Provoz umění jako veřejné služby přednášky a podklady k přednáškám – MU Brno, 2011/2012 1. semestr (ZS): Infrastruktura umění a kultury - provoz umění a jeho podmínky - Témata: I. Transformace umění po roce 1989 II. Veřejná kulturní služba III. Kultura a ekonomika: a/ Trh práce b/ Satelitní účet kultury (příloha) IV. Sociální postavení umělců V. Příjemci uměleckých děl VI.Granty a programy VII.Financování kulturního systému Literatura I. Transformace infrastruktury umění po roce 1989 Listopad 1989 byl zlomovým datem, od kterého dochází v České republice ke komplexní společenské změně. Mění se paradigmata ideologická, ekonomická, legislativní. Změna provází rovněž podmínky i proces živého umění. Umění prošlo dramatickým vývojem transformace celé společnosti provázeným odstátňováním, privatizací, transformací, rušením uměleckých organizací a v podstatě spontánním utvářením nové infrastruktury prostřednictvím občanských iniciativ a podnikatelských záměrů v rámci nového právního rámce. Výchozí stav V umění a kultuře – ostatně jako v celé společnosti existovaly státní monopolní subjekty a regulační mechanizmy, které do roku 1989 zajišťovaly finanční zdroje pro provoz, investice i financování projektů uvnitř ucelených a centrálně řízených systémů jednotlivých uměleckých oborů. Na provozování umění si fakticky vyhradil monopol socialistický stát, k čemuž mu sloužily dva základní instrumenty: kádrová politika tzv. nomenklatury, což znamenalo, že vedoucí místa byla v naprosté většině vyhrazena straníkům a faktická cenzura s dohlížejícími a povolujícími mechanismy. Od jara 1990 se však z prostředí kultury a umění začaly ozývat požadavky na zvláštní režimy zacházení: umělecké penze už od 40 let, umělecké časopisy za státní peníze, statut umělce jako povolání, zvláštní nájemné z ateliérů, sociální pojištění, specifické zdanění atd. Požadavky byly často nastolovány s podtextem „citového vydírání“, s odkazy na roli umělců a divadelníků během „sametové revoluce“. Média pomáhala šířit ultimativní požadavky: stát je povinen tomu dát divadlo, jiného nechat točit jeho scénář, stát je povinen mít nakladatelství, orchestry, státní film a státní Barrandov. Po roce 1989 se umění po dlouhém období ocitlo zkrátka a náhle ve standardních podmínkách svobodné společnosti. Od roku 1989 k rozdělení státu Umění se na jedné straně zbavuje ideologické doktrinace a společenské reglementace, na straně druhé se musí redefinovat v nových ekonomických a právních podmínkách. Proces odstátnění, Zákon o malé privatizaci a Zákon o převodu majetku státu na jiné osoby (velká privatizace), 1. a 2. vlna kuponové privatizace, restituční zákony o nápravách některých křivd, ale také rozdělení státu, nové správní uspořádání, nová rozpočtová pravidla a výběr daní, to vše zásadně proměňuje kulturní infrastrukturu, zvláště pak v oblasti kulturního průmyslu. Privatizace Barrandova, Knižního velkoobchodu, spory o Nadaci Českého fondu výtvarných umělců, restituční nároky Řádu sv. Voršily v souvislosti s vydáním provozní budovy Národního divadla tomuto řádu atd., vytvářely řadu konfliktních situací. Od počátku 90. let se však prioritou stalo kulturní dědictví, zejména záchrana zdevastovaného památkového fondu, a oblast umění provázelo především úsilí o rušení administrativních přehrad, jež bránily tvorbě. Zásady transformace, tehdy ještě československé ekonomiky, orientované na tržní hospodářství přinesly novou politiku státu v oblasti podnikání. Bez náhrady byly zrušeny funkce monopolních subjektů a regulační mechanizmy, které do roku 1989 zajišťovaly finanční zdroje pro reinvestice i financování projektů. Vzhledem k plánu privatizace, liberalizaci cen, vytváření volného trhu a podpoře podnikání v soukromém sektoru se brzy ukázalo, že by bylo třeba připravit i systém, který určí pravidla pro jednotlivé typy kulturních a uměleckých činností, stanoví způsob a formu veřejné podpory původní tvorby a zajistí stupeň určité ochrany. Rozdělení federálního státu na Českou a Slovenskou republiku neznamenalo pro kulturní systémy vážnější problém. Rozdělily se či likvidovaly federální kulturní instituty (od filmu a televize až po tvůrčí svazy) a svým způsobem se prokázala i autonomnost i vyspělost obou národních kultur. Na jistou dobu nastaly problémy ve vzájemné komunikaci a kooperaci obou kultur, byly ale spíše způsobeny diferenciací politických systémů a nacionalizací za vlády mečiarovské garnitury. Svým způsobem se však obě kultury znovu vzájemně otevřely a během 90. let dospívají k novým modelům spolupráce i komunikace. Zánik tvůrčích svazů Jednou z prvních zásadních změn v rámci transformace v oblasti umění bylo zrušení federálních a národních tvůrčích svazů, ve kterých bylo členství – v oborech individuální tvorby a interpretace, kde nedocházelo k nastolení zaměstnaneckého vztahu – podmínkou zařazení umělců do profesionální sféry. Od roku 1990 začaly vznikat nové profesní organizace, z nichž se některé hlásily ke své předválečné tradici (např. Obec architektů) nebo znovu založením obnovily svoji činnost, např. „Unie Českého filmového svazu a Českého televizního svazu jako ochranná organizace "FITES od roku 1990 - zkratka znamená „filmový a televizní svaz“). Předchůdce Unie, „Svaz československých filmových a televizních umělců“ (původní FITES založen v roce 1965) byl v roce 1970 zrušen. Na základě likvidace normalizačního Svazu českých dramatických umělců vznikla Divadelní obec a obdobným způsobem vznikla i Obec spisovatelů. Nejpočetnější z uměleckých obcí – obec výtvarná – proměnila na konferenci a poté na mimořádném sjezdu (1990) Svaz českých výtvarných umělců (SČVU) na federaci spolků – profesních sdružení podle oborů, území nebo zájmů. Právním nástupcem SČVU se stala Unie výtvarných umělců (UVU, dnes UVU ČR); nástupnictví zahrnulo i členství v mezinárodní organizaci výtvarných umělců IAA/AIAP (UNESCO). Obdobně jako u jiných uměleckých oborů byl Dohodou se Slovenskou výtvarnou unií (SVU) zlikvidován federální Svaz československých výtvarných umělců (SČSVU). Vznik občanských sdružení Z hlediska fungování kultury uvnitř demokratické systému byl klíčovým mezníkem v oblasti kultury a umění nový zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, který položil základy občanské společnosti a umožnil vznik kulturních a uměleckých občanských sdružení. Současně byly dány předpoklady k financování uměleckých aktivit a projektů z veřejných zdrojů i mimo sféru příspěvkových organizací. Transformace jednotlivých uměleckých organizací Transformace uměleckých organizací byla zahájena na počátku 90. let a zahrnovala privatizaci a rušení celé řady subjektů. Nakladatelská a vydavatelská sféra literatury a hudby i oblast filmu byly privatizovány v tzv. první privatizační vlně. Po odstátnění a následnou změnou zřizovatele (většinou ze státu a krajů na města) zůstala v oblasti divadla a hudby téměř zachována původní síť divadel i symfonických orchestrů. V některých spíše výjimečných případech došlo k transformaci příspěvkových organizací na jiné typy subjektů (např. u hudebního festivalu Pražské jaro na obecně prospěšnou společnost), přičemž síť byla postupně doplňována novými typy soukromoprávních subjektů. Obdobně komplikovanou proměnou a vývojem prošla oblast výtvarného umění, zvláště v provozu galerií a výstavních síní. Legislativa V rámci zákonodárství bylo po roce 1989 nutné přistoupit k rušení či novelizaci restriktivních norem jako pozůstatku socialistické zákonnosti. Už v roce 1990 byly novelou zrušeny nejvíce omezující pasáže tzv. Divadelního zákona č.33/1978 Sb. a v souvislosti s dalšími právními předpisy bylo tak provozování divadla otevřeno soukromému a tedy i vznikajícímu neziskovému sektoru. Vlastně již od počátku 90. let dochází k diferenciaci právních subjektivit u kulturních a uměleckých aktivit. Na jedné straně zůstávají jako veřejné subjekty příspěvkové organizace, zřizované státem a městy (později i kraji) a na straně druhé se začíná prosazovat soukromý sektor a to jak podnikatelský (komerční), tak i nestátní neziskové organizace (NGO). Až zákonem č. 165/1992 Sb., kterým se zrušují některé předpisy z odvětví kultury, byl změněn, a posléze zákonem č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv i zrušen výše zmíněný zákon č. 33/1978 Sb. Do roku 2006, kdy byl přijat Zákon o některých druzích podpory kultury č.203/2006 Sb., však neexistoval pro oblast umění žádný tzv. oborový zákon, který by stanovil např. způsob a rozsah podpory umělecké tvorby státem či obcemi, definoval veřejnou kulturní službu, veřejné kulturní instituce atd. Od roku 1991 bylo mj. veřejně tolerováno porušování státního monopolu a v rozporu s Benešovým dekretem o znárodnění filmového průmyslu (Dekret prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. o opatřeních v oblasti filmu), a tedy platným právním stavem, byly v soukromých společnostech vyráběny i distribuovány filmy. Teprve v roce 1993 byl přijat Zákon č. 273/1993 Sb. o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl. Hlavním, formálním důvodem bylo uvedení legislativy do souladu s faktickou situací, která panovala v kinematografii po roce 1989. Stát, kraje i města jsou od roku 2001 rovněž nuceni dodržovat Nařízení komise ES č. 69/2001 ze dne 12.1. 2001 – o veřejné podpoře, tzv. pravidlo de minimis. Autorské právo Významným nástrojem podpory umění je jak na národní, tak na mezinárodní úrovni autorské právo. Autorské právo jako součást systému práv duševního vlastnictví je stimulem pro tvůrce, zajišťuje ochranu kulturní rozmanitosti a zároveň usiluje o dosažení přiměřené rovnováhy mezi ochranou tvůrců a zájmy uživatelů duševního vlastnictví Kulturní fondy Transformace v rámci legislativních změn se dotkla nejdříve kulturních fondů z minulého režimu, jejichž postavení bylo na základě nařízení vlády č. 58/1993 Sb. a Zákona č. 318/1993 Sb. v letech 1993–1994 upraveno do právní podoby nadací. Tak vznikly Nadace Českého literárního fondu, Nadace Českého hudebního fondu či pro výtvarnou oblast Nadace Českého fondu umění. Podle čl. II uvedeného zákona byly mezi zmíněné nadace rozděleny dosavadní výnosy z příspěvků za užití volných děl literárních, vědeckých a uměleckých. Nadále však byla možnost příjmů za užití volných děl i z příspěvků uživatelů děl zrušena. Ministerstvo kultury ČR a další veřejné a soukromoprávní fondy tak ztratily možnost obdobnými prostředky disponovat. Na podporu nadací byl však vládou ustaven Nadační investiční fond (NIF), který za předpokladu splnění podmínek kvalifikace dotčených subjektů, sliboval přísun finančních prostředků jako podílu z výnosu privatizace (pro správu výnosu byl založen Restituční investiční fond – RIF). Kvalifikací se mínila transformace podle nového zákona o nadacích a nadačních fondech, účinného od 1. ledna 1998, s poskytováním lhůty na dokončení transformačního procesu do konce kalendářního roku. Pro NIF vláda ČR vyčlenila 1 % akcií z privatizace. V první etapě dělení prostředků byla uzavřena smlouva s 38 nadacemi a ve druhé s 64 nadacemi. V letech 1999–2003 byla nadacím celkem rozdělena 1 mld. a 882 mil. Kč, z čehož kulturním nadacím připadlo 16,8 %. Následně došlo i k transformaci dosavadních ochranných autorských organizací a ke vzniku nových agenturních forem. Autorský zákon V oblasti ochrany autorských práv došlo k významným změnám až v roce 2000, kdy byl přijat nový autorský zákon (č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, (dále jen „AZ“). Tímto zákonem bylo rekodifikováno autorské právo, a to se zřetelem na potřebu zohlednění aktuálního stavu technického rozvoje ve vztahu k novým způsobům a možnostem v oblasti tvorby a využití autorských děl a dalších předmětů ochrany dle AZ, a dále se zřetelem na nezbytnost přizpůsobení našeho právního řádu právu Evropských společenství a potřebu zohlednění některých mezinárodních smluv týkajících se tohoto právního odvětví. Důležitými změnami jsou zejména prodloužení doby trvání majetkových práv autora, a sice po dobu autorova života a dále po dobu sedmdesáti let od jeho smrti, a obnovení doby ochrany děl, která se mezitím stala díly volnými na dobu zbývající, rozšíření okruhu nositelů práv souvisejících s právem autorským (o výrobce zvukově obrazových záznamů a o nositele zvláštního práva pořizovatele databáze), přiznání práva nakladatelům na náhradní odměnu za rozmnožování vydaných děl pro osobní potřebu, rozšíření ochrany počítačových programů, fotografií a databází, stanovení katalogu majetkových práv a výslovné přiznání práva na sdělování předmětů ochrany veřejnosti prostřednictvím internetu. Ochranné autorské organizace Nově byla AZ upravena i kolektivní (dříve hromadná) správa práv. V souvislosti s tím byla zrušena příslušná část Zákona č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů. Vyhláška MK č. 241/1991 Sb., o výhradním oprávnění některých organizací zastupujících autory nebo výkonné umělce, byla zrušena již dříve zákonem o hromadné správě práv. Kolektivní správu práv vykonávají na základě oprávnění udělovaných MK občanská sdružení sdružující autory a další nositele práv (výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů). Vedle již existující DILIA (občanské sdružení od roku 1996) a OSA (OSA se stala občanským sdružením dle zákona č. 83/1990 Sb. rovněž r. 1996) vznikl jako další významné občanské sdružení v r. 1990 INTERGRAM pro ochranu práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových nosičů. Dále z oblasti výtvarného umění: Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (OOA-S) a Gestor – Ochranný svaz autorský. K výkonu hromadné správy podle zákona č. 237/1995 Sb. bylo transformovaným i novým subjektům uděleno oprávnění MK ČR pod čj. 3512 v r. 1996. S ohledem na zákonný monopol kolektivních správců je zákonem výslovně stanovena povinnost kolektivního správce uzavírat smlouvy s uživateli za přiměřených a rovných podmínek. Rozdělování odměn a případných příjmů z vydání bezdůvodného obohacení vybraných kolektivními správci je určováno rozúčtovacími řády jednotlivých kolektivních správců, schvalovaných orgány těchto občanských sdružení. Část vybraných odměn mohou kolektivní správci použít jako náhradu účelně vynaložených nákladů na výkon správy. Kolektivní správci mají ze zákona povinnost zveřejňovat roční účetní závěrku (včetně zprávy auditora) v Obchodním věstníku a vyhotovovat výroční zprávu o činnosti a hospodaření. Financování Granty a programy Ministerstva kultury ČR Významným polistopadovým rozhodnutím bylo vytvoření systému státní podpory profesionálního umění v podobě grantových programů MK, vyhlašovaných od roku 1992 do roku 1995 jednak pro občanská sdružení a prostřednictvím tzv. ostatních příspěvků také pro okresy a obce. Od roku 1996 potom změna rozpočtových pravidel v podobě novely zákona č. 57/1995 Sb. umožnila podporovat i jiné fyzické a právnické osoby – vydavatelství, agentury, obce a jejich kulturní zařízení, statutárně vzato i nadace, s. r. o., družstva, o. p. s. a fyzické osoby s živnostenským oprávněním, poskytující služby v oblasti kultury. Program podpory pro česká profesionální divadla byl vyhlášen v roce 1996 a Program pro stálé symfonické orchestry a pěvecké sbory v roce 1997. Z těchto státních programů je vyloučen pražský kulturní systém. Státní fondy Státní fond kultury Zákonem č.239/1992 Sb. byl založen Státní fond kultury. Jeho smyslem byla možnost financování kulturních projektů nad rámec státního rozpočtu. Rozhodujícím zdrojem měla být kulturní loterie (tzv. Lotynka). Projekt záhy ztroskotal a nezdařená investice naopak zatížila jak hospodaření fondu, tak rozpočet samotného ministerstva. Situace se řešila zástavami majetku např. Domu u Černé matky Boží či Domu U Hybernů. Přesto Státní fond kultury