dálka, vedro či chlad, nemohou z mysli vymazat mi jméno, s nímž je zapomněna
bída i zlo i hlad.
Jsem v dobrém čase narozena, když miláčkem jsem tolik ctěna,
že dokázal se vzdát všech ostatních, jež míval rád, a srdce pro jinou už nemá,
neb mně je hodlá dát.
Eustache Deschamps BALADA NA SMRT GUILLAUMA DE MAGHAUT
Rytíři, milenci a hudebníci, paní a vzdělanci, jichž moudrých rad vždy dbalí jsme, vy lidé veršující, i vy, co na varhany znáte hrát a sladké písně sladce zazpívat, neb v hudbě zříte smysl žití všeho, pospěšte, prosím, v smutku oplakat smrt Machauta, básníka vznešeného!
Prudkých gest uměl ve verších se stříci a lásku v nich tak dvorně rozehrát, že kromě paní, Múzu zpívající měl stejně šlechtic jako měšťan rád. Jak Orfeus jej musel litovat! Jak Alfeios a věrná družka jeho Arethúsa museli oplakat smrt Machauta, básníka vznešeného!
Slyšte, co sudí z Valois chce říci: lepšího pěvce nemůže nám dát celičký svět, byť věčně trvající. Kéž v zapomnění by už neupad, když princové i král v něm častokrát utěšitele nalézali svého. Ať celá Champagne spěchá oplakat smrt Machauta, básníka vznešeného!
BALADA O MYŠÍM SNĚMU
Podivný kdys myši sbor mezi sebou vytvořily proti kočkám z měst i hor, aby si tak zajistily bezpečnou a klidnou chvíli, o níž se jim jenom zdá. Ač vše dobře rozmyslily: Kdo zvon kočce na krk dá?
Usneseno. Kočkám mor! Pak se všechny rozloučily. Jeden malý myší tvor ptal se jich, jak pochodily na té schůzi. Odvětily: Ted se každá kočka vzdá, prozradí ji zvonek čilý: Kdo zvon kočce na krk dá?
To je to, řek celý sbor, ptá se dobře náš druh milý. Udělá to myší tvor? Všechny se hned omluvily, nikdo nechtěl zkusit síly a tak se věc rozpadla. Dobrý plán, však zapomněly, kdo zvon kočce na krk dá.
Princi, vždycky rady byly. Však, jak ta myš pravila o radě, již nezvážily: Kdo zvon kočce na krk dá?
Christine de Pisan BALADA
Samotinká jsem a chci sama být, samotinká, přítelem opuštěna, samotinká, bez pána hledám klid, samotinká a často rozhněvaná, samotinká a marně vyčerpaná, samotinká bloudívám týdny celé, samotinká jdu žitím bez přítele.
Samotinká, nesdílím s nikým byt, samotinká jsem v koutě
uschovaná, samotinká mám z nářku svého
kryt,
samotinká, hned klidná, uplakaná, samotinká až k uzoufání sama, samotinká jsem doma jako v cele, samotinká jdu žitím bez přítele.
Samotinká, ať kamkoli mám jít, samotinká jsem večer jako zrána, samotinká víc než lze pochopit, samotinká a nikým nehledaná, samotinká a všemi snižovaná, samotinká prolévám slzy vřelé, samotinká jdu žitím bez přítele.
Princi, toto je nejtěžší má rána: samotinká jsem, žalem uondána, samotinká jak květy dávno ztlelé, samotinká jdu žitím bez přítele.
28
29
Charles ď Orleans
KDYŽ PŘES MOŘE JSEM HLEDĚL
Když přes moře jsem hleděl na Francii, tu z Dovru zabloudil jsem do těch míst, kde ve vzpomínkách neustále žiji a kde bych je chtěl znovu objevit. Vím, že má duše nenalezne klid, než se jí zdaří šťastným zázrakem zřít Francii, kterou mám v srdci svém.
Ne nadarmo mě podobný sen zpíjí a po právu v mé duši našel byt, neb dobrý mír se zřídka cíle míjí a může dobrou cestu zajistit. Proto chci na nebi jej vyprosit. Vždyť touhu chovám v srdci nešťastném zřít Francii, kterou mám v srdci svém.
Všechna má přání na poplach teď bijí, v člun Naděje se touží nalodit a přes moře se rozjet ke Francii, v ten sladký kraj, kde směl bych v klidu žít. Ó dobrý Bože, rač mír obnovit! Jen tak se mohu setkat se svým snem zřít Francii, kterou mám v srdci svém.
Mír jako poklad nelze docenit. K válce však chovám krutou nenávist. Pro ni já dlouhá léta nesměl jsem zřít Francii, kterou mám v srdci svém.
KDYŽ DO LÉČKY
Když do léčky mě lapila ta, jež má nejkrásnější líce, má křídla jako motýlí se o její oheň spálila.
Mé zrudlé tváře bezmála vzplanuly jako žhavá svíce,
30
když do léčky mě lapila ta, jež má nejkrásnější líce.
Kdybych byl ptákem, pomohla by mi křídla. Tak vyhnul bych se té, jež mě nezabila sice, leč šípem ostrým zranila, když do léčky mě lapila.
