Tak mnozí lidé o snech praví, že jsou to lži a klamné zprávy; a přece zdát se může sen, jenž není pouhá šalba jen,
5 jak později se zjeví snad; za svědka moh bych dovolat se Macrobia, pisatele, jenž nezatratil sny tak cele, když zaznamenal právě on
io  ten sen, jejž kdys měl Scipion. Kdokoli myslí nebo říká, že je to hloupost zpátečníka věřit, že v snech se pravda skrývá, nechť za blouda mne třeba mívá.
t5  Ať jakkoli se na něj hledí, já vím, že sen je předpovědí člověku zlých či dobrých mocí, neboť co komu zdá se v noci skrytě, že toho význam neví,
2o  to skutkem se mu potom zjeví.
V dvacátém roce svého věku, v čase, kdy Láska po člověku žádá svou daň od mladých duší, já uleh jednou, jak se sluší,
25  a usnul, v spánek pohřížen.
V tom spánku se mi zjevil sen, jenž líbil se mi víc a víc; však nebylo v něm věru nic,
23
Rukávy jsem si pro ozdobu do tvaru hroznu přesil krásně, ioo pak radostně jsem šel a šťastně, ptáčatům lesním naslouchaje, jak pěla mezi květy háje.
Pln veselí a pěkně křepče
já vydal jsem se stezkou k řece,
105 již slyšel jsem tam šplouchající, neb nedoved jsem představit si věc hezčí, než je voda čistá. S pahorku, poblíž toho místa, tekla ta řeka velká, spádná.
110  Byla v ní voda svěží, chladná jak ze studně, a o nic méně, než kolik bývá v řece Seině, jenomže širších břehů byla. Korytem se tu krásně lila,
115  že to tak jinde nikdo nezná. Tak mne ta místa přelíbezná jala, že hleděl jsem jen na ně. Pak jsem tou čistou vodou z dlaně tvář osvěžil a omyl řádně
iao  a viděl jsem, jak řeku na dně oblázky dláždí, jež tam leží. Dál širá louka, krásně svěží, se rozkládala podél vody. Zjasněno bylo do pohody
125  to jitro rané, čerstvé, milé.
Tu loukou k proudu šel jsem čile a proti toku, jímž se lil, jsem radostně si popílil.
Když tak jsem šel kus cesty dál, 130 sad veliký jsem uhlídal,
jenž obehnán jak hrad byl zdivem a do kamene měl jak divem tesány znaky rozmanité. Ty podoby tak umně vryté 135  se zájmem zkoumal jsem vždy novým, a dopodrobna tedy povím vám celý jejich význam teď, jak přichází mi na paměť.
Uprostřed spatřil jsem tam Zášť, 140 jež nesváru a zlostí zvlášť
se původkyní být mi zdála;
záškodná byla, neurvalá
a skládala se do podoby
a do obrazu velké zloby. 145  To v šatě bídném byla žena,
jakoby smyslů pozbavená.
Nos měla tupý, zploštělý,
obličej scvrklý, svraštělý:
špinavá byla, ohyzdná 150  a šeredná to babizňa,
šat její: v cárech kanafas.
Postavu jiné ženy zas hned vlevo vedle ní jsem zhled a nad hlavou jí jméno čet: 155 jemnovala se Proradnost.
Zas jiná, jménem Nepravost, co obraz vpravo od ní stála a povahou i zjevem zdála těm dvěma se ne nepodobnou. 160 Bytostí zřejmě byla zlobnou a posupnou a uštěpačnou a uskoků a pomluv lačnou.
26
27
Umění svoje věru znal, kdo tento obraz maloval, 165  když vystih její záludnost a podlou mysl, všechnu zlost té ženy, jež ctít neuměla, co v úctě mít by byla měla.
Pak zpodobena byla Chtivost, 170 jež v lidech budí žádostivost,
že chtějí brát jen bez oplátky
a shromažďovat velké statky,
a jak v tom lichvář mívá primát,
z dlužníků těžký úrok ždímat 175  a nahrabat tím jmění velká.