byl schopen v posledních letech na projekty alokovat řádově milióny korun. Do parlamentu byl předložen MK ČR návrh na zrušení fondu v roce 2009, aby ve stejném roce byl návrh dalším ministrem kultury stažen. Je to totiž možný instrument pro mimorozpočtové financování kultury a umění. Už od roku 2008 je fond nefunkční, protože parlament nebyl schopen dovolit jeho správní radu- Státní fond ČR na podporu a rozvoj kinematografie Vedle Státního fondu kultury vznikl jako druhý mimorozpočtový zdroj v roce 1992 Státní fond ČR na podporu a rozvoj kinematografie (Zákon č. 239/1992 Sb.), který se stal jediným nástrojem veřejné finanční podpory kinematografické tvorby v České republice. Zahraniční zdroje V průběhu 90.let byla významným zdrojem finanční podpory zvláště pro nezávislou scénu podpora zahraničních subjektů. Mezi prvními byla Nadace Open Society Fund Praha G.Sorose se svými diverzifikovanými aktivitami. Působila zde např. švýcarská nadace Pro Helvetia, program Matra holandského ministerstva zahraničí, British Council, Francouzský Institut i německý Goethe Institut. Později přibyly i programy Evropské unie, po programech jako byl Raphael či Kaleidoskop, zvláště Culture 2000 a program Media. Soukromé zdroje Vedle přímých investic do kulturní infrastruktury či produkcí a aktivit v rámci podnikatelského záměru je legitimním soukromým zdrojem pro veřejný a neziskový sektor sponzorství na základě odpisů daní. Lze odepisovat 2 % z daňového základu u právnických a 10 % z daňového základu u fyzických osob. Je skutečností, že oblast kultury neumí tuto možnost plně využívat. Častěji se využívala v tomto smyslu tzv. věcná plnění jako reklama, mediální partnerství atd. Jiné modely podpory (např. forma asignací či systém daňových úlev a výjimek, např. snížení DPH na kulturní produkty) v podstatě nikdy nebyly brány v potaz. S jinými výnosy (mimo veřejné rozpočty) např. z loterií či zdaněním hazardu, bulváru, pornografie nebo se zisky z turistického ruchu se nikdy jako s přímými zdroji rozvoje české kultury a umění nepočítalo. Právnické osoby v kultuře a způsoby jejich financování Příspěvkové organizace MK Po roce 1990 Ministerstvo kultury ČR přímo zřizovalo kolem 80 příspěvkových organizací. Cílem transformace bylo ponechat v gesci státu pouze klíčové organizace národního charakteru. Poslední etapou transformace byl zatím převod některých kulturních institucí na kraje. Po roce 2002 tak ze zbylého počtu 31 příspěvkových organizací zřizovalo ministerstvo kultury nadále 13 muzeí (různého zaměření), 2 galerie, 3 památníky, 3 knihovny, 4 divadelní instituce, 2 hudební organizace, 1 filmový archiv, 1 informační a poradenské středisko, 1 ústav lidové kultury a 1 památkový ústav. Také až v roce 2002 proběhla aktualizace statutů příspěvkových organizací ministerstva kultury, jež se mohou samofinancovat z příjmů vedlejších činností a z účelného využívání svěřeného majetku, a to díky změně rozpočtového určení příjmů z pronájmů nemovitého státního majetku (zákon č. 187/2001 Sb.). Ministerstvo kultury si v oblasti umění ponechalo příspěvkové organizace, které plní jedinečné a klíčové role v jednotlivých oblastech umění s ohledem na péči o kulturní dědictví. Příspěvkové organizace zůstaly nástrojem státní kulturní politiky, financované ze specifické rozpočtové položky, určené pro tyto organizace. Ministerstvo kultury věnuje zhruba čtvrtinu svého rozpočtu na činnost těchto organizací s působností v oblasti umění. Výhradní postavení není dáno pouze jedinečnými majetky, které představují zejména sbírky, archivy a reprezentativní budovy, kterými tyto organizace disponují, ale i způsobem řízení a financování. Ministerstvo je v pozici zřizovatele, který jmenuje ředitele těchto organizací, určuje roční výši příspěvku na činnost, se střednědobým výhledem plánuje příspěvky těmto organizacím a projednává s vládou další investice v rámci jednotlivých dotačních programů. Tyto organizace dosud nemají strukturované statutární orgány (správní a dozorčí rady), které by se podílely na řízení, jak je tomu běžné u většiny právnických osob (ziskových i neziskových), což je i důvodem k tomu, že v praxi osobnost ředitele a kvalita jeho vztahu se zřizovatelem podmiňuje možnosti naplňování jak cílů kulturní politiky, tak i dalšího rozvoje jednotlivých organizací. Každoroční vyhodnocování činnosti a hospodaření těchto organizací sleduje především vyrovnanost rozpočtu, případně účetní zisk, přičemž nejsou formulována, publikována a odbornou veřejností přijata obecná kritéria ani mechanizmy, které by napomohly posoudit kvalitu odborné činnosti těchto organizací. Rady u příspěvkových organizací Během 90. let byly zakládány u národních institucí rady jako kompetentní orgány správy. Měly být předobrazem správních rad a současně přípravným krokem k očekávané transformaci příspěvkových organizací. Bez opory v legislativě (v příspěvkové organizaci nemůže být ničím narušeno suverénní právo jmenovaného ředitele jako statutárního představitele organizace) měly více funkci umělecké rady jako expertního orgánu než skutečné správní rady jako exekutivy. V okamžiku kolize názorů těchto rad s názorem jednotlivých ministrů, hlavně stran personálních otázek (jmenování generálních ředitelů, uměleckých šéfů atd.) tyto rady povětšinou končily. Za ministra J. Kabáta skončila Rada Národní galerie (předsedou byl Thomas M. Messer), za ministra P. Tigrida Rada České filharmonie (v čele s Ivanem Medkem) a konečně za ministra P. Dostála Rada Národního divadla (prof. Milan Lukeš). Příčinou střetů bylo nedořešení míry kompetencí a odpovědností mezi zřizovatelem a expertním orgánem a konečně fakt, že k žádné skutečné transformaci těchto ústavů nedošlo. Jiné právnické osoby občanská sdružení Občanská sdružení vznikala po roce 1989 na základě spontánního zájmu a často z nutnosti zachovat různé společensky prospěšné zájmové aktivity. Vývoj těchto let je procesem hledání prostoru pro umění jako veřejnou službu i nalézání odpovídajících institucionálních forem. Zákon č. 83/1990 Sb. vytvořil pro sdružování občanů příznivé podmínky, takže v relativně krátké době jedné dekády se zaregistrovalo na 50 000 občanských sdružení, z toho asi 5 000 se zaměřením na „kulturu“. Prudký nárůst sdružení z prvních let platnosti zákona se časem pozastavil, nicméně zájem o legislativní možnost svobodného sdružování, jako jeden z hlavních znaků nového demokratického režimu, neutuchá dodnes. V letech 1990–1995 byly poskytovány přímé dotace pouze občanským sdružením, teprve změna rozpočtových pravidel (novela zákona č. 57/1995 Sb.) umožnila od roku 1996 podporovat i ostatní právnické a fyzické osoby, mezi nimi např. společnosti s ručením omezeným, družstva, obecně prospěšné společnosti a další subjekty poskytující služby veřejnosti v oblasti kultury, fyzické osoby měly mít k získání finanční podpory živnostenské oprávnění k podnikání v kultuře. Po celá 90. léta všechny úrovně veřejné správy (od státu po města a obce) k financování kulturních a uměleckých aktivit používaly i tzv. formu spolupořadatelství, kdy se vlastně ministerstvo kultury či město např. Praha stávalo fakticky spoluproducentem příslušného projektu. nadace Nadací bylo v roce 1998 registrováno asi 4 500, z nichž valná většina vznikla spíše jako nástroj k získávání prostředků, než jako sdružení majetku – jen asi 150 až 200 nadací poskytovalo příspěvky. Zaměření na kulturu uvádělo zhruba 10 % z nich, výrazně kulturní zaměření mělo jen cca sto nadací. Po uplynutí lhůty, plynoucí ze zákona č. 227/1997 Sb. se předpokládal prudký pokles počtu nadací či nadačních fondů asi na 500, přičemž toto číslo má dodnes sestupnou tendenci. Některé nadace neplní účel, k němuž byly zřízeny, ani nevykazují aktivní činnost v jejich koordinačním orgánu (Fórum dárců), který prospěšnost jejich veřejné služby kultuře posuzuje. Proběhlo, v koordinaci s etickými normami nadací v zemích EU, zásadní prověření etického kodexu nadací sdružených v asociaci Fórum dárců. Mezi vyřazenými se ocitla např. i pro výtvarné umění klíčová Nadace ČFU, neboť po několik let neplnila to, k čemu se jako člen zavázala. Do formy nadací byly právě transformovány po roce 1989 bývalé kulturní fondy (mimo výtvarného i hudební a literární). obecně prospěšná společnost. Zákon č. 248/1995 Sb. založil obecně prospěšné společností (o.p.s.) Těch bylo koncem 90. let v oblasti kultury ne více než deset. Jednou z prvních založených byla Pražská komorní filharmonie. Po roce 2000 praxe prokázala, přes výhrady vůči této statutární formě kulturní instituce, že je možným způsobem pro transformaci jak příspěvkové organizace, tak životaschopným instrumentem kulturní a umělecké infrastruktury. Úspěšným příkladem je transformace Pražského jara z příspěvkové organizace státu na o.p.s. z roku 1999. ostatní soukromoprávní subjekty Významným krokem k odstátnění byl pak vznik soukromoprávních subjektů v oblasti kultury a umění, jejichž činnost upravuje Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů nebo Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o obchodní společnosti (společnost s ručením omezeným či akciová společnost) tak podle Obchodního zákoníku viz § 56 (1) mohou být založeny i za jiným účelem než za tvorbou zisku, tedy i za účelem veřejné kulturní služby. V oblasti výtvarného umění se obvykle zaměřují na agenturní či vydavatelskou činnost, kombinované formy galerií. Obchodní společnosti působí i v oblasti provozování divadelní a hudební činnosti, kde však jsou spíše orientované na tvorbu zisku, např. v případě muzikálových produkcí a komerčních aktivit typu černého divadla, koncertů v atraktivních lokalitách (např. Divadlo Broadwaye v ulici Na Příkopech a Ta Fantastika v Karlově ulici v Praze, hudební festivaly v Českém Krumlově, koncerty v chrámech atd.) oproti takové činnosti jako provozuje např. Divadlo Komedie, rovněž s.r.o. K evropským standardům patří, že neziskové organizace podléhají občanskému právu a podnikatelské subjekty obchodnímu. Samozřejmě, že je to významné zvláště pro odlišné daňové režimy. Veřejná správa - samospráva Kraje O vyšší územní samosprávné celky se vedl politický zápas po deset let. Nejen o kompetence, ale samozřejmě i o míru přerozdělení daňové výtěžnosti. Až v roce 2002 byly uvedeny v život kraje. Přesto výdaje územních rozpočtů (obcí a krajů) na kulturu ve výši 12 miliard (dle statických údajů za rok 2002) od počátku dvojnásobně přesáhly výdaje státního rozpočtu v kapitole 334 „kultura“(6 miliard). Všech 14 krajů je sdruženo v Asociaci krajů České republiky, která byla registrována v srpnu 2001 jako zájmové sdružení právnických osob. Asociace je názorovou platformou, která si klade za prvořadý cíl hájit a prosazovat společné zájmy krajů. V rámci Asociace pracují různé komise. Jednou z nich je i Komise pro kulturu a památkovou péči. Kraje snad s výjimkou hl.m. Prahy hlavně v prvních dvou letech své existence jako velké negativum označovaly nedořešené přerozdělení zdrojů financování kultury tzv. rozpočtové určení daní. Z těchto důvodů také některé kraje zpočátku téměř kulturu a zvláště pak umění (památková péče byla přeci jen ve většině krajů prioritou) nepodporovaly nebo jen velmi omezeným způsobem. Jiné, i přes tento handicap, naopak na kulturu věnovaly nemalé částky a dokonce vytvářely i vlastní kulturní politiky. Problém tedy spíše než na financích stál na osvícenosti vedení kraje. Kraje při vytváření své grantové politiky vycházejí z obecně platných právních předpisů a dále právních předpisů týkajících se pouze krajů. Je to Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů a Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Reforma územní správy v oblasti „živého umění“ spočívala v tom, že kraje od státu převzaly hlavně provozování a financování regionálních galérií (a muzeí). Vedle toho začaly kraje zřizovat i jeden symfonický orchestr a dvě divadla. Kraje si většinou prokazatelně uvědomují nezbytnost kulturní politiky, ať už ji nazývají kulturní mapou, koncepcí či strategií. Vytvářejí si programové, grantové a fondové nástroje pro financování kulturních aktivit. V principu uznávají kooperaci veřejných rozpočtů i jejich víceleté fungování, už méně se můžeme setkávat se zásadami a principy jejich kvalifikovaná alokace. Města a obce Města se po roce 1989 byla nucena vypořádávat s řadou nových skutečností. V 70. a především pak v 80. letech minulého století byla ve většině českých měst a obcí vybudována nová velká kulturní střediska. Vlastnická práva k nim pak po roce 1989 byla převedena právě na obce a města. Některá tato provozně velmi nákladná zařízení obratem prodala, pronajala, jiná se je pokusila částečně proměnit v zařízení víceúčelová a dále na náklady města provozovat, nebo samozřejmě i financovat jako své příspěvkové či rozpočtové organizace. Podobně na ně byly převedeny i některé další organizace (např. divadla a orchestry). Zvláště vícesouborové subjekty s kolektivními tělesy (orchestry a sbory) se staly podstatnou nákladovou položkou v rozpočtech měst, kdy výlučné financování veřejné kulturní služby jedním veřejným rozpočtem (městem) nezohledňovalo funkci uměleckého ústavu v rámci regionu či dokonce státu a případně i zahraniční prezentace. Stejně tak byl popřen evropský standard vícezdrojového, případně kooperativního, financování. Zároveň v 90. letech minulého století města byla nucena zaujmout své stanovisko k souborům neprofesionální umělecké aktivity, které po r. 1989 ztratily svého zřizovatele a tedy i možnost finančního zajištění. Většinou se přeměnily na občanská sdružení. Na druhé straně začalo vznikat množství zcela nových nezávislých subjektů v oblasti umění. I k nim bylo zapotřebí nalézt cestu a hledat pro ně možnosti podpory z rozpočtu města. Na konci 90. let tak ve většině měst existoval určitý systém podpory kulturních aktivit. Ne vždy formou otevřených výběrových řízení, nicméně postupně se systém více formalizuje a stává se transparentnějším. Města v současné době mají vytvořeny z velké části různé kulturní fondy, ze kterých financují formou příspěvků pořádání významných kulturních akcí na území města, rozvoj místní kultury, rozvoj kulturních aktivit apod. Rovněž tak financují provoz svých přímo zřizovaných nebo jimi založených organizací. Podle významu se v posledních letech na jejich chodu podílí finančně i příslušný kraj, eventuálně stát. Některá z větších měst mají částečně či úplně vypracovanou kulturní politiku města, např. Kulturní politika města Plzně je už z roku 2001. Svaz měst a obcí České republiky byl založen jako zájmové sdružení právnických osob v roce 1995. Členy Svazu jsou obce a města. Podílí se na přípravě a tvorbě návrhů legislativních opatření v oblastech týkajících se kompetencí obcí. Za období posledních let se financování místní kultury jednoznačně přesunulo do rozpočtů samospráv krajů, měst a obcí. Proces odstátnění, který měl pokračovat vznikem regionálních samospráv, byl završen až v roce 2002 s počátkem praktického fungování krajů. Reforma státní správy, která zákonem převedla část prostředků a odpovědnosti na znovuzřízené kraje (Zákon č. 157/2000 Sb.), tak přinesla i aktualizaci statutu příspěvkových organizací, jež se mohou nyní samofinancovat z příjmů vedlejších činností a účelového využívání svěřeného majetku či změnou rozpočtového určení příjmů z pronájmů nemovitého státního majetku (Zákon č. 187/2001 Sb.). Oproti příspěvkovým organizacím, zřizovaných státem mají volnější režim. Státní rozpočet prakticky rezignoval na systémovou finanční podporu místní kultury, neboť ta přešla do kompetence krajů, měst a obcí ovšem s výjimkou podpory projektů celostátního a mezinárodního významu. V této oblasti často nedochází k jednoznačnému stanovení měřítek místní prospěšnosti