[8] [9] mohou mít, jako v případě článku Foucaultova, formu komentu- ROLAND BARTHES jící literární kritiky, přece jen nastolují obecnou problematiku , . ^ lt ,, , t . , t \ , fi , • r t - ; Uvod do strukturami vztahu mezi slovem, skutečnosti a hkci, mezi tunkci, tvarem .• ,, , » , _, i , , , i i. . i , - ví , analýzy vypraveni a významem a svým tazanim otevírají štrukturalistické myslení novým horizontům. Šíře záběru — od sémiotiky a naratologie po strukturální antropologii a filozofii — ilustruje myšlenkovou a metodologie- t kou rozprostřenost, jíž francouzské prostředí Strukturalismus obohatilo. Vyprávění o světe je nespočetné množství. Především je tu podivuhodná pestrost žánrů, které samy jsou rozděleny mezi různé substance, jako by každá z nich byla člověku dobrá k tomu, aby jí svěřil své vyprávění: qositelem vyprávění může být artikulovaný jazyk v ústní nebo psané podobě, obraz statický nebo pohyblivý, gesto nebo uspořádaná směs všech dohromady; je přítomno v mýtu, legendě, bajce, povídce, novele, epopeji, historii, tragédii, dramatu, komedii, pantomimě, v malovaném obraze (připomeňme si Carpacciovu Svatou Uršulu), vitráži, filmu, obrázkových seriálech, novinových zprávách, rozhovoru. Navíc v tomto téměř nekonečném množství forem je vyprávění přítomno ve všech obdobích, na všech místech, ve všech společnostech; vyprávění se rodí se samým počátkem dějin lidstva; není a nikde nebyla žádná lidská pospolitost bez vyprávění; všechny třídy, všechny lidské skupiny mají svá vyprávění, a ta jsou velmi často přijímána lidmi odlišného, či dokonce protichůdného vzdělání:1^ vyprávění pranic nezáleží na dobré či špatné literatuře: je mezinárodní, nadčasové, transkulturní, vyprávění je prostě zde jako sám život. Měla by takováto univerzálnost vyprávění vést k závěru, že jde o něco bezvýznamného? Je do té míry obecné, že o něm není co říci, že je možné jen skromně popsat některé z jeho zvláštních odrůd, jak to někdy dělá literární historie? Avšak jak máme všechny tyto odrůdy zvládnout, na čem máme založit své 1) Je třeba připomenout, že to není případ ani poezie, ani eseje: ty jsou závislé na kulturní úrovni vnímatelů. [10] právo rozlišovat je, rozpoznávat je? Jak postavit proti sobě román a novelu, povídku a mýtus, drama a tragédii (už se to dělalo tisíckrát) a neodvolávat se přitom na nějaký společný model? Tento model je zahrnut v každé promluvě o této nej zvláštnější a nejstarší ze všech vyprávěčských forem. Je tedy oprávněné, že se vůbec nezříkáme ctižádosti hovořit o vyprávění pod záminkou, že jde o jev univerzální, a že se naopak pravidelně (od dob Aristotelových) zabýváme narativní formou; je normální, že rodící se Strukturalismus činí z této formy jeden-z prvních předmětů svého zájmu: což mu vždy nejde o to ovládnout nekonečné množství promluv tím, že se podaří popsat „jazyk", z něhož vyšly a z něhož je možné je vytvářet? Před nekonečným množstvím vyprávění, před množstvím hledisek, z nichž je možné o nich mluvit (historické, psychologické, sociologické, etnologické, estetické atd.), je analytik přibližně ve stejné situaci, jako byl Saussure před různorodostí jazyka, když usiloval o to odvodit ze zdánlivé anarchie sdělení třídicí princip a ohnisko popisu. Abychom zůstali u současnosti, pak ruští formalisté, Propp, Lé-vi-Strauss nás naučili vymezit následující dilema: ^ipsáwěníafe^' 1 bttcř pgostéitlachání o událostech, v tom případě ,o není multemé ,jrnlavic p m«e •> 'dkazem,jia uměni^^a^árií nebp génia vypxayiěpj va-(autor-ova)*-J- na všechny mýtickrpodoby-riáhody —t2^j6tebbfe v jelio^aklačfépoclobně jako v případe-jiných vyprávění nějaká1' jštruktura přístupna analýze, třebaže k jejímu popisu je zapotřebí @S§ÍIÍJSéi£BÍSt^le totiž celá propast mezi i tou nesložitější nahodilostí a tou nejprostší kombinatorikou a nikdo nemůže kombinovat (produkovat) vyprávění a nevycházet přitom z implicitního systému jednotek a pravidel. Kde tedy hledat strukturu vyprávění? Patrně ve vyprávěních. Ve ohclR Mnoho komentátorů, kteří připouštějí existenci narativní struktury, se nedokáže zříci odvozování literární analýzy od modelu experimentálních věd: neohroženě žájlajLaby^sejria vy-pray^níujr^^^metodaastě induktivní a abj'S^^čam^rozbo- nos^^od^^^ď^^^^^^^^^^^^^^^^^^c^^^Tento 2) Existuje samozřejmě vypravěčovo „umění": je to schopnost vytvářet vyprávění (sdělení) z určité struktury (kódu); toto umění odpovídá pojmu performance u Chomského a je na hony vzdáleno autorovu géniu pojatému romanticky jako osobní, stěží vysvětlitelné tajemství. j" pohled zdravého rozumu je utopií. Ani lingvistice, která má ke I zvládnutí jen nějaké tři tisíce jazyků, se takový postup nedaří; a tak .; se rozvážně stala deduktivní, a ostatně právě od toho okamžiku se ustavila, začala postupovat vpřed obřími kroky a dokázala dokonce předvídat jevy, které dosud nebyly ani objeveny. 9 A co bychom pak měli říci o analýzejiaratřraí, před níž stojí miliony vyprávění? >, mioenč odbuzena pd^tupů^dedukuvnímu; ne|dříve musí tvořit hypotetický popisný^modě]^(který američtí lingvisté nazýva- * Jí ^teonf^TcSJÍ tohoto'modelu- pak ^sestupovat krok za krokenj? * k drjuhům^těřéše současně na něm'budou podílet a od neho "se' ,'Szdalovat^lpouze%a úrovni těchto shočl a odchylek postihne ana^ äýza vybavená tímto jedinečným popisným ňastrojern pluralitu vjj? ' plŽvenCjejich historickou, zeměpisnou a kulturní ro'zmamtoífc^ i Abychom mohli popsat a utřídit nekonečné množství vyprávě- ní, potřebujeme „teorii" (ve zmíněném pragmatickém významu), což znamená nejprve ji hledat a načrtnout. Vypracování takovéto teorie může velice usnadnit, jestliže se od začátku podřídíme i modelu, který jí poskytne základní pojmy a základní principy. V dnešním stavu bádání připadá jako rozumné5) nabídnout coby I základní model strukturní analýzy samotnou lingvistiku. I. JAZYK VYPRÁVĚNÍ 1. Nad větou Je známo, že lingvistika se zastavuje u věty: je to poslední jednotka, o níž se domnívá, že má právo se jí zabývat; věta, která je řád, a nikoliv sled, se skutečně nemůže redukovat na sumu slov, ze i 3) Viz např. případ hetitského a, které předpokládal Saussure a které ; bylo skutečně objeveno až o padesát let později: E. Benveniste, ; Problěmes de linguistique generále, Paris, Gallimard 1966, s. 35. 4) Připomeňme současnou situaci ligvistického popisu: J,Lingvistická struktura je vždy relativní nejen ve vztahu k údajům získaným z korpusu, ale také ve vztahu ke gramatické teorii, která tyto údaje popisuje" (E. Bach, An introduction to transformational grammars, New York 1964, s. 29). Nebo u Eenvenista (cit. dílo, s. 119): „...Bylo ověřeno, že jazyk má být popsán jako formální struktura, avšak že í tento popis předběžně vyžaduje ustavení odpovídajících postupů a kritérií a že všeobecně vzato povaha předmětu není oddělitelná od metody schopné ho definovat." •' 5) Avšak nikoliv nezbytné (viz příspěvek Cl. Bremonda, spíše logický než lingvistický). [12] kterých se skládá, a tím vytváří původní jednotku, kdežto výpověď není nic jiného než sled vět, ze kterých se skládá:.;iz hlediska lingvistického není v diskursu nic, co by nebylo ve větě: „Věta," říká Martinet, „je nejmenší segment, který dokonale a úplně představuje diskurs."6^ Lingvistika by si tedy neměla stanovovat za předmět svého zkoumání to, co stojí nad větou, protože nad ní jsou vždy zase jen věty: když botanik popsal květinu, nemůže se zabývat popisem kytice. A přece, je zřejmé, že samotný diskurs (jako soubor vět) je uspořádán a že právě svou uspořádaností se jeví jako sdělení jiného jazyka, vyššího, než je jazyk lingvistů: *-> diskurs má své jednotky, svá pravidla, svou „gramatiku": jako projev nadvětný, a třebaže složen výhradně z vět, diskurs se musí přirozeně stát předmětem nějaké jiné lingvistiky. Tato lingvistika diskursu nesla dlouho slavný název: rétorika; avšak v důsledku jakési historické souhry okolností rétorika se minula s krásnou literaturou, a protože ta se oddělila od lingvistiky, bylo třeba vrátit se v nedávné době k tomuto problému znovu: nová lingvistika diskursu se ještě nerozvinula,t ale je alespoň požadována, a to i samými lingvisty.*) Tato skutečnost není bezvýznamná: třebaže tvoří objekt autonomní, diskurs musí být studován právě z hlediska lingvistiky; je-li třeba stanovit pracovní hypotézu pro analýzu, jejíž úkol je nesmírný a materiál nekonečný, bude nejrozumnější postulovat vztah homologie mezi větou a diskursem v té míře, že stejné formální uspořádání pravděpodobně řídí všechny sémio-tické systémy, ať už je jejich materiál á rozsah jakýkoliv: podle toho by diskurs byl veliká „věta" (jejímiž jednotkami nemusí nutně být věty), podobně jako věta je jistý specifický malý „diskurs". Tato hypotéza je v naprostém souladu s některými tvrzeními současné antropologie: Jakobson a Lévi-Strauss upozornili na to, že lidé se mohou definovat svou schopností vytvářet sekundární systémy, „multiplikátory" (nástroje sloužící k výrobě jiných nástro- 6) „Úvahy o větě", in: Language and Society (Mélanges Jansen), Kodaň 1961, s. 113. 7) Je samozřejmé, jak podotkl Jakobson, že mezi větou a tím, co je nad ní, jsou přechody:nápříklaď koordinace může jít dále než věta. 8) Viz zejména Benveniste, cit. dílo, kap. X. — Z. S. Harris, .Analýza diskursu", in: Language 28, 1952, s. 1-30. — N. Ruwet, „Strukturální analýza jedné francouzské básně", in: Linguístics, 3, 1964, s. 62-83. jů, dvojí artikulace v jazyce, tabuizace incestu umožňující množení rodin), a sovětský lingvista Ivanov předpokládá, že umělé jazyky mohly být osvojeny teprve po jazyce přirozeném: protože pro člověka je důležitá možnost využívat více významových systémů, jazyk přirozený slouží k vytváření jazyků umělých. Máme tedy právo předpokládat mezi větou a diskursem vztah „sekundární", který budeme nazývat homologií, abychom respektovali čistě formální ráz těchto vztahů. Obecný jazyk vyprávění je zřejmě jen jeden z těch, které má lingvistika diskursu k dispozici,9? a spadá tudíž do hypotézy ho-mologické: z hlediska strukturálního má vyprávění povahu věty. Přitom se nikdy nemůže redukovat na množinu vět: vyprávění je veliká věta, podobně jako každá vypovídací věta je v jistém smyslu náčrtem malého příběhu. Třebaže se ve vyprávění uplatňují vlastní signifikanty (často velmi složité), ve skutečnosti v něm nacházíme v rozšířené a přetvořené podobě hlavní slovesné kategorie: časy, vidy,-způsoby, osoby; navíc samotné „subjekty", které stojí proti slovesným predikátům, se neustále podřizují větnému modelu: aktantní typologie navržená A. J. Greimasem10) shledává v množství postav vyprávění základní funkce gramatické analýzy. Homologie, kterou zde naznačujeme, nemá jen hodnotu heuristickou: zahrnuje identitu jazyka a literatury (do té míry, v jaké je jazyk výsadním nositelem vyprávění): není už téměř možné chápat literaturu jako umění, které by se zříkalo jakéhokoliv vztahu s jazykem od toho okamžiku, kdy ho bude užívat k vyjádření ideje, vášně nebo krásy: jazyk neustále doprovází diskurs a nastavuje mu zrcadlo své vlastní struktury: což literatura zejména dnes nevytváří jazyk už ze samých podmínek jazyka? 9) Jedním z úkolů ligvistiky diskursu by měla být právě typologizace diskursu. Předběžně lze rozeznávat tři základní typy diskursu: metonymický (vypravování), metaforický (lyrická poezie, diskurs vědecký), entymematícký (diskurs intelektuální). 10) Viz dále, III, 1. 11) Zde je třeba připomenout tuto Mallarméovu domněnku vyslovenou v okamžiku, kdy naznačoval svou představu o působení lingvistiky: „Jazyk byl pro něho nástrojem fikce: půjde cestou jazykové metody (stanoví ji). Jazyk se sám reflektuje. Nakonec mu připadá, že fikce je vlastní prostředek lidského ducha — právě ona využívá celé této metody a člověk se omezuje na vůli." (Oeuvres complětee, Paris, Gallimard, s. 851) Připomeňme, že pro Mallarméa platí: „fikce nebo poezie" (tamtéž, s. 335). [14] [15] 2. Významové úrovně Od počátků nabízí lingvistika strukturální analýze vyprávění rozhodující pojem, protože si ihned uvědomuje, co je v každém systému významů podstatné, totiž jeho uspořádání: tím umožnila stanovit, že vyprávění není prostá suma vět, a současně utřídit nesmírné množství prvků, které vstupují do kompozice vyprávění. Tím pojmem jeúroveň popisu}^ jak známo, věta může být lingvisticky popsána na různých úrovních (fonetické, fonologické, gramatické, kontextové); tyto úrovně jsou navzájem ve vztazích hierarchických: každá má sice své vlastní jednotky a své vlastní vztahy závazné pro každý sa-mostaný popis zvlášť, avšak žádná sama o sobě nemůže produkovat význairi: každá jednotka, která náleží k některé úrovni, nabývá významu jen tehdy, může-li se integrovat na úroveň vyšší: foném je dokonale popsatelný, avšak sám o sobě neznamená nic; podílí se na významu jen tehdy, je-li integrován do slova; a slovo samo se zase musí integrovat do věty.13) Teorie úrovní (jak ji vyslovil Benveniste) nabízí dva typy vztahů: /distribuční (pokud jsou vztahy situovány do stejné úrovně) a integrační (pokud přecházejí ž jedné úrovně do druhé). Z toho vyplývá, že k uvědomění si významu nestačí vztahy distribuční. Abychom mohli provádět :s,tcukturní.,analýzu, musímene úrovní a ty pak situovat do hierarchické (integrační) perspektivy. Úrovně jsou jisté operace^ Je tedy normální, že chce-íi lingvistika postoupit vpřed, má tendenci rozmnožovat jejich počet. Analýza diskursu může zatím pracovat jen na úrovních základních. Rétorika podle svého přiřkla diskursu nejméně dvě popisné úrovně: dispositio a elocutio}^ V současné době Lévi-Strauss ve své 12) „Ligvistické popisy nejsou nikdy jednomocné. Popis není přesný nebo falešný, je lepší nebo horší, více či méně užitečný:" (J. K. Halliday, „Lingvistika obecná a aplikovaná", in: Etudes de linguistique áppli-quěe, 1, 1962, s. 12.) 