Oswald Spengler
*
Tato kniha je prvním odvážným pokusem určit dopředu chod dějin. Jedná se o to sledovat osud jedné kultury, a sice té jediné, která je dnes na této planetě v úplnosti pochopena, kultury západoevropsko-americké, a to ve stadiích, jimiž ještě neprošla.
Možnost řešit úkol tak ohromného rozpětí je dodnes zjevně nepovšimnuta, a i kdyby existovala, prostředky, jak ji využít, nebyly poznány nebo nebyly dostatečně zvládnuty.
Existuje nějaká logika dějin? Existuje mimo všeho nahodilého a nevypoči-tatelného jednotlivých událostí nějaká takříkajíc metafyzická struktura historického lidstva, která je bytostně nezávislá na zdaleka viditelných, populárních, duchovně politických útvarech povrchu? Není tomu tak, že ona metafyzická struktura spíše teprve vyvolává tuto skutečnost nižšího stupně? Nejeví se snad chápajícímu oku velké rysy světových dějin stále znovu v nějakém tvaru, který dovoluje závěry? A jestliže tomu tak je, kde leží hranice takového vyvozování závěrů? Je možné v samotném životě - neboť lidské dějiny jsou souhrnem nesmírných životů, právě jejichž Já a osobu již jazykový úzus mimovolně v myšlení i jednání zavádí individua vyššího řádu jako „antika", „čínská kultura" nebo „moderní civilizace" - najít stupně, jimiž dějiny musí projít, a sice v pořadí, jež nepřipouští žádnou výjimku? Mají pojmy, základní pro vše organické, jako zrození, smrt, mládí, stáří, délka života, v tomto okruhu snad nějaký přísný smysl, který ještě nikdo neodhalil? Krátce řečeno, leží v základě všeho historického obecné biografické praformy?
Jak vidíme, zánik Západu, nejprve místně a časově omezený fenomén jako jemu odpovídající zánik antiky, je filosofickým tématem, jež pojaté v celé své tíži v sobě zahrnuje všechny velké otázky bytí.
Chce-li člověk zjistit, v jaké podobě se naplní osud západní kultury, musí nejdřív poznat, co kultura je, v jakém poměru stojí k viditelným dějinám, k životu, k duši, k přírodě, k duchu, v jakých formách se zjevuje a do jaké míry jsou tyto formy - národy, jazyky a epochy, bitvy a ideje, státy a bohové umění a umělecká díla, vědy, práva, hospodářské formy a světonázory, velcí lide a velké události - symboly a jak mají být jako takové vykladaný.
2
Prostředkem k tomu jak poznat mrtvé formy, je matematický zákon Prostřed-KSiÄ^ ž*** formám, je analogie. T.m.« /pusohcm se
K tin iv Iv/mu, j"1*- '
ro7lišuie Dolarita a periodicita světa.
vSy cSLvalo vedomí toho, že počet světodějných jedových forem je o zený, že věky, epochy, situace, osoby se typové opakuj.. Napoleonovo vystoupeni se sotva kdy pojednává bez pohledu stranou na Caesara a Alexandra, z nichž první pohled, jak uvidíme, byl morfologicky nepřípustný, druhy správ-ný Napoleon sám nacházel spřízněnost své situace se situaci Karla Velikého. Když konvent mínil Anglii, mluvil o Kartágu, a jakobíni se nazývali Římany. S velmi odlišnou oprávněností se srovnávaly Florencie s Aténami. Buddha s Kristem, prvotní křesťanství s moderním socialismem, řimšti finančnici z ob-
s Kristem, prvotní krestansivi s moučním i Mj^iansuitin. i....™ • dobí císařství s Američany. Petrarca, první vášnivý archeolog - archeolo sama je vyjádřením pocitu, že dějiny se opakuji - ve vztahu k sobé myslel Cicerona, a Cecil Rhodes, organizátor britské jižní Afriky, který měl ve své knihovně zvláště pro svou osobu zhotovené překlady životopisů antických císařů, ještě nedávno ve vztahu k sobě myslel na císaře Hadriana. Osudem s\ edskěho Karla XII. bylo, že od mládí nosil v kapse Alexandrův životopis od Curtia Rufa
v i  a ví        i      j        li j    i      i r
a že chtěl tohoto dobyvatele kopírovat.
L111C1 LU11ULU UUUy VdlCÍC JlU^ll U V <U.
Friedrich Veliký se ve svých politických pamětních spisech - jako jsou Considerations z roku 1738 - s dokonalou jistotou pohybuje v analogiich. aby
1___    li. "      _ I T •      , f y . r ľ*j*     t   i • lw a       a       _ —*
charakterizoval své pojetí světové politické situace, takže když Francouze srovnává s Makedonci za Filipa a Němce s Řeky, píše: Již jsou tu německé Thermopyly, Alsasko a Lotrinsko jsou ve Filipových rukou." Tím byla trefně vystižena politika kardinála Fleuryho. Dále se zde nachází srovnáni politiky Habsburků a Bourbonů s Antoniovými a Octavianovými proskripcemi.
To vše však zůstává fragmentámím a svévolným a zpravidla to spiše odpovídá momentálnímu sklonu k básnickému a duchaplnému vyjadřování, než hlubšímu citu pro historickou formu.
Tak když Ranke, mistr umělecké analogie, srovnával Kyaxara s Jindřichem L, nájezdy Kimmeriů s nájezdy Maďarů, je to morfologicky bezvýznam-T:Z1 m°í\meně gj čast0 kovaná srovnání helénskych městskvch států
ZSkľfľ^ t0mU hlub0ká' ak náh0dná ^P^vnosi existuje IS^f^ Tyto příměry Ranke i jiní čerpal, z plu-SATÍ? —ického vkusu, jenž si všímá pouze podobnosti KlÄÄJ,^^ S P«sn^i matematika, klen po/nav a nÄS:?UPin dlferCnCÍá,níCh ~ "a nichž laiknJvuii nu
ľľľbraZU V Zásadé ^ ^ "e idea, leni. wvé dS^^^hn,ky T™™ JSme ™M Sto vzdá-a i když jsou nél^^iÄr7^,ate^I4,^itó a bez
**■ za to štěstí, xsss asřss a a ■£
y Funcipu. jeste nikdo nepomyslel na
to, aby zde vytvořil nějakou metodu. Neexistovalo ani to nej vzdálenější tušení, že zde leží jeden, a to jediný kořen, z něhož může vzejít velké řešení problému dějin.
Příměry by mohly být štěstím dějinného myšlení, nakolik odhalují organickou strukturu dějin. Jejich technika by musela být kultivována za působení nějaké objímající ideje a tedy až k nutnosti, u níž neexistuje žádná volba, až k logickému mistrovství. Dosud však byly příměry neštěstím, protože jako pouhá záležitost vkusu zbavovaly historika vhledu a námahy, aby vypozoroval řeč dějinných forem a provedl její analýzu jako svůj nejtěžší a nejbližší, dnes ještě vůbec nepochopený úkol, nemluvě o tom, aby jej vyřešil. Příměry byly zčásti povrchní, když byl například Caesar nazván zakladatelem římských státních novin, nebo, ještě hůře, když se nám extrémně spletité a vnitřně nám velmi cizí jevy existence lidí v antice dokládaly dnešními módními slovy jako socialismus, impresionismus, kapitalismus, klerikalismus, když zčásti trpěly bizarní zvráceností jako Brutův kult, který se nosil v klubu jakobínů - kult onoho milionáře a lichváře Bruta, jenž jako ideolog oligarchické ústavy za souhlasu patricijského senátu ubodal muže demokracie.1
3
A tak se úkol, který původně zahrnoval omezený problém dnešní civilizace, rozšiřuje k nové filosofii, filosofii budoucnosti, pokud z metafyzicky vyčerpané půdy Západu nějaká taková filosofie ještě může vzejít, jediné filosofii, která patří přinejmenším k možnostem západoevropského ducha v jeho nejbližších stadiích: k ideji morfologie světo\ých dějin, která - v protikladu k morfologii přírody, dosud téměř jedinému tématu filosofie - ještě jednou shrnuje všechny podoby a pohyby světa v jejich nejhlubším a posledním významu, ale v úplně jiném uspořádání, ne v celkový obraz všeho poznaného, nýbrž v obraz života, nikoli toho, co vzniklo, nýbrž toho, co vzniká.
Svět jako dějiny* pojímaný, nazíraný a utvářený ze svého protikladu, světa jako přírody - to je nový aspekt lidského pobývání na této Zemi, jehož vypracování ve svém obrovském praktickém a teoretickém významu dodnes není poznáno jako úkol, snad temně pociťováno, často v dáli zahlédnuto, se všemi jeho konsekvencemi se jej však nikdy nikdo neodvážil. Existují dva možné způsoby, jak člověk může vnitřně vlastnit a prožívat svůj okolní svět. Podle formy, ne podle substance, odděluji s nej větší ostrostí organický dojem světa od mechanického, souhrn podob od souhrnu zákonů, obraz a symbol od formule a systému, to jednorázově skutečné od stále možného, cíl plánovitě pořádající obrazotvornosti od účelově rozkládající zkušenosti, nebo abych již zde jmenoval ještě nikdy nepovšimnutý, velmi významuplný protiklad, protiklad oboru platnosti chronologického a matematického počtu.2
Ve zkoumání jako tomto se tedy nemůže jednat o to, brát události duchovně politického druhu, viditelně se odehrávající na povrchu dne, pořádat je podle „příčiny" a „účinku" a sledovat je v jejich zdánlivé, rozumově pochopitelné
2Q Zánik Západu, Prvni svazek - Podoba a skutečnost
tendenci Takové pragmatické" pojednání dějin by nebylo ničím než kusem
* čehož stoupenci materialistického pojet, děj,„ ne-dSí žľdne' ajemstvíľiatímco jeho protivníci si jsou nedostatečné vědom, jen podobnosti oboustranných postupů. Nejedná se o to, co jsou hmatatelná fakta o sobě a pro sebe jako jevy v nějaké době, nýbrž o to, co svým jevem znamenají, naznačují. Historici současnosti ostatně věří, že neco vykonaj,, když vytáhnou náboženské, sociální a každopádně umělecko-h,stoncke jednotí,vost,, aby „ilustrovali" politický smysl nějaké epochy. Zapomínají však na to rozhodné - totiž rozhodující, nakolik je to výrazem, znakem, formotvornou dus, viditelných dějin. Ještě jsem nenašel nikoho, kdo by se vážně oddal studiu morfologické příbuznosti, která vnitřně spojuje řeč forem všech kulturních oblasti, nikoho, kdo by nad oblast politických faktů důkladně poznal poslední a nej-hlubší myšlenky helénskych, arabských, indických, západoevropských matematiků, smysl jejich rané ornamentiky, jejich základní architektonické, metafyzické, dramatické, lyrické formy, volbu a zaměření jejich velkých umění, podrobnosti jejich umělecké techniky a výběru látky, nemluvě už o jejich rozhodujícím významu pro problémy formy toho historického. Kdo ví, že mezi diferenciálním počtem a dynastickým principiem státu doby Ludvíka XIV., mezi antickou státní formou poliš a euklidovskou geometrií, mezi prostorovou perspektivou západní olejomalby a překonáním prostoru železnicí, rozhlasem a dalekonosnými zbraněmi, mezi kontrapunktickou instrumentální hudbou a hospodářským kreditním systémem je hluboká souvislost formy? I ta nej-střízlivější fakta politiky, sledovaná z této perspektivy, přijímají symbolický a přímo metafyzický charakter a poprvé zde snad dochází k tomu, že věci jako egyptský správní systém, antické mincovnicrví, analytická geometrie, šek, Suezský průplav, čínský knihtisk, pruská armáda a římská technika stavby silnic, se stejnou měrou chápou jako symboly a jako takové se vykládají.
V tomto bodě se ukazuje, že ještě vůbec neexistuje teoreticky projasněné umění historického pozorování. Co se tak nazývá, čerpá své metody téměř výlučně z oblasti vědění, jedině v níž dosáhly metody poznání přísné kultivace, tedy z fyziky. Člověk si myslí, že provádí výzkum dějin, když sleduje předmětnou souvislost příčiny a účinku. Je pozoruhodným faktem, že filosofie starého stylu nikdy nepomyslela na nějakou jinou možnost vztahu mezi rozumějící lidskou bdělostí a světem, který nás obklopuje. Kant, který ve svém hlavním díle stanovil formální pravidla poznání, aniž by si toho sám nebo kdokoli jiný všiml, vzal na zřetel jako objekt rozumové činnosti jen přírodu. Veden, je pro něj matematické vědění. Když mluví o vrozených formách nazíraní a o kategoriích rozvažování, pak nikdy nemyslí na zcela jinak utvářené
Kľľlh,T1C^ u?JmŮ' a SchoPenhau*r, který charakteristickým způsobem nechá z Kantových kategorií platit jen kauzalitu, mluví o dějinách jen s po-
^ftm^^ň P5ř " ÚČÍnkU " Chtěl       * nazvat logLupro-
ľfľktem SSSSSSJCSte také,T8anÍCká nUtn°St 0Sudu' *™ "V
je faktem nejhlubs, vnitrní jistoty, faktem, který vyplňuje veškeré mytologické,
náboženské a umělecké myšlení, faktem, který v protikladu k přírodě vytváří podstatu a jadro veškerých dějin, který je však nepřístupný formám poznání, jež zkoumá „Kritika čistého rozumu" - to ještě neproniklo do oblasti teoretického formulování. Jak pravil Galileo v jednom slavném místě svého Saggia-tore, filosofie je ve velké knize přírody „scritta in lingua matematica"'. Dnes však ještě čekáme na odpověď nějakého filosofa, jakým jazykem jsou psány dějiny a jak se mají číst.
Matematika a princip kauzality vedou k přírodnímu, chronologie a idea osudu k historickému uspořádání jevu. Obě uspořádání, každé pro sebe, zahrnují celý svět Jiné je jen oko, v němž a skrze něž se tento svět uskutečňuje.
4
Příroda je podoba, v níž člověk vyšších kultur dává bezprostředním dojmům svých smyslů jednotu a význam. Dějiny jsou tím, z čeho se jeho obrazotvornost snaží pochopit živé pobýváni světa ve vztahu k vlastnímu životu, a tím tomuto životu propůjčit jakousi prohloubenou skutečnost. Zda je schopen těchto podob a jaká z nich ovládá jeho bděle vědomi, to je prapůvodní otázka veškeré lidské existence.
Zde leží dvě možnosti utváření světa člověkem. Tím je již řečeno, že to nejsou nutně skutečnosti. Ptáme-li se tedy dále po smyslu veškerých dějin, pak je třeba nejprve řešit otázku, která dosud nikdy nebyla postavena. Pro koho existují dějiny? Paradoxní otázka, jak se zdá. Bezpochyby jsou tu pro každého, nakolik každý člověk se svým celým pobýváním a bdělým bytím je článkem dějin. Je však velký rozdíl, jestli někdo žije pod stálým dojmem, že jeho život je jedním prvkem v daleko větším běhu života, který se táhne přes staletí či tisíciletí, nebo jestli se cítí jako něco v sobě samém zaokrouhlené a uzavřené. Pro ten druhý způsob bdělého bytí jistě nejsou žádné dějiny světa, žádný svět jako dějiny. Ale jak to je, když na tomto ahistorickém duchu spočívá sebevědomí celého národa, jedna celá kultura'} Jak se jí musí jevit skutečnost? Svět? Život? Pomyslíme-li, že ve vědomí světa Helénů se všechno prožité, nejen vlastni osobní, nýbrž obecná minulost, okamžitě proměňovalo v bezčase nehybné, myticky utvářené pozadí vždy právě okamžité přítomnosti, tedy že dějiny Alexandra Velikého ještě před jeho smrtí začaly pro antický pocit splývat s dionýsovskou legendou a že Caesar přinejmenším necítil jako nesmyslné odvozovat svůj původ od Venuše, pak musíme připustit, že pro nás, lidi Západu, se silným citem pro časové distancování, z něhož se něčím samozřejmým stalo denní počítání s letopočty po Kristově narození a před ním, tedy že pro nás se znovuprožívání takových stavů duše stává bezmála nemožným, že však vzhledem k problému dějin nemáme právo od tohoto faktu jednoduše odhlédnout.
Co znamenají deníky a autobiografie pro jednotlivce, to znamená výzkum dějin v nejširším rozsahu (kde jsou zahrnuty také všechny druhy psychologicky srovnávací analýzy cizích národů, dob, mravů) pro duši celých kultur. Avšak antická kultura neměla žádnou paměť, žádný historický orgán v tomto zvlášt-
22 Zánik Západu. První svazek - Podoba a skutečnost
ním smyslu. „Paměť" antického člověka - přičemž ovšem bez dalšího podkládáme cizí duši pojem odvozený z vlastního obrazu duše - je neco zcela jmeho, protože zde chybí minulost a budoucnost jako pořádající perspektivy v bdělém bytí a protože „čistá přítomnost", kterou ve všech projevech antického života, především v plastice, tak často obdivoval Goethe, je naplněna nam zcela neznámou mocností. Tato čistá přítomnost, jejímž největším symbolem j e dórsky sloup, vskutku představuje jakési popření času (směru). Pro Herodota a Sofokla jako pro Themistokla a pro římského konzula se minulost okamžite vyparuje do bezčase spočívajícího dojmu polární, nikoli periodické struktury - neboť to je poslední smysl produchovnělého tvoření mýtů - zatímco pro naše cítění světa a vnitřní zrak je minulost periodicky jasně členěným, cíluplně směrovaným organismem staletí či tisíciletí. Teprve toto pozadí však dodává životu, antickému jako západnímu, jeho zvláštní barvu. Co Řek nazýval slovem kosmos, byl obraz světa, který nevzniká, nýbrž je. V důsledku toho byl Rek sám člověkem, který nikdy nevznikal, nýbrž tu vždy byl.
Proto si antický člověk, ačkoli velmi dobře znal přísnou chronologii, kalendářní výpočty, a tím silný cit pro věčnost i nicotnost přítomného okamžiku, projevující se ve velkolepém pozorování hvězd a v exaktním měření ohromných prostor času v babylónské a především v egyptské kultuře, nic z toho niterně neučinil vlastním. Co příležitostně zmiňují antičtí filosofové, to jen slyšeli, nevyzkoušeli. A co objevily ojedinělé skvostné hlavy, jmenovitě z řeckých měst v Asii jako Hipparchos a Aristarchos, je odvozeno ze stoického, jakož i aristo-telského zaměření ducha a mimo nejužší oblast odborné vědy nebylo vůbec bráno na zřetel. Ani Platón, ani Aristoteles neměli hvězdárnu. V posledních letech Periklových bylo v Athénách přijato lidové usnesení, v němž se hrozilo těžkou žalobou každému, kdo by rozšiřoval astronomické teorie. Byl to akt nej-hlubší symboliky, v němž se vyslovovala vůle antické duše vypudit ze svého vědomí světa vzdálenost v každém smyslu.
