LAICHTERŮV
VÝBOR NEJLEPŠÍCH SPISŮ
POUČNÝCH.
kniha xl.
r v
CESKE DEJINY.
I. 2.
ČESKÉ DĚJINY
DÍLU I. ČÁST II.
OD BŘETISLAVA I. DO PŘEMYSLA I.
napsal
VACLAV NOVOTNÝ.
v praze.
Vydává Jan Laichter na Král. Vinohradech.
1913
v praze.
Nákladem Jana Laichtera na Král. Vinohradech.
1913.
490     kniha iii. hlava iii. vnukové břetislavovi.
R. 1110
a v tu chvílí jistě také ve vlastním zájmu spíše nakloněn chabému Bořivojovi, než nějakému silnému panovníku v Čechách, neopomíjel podporovati ho radou i pomocí v nesnázích, které strojil nynějšímu knížeti.1 Koncem září r. 1110 Boleslav, provázen Soběslavem a nejedním z Čechů, kteří v Polsku došli útulku, s vojskem velmi četným, neboť i biskupové se v něm připomínají, vpadl do Čech cestou neobvyklou a ne-schůdnou přes hřbety Krkonošské, jež vyžádala třídenního namáhavého pochodu (25.—27, září). U současného polského kronikáře a svého obdivovatele, jenž cenil tento skutek výše, než Hannibalův přechod Alp, zjednal si tím Boleslav chválu a uznání, ale více ovšem vážilo, že překvapení úplně se zdařilo.   V Čechách nikdo útoku, a zvláště s této strany, neočekával. Ojedinělé houfce české, tu a tam na rychlo sebrané, snadno rozprášeny, a také výpady posádek z jednotlivých bližších hradů nemohly přirozeně končití jinak, než útěkem, který zpravidla měl za následek, že nepřítel zapáleným podhradím svítil si na cestu další. Jinak však vojsko polské s rozvinutými prapory za zvuků trub a bubnů postupovalo v úplném pořádku. Na výslovnou žádost Soběslavovu Boleslav přísně zakázal obvyklé plenění a loupení,2 což mu arci umožňovalo rychlejší postup.
1 Gali. anon. III, 20: eique calummiandi maioris fratris honorera consilium et auxilium impendcbat.
2 To výslovně potvrzují jak Gali. anon. III, 21 (str. 98), tak Kosmas III, 35 (str. 171); tomu není na odpor, že Kosmas poslu oznamujícímu Vladislavovi vpád polský dává pronášeti slova: Sobezlao et duce Poloniorum Bolezlao terram hanc depo-pulantibus et populum... diripientibus; neboť jednak řeč tato ve skutečnosti nikdy nebyla promluvena, jednak však, pokud
■ i
soběslav a boleslav v čechách.
491
r. 1110
Vladislav na první poplašnou zprávu sebral na rychlo vojsko a vytáhl nepříteli vstříc, ale teprve čtvrtého dne, tedy nepochybně dne 1. října 1110, uhodil na něho1 při horním toku řeky Cidliny proti vesnici zvané podnes Lučíce.2   Řeka Cidlina, neveliká, ale
vyjadřuje mínění Kosmovo, vztahuje se patrně k pálení podhradí, jež i polská kronika přiznává. Gali anon. na uv. m. o Soběslavovi praví: praedas capi, íncendia fieri, terram destrui Bo-leslavo supplícans prohibebat, quia regnum acquirere sine bello puerili simplicitaíe verbis traditorum sine víctoria se credebat. Již z toho jest patrno, že plenění tvořilo podstatnou součástku tehdejšího pojmu vítězství, a jak nehistorické jest tvrzení těch, kdo loupežení českých bojovníků vyhlašují za něco neobvyklého.
