Žánry a genologie Sylabus 1) Žánrová systematika 2) Literární žánry a literární směry 3) Genologie, dějiny a současnost 4) Genologie a komparatistika Následný text znáte již z bakalářského studia, je původně pro základní a střední školy, je tedy elementární, má být jen připomenutím materiálu problematiky. Doporučuji obecné části dalších dvou mých textů: Genologie a proměny literatury. Brno 1998. Ruský román znovu navštívený. Brno 2005 (kapitola první a další, kde je vývoj genologie a teorie románu) 1. „Rod“a „žánr“, jejich vznik a smysl S pojmy literární rod a žánr se setkáváme zcela běžně. Říkáme, že jsme četli román, povídku nebo bajku, Iliadu označujeme jako starořecký epos, Čekání na Godota je pro nás absurdní drama, libujeme si v starých bájích, tedy mýtech, dětem někdy ještě i dnes čteme pohádky a učíme je říkadla a hádanky. Ale nejde jen o literaturu: v tanečním umění od sebe odlišujeme valčík a tango, v malířství krajinomalbu a zátiší, v hudbě sonátu a symfonii. Druhy (rody, žánry) platí tedy s určitou spacifikací pro celou oblast umění. Zůstaňme však zatím u literatury, kde je práce s žánry nejvíce vžita. Počátky zájmu o žánry tkví v díle starořeckého filozofa Aristotela Poetika (4. stol. př. n. l.). České slovo "rod“odpovídá Aristotelovým pojmům lyrika, epika a drama. Aristotelova Poetika byla určitým návodem k tvorbě, ale především zárodkem literární kritiky (hodnotila některá dobová díla), literární historie (vytvářela skupiny blízkých, na sebe navazujících literárních děl) a literární teorie (šlo o stanovení obecných rysů, jimiž se jednotlivá díla od sebe odlišují a naopak znaků, které je sbližují). Právě v literárněteoretické oblasti byl také počátek myšlení o literárních druzích. U pramenů žánrového označování literárních děl bylo běžné pozorování v realitě: také předměty, lidé a zvířata se na základě podobnosti seskupují v určité skupiny, typy. Pojmenování bylo tedy nástrojem poznání a současně významným komunikačním prostředkem: pod pojmem lyrika, epika nebo drama si každý účastník komunikace ihned představil určité typové znaky. Aristotelovi pokračovatelé, jako byli Quintus Horatius Flaccus, známý básník, ale také autor básnického listu Ad Pisones (1. stol. př. n.l., známější pod názvem Ars poetica nebo De arte poetica), Galfridus de Vino Salvo (vlastně Geoffroi de Vinsauf), autor poetiky Poetria nova, poč. 13. stol.) nebo J. C. Scaliger, opakovali a jen mírně rozvíjeli Aristotelovy názory na literární rody. Nicméně již středověká, později však zejména renesanční literatura zásadně proměnila obraz literárních druhů: lyrika, epika a drama již nestačily, vznikala nová pojmenování, jako např. rytířský epos, šířily se žánry tzv. náboženské nebo církevní literatury, legendy čili životy svatých (hagiografie), kázání, básnické a povídkové cykly spojené rámcovou událostí (u Boccaccia v Dekameronu je to morová epidemie, nebo u G. Chaucera v Canterburských povídkách pouť do Canterbury k ostatkům sv. Tomáše Becketta). Nicméně Aristotelovo rámcové dělení se uchovalo. Vznikla však potřeba jeho detailizace: lyrika, epika a drama jako vrcholné pojmy byly nadřazeny konkrétním útvarům, jako byly satira, idyla, epos, veršovaná povídka apod. Utvořila se tak struktura, kterou známe dodnes a kterou vlastně dodržuje i v pořadí druhá a první moderní česká Poetika Josefa Hrabáka. Epika, lyrika a drama se dnes chápou spíše jako filozofické principy literárního útvaru: tradičně jim však stále říkáme rody (lat. genus = rod). Útvary, které jsou jim podřazeny a jsou podle tradice jejich součástí, se nazývají druhy nebo žánry (lat. genus, franc. genre [žánr] = rod, druh). U složitějších a rozmanitějších slovesných útvarů mluvíme také někdy o žánrových typech (třeba psychologický román). Klasicismus přinesl nové dělení podle organizace textu (lat. textus = tkaný, sestavený, spojený) na poezii a prózu. Toto dělení šlo takříkajíc napříč přizpůsobené a inovované aristotelovské klasifikace: próza může být nejen epikou, ale také lyrikou, naopak poezie může být i epická: jedině drama zůstalo oběma klasifikacím společné, neboť si uchovalo i specifiockou textovou organizaci (jména jednajících osob a scénické pokyny). V klasicismu se také prosadilo tzv. normativní pojetí žánrů jako neměnných vzorů. Když Nicolas Boileau psal svou veršovanou poetiku L`Art poétique (Umění básnické, 1674), líčil literární žánry jako útvary, jejichž konstrukce se řídí určitými pravidly. Při jejich zachování lze