Co se týče antického dějepisectví, zaměřme svůj pohled na Thukydida. Mistrovství tohoto muže spočívá v opravdu antické síle chápavě prožívat události přítomnosti ze sebe sama. K tomu přistupuje onen nádherný faktický pohled rozeného státníka, který sám byl vojevůdcem a úředníkem. Tato praktická zkušenost, která se bohužel zaměňuje s historickým smyslem, způsobuje, že se pouhým učencům v dějepisectví jeví Thúkydidés jako nedosažitelný vzor. Co mu však zůstává dokonale uzavřeno, je onen perspektivistický pohled na dějiny ze strany staletí, který pro nás se samozřejmostí patří k pojmu historika. Všechny dobré kusy antického podání dějin se omezují na politickou přítomnost autora, v nejostřejším protikladu k nám, jejichž historická mistrovská díla bez výjimky pojednávají dalekou minulost. Thúkydidés by již byl ztroskotal na tématu perských válek, nemluvě už o obecně řeckých nebo dokonce egyptských dějinách. U něj jako u Polybia a Tacita, rovněž praktických politiků, se jistota pohledu ztrácí ihned, když v minulosti, často v odstupu nemnoha staletí narazí na pudící síly, které jim v této podobě z jejich vlasmi praxe nejsou známy. Pro
23
Polybia uz nen. pochopitelná první punská válka, pro Tacita již Augustus a -mereno nasím perspek t.y.stickým zkoumáním - zcela nehistorický Thúkvd dův smysl se projevuje neslýchaným tvrzením hned na prvni stránce jeho knihy, ze pred jeho dobou (kolem roku 400) prý nedošlo k významným událostem (hú
V důsledku toho jsou antické dějiny až po perské války, ale také ještě tradiční výstavba velmi mnoha pozdějších period produktem bytostně mytického myšlení. Sepsaní dějin Sparty - Lykurgos, jehož biografie je vyprávěna se všemi podrobnostmi, byl údajně nevýznamným taygetským lesním božstvem -je báseň helenistické doby, a vynález římských dějin před Hannibalem ještě v době Caesarove nedošel upevnění. Vyhnání Tarquiniovců Brutem je vyprávěni, k němu/ stul modelem současník censora Appia Claudia (310). Jména římských králů byla tehdy vytvářena podle jmen zbohatlých plebejských rodin (K. J. Neumann). Zcela odhlédnuto od serviovského zřízení se slavný liciniov-ský rolní zákon (údajně z roku 367 př. Kr.) v době Hannibalově (t 183 př. Kr.) ještě nevyskytoval (B. Niese). Když Epameinóndás osvobodil Messénii a Arká-dii a vytvořil z nich stát, vynalezli si ihned prehistorii. Hrozné není, že k něčemu takovému docházelo, nýbrž že sotva existoval nějaký jiný druh dějin. Protiklad západního a antického smyslu pro všechno historické nelze ukázat lépe, než když řekneme, že římské dějiny před rokem 250, jak byly známy v době Caesarove, byly v podstatě falšováním, a že to málo, co jsme zjistili, bylo pozdějším Římanům zcela neznámé. Antický smysl slova dějiny charakterizuje, že alexandrinská románská literatura vykonávala látkově nejsilnější vliv na vážnou politickou a náboženskou historii. Nemyslelo se vůbec na to, zásadně odlišovat jejich obsah od dat přiměřených činům. Když Varrovi na konci republiky šlo o to, aby rychle fixoval římské náboženství, rychle mizející z lidového vědomí, rozdělil bohy, jimž stát co nejúzkostlivěji sloužil, na di čerti a di incerti - na ty, o nichž se ještě něco vědělo, a ty, z nichž navzdory pokračujícímu veřejnému kultu zbylo jen jméno. Náboženství římské společnosti Varrovy doby - jak je bez podezření od římských básníků přebírá nejen Goethe, nýbrž sám Nietzsche - bylo ve skutečnosti z nej větší části výplodem helenizující literatury a téměř bez souvislosti se starým kultem, jemuž uz nikdo
nerozuměl. , , . „,   , .
Západoevropské stanovisko jasně formuloval Mommsen, když nmske historiky - míněn je především Tacitus - nazýval lidmi, „kten nkaji to, co by si zasloužilo zamlčení, a zamlčují to, co by bylo nutne nci
indická kultura, jejíž idea (bráhmanské) nirvány je dokonale ahistorické duše, jaký může existovat, ^^^^^ ší cit nro to  kdy" v jakémkoli smyslu. Neexistuje zadna opravdová indická
, pr°. °::*y, ZÁM k ilendář žádná indická historie, tedy, pokud se tím astronomie žádny tod.0 viditelném průběhu této kul-rozum duchovni usazenina vědomeno ^iinárh mezi 12 a 8
tury. její* organickou cás, uzavfe. - «£ÄÍ stoletím, jisté bohatých na velké udalosti, vime jeste mnon
24
Zánik Západu, Pnmi svazek - Podoba a skutečnost
po
nách antických. Obojí byly zachyceny pouze ve snové mytické podobě. Teprve mSSSSk po Buddhovi, kolem roku 500 po Kr., vzmklo na Cejlónu v „Ma-hávánse" něco, co vzdáleně připomíná dějepisectvi.      ..... .
Vědomí svěla indického člověka bylo založeno tak nehistoricky, ze an, vydání knihy sepsané nějakým autorem nechápal jako časově pevne stanovenou událost. Místo organické řady osobně vymezených spisu vznikala postupne vágní masa textu, v níž každý psal, co chtěl, aníz by hra y nějakou roli pojmy individuálního duchovního vlastnictví, vývoje nějaké myšlenky, duchovni epochy. V této anonymní podobě - je to podoba celých indických dejín - pred námi leží indická filosofie. Srovnejte s ní západní dějiny filosofie, co nejostřeji fyziognomický vypracované prostřednictvím knih a osob.
Indický člověk zapomínal vše, egyptský nemohl zapomenout nic. Nikdy neexistovalo nějaké indické umění portrétu - biografie in nuce; egyptská plastika sotva znala jiné téma.
Egyptská duše, založená eminentně historicky a s prasvětskou vášní toužící ^ nekonečnu, cítila minulost i budoucnost jako svůj celý svět, a přítomnost, která je identická s bdělým vědomím, se jí jevila pouze jako úzká hranice mezi dvěma nezměřitelnými vzdálenostmi. Egyptská kultura je inkarnaci starosti -duševní přítomnosti vzdálenosti - starosti o budoucí, jak se vyjadřuje ve volbě žuly a čediče jako uměleckého materiálu,5 v tesaných zápisech, ve vytváření pečlivého systému správy a v síti zavlažovacích zařízení,6 a s tím nutně spojené starosti o to minulé. Egyptská mumie je symbolem největší důležitosti. Tělo mrtvého se zvečňovalo, jako se propůjčovala věčnost jeho osobnosti. „Ka", sochami, provedenými často v mnoha exemplářích, jimž byla společná podoba pojatá ve velmi vznešeném smyslu.
Existuje hluboký vztah mezi chováním k historické minulosti a pojetím smrti, jak se vyjadřuje ve formě pohřbívání. Egypťan popírá minulost, antický člověk jí přitakává celou řečí forem své kultury. Egypťané konzervovali i mumie svých dějin: chronologická data a počty. Zatímco z předsolónských dějin Reků se netraduje nic, žádný letopočet, žádné pravé jméno, žádná hmatatelná událost - což zbytku, který jediný známe, dává přehnanou váhu - známe z 3. tisíciletí a ještě dále jména a dokonce přesnou dobu vlád četných egyptských králů a v Nové říši o nich víme bez jakýchkoli mezer. Jako hrůzyplný symbol této vůle k trvání leží ještě dnes v našich muzeích těla velkých faraónů se znatelnými obličejovými rysy. Na svítivě vyleštěné špici pyramidy Ame-nemheta III. lze ještě nyní číst slova: „Amenemhet zří krásu Slunce" a na druhé straně: „Duše Amenemhetova je výše než Orion a spojuje se s podsvětím." To je překonání pomíjivosti, pouhé přítomnosti, a v nejvyšší míře neantické.
Oproti této mocné skupině egyptských symbolů života se na prahu antické kultury, odpovídající zapomnění, která je prostírá přes každý kousek své vnější i vnitřní minulosti, objevuje spalováni mrtvých. Sakrální vyzdvihování této
formy pohřbívaní z ostatních forem, které vedle sebe vykonávaly primitivní národy doby kamenné, bylo mykénské době naprosto cizí. Královské hroby dokonce svědci o přednosti pohřbívání do země. Avšak v homérske době, stejně jako ve védské, následuje náhlý, jen duševně zdůvodnitelný krok k pohřbívání žehem, který - jak s plným patosem symbolického aktu ukazuje Iliada - prováděl slavnostní zničení, popření veškerého historického trvání.
Od tohoto okamžiku je u konce i plasticita duševního vývoje jednotlivce. Stejně málo, jak antické drama dovoluje opravdu historické motivy, tak málo připouští i téma vnitřního vývoje, a je známo, jak rozhodně se helénsky instinkt vzpíral portrétu ve výtvarném umění. Až do císařské doby zná antické umění jen jednu do jisté míry sobě přirozenou látku: mýtus.7 I ideální sochy helenistické plastiky jsou mytické, stejně jako typické biografie typu Plútarchova. Žádný velký Řek nikdy nesepsal paměti, které by jeho duchovním zrakem fixovaly překonanou epochu. O svém vnitřním životě nám Sokrates neřekl ani jednou něco v našem smyslu významného. Je otázka, zda v antické duši bylo vůbec možné něco takového, co přece jako přirozený pud předpokládá vznik Parsifala, Hamleta, Werthera. U Platóna postrádáme jakékoli vědomí nějakého vývoje jeho učení. Jeho jednotlivé spisy jsou pouze zachycením velmi odlišných stanovisek, jež zaujímal v různých dobách. Jejich genetická souvislost nebyla žádným předmětem jeho uvažování. Ale již na počátku západních dějin ducha stojí kus nej-hlubšího sebezkoumání, Dantova Vita Nuova. Už z toho plyne, jak málo antického, tj. čistě přítomného měl v sobě Goethe, který nezapomínal nic a jehož díla jsou podle jeho vlastních slov jen zlomky jednoho velkého vyznání.
Po zničení Athén Peršany se všechna díla staršího umění odhodila do sutin -z nichž je dnes opět vytahujeme - a nikdo nikdy neslyšel, že by se někdo v Helladě staral o ruiny z Mykén nebo Faistu za účelem zprostředkování dějinných faktů. Lidé četli svého Homéra, ale nemysleli na to, jak Schliemann vykope pahorek u Tróji. Lidé chtěli mýtus, ne dějiny. Z děl Aischylových a předsokra-tovských filosofu byla část ztracena již v helénske době. Naproti tomu již Petrarca sbíral antické starožitnosti, mince, rukopisy s pietou vlastní jen této kultuře a s vroucností pozorování jako historicky cítící člověk, který hledí zpět na vzdálené světy a touží po tom vzdáleném - byl první, kdo podnikl výstup na jeden z alpských vrcholů - a v zásadě zůstal ve své době cizincem. Duši sběratele porozumíme jen z jeho poměru k době. Snad ještě vášnivější, ale jinak zabarvený je čínský sklon ke sběratelství. Kdo cestuje v Cíne, chce sledovat „staré stopy", ku-čchi, a nepřeložitelný základní pojem čínské podstaty, tao, lze vylož.t jen z hlubokého historického citu.* Co se naproti tomu všude sbirao a ukazovalo v helénske dobé, byly pozoruhodnosti mytologické dráždivosti, jak je popisuje Pausaniás, u nichž přísně historické „kdy" a proč vůbec nepřichází na zřetel, zatímco egyptská země se již v době velkého Thutmose změnila v jedno jediné obrovské muzeum přísné tradice.
Mezi západními národy to byli Němci, kteří vynalezl, mechanické hodny, viditelný symbol ubíhajícího času, jejichž údery znějíc, dnem , noci z nesčet-
ných věží nad západní Evropou jsou snad tím nejohromnéjším vyjádřením, jehož je nějaký historický pocit světa vůbec schopen.9 Nic z toho nenajdeme v bezčasých antických krajích a městech. Až do Perikla se denní doba odhadovala jen podle délky stínu a teprve od Aristotela získává hóra babylónský význam „hodiny". Předtím žádné exaktní rozdělení dne vůbec neexistovalo. V Babylóně a Egyptě byly vodní a sluneční hodiny vynalezeny v té nejranejší době, ale v Athénách teprve Platón zavedl formu klepsydry, skutečně použitelnou jako hodiny; sluneční hodiny byly převzaty ještě později, pouze jako nepodstatné náčiní všedního dne, aniž by se tím antický pocit života sebeméně změnil.
Zde je třeba ještě zmínit odpovídající, velmi hluboký a nikdy dostatečně ne-oceněný rozdíl mezi antickou a západní matematikou. Antické početní myšlení chápe věci, jak jsou, jako veličiny, bez času, čistě přítomně. To vedlo k euklidovské geometrii, k matematické statice a k uzavření duchovního systému naukou o řezech koule. My chápeme věci, jak vznikají a jak se chovají, jako funkce. To vedlo k dynamice, k analytické geometrii a od ní k diferenciálnímu počtu.10 Moderní teorie funkcí je obřím uspořádáním celé této myšlenkové masy. Je to bizarní, ale duševně přísně zdůvodněný fakt, že řecká fyzika -jako statika v protikladu k dynamice - nezná potřebu hodin a nepostrádá je, a zatímco my počítáme s tisícinou sekundy, ona od měřeni času úplně od-hlíží. Aristotelova entelechie je jediný bezčasý, ahistorický pojem vývoje, jaký existuje.
Tím je stanoven náš úkol. My, lidé západoevropské kultury jsme se svým historickým smyslem výjimkou a ne pravidlem. „Světové dějiny" jsou našim obrazem světa, ne obrazem světa „lidstva". Pro indického a antického člověka neexistoval žádný obraz dějícího se světa a snad, je-li civilizace Západu jednou vyhaslá, už nikdy nebude existovat kultura a tedy lidský typ, pro které budou „světové dějiny" tak mocnou formou bdělého bytí.
6
Ano - co jsou světové dějiny? Uspořádaná představa toho minulého, vnitřní postulát, výraz pocitu formy, jistě. Ale tak určený pocit ještě není žádnou skutečnou formou, a tak jistě, jak my všichni cítíme světové dějiny, prožíváme je, věříme, že s nejplnější jistotou přehlédneme jejich podobu, tak je jisté, že dnes ještě známe jejich formy, ale ne tu formu, zrcadlový obraz našeho vnitřního života.
Každý dotázaný bude jistě přesvědčen, že jasně a zřetelně prohledá vnitřní formu dějin. Tato iluze spočívá v tom, že o ni nikdo vážně nepřemýšlel a že člověk ještě mnohem méně pochybuje o svém vědění, protože nikdo netuší, o čem všem by zde mohl pochybovat. Ve skutečnosti je podoba světových dějin neprověřeným duchovním majetkem, který se i mezi historiky z povolání dědí z generace na generaci a jemuž mnoho nedělá ani malá část skepse, která nám od dob Galilea rozčlenila a prohloubila vrozený obraz přírody.
27
Starovek - stredovek - novověk: to je neuvěřitelně ubohé a nesmyslné schéma jehož nepodmíněné panství nad naším dějinným myšlením nám stále znovu bránilo abychom správně pochopili vlasmi postavení malé části světa jak se od dob německého císařství rozvíjí na půdě západní Evropy v ieiím poměru k celým dějinám vyššího lidstva, v její hodnosti, v její podobě a oře devším v její životnosti. Pro budoucí kultury bude stěží uvěřitelné že tento základní náčrt se svým jednostranným, přímočarým průběhem, se svými nesmyslnými proporcemi, koncepce, která se od staletí ke staletí' stává stále nemožnější a vůbec nepřipouští přirozené rozčlenění oblastí nově vstupujících do našeho historického vědomí, přece ve své platnosti nebyla nikdy vážně otřesena. Neznamená totiž vůbec nic, jestliže se mezi historiky dávno stalo zvykem vznášet proti schématu námitky. Tím jediný existující základní náčrt jen rozmazali, aniž by jej nahradili. Může se ještě tolik mluvit o řeckém středověku a germánském starověku, ale tím nezískáme jasný a vnitřně nutný obraz, v němž naleznou organické místo Čína a Mexiko, říše Axum a říše Sásánovců. I přenášení počátečního bodu „novověku" od křižáckých výprav k renesanci a odtud k počátku 19. století dokazuje jen to, že schéma samo bylo považováno za neotřesitelné.
To omezuje rozsah dějin, ale horší je to, že to omezuje i jejich jeviště. Krajina západní Evropy11 zde tvoří klidný pól (matematicky řečeno singulární bod na povrchu koule) - není známo proč, není-li důvodem to, že my, původci tohoto obrazu dějin, jsme doma právě zde - kolem něhož se točí tisíciletí nej-mocnějších dějin a obrovské kultury, ve vší skromnosti usídlené v dáli. To je planetární systém nanejvýš svérázného vynálezu. Jedna jednotlivá krajina se zvolí za přirozený střed historického systému. Zde je ústřední slunce. Odsud všechny události dějin získávají své pravé světlo. Odsud se perspektivisticky vyměřuje jejich význam. Ve skutečnosti však zde mluví marnivost západoevropského člověka, nebrzděná žádnou skepsí, marnivost, v jejímž duchu se odvíjí fantom „světových dějin". Této marnivosti vděčíme za obrovský optický klam, který se nám už dávno stal zvykem a podle něhož se do dáli epizodicky smrsknou dějiny tisíciletí jako Číny a Egypta, zatímco v blízkosti vlastního stanoviště se od dob Luthera a zvláště Napoleona strašidelně nadýmají desetiletí. Víme, že mrak jen zdánlivě putuje tím pomaleji, čím je výš, a vlak se ve vzdálené krajině jen zdánlivě plazí, ale věříme, že tempo raných indických, babylónských, egyptských dějin bylo skutečně pomalejší než naše nejmladší minulost. A jejich substanci shledáváme řidší, jejich formy tlumenější a protáhlejší, protože jsme se nenaučili brát v úvahu vnitřní i vnější vzdálenost.
