šibeňák. Při cestě k tomuto místu byla postavena sousoší a „sloupy". První sousoší dal postavit na rozhraní 17. a 18. století Krištof Sibenaichler.37 Tedy boží muka postavená k uctění Ježíšova umučení jako projev místního pašijového kultu, ale nikoli, jak se dosud tvrdí, zastavení postavené jako odpočívadlo pro odsouzence vedeného na popravi.Ště. Železný Brod dostal hrdelní právo v roce 1Ó60, za celou dobu existence této výsady jsou známé zprávy o dvou popravách. Ta první byla vykonána na náměstí (1634). Popŕa-vištĚ na Šibeňáku stavěli Brodští asi v roce 1744. 2a dvanáct let na to vztyčili Šibenici.*" Novější průzkum zjišťuje, že jsou ještě patrny zbytky popraviště ze 17. století. Podezdívka bývalé části je vyzděna z mohutných otesaných kvádrů s vyrytými kříži a z břidlicového kamene, Dvanáct schodů vedlo na vyvýšené,3' skoro .jevištní" podium. Mohlo být místní kalvárií, jako třeba v Turnově na Vrchůře nebo ve Vysokém nad Jizerou na Šibeňáku. Stavělo by město, byŕ hrdé na své hrdelní právo, takové „zařízení' pro jednu - dvě popravy? Na pomoc našemu předpokladu o pašijovém průvodu mohou svědčit některá „archeologická" fakla. Na cestě z náměstí k Šibeňáku byly postaveny „sloupy", jimž se říkalo „zastavení" (statio). Prý se u nich odsouzenec modlil.* Některé byly nalezeny. Brod měl také svého každoročního „odsouzence - Krista", i on se zastavoval na cestě s těžkým křížem při jednotlivých „zastaveních" křížové cesty. A ještě jeden fakt je třeba vzít v patrnost. Železnobrodský kostel ještě roku 1777 postrádal křížovou cestu, ač tu v okolí působili patroni křížových cest - turnovští a hej-ničtí františkáni. Připojme ještě jednu domněnku. Za čtyřicetiletí, 1752 až 1791, byla pašijová hra na náměstí inscenována pouze devětkrát. Nebylo v letech, kdy nebyla inscenována, konáno dramatické nebo mimetické pašijové procesí v podobách jednotlivých sekvencí zaznamenaných Teprem? Nenahrazovala tato křížová cesta kastel n í obrazový .soubor? Nezapomeňme, byl tu velmi Sivý pašijový kult. A ten si žádal plastický, konkrétní výraz zpřítomněním pašijí, jak o tom svědčí rekonstrukce inscenace dle Teprova textu.
190 ■ VelkopáteCní pašijová procesí
Velkopétečm pašijová procesí ■ 191
7. Pašijová proces i o nál n í hra
Velmi vzácný a výjimečný doklad pochází ze Cviková. Svedčí o tom, že se u nás vytvořila i procesionální hra zvláštního, tz-v. stacionárního druhu. Byla hrána v druhé polovině 18. století do roku 1797, tehdy byla zakázána. Dochovaný text pašijové hry ze Cviková neodpovídá průběhu procesionální hry. Postrádáme tedy ještě jeden, původní text z 13- století. O průběhu inscenace se dovídáme z informací až z druhé následné generace.11 Protože cvikovské pašijové spektaku-lární produkce jsou specifické a dosud málo probádané, zmíníme se o nich v tom případě jen rámcově. Principem celého velkopátečniho ludu je vlastně pašijový průvod herců i diváků a flagelantů, který se přesouvá od jeviště k jevišti v širokém prostoru města. Na nich se hrají jednotlivé soudní scény běžné v pašijových hrách až do vynesení rozsudku nad Ježíšem. Od té chvíle pokračuje hra se zastaveními v podobě křížové cesty na cvikovskou Kalvárii za městem. V tomto cvikovském případe se slučují Čtyři typy pašijových inscenací; mime-tický, dramatický, procesionální - stacionární a jevištní.112
Podle kusých zpráv lze z českého prostředí vzpomenout na podobně řešenou pašijovou hru ze Mšena z těže doby. Vytvořil ji mŠen-ský občan Jan Říza podle obrazů z knihy, kterou si přivezl z pouti do Říma. Nechal postavit 14 kapliček křížové cesty, vedoucí ze Mšena ke kostelíku za městem. Současně zavedl a řídil pašijovou inscenaci, která byla inscenována vždycky o Velkém pátku od roku 1768 do zákazu v roce 1798. Před každou kaplí byl zahrán výstup, odpovídající scéně namalované na obrazu kapličky. Křížovou cestu předcházely scény zatieni a výslechů. Jeviště Getsemanské zahrady byJo postaveno u školy, další jeviště u Kaifáše, Piláta a Heroda byla rozestavěna po městě. Této velkopáteČní hry se zúčastnilo mnoho lidí, domácí i přespolní, kteří doprovázeli zatčeného Ježíše od jednoho zástavem' k dal-šímu.^ Těmto způsobům výstavby pašijové hry je podobný nikou vel-kopáteéní, ale celotýdenní, rovněž jedinečný, několikrát vzpomenutý vrchlabský spektákl.44
Na závěr ještě třeba připojit několik poznámek.