vytvořit relativně dokonalé umělecké dílo. Období romantismu přineslo v literárních žánrech skutečnou revoluci: vznikaly nové útvary, například byronská povídka (lyrickoepická báseň, v Rusku se jí říkalo a říká "poéma"), ale také se přehodnocovaly staré žánry. Například óda byla v klasicismu žánrem oslavujícím velké muže, vojevůdce a panovníky; v romantismu se její téma zásadně proměnilo: oslavovala například přírodní jevy, lásku apod. Již od 18. století dosáhl v žánrovém systému jednoznačné převahy román. V průběhu literárního vývoje se pojem "literární žánr“ustálil: chápeme jej nyní jako soubor vlastností, které platí pro určitou skupinu literárních děl. Z tohoto hlediska se tedy každé literární dílo jeví jako produkt geneze, který má svůj genotyp (vlastnosti typické pro celý soubor děl) a fenotyp (individuální vlastnosti jednotlivých děl). Zatímco klasicistická poetika (N. Boileau) chápala žánry jako neměnné kategorie, zhruba od druhé poloviny 19. století se v souvislosti s prosazováním evoluční teorie v biologii literární žánry chápou jako produkt vývoje. V tomto smyslu se připodobňují živým organismům, které se rodí, rostou, dospívají, dosahují vrcholu, upadají a umírají. Takto je chápal francouzský literární historik Ferdinand Brunetićre v sérii přednášek, které pronesl na école normale supérieure a vydal roku 1890. I když tato východiska byla z pozic strukturalismu zásadně odmítnuta například Reném Wellekem (v knize Concepts of Criticism, 1963), jejich vliv se tím oslabil jen málo. I když nelze najít přímé a bezprostřední analogie literárního žánru a biologického druhu, přesto nelze tuto myšlenku zcela odmítnout, neboť žánr je výtvorem živé, inteligentní bytosti a vývoj žánrů také ukazuje na jejich "vitalitu": bajka "žije“již několik tisíciletí, epos se však rozložil a ztratil své původní scelující poslání již v římské literatuře, jiné žánry existují jen v určité národní literatuře (Arbesovo "romaneto") nebo jsou omezeny dobou a prostředím (české obrozenské deklamovánky nebo ruská častuška), některé žijí alespoň svými prvky v jiných žánrech (satira - původně báseň, balada, elegie, idyla, pikareskní román aj.). Žánr je pojmenování, které odpovídá struktuře díla - tedy jeho genotypu a fenotypu - současně to však je "nálepka“(angl. "label"), jejíž záměna může ve vnímateli vyvolat žádoucí napětí a někdy i komický efekt (známé Nerudovy záměny romance za baladu a naopak. V tradičních poetikách je nejpodstatnější žánrová systenatika a terminologie, tedy pojmenování literárních žánrů. V tom se dosud většina autorů přidržuje jen lehce inovovaného členění Aristotelova. Třem literárním rodům (lyrice, epice a dramatu) jsou podřízeny konkrétní literární žánry. Žánrová systematika a terminologie Lyrika Podle některých autorů (Josef Hrabák: Poetika, 11973, 21977) je lyrika nesyžetový (tj. nepříběhový) literární rod vyjadřující vztah ke světu, pocity a ideje, mezi nimiž nedominuje kauzální (příčinný) vztah. Běžnou výrazovou formou lyriky je verš; lyrické prvky však obsahuje i epika (vzniká tak například přelomový útvar lyrickoepické básnické povídky, tzv. byronské povídky či poémy) a drama (například lyrické drama A. P. Čechova). Na druhé straně však nelze opomíjet, že i lyrika obsahuje vlastně "malé příběhy", které jsou však spíše produktem lidského uvažování a pociťování než líčení vnějších událostí. Tuto syžetovost (přítomnost příběhu) bychom mohli označit za vnitřní (interní). Pro vnější (externí, epickou) a vnitřní (interní, lyrickou) příběhovost je společná existence určitého algoritmu, zřetězeného souboru prvků (jevů, událostí, prožitků, pocitů, idejí). V antice byla typickým lyrickým žánrem óda (píseň, zpěv či chvalozpěv), která oslavovala bohy, panovníky a vojevůdce. Někdy ústila až v hymnus, dithyramb nebo paján (z řec. io Paian - Sláva, Apollóne), tedy nadsazenou, "přehnanou“oslavu (slovo "paján“má dnes již vysloveně pejorativní charakter). Naopak elegie ( "elégu“= třtinová flétna; řec. elegické distichon = dvojverší) se z původního politického žánru stala žánrem intimním, který líčí žal a nenahraditelnou ztrátu, později také nelítostné plynutí času a nenávratnost lidí a událostí. Takto vyznívají smutné úvahy římského básníka Publia Ovidia Nasona, který byl r. 8 n. l. poslán z Říma do vyhnanství do Tomidy u Černého moře (dnešní Constanta v Rumunsku): jde o Žalozpěvy (Tristia; vlastně Smutky) a Listy z Pontu (Epistulae ex Ponto; vlastně Listy od Černého moře). Stejně tak mohou