Že pro kulturu Západu je existence Athén, Florencie, Paříže důležitější než existence Lo-jangu a Pataliputry, se rozumí samo sebou. Ale smí se takové hodnocení stát základem nějakého schémam světových dějin? Pak by měl čínský historik právo načrtnout dějiny světa, v nichž se křižácké výpravy a renesance, Caesar a Friedrich Veliký budou přecházet mlčením jako něco bezvýznamného. Proč má být z morfologického pohledu 18. století důležitější než století, jež mu
čítá prostě jako přívěšek? Cožpak se na záchranu zastaralého schématu Egypt a Babylón - se svými v sobě uzavřenými historiemi, přičemž každá sama o sobě by se vyrovnala a daleko převážila údajné „déjiny světa" od Karla Velikého po světovou válku - neodbyly jako předehra antiky, cožpak mocné komplexy indické a čínské kultury nebyly se zdáním rozpaků vykázány do jedné poznámky a velké americké kultury, protože jim chybí „souvislost" (s čím) nebyly vůbec ignorovány?
Toto schéma, běžné pro dnešního Západoevropana, schéma, v němž vyšší kultury vedou své dráhy kolem nás jako domnělého středu všeho světového dění, nazývám ptolemaiovským systémem dějin, a považuji za kopemikánský objev v oblasti historie, že v této knize nastoupí na jeho místo systém, v němž antika a Západ vedle Indie, Babylónu, Číny, Egypta, arabské a mexické kultury - jednotlivé světy vznikání, které mají v celém obrazu dějin stejnou váhu a velkolepostí duševní koncepce, mocností vzestupu mnohonásobně předstihují antiku - zaujmou místo, jež nebude žádným způsobem upřednostňováno.
Schéma starověk - středověk - novověk je ve svém prv nim zárodku výtvorem magického cítěni světa, jež nejprve vystoupilo v perském a židovském náboženství od doby Kýrovy,12 v učení knihy Daniel o čtyřech světových érách získalo apokalyptické pojetí a v pokřesťanských východních náboženstvích, především v gnostických systémech13 se zformovalo do světových dějin.
Uvnitř svých velmi úzkých hranic, které tvoří duchovní předpoklad této významné koncepce, existovala naprosto právem. Zde ani indické ani dokonce egyptské dějiny nespadají do okruhu úvah. Slovo světové dějiny označuje v ústech těchto myslitelů jeden jednorázový, nanejvýš dramatický akt, jehož jevištěm byla země mezi Helladou a Persií. V tomto aktu dospívá k vyjádření přísně dualistické východní cítění světa, ne polárně jako v současné metafvzice protikladem duše a ducha, dobra a zla, nýbrž periodicky, M nazírané jako katastrofa, jako obrat dvou věků mezi stvořením a zánikem světa, při odhlížení od všech prvku, které nebyly fixovány z jedné strany antickou literaturou, z druhé strany bibli nebo posvátnou knihou, jež v dotyčném systému zaujala její místo. V tomto obrazu dějin se jako „starověk" a „novověk" jeví tehdy do očí bijící protiklad pohanského a židovského, nebo křesťanského, antického a orientálnysochy a dogmatu, přírody a ducha v časovém pojetí, jako divadlo překo-7eZc^\^ym^Í0ÚC^ přechod nese náboženské znaky spásy, recľ ale Inľt y *S ľ?*™^ ™ ***** vesk^ provinciálních názo-
ňSJSňt 3 " S° , dŮk0nalý' který zatim 'Pěl na tfto zemi a tomto lidstvu a nebyl schopen zadného přirozeného rozšíření.
Teprve připojením třetiho věku - našeho „novověku" - na západní půdě došlo k obrazu tendence pohybu. Orientální obraz byl klidnou, uzavřenou, v rovnováze setrvávající antitezí, s jednorázovou božskou akci jako středem. Když byl převzat a nesen zcela novým druhem člověka, náhle, aniž by si lidé uvědomili bizarnost takové změny, byl uspořádán do tvaru jedné linie, která vedla od Homéra či Adama - možnosti jsou dnes obohaceny Indogermány, dobou kamennou a opočlověkem - přes Jeruzalém, Řím, Florencii a Paříž nahoru nebo dolů, podle osobního vkusu historika, myslitele či umělce, který tento trojdílný obraz interpretoval s bezmeznou svobodou.
Ke komplementárním pojmům pohanství a křesťanství se tedy připojil uzavírající pojem jakéhosi „novověku", který svým smyslem nedovoluje pokračovat v postupu, a poté, co byl od křižáckých výprav opakovaně „natahován", se jeví jako neschopný dalšího rozšíření.15 Aniž by to vyslovili, byli lidé toho mínění, že zde mimo starověk a středověk začíná něco definitivního, třetí říše, v niž bude nějak ležet naplnění, vrcholový bod, cíl, který si nárokoval poznat každý sám od scholastiků, až po socialisty našich dnů. Byl to právě tak pohodlný jako pro jejich původce lichotivý vhled do běhu věcí. Zcela jednoduše byl duch Západu, jak se odrážel v hlavě nějakého jednotlivce, postaven na roveň se smyslem světa. Z duchovní nouze pak velcí myslitelé učinili metafyzickou ctnost, neboť schéma posvěcené všeobecným konsensem, aniž by je podrobili seriózní kritice, pozvedli k bázi jakési filosofie a autorstvím svého právě platného „plánu světa" obtěžovali Boha. Mystické trojčíslí věků světa mělo pro metafyzický vkus beztak něco nanejvýš svůdného. Herder nazval dějiny vychovatelem lidského pokolení, Kant vývojem pojmu svobody, Hegel seberozvinutím světového ducha, jiní jinak. Kdo však do naprosto daného trojčíslí úseků vložil nějaký abstraktní smysl, věřil, že dostatečně přemýšlel o základní formě dějin.
Hned na prahu západní kultury se objevuje velký Joachim von Floris (1Í202),'6 první myslitel Hegelova rázu, který rozbil Augustinův dualistický obraz světa a s plným pocitem pravého gotika postavil proti náboženství Starého a Nového Zákona nové křesťanství své doby jako něco třetího: věk Otce, Syna a Ducha svatého. Až do nejhlubšího nitra otřásl nejlepšími františkány a dominikány, Dantem, Tomášem, a podnítil pohled na svět, který se pomalu ujal držby celého dějinného myšlení naší kultury. Lessing, který svou dobu s ohledem na antiku mnohdy označuje přímo jako svět potomků,17 myšlenku pro svou „výchovu lidského pokolení" (se stupni dítěte, jinocha a muže) převzal z nauk mystiků 14. století, a Ibsen, který tuto myšlenku dokladně pojednal ve svém dramatu „Císař a Galilejec" (kde bezprostředně vyniká gnostické myšlení světa v postavě divotvůrce Maxima), ji nepřekročil ani ve sve známé stockholmské řeči z roku 1887. Zjevně je požadavkem západoevropského sebe-cítění konstatovat jistý druh závěru vlastním objevením se v dejinách.
Avšak výtvor opata z Floris byl mystickým pohledem do tajemství božského řádu světa Musel ztratit všechen smysl, jakmile byl pojat rozumově a stal se
30
Zánik Západu. Prv
kuteč
předpokladem vědeckého myšlení. A ve stale rostouc, míre se tomu tak děl0 od 17 století Je to však zcela neudržitelná metoda vykladu světových dějin, kdvž člověk popustí uzdu svému politickému, náboženskému či sociálnímu přesvědčení a třem fázím, na nichž se neodváží nic měnit, propůjčí směr, kte-rý vede přesně k vlastnímu stanovisku a podle situace vládu rozumu, humani-tu štěstí většiny, hospodářskou evoluci, osvícenství, svobodu národů, podro-
ve skutečnosti jen _ o jeho výsledek" to je slovo Goethovo, jež bychom měli postavit proti všem pošetilým pokusům odhalit tajemství historické formy nějakým programem.
Je charakteristické, že stejný obraz nezapomínají ani historici jakéhokoli jednotlivého umění a vědy, národohospodářství a filosofie. Neboť vidíme v přímém vzestupu chápat „to" malířství od Egypťanů (či jeskynních lidí) až k impresionistom, „tu" hudbu od slepého pěvce Homéra až k Bayreuthu, „ten" společenský řád od obyvatel kolových staveb až k socialismu, ve vzestupu, v jehož základu leží stále stejná tendence, aniž by člověku padla do očí možnost, že umění mají přiměřenou životnost, že jsou vázána na jednu zemi a jeden určitý druh člověka jako jejich výraz, že tedy tyto celkové dějiny jsou pouze vnější sumarizací jistého počtu jednotlivých vývojů, zvláštních umění, jež nemají společného nic než jméno a některou z řemeslných technik.
O každém organismu víme, že tempo, podoba a trvání jeho života a každého jednotlivého životního projevu jsou určeny vlastnostmi druhu, k němuž patří. O tisíciletém dubu se nikdo nebude domnívat, že se právě nyní chystá začít s vlastním během svého vývoje. Od housenky, kterou denně vidí růst, nikdo nečeká, že tak možná bude pokračovat pár let. Zde má každý s nepodmíněnou jistotou pocit jisté hranice, který je identický s citem pro vnitřní formu. Naproti tomu dějiny vyššího lidstva však ve vztahu k chodu budoucnosti ovládá bezuzdný optimismus, pohrdající veškerou historickou a tedy organickou zkušeností, takže kdokoli v nahodile přítomném zjistí „náběhy" ke zcela zvláštně vynikajícímu přímému „dalšímu vývoji", a to ne proto, že je vědecky dokázán, nýbrž proto, že si jej přeje. Zde se počítá s neomezenými možnostmi - nikdy s nějakým přirozeným koncem - a ze situace každého okamžiku se rozvrhuje úplně naivní konstrukce pokračování.
„Lidstvo" však nemá žádný cíl, žádnou ideu, žádný plán, jako nemá cíl druh motýlů nebo orchidejí. „Lidstvo" je zoologický pojem či prázdné slovo.18 Nechte tento fantom zmizet z okruhu historických problémů formy a uvidíte, jak se vynoří překvapivé bohatství skutečných forem. Zde je nezměrná plnost, hloubka a hybnost živého, která byla až dosud překryta heslem, suchým schématem, osobními „ideály". Místo onoho nudného obrazu do jedné přímky zformovaných světových dějin (který člověk přímo získá jen tehdy, když zavře <x» pred převažujícím množstvím faktů), vidím rozkvétat divadlo velkého poctu mocných kultur, které s prasvětskou silou vycházejí z lůna mateřské
vazana:
země, na niž je každá z nich v celém průběhu své existence přísně vidím kultury, z nichž každá své látce, lidstvu vtiskuje svou vlastni formuTuľ tury, z nichž každá má svou vlastni ideu, své vlastní vášně, svůj vlastni život, chtění, cítění, svou vlastni smrt. Zde jsou barvy, světla, pohyby, které ještě žádný duchovní zrak neodhalil. Jsou rozkvétající a stárnoucí kultury, národy, jazyky, pravdy, bozi, kraje, jako mladé a staré buky a pinie, květy, větve a listy, ale není žádné stárnoucí „lidstvo". Každá kultura má své nové možnosti výrazu, které se objeví, uzrají a uvadnou a nikdy se nevrátí. Existují mnohé, v nejhlubší podstatě navzájem plně odlišné plastiky, malby, matematiky, fyziky, každá s omezenou životností, každá uzavřená sama v sobě, jako má každý druh rostliny své vlastní květy a plody, svůj vlastní typ růstu a úpadku. Tyto kultury, živé bytosti nejvyššího řádu, vyrůstají v povznesené bezúčelnosti, jako květiny na poli. Patří, jako rostliny a zvířata, k živé přírodě Goethově, ne k mrtvé přírodě Newtonově. V dějinách světa vidím obraz věčného utváření a přetváření, podivuhodného vznikání a zanikání organických forem. Řemeslný historik je však vidí v podobě jakési tasemnice, která se neúnavně „pouští" do epoch.
Mezitím řada „starověk - středověk - novověk" konečně vyčerpala své působení. Jakkoli byla jako vědecký podklad úhlově úzká a povrchní, přece představovala jedinečné, ne zcela nefilosofické pojetí, jež jsme měli pro uspořádání našich událostí, a to, co bylo dosud uspořádáno jako dějiny světa, jí vděčí za jistý zbytek obsahu; ale počet staletí, jež nanejvýš mohla být tímto schématem držena pohromadě, je dávno dosažen. Při rychlém přibývání historické látky, zejména ležící zcela mimo toto uspořádání, se tento obraz začíná rozpouštět do nepřehlédnutelného chaosu. Každý historik, který není zcela slepý, to ví a cítí, a jen aby zcela nezabředl, za každou cenu pevně drží to jediné schéma, které zná. Slovo středověk,19 jež roku 1667 v Leydenu začal razit profesor Horn, musí dnes krýt neforemnou, stále se rozšiřující masu, která je čistě negativně omezena tím, co pod žádnou záminkou nelze připočíst oběma ostatním, snesitelně uspořádaným skupinám. Příkladem toho je nejisté zpracování a hodnocení novoperských, arabských a ruských dějin. Především nelze déle zatemňovat okolnost, že tyto údajné dějiny světa jsou zpočátku fakticky omezeny na region východního Středomoří a později, od doby stěhování národů - jedné, jen pro nás důležité, a proto silně přeceňované události, která ma jen cistě západní význam a jež se netýká arabské kultury - se s náhlou zmenou jeviště omezují na střední západní Evropu. Hegel se vší naivitou prohlásil, ze národy, které se nehodí do jeho systému dějin, bude ignorovat. Bylo to^sakjen Poctivé přiznání metodických předpokladů, bez nichž žádny historik nedose k cíli. Na tom lze prověřit dispozice všech historických del. Je dnes vskutku otázkou historického taktu, s jakým z historických vývoju se vazné pocita, a s jakým ne. Dobrým příkladem toho je Ranke.
8
Dnes myslíme ve světadílech. Jen naši filosofové a historici se to ,eš1é nenauč Co nám mohou znamenat pojmy a perspektivy jež vystupuj, s nárokem na univerzální platnost, jejichž horizont však nepřesahuje duchovn, atmosféru
západoevropského člověka?
Podívejme se z tohoto hlediska na naše nejlepsi kmhy. Kdy/ Platon mluv. o lidstvu "míní Helény v protikladu k barbarům. To naprosto odpovídá ahistorickému stylu antického života a myšleni a za tohoto predpokladu vede k výsledkům které jsou správné a významné pro Reky- Jestliže však filosofuje Kant, například o etickém ideálu, tvrdí, že jeho věty jsou platne pro lidi všech druhů a dob. Vyslovuje to nejen proto, že to je samozřejmé pro něj i pro jeho čtenáře. Ve své estetice neformuluje princip umění Feidiova nebo Rembrand-tova, nýbrž hned princip umění vůbec. Avšak co konstatuje o nutných formách myšlení, jsou přece jen nutné formy západního myšleni. Pohled na Aristote-
rie myšlení čínského nebo řeckého. Skutečné a úplné pochopeni antických prapůvodních slov je pro nás právě tak nemožné jako pochopeni praslov ruských20 a indických, a pro moderního Číňana a Araba s jejich /cela jinak utvářenými intelekty má filosofie od Bacona po Kanta pouze hodnotu jisté kuriozity.
To je to, co chybí západnímu myšlení a právě jemu by chybět nemělo: vhled do historického charakteru svých výsledků, jež jsou samy výrazem jednoho jednotlivého a jen tohoto jednoho pobývání, vědění o nutných hranicích jejich platnosti, přesvědčení, že „nezvratné pravdy" a „věčné náhledy" tohoto myšlení jsou pravdivé a v jeho aspektu světa věčné právě jen pro ně a že je povinností nadto hledat ty výsledky, které s touž jistotou vyvinul člověk jiných kultur. To patří k úplnosti filosofie budoucnosti. Teprve to znamená řeč forem dějin, rozumět živému světu. Není nic trvalého a obecného. Nemluvme už o formách toho myšlení, principu toho tragického, úkolu toho státu. Obecná platnost je vždy chybným úsudkem podle sebe o druhých.
Obraz se stane mnohem povážlivějším, když se obrátíme na myslitele západoevropské modernity od Schopenhauera, kde se těžiště filosofování posouvá z toho abstraktně systematického do prakticko-etického a na místo problému poznání nastupuje problém života (vůle k životu, k moci, k činu). Zde už není podrobeno zkoumání ideální abstraktum „člověk" jako u Kanta, nýbrž skutečný člověk, jak v historické době jako primitivní či jako kulturní člověk v národních seskupeních obývá Zemi, a je nesmyslné, když ještě i zde je struktura nej-vyšších pojmů určena schématem starověk - středověk - novověk a s tím spojeným místním omezením. Tak tomu ale je.
Sledujme Nietzscheho dějinný horizont. Jeho pojmy dekadence, nihilismu, přehodnocení všech hodnot, vůle k moci, jež jsou hluboce založeny v podstatě
západní civilizace a pro jej. analýzu jsou naprosto rozhodující - co bvlo zákla dem jejich vytvorení ? Římané a Rekové, renesance a c^g^ včetně letmého pohledu stranou na (špatně pochopenou) indickou filosof i zkrátka: starovek - stredovek - novověk. Za to, přísně vzato, Nietzsche nikd^ nevyšel a jmi myslitele jeho doby stejně málo jako on.
Ale v jakém vztahu pak stojí jeho pojem onoho dionýsovského - k vnitřnímu životu vysoce civilizovaných Číňanů z doby Konfuciovy nebo nějakého moderního Amenčana? Co znamená typ nadčloveka pro svět islámu? Nebo co mají znamenat pojmy příroda a duch, pohanský a křesťanský, antický a moderní jako fonnotvorné antitéze v duši Inda a Rusa? Co má do činění Tolstoj, který ze své nejhlubší lidskosti celý západní svět idejí odmítal jako něco cizího a vzdáleného, se „středověkem", s Dantem, Lutherem, co má do činění Japonec s Parsifalem a Zarathustrou, co má Ind se Sofoklem? A je myšlenkový svět Schopenhauera, Comta, Feuerbacha, Hebbela, Strindberga nějak rozsáhlejší? Nemá jejich celá psychologie navzdory všem snahám o světovou platnost jen čistě západní význam? Jak komicky působí Ibsenovy ženské problémy, které rovněž vystupují s nárokem na pozornost celého „lidstva", když na místo slavné Nory, severozápadoevropské velkoměstské dámy, jejíž obzor odpovídá bytu za nájem od dvou do šesti tisíc marek a protestantské výchově, posadíme Caesarovu ženu, madam de Sévigné, Japonku nebo tyrolskou selku? Ibsen sám má však obzor velkoměstské střední třídy od včerejška po dnešek. Jeho konflikty, jejichž duševní předpoklady jsou tu asi od roku 1850 a sotva přetrvají rok 1950, nejsou ani konflikty velkého světa, ani konflikty nižší masy, nemluvě už o městech s neevropským obyvatelstvem.
