16 Katolícka cirkev v Československu 1945-1989 Vztah statu a církve né Římu) s názvem Rodina. Šlo o laické hnutí řadou svých východisek anticipující změnu, již v pohledu na místo laiků v církvi a ve světě učinil II. vatikánský koncil. Komunisté, kteří neměli na Slovensku podobně silné postavení jako v českých zemích, se je snažili vybudovat, mj. diskreditací svých protivníků. Zatýkání členů Kolakovičovy „Rodiny" začalo v prosinci 1945. Celá aféra však brzy splaskla, když tehdy ještě nekomunistická prokuratura uměla rozlišit politickou akci od náboženské (tuto dovednost v krátkém čase na několik desetiletí ztratila) a propustila zatčené z vazby. V českých zemích došlo k obnově církevních skol, katolických spolků a tisku (ve statisí- . cových nákladech vycházely týdeníky olomoucký Rozsévač a pražská Neděle, v třicetitisícovém t nákladu týdeník Katolík, dále literární Akord, ■ Vyšehrad a revue Na hlubinu a Filosofická re- -. vué). Znovu začala působit nejrúznější akademická sdružení s výrazným formačním vlivem na své členy: Svatováclavská liga, Česká liga akademická, Moravan, sdružení moravských akademiků, Ústředí katolického studentstva, Sdružení katolické mládeže apod. Svou činnost mohly revitalizovat třetí rády, mariánské družiny, tělovýchovná organizace Orel, katolické skäutšké"ôdH'ilý apodľ, tedy vše, co bylo vzápětí zakazováno, rušeno a sjednocováno. sí: Katolické církve se výrazným způsobem dotkla tzv. druhá pozemková reforma. Na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy byla církvi odňata zemědělská a lesní půda nad 50 ha. Nicméně ještě než mohla být tato norma spině uvedena v život, přišel Unor a po něm vydání zákona č. 4671948 Sb., o nové pozemkové reformě z března 1948, kdy mělo dojít k odnětí zbytku církevní půdy. Oba zákony se prováděly současně, čímž byl zlikvidován jeden z nejyýznamnějších zdrojů hospodářského zabezpečení církve.5 Klement Gottwald, v letech 1929-1953 hlavní představitel KSČ, v letech 1948-1953 prezident Československa Poúnorová strategie ■ .Sfratc^éýiq^ formulována v Návrhu církevního-od- drlení-iSšiíeďního akčního výboru Národní fronty, schváleném 30.. srpnal9.48ji.a_-.:.í J. Hendrycha, A. Čepičky, J. Tálisšigôvé a zástupců církevní komise Ustřed-očního výboru Národní fronty. Dokument obsahuje celou škálu taktických kroků, kterými mají být církve (především katolická) ovládnuty: využít existujících rozporů mezi hierarchií a nižším klérem (nahradit legální hierarchii umělým všelca-Tóiickým sdružením, které by ji ve vztahu k moci i věřícím zastupovalo); za pomoci nové mzdové politiky definované v novém zákoně připoutat duchovní ke státu; "prostřednictvím přerušení kontaktů s Vatikánem vytvořit národní katolickou církev odtrženou od Říma; začlenit řeckokatolickou církev do pravoslavné atd. Dokument sledoval jasný cíl: ačkoli v náboženství neviděl nezbytně reakční sílu, mělo se jeho zániku napomáhat všemi možnými prostředky. V následujících měsících a letech se státní moc pokusila - tu více, tu méně úspěšně - jednodivé nástroje použít.*5 Tyto skutečnosti ukazují, jakkoli to může vypadat historiografický barvotiskově, že v případě vztahu československého komunistického režimu a katolické církve šlo v první řadě o vztah založený na jednoznačné a vědomé vůli státu (ovládaného komunistickou stranou) církev zlikvidovat. Její reakce poté byly různé, nicméně ideovým vodítkem státních struktur přinejmenším v prvních letech trvání režimu bylo církev (jakožto potenciálně silného protivníka v ideovém působení na společnost) odstranit, později zatlačit do role bezmocné, trpěné struktury. Všechny další efekty (hospodářské, sociální) byly vedlejším produktem. ? t: f. -I V. Í-ÍO: ■ ■i: Biskupské svěcení Štěpána Trochíy (uprostřed) 17.11.1947 v pražské katedrále sv. Víta. Světitelem