13) Roviny integrace stanovila Pražská škola (viz J. Vachek, A Prague Shool Reader in Linguisties, Indiána Univ. Press 1964, s. 468) a po ní byly přejaty mnoha lingvisty. Podle mého názoru najjasněji je popsal Benveniste (cit. dílo, kap. X). 14) „Řečeno slovy poněkud nejasnými, rovina může být považována za systém symbolů, pravidel atd., jichž musíme použít pro vyslovení významů." (E. Bach, cit. dílo, s. 57-58.) 15) Třetí součást rétoriky inventio se netýkala jazyka: týkala se věci, nikoliv slov. analýze struktury mýtu již upřesnil, že stavební prvky mýtu (my-témy) nabývají významu jen proto, že jsou uspořádány do trsů a že tyto trsy se navzájem kombinují;16^ a T. Todorov přejal rozdělení ruských formalistů a navrhuje pracovat na dvou velikých úrovních, které se dále člení; příběh (historie, obsah), který zahrnuje logiku děje a „syntax" postav, a diskurs, který zahrnuje čas, aspekty a vidy vyprávění.17) Ať už navrhneme jakýkoliv počet úrovní a ať už je definujeme jakkoliv, není pochyb o tom, že vyprávění je hierarchií instancí. Porozumět vyprávění, to neznamená jen sledovat rozvíjení příběhu, to znamená také v něm rozpoznat jednotlivá „poschodí", promítat horizontální vazby vyprávěcí linie na předpokládanou osu vertikální; číst (poslouchat) vyprávění, to neznamená pouze postupovat od slova ke slovu, to znamená také přecházet z jedné úrovně do druhé. Dovolte mi i uvést pro objasnění jeden příběh: v „Ukradeném dopise" podal Poe pronikavý rozbor neúspěchu policejního prefekta, který nebyl ! schopen najít dopis: jeho vyšetřování bylo dokonalé, jak prohlá- I sil, bylo „v okruhu jeho odbornosti" — prefekt nevynechal žádné místo, naprosto „uspokojil" úroveň „prohledávání". Avšak k nalezení dopisu, který byl chráněn samozřejmostí svého úkrytu, bylo třeba přejít na úroveň jinou, nahradit pohled policisty pohledem toho, kdo ukrývá. Podobně „prohledávání" souboru horizontálních narativních vztahů nestačí: aby bylo účinné, musí být směrováno také „vertikálně"; význam není „na konci vyprávění", prochází jím napříč, je stejně očividný jako „Ukradený dopis", j avšak podobně jako on uniká každému jednosměrnému zkoumání, r Bude třeba ještě projít mnohým tápáním, než získáme jistotu j o úrovních vyprávění. Ty, které zde budou nabídnuty, představu- ! jí jen prozatímní podobu a jejich prospěšnost je téměř výlučně j didaktická: umožní situovat a uspořádat problémy, a doufáme, že j nebudou v rozporu s těmi analýzami, které už byly provedeny.18^ j Ve výpravném díle navrhujeme rozeznávat tři popisné úrovne: j úroveň ,junkctl (ve významu, který toto slovo má u Proppa a Bre- monda), úroveň „akcť" (ve významu, které toto slovo má u Grei-mase, když mluví o postavách jako o aktantech) a úroveň „naracŕ 16) Cl. Lévi-Strauss, Anthropologie structurale, Paris, Plön 1958 a 1974. 17) Viz dále v této publikaci T. Todorov, „Kategorie literárního vyprávění", s. 142-179. 18) V tomto Úvodu jsem se snažil co nejméně zasahovat do probíhajících '] ; výzkumů. [16] [17] (která odpovídá zhruba „diskursu" u Todorova). Připomeňme si, žeitytotři úrovně jsou navzájem propojeny na způsob postupné integrace: funkce má smysl jen tím, že vstupuje do obecného jednání aktantu; a toto jednání samo zase nabývá vlastního smyslu tím, že je vyprávěno,: svěřeno diskursu, který má svůj vlastní kód. II. FUNKCE 1. Vymezení jednotek Protože každý systém je kombinací jednotek, jejichž třídění je známo, je třeba nejdříve vyprávění rozčlenit a určit segmenty narativ-ního diskursu, aby je bylo možno rozdělit do malého počtu tříd; jednoduše řečeno, je třeba definovat nejmenší narativní jednotky. V integrační perspektivě, tak jak zde byla definována, se analýza nemůže spokojit s čistě distribuční definicí jednotek: je třeba, aby od počátku byl kritériem jednotek význam — zde má svůj původ název „funkce", který byl ihned těmto jednotkám dán. Od ruských formalistů19) se za jednotku považuje každý segment příběhu, který je krajním členem relace. Duší každé funkce je, abychom tak řekli, její zárodek, což umožňuje oplodnit vyprávění prvkem, který uzraje později, na téže úrovni nebo í jinde, na úrovni jiné: jestliže nám' v Prosté,m srdci Flaubert na jednom místě sděluje, aniž by na to kladl nějaký zvláštní důraz, že dcery pod-prefekta z Pont-1'Évěque mají papouška, pak je to proto, že tento papoušek sehraje později velice významnou roli v životě Félicitině: sdělení tohoto detailu (ať už je jeho lingvistická forma jakákoli) tedy tvoří funkci neboli vyprávěcí jednotku. Je všechno ve vyprávění funkční? Má všechno až do toho nej-menšího detailu svůj význam? Může být celé vyprávění rozčleněno na funkční jednotky? Za chvíli uvidíme, že existuje nepochybně 19) Viz zejména Tomaševskij, „Tematika" (in: Teorija literatury, 1925, český překlad Teorie literatury, Praha, Lidové nakladatelství 1970). — O něco později Própp? definoval funkci jako Jednání postavy definované z hlediska jeho významu pro rozvoj pohádky jako celku" (Morfologie pohádky). Ještě se setkáváme s definicí T. Todorova — „Význam (nebo funce) některého prvku díla je jeho možnost vstupovat do vztahu s jinými prvky téhož díla a s tímto dílem celým" —, as výkladem A. J. Greimase, který dospívá k definici jednotky na základě jejích vztahů paradigmatických, avšak také jejích míst uvnitř jednotky syntagmatické, k níž patří. několik typů funkcí, neboť existuje několik typů vztahů. Stále však platí, že vyprávění je tvořeno pouze funkcemi: všechno v něm na různých úrovních má svůj význam. To není věc umění (z hlediska vypravěčova), je to věc struktury: na úrovni diskursu to, co je zaznamenáno, má už svou povahou význam: i kdyby některý detail vypadal jako naprosto bezvýznamný a vzpouzel se jakékoliv funkci, zůstane mu nakonec význam absurdna nebo ne-. užitečnosti: buď má všechno svůj význam, nebo ho nemá vůbec nic. Jinými slovy bychom'mohli říci, že umění nezná šum (v informačním významu slova):^ je to systém čistý, nikdy v něm neexistuje žádný zbloudilý prvek,21) ať již nit, která ho spojuje s některou úrovní příběhu, je sebedelší, sebevolnější, sebetenčí.22^ í Z hlediska lingvistického je funkce zřejmě jednotkou obsahovou: právě „tq, co chce říci", činí z výpovědi funkční jednotku,23^ nikoliv způsob, jakým je to řečeno. Toto základní označované (sig-nifikát) může mít různé označující (signifikant), často umně promyšlené: jestliže se mi sděluje (v Goldfingerovt), že James Bond spatřil muže asi padesátiletého atd., tato informace zahrnuje současně dvě funkce odlišné naléhavosti: na jedné straně se vek postavy přiřazuje k jistému portrétu (jehož „užitečnost" pro zbytek příběhu není nulová, ale rozptýlená, pozdržená), na straně druhé bezprostřední označované (signifikát) výpovědi tkví v tom, že Bond nezná svého budoucího protihráče: jednotka tedy zahrnuje velmi silný vztah (otevření hrozby a nutnost identifikace). 20) Právě v tomto smyslu umění není „život", který zná pouze komunikace „neprůhledné". „Neprůhlednost" (to znamená to, zač není vidět) může v umění existovat, avšak v tom případě jde o prvek zakódovaný (např. u Watteaua); a to ještě takovouto „neprůhlednost" psaný kód nezná: písmo je osudově jasné. 21) Alespoň v literatuře, kde volnost zápisu (v důsledku abstraktního rázu artikulovaného jazyka) s sebou nese odpovědnost mnohem silnější než v uměních „analogických", jakým je například film. 22) Funkčnost vyprávěcí jednotky je víceméně bezprostřední (tedy patrná) podle úrovně, v níž funguje: jestliže jsou jednotky rozmístěny na téže úrovni (například při zvyšování napětí), funkčnost je velmi citelná; je citelná mnohem méně tehdy, jestliže funkčnost je naplněna na úrovni vypravěčské: moderní text, který má nepatrný význam na úrovni anektody, nabývá silného významu jen na úrovni psaní. 23) ,,Syntaktické jednotky(řádu vyššího, než je věta) jsou ve skutečnosti jednotky obsahové" (A. J. Greimas, Cours de sémantique structurale, cyklostylovaný text, VI, s. 5). — Význam funkční roviny tedy tvoří součást obecné sémantiky. [18] i! -,- |ij Äbýčhohi sttnävili zákiadnínarativnf jednotkyrnesmíme tedy ni- kdy ztrácet ze zřetele funkční ráz zkoumaných segmentů a na- ! opak předem připustit, že se nebudou nutně shodovat s forma- i mi, které tradičně rozlisujeme v různých částech narativního diskursu (děje, jevy, odstavce, dialogy, vnitřní monology atd.), | a vůbec už ne s kategoriemi „psychologickými" (jednání, city, zá- M měry, motivace, rozumné chování postav). i I Podobně narativní jednotky budou svou podstatou nezávislé na í l jednotkách jazykových, protože „jazyk" vyprávění není jazykem ar- ,í j tikulované řeči — třebaže ta je často jeho nositelkou; zajisté se mo í hou shodovat, avšak jen příležitostně, nikoliv systematicky; funkce budou vyjádřeny někdy jednotkami vyššími, než je věta (od trsů různě dlouhých vět až po dílo jako celek), jindy nižšími (syntagma- ; tem, slovem a dokonce uvnitř slova pouze několika jeho prvky).2^ jí Když se nám sděluje, že Bond měl službu ve své pracovně tajných sužeb, že zazvonil telefon a on že zvedl jedno ze čtyř sluchátek, pak ; moném čtyři sám o sobě tvoří funkční jednotku, neboli odkazuje '• k pojmu nezbytnému pro celek příběhu (představě vyspělé admi- j nistrativní techniky); ve skutečnosti narativní jednotkou zde ne- l| ní jednotka jazyková (slovo), ale jenom její hodnota konotační | (z hlediska jazykového slovo Ičtyřil nikdy neznamená „čtyři"'). To |! vysvětluje, proč některé funkční jednotky mohou stát pod větou f I a přitom stále patřit k diskursu: nepřesahují totiž větu, pod níž f stojí z hlediska čistě materiálního, ale úroveň denotace, která f stejně jako věta spadá do lingvistiky ve vlastním smyslu slova. 2. Třídy jednotek | Tyto funkční jednotky je třeba rozdělit do malého počtu formálních tříd. Chceme-li tyto třídy stanovit a přitom se neuchylovat k substanci obsahové (například psychologické), musíme opět | přihlížet k různým významovým úrovním: některým jednotkám odpovídají jednotky téže úrovně, a naopak najít korelát u jiných \ je možno jen tehdy, přejdeme-li na úroveň jinou. Z toho vyplýva- i jí hned od začátku dvě veliké třídy funkcí: distribuční a integrační. § 24) „Nemůžeme vycházet ze slova jako nedělitelného prvku literárního j umění, považovat je za cihlu, z níž se staví budova. Dá se rozložit na \ .slovní prvky1 mnohem menší." (J. Tyňanov, citován T. Todorovem v Langages, 6, s. 18.) [19] První odpovídají funkcím Proppovým tak, jak je později převzal především Bremond: my je však budeme chápat mnohem podrobněji než tito autoři: právě jim vyhradíme název „funkce" (třebaže ostatní jednotky jsou také funkční). Jejich klasický model známe už od analýz Tomaševského: koupě revolveru nachází svůj korelát v okamžiku, kdy je ho použito (a jestliže se ho nepoužije, tento zápis se měnivé znak nahodilosti); zvednutí telefonního sluchátka má svůj korelát v okamžiku, kdy je znovu zavěšeno; objevení papouška ve Félicitině domě má korelát v epizodě vycpávání, v obdivu atd. Druhá velká třída prvků povahy integrační zahrnuje všechny „indicie? (v nejširším smyslu toho slova);55) v tomto případě jednotka neodkazuje k nějakému ději doplňujícímu nebo důsledkovému, ale k pojmu více či méně rozptýlenému, který je pro příběh nicméně nutný: jde o indicie povahotvor-né týkající se postav, informace o jejích identitě, záznamy o „atmosféře" atd. Vztah jednotky a jejího korelátu není tedy distribuční (často se několik indicií vztahuje k témuž označovanému a pořadí, v němž vstupují do diskursu, není nezbytně relevantní), ale integrační: Abychom pochopili, „k čemu slouží indicie", je třeba postoupit na úroveň vyšší (jednání postav nebo vyprávění), neboť teprve tam se indicie naplňuje: administrativní moc, která stojí za Bondem a je vyjádřena počtem jeho telefonních přístrojů, není žádným důsledkem sledu jednání, do nichž Bond vstupuje, když přijímá vzkaz: indicie nabývá svého významu pouze na úrovni obecné typologie aktantů (Bond stojí na straně pořádku). Díky takříkajíc vertikální povaze svých vztahů jsou indicie jednotkami skutečně sémantickými, neboť na rozdíl od „funkcí" ve vlastním slova smyslu odkazují k označovanému (signifikátu), nikoliv k „operaci". Potvrzení indicií se děje „na vyšší úrovni", někdy je dokonce virtuální, mimo vyslovené syntagma („charakter" postavy nemusí být vždycky pojmenován, avšak přitom může být neustále zaznamenáván), je to tedy potvrzení paradigmatické. Sankce funkcí je naopak vždy jen o něco „dále", je to sankce syntagmatická.26) Funkce a indicie tedy zahrnují 25) Tato i následující označení mohou být chápána jen jako prozatímní. 26) To nebrání, aby koneckonců syntagmatické rozložení funkcí nemohlo obsáhnout v případě funkcí oddělených i vztahy paradigmatické, jak se to již od dob Lévi-Strausse a Greimase připouští. [20] i i [21] i jiné klasické rozdělení: funkce předpokládají vztahy metony-mické, indicie vztahy metaforické; jedny odpovídají funkčnosti jednání, druhé funkčnosti bytí.27-* Tyto dvě veliké třídy jednotek, funkce a indicie, by již měly umožnit jistou klasifikaci vyprávění: Některá jsou silně funkční (nápř. lidové pohádky) a proti nim jiná jsou silně indiciální (např. „psychologické" romány): mezi těmito póly je pak celá řada forem přechodných v závislosti na dějinách, společnosti, žánru. To však není všechno: v každé z těchto dvou velikých tříd je možno ihned stanovit dvě podtřídy vyprávěcích jednotek. Začneme-li u funkcí, pak všechny tyto jednotky nemají stejnou ^důležitost?; jsou mezi nimi takové, které tvoří skutečnou osu Vyprávění (nebo jeho části), jsou jiné, které jen „vyplňují" vyprávěcí prostor mezi funkcemi-osamí: nazývejme ty první funkce základní'(nebo jádra] a ty druhé vzhledem k jejich doplňující povaze katalyzátory. Aby některá funkce byla základní, stačí, aby akce, ke které odkazuje, otevírala (nebo udržovala či uzavírala) nějakou alternativu pro další průběh děje, zkrátka aby otevírala nebo uzavírala nějakou nejistotu, jestliže na některém místě vyprávění zazvoní telefon, je stejně možné, že někdo zvedne sluchátko či nezvedne, což zajisté povede příběh dvěma odlišnými směry. Naopak mezi dvě základní funkce je vždy možno vsunout vedlejší zápisy, které se soustřeďují kolem toho či onoho jádra a přitom neruší jeho alternativní povahu: prostor, který odděluje zazvonil telefon a Bond zvedl sluchátko, může být vyplněn množstvím drobných dějů nebo popisů: Bond přistoupil ke stolu, zvedl sluchátko, odložil cigaretu atd. Tyto'katalyzátory zůstávají funkčními, pokud vstupují do vztahů s jádrem, avšak jejich funkčnost je zeslabená, jednosměr-. ná, parazitní: to vše proto, že jde o funkčnost čistě chronologickou (popisuje se to, co odděluje od sebe dva okamžiky příběhu), zatímco do pouta, které spojuje dvě funkce základní, vstupuje funkčnost dvojí, současně chronologická i logická: katalyzátory jsou jednotky pouze postupné, kdežto funkce základní jsou současně postupné a důsledkové. Zdá se, že podnětem narativní činnosti je skutečně právě tato směs posloupnosti a důsledku, 27) Funkce nemůžeme redukovat na akce (verba) a indicie na vlastnosti (adjektiva): jsou jednání, která mají význam indicií, protože to jsou „znaky" povahy, atmosféry atd. protože to,■-co-následuje později, je ve vyprávění chápáno jako důsledek toho, co předchází. V tomto případe by vyprávění bylo soustavným uplatňováním logického omylu, který scholastika odsoudila rčením post hoc, ergopropterhoc (po tom, tedy vlastně kvůli tomu), což by docela dobře mohlo být heslem osudu, jehož je vyprávění vlastně jenom „jazykem": a právě toto „rozbití" logiky a časovosti je kostrou základních funkcí, která je uskutečňuje. Na první pohled tyto funkce mohou být docela bezvýznamné, tvoří je nikoliv podívaná (význam, rozsah, malá četnost nebo síla vysloveného děje), nýbrž dalo by se říci riziko: základní funkce jsou rizikové okamžiky vyprávění. Mezi těmito body volby, mezi těmito „dispečery" mají katalyzátory pro sebe pásma bezpečí, odpočinku, pohodlí; toto pohodlí však není neužitečné: je třeba znovu opakovat, že z hlediska příběhu může mít katalyzátor funkci slabou, ale nikoliv nulovou: i kdyby byl (vzhledem k jádru) čistě redundantní, přece jen by se podílel na ekonomice sdělení. Avšak to není ten případ: i záznam zdánlivé nadbytečný má vždy funkci diskursní: zrychluje, zpomaluje, oživuje diskurs, shrnuje, předjímá, někdy dokonce svádí ze správné cesty. ^ Protože to, co je zanamenáno, vždy připadá jako zaznamenání hodno, katalyzátor neustále vyvolává sémantické napětí diskursu, jako by stále říkal: byl zde, bude zde nějaký význam. Trvalou funkcí katalyzátoru je tedy v každém případě funkce fatická (po-užijeme-li termínu Jakobsonova): udržuje kontakt mezi „vypravěčem" a „adresátem". Můžeme říci, že nelze odstranit některé jádro a nenarušit příběh, avšak že nemůžeme odstranit ani některý katalyzátor a nenarušit tím diskurs. Pokud jde o druhou velikou třídu vyprávěcích jednotek (indicie), třídu integrativní, jednotky, které do ní patří, spojuje to, že mohou být naplněny (doplněny) pouze na úrovni postav nebo vyprávění: spadají tedy do relace parametrické^ jejíž druhý, implicitní protějšek je souvislý, zahrnuje epizodu, postavu nebo celek díla. Nicméně je možné mezi nimi rozlišovat indicie ve vlastním slova smyslu, odkazuj U cí k povaze, k citu, k atmosféře (např. podezírání), k filozofii, 28) Valéry mluvil o „znacích odkladných". Velmi často těchto „zavádějících" jednotek užívají detektivní romány. 29) N. Ruwet nazývá prvky parametrickými takové, které zůstávají konstantní po celou hudební skladbu (například tempo allegro u Bacha, monodický charakter sóla). [22] [23] a informace, kteréslouží k identifikaci, ksituovánív-ěase a prostoru; Říci, že Bond má službu v pracovně, jejímž oknem je vidět měsíc mezi těžkými, převalujícími se mraky, to znamená označit letní bouřkovou noc, a tato dedukce sama tvoří atmosférickou indicii, která odkazuje na tíživé, úzkostné ovzduší děje, o němž dosud nic nevíme. Indicie mají tedy vždy označované (signifikát) implicitní, kdežto informanty je alespoň na úrovni děje nemají: jsou to údaje čisté, které mají okamžitý význam; Indicie předpokládají dešifrování: z hlediska čtenáře jde o to poznat povahu, atmosféru; informanty přinášejí poznatek již hotový: jejich funkčnost podobně jako v případě katalyzátorů je tedy slabá, avšak ani ona není nulová. Ať už je „matnost" informantu (např. přesný věk postavy) ve vztahu k celému dílu jakkoliv neprostupná, autentizuje skutečnost jevu, zakotvuje funkci v realitě: je to operátor realistický, a jako takový je nepochybně funkční, nikoliv na úrovni příběhu, ale na úrovni diskursu.30^1 Jádra a katalyzátory, indicie a informanty (opakuji: nezáleží na názvech, kterými je označíme)^ zdá se, že to jsou první kategorie, do nichž lze rozčlenit jednotky funkční úrovně. Toto členění je třeba doplnit dvěma poznámkami. V první řadě jednotka může patřit současně ke dvěma odlišným kategoriím: pít whisky (v letištní hale) je činnost, kerá může sloužit jako katalyzátor pro základní označení čekání, avšak současně to je indicie jisté atmosféry (modernost, odpočinek, vzpomínka atd.): jinými slovy, některé jednotky mohou být smíšené. V ekonomii vyprávění je možno uplatnit celý soubor těchto postupů; v románu Goldfinger má Bond prohledat pokoj svého protivníka a jeho společník mu k tomu dává paklíč: tento záznam je čistá základní funkce. Ve filmu je tento detail pozměněn: Bond žertuje s pokojskou, a aniž by ona protestovala, bere jí svazek klíčů. Tento záznam není jen funkční, je také indiciáíní: odkazuje k Bondově povaze (k jeho nenucenosri ve vztahu k ženám a k jeho úspěchům u nich). Kromě toho je třeba také poznamenat (později se k tomu ještě vrátíme), že čtyři třídy, o nichž byla řeč, mohou 30) Právě zde rozlišuje G. Genette dva druhy popisů: ornamentální a významový. Popis ornamentální se musí zřejmě vztahovat k rovině diskursu: to vysvětluje, proč dlouhou dobu tvořil dokonale kódovanou součást rétoriky: descriptio nebo ekphrasis, což je cvičení vysoce oceňované neorétorikou. být stanoveny i jinak, způsobem bližším lingvistickému modelu. Katalyzátory, indicie a informanty mají ve skutečnosti něco společného: ve vztahu k jádrům tó jsou rozvíjející členyp\%Äľí (za chvíli to uvidíme) tvoří konečné celky nepříliš početných výrazů, jsou řízeny logikou, jsou současně nutné a dostačující. Když je jejich kostra dána, ostatní jednotky ji vyplňují na základě principu rozšiřování v podstatě nekonečného. Jak známo, právě to se děje i v případě souvětí tvořeného jednoduchými větami, které jsou neustále komplikovány zdvojeními, výplněmi, obaloví váním atd.: podobně jako větu je možno Í vyprávění donekonečna rozšiřovat. Mallarmé přičítal této struktuře takový význam, že z ní vytvořil báseň „Vrh kostek nikdy nezruší náhodu": je docela dobře možné ji považovat s jejími „jádry" a „nitry", s jejími > „uzlovými" a „krajkovými" slovy za rodový znak všech vyprávění — všech jazyků. 3. Funkční syntax i Jakým způsobem, podle jaké „gramatiky" na sebe navazují tyto jednotky v narativním syntagmatu? Jaká jsou pravidla funkční j kombinatoriky? Informanty a indicie se mohou navzájem kombi- novat volně: to je třeba případ portrétu, ve kterém se bez jakéhokoliv omezení kladou vedle sebe údaje o občanském postavení a rysy povahotvorné. Katalyzátory a jádra spojuje vztah prosté implikace: katalyzátor nutně předpokládá existenci funkce základní, na kterou se může vázat, ale nikoliv naopak. Základní funkce se spojují na principu vzájemnosti: jedna taková funkce vyžaduje existenci jiné funkce téhož druhu a naopak. Právě u tohoto posledního vztahu se musíme na okamžik zastavit: jednak proto, že tvoří samu kostru vyprávění (rozvíjející členy je možno odstranit, jádra nikoliv), jednak proto, že právě on zajímá všechny, kdo chtějí odhalit strukturu vyprávění. Již jsme upozornili na to, že samou svou strukturou plodí vyprávění změtení následnosti a důsledku, času a logiky. A právě tato skutečnost představuje ústřední problém narativní syntaxe. Je za časem vyprávění nějaká nadčasová logika? Ještě nedávno tento problém badatele rozděloval. Propp, jehož analýza, jak známo, otevřela cestu k současným studiím, bezpodmínečně trval na nenarušitelnosti časového řádu: pro něho čas je skutečnost, a právě proto mu připadá jako nezbytné zakotvit pohádku [24] [25] v čase. Nicméně již sám.^m»reřésrk