Všechno to jsou epizodické a místní hodnoty, většinou dokonce omezené na momentální inteligenci velkoměst západoevropského typu, nicméně špatně pochopené jako světodějné a „věčné" hodnoty, a i když jsou pro generaci Ibsena a Nietzscheho tak podstatné, znamená to přece špatně pochopený smysl slova světové dějiny - které nezobrazují žádný výběr, nýbrž totalitu -Jestliže se jim podřídí faktory ležící mimo moderní zájem a jsou podceňovány nebo prohlíženy. A tak se tomu děje v nezvykle vysokém stupni. Co bylo na Západe dosud řečeno a myšleno o problémech prostoru, času, pohybu, čísla, vule, manželství vlastnictví, tragična, vědy, zůstalo úzké a pochybné, protože šlo yzdy o to najit řešení tě otázky, místo aby se nahlédlo, že k mnoha tázajícím patri mnoho odpovědí, že každá filosofická otázka je jen zahaleným ^J^^^ľ^l odpověď, která již leží uzavřena v otázce, že velké otázky nelze chápat Jti pomíjivě a ^^^^^^^1 podmíněných řešeni, teprve jejichž ^^^X^avdovto znalce lidí notových měřítek - zpřístupní poslední ?c«J^X^edem k tak těž-neexistují žádná absolutně správná nebo spatná íj^^l dotázat kým problémům jako k problému času ^^gQm « současníků, osobní zkušenosti, vnitřního hlasu, rozumu, m neni pn*cn Tak tazatel zjistí, co je pravdivé pro něho samého a pro jeho doDu,
všechno Jev jiných kultur mluví jiným jazykem. Pro jiné lidi existují jiné pravdy. Pro myslitele jsou platné všechny nebo žádna.
Pochopíme jakého rozšíření a prohloubeni je schopna zapadni kritika světa a co všechno musí být vtaženo do okruhu pozorování nad neškodný relativismus Nietzscheho a jeho generace, jaké musí být dosaženo jemnosti citu pro formu jakého stupně psychologie, jakého odříkání a nezávislosti na praktických zájmech, jaké neomezenosti obzoru, než budeme smět říci, že jsme porozuměli světovým dějinám, světu jako dějinám.
9
Proti těmto všem svévolným, úzkým formám přistoupivším z vnějšku, diktovaným vlastními přáními, vnuceným historii stavím přirozený, „kopernikán-ský" tvar světového dění, jež dlí v hloubi jeho nitra a zjevuje se jen nepředpo-jatému pohledu.
Vzpomínám na Goetha. Co nazval živou přírodou, je přesně to, co je zde v nejširším rozsahu jmenováno světovými dějinami, světem jako dějinami. Goethe, který jako umělec znovu a stále znovu vytvářel život, vývoj jeho podob, vznikání, ne to vzniklé, jak to ukazují Wilhelm Meister a Wahrheit und Dichtung, nenáviděl matematiku. Zde stál svět jako mechanismus proti světu jako organismu, mrtvá příroda proti živé, zákon proti tvaru. Každý řádek, který napsal jako badatel přírody, měl stavět před očima podobu vznikajícího, „vtiš-těnou formu, která se živě rozvíjí". Pociťování, nazírání, srovnávání, bezprostřední vnitřní jistota, exaktní smyslová fantazie - to byly jeho prostředky, jak se přiblížit tajemstvím pohyblivého jevu. A to jsou prostředky zkoumání dějin vůbec. Neexistují žádné jiné. Tento božský pohled mu večer u táborového ohně před bitvou u Valmy21 nechal vyslovit: „Odsud a dnes vychází nová epocha světových dějin a vy můžete říci, že jste byli přitom." Žádný vojevůdce, žádný diplomat, o filosofech nemluvě, necítil dějiny tak bezprostředně. Je to ten nej-hlubší soud, jaký kdy byl vysloven o velkém aktu dějin v okamžiku, kdy se tento akt odehrával.
A tak jako Goethe sledoval vývoj rostlinné formy z listu, vznik typu obratlovců, vznikání geologických vrstev - osud přírody, ne její kauzalitu - má zde být z plnosti všech smyslových jednotlivostí rozvíjena řeč forem lidských dějin, jejich periodická struktura, jejich organická logika.
Jinak se člověk připočítával k pozemským organismům, a to důvodně. Jeho tělesná stavba, jeho přirozené funkce, celý jeho smyslový zjev, to všechno patří k jedné rozsáhlejší jednotě. Jen zde se dělá výjimka, navzdory hluboce cítěné spřízněnosti osudu rostlin s osudem lidí - věčnému tématu veškeré lyriky -navzdory podobnosti veškerých lidských dějin s dějinami každé jiné skupiny vyšších živých bytostí - tématu nesčetných pohádek o zvířatech, ság a bájí. Zde srovnávejte, a sice tím, že svět lidských kultur necháte čistě a hluboce působit na obrazotvornost, ne tím, že jej vnutíte do předpojatého schématu; dívejte se na něj ve slovech mládí, vzestup, doba rozkvětu, úpadek, jež až do nynějška
byla pravidelně a dnes víc než kdy předtím výrazem subjektivních hodnocení a těch nej osobnějších zájmů sociálního, morálního, estetického druhu, konečně objektivními označeními organických stavů; postavte antickou kulturu jako v sobě uzavřený jev jako tělo a výraz antické duše vedle kultury egyptské, indické, babylónské, čínské, západní a hledejte to, co je typické v proměnlivých dovednostech těchto velkých individuí, to, co je nutné v nevázané plnosti nahodilého, a nakonec uvidíte, jak se rozvíjí obraz světových dějin, který je přirozený nám, lidem Západu, a jedině nám.
10
Vrátíme-li se k užšímu úkolu, pak je třeba z tohoto pohledu na svět morfologicky určit situaci západní Evropy a Ameriky nejprve mezi lety 1800 a 2000. Máme zjistit to „kdy" této doby uvnitř celé západní kultury, její smysl jako biografického úseku, na který v nějaké podobě nutně narazíme v každé kultuře, organický a symbolický význam její politické, umělecké, duchovní, sociální řeči forem.
Srovnávající pozorování přinese „současnost" této periody s helénismem, a sice obzvlášť současnost jejího momentálního vrcholu - vyznačeného světo-vou válkou - s přechodem helénske doby do doby římské. Rimanství, v nejpřís-nějším faktickém smyslu negeniální, barbarské, disciplinované, praktické, protestantské, pruské, se nám, kteří jsme odkázáni na srovnávání, bude vždy nabízet jako klíč k porozumění vlastní budoucnosti. Rekové a Římané - tím se odlišuje i osud, který se pro nás již naplnil, od osudu, který stoji před námi. Neboť již dávno jsme ve „starověku" mohli a měli najít vývoj, který tvoří dokonalý protějšek k našemu vlastnímu, západoevropskému vývoji, v každé povrchové jednotlivosti je odlišný, ale úplně stejný ve vnitřním puzení, které žene velký organismus vstříc jeho naplnění. Od „trójské války" a křižáckých výprav, od Homéra a Písně o Nibelunzích, přes dórský a gotický styl, dionýské hnutí a renesanci, Polykleita a Johanna Sebastiana Bacha, Athény a Paříž, Aristotela a Kanta, Alexandra a Napoleona až k stadiu světových měst a imperialismu obou kultur bychom zde rys po ryse nacházeli stálé alter ego vlasmi skutečnosti.
Ale jak jednostranně (!) jak vnějšně (!) jak stranicky (!) v jak malém sahu byla vždy pojímána interpretace antického obrazu dějm, která zde byla předběžnou podmínkou! Protože se cítíme příliš spřízněni se „starovekými , příliš jsme si tento úkol usnadnili. V povrchni podobnosti leží nebezpečí, jemuž celý výzkum starověku podlehl, jakmile od pořádání a určování nalezu, rozvinutých až k mistrovství, přešel k duševním výkladům. Je ctihodným předsudkem, který bychom měli konečně překonat, že antika je nám vnitrné blízko, protože jsme údajně jejími žáky a potomky, protože jsme se fakticky stali jejími zbožňovateli Celá nábožensko-filosof.cká, umělecko-histoncka, socudně kritická práce 19. století byla nutná ne k tomu, abychom se konečne: nauci i rozumět Aischylovým dramatům, Platónově učení, Apollonovi a athénskému státu, caesarismu - toho jsme velice vzdáleni -, nybrz abychom
roz-
36 Zánik Západu, První svazek - Podoba a skuteč-
nost
konečně pocítili, jak nesmírně cizí a vzdálené je nám to všechno vnitřní, snad cizejší než mexičtí bohové a indická architektura.
Naše názory na řecko-římskou kulturu se vždy pohybovaly mezi dvěma extrémy, přičemž bylo bez výjimky předem určující schéma starověk - středověk - novověk perspektivou všech „stanovisek". Jedni, především muži veřejného života, národohospodáři, politikové, právníci, nacházejí „dnešní lidstvo" v nej-lepším pokroku, hodnotí je velmi vysoko a poměřují jím všechno dřívější. Neexistuje žádná moderní strana, podle jejíchž zásad by již nebyli „zhodnoceni" Kleón, Marius, Themistoklés, Catilina a Gracchové. Druzí, umělci, básníci, filologové a filosofové se ve jmenované současnosti necítí doma, zaujímají proto právě tak absolutní stanovisko v nějaké minulosti a odsuzují z něj právě tak dogmaticky dnešek. Jedni vidí v Řecku jisté , ještě ne", druzí v modernitě „už ne", vždy pod dojmem obrazu dějin, který k sobě oba věky váže v jedné přímce.
Jsou to dvě Faustovy duše, které se uskutečnily v tomto protikladu. Nebezpečím jedné je inteligentní povrchnost. Ze všeho, co bylo antickou kulturou, co bylo odleskem antické duše, jim nakonec v rukou nezůstane nic než svazeček sociálních, hospodářských, politických, fyziologických faktů. Zbytek přijme charakter „sekundárních důsledků", „reflexí", „doprovodných jevů". Z mytické váhy Aischylových sborů, z obrovské zemité síly nej starší plastiky, z dórskych sloupů, z žáru apollinských kultů, ani z hloubky římského kultu císaře nelze v jejich knihách vystopovat nic. Druzí, především zpozdilí romantici, jako ještě naposledy tři basilejští profesoři Bachofen, Burckhardt a Nietzsche, podléhají nebezpečí veškeré ideologie. Ztrácejí se v oblačných regionech starověku, který je pouze zrcadlovým obrazem jejich filologicky řízené vnímavosti. Spoléhají se na zbytky staré literatury, jediné svědectví, jež jim je dost ušlechtilé - ale žádná kultura ještě nikdy nebyla reprezentována nedokonaleji než velkými spisovateli.22 Jiní se opírají převážně o střízlivý pramenný materiál právních listin, nápisů a mincí, jímž Burckhardt a Nietzsche ke své škodě obzvlášť pohrdali a podřídili ho dochované literatuře s jejím často minimálním smyslem pro pravdu a fakta. Tak se již kvůli kritickým základům obě skupiny vzájemně neberou vážně. Nevím o tom, že by si Nietzsche a Mommsen věnovali byť tu nejmenší vzájemnou pozornost.
Nikdo z těchto dvou však nedosáhl výše pozorování, z níž se tento protiklad rozpadá v nicotu a která by přesto byla možná. Zde se pomstilo převzetí kauzálního principu z přírodovědy do zkoumání dějin. Nevědomě se přešlo k pragmatismu, povrchně napodobujícímu obraz světa fyziky, který nezpřístupňuje, ale zakrývá a mate zcela různorodou řeč forem historie. Aby prohloubili masu historického materiálu a podrobili ji pořádajícímu pojetí, nevěděli nic lep-
jevů stanovit jako primární, jako příčinu, a ostatní pak pojednat jako sekundární, jako důsledky či účinky. Sahali k tomu nejen praktici, ale i romantici, protože historie nezjevila svou vlastní logiku ani jejich snivému pohledu a potřeba určení imanentní nutnosti, jejíž výskyt cítili, byla
příliš silná, pokud se vůbec jako Schopenhauer nechtěli k dějinám mrzutě obrátit zády.
11
Mluvime-li bez dalšího o materialistickém a ideologickém způsobu nahlíženi antiky, vysvětluje se tam, že pokles jedné misky vah má svou příčinu ve stoupáni druhé. Dokazuje se. že to platí bez výjimky, což je bezpochyby pádný důkaz. Máme zde tedy příčinu a účinek a stanovíme - samozřejmě - sociální a sexuálni, každopádně čistě politická fakta za příčiny, fakta náboženská, duchovní, umělecká za účinky (pokud materialista strpí pro poslední označení fakta). Ideologové naopak dokazují, že stoupání jedné misky vyplývá z klesání druhé a dokazují to s touž exaktností. Noří se do kultů, mystérií, obyčejů, do tajemství verše a linie a šosácký všední život, úzkostlivý důsledek pozemské nedokonalosti, oceňuji sotva postranním pohledem. Oba dokazují (majíce před očima zřetelné kauzální řadu), že druzí zjevně nevidí nebo nechtějí vidět pravou souvislost věcí a končí tím, že si navzájem spi lají slepými, povrchními, hloupými, absurdními či frivolnimi podivíny nebo povrchními sosáky. Ideolog je zděšen, když někdo bere vážně finanční problémy mezi Helény, a místo aby mluvil např. o hlubokomyslných výrocích delfského orákula, mluví o dalekosáhlých peněžních operacích, které prováděli věštečtí kněží s uloženými poklady. Politik se však moudře usmívá nad tím, kdo své zanícení mrhá na sakrálnich formulích a kroji attických efébů, místo aby psal knihu o antických třídních bojích, prošpikovanou mnoha moderními hesly.
Předobraz jednoho typu je již v Petrarkovi. On vytvořil Florencii a Vý-mar, pojem renesance a západního klasicismu. Druhý nacházíme od poloviny 18. století s počátkem civilizované, ekonomicko-velkoměstské politiky, tedy nejprve v Anglii (Grote). V zásadě se zde proti sobě staví pojetí kultivovaného a civilizovaného člověka, protiklad, který je příliš hluboký, příliš lidský, aby nechal pocítit nebo dokonce překonat slabost obou stanovisek.
I materialismus postupuje v tomto bodě idealisticky. I on, aniž by to věděl a chtěl, učinil své náhledy závislými na svých přáních. Vskutku se naši nejlepší duchové bez výjimky v posvátné úctě sklonili před obrazem antiky a v tomto jediném případě se zřekli bezmezné kritiky. Zkoumání antiky bylo vždy brzděno jistým, téměř náboženským ostychem před její svobodou a silou a ve svých výsledcích bylo zatemněno. V celých dějinách neexistuje žádný druhý příklad tak vášnivého kultu, který provozuje jedna kultura s památkou druhé. Že jsme starověk a novověk ideálně spojili „středověkem", přes jedno tisíciletí nepatrně hodnocené, téměř pohrdané historie, je od renesance take výrazem této devótnosti. My Západoevropané jsme „starým" přinesli za obet čistotu a samozřejmost našeho umění tím, že jsme se odvážili tvořit jen s pohledem stranou na „vznešený vzor", že jsme pokaždé do našeho obrazu Reku a Římanu vkládali, vciťovali to, co jsme postrádali nebo v co jsme doufali v hloubi vlastni duše. jednoho dne nám nějaký duchaplný psycholog bude vyprávět dejiny teto
nejosudnější iluze, dějiny toho. co jsme od dnů gotiky pokaždé uct.val. jak,, antiku Je jen málo úkolů, které by byly poučnější pro vnitřní porozuměn, západní duši od císaře Oty III., jako první oběti jihu. až po Nietzscheho, jeho
poslední oběti. , .
Na své italské cestě mluví Goethe s nadšením o stavbách Palladia, vuč. jehož mrazivé akademičnosti dnes zaujímáme velmi skeptický postoj. Potom shlédne Pompeje a mluví s nezakrytou nespokojeností o „podivném, napůl nepříjemném
jak mu jednou fyzicky vystoupil ve své pli ním. Chránili se toho, aby viděli mnohé věci z antiky, a tak si svůj vnitrní obraz zachránili. Jejich „starověk" byl vždy pozadím pro nějaký životní ideál, který si vytvořili a živili svou nejlepší krví, nádobou pro vlastní cítěni světa, fantomem, idolem. Zaněcují se v přednáškových sálech a poetických cyklech nadšením nad opovážlivým líčením ruchu antických velkoměst u Aristofana, Juvenala a Pet-ronia, nad jižní špínou a lůzou, lomozem a násilnostmi, nad chlapci určenými k rozkoši a nad hetérami, nad kultem falu a císařskými orgiemi - ale stejnému kusu skutečnosti v dnešních světových městech jdou se stížnostmi a ohrnováním nosu z cesty. „Ve městech je špatné žít, je tam příliš mnoho vilnosti." Tak pravil Zarathustra. Oslavují státní smýšlení Římanů a pohrdají tím, kdo se dnes nevaruje jakéhokoli kontaktu s veřejnými záležitostmi. Existuje třída znalců, pro něž rozdíl tógy a suknice, byzantského cirku a anglického sportoviště, antických alpských silnic a transkontinentálních železnic, triér a expresních parniků, římského kopí a pruského bajonetu a konečně dokonce Suezského kanálu (stavěného faraónem či moderním inženýrem) má magickou moc, která s jistotou uspí svobodný pohled. Parní stroj jako symbol lidské náruživosti a výraz duchovní energie by uznali teprve tehdy, kdyby jej vynalezl Hérón Alexandrijský. Platí jim za blasfémii, když se místo o kultu Velké matky z hory Pessinus mluví o římském centrálním vytápění a vedení knih.