Většina zavedených barokních pašijových procesionálních žánrů se jen výjimečně projevuje v čisté modelové formě. Prase byla bohatší, kombinovala a hledala nové možnosti.
K realizaci takových průvodů bylo zapotřebí mnoha obětavých
132 ■ VelkopáteČní pašijová procesí
účinkujících a jejich pomocníků i diváků, nejrůznějšího materiálu, finančních prostředků, věcí, kom, povozů. Na vozy se stavěla podia, a na nich byly aranžovaný obrazy z lidí, soch nebo figurín. Někdy byly použity pouze malované obrazy. Z toho všeho musel organizátor procesí vytvořit skupinu s náležitým obsahem. Kromě toho se pourivala místo vozů nosítka s naaranžovanými živými obrazy. Nosiči l>yli přiváženi z venkova. Nékdy se jich připomíná mnoho, také 60 silných mužů u jedněch nosítek.
Finanční problémy procesí jsou zajímavou kapitolou, ale dosud nezpracovanou. Zpravidla musela být dotována. V Brně v roce 1725 činily výlohy 106 zlatých 60 krejcarů.4* Někdy dotoval části nákladů magistrát, nebo i vrchnost. Liberecká se podílela naturálním příspěvkem (od roku 1662). Poskytovala dříví k vytopení školní místnosti proměněné v šal nu v hodnotě asi H krejcarů. \ liberecký magistrát přispívat, ale počátkem století stále snižoval dotaci a omezil se pak jen na výjimečné příspěvky.40 V roce 170Ů organizoval v Ubercl mimetic-ké procesí františkán P. Acháty. Magistrát se za jeho podíl odměnil konventu v Hej nic kh vínem v hodnotě 4 zl. 15 kr.r
Nutno také připomenout, že Velikonoce sc v našich zemích slaví v nejistých, často nepříjemných povětrnostních podmínkách. Velký pátek připadal na některý den mezi 20. březnem a 23. dubnem. Všechny průvodové akce se konaly samozřejmě venku. Účast na nich jisté byla obětí. Stávalo se, že počasí znemožnilo realizaci dlouho připravovaného průvodu. Příklad z německého liberce dokazuje, že se v roce 1706 (2. dubna) podniklo vše, aby se mohlo procesí konat i přes nepřízeň počasí. Po celé téměř kilometrové cestě průvodu od kostela na Keilův vrch byl odklízen sníh.48
Proti velkopátečním procesím se od samého jejich zavedení vyjádřily osobnosti různého významu a postavení. Vždycky však jako jednotlivci. Rozhodně proti nim vystoupila Marie Terezie v letech 1751 až 1753- V zákazu mluví o šílenství a vyčítá, Že v den, kdy se měl lid věnovat utrpení Páně, byly kostely prázdné a lidé se scházeli po ulicích, aby hleděli na průvod. Nařízení znělo rezolutně: zakazuje se jednou provždy.49 Po čase se objevily znovu. Zákaz platil patrně pro země rakouské. V Čechách určitě nebyl slyšen. V Praze se zákaz uplatnil pro církevní instituce až v roce 1760, ale farní procesí se objevují ještě na konci 18. století. Jan Jeník z Bratřic popsal procesí, které se konalo v Praze během jeho tamního pobytu v letech 1764 -177Ó-50 Jedno z posledních je dosvědčeno v roce 1797 ve Cvikově. Pašijové spektakulár-ní produkce nakonec zlikvidovaly vysoké církevní úřady. Osvícenští
Velkopáteční pa Šíjová procesí ■ 193
intelektuálově i kněží neskrývali své pobouření. Nepostřehli, řc způsob, jakým se konalo, záležel v mimetickém zpřítomnění svatých dějů realizovaných Indickou a mimetickou schopností člověka. Neměli pro ludus pochopení, pak mohli kruté zacházení s dramatickou postavou Ježíše považovat ?.a rouhání.