1 Chronologie událostí, ač máme o nich dva dobré prameny (srov. o nich pozn. následující), jest velmi obtížná. Východiskem musí tu býti Kosmas, jenž přesně určuje dobu polského pobytu v Čechách (tedy dobu od opuštění pomezního hvozdu do konečné bitvy). Podle toho Poláci opustili pomezní hvozd a vstoupili do otevřeného kraje dne 28. září, jestliže ještě téhož dne dostal zprávu Vladislav (odpoledne, jak z líčení Kosmova patrno), což vzhledem k větší rozlehlosti tehdejšího pomezního hvozdu a vzhledem k zvláštní rychlosti, s níž jistě zpráva podána, jest dobře možno. Konečná bitva pak svedena dne 8. října 1110, jak potvrzuje Kosmas výslovně a Gallus nepřímo, pravě (III, 22, str. 100), že den před bitvou byl pátek jako také vskutku 7. říjen r. 1110 připadl na pátek. Polský pobyt v Čechách samých (mimo přechod pomezí, jenž zabral třídenní od 25.—27. září) trval od 28. září do 8. října. Mezi tato dvě pevná data musí tedy náležeti i ostatní časové údaje, jež obsahuje kronika polská. Palacký I, 1, 387 praví sice, že obě vojska spatřila se poprvé (u Lučic) dne 4. října, ale to jest patrně pouhá konjektura doplňující Gallovo udání (III, 21, str. 98): iam die quarto bellům expectans. Z kroniky Gallovy nutno právě roz-uměti, že počítá čtvrtý den od vkročení do otevřené krajiny, což tedy, poněvadž první den vpádu známe z Kosmy jako 28. září, připadá na 1. říjen r. 1110; srov. i pozn, násl.
2 O výpravě zmiňují se téměř všecky současné i pozdější
492      kniha iii. hlava iii. vnukové břetislavovi.
R. 1110
močály a bařinami znesnadňujíc přechod, í kdyby nebyl bývial střežen, dělila nyní obě vojska, z nichž české stanulo na břehu pravém, polské ve vzorném pořádku, bez plenění postupovalo na břehu levém.1
letopisy polské, skoro vesměs k r. 1111, na př. Ann. Cracov. ve-tust., Ann. capit. Crac, Ann. Crac. brev. (MG SS XIX, 578, 589, 665) i všecky tři redakce Ann. Polon, (tamže 624—624), hlavními prameny jsou však Kosmas III, 35, 36 (str. 171—174) a Gall, anon. III, 21—23 (str. 97—104), tento se zřejmou snahou vyvýšili a zvelebíti Boleslava III. a snížiti Čechy, jimž zřejmě křiv-dí, onen, ač se stanoviska Čechům příznivého, celkem střízlivě a pravdivě. Ale právě strannické rozrůznění obou pramenů způsobuje, že se vespolek, jeden všímaje si více Čechů, druhý více Poláků, krásně doplňují, ač i tu Kosmovi přísluší přednost, s jehož pomocí však zvláště časová udání Gallova, na pohled nejasná a tajemná, dají se přesně zjistiti. Ovšem i tak zbývá dosti záhad, které pokusili se řešíti Tomek. O místě bitvy na Trutině r. 1110, PAM II, 165 m., H. J i r e č e k, Župy Čech severovýchodních do r. 1200, PAM II, 263 n., Tomek, Oldříš a Libice, PAM III, 97 n., H. J i r e č e k, Ještě slovo o vpádu polském r. 1110, PAM V, 41 n.; srov. i Ludvík, Památky hradu, města a panství Náchoda í vlastníkův jeho (Král. Hradec 1857) 8 n.,. 337, H e 11 i c h, Kde ležel hrad Oldříš, PAM XX, 323 n., 405 n.f 555 n. Řešení jednotlivých záhad není nikde zcela uspokojivé,, zejména chronologické určení jest všude (pro jednostranné přihlížení ke Gallovi a nevšímání Kosmy) velmi zmatené, ač kombinací obou pramenů dá se, tuším, zjistiti chronologie velmi přesná, jak jsem se pokusil dokázati v článku: Polský vpád do Čech a bitva na Trutině r. 1110, v Čas. spol. přát. star. 1912 str. 126 n., k němuž, pokud jde o detaily, odkazují.
1 Tomek, PAM II, 165 myslí sice, že Čechové stáli na břehu levém, Poláci na pravém, ale nehledě ani k nepřirozenosti takového výkladu, vhodně upozornil již H. J i r e č e k, PAM V, 41 na slova Kosmova III, 35, str. 171: occurrunt (Bohémi) eis (Polonis) ex isfa parte amnis Cydlina, což se stanoviska kronikáře v Praze píšícího lze rozuměti jen o břehu pravém. Tomek vedle neporozumění zprávám o přechodu řek' dal se asi svésti
vpád polský. jednání pod oldříší.
