František Palacký * 14. června 1798 Hodslavice + 26. května 1876 Praha - český historik, spisovatel, politik - synem evangelického učitele ze starousedlé rodiny českobratrské - prvotní vzdělání získal od otce - absolvoval evangelickou latinskou školu v Trenčíně - 1812–1818 studium na prešpurském lyceu, kde získal vyšší vzdělání (vysoké učení slovenských evangelíků) - 1823 – příchod do Prahy, následuje společenský vzestup - 1827 – svatba s Terezií Měchurovou - 1836 – vychází první díl Geschichte von Böhmen - 1848 – vychází první díl Dějin národa českého v Čechách a v Moravě František Palacký se pohyboval na rozmezí českého a německého prostředí, ale dostalo se mu německé výchovy. S česky psanou literaturou se poprvé setkal při studiu v Trenčíně, což byl první popud k tomu, aby se česky začal učit. Věnoval se četbě děl Josefa Jungmanna a velmi ho ovlivnilo jeho dílo O jazyku českém. Rozhodl se stát básníkem a zároveň se věnovat estetice. Vzorem v básnické tvorbě mu byl Ján Kollár. Ve 20. letech 19. století napsal několik děl, která se držela jeho původního plánu a dokonce položil základy české estetiky (O krasovědě, O krasocitu..). Palacký sledoval také aktuální politické dění a zároveň se věnoval četbě evropských historiků, filozofů a učil se mnoha jazykům. Držel se myšlenky, že svému národu nejvíce prospěje studium jeho dějin a tehdy se zrodil nápad, zpracovat české dějiny jinak, než byly do té doby zpracovány a podat na české dějiny zcela nový pohled. V roce 1823 přichází do Prahy, kde započal jeho společenský vzestup. Navázal styky s Josefem Dobrovským, který se zároveň stal jeho učitelem, s Josefem Jungmannem a dalšími obrozenci. Josef Dobrovský se stává Palackého učitelem v paleografii, historické kritice a otevírá mu dveře do společnosti vědeckých institucí, do Společnosti nauk a Vlasteneckého muzea. Výhodný sňatek s bohatou dcerou velkostatkáře a advokáta Terezií Měchurovou mu umožní nejlepší podmínky pro studium v českých i evropských archívech, pro badatelskou činnost a psaní. Z iniciativy rodu Sternbergů se stává zemským historiografem, dostává místo rodinného archiváře, sestavuje rodokmeny šlechtických rodin a zároveň je pověřen úkolem dokončit dílo Františka Pubičky, který se pokusil o zpracování českých dějin ve svém díle Chronologische Geschichte Böhmens. Palacký odhalí v Pubičkově díle tolik nedostatků a formálních slabin, že se do díla pustí od začátku a sám. Roku 1838 je českými stavy jmenován do funkce stavovského historiografa. František Palacký pracuje na sepsání českých dějin nejdříve v němčině a poté se chystá vydat dílo také česky. Od roku 1836 do roku 1867 proto vychází Geschichte von Böhmen, což je zpracování českých dějin od pravěku do roku 1378 ve třech dílech. Od roku 1844 pracuje na svém nejrozsáhlejším díle Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, které oficiálně vychází od roku 1848 do roku 1867. Dějiny poskytují přehledné informace od příchodu Slovanů na naše území do roku 1526, tedy nástupu Habsburků na český trůn. V díle je patrné prolínání české a německé kultury. Třetí díl je věnovaný pouze době husitské a Palacký ho dodatečně za doby Bachova absolutismu přepracoval. V letech 1876–1878 byly Palackého dějiny souhrnně vydány Josefem Kalouskem. Dílo: Geschichte von Böhmen: 1. díl (do roku 1197) 2. díl (1197–1306) 3. díl (1306–1678) Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě: 1. díl (do roku 1125) 2. díl (1125–1403) 3. díl (1403–1439) 4. díl (1439–1471) 5. díl (1471–1526) Význam díla Z hlediska historiografie je význam téměř zakladatelský a stává se určitým mezníkem pro historiografickou tvorbu před a po Palackého Dějinách. Palacký, protože nebyl dějepiscem v běžném slova smyslu, historii nechápe jen jako beztvarý soubor faktů, ale jako určitý souhrn skutečností stejně tak, jako tomu je v přírodě. Do Dějin zahrnuje také správu země, umění, vědu, ale i prostý život na venkově. Při tvorbě svého životního díla měl účinnou podporu českých stavů, proto se mohl naplno věnovat studiu archívů a vzniku díla mohl věnovat rozsáhlou a velmi poctivou přípravu. Nejvíce místa věnoval dějinám husitství, ale svůj názor mohl naplno říct teprve až po roce 1848, proto později díl věnovaný husitství přepracoval. V Dějinách je patrná obrodná a výchovná tendence. Díky Palackého Dějinám se v 19. století mluví o vyrovnání českého dějepisectví ostatním evropským zemím. Něco navíc o životě Františka Palackého - zastáncem austroslavismu, tedy koncepce habsburské monarchie jako spolku autonomních států - tvůrcem programu liberálního měšťanstva (vzdělanci střední třídy) - 1827- založení Časopisu českého muzea - 1829 – přichází s koncepcí pro vznik české encyklopedie - 1831 – dosahuje zřízení Matice české - 1848 – předsedou slovanského sjezdu v Praze - v 50. letech 19. století přestává být politicky aktivní, vrací se v letech 60. - 1865 – vydává nejvýznamnější politický spis: Idea státu rakouského (obhajoba austroslavismu) - jednatelem Společnosti vlasteneckého muzea - snaha o vytvoření českého diplomatáře – společně s K. J. Erbenem sbíral a opisoval listiny, čímž dává podnět ke vzniku RBM, jehož první svazek vznikne v roce 1855 - z aktivní politiky odchází 1872 - umírá na zápal plic Literatura: Kořalka, J.: František Palacký (1798–1876). Životopis. Praha 1998. Kutnar, F., Marek, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. Praha 1997. Štaif, J.: František Palacký: život, dílo, mýtus. Praha 2009.