být vnímány žalozpěvy anglického preromantika Edwarda Younga (Nářek aneb Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti, 1741-1745) nebo Thomase Graye (Elegie nasaná na vesnickém hřbitově, čes. obrozenský překlad Jungmannův: Elegie na hrobkách veských). Elegii je blízký žalm (řec. psalmos), žalostný a kajícný zpěv, který hojně najdeme ve Starém zákoně jako projev starohebrejské lyriky. Zvláštním případem jsou jeremiády (podle starozákonního proroka Jeremiáše) a lamentace (nářky). Jde původně o folklórní útvary (viz např. východoslovanské "plače", například "plač“Jaroslavny ve Slovu o pluku Igorově). Přelomem ve vývoji lyrických žánrů je tzv. trubadúrská (v jižní Francii, Provenci) a truvérská ( v severní Francii) poezie, líčící ve formě milostné písně dvorný (kurtoazní) vztah rytíře a vdané ženy a využívající poprvé ve světové poezii rýmu jako zvukové shody hlásek (slabik) na konci (vnější rým) nebo uprostřed veršů (vnitřní rým). Nejznámějším žánrem trubadúrské lyriky jsou tzv. svítáníčka (alba) popisující ranní loučení milenců. V Německu byli nositeli kurtoazní tradice vyznávající "službu dámě“(Damendienst) minnesängeři. V průběhu středověku se lyrika obohatila o žákovskou lyriku (satirickou, obhrouble erotickou), jejímiž nositeli byli potulní, žebraví studenti (vaganti). Renesance a později rokoko a klasicismus rozvinuly tzv. galantní (milostné vztahy v pastýřském prostředí) a anakreontskou lyriku (podle řeckého básníka Anakreonta, 6. stol. př. n. l.), opěvující životní radovánky (jídlo, pití, milování). Jistou protiváhou žalozpěvu (elegie) je idyla (řec. eidyllion = obrázek) dotýkající se galantní poezie bukolické (pastýřské). Zatímco idyly řeckého básníka Theokrita (3. stol. př. n. l.) líčí "zlatý věk“pastýřů a pastýřek a jejich hry v lůně přírody, Vergiliovy Bukoliky (42-39 př. n. l.) již pood "pastýřským“povrchem tají politické narážky. Idyla - stejně jako elegie - se objevuje jen v určitých obdobích literárního vývoje: původně sice líčí idylický (nekonfliktní) život, později je však využívána zejména ke kritice moderní civilizace devastující původní přírodní a lidské hodnoty (například u anglického viktoriánského básníka Alfreda Tennysona, který hledá inspiraci v artušovských legendách, nebo u našeho Svatopluka Čecha, který nad městskou civilizaci staví patriarchální vesnickou pospolitost). K lyrickým žánrům patří i politický popěvek, Brechtův song, jakýkoli písňový text a ohlasy (odezva lidové písně). Na pomezí lyriky a epiky stojí balada, jejíž lidová podoba je založena na líčení pochmurných událostí (např. nenávist mezi sourozenci, žárlivost, vražda, boj o moc). Její kořeny tkví ve skandinávské a anglo-skotské ústní (orální) tradici; moderní podobou je tzv. sociální balada (Jan Neruda, Jiří Wolker). K drobným lyrickým útvarům patří epigram, původně nápis na budově nebo náhrobku, který vysvětloval jejich význam, později stručný postřeh (např. u F. L. Čelakovského), často satirického zaměření (v Polsku se jim říká "fraszka"). Výstižnost, vtipnost, věcnost spojuje epigram s gnómou (řec. gnómé = výrok, názor). Ve folklóru má "nápisový“epigram obdobu v průpovědi a přísloví ("Všude dobře, doma nejlépe"), v moderní literatuře v aforismu, krátké větě s překvapivým vyvrcholením (pointou). Samostatnou skupinou žánrů na pomezí lyriky, epiky a dramatu jsou básnické poslání (básnický list), které založilo tradici epistulární (dopisové) literatury, dialog (například filozofický dialog pěstovaný ve starém Řecku Sókratovou školou) a řečnické (rétorické) žánry, jako panegyrika (oslavný řečnický projev) a filipika (kritický, útočný proslov). Epika Epika (výpravná, narativní literatura) je syžetovým útvarem, který je souborem kauzálně (příčinně) spojených prvků. Líčí spíše "vnější“události (s dějem, příběh jako záznam událostí). Z kvantitativního hlediska se dělí na velkou, střední a malou (drobnou). Velká epika je v nejstarších dochovaných záznamech reprezentována hrdinským eposem (řec. epos = vyprávění). Hlavními postavami jsou významní lidé (hrdinové, heroové), do jejichž životů zasahují mytologické bytosti. V tomto smyslu je epos fragmentem (pozůstatkem) mýtů, tj. grafických nebo orálních (ústních) souborů poznatků a instrukcí, které se týkají vzniku vesmíru, země a člověka (kosmogonické mýty), života a fungování vesmíru (kosmologické mýty) a praktického života, chování a jednání lidí (etologické mýty). Původní epos byl zpívaný; eposy připisované slepému pěvci Homérovi (8. stol. př. n. l.) vznikly spojením několika kratších útvarů (Ílias, Odysseia). Zatímco ve starém Řecku epos, byť podával zprávy o krátkém časovém výseku (několika desítek dní), odrážel bytí tehdejších lidí v celku, v totalitě (úplnosti celistvosti), pozdější eposy již tuto schopnost mít nemohly, protože ztrácely kontakt se svými mytickými kořeny. Po Homérovi funguje epos spíše jako literární, umělá forma atraktivního vyprávění (Publius Vergilius Marro: Aeneis, 1. stol. př. n. l.). Již v Řecku byl epos parodován (Batrachomyomachie, tj. Žabomyší válka). Evropský středověký epos vzniká také z orální (ústní) epiky u Germánů, Románů a Slovanů (jižních a východních). Nejznámějším germánským eposem je anglosaský Beowulf (poč. 8. stol.), jehož rukopis je uložen v Britském muzeu v Londýně, dlouhá báseň odehrávající se na území dnešního Švédska a složená tzv. aliteračním veršem (veršem, jehož zvukový půdorys je založen na opakování stejných nebo podobných hláskových skupin na počátcích slov). Ve starofrancouzské literatuře byl vytvořen cyklus hrdinských písní známý pod společným názvem chansons de geste (píseň o hrdinských činech) koncentrovaný kolem postavy Karla Velikého (Charlemagne). Píseň o Rolandovi (Chanson de Roland) je asi z 10. století. Hrdinská epika středověká byla přednášena podobně jako ve starém Řecku, pravděpodobně se zpěvnou intonací za doprovodu strunného hudebního nástroje. Ústní charakter má nesmírně produktivní bylinný verše, jímž jsou psány východoslovanské byliny, tj. popisy minulých dějů (o tom, co bylo) vyskytující se v zásadě ve dvou cyklech (starším kyjevském a mladším novgorodském) s ústřední postavou Ilji Muromce a bohatýrů soustředěných při dvoře kyjevského knížete Vladimíra. Germánské kmeny na evropském kontinentě vytvořily Píseň o Nibelunzích (poč. 13. stol.), Islanďané jsou tvůrci tzv. Eddy starší a Eddy mladší (9.-12. stol., zapsáno ve 13. stol.). Kromě této evropské nebo spíše středomořské tradice zde také jsou epické příběhy židovského Starého zákona (shromážděno kolem roku 1000 př. n. l.) a pozdějšího Nového zákona, ještě starší epos o Gilgamešovi zapsaný starými Sumery snad kolem roku 3000 př. n. l. a slavné indické eposy Mahábharáta ( 5. stol. př. n. l., má 90 000 veršů) a mladší Rámájana (2. stol. n.l.). Jelikož všechny eposy mají mytické předobrazy, nejsme s to ani zdaleka zjistit přesnou dataci jejich vzniku; zdá se však, že svými kořeny sahají k samým počátkům tohoto civilizačního okruhu a podávají zprávy i o konci předchozích civilizací, pravděpodobně mnohem starších, než jsme si dosud mysleli. Hrdinský středověký epos se souběžně transformoval v tzv. rytířský epos (např. starofrancouzská Alexandreis, která se stala vzorem pro podobné skladby německé, české, polské, ruské a srbské. Zvířecí epos navazoval na nejstarší mytické modely, o nichž nemáme přesných zpráv; svým původem sahá hluboko do lidské minulosti a jeho fragmenty nacházíme ve fantastických (kouzelných) pohádkách reflektujících - podle některých - zvláštní lidskou a zvířecí realitu. Nejznámějším příkladem zvířecího eposu je jeho starofrancouzské zpracování Román o Renardovi (pův. vlastní jméno se stalo obecným označením lišky nebo lišáka; Roman de Renard). Ani renesanční eposy nebyly schopny obnovit životnost tradici dlouhé epické básně (T. Tasso: Osvobozený Jeruzalém; L. Ariosto: Zuřivý Roland). Úspěšnější byl tzv. křesťanský (duchovní) epos, zejména Božská komedie Danta Alighieriho (poč. 14. stol.) a Ztracený ráj Johna Miltona (17. stol.). V romantismu se umělý epos již dlouho neudržel a přešel v individuální lyricko-epickou zpověď (konfesi) v Byronově Childe-Haroldově pouti (1812) nebo dokonce v pokus o veršovaný román (A. Puškin: Evžen Oněgin, 1825-1830). Epos jako kanonizovaný žánr velké epiky a jako dlouhou dobu uznávaný a neměnný vzor byl přirozeně parodován a travestován. Po starořecké Žabomyší válce tyto travestie (ital. travestire = převlékat se) pěstovali například A. Pope, A. Tassoni, P. Scarron (z jeho travestie Vergiliovy Aeneidy vycházel první ukrajinský básník I. Kotljarevskyj), u nás Š. Hněvkovský. Souběžně od starověku se spolu s vládnoucím eposem vyvíjel jakoby na okraji žánrového spektra román. Jeho název je ovšem mnohem pozdější a míří až k době raného středověku, kdy tak byla označována díla psaná v sermo vulgaris nebo lingua romana (nikoli lingua latina) čili lidové latině, jež se stala základem románských jazyků. Nejdříve šlo i o díla veršovaná (viz