493
R. 1110
Boleslav v následujících dnech postupoval, hledaje brodu, dílem proti proudu, dílem po proudu, vždy sledován Čechy, až konečně pustil se podél Cidliny dolů, i nyní ovšem provázen vojskem českým. Dne 3. října obě vojska, stále dělená Cidlinou, Češi v pravo, Poláci v levo, stanula pří jejím ústí do Labe na pravém břehu labském před hradem Oldřiši. Na večer téhož dne Boleslav dal se do vyjednávání. Oznamuje, že nepřišel s úmysly nepřátelskými, nýbrž smířit Vladislava s Bořivojem a pomoci uprchlíkům k návratu, žádal, aby Vladislav vyhověl jeho přání, hroze jinak, že z rána přepraví se přes řeku a zahájí nepřátelství.1 Vladislav prohlásil se ochoten smířiti se s Bořivojem, jestliže také Boleslav se svým bratrem, tou dobou obrany země po boku Vladislavově v českém vojsku se účastnícím Zbyhněvem se smíří, odmítl však bez souhlasu císařova děliti se s ním o vládu, a na pohrůžku odpověděl, že připraven bude očekávati, jak štěstí válečné rozhodne. Uvěřiv však pohrůžce polské přece, ještě téže noci s celým vojskem přepravil se rna levý břeh Labe, míně z rána nepřítele již při přechodu uvítati.2
slovy Kosmovými iuxta pagum . .. Lucica; Lučíce opravdu leží dnes na břehu levém, ale že slova Kosmova neznamenají jen »u Lučic*, nýbrž »blízko, naproti*, svědčí jeho obrat »iuxta oppidum 01drís«, ač tenkrát obě vojska stála na pravém břehu Labe, kdežto Oldříš ležel na levém; srov. H e 11 i c h PAM XX, 407 n., 559 n.
1 Že vyjednávání týkalo se Bořivoje opravdu, dokazuje shoda obou pramenů na sobě nezávislých. Že však jinak přednost náleží Kosmovi, ukázal jsem v článku svrchu uvedeném, kde také vytčeno, v čem lze i zprávy Gallovy přijmouti.
1 Palacký I, 1, 387, Tomek, PAM II, 165, D u d i k II, 575 a j. domnívají se, že také Čechové přebředli Cidlinu, ale
81
494     kniha iii. hlava iii. vnukové břetislavovi.
R. 1110
Boleslav však a Soběslav, časně z rána dne 4. října přebředše snadno Cidlinu, když v poradě o dalším postupu proti jejích přání, aby bylo taženo dále v před a ku Praze, mínění těch, kdo radili k návratu zvítězilo zejména také proto, že zásoby docházely, odhodlali se k pochodu zpátečnímu, při čemž také Boleslav dovolil již svému vojsku pleniti. Ale nemoha se vraceti cestou, kterou přišel, ježto zatím byla zatarasena a obsazena, položil se, míře ku stezce jiné, táborem u mostů zvaných Křívci, polohy bohužel neznámé.1
Vojsko české, unavené nočním přechodem veliké řeky, dělící je nyní od nepřítele, s nímž ještě včera doufalo zde se utkati, nemohlo ovšem pomýšleti na okamžitý přechod nový a bezodkladné stíhání plenících Poláků. Ano zdá se, že veliké namáhání, podstoupené zbytečně, způsobilo i jisté rozladění a ne-chut k boji dalšímu. Teprve snad druhého dne2 kníže
dobře pověděl již H. J i r e č e k, PAM V, 41 (a vlastně již P u b i t-s c h k a IV, 1, str. 166 a D o b n e r VI, 106), že nutno mysliti na Labe, srov. důvody v m é m článku uvedené.