a obecného významu. Proto právě z pohledu tzv. municipalizace, tedy převedení odpovědnosti za financování umění v lokaci jeho vzniku a provádění, je zapotřebí provést hlubší analýzu umění v rámci dosavadního vývoje teritoria a konstatování jeho budoucích kulturních potřeb. Kulturní politika státu První ucelené strategické dokumenty v oblasti kultury začaly vznikat na MK ČR až na základě tzv. Bílé knihy Pavla Tigrida (1996) jako usnesení vlády pod názvem Kulturní politika už v roce 1999, s následnou modifikací v roce 2001. Usnesením vlády č. 401 z 28. dubna 1999 ke Strategii účinnější státní podpory kultury („O kulturní politice“) se předepisovalo ministru kultury předložit zprávu o postupu realizace této strategie. Tento materiál měl po evidenci sloužit ke specifikování cílů kulturní politiky do roku 2005. Ke konkrétním cílům patřilo, s podporou občanských kulturních a uměleckých iniciativ, definovat vztah občan – kultura – veřejná správa, stanovit přiměřenou účast těchto iniciativ na rozhodovacích procesech a aktivovat přístup i péči o kulturní dědictví. Pro rozvoj kulturního bohatství a participaci občana na něm bylo doporučeno podpořit vícezdrojové financování kultury, posílit trend víceletého financování kulturních aktivit a projektů a konečně změnou zákonných předpisů zvýšit podíl samofinancování kulturních institucí z vedlejších příjmů. Předpokládalo se rozlišení neziskové a ziskové sféry (viz Kulturní politika, 2001, čl.10), mělo se pokračovat v transformaci vybraných příspěvkových organizací (viz Kulturní politika, 2001. čl.9). Tento trend mělo provázet zdokonalení zásad grantového řízení pro neziskovou oblast a podpora podnikatelských aktivit v kultuře, zejména daňovými úlevami. To všechno směřovalo k zapojení naší kultury do kontextu mezinárodní kulturní spolupráce, zajištění kompatibility tuzemských právních předpisů s právními normami ES a vymezení ekonomických zdrojů pro plnění smluvních závazků v kultuře. My a zahraničí Po celou dobu 90. let převažovala ve veřejnosti resentimentální reakce na samotný pojem kulturní politika. Svědčí o tom ostatně i frekvence diskusí o oprávněnosti samotné existence ministerstva kultury. Jak kdysi tento úřad – jako projev absurdní nadbytečnosti - nazval Milan Uhde (jeden z jeho pozdějších ministrů) „úřadem pro východ a západ slunce“. Zatímco v Evropě se staly standardem kulturní politiky (i u regionů), kulturní strategie a kulturní plánování, u nás se začal postupně prosazovat trend postupného oslabování podílu kulturního rozpočtu na státním rozpočtu tak, že oproti evropskému standardu kolem 1% se amplituda rozpočtu ministerstva kultury u nás dostala v průběhu dekády až na cca 0,6% včetně prostředků financování církví. Celá devadesátá léta (včetně do dalšího desetiletí, století atd.) přežil relikt příspěvkové organizace, typ právní subjektivity, který snad mimo Řecka v Evropě nikdo nezná. Problém zásadní se ukázal v tom, že se u nás nenastolil model kooperativního, podílového financování, kdy se na uměleckém provozu podílí stát, spolková země, kraj, region, město, případně soukromý sektor. V České republice financování uměleckých institucí zůstala výhradně na městech, s nepatrnou participací krajů a státu, kdy stát výhradně a přímo financuje pouze národní instituce, ostatní kulturní aktivity jen na základě limitovaných dotačních titulů jako jsou programy a granty MK. Kulturní politika EU a historie programu Culture 2000: Po vzájemné domluvě členských států v roce 1992 začlenila Evropská unie do svého programu i kulturní spolupráci. Základním pilířem kulturní politiky Evropské unie je článek 151 Maastrichtské smlouvy z roku 1992, který poprvé v historii EU formuloval základní východiska a kritéria společné evropské politiky v oblasti kultury. Kulturní spolupráce, podložená příslušnými právními úpravami, se stala důležitým cílem EU ve smyslu sblížení občanů na evropském území. Na základě toho článku byla v letech 1993–1999 realizována první generace programů – nejprve pilotní programy, které byly následovány programy oborovými. V roce 1990 Komise zveřejnila výběrová kritéria a podmínky pro účast v „Evropské platformě“, která se v roce 1991 pod názvem Kaleidoscope stala prvním programem pro podporu uměleckých a kulturních akcí uskutečněných vždy nejméně ve třech členských zemích EU. V roce 1994 došlo k modifikaci programu, jejímž cílem bylo efektivněji podporovat kulturní aktivity, povzbuzovat uměleckou tvorbu a spolupráci prostřednictvím sítí, podporovat lepší přístup veřejnosti k evropskému dědictví a zlepšit uměleckou a kulturní spolupráci mezi odborníky. Pilotní programy umožnily realizaci tří kulturních programů v letech 1996–1999: Kaleidoscope (1996–99) na podporu umělecké a kulturní tvorby a spolupráce na evropské úrovni v oblasti scénických umění, výtvarného umění, užitého umění a umění multimédií. Rozpočet programu byl 36,7 mil. €. Ariane (1997–99) na podporu v oblasti knih a četby, včetně překladů. Rozpočet programu byl 11,1 mil. €. Raphael (1997–99) na podporu integrace politik členských států v oblasti kulturního dědictví evropského významu. Rozpočet programu byl 30 mil. €. V roce 1999 pak byly realizovány a podpořeny tzv. „pilotní akce“, zajišťující přípravu programu Culture 2000. V rámci těchto akcí bylo podpořeno 55 kulturních projektů celkovou částkou 6,07 mil.€. V roce 2000 tyto programy nahradil nový program s názvem Culture 2000, který byl přijat dne 14. 2. 2000 Evropským parlamentem a Radou. Původně byl program koncipován na období 5 let, tedy do konce roku 2004. V roce 2004 byl program prodloužen do roku 2006. Program Culture 2000 Program je vymezen na období 7 let ( 2000–2006), iniciuje vytvoření společné evropské kulturní oblasti prostřednictvím sblížení jednotlivých kultur, současně chce ale zachovat jejich národní a regionální rozmanitost. Přispívá k propagaci myšlenky společného kulturního prostoru evropských národů a podporuje jeho kulturní rozmanitost. V této souvislosti podporuje spolupráci mezi tvůrčími umělci, kulturními organizacemi, soukromými a veřejnými pořadateli, aktivitami kulturních „networků“ a jiných partnerů a rovněž mezi kulturními institucemi členských států EU a dalších zemí zapojených do programu, zvláště v oblasti umělecké tvorby a ochrany společného kulturního dědictví. Cíle programu jsou: podpora kulturního dialogu a vzájemné znalosti kultury a historie evropských národů podpora tvůrčí činnosti a nadnárodního šíření kultury, mobility umělců, kulturních pracovníků, odborníků a dalších činitelů v kulturní oblasti a jejich děl, především s důrazem na mladé lidi, sociálně znevýhodněné osoby a na kulturní rozmanitost zdůraznění kulturní rozmanitosti a rozvoje nových forem uměleckého výrazu sdílení a zdůraznění společného kulturního dědictví evropského významu podpora osvědčených postupů při jeho konzervaci a ochraně a šíření know-how uznání role, která přísluší kultuře v hospodářském a společenském vývoji posílení mezikulturního dialogu a vzájemné výměny mezi evropskými a neevropskými kulturami jednoznačné uznání kultury jako ekonomického faktoru a jako faktoru sociální a občanské integrace zlepšení přístupu ke kultuře a účasti na kulturním dění v Evropské unii pro co největší počet občanů Česká kancelář Culture 2000 Byla zřízena Ministerstvem kultury ČR v Divadelním ústavu (k 1.1.2001) a její činnost je podporována programem EU Culture 2000. Jejím hlavním posláním je informovat a poskytovat konzultace českým, především kulturním, organizacím o programu Evropské unie Culture 2000 a podněcovat tak jejich zájem o nadnárodní spolupráci a realizaci přínosných mezinárodních kulturních projektů. 8. Závěr Od prosince 1989 se česká kultura a umění pohybuje v prostoru demokracie a svobody jako základního předpokladu tvorby. Transformace (i ve své nedokončené podobě) umožnila diverzifikaci kulturního prostoru se segmenty veřejným, neziskovým a podnikatelským. Veřejnou volbou v rámci veřejné správy dochází k rozhodování o produkci, spotřebě i financování o rozsahu a charakteru veřejných kulturních služeb. Je na kulturní veřejnosti, aby prosadila , že rozhodování v této sféře bude kvalifikované a kompetentní. Kriticky je možné zhodnotit v procesu transformace kultury a jejich institucí její pomalé tempo, absenci kulturní strategie, absenci příslušné legislativy a absenci kooperace veřejných rozpočtu a veřejných subjektů – státu, krajů a měst. Ostatně i nedostatečnou kooperaci veřejného a soukromého sektoru. Z obecného hlediska (mimo specifické zájmy a potřeby rozvoje jednotlivých oborů) lze takto definovat i základní rizika pro budoucnost. II. Veřejná kulturní služba K tomuto tématu je třeba otevřít dvě základní otázky: Za prvé: Lze prokázat legitimitu financování kultury a umění z veřejných zdrojů v podmínkách našeho státu? Samozřejmě, že s tím přímo souvisí i vztah nejen politické reprezentace, ale i samotné kulturní veřejnosti k tomuto problému. I když i vztah a názor ne – kulturní veřejnosti nelze pominout. O tom jak výsostně politický problém to je, svědčila loňská diskuse a polemiky o grantový systém v Praze. Diskuse se netýká výlučně Prahy. Její rezultáty mohou ovlivnit kulturních politiku nejen statutárních měst, ale i krajů a regionů. Protože správa kultury v českých zemích má historicky ověřenou tendenci přebírat modely správy a řízení, provozování i financování z matičky měst. A to i když jde o model ideologicky zatížený či petrifikovaný. Za druhé a to bude téma následné přednášky: Lze multiplikační efekty umění použít jako argumentaci, že vynakládání veřejných prostředků na kulturu není dotací nýbrž investic? A to na všech úrovních – tedy státu – regionu – obce. Pokusím se i o některé odkazy k zahraničí, zvláště k zemím EU. A v těchto souvislostech budeme muset také redefinovat problém veřejných kulturních organizací, které pečují jednak o kulturní dědictví, ale také i kontinuální rozvoj umění. Legitimita financování kultury z veřejných zdrojů Z našich ústavních aktů Listina základních lidských práv a svobod deklaruje „právo občanů svobodně a reálně se podílet na užití a výkonech kultury na straně jedné a právo na svobodu tvorby a šíření jejich výsledků na straně druhé“. Následně Zákon č. 203/2006 Sb. o některých druzích podpory umění v § 2 stanoví: „Veřejnými kulturními službami jsou služby spočívající ve zpřístupňování umělecké tvorby a kulturního dědictví veřejnosti.“ Veřejné služby z hlediska ekonomické teorie obecně představují služby, u kterých k rozhodování o produkci, spotřebě i financování dochází veřejnou volbou v rámci veřejné správy. Produkce těchto statků je v pravomoci veřejné správy, která k jejich financování využívá prostředky z rozpočtové soustavy. Spotřeba veřejných statků je kolektivní, tzn. že uspokojují potřeby daného společenství bez ohledu na to, zda je jednotlivci chtějí spotřebovávat či nikoli. Veřejné kulturní služby jsou však i něco navíc. Jsou naší pamětí a souvisí přímo s kvalitou života. O rozsahu a podobě této služby rozhoduje politický systém, respektive politická reprezentace, prostřednictvím takových nástrojů jako je legislativa, kulturní politika, kulturní strategie či kulturní plánování. Řada zemí EU má svou kulturní legislativu včetně speciálních zákonů (např. divadelního). Pro přiznání statutu veřejné prospěšnosti (veřejné kulturní služby) by neměla být obecně rozhodující právní forma subjektů, tuto službu provozující a poskytující (ostatně i v ČR může být a.s. či s.r. o. založena za jiným účelem než je podnikání), ale konkrétní činnost, odpovídající množině definičních znaků, svým způsobem vstupním kritériím, umožňujících veřejnou podporu. Vstupní kritéria: a/ účel založení subjektu, poslání definované ve statutu/zakládací listině (deklaruje, že se jedná o činnost ve veřejném zájmu) b/ kolektivní správní a dozorčí orgány, včetně vyloučení konfliktu zájmů c/ závazné vymezení způsobu nakládání se ziskem – zisk nesmí být rozdělován členům, zakladatelům, managmentu či kapitalizován, musí být reinvestován do předmětu hlavní činnosti d/ poskytování veřejně prospěšných služeb za předem určených a rovných podmínek stanovení úrovně platů a odměn pracovníkům e/ cena nabízených služeb – měla by se pohybovat na úrovni nákladů nebo nižší f/ cíl: vyrovnaný rozpočet g/ transparentnost – přístup veřejnosti ke zprávám o činnosti i hospodaření organizace – povinnost zveřejňování výročních zpráv a audit (od určité výše obratu). Příklady: Holandsko: model víceletého financování, dotaci lze kapitalizovat, dokonce kulturní managment je podle této schopnosti hodnocen Anglie: veřejnou kulturní službu provozuje nadace jako subjekt NGO (tedy neziskový), ale má právo zakládat obchodní společnosti. Např. v londýnském Národním divadle (nadaci) je její obchodní společnost schopna zajistit až 40% nákladů. U nás se dá předpokládat, že by obchodní společnost vytunelovala svůj mateřský neziskový subjekt. Definiční znaky veřejné kulturní služby mohou být současně i nástroji pro posuzování kvality, hodnoty, výkonu a tedy hodnotícími kritérii: 1. univerzální, demokratický a rovný přístup 2. dostupnost (včetně cenové dostupnosti) 3. kontinuita aktivity 4. zaměstnanost kvalifikované pracovní síly 5. diverzifikace činností, typů a žánrů 6. produkce kulturních statků a zboží kulturní povahy 7. vliv na kultivaci i vzdělanost občanů 8. překračování hranic vůči kulturním minoritám 9. podpora a rozvoj mezikulturního dialogu 10. instrument lokální, regionální, národní a státní identity 11. možnost identifikace s vlastním kulturním dědictvím, včetně jazyka 12. úsilí o sociální kohezi a posilování demokracie 13. sociální, kulturní a ekologická přijatelnost – trvale udržitelný rozvoj 14. instrument kulturních práv: zejména práva na ochranu kulturního dědictví a přístupu k němu, 15. soutěž v rovině kvality a ne v úsilí o počet diváků Znaky kvality: a/ interpretace, uchování a rozvoj kulturního dědictví b/ prostor nové tvorby c/ přesahy k jiným druhům, žánrům a médiím d/ prostor alternativy vůči komerci e/ rozvoj umělecké tvorby a interpretace d/ uchování a rozvoj kulturního dědictví (v souladu se zákonem č.203) f/ prostor pro experiment, inovaci a kreativitu g/ prostor pro sebereflexi občanů a společnosti prostřednictvím kultury a umění h/ prostor uchování kulturního rozmanitosti v rámci globalizace Pozn.: I u nás už existují odborné práce (např. doktorská práce J. Bejvlové Divadelní výkon, JAMU Brno, dále práce T. Raabové či M. Cikánka), které nabízejí exaktní modely a matice pro měření kvality kulturní instituce i mimo arbitrážní posuzování. Veřejný kulturní sektor (např. síť veřejných institucí) bývá v Evropě většinou financován mimo grantové systémy. Ziskový sektor v zemích EU převážně podléhá předpisům a normám Obchodního zákoníku a neziskový sektor Občanskému zákoníku, včetně odlišných daňových režimů. Většina veřejných kulturních institucí v EU má právní formu veřejnoprávních či obecně prospěšných institucí, s.r.o. či nadací. Zakladatelem či zřizovatelem a financiérem bývá město či město spolu se státem nebo regionem. Ve výjimečných případech jde o autonomní soukromé společnosti, který statut „veřejné prospěšnosti“ nabudou jako licenci smlouvou s městy, kteří jsou stálými vlastníky těchto licencí. příklady: Veřejné financování kultury je vlastně vždy realizací kulturních práv občanů, je to výsostná oblast lidských práv (viz naše Listina základních lidských práv a svobod). Financování kulturního sektoru je většinou vícezdrojové a víceleté. Podíl státu, spolkových zemí, krajů, regionů, obcí a měst stanoví povětšinou zákon či smlouva mezi státem, spolkovou zemí a městem jako např. v Rakousku. Veřejné financování je vlastně vždy realizací kulturních práv občanů. Ve Švédsku jsou