Román o Renardovi), později se slovem "román“označovalo výlučně dílo prozaické (Puškin jako autor Evžena Oněgina musel již dílo označit rozporným názvem "román ve verších"). Zatímco "román“se od 18. století stal synonymem pro dílo "ideální", líčící ideály hrdinství a lásky, díla faktografická líčící spíše drsnou realitu se nazývala "historie“nebo - pokud se zabývala časovou posloupností lidských a společenských dějů - se jim říkalo "kroniky“(řec. chronos = čas). Je nutno také brát v úvahu terminologické rozdíly v jednotlivých jazycích (franc. roman, něm. Roman, angl. novel kontrastující s s pojmem romance = obvykle román s milostnou zápletkou nasycený dobrodružným dějem, rus. roman, pol. powiesc). Román se od 18. století stal žánrem vládnoucím, dominantním, který si ostatní žánry podřizoval. Názory na vznik a vývoj románu nejsou zdaleka jednotné. Někteří (například Rus Vadim Kožinov) se domnívají, že je to žánr "buržoazní", tedy že vzniká až v renesanci, kdy se do popředí dostává měšťanský stav, většina se však přiklání k tomu, že má svůj původ již v antice, v románech Apuileia, Longa a Heliodora a že musel v dalších obdobích jako by znovu vznikat a navazovat přetrženou vývojovou nit od antiky. Nicméně renesance byla vskutku obdobím, kdy se tento žánr silně rozvinul a začal budovat své panství: šlo o tzv. pikareskní román (španělsky "pícaro“= šibal , šejdíř, rošťák). První romány tohoto typu se objevují ve Španělsku na přelomu 16. a 17. století jako výraz úpadku "říše, nad níž slunce nezapadá"), později ve Francii (Lesage), Flandrech, Německu a Rusku (spíše až na počátku 19. století). Již v 18. století byl román parodován (což ukazuje na jeho popularitu v díle Angličana L. Sterna. Zároveň s romány rozvíjejícími extenzivní děj (dobrodružství, milostné příběhy) se objevují díla kultivujíící spíše lidskou psychologii, chování a jednání. V průběhu 19. století již existuje nepřeberné množství románových typů: román rodinný (domestic novel), "černý“mající kořeny v angl. tzv. Gothic Novel ("gotický", strašidelný román), psychologický ústící do románu tzv. kritického realismu, v němž se lidské osudy spojují s vývojem společnosti (H. de Balzac). Podle výstavby se romány dělí na dramatický (balzakovský) román, který má podobnou strukturu jako drama (prolog, rozvíjení děje, krize, katarze, epilog), román publicistický a politický, v němž je potlačena estetická funkce umění, kronikový román (román-kronika). Později se romány rozlišují podle "konzumentů“(ženské, dívčí apod.) a podle prostředí, které je zde líčeno (zálesácké, sportovní). Mluvíme pak o tzv. typologii románu (dělení románu podle jednotlivých typů). Nejnosnější typologie je založená na tvaru, struktuře, skladbě románu (dramatický, kronikový apod.); na druhé straně v běžné komunikaci jsou obvyklejší jiné typologie srozumitelnější masovému čtenáři (sportovní, dívčí, ženský román apod.). V poslední době se zvýrazňují typy románu s obnovenou funkcí mýtu: mluvíme pak o mytologickém románu. Jemu je blízký tzv. román zasvěcení (termín D. Hodrové) neboli inciační román vycházející z dávných zasvěcovacích mystérií, která uváděla mladé lidi do života (zejména sexuálního) a seznamovala adepta s tajnými naukami. Román jako nejkomunikabilnější a nejpopulárnější žánr má také odrůdy tzv. triviálního románu (čtení pro paní a dívky, harlekýnky, rodokapsy), který je však s esteticky hodnotným románem úzce spojen a někdy v něj dokonce přechází: na druhé straně může např. psychologický román zdegenerovat v triviální, esteticky méně hodnotné dílo. Jako dominantní žánr světové literatury je román středem pozornosti literárních historiků a teoretiků: součástí teorie literatury je zvláštní disciplína - teorie románu, kterou ve 20. století pěstují mj. M. Bachtin, G. Lukács, P. Lubbock, E. M. Forster, u nás např. D. Hodrová a V. Svatoň. Střední epika zahrnuje méně rozsáhlá epická díla, zejména novelu (ital. novella = novinka). Tvůrcem novely je italský renesanční literát Giovanni Boccaccio, autor cyklu novel Dekameron z let 1348-1353: jde o sto příběhů, které si vyprávějí mladí lidé, jimž se podařilo uprchnout z Florencie před epidemií moru. Hlavním tvarovým rysem novely je atraktivita, zajímavost, rychlý spád děje a překvapivé zakončení (pointa). Po Boccacciově vzoru pěstoval novelu také anglický prerenesanční básník Geoffrey Chaucer v Canterburských povídkách (14. stol.). Českým typen novel je tzv. romaneto (Nerudův termín pro tajuplné prózy