Dokumenty -
Depeše mezi Prahou a Moskvou 1939—1941. (Ovod G. Bareš.) Str. 375—433. Dodatek k přehledu o složení nejvyššich orgánů KSC v letech 1945—1966. (Úvod Z. Šel.) Str. 911—916.
H e 1 e š i c F., Skuteční šéfredaktoři a redaktoři Rudého práva 1920—1938, str. 744—753. Doba a lidé
Hromádko O., Ještě poznámky k historii Cs. dobrovolníků, ve Španělsku, str. 917 —921.
Klí r M., Karel Kreibich, str. 81—101.
Pavel J., K historii Československých dohrovulníkú ve Španělsku, str. 583—608. Hájek M., Památce Antonia Grainsciho, str. 260—272. Marek K., V zájmu historické pravdy, str. 434—449.
HISTORICKÉ STODIE, roií. 12, 1967:
Štúdie
B u t vin ]., Ľudovít Štúr a jeho úloha v slovenskom národ iiiizjediiooovaĽum hnutí, str.
. 5—20.
Halaga O. R., „Ius Sclavoruín" a „platca Sclavorum" stredovekých miest Uhorska,
str. 123—153. [Zpr.: H. B., ČSČH 15, 1967, č. Q, str. 910.) Janko vič V., Život a dielo Karola Länyihu (1012—1856), str. 21—62. K o p č a n V., Turecké listy a listiny k slovenským dejinám, str. 105—122. Sedlák V., K otázke vzniku a pôvodu inštitúcie Szolgagyiir, str. 155—185. 5 pies z A., Banská Štiavnica v 18. storočí, str. 89—104.
Vyvíjalová M., Ondrej Bošáni. (Príspevok k osobnosti, k jeho dielu a účasti v národnom hnutí), str. 63—88.
Drobné príspevky
H ú š u a v a A., K bojom poddanských mestečiek proti feudálnemu útlaku, str. 187—194. Kristo G., Stephanus Bohemus, str. 205—210. (Zpr.: M. Ku., CSČH 15, 1967, č. 5, str. 769.)
L a m o š T., Slováci v stredovekej Kremnici, str. 195—204. Pramene
Gácsová A., Účtovný doklad k vyhotoveniu 30-tich korviet v Bardejove v r. 1551,
str. 225—240.
Vávra J., Dopisy Matěje Bela petrohradským akademikům II, str. 211—224.
Československý časopis historický. Vydáva Historický ústav ČSAV v Academii, nakladatelství Českoslovensřé akademie věd, Vodičkova 40, Praha 1-Nové Město, dod. PO 1. Řídí František Gruus s redakční radou: Zdeněk Bradáč, Koloman Gajan, Milan Hubl, František Kavka, Miroslav Kropilák, Vlastislav Lacina, Josef Macek, Josef Polišenský, Peter Ratkoš, Bedřich Šindelář. Redakční tajemník Bohumil Černý. Redakce: Jiřská 3, Fraha 1-Hradčany — dod. PÚ 012: — Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Objednávky a přeplatné přijímá PNS — ústřední expedice tisku, administrace odbornéhol tisku, Obránců míra č. 2, Brno. Lze také objednat u každé pošty nebo doručovatele. Objednávky do zahranič! vyřizuje PNS — ústřední expedice tisku, odd. vývoz tisku Jindřišská 14, Praha 1 — Tiskne Tisk, n. p. Brno, závod 4, Přerov, Kratochvílova 18, vychází šestkrát ročně. Toto číslo vyšlo v červnu 1968. Cena výtisku Kčs 10,—, předplatné na celý ročník G0,— Kčs (cena pro Československo), $ 9, Lstg 3, 15, 3, DM 36 (cena
v devizách).
Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1968.
Československý časopis historický
Ročník XVI £ís|0 4
SOUČASNÁ KRIZE NAŠEHO HISTORICKÉHO VĚDOMI*
FRANTIŠEK GRAUS
Krize historiografie nebo, přesněji řečeno, Iírize historického myšiení zachvátila nyní naplno náš kulturní život. Dlouho předpovídaná a diskutovaná1) ve světové historiografii, zasahuje nyní plně i náš kulturní život, kde se její první náznaky izačaly ohlašovat už od počátku našeho století. Spíše než udivovat se nad jejím propuknutím je nutno se zamýšlet nad tím, proč zasáhl tento otřes naše dějepisectví až tak pozdě. Příčiny patrně tkví ve zvláštní situaci Československa, kde tradiční národní interpretace dějin dostala mocnou vzjiruhu rokem 1918 i německou okupací 1939—1945 a kde se v následujícím období dostala historiografie do vleku stalinismu s jeho vědomým restaurátorstvím historických koncepcí 19. století! Právě z nedávné minulosti, z vědomé deformace histo-i "tjl riografie (nebo dnes pociťované jako vědomé a chtěné), by však mohla}® ® vzniknout iluze o skutečné povaze krize, kterou prožíváme. Zjevné jednostrannosti, jichž jsme se — byť většinou s nejlepšími úmysly — při výkladu dějin dopouštěli, by mohly svádět k názoru, že stačí tyto jednostrannosti (v extrémních případech u výkladu současných dějin i přímé falšovaní] odstranit, že postačí navrátit se k osvědčeným způsobům klasického dějepisectví a vše se vyřeší jaksi samo. Bylo by rovněž oše-(g? metné vidět selhání historiografie pouze jako selhání historiků a přesouvat celý rozbor na etické pole; omyl se nestává sjírávným, byl-li učiněn s nejčistšími a nej čestnějšími úmysly. Hledat kořeny chyb v jednostrannostech a etických nedostatcích historiků nepostačí už proto, že krizi historického myšlení prožívají i takové země, které deformace ve formě, jak jsme je prožili my, neprodělaly.__
Je proto nutné se zamyslet celkově nad krizí našeho historického vě.-'
* Tato stať chce do jisté míry pokračovat v úvahách, které jsem začal na stránkách tohoto časopisu o světových dějinách (ČSČH 13, 1965, str. 521—528). Soudím však, že dnes už nevystačí forma diskusí, na nčž jsme si zvykli, ale že spíše povedou dále dílčí pokusy nejrúznějšlmi směry. Pro upřesnění výrazu rozlišuji nadále pojmy: 1, minulost jako nejširšl pojem, zahrnující vše, cc- se v minulosti odehrálo; Z. dějiny — historii jako vědomou (přímo poznatelnou) část minulosti; 3. dějepisectví jako jakýkoliv popis (vzpomínku) historických jevů; 4. historiografii jako odbornou snahu objasnit minulost (s-rv. podrobněji dále). Pod pojmem „krize" chápu zde uvědomění si hlubokého otřesu současného systému hodnot.
*) Zvláštní pozornost vzbudila svého času proslulá kniha E. Troeltsche, Der Historismus und seine Probléme (Gesammelte Schriften III, Tubingen 1922). Pokus o novější shrnuti různých pokusů P. A. S o rok in, Sociál Philosopliies of an Age of Crlsis (Boston 1951; něm. překlad pod názvem Kulturkrise und GeseUschaftsphiloso-phie, Stuttgart—Wlen 1953). Při jmenování jednotlivých myslitelů bvch musel uvést tolik jmen, že od podrobného výčtu upouštím. Upozorňuji jen zvláště iia stať L. F e b v r e, sur Einstein et sur ľhistoire. Médidation de drconstance (Annales 10, 1955, str. 305— 312), v níž velký francouzský historik na sklonku života s trpkostí konstatoval hloubku a jistou bezvýchodnost této krize.
484
485
domí a opakovat i známé skutečnosti, znovu formulovat myšlenky dávno vyřčené a opět promýšlet poznatky důvěrně známé. Krizi historického chápání nepociťujeme teprve v našem desetiletí; projevuje se v celém našem století. Ba lze jít dokonce ještě dále a poukázat na okolnost, že skeptické hlasy o užitečnosti historie a o možnosti poznat minulost ne-(^ jsou teprve nejnovějšího data. Znal je dobře už starověk i středověk a i známé jsou úšklebky Voltairovy o historii jako o veliké snůšce všeho v možného, kde si každý vybírá, co se mu zrovna líbí. Tyto hlasy pak ne-umlkly ani v „zlatém věku" dějepisectví, v 19. století, a zdá se, že se jejich intenzita' stupňuje neustále ve 20. století. Historik se stává smutným „hrdinou" souvěkých románů,2)  symbolizuje sepětí s minulosti, o niž nikdo nestojí? K tomu přistupuje i jakýsi „útěk" před historií rozšířený v širokých kruzích, snaha bagatelizovat minulost. Proti tomu by© mohlo být ovšem uváděno, že absolutní čísla nákladu historické literatury dosahují ve všech zemích nikdy nebývalé výše, že se stává světovou módou zastavovat moderní byty starými předměty, přečasto bez jakékoliv skutečné hodnoty historické nebo estetické, že historické památky tvoří důležitou součást moderního turistického průmyslu.
Podstatnější než tyto vnějškové projevy, a pro strukturální ráz krize mnohem příznačnější, jsou však zjevy jiné. Moderní výtvarné mnění (používám tento výraz ovšem nikoliv pro označení ryze časové) nezná už ■,1-ristnEirrký rfbraz" Zřejmě tento žánr — onen soubor syžetů, kterým splatili daň snad všichni malíři starších škol — malíře vůbec neláká (na rozdíl od motivů mythologických, které projevují i nadále svou životnost). Pro postavení historiografie v současném vědeckém životě se mi však zdá ještě důležitější skutečnost, že se historické metody postupně vzdávají vědy ostatní: Až do třicátých let našeho století představovalo historické pojetí zcela samozřejmý základ společenských věd. Výklad (2*) filologických i filosofických disciplin nebyl, abych uvedl příklad, jinak myslitelný než historicky-vývojově (přičemž byly obvykle oba tyto pojmy kladeny naroveň). Tato samozřejmost je nyní přinejmenším otřesena.
