Raněnovověké právo a problémy trestněprávní justice
Četba textu:
D. Tinková, Předcházet či trestat? Problém infanticidia v osvícenské společnosti. ČČH 101,
2003, č. 1, s. 27-76.
Otázky k textu:
1) Jaké změny v trestním právu studie dokumentuje?
2) Jaké prameny (typy svědectví, resp. různé „diskursy“) autorka využívá a co tyto prameny
dokládají? Neboli: jak se v 18. století lišily názory jednotlivých skupin obyva-
telstva.
Právní systém v raném novověku:
Literatura:	
  
Malý,	
  Karel:	
  Dějiny	
  českého	
  a	
  československého	
  práva	
  do	
  roku	
  1945.	
  Praha	
  1997	
  aj.	
  
Malý,	
  Karel	
  (ed.):	
  Městské	
  právo	
  v	
  16.-­‐18.	
  století	
  v	
  Evropě.	
  Praha	
  1982.	
  
Problémy k nastudování:
1. Rozdělení práva: šlechtické (zemské, obecné) a práva zvláštní (městské, církevní, horní,
viničné aj.). Princip personality práva. Právo jako privilegium, soubor výsad pro
určité skupiny obyvatelstva.
2. Formy raně novověkého práva: právní obyčej (krevní msta, ordály, kolektivní odpovědnost
aj.), nařízení panovníka (statuta, dekrety, privilegia aj.), soudní nález, právní
knihy, sněmovní usnesení (zemské desky a jejich rozdělení), kodifikace práva (právo
zemské, městské, církevní).
3. Právní proces: půhon jako písemná formulace žaloby. Zásada stanného práva. Tortura
jako důkazní prostředek.
4. Právní způsobilost – základní podmínky: osobní svoboda, příčetnost, věk, zachovalost
cti; lidé zcela vyloučení (nečestná zaměstnání, lidé na okraji společnosti, lidé postižení
apod.).
5. Změny v českém právu 17. a 18. století: stěžejní zákoníky (Obnovené zřízení zemské
pro pro zemské právo, Koldínova práva pro městské právo). Důležitá role panovnických
Deklaratorií a Novel, které mění dosavadní právní systém (dekrety, patenty,
reskripty, mandáty, instrukce). Počátky osvícenství a vlivy přirozeno-právní teorie na
nové kodifikace práva. Soukromé právní sbírky jako základní pramen práva v 18. století:
Weingartenův „Codex Ferdinandeo-Leopoldino-Josefino-Carolinus“, Wekebrod a
jeho sbírka zákonů od 1600 do 1740); úřední sbírky zákonů (vydávány od doby Josefa
II., od 1780 vydávána tzv. Justizgesetzsammlung, od 1790 pak Politische Gesetzsammlung,
sbírky i pro jednotlivé země).
Trestní právo a jeho proměny:
Literatura:	
  
Tinková,	
  Daniela:	
  Hřích,	
  zločin,	
  šílenství	
  v	
  čase	
  odkouzlování	
  světa.	
  Praha	
  2004.	
  
van	
  Dülmen,	
  Richard:	
  Divadlo	
  hrůzy	
  :	
  soudní	
  praxe	
  a	
  trestní	
  rituály	
  v	
  raném	
  novověku.	
  Praha	
  
2001.	
  
van	
  Dülmen,	
  Richard:	
  Bezectní	
  lidé	
  :	
  o	
  katech,	
  děvkách	
  a	
  mlynářích	
  :	
  nepočestnost	
  a	
  sociální	
  
izolace	
  v	
  raném	
  novověku.	
  Praha	
  2003.	
  
Problémy k nastudování:
1. Obecné proměny: Tři fáze raně novověké justice, související s formováním moderního
státu: 1. období (1500–1650) budování centralizovaných států, ohrožených vnějšími i
vnitřními nepřáteli, třicetiletá válka – důsledkem je tzv. „spektakulární justice“, založená
na okázalé krutosti, demonstrované při ritualizovaných veřejných popravách;
zpřísnění trestního aparátu, posílení represe; cílem je zastrašení obyvatel i nepřítele;
od konce 15. po celé 16. století charakteristická snaha o pacifikaci městského prostředí,
kde se kvůli růstu obyvatelstva vyskytovaly stále větší problémy (chudina); součástí
jsou i hony na čarodějnice, vrcholící na přelomu 16./17. století (odraz snahy o pacifikaci
venkova, kde přetrvávala tradiční magie a pověry). 2. období (konec 17. a první
polovina 18. století) ustálení absolutistické moci, oslabení represivních tendencí; první
kritické poznámky ze strany teoretiků přirozeného práva. 3. období (do konce 18. století)
další oslabování represivního charakteru justice; osvícenské reformy, teorie přirozeného
práva, kritika „barbarských“ postupů v trestním právu a neúčinnosti justice
(Thomasius, Wolff, Pufendorf, Montesquieu, Rousseau, Mirabeau aj.).
2. Obrat v trestním právu: zásadní dílo milánského ekonoma Cesare Beccarii („O zločinech
a trestech“, 1764) – požaduje sekularizaci trestního práva (konec perzekuce čarodějnic
a kacířů), oslabení represe a stát jako garanta „veřejného blaha“; snaha o oddělení
teologie a právní vědy (církevní tresty mají být omezeny na rovinu duchovní a
nesmějí poškozovat zdraví či majetek člověka); klíčové bylo odmítnutí trestu jako odplaty
(sociální msty): účelem trestu je zabránit člověku, aby opět upadl do stavu „barbarství“;
nutnost fixních, jasně vymezených trestů za konkrétní činy; Beccaria odmítá
jakékoli mrzačící tresty, které jsou neodvolatelné a nevratné a nejde v nich o nápravu
jedince. Tyto myšlenky se v 18. století odrazily i na některých panovnických dvorech:
ruská carevna Alžběta nepodepsala jediný rozsudek smrti, Marie Terezie sice vydala
starší zákoník, nicméně prosadila částečné reformy trestněprávního systému, Fridrich
II. zrušil již 1740 torturu a poté i trest smrti za krádež.
3. Konkrétní uplatnění v praxi (Habsburská monarchie): 1776 zakázáno použití tortury.
Stěžejní byl Všeobecný zákoník o zločinech a trestech z roku 1787: zásada úměrnosti
mezi závažností zločinu a trestem; tresty mají převychovat pachatele (ovšem stále byly
velmi kruté); vyloučeno trestání dle libovůle soudce – uvádí úplný výčet deliktů a trestů,
žádné jiné prohřešky než v zákoníku trestány být nemohly; odstraňuje dříve zásadní
váhu náboženských deliktů.