Jakuba Arbesa). Pro kratší epický útvar se v angličtině ustálil termín "short story", kterého se používá i mezinárodně: povídka je obvykle stručnější než novela, vystupuje zde omezený počet postav, které se zpravidla nevyvíjejí, příběh je jednodušší, dílko staví spíše na detailech a popisech. K typům povídky patří fejetonová povídka, arabeska (kde převažuje popis a charakteristika). Mezi střední a velkou epikou není ovšem výrazná hranice: romány často vznikají cyklizací novel nebo povídek. K povídce patří také ruská vyprávěcí forma skaz (od rus. skazyvať = vyprávět), rázovité vyprávění v 1. osobě (ich-Erzählung), které charakterizuje postavu vypravěče (J. Hrabák používal pro "skaz“pojmu "vyprávěnka"). Drobná epika vyrůstala z krátkých orálních (ústních) projevů. Nejmenší a stále produktivní útvar je anekdota, v jejímž názvu (řec. anekdotos = nevydaný) je již zašifrována její kritická, "ilegální“podstata. Skládá se z drobného příběhu s překvapivou a vtipnou pointou. Také bajka nepřesahuje rozměry malé (drobné) epiky: za krátkým příběhem, kde obvykle místo lidí vystupují zvířata, následuje didaktické poučení (indické bajky, řecké bajky Aisópovy, francouzské bajky, které psal Lafontaine, v 19. století ruské bajky Krylovovy). K drobné epice řadíme také pohádku (obvykle se dělí na fanstatickou, kouzelnou, tedy skutečnou pohádku, kde vystupují nadpřirozené, mytické bytosti, a novelistickou pohádku, vlastně světskou povídku, kde se vztahy zauzlují spíše vtipem a nečekaným jednáním postav), fabliaux (vlastně malá fabula, tedy bajka), žertovná, mnohdy obscénní a erotická vyprávění, jejichž vlastí byla středověká a renesanční Francie. K drobné epice patří také některé legendy (životy svatých, hagiografie). Drama Drama je syžetový (příběhový) literární rod, který se - na rozdíl od epiky - předvádí (Může se však i číst jako text; zejména v období romantismu vznikalo drama určené ke čtení - knižní drama. Šlo o drobné, komorní, uzavřené, většinou kratší útvary - viz některá dramata Byronova nebo Lermontovova stojící již na pomezí tzv. dramatické básně). Tématem dramatu je obvykle konflikt nebo vyprávění minulých událostí: více či méně jde o syntézu lyrických a epických prvků. Drama se dělí na jednání (akty; končí zatažením opony), scény (kdy se vymění všechny jednající osoby) a výstupy (na scénu přichází nebo scénu opouští jedna postava). Již Aristoteles v Poetice vystihl na materiálu starořeckého dramatu jeho stavbu: prolog (úvod), rozvíjení děje, kolize, krize, peripetie, katarze, epilog. Katarzi definoval jako očištění duše od nečistých hnutí, tedy jako prohlédnutí, nové uzření reality. Řešení krize je možné zásahem zvenčí (deus ex machina) nebo pro triviální divadlo příznačným "šťastným koncem“(angl. happy end). Konstrukčním principem dramatu byla proklamována jednota místa, času a děje. Drama chápeme jako text, resp. soubor jazykových prostředků, a to verše nebo prózy (verš byl častý zejména v renesanci a klasicismu, ale také v romantismu a novoromantismu, tj. v obdobích velkého tlaku poezie na prózu). Již v antice se objevuje jako výrazný typ dramatu tragédie (tragos = kozel, oedíá = píseň), která se ve starém Řecku pěstovala jako součást tzv. dionýsií, tj. oslav boha vegetace, vína a plodnosti Dionýsa (v Římě se mu říkalo Bacchus). Původně šlo o kolektivní (chórické) zpěvy, později jednotliví herci předváděli část děje sami a svým vydělením z chóru dali vznik dialogu. Tragédie ve starém Řecku pěstovali Aischylos (první polovina 5. stol. př. n. l.), Sofokles (poč. 5. stol. př. n. l.) a Euripides (5. stol. př. n. l.). Hybatelem děje byla předurčenost (predestinace) lidských životů osudem, který určují bohové. Komedie (doslova "píseň kómu", tj. skupiny lidí, která při orgiastické hostině zpívala veselé nebo posměšné písně) je dramatickým žánrem, který exponuje humorné a komické funkce. Představitelem tzv. staré komedie, která byla nasycena politickými motivy (hlavní postava většinou měnila stávající společenské uspořádání) byl Aristofanes (přelom 5. - 4. stol. př. n. l.). Střední komedie byla zaměřena spíše nepoliticky a nová komedie (Menandros, asi 4.