vstupenky do veřejných divadel 3x levnější než v soukromých. V Londýně se neplatí vstupenky do NG. V New Yorku starosta založil městskou nadaci pro City Opera, protože lístky do Metropolitní jsou už neúnosně drahé. Veřejná podpora v některých zemích má podmínku 12-15% soběstačnost kulturních institucí. U nás je např. u veřejných divadel soběstačnost kolem 30%. Máme systém ekonomicky efektivní a naopak podfinancovaný. Pokud chceme dělat audity kulturních institucí jako byl záměr Prahy, je třeba porovnat i sousední země a konkrétně města jako jsou Vídeň či Berlín Všude právě veřejné kulturní instituce (a samozřejmě i kulturní události) určují charakter města či regionu jako kulturních center. Vytvářejí jejich značku. O možných a skutečných multifikačních benefitech, které je schopné generovat kreativní sektor, pojednává studie A. Wiesanda a M. Söndermanna: Creative sector – an Engine for Diversity, Growth and Jobs in Europe, jež je věnována potencionálu tohoto sektoru v současnosti. O užitných efektech umění ve vztahu k městům a regionům se zde píše: „Důležitá role umění pro hospodářský rozvoj měst a regionů i jako katalyzátoru regenerace měst není žádným novým objevem. Nicméně, jak zdůrazňuje zkušený ekonomický teoretik David Throsby, zájmy badatelů i politiků se rozšířily a zahrnují nyní "širší témata městské kulturní infrastruktury, hodnoty místa a plány na přehodnocení městského rozvoje společně s citlivými tématy kultury a životního prostředí". Z tohoto pohledu existují často paralelní role umění k naplnění v životě a rozvoji měst. Zahrnují symbolické funkce /například jejich role jakožto kulturních "žhavých míst"/, jaké mají třeba Barcelona, Berlin nebo Vídeň. Dále díky festivalům, které utvářejí dokonce identitu celého města, jako například Salzburk, Avignon, Edinburgh nebo Bayreuth, nebo díky kulturním památkám, jako jsou třeba věž v Pise nebo staré tržiště v Krakově. Nejenže všechny vytvářejí příjmy, ale přispívají jak k celému image města, napomáhají chránit místní jedinečnost v celosvětovém mediálním povědomí. "Kulturní oblasti", které fungují jako styčné body městského rozvoje /jako například v Pittsburghu nebo Dublinu/; kulturní a mediální průmysl jakožto důležitá a živoucí součást městského hospodářství /jak tomu můžeme vidět například v Londýně, Amsterdamu, Sydney nebo Kolíně nad Rýnem, stejně tak jako v menších městech a větších regionech/; role pro kulturu, více sociálně integrovaná, vše prostupující "skrz posilování místní identity, kreativity, soudržnosti a vitality" /Throsby/. Dokonce i v případě, že /měřitelné/ výsledky těchto funkcí mají tendence zvýhodňovat zejména již etablovaná kulturní centra, statistická data nicméně prokázala, že tyto funkce vytvářejí přímé zisky pro místní hospodářství díky výdajům místních zákazníků i návštěvníků, včetně "kulturních turistů", na kulturní zboží a služby; nepřímé výdaje následně na příjmy ostatních podniků a jednotlivců, jako třeba restaurací, hotelů a dopravních služeb – odhady například ukazují, že "Edinburghský festivalový průmysl přináší do skotského hospodářství 135 miliónů liber a zajišťuje 2 900 pracovních míst na plný úvazek. Zprávy místních a celostátních britských médií mají navíc reklamní hodnotu téměř 12 miliónů liber",nehledě na finanční efekt mezinárodního mediálního pokrytí v době konání festivalu.“ Pzn. Odborné diskuse k tématu proběhly na panelech Fóra pro kreativní Evropu 26.-27. 09 www.forumforcreativeeurope.cz Správa veřejných zdrojů: Kvalitu posuzují nezávislá grémia, stanoví kritéria a navrhují alokaci. Pokud mají tyto orgány právní subjektivitu, rozhodují i distribuují subvence. Jinak fungují jako poradní orgány, které doporučují a rozhoduje exekutiva (případně samospráva). Způsob ustavování rad je vždy specifický (od volby přes jmenování až po delegování). Ve složení převažuje odbornost, kompetence a autorita. Prosazuje se metoda plánování, většinou ve čtyřletých cyklech. Zisky podnikajících subjektů se vrací do fondů. U neziskových organizací a veřejně právních subjektů se případný zisk vrací do předmětu činnosti. Samozřejmostí je kontrola prostřednictvím výročních zpráv, auditů a evaluace. Příklad: Metropolitní opera je soukromý subjekt na bázi nadace. V její výroční zprávě – na rozdíl od našeho soukromého sektoru – najdete vyúčtovaný každý cent nákladů i příjmů. Způsoby grantového financování: Jako příklad použiji způsoby financování divadel v zemích EU. Na základě zákona či smlouvy převažuje kombinace zdrojů: stát, region, město, soukromý sektor. Mezi městem a divadelním subjektem se používá smluvní vztah na dobu určitou. Smlouvy obyčejně rozlišují divadla podle kategorií. Mohou určovat i minimální mzdu, omezit výši odměn managamentu, stanovit povinnost realizace původní tvorby atd. Granty bývají propláceny předem, víceleté ve splátkách se zvláštním režimem. Funguje systém pojistek, poslední splátku obdrží subjekt až po realizaci projektu a dodržení podmínek kontraktu. Jednotlivci dostávají granty, často osvobozené od daně, většinou v měsíčních platbách. V mnoha městech je důsledně odděleno financování budov od souborů. Granty, pokud jsou založeny městem jako fondy či nadace, mohou přijímat dary od veřejných i soukromých společností. Bývají vypsány pro fyzické i právnické osoby, pokud nejsou založeny za účelem podnikání, v převažující většině pro NGO. Jen výjimečně (např. Vídeň) i pro komerční subjekty. Je zohledňován princip repertoárových divadel. Roste trend zakládání s.r.o., jejichž 100% vlastníkem je obec. Je používán i princip a.s., jejichž jediným akcionářem je opět obec. Pokud kulturní instituce či umělecké ústavy mají právní subjektivitu nadace či veřejnoprávní korporace, je v rozhodujících případech zakladatelem město. Např. ve Francii jsou granty určeny pro organizace, spadající pod zvláštní zákon (Associations loi 1901). Jde o soukromé organizace, neprovozující aktivitu za účelem zisku a osvobozené od daní. Neziskový sektor ostatně bývá skutečně definován i odlišným daňovým režimem. K našemu problému se váže i definice neziskového sektoru a statutu veřejné prospěšnosti u nás V řadě zemí EU neziskové organizace a tzv. statut veřejné prospěšnosti jasně definuje zákon. V ČR střešní zákon dosud chybí. Vláda pověřila, předsedkyni Rady vlády pro nestátní neziskové organizace do konce r.2008 předložit věcný záměr zákona o neziskových organizacích s vymezením statutu veřejné prospěšnosti. Příprava věcného záměru zákona má probíhat v souladu s přípravou nového Občanského zákoníku. Nejdříve výměna ministra a posléze vlády opět, už po několikáté, odsouvá řešení za horizont našich rozlišovacích schopností. Paralelně s tím se MK ČR připravovalo a snad ještě připravuje zákon o veřejné kulturní instituci, který by měl koncepcí odpovídat zákonu o vědeckovýzkumné organizaci. Z obecného hlediska by měla být nezisková organizace charakterizována čtyřmi základními vlastnostmi: a) je dobrovolná a organizovaná (má právní subjektivitu) b) je samosprávná (má přesně stanovené správní a dozorčí orgány) c) má jasně vymezený účel svého založení (poslání), kterým není podnikání ve smyslu soustavné činnosti za účelem zisku d) nerozděluje zisk mezi vlastníky či vedení, ani osoby jim blízké Detailněji je v řadě zemí definován tzv. statut veřejné prospěšnosti, který dává navíc možnost čerpat finanční prostředky ze státního a veřejných rozpočtů, požívat daňových výhod a osvobození od místních a správních poplatků apod., to vše při splnění přiměřených pravidel, odpovídajících velikosti organizace. Některé země striktně vymezují limity pro uznání statutu veřejné prospěšnosti: * procentem služeb dostupných široké veřejnosti, nikoli „soběprospěšné“, tedy pouze úzkému okruhu zájemců (např. členů) – min. 50 % * procentuálním poměrem nejvyšších včetně odměn (např. max. 200 % průměrné mzdy) * procentem uznatelných nákladů na administrativu (max. do 25 %) * procentem uznatelných nákladů na propagaci a PR Negativní příklad: Sazka a.s. neměla oproti anglické loterii Camelot stanovené limitní procento nákladů. Některé země stanoví ale naopak, definicí per negatione, co považují za nepřijatelné pro udělení statutu veřejné prospěšnosti: * skutečnost, že organizace je zaměřená na uzavřenou či jinak omezenou cílovou skupinu, zvláště když tato zahrnuje osoby určitou formou spojené s organizací či s jejími zaměstnanci a členy správních a dozorčích orgánů * skutečnost, že povaha a rozsah ekonomických činností organizace ukazují na to, že subjekt nesleduje neziskové účely, ale funguje ve skutečnosti s komerčním účelem a i tak navenek působí * skutečnost, že se organizace podílí na prodeji zboží nebo služeb za cenu převyšující náklady * skutečnost, že organizace poskytuje nepřiměřené kompenzace či jiné zvláštní výhody svým zaměstnancům nebo jiným osobám s ní spojeným Závěr: Statut „veřejné prospěšnosti“ je obdobou celosvětově užívaného statutu „not-for profit“ a k jeho získání je třeba zprůhlednit činnosti a rozpočty žadatele zveřejňováním výročních zpráv. Tuto povinnost ze zákona mají u nás zatím pouze o.p.s., nadace a nadační fondy. Zdrojem legitimity financování kultury a umění z veřejných zdrojů jsou samozřejmě i jejich užitné efekty (benefity), které stereotypní chápaní veřejné podpory jako jednosměrné dotace proměňují tuto dotaci v návratnou investici. Legitimitu vynakládání veřejných prostředků lze místo debat o charakteru kultury jako veřejného statku (dle Samuelsona) převést na argumentaci veřejným zájmem a veřejnou kulturní službou, za což jsou politické mechanismy přímo odpovědné. Vedle zvyšování kvality života je podpora kultury totiž i ekonomicky výhodná. Lze jen doufat, že studie a projekty citovaných odborníků na tuto tématiku jako jsou D. Throsby, J. Hawkins, M. Söndermann, R. Palmer, na Slovensku např. Zora Jaurová a u nás cit. T. Raabová, Martin Cikánek (řadu vstupních materiálů publikují např. v kulturním periodiku A2)nebo Tomáš Sedláček či Marta Smolíková. III. Kultura a ekonomika a/ Trh práce Pro Českou republiku znamená vymezení sektoru kultura ve vztahu k ekonomice souhrn činností spadajících pod správu resortu kultury, tedy MK ČR: - Oblast umění (kreativní činnost) - Oblast knižní kultury a knihoven (včetně vydavatelské a nakladatelské činnosti) - Oblast památkové péče - Kulturního dědictví (muzea a galerie) - Hromadné sdělovací prostředky a kinematografii - Církve a náboženské společnosti - Oblast autorského práva. Z dat, které jsou k dispozici o tržbách a nákladech, odvozují Národní účty tyto výsledné veličiny: a) objem produkce b) hrubý domácí produkt c) hrubá přidaná hodnota.(HPH) Aplikace standardních postupů kvantifikace ekonomického výkonu u tržních a netržních služeb je provázena v sektoru kultury některými problémy. Především se ukazuje, že ekonomické přínosy některých aktivit nelze beze zbytku charakterizovat pomocí ekonomických veličin. Např. v oblastech, kde cena některých přínosů se může v průběhu času měnit v závislosti na celé řadě faktorů, které nemají jen ekonomický kontext ( například umělecká díla) a také proto, že přínos některých aktivit nelze vůbec kvantifikovat. Například vyhledávání, konzervaci a ochranu kulturního dědictví, nelze plně vyjádřit vynaloženými prostředky ani počtem návštěvníků nebo výší vybraného vstupného. Ekonomický přínos takové aktivity je pak třeba posuzovat jinak z hlediska současnosti a jinak z hlediska budoucnosti. Je samozřejmé, že využívání peněžních ekonomických charakteristik v sektoru kultury má omezený význam, týká se to i zde použitého ukazatele „hrubá přidaná hodnota“. Jeho použití však umožňuje zejména: · agregaci různých typů činností, · poskytnutí podmínky pro komparaci sektoru s ekonomikou ČR · měření dynamiky sektoru. Největším problémem spojeným s využíváním existujících dat o kultuře v ČR, s jejich rozsahem a kvalitou, je určitá nekoordinovanost současné statistiky kultury s potřebami praxe. To se pak výrazně promítá do možností komplexních analýz. V kultuře jde zejména o možnosti: · postihnout sektor kultury vhodnými globálními charakteristikami; * stanovit v potřebných časových a prostorových dimenzích pozici sektoru kultury v rámci české ekonomiky a v mezinárodním kontextu; * zhodnotit vhodnými ukazateli efektivnost vložených prostředků do kultury a vyjádřit tak slabá místa v činnosti jednotlivých oborů. * popsat a kvantifikovat rozvojový potencionál oborů a možné dopady jeho vývoje na tvorbu pracovních míst a zaměstnanost. Současný stav systému národních účtů sehrává jen velmi malou roli, protože sektor kultury nemá v tomto systému svůj satelitní účet a údaje o kultuře je třeba sestavovat z dílčích dat z jiných oblastí národních účtů v nedostatečném detailu a struktuře. Na satelitním účtu kultury se v současné době poměrně intenzivně pracuje. Pozice sektoru kultury v rámci ekonomiky ČR V červnu 2010 vydal Český statistický úřad přehled o počtu ekonomických subjektů podle klasifikace převažující činnosti a podle kategorií počtu zaměstnanců. Předmět našeho zájmu jsou položky 780-783 (Scénická umění, Podpůrné činnosti pro scénická umění, Umělecká tvorba, Provozování kulturních zařízení). V námi sledované oblasti působí 2586 ekonomických subjektů (právnických i fyzických osob) s tím, že u naprosté většiny těchto subjektů| není uveden počet zaměstnanců. Kvantifikované údaje o trhu práce uvádíme na datech období 2003-2005. Jedním z hlavních problémů sektoru jsou zvláštnosti (i vzácnosti) některých statků a služeb, které sektor kultury produkuje. Jedná se zejména o výsledky tvůrčí práce, jejichž hodnota, resp. cena, se může v průběhu času měnit (na příklad hodnota uměleckých děl), a to jak v kladném, tak záporném směru. Přínos některých dalších aktivit nelze vůbec kvantifikovat. Zcela zvláštní problematiku tvoří vnější efekty činností sektoru kultury, projevující se tím, že kultura je nejen producentem, ale i odběratelem celé řady statků a služeb. V tomto smyslu je kultura svými aktivitami a poptávkou významným stimulujícím prvkem dalších odvětví ekonomiky, neboť vstupuje do mnoha interakcí s ostatními odvětvími ekonomiky poptávkou po řadě výrobků a služeb. Přitom je nutno rozlišovat výrobky a služby, které nakupuje sektor kultura a současně je využívají i ostatní odvětví ekonomiky (například energie, běžné průmyslové výrobky, stavební práce, doprava) a výrobky a služby, které mají specifický charakter a jsou poptávány převážně nebo výhradně sektorem kultury. Jedná se zpravidla o výrobky a služby, které jsou atypické a případně vyžadují samostatný technologický vývoj. Mezi výrobky a služby, poptávané sektorem kultura, patří rovněž výrobky a služby, jejichž dodání vyžaduje návrat k původní řemeslné výrobě, případně se týká výroby uměleckých řemesel. Je možno předpokládat podle kvalifikovaných odhadů, že uspokojení poptávky sektoru kultura pro výrobcích a službách vyvolává potřebu zhruba 73 tisíc pracovních míst v bezprostředně dodávajících odvětvích ekonomiky. Pokud bychom přihlédli k řetězení poptávky přímo dodávajícího odvětví u dalších odvětví - u subdodavatelů, je nepochybné, že uvedený výpočet je možno považovat spíše za dolní hranici skutečného dopadu. Na celkovém objemu produkce sektoru se HPH sektoru podílela 38%, mezispostřeba 62%. Objem mezispotřeby i počet pracovníků vyvolaných poptávkou sektoru svědčí o rozsáhlých vazbách sektoru kultury na další odvětví ekonomiky ČR. Při analyzování pozice sektoru kultura v ekonomice ČR (na základě informací z národních účtů a statistiky práce) lze definovat: 1. pozici sektoru kultura na trhu práce 2. podíl sektoru kultura na ekonomickém výkonu ekonomiky ČR Pozice sektoru kultury na trhu práce Vyjdeme-li z oficiálních statistických dat o zaměstnanosti v sektoru kultury a z dopadu aktivit sektoru