BOŽE, JE PŘÍJEMNÉ
Bože, je příjemné ji zřít, tu půvabnou a sličnou paní! Pro všechno dobré, co je na ní, každý ji musí pochválit.
Což se lze vůbec nasytit krásy, jež roste bez ustání ? Bože, je příjemné ji zřít, tu půvabnou a sličnou paní.
Bylo by pošetilé chtít té kráse hledat přirovnání v světě, jenž o ní nemá zdání. Je sladko na ni pomyslit. Bože, je příjemněji zřít!
Frangois Villon
V TEN ČAS
V ten čas, kdy přišly vánoce, ta smutná doba ponurá, kdy vlci větrem živí se
a člověk domov vyhledá i krb, než mráz ho nahlodá, řek jsem si prchneš z uvěznění, kde milostná tě drží hra, než se ti v popel srdce změní.
Nemohu jinak, protože na vlastní oči viděl jsem, jak všecky moje potíže bere má láska s úsměvem. Tak obracím se k bohům všem s prosbou o její potrestáni, těžký žal maje v srdci svém. Kéž bych měl klid až do skonání!
Poněvadž jsem se zakoukal do očí, které jsem měl rád, a že i zjev mi rozum bral, tím snáze mohl její zrak až do srdce mi pronikat a všední dny mi měnit v svátek. Však ted jdu hledat jiný sad a zaklepu u dalších vrátek.
V zracích té, co mě zajala, jen proradnost a zrada klíčí. Ač jsem jí neudělal zbla,
ty oči neustále křičí, tak zemři už, což se mi příčí. Když prchnout chci a nevím kam, hrozí, že všecky svazky zničí, a neslyší, jak naříkám.
V krajinu jinou jiti chci než pohltí mě zloby tma. Bud sbohem! Musím utéci, když za hodna mě neuzná své lásky ta, co moji má. Raděj se loučím s životem.
Z všech milenců, co nebe zná, jenom já mučedníkem jsem.
Těžké je každé loučení,
však rychle pryč z krajiny téhle!
Nešťastná hlava říká mi,
že jiný je ted u ní v sedle.
Leč soudím, záhy bude vedle
i tenhle nový frajírek.
Teď prosím Pána, líce zbledlé,
kéž dá mi na bolest mou lék!
(Z Malého testamentu)
31
MODLITBA K PANNĚ MARII,
KTEROU VILLON NAPSAL PRO SVOU MATKU
Panno, jež vládneš z kraje nebeského jak zemi, tak i hloubkám pekelným, přijmi mě, prosím, do řad sboru svého, ač zcela nehodná jsem, dobře vím, té cti, co žádám srdcem pokorným. Tvá dobrota, ó Panno, přerůstala mé hříchy, v něž jsem často upadala. Věř, že jich nepřestávám litovat, neb toužím po nebi. K čemu bych lhala? Já s vírou tou chci žít i umírat.
Synovi připomeň, že jsem jen jeho, ať milosrdný je ke hříchům mým jako byl k Máří z kraje egyptského či k Teofilu, pro nějž přímluvčím jsi byla ty, když s pánem pekelným se strašlivá ta záležitost stala. Chraň mě, abych kdy tohle udělala, Panno, jež čistá dovedlas nám dát Svátost, kterou mše vždycky slavívala. Já s vírou tou chci žít i umírat.
Jsem stará žena bez majetku všeho a neznám nic. Cist a psát neumím.
V klášteře farnosti domova mého je obraz ráje s jeho bohatstvím
i hrůzy pekel s lidem trpícím. Ráj milý byl a pekla jsem se bála. Kéž bych i já tu radost ochutnala, kterou smí každá hříšná duše znát, pokud se k tobě s vírou ubírala. Já s vírou tou chci žít i umírat.
V oběť jsi, Panno nejvýš dokonalá, I syna vlastního nám kdysi dala. Lidem, pro něž měl býti jako skála, Lásku a mladost svou chtěl darovat, On, jehož na zemi zášť křižovala, Náš Kristus Pán, záštita moje stálá. Já s vírou tou chci žít i umírat.
DVOJITÁ BALADA NA JEDINÉ TÉMA
Ba, můžete se milovat a účastnit se her a freji. Ptáte se, co se může stát? Nejvýš vám kosti zpřerážejí : bláznivé lásky svoje chtějí! I Šalamoun poznal to jho a Samson oslep v beznaději. Šťasten, kdo žije bez toho.
Ač lásce Orfeus šel hrát, nakonec tóny flétny znějí výstrahou, neboť hrozný hlad psa Kerbera jen zahánějí.
A Narcis, jenž měl nejraději pouze tvář sebe samého, y hloubi vod našel krásu její. Šťasten, kdo žije bez toho.
Sardanapal, jenž Krétě vlád a před nímž rytíři se chvějí, neváhal vzít si ženský šat a pitvořit se v dívčím reji. Král David, pouze pro naději na kousek stehna nahého, o bázni boží pranic neví. Šťasten, kdo žije bez toho.
Amon tvrdil, že nic tak rád jak buchtu vlastní sestry nejí.
32
33