byl apoštolský intemuncius Francisco Xaverius Ritter (vpravo), spolušvetíteíetríZš '"^ pražský arcibiskup Josef Beran (vlevo) i"- ^f'1'58*1" c/v 'v SPNO 18 I Katolícka církev v Československu 1945-1939 Izolace od Říma Jak bylo naznačeno, klíčovým strategickým konceptem, který se snažila komunistická moc uplatnit ve vztahu ke katolické církvi, byla snaha o vywoření tzy. národní církve - církve „odříznuté" od Vatikánu, jejíž biskupy by jmenoval stát, a která by "ták byla pod jeho naprostým vlivem. Prvním krokem v'naplnění této strategie se měla stát separace biskupské konference od vatikánských struktur. O vztazích státu a církve tak nejednalo ministerstvo zahraničí s papežskými diplomaty, ale biskupové s orgány Národní fronty. Postupně se státu podařilo fakticky zlikvidovat papežskou nunciaturu v Československu, přičemž mu pomáhala skutečnost, že- do komunisticko éry vstupovala církev s komplikovaným vztahem státu ke Svatému stolci datujícím se přinejmen-"šírň od roku 1945 (přičemž již vztahy prvorepublikové či válečné nebyly bez kom-plikací, mnohdy výrazných). Co se právního základu týče, tak vztahy mezi státem a katolickou církví se i po roce 1948 řídily modem vivendi z roku 1928 (nějakou dobu skutečně, pak již jen formálně). Vládě se v roce 1927 nepodařilo zařadit do modu vivendi ustanovení, že souídasvládyse vyžaduje i^ro.jrn^oyání_pomocných biskupů. Díky tomu mohli být v letech 1949—1950 vysvěceni někteří pomocní biskupové, aniž by jejich svěcení muselo být předem zveřejněno a projednáno s viá-~ dou - a přesto toto svěcení neodporovalo zákonům, což také komunistická mot se skřípěním zubů respektovala. „Skřípění zubů" znamenalo, že platnost svěcení nebyla odmítnuta, ale současně takto vysvěcení biskupové bylí podrobeni velkému daku - věznění, odsunutí ďó venkovských farnosti apod. Tímto způsobem přijali biskupské -svěcení velké postavy českého episkopátu - František Tomášek či Karel Otčenášek.7 V roce 1945 nebylo diplomatické zastoupení Svatého stolce obnoveno na úrovni nunciatury, ale o řád níže - in-ternunciatury. Intemunciem se stal titulární arcibiskup Francisco Xaverius Ritter, tedy týž, který se již v roce 193 5 stal v Československu nunciem a jako takový byl doyenem tehdejšího diplomatického sboru. Möns. Ritter tak byl jakožto internuncius de facto degradován, nicméně prohlásil: „Tituly sem, tituly tam, do Prahy pojedu z lásky k vašemu národu a půjdu tam rád třeba i jen jako kostelník u svatého Víta."8 Novinkou také bylo, že vatikánský vyslanec již nestál v čele diplomatického sboru akreditovaného v Praze, jako tomu bylo za dob první republiky (a v diplomatickém světě obecně od dob Vídeňského kongresu) - čestné místo doyena bylo vyhrazeno sovětskému velvyslanci (nabízí se podobnost se situací Slovenského štátu, kde byl doyenem německý vyslanec).5 Československý chargé ďdffriieres u Svatého Molce Frantísekí :-■ . ."-iberg Vztah statu a církve 19 Vyslanec Československa u Svatého stolce Artur Maixner (třetí zleva) a Jaromír Machula (čtvrtý zleva) Československé vyslanectví u Vatikánu bylo aktivováno až na počátku roku 1946. Do jeho čela byl na počátku postaven s titulem chargé ďaffaires tehdy ani ne třiatřicetiletý příslušník starého českého šlechtického rodu František Schwarzenberg, přes své mládí zkušený meziválečný diplomat a aktivní účastník domácího odboje. V srpnu 1946 byla situace zcela stabilizována tím, že byl do čela vyslanectví postaven vyslanec Artur Maixner. S únorovými událostmi roku 1948 byl zpečetěn i osud diplomatických vztahů Československa a Svatého stolce. Předtím odjel 20. ledna 1948 mons. Ritter na léčení do Ríma a do Prahy se již nevrátil (zemřel 21. dubna 1951 ve věku 67 let).10 Vatikánskou misi v Československu po něm vedl chargé ďaffaires Gennaro Verolino. Poté, co