Podíl mnohých účinkujících byl opravdu motivován kajícností. Je více než pravděpodobné, že účast na některých nepříjemných a bolestivých úkolech v pašijových procesích byla podmíněna pokáním, bud osobním, nebo uloženým při povinné velikonoční zpovědi. Účast na nich vyplývala také z členské povinnosti sodála. Konkrétní zprávy z našeho území o tom nemáme, ale tato praxe je potvrzena znalci barokní religiozity a lidového divadla v PoalpF1 a také z Polska". Jistě i obsazení lotrů v pašijovém procesí v německé Chrastavě „dvěma muži nedobré povestľ má počátek ve zpovědnici," stejně jako obsazení Marie Magdaleny ve Vrchlabí.**
Pašijová procesí jsou dodnes pořádána, pravda, spise jako turistická atrakce, ve Španělsku a v jeho někdejších koloniích (Filipíny, Mexiko, Belgie atd.) známé jako Passos nebo Semana Santa. Každoročně je také pořádáno procesionální mystérium v nedaleké Kahvarii Zebrzydowské" vyrostlé z františkánských kořenů. V roce 1992 se pokusili o dramatické pašijové procesí v Mnichově Hradišti. Představiteli rolí byli tentokrát školáci.*'
Podobně řešená procesí jsou přítomná i v moderním „nedrama-tickém11 environmentálním (|x)uliČním) divadle, zvláStě v představeních amerického souboru Bread and Puppet, vedeného Peterem Schu-manem,57 který se hlásí k středoevropským slezským kořenům, jakož i v inscenacích jiných souború.
Těm, kteří by se chtěli hlouběji seznámit s osudy, psychologii a tvořivostí účinkujících a místem pašijového procesí v životě města, lze doporučit román Camille Lemonniera (1844-1913) „Človíček boží'1, vydaný prvně v roce 1903. Autor popisuje autentické procesí v belgickém Fumes, ale mnohé detaily, děje a poměry nejsou vzdáleny od poměru ve střední Lvropě 18. století,**
Studium pašijových procesí si žádá řešení řady problémů. Nelze zůstat u osvícenského žalobnictví a zaujaté kritiky, z druhé strany nelze pominout nezřízenou barokní teatrománii, ale je nezbytné objevovat jejich pravou hodnotu. Soudíme, že zjištěné stopy vedou ke komplexnímu studiu. Vyjmeme-li pašijová procesí z kontextu náboženského systému tehdejší doby, jsou vskutku nebezpečnou povrchní manýrou. Jsou však také „obrazovou" konkretizací, jako jeden z „tex-
tů" vázaných na pašijová kázání, liturgii, četbu, rozjímání a modlitby své doby. Pak má i tato podezřelá produkce svůj smysl. V každé té pašijové procesionální akci či inscenaci bylo v různých „jazycích", verzích, žánrech a postupech vyjádřeno vždy toté?. pašijové téma katolické bohovědy: Vykoupeni hříšného lidstva utrpením a smrtí Ježíše Krista na kříži, obětujícího se z příkazu Boha Otce 2a každého člověka. Jazyk" byl uzpůsoben tak, aby vyvolal ve všech účinkujících i divácích silné kající prožitky i dojmy a zároveň touhu, ba potřebu opravdového osobního pokání. Stávaly se tehdejšímu vzdělanému i prostému člověku zdrojem důležitých, nutných a působivých informací a podnětů předaných nezastupitelným způsobem.