Ale jedni jako druzí nevidí nic než toto. Věří, že podstatu nám tak cizí kultury vyčerpají tím, když Řeky bez dalšího pojednají jako sobě rovné a když usuzují, pohybují se v systému rovnic, který se vůbec nedotýká antické duše. Vůbec netuší, že slova jako republika, svoboda, vlastnictví tam a zde označují věci, které vnitřně nemají ani tu nejmenší příbuznost. Smějí se historikům Goethovy doby - kteří věrně vyjadřovali své politické ideály tím, že sepisovali dějiny starověku a jmény Lykúrgos, Brutus, Cato, Cicero, Augustus, jejich í ochranou nebo odsouzením odhalovali jisté osobní blouznění -, ale sami nemohou napsat ani kapitolu, aniž by neprozradili, k jakému stranickému směru patří jejich ranní noviny. Ale nezáleži na tom, zda sledujeme minulost očima Dona Quijota nebo Sancho Panzy. Ani jedna cesta nevede k cíli. Nakonec si každý z nich dovolí postavit do popředí kus antiky, který náhodou nejlépe odpovídá jejich vlastním záměrům: Nietzsche předsokratovské Athény, národohospodáři helénskou periodu, politici republikánský Řím a básníci dobu císařství
39
■ 1%L "t " neb° u«^ecké jevy byly původnější než sociální ěi hospodárske. Nem to ani obráceně. Pro toho, kdo zde získal nepodmíněnou svobodu pohledu rrumo vsechny osobní zájmy jakéhokoli druhu, nikdy neexľs-tuje zadna závislost zadna priorita, žádný poměr příčiny a účinku, žádný rozdíl hodnoty a důležitosti. Co jednotlivým faktům dodává jejich hodnost, je pouze vetsi c. menši čistota a síla jejich řeči forem, síla jejich symboliky - mimo dobra a zla, vznešeného a nízkého, užitku a ideálu.
12
Zánik Západu, takto sledováno, neznamená nic menšího než problém civilizace. Zde leží jedna ze základních otázek všech vyšších dějin. Co je civilizace chápaná jako organicko-logický důsledek, jako dovršení a východisko nějaké kultury?
Každá kultura má totiž svou vlastni civilizaci. Obě slova, která do nynějška označovala jakýsi neurčitý rozdíl etnického druhu, jsou zde poprvé chápána v periodickém smyslu jako výrazy pro přísnou a nutnou organickou následnost. r^'""v—    —*-u—-----J— kultury. * J - ' ~ J ------ .....
jirjijfiii i-av^itm, uasicuuji pu vzííinaiu jajvu iu vz.ijia.ic, pu z,ivuic Jattu Mim, pu
vývoji jako strnulost, po venkově a duševním dětství, jak je ukazují dórský a gotický styl, jako duchovní stařectví, jako kamenné, zkamenělé světové město. Jsou neodvolatelně jistým koncem, ale s tou nejniternější nutností byly dosahovány stále znovu.
Teprve tím člověk porozumí Římanům jako následníkům Helénů. Teprve tak se pozdní antika posune do světla, jež vydá všanc její nejhlubší tajemství. Neboť co má znamenat to, co lze popřít jen prázdnými slovy, že Římané se stali barbary, barbary, kteří již nepředcházeli velkému vzepětí, nýbrž je uzavírali? Bezduší, nefílosofíčtí, bez umění, nechutní až k brutalitě, bezohledně se držící reálných úspěchů stojí mezi helénskou kulturou a nicotou. Jejich obrazotvornost zaměřená jen na to praktické - měli sakrální právo, jež regulovalo vztahy mezi bohy a lidmi jako mezi soukromými osobami, ale ani jedinou pravou římskou báji o bozích - to je rys, na nějž v Athénách vůbec nenarazíme. Řecká duše a římský intelekt - to je to. Tak se odlišují kultura a civilizace. A to platí nejen o antice. Stále znovu se vynořuje tento typ lidí silného ducha, dokonale neme-taŕyzických. V jejich rukou leží duchovní a materiální dovednost jedné kazde pozdní doby. Prováděli babylónský, egyptský, indický, čínsl^, římsky imperialismus. V takových dobách dozrály k definitivním světovým náladám buddhis-mus, stoicismus a socialismus, které byly s to dohasínajíci lidstvo jeste jednou uchopit a přetvořit. Čistá civilizace jako historický proces spociva ve smpnovi-tém odbouráváni forem, jež se staly formami anorganickými ^dmnrelym._
Přechod od kultury k civilizaci se uskutečňuje v antice ve A. století, na Západě v 19. stoletľ Od té doby už velká duchovní rozhodnutí nepadají jako v dobe
40 Zánik Západu, První svazek - Podoba a skutečnost
orfíckého hnutí a reformace v „celém světě", v němž nakonec žádná ves není tak úplně nedůležitá, nýbrž ve třech nebo čtyřech světových městech, jež do sebe nasála všechen obsah dějin a vůči nimž celá země jedné kultury poklesla na úroveň provincie, která má ze své strany už jen živit světová města se zbytky jejich vyššího lidstva. Světové město a provincie22 - s těmito základními pojmy každé civilizace vystupuje zcela nový problém formy dějin, který my, dnešní lidé právě prožíváme, aniž bychom jej v jeho celém dosahu byť jen vzdáleně pochopili. Místo jednoho světa jedno město, jeden bod, v němž se sdružuje celý život dalekých zemí, zatímco zbytek sesychá; místo národa plného forem, srostlého se zemí, je tu nový nomád, parazit, obyvatel velkoměsta, čistý, tradice zbavený, v beztvaré fluktuující mase vystupující člověk faktu, ireligiózní, inteligentní, neplodný, s hlubokým odporem vůči rolnictvu (a jeho nejvyšší formě, venkovské šlechtě), tedy obrovský krok k anorganickému, ke konci - co to znamená? Francie a Anglie tento krok provedly a Německo se jeho provedení chápe. Po Syrakúsách, Athénách, Alexandrii následuje Rím. Po Madridu, Paříži, Londýně následují Berlín a New York. Stát se provincií je osudem celých zemí, které neleží v okruhu paprsků nějakého z těchto měst, jako tenkrát Kréta a Makedonie, dnes skandinávský sever.24
Dříve se odehrával boj o pojetí ideje jedné epochy na půdě metafyzicky, kulticky nebo dogmaticky ražených problémů světa mezi zemským duchem rolnictva (šlechta a kněžstvo) a „světským" patricijským duchem starých, malých, proslulých měst rané doby dórské a gotické. Takové byly boje o dionýské náboženství - např. za tyrana Kleisthena ze Sikyonu25 - a o reformaci v německých říšských městech a v hugenotských válkách. Ale jak tato města nakonec překonala venkov - čistě městské vědomí světa nacházíme již u Parmenida a Des-carta - tak je překonává světové město. To je duchovní proces všech pozdních dob, iónské jako barokní. Dnes jako v čase helénismu, na jehož prahu stojí založení jednoho umělého, tedy venkovu cizího velkoměsta, Alexandrie, se tato kulturní města - Florencie, Norimberk, Salamanca, Bruggy, Praha - stala městy provinčními, která vnitřně beznadějně odporují duchu světových měst. Světové město znamená kosmopolitismus namísto „vlasti",26 chladný smysl pro fakta namísto posvátné úcty před tím, co vyrostlo a má tradici, vědecká ireligiozita jako zkamenělina předchozího náboženství srdce, „společnost" namísto státu, přirozená práva místo získaných. Peníze jako anorganická, abstraktní veličina, uvolněná ze všech vztahů ke smyslu úrodné půdy, k hodnotám původního životního postoje - v tom mají Římané přednost před Řeky. Od té dobyje vznešené nazírání světa též otázkou peněz. Nikoli řecký stoicismus Chrýsippův ale pozdně římský Catonův a Senekův předpokládá jako základ nějaké jmění,27 a věci milionářů není sociálně etické smýšlení 18. století, chce-li se nad agitaci stat skutkem, ale smýšlení 20. století. Ke světovému městu nepatří národ, nýbrž masa Její nepochopení pro vše tradiční, jímž se potírá kultura (šlechta, církev, privilegia, dynastie, konvence v uměni, hranice možnosti poznání ve vědě), její ostrá a chladná inteligence nadřazená selské chytrosti, její naturalismus ve zce-
la novém smyslu, který je přes Sokrata a Rousseaua daleko do minulosti ve vztahu na vše sexuálni a sociální napojen na pralidské instinkty a stavy volání panem et circenses, jež se dnes znovu objevuje v převlečení boje za mzdu a sportoviště - to vše označuje definitivně uzavřenou kulturu, provincii oproti formě zcela nové, pozdní a bez budoucnosti, ale nevyhnutelné formě lidské existence.
To je to, co chce být viděno, ne očima straníka, ideologa, dobového moralisty, z úhlu nějakého „stanoviska", nýbrž z nadčasové výše, pohledem zaměřeným na historický svět forem tisíciletí - chce-li člověk skutečně pochopit velkou krizi přítomnosti.
Symboly prvního řádu vidím v tom, že v Římě, kde triumvir Crassus byl všemocným spekulantem se stavebními parcelami, na všech nápisech se skvějící římský lid, před nímž se v dáli třásli Galové, Řekové, Parthové, Syřané, bydlel v příšerné bídě v mnohapatrových nájemných domech na předměstích, kam neproniklo sluneční světlo,28 a úspěchy vojenské expanze přijímal s lhostejností nebo jakýmsi druhem sportovního zájmu; že mnohé velké rodim prapůvodní šlechty, potomci vítězů nad Kelty, Samnity a Hannibatem, protože se nepodíleli na pusté spekulaci, se museli vzdát svých rodových domů a stáhnout se do chudých nájemních bytů; že zatímco se podél Via Appia zvedaly ještě dnes obdivované náhrobky finančních veličin Říma, mrtvoly z lidu se spolu se zdechlinami zvířat a velkoměstskými odpadky házely do příšerných masových hrobů, až se za Augusta, aby se předešlo nákazám, zasypalo místo, na němž potom Maecenas založil svůj slavný park; že ve vylidněných Athénách, které žily z cizineckého ruchu a nadací bohatých cizinců (jako židovského krále Heroda), cestovatelská lůza příliš rychle zbohatlých Římanů očumovala díla Periklovy doby, jimž rozuměla tak málo, jako rozumějí američtí návštěvníci Michelangelově Sixtinské kapli, potom však všechna umělecká díla, jimiž se dalo hnout, odvlekla, nebo nakoupila za fantastické módní ceny a za to postavila vedle hlubokých a skromných děl staré doby kolosální a domýšlivé římské stavby. V těchto věcech, jež historik nemá chválit či hanět, nýbrž morfologicky uvážit, je pro toho, kdo se naučil vidět, nabíledni jedna idea.
Ukáže se totiž, že od tohoto okamžiku jsou všechny velké konflikty nazíraní na svět, politiky, umění, vědy, citu, ve znamení tohoto jednoho protikladu. Lo je civilizovaná politika zítřka v protikladu ke kultivované politice včerejška. V antice je to rétorika, na Západě žurnalismus, a sice ve službe onoho abstrakta jež reprezentuje moc civilizace, peněz* Je to jejich duch, který nepozorovane proniká dějinné formy existence národů, často aniž by je v nejmens.m „nem nebo ničil Římský suit od Scipiona Afričana staršího az po Mgusta z sul podle formy stacionární v mnohem vyšším stupni, nez se zpravidla př^nfc Velké strany jsou však již jen zdánlivými centry ro^>d^ malý počet^dřazených hlav, jejichž jména nejznámější, který vše rozhodu e, zatímco velká masa po uku rétorů a tribunů, delegátů a žurnalistů, výběr podle provinčních horizontu,
42
Zánik Západu. Pnmi svazek - Podoba a skutečnost
kává směrem dolů iluzi přímého sebeurčení lidu. A umění? Filosofie? Ideály platónské a kantovské doby platily jakémusi vyššímu lidstvu vůbec; ideály he-lénismu a přítomnosti, především socialismus, s ním vnitřně velmi blízce spřízněný darwinismus se svou zcela negoethovskou formulí o boji o přežití a o výběru druhů, s tím opět spřízněné problémy žen a manželství u Ibsena, Strindberga a Shawa, impresionistické sklony anarchické smyslovosti, celá otep moderních tužeb, dráždidel a bolestí, jejichž výrazem je Baudelairova lyrika a Wagnerova hudba, tyto ideály tu nejsou pro cítění světa vesnického a vůbec přirozeného člověka, nýbrž výlučně pro lidi mozku, obývající světová města. Čím menší město, tím nesmyslnější je zabývání se tímto malířstvím a hudbou. Ke kultuře patří gymnastika, cvičení, agón, k civilizaci sport. Také to odlišuje helénskou palestru od římského cirku.30 Umění samo se stává sportem - to znamená / 'art pour Vart - před vysoce inteligentním publikem znalců a nákupčích, ať už se jedná o zvládnutí absurdně instrumentálních mas tónů nebo harmonických překážek, či o to, jak se „bere" nějaký problém barev. Objevuje se nová filosofie faktů, jíž pro metafyzické spekulace zůstal jen úsměšek, nová literatura, která je pro intelekt, vkus a nervy obyvatel velkoměst potřebou, pro obyvatele provincií nesrozumitelnou a nenáviděnou. Ani alexandrijská poezie, ani malířství volného světla se v ničem netýkají „lidu". Přechod je tehdy jako dnes označen řadou skandálů, na něž lze narazit jen v této epoše. Rozhořčení Athéňanů nad Eurípi-dem a nad revolučními způsoby malby např. Apollodóra se opakuje v odporu vůči Wagnerovi, Manetovi, Ibsenovi a Nietzschemu.
Řekům člověk může rozumět, aniž by mluvil o jejich hospodářských poměrech. Římanům porozumí jen skrze ně. Naposledy se o nějakou ideu bojovalo u Chairóneie31 a u Lipska.32 V první punské válce a u Sedanu už hospodářské momenty nelze přehlédnout. Teprve Římané se svou praktickou energií dali otroctví onen obří styl, který pro mnohé ovládá antické vedení hospodářství, právní vzdělání a způsob života a každopádně mocně degradoval důstojnost vedle stojící svobodné práce. Teprve germánské, ne románské národy západní Evropy a Ameriky příslušně tomu vyvinuly z parního stroje velkoprůmysl, který změnil obraz zemí. Nelze přehlédnout vztah obou ke stoicismu a socialismu. Teprve římský caesarismus, ohlášený C. Flaminiem a zpodobněný poprvé Mariem, naučil uvnitř antického světa znát vznešenost peněz - v rukou lidí silného ducha, velkoryse založených lidí faktů. Bez toho nelze pochopit ani Caesara, ani římanství. Každý Řek má jistý rys Dona Quijota, každý Říman Sancho Panzy - čím jinak ještě byli, to ustupuje do pozadí.
13
Co se týče římské svetovlády, pak je to negativní fenomén, nikoli výsledek přebytku síly na jedné straně - který Římané po bitvě u Zamy33 už neměli -, nýbrž rezultát nedostatku odporu na straně druhé. Římané vůbec nedobyli svět.34 Vzali si jen to, co tu jako kořist leželo pro kohokoli. Impérium Romanům nevzniklo v důsledku extrémního vypětí všech vojenských a finančních prostředků, jako
to bylo kdysi vůči Kartágu, nýbrž v důsledku toho, že se starověký Východ zřekl nároku na vnější sebcurčení. Nenechte se zmást zdáním skvělých vojenských úspěchů. S pomocí nemnoha špatně vycvičených, špatně vedených legií v nichž ještě panovala špatná nálada, si Lucullus a Pompeius podrobili celoii říši,35 na což by se v době bitvy u Ipsu» nedalo ani pomyslet. Mithradatské nebezpečí, skutečné nebezpečí pro tento systém materiálních sil, který nebyl nikdy vážně prověřen, jako takové pro vítěze nad Hannibaíem nikdy neexistovalo. Po bitvě u Zamy Římané už nevedli žádnou válku proti nějaké velké vojenské moci a ani by ji byli nemohli vést.37 Jejich klasické války byly proti Samnitům, proti Pyrrhovi a Kartágu. Jejich velká hodina byla u Kann.38 Neexistuje žádný národ, který by se mohl vyvyšovat po staletí. Národ prusko-ně-mecký, který měl mocné okamžiky v letech 1813, 1870 a 1914, jich už má víc než ostatní. Snažím se zde, abyste imperialismus - jako jehož petrefakt mohou ještě staletí a tisíciletí trvat a z jedné dobyvatelské pěsti do druhé přecházet říše jako egyptská, čínská, římská, indický svět, svět islámu, tato mrtvá těla, amorfní, duše zbavené masy lidí, spotřebovanou látku jedněch velkých dějin-pochopili jako typický symbol konce. Imperialismus je čistá civilizace. V této jevové formě leží neodvolatelně osud Západu. Kultivovaný člověk má svou energii zaměřenou k nitru, civilizovaný k vnějšku. Proto vidím v Cecilu Rho-desovi prvního muže nové doby. Reprezentuje politický styl vzdálené západní, germánské, zvláště německé budoucnosti. Jeho heslo „rozšiřování je vším" obsahuje v tomto napoleonském pojetí nej vlastnější tendenci jedné každé vyzrálé civilizace. Platí to o Římanech, Arabech, Číňanech. Zde neexistuje žádná volba. Zde nerozhoduje vědomá vůle jednotlivce či celých tříd a národů. Expanzivní tendence je osudová, je to něco démonického a nestvůrného, co popadne člověka žijícího ve stadiu světových měst, donutí ho, aby mu sloužil a spotřeboval se v něm, ať chce či nechce, ať to ví či neví.39 Život je uskutečnění možného a pro člověka mozku existují jen extenzivní možnosti.*0 Jakkoli se dnešní, ještě málo vyvinutý socialismus vzpírá expanzi, jednoho dne se s vehemencí <-osudu stane jejím nejpřednějším nositelem. Zde se formální řeč politiky - bezprostřední intelektuální výraz jednoho druhu lidství - dotýká jednoho hlubokého metafyzického problému: faktu potvrzeného nepodmíněnou platností principu kauzality, že duch je komplementem rozpínavosti
Bylo naprosto bezperspektívni, když v čínském státním světě, který se hnal vstříc imperialismu, princip imperialismu (lien-cung) - zastupovaný prakticky především římským státem" Čchin41 a teoreticky filosofem Cang Jú-cchajem - mezi lety"480 a 320 (v antice zhruba 300-50) byl potírán myšlenkou národního svazu (che-tchung), který se opíral o některé myšlenky Wang Cchu-i, hlubokého skeptika a znalce lidí a politických možností této pozdní doby. Oba jsou protivníky ideologie Lao-c' a jeho stranění se politiky, ale lien-cung měl pro sebe přirozený chod expanzivní civilizace.42
Rhodes se jeví jako první předchůdce západního typu Caesara pro který ještě dlouho nenadešel čas. Stojí uprostřed mezi Napoleonem a násilníky pns-
44
tich staletí jako onen Flaminius - který od roku 232 vyzýval Římany k podrobení' nředaípské Galie a tim k započetí koloniálni rozpínavé politiky - stoji mezi Alexandrem a Caesarem. Flaminius byl přísné vzato41 soukromník se státním vlivem v době, kdy státní myšlenka násilí podléhala hospodářským faktorům v Římě jistě první z caesarského opozičního typu. Jim konči idea služby státu a začíná vůle k moci, která počítá jen se silou, ne s tradicemi. Alexandr a Napoleon byli romantici na prahu civilizace, již ovanutí jejím chladným a jasným vzduchem; jednomu se však zalíbilo v roli Achilla a druhému v roli Wert-hera. Caesar byl pouze člověk faktu s obrovským rozumem.
Již Rhodes však pod úspěšnou politikou rozuměl jedině teritoriálni a finanční úspěch. To je na něm římské a on si to velmi dobře uvědomoval. V této energii a čistotě se západoevropská civilizace ještě neztělesnila. Jen před svou mapou mohl propadat jistému druhu básnické extáze, on, který jako syn z puritánske fary odešel bez prostředků do Jižní Afriky a získal obrovské jíněni jako mocenský prostředek pro své politické cíle. Jeho myšlenka transafrické dráhy z Kapského Města do Káhiry, jeho projekt jihoafrické říše, jeho duchovni moc nad důlními magnáty, muži železnými a zlatými, moc, která ho nutila, aby dal své jmění do služeb svých idejí, jeho hlavní město Buluwayo, které on, všemocný státník bez nějak definovatelného poměru ke státu, založil jako budoucí rezidenci v královském měřítku, jeho války, diplomatické akce. systémy silnic, syndikáty, vojska, jeho pojem „velké povinnosti člověka mozku vůči civilizaci" - to vše, velké a vznešené, je předehrou budoucnosti, jež leží před námi a jíž se definitivně uzavřou dějiny západoevropského člověka.
Kdo nepochopí, že na tomto konci nelze nic změnit, že to člověk buď musí chtít, nebo vůbec nic, že buď musí tento osud milovat, nebo si s ohledem na budoucnost, na život, musí zoufat, kdo necítí to velkolepé, co také leží v této působnosti mocných inteligencí, v této energii a disciplíně ocelových povah, v tomto boji s nejchladnějšími, nejabstraktnějšími prostředky, kdo obchází kolem s idealismem provinčního človíčka a hledá životni styl uplynulých dob. ten se musí vzdát chtění rozumět dějinám, prožívat je a vytvářet je.
Tak se Impérium Romanům už nejeví jako jednorázový fenomén, nýbrž jako normální produkt přísné a energické, eminentně praktické duchovnosti světových měst a jako typický konečný stav, který tu již byl několikrát, ale dosud nebyl identifikován. Pochopme konečně, že tajemství historické formy neleží na povrchu a nelze je chápat z podobnosti kostýmu či scény, že v lidských dějinách, stejně jako v dějinách zvířat a rostlin existují jevy s klamnou podobností, jež uvnitř nemají příbuzného nic - Karel Veliký a Hárún ar Rašíd, Alexandr a Caesar, germánské války proti Římu a mongolské nájezdy proti západní Evropě -, a jiné jevy, které i při největší vnější odlišnosti vyjadřují něco identického, jako Traianus a Ramses II., Bourboni a attický démos, Mohamed a Pythagoras. Nahlédněme, že 19. a 20. století, domněle vrchol přímočaře vzestupných světových dějin, je třeba prokázat jako stařecký stupeň fakticky každé kultury, dozrálé až do konce, a to ne se socialisty, impresionisty, elektrickými
--______45
drahami, torpédy a diferenciálními rovnicemi, jež patří jen k tělu doby nýbrž s civilizovanou duchovnosti těchto staletí, která má také zcela jiné možnosti vnějšího útvarem; nahlédněme, že přítomnost znázorňuje průběžné stadium iež s jistotou nastupuje za jistých podmínek, že tedy existují i zcela určené pozdější stavy jako ty dnešní západoevropské, že v průběhu dějin tu již byly více než jednou a že tedy budoucnost Západu není nějaké bezbřehé vzhůru a kupředu ve směru našich momentálních ideálů a s fantastickými časoprostory nýbrž že to je v ohledu najormu a trvání přísně omezená a nevyhnutelně určená jednotlivá událost historie o rozsahu několika mála staletí, událost, kterou lze přehlédnout a v podstatných rysech vypočítat z příkladů, které leží před námi.
14
Kdo dospěl do této výše pozorování, tomu samy od sebe připadnou všechny plody. Uvážou se na tu jednu myšlenku, kterou se nenucené vyřeší všechny jednotlivé problémy, jimiž se, ovšem bez konečného úspěchu, po desetiletí a vášnivě zabýval moderní duch, a to v oblasti výzkumu náboženství, dějin umění, kritiky poznáni, etiky, politiky a národohospodářství.
Tato myšlenka patří k pravdám, jež už nelze popřít, jakmile jsou jednou vysloveny v plné zřetelnosti. Ona myšlenka patří k vnitřním nutnostem kultury západní Evropy a jejího cítění světa. Je schopná od základu změnit názor na život těch, kdo ji plně pochopí, to znamená těch, kdo šiji učinili vnitřně vlastní. Znamená to mocné prohloubení pro nás přirozeného a nutného obrazu světa, to, že světodějný vývoj, v němž stojíme a který jsme se dosud učili pozorovat zpětně jako jeden organický celek, můžeme od nynějška ve velkých obrysech sledovat i směrem dopředu. O něčem takovém si dosud mohl nechat zdát jen fyzik při svých výpočtech. Znamená to, ještě jednou opakuji, i v historii náhradu ptolemaiovského aspektu aspektem kopernikánským, tedy nezměrné rozšíření životního horizontu.
Do nynějška bylo člověku ponecháno na vůli, aby od budoucnosti doufal v to, co chce. Kde nejsou žádná fakta, tam vládne pocit. V budoucnu bude mít každý povinnost, aby z toho, co přichází, zjistil, co se může stát a co se tedy stane s nezměnitelnou nutností osudu, a co je tedy zcela nezávislé na osobních ideálech, nadějích a přáních. Používáme-li povážlivé slovo svoboda, není už na nás, abychom uskutečnili to či ono, nýbrž to nutné, nebo nic. Vnímat to jako „dobré", to charakterizuje člověka faktů. Jestliže toho člověk lituje a nadává na to, neznamená to, že to může změnit. K narození patří smrt, k mládí stáří, k životu vůbec jeho podoba a předem určené hranice jeho trvání. Současnost je doba civilizovaná, nikoli kultivovaná. Tím se celá řada životních obsahu vyřazuje jako nemožná. Můžeme toho litovat a tuto lítost haht do havu nejake pesimistické filosofie a lyriky - a můžeme konat to budoucíaJe nemůžeme to změnit. Už nebude dovoleno v dnešku a zítřku se vsi sebejis ~det zrození či rozkvět toho, co si právě přejeme, když proti tomu dost, nahlas mluví též historická zkušenost.
* námitku že takový aspekt sveta, který da\á jistotu o oba. JSA -dstřthava' dalekosáhlé nadeje je nepÄ lotu aľro mnohé osudový, a v případe, že by se jednou stal necm vlc než teoriľstal by se praktickým názorem na svét skupiny osobnosti, kterc pro utváření budoucnosti skutečně přicházejí v úvahu.
Nejsem toho názoru. Jsme civilizováni lidé. ne lide gotiky a rokoka; musíme nočítat s tvrdými a chladnými fakty pozdního života, jeho/ paralela neleží v Periklových Athénách, nýbrž v císařském Říme. O nějakém velkém malířství a hudbě pro západoevropského člověka už nebude řeči. Jeho architektonické možnosti jsou vyčerpány již sto let. Zůstaly mu jen extenzivní možnosti. Nevidím však nevýhodu, která by mohla vzniknout, kdyby nějaká zdatná generace, nadmutá neomezenými nadějemi, časem zjistila, že část těchto nadějí musí dospět k nezdaru. I kdyby to byly ty nejdražší; čeho si někdo cení, bude pře-konáno. Je pravda, že to pro jednotlivce může dopadnout tragicky, když se jich v rozhodujících letech zmocní jistota, že v oblasti architektury, dramatu, malířství už pro ně není co dobývat. Mohou jít ke dnu. Lidé byli dosud zajedno v tom, že zde nemusí uznávat žádné hranice; věřili, že každá doba má v každé oblasti i svůj úkol; člověk jej našel, když to muselo být, jakkoli násilně a se špatným svědomím, a každopádně teprve po smrti se vyjasnilo, zda tato víra měla nějaký základ a zda práce jednoho života byla nutná, nebo zbytečná. Avšak každý, kdo není pouhým romantikem, tuto výmluvu odmitne. Není to hrdost, co vyznačovalo Římany. Co záleží na těch. kteří dávají přednost tomu, když se jim před vyčerpaným rudným dolem řekne: Zítra zde narazíte na novou žílu - jak to dělá momentální uměni se svými skrz naskrz nepravdivými výtvory stylu - místo aby odkázal na bohaté ložisko hrnčířské hlíny, jež leží vedle neotevřené? - Toto učení beru jako dobrodiní pro příští generace, protože jim ukáže, co je možné a tedy nutné, a co nepatři k vnitřním možnostem doby. Dosud byla ohromná suma ducha a sil promrhána na falešných cestách. Západoevropský člověk, jakkoli myslí a cítí historicky, si v jistém životním věku není nikdy vědom svého vlastního směru. Ohmatává a hledá a mýlí se, nejsou-li mu vnější podněty dostatečně příznivé. Zde mu konečně prace staletí dala možnost přehlédnout situaci svého života v souvislosti s celou kulturou a vyzkoušet, co může a co má. Když se pod dojmem této knihy lidé nové generace obrátí k technice místo lyriky, k námořnictví místo malířství k politice místo kritiky poznáni, tak udělají, co si přeji, a nelze jim přát nic lepšího.
15
Zbývá ještě zjistit poměr morfologie světových dějin k filosofii. Každé opravdové sledování dějin je opravdovou filosofií - nebo pouhou mravenčí prací-Avšak co se týče trvání jeho výsledků, pohybuje se systematický filosof v těžkém omylu. Přehlíží fakt, že každá myšlenka žije v dějinném světě a tím sdílí obecný osud pomíjivosti. Míní, že vyšší myšlení má jeden věčný a neměnný
uz
Otázka a odpověď však jsou zde jedno a každá velká otázka, v jejímž základě ž lez, vasniva touha po nějaké zcela určité odpovědi, má mho symbolu. Neexistuji zadné věčné pravdy. Každá filosofie je výrazem své a pouze sve doby a neexistují dva věky, které by měly stejné filosofické intence jakmile ma byt rec o skutečné filosofii, a ne o nějakých akademických bezvýznamných diskusích o formách soudu nebo o kategoriích citu. Rozdíl není mezi nesmrtelnými a pomíjivými naukami, nýbrž mezi naukami, jež jsou živé nějakou dobu nebo vůbec. Myšlenka, která se stala nepomíjivou, je iluzí. Podstatné je, co ve svém tvaru získá pro nějakého člověka. Čím větší člověk, tím pravdivější filosofie - totiž ve smyslu vnitřní pravdy velkého uměleckého díla, která je nezávislá na dokazatelnosti, ba i na nerozpornosti jednotlivých vět. V nej-vyšším případě může vyčerpat celý obsah jedné doby, uskutečnit ho v sobě a tak, ztělesněný v jedné velké formě, v jedné velké osobnosti, jej předat dalšímu vývoji. Vědecký kostým, učená maska filosofie zde nic nerozhoduje. Není nic jednoduššího, než když člověk místo myšlenek, které nemá, zdůvodní nějaký systém. Ale i dobrá myšlenka má malou cenu, je-li vyslovena povrchní hlavou. Jedině nutnost pro život rozhoduje o hodnosti nějakého učení.
Proto prubířský kámen pro hodnotu nějakého myslitele vidím v jeho pohledu na velká fakta jeho doby. Teprve zde se rozhoduje, zdaje někdo jen šikovným kovářem systémů a principů, zda se obratně a sečtěle pohybuje jen v definicích a analýzách - nebo zda je to duše doby sama, která mluví z jeho děl a intuicí. Filosof, který nechápe a neovládá také skutečnost, nikdy nebude filosofem prvního řádu. Předsokratici byli kupci a politiky velkého stylu, Platóna skoro stálo život, že chtěl v Syrakúsách uskutečnit své politické myšlenky. Týž Platón objevil onu řadu geometrických vět, které Eukleidovi teprve umožnily vystavět systém antické matematiky. Pascal, kterého Nietzsche zná jen jako „zlomeného křesťana", Descartes, Leibniz byli prvními matematiky a techniky své doby.
Velcí „předsokratici" Číny od Kuan-c'a (kolem 670) až po Konŕucia (550 až 478) byli státníky, regenty, zákonodárci jako Pythagoras a Parmenidés, Hobbes a Leibniz. Teprve s postavou Lao-c'a, jenž byl protivníkem všeho státního násilí, velkým politikem a horoval pro malá pokojná společenství, se objevuje odcizení světu a faktům počínající katedrové a pokoutní filosofie. Lao-c' byl ve své době, v čínském ancien rěgime výjimkou oproti onomu silnému typu filosofa, pro něhož teorie poznání znamenala znalost velkých poměru skutečného světa. M ,   .   , ~
A zde nacházím silnou námitku proti všem filosofům nedávne minulost.. Co jim chybí, je rozhodující důstojnost ve skutečném živote. Zadny z"ich, byť i jen jedn m éinem, jednou mocnou myšlenkou rozhodné politiky, do vývoje moderní techniky, do jakéhokoli «^ Nikdo se ani v nejmenším neuplatní v matematice, ve ťyz.ce, statovede, jako
48
Zánik Západu. První svazek - Podoba a skutečnost
to
.i ieště byl případ Kantův. Co to znamená, nas pouč. pohled na jmé doby. Konfucius byl několikrát ministrem, Pythagoras zorganizoval jedno význam. né politické hnutí,44 jež upomína na Cromwellův stat a jež výzkum starověku stále ještě velmi podceňuje; Goethe, jehož vedení ministerského úřadu platilo za vzor a jemuž bohužel jako okruh působnosti chyběl velký stát, věnoval svůj zájem stavbě Suezského i Panamského průplavu a přesně předpověděl lhůtu jejich budování i jejich světové hospodářské důsledky. Stále znovu se zajímal o americký hospodářský život, o jeho zpětný vliv na starou Evropu a právě nastupující strojní průmysl. Hobbes byl otcem velkého plánu, jak pro Anglii získat Jižní Ameriku a i když tehdy zůstalo jen u obsazení Jamajky, přece se proslavil jako spoluzakladatel anglické koloniální říše. Leibniz, jistě nej-mocnější duch v západoevropské filosofii, zakladatel diferenciálního počtu a analysis situs, vedle celé řady plánů vysoké politiky, na nichž spolupůsobil, v pamětním spise, koncipovaném pro politické očištění Německa a věnovaném Ludvíku XIV., vyložil význam Egypta pro francouzskou světovou politiku. Jeho myšlenky tak daleko předběhly dobu (1672), že později panovalo přesvědčení, že je využil Napoleon při své expedici do Orientu. Leibniz již tehdy konstatoval, co Napoleon stále zřetelněji chápal od Wagramu, že zisky na Rýně a v Belgii nemohou natrvalo zlepšit postavení Francie a že klíčem ke svetovláde se jednou stane Suezský záliv. Ludvík XIV. byl bezpochyby králem, který nedorostl hlubokým politickým a strategickým vývodům onoho filosofa.
Když od lidí takového formátu pohlédneme na dnešní filosofy, je to zahanbující. Jaká zanedbatelnost osoby! Jaká všednost politického a praktického horizontu! Jak to, že pouhá představa, že někdo z nich by měl svou duchovní hodnost dokázat jako státník, diplomat, organizátor velkého stylu, vedoucí nějakého mocného koloniálního, obchodního nebo dopravního podniku, vzbudí jen soucit? Všechno to není znakem niternosti, nýbrž nedostatku váhy. Mamě se ohlížím, kde by si někdo z nich udělal jméno byť jen jedním hlubokým a věšteckým soudem v nějaké rozhodující otázce doby. Nenalézám nic než provinční mínění, jaká má každý. Když beru do ruky knihu nějakého moderního myslitele, ptám se, co tuší z faktů světové politiky, z velkých problémů světových měst, z kapitalismu, z budoucnosti státu, z poměru techniky ke konci civilizace, z problematiky Ruska, z vědy vůbec. Goethe rozuměl všemu a vše miloval. Z žijících filosofu to nepřehlédne ani jeden. To, opakuji, není obsahem filosofie, ale nepochybným symptomem její vnitřní nutnosti, její plodnosti a její symbolické důstojnosti.
O dosahu tohoto negativního výsledku bychom se neměli klamat. Lidé zřejmě ztratili z očí konečný smysl filosofického působení. Zaměňuje se s kázáním, agitací, fejetonem nebo odbornou vědou. Člověk sestoupil z ptačí perspektivy k perspektivě žáby. Nejedná se o nic menšího než o otázku, zda je dnes nebo zítra nějaká filosofie vůbec možná. Jinak by bylo lepší stát se pěstitelem nebo inženýrem, dělat něco opravdového a skutečného, místo toho, aby člověk
49
pod záminkou „nového vzepětí filosofického myšlení" přežvykoval opotřebovaná témata, a raději konstruovat letecký motor než nějakou novou a právě tak zbytečnou teorii apercepce. Je opravdu chudým obsahem života, ještě jednou a trochu jinak formulovat názory na pojem vůle a psychologický paralelismus, jako to udělalo sto předchůdců. To může být „povolání", ne filosofie. Co nezasáhne a nepozmění celý život jedné doby až do nejhlubší hloubi, mělo by mlčet. A co bylo možné již včera, dnes přinejmenším už není nutné.
Mám rád hloubku a jemnost matematických a fyzikálních teorií, vůči nimž je estetik a filosof tupec. Pro nádherně jasné, vysoce intelektuální formy parní lodi, ocelového díla. precizního stroje, subtilnost a eleganci jistých chemických a optických postupů se vzdám všeho stylového haraburdí dnešního uměleckého řemesla včetně malířství a architektury. Před všemi římskými chrámy a sochami dávám přednost jednomu římskému akvaduktu. Mám rád koloseum a obří klenby palatina, protože svou hnědou masou cihlové konstrukce dnes staví před oči pravé římanství, velkorysý smysl pro fakta jejích inženýrů. Bylo by mi lhostejné, kdyby se dochovala prázdná a domýšlivá mramorová nádhera císařů se svými řadami soch, vlysy a přetíženými architrávy. Pohlédněte na rekonstrukci císařského fóra: najdete věrný protějšek moderních světových výstav, vnucující se, masový, prázdný, Řekovi z doby Periklovy jako člověku rokoka zcela cizí vychloubání se materiálem a dimenzemi, jako to však stejně ukazují ruiny Luxom a Karnaku z doby Ramsese II., egyptské modernity z roku 1300 př. Kr. Ne nadarmo pravý Říman na půdě římské civilizace pohrdal gra-eculus histrio, „umělcem", „filosofem". Umění a filosofie už nepatřily do této doby; byly vyčerpané, opotřebované, nadbytečné. To Římanovi říkal jeho instinkt pro reality života. Jediný římský zákon měl větší váhu než všechna tehdejší lyrika a školská metafyzika. A já tvrdím, že dnes se v mnohém vynálezci, diplomatovi a finančníkovi skrývá lepší filosof než ve všech těch, kteří provozují povrchní řemeslo experimentální psychologie. To je situace, jaká stále znovu nastává na jednom určitém historickém stupni. Bylo by nesmyslné, kdyby Říman s duchovní důstojností - místo aby jako konzul nebo prétor vedl vojsko, organizoval provincii, stavěl města a silnice, nebo byl „prvním v Římě" - chtěl v Athénách nebo na Rhodu vymýšlet nějakou novou odrůdu po-platónské katedrové filosofie. Přirozeně to také nikdo nedělal. Neodpovídalo to zaměření doby a mohlo to tedy lákat jen lidi třetího řádu, kteří vždy proniknou právě až k duchu předvčerejší doby. Je velmi vážnou otázkou, zda toto stadium pro nás již nastoupilo, nebo ne. •
Století čistě extenzivní působnosti za vyloučení vyšsi umelecké a me aťy-zické produkce - řekněme krátce jeden ireligiózní věk což se naprosto kryje s pojmem věku světových měst - je dobou úpadku. Jisté Ale -9W^ dobu nezvolili. Nemůžeme změnit to, že jsme se ^^^^ zimy, plné civilizace, a ne v slunečných výšinách zrale či Mozartovy. Všechno záleží na tom, abychom si tuto ^^^f vyjasnili a pochopili, abychom se o ní neobelhávah, ale nemůžeme ji odstra
nit. Kdo se za to nepostaví, nepočítá se k lidem své generace. Zůstane bláznem, šarlatánem nebo pedantem.
Než dnes človek přistoupí k nejakému problému. musi se tedy ptát - položit si otázku, na kterou skutečně povolanému odpoví již instinkt - co je možné pro člověka těchto dni a co si musi zakázat. Je to vždy jen velnu malý počet metafyzických úkolů, jejichž řešeni je vyhrazeno pro jednu epochu myšleni. A již opět mezi dobou Nietzscheho, v níž ještě působil poslední rys romantiky, a přítomnosti leží celý svět, který se definitivně odloučil od veškeré romantiky.
Systematická filosofie byla dovršena s koncem 18. století. Kant využil její krajni možnosti v jedné velké a pro západoevropského ducha - mnohonásobně definitivní formě. Po něm jako po Platónovi a Aristotelovi následuje specificky velkoměstská, ne špekulatívni, nýbrž praktická, irehgio/ni. eticko-spo-lečenská filosofie. Začíná školami „epikurejce " Jang Čua, ..socialisty" Mo-c'a, „pesimisty" Čuang-c'a, „pozitivisty" Meng-c a v čínské civilizaci a těmi. kteří odpovídali antickým kynikům. kyrenaikům, stoikům a epikurejcúm, na Západe pak začíná Schopenhauerem. který nejprve postavil do středu svého myšleni vůli k životu („tvořivou životní silu"), ale. co zahalilo hlubší tendenci jeho učení, pod vlivem velké tradice si ještě podržel zastaralá rozlišeni jevu a věci o sobě, formy a obsahu nazírání, rozvažování a rozumu. Je to táž tvořivá životni vůle, která byla v Tristanovi schopenhauerovsky popřena, v Siegfridovi darwi-nisticky potvrzena, táž vůle, kterou Nietzsche v Zarathustrov i skvěle a teatrálně formuloval, která se prostřednictvím hegeliána Marxe stala podnětem jedné národohospodářské hypotézy, prostřednictvím malthusovce Darwina pak zoologickou hypotézou, přičemž obě společně a nepozorovaně změnily cítění světa západoevropského velkoměšťáka, vůle, která od Hebbelovy Judity až k Ibsenovu Epilogu vyvolala řadu tragických koncepcí stejného typu, tim však rovněž vyčerpala okruh pravých filosofických možností.
Systematická filosofie je pro nás dnes nekonečně daleko: etická je uzavf ená. Zůstává ještě třetí možnost odpovídající antickému skepticismu uvnitř západního světa ducha, která je označena dosud neznámou metodou srovnávaci historické morfologie. Možnost, která znamená nutnost. Antický skepticismus je ahistorický: pochybuje tím, že prosté říká ne. Má-li mít západní skepticismus vnitřní nutnost a má-li být symbolem duševna sklánějícího se ke konci, musí být skrz naskrz historický. Popírá tím, že vše chápe jako relativní, jako dějinný jev. Postupuje psychologicky. Skeptická filosofie nastupuje v helé-nismu jako negace filosofie - prohlašuje ji za bezúčelnou. Naproti tomu my bereme jako poslední vážné téma filosofie dějiny filosofie. To je skepse. Člověk se zříká absolutních stanovisek; Řek tím, že se směje nad minulostí svého myšlení, my tím, že ji pojímáme jako organismus.
V této knize se pokouším načrtnout tuto „nefilosofickou filosofii" budoucnosti - byla by to poslední filosofie západní Evropy. Skepticismus je výraz čisté civilizace; rozkládá obraz světa předcházející kultury. Řešení všech starších
51
problému zde vplýva do genetiky. Přesvědčení, že, co je, také bylo, že v zákla du všeho pnrozeneho a poznatelného leží něco historického, v základě sa jako skutečného nějaké Ja jako možné, jež se v něm uskutečnilo, náhľdl že nejen v co . nýbrž , v tom „kdy" a ,Jak" dlouho spočívá hluboké tajems'tvľ vede k taktu, ze všechno, co je vždy jinak, musí být také výrazem něčeho živého. I poznatky a hodnoceni jsou akty živých lidí. Pro minulé myšlení byla vnějs. skutečnost produktem poznání a podnětem etických hodnocení- pro myšlení budoucí je vnější skutečnost především výrazem a symbolem. Morfologie světových dejm se nutně stává univerzální symbolikou.
Tím padá i nárok vyššího myšlení na vlastnění obecných a věčných pravd Pravdy jsou jen ve vztahu k jednomu určitému lidství. Má filosofie sama by podle toho byla výrazem a odrazem jen západní duše, na rozdíl třeba od antické a indické, a siceyen v jejím dnešním, civilizovaném stadiu, čímž jsou určeny její obsah jako názor na svět, její praktický dosah a její oblast platnosti.
16
Nakonec mi budiž dovolena jedna osobní poznámka. Roku 1911 jsem měl v úmyslu napsat něco o některých politických jevech současnosti a z širšího horizontu z nich vyvodit možné závěry pro budoucnost. Světová válka jako již nevyhnutelně nastalá vnější forma historické krize byla tehdy již bezprostředně přede dveřmi a jednalo se o to, pochopit ji z ducha předcházejících staletí - ne let. Během původně malé práce45 se mi vnucovalo přesvědčení, že ke skutečnému porozumění epochy by musel být rozsah základů volen mnohem šíře, že je zcela nemožné omezit výzkum tohoto druhu na jednu jednotlivou dobu a její okruh politických faktů, držet jej v rámci pragmatických uvážení a zříci se úvah čistě metafyzických, nanejvýš transcendentních, pokud se člověk nechce zříci také veškeré hlubší nutnosti výsledků. Bylo zřejmé, že politický problém nelze pochopit z politiky samé a že podstatné rysy, jež působí v hloubi, se uchopitelně projeví často jen v oblasti umění, mnohdy dokonce jen v podobě daleko odlehlejších vědeckých a čistě filosofických myšlenek. Sama politicko-sociální analýza posledních desetiletí 19. století - stadia napjatého klidu mezi dvěma mocnými, daleko viditelnými událostmi, z nichž první skrze revoluci a Napoleona určila na sto let obraz západoevropské skutečnosti, a druha, minimálne stejného dosahu, se blížila s rostoucí rychlostí - se prokázala jako neproveditelná, aniž by do ní nakonec nebyly vtaženy všechny velké problémy bytí v jejich plném rozsahu. V historickém, jakož i v přírodním obrazu sveta totiž nevystoupí ani to nejmenší, aniž by v něm nebyla ztělesněna četa suma v ech nejhlubších tendencí Tak původní téma doznalo obrovského rozšířen pucoval se bezpočet překvapujících, z velké části úplně nových otázek^a souvislo U Nakone/oylo úplně jasné, že žádný
jasněn dříve, než bude vyjasněno tajemství světových dějin, vw ,j- j tajemství dějin vyššího lidstva** organické jednoty s prav.delnou strukturou. a právě to nebylo dosud ani zdaleka vykonáno.
Od tohoto okamžiku vystupovaly v rostoucím množství často tušené, občas dotčené, nikdy nepochopené vztahy, které spojuji formy výtvarných uméní s formami války a státní správy, hluboká příbuznost mezi politickými a matematickými útvary téže kultury, mezi náboženskými a technickými názory, mezi matematikou, hudbou a sochařstvím, mezi hospodářskými a poznávacími formami. Hluboce niterná závislost nejmodernějšich fyzikálních a chemických teorií na mytologických představách našich germánských předků, dokonalá kongruence ve stylu tragédie, dynamické techniky a dnešního peněžního styku, nejprve bizarní, potom samozřejmý fakt, že perspektiva olejomalby, knihtisk, kreditní systém, dalekonosné zbraně, kontrapunktická hudba na jedné straně a nahé sochy, poliš, Řeky vynalezené mince na straně druhé jsou identické výrazy jednoho a téhož duševního principu - to vše nepochybné ozřejmilo a daleko nad to vyneslo do nejjasnějšího světla fakt, že tyto mocné skupiny morfologických spřízněnosti, z nichž každá jednotlivá symbolicky znázorňuje jeden zvláštní druh člověka v celkovém obrazu světových dějin, mají přísně symetrickou stavbu. Teprve tato perspektiva odhaluje pravý styl dějin. Jelikož ona sama je opět symptomem a výrazem jedné doby a je vnitřně možná a tím nutná teprve dnes a jen pro západoevropského člověka, lze ji vzdáleně srovnat jen s jistými názory nejmodernější matematiky v oblasti transformačních grup. To byly myšlenky, které mě zaměstnávaly dlouhá léta, ale temně a neurčitě, až z tohoto podnětu vystoupily v uchopitelném tvaru.
Viděl jsem současnost - blížící se světové války - ve zcela jiném světle. Nebyla to už jednorázová konstelace nahodilých faktů, závislých na národních náladách, osobních vlivech a hospodářských tendencích, faktů, jimž historik pomocí nějakého kauzálního schématu politické či sociální povahy vtiskuje zdání jednoty a věcné nutnosti; byl to typ jednoho historického obratu doby, který měl uvnitř jednoho velkého historického organismu o přesně vymezitel-ném rozsahu už od staletí biograficky předurčené místo. Obrovská suma vášnivých otázek a náhledů, které se dnes objevují v tisíci knihách a míněních, ale rozptýleně, izolovaně, z omezeného horizontu jedné speciální oblasti, a proto dráždí, potlačují a matou, nemohou však osvobodit, označuje velkou krizi. Člověk je zná, ale přehlíží jejich identitu. Jmenuji problémy umění, které ve svém posledním významu nejsou vůbec pochopeny a které spočívají v základu sporu o formu a obsah, o linii nebo prostor, o kreslířství či malířství, o pojem stylu, o smysl impresionismu a o Wagnerovu hudbu; jmenuji úpadek umění, rostoucí pochybnosti o hodnotě vědy; těžké otázky, které vycházejí z vítězství světového města nad selstvím: bezdětnost, úprk z venkova; sociální důstojnost fluktuujícího čtvrtého stavu; krizi materialismu, socialismu, parlamentarismu; postoj jednotlivce k státu; problém vlastnictví a na něm závislý problém manželství; ve zdánlivě zcela jiné oblasti otázky masové národně psychologické práce o mýtech a kultech, o počátcích umění, náboženství, myšlení, které už nebyly pojednány ideologicky, nýbrž přísně morfologicky - to všechno jsou otázky, které vůbec měly za cíl jednu hádanku historie, jež nikdy s dostatečnou
53
zre elnost, nevstoupí a do vědomí. Před námi tu neleží nesčetné úkoly nýbrž
M 'In "l t    H   '    Ä něC°       3le 2e svéh0 ***** stanovísk
w ľhnl ľ K H 3 ahk, e§ení'JCŽ jC VC Vzduchu od d™ Nietzscheho který všechny rozhodující problémy už držel v rukou, aniž by se byl jako
romantik odvážil pohlednout do tváře přísné skutečnosti
V tom však spočívá i hluboká nutnost konečného učení, jež muselo a mohlo pnjit jen v teto dobe. Nem to zadný útok na to, co je, na ideje a díla Spíše potvrzuje vše, co generace hledaly a vykonaly. Tento skepticismus představuje souhrn toho, co ma ve všech jednotlivých oblastech, lhostejno v jakém záměru, skutečně živé tendence. *
Především se však konečně našel protiklad, z něhož jedině lze uchopit podstatu dějin: protiklad dějin a přírody. Opakuji: člověk je jako element a nositel světa nejen článkem přírody, nýbrž i článkem dějin, článkem druhého vesmíru o jiném řádu a jiném obsahu, který celá metafyzika zanedbávala ve prospěch vesmíru prvního. Co mě přivedlo k prvním úvahám o této základní otázce našeho vědomí světa, bylo pozorováni, že dnešní historik věří, že když ohmatává dějiny, pak již na smyslově uchopitelných událostech, na tom, co se událo, zachytil dění, vznikáni samo; to je předsudek všech, kteří jsou jen rozumově poznávající, ne též nahlížející;46 to zarazilo již velké Eleaty, když tvrdili, že pro poznávajícího neexistuje žádné dění, ale jen bytí (to, co vzniklo). Jinými slovy: dějiny se nahlížely jako příroda, ve smyslu fyzikova objektu, a podle toho se s nimi zacházelo. Odtud se datuje přehmat (s těžkými důsledky), že do aspektu dění se kladou principy kauzality, zákona, systému, tedy struktura strnulého bytí. Lidé se chovali, jako by lidská kultura byla něco jako elektřina nebo gravitace, s možnostmi analýzy, jež jsou v podstatě stejné; člověk měl ctižádost kopírovat zvyky přírodovědce, takže se příležitostně ptal, co je gotika, islám, antická poliš, avšak ne, proč se tyto symboly něčeho živého musely vynořit právě tehdy, v této formě a v tomto trváni. Jakmile někdo objevil nesčetné podobnosti prostorově a časově daleko vzdálených dějinných fenoménů, spokojil se tím, že je jednoduše zaregistroval s několika duchaplnými poznámkami o podivuhodnosti shody, o Rhodu jako „Benátkách starověku" nebo o Napoleonovi jako novém Alexandrovi, místo aby právě zde, kde problém osudu vystupuje jako vlastní problém historie (totiž problém času), se v největší vážnosti zasadil o vědecky řízenou fyziognomiím a našel odpověď na otázku co tu působí, jaká zcela jinak utvářená nutnost, naprosto cizí nutnosti kauzální. Ze tun každý jev podá i jednu metafyzickou hádanku, že nastoupí v době, která není nikdy lhostejná, že se člověk ještě musí ptát, jaká ^ souvislost spociva v obrazu světa, vedle souvislosti dané anorganicky, přírodním zakonento je vyzařování celého člověka a ne, jak mírni Kant jen vyzařovaní P^^J čího - že jev není jen faktem pro rozvažování, nybrz i
objektem/nýbrž i symbolem, a sice ^^.?e^tvtSĚ a uměleckých výtvorů až po maličkosti všedního života, to bylo filosot.cKy
něco nového.
i-en
Konečně jsem spatřil řešení zřetelně před sebou, v obrovských obrysech, s plnou vnitřní nutností, řešení, jež svádí na jeden jediný princip, který bylo třeba hledat a dosud nebyl nalezen, něco, co mč pronásledovalo a přitahovalo od mládí, a co mě mučilo, protože jsem cítil, že to je přede mnou jako úkol, ale nemohl jsem to zachytit. Tak vznikla z náhodného podnětu tato kniha jako předběžný výraz nového obrazu světa, se všemi chybami prvního pokusu a dobře vím, že není úplně dokonalá a jistě není bez rozporů. Podle mého přesvědčení však obsahuje nevyvratitelnou formulaci jedné myšlenky, která, říkám to ještě jednou, jakmile bude jednou vyslovena, už nebude vyvrácena.
Užším tématem je tedy analýza zániku západoevropské kultury, která je dnes rozšířena po celé zeměkouli. Cílem je však rozvinutí filosofie a jí vlastní metody, kterou mám zde prověřit, srovnávací morfologie světových dějin. Práce se přirozeně rozpadá na dvě části. První, „Podoba a skutečnost", vychází z řeči forem velkých kultur, snaží se proniknout až k posledním kořenům jejího původu a získává tak základy symboliky. Druhá část, „Světodějné perspektivy** vychází z faktů skutečného života a pokouší se z historické praxe vyššího lidstva získat kvintesenci dějinné zkušenosti, na jejímž základě můžeme vzít do rukou utváření své budoucnosti.
Následující tabulky podávají přehled o tom, co bylo výsledkem zkoumání. Zároveň by chtěly podat jistý pojem o plodnosti a dosahu nové metody.