v průběhu roku 1949 několikrát ministerstvu zahraničí připomínal, že by neměli jednat biskupové s Národní frontou, ale ministerstvo zahraničí s inter-nunciaturou, byl jako nežádoucí osoba v létě 1949 odvolán (zemřel až v listopadu 2005, čtrnáct dní po svých devětadevadesátých narozeninách; za svého života působil nejprve jako papežský diplomat v Latinské Americe a potom jako úředník římské kurie)." Jeho nástupcem se stal Ottavio de Liva, který však již nebyl uznán jako chargé d'affaires; i on byl po půl roce (oficiálně v souvislosti s obviněním ze zinscenování číhošťského zázraku)12 16. března 1950 jako pokračovatel nepřátelské politiky Vatikánu vypovězen a během tří dnů musel opustit republiku (v roce 1962 se stal intemunciem v Indonésii, kde také o tři roky později jako čtyřiapadesátiletý zemřel).13 Internunciatura již nebyla obsazena — nástupcům de Livy nebyla udělena vstupní víza. Budova internunciatury však zůstala ve vlastnictví Svatého stolce dál, a to po celé období komunistického režimu. Zdaleka ne všechny aktivity pražské internunciatury po roce 1948 jsou jasné. Není přitom nutné spolu s komunistickým režimem spekulovat o její roli v číhošť-ských událostech. Jasná není její vazba na místní hierarchii, neví se, jak velký vliv měla na biskupy, příp. na které, zda dokázala ovlivnit rozhodování sboru ordinářů, zda s ní byla konzultována jednání státu s biskupy do jeho krachu vj^eiim_L249 apod. Přesto se zdá, že i případné poznání těchto informací spíše dokreslí některé chybějící detaily, než že by přineslo obraz zcela nový. V tomtra_č^ejdošlo,k likvidaci československého vyslanectví u Svatého stolce. Vyslanec MaixnerJpyl začátkem listopadu 1948 vyzván, aby přijel ná poradu do Prahy. Po příjezdu do Prahy mu byl odňat diplomatický pas a zároveň mu bylo sděleno, že se do Říma nevrátí. Až 9. března 1949 byl v hodnosti chargé ďaffaires _ na vyslanectví poslán neznámý, záhadný „aparátčík" Ilja Rath. Hlavním úkolem Ilji Katolícka církev v Československu 1945-1989 Vztah statu a církve 1111111111 jĚĚĚĚt IIHll Ratha zřejmě bylo vybudovat špionážní sít, která by dodávala zprávy o činnosti vatikánských úřadů. Konkrétním Radiovým činem ale byla likvidace vyslanectví. Likvidace a odjezd měly být provedeny v úplné tajnosti, bez jakéhokoli oficiálního aktu. Podivný a nezvyklý způsob, který proti všem diplomatickým zvyklostem československá vláda použila k přerušení styků de facto, vatikánské úřady nepřekvapil.u Církevní šestka Zpočátku jednala jménem státu s církvemi komise pro církevní a náboženské otázky Ústředního akčního výboru Národní fronty (ÚAV NF) s Alexejem Čepičkou v čele. Vedle ní působila církevní komise ÚV KSČ (jejími členy byli např. A. Čepička, Gustav Bareš, Jarmila Taussigová). S postupem času se potřeba vyrovnat se s církvemi stávala stále aktuálnější. Proto byla_25,, dubna 1949 jmenována nová církevní komise ÚV KSČ. Oproti předchozí měla mnohem reprezentativnější složení (jejími členy byli ministři a členové vedení strany), měla mnohem širší pravomoci, včetně iniciativní úlohy při tvorbě církevní politiky. Jelikož měla původně šest členů, vžil se pro ni snázev „církevní šestka". Předsedal jí Alexej Čepička, dalšími členy byli Vladimír Cle-smentis, Zdeněk Fierlinger, Jiří Hendrych, Václav Kopecký a Viliam Široký. Schůzí - Jestkv se později účastnil také Zdeněk Nejedlý, ministr školství, věd a umění, člen předsednictva ÚV KSČ. V této podobě se komise pravidelně scházela až do dubna 1950 abyla jakýmsi generálním štábem „váííy s církví". Dne 2. května 1950 doznala komise jistých změn. Namísto Čepičky, který byl koncem dubna 1950 jmenován ministrem obrany, a přestal tak být předsedou Státního úřadu pro věci církevní (SÚC), se jejím předsedou stal jeho nový předseda 2 Fierlinger, mezi členy již nebyl V. Clementis, v té době již odvolaný z důleži-rých funkcí (dva a půl roku poté byl spolu se Slánským popraven). Namísto něj se členem stal Jaroslav Havelka. Od června 1950 se schůzí zúčastňoval také Ladislav Holdoi. O půl roku později vystřídal Z. Nejedlého ministr vnitra Václav Nosek. Zda ic, že korriseřbyla zrušena ke konci roku 1951. Převratná doba skončila, její . míwi /„.,:..! ..