Letopis Vincenciův

   Vincencius (*okolo r.1130-1167) byl kanovník, notář, kronikář a kaplan
   pražského biskupa Daniela I. Jeho původ není znám, ale na základě
   některých zápisků v jeho díle se usuzuje, že byl Čech. Několikrát se po
   boku Daniela dostal do Itálie, a právě tyto cesty výrazně ovlivnily jeho
   dílo.

   Celé Vincenciova kronika zahrnuje události v letech 1140-1167. Líčí české
   dějiny os smrti Soběslava I. a nástupu druhého českého krále Vladislava
   II. na český trůn. V prvních kapitolách se kronikář soustředí na osudy
   olomouckého biskupa Jindřich Zdíka, vypráví o vzpouře moravských údělných
   knížat proti Vladislavovi, jeho útěku z Čech a následnému návratu na trůn.
   Zmiňuje připravovanou křížovou výpravu do Jeruzaléma a Pomořanska.
   Největší pozornost věnoval Vincencius létům 1158-1160, tedy výpravě krále
   Vladislava II. do severní Itálie na pomoc Fridrichu I. Barbarossovi proti
   Milanu. Podrobně zde popisuje obléhání města a jeho dobytí (za příslib
   pomoci Fridrichovi při tažení získal r. 1158 Vladislav titul krále). Po
   porážce Milánských působil Vincencius jako diplomat na císařském dvoře a
   doprovázel biskupa Daniela i do Uher. Letopis končí nedopsán rokem 1167,
   druhou cestou biskupa do Itálie.

   Přestože kroniku věnoval králi Vladislavovi a jeho ženě Juditě, nejde o
   oslavné dílo, spíš o vyprávění vlastních zkušeností a zážitků. Vincencius
   často zdůrazňoval svoji osobní účast na výpravách a v tomto ohledu se
   kronika liší od jiných středověkých spisů, má podobu jakýchsi vlastních
   memoárů. Letopis má vysokou literární úroveň a historickou hodnotu.

                               Letopis Jarlochův

   Kronikář a první opat milevského kláštera Jarloch (neboli Gerlach,
   1165-1228), patrně německého šlechtického původu, byl stoupencem církevní
   emancipace. Studoval klášterní školu v Oberzellu u Würzburgu. Po třech
   letech zde se stal pomocníkem opata Gotšalka a v jeho službách zůstal až
   do jeho smrti. R.1186 byl vysvěcen na kněze a o rok později se stal opatem
   premonstrátského kláštera v Milensku, zde působil až do své smrti.

   Jarloch nechal přepsat Vincenciovy zápisky a dále v nich pokračoval.
   Navázal rokem 1167 popsal dějiny do roku 1198, kde končí letopis stejně
   jako u Vincencia uprostřed věty. Nepochybně však měla kronika větší
   rozsah, protože se v zachované části kroniky zmiňuje o událostech daleko
   pozdějších než r. 1198. Letopisy zpracovával Jarloch pravděpodobně
   v letech 1214-1222 a jde o nejspolehlivější pramen pro dobu českých dějin
   2.poloviny 12.století. Důležitou část v Jarlochově díle tvořila
   bibliografie želivského opata Gotšalka, který stál u založení prvního
   premonstrátského kláštera u nás a mnoha dalších. Z Jarlochova líčení je
   patrný obdiv k této osobě a jeho příkladnému životu, považuje ho za
   osobnost stojící na počátku nové éry české historie. Mimo jiné popisuje
   vládu Soběslava II., spory o nástupnictví Přemyslovců či abdikaci
   Vladislava II. ve prospěch syna Vladislava Jindřicha. Poslední dochovaná
   část kroniky se zmiňuje o povýšení Přemysla Otakara I. na post krále
   (1198).

   Jarloch použil Vincenciův letopis jako chronologickou kostru pro jeho
   vlastní další vyprávění, které se vyznačuje mimořádnou objektivností a
   spolehlivostí. Oba rukopisy se zachovaly ve Strahovském klášteře. Byly
   sepsány dodatečně a to je důvod, proč je mnoho popisů události chybných
   chronologický někdy i věcně. Jsou významným pramenem pojednávajícím o
   událostech 12.století., často pramenem jediným.

   Literatura:

   Kernbach, J.: Vincenciova a Jarlochova kronika v kontextu svého vzniku:
   k dějepisectví přemyslovského období. Matice moravská, Brno 2010.

   Nechutová, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha
   2000.

   Heřmanský, F.: Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha 1957.

   Prameny:

   Prameny dějin českých II.: Letopisy Vincencia, kanovníka kostela
   pražského, Jarlocha, opata kláštera milevského. Praha: Nákladem nadání
   Františka Palackého, 1874.