Máme dnes možnost nechat se oslovit hudbou, zpěvem, výtvarným uměním, které vytvářel barokní a postbarokní člověk. K hlubšímu poznání jeho doby je třeba také verbálně rekonstruovat i ta média, produkce a díla, která se utvářela pouze „zde a nyní". Touto snahou byl motivován i tento příspěvek. Chtěl se pokusit o zdoláni jednoho neznámého, ale populárního barokního fenoménu.
Poznámky
1 Winter, Z.- Žii*X církevní. Praha 1895, i. 864.
i Straka, C. A.: Česka skládání pfi průvodu rta neděli kvčtnou a hod boží veLikunocni.
Cyrily. 1910, s. 6 a 71. 3 Horákovú, Zd.: Ôwkŕ příspěvky k poznání slovanských koled. Česky lhi%, 1969, s. 72.
Tain i další literatura.
5 Skopec, J: Panteří Františka J. Wwdltazlet 1770ciž 1816, kniha I. Praha 1924 (rok 1797), (> Teply, F.: Dejiny mesto jindfiebova Hradce, II., 2, rast, Jindřichův Hradec 1932, s. 239. 7 Kamschůff, O.: Line Gtissler Bruderschaft in Prag. Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen »i Böhme» 4S, 1910, i 54; Hovorný, A.: Starupražské kapitoly Pražské bratrstvu mrskarů, kapitola III-, Praha 1999, 5. 37-47.
6 Rabas, P. V OFMCap. Řád kapucínský a jeho působení v Čechách v 3ÍV1Í .stolci í času-pis katolického duchovenstualií, 1937, s. 403.
9 Rabas, P, V. UľMCap: Stručný přehled činnosti kapucínů v 17. století. Časopis kaiofic-kéim duchovenstva 77, 1936. s. 63;. též. Kuret, N., Prazniino lelo Slvtvnceu I. díl. Cclje 1965, s. 178.
10 Viř pozn. 8, s, -103. Nedovedeme říci, zda se jednalo o produkci českou nebo německou,
11 Viz pozn. 9. Časopis kaloiickěka diKbtHvttstva7<)* 1938, i. 372.
12 Jose F Isla, SJ: Historie proslutého kiizaleie Frav Gerundia de Campazasipíelotti B. Kyselý), Praha 1927, s. 33 a 37.
13 Port, J.: Opegmatech. Cyklostyl ubřený v knihovne Divadelního ústavu v Praze.
14 Ron, V: Poznámky k vrchlabským pašijím. Sirubovslxi knihovna 18-19, 1983-Bi Praha 1984. s, 204.
15 Viz pozn. ň, -s. 192.
194 ■ Velkopáteťni pašijová procesí
Velkopátečni pašijová procesí ■ 195
16 Petrů, E,: Emblematika a divadlo české protireformace (Příspěvek k řešeni otázky podílu, výtvarných složek na vzniku divadelního díla). Proie^umena Scénografické encyklopedie, část 20, Praha 1973, s- 105n.
17 Mencík, F,: Pn.ytěvky k dejinám českého divadla, Praha W5, s. 120.
18 Podlaha. A.: Dejiny Jíolejí jezuitských v Čechách a na Moravé od f. 1654 až do zrušení. Sborník Historického kroužku 1U, 1909, i 168.
19 Fischer, K. W: Die Passlonssplel in der Stadt Hohenelbe. Sammlung Gemeinnütziger Vortraget. 495-497, Praha 1920. Viz též pozn, 14,
20 Železnobrodská hra o umučeni Páně. Rukopis Jana Tepra z let 1791-1793 uložen v SOkA Jablonec nad Nisou - fond MA Železný Bröl Přepis hry uveřejnil autor v Divadelní revui 2/1998, s. 63n. Fol. 3a.
