Rutebeuf MANŽELSTVÍ
V roce svatého Vtělení, dnů osmero po zrození Ježíše, co znal trpké dni,
v tom roce šedesátém, kdy nahota je stromu šatem, já ubožačku jednu vzal jsem,
abych svou ruku dal jí. Teď hlupci za hlupce mě mají. Vždyť mohu tkát, však nit je v háji,
takže mám hodně práce. Srdci, jež chatrné už zdá se, Bůh nedal schopnost radovat se.
A není nikdo z lidí, kdo v trápení mém vlastní vidí, by nelitoval mojí bídy
a žalost neměl ze mě. Hnát koho do egyptské země znamená sužovat ho méně,
než já se soužím tady. Chci květ, a nesmím do zahrady. Kdo dbá jen na rozumné rady,
marní svůj čas i um. Byla má svatba nerozum? Vždyť nemám majetek ni dům.
A co je nejlepší, v domnění, že to potěší mé nepřátele nejhorší,
já vybral jsem si ženu, jež pramalou má pro mě cenu vzhledem k přesně stejnému věnu,
jako jsem přines já. K čemu je svatba taková, když chudáci jsou oba dva
a když ta žena není nakonec ani k potěšení? Pět křížků má co všechno jmění,
je vyschlá, samá žíla: ta nevěrná by sotva byla. Od dob, co Panna porodila,
svět sotva viděl asi
22
povedenější kopulaci. Teď žiju jenom pro legraci
a to mi málo hoví. Ptejte se, kdekdo vám to poví: špatně se daří Rutebeufovi
a tak je na tom zle, že v práci nemá košile. Ať všichni moji přátelé
se tou mou chudobou baví jak nejlíp dovedou. Stejně jen vděčnost pramalou
za tyhle zprávy sklidí. Strach nemám z úřadů a lidí. Věřím, že dobrý Bůh mě vidí,
žel hodně zdaleka. Tak se má bída načeká. Kdekdo mě jenom otlouká
jak Bůh to nejspíš chce. Nepřítel z toho těší se a přítel souží velice.
Všechno je pravda čistá. Jestli v svém hněvu Pán mstu
chystá.
ze mě má radost dozajista
jako z jistého cíle. Vždyť chodím stále bez košile. Nepoznám ale krušné chvíle :
zloděj nic neodnese. Kus dřeva doma nenajde se, takže se všechno zimou třese.
Mám dál jít v nářku svém? Nádobí dávno rozbil jsem a šťastné dny jsou za lesem.
Copak snad málo to je? Vždyť dokonce i zkáza Tróje není tak hrozná jak ta moje.
Ještě že zbývá mi Ave Maria k modlení. Ať prosí za mé spasení,
kdo nemá nikoho. Vděčnost mé duše stihne ho. Co nejdřív přijde půstu jho,
neb k jaru blížíme se. Ten čas, jak dobře víme přece, víc ryb než mléka nepřinese
mé ženě k užívání. Casu dost tedy k rozjímání i k půstu pro nejsladší Paní.
Ta má dost času má a záhy bývá znavena a na loži pak přijímá,
co mělo být a není. Tehdy po velkém utrpení přichází velké odměnění,
jak už to v světě bývá. Ví Bůh, jenž na všechno se dívá, že sňatek byl jen chudá skýva
s hubenou matrací. Mé ruce nejsou pro práci a nevím už, co počít si
s chudobou, jež mě sžírá. Můj dům se nikdy nezavírá, ač srdce mé se studem svírá
nad jeho prázdnou spíží, často ni těsto nemám v díži. Každý teď chápe bez obtíží,
proč s návratem čas dám si, byť domácí krb má své krásy. Toho, kdo mívá prázdné kapsy,
nečeká náruč vřelá.
V tom tedy bída má je celá, že nechci, by mě žena zřela
s prázdnýma rukama. Víte, v čem útěcha je má ?
V naději, kterou každý zná, kdo v zítřku svátek vidí.
Se svatým si mě pletou lidi a pohlédnout se na mě stydí
(to není žádná psina), neboť je strach a hrůza jímá. Ve městě si mě kdekdo všímá
a často vypráví se o kouscích mých, jimž žádný
v kráse
z ostatních kousků nerovná se,
jak obecně je známé. A že jich bylo požehnaně! Bůh nemá tolik zla v svém krámě,
co já jsem okusil.
Kdo Pánu život zasvětil, ať na rožni či v kole byl,
ten, tvrdím, v malé chvilce s trápením tady rozloučil se. Mně ale hoří bídy svíce
na věky bez přestání. I vznáším k Bohu toto přání: Kéž bolest, trápení a lkaní
se pokáním mým stane, bych mohl v jedno splynout
s Pánem a útěchu v něm nalézt. Amen.
RUTEBEUFOVA CHUDOBA
Jak začít věru lehké není, tolik mám látky k vyprávění, když o bídě své mluvit mám. Vy, jenž jste králem v naší zemi, pro Boha prosím, udělte mi z milosti dar, ať nestrádám! Já nemám majetek či krám, na milodar jsem odkázán, leč dlouho odmítán jsem všemi, ač jako chuďas jsem tu znám. Když odejel jste bůhví kam, já sytil se jen nadějemi.
Zlý čas a rodinka má milá, jež nezemřela a je čilá, od peněz, jmění pomohla mi. Dneska je jako vrána bílá člověk, jenž umí rozdávat. Každý si jen to svoje chrání. Po smrti příznivci jsou známí a vy, můj králi, za horami i s těmi, co dovedli dát. Odvedl jste je víru bránit v divoký Tunis, kde vy sami měli jste možná často hlad.
23
Když nepochodím u vás, pane, pak zlé se ještě horším stane: smrt už se hlásí jako host. Všecky svršky mám rozedrané, z očí hlad horečkou mi plane a nikdo nedá ani kost. Má postel jedna ubohost, mí společníci hlad a zlost, nemám kde složit šedé skráně. Sláma je pramizerný post, já užil si jí dost a dost, a přesto denně končím v slámě.
Můj králi, slyšte slova má: Už nemám ani na chleba! V Paříži vládne blahobyt a já si z něho nesmím vzít, vždyť odháněj mě od všeho! Vzpomínám Pavla svatého, který v mé mysli dávno žije. Ač „Otče" znám, „náš" cizí mi je, neb čas mě o vše připravil, takže jen prázdný dům mi zbyl. Mé Credo kredit sotva vzkřísí a vše, co mám, tu na mně visí.
Guillaume de Machaut PRO LÁSKU PRAVOU
Pro lásku pravou lásku svou ted velebím já před všemi, neb ukončila bolest zlou a zbavila mě trápení. Dala mi důkaz kouzelný,
když do očí má znejmilejší řekla mi:
Můj nejdražší.
Věc udělal bych šílenou, kdybych přátelství nevšední já neuzavřel s láskou tou,
již druhá sotva zastíní. Tak ode dneška po vše dny
mě utěší, že nejlepší z žen říká mi:
Můj nejdražší.
Je něžná s duší převzácnou, a pouze dobro žije v ní. Chci ji svou službou oddanou provázet do konce svých dní, neb pro mě vyznamenání
jenejvyšší, když moje paní řekne mi:
Můj nejdražší.
TAK DOKONALE, PŘÍTELI
Tak dokonale, příteli,
jsem se vám vzdala, že stačí, ať jste kdekoli,
jen chvíle malá, abych vás vyhledala, neb kde jste vy, je srdce mé. Kdyby se ta věc stala a chtěl mě jiný, řeknu — ne.
Mé zraky láskou planuly,
až láska stálá, která v mém křehkém srdci dlí,
si za cíl vzala váš zjev, jejž nevydala by za poklady převzácné. Kdyby se ta věc stala a chtěl mě jiný, řeknu — ne.
Svou touhu, něhu, pocely
jen vám jsem dala a v srdci vašem, přemilý,
je uschovala, by láska neustálá pojila pevně vás i mne. Kdyby se ta věc stala a chtěl mě jiný, řeknu — ne.
KDYŽ PANI CTNÉ
Když paní ctné se zaleskne ve zracích blesk, hned rozlije se v duši mé přesladký stesk.
Sny milostné vždy toho dne slaví svůj ples, když paní ctné
se zaleskne
ve zracích blesk.
Rty výsměšné pak ničí mne. Leč něhy lest hned zažene v hře půvabné přetěžký stesk. Když paní ctné se zaleskne ve zracích blesk, hned rozlije se v duši mé přesladký stesk.
JE JAKO LILIE
Je jako lilie, jak růže svěží a zářící jak rubín východní.
Té kráse vyrovná se jiná stěží, je jako lilie, jak růže svěží.
Mé srdce pokorné u nohou leží, jak věrný milenec po všechny dni. Je jako lilie, jak růže svěží a zářící jak rubín východní.
I KDYŽ JSTE
I když jste, pane, na mě zapomněl, já jsem vás nikdy falší neklamala.
Pevnější pouta vázala mě, žel,
i když jste, pane, na mě zapomněl.
Já nezapomenu, ač bystě chtěl, protože moje láska není malá. I když jste, pane, na mě zapomněl, já jsem vás nikdy falší neklamala.
24
25