ČESKOSLOVENSKY
SPISOVATEL
PRAHA
DESET SOUČASNÝCH e| p (.....U 'y (' |~i H A,   fsí í K s 1
BILA. V SOUSEDSTVÍ
Bílá v sousedství modré (Tassos Georgiou) (15)
Román 1, 2, 3, 4, Přeložili
14,17,18(29) Václav
Mykény (37) Daněk
Ostrov Santorin (39) a Tassos
Podle G. S. 1936 (41) Georgiou
Stařec (43) ' *"| T
Šestnáct haiku (45) JL i
Epitaf VI (51) Jitřní hvězda (úryvky) (52) Rekové I, IV, VII (56) Potvrzeni (63) Pokora (64)
Nesouhlas (65) Dvojí cizota (66) Poslední soud (67) Osmnáct malých písní hořké vlasti (68) jiné město (72)
Přeložil
Jan
Pilař
Loď lesa (75) Eleonora (77) Boíívar (úryvky) (80)
Přeložil Jiří
Je důstojné Pašije, II. žalm (85) VI. žalm (86)
5. píseň (87)
6. píseň (88) 8,_piseň (89)
10. píseň (91)
Hrdinský žalozpěv
o podporučíkovi
padlém na albánské frontě
1.4,6(92)
Lakonikon (97)
Přeložila
Růžena
Dostálová
Heroická (i01) Takis Li umis (102) Elegie na hrob malého bojovníka (103) Dopis (104)
Kalní řeky (305) Sbírám klásky (108) Čtrnáct dětí (109) Mír (112)
Pocta básníkům (113)
Přeložil
Václav
Daněk
99
Tato hvězda Vlajky (126) Přeložila
patři nám všem (117) Epitaf (127) Jana
Prostá řeč (119) Člověk s bubnem (128) Moravcová
V boji (124) Poetika (130) í í C
Geneze (125) 1 i
Alcxandrostroj Návrat (140) Přeložil
(úryvek) (133) Anna (141) Kami!
Těsnopis Samohlásky (i44) Marik
mrtvé sezóny (137) Nepřeložená (145) 1 |
Čekání (149) Náhrobek (í 50) Charis 1944(151) Krajina (152) Co víme (153)
Nikovi E,,, 1949 (154) Barvy dávného odpoledne (155) Epilog í (156) Šachy (157) Mluvím.,. (158)
Mrtvý (159) Dedikace (160) Omluva loajálního (161) Sidónští mládenci (162) Epilog 1! (163)
Přeložil Ivo
Šmoldas
Pes(167) Modrá,
co tě obaluje (168) Skupinový snímek (169)
Neděle (170) Průpovědi (171) Divoké a krotké (I-X)(172)
Přeložil
Václav
Daněk
i f'í s
Hod in k y (i ii 5) Na voru svého hlasu (194) Přeložil
Nokturno (186) Teskný zpěv vlhkého hoboje (195) Karel
Moři (187) Noc v bezejmenném Sýs
Atény (189) městském parku (196) í Q 1-
Básník (192) Na samém vrcholu logiky (197) I O--' Vyrabovaný den (193)
O autorech a jejich di)e (Růžena Dostálová) (199)
Bílá v sousedství modré
Stačí pouze hodina a člověk přeletí Řecko z východu na západ a z jihu na sever. Ta hodinová cesta však znamená víc než let vzdušným prostorem státu Elliniki Dimokratia, jak zní oficiální název země po odstranění krále z rodu Glůcksburgů a nastolení republiky v roce 1973. Je to pozvání do pětitisíciletých dějin, při kterém cestovatel nemusí být odborníkem. Stačí se v duchu zastavit u Zlatého století Periklova, u Alexandra Velikého a u byzantských císařů. Lépe informovaný turista si připomene Homéra, Aischyla, Sofokla, Sokrata a Aristotela, Parthenón, Karyatidy a Olymp, Krétu a minotaura, Egea a blankytné Egejské moře, cisternové lodě obeplouvající zeměkouli, Onassise i krásné pláže s moderními hotely a lesklými jachtami. Připomene si doslova vše, co je vystaveno v každém stánku na barevných pohlednicích.
Ale je dnešní Řecko takové, jak ho ukazují pohlednice? Je jenom tím, s čím se setká turista na pláži během dvoutýdenního pobytu? „Řecko má dvojí tvář. Řecko je stálým ideálem. A současně je každou chvíli živou, bušící, dynamickou realitou," (K. Tsatsos). Živou skutečností je stále ještě Řecko Homérovo, Praxitelovo, Fotiovo a Pléthonovo. Živou skutečností je Řecko dnešních Řeků, sto padesát let bojujících za národní nezávislost a existenci a žijících v nejistotě a ve strachu ze sousedů i spojenců, jejichž přítomnost připomínají jejich vojenské základny. Tématem této knihy přirozeně nejsou řecké dějiny. K pochopení řecké poezie je však nevyhnutelně nutné poznat historický rámec, ve kterém tvořili básníci, protože právě historie sehrávala v inspiraci a expresi důležitou roli. Bez znalosti historie, jejíž pozadí tvoří antika, nelze novořecké básníky pochopit. Začátkem devatenáctého století začala společnost přátel, sdružující osvícené Řeky, organizovat boj proti sultánovi „za svobo-
15
du vlastními silami" a v roce 1827 byl pod záštitou i ochranou tehdejších velmocí založen nový, svobodný řecký stát, skládající se z Peloponésu, středního Řecka a několika ostrovů. Přes vnitřní konflikty nepřestali Řekové bojovat za osvobozeni ostatních řeckých území. Tato touha zvětšit Řecko, pojmenovaná v dějinách jako „Velká Idea" (Megali idea), znamenala nepřetržitou válku proti sultánovi i politice velmocí, hlavně Anglie.
Řecká svoboda byla získávána „hrozným ostřím nože", jak říká Dionysios Solomos ve své básni Hymna na svobodu, jejíž první sloky jsou od roku 1864 řeckou národní hymnou. Chudý a válkami zmítaný stát, který žil ze stálých zahraničních půjček, se octl v katastrofální situaci. V prosinci 1893 došlo ke státnímu bankrotu. Věřitelé reagovali rázně. Výsledkem jejich politických manévrů byla řecko-turecká válka v roce 1897, která skončila záhubou řeckých sil a vnucením tak zvané „mezinárodní finanční kontroly". Katastrofa měla i vnitřní následky. Vina za bankrot se přičítala králi Jiřímu a korunnímu princi - Konstantinovi. To vedlo k revoluci v roce 1909. V následujícím roce byl král nucen svěřit vládu novému politikovi z Kréty Eleř-theriovi Venizelosovi. Pokrokové síly, které byly dlouhá léta pronásledovány, se dostávaly do popředí a sílil parlamentní život. V roce 1912 začala první balkánská válka, druhá byla v roce 1913. Území státu se rozrostlo na dvojnásobek. Zanedlouho vypukla 1. světová válka. Za velký přínos k vítězství na make-donské frontě dostalo Řecko v r. 1919 Západní Thrákii, v r. 1920 Východní Thrákii a mandát na Smyrnu s tím, že ji může připojit k řeckému státu na základě referenda. Dva měsíce nato byla Veni zel osová strana ve volbách poražena, opozice vypsala referendum a král Konstantinos se vrátil. Spojenci ne-
jenom přestali Řecku pomáhat, a!e obrátili se proti němu po boku tureckého vůdce Ke m ala Alatiirka, jenž svrhl sultána
a vyhlásil Tureckou republiku, „Maloasijská katastrofa" byla dovršena. Půdruhého miliónu maloasijských Řeků muselo nedobrovolně opustit domovinu. Smyrna lehla popelem. Porážka dala podnět k další revolucí; král byl svržen a v roce 1923 umřel na Sicílii. V březnu 1924 bylo Řecko znovu vyhlášeno republikou. Nový režim čelil řadě problémů, z nichž dva byly hlavni: jak zabezpečit uprchlíky a jak překonat hospodářskou krizi. V roce 1928 se vrátil k moci Venizelos. Začala organizovaná kampaň, již vedii monarehisličtí politikové: dále rozdmýchávali národní rozkol, v němž se řecký stát zmítal už od svého založení. V roce 1923 se tito politikové dostali k moci, ale v roce 1935 proti nim vystoupili venizelovští důstojníci. Povstání bylo potlačeno a král se opět vrátil na trůn. V roce 1936 nastolil diktaturu M e tax as.