21 Urban, M.. Das Passionsspiťl in der Sladí Plan. Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutseben in Böhmen 36, 1896, s, 48n.
22 P. Kruäina ze šramberka V české Ammerpavě. Čcskd Tt>ali(i 1. 108-7, 5. 6ln.
23 Hasalová, V.: Moravská Lidová malba na skle. Ethnographien vi1-VII1, číst 2, Brno 1965-1968, s. 56n.
24 Malwaid, P. V: Die dramatischen Aufführungen der Rraunauer Gymnasialschüler Studie und Mitteilungen Gescbtchie des Heneelikiinerordens uttd seiner Zweige, Neue Folge 5, 1915, s. 505n.
25 ^Česky barok ... poznamenal tento kraj svým složitým umením, v némž vSe aaJamtfcr souvisí tak tesne s maierialLsLH.küu skutečností. Nalezneš zde ... i dobře vypočteny, ponuře smyslný des kalvárií a kostnic1. - Salda, F. X.: Klášter a mestečko. Šaldův zcif»snik 3,1930-1931, s. 264.
26 JI Z, 0. 7-idka): Velikonoční pašijové hry na Oslaíi, Od kladského pomezí6, 1928-1929, i. i2o1j; Tomek, W W,- Pfihěhy kláštera et méita Police nad Metují. Praha 1hs1, s. 297; BrandejS, St.: Kniba o Polici nitd Metuji a Poličku i. Police nad Metuji 1940, s, 201 a 203.
27 QuĽd, l.: Kniha vzpomínek, l. Praha 1902, s. 35n.
28 Viz pozn. 14,
29 Viz ppzn. 20.
30 Viz pozn. 14, & 200.
31 Viz pozn. 20, f. 25b.
32 Tamtéž, f. 27a.
33 Tamtéž, f, 27b.
34 Tamtéž, f. 28a.
35 Tamtéž, f. 28b.
36 Ron, V.: Prvni poznámky k železnobrodským pašijím. Z Českého ráje a Podkrkonoší (Bystré nad Jizerou) 6, 1993, s. 35n.
37 Sdíeybai, J. V. - Beneš, E. - Scheybalová, J.: Památky Jablonecka, Liberec 1969, s. 87.
38 Sochor, E: Tfl pohledy dů železnobrodské minulosti - Šibcňák. lieseda (Senilly) 1, 1939-1940, s. 117.
39 Viz pozn. 37.
40 Pekl, L: Povést o poslední poprave" na Sibeňákll, Sbomik okresu železnobrodského i, 1926, s. 28n.
41 Friedrich, J_: Das Zwickauer „Chartreiiajjspieľ. Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen m Böhmen 4fi, 1910, s. 80n. Pozor na nepřesná dala. VSe je třeba znovu ovéfk.
42 Ron, V.: Sousedské divadelnictví severních Čech v 18. století. Divadlo v Kotcích, red. černý, F, Praha 1992,5. 353.
43 Červenka, K,: Památky mésta MSena, MSeno 1877, a. 126-128.
44 Viz pozn. 14.
196 ■ Velkopáteční pašijová procesí
50
51
45 SA Brno, jezuité Brno, 22q. 1725; výdaje na procesí a dotace, „ťifet".
46 Lug, V.: Der Geldwert in der zweiten Hälfe des Jahrhunderts. Mitteilungen des Vereins für Heimatkunde des jeschken - Isergaues 26. 1932, a. 119.
47 Hühner, L: Aus den alten Reichenberigcr Stadtrechnungen. Mitteilungen des Vereins für ileimaikmide des Jeschken - Isergaues 22, 1928, s. 98,
48 Tamtéž.
49 Sikúra, A.. Der Kampf um die Passionsspiele in Tirol im 18. JaJuhunderi. Zeitschrift für österreichische Volkskunde, 1906, s. 186n.