To ona bývá učitelka
zlodějů, lupičů a vrahů
a k zločinům jim svádí snahu,
až přivádí je k šibenici. 180  Od ní si rádi dají říci
a drze loupí, klamou, šidí
a okrádají dobré lidi.
Nabádá k činu mordýře
a ničemy a šejdíře, 185  co úlisnými někdy šprochy připraví dívky nebo hochy o dědictví i věci cenné. Jak ruce měla pokroucené ta žena onde na obraze, 19°  což odpovídá její snaze,
když jenom hrabe s chamtivostí a nikdy zisku nemá dosti; Chtivost jen cizí brát se snaží, Chtivost jen po majetku baží.
195  Podoba jiná, plná lsti, seděla poblíž Chtivosti. Jmenovala se Lakota. Hnusné byly ta jako ta, však Lakota zvlášť hubená:
200  byla jak šnitlík zelená; chorá se zdála, bledá celá, vychrtlá, jak by hlady mřela, jak o chlebě by žila pouhém, jenž zadělán byl hořkým louhem.
205  Však nejen že na celém těle tak vypadala zbídačele, i její šat byl nuzný, starý: plášť měla vetchý, samé cáry, jak by byl poznal chrtů zuby.
210 To oděv chudý byl a hrubý, záplata na něm na záplatě, a bokem po tom bídném šatě přehozen měla kožich krátký i kamizolku z hnědé látky;
215  byl bez podšívky kožich ten a do drsná jen vy činěn z beranů hnusných, černých boků. Šat starý byl snad deset roků, však Lakota nic nespěchala,
220 by nový sobě ušít dala,
neb nechtěla si přiznat ani, že obnošen je tento na ní, a kdyby nový byla měla, byla by mnoho vytrpěla 225  tou výčitkou, jež na ní hlodá, že starého je ještě škoda. Lakota měšec měla v pěsti, jejž dovedla tak skrytě nésti, a vázala ho na uzel,
28
29
230 by dlouho choval to, co měl, a nic jí z něho neubylo: to její hlavní péčí bylo a bránila se vždycky těžce, by nebrala nic z toho měšce.
235  Pak zobrazena Závist zase, žena, jež nikdy nesmála se a radovat se neuměla, než slyšela-li nebo zřela, že neštěstí se někde dělo,
240  a nic ji těšit neumělo,
jak strast a nezdar jiných lidí. Když neštěstí a zkázu vidí, jak na někoho náhle padá, toť právě to, co má tak ráda.
245 Jak raduje se z jeho škod, když sleduje, jak slavný rod se do hanby a zkázy řítí! Však ve cti jej a slávě zříti, jak zdatností svou výš se zvedá,
250  toť zase věc, jež spát jí nedá. Vězte, že hněv ji rozechvěje, když dobrého se něco děje. Tak plna Závist zla a zlosti, že nezachová upřímnosti
255  k příteli ani přítelkyni, ba rodině své vlastní činí skutky tak zrůdně zlobné moci, že nepřála by ani otci nic z toho, co si přivlastnila.
260  Taková je té vášně síla,
že špatně jen své záští skrývá; největší mukou pro ni bývá, když někdo dělá dobré skutky:
vždy k tomu cítí odpor prudký.
265   Zlé její srdce všechny lidi i Pána Boha nenávidí a neustává pomluvami své bližní hanit mezi námi, a kdyby byl muž nej čestnější
270  za mořem nebo v zemi zdejší, ona by našla, jak ho špinit a z čeho skutky jeho vinit, a kdyby byl tak povznesený, že nemohla by jeho ceny
275  potupit nebo ponížit, nebo mu jinak ublížit, vždy aspoň jeho čest a ctnost uvede řečí v pochybnost. Ta Závist zpod nízkého čela
280  škaredý pohled očí měla a neviděla vůbec nic jinak než koso šilhajíc. A taky zvyk ten špatný měla, že nikdy zpříma nehleděla,
285  však pohrdavě jedním okem a přimhouřeným jaksi bokem; a hněvem celá pobledla, když člověk, na nějž pohlédla, byl švarný, hezký, vlídný pán, 290 jenž lidmi ctěn a milován.