Prvý veliký průlom do této samozřejmosti genetického výkladu představoval patrně existencialismus ve formě, které nabyl ve 20. století. Znovu se objevila zdánlivá možnost vytrhnout lidské bytí z historického^ kontextu a zkoumat je jako takové, zbavené konkrétních historických forem. Latentně ahistorický je po mém soudu i strukturalismus, který se snaží ve svém důsledku nahradit genetický výklad roizborem současné sturktury.3) V sociologii i v psychologii stále více získávají převahu empirické směry, nahrazují starší koncepce zakotvené v historickém
2) K tomu srv. H. V. W h i t e, The Burden of History (Hlstoiy and Theory 5, 196G, str. 111—134, zvi. str. 114rm.} s uvedením některých názorných příkladů.
3] Tento aspekt sťrukluraltsmu se dosud plnS nevykryštalizoval, ukazuje se ale velmi jEsně např. v dílech Cli. Lévi-Strauss, který své názory na vztah k historii formuloval ve stati VAnthropologie sociále devaní 1'Histoire [Annales 15, 1960, str. 625— 637). V praxi ovšem postupuje radikálněji tim, že tradiční historický výklad zcela opomíjí. (V této souvislosti je ovšem nutné připomenout i známou skutečnost, že tzv. „primitivy" nelze studovat tradičními historickými postupy). K nyní dosti živé diskusi o vztahu historie a strukturalismu — diskuse je v plném proudu a závěry, byť i prozatímní, ještě vzdáleny — srv. např. J. Viet, Les méthodes structurallstes dans les sclences sociales (Paris — La Haye 1965); sborník o kolokviu z r. 1959 — Entrettens sur les notions de Genese et de Slructure (ibid. 1965); G. Lantéri-Laura, Histoire et structure dans la connaissance de ľhomme (Annales 22, 1967, str. 792—828).
486
■i
£>0 &
chápání.4) Nemýlím-li se, dochází k důležitému přesunu i v kulturním hodnocení tzv. věd přírodních: zatímco v povědomí 19. století zcela dominovaly vědy orientované historicko-popisně (klasický „přírodopis"), převládají dnes vědy, které jsou ze stanoviska člověka prakticky naprosto „ahistorické".
Minulosti se snaží zbavit dokonce i náboženství. Nejradikálněji v protestantském směru, reprezentovaném R. Bultmanem, který bez rozpaků obětuje nejen všechny biblické zázraky, ale dokonce i historickou existenci Ježíšovu a nechává jako rozhodující čin pouze „kerygma", křesťanské poselství, osobní rozhodnutí individua kdykoliv a kdekoliv i dnes. Stejně radikálně postupuje i část sionistu, kteří jsou ochotni obětovat celý judaismus prakticky od 2. století našeho letopočtu a chtěli by navázat na vývoj před rozbořením Jeruzaléma Římany. A dokonce tradiční opora konzervatismu v Evropě, církev římsko-katolická, se snaží zbavit se alespoň své minulosti barokní a středověké a navrátit se k „církvi původní".
Jistě, tyto pokusy nejsou zdaleka důsledné a narážejí na mohutný odpor uvnitř tábora přívrženců jednotlivých vyznání. Je však příznačné, že sé takovéto pokusy vůbec objevují a nalézají zčásti mohutný a trvalý ohlas. Ale rozhodujícím faktorem vzpomenuté „krize" je skutečnost, že k jejímu poznání došli i historikové sami a ze svých vlastních východisek a svou vlastní prací. Pod rukama se jim nejdříve rozsypaly předpoklady „klasického" pohledu na dějiny, názor o lineárním (nebo dia-(^lektickém) „vývoji", směrujícím, byť i oklikami, od horšího k lepšímu, a o „přirozené" dělitelnosti dějin podle národů. Zřícení každého z těchto sloupů pyšné stavby tradičních koncepcí by znamenalo ztrátu dosavadní jistoty,, dosavadního tradičního obrazu minulosti.
Ale situace je ještě horší tím, že se i u nás v polovině 20. století projevily velmi názorně i nedostatky tradiční historické metody. Nemohu tu tento aspekt rozvádět; bude nutné se k němu vrátit ve zvláštní stati. Jen to bych znovu připomenul,6) že německá historiografie ztroskotala za nacismu i při zachování všech „pravidel" klasického historického zkoumání a že historiografie obecně ztroskotává výrazně při vysvětlovaní vzniku a vítězství nacismu. Zajisté se daří izolovat jednotlivé prvky, jednotlivé složky, které k totalitarismům 20. století vedly; ale všichni cítíme, že tato vysvětlení jsou nedokrevná, že stejně málo popisují minulost, jako nedovede popis kostry nahradit dojem živého těla. Zvláště výrazně nám v dosavadních popisech chybí rozbor toho, co často nazýváme „atmosférou", pociťujeme, jak se nedaří postihnout rysy, které toto období tak
4) Velmi jasně se to projevuje v nejnovějších pokusech postihnout současnou metodiku ve společenských vĚdách. Odkazuji např. na Enzyklopädie der geisteswissenschaftlichen Arbeitsmethoden, herausgegeben von M. Thiel, 8. Lief. Methoden der Sozialwissenschaften (München—Wien 1967), ačkoliv tu ještě — pod vlivem německé tradice — je historická složka alespoň zastoupena. Dále srov. např. A. Schmidt, Über Geschichte und Geschichtsschreibung in der materialistischen Dialektik (v Folgen einer Theorie. Essays über »Das Kapital« von Karl Marx. Frankfurt/K. 1967, str. 103nn). K poměru sociologie a historie z tohoto hlediska C. W. Mills, Sociologická imaginace (orig. 1959; český překlad 1968, str. 122nn.).
s) Na tento aspekt poukázal jasně K. F. Werner, Das N—S Geschichtsbild und die deutsche Geschichtswissenschaft (1967); srv. k tomu moji glosu v tomto ročníku časopisu str. 215—219.
487
výrazně odlišují nejen od ostatních úseků novodobých dějin, ale i současného totalitarisnxu (při mnoha analogiích). Není to, po mém soudu, ná-Q> hodné. Neboť v nacismu zvláště výrazně vynikly napovrch iracionální pudy a proudy a společenské vědy si s nimi dosud poradit nedovedou, ačkoliv jejich existenci konstatuji. A tak málo, jak dovedly včas odhalit skutečné, reálné nebezpečí nacismu a totalitárních zřízení svého času např. sociologie nebo psychologie, tak málo si s ním v podstatě ex post vědí rady historikové.
Je jistě také pravda, že selhává nejen historie, ale že do značné míry selhaly všechny společenské vědy, ba celá naše kultura. Je nepochybně pravdoxi, že po Osvětimi (brané tu jako symbol hrůz našeho století] se ^ nemůžeme nikdo tvářit, jako by se nic nebylo nestalo. Ale dějepisectví je jednou z nejstarších společenských věd, a proto se na ně kladou větší nároky než na vědy „mladé", kde lze ještě mít o lecčems iluze. Historiografie je také nejkomplexnějším oborem proto, že zahrnuje alespoň teoreticky všechny jevy minulé, nejen část jevů, které si vybírají vědy
ostatní.__■ —
Pro tuto svou ideální komplexnost se tu musí ještě mnohem osudověji než v ostatních vědách projevit dilema moderní vědy: její obrovský roz- ^-^ sah vynucuje neustálé zužování specializace, ale ta opět nutně zužuje rozhled a znesnadňuje celkové zařazení. Pochopitelně že se toto dilema projeví tím osudněji, čím komplexnější a společensky angažovanější je vědní obor. U historiografie se dotýká samotných základů, vyžadujících
celkový „obraz" minulosti.____
Navíc historiografie mnohdy ztrácí i svou dosavadní hlavní kulturní funkci: budovat vzor národního života, posilovat národ v boji o jeho(2) existenci. Historiografie mula, a v některých zemích dosud má, národně-buditelskou funkci a ani my nemůžeme vyloučit, že i u nás opět někdy bude muset tuto funkci plnit. Tato úloha je naprosto nutná a legitimní, burcuje-li národ do boje proti utlačovatelům (a pouze tehdy). Pro nás však je tč. tento úkol splněn. Stávají-li se události recentní minulosti skutečnými senzacemi, je-li minulost „nezvládnuta", je to velmi špatným znamením pro společnost a historiografie musí proto nutně vždy plnitQx funkci jakési „kolektivní paměti". To však může platit pouze pro velmi úzký úsek minulosti a je ve sve podstatě jevem, signalizujícím velmi nezdravé poměry v postižené společnosti. Odtud však nelze odvodit společenskou funkci celé historiografie, která nyní u nás ztrácí svou áosa^y)
vadní „národní" funkci. _
Vše by tedy mělo nasvědčovat tomu, že je historie a historiografie ja-f^jN kýsi přežitek, že máme mrtvé nechat pohřbívat své mrtvé, kdyby na dru- * hé straně nebylo stejně evidentní, že ať je historiografie sebeproblema-tičtější, ať je historismus v plné krizi, že je minulost součástí přítomnosti, j-^. ať si tuto skutečnost uvědomujeme či nikoliv — a to nikoliv jen minulost^ -„nedávná". Mluvíme, myslíme a píšeme jazykem, který vznikl historicky, žijeme v prostředí, které má svou minulost, přejímáme zvyky, názory i předsudky,, zděděné ze staletí a někdy s hrůzou na sobě samých pozorujeme, že se v nás objevují pudy, touhy a myšlenky, které obvykle historicky klademe někam do dob dávno minulých. Celá naše kultura je přímo prostoupena prvky antické a křesťanské vzdělanosti, bez jejíž znalosti se mnoho děl klasického písemnictví i výtvarného umění stává
I
zcela nesrozumitelnými. Žijeme způsobem, diktovaným namnoze histt rickými návyky a způsoby od banálního způsobu každodenních návykť způsobu výživy, od podávání rukou až po velmi složité, ale rovněž histc ricky podmíněné (a naprosto ne „přirozené") vztahy rodinné nebo poste /k práci. Ba v současné době pozorujeme renesanci i některých historie kých politických požadavků, aniž si většina lidí jejich historický ráz uvě domuje. Tak jako má člověk svou dlouhou minulost, mají ji i plodiny n poli, dobytek, ba i krajina, která nás obklopuje. Minulost nás provaz i když si to neuvědomujeme; převládá-li dosud utopický ráz myšlen přece jen při pozorování současnosti vždy znovu a opět zjišťujeme rys} které nejsou vysvětlitelné žádnými kvantitativními rozbory, touto vel: kou módou vrcholící v současných společenských vědách. Málo na toi záleží, izda tyto faktory označíme jako předsudky, národní charakte nebo sebevědomí, tradici nebo zaostalost, Jejich existence je nesporná všudypřítomná a projeví se často i tam, kde ji nikdo neočekával.
Není možné minulost nebrat v úvahu a právě naše současnost nám t na gigantickém ztroskotání pokusu, přenášet do tzv. rozvojových zen mechanicky modely americko-evropského hospodářského, politického kulturního života, předvedla velmi názorně. Dnes se už ukazuje jasnt že snaha ignorovat celou minulost (která se obvykle jeví mimostojícím jako snúška předsudků a „zaostalosti") nemůže vést k cíli. Nestačí „od činit" několik posledních desítek let, aby se rázem — jako by mávnutír kouzelného proutku — vše změnilo. Společnosti se obvykle utvářejí dlou hodobě a nabývají dlouhodobě svou „tvář". Tuto skutečnost si začínám uvědomovat obecněji a proto dnes chápeme často minulost spíše jak břemeno, jako tíhu, než jako oporu a vzpruhu. Ale musíme s touto minu lostí žít, ať se nám to líbí či nikoliv, ať si tuto tíhu uvědomujeme, ať po< ní klesáme nebo jí zdánlivě unikáme. Tak jako žádný člověk, byť by si t sebevroucněji přál, nemůže začít znovu svůj individuální život, nemůž mazat svou minulost, tak to nemůže učinit ani žádná společnost. Ba o víc: podobně jako potlačená minulost vytváří poruchy u jedince, trauma tizuje i společenství. _____ •
Navíc přistupuje pro nás ještě jedna okolnost, která nám 'znemožňuji „vzdát" se minulosti: civilizace, v níž žijeme a kterou obvykle nazývánu civilizací evropskou, je bez historického vědomí nemyslitelná. Tím se liš výrazně např. nejen od tzv. primitivů, kteří žádnou historii neznají (tra dují jen minulost mytickou nebo sakrální), ale i od jiných, často velm vyspělých kultur.6) Velmi názorně tato skutečnost vynikne, představíme li si např. soudobé divadlo nebo román, stále prosycené prvky historie kými (byť často i neuvědoměle historickými) a proto příslušníkům ji ných kulturních okruhů srozumitelné jen s potížemi.
Minulosti se nemůžeme zbavit; dosavadní historiografie nám mnohí neříká, nebo snad přesněji a spravedlivěji: neříká nám to, co nyní zdt pro náš život, jedinečný a neopakovatelný, potřebujeme. Logický závě; z těchto poznatků může být po mém soudu pouze jediný: potřebujenn
°J Napr. v judaismu, který kromě „posvátných dějin" své vlastní dějiny vědomi ignoruje, příkladně je naprosto neznámé od talmudického období do 18.—19. stol. židov ské dějepisectví. O vysvětleni tohoto fenoménu se pokouším ve stati Prolegomena zi einer Geschichte der ]uden in den bohmischen Ländern (Judaica Bohemiae III—2, 1967 str. 79—86).
48!
,<5>
jinou historiografii než tradiční. Tento poznatek ovšem není nikterak nový a už častěji historikové i filosofové poukazovali na úskalí dosavadních pokusů vyřešit postoj k minulosti, kde se většina lidí pohybuje mezi dvěma extrémy: mezi staromilcem, který nostalgicky vzdychá po starých, dobrých časech, a naivním primitivem,''pro nějž už včerejšek jako by vůbec neexistoval. Mezi těmi dvěma extrémy se dosud pohybuje i historik a snad jedna z příčin našich nesnází tkví v tom, že se historikové orientovali takřka výhradně na staromilce,7] u nichž nacházeli vděčné publikum a že se jim nepodařilo ukázat ostatním lidem, kteří nebyli od samého počátku přesvědčeni o tom, že minulost je lepší než přítomnost, že i oni jsou do jisté míry minulostí, byť opovrhovanou a nenáviděnou, determinováni.8)
Jako pouze zdánlivé řešení se ini jeví snaha překonat dnešní kriti tím, že se budeme tvářit, jako by se nic nestalo, jako by bylo snad pouze nutné zvyšovat odbornost historiků a kvalitu naší práce. Nepochybuji o oprávněnosti tohoto požadavku zvláště pro ty úseky historiografie, které jsou zvláště silně zaneřáděny diletantstvím a leckdy i přímo falšováním pramenů. Ale varoval bych před iluzí, že toto samozřejmě nutné odstranění chyb a nedostatků vyřeší podstatu krize. Bohužel dosud nevymizel naivní názor, že stačí shromáždit všechny prameny a „správně" je „zpracovat", aby 1 výsledek byl „správný". Je to přežitek scientis-mu 19. století, podporovaný tím, že historiografie po metodické stránce dosud namnoze -ustrnula na úrovni minulého století, že na ní prošly takřka beze stopy velké převraty některých vědních (i společenskovědních) oborů v 20. století. - . -  ' '        ■■ ■ "-' ■.: •
Přirozenou tendencí člověka je, po výkyvech a zklamáních, vracet se k „starému a dobrému", snaha, která dosud nikdy nevedla k cíli. Nelze se „vrátit" k scientlsrickému historismu před první světovou válkou. Přeď touto iluzí nás musí varovat skutečnost, na niž jsem už poukázal, že velmi mnoho z úkazů, které zarážejí nás, se projevují i v historiografiích, které1 pracovaly řemeslně naprosto „čistě".9) Vyloučit nejistoty a chyby nelze už proto, že z jakékoliv historické interpretace nelze nikdy vyloučit historika jako osobu, která interpretaci provádí, a tím i dobu, v níž historik žije a s níž je spojen sterými pouty. Už proto nemůže existovat jen jediné „správné" řešení, které by automaticky vylučovaly všechny ostatní možnosti a označovalo je jako „mylné".
Sotva též vyřeší potíže zpřesnění nebo změna dosavadní terminologie. Historikové si už přečasto stěžovali na to, že historická terminologie je nepřesná a mnoho nedorozumění i sporů vzniklo tím, že každý z historiků vkládá do téhož slova různý obsah. Mnoho historiků poukazuje na skutečnost, že řada společenských věd (např. právo, filologie, v novější době i psychologie, sociologie a filosofie) si svou vlastní terminologii už
7j Označeni „staromilec" není samo o sobě naprosto peiorativnl; soudím, že zálibu může mít člověk v čemkoliv nepoškozujícím jiné, aniž Jej lze za to tupit. Záporně se projevuje tam, Itde svou zálibu uplatňuje jako obecně platné měřítko; ale snaha postulovat osobní zálibu jako obecné měřítko není jen typická pro staromilce.
s] Jen pro přesnost bych chtěl upozornit na to, Že staromilství glorifikuje minulost — a nemusí to být vždy minulost vzdálená staletí. Staromllství je mentální posto'/, který se projevuje nezávisle na době, na kterou se soustředí; muže to být i doba zcela nedávná.
5) Znovu tu upozbrňuji na zmíněný (pozn. 5] rozbor K. F. Wernera. 490
ze ve
vytvořila. Tato tvorba vlastní terminologie má nepochybně své výhody i nevýhody. Mezi výhodami lze uvést snadnou sdělitelnost mezi odborníky i různých jazykových oblastí, usnadnění a zpřesnění myšlenek. Jako nevýhodu je nutné hodnotit ztíženou komunikaci mezi jednotlivými vědami a ohrožení společenské funkce těchto věd,10) které se svým „jazykem" stávají neodborníkovi takřka nesrozumitelné. [Snad lze také uvést nebezpečí, že krásně a učeně znějící termíny mohou leckdy zastírat i naprostou myšlenkovou prázdnotu — terminologie se může ve společenských vědách stát velmi snadno samoúčelnou).
Obávám se, že historie jako celek11) si vlastní terminologii (kromě pro ojedinělé případy) vytvořit nemůže. Nelze tak učinit, protože vzhledem 0 ke svému obecnému charakteru12] nutně používá pojmů z nejrůznějších
vědních oborů 1 z běžného kulturního povědomí (spisovného jazyka), a to nutně v tom smyslu; jak jsou používány v politickém a sociálním životě doby. Uměle zúžit mnohoznačnost pojmů definicemi nelze proto, společenská skutečnost (nebo, jak se nyní mnohdy říká, „totalita") je . své minulé i současné konkrétnosti vždy nejen komplexní, ale i protichůdná. Tím, že by historikové vytvořili definice, omezovali by už touto definicí13] přespříliš složitost a protichůdnost minulosti. Historik si nemůže „vydělit" jen jevy některé, je přesně definovat a ostatní nechat „per definitionem" stranou, jak to mohou a musí činit vědy jiné. Z toho důvodu nelze také, po mém soudu, přejímat mechanicky terminologii jiných věd do historie (v současné době je u nás módní terminologie filo-
A Stejné efemérni se ml zdá snaha překonávat krizi historického myšlení
hledáním senzací v minulosti, které sice mohou čtenáře svou senzačností zaujmout, které však v podstatě o historické dimenzi našeho života neříkají vůbec nic. Vždyť právě podstata každé senzace tkví v tom, že událost je ze souvislosti vytržena a dána do bezprostřední souvislosti se čtenářem. (Např. se historická vražda, která mohla sehrát i dosti významnou úlohu v dobovém kontextu, izmění v „mord", kde dobová souvislost slouží jen ke zpestření záhadnosti, ktrá událost obklopuje. Stejně nás historky o milenkách slavných mužů, výskyt Čecha mezi Eskymáky nebo Indiány nanejvýš „zajímají" nebo pobaví, stejně tak jak jsou všechna „senzační odhalení" nutně velmi krátkodobá). Nepochybně má „senzační literatura" své plné oprávnění; má ji však v rámci tohoto žánru a nepomáhá vůbec při řešení základní otázky po vztahu přítomnosti k minulosti. Literatura „senzační", zabývající se „senzacemi" historickými, je stejně málo historickým zkoumáním, jako je detektivka, kde
) Domnívám se, ím zvláště u filosofie se tato tendence velmi markantně projevuje ve 20. stol. Vypracováním systému filosofických věd (ve smyslu moderního pojetí tohoto označení) se vzdala starého nároku na podávání uceleného a celistvého obrazu sveta. Tohoto úkolu se pak, jak známo, ujaly Ideologie (ve smyslu, který tomuto slovu dal Karl Mannheim).
11) Stou vlastní — a poměrně přesnou a vyhraněnou — terminologii maji ovšem některé Části historie, např. paleografie, diplomatika, heraldika, archeologie aj.
1) Tu je nutné důrazně připomenout známou skutečnost, že historie akoumá kvalitativně naprosto různorodé jevy, které mají společnou často pouze dimenzi časovou (tj. že jsou jevy minulými). K tomu srv. podrobněji dále.
13j Pochopitelně není toto zjištění naprosto ničím novým a už římští právníci věděli, že každá definice je omezováním.
491
detektiva děla zbožný kněz nebo rabín, literaturou teologickou nebo náboženskou.
Mnohem slibnější se jeví pokusy oživit historické bádání impulzy z jiných věd, a to nejen věd společenských, které mají pochopitelně k historiografii nejblíže. V této souvislosti je nutno se zmínit především
0 tzv. škole soustřeďující se kolem francouzského časopisu „Annales".14) Tato škola vděčí za svíij vznik rozhodujícímu impulzu z ekonomie a především ze sociologie a její úzká vazba na moderní sociologii je dosud velmi zřetelně patrna,15] i když novější pokusy této „školy" (která ostatně představuje školu jen velmi vágní a nevyhraněnou; spíše by bylo asi vhodné mluvit o „směru"] se pokoušejí navazovat na nejrůznější vědy,
1 na vědy přírodní. Jako jakýsi ideál tohoto směru se objevuje souhrn „vôd o člověku" (les sciences de ľhoníme), popř. „lidská anthropologie" (anthropologie humaine). Velmi úzká je, zvláště v USA, vazba na tzv. politické vědy (Political Sciences), i když, pochopitelně, tu je impuls více méně omezen pouze na dějiny minulosti zcela nedávné.
Nevýhodou tohoto impulsu (a už předcházejícího silného vlivu ekonomiky) je, že se tu projevuje upřílišněná snaha soustředit se takřka výhradně na kvantifikaci jednotlivých jevů. S moderní idolatrií určitého typu vědy souvisí, že společenské vědy, ba celý náš vědomý život, jsou neustále nějak kvantifikovány a-tvrzení, která se nehalí do tohoto hávu, jsou považována za méněcenná. Nepolemizuji naprosto s nezbytností statistiky a evidence v moderních společenských vědách — ty dnes už bez těchto postupů jsou naprosto nepředstavitelné. Ohrazuji se ale proti tomu, aby byly kvantifikovány jevy i tam, kde proto není pramenný základ a především proti rozšiřující se náladě nebrat jevy, které nelze přesně vyčíslit, vůbec v úvahu. (Nehledě k tomu, že kvantifikace často pouze zastírá neurčitost nebo předstírá exaktnost, která ve skutečnosti vůbec neexistuje).16)
Důležitým korektivem těchto kvantifikačních.snah se proto mohou stát impulzy z oblasti moderní psychologie, jejíž vliv dosud na historiografii
14) Časopis založili pod názvem „Annales ďHistoire Economique et Sociále" r. 1929 M. Bloch (1886—1944) a L. Febvre (1878—1956). Název „škola Annales" je běžný především ve francouzské historiografií.
ls) Tak napr. se pokouší F. B r au de 1 (tč. hlavní redaktor Časopisu „Annales") na]ít v pojmu Lrvání (la durée) spojovací Článek mezi historií a sociologií (srv. jeho stati Histoiré et Sciences sociales: La longue durée. Annales 13, 1958, sir. 725—753; Historie eť sociologie v Traité de sociologie. Publié sous la direction de Georges Gurvitch I", Paris 1962, str. 83—98).
16) V tom se mi jeví největší ošidnost těchto metod. Prohlašuje-li něfcdo, že „lid si žádá" (nebo „nepřeje" atd.), deklaruje už formou tuto výpověd jako demagogické tvrzení, kterým požadavek určité skupiny zevšeobecňuje a žádný soudný historik toto tvrzení jako takové nepřevezme. Bude ale v pokušení převzít mechanicky zjištění typu: z dotazovaných bylo 65,2 % pro, 17,9 % proti, 16,9 % nevyjádřilo své mínění — ačkoliv mnohdy bude otázka, zda tento výsledek není stejně problematický jako demagogická tvrzení. Ostatně je známo, k Jak diametrálně rozlišným názorům dochází i moderní sociologie, pokud se odvažuje širších závěrů. Jako příklad uvádim známý rozbor moci dvou velmi renomovaných sociologů v USA: zatímco C. Wright Mills zjistil existenci jakési „power elite", popírá Djavid Riesmann její existenci a připouští pouze „veto groups" — srv. Class, Status and Power ed. by R. B e n d i x and S. M. Llpset (2. vyd., New York 1966), zvi. článek W. Kornhauser (str. 210nn.). K otázce kvantifikace obecně C. W. Mills (Jako pozn. 4), str. 46nn.
(snad s výjimkou USA)17] je nepatrný. Větší ohlas mají pouze pokusy o aplikaci tzv. davové psychologie, ev. o poznaní zásadních změn, které se v této oblasti projevily.18) Mnohem menší je vliv „vědecké revoluce", kterou prodělala psychologie objevy S. Freuda a jeho následovníků. Na obranu historiografie je ovšem nutno v této souvislosti upozornit na značnou problematičnost dosavadních pokusů aplikovat psychoanalytičke a moderní psychologické postupy na historické osoby. Nehledě na značnou obecnou neurčitost metodickou,19) naráží při aplikaci psycho-analytických postupů historik i na svéráznou obtíž, způsobenou povahou historického materiálu: o psychologicky rozhodující fází vývoje jedince (o jeho raném dětství), jíž se historik zabývá, obvykle prameny naprosto
,: í, mlčí a rekonstrukce, kterou provádí zpětně psycholog na základě ne-
přímých indicií, je většinou tak vágní, že nejenže neumožňuje praktické využití, ale sama vzbuzuje pochybnost o užitečnosti celého postupu. Všechny moderní psychologické metody nejsou dosud aplikovatelné „na dálku" ani časově, ani prostorově. Úsudky takto získané zůstávají namnoze pouhými možnými analogiemi. Aplikace nových poznatků na psychologii Skupin, popř. větších kolektivů, která bude mít pro naše zkoumání, po mém soudu, klíčový význam, vězí dosud ve svých začátcích (než k této otázce se ještě vrátím).
Podnětů tudíž má historiografie dost a přičteme-Ii k tomu zvýšenou pozornost, věnovanou v posledním období i ryze teoretickým problémům,211] překvapuje spíše malý dosah všech těchto podnětů: obrovská většina práce historiků se odehrává ve starém stylu, aniž lze zaznamenat
ä" nějakou podstatnější změnu.21] Příčinu lze hledat jak u historiků samot-
ných, tak v navrhovaných postupech. Pokud jde o historiky, mohlo by se soudit, že snad nedosahují úrovně svých předchůdců v období, které označujeme za „klasické" pro historiografii. Ve zvulgarizované formě se pak volá po nějakém novém Palackém, na vyšší úrovni se poukazuje na přitažlivost nových společenských věd pro mladé talenty, kde mnohdy „griinderské" období není ještě zcela ukončeno a kde tudíž lze i snadněji proniknout. Nesoudím však, že by tu vězela hlavní chyba, že by úroveň historiků v celku byla dnes nižší než v minulém století; spíše se domnívám, že každé nezaujaté zkoumání dospěje k opačnému výsledku, už pro nesporné zdokonalení technických a evidečních pracovních postupů. Je ovšem pravda, že universitní výchova historiků vykazuje na celém světě přílišnou izolaci od ostatních věd i od moderního umění. Ale toto úzké
1T] I< těmto pokusům srv. H. Stuart Hughes, History as Art and as Science. Twin Vistas on the Past (2. vyd., New York 1965; zvi. třetí kap., str. 42nn.).
") Největší vliv tu měla proslulá Ortegova Vzpoura davů (orig. José Ortega y G a s s e t, La rebelión de las masas, první vyd. 1930, pak opětovně vydáno i překládáno).
") Každá použitá metoda je nutně pochybená tehdy, nelze-li provádět prertidůkaz a „vyjde"-li vždy a takřka za všech okolností při její aplikaci tentýž výsledek. V tom případě pak vyvstává otázka, zda je mylné aplikovaná metoda nebo zda snad při výsledku jde o banalitu, kterou nazýváme jen novým jménem.
M) Tak vychází od r. 1960 zvláštní časopis History and Theory, věnovaný výhradně tomuto okruhu otázek. Ve dvou „Beihefte" (č. 1 a 3) tohoto časopisu vyšla i zvláštní bibliografie o „filosofii dějin" — v nejširším smyslu tohoto slova (pro léta 1945—1957 ji sestavil J. C. Role, pro léta 1958—1961 M. Novicki).
31) Na tuto okolnost poukázal velmi důrazně H. V. White v citovaném článku (pozn. 2).
odbornictví je dnes, jak obecně známo, metlou celého moderního života a muselo by být zkoumáno v mnohem širším rámci, než jen v oblasti historiografie. Nezbývá tudíž než soudit, že velká část viny spadá i na navrhovaná řešení, která sice mnohdy jsou snad teoreticky správná, ale prakticky sotva aplikovatelná.
Je totiž nutné si znovu uvědomit známou skutečnost, že historik pracuje s údaji kvalitativně často naprosto různorodými, které spojují někdy užší vztahy, někdy prakticky jen jediná okolnost: že se odehrály v minulosti současně. Už tím je nutně dáno, že obor historiografie je mnohem různorodější než sebesložitější obor jiný, který si vždy vymezuje ze současnosti jen určitý výsek — žádný vědní obor si neklade za úkol poznat přítomnost ve všech svých aspektech, jak by to vlastně měla činit historiografie s minulostí. Ve skutečnosti ovšem ani historik nezkoumá minulost celou. Ale výběr toho, co může zkoumat a co nikoliv, je jen zčásti přenechán jeho vlastnímu rozhodnutí: v rozhodující míre je determinováno stavem zachovaných pramenů. Historikové si navykli považovat tuto okolnost za tak samozřejmou, že ji obvykle v praxi ani nevnímají. Při vymezení historiografie jako oboru je však nutné si velmi dobře uvědomit, že možnosti historikova poznání jsou zcela svérázně determinovány a deformovány stavem zachovaných pramenů. Teoretické postuláty ukládající historikům to nebo ono :za úkol, které tuto skutečnost neberou v úvahu, tudíž musí nutně ztroskotat.
Už z tohoto prostého faktu determinovanosti historikovy práce stavem . zachovaných pramenů vyplývá, že historiografie nemůže splynout s žád-nou jinou společenskou vědou, že nemůže prostě přejmout např. metody sociologie (nebo jiné vědy] a že částečné přejímání terminologie nějakého jiného vodního oboru působí často více zmatku než užitku. Historiografie už pro svůj základ nemůže metody jednoduše „přejímat". Další předpoklad, z kterého můžeme přistoupit ke zkoumání, jak lze překonat-vnitřní potíže historické vědy, je nadhodit otázku, zda dnes ve vědě i v celém našem životě ještě platí předpoklad obecného teoretického řešení, předcházející praktickému řešení. Starší představa (platná nejen pro vědu, ale např. i pro politický život) byla, že někdo, nějaký „velikán", na základě dosud nashromážděných výsledků dosažené zkušenosti „zevšeobecní" a navrhne další možnost řešení, která se pak při dalším rozvoji vědy (ev. společnosti] prokáže jako „správná". Obávám se, že tato představa patří minulosti — alespoň se takové zjevy stávají neobyčejně řídkými a většina pokroku ve vědě i ve společnosti, zdá se, se odehrává jakousi průběžnou kombinací teoretických a empirických postupů. Teoretické možnosti jsou empiricky zkoušeny a empiricky nabyté vlastnosti teoreticky zevšeobecňovány současně poměrně velikými skupinami badatelů — nikoliv vynikajících teoretiků (i když pochopitelně uvnitř těchto skupin vždy existuje „vedoucí" hlava; neexistují ale dnes už pro celé obory, jak tomu bylo dříve). Ostatně se ztrácí dnes patrně i vůdčí úloha „avantgardy" v kultuře a její úlohu přejímají „elity" i oč to by si vyžadovalo zvláštního rozboru. Domnívám se, že podobný postup je též jedině možný v historiografii, kde musíme vyzkoušet všechny možnosti, které se nám naskýtají a současně tyto pokusy i teoreticky rozebírat. Považuji za nemyslitelné, aby se na jedné straně rozvíjelo nějaké'empirické (často se říká i „archivní") dějepisectví, na druhé
straně nějaká vysoká teorie nebo metodika historiografie. Obojí je nezbytné pevně skloubit dohromady a hledat neustále všemi směry, žádný nevylučujíc. (Tuto okolnost bych zvláště zdůraznil vzhledem k dalším odstavcům, uvažujícím o nových možnostech: rozhodně bych tím nechtěl budit dojem, že jde o něco více než o pokus, který se má přiřadit k ostatním pokusům a možnostem,)
Moderní historikové a filosofové, pokud uvažovali o historii jako o vědří, ji umísťovali obvykle někam mezi vědu a umění. (K tomuto běžnému názoru by bylo nutné, po mém soudu, doplnit i filosofii). Pro své nepochybné vědecké postupy, např. při kritice pramenů, ji bylo těžko zbavovat úplně charakteru „vědy". Na druhé straně bylo však nepopiratelné, že některé zjevy (alespoň ve formě, v níž se skutečně odehrály) jsou jedinečné a neopakovatelné a už tím překračují rámec vědy. Rovněž při interpretaci vplývá do historického úsudku něco, co lze podle chuti nazvat intuicí, vciťováním nebo obrazotvorností.
Domnívám se, že „dvojaké postavení" historiografie má svůj základ v samotném charakteru minulosti vzhledem k nám. Minulost sama o sobě totiž není vůbec „reálná". Je „nereálná" už tím, že neexistuje; minulost byla pouze reálná a reálné jsou „prameny" a působení minulosti. Tím se svou povahou minulost zásadně liší od předmětů věd ostatních, které jsou reálné svou podstatou. Ale nehodlám tu rozšiřovat starý spor, kam historie vlastně náleží — soudím, že je také celkem zbytečné, jakou ..nálepku" jí přiřkneme. To, co je rozhodující, je, že historie je v kulturním životě svébytným a svérázným faktorem, jak pokud jde o její předměty) (o tom byla už řeč], tak pokud jde o její funkci i o její metody. Je nerozlučně spjata s kulturním životem v nejširším smyslu slova a potřebuje pro svůj rozvoj též určité „kulturní klima". Neboť v mnohem větší míre než u ostatních věd (dokonce než u mnoha moderních společenských věd) hraje v historickém úsudku úlohu historik a jeho současnost.
Z toho nutně plyne, že jediným možným východiskem historiografie je současnost a klíčovým problémem se pro ni stává perspektiva,22) v-^ zorný úhel, pod nímž historik nutně, ať chce či nechce, ať si to uvědomuje čl nikoliv, vidí celou minulost: Ovšemže se tu velmi ošidně projevuje kvalitativní rozdíl obou těchto složek chápání minulosti: historik, který zkoumá určitý úsek dějin, ví dobře, „jak to tehdy dopadlo", je v tomť^ř) ohledu „chytřejší" než sebeučenější současník, ví, které snahy se nakonec prosadily a kdo ze soupeřů o moc zvítězil, které úsilí dosáhlo svého cíle a kdo prohrál. Ale současně žije historik v současnosti a dívá se očima současníka na minulost a pro svou dobu je zrovna tak krátkozraký a nedovede předpovídat budoucnost, neví, „jak to dopadne", jako všichni ostatní.23) Přitom ale nutně ovlivňuje náš názor na současnost a hlavně na siměr, kterým se vyvíjí i náš náhled na minulost, na interpretaci a na hodnocení nejen dlouhodobých trendů, ale často i jednotlivých událos-
") K tomu srv. maj článek citovaný v úvodní poznámce; k podobnému závěru došel i ve své stati (porn. 2) Whťte, který upozornil rovněž na okolnost, že tato zásada platí plně i pro moderní umění, které se vědomě vzdává snahy postihnout skutečnost ve své úplné „realitě".
") Pokud by bylo vůbec nutné pro toto tvrzení uvádět příklady, bylo by možné poukázat na postoj J. Golla a J. Pekare za prvé světové války. Přitom nemůže být sporu o tom, že oba náleželi mezi přední historiky své doby.
494
495
tí.24) Nikdo už dnes neklade vedome rovnítko mezi současnost a nejvyšší vrchol vývoje, který je možno vůbec dosáhnout, jak to svého času činil Hegel. Ale stejně „vidíme" minulost ze svého zorného úlilu a tím jsme nutně angažováni svou osobou.
Znovu tu je nutné připomenout, že ve 2U. století neselhali jen histori-^=r" kové, ale že především selhal náš způsob myšlení, náš náhled na mi- \^js nulost. Po roce 1945 se dosti rozšířil názor (především v Německu), že^. vina historismu spočívá v tom, že všechny pojmy zrelativizoval, že je^—• nutné se vrátit k stálým hodnotám, jak je postulovalo ťzv. přirozené právo. Tento krok zpět není ani možný, ani žádoucí. Není možný proto, že poznání nelze odčinit — a historismus nesporně dokázal, že „věčné hodnoty" ve smyslu starého přirúzenoprávního nazírání neexistují. Návrat není ani žádoucí proto, že jestli dějiny něco dokazují, pak dokládají skutečnost, že sebe světější ideály nebyly s to zabránit nespravedlnosti,'^—^ loupeži a vraždění. Koneckonců se odehrálo vyvražďovaní domácího obyvatelstva za dob Starého zákona, při dobytí Jeruzaléma křižáky se věřící dobyvatelé neřídili nejelementárnějšími „zákony lidskosti", husité ani křižáci nebyli ochotni respektovat zákon „nezabiješ" a Bartolomejská noc se odehrála dlouho před vítězným nástupem historismu. A těchto několik příkladu je jen hrstka z možných; ani „přirozené právo" ani víra v „neměnné hodnoty" nebyly v minulosti s to kdy zamezit zběsilému
vraždění._ ^^^^^^^m
Nepochybuji, že je nutné nové hodnoty — byť prostou obecnou dohodou — vytvořit. O tom nás nenechávají události 20. století na pochybách Vím, že musíme bojovat ze všech sil proti institucionalizaci myšlení, (Xc) která hrozí všechno myšlení zardousit, i proti bezduché specializaci, která činí nakonec úzký dílčí poznatek ve společenské oblasti takřka bezcenným. Především se však historiografie bude muset zbavit vžitého názoru, že konec konců úspěch dodatečně ospravedlňuje všechny užité prostředky. Ale vím, že to nelze učinit mechanickým krokem zpět, nějak (^) „odčinit" historismus zapomenutím. Je to tím méně možné pro historiografii. Naopak, soudím, že je nezbytné jít právě touto cestou „až do trpkého konce" a „historizovat" i dvě oblasti, které nechával klasický historismus stranou: musí zahrnout do svého historického relativizování i kategorii „národa" (popř. státu), kterou starší historiografie mlčky z historického relativizování vyjímala25) a pozorovatel musí především zahrnout do tohoto zkoumání i historika samotného — sebe sama.
Nezbytným předpokladem toho je, že historik se musí snažit nabýt alespoň takového vnitřního „odstupu" ke své látce, jak ji má (nebo přesněji: jak se má snažit mít) psycholog nebo sociolog. Nic horšího, než přislupuje-li historik ke zkoumáni se „zapáleným srdcem". Tento odstup má historik snadno, zkoumá-li příkladně vývoj orebnlho nářadí nebo zabývá-li se dějinami nějakého cizího národa jemu lhostejného. Ztrácí jej obvykle, když jde o minulost vlastního národa nebo o události, jež jsou považovány za klíčové nebo rozhodující. Konečně obvykle nemá
24) Nu tuto okolnost poukazuje — ovšem z velmi vyhraněného stanoviska - např. C. B a r r a c 1 o u g h, An Introducilon tu Contemporary History (něm. přckl. pod nazvem „Tendenzen der Geschichte im 20. Jahrhundert", München 1967).
25J Tuto myšlenku poněkud podrobněji rozvádím ve stati Naše živá l mrtvá minulost ve sborníku s týmž titulem, který vyjde letos v nakladatelství Svoboda.
496
l<3>
09
vůbec pocit odstupu vůči své současnosti — ba co více: ani si neuvede muje, že by tento odstup míti měl.26] (_
Tudíž: minulost není zorným úhlem a měřítkem pro současnost, aľ současnost je nevyhnutelným zorným úhlem, pod nímž vidíme minulos ^""^ Z toho vyplývá, že historik si nesmí osobovat nárok, mistrovat ve jméií kterékoliv části minulosti současnost, ale musí ukazovat časovou dimerfc současnosti, musí objasňovat její minulé komponenty, v leckterých ohle dech velmi silně determinující současnost. Obávám se, že na rozdíl ot našich předchůdců budeme leckdy nuceni ukazovat minulost spíše ne jako hrdý vzor jako břemeno, pod jehož tíhou úpíme.
Z poznatku o nemožnosti vidět minulost jinak než současnýma očima plyne závěr, že jako metody nelze používat pohodlného a nekontrolova telného „vciťování se" do minulosti,27) ale pouze poznání, pochopení které bude musit začít poznáním přítomnosti a sebe sama — pokud ta kovéto poznávání je vůbec v lidských silách. Historiografie se dosud sna žila objasňovat pouze „minulé". Nastává čas, aby objevila předevšín sebe nejen jako jakéhosi „spolutvůrce obrazu dějin",28) ale předevšín jako významný předmět zkoumání;
Ale při tomto závěru narážíme ihned na okolnost, že i tento poznatel je pouze dílčí, že postihuje pouze část toho, co minulo. Dostáváme st k jedné, po mém soudu, ze základních příčin omylů historiografie, k jed nosměrnému chápání pojmů „vývoj" a „minulost". Klíčový pojem „vý voje", tak jak dosud dominuje v představách historiků, odpovídá nejspíší obrazu vývoje určitého semene, které muže vzklíčit, degenerovat, dále se křížit, přizpůsobit se okolí. Vycházejíce z tohoto obrazu snaží se histo rikové často zaplnit mezery v podání jakousi rekonstrukcí chybějících článků předpokládaného „vývoje". O tom, že tato jednoduchá, snad dokonce spíše mechanistická než biologická představa historického vývoje je mylná, nás definitivně přesvědčují např. archeologie a etnografie svými objevy jakýchsi „skoků" i dlouhodobé strnulosti ve vývoji, které nelze tradičními představami vysvětlit. Ale stejně málo můžeme tuto starou představu jednoduše šmahem zavrhnout, neboť v některých, historicky ověřitelných případech, plně odpovídá poznávané skutečnosti. Omyl dosavadních výkladů snad spočívá podle mého názoru spíše v předpokladu jednotného vývoje a stejnorodé minulosti, ať už tato jednotnost je chápána mechanicky (k tomu inklinuje historik už z praktických důvodů — odvoditelnosti závěrů), nebo dialekticky. Ve skutečnosti je vztah patrně mnohem složitější a minulost nepůsobí na následující období jen v jedné rovině, popř. ve dvou rovinách (základně a nadstavbě),
!6) Na tento aspekt poukázali velmi důrazně už v období mezi oběma světovými válkami Hans  Kelsen a  Karl Mannheim.
17) Pro charakterizování tohoto postoje „vcifování" neznám lepší charakteristiku, než kterou vložil J. W. Goethe do úst svému Faustoví:
Minuté časy, pfítelíčku, nám knihou Jsou na sedm klíčků. A tenhleten „duch časů" váš, to pánů vlastní duch Je asi, v němž zrcadlí se zašlé časy.
(přel. Otakar Fischer). 25) Podíl historika na vytvoření obrazu dějin, jak známo, zvláště silně zdůrazňoval B. Croce.
p
ale v různých rovinách, které působí odchylnou intenzitou, odlišně dlouho a v různých oblastech lidského, popř. společenského života a které musí, což je pro historika -v praxi zvláště důležité, být také zkoumány různými způsoby. Tak málo, jak existuje jedna „rovina" historie, tak málo existuje historická metoda kaťexochen. (Ostatně je i představa vrstev nebo rovin nepřesná potud, že navozuje obraz jakési oddělitelnosti a paralelismu. Snad by bylo ještě výstižnější mluvit o různých „vlnách" nebo ještě spíše o kombinaci vln a vrstev; pro neobvyklost toho obrazu však od tohoto pokusu upouštím). Různě si také jednotlivé roviny minulosti uvědomujeme a většinou vůbec nebereme v úvahu, že i minulost je (g) kvalitativně různorodá. Pro nás namnoze zcela převládá pouze jediná její vlastnost: právě časový odstup.
Osvětlil bych tuto myšlenku na příkladu okupace ČSR, aniž si samozřejmě v nejmenším kladu za cíl zkoumat nebo objasňovat toto období. Zvolil jsem"je pro ilustraci proto, že toto období není ještě tak vzdálené, aby neskolenému oku všechny rozdíly splývaly v tu jednotvárnou šed, kterou událostem často dodává nepřízeň zachovaných pramenů; současně jsme dnes přece jen nabyli už určitého odstupu k této době, hlavně pro šok způsobený dalším vývojem.
Na prvý pohled je patrné, že historik může tuto dobu zkoumat jednak z hlediska vnitřního vývoje našich zemí nebo z hlediska zahraničně-poli-tického (to je: bude věnovat hlavní pozornost tomu kterému aspektu; přesně oddělit jednotlivá hlediska v praxi, jak známo, nelze). Každá tato oblast se pak rozpadá v celé množství jednotlivých úseků zkoumání. Tak např. může historik zkoumat zahraniční vojenský odboj, politická centra v zahraničí, diplomatické úsilí o uznání ČSR, popř. neplatnosti „Mnichova" aj. Podobně při zkoumání vnitřního vývoje Protektorátu a Sudet (už z toho hlediska jde o různé oblasti) se objeví několik sledovatelných oblastí života, jako např. demografický a hospodářský vývoj, způsob každodenního života, rozsah a tendence kulturních jevů, odboj proti okupantům a na konci války odsun německého obyvatelstva z ČSR, který je patrně nejhlubším zásahem do našich dějin z-historické perspektivy.
Už tento výčet, který si samozřejmě nikterak neklade nárok na úplnost, ukazuje neobyčejnou složitost celé minulosti, neboť jednotlivé oblasti, které jsem tu vyjmenoval, se navzájem ovlivňovaly a prostupovaly velmi nestejnoměrně a působily ve svých důsledcích velmi různorodě. Zatímco politická nadvláda okupantů byla sice' odstraňována postupně osvobozováním CSR, lze přece jen udat přesné datum, ev. přesná data, kdy jejich vláda na území ČSR končila. Zato např. nelze tak přesně vymezit, do kdy působí hospodářské důsledky a patrně ještě složitější bude určení všech právně-s právních důsledku okupace.
Z hledislfa historika je však rozhodující, že v úsecích, o nichž byla řeč, působily převážně síly a faktory objektivně zjevné, které jsou zjistitelné, ev. dokonce měřitelné tradičními historickými postupy. Pochopitelně, že i tu badatel naráží při sledování každé z nadhozených otázek na charakteristické mezery v pramenech, které mu ztíží nebo dokonce znemožní zjištění určitých skutečností — ale to je osudem a zvláštností historiografie, o níž už byla řeč. Kvalitativně se tyto aspekty neliší od kterýchkoli jiných událostí a jevů, kdykoliv a kdekoliv sledovatelných tradičními metodami. Ale vedle toho se projevovaly nepochybně síly, které sice
rovněž působily objektivně, ale většinou nepronikaly vůbec do vědomí lidí a proto se též neobrážejí tradičním způsobem v pramenech. Tak: např. už demografický vývoj není redukovatelný jen na hospodářské a administrativní zásahy a při bližším náhledu se ukazuje, že tyto oblasti, kde působí síly, které obvyklými historickými 'způsoby nezachytíme, jsou
velmi početné. ___.
Historik nemá k dispozici obvyklé prameny, které by mu umožnily postihnout ochromující strach, který zavládl v Protektoráte — ten nebyl jen výsledkem přímého teroru okupantů, jehož rozsah a intenzita jsou snad zjistitelné. Nezjistitelná je ale ona psychóza strachu, mající svůj základ snad dokonce v dávno zašlých dobách. Už tento strach není k zdaleka jednoduchým zjevem, redukovatelným pouze na teror gestapa,.
ale je ovlivněn dlouhodobou historickou zkušeností národa, vzešlého převážně z utlačovaného obyvatelstva, ba dokonce i oním strachem, vězícím v podstatě lidského bytí, o jehož významu uvažuje existencionální myšlení.29) Ale tím zdaleka nekončí ona řada zjevů, nezvažitelných a přesně neurčit e lných, oněch „imponderabilií", která nicméně působí
1velmi reálně a objektivně. Aniž si opět v nejmenším kladu nárok na úplnost, uvedl bych rozbití staré jistoty, jakým se jevil „Mnichov" mé generaci, ona ochota k mentální kolaboraci, která je spojena se skláněním, před kteroukoliv mocí i se spoléháním na pomoc zvenčí, ona stará demagogická idealizace mládí pro mládí a oživování prastarých emocionálních stereotypů např. v antisemitismu.30] Jde mi výhradně o to, abych poukázal na kvalitu těchto jevů, onoho x reagování jakéhosi kolektivního podvědomí,31) jehož existenci dnes po-
f malu objevujeme a které obvykle v historické literatuře, pokud je ovšem
historikové vůbec berou na vědomí, označují jako „mentalitu". Pro zkoumání těchto jevů nemáme dosud vypracovanou vůbec žádnou metodi-
2S) V historické literatuře poukazuji zvláště na klasickou knihu G. L e f e b v r e, La Grande Peur de 1789 (Paris 1932) analyzující různé složky „Velkého strachu" na počátku Velké francouzské revoluce.
ä°J Tento antisemitismus je sám zjevem velmi složitým a lze rozeznat např. „úřední"'' zásahy německých okupačních úřadů, protektorátnlch složek i velmi komplexní aníi-semitické (a naopak zase filosemitické) nálady v českém obyvatelstvu. Neobyčejné zajímavé by např. bylo studium spojení u těchže osob velmi rozšířeného vědomého odsuzování nemeckého rasistického antisemitismu a nevědomého přežívání „tradičního" antisemitismu. (Asi ve verzi: Ono to je hrozné, co „ti Němci" s „těmi židy" dělají).
™] Pojem „das kollektive Unbewusste" razil po S. Freudovi zvláště C. G. jung, ovšem v poněkud jiném významu, než tu mám na mysli. (Srv. zvi. jeho Von den Wurzeln des Bewusstseins. Studien über den Archetypus. Zürich 1954.) Spíše mi tu tanou, na mysli jevy, které objevila moderní propaganda, zaměřující se na působení na „■podvědomí" obyvatelstva. (Srv. Již poznatky K. Mannheima v doplňku k anglickému vydání jeho klasického spisu o ideologii a utopii; nynf K. Mannheim, Ideologie und Utopie, i. Auíl., Frankíurt/M. 1965, str. 3Qim.J. Zvláště způsobily rozruch knihy Vance Packard, The Hidden Persuaders (1957) — s odsouzením těchto snah a E. Dichter, The Stratégy of Desire (1961) — s jejich obhajobou. Upozorňuji v této souvislosti i na starší práci M. Halbwachs, Les cadres sociaux de la memoire (Paris 1925), který při vší problematičnosti a nepochybně upřllišněné snaze determinovat všechnv vzpomínky sociálně přece jen poukázal na sociální podmíněnost jakési kolektivní paměti. K těmto otázkám se bude nutné vrátit ještě v jiné souvislosti.
498
49St
ku,32) která by umožňovala její historické sledování, ačkoli i ona se nám projevuje (ovšem jiným způsobem než v „klasických pramenech"). Mnohdy tyto iracionální proudy dovedeme opět jen vyjádřit jejich vlastním svérázným slovníkem a jen prostřednictvím tohoto slovníku můžeme objasňovat jevy. Abych zůstal u zvoleného příkladu, odkazuji na to, jak výrazně se např. militarizoval jazyk, jak se projevila ve stylistice ideali-'/aec mlácli, jak je tu projevovalo vlastenčení, jak základní pojmy se stávaly stále více neurčitými! To vše jsou jen libovolně zvolené příklady — ale jak dlouhodobě to vše působilo a dosud působí! I v této oblasti impon-derabilií je neobyčejná mnohotvárnost a různorodost; stereotypy jsou různě životné a působí velmi silně; nepochybně existují vedle archetypů ve smyslu C. G. Junga i velmi krátkodobé emocionální vzruchy, které se společnosti zmocňují jako jakási horečka, která však přechází bez vážnějších následků. Snad teprve dnes objevujeme důležitost těchto složek minulosti, které na prvý pohled unikají pozornosti jak neskoleného pozorovatele, tak i školeného historika a které přece jen tak výrazně a dlouhodobě ovlivňují následující události. Abych zůstal u konkrétního příkladu, který jsem zvolil, jsem toho názoru, že např. kult násilí, opovrhování vším myšlením [a tím i inteligencí), u nás natropil, dlouhodobě pozorováno, mnohem zhoubnější škody a spoušť než konkrétně vyčíslené drancování našeho hospodářství.
Můžeme-li celek všeho, co se v minulém čase odehrálo, označit jako minulost ve vlastním smyslu slova a tu její část, kterou si uvědomujeme a poznáváme přímo jako dějiny (historii), je dějepisectví v nej širším smyslu slova jakousi kolektivní pamětí, velmi různorodou a mnohoznačnou, v níž odborná historiografie tvoří pouze část (a to často díl pouze nepatrný). Zůstaneme-ll u zvoleného příkladu okupace ČSR, tak už „Mnichov" 'zažily jednotlivé generace dosti různě. Představoval-li ä la longue především jakési zhroucení jistot (alespoň pro moji generaci), zažívala ji většina českého obyvatelstva nejdříve jako tragédii zrady; volila onen prastarý stereotyp k vysvětlení porážky, který je dnes stále stejné účinný, jako byl před staletími. Paměti lidská, stejně individuální jako kolektivní, je však vec ošidná, tím spíše, je-li manipulována a zážitek se záhy mení v legendu (v nejširším smyslu slova).33) Člověk by se v pozdějších letech zachoval v leckteré situaci jinak, než se zachoval ve skutečnosti, tudíž si usilovně přeje alespoň změnit obraz léto minulosti. ry\ Někdy vědomě, často spíše pudově — vzniká legenda, konkrétně např. legendy o odboji (plurál - - neboť odbojů bylo mnoho), které se někdy mohou vytvářet zcela samostatně,34] jindy se prostupují a prolínají. K tomu přistupuje, že tvůrci legend nejsou jen přímo pamětníci a k jejich vzniku nepřispívá jen mnoho historiků, ale i spisovatelé, politikové
") Snažím se objasnit tyto otázky na dílčím problému středověké mentality v článku Llttčraturc et mentalite médiSnales: Le rol et le peuple (vyjde v Illstoríca XVI): tam též uvádím další odbornou literaturu, která se těmito otázkami zabývala.
33) Používám tu pojem „legenda" takřka v tak širokém smyslň slova, jak to navrlil kdysi a. h a r n a ľ k, Legenden als GeschicJilsquellen (v jeho Rcden und Aujsätze l, Giessen 1904, str. 1-26). Na rozdíl od něho však nezahrnuji pod tento pojem vlastní odbornou (vedeckou) historiografii.
M] Tak např. vznikly dvě „legendy" o německém odboji — zcela odllšnó — v obou německých státech — NDR a NSR. (Ostatně tu vznikaly i dvč tradice o příčinách nacismu, i když tradice v NSR ucní zdaleka tak jednotná jako názor historiků v NDR).
a moderní prostředky masové komunikace: noviny, film, rozhlas a tele vize, které mají své metody a požadavky a často velmi výrazně deformuj minulost z hlediska požadavků estetických nebo žánrových. Legendy si proplétají, ovlivňují, vzdalují a přibližují minulosti, jak ji lze Zjistit z pra menů — ale žijí svým .vlastním životem, snad přesněji řečeno: svým vlastními životy. Minulost nežije v nás jen ve své rozpoznané a neroz poznané formě, v níž ji dědíme bez našeho přičinění, ale i ve své uvě domělé, často legendární formě, v níž je nám předstírána a vykládána Dějiny v širším smyslu jsou pro nás vlastně dvojí: jeden proud faktů í faktorů působí na nás bez ohledu, jestli o nich víme či nikoliv. A druhŕ dějiny vědomé (nebo legendární], které na nás působí pouze natolik nakolik je vnímáme (nikoliv jen pokud si je uvědomujeme). Záleží pal na vyspělosti té které historiografie, nakolik minulost se svým obražen spadá v jedno, nebo nakolik je zkreslována vědomě či nevědomě v určitém siměru. ________
Opakuji znovu, že není naprosto mým úmyslem podat nějaký „návod" jak napsat dějiny okupace, ani vyjmenovat její jednotlivé složky. Mýn výhradním cílem je poukázat na neobyčejnou složitost problematikj i na tři veliké sféry celé minulosti, z níž poznáváme bezprostředně pou ze dějiny v užším slova smyslu a které obvykle (jako neodborníci) po znáváme pouze prostřednictvím dějepisectví v nejširším smyslu slova Často propadáme i jako historikové mylnému dojmu, že minulost je totožná s její dosud poznanou a jaksi „rozeznatelnou" částí. Uvědomělí část minulosti je však snad pouze jako vršek plujícího ledovce; velikí jeho část je skryta pod hladinou a většina mořeplavců ztroskotává m ^""^ skrytém ledovci; — podobně tak [ztroskotáváme většinou na té části minulosti, kterou nevidíme a nezkoumáme přímo.
Zvolil jsem pro ilustraci různých rovin minulosti příklad okupace, protože je snadno srozumitelný i nespecialistovi. Ale stejně dobře jsen: mohl zvolit ze svého užšího oboru, z oblasti středověkých evropských dějin, jako příklad dobu Karla Velikého35) nebo z českých středověkých dějin husitství. I tu by se při bližším zkoumání objevily ony součásti minulosti: minulost celá, často dlouho nerozpoznaná (mnohdy dosud), část, kterou jsem nazval historií v užším smyslu slova, a tradice dějepi-secká. Ba teprve v tolmto srovnávacím studiu různých časových úseků a jevů tkví vlastní smysl a význam všeho studia té minulosti, která není námi bezprostředně zažitá (minulosti takřka recentní). Teprve studium různých úseků dějin, od pravěku do včerejška, nám umožňuje rozeznat dlouhodobé trendy,38) odlišit význam jednotlivých složek a komponent,
3S) Uvádím Karla Velikého proto, že právě tu jsou různé „roviny" prozkoumány poměrně velmi dobře. Vedle klasického díla G. Paris, Hlstoire poéttque de Charlemagne, (Paris 1865) srv. nyní čtyřsvazkové kolektivní dílo Karl der Grosse. Lebenswerk und Nachleben. Herausgegeben von W. Braunfels (DUsseldorf 1965—1967).
3S) O rozlišeni různě „dlouhodobých" faktorů se pokusil F. Btaudel ve známé knize La méditerranée et le monde méditerranéen a 1'époque de Philippe I. (1. vyd. 1949; 2. rozšířené vyd., Paris 1966). Braudel tu zkoumá dějiny ve třech „rovinách": 1. dlouhodobé, prakticky neměnné faktory (např. zeměpisná poloha); 2. dlouhodobé trendy (le destin collectif, rtiistoire sociále); 3. události a osobnosti. Poněkud modifikuje tuto metodu re velmi pozoruhodné knize Em. Le Roy Ladurie, Les Pay-sans de Languedoc (Paris 1966), k niž se vrátím ve zvláštní recenzi. Ovšem vypadly tn právě ony jevy „dlouhodobé", které isou zahrnovány do oblasti „mentality", a zdá
.500
2   fis. čas. llist. £. i
501
které působily a působí dosud odlišnou intenzitou a které jsou i různě
zvladatelné. Je-li např. složka pojetí dějin (dějepisectví) v období maso-__
vých komunikačních prostředků poměrně snadno mani]mlovatelná,37)Qí' jsou objektivně zjistitelné stopy minulosti odstranitelné mnohem hůře a nejarchaičtější (a často velmi silně působící) složky jsou dosud pouze „uvědomitelné" (což je zbraň málo účinná). Abych zůstal u zvoleného příkladu: výklad okupace lze (při monopolizaci masových komunikačních prostředků) poměrně snadno měnit, je-li ovšem prováděn inteligentně, i když ne tak rychle, jak si to mnozí představují. Změnit důsledky ekonomické a demografické okupace je už podstatně obtížnější — nestačí tu pouhá monopolizace slova. Ale nejobtížnější je postihnout ony skryté důsledky, které se musíme snažit objasnit — je to dosud jediný prostředek, který máme k. dispozici, tak jak ani psycholog nemůže postoupit dále při izkoumání individuálního podvědomí.
Je-li minulost jen jedna, je historií mnoho a dějeplseckých legend^>) takřka bezpočet. Vytyčil-11 Ranke historiografii jako úlohu svým proslu-^^ lým požadavkem zjistit, „jak se to vlastně událo", doplnilo pragmatické dějepisectví tento postulát požadavkem zjistit, proč se to tak událo. Oba úkoly jsou naprosto legitimní a pro každou vědeckou historiografii nezbytností. Odpovídají i přirozené a zdravé lidské zvídavosti, která chce poznat okolní svět i s těmi^památkami a ejevy, které mu zanechala minulost. Navíc umožňuji historiografii plnit onen úkol „kolektivní paměti",/^) kterou by měla uplatňovat zvláště tehdy, trpí-li vládnoucí složka pode-^-^ zrelou „ztrátou paměti". Minulost národa se vždy může stát vzpruhou při legitimním odboji proti utlačování.
Na tomto stupni však historiografie jako celek ustrnout nemůže a pochybuji, zda je legitimní, abychom i nadále tvrdili, že společnost se určitým způsobem (jednosměrně) vyvíjet musela; takovouto interpretací se ve svém důsledku snažíme determinovat dnešek. Pochybuji, že historik může nadále vystupovat v úloze učitele a Kasandry, poučující a varující. Domnívám se, že jeho úloha je současně náročnější, méně povznášející, , -n ale ve skutečnosti důležitější: ukázat, jak minulost působila a jak. působL \jy Snažit se vymýtit z oblasti historického vědomí legendy, co nejvíce přiblížit dějepisectví v nejširším smyslu slova dějinám, byť i těmi nedokonalými prostředky, kterými historiografie dosud disponuje. Historik musí poznat jednak různorodost minulosti i determinovanost vlastní — svou osobní determinovanost minulostí i současností a hranice a meze této determinovanosti, kde začíná každý člověk sám jako individuum, nehistorické ve smyslu jedinečnosti a neopakovatelnosti, se svou osobní angažovaností a zodpovědností.
se mi, že není náhodné, že oba velké pokusy se zabývají 16. — poč. 18. stol., tudíž obdobím, kdy prameny již podávají mnohostranné informace, jsou ale ještě — alespoň teoreticky — pro historika vskutku zvládnutelné. Srv. jako příklad pokusu celkového zpracování dějin určité doby R. M a n d r o u, Introductlon ä la France modeme. Essai de psychologie htstorique 1500—1640 (ĽEvolution de 1'humanité No 52, Paris 1961).
37j Ovšem nikoliv úplně manipulovatelná; to je možné jen ve společnosti, kterou ve své hrůzné vidině nastínil G. Orwell, 1984. Obvykle tyto pokusy poměrně brzy ztroskotají, jako např. u nás v období stalinismu, kde pokusy o přímé „propagandistické využití" historie ztroskotávaly nejen pro předpotopní představy o propagandě, ale i proto, že zapomínaly, že historiografie může působit pouze v určité rovině, a to v rovině vědecké práce, nemá-li vůbec ztratit veškerý smysl.
502
Die gegenwärtige Krise unseres historischen Bewußtseins
František Graus
Der Verfasser geht von der Erkenntnis aus, daß die allgemeine Krise des historischen Bewußtseins nun voll auch die tschechische Kultur erfaßt, die aus speziellen Gründen lange an der traditionellen Geschichtsauffasung festgehalten hat. Diese Krise ist nur eine Teilerscheinung einer allgemeinen Strukturkrise unserer Gesellschaft und sie ist keine überraschende Neuerscheinung des 20. Jh's; wir werden uns heute bloß dieser Krise mehr bewußt. Damit hUngt auch zusammen, daß wir heute die Vergangenheit oft als eine. Last empfinden und manche Leute sogar gewillt sind, die ganze Vergangenheit als „überwunden" zu ignorieren. (Diese Tendenz macht sich sogar in vielen Geisteswissenschaften bemerkbar, die eine „Enthlstorisierung" anstreben.) Dabei ist es jedoch offensichtlich, daß man der Vergangenheit nicht entrinnen kann und daß sich das eigenartige Gepräge, von Gemeinschaften (Nationen) oft erst im Laufe einer langen Zeit herausbildet. Daraus folgt daß man die Vergangenheit nicht einfach ignorieren kann, sondern die Krise des historischen Bewußtseins überwinden muß. Eine Schlüsselstellung kommt dabei der Geschichtswissenschaft zu, die zunächst ihre eigene Lage erforschen muß. Der Ansicht des Verfassers nach liegen die Gründe der Schwierigkeiten nicht in der falschen Applikation richtiger Postuláte, sondern in den Grundlagen der bisher angewandten Methoden. Die zwar gut bekannte, aber zu wenig beherzigte Tatsache, daß jede historische Interpretation den Interpreten mit ins Spiel bringt, nötigt den Historiker zur Neuanalyse der Grundbegriffe, umsomehr, als viele der Phänomene ähnlich auch in manchen verwandten Wissenschaftszweigen zu konstatieren sind. Ais den schwerwiegendsten Mangel der bisherigen Versuche sieht der Verfasser das Unvermögen an, irrationale Strömungen in der Vergangenheit wissenschaftlich (d. h. rational) zu erfassen und zu deuten, ein Unvermögen, das allerdings nicht nur für die Geschichtswissenschaft typisch ist. Es gibt zwar z. B. eine große Menge theoretischer Versuche, die Schwierigkeiten der Historiographie zu meistern; allein ihr Erfolgt ist nicht eben groß. Der Fehler ist sowohl in den vorgeschlagenen Postulaten, als auch bei den Historikern zu suchen. Die Geschichtsschreibung muß aufgeschlossener auf die Impulse anderer Geisteswissenschaften reagieren, kann jedoch (der einzigartigen Quellenlage wegen) Arbeits weisen anderer Wissenschaftszweige nicht mechanisch übernehmen. Dies kann die Geschichtswissenschaft deshalb nicht tun, weil ihr Arbeitsgebiet viel komplexer (zumindest dem ideellen Anspruch nach) Ist als das anderer Geisteswissenschaften u.v.a. deshalb nicht, weil der Gegenstand ihrer Forschung im Vergleich ausgeprägte qualitative Sonderheiten aufweist. Das Objekt der Historiographie (die Vergangenheit selbst) ist nicht „wirklich" (nicht einmal in dem Sinn der soziologischen Realität), sondern sie war bloß einmal real; d.h. sie existiert gar nicht mehr. „Wirklich" sind nur die historischen Quellen und das Weiterwirken der Vergangenheit in den verschiedenen Bereichen. Daraus entspringt notwendigerweise eine völlig legitime Soliderstellung der Geschichtswissenschaft und die Unmöglichkeit sie z.B. in der Soziologie oder Philosophie (bzw. ihren Sondersparten) aufgehen zu lassen. Das heißt die Geschichtswissenschaft muß auf ihre Art und Weise die Krise bewältigen. Heute erscheint wohl keine Möglichkeit, die Krise „theoretisch" zu meistern, und es müssen deshalb verschiedene Alternativen gleichzeitig theoretisch und praktisch erforscht werden. (Reines Theoretisieren dürfte kaum zum Ziele führen.)
Als eines der Grundübel der bisherigen Auffassungen sieht der Verfasser die Tatsache an, daß der Historiker sich bisher nicht dessen bewußt wird, daß er sich selbst und seine Zeit im Sinne einer Ideologiekritik in die geschichtliche Analyse mit einbeziehen muß und nicht in naiver Selbstverständlichkeit sich und seine Ansichten als allgemeingültiges Kriterium der Geschichte ansehen kann. Was den Gegenstand der Forschung (der natürlich sehr stark durch die Quellenlage bestimmt wird) anbetrifft, so wurde der Ansicht des Verfassers nach, bisher die Vergangenheit viel zu einheitlich gesehen; die Erforschung der verschiedenen „Ebenen" der Geschichte erfordert auch unterschiedliche Methoden und eine verschiedene Wertung der einzelnen „Ebenen",( Besondere Aufmerksamkeit verdient die Erforschung des „kollektiven Unbewußten", dessen verhängnisvolle Rolle wir heute so stark verspüren. Diese Gedanken werden am Beispiel der Geschichte der deutschen Okkupation der CSR illustriert. Wenn wir die „Vergangenheit" als den weitesten Gesamtbegriff benutzen (zur Bezeichnung all dessen, was sich ereignet hat), so können wir mit „Geschichte"
503