-3. stol. př. n. l.) byla orientována na domácí krb a rodinu. V Římě kultivovali komedie Plautus a Terentius. Ve středověku zachycovalo drama nejprve výjevy ze Starého a Nového zákona, oblíbené byly hry o Kristově umučení (pašije). Populární byla tzv. mystéria (scény ze Starého zákona) a mirákly (hry o svatých s klíčovým motivem zázraku, lat. miraculum, franc. a angl. miracle). Za humanismu vznikaly školské hry předváděné většinou žáky (studenty), které zpracovávaly antické motivy, interludia (frašky vkládané mezi akty vážných her) a intermedia. V humanisticko-barokním období patřili k největším alžbětínští dramatici v Anglii, mezi nimi William Shakespeare, ve Španělsku Lope de Vega a Calderón de la Barca. Ze Španělska pochází také hry pláště a dýky s náměty dvorských intrik, sexuální promiskuity a úkladných vražd. Shakespearovské drama zrušilo jednotu místa, času a děje: hry mají své dějiště často ve vzdálených oblastech, odehrávají se i během několika let. Je psáno nerýmovaným pětistopým jambem (jambickým pentametrem - blankversem, franc. = bílý, prázdný, nerýmovaný verš). V klasicismu se postupně obnovují antická pravidla v hrách Molićrových, Racinových a Corneillových, které se vracejí k lidské morálce a k lidským typům: hlavním konfliktem klasicistické tragédie je svár citu a povinnosti. V romantickém dramatu (V. Hugo, A. de Vigny, A. Gribojedov) se často proplétají komické a tragické prvky; někdy jsou pozorovatelné návraty k osudovosti starořecké tragédie (tzv. Schicksaltragödie). Populární bylo již zmíněné čtené drama. V průběhu 19. století se objevuje psychologické (lyrické) drama (H. Ibsen, A. P. Čechov), převažují však konverzační dramata (O. Wilde) vtipně komentující život vyšší společnosti. Silně na vývoj dramatu působí poetika jednotlivých literárních směrů tzv. moderny (symbolistické drama - M. Maeterlinck, expresionistické drama, secesní drama apod.) Od časů romantismu se průběžně rozvíjí fraškovitý vaudeville, komická hra často muzikálového typu. Sám muzikál (angl. musical) se vyvinul ve velkých centrech v USA. Rozklad epického prvku v dramatu v období moderny vedl ke snahám o obnovu epičnosti - vzniká epické (brechtovské) a antiiluzívní drama (B. Brecht, L. Pirandello). Druhá polovina 20. století je ve znamení absurdního dramatu, které pod vlivem existenciální filozofie a absurdní literatury vůbec (F. Kafka) líčí neschopnost komunikace člověka v moderním světě a podstatu lidského bytí jako soubor nepochopitelných protismyslů (E. Ionesco, S. Beckett, u nás V. Havel). Předchůdcem tohoto typu dramatiky byl rzský autor, na něhož se často zapomíná - A. Suchovo-Kobylin. V USA dosáhlo ve 20. století drama vrcholu v tvorbě Arthura Millera a Eugena O`Neilla. Novinářské a vědecké žánry V moderní době každodenního tlaku masmédií vzrůstá význam žurnalistiky, publcistiky a vědecké literatury. Již v 19. století se rozvíjel fejeton a causerie (atraktivní úvaha), sloupek (kurzíva = pojmenování podle druhu písma - kratší úvaha nebo poznámka k nějakému jevu), referát, recenze (kritické posouzení nějaké činnosti, nejčastěji uměleckého díla), reportáž, ale také vědecká stať či studie a esej, útvar na pomezí krásné (esteticky hodnotné) a věcné (informativní) literatury. 3. Co je to genologie a jak dál s literárními žánry I když přemýšlení o literárních žánrech provázelo evropské a také asijské myšlení od samého počátku jejich existence, jako vědecký obor se věda o žánrech konstituovala až ve 20.- 30. letech 20. století. Stalo se to konkrétně v sedmistránkovém článku francouzského literárního historika Paula van Tieghema, jenž novou vědu pojmenoval genologie. Zejména filozofická fenomenologie přála zkoumání literárních žánrů a jejich teorii (takto se v Polsku prosadil Roman Ingarden a Juliusz Kleiner). Vůdčí vědeckou tribunou genologie byla před druhou světovou válkou mezinárodní revue Helicon, kde publikovaly evropské a americké literárněvědné veličiny (mezi jinými Oskar Walzel, Jean Hankiss, Arturo Farinelli). Na sklonku 50. let vychází v Polsku první číslo genologického časopisu Zagadnienia rodzajów literackich, jehož hlavními osobnostmi byli Stefania Skwarczynska a Jan Trzynadlowski. Od 70. let vychází na univerzitách v USA periodikum Genre, které se zabývá podobnou problematikou. Středem pozornosti genologů je ovšem změna zastaralé aristotelovské systematiky, které jsme použili i v tomto přehledu (lyrika, epika, drama). Američan maďarského původu Paul Hernadi nahrazuje toto dělení jinými kategoriemi (podle jejich struktury mluví o tzv. ekumenických, kinetických a koncentrických žánrech). Britský literární vědec Alastair Fowler dělí žánrové spektrum na rod ("kind“- odpovídá Aristotelovým rodům), druh (subgenre: například román v epice) a modus (mode: směrová podoba žánru, např. romantický román). Rus V. Dněprov se již na počátku 60. let pokusil prosadit román za čtvrtý literární rod (obsahuje jak lyrické, tak epické a dramatické prvky), V. Pospělov odmítá genetickou souvislost rodů a žánrů a dělí žánry podle tzv. patosu a žánrového obsahu na mytologické, národně historické, mravoličné a románové, Němec W. V. Ruttkowski rozšiřuje paletu rodů o tzv. artistní žánry (artistische oder publikumbezogene Gattungen - např. revoluční píseň, šanson aj.). Žádná z těchto reforem žánrové systematiky však dosud nebyla obecněji přijata. Na sklonku 20. století se zdá, že "přírodovědné“dělení literatury na rody a žánry již postrádá smyslu zejména proto, že již neexistuje normativní pojetí žánrů, jak je prezentoval např. Boileau v období klasicismu. Žánry se mísí, neexistují v čisté podobě. Přesto jejich význam zůstává nedotčen, neboť hrají nezastupitelnou roli v literární komunikaci: signalizují svou podobu, povahu, strukturu, zpětně jako "nálepky“(labels) ovlivňují své přijetí (percepci) vnímateli (čtenáři, diváky). Do popředí se dostává pátrání po tzv. žánrových hranicích a zejména transformace žánrů, kterou v Evropě pěstuje Rus I. Smirnov. Transformačně evoluční pojetí literárních žánrů bylo typické i pro tzv. tartuskou školu dnes již zesnulého Jurije Lotmana. Průzkum čtenářského povědomí na našich základních, středních a vysokých školách prováděný v druhé polovině 80. let ukázal na závažnost žánrového určení, které se stává vodítkem v četbě a ohniskem celkové kulturní orientace. Výběr doporučené literatury Aristoteles: Poetika. Praha 1964. Bachtin, M.: Román jako dialog. Praha 1980. Brojtman, S. N.: Istoričeskaja poetika: Chrestomatija-praktikum. Učebnoje posobije. Akademija, Moskva 2004. Brukner, J. - Filip, J.: Větší poetický slovník. Praha 1968. Budnyj, V. – Il’nyckyj, M.: Porivnjal’ne literaturoznavstvo. Vydavyčyj dim Kievo-Mohyljans’ka akademija, Kyjiv 2008. D. Mocná, J. Peterka a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Paseka, Praha – Litomyšl 2004. Dović, M.: Sistemske in empirične obravnave literature. Ljubljana 2004. Fesenko, E.J.: : Teorija literatury. Fond „Mir“, Akademičeskij Prospekt,. Moskva 2008. Fomenko, I. V.: Praktičeskaja poetika. Akademija, Moskva 2006. Hodrová, D. a kol: ...na okraji chaosu...Praha 2001. Hodrová, D.: Hledání románu. Kapitoly z historie a typologie žánru. Praha 1989. Hodrová, D.: Hledání románu. Kapitoly z historie a typologie žánru. Praha 1989. Hodrová, D.: Místa s tajemstvím. Praha 1994. Hodrová, D.: Román ve 20. století - jeho teorie a praxe. Česká literatura 1994, 3, s. 227-254. Hodrová, D.: Román zasvěcení. Praha 1993. Hodrová, D.: Román zasvěcení. Praha 1993. Hvišč, J.: Poetika literárnych žánrov. Bratislava 1985. Hvišč, J.: Problémy literárnej genológie. Bratislava 1979. Integrovaná žánrová typologie (Komparativní genologie). Projekt – metodologie – terminologie – struktura oboru – studie. Hlavní autoři: Ivo Pospíšil – Jiří Gazda – Jan Holzer. Editor: Ivo Pospíšil. Masarykova univerzita, Brno 1999. Kasperski, E.: Przysłość i zasady genologii. O czeskiej szkole genologicznej z Brna. Zagadnienia rodzajów literackich, tom XLII, zeszyt 1-2 (83-84), Łódź 1999, s. 181-196 Komparatistika a genológia. Bratislava 1973. Komparatistika a genológia. Bratislava 1973. Krausová, N.: Epika a román. Bratislava 1964. Krausová, N.: Príspevky k literárnej teórii. Poetika románu. Bratislava 1967. Krausová, N.: Rozprávač a románové kategórie. Bratislava 1972. Krausová‚ N.: Poetika v časoch za a proti. Bratislava 1999. Kšicová, D.: Secese : slovo a tvar. Brno 1998. Kšicová, D.: Od moderny k avantgardě. Rusko-české paralely. Brno 2007. Meletinskij, J. M.: Poetika mýtu. Praha 1989. Pavelka, J. - Pospíšil, I.: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Brno 1993. Plesník. Ľ. a kol.: Tezaurus estetických výrazových kvalít. Ústav literárnej a umeleckej komunikácie, Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa, Nitra 2008. Pospíšil, I.: Labyrint kroniky. Brno 1986. Pospíšil, I.: Rozpětí žánru. Brno 1992. Slovník básnických knih. Praha 1990. Staiger, E.: Základní pojmy poetiky. Praha 1969. Šklovskij, V.: Teorie prózy. Praha 1936, 1948. Tamarčenko, N. D., Tjupa, V. I., Brojtman, S. N.: Teorija literatury I. Teorija chudožestvennogo diskursa. Teoretičeskaja poetika. II. Istoričeskaja poetika. Academia, Moskva 2007. Virk, T.: Primerjalna književnost na prelomu tisočletja. Kritični pregled. Založba ZRC, ZRC SAZU (Studia litteraria), Ljubljana 2007.