Hned při Závisti další ženu, Truchlivost zřel jsem znázorněnu po barvě hned jsem rozpoznal, že v srdci měla velký žal, 295  neb žloutenku se míti zdála, a s Lakotou si nezadala co do bledosti, vyzáblosti.
30
31
Ta úzkostí a sklíčeností a obtížemi, jejichž mocí
300  vystála mnoho dnem i nocí, se žlutou stala, zbledla celá a převelice zhubeněla. Snad žádný z tvorů, co kdy žil, taková muka nezažil,
305 jež ta se zdála prožívat,
a myslím, nikdo, byť by rád, jí radost nemoh způsobit: nechtěla dobré mysli být, nechtěla, ať se uchlácholí
310  ten žal, jenž v jejím srdci bolí. To srdce měla sklíčené, hlubokým bolem zničené, a tento bol byl zjevný dosti, neboť si nehty bez milosti
315  tvář rozdrásala do krve a roucho svoje teprve, v němž leckde díra velká zela, jak hněvivě s ním zacházela. I vlasy měla rozcuchány
320 po šíji dolů na vše strany, jak si je rvala v zoufalosti a ve hněvu a velké zlosti, a podotýkám k této zprávě, že plakala moc usedavě,
325  a každý, kdo má srdce v těle, by s ní byl soustrast cítil vřele, když mučila se, týrala a ruce v žalu svírala, činila sobě bol a lítost
330  ta nešťastná a smutná bytost, již netěšilo žádné hraní, líbání ani laškování.
Kdo žal má v srdci, tomu není do zpěvu ani do tančení 335  a žerty se mu protiví. Nuž, ať se nikdo nediví, když mezi city vzniknou vády: Radost a žal jsou protiklady.
Pak Starobu jsem uzřel stranou,
340  o krůček vzadu malovanou, jak jí to také přináleží. Stát udržela se jen stěží, jak vetchá byla už a zchřadlá. Už dávno její krása zvadla
345  a zošklivěla už až běda. Už hlava její, celá šedá, se časem v bílou proměnila, a malá by jen změna byla, kdyby už mrtva byla zcela:
350  tak seschlého už byla těla od neduhů i od stáří, tak scvrklá byla ve tváři. Kde dřív byl sladký půvab krásky, teď byly jenom samé vrásky.
355  I uši měla chabé, mdlé, a zuby všechny vypadlé, že jediný jí nezůstává. Tak slabá byla, vrávoravá, že bez hole by vyjít strání
360  nemohla čtyři kroky ani. Čas, který míjí velkou mocí bez odpočinku dnem i nocí, nám utíká a unikává tak tajně, skrytě, až se zdává,
365 jako by trval v pokoji; ve skutečnosti nestojí,
32
33
však míjí v stálém ubíhání,
že představit si nelze ani,
co je to vlastně přítomnost: 370  věc učencům též sporná dost.
Než představíš si jednu chvíli,
tři další už se vytratily.
čas, jenž se bez ustání ztrácí,
prchá a už se nenavrací, 375 jak z vod, jež stekou horskou strání,
zpět nevrátí se kapka ani.
Čas jenž vše žere svými zuby,
železo sebetvrdší zhubí,
Čas, jenž vše ničí, kazí, maří, 380 však také se vším hospodaří
a všemu růst a život dává
a vše zas hatí, překonává,
Čas, kterým stárli naši otci
i král i císař se svou mocí 385  a kterým rovněž zchladněni, zvadnem,
pokud dřív smrti nepropadném,
ten Čas, jenž vše má ve své moci,
jí stárnout dával dnem i nocí
tak velice, jak se mi zdálo, 390  že netušila ani málo,
však do dětství se navracela,
neb neměla víc síly těla,
víc rozumu a smyslu v hlavě
než dítě jednoroční právě. 395  A přece, pokud známo je mi,
bývala moudrá mezi všemi,
když ve svém pravém věku byla.