1 Kosmas III, 35 (str. 172) praví: iuxta pontes Criucy. Polohy místa toho nelze bohužel určiti; srov. Tomek, PAM H, 166, III, 97 n.; H. J i r e č e k, PAM V, 42 myslí, že leželo mezi Lučicemí a Trutinou. Ze slov Kosmových neplyne, ač jest to-pravděpodobné, že na toto místo stihl Boleslav ještě téhož dne.
2 Kosmas III, 36 (str. 172—173) líčí vše tak, jako by se bylo sběhlo v době velmi krátké, ale i z jeho slov jest jisté, že stíhání pro únavu nenastoupeno téhož dne, a z řeči, již potom pronáší Vladislav, lze souditi, že vojsko české bylo omrzelé. Potom však praví Kosmas, že Poláci přešli Trutinu »postera die«. Poněvadž pak k tomu došlo teprve 7. října, nemohou se slova ta vztahovati k začátku polského plenění, a míní se tedy snad druhý den pronásledování českého, jež by tudy bylo, zahájeno bývala teprve dne 6. října.
vpád polský. bitva u trutiny. 495
R. 1110
Vladislav, nadchnuv omrzelé vojsko ohnivou řečí, takže všickni, nehledajíce ani brodu, o překot vrhali se do vln Labských, hoříce touhou již již utkati se s nepřítelem, dal se do stíhání Poláků. Předskok, kterého zatím nabyl Boleslav, zdržovaný arci pleněním a dopravou kořisti, byl takto snadno dohoněn.
Vojsko polské, obtížené kořistí, dne 7. října položilo se za potokem Trutínou, již na samém začátku pomezního hvozdu.1 Boleslav III. vypravil raněné a všecku kořist napřed, poněvadž cesta neznámým lesem, již vlastně každý sám musil si téměř raziti, hrozila stati se velmi obtížnou, Sám pak s vybranými bojovníky očekával útoku českého. Z rána dne 8, října vojsko polské, vyslechnuvši mší a kázání svých biskupů a přijavši svátost oltářní, seřadilo se k boji, V tom již byli tu Čechové, ženouce se v temže úprku, jakým pronásledování začali. Ale prudký útok rozbil se o hradbu vojska polského, výborně sešikovaného a dobře připraveného, bitva nerozmyslně začatá byla ztracena jíž na počátku. Nepomohly ani divy udaten-ství, jimiž zde vyniknul Dětříšek Buzův s několika odvážlivci, připraviv si místo k poslednímu spánku na ohromné hromadě pobitých nepřátel, nadarmo padlí
1 Místo dříve hledáno u Trutnova, teprve Tomek, PAM II, 166 dokázal, že na Trutnov mysliti nelze, a hledal potok v přítoku Cidliny nad Míletínem vznikajícím a kolem Neehaníc k Chlumci tekoucím, který však sluje Bystřice, jak pověděl H. J i-r e č e k, PAM V, 41, upozorniv také, jistě správně, že nutno mysliti na přítok labský u Smiřic ústící, jejž dvě osady Trutina zvané, na začátku i na konci jeho, určují; srov. Sedláček, Slovník 904. Ludvík, Paměti Náchoda 337 hledá bojiště u Chloumku, ale sotva správně, poněvadž jeho mínění o směru návratu Boleslavova jest mylné. Rovněž nesprávně G u m p 1 o.wi c ž 89 n
f ty >:
1
496      kniha iii. hlava III. vnukové břetislavovi.
r. 1111
zde synové Lubomírovi a vrahové někdy Zderadoví Nožislav a Držkraj i přečetní jiní. Čechové zahnáni na útěk, Boleslav a Soběslav jako vítězi miohli bez překážek vrátíti se do Polska se vší kořistí i raněnými.