Druhá světová válka začala pro Řecko vpádem italských vojsk. „Albánská fronta", jak je boj proti fašístům nazýván, je nejzáři-vějším momentem novořeckých dějin. Řecká národně osvobozenecká fronta (EAM) a její armáda (ELAS) pokračovaly pod vedením řeckých komunistů v odboji proti německým nacistům i během fašistické okupace. Hned po skončení války postihla Řecko nová tragédie. Reakce a král, který se vrátil z exilu, s pomocí Angličanů zrušili stav daný výsledky války. Pronásledování komunistů, hrdinů z albánské fronty, vyvrcholilo občanskou válkou, která trvala až do roku 1949. Po porážce vlasteneckých sil se stíhání všeho pokrokového stalo běžnou praxí téměř všech řeckých vlád. Ostrovy se změnily v místa exilu-a koncentračních táborů.
Od roku 1967 vystupňovala vojenská diktatura politiku proná-
16
17
sledování pokrokových sil a zapredávaní státu Američanům, ti posílili v Řecku své pozice a vytlačili Velkou Británii. Na sebemenší odpor odpovídala důstojnická junta masovými protilido-vými akcemi. V listopadu 1973 obsadily obrněné vozy Vysoké učení technické v Aténách, od založeni školy azyl studentů, a surově potlačily jejich odpor. Tragické události na Kypru, k nimž dala podnět sama řecká junta, vedly ke konci diktatury a tím i k návratu normálního politického života. Po třetí je odstraněn král a vyhlášena Řecká republika. Dějiny nového Řecka, plné krve, jsou skutečností živou právě tak jako minulost antická, kterou zde potkáváme na každém kroku. Citlivý básník nese břemeno dědictví a zároveň tíhu nové role národa.
Novořeckou poezií se rozumí básnická tvorba v novořeckém jazyce. Novořecký jazyk není ovšem něco od starších fází řeckého jazyka izolovaného. Po období klasické řečtiny směřuje tento jazyk k analytickému jazykovému typu, k jednoduchosti a jednotnosti tvarů. Zjednodušená skladba, analytická stavba a zároveň odchylování se od přísných metrických zákonů, znamenají přechod od antické prosodie k nové prosodii a poetice. Umelou překážku pro vývoj poezie znamenal jazyk „katharevu-sa". Reakční síly jím chtěly „očistit" novořečtinu od lidových prvků a vyvolávaly tak souběžně s rozkolem politickým i rozkol jazykový. Novořecké slovesné umění však známe skoro výlučné z textů v „demotiki" (to je v jazyce „lidovém"). Název „demoti-ki" je odvozen ze slova „démos", což znamená „lid". Podobně máme „demotika tragoudia", tj. lidové písně. „Nesmíme oddělovat, co je neoddělitelné, poezii a píseň", píše literární historik G. Tertsetis. Nesmíme také zapomínat, že lidová píseň je úzce spojená s tancem, ryzím a upřímným výrazem duše lidu.
PiílŽÍ klíč k plnému pochopení novořecké poezie je sám charakter „Hel léna" od antiky dodnes, jehož podstatnou složkou je vrozený sklon k cestování po světě. Tento sklon zdědil Řek ml svých předků, vládnoucích moři a brázdících svými loděmi oceány. S touhou po dálkách spojoval zvědavost a schopnost osvojovat si stále nové poznatky. Tomu po staletí pomáhá i zeměpisná poloha Řecka. Na řecké půdě se stýkají východ a západ, tím se z ní stává křižovatka, kde se neustále srážejí dvě civilizace ve svých protichůdných směrech: řecké území je proto předmostím jedné i druhé.
()ivíráme-li dále brány novořecké poezie, je nezbytné připomenout též její polyfoničnost. Hornatá půda, množství ostrovů, těžké podmínky práce a výdělku, velké podnební rozdíly mezi severem a jihem, východem a západem, jakož i skutečnost, že Řecko jedním bokem přiléhá k Asii a druhým k Evropě, vyvolávají „atomikismus", charakterovou individuálnost, a to má za následek i různorodost nálad a inspirací. Moderní řeckou poezií není vždy poezie psaná ve volném verši, bez metrických zákonů a rýmů. Rozhodujícím kritériem je obsah, téma, nikoli forma. Novořecká báseň je moderní, jestliže spolu s tvarovou a stylovou přestavbou přináší též změny na úrovni obsahu. Takže „v roztržce s minulostí" je moderní každá báseň, která vyjadřuje svou dobu anebo ji promítá do budoucnosti. Poezie vidí v minulosti jen výchozí bod, ale nemá za cíl ji reprodukovat v přítomnosti.
Každá velká změna je obvykle výsledkem mnoha nepatrných
posunů, někdy stěží hmatatelných. Ale třicátá léta hned od svých začátků přinesla radikální zlom. V literárních dějinách se objevuje pojem generace 30. let. Žádná škola, žádný -ismus, nýbrž generace. Už sám název prozrazuje, že změna byla provede-
18
19
na všeobecným generačním úsilím. Jsou vědci, kteří tvrdí, že se zázrak stal zásluhou několika výjimečně talentovaných básníků. Přispěli k němu G. Seferis, O. FJyíís, J. Riísos a N. Vretta-kos. Ale ío je tvrzení příliš zjednodušující.
V mladé poezii, jako byla novofecká poezie v třicátých letech, kdy nesla tíhu pradávné tradice a současně cítila potřebu sledovat cesty a postupy moderních světových literatur, nestačí jen talent, jakkoli velký. Je třeba hlubšího básnického vědomí, kritické .mysli a zároveň toho, aby básník cítil svou povinnost vůči jazyku, vůči dějinám i vůči živým problémům svého národa. Přes rozdíly v názorech na to, kdo první přinesl novou koncepci poezie, koncepcí generace 30, iet, shodují se všichni na tom, že proměna novořecké poezie se uskutečňovala drobnými posuny zásluhou jednotlivců „samotářů" (je zajímavé, že žili daleko od Atén), jako byli básnící Andreas Kalvos, Dionysios Solo-mos, Konstantinos Kavafis a K o stas Karyotakis. Solomos je představitelem poetiky, která se vyjadřuje většinou ve třetí osobě, nesvěřuje se, .nýbrž jednoduše popisuje. Solomosovýmí pokračovateli jsou K. Palaraas a K. Varnalis a z mladších G. Seferis, O. Elytis, J. Ritsos, N. Engonopulos a T. Livadítis. Představitelem opačného směruje A. Kalvos. „Věci.'4 jsou ti něho záminkou ke kritickému zkoumání vnitřního (psychologického) a vnějšího (historického) času. Tento endoskopický proces je vždy bolestný, slovo je maximálně obnaženo. Kalvosovi následovníci jsou K. Kavafis a K. Karyotakis a dále A. Empiri-kos, M. Anagnostakis a A. Alexandru.