Zíbrt, Č.: Albert Chanovsky a Jan Jenik z Bratřit o výročních obyčejích, povérách a slavnostech staročeských. Věstník královské české společnosti nauk, lfidafilozoficko-bisloric-ko-jazykozpyind, 1895-1Ö96, C. 24, i. 6.
Niessen, C: Das Vblksschauspiel und Puppenspiel, Handbuch der Deutschen Volkskunde, II, s.a. a. 1 a s. 449.
52 Baranowskl, B,, Zycie codzienne makgo miasteexka w XVU. iXVttl, meku, '»arszawa 1975, s. 157.
53 Ressel, A, F.: Wie der Teufel drei Jungfrauen geholt hat. Heimatkunde des Reicbenbcr-ger Bezirkes, Et, Liberec 1903-1904, s. 562.
54 Viz pozn. 14.
55 ^yczawski, P. H. E.: Kativaria Zebrzydowska, fialwaria Zebrzydowska 1987, s. 23ün.
56 -so-: Utrpení Kristovo, Pojizerské listy 66. č. 14 z 8, 4, 1992; patrné tyž: Jezß zipe. Tamtéž & 16, z 23. 4. 1992.
57 Divadlo Chléb a loutky. Výběr článků ze zahraničních časopisů, Scénografie 30, Divadelní ústav Praha.
58 Lemonnier, C: Človíček boží, přel. R. Thoriová, Aventinum Praha, 1928.
Velkopáteční pašijová procesí ■ 7U7
\bjtěch Ron
Lidové
pašijové
divadlo
v českých zemích
Předmluva Zdeněk Hořinek, Adolf Scherl Obálka a grafická úprava Vladimír Verner s použitím edičního návrhu Magdaleny Říčné Vydalo nakladacelstW Vyšehrad, Spol & i o., v Praze roku 2009 jako svou 904. publikaci Odborní revize Břetislav Danek Odpovědný redaktor Filip Outrata Vydání první. AA 13M- Stran 248 Vytiskla tiskárna Fkon, Jihlava Doporučená cena 248 Kc
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mailí infofiHvysehrad.cz www ivysehr ad.cz
ISBN 978-80-7021-979-9
DÁLE DOPORUČUJEME
Věra Frolcová, Eva Večerková
Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury
Cílem knihy je představit křesťanské svátky Narození Páně jako fenomén evropské kultury, který zacitoval mnoho společných jevů v nesmírně rozmanitosti. Kapitoly postupují tematicky a podávají výpověď z pramenů a hledisek oboru etnológie. Hodnotí reflexe křesťanského kultu a vklad tradic lidové kultury vánočním svátkům, zařazeným v kalendáři nejen do období pohanských slavností spojených se slunečními kulty a s novoročními hostinami, ale také s temným obdobím, kdy se podle lidové víry na zem navracely duse zemřelých. V tomto svědě jsou evropské Vánoce jedinečne" už proto, že dochovaly 2vláSť různorodé projevy svátečnosti a kultu, čerpající z pohanství a z křesťanství, a neznají konfrontační tón. Vypoví o tom kapitoly věnované koledním obchůzkám, štědrovečerní noci, stolování a pokrmům, obyčeji spalování vánočního polena nebo písním. Záměrem autorek byla snaha o vyvážený přístup ke kulturnímu prostoru západního a východního křesťanství. Knihu doplní některé autentické dokumenty (fotografie, ukázky písní).
Alexandra Navrátilová
Narození a smrt v české lidové kultuře
Nakladatelství Vyšehrad v edici Kulturní historie pokračuje ve vydávání řady děl, zabývajících se na vysoké odborné úrovni a zároveň se zaměřením na širokou veřejnost eradicemi české lidové kultury, Práce Alexandry Navrátilové se zaměřuje na způsoby, jimiž se lidové vrstvy Českého národního společenství vyrovnávaly se dvěma póly lidské existence - narozením a smrtí. Autorka na základě bohatých písemných pramenů a vlastního mnohaletého výzkumu sleduje obyčeje, pověty, rituály, pověsti, písnč aid. ze všech oblastí Čech, Moravy a Slezska, vážící se k těmto zlomovým událostem. Z textu vyčteme, že