Vlastního účelu výpravy nebylo sice dosaženo, nepřátelství však přece neobnoveno, ano v době nej-blicžší došlo také zde k jistému uklidnění. Siama matka svářících se knížat, královna Svatava, pohnula již následujícího roku Vladislava, aby aspoň se Soběslavem se smířil, a biskup Heřman i hrabě Vacek, ten ovšem na svou budoucí záhubu, přímluvami svými podporovali přání královny-matky. Jistě rozhodovalo u nich očekávání, že návratem aspoň Soběslavovým jeho polskému příznivci odňata bude záminka ku stálým vpádům, jehož oprávněnosti ani Vladislav nemohl neuznati. R. 1111 tedy, smířiv se se Soběslavem, povolal ho z Polska a vykázal mu údělem Žatec s okolní krajinou.1 A skutečně k novým projevům nepřátelství
1 Kosmas III, 37 (str. 174); Gali. anon. III, 25 (str. 105) tvrdí ovšem, že Vladislava k povolání Soběslava do Čech donutil Boleslav III., ale to jest zase jen chlubné povídání chválo-řečníka Boleslavova, vůči němuž zpráva Kosmova jistě zasluhuje přednosti; nejvýš lze připustiti, že ohled na opětované vpády polské smír urychlil. L. Giesebrecht II, 181 n. nepřímo vztahuje sem špatně pochopené sdělení Kosmovo III, 41 (str. 171), jež však platí teprve r. 1115. První, tuším, Dobner VI, 108 vyslovil domněnku, že k smířeni přispěl i sňatek Vladislavův s Richenzou, sestrou chotí Boleslava III., a domněnka přijata i od těch, kdo jinak s Dobnerovým datováním sňatku (1110) nesouhlasili, jako Palacký 1,1, 388 n. (srov. pozn. 384). D u d i k II, 576, R o e p e 11 I, 257, v. Giesebrecht Hľ, 798, Giimplowicz 90 n., a j., a doplňována, že také Ota Bamber-ský, prý příbuzný obou kněžen, o smír se přičinil. Ale od té doby, co B a 1 z e r, Genealógia 122 n. pravděpodobně ukázal, že ke
smír se soběslavem a boleslavem.
497
r. 1111
polského nedošlo potom na dlouhou dobu, k čemuž arci přispělo i to, že Boleslav III,, jsa po smrti své první choti, ruské Zbyslavy, od několika let vdovcem, novým manželstvím, o něco později se Salomenou, dcerou hraběte Jindřicha z Bergu, uzavřeným, stal se švakrem knížete Vladislava českého, jehož chotí byla sestra její Richenza.1
Oty Olomouckého úmluvy o smíru se netýkaly, ani smrt jeho matky Eufemie dne 2, dubna 1111 neotevřela mu bran jeho vězení Křivoklátského.2 A ještě méně asi vzpomenuto nešťastného vězně Hammer-
sňatku Boleslava III. sotva došlo dříve, než r. 1113, padá domněnka ta, a nezbývá než spokojiti se sdělením Kosmovým; srov. i pozn. násl. Ostatně Ota Bamberský, jehož příbuzenství s kněžnami prokázati nelze, byl tou dobou v Itálii; srov. J u r i t s c h, Otto V. Bamberg 115 n.
L Že chotí Vladislavovou byla Richenza, dcera Jindřicha z Bergu, dosvědčuje Necr. Zwííalt. (MG, Nec, I, 249, 261), Ortlieb Zwif. Chr. c. 19 (MG SS X, 84), Berthold Zwif. Chr. 12 n. (tamže 103 n.) a nepřímo Kosmas III, 58 (str. 191). Datum sňatku není známo, kombinace D o b n e r o v a, že to bylo r. 1110, jest slabě opřena a nepřesvědčuje, spíše náleží sňatek o nějaký rok dříve; srov. Palacký I, 1, 387, pozn. 384, Stalin, Wirtemb. Gesch. II, 353—356, kde také vyšetření geneal. otázek, ač ani jejich vývody nejsou rozhodující. — O omylu, v němž tato leněžna pokládána za první choť Vladislavovu, přeď druhou, Richenzou z Vohburka, viz níže při r. 1125, o sňatku Boleslava III., který Balzer (srov, pozn. předch.) klade asi k r. 1113, viz níže při tomto roce.
- Ann. Hrad.-Opatov. k r. 1111 (str. 392); datum dne udávají D u dik II, 579, Bretholz 245 na 2. duben; T e i g e, Zpráva o pramenech kl. Hrad. 16—17 má sice 10. dubna, ale •io jest patrně omyl (převedeno IV. Idus místo IV. Nonas, jak acela zřetelně má i rukopis).
v. Novotný, české Dějiny. I, 2.
34
,   - —