Nyní však hloupá, pošetilá
a nerudná se zdála celá. 400  Plášť kožešinou podšit měla,
jenž pěkně k tělu doléhal
a dobře seděl, proč bych lhal. Jím pro teplo se odívala, protože zimy moc se bála; 405  vždyť starým lidem chladno bývá toť zkrátka čeleď zimomřivá.
Pak postava tam dále stála, jež záludnou být se mi zdála: ta Pokrytectví byla zvána.
410  To ona skrytě, nepoznána, jak pustíte ji ze zřetele, konání zla se oddá cele. Ve tváři zbožnost s lítostí — zdála se vzácnou bytostí,
415 již všechny ctnosti světa zdobí; však pod oblohou není zloby, kteréžto ona schopna není. To bylo věrné zobrazení a přesné vymalování.
420  Prostého byla chování a oblečena v zástěře jak řeholnice v klášteře. Držela v ruce knihu žalmů, a dobýt chtějíc světců palmu,
425  modlitby k Bohu předstírala a světice i svaté zvala. Nežila v blahu ani v kráse, však úzkostlivě snažila se jen dobročinnou zdát se vždycky.
430  Nosila oděv kajícnický. Nebyla vůbec při mase, však postem zhublou zdála se a barvy k smrti bledých tvorů. Jí podobným je na závoru
435   ta brána, která vede k ráji;
34
35
tací své tváři zhubnout dají, jak v evangeliu to stojí, chtějíce šířit pověst svoji, však pro trošinku marné slávy 440  Bůh práv je na svou říši zbaví.
Pak vzadu ještě zobrazena Chudoba bez groše a věna, jež oběsit se sama měla. Už rozprodala šaty z těla,
445  že tu jak červík nahá byla. Kdyby se zima priostrila, byla by zhynula ta žena. Jen pytel měla přes ramena, záplata samá, díra holá,
450  to plášť jí byl i kamizola: neměla jinak ani zbla, třásla se, chladem prozáblá. Stála tam stranou druhých žen jak pejsek, který ustrašen
455  se v koutku krčí, co se děje. Neb na chuďasa, ať je kde je, se s pohrdáním hledí všude. Prokleta nechť ta chvíle bude, kdy člověk zplozen chudým být!
460 Nebude nikdy řádně syt, ošacen, obut člověk ten, milován ani vyslyšen.
Obrazy s myslí zaujatou jsem prohled si, jak byly zlatou 465  a modrou barvou na vše strany tam na zeď krásně malovány. Vysoká zeď ta, na čtverhran, jí uzavřen a obehnán
je místo živým plotem sad,
470  kam přístup nemá pasák stád. To vprostřed kouta krásného. Kdo uved by mne do něho po stupních nebo po žebříku, já zavázán byl bych mu k díku,
475   neb tolik slastí, tolik krásy neviděl ještě nikdo asi, tak jako v tomto sadě stinném, tak příhodném a pohostinném, jenž ptactvu dával mnoho míst
480  pro útulek i stavbu hnízd. Stromů i ptáčků pějících, zde třikrát více bylo jich než ve francouzské říši celé. Jak mile zněl a převesele
485  ten zpěv, jenž nikdy neoněměl — kdo potěchu by z něho neměl? Já vskutku cítil potěšení, když zaslechl jsem ono pění, že byl bych dal sto liber zlata,
490  kdyby mi otevřena vrata,
bych vešel shlédnout, co je zač ten sbor, jejž Bůh sám chránit rač, ti ptáčci, co tam bývali a nadšeně tak zpívali
495  milostné reje, písně čilé,
rozkošné, dvorné, roztomilé.