Velký vliv na proměnu novořecké poezie měly i kontakty řeckých spisovatelů s evropskými kulturami, se spisovateli, jako byli M. Proust, T. S. Eliot, E. Pound, St. Maliarmé, P. Valéry, VI. Majakovskij, P, Eluard.
i
1
1 f
1
Pozvolnou proměnu urychlila maloasijská katastrofa. Romanopisec G. Theotokas v r. 1929 píše: „Staří potopili v přístavu
Smyrny nejen svoje síly, ale 1 ideály a sebejistotu. Maloasijská katastrofa, kterou vydechla Velká idea, vytváří nový způsob myšlení, nese ve svém jádru novou psychologii, melancholii a hoře, pocity mladých, kteří prožili katastrofu a stali se svědky
; smrti ideálů."
Není náhodou, že vedoucí osobností generace 30. let je Gior-gos Seferis, uprchlík ze Smyrny. Seferis ztotožňuje svou duševní náladu s holou, prostou řeckou krajinou, se suchou, světlou
í půdou, s kamením, s nedostatkem zeleně, se záplavou světla,
- rozbitým mramorem, osamocenými domky z oslepujícího bílé-
ho vápna. To je svět, do kterého Seferis dramaticky promítá svou lítost nad skutečností, že jeho národ, přicházející z hloubi dějin, nemohl splnit své velké historické sny a cíle. Nejvyššími ideály jsou pro Seferise klasická prostota a zhuštěný výraz, aie i vnitřní, osobní mytologie. Tato osobní mytologie je jedním z neiorganičtějších prvků výstavby novořecké poezie. Když Seferis mluví o zlámaných vozech z cesí, které neskončily, má na mysli záhubu v Malé Asii, která pro něho znamenala ztrátu domova,, ztrátu světa jeho dětství. Nezbývá mu nic jiného než kámen: „Současně má však Seferis na mysli i ztroskotání z Valé-
t rýho básně Le cimetiěre marin a z Ungarettího básně II porto
Se porto" (Mario Vitti).
Stejné pocity jako Seferis má celá generace. A stejně jako Seferis i ona je prodchnuta úctou k jazyku. Byli poučení Mallar-méem a Vaíérym a vypěstovali si podle Vittího „sebekontrolu a kázeň ve výběru materiálu a prostředků, ale tato předběžná autocenzura není vynucena vnějšími aspekty, podobá se spontánní liturgii člověka, který si váží své důstojnosti",
20
21
ti
Ozvěny Paříže v podobě „automatického psaní" a surrealismu, přinesené do poezie Empirikosem, daly podnět k novému pojetí Ely ti sovi, který začal poezií epigramatickou a dovršil svou tvorbu bojem proti „gerontismu" a za zrození poezie, která ruší logickou kontinuitu, a přesto je schopna vyjádřit nejživější vášně. Představy, kterých užívá, nemají již nic společného se symbolismem.. Jsou těženy z denního života všedního člověka. Odlišnou cestou k obnově poezie postupovali Ritsos a Vretta-kos. Je zvykem klást tyto dva básníky vedle sebe, poněvadž oba od mládí dali svou poezii do služeb revoluční ideologie a vytvořili dynamické a vášnivé dílo hodné pera Majakovského. Jejich vrozený odpor proti nespravedlnosti, vykořisťování a bolesti je už v mládí přivedl do řad Komunistické strany Řecka, které zůstali věrni dodnes. Oba byli neustále pronásledováni; přesto je jejich tvorba plynulá a díky své kvalitě je stále v popředí zájmu. Někteří kritikové jim jejich „přílišnou" angažovanost vytýkají, avšak pramen jejich inspirace je čistý a nezkalený a jejich dílo nachází cestu k širokým masám v Řecku i v cizině. Jejich básně se čtou na shromážděních i v ilegálních skupinách a stávají se spontánním výrazem odporu i společenské revolty. Ritsos, o kterém Palamas říká: „ustupujeme, básníku, abys přešel" a „tvá píseň je bohoslužbou čistého jitra přinášejícího nový den", je někdy snivě lyrický, ale jindy zase epicky výřečný. Své • ideologii dává tvar vize. Je hluboký i v básních příležitostných, pohotově reagujících na politické či společenské události. Rit-sosova tvorba je rozsáhlá, ale neopakuje se. Jeho poezie stále promlouvá, nehledě na pobyty v exilu a období vynuceného mlčení. Prvky lidových písní, kterých užívá, slouží k pochopení lidového uměni. Tato poezie je hledáním vlastní „čtvrté dimenze", jak zní titul jedné z autorových posledních sbírek.
Vrettakosova poezie krouží kolem pocitu lásky a vděčnosti vůči životu, v jehož středu stojí člověk. Básníkovou zbraní jsou jeho vlastni verše, které pomáhají utlačeným a pronásledovaným k uvědomění i k důvěře v lidskou solidaritu. Mezi předními představiteli generace 30. let je vzácným případem Nikos Engonopulos, jenž zůstal věrný surrealismu jako básnik i jako malíř. Barvou, kompozicí i slovem chce provokovat.
Polyfoničnost generace 30. let byla harmonizována společným vědomím, cítěním povinnosti vůči národu a jazyku i společnými rysy danými podmínkami, ve kterých básníci vyrostli. Navíc byla stmelena odporem proti Metaxasově diktatuře, v niž citliví básníci spatřovali prodlouženou ruku fašismu a nacismu, zla, které nezadržitelně zachvacovalo Evropu. Vypuknutí druhé světové války zastihlo generaci v plné práci. Je národním štěstím, že její tvorba nebyla přerušena a že pokračuje v plné síle dodnes.
Útok italských fašistu 28. října 1940 probudil v řeckém lidu léta spící a skoro zapomenutou sílu: bojovný, nepoddajný instinkt sebezáchovy (M. Vitti). Byl to hromadný výbuch svobodymi-lovnosti a uražené cti. V čele s komunisty byli všichni bez rozdílu seskupeni v EAM a E LAS a doslova rozdrtili d u čeho vojska. Národní jednota trvala však pouze tři roky. Reakční síly ruku v ruce s nacistickými okupanty útočily proti nejlepšim synům Řecka. A když válka skončila, hrdinové, místo aby byli ověnčeni vavříny, museli opět do hor bojovat proti těm, kteří se v zázemí spolčovali s Angličany a Američany. Čtyři roky poté Ritsos, Vrettakos. Livaditis, Alexandru a řada jiných byli nuceni odcházet do exilu.
Vítězství na albánské frontě proti italským řašisíům, hrdinný
22
23
protinacistický odpor za okupace a boj reakce proíi všem pokrokovým silám za pomoci západních mocností tvoří historický rámec tvorby generace 40. let. Tento společenský kontext, jakož i idolatríe velikánů nedovolují básníkům této generace se prosadit. Většina kritiků se shoduje v tom, že jejích přínos pro vývoj moderní řecké poezie spočívá v osvobození se od posledních síop tradičních poetických forem.
Přinos následující generace 50. let je poznamenán zkušenostmi z války, ale také obtížemi ideologického boje, Af je tématika erotická čí politická, symbolická či všední, je svázána s politickou vizí, která se nestala skutečností.
Anagnostakis jako představitel komunistických a pokrokových básníků, kteří vyrostlí a uzráli v „autentičnosti zkušeností z doby protifašistického odporu", zkušeností, které zůstanou pevným bodem inspirace, odsuzuje suše, antilyrickým, sarkastickým tónem pohodlnost poválečného maloměšťáckého způsobu života. Ve stejném ovzduší - nesa v sobě jako idol Majakovského, jehož médiem se stále vrací k sovětské zemí, v níž se narodil - se pohybuje í Áris Alexandru, který poznamenal řeckou poezii étosem jako základním životním postojem. Mario Vitti uvádí, že byly případy lidí, kteří „se angažovali pro pravicovou ideologii a protikomunistickou hysterii nikoli z přesvědčení, nýbrž ze strachu". Ale byly i případy těch, kteří se ničeho nezaleklí a přes veškeré utrpení, které je čekalo, šli kupředu jako Ritsos a Vrettakos a učinili ideálem boj a svobodu. Na jedné straně vznikají hymnické zpěvy a elegie na padlé hrdiny, na druhé straně poezie proklíná fašísty a jejích následovníky. Taková je i poezie velkého bojovníka za mír Tassose Livaditise, který zpracovává své látky, široká lidská a společenská témata s ostrým lyrickým realismem.