■ předtím zřízený státní úřad - SÚC.35 Dvě významné postavy proticírkevní politiky státu: ministr informací Václav Kopecký (vlevo) s ministrem školství Zdeňkem Nejedlým při projevu 25. února 1948 Jednání biskupů se státem a jeho konec Prvním úspěchem komunistického režimu ve strategii ovládnutí církve se stal souhlas biskupů s tím, že o vztahu církve a státu budou jednat spolu s činiteli Národní fronty, tedy že budou vyřazeny klasické instituce, jež jsou za standardní diplomatické situace jednacími partnery ~ redy ministerstvo zahraničí a (inter)nunciatura. Mluví-li se tedy v prvních letech po roce 1948 o jednáních stát-církev, zachycují se jednání biskupské konference a její kontakty se státními („národněfrontovními") představiteli. Ve chvíli, kdy tato strategie nevyšla a režim přistoupil k faktické likvidaci episkopátu, začala se od roku 1963 jednání odvíjet již obvyklejším způsobem (byt např. za Československo nejednali představitelé ministerstva zahraničí, ale 'školství a kultury). Československá biskupská konference odmítla v pastýřském listě z 4. března 1948 splnit požadavek vlády, aby církev uznala legalitu poúnorového režimu. Vedoucím.církevní delegace jednající se státem se stal litoměřický biskup Štěpán Trochta. Stát žádal od církve, aby uznala legalitu poúnorového režimu, aby k němu vyhlásila loajalitu a později, po červnových volbách do Národního shromáždění roku 1948, aby zrušila suspenze16 kněží, kteří - jako např. ministr zdravotnictví Josef Plojhar — přijali politické funkce proti výslovnému zákazu biskupů. Církev ' naproti tomu žádala od státu, aby respektoval jej í vnitřní autonomii a nerušil církev- Klement Gottwald s manželkou Martou, krátce po zvolení prezidentem, na slavnostním Te Deum v pražské katedrále sv. Víta 14.6.1948 KatoljckA cirkev v Československu 1945-1989 Vztah statu a církve Viliam Široký (vlevo), v letech 19S3-1963 československý ministerský předseda, a Josef Plojhar, v letech 1948-1968 ministr zdravotnictví, čelní reprezentanti komunistického režimu ní školství. Jednání byla ve svém výsledku neúspěšná. Církevní představitele zaujímali k novému režimu tři odlišné přístupy: radikálně odmítavý (královéhradecký biskup Mořic Píchá, během krátké doby po Únoru i pražský arcibiskup Josef Beran), smířlivý (zpočátku Štěpán Trochta) a. "^ôxtäam^ "sko-kolaborantský'yosef Plojhar a tzv. vlastenečtí kněží). Dne 14. červaa-líl48-OTJlTh poslanci Národního shromáždění prezidentem republiky „Klementa.Gottwalda. Ve všech farnostech vyzváněly zvony "k oslavě volby nové hlavy státur Gottwald vzápětí po volbě vešel spolu se členy vlády a poslanci do,,Chrámu sv. Víta,.kde, arcibiskup Beran odsloužil slavnostní TeDeum. Představitelé komunistického režimu vykládali Beranovu účast na volbě prezidenta jako slavnostní akt, jímž církev spe- , cifickým způsobem uznala legitimitu poúnorového režimu. Beran tento zkreslující výklad vzápětí dementoval, když prohlásil: „V okamžiku, kdy tento stát dostal novou hlavu, cítím ve svědomí povinnost vyslovit jasně tyto zásady: církev není institucí, i která má organizovat politický souhlas nebo politický odpor. Církev nemůže nikomu i bránit, chce-li si vyžádat pro své činy Boží pomoc. Se vší vážností však připomínám, j že liturgickým úkonem tím církev nepřijímá světový názor směru a hnutí, který od- i póruje jejímu názoru."17 "* Definitivní konce neúspěšných církevné-pohtických jednání nastal poté, co biskupové:odhalili na své poradě 22.