na zaměstnanost v ostatních odvětvích české ekonomiky, dostaneme se k číslu 3,2 %, které vyjadřuje pozici sektoru kultury na českém trhu práce. Ukazuje se, že česká kultura svými aktivitami přispívá poměrně významně k celkové zaměstnanosti v ČR, a to jak počty vlastních zaměstnanců a externích spolupracovníků, tak svou poptávkou po výrobcích a službách, kdy uspokojení této poptávky vyžaduje využití dalších pracovních míst v ostatních odvětvích ekonomiky. Celkový počet zaměstnanců sektoru (cca 75 000-80 000 osob v přepočtených stavech minulé dekády) se podílel na počtu zaměstnanců v ČR téměř dvěmi procenty. Současně sektor využívá i externí spolupracovníky (cca 10 000 osob). Ti se podílejí na počtu tzv. sebezaměstnaných zhruba jedním procentem. Celý tento pracovní potenciál sektoru kultura (cca 85.500 osob v přepočtených stavech) se podílel na pracovním potenciálu republiky, představujícím celkovou zaměstnanost kolem 1,7%. Uspokojení poptávky sektoru vyžaduje po výrobcích a službách v ostatních odvětvích dalších cca 73.000 pracovních míst, v řadě případů úzce specializovaných profesí a s vysokou kvalifikací. Z celkového pracovního potenciálu republiky je proto nutno vyčlenit dalších cca 1,5% pro uspokojení poptávky sektoru kultury . Celková bilance pozice sektoru kultury na českém trhu práce, je tvořena jednak vlastním pracovním potenciálem sektoru, který se podílí na zaměstnanosti v ČR cca 1.7% a jednak zaměstnaností, která byla v jiných odvětvích vyvolána poptávkou sektoru po výrobcích a službách v rozsahu dalších 1,5 %. V souhrnu se tedy pracovní potenciál - spjatý s aktivitami sektoru kultury – podílí na celkové zaměstnanosti české ekonomiky 3,2%. Obdobný vztah sektoru kultura lze zjistit i na základě údajů v nepřepočtených fyzických osobách. Z dat za uplynulé desetiletí je zřejmé, že ve vývoji počtu zaměstnanců i externistů nedošlo k významnějším změnám. Zaměstnanost v sektoru byla poměrně stabilní. Ke změnám dochází až na přelomu dekád a na čísla si budeme muset ještě počkat. Je evidentní, že na konci roku 2011 se začíná dramatizovat. Přesto lze konstatovat, že dynamika počtu pracovníků sektoru kultury byla v uplynulé dekádě vyšší než v celé ekonomice ČR. Vývoj pracovního potenciálu v jednotlivých složkách sektoru byl však dost rozdílný. Rychleji, než byl průměr sektoru, se zvyšovaly počty pracovníků u zpravodajských kanceláří a agentur a rovněž u vydavatelské činnosti a činnosti společenských organizací. Naproti tomu poklesly počty pracovníků zejména u výroby a distribuce filmů, kde k prvému poklesu došlo již v roce 2004 (o 14%) a pokles pokračoval i po roce 2004. Viz souvislost s daňovými pobídkami pro zahraniční produkce. Při hodnocení zaměstnanosti v sektoru kultury je ovšem třeba brát v úvahu, že značná část pracovního potenciálu podléhá režimu státního rozpočtu a zjištěné pohyby v počtech pracovníků jsou jen v omezené míře spjaty s faktory nabídky a poptávky. V rámci sektoru kultura představuje pracovní potenciál tří oborů sektoru, a to obory Vydavatelská činnost (OKEČ 22.1), Divadla, koncerty, tvůrčí umělecká činnost (OKEČ 92.3) a Činnost knihoven, muzeí, galerií, zooparků a botanických zahrad (OKEČ 92.5), více jak 60% pracovníků sektoru a zaujímá tak v sektoru kultury dominantní místo. Objem odměn za práci sektoru kultury se podílí na celkovém objemu odměn za práci v ekonomice ČR necelými dvěmi procenty. Růst objemu odměn byl přitom o něco rychlejší než v hospodářství ČR jako celku. Nejrychleji však rostly odměny za práci v oborech Vydavatelství a Zpravodajské kanceláře a agentury. Přitom u Zpravodajských kanceláří a agentur došlo k nejvyššímu nárůstu především mezi roky 2003 a 2004 ( růst o 32%). Struktura objemů vyplacených odměn je samozřejmě dána především rozdíly v počtech pracovníků v jednotlivých oborech. Proto také více jak polovina odměn za práci v sektoru kultura byla vyplacena v oborech: Vydavatelská činnost a Činnost společenských organizací včetně církví. Podíl těchto dvou oborů na počtu pracovníků je přitom o něco nižší (47,1%). Zhruba 17% bylo vyplaceno v oboru Divadla, koncerty, tvůrčí umělecká činnost, což je méně, než činí podíl tohoto oboru na pracovním potenciálu (21,8%). Výše průměrné měsíční mzdy byla v sektoru v polovině dekády o 4.660 Kč vyšší, než je průměr za celou ČR. Ovlivňovala to zejména průměrná mzda v oborech Zpravodajské kanceláře a agentury (zhruba o 56% nad průměrem ČR ) a Výroba a vysílání programů rozhlasových a televizních programů (24% na průměrem sektoru). V oboru „Činnost knihoven, archivů, muzeí, zooparků a botanických zahrad“ byla průměrná mzda nižší než byl průměr sektoru a byla dokonce výrazně (o více jak pětinu) nižší než je celorepublikový průměr V ostatních složkách sektoru oscilovala výše průměrné mzdy okolo sektorového průměru. Struktura sektoru kultury dle jednotlivých oborů Pohled na vnitřní strukturu sektoru kultury ukazuje na vysokou míru vnitřní diferenciace sektoru. Na objemu ekonomického výkonu se nejvíce podílel obor Vydavatelství (téměř 30% na objemu produkce) a obor Tvorba a vysílání rozhlasových a televizních programů (téměř 23% na objemu hrubé přidané hodnoty). Naproti tomu na celkovém počtu pracovníků sektoru se nejvíce podílí obor Společenské organizace,vč.církví. Za převažující obor co do počtu pracovníků lze považovat i obor Koncerty, divadla, tvůrčí umělecká činnost (cca 22% pracovníků sektoru). Na dalším místě co do počtu pracovníků je Vydavatelství – cca pětina počtu pracovníků sektoru. Na celkovém objemu odměn za práci se nejvíce podílejí obory: Vydavatelství (24%) a Společenské organizace vč. církví (27%). Podíl těchto dvou oborů na objemu odměn za práci v sektoru tvoří více jak polovinu. S ohledem na rozdílnou dynamiku rozvoje jednotlivých oborů je třeba počítat s tím, že vnitřní diferenciace sektoru se bude prohlubovat. Jednoznačná je zejména vysoká dynamika všech podstatných ekonomických ukazatelů u oboru Tvorba a vysílání televizních programů. Vysoká tempa ekonomického výkonu dosahují rovněž obory Vydavatelství a Činnost zpravodajských kanceláří a agentur. Porovnávání produktivity práce a průměrné měsíční mzdy pouze potvrzuje značné diference mezi jednotlivými obory. Při tom zcela výjimečně se od ostatních oborů vyděluje obor Tvorba a vysílání televizních a rozhlasových programů. Absolutní výše produktivity práce více jak 2,5x překračuje průměr sektoru. Vysoká je také produktivita práce u Výroby a distribuce filmů. I když v tomto oboru je ovlivněna také poklesem počtu pracovníků. Rozdíly mezi obory dokreslují již zmíněné rozdíly v ukazateli průměrné měsíční mzdy, která je v oboru Tvorba a vysílání televizních a rozhlasových programů o téměř čtvrtinu vyšší než je sektorový průměr. Vyšší průměrnou mzda než tento obor má obor Zpravodajské kanceláře a agentury, který však svým menším počtem pracovníků příliš neovlivňuje celkový průměr sektoru. Nejnižší průměrnou mzdu (kolem 65% sektorového průměru) měli pracovníci knihoven, muzeí, archivů, zooparků a botanických zahrad. Poznatky získané z jednotlivých aspektů hodnocení pozice sektoru kultury v ekonomice ČR ukazují, že značná diferenciace všech ukazatelů vyjadřujících ekonomickou strukturu sektoru podstatně komplikuje odhady budoucího vývoje sektoru a současně prakticky vylučuje komparace s obdobnými ukazateli za jiné země. Pokud abstrahujeme od oboru Společenské organizace vč. církví, jehož zařazení do sektoru není příliš adekvátní, lze sektor kultura rozdělit na dvě základní skupiny oborů, u nichž je zřejmé, že se od sebe liší jak absolutní výší hodnocených charakteristik i dynamikou těchto charakteristik, tak rovněž výší odchylek od průměru ČR i od průměru sektoru. Jednoznačně specifickou je skupina oborů, které docilovaly výrazně vyšších hodnot většiny charakteristik i vyšších rozvojových parametrů. Tuto skupinu tvoří obory: Vydavatelství, Tvorba a vysílání rozhlasových a televizních programů a Činnost zpravodajských kanceláří a agentur. Ve své podstatě se jedná o skupinu činností, které v současné klasifikaci ekonomických činností (OKEČ), platné od 1.1.2008, byly od kultury odděleny a zařazeny do sekce „Informační a komunikační činnosti“. Rovněž se předpokládá, že do této sekce bude zahrnuta tvorba a distribuce filmů, jejíž vývoj v hodnocených letech lze charakterizovat jako kolísavý až zpomalující. Další vývoj tohoto oboru je zřejmě podmíněn do značné míry výší podpor z celospolečenských zdrojů a sponzorských darů. Od výše uvedené skupiny činností se výrazně odlišují obory: Divadla, koncerty, tvůrčí umělecká činnost a Knihovny, archivy, muzea, zooparky a botanické zahrady. U těchto dvou oborů jsou hodnocené charakteristiky v absolutní výši zpravidla nižší než je průměr sektoru a jejich dynamika je pomalejší. Jejich odstup od první skupiny oborů se zvyšuje. Je tomu tak zřejmě z toho důvodu, že kvantifikace ekonomického přínosu těchto oborů je velice problematická. Pokud chceme usuzovat na budoucí rozvojové tendence této druhé skupiny, bude k tomu zapotřebí využívat i ukazatele, které sice plně nevystihují celkový přínos daných oborů, ale bezprostředněji vyjadřují poptávkové faktory. Kromě toho je třeba brát v úvahu, že některé aktivity těchto oborů nejsou určeny pro masového spotřebitele a přílišná komercializace, vedena například snahou o zvyšování vstupného může zájem spotřebitele – návštěvníka omezit. Při úvahách o rozvojovém potenciálu některých oborů kultury a při definování priorit kulturní politiky státu pro jednotlivé obory je nutné používat také jiná než ekonomická hlediska. Nadměrná orientace na komerční činnost, na zvyšování výnosů a snižování nákladů přináší těmto oborům značná rizika. Může totiž znamenat nejen snížení návštěvnosti, ale může vést i ke snížení počtu pracovníků, z nichž mnozí mohou mít specifickou odbornost prakticky nevyužitelnou v jiných odvětvích ekonomiky. Je nutno akceptovat skutečnost, že základním zdrojem financování těchto činností by měly být zdroje veřejných rozpočtů. Činnost těchto dvou oborů je do značné míry závislá na společenském uznání, což se může projevit ve výši dotací, grantů nebo sponzorských darů. Ocenění společenského významu se může projevit i ve výši mezd pracovníků kulturních institucí. Po zavedení nové klasifikace ekonomických činností dochází k radikální změně ukazatelů, charakterizujících pozici sektoru kultura v ekonomice. Snižuje se podíl sekce kultura na počtu pracovníků, na objemu produkce a objemu hrubé přidané hodnoty. Zpomalí se dynamika produktivity práce a klesne absolutní výše i tempo růstu průměrných mezd. Z přepočtených údajů je patrné výrazné zhoršení pozice sekce kultura v ekonomice ČR ve všech hlavních charakteristikách. Podíl kultury na ekonomice ČR se snižuje, tempo růstu je pomalejší. Zhoršená pozice sekce kultura v ekonomice ČR, je ovlivněná i tím, že přínos řady jejích aktivit nelze adekvátně ekonomicky charakterizovat. A tato pozice by měla ve svých důsledcích vést tedy k vyšší podpoře ze společenských zdrojů. Sektor kultury dle regionů Sektor kultury je na území státu rozmístěn velmi diversifikovaně. Výroba filmů se soustřeďuje do několika center (Praha, Zlín), výroba televizních pořadů je rovněž koncentrována, a to zejména do Prahy, Brna a Ostravy. Divadla (stálé scény) jsou rozmístěna po celém území státu, převážně do krajských měst. Muzea a galerie se nacházejí ve většině větších měst, zejména měst nad 10.000 obyvatel. Pouze pro knihovny platí (bez ohledu na velikost a význam), že jsou ve většině obcí. To ostatně platí i pro památkové objekty. Nejvyšší podíl na celkové zaměstnanosti a také na tvorbě HPH má hl.m. Praha. Připadá na ni téměř polovina (46%) z celkové zaměstnanosti a více jak polovina (55,8%) vytvořené HPH. Vzhledem k významnému postavení Brna a Ostravy jako kulturních center rovněž nepřekvapuje, že za Prahou se řadí kraje Jihomoravský a Moravskoslezský (každý z nich cca 10% z celkové zaměstnanosti) a (cca 8% z vytvořené HPH). Je to ovlivněno jednak koncentrací oborů Vydavatelství a Tvorba a vysílání televizních a rozhlasových programů do Prahy, Brna a Ostravy a také tím, že jedná o centra, kam se soustřeďují i další kulturní aktivity. Při posuzování regionální struktury sektoru vzniká otázka: proč kraje Karlovarský, Liberecký a Vysočina mají tak malé podíly na zaměstnanosti a ekonomickém výkonu sektoru kultury v ČR. Odpovědi je třeba hledat nejen ve velikosti kraje z hlediska počtu obyvatel, ale také ve zvláštnostech oborové struktura aktivit sektoru kultury na území těchto krajů. Při hodnocení regionální struktury sektoru kultury v kombinaci se strukturou jednotlivých kulturních oborů je možno konstatovat, že v uvedených krajích tvoří sektor kultury především činnosti spojené s pořádáním koncertů a divadel (téměř polovina HPH vytvořené sektorem na území daného kraje) a činnosti knihoven, muzeí, galerií a pod.(zhruba 30 – 40% HPH vytvořené sektorem v kraji). Podíl činnosti ostatních oborů sektoru je na území těchto krajů malý. Všechny úvahy o úloze sektoru na regionálním trhu práce je zapotřebí začít zjištěním, že více jak 60% pracovníků sektoru kultury se nachází ve třech krajích, a to v hl.m. Praze, kde pracuje necelá polovina všech pracovníků sektoru a dále v krajích Jihomoravském a Moravskoslezském (s podíly na úrovni 10%). Rozložení počtu pracovníků sektoru do krajů se promítá do značné míry i do pozice sektoru na trhu práce v daném kraji. Kromě toho má na pozici sektoru vliv také rozměr celkové zaměstnanosti v kraji. Výslednicí těchto faktorů je značná diverzifikace váhy sektoru kultury na trzích práce v jednotlivých krajích. V největším počtu krajů (v 9 krajích) činí podíl sektoru na zaměstnanosti 1%-2% to znamená, že osciluje kolem podílu sektorové zaměstnanosti. V dalších čtyřech krajích je tento podíl malý – nižší než 1% (od 0,4 do 0,7%). Je samozřejmé, že od všech ostatních krajů se výrazně odchyluje hl.m. Praha, ve kterém podíl sektoru kultury na celkové zaměstnanosti v Praze je vyšší než 6%. Rozdílný vliv sektoru na ekonomický výkon (HPH) v jednotlivých krajích lze vysvětlit především různou skladbou jednotlivých oborů sektoru kultury v krajích a také rozdílným objemem jejich ekonomického výstupu. Z uvedených dat je zřejmé, že více jak polovina ekonomického výkonu sektoru kultury na území ČR (cca 55%) připadá na kulturní obory, které jsou umístěny na území hl.m. Prahy. Stejně tak se v objemu vytvořené přidané hodnoty vydělují kraje Jihomoravský a Moravskoslezský, na které připadá dalších k 16%. Znamená to, že uvedené tři kraje se podílejí na ekonomickém výkonu sektoru více jak 70%. Přínos jednotlivých oborů sektoru kultury k tvorbě HPH v ostatních krajích je menší. Nejmenší podíl na celkovém ekonomickém výkonu sektoru má kultura v kraji Vysočina (0,4%). Vliv sektoru kultury na celkový ekonomický výstup jednotlivých krajů se od sebe liší, relativně malý je zejména v českých krajích. Podíly moravských krajů na HPH příslušných krajů jsou o něco vyšší, oscilují kolem celostátního průměru sektoru. Podíl ekonomického výkonu sektoru kultury na celkovém objemu HPH kraje představuje u 7 krajů méně než 1%. U dalších šesti krajů činí 1%-2%. Od všech ostatních krajů se liší pouze podíl sektoru kultury na HPH Prahy, který dosáhl 4%. Kromě oborové skladby sektoru kultury v jednotlivých krajích a výše hrubé přidané hodnoty produkované v krajích sektorem má na ekonomickou pozici sektoru významný vliv také rozměr celkového objemu HPH vytvořené v rámci kraje. Výslednicí všech těchto faktorů je diverzifikace vlivu sektoru kultury na ekonomickém výkonu jednotlivých krajů.Významnou úlohu v územní diferenciaci sektoru sehrává výše podpory, kterou sektor kultury v kraji dostává jak ze státního rozpočtu, tak z regionálních zdrojů (kraje, města