Jednotícím prvkem této generace bylo, že v době okupace
a protifašistického odporu byla připravena o Čtenářstvo. Zoufalství z mnohonásobné zrady vyústilo u řady básníků v existenciální otazník, který doba politických a ideologických rozporů, vlna násilí a utiskováni všeho pokrokového zdůrazňovala.
Tažení proti pokrokovým siiárn vyvrcholilo zradou a napětím prvního sedmiletí let Šedesátých. A hned na to navazuje diktatura plukovníků. Úloha generace 60. let je vyčerpána. Mlčí. Musí mlčet Každodenní dění apeluje na tvůrčí duchy, ale jen
proto, aby se v nich nahromadilo a později zapůsobilo jako odhalení. Tím se dostáváme k poslední básnické generaci, generaci 70. let -■ podle Vastíise Steriadise - nebo generaci „pochybování" - podle Vasose Varikase. Jeden z jejích teoretiků, G. Pa-nayotu píše: „Básnická generace 70. let vychází přímo z moderního myšieni, které začalo v r. 1930. Bez něho by nebyla." Základním momentem pro orientaci této generace bylo jednak všeobecné pochybování o všem, jednak pocity beatnické generace. Její protest podobný protestnímu hnutí v cizině pozvolna přechází v odmítání všech forem „dobrého chování". Vasos Ya rikas výstižně píše: „To, co bezprostředně pochopíš, je arogant-nosí stylu a pohotovost k rvačce, věci, které jsou zkonkretizovány hněvem, ironií, sark.asm.em, pohrdáním, a surově realistickým jazykem."
Z té poslední generace jsme vybrali do naší knihy dva básníky, Lefterise Puíiose a Michalíse Ganase. Tím nevymezujeme hodnoty. Cílem této antologie není rozlišit řecké básníky na dobré a méně dobré. Existuje řada dalších velkých a významných básníků, jako jsou Andreas Empirikos, Rita Bumi-Papa, Kriton Athanasulis, Titos Patrikios, Giorgos Themelis a jiní. Naším cí-
24
25
lem je dát českému čtenáři pokud možno ucelený obraz moderní řecké poezie a současně mu poskytnout potřebný klíč k jejímu plnému pochopení.
Tassos Georgiou
GIORGOS SEFERIS
Přeložili Václav Daněk a Tassos Georgiou
Román
I
Úpěnlivě
po celé tři roky čekali jsme na. posla. Téměř na dosah se zdály smrky, moře, hvězdy.
Dotýkali jsme se jich radlici nebo lodním kýlem, znova hledali jsme první setbu, aby se prastaré drama opakovalo,
Vrátili jsme se však domů zlomeni,
s údy zdřevěnělými a s ústy rozleptanými
řezem a solí.
A když jsme procitli, vydali jsme se na sever, tak cizí,
ponořeni do mlh z průzračných labutích křidel,
oněch zraňujících.
Za zimních nocí zuřil silný vítr
od východu,
v létě jsme se utápěli v agónii dne, jenž iapal po dechu.
Přinesli jsme zpátky tyto reliéfy umění.
29
3
Ještě jedna studna v jedné jeskyni.
Kdysi bylo lehké vybrat z topazu řezané bůžky,
dary přátelům, co zůstávali věrni.
Přetrhla se lana, a jen žlábky po nich
na roubení studny
připomínají zasuté štěstí:
prsty na roubení, pravil básník.
Prsty, které pociťují chladnou svěžest kamene,
kámen, prostupující teplotu těla.
Tak jeskyně hraje o svou duši, prohrává ji,
mlčenlivou, vyprahlou až na dno.
Probudil jsem se s onou mramorovou hlavou v dlaních,
ruce jsou tak vysílené, že přemítám, kam ji odložit,
že už to nevydržím.
Padala dolů, když jsem ze sna šel.
Tak se náš život spojil. A bude to těžké
rozejít se.
Dívám se na oči: jsou neotevřené, jsou nezavřené. Promlouvám k ústům: také chtějí mluvit. Podpírám tváře, které přežily svou kůži. Ztrácím síly.
Ruce mi odešly a vracejí se ke mně uťaté.
30
31
14
17
Tři červení holubi v tom světle, malující osud náš v tom světle barvami a gesty lidí, jež jsme milovali.
Teď, až rozloučíš se, vezmi s sebou i to dítě,
které uvidělo světlo světa pod dubem
toho dne, kdy zněly polnice a blýskaly se zbraně,
kdy zpěnění koně předkláněli hlavy,
aby horečnými nozdrami se aspoň dotkli
zelené hladiny vody v brodu.
Olivovníky s vráskami všech našich prarodičů, balvany s moudrostí všech našich prarodičů,
i krev bratrů, živá zemská vláha,
ío vše má své jásoty, svůj pevný řád
pro duše, co věděly vždy, ke komu se modlit.
Teď, až rozloučíš se, teď, kdy soudný den už svítá,
teď, kdy nikdo neví,
koho zabije a jak sám skončí,
vezmi s sebou i to dítě, které uvidělo
světlo světa pod korunou dubu.
Nauč ho studovat stromy.
34
35
Podle G. S. 1936
Nech své ruce, můžeš-H, na hraně času,
aby cestovaly lodi,
jež se dotkla obzoru.
Když kostka padla na desku,
když dýka do hrudi se vbodla,
když oko poznalo cizince
a v děravých duších
není kapka lásky;
když se rozhlížíš a všude potkáváš
kruh nohou pokosených,
kruh rukou uťatých,
kruh očí oslepených;
když už nezbývá ani to poslední, aby sis vybral smrt, kterou jsi hledal, tu svou, slyšet křik ať vlčí křik, své právo;
nech své ruce, můžeš-li, na hraně času, odlep se od nevěrného času, potop se už,
ten se topí, kdo velké kameny zvedá.
Ať půjdu kamkoli, Řecko mě zraní.
Na Peliu pod kaštany Kentaurova košile
se plazí mezi listím, aby ovinula moje tělo,
jak jsem chvátal do kopce, když moře pronásledovalo mě,
stoupalo jako v teploměru rtuť,
dokud mě nepotkaly horské vody.
V Santorinu, když jsem ohmatával ostrovy, které se topily, fujaru jsem poslouchal až od pemzových kamenů,
tu přibil moji ruku k lodi šíp,
odražený náhle
od hradeb zašlého mládí.
V Mykénách jsem zvedal balvany s poklady Atreovců, spal jsem s nimi v hotelu U krásné Heleny Menelaovy, ztratily se k ránu, když Kasandra zakokrhala
s kohoutkem, na své černé šíji oběšeným. Na Spetsách, na Poru a na Mykónu uhnal jsem si souchotiny z barkarol.
* * *
Co chtějí všichni ti, kdo říkají, že žijí v Aténách anebo v Pireu?
Jeden přichází ze Salamíny, ptá se druhého, zda nejde
z Omonie,
nikoli, vracím se z náměstí Ústavy, odvětí druhý spokojeně, potkal jsem tam Jannisc, pozval mě na zmrzlinu. Mezitím však Řecko cestuje,
my nevíme nic, nevíme, že jsme dávno vysazeni z lodi, ano,
všichni,
a neznáme hořkost přístavu, když všechny lodi plují, vysmíváme se těm, kdo ji cítí.
40
41
mm
Divní lidé, kdo říkají, žijem v Attice, a nežijí.
Kupují si dorty na svatby,
pomádují si vlasy, dávají se fotografovat,
člověk, jehož jsem dnes viděl před kulisou s květy,
dal si rukou stařičkého fotografa zahlazovat vrásky,
které mu na tvářích zanechali
všichni ptáci nebeští.
Mezitím však Řecko cestuje a neustále cestuje,
a jestliže zříme moře Egejské prokvetlé mrtvolami,
jsou to plavci, kteří chtěli dohnat velkou loď,
kteří nechtěli už dále čekat na lodi, jež nevyplují,
na elsu a samothráku, na amvrakikose.
Houkají lodi ještě teď, kdy večer padá na Pireus.
Houkají, neustále houkají, však žádný lodník nepohne se,
žádný mokrý řetěz nevybieskne v podvečerním slunci
zapadajícím,
kapitán zůstává zkamenělý v bělobě a v zlatě.
Ať půjdu kamkoli. Řecko mě zraní. Oponami hor, archipelagy, holými granity . .. Loď, která je na cestě, má jméno agónie 1937.
Stařec
Přecválaio tolik stád a tolik chudých
i bohatých jezdců, ostatní
z dalekých vesnic zůstali
za noci ve škarpách
a zapálili ohně proti vlkům, vidíš
ten popel? Začernalé kruhy pod očima.
Je samá jizva jako cesta.
Tam do vyschlé studny naházeli vzteklé
psy. A on už ani oči nemá, samá jizva
je a lehký je jak vítr.
Už nic nerozezná, všecko zná.
Vyschlá schránka po cvrčkovi v duté vrbě.
Ani v prstech oči nemá, všecko zná,
podvečer i ráno zná, i hvězdy,
neživí se jejich krví, ani mrtvý není,
neví, z jakého je rodu, neví, čí je předek,
nikomu už neumře a všichni zapomenou.
Nestříhané nehty jeho prstů
vyrývají kříže do tlejících vzpomínek,
zatímco mdlobný vítr fouká. Sněží.
Viděl jsem v tvářích zakotvenou mlhu,
viděl jsem vlhké rty i slzu v koutku oka
zamrzlou, viděl jsem i vrásku
bolesti, podél nosu vyoranou,
úsilí ruky o zamávání a mrtvějící tělo.
Není sám ten přivázaný stín
k suché holi, co se neohýbá,
nechystá se ulehnout, už ani to jí nejde.
42
43
JANNIS RITSOS
Přeložil Jan Pilař
Epitaf
VI
V květnovém dni ses vrátil mi, v květnovém dni mě opouštíš, na jaře, kterés miloval a po schodech jsi stoupal výš
na verandu a díval ses do kraje nikdy nedosycen a očima jsi rozžíhal celý svět jako velký svícen.
A nataženým prstem jsi mi ukazoval do dáli,
kde všechno dobré a sladké nám růžové mlhy skrývaly.
í moře jsi mi ukázal, co třpytilo se v pokoji, stromy i mírné pahorky v modrém průsvitném závoji
a malá vyhublá ptáčátka, mravence, husté křoviny, diamantové kameny a o pocené nádoby ze hlíny.
I kdybys mi byl, synáčku, ukazoval i hvězdy v noci, já už je dávno viděla zářivější v tvých modrých očích,
to i i ks mi toho vyprávěl svým teplým hlasem mužně milým, kolik by toho oblázky v mořském přílivu nestačily,
sltbovals, synu, že patřit nám bude z té krásy mnohé, a teď jsi zhasl a zhasla zář a zhasl i náš oheň.
51
Jiné město
Je mnoho samot - říká - které se křižují nahoře a dole
a mezi nimi další; odlišné nebo podobné, vynucené, přikázané
nebo svobodně zvolené ~ samoty navždy skrížené.
Ale v hloubce, uprostřed, existuje jen jedna samota - říká:
prázdné město, téměř vesmírné, ve kterém nejsou žádné
pestré elektrické reklamy, žádné obchody a motocykly
s bílým, nevýrazným mlhovým světlem, přerušovaným
jen záblesky neznámých semaforů. V tomto městě už léta
žijí básníci. Chodi neslyšně se zkříženýma rukama,
rozpomínají se na zapomenuté události, slova, místa,
ti utěšitelé světa, ti stále neutěšení, stále pronásledovaní
vlčáky, lidmi, moly, potkany a hvězdami,
sledovaní svými vlastními vyřčenými nebo nevyřčenými slovy.
NIKOS
ENGONOPULOS
Přeložil Jiří Žáček
í
I
i i
I i
72
Bol í var (úryvky)
Bolivare! Tvé jméno zvučí železem a dřevem.
Tys byl divoký květ v zahradách Jižní Ameriky. Měl jsi laskavost všech květin ve svém srdci,
ve svých vlasech, ve svém pohledu. Tvá ruka velká jako tvé srdce rozdávala štědře
dobré i zlé. Vystoupil jsi na hory a zachvěly se hvězdy,
sestoupil jsi dolů do rovin, celý zlatý
ve své uniformě, s puškou přes rameno, s odkrytou hrudí plnou ran, a když jsi usedl nahý na kámen na pobřeží, přicházeli k tobě, aby tě malovali
jako indiánského bojovníka, napůl bíle, napůl modře, abys zářil
jako starý chrám na attickém pobřeží, jako kostel ve čtvrtích Tataulů,
jako královský palác v pustém makedonském městě.
Bolivare! Byl jsi skutečný, z masa a kostí,
a teď jsi legenda. A přece nejsi mrtev. Když lovci přibíjejí divoké orly, ptáky a zvířata na dveře lesních srubů, znovu žiješ a křičíš a biješ se, a sám jsi kladivo, hřeb i orel.
Když na korálových ostrovech dují vichry
a potápějí bárky a papoušci všecko překřičí, když hasne den,
a zahrady tichnou, noří se do vlhké tmy
a ve vysokých stromech se ukrývají vrány,
pomysli na železné stolky kavárny blízko vln,
které v noci hryže mráz, na světlo, které bliká do dálky,
zhasíná, vzplane a točí se sem tam, na rozbřesk, agónii po probděné noci, na vodu, která neprozradí žádné ze svých tajemství. Tak běží život.
Vychází znovu slunce a domy na pobřeží ostrovů, růžové a zelené, s bílými zahrádkami pod okny, se probouzejí a září, vzdušné jako rusalky.
Bolivare! Volám tě vleže na vrcholu hory Ere, nejvyšším bodu ostrova Hydry.
Je odtud božský pohled k ostrovům Saronského more,
k Thébám, a ještě níž, za Monemvasií, za Misiri, a dál až k Panamě, Guatemale, Nicaragui, Hondurasu,
Haiti, San Domingu, Bolívii, Kolumbii, Peru,
Venezuele, Chile, Argentině, Brazílii, Uruguayi,
Paraguayi, Ekvádoru, ba dokonce až k Mexiku. Tvrdým oblázkem vrývám tvé jméno do skály,
a přicházejí lidé a modli se, vykřesávám jiskry a oni říkají: Takový byl Bolívar -a vidi m svou ruku, která hoří ve slunci.
Poprvé jsi spatřil světlo v Caracasu. Své vlastní světlo, protože než jsi přišel ty, Jižní Amerika tonula v temnotách.
80
81
Tvé jméno je pochodeň, která osvětluje
Severní i Jižní Ameriku a celý svět. Amazonka a Orinoko pramení z tvých očí. Nejvyšší hory vyrůstají ze tvé hrudi. Andské pohoří je tvou páteří. Na temeni tvé hlavy žijí divocí koně a divocí býci. Bohatství Argentiny.
Na tvém břiše se táhnou nekonečné kávové plantáže.
Když mluvíš, zemětřesení pustoší
pustiny Patagónie i pestrobarevné ostrovy,
v Peru vyrážejí sopky a vyvrhují do nebes svůj vztek,
všude se chvěje země a hroutí se ikony v Kastorii,
tom mlčenlivém městě u jezera.
Bolívare, jsi krásný jako Řek.
ODYSSEAS
p t YTT^
Přeložila
Růžena Dostálová
82
Je důstojné
Pašije, 1 í. žalm
Řecký jazyk mi do vínku byl dán a chudý dům na Homérove" břehu
Má jediná starost - můj jazyk na Homérove břehu Tam si hrají pražmy a okouni
slova větrem šlehaná V srdci se vzdouvají
zelenomodré příboje mořské houby a medúzy
a první slova Sirén růžové mušle a první černá znamení
Má jediná starost - můj jazyk a první černá znamení lam kvetou růže zrají kdoule
osmahlí bozi strýci a bratranci vlévají olej do olbřímích kádí
od břehů říčky nesou vánky vůni vrboví a rákosí
kručinky a zázvoru při prvních trylcích pčnkavy
sladce zazní žalmy a poprvé i Gloria Má jediná starost - můj jazyk a poprvé i Gloria!
Tam rostl vavřín a palmy vonný dým kadidla
požehnal bojům i zbrani Na zemi rozprostřen ubrus
pečene prípitky „Kristus vstal z mrtvých"
při prvním výstřelu Řeků Velikonoční hostina s prvními slovy Hymny
Má jediná starost - můj jazyk a první slova Hymny!
85
Hrdinský žalozpěv o podporučíkovi padlém na albánské frontě
I
Tam kde kdysi sídlilo slunce Kde čas otvíral své panenské oči Vítr roznášel sníh chvějící se mandloně A rozohnění jezdci dusali stébla trav
Tam kde kopytem duněl kůň urostlého jinocha
A vlajka se s pleskotem chvěla nad zemí a vodou
Tam kde zbraň nikdy netížila rámě
Kde rozlehlá nebeská klenba
T veškeren svět zářil jak kapka rosy
Zrána na úpatí hor
Teď jak povzdechem božím šíří se stín.
Teď přihrblá úzkost kostnatými prsty Sbírá a dusí kol sebe květ za květem Uprostřed údolí strnuly vody A hladem umlkly radostné písně
Skály jak mniši s hlavou sněhem za v á to u Mlčky chléb samoty lámou
Mráz proniká do morku kostí Cosi zlého
Tu vzplane Na koňských pastvinách zježí se vlas
Tam ve výši supi už dělí si nebeské drobty
4
Už spočívá na ožehlém plášti
Vánek se zastavil a nečechrá už jeho vlas
Za levým uchem snítka zapomenutí
Jak opuštěná zahrada když ptáci odletí
Jak píseň ztichlá v temnotě
Jak hodiny anděla jež přestaly měřit čas
Jen víčka stačila chlapecký pozdrav dát
A údiv v mramor ztuhl...
Už spočívá na ožehlém plášti
A kolem něho temné věky
Do hrůzy ticha vyjí jak smrtky psů
Hodiny - zkamenělé holubice
Pozorně naslouchají:
Ale úsměv pohasl země je hluchá
Poslední výkřik už nikdo neslyší
Poslední výkřik prázdnotou naplnil svět
Nad ním pět cedrů
Pět pohřebních svící
A pod nim ohořelý plášť
Přilba je prázdná krev spečená s blátem
Po boku paže jen půl
A uprostřed čela -
Maličký trpký pramen dotek osudu
Maličký trpký pramen rudý a temný
Pramen v němž vzpomínka tuhne!
Jen nehledejte jen nehledejte kudy -Kudy že mu život prchá A neříkejte
92
93
Neříkejte že ve výšce sen se rozplynul jako dým
Tak alespoň jedna jedinká chvíle
Prchavě míjela druhou
Až náhle věčné slunce nad světem zhaslo!
6
Byl to krásný hoch V den jeho zrození
Thrácké hory se sklonily a na plecích pevniny
Odhalily pýchou se dmoucí klasy
Thrácké hory se sklonily aby slinou zahnaly zlo -
Jednou na hlavu podruhé na hruď potřetí na dětský
Pak přišli Řekové silnými pažemi
Ho na plenách nesli k severu
I ubíhaly dny kdo hodí dál kamenem?
Kdo skočí výš na mladé klisně?
A zrána Strymón se prudce dmul
Na březích zvonily cikánky -- anemonky
Z dálav se vraceli
Mořští pastýři aby odváděli stáda kosatek Tam kde hlubinou dýchala mořská jeskyně Tam kde sténala vysoká skála! Byl to silný hoch
Za nocí v náručích dívek s vůní pomeranče
Poskvrnil slavnostní roucha hvězd
A v jeho srdci bylo tolik lásky
Že spolu s vínem hltal chuť země
Všechny nevěsty štíhlé jak topoly do tance bral
Až červánky zbarvily světlem jeho vlas
Jitro ho vítalo s náručí otevřenou
Jak v korunách stromu čeká na slunce
Které svou září zalije květy
Jak pln lásky tiše zpívá ukolébavku
Malým sůvičkám k nimž nepřicházel sen ., .
Jeho dech prudce vonět tymiánem
Jeho odhalená hruď byla krajinou pýchy
V níž bušily svoboda a moře .. ,
94
95
Lakonikon
i
■ ■£ :
Byl to statečný hoch '■ S pozlacenými knoflíky a pistolí ' Si vykračoval hrdě jako muž \ Jeho přilba - třpytivý terč
(Tak snadno ho zasáhli přímo do čela ;, Ze vůbec nepostřehl zlo) ii Po jeho boku vojáci vpravo i vlevo A před ním pomsta křivdy - Oheň za křivdu ohně! -S krvavým čelem Zahřměly albánské hory Pak roztál sníh jímž omyly
Jeho tělo ztichlou trosku jitra 1
A jeho ústa ptáčátko jehož zpěv zmlkl
A jeho ruce širé pláně pustiny
Zahřměly albánské hory
Nezaplakaly
Proč také plakat?
Byl to statečný hoch
Tak prudce touha po smrti ve mně vzplála že můj žár vyšlehl až k slunci
A ono zas mne vrací k dokonalému řádu kamene a vzduchu
Budiž já jsem ten koho jsem hledal
Léto modré jak len a rozumný podzime Laskavá zimo
Život splácí obolem olivové snítky
A za noci šílenců s maličkou cikádou zas platí zákon beznaděje
96
MANOLIS ANAGNOSTAKIS
Přeložil Ivo Šmoldas
Náhrobek
Charis 1944
Tady odpočívá
S jedinou vzpruhou svého živoření
S poslední zbylou nadějí
Že bude ležet spolu s pány
V zemi stejně studené a na jednom místě
Všichni jsme byli spolu a únavě navzdory listovali vlastními
příběhy
Tiše jsme zpívali o zítřku jemuž jsme svěřili své pestré sny Když zpíval on my mlčeli jeho hlas zakládal požáry v nás Nesčetně ohňů z nichž tryskalo mládí Ve dne i v nocí na dně proláklin i v ohybech cest
jak při hře unikal pikole smrti Tolik chtěl jiným vydobýt Jaro že zapomněl na křehkost
vlastního těla
Byli jsme všichni a byli jsme spolu on však byl duší nás všech
Až jednou nám kdosi do ucha syknul: „Umřel Charis"
„Zabili ho" nějak tak Nebyla nouze o taková slova
Bylo to bez svědků Bylo to za šera Ruce měl v pěst
A v očích vyrytý život co přijde takovou runu radosti nesmažeš
Je to vše prosté a času je málo Nedojde nikdo
... Už nejsme všichni a nejsme už spolu Někteří z nás
zmizeli v cizině Jiný se vytratil tiše a beze stop a Charis byl mrtev I. další odešlí jsou tu však noví ulice jsou jich plné až po okraj A živel davu se hrne jak řeka zas nad ní zavlály vlajky jak vlny A prapory zase už bičuje vítr a ve změti těl se vzdouvají pisné Jestli jsi v klubku všech hlasů co v noci sveřepě propal ují zdi Rozeznal jeden je to jeho hlas Zakládá požáry Nesčetně ohňů z nichž naše mládí divoce tryská Jeho hlas co vibruje v davu jako slunce
Co objímá svět jako slunce co ostřím roztíná hoře jako slunce Co třímá zdí zářivých měst
Jež oděna pravdou a oděna světlem pro nás otvírají brány
150
151
Giorgos Seferis
vlastním jménem Seferiadis, narozen 13. 3. 1900 ve Smyrně.
zemřel 19. 9. 1971 v Aténách, povoláním diplomat, je příslušníkem generace označované v Řecku termínem „generace třicátých let".
Pobyt v Paříži béhem právnických studií poskytl básníkovi
možnost intimního poznám francouzských symbolistu i soudobého dadaismu a surrealismu. První sbírku básní psanou ještě tradičním veršem uveřejnil Seferis vr. 1931 a dal jí rnnohovýz-namný název Stroji, což v řečtině znamená „strofa", ale také „obrat", signál odvratu od akademické poezie, Básní Studna z r. 1932 se Seferis přiklonil k symbolismu a k žánru filozofic-ko-reflexivní lyriky, nejspíše pod vlivem díla T. S. Eliota, jehož Pustinu přeložil do řečtiny. Mnohoznačný název zvolil Seferis i pro svou další sbírku Román (Mythistorima) z r. 1935. Je to jakási symbolická autobiografie básníkova niterného života, v níž básník promítá do obecné roviny vlastní životní pocity. Symboly zaniklého a v hlubinách času potopeného světa jsou i básně sbírky Bosonohé tance z r. 1935. Básně z let 1928-1937 jsou soustředěny ve sbírce Cvičný sešit (1940). Intimní pocity básníkovy, kolem nichž krouží celá jeho poezie, vyjadřuje báseň Podle G. S. 1936 (i}, G. Seferise). Hluboké a niterné spojení s Řeckem, jeho historií, kulturou a osudy, vyjadřuje verš „Kamkoliv odejdu, Řecko mne zraňuje - Řecko je lodí plující věky, jejíž kapitán ztuhl v mramor". Hrdina řady básní Stratis Thalasstnos (thalassa = moře), je básník sám, námořník, který prostřednictvím splynutí přítomností a minulosti se stává účastníkem plavby „kapitána Odyssea". Pro básníkův pocit věčné cesty a plavby je příznačný název třídílné sbírky Palubní deník z let 1937-1944 (první a druhý díl) a 1953 (třetí díl, inspirovaný krátkým pobytem na Kypru). Avšak za druhé světové války se sub-
201
Jannis Ritsos
jektívní pocit vyhnanství stává objektivní realitou. Seferis
odchází ve službách řecké vlády v exilu na Krétu, později do Alexandrie, Pretorie a na Blízký východ a tato bludná pouť inspiruje básně Palubního deníku.
Válečné reminiscence a traumata se objevují ještě i v poválečné básni Drozd z r. 1946, která však konči optimistickou oslavou života a lásky. Ve své poslední básnické sbírce Tři tajné básně (1966) se Seferis vrátil k hravé poezii svých začátků. Převládá v ní motiv slunce a jasu, věkem zmoudřelý básník našel víru, že strasti a zlo jsou jen „porodní bolesti vzkříšení". Po nástupu vojenské diktatury se Seferis odmlčel. V r. 1970 se básní Kočky sv. Mikuláše, inspirovanou kyperskou legendou, postavil v čelo manifestačního sborníku Osmnáct textů, jímž mladá literární generace protestovala proti diktatuře. Seferisův pohřeb 22. září 1971 byl podnětem k masové demonstraci proti reakční vládě v Řecku.
Seferisovo dílo bylo v r. 1947 vyznamenáno řeckou státní Pala-masovou cenou za poezii, v r. 1960 čestným doktorátem v Cambridgi (1964 následovaly čestné doktoráty v Oxfordu, Soluni a Princetonu) a v r. 1963 Nobelovou cenou za literaturu. Seferis přijal tuto cenu jako poctu, již lidstvo prokazuje celé řecké literatuře, jejímu třítisíciletému vývoji, jejímu humanismu a víře ve spravedlnost.
se narodil 14. května 1909 v Monemvasii, od r. 1926 žije v Aténách. Od svého mládí je přesvědčeným komunistou. První sbírku vydal r. 1934 pod příznačným názvem Traktory. Básní Epitaf (1936), jejímž ústředním motivem je postava matky naříkající nad mrtvým synem, reagoval Ritsos na aktuální politickou událost levicových demonstrací v Soluni, které policie a vojenské oddíly utopily v krvi. Období Metaxasovy diktatury s přísnou cenzurou nutilo Ritsose sahat k zašifrovaným symbolům a náznakům. V té době se Ritsos po formální stránce sbližuje s poezií Eluardovou (Píseň mé sestry, 1937; Jarní symfonie, 1938; Pochod oceánu. 1940). Básně z období německé okupace soustředil autor ve sbírce Bdělost {1954), r. 1959 vyšla česky pod názvem Nespavost. Léta 1948......1952 po porážce pokrokových si! stráví! Ritsos pro své přesvědčení a politickou aktivitu v koncentračních táborech na ostrovech Lernnos, Makro-nisos a Ajos Eftratios. Ani zde však nemlčel. Vznikla tu sbírka Kamenný čas a mezi jinými básněmi i básnický list Joliotu-Cu-riemu, jehož francouzský překlad z r. 1951 rázem básníka proslavil i za hranicemi. Na popravu Člena Ú V KS Řecka Ni.ko.se Belojannise (30. 3. 1952) reagoval Ritsos básní Člověk s karafiátem. Po relativní stabilizací politické situace se Ritsos vrací k reflexívní lyrice, k poezii, která ukazuje na společenské problémy, ale zajímá se i o niterný život individua. V tomto období vzniká jedno z nejlepších Rítsosových děl Sonáta měsíčního sví-tu (1956). Básnickým komentářem k vlastnímu životu a tvorbě je cyklus Svědectví(1963 a 1966). Na přelomu padesátých a šedesátých let navštěvuje Ritsos socialistické země. Pobyt v Rumunsku, které bylo centrem kulturně politické aktivity řeckých politických emigrantů, jej inspiroval k sbírce Architektonika stromů (1958) a pobyt v Československu k cyklu Chromatické
202
203
Nikos Engonopulos
detaily (česky Proměny nože, 1963) a k básním Ostrava (1962) a Bratislava je láska (1963). V druhé polovině šedesátých let hledá Ritsos výrazové možnosti v symbolech čerpaných z tradic antické mytologie (Filoktétés, Orestes, Helena, Návrat Ifigenie). V r. 1966 vydává poému Řekové, alegorickou oslavu všech osvobozovacích bojů řeckého národa od doby římské nadvlády po partyzánský odboj proti Němcům. Léta vojenské diktatury 1967-1974 znamenají pro Ritsose období nové internace na ostrovech Jaroš, Leros, Samos a později v odlehlé horské oblasti Peloponésu. Nemožnost volného projevu myšlenek vede k hluboké zašifrovanosti veršů těchto let (Skály, Opakování, Mříže. 1972; Chodba a schodiště, 1973). Prvním signálem probouzející se kulturní fronty jsou sborníky autorů stojících proti vojenskému režimu - Osmnáct textů (1970) a Nové texty I a II (1971, 1972), na nichž se podílí i Ritsos dramatickou básní Zničení ostrova Melos. R. 1973 vychází Osmnáct malých písní hořké vlasti, složených v lidových dvojverších. Na kyperské události, jež vedly v r. 1974 k pádu vojenské diktatury v Řecku, reagoval Ritsos básní Hymnus a nářek nad Kyprem. Toto období se stává obdobím neobyčejně plodné činnosti básníka, který do r. 1980 vydal celkem sedmdesát sedm básnických sbírek a lyrických dramat.
Ritsosovo dílo bylo vyznamenáno státní cenou za literaturu (1956), čestným doktorátem sotuňské univerzity (1975), Leninovou cenou (1977), Mezinárodní cenou Světové rady míru (1979) a řadou jiných cen (v r. 1984 mu byl udělen čestný doktorát univerzity K. Marxe v Lipsku).
se narodil 21. října 1910 v Aténách, dětská léta prožil v Kon-stantinopoli. Byl poslán na studium medicíny do Paříže, zde se však seznámil s francouzskými surrealisty (Tr. Tzara, P. Eluard, A. Breton) a rozhodl se pro uměleckou činnost. Po návratu do Atén vystudoval Akademii výtvarných umění. Patři k předním představitelům řeckého surrealismu a spolu se Seferisern, Rit sosem, Ely tise m a dalšími k tzv. generaci třicátých let. Do literatury-vstoupil r. 1938 sbírkou Nemluvte s řidičem. Verše této sbírky i další knížky básní Piana ticha (1939) jsou pod vlivem francouzského surrealismu založeny na metodě podvědomých volných asociací. Mezi autorova nejlepší díla patří angažovaná báseň Bolivar (1944), která vychází z těžkých zkušenosti let okupace a v postavě jihoamerického revolucionáře oslavuje i všechny hrdiny řeckých osvobozovacích boj U různých dob. Krajním surrealistickým postupům se autor vyhnul i v dalších sbírkách Návrat ptáků (i 946), Eleusis (1948), Atlantik (1954), Květnatým řeckým slovem (1957), Tři básně a jeden obraz (197 5), V údolí s růžovými keři (1979). Souborné dílo vyšlo v r. 1977. Básnická činnost autorova má úzký vztah k jeho činnosti výtvarné. Engonopulos je předním řeckým surrealistickým mal i rent, jeho dílo je zastoupeno v řadě řeckých muzeí a galérií. Povoláním byl profesor na fakultě architektury aténské techniky. Jeho literární dílo bylo vyznamenáno státní cenou v 1. 1957 a 1978.
204
205
Odysseas Ely ti s
vlastním jménem Aiepudelis se narodil 2. listopadu 1911 v Tra-kliu na Krétě a od r. 1914 žije většinou v Aténách. Po nějaký
čas byl programovým ředitelem Řecké televize a rozhlasu a zastával různé administrativní funkce u divadla a baletu, Elytis začal uveřejňovat své básně r. 1935 v literární řevu i Nea Gram-mata (Nová literatura), kolem níž se soustředila tzv, generace třicátých let, okouzlená francouzským surrealismem. Elytis sám přiznává, že jeho tvorbu trvale poznamenaly verše Paula Eluar-da, které překládal.
První sbírky Orientace (\940), Slunce První (překládáno i jako Vladař Slunce) a Variace na sluneční paprsek (1943) patří k tzv. egejské poezii, vyznačující se optimistickým a vitálním viděním řecké krajiny plné barev a slunce. Ale už ve sbírce Vodní hodiny neznáma se objevují skeptické tóny a ohlasy „zraněné radostí". Touto knížkou se uzavírá básníkovo první tvůrčí období. Bezprostřední válečná zkušenost na albánských hranicích, na nichž v r. 1940 přepadli Řecko italští fašisté, poznamenala Elytisovu tvorbu myšlenkově hlubším pohledem na svět. Básnickým výrazem této zkušenosti je lyrickoepická báseň Hrdinský žalozpěv o podporučíkovi padlém na albánské frontě (1945). Báseň navazuje formou i motivy na pradávné tradice řeckých folklórních žalozpěvů i na tzv. charondika. písně o boji člověka se Smrtí. Hrdinská smrt mladého vojáka v boji s nepřítelem tu nabývá očistného smyslu vítězství života nad smrtí. Trpké válečné zkušenosti zanechaly stopy i na sbírce Dobro na vlčí stezce, v níž básník dává výraz myšlence, že zlo je třeba nelítostně porážet jeho vlastní zbraní. Po dlouholetém odmlčení uveřejnil Elytis v r. 1960 sbírku Šest a jedna výčitka svědomí namísto nebe a báseň Je důstojné, která je vrcholem Elytisovy tvorby. Skladba je originálním pokusem, transpozice spirituálního světa řecké liturgie
do laické, lidské a národní dimenze. Báseň ve třech oddílech (Geneze, Pašije, Gloria) oslavuje hrdinství řeckého národa a v obecné rovině i lidský život vůbec. Centrální část skladby tvoří dvanáct písní a osmnáct „žalmů", spojených šesii prozaickými pasážemi, obsahujícími reminiscence na autorovy válečné prožitky. Po dobu vojenské diktatury v Řecku se básník odmlčel a uveřejnil řadu básní a sbírek až po jejím pádu: Smrt a vzkříšení Konstantina Pahiologa (1971), Strom, světla a čtrnáctá krása (1971), Slunce plné slunce (1972), Monogram (1973). Ve sbírce Maria Nejeli(1979) citlivým slovem reaguje na aktuální dění doby,
Elytísovo dílo bylo v r. 1.959 vyznamenáno řeckou státní cenou, v r. 1975 čestným doktorátem Aristotelovy univerzity v Soluni, r. 1980 čestným doktorátem londýnské univerzity a v r. 1979 Nobelovou cenou za literaturu.
206
207
Aris Alexandra
Manolis Anagnostakis
se narodil r. 1922 v Leningradu. Do Řecka přišel s rodiči ještě v dětském věku. Jako většina pokrokových příslušníků své generace byl po občanské válce v I. 1948 1951 internován (na ostrově Makronisos) a v 1. 1953-1958 vězněn pro své levicové politické přesvědčeni. Tyto trpké zkušenosti i projevy nedůvěry ze strany některých jeho přátel jej zahnaly do osamělosti a přiměly k odchodu z Řecka do Paříže, kde v r. 1978 zemřel. Alexandru je autorem básnických sbírek Ještě toto jaro (1946), Přímost cest (1959), Protézy a románu Schránka, který vyšel posmrtně. V r. 1972 soustředil své dílo do souboru Básně let i 941-1972. Překládal rovněž z ruštiny (zvi. Dostojevského) a z angličtiny.
se narodil r. 1925 na Krétě, odkud odešel na studia do Soluně. Od r. 1940 byl aktivním účastníkem národního odboje, po porážce pokrokových sil v občanské válce v r. 1948 byl zatčen, nejprve odsouzen vojenským soudem k smrti, pak vězněn po tři roky. V 1. 1954-1961 studoval na lékařské fakultě Aristotelovy univerzity v Soluní, povoláním je rentgenolog, věnuje se však také literární a literárně kritické činnosti. Od r. 1.979 žije v Aténách. Publikoval v řadě literárních revuí a sám byl vydavatelem
časopisu Kritiki. Jeho básnické dílo (Epochy 1.....3, 1945-1951;
Pokračováni 1.....-3, 1954, 1956, i 962) je psáno volným veršem blížícím se rytmické próze a je výrazem rozervanosti a skepse generace, která prošla německou okupací, odbojem a hned v zápětí občanskou válkou. Odtud plyne i pesimismus některých veršů a pocit vnitřní osamělosti. Souborné dílo vyšlo v r. 1971, literární kritiky jsou shromážděny v souborech Pro a proti (1965) a Mez (1978).
210
211