I. TABULKA „SOUČASNÝCH" EPOCH DUCHA
Jnrftckä kuliurd (od 1500pr. Kr.)Antická kultura (od 1100pŕ Kr) Arabská kultura (od0) Západoevropská kultura
Jaro: Se zemí spojené, intuitivní, mocné výtvory duše probouzející se z těžkého snu, nadosobní jednota a plnost
1. Zrozeni mytu velkého stylu jako vyraz nového citčni hoha, strachu /e svéta a touhv no svete 1500-1200 1100 800 0-300 900-1200 Védské naboíensi vi           HeJénskoitalkké.demétórovské" Původní křesťanství: Mandejci, Markion,       Germánský katolicismus Edda (Baidr) Arijske hrdinské ságy          lidové náboženství, olympský mýtus           gnóze, synkretismus (Mtthra, Baal), Bernard z Clairvaux, Jáchym i Fiore
Homér, báje o Héraklovi a Théseovi evangelisté, apokalyptika, legendy František z Assísi, národní epos íSiegfried)
„ Kl . , - <j'Kristovi. Mazdovl, pohanské legendy rytířský epos (Grál), západní legendy o svatých
2. NeinineiM m>■■slicko-melafy/icke útvarem nového pohledu na svčL Vrcholná scholastika
Obsažena v nejstaríích        Nejstarsi nepsaná orfika, Eiruskove, Órígenés (t 254). Plotínos (t 260), Tomáš" Akvinský (t 1274), Duns Scotus (t 1308)
rastech véd disciplína, pozdéjii vliv: Hésiodos, Maní (t 270), lamblichos (1330) Dante (t 1321), Eckhart (t 1329),
kosmogonité Amta, Jatmué, patrístíka mystika a scholastika
Léto: Zrající vědomí, nejstarší městsko-obeanská a kritická hnutí
3. Reformace: Lidový odpor proti velkým formám rané doby uvnitř náboženství
Bráhmani, nejstarti prvky    " Orficke hnuti, dionýské náboženství, Augustin (t 430), nestorláni (kolem 430),      Mikuláš Kusánský (t 1464), Hus (t 1415),
Upaníiád (10-9. stol.)        .Numovo náboženství* (7. stok) monofyzité (tolem 450), Savonarola (t 1498), Karistadt (t 1541)/
mazdaisté (kolem 560) Luther (t 1546), Kalvín (t 1564)
4. ľocátek cislé filosofického pojetí cítčni svéta, protiklad idealistických a realistických systému
Obsažen v Uponiiádáá       Velcí pŕedsokratici (6.-5. stol.) Byzantská, židovská, koptská, Galileo, Bacon, Descaries, Bruno, Boerime,
perská literatura 6.-7. stol. Leibniz (16.-17, stol.)
5. Tvorba nové matematiky, koncepce čísla jako odraz a souhrn formy svéta
Nezvestná číslo jako veličina (míra), geometrie. Neurčitě íisJo (algebra), Číslo jako funkce (analýza), Descartes, Pascal,
aritmetika, Pythagoras - od 540 př Kr.        vývoj neprozkoumán Pierre de Fermat, kolem 1630, Newton,
Leibniz kolem 1670
o. Puritanismus: Racíonalisticko-mytické zchudnuti všeho náboženského
Stopy v Upantiúóách Pythagorejsky svaz, od 540 Mohamed 622, paultkiánt, obrazoborci Angliťti puritáni od 1620, francouzští jansen isté
od 1640 (Port Royalj
Podzim: Velkoměstská inteligence, vrchol přísně duchovni formující sily) 7. Osvícenství: Víra vc všcmocnosl rozumu, kult „přírody**, „náboženství rozumu"
Šutry, Sankhja, Buddha, mládí i Upamiódy
Sofisté 5. stol, Sokrates (t 399 př, Kr.i, Demokrtios (kol. 360 př. Kr)
Mutazilité, súfismus, Ntzámi, alKindi (kolem 830)
8, Vrchol matematického myslení. Vyjasnení formálního svéta cisel Nezvestné (postavení osla;    Arch/tas (t 365), Platón (t 345), Neprozkoumáno (teorie čísel,
nula jako cisto) Eudoxos (t 3S5) (řezy koule) sférická trigonometrie?
9. Velké uzavírající systémy Idealismu: joga. védánta      Platón (t 346) Teorie poznání: Variěiika Logiky: Njája
Aristoteles <t 322) AI Farábi (t 950) Avicenna (kolem 1000)
Angličtí senzualiste (Locke), francouzšti encyklopediste (Voltaire), Rousseau
Brief fl 1783), Lagrange (t 1813), lapiace (t 1827) (infinitezimální problém)
Goethe, Schelling, Hegel Kant, Fktite
Srna; Příchod velkoměstské civilizace, vyhasnutí duševní tvůrčí síly. Život sám se stává problematickým.
Eticko-praktické tendence irelkjiózní a nemetatyzické éry světových měst
10. Materialistický svetový názor: kult védy, užitku, stésti
Sankhja, Carváka ILókajata)   Kynikové, Kyrenska skota.
poslední sofhté (Pyrrbón)
Komunistické, ateistické, epikurejske sekty doby AbbásovcOy/i bratři"
11. Etickospolcéenské ideály života: epocha „filosofie bez matematiky**, skepse Proudy Buddhovy doby       HHénísmus, Epikúros (t 270), Zenon (t 265)   Proudy v tsJámu
12. Vnitrní do Nezvestné
ú matematického formálního svéta. Záverečné myälenky
Eukleidés, Apollomos kol. 300, Ajchvárizmi 860, Ibn Kurta 850, Alkarchí,
Archimedes kol. 250 Albirum 10. stok
Bentham, íomte, Darwin, Spencer, Slirner, Marx, Feuerbach
Schopenhauer, Nietzsche, socialismus,
anarchísmus,
Hebbei, Wagner, Ibsen
Gauss (t 1855),Cauchy(t 18571 Riemann(tl866)
13. Pokles abstraktního myslitelství k odborné včdecké katedrové filosofii, literatura kompendií
„Jest klasických systémů-     Akademla, peripate tkl, stoikove, epikurejci    SkJoy v Bagdádu a Basfe Kantovifí Jogici a.psycnotogove
14. Rozšířeni konečné svétové nálady
Indický buddhismus od 500   Helénsko timský stoicismus od 260
Prakticky fatalismus islámu od 1000
Etický socialismus, rozšiřující se od 1900
Egyptská
II. TABULKA „SOUČASNÝCH'" UMELECKÝCH EPOCH
ABttcU Arabská
Zapadni kultura
Podnít: sumerská               n0;dnr eovotská ímmnktíl .   sHeukovská doba 500-0
m»m       ^ffiÄU, SSíSSSSSSSSj
Ä SSSS^ symbolické nutnost
Stará «ie 2600-2700         D^kystyl 1100 ľso ^                                   c,tčm sv0lil <«Primittvovc'
Merovejsko-karolinská doba 500-900 .pozdné arabská" (maursko-byzantská)
Rané arabsky svét forem (sasánsko mdKky by?antim,ky, arménsky, syrský, srbský, „pozdně anhck^starnkf esíanský- 0-500
Gotika 900-1SOÔ
I
SlS^Eř nnÄVyrtS,aJÍCÍ * dUĽha WmC- »«M»m*
475, dynastie 2550-2320 Geometrie ky chrámový sty pyramidové chrámy
Rady rostl raných sloupů, řady plochyc h reliéfu, rtahrotwif sochy
2. Dm rtem ranč ft Vyhasnuti pyramidového a rp*íty idylického zralého stylu
Ro/kvét archa*** portrét ov* plastiky
// Pozdní období: vytváří
Stredmřis* 2040-17» MhU
1179. stol.
Dfevéná architektura, dórske sloupy
Architráv, o^ometritký (dipytonovy) styl. pohřební vázy
torem, vyčerpáni m
Záver vrcholne archaKkebo. donko pruského stylu
^otobwmto sJamattKke (mytologické)
1/3 stol. Kultické vnitrní prostory, bazilika, stavby s kopuli (Pantheon jako meirta)
Sloupově oblouky, uponkovy vzor vyplňujíc] plotnu, sarkofágy
a rozpor 6. dynastie 2320-2200 4ys stol
toořť persk* syrsko koptských orném
Vmtup motiám malby a arabesek
11713. stol.
Románský styl a rana gotika, klenuté dómy
Systém vzpěr, malby na ski?. katedrální plastika
14715 vtol
Pozdm ejotfca a renesance Rozkvět a konce fresek a soch; od Gtotta 1 gotika \ po MKhelanoeU f^roko). S*nar NorimbM GotKka deskové malba od Van tyčka po Hofbetna, kontrapunkt a olejomalba
m vedomím, vyhraných, nesenýchicdnotliv Po/dne arabsky svét farem Baroko 1500
(persko nestonaná*, by/antsko-arwmfcji tsiamsko nuurvky) 500—800
:í mistři")
jemné a významné umém,     kamenné stavby), kónske sloupy, vláda jež téméf beze stopy zmizelo  freskové malby po Polygnota (460),
vzestup volne okrouhle plastiky lapolhnske umem od Tenea po Hageldda
4. Mezní dovršeni produchovnéle řeci forem
12 dynasta 1990-1790      Rozkvet Athén 480-150
Pytonovy chrám, labynm,     Akropolrv vláda klasické plastáy od Myrona
charakterní scKhy. po feidia, konec pfrsi* freskové a M inene
hrstoncke reliéfy malby (tom)
~ mn**oi.....Mjvh\
s centrální kopuli. HagiaSofia)
Rozkvět mozaikově malby
Dovršeni gobelínového arabeskového stylu (Msattaj
Doba Dma^ovcú 778. stol.
Dokonalé vrtézstvi neobraného arabeskového uměni i nad architekturou
5. Znavení přísné formující síly, rozpouštěni velké formy, konec stslu Zmatky koWn r 1750, [)oba Alexandrova, korintské sloupy. JUrun v Rai*d' {kolem 900).
řúcíenedodwvalo Lysrpoos a Apettés ^maurské uměni*
cm n^miniho (t IftňO1!
Vlada olejomalby od Ttziana po
Rembcandta (t 1669). vzestup hudby
od Ortanda di Lasso po Hetnr. Schúue (t 1672)
Hudební stavební styl Lrokoko' i Vlada klasické hudby od Sacha po Mozarta, vzestup klasické olejomalby od Watteaua poGoyu
Émprf a biederfnayrf, klasicrstni stavební vkus, Beethoven, Delacrwx
Civilizace: pobývání bez vnitřní formy. Uméní svetových mest jako obyčej. Luxus, sport, drážděni nervu, rychle se střídající módní styly (opétné oživování, svévolné výmysly, výpůjčky^ bez symbolického obsahu
1. „Moderní uméní", „problémy** uméni, pokusy o utváření a vydřaídéni Vedomí svetových mést, proména hudby, stavebního urnéni a malířství v pouhá umelecká řemesla
Doba HyksosO: 1675-1550    Heiénrsmus, pergamen, teatrální umem,       Sultánske dynastie 9710 stol 19720 stol
(vil tab. I výs» mmOjské      helénske způsoby malby (wisticke, Rozkvet ipanXsko sKilskeho umem Uszt, Betlioz, Wagner impresionismus
uméní zachované )en bizarní, subjektívni), skvostná 5amaia odConstaWapoLeiblaaManeta,
na Krét* architektúra mest diadocttu americká architektura
2. Konec vývoje forem vůbec, nesmyslná, prázdná, vyumélkovaná, nakupená architektura a ornamentika, napodobováni archaických a exotických motivů
18 dynastie 1550-1328       Římska doba 100 pí. - 100 po Kr. Doba Seldzukú od 1050 Od r. 2000
Skalní chrám Dehr el Bahn,    Hromaděni sloupových řadů, fóra, .uměni Orientu* během khiáckych výprav
Memnómfcé kolosy, óivifa (Koloseum), triumfální oblouky
uměni Knóssu a Arnarny
3. Závér. Vytvofcní pokladnice strnulých forem, císařská okázalost v práci s materiálem a masové působení, provinciálni umelecké remeslo
19 dynastie 1328-1195 Obři stavby v Luxoni, Kar nace a Abydu, malé uméní (zvftec i plastiky, tkaniny, zbrane)
Od Irmně po Aureliána, obři fóra, lázné, sloupové ulke, triumfální sloupy římské pfovmdnl uméní (keramika, sochy, zbrmt)
Doba Mongolů od 1250 Obří stavby, napr. v Indii Orientální umelecké remeslo (koberce, zbrane, náŕinfl
. TABULKA „SOUČASNÝCH" POLITICKÝCH EPOCH
Egyptská
Antická
Čínská
Západní kultura
Pravák: pnmiiivm typ národu, kmeny a náčelníci, jeStě žádná „politika", žádný stár
Doba Thinítu (Menes) Mykénská doba („Agamemnón") Doba dynastie iang 7 * Frandti Hfthjl fifaml UůUlrúl
2830-2600 1600-1100 1700-1300 5M 900 ^
Kultura: národní skupiny s výra^ým cítčním svéta: „národy". Působeni imanentní ideie státu
h«Ä^Ä,: °rgamckc e,cl,en' P°,llld«to Pobýváni. Dva ranč stavy: šlechta aWstvo, feuaalni h^^^ Stará nse 2600-2200
Dórske období 1100-650
Raně období dynastie Cou 1300-600
hospoda Gotické období 900-1500
1. Lenni systém. Duch selské zemé. „Mčsto" jen trh nebo hrad. střídající se falce panovníků rytířsko-nábožensko iridiu
boje vazalu mezi sebou a proti knížatům H           ' r>l,rsKO naDozenske ideály.
Homérske království, vzestup Šlechty (Ithaka, Etrurie, Sparta)
lenni stát 4/5. dynastie 2550-2320, rostoucí moc nositelů lén a knéžstva. Faraón jako mkamace Re
Ústrední vládce potlačen lenni šlechtou
Némecké císařství, Šlechta křížových výprav, císařství a papežství
2. Krize a ro/puštči
6. dynastie: 2320-2200 rozpad nše na dedená knížectví
7. /8. dynastie: interregnum
li patriarchálních forem: od Ienniho svazku k stavovskému státu
Synoikrsmos iledity, rozpuiténí království vrocni úrady, oligarchie
9)4-909 Vyhnáni l-Wanga vazaly 842 interregnum
Teritoriální knížectví, renesanční státy, Lancaster a York 1254 interregnum
// Pozdní ohdohi: uskutcénéni vyzrále ideje státu. Mésto proti venkovu: vznik třetího stavu (méšťanstvo), vítězství neně nad statky
Stfedmhie 2040-1790       Iónské obdob*6SO-300 Pozdníobdoba dynastie(ou800-500 rJarokm období 1500-1800
3. Tvorba svéta státiCi s prísnou formou. Fronda 11. dynastie: pad baronů      6 stol, první tyranie (Kletsmenes, Mvo»ny vládo Théb, Pertandrcn. Poíytrates, Tarqumiova).
centralizovaný úřednicky stat  Městsky stat
.Období protektorů- (Ming ťu. 685-591) a knížeti kongresy (-460)
Dynastická domácí moc a fronda (Richelieu, Valditejn, Cromwell) kolem 1630
4. Nejv U.dynasxi
nejpřisnéjii centrální moc. dvorská a finanční iiechta, Amenemhet, Sesostns
ši dovršeni státní formy („absolutismus"). Jednota mésta a venkova („stát a společnost", „th stavy") 1990-1790);    Crsta poliš (absolutismus dému). Období Cchunťchiou (.jaro a podzim") Ancien réqime, rokoko, dvorská
Politika a9ory. vznik tribunátu, 590-430 šachta (Versailles) a kabmeim
ThemistoWes, Per ikles 7 velmod, dovršena vznesena forma (li)        politika, Habsburkové
a Bourboni, ludvík XIV., Fnednch Vehky
S. Rozbíjeni statni formy (revoluce a napolconisrnus). vítézstvi mésta nad venkovem („lidu" nad privilegovanými, íntel pentc nad tradicí, peně/ nad politikou)
1790-1675, revotoce 4 stol. sociální revoluce a druhá tyranie       480, poratefc období íchan kuo. 441 /amk      Konec 18. stol, revoluce
a vojensky režim, rozpad      íCHonysos I., lim z Fery. censor Appnrs        dynastie (ou, revoluce a znkujKi války v Americe a francii (Washington,
fHe, mali mocnári zřas! i       Oaudiuv Ainatxír) F«, Mirabeau. Robespiemt
poctázejKi z l»du Napokoo)
(
ve
Ik
►ohtickv
> ih/ace ro/pusténí nyni b>iostr cic: čtvrtý stav (masa), anorganický, ko I. Vláda pené/ („demokracie"), hospod
1675-1550 Dofci Hyksósú     300-100 poimety hrtémsmtis od Alena ndra    480 230 (viz tab I vys>} Nejhiubsj     po Hannibala a Sopwna (200), 2S8 císařsky mul Imperiali
upadli, diktatury azkfc       královská viemocnost i od Kleornena generálů (Chian) Od 1600     a C Haminia (220) po Mana, konečné vítézstvi thébskydí   radikální vůdci lidu pMOvniků
loženého národního télesa na beztvaré masy, světové mésto a pro'
>sti pronikaiici politick vnu formami a silami \obdobi vaJoctcti stádu*
li stairwci z dynastie rchm Od 249 vťlenovani posledních států
tW-2000,19.sto».0dNapole ona ke svetové váke, .systém velmoci: stála armáda, ústavy 20. stol Přechod ústavních sil v beztvaré jednotlivé mocí, zmcuuo války imperialismus
2 Vytvořeni caesarismu. Vítézstvi politiky násilí nad penézi. Rostoucí primitivní charakter poli t ickych forem, vnitřnírt nad národu % beztvaré obyvatelstvo ichož shrnuti do impéria postupné nabývá opét pnmitivné despotického cnarakti 1SS0-1328 18 dyiustie      lOOpř lír - lOOpoKr,: 250pí Kr - 26poKr dynastieWang Ceng 2000-2200
Thutmose III Od Sully po Dommana a západní dyamtie Chan. 221 Augustovsky
Caesar, Tlbenus titul (fc) císaře Chuang-tl, 140-80 Wu-fl
3. Dozrávání dcfinilivní formy: privátni a nxlmná /;í;//7rX^ /rr//í^///^ ví   r/iVi/rr/, svét jako konst. J^^^ stv i bv/antmismus nedénnna ztuhlost a bezmoc i impenálniho mechanismu vuci touze po kohstént. Mlade narony ci c dobyvatelé. Pomalé vystupování pralidských stavů do vysoce dvilizovancho životního rx>stoje
25-220 východní dynaslie Chan Po 2200
C I omaie vystupovaní pranus 9. dynastie      100- 200, od Traiana k Aureliovi, íraianus,
Sethoil.. Ramses II
Septimus Severus
58 76 Ming ti