Když zaslech jsem ty ptáky pět, já přemýšlet jsem začal hned, pomocí jakých úkladů 500  bych vejít moh v tu zahradu, však neviděl jsem nikde kout, jímž do ní moh bych proniknout,
36
37
	a nevěděl jsem, na mou víru,		na bradě hezký důlek jen.
	najdu-li cestu nebo škvíru,		Bělostná šíje v ladném celku
	kterou tam vlézt, či prolízku.	54°	úměrnou šířku má i délku,
	Sám byl jsem, nikdo nablízku,		vyrážku ani vřídek nemá:
	kdo by mi byl moh pokyn dát.		odsud až do Jeruzaléma
	Tam v rozpacích jsem zůstal stát,		nebylo ženy s šíjí hladší
	až jsem si řekl nakonec,		a jemnější a hmatu sladší.
5io	že tohle není možná věc	545	A ňadra měla jako sníh,
	a ani není důvodu,		ležící zlehka na větvích,
	by někde sad byl bez vchodu.		když právě čerstvě nasněžilo;
	I vykročil jsem bez průvodu		poprsí její hebké bylo,
	a obcházel jsem po obvodu		že ve všech zemích, 0 nichž vím,
5'5	zeď kolem sadu obehnanou,	550	nebylo panny s takovým.
	až nalezl jsem na ní stranou		Čelenku měla zlatem tkanou,
	jedinou branku, těsně zděnou,		doposud nikde nevídanou,
	malou a pevně uzamčenou.		že žádná děva po tu dobu
	Začal jsem tedy na ni bušit,		neměla takovouto zdobu.
520	když vchod jsem jinde nemoh tušit.	555	Výš na čelence svrchu čela
	Já několikrát zabouchal		věneček čerstvých růží měla.
	a vždy jsem potom naslouchal,		Zrcadlo v její ruce bylo,
	nejde-li někdo, když tak tluku.		a stuhy pestré zas až milo
	Ta branka byla z desek buku.		v kadeře měla vetkány.
525	Vtom otevřela už mi panna,	560	Vyšity krásně, bez hany,
	spanilá, dobře vychovaná.		rukávy měla s velkou pílí.
	Na hlavě měla plavé vlasy,		By ruce sejí nešpinily,
	tělo jak ptáče hebké asi,		nosila bílé rukavice.
	zářilo čelo jí tak jasně,		Šat z gentské látky měla sice,
530	klenuly se jí brvy krásně,	565	však na něm ještě lemování.
	mezi očima odstup řádný.		Hned věru poznat bylo na ní,
	Nos měla rovný, přímý, ladný		že na jiného nemyslela,
	a oči jako sokolí,		než v jakém rouchu by se skvěla
	že po nich toužil kdokoli.		jak zdobit se a šlechtit jen,
535	Dech měla čistý, libovonný,	570	čímž zaplněn byl její den.
	tvář bělounkou a bez úhony,		Ta věru měla dobré časy,
	ret malý skvostně vykrojen,		neb stále dbala jen své krásy
38
39
a o jedno jen péči měla: by nádherně se vystrájela.
575  Když odemkla mi takto vrátka ta dívka nad vše jiné sladká, já poděkoval slovy svými a zeptal sejí, poví-li mi, kdo je a jaké jméno její.
580  Odpověděla nejskromněji a nejevila žádnou chtivost, když pravila: „Jsem Zahálčivost, známa jsem podle toho jména. Jsem bohatá a mocná žena
585  a stále dobré časy mám, neb nic tak ráda nekonám, jak pohrávat si, těkat, plesat a strojit se a vlasy česat. Já přítelkyně jsem a milá
59°  dvorného druha Kratochvíla, jemužto sad ten náleží. Od saracénských pobřeží sem tyto stromy dovézt dal, když libosad ten zakládal.
595  A když pak stromy vzrostly v sady, tu zeď, již jste už viděl tady, zbudovat Kratochvil dal pevně a vymalovat na ni zevně postavy, jež tam znázorněny:
600  ne rozkošné a milé ženy, však bolestné a smutné spíš, jak jste je přece viděl již. By rozptýlil se, častokrát sem přichází v ten stinný sad,
605 jsa družinou svou provázen, jež s ním si žije v slastech jen.