-23. března 1949 ve Starém Smokovci na Slovensku odposlouchávací zařízení. Na Beranův protest reagoval ministr vnitra Václav Nosek prohlášením, že československá bezpečnost podobné typy odposlouchávacích zařízení nepoužívá. Pokud prý skutečně odposlech nalezli, tak na tom mohl mít zájem jedině Vatikán, který si chtěl ověřit poslušnost biskupů... V takto rozjitřené a zmatené atmosféře vystoupili 15. června 1949 biskupové s pasiýŕikýmjistcm, který vešel do dějin pod názvem „Hlas biskupů a ordmárů v Hodině velké zkoušky". Reagovali a poukázali v něm na skutečnou situaci - jak; se stát vůči církvi chová a proč s ním zastavili jednání. Již v polovině roku 1949 se totiž Jwimu lémŕŕ úplně podařilo církev^vyjačit z veřejného prostojiL-za kostelů. Až ^ na výjimky byl zrušen veškerý nábožensky tisk, včetně úředních věstníků ordinářůr Namísto nich začalo ministerstvo, školství, věd a umění vydávat tzv. Vestník katolic-S^E3^lwMň^ŠľSttľÝ měl zcela jiné cíle. Veškeré katolické knihy (stejně ale jako i všechny ostatní) byly podrobovány předběžné státní cenzuře, do katolických nakladatelství byli dosazováni státní zmocněnci. Byla zakázána jakákoli shromažďování katolíků mimo kostel. Téměř všechny církevní školy byly zrušeny, pár zbývajících čekal tento osud v nejbiižších měsících - od začátku školního roku 1949—1950 již nebyla otevřena ani jedna. V polovině roku 1949 nabral vztah státu vůči církvi po počátečním přešlapování likvidační ráz. Stát nejen že nechtěl jednat s Vatikánem, ale poté, co viděl marnost svých snah, možnost domluvy s biskupy zavrhl. Ty jednak vyřadil ze hry fyzicky, jednak se je pokoušel dostat ze hry i „strukturně". Schismatická Katolická akce První ze strategií státu, jak vyřadit ze „hry" biskupy, a tedy i Vatikán, se sglo usta-jffiní „hnutí pokrokových..katohlcú" - tzv. Katolické akce. Toto hnutí se mělo stát "hlavnínijnluvčím církve: a partnerem státu pro vyjednávání. Mělo být rovněž základem budoucí národní církve odtržené od Vatikánu. Stát tuto strategii připravil ve ~ "spolupráci s plojharovským okruhem kolaborujících kněží. Původně měli v připravovaném hnutí hrát klíčovou úlohu „pokrokoví kněží", ve výboru měli zasedat známí umělci (stát usiloval např. o Jakuba Demla), nakonec však byli do-vedení Akce. jmenování jert.iaicL Katolická akce byla ustavena na konferenci v Praze 10. června _1949: Zneužila název dlouholetého církevního hnutí, jehož prostřednictvím se do církevní činnosti pod vedením kněží a řeholníků zapojovali laici za účelem prosazování katolických stanovisek ve společnosti. I z toho důvodu (dále ovšem také pod pohrůžkami a nátlakem) podepsalo její úvodní prohlášení kolem 1 500 duchovních, a tisíce věřících. Biskupové reagovali téměř okamžitě vydáním pastýřského listu „Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky", Svatý stolec vzápětí prvním exkomunikačním dekretem. Členové Katolické akce měli pod trestem exkomunikace svůj souhlas odvolat. Většina duchovních svůj souhlas s tímto hnutím skutečně odvolala, svůj nesouhlas projevili nakonec i „nejpokrokovější z pokrokových" kněží - J. Buchta či J. Plojhar. Katolickou akci krátkou dobu v průběhu roku 1949 stát chápal jako základnu pro provádění své proticírkevní politiky (pořádání národních kvazipoutí na významných místech — na Sázavě, Velehradě či Děvíně, apod.), njeméni poté, co bylo zřejmé,. ^ církve) Jtvůli naprosté ňéd^ŮTCryhodnosti nesplní, přestala být preferována. Nakonec většina plánovaných nižších "organizační Katolická akce zanikla v roce 1951.!.'. V tu chvíli již existovaly jiné nástroje pro ovládnúHl:irkW^"Eíežsfé^ÍnuT^akIo-něné komunistickému režimu, internace a věznění biskupů, stát se naučil využívat institutu kapitulních vikářů apod.