x
Človek je vpravdě omne animal.
XI
Ve věku nevinnosti se důstojnost člověka zakládala na tom, že tvorů užíval a ovládal je, a dnes na tom, že se od nich odděluje a podřizuje se jim.
XII
Nízkost člověka jde tak daleko, že se podřizuje zvířatům, že se jim dokonce koří.
XIII
Člověk neví, jaký stupeň mu náleží, je zjevné, že zbloudil a klesl ze svého pravého místa a není s to je znova nalézt. Neklidně a bez úspěchu je hledá všude, v neproniknutelných tmách.
XIV
H. Neúměrnost člověka.
9 — (Uvažme tedy, k čemu nás vedou přirozené vědomosti.
Jestliže nejsou pravdivé, neexistuje v člověku žádná pravda, a jestliže pravdivé jsou, najde v nich pádný důvod k pokoře; ať tak či onak se ponížit musí.)
(A protože neuvěří-li jim, nemůže v životě obstát, přeji si, ještě než se pustí do rozsáhlejšího zkoumání přírody, aby se aspoň jednou nad ní s vážnou myslí a v klidu zahloubal a aby se zahleděl také na sebe a ze srovnání těch dvou předmětů ať uváží, je-li sám k přírodě nějak úměrný, a až
pozná, jaká ta úměrnost je--■ —)
Nechť se proto člověk zamyslí nad celou přírodou v její
vznešené a plné velebnosti a odvrátí svůj zrak od nicotných předmětů, jež ho obklopují. Ať pohlédne na to skvoucí světlo, umístěné jako věčná lampa, aby ozařovalo vesmír, ať se mu země zjeví jako bod vedle nesmírného kruhu, jejž tato hvězda opisuje, a pak ať žasne nad tím, že i ten nesmírný kruh je jen drobounkou tečkou u porovnání s tím, jejž pojmou hvězdy kroužící po obloze. A třebaže se zde náš pohled zastaví, ať obrazotvornost jde dál — a dřív bude sama u konce se svými představami než příroda s tím, čím oplývá. V obsáhlém lůně přírody je všechen viditelný svět jak nepostřehnutelný záblesk. Žádná myšlenka se k ní nepřiblíží, a ať sebevíc vzpínáme své pojmy až za meze myslitelných prostor, vzhledem ke skutečnosti věcí vytváříme jen atomy. Je to nekonečná koule, jejíž střed je všude a obvod nikde. A selhává-li na této myšlence naše fantazie, je to vlastně nejmocnější zjevný znak boží vše-mohoucnosti.
Ať potom člověk s pohledem obráceným opět k sobě uváží, co sám je vedle toho, co existuje, ať v sobě spatří toho, kdo zbloudil v tomto zapadlém koutu přírody, a podle tohoto těsného žaláře, v němž je ubytován, tím myslím podle vesmíru, ať se naučí oceňovat, co znamenají země, království, města, co vlastně znamená on sám. Čím je člověk v nekonečnu?
Máme-li mu však předvést ještě jiný, neméně ohromující div, ať z toho, co zná, vyhledá to nejdrobnější, ať u roztoče v jeho nepatrném těle objeví části ještě zas nesrovnatelně menší, nohy a jejich články, žíly v nohách, krev v žilách, šťávy v té krvi, kapky v těch šťávách, páry v těch kapkách, a ať dělí i ty poslední věci, dokud své představy nevyčerpá, a ten konečný předmět, k němuž může dospět, ať se teď stane námětem pro naši úvahu. Bude se asi domnívat, že je to krajní mez nepatrnosti v přírodě. Jenže já mu ukáži její nekonečnou velikost.
Otevřu tu před ním novou propast. Vypodobním mu nejen
104
105
viditelný vesmír, ale itu nesmírnost přírody, již si můžeme představit v rozmezí tohoto nepatrného atomu. Nechť tam uzří nekonečné množství vesmírů, z nichž každý má vlastní oblohu, vlastní planety, vlastní zemi ve stejném poměru jako viditelný svět, a na této zemi živočichy, a posléze i roztoče, v nichž opět najde to, co zjistil na těch prvních — a také v dalších najde totéž, bez konce a bez ustání. Ať ztratí jistotu uprostřed těch divů, stejně ohromujících svou nepatrností, jako ty předchozí byly svou rozlohou. Vždyť kdo by neužasl nad tím, že naše tělo, ještě před chvilkou nepostižitelné vprostřed vesmíru, který sám v lůně veškerenstva není k postižení, se náhle stalo obrem, či světem, nebo spíš vším vůči nicotě, k níž nelze dospět? Kdo sám sebe takto pochopí, sám nad sebou ustrne; a sotva si uvědomí, jak v hmotě, kterou mu dala příroda, je vklíněn mezi ty dvě propasti nekonečna a nicoty, zachvěje se při pomyšlení na ty zázraky, a jakmile se jeho zvědavost tím změní v údiv, věřím, že raději se do nich mlčky pohrouží, než aby v nich domýšlivě bádal.
Vždyť co vlastně je člověk v přírodě? Vzhledem k nekonečnu nicotou, vzhledem k nicotě veškerenstvem, je středem mezi ničím a vším. Je-li nekonečně vzdálen toho, aby pochopil krajnosti, jsou před ním i cíl a princip věcí beznadějně zahaleny neproniknutelným tajemstvím. Stejně neschopen je vidět nicotu, z níž byl přiveden na svět, jako nekonečno, jímž je pohlcen.
Co může jiného než postihovat jakési podoby toho prostředku věcí, sám věčně bez naděje, že pozná jejich princip nebo určení ? Všechny věci vzešly z nicoty a cílí k nekonečnu. Kdo vysleduje ty úžasné pochody? Původce těch zázraků je chápe; a nikdo jiný.
Jen proto, že se lidé nezamyslili nad tímto dvojím nekonečnem, pustili se opovážlivě do zkoumání přírody, jako by k ní byli nějak úměrní.
Je zarážející, jak se odhodlali pochopit principy věcí
a odtud dospět až k poznání všeho — s domýšlivostí stejně nekonečnou, jako je jejich cíl. Nelze přec pochybovat, že takový záměr můžeme pojmout jen tehdy, je-li naše domýšlivost nebo schopnost stejně nekonečná jako příroda sama.
Poučený člověk pochopí, že skoro všechny věci — vždyť příroda do všech vtiskla podobu svou i podobu svého tvůrce — mají v sobě něco z její dvojí nekonečnosti. Proto také vidíme, že všechny vědy jsou nekonečné, pokud jde
0 rozsah jejich výzkumů. Kdo by pochyboval, že například pouček, jež má stanovit geometrie, jsou nekonečná nekonečna? Jsou stejně nekonečné svým množstvím jako odstí-něností svých principů. A kdo by neviděl, že ty, které jsou označovány jako konečné, nespočívají samy v sobě, ale zakládají se na jiných, a ty jiné, rovněž založené na jiných, nikdy nepřipustí tu poslední.
My ovšem určujeme jako poslední ty, které tak rozum chápe, podobně jako to děláme u hmotných věcí, když nazveme nedílným bodem ten, za nímž už naše smysly nic nepostihnou, ačkoli je v samé své podstatě nekonečně dělitelný.
Z dvojího nekonečna věd je nekonečno velikosti mnohem patrnější, a proto se jen málokdy stalo, aby si někdo osoboval znalost všech věcí. „Budu mluvit o všem," pravil Démokritos.
Nekonečnost nepatrnosti je však mnohem méně zjevná. Filosofové si daleko spíš osobovali, že ji postihnou, a na tom právě všichni selhali. Stalo se to popudem k těmto tak běžným názvům — „O principech věcí", „O principech filosofie", a podobným — v podstatě stejně honosným,
1 když ne tak nápadným jako tento do očí bijící: „De omni scibili".
Člověk se o sobě přirozeně domnívá, že je daleko způsobilejší vniknout do vnitřku věcí než obsáhnout jejich obvod. Vždyť viditelná rozloha světa nás očividně přesahuje;
106
107