Tam uvnitř asi je i nyní, kde potěšení mu to činí slavíky slyšet, drozdy taky
610  a ještě mnohé jiné ptáky.
Tam s přáteli se družně baví, je rozmarný a čile hravý, neb pěknějších míst k rozptýlení na celém světě věru není.
615  Vězte, že lidí, co by byli tak krásní a tak roztomilí, jak oni kolem pána toho, na zemi není příliš mnoho."
Tím Zahálčivost řekla dosti 620  a já ji výslech s pozorností.
Pak pravil jsem jí: „Vzácná paní, nemějte o tom pochyb ani, že když je sličný Kratochvil se svými lidmi těchto chvil 625  zde v sadě tom, to shromáždění zajisté proti tomu není, ať ještě dnes je navštívím. Tak se mi chce, neb dobře vím, že družina je toho pána 630  dvorně a v mravech vychována."
Pak bez dalšího rokování jsem brankou prošel kolem paní, a když jsem vkročil v onen sad, přešťasten byl jsem, byl jsem rád, 635  a věřte mi, že myslel jsem,
že jsem tam v ráji pozemském, tak slastná byla ona místa a žádoucí a zcela jistá, a tehdy se mi jevilo,
40
41
640 že v žádném ráji nebylo i krás i blaha pohromadě tolik, co v tomto libém sadě. Zpěvavých ptáků se až milo na těchto místech shromáždilo.
645  I slavíků tam vidět dost i strak i špačků pro radost; dále tam bylo v mnohém hejně i hrdliček i sýkor stejně, i vlaštovek i stehlíků
650 i skřivanů i střízlíků;
zas jinde hojně kalander, jež čilých zpěvů svých a her neměly věru nikdy dost; byl tam i kos, byl tam i drozd
655 a snažili se ze svých míst
přehlušit jiných ptáků hvizd. Papoušci byli tam i špačci, i ještě četní jiní ptáčci co ve stromech tam v háji sídlí
660 a šveholí a bijí křídly.
Tak čiperně se měli k světu ti ptáčci, o nichž mluví se tu, a jejich zpěv zněl slastně sluchu jak andělů zpěv z říše duchů.
665 Když uslyšel jsem jejich hlasy, já rozradostněn byl z té krásy, neb dosud nikdo z lidí všech nic mile tak znít nezaslech, až zdálo se, že to snad není
670  ani těch ptáků švitoření,
však že by se to v moři sirém přirovnat dalo k zpěvu sirén, jež právě pro své jasné hlasy
to zvučné jméno mají asi.
675  Tak zpívali tam tito ptáci, zpěváci byli to — a jací! —■ co zpěvem zahnat znali tísně. Když slyšel jsem ty jejich písně a viděl toho sadu zeleň,
680 já cítil jsem se rozveselen, až zdá se mi, že po ten den jsem nebyl tolik potěšen. To místo se vším, co tam bylo, mi rozkoš velkou působilo
685  a seznal jsem, že Zahálčivost mi teprv dala pravou živost, když přivedla mě v tento sad, že vděčně měl bych se k ní znát, když odemkla mi branku tady,
690  kterou jsem vešel do zahrady.
Teď čas už přišel, bych se snažil vám povědět, co jsem tam zažil: Nejdřív, jak žil tam Kratochvil a v společnosti jaké byl,
695  vám pěkně řeknu bez odkladu a povahu pak toho sadu vám vylíčím a vypovím. Nestačím na vše hned, to vím, však postupně jen, jak se říká,
700  ať nikdo mi nic nevytýká.
Ti ptáčci se tam bez rozdílu zvesela měli k svému dílu a tropili tam rozruch velký, když zpívali své dvorné znělky 705   ti jedni nahlas, druzí tiše. A tyto jejich zpěvy slyše,
42
43