a pod.). Tato podpora hraje zvláště významnou úlohu u kulturních aktivit, které se bez podpory ze společenských zdrojů těžko objedou. Patří k nim zejména Koncerty, divadla, tvůrčí umělecká činnost a obor, který zahrnuje činnost knihoven, archivů, muzeí a dalších kulturních zařízení. Souhrnný vliv sektoru kultury na trh práce a na ekonomický výstup v jednotlivých krajích odpovídá celkové pozici sektoru v ekonomice ČR. Je samozřejmé, že se jednotlivé kraje mezi sebou liší výší vlivu sektoru na ekonomiku daného kraje. Příčinou regionální diferenciace vlivu kultury jsou v prvé řadě rozdíly v oborové skladbě sektoru, což je do značné míry odrazem historicky vzniklých podmínek. Vliv sektoru kultury na ekonomiku v jednotlivých krajích bude možno změnit jen dynamickým rozvojem kulturních aktivit a širší kooperací sektoru s dalšími odvětvími ekonomiky, například užší spoluprací s odvětvím cestovního ruchu. Největší podíl na tvorbě celkové HPH regionu má sektor v hl.m. Praze (cca 4%). V ostatní krajích je tento podíl výrazně nižší (od 0,5% do 1,7%). Je to do značné míry dáno tím, že Praha má jinou oborou strukturu kultury. Jsou v ní soustředěny obory vydavatelství a tvorba televizních a rozhlasových programů s vysokou produkcí hrubé přidané hodnoty. V ostatních krajích převládají obory, jejichž přínos je obtížné kvantifikovat a jejichž produkce hrubé přidané hodnoty je absolutně i relativně nižší. Přes pozitiva těchto trendů a zvyšování podílu sektoru na tvorbě HDP nelze jednoznačně potvrdit tezi uvedenou ve studii „Ekonomika kultury v EU“, zpracovanou pro Evropskou komisi (2006), ve které se uvádí, „že kultura pohání hospodářský a společenský rozvoj a rovněž inovace a soudržnost“. A dále, že „kulturní a tvůrčí odvětví jsou rostoucím sektorem, který se rozvíjí rychlejším tempem než zbytek ekonomiky“. Při podrobnější verifikaci je třeba u nás vzít do úvahy, že vývoj sektoru kultury jako celku je významně ovlivňován hlavně nadprůměrnou dynamikou jen v několika vybraných oborech a ve velkých městech. Z hlediska oborové struktury jde hlavně o kulturní aktivity, které jsou realizovány na bázi obchodní činnost, opírající se zpravidla o využívání moderních informačních a komunikačních technologií. Jejich sídla jsou soustředěna především v Praze a v několika dalších centrech (Brno, Ostrava). Průměrnou až podprůměrnou dynamikou outputů se vyznačovaly obory s typicky kulturní činností. Činnost těchto oborů je provozována s různou intenzitou na území všech krajů. Problémem této skupiny oborů je, že dynamika a to jak z pohledu zaměstnanosti, tak z pohledu ekonomického výkonu, je výrazně pomalejší než u první skupiny oborů. Rovněž indikátory intenzity (např. produktivity práce), jsou pod průměrem sektoru a také úroveň průměrných mezd je značně pod úrovní jak sektorového, tak celostátního průměru.V zájmu objektivity je třeba ovšem dodat, že se jedná převážně o kulturní obory, u kterých ani naturální ani hodnotové údaje plně nevystihují skutečný společenský i ekonomický přínos uvedených oborů pro společnost a kde rozsah aktivit je často bezprostředně spjat s rozsahem podpory z veřejných zdrojů. Za omezující elementy lze považovat především: · vývoj kupní síly obyvatelstva. Domácnosti vydávají na sport a kulturu v průměru okolo 10% ze svých příjmů. Přitom cenová i příjmová elasticita poptávky po kulturních aktivitách je velmi vysoká, výše poptávky po kultuře je značně nestabilní a reaguje poměrně bezprostředně na cenový vývoj nabízených kulturních služeb a především na změny cen spotřebního koše. Lze proto předpokládat, že očekávaný růst cen základních životních potřeb (potraviny, bydlení a energie) může do jisté míry poptávku po kultuře omezovat. · růst cen základních vstupů – elektrické energie, tepla, vody, případně nájemného – bude pro kulturní instituce znamenat zvýšení nákladů. Jejich úhrada je možná zpravidla jen snížením ostatních nákladů instituce (včetně mzdových nákladů s následným snížením počtu pracovníků), nebo růstem požadavků na dotace ze státního nebo veřejných rozpočtů, případně zvýšením tržeb například úpravou vstupného směrem nahoru, spojenou s možným poklesem návštěvnosti. · omezené možnosti státního a veřejných rozpočtů, nižší ochota sponzorů podporovat kulturní akce. b/ Satelitní účet kultury ČR za rok 2009 (pilotní projekt ČSU a NIPOS) Kultura patří již tradičně mezi odvětví, která jsou neprávem opomíjena a to zejména z pohledu alokace celospolečenských prostředků. Je tomu částečně tak i pro přetrvávající názor, že tato oblast společenského života je pouze příjemcem a nikoli tvůrcem zdrojů. Skutečnost je však jiná. Kultura je duchovním základem společnosti. Má nepopiratelný, byť těžko měřitelný přínos pro rozvoj osobnosti člověka, přispívá k jeho kultivaci, vzdělanosti, stimulaci tvořivosti a inovativních procesů. Je také bariérou sociálně patologických jevů ve společnosti. Řada ekonomicky vyspělých zemí považuje za prokázané, že kultura přispívá k reprodukci pracovní síly, tedy k vyšší výkonnosti člověka. Vytvoření tzv. znalostní společnosti je také jedním z aktuálních cílů Evropské Unie. Kulturní dědictví je mostem mezi minulostí a současností. Proto ať ve formě materiálního dědictví či nemateriálního odkazu předků má být zpřístupňováno, chráněno a rozvíjeno. Kultura je nezbytným předpokladem a podmínkou trvale udržitelného života. Dokumenty UNESCO (např. úmluva o kulturní rozmanitosti), Evropské Unie (např. tzv. Zelená kniha) obsahují tezi, že kulturní aktivity a statky mají nepominutelnou hodnotu bez ohledu na jejich ekonomický potenciál. Veřejné kulturní služby mají přitom řadu multiplikačních ekonomicky zhodnotitelných výsledků. Do kultury patří také tzv. kreativní a kulturní průmysly, které jsou dynamicky se rozvíjejícími odvětvími. Velké nároky na kulturu klade proces globalizace usnadněný rozvojem informačních a komunikačních technologií a jejich přístupnosti. Na jedné straně vytváří příznivější podmínky pro intenzivní interakci různých kultur, jak na úrovni jednotlivých zemí, tak kontinentů, na straně druhé je potenciální hrozbou pro kulturní rozmanitost jako jednu z nepopiratelných hodnot současného světa. Z ekonomického pohledu nelze nevidět, že kultura – ať už ve formě kulturního dědictví či kultury živé - vytváří nemalé stimuly pro rozvoj cestovního ruchu a dalších podnikatelských aktivit. Nezanedbatelné je také její postavení jako zaměstnavatele, přičemž jak konstatuje i studie EU „ Ekonomika kultury v Evropě“ (2006), pracovní síla v tomto sektoru musí být flexibilní, mobilní a kvalifikovaná. Nezanedbatelné je rovněž postavení kultury jako a plátce či poplatníka daní. Je nepochybné, že kultura má potenciál pro zvýšení konkurenceschopnosti ostatních oborů a činností. V této souvislosti roste význam sledování a hodnocení ekonomického rozměru kultury. Také proto byl usnesením vlády ČR č. 1452 z roku 2008 o Státní kulturní politice na léta 2009 až 2014 zadán úkol týkající se vyhodnocování přínosů kultury včetně evaluace ekonomické. Jednou z naznačených cest jeho plnění je vytvoření a využití tzv. satelitního účtu kultury ( dále také „ účet kultury “). Cílem je mimo jiné identifikovat finanční zdroje kultury, analyzovat objem její produkce a změřit produktivitu, respektive efektivnost jednotlivých oborů kultury. Netřeba zdůrazňovat, že otázka věrohodného vyjádření ekonomického významu kultury je velmi složitá. K jejímu řešení přistoupilo prozatím jen několik málo zemí ( např. Finsko a Španělsko). Již pouhé teoretické vymezení pojmu kultury (co vše ještě do ní patří popř. již nepatří) je spojeno s mnoha úskalími^1. Kvantitativní postižení ekonomických jevů, které bývá obvykle založeno na účetních či statistických metodách, je nezbytně spjato s určitou institucionalizací předmětu zkoumání. Může s větší či menší přesností vypovídat o ekonomických veličinách dané kulturní instituce či organizace, popř. oboru či celého odvětví, nikoli však o takových jevech - spadajících taktéž pod pojem kultury – jakými jsou např. způsob života, zvyky a tradice nebo projevy kreativní činnosti lidí. Jinými slovy to znamená, že tak složitou a ne právě snadno uchopitelnou oblast jakou je kultura kvantitativním přístupem v celé šíři nepostihneme a to ani s vynaložením veškerého představitelného úsilí. Je třeba se proto smířit se skutečností, že ekonomická data vyjadřující význam či váhu kultury v ekonomice nebudou – zejména z výše uvedených důvodů – zcela úplná. Naopak, jak dále zjistíme, může se nám snadno stát, že do kultury zahrneme i aktivity, které do ní nepatří ( dále jen aktivity „ne – kulturní“). Další překážkou kvantifikace ekonomického rozměru kultury je skutečnost, že některé kulturní služby a statky je pro jejich jedinečnost nesnadné, či dokonce nemožné jednoznačně ocenit, popř. cena může být v závislosti na čase i jiných podmínkách značně proměnlivá. Lze také říci, že ne všechny kulturní instituce se chovají zcela v souladu s požadavky tržních vztahů. V této souvislosti je třeba se zmínit zejména o veřejných kulturních službách, které jsou oblastí dotovanou orgány veřejné správy a nespadají tak plně do sféry tržní ekonomiky. Vymezení sektoru kultury Před vlastním zjišťováním a hodnocením ekonomického rozměru kultury je nutné jasně určit rozsah a strukturu objektu, který je předmětem zájmu. Nejdříve je třeba odlišit jeho vymezení z pohledu věcného od vymezení průřezového charakteru vycházejícího z účelu resp. funkce a z průběhu času. V prvém případě lze hovořit o jednotlivých oblastech, odvětvích či sférách kultury a ve druhém o tzv. kulturním cyklu. V souladu s dostupnými mezinárodními dokumenty (UNESCO,OECD, EUROSTAT) rozlišujeme tyto kulturní oblasti či odvětví označené „ O 11 – O 17“ (s uvedením CZ -NACE) : - kulturní dědictví - O.11 (91.02, 03) - interpretační umění - O.12 (90.01, 02, 04, 59.20) - vizuální umění a řemesla - O.13 (90.03, 74.20, sekce C) - knihy a tisk - O.14 (91.01, 58.11, 13, 14, 19, 47.61, 62. 63.91, 90.03) - audiovizuální a interaktivní média - O.15 (58.21, 59.11, 12, 13, 14, 60.10, 20, 47.63) - design a kreativní služby - O.16 ( 71.11, 73.11, 74.10) - provoz a správa - O.17 ( 94.99.2, 84.11, 12) Z praktických důvodů souvisejících s problémy se získáním a členěním potřebných dat je nutné výše uvedené oblasti doplnit o další blíže neurčenou oblast či oblasti, kterou budeme nazývat „neznámá oblast“. Vedle výše zmíněných hlavních oblastí, které lze značit za typické nebo charakteristické se někdy uvádí tzv. příbuzné (související) oblasti, mezi něž patří cestovní ruch a některá odvětví průmyslu (např. tisk, výroba fotografických přístrojů, hudebních nástrojů apod.). Je třeba si uvědomit, že teoretické vymezení kultury jako takové přesahuje resort kultury (jeho administrativní vymezení), tak jak jej v našich podmínkách známe. Oblasti dle výše uvedeného členění je možné seskupit do čtyř základních kulturních sfér, každá z nich odráží rozhodující příbuzné rysy několika oblastí. Za takovou skupinu příbuzných oblastí lze označit sféru kulturního (hmotného a nehmotného) dědictví kam patří např. památky a muzea, dále sféru živé originální umělecké tvorby (např. interpretační a výtvarné umění, umělecká řemesla, design, reklama) a sféru kulturních medií (např. film, televize, rozhlas, vydávání software, knihy a tisk). Čtvrtou sféru – ač ne zcela kulturní - by mohly tvořit správní (režijní) činnosti, které jsou i s kulturou – jako s každou jinou oblastí lidských aktivit - neoddělitelně spojeny. V rámci jednotlivých oblastí či sfér rozeznáváme kulturní činnosti (přestavují či zprostředkovávají kulturní projevy) jako např. činnost muzeí a galerií a dále kulturní služby či statky (např. konzervace a archivace v rámci muzeí či originály zvukových nahrávek). Nositele uvedených kulturních činností popř. služeb či statků lze také souhrnně označit za poskytovatele kulturních statků a služeb (dále také „poskytovatele“). Mezi ně patří např. muzea, knihovny, divadla, kina, rozhlas či televize. Nutno dodat, že jejich výčet je do značné míry dán pragmatickými důvody spočívajícími v dosažitelnosti statistických dat cestou statistických zjišťování. Jinými slovy řečeno to znamená, že data o některých významných kulturních aktivitách (např. designu a kreativních službách, činnosti spisovatelů, malířů či sochařů apod.) v současné době nejsou, popř. z velké části nejsou k dispozici. V souladu se zaměřením prováděných statistických šetření v kultuře ( KULT) přiřazujeme stávající institucionálně vymezené poskytovatele (respondenty šetření) k obsahově vymezeným kulturním oblastem (odvětvím) tj. O 11 – O 17, takto : - historická památka - (O.11) - muzeum a galerie - (O.11) - archiv - (O.14) - divadlo - ( O.12) - koncertní sál - ( O.12) - výstavní sál - (O.13) - knihovna - (O.14) - nakladatelství/vydavatelství - (O.14) - výrobci a distributoři audiovizuálních děl - (O.15) - rozhlas - (O.15) - televize - (O.15) - ostatní poskytovatelé - ( O.12, 13,15,17) Jak je z uvedeného členění patrné, ve velmi významné oblasti designu a kreativních služeb – O.16 (specializované návrhářské činnosti, architektonické činnosti a reklamní agentury) a provozu a správy – O.17 (správa a řízení resortu kultury a ochrana autorských práv) se zatím žádný jednoznačně vymezený poskytovatel - z důvodu nedostatku odpovídajících dat získávaných šetřením KULT – nenachází. O oblasti provozu a správy to však zcela neplatí, některé údaje o institucích řízení resortu i ochrany autorských práv jsou k dispozici. Obvykle je rozsah kulturních oblastí širší než by odpovídalo významu poskytovatelů, kteří do nich jsou zařazeni. Poskytovatele jsou tak svým způsobem vybranými (statisticky sledovanými) reprezentanty jednotlivých oblastí a sfér (skupin oblastí). Za údaje o ostatních poskytovatelích se považují zjišťovaná data o kulturní, vzdělávací a zájmové činnosti v těch kulturních oblastech, které nelze jednoznačně přiřadit k předcházejícím poskytovatelům (např. kulturní domy, hvězdárny a planetária). Z podobných důvodů jako v případě oblastí – tj. nemožnosti věrohodného rozčlenění souhrnných dat - je dále nutné předpokládat i tzv. „neznámého poskytovatele“. V této souvislosti je patrné, že postupné snižování významu (váhy) dat uvedených za neznámou oblast či neznámého poskytovatele v relaci k celkovým údajům za kulturu by mělo být projevem zdokonalování účtu kultury jako takového. Jak je z výše uvedeného zřejmé, členění poskytovatelů kulturních služeb, které je do značné míry ovlivněno možnostmi získání potřebných dat za danou sféru kulturních aktivit, se bude se změnami ve statistickém zjišťování s časem měnit (v budoucnu mohou být statisticky sledováni další poskytovatelé kulturních služeb jako např. kina). Níže uvedená tabulka schematicky znázorňuje výše popsané členění kultury do kulturních sfér, oblastí a na jednotlivé poskytovatele. SFÉRY OBLASTI POSKYTOVATELÉ KULTURNÍ DĚDICTVÍ HMOTNÉ KULTURNÍ DĚDICTVÍ Historické památky Muzea a galerie Archeologická naleziště Architektura NEHMOTNÉ KULTURNÍ DĚDICTVÍ Není definováno ŽIVÁ ORIGINÁLNÍ UMĚLECKÁ TVORBA INTERPRETAČNÍ UMĚNÍ Divadla Festivaly Hudební soubory Pořizování hudebních nahrávek a jejich vydávání VIZUÁLNÍ UMĚNÍ A ŘEMESLA Výtvarní umělci Fotografické činnosti Umělecká řemesla DESIGN A KREATIVNÍ SLUŽBY Návrhářské činnosti Poradenské architektonické činnosti Reklamní agentury KULTURNÍ MEDIA KNIHY A TISK Knihovny Veřejné archivy Zpravodajské tiskové agentury Vydavatelé, Spisovatelé AUDIOVIZUÁLNÍ A INTERAKTIVNÍ MEDIA Vydávání herního software Produkce filmů, videozáznamů a TV pořadů Distribuce filmů, videozáznamů a TV pořadů Kina Rozhlas Televize SPRÁVNÍ ČINNOSTI V KULTUŘE SPRÁVA PROVÁDĚNÁ VEŘENÝM SEKTOREM Ministerstvo kultury Ostatní veřejné organizace spravující kult OCHRANA AUTORSKÝCH PRÁV Organizace ochrany autorských práv K tomuto členění je nutno dodat, že zatím není zcela ustálené a v mezinárodním měřítku jednotné. Je např. otázkou, zda by archivy či knihovny neměly být zařazeny do oblasti kulturního dědictví, podobný problém je i s architekturou. Do budoucna lze v tomto směru očekávat změny, které ovlivní i členění tabulek kulturního účtu. V souvislosti s vymezením kultury z pohledu účelu či času hovoříme o druhém rozměru kultury - kulturním cyklu. Ten představuje souhrn fází či etap členících kulturu (resp. její oblasti) na tvorbu či produkci, uchovávání hodnot, šíření kulturních služeb a statků, obchod s nimi, vzdělávání a spotřebu kulturní produkce. Průřezový charakter pojetí kulturního cyklu svým způsobem sektor kultury jako takový překračuje a zasahuje také do jiných odvětví či sfér lidských aktivit (např. vzdělávání, obchod). Co se týče faktoru času, lze mezi kulturním cyklem a kulturními sférami (skupinami oblastí) nalézt určité styčné body. Zatímco cyklus lze připodobnit k momentálnímu řezu právě probíhajícími kulturními aktivitami, tak sféry člení kulturu z dlouhodobého pohledu. S určitou mírou zobecnění lze říci, že kulturní dědictví vychází z minulosti, živá tvorba produkující kulturní služby a statky spotřebovávané v daném čase a na daném místě se váže na přítomnost a média rozšiřující zmíněné služby a statky směřují do budoucnosti. Všechny čtyři sféry zároveň představují základní etapy kulturního cyklu (uchovávání kulturních hodnot, jejich tvorba, šíření kulturních služeb a statků a související správní činností). Z výše uvedeného členění kultury je patrné, že relativně snadněji lze získat ekonomická data za kulturní oblasti (činnosti, služby popř. statky), než za jednotlivé etapy kulturního cyklu. Kulturní instituce (poskytovatele), které jsou zejména zdrojem potřebných statistických údajů k sestavení kulturního účtu, bývají konstituovány spíše na principu obsahovém tj. kulturní oblasti popř. činnosti nebo služby (např. divadlo, knihovna či kino), než na principu účelově funkčním či průběhu času. Ekonomická data o fázích kulturního cyklu by bylo možné získat snad jen v případě důsledného uplatňování hospodářských středisek v kulturních institucích, což je možnost spíše teoretická. Východiskem by snad mohlo být – alespoň přibližné - rozčlenění celého sektoru podle jednotlivých etap kulturního cyklu (tj. na instituce představující uchování kulturních hodnot, jejich tvorbu, šíření, obchod a vzdělávání). Celkové výsledky odvozené ze získaných dat s využitím jednoho (obsahového) či druhého (funkčního) přístupu by se v zásadě měly rovnat. Spolu s předcházejícími přístupy (věcný a časový) přichází však k úvahu i další (třetí) rozměr sektoru kultury, který vychází ze stupně participace na (v) kultuře. Od pasivní účasti (např. nákupem lístků do kina či muzea), přes zajištění opakované pasivní účasti či neomezené reprodukce originálu (např. nákupem knihy, televize či nahrávacího zařízení) až po aktivní participaci ať už na amatérské či profesionální úrovni (např. činnost spisovatele, herce, zpěváka apod.), ta však už nepředstavuje stranu poptávky, ale nabídky kultury. Samozřejmě, započtení dat odpovídajících různým úrovním participace vede k různým výsledkům resp. představám o rozsahu kulturních výdajů apod. V praxi to přináší otázku, zda brát v úvahu jen „čistou spotřebu“ kulturních služeb a statků (originálů) poskytovaných stěžejními sférami sektoru kultury tj. v rámci kulturního dědictví či živé umělecké tvorby, či také výsledky souvisejícího odvětví maloobchodu se zbožím kulturního charakteru (šíření kulturních služeb a statků). Pokud bychom pokračovali v tomto směru úvah ještě dále, došli bychom k daleko širšímu pojetí, které by zahrnovalo i některá průmyslová odvětví (výroba hudebních nástrojů, fotografických přístrojů, audiovizuální techniky apod.). Úroveň výdajů na kulturu si tak lze představit resp. odvodit ze soustavy soustředných kruhů z nichž ten vnitřní představuje sdílení originálních kulturních statků a služeb, další vytvoření podmínek opakované (časově neurčité) pasivní (popř. i aktivní) účasti na kultuře (zahrnuje i maloobchod) a konečně vnější kruh výrobu prostředků k zajištění uvedené opakované pasivní účasti na kultuře (zahrnuje i průmysl) - viz níže uvedené grafické znázornění. V tomto směru je namístě přijmout určitý pragmatický pohled vycházející - mimo jiné - z disponibilních dat na straně jedné a z ohraničení hospodářských odvětví (kultura, maloobchod, průmysl) na straně druhé. V rámci výdajů domácností na kulturu – jako jednoho ze základních finančních zdrojů kultury - bude proto v dalším textu uvažováno zejména s užším pojetím pasivní participace (s výjimkou nákupu knih a tisku). Samozřejmě, nemalý význam mají i jiná členění kulturního sektoru. Evropská Komise člení kulturu v zásadě na kulturní sektor a kreativní sektor. Prvý tvoří oblast tradičního umění (výtvarné a interpretační umění, kulturní dědictví) a oblast kulturních průmyslů (film a video, televize a rozhlas, videohry, hudba, knihy a tisk), druhý – kreativní sektor tvoří oblast kreativních průmyslů (design, architektura a reklamní průmysl) a oblast příbuzných odvětví (výroba PC, přehrávačů apod.). Jak dále uvidíme, toto členění má mimo jiné nemalý význam z pohledu uplatňování tržních vztahů v kultuře a v této souvislosti rozdílných ekonomických výsledků kulturních oblastí. Základní principy účtu kultury Klíčovou otázkou, na kterou by měl účet kultury dát odpověď, je objem, původ a konečné určení zdrojů, které jsou kultuře věnovány. Účet přitom využívá vícerozměrné členění použitých finančních prostředků (resp. přijatých příjmů či výnosů a vynaložených výdajů či nákladů). Těmito rozměry jsou : - oblasti (sféry) kultury - poskytovatelé kulturních služeb a statků - zdroje financování kultury Kombinací zmíněných rozměrů lze získat maticově uspořádané tabulky, které jsou - spolu s tabulkou pro propočet či lépe vyjádřeno odhad makroekonomických ukazatelů v kultuře – hlavním výstupem kulturního účtu. Zmíněné tabulky zachycují : - zdroje financování kultury v členění podle kulturních odvětví (sfér) - zdroje financování kultury v členění podle poskytovatelů kulturních služeb - zdroje financování kultury podle kulturních odvětví a poskytovatelů kulturních služeb Kultura je financována z těchto zdrojů: veřejné zdroje (stát a veřejné instituce poskytující prostředky přímou formou či nepřímou tj. daňovými úlevami apod.) - soukromé zdroje (domácnosti, tržní nefinanční a finanční subjekty ) - zdroje neziskových organizací - mezinárodní instituce (ostatní svět) . Výše uvedené členění zdrojů v zásadě vychází z dělení ekonomiky do tzv. institucionálních sektorů logiky ekonomické činnosti resp. tvorby bohatství však vyplývá, že originálními zdroji jsou pouze ty, které vycházejí z rozdělení přidané hodnoty na práci a kapitál (domácnosti, tržní subjekty, vlastníci) a dále z mezinárodního (externího) prostředí. Pohyb finančních prostředků mající podobu příjmů či výdajů zdrojů se v rámci kulturního účtu zachycuje v tzv. domácím (nikoli národním) pojetí, tj. včetně nerezidentů v tuzemsku a bez rezidentů v zahraničí. Z toho je zřejmé, že např. výdaje domácností na kulturu jsou ovlivněny i rozsahem cestovního ruchu (výdaji uskutečněnými zahraničními návštěvníky). Tabulky ukazují původ a umístění finančních zdrojů podle kulturních oblastí a poskytovatelů. S problematikou zdrojů financování souvisejí významné otázky úrovně hospodaření s dostupnými zdroji a podílu kultury na celkovém výkonu naší ekonomiky. Další tabulky účtu proto zahrnují informace o hospodaření kulturních institucí (poskytovatelů služeb) a dále makroekonomický pohled na tvorbu hrubé přidané hodnoty v kultuře. Množství živé a zvěcnělé práce zachycují tabulky týkající se zaměstnanosti, výše prostředků vynakládaných na mzdy a na investice. Tato data jsou však v porovnání s předcházejícími údaji o zdrojích mnohem méně komplexní. Konečně poslední odrážejí naturální ukazatele činnosti vybraných kulturních institucí. Nutno dodat, že kulturní účet se v současné době nachází v raném stádiu svého vývoje. S ohledem na nemalé problémy s disponibilními údaji (souvisejícími v nemalé míře se strukturou používaných statistických klasifikací neodpovídající členění kultury) a neujasněným věcným vymezením kulturního sektoru se předpokládá jeho postupné zdokonalování. Mělo by se to týkat jak otázky zpřesňování výsledků, tak i zahrnutí dalších - zatím nepostižených - stránek ekonomiky kultury, které by měl účet obsahovat (dovoz a vývoz, uplatnění stálých cen atd.). Skutečnost, že se daný účet sestavuje po prve a tudíž není k dispozici odpovídající časová řada údajů, omezuje samozřejmě možnosti hodnocení zjištěných dat z pohledu času. Data roku 2009 se stanou základem nově vznikající časové řady, žel nutno přiznat, že s ohledem na zmiňované potíže týkající se potřebných informací nebude tento základ právě nejpevnější. Zdroje dat K sestavení účtu kultury se využívají různorodá data z administrativní zdrojů i ze statistických zjišťování. Do prvé skupiny patří v prvé řadě údaje z veřejných rozpočtů (státní rozpočet a místní rozpočty), které jsou získávány od MF ČR. Také sem patří dostupné údaje na internetu obsahující ekonomická data o některých poskytovatelích kulturních služeb. Druhou skupinu tvoří zejména data získaná šetřením v domácnostech (cestou tzv. rodinných účtů) a dále statistickým zjišťováním přímo u kulturních institucí (pod označením KULT, popř. KULT-MK). Šetření v domácnostech provádí ČSÚ, který šetří také držitele licencí rozhlasového a televizního vysílání. Data od naprosté většiny dalších kulturních institucí (poskytovatelů) sbírá pomocí výše zmíněného šetření (KULT-MK) NIPOS. Některá data (zejména o zpravodajských agenturách, činnosti architektů, fotografické činnosti a činnosti reklamních agentur atd.) byla získána v rámci šetření tzv. podnikové statistiky ČSÚ. ^ Využívají se však také různé doplňkové zdroje informací. Údaje o zaměstnanosti a mzdách jsou částečně k dispozici z výběrového šetření pracovních sil a ze statistiky práce a mezd. Obě zjišťování provádí ČSÚ, který také dodává makroekonomická data z národního účetnictví ( zejména ve formě matice dodávek a užití). Údaje o archivech má k dispozici MV ČR, některé informace o kinech Unie filmových distributorů atd. Jednou věcí je získat data (velmi často ne zcela úplná a „čistá“, popř. v jiném než potřebném členění) a druhou získat je v potřebném či přijatelném časovém termínu. Data o veřejných výdajích jsou k dispozici zhruba pět měsíců, údaje o výdajích domácnosti osm a o neziskových institucích až dvanáct měsíců po referenčním období. Podobné to je s dopočtenými údaji sbíranými od kulturních institucí (poskytovatelů). Nejpozději jsou dosažitelná data ze systému národního účetnictví (více než rok po referenčním období). Samozřejmě, nemalé rozdíly jsou i v kvalitě informací. Vysokou věrohodnost lze předpokládat u dat týkajících se veřejných výdajů na kulturu, která vycházejí z čerpání státního rozpočtu. Problematičtější v tomto směru jsou všechny údaje zjištěné statistickým šetřením, ať už v domácnostech (rodinné účty), tak zejména specializovanými šetřeními v kulturních institucích (výběrová statistická šetření KULT prováděná NIPOS a ČSÚ) a dalšími šetřeními ČSÚ v podnicích. Kvalita těchto dat je ovlivněna všemi problematickými okolnostmi počínaje úplností základního souboru respondentů, metodami sestavení výběrového souboru, mírou neodpovědí, úrovní dopočtů apod. V rámci řešení úlohy založené na různorodých zdrojích informací se lze ztěží vyhnout rozhodnutí o tom, která data – v případě kontradikce – lze považovat za spolehlivější a prvořadá a která za méně významná či odvozená. V souvislosti s účtem kultury by do prvé skupiny měla patřit bezesporu data o veřejných výdajích na kulturu vycházející z čerpání státního rozpočtu. Mezi dalšími datovými zdroji by měl také náležet jistý stupeň preference údajům ze systému národního účetnictví, které procházejí řadou bilančních úprav a navíc „zapadají do mozaiky“ makroekonomických ukazatelů sestavovaných dle detailně propracovaných pravidel v souladu s jednotnou mezinárodní metodikou (např. upravená data ze šetření rodinných účtů). Z postupu použitého v této analýze je patrné, že data z administrativních zdrojů a ze statistických šetřeních prováděných přímo v kultuře nepostačují k vyjádření celého rozsahu tohoto sektoru. Je nezbytné doplnit je o výsledky jiných, tzv. podnikových zjišťování, z nichž je nezbytné data o kultuře s větší či menší přesností (s ohledem na agregované pojetí klasifikací) vyčlenit (viz rozdíl v produkci sektoru kultury dle části 2. a 3. této analýzy) Zdroje financování kultury v roce 2009 Veřejné výdaje na kulturu Přímé veřejné výdaje na kulturu v roce 2009 dosáhly bezmála výše 28,3 mld. Kč ze), což je zhruba 24,1 % celkových zdrojů financování kultury. Tato částka představuje konsolidované provozní a investiční výdaje organizačních složek státu, územních samosprávních celků a státních mimorozpočtových fondů (kultury a pro podporu a rozvoj české kinematografie) na bázi pokladního plnění. Nepřímou pomoc státu kultuře je takřka nemožné kvantifikovat, mimo jiné i proto, že její část může přicházet i prostřednictvím výdajů domácností či podniků (snížení základu daně v případě daru kulturní instituci). Na druhé straně dle zjištěných údajů sektor kultury uhradil na daních a poplatcích zpět do státního rozpočtu více než 1 mld. Kč. Z celkové výše veřejných výdajů bylo více než 19,3 mld. Kč ( 68,3 %) určeno na provozní účely a necelých 9 mld. Kč (31,7 %) na investice. Z pohledu úrovně veřejných zdrojů (stupňů vlády) bylo nejvíce prostředků na kulturu věnováno z obecních a městských rozpočtů ( téměř 17,5 mld. Kč; z toho třetina na investice), dále ze státního rozpočtu vč. státního fondu kultury a fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie ( 8,2 mld. Kč ; z toho necelých 32 % na investice) a konečně z rozpočtu na regionální úrovni do kultury směřovalo 2,6 mld. Kč, z toho bylo určeno 17 % prostředků na investice. Lze říci, že základní proud pohybu veřejných finančních zdrojů do kultury směřoval z obecních rozpočtů do provozu oblastí kulturního dědictví a interpretačního umění. Co se týče rozdělení prostředků do jednotlivých kulturních sfér a oblastí, více než 43 % jich bylo použito v kulturním dědictví, v živém umění 24 % a konečně ve sféře kulturních médií necelých 5 %. Významnou část zdrojů (více než čtvrtinu) nebylo možné ani podle odpovídajících paragrafů státního rozpočtu jednoznačně přiřadit ke konkrétní kulturní oblasti a proto je uvedena v položce „neznámá oblast“. Týká se to zejména činností vztahujících se ke kultuře jako celku ( výzkum a vývoj, zájmová činnost, ostatní záležitosti kultury). Méně významná část veřejných prostředků (v rozsahu 1,3 %) byla směrována do oblasti provozu a správy, kam patří orgány státní správy v oblasti kultury a instituce provádějící ochranu autorských práv. Z pohledu členění na provozní a investiční sféru hospodaření byly poměrně vyšší částky investičních výdajů z veřejných prostředků vynaloženy v kulturním dědictví (zdroj státní rozpočet) a v oblasti vizuální umění a řemesla ( zdroj obecní a městské rozpočty). Navzdory výše zmíněnému relativnímu nedostatku vhodných informací k sestavení kulturního účtu se některé z jejich zdrojů vyskytují duplicitně. Na jedné straně je nespornou výhodou takové situace možné ověření a doplnění chybějících informací a na straně druhé jsme vystaveni problému vysvětlení rozporných údajů a rozhodnutí o preferenci či potlačení méně věrohodných dat. Takovým duplicitním zdrojem informací o veřejných výdajích na kulturu jsou statistická zjišťování zaměřená přímo na kulturní instituce (resp. jejich kulturní aktivity) prováděná ČSÚ (rozhlasové a televizní vysílání) a NIPOS (ostatní poskytovatele). Z dopočtených dat uvedených šetření KULT a NI (na celý základní soubor respondentů) je patrné, že veřejné výdaje do kultury (bez tzv. neznámého poskytovatele) v roce 2009 dosáhly částky 17,7 mld. Kč, což je o 10,6 mld. Kč (37,5 %) méně než udává údaj o čerpání veřejných rozpočtů. Částka veřejných výdajů nerozdělených podle poskytovatelů je o 3,7 mld. ( 55 %) vyšší, než tomu je v případě částky veřejných výdajů nerozdělených do kulturních oblastí. S ohledem na výše uvedený předpoklad preference administrativního zdroje dat MF, je rozdíl (v podobě vyrovnávací položky) přisouzen tzv. neznámému poskytovateli. Obtížněji lze příslušným poskytovatelům přiřadit zejména veřejné výdaje z obecních a regionálních rozpočtů (místní vládní instituce). V případě těchto veřejných výdajů připadá na neznámého poskytovatele více než 46 % z celkových výdajů, což svědčí o velmi vysokém podílu neidentifikovatelných výdajů. V položce výdajů ústředních vládních institucí je situace příznivější, na neznámého poskytovatele připadá zhruba 15 % veřejných výdajů.Svědčí to zřejmě o skutečnosti snazšího přiřazení centrálně financovaných průřezových aktivit v souladu s institucionálním pojetím (poskytovatele) v porovnání s členěním dle věcného obsahu ( kulturní oblastí). Přes doplňkový charakter údajů o veřejných výdajích zjištěných statistickým šetřením v kulturních institucích a výše uvedený celkově nižší rozsah jejich přiřazení konkrétním poskytovatelům mají tato data pro svou adresnost nemalý význam. S jejich pomocí můžeme sledovat a popř. i hodnotit rozsah veřejných výdajů v jednotlivých kulturních oblastech s přesností až na jednotlivé institucionální jednotky. Tak např. v rámci kulturního dědictví lze vyčíst, že zhruba 17 % veřejných výdajů připadá na úhradu výdajů historických památek a 83% na úhradu výdajů muzeí a galerií. V případě historických památek pochází – v porovnání s muzei a galeriemi – relativně vyšší podíl veřejných výdajů od ústředních vládních institucí. Lze říci, že administrativní data vypovídají více o celkovém rozsahu veřejných výdajů (dle oblastí či sfér) a data ze statistických šetření v kulturních institucích více o jejich struktuře (dle poskytovatelů). Úroveň přiřazení veřejných výdajů ke kulturním oblastem či k poskytovatelům je dosti významným indikátorem. Čím je vyšší, tím jemněji můžeme strukturovat získaná data, méně využívat různých odhadů, snadněji formulovat a uplatňovat kontrolní vazby, lépe zjištěné údaje analyticky využít a v konečném výsledku tak disponovat věrohodnějšími informacemi. Ovlivňuje ji nejen hloubka členění příslušných klasifikací (COFOG, COICOP, NACE), ale i vhodný výběr poskytovatelů kulturních služeb a statků popř. i kulturních oblastí a samozřejmě zdroj zjištěných dat (administrativní, šetření v domácnostech či v kulturních institucích). Strukturu zdrojů a stupeň jejich obsahové (oblasti) a institucionální (poskytovatele) identifikace ukazuje níže uvedená tabulka. Zdroje financování kultury Ústřední vládní instituce Místní vládní instituce Výdaje domác- ností Nefin. a finanční podniky Nevládní neziskové instituce Ostatní svět CELKEM Podíl prostředků přiřazených do kulturních oblastí v % 83,9 72,6 98,4 94,4 100,0 92,4 92,1 Podíl prostřed. přiřaz. k pos- kytovatelům v % 85,4 53,5 56,5 100,0 99,9 100,0 72,4 Celkové prostředky v mil. Kč. 8 162 20 127 50 169 30 101 8 653 284 117 496 Procentní podíl jednotl. zdrojů financování 7,0 17,1 42,7 25,6 7,4 0,2 100,0 Jak je zřejmé, největší problémy jsou s přiřazením finančních prostředků směřujících od místních vládních institucí a domácností k poskytovatelům. Naopak není problém s daty zjištěnými u jednotlivých poskytovatelů či neziskových institucí (o prostředcích nepocházejících z veřejných rozpočtů či od domácností). Pokud bychom hodnotili podíl veřejných výdajů na kulturu na celkových konsolidovaných výdajích veřejných rozpočtů, ten v roce 2009 dosáhl 1,73 %. Z časové řady dat o veřejných výdajích na kulturu je zřejmé, že od roku 2000 se tyto výdaje (v nominálním vyjádření) zvyšovaly ročně průměrně bezmála o 6,6 % ( souhrnný index spotřebitelských cen zboží a služeb se ve stejném období zvyšoval ročně průměrně o 2,65 %). Soukromé výdaje na kulturu Výdaje domácností na kulturu Výdaje domácností na kulturu v roce 2009 dosáhly výše 50,2 mld. Kč., což je 42,7 % z celkových zdrojů financování kultury. Tento údaj zahrnuje odpovídající část výdajů domácností zjišťovaných pomocí výběrového šetření v cca třech tisících domácnostech. Vzhledem k předpokládanému podhodnocení dat jsou zjištěné částky navyšovány dle metodiky národního účetnictví. Výdaje domácností jsou zjišťovány v souladu s klasifikací COICOP, ve které jsou např. kulturní služby uvedeny společně se zábavními službami v rámci jedné položky. Pro bližší členění výdajů domácností proto byla využita struktura výdajů (za vstupné) zjištěná v šetření KULT (MK) prováděného v kulturních institucích. Nutno dodat, že uvedená částka výdajů domácností odpovídá výše zmíněnému prvému stupni participace na kultuře tj. pasivní účasti (s výjimkou nákupu knih a tisku). V případě započtení nákupů zařízení a vybavení audio-video atd.(umožňujícího neomezenu reprodukci originálu), lze výdaje domácností odhadovat ve výši 78,3 mld. Kč. tj. o 44 % vyšší a podíl domácností na kulturních výdajích by překročil 53 %. O odhadu se zmiňujeme proto, že některé položky výdajů domácností vycházející z klasifikace COICOP nelze přesně rozdělit (např. položka noviny, knihy a papírenské zboží). Z pohledu kulturních sfér nejvíce prostředků domácností plynulo do sféry médií (kino, rozhlas, televize, knihy a tisk, atd. - 43,2 mld.Kč, tj. 86%). Z této částky činilo např. vstupné v kinech 1,3 mld.Kč, na koncesionářské poplatky za rozhlas připadly téměř 2 mld. Kč a za televizi 5,8 mld. Kč a na knihy a tisk zhruba 13 mld.Kč. Mnohem méně prostředků domácnosti utratily ve sféře živé umělecké tvorby ( 4,8 mld. Kč, tj. 9,6 % ) a kulturního dědictví (2,2 mld. Kč, tj. 4,4 %). V obou případech měly výdaje domácností podobu vstupného. Při pohledu na výdaje domácností podle kulturních oblastí je patrné, že - podobně jako v případě veřejných výdajů - nejsou k dispozici data za oblast designu a kreativních služeb. Na druhé straně zřejmě odpovídá skutečnosti, že výdaje domácností v oblasti provozu a správy kultury jsou zanedbatelné. Konečně výdaje přiřazené neznámé oblasti ( 0,78 mld. Kč) představují z větší části vstupné a kursovné v kulturních domech, které nelze jednoznačně rozdělit do konkrétních oblastí. Údaje členěné podle poskytovatelů vycházejí ze dvou zdrojů. Co se jejich absolutní výše týče, jsou založeny na šetření v domácnostech ( tzv. rodinné účty) po úpravě dle metodiky národního účetnictví, zatímco pro stanovení struktury (podílu) výdajů připadajících na jednotlivé poskytovatele se využívají data o vstupném zjištěná v šetření prováděném ročně v kulturních institucích. V rámci uváděných dvanácti poskytovatelů kulturních služeb a statků dominují nakladatelství/vydavatelství (nákup knih a tisku) a dále televize s rozhlasem (koncesionářské poplatky atd.) a výrobci a distributoři audiovizuálních děl (vydávání software pro hry, produkce a distribuce filmů, videozáznamů a televizních programů). Jak je výše uvedeno, úroveň přiřazení výdajů domácností na kulturu k jednotlivým poskytovatelům je poměrně nízká. Největší část těchto výdajů prozatím připadá na neznámého poskytovatele (43, 5 %). Podíl výdajů domácností na kulturu na celkových výdajích domácností, činil 2,67 % (za zmíněný prvý stupeň kulturní participace) a 4,16 % v případě započtení nákupu kulturního zařízení a vybavení. Od roku 2000 rostly výdaje domácností na kulturu průměrně ročně o zhruba 4,8 %, celkové výdaje domácností se zvyšovaly rychleji – o 5,2 % (např. výdaje na vzdělávání až o 9,1%). Ostatní soukromé zdroje financování kultury ( dle šetření KULT a NI) Do ostatních soukromých zdrojů financování kultury můžeme zařadit zdroje pocházející od nefinančních a finančních podniků (S11, S 12), popř. i podnikatelů ze sektoru domácností ( S 141, S 142) – dále také „ podniky “ a konečně i od nevládních neziskových institucí (S 15). Údaje vztahující se k těmto zdrojům financování kultury jsou v porovnání s daty o veřejných výdajích a výdajích domácností na kulturu dosti odlišné. Rozdíly spočívají ve způsobech sběru dat. Veřejné výdaje jsou zjišťovány vyčerpávajícím způsobem a poměrně přesně v rámci čerpání veřejných rozpočtů, výdaje domácností jsou sice zjišťovány ve výběrovém souboru domácností, avšak navyšovány v souvislosti s bilancováním makroekonomických veličin dle zásad národního účetnictví. Data o kulturních institucích zjišťovaná ročně statistickým výkaznictvím (včetně kulturně zaměřených neziskových institucí) jsou jiného druhu. Týkají se přímo jednotek, které jsou součástí kultury. S ohledem na skutečnost, že mají vést k vyčíslení finančních zdrojů v kultuře využívaných, nešetří se jako výdaje kulturních institucí - poskytovatelů, ale jako jejich příjmy (vč. dotací na investice). V tom by však nebyl důvod ovlivňující jejich nižší kvalitu, ten je spíše ve výše zmíněných problémech provázejících všechna výběrová šetření v podnikové sféře (kvalita opory výběru, míra neodpovědí respondentů, kvalita dopočtů neodpovědí a na základní soubor). V případě statistického zjišťování u kulturních institucí ( KULT) je dále nutno dodat, že v oblasti ekonomických ukazatelů nemá dlouhou tradici, což negativně ovlivňuje úroveň předkládaných údajů respondenty, míru neodpovědí i úroveň dopočtů konečných výsledků. Uvedená statistická zjišťování jsou navíc neúplná, nejen že nepokrývají všechny poskytovatele, ale ani všechny typy poskytovatelů. Jejich výsledky jsou sice s vysokou mírou přiřaditelné ke kulturním poskytovatelům u kterých se zjišťují, avšak tato skutečnost nic neříká o stupni věrohodnosti dat. Spíše svědčí o zmíněné neúplnosti a tak i určité nevyrovnanosti v porovnání se soubory dat o veřejných výdajích a výdajích domácností a částečně i o příjmech neziskových institucí s kulturními aktivitami (získaných ročním šetřením NI 1 –01). Výdaje podniků na kulturu dosáhly – dle statistických šetřeni KULT a NI - v roce 2009 více než 30,1 mld. Kč, což by představovalo 25,6 % celkových zdrojů financování kultury. Co se týče rozdělení těchto prostředků do kulturních sfér, nejvíce jich bylo použito ve sféře kulturních médií ( 25,5 mld. Kč, tj. téměř 85 %), dále v živém umění ( 3,7 mld. Kč tj. 12,3% ) a nejméně v kulturním dědictví ( 0,9 mld. Kč, tj. 2,9 %). V rámci sféry médií byla největší část výdajů vynaložena ve prospěch poskytovatelů „nakladatelství/ vydavatelství“ a „televize“. Popsané relace směrování zdrojů jsou podobné relacím výdajů domácností a naopak zcela opačné těm, které platí v případě veřejných výdajů na kulturu. Přestože veškeré finanční vztahy mezi podniky a kulturními institucemi nejsou založeny na ekvivalentním principu (dary, příspěvky, dotace), uvedené směry finančních proudů – podobně jako v případě domácností - říkají mnohé o stupni uplatnění tržních principů v jednotlivých odvětvích kultury. Ten je zřejmě nejnižší v kulturním dědictví a nejvyšší ve sféře médií. Jak se ukazuje, tato skutečnost je velmi významná z pohledu možností rozvoje jednotlivých sfér sektoru kultury. Současná diference hospodářských ukazatelů prvých dvou sfér v porovnání se třetí (média) je nemalá a v souvislosti s technickým rozvojem bude mít do budoucna spíše rostoucí tendenci (mnohé bude záležet na vývoji veřejné podpory kulturnímu dědictví a živému umění). Příspěvek neziskových institucí k financování kultury činil (dle výsledků šetření NI) v roce 2009 bezmála 8,7 mld. Kč, což by představovalo 7,4 % celkových zdrojů financování kultury. Tuto částku tvoří příjmy neziskových institucí s převažující kulturními aktivitami snížené o dotace z veřejných rozpočtů (ty jsou již zahrnuty v tomto samostatném zdroji financování). Struktura směrování zdrojů v případě neziskových institucí je v porovnání s veřejnou sférou, domácnostmi i podniky značně odlišná. Největší část finančních prostředků směrovala do sféry provozu a správy ( 6,5 mld.Kč, tj. 75 %), konkrétně představovala příjem organizací provádějících ochranu autorských práv. Sféra médií měla z tohoto zdroje nesrovnatelně nižší příjem (1,6 mld.Kč, tj. necelých 19 %) a živé umění i kulturní dědictví jen po necelých 0,3 mld.Kč ( 3%). Jak je patrné, zdroje vytvářené neziskovými institucemi jsou v porovnání s dalšími soukromými zdroji lépe rozloženy do všech kulturních oblastí. Je tomu tak také proto, že statistické zjišťování v neziskových organizacích je v zásadě úplné, zahrnuje respondenty ve všech kódech klasifikace NACE náležejících ke kulturním činnostem. Ostatní svět (dle výsledků šetření KULT a NI) Zdroje financování kultury označené „Ostatní svět “ (S 2) dále členíme na zdroje EU (S 21) a zdroje plynoucí od jiných mezinárodních institucí (S 22). Tyto prostředky získávají kulturní instituce od EU v rámci regionální a strukturální politiky zaměřené na snižování rozdílů v úrovni rozvoje regionů (z větší části směřují na podporu uchování kulturního dědictví). Údaje o zdrojích věnovaných kultuře z mezinárodního prostředí opět pocházejí ze zmíněného statistického zjišťování KULT prováděného mezi poskytovateli kulturních statků a služeb. V roce 2009 dosáhly finanční prostředky plynoucí našim kulturním organizacím z ciziny částky 283,5 mil. Kč ( tj. 0,24 % na celkových zdrojích), z této částky připadalo na zdroje EU 249,8 mil.Kč a na zdroje jiných mezinárodních institucí 33,7 mil. Kč. Struktura rozdělení těchto finančních prostředků do jednotlivých kulturních sfér (zejména těch z evropských zdrojů) je dosti podobná struktuře rozdělení veřejných výdajů. Vyznačuje se vysokým podílem prostředků věnovaných v prvé řadě ve prospěch kulturního dědictví a dále živého umění. Obsahové zaměření zdrojů financování Celková výše finančních prostředků věnovaných v roce 2009 kulturním aktivitám (dle administrativních zdrojů doplněných šetřeními KULT a NI) dosáhla úrovně téměř 117, 5 mld. Kč. V pořadí sledovaných zdrojů financování jsou podle velikosti na prvém místě domácnosti (42,7 % z celkových zdrojů), dále podniky (25,6 %), veřejné rozpočty (téměř 24,1 %), neziskové instituce (7,4 %) a na místě posledním zdroje ze zahraničí (více než 0,2 %). Uvedené podíly jednotlivých zdrojů financování ukazuje názorně níže uvedený graf. Z pohledu věcného zaměření zdrojů, lze nalézt některé charakteristické znaky. Ty v zásadě nezávisí na rozsahu podílu na celkových zdrojích, ale spíše na stupni jejich centralizace či decentralizace. Podobné jsou si v tomto směru veřejné rozpočty a mezinárodní zdroje na straně jedné a dále domácnosti, podniky a částečně i neziskové instituce na straně druhé. Následující tabulka ukazuje členění jednotlivých zdrojů financování do (identifikovatelných) kulturních sfér, tj. příbuzných skupin oblastí a poskytovatelů s jejichž pomocí lze nejlépe odhalit zákonitosti věcného zaměření jednotlivých různých zdrojů. v % Sféra Veřejné zdroje Domác – nosti Podniky Neziskové instituce Ostatní svět Zdroje celkem Kulturní dědictví 43,3 4,4 2,9 2,9 47,7 13,4 Živá umělecká tvorba 24,1 9,6 12,4 3,0 24,5 13,3 Kulturní média 6,8 86,0 84,7 19,0 27,8 61,6 Správní činnosti 1,6 0 0 75,1 0 5,9 Kultura celkem v mil. Kč 28 289 50 169 30 101 8 653 284 117 496 Jak je z tabulky patrné, veřejné i mezinárodní zdroje – ač co do rozsahu značně rozdílné - jsou směrovány zejména do sféry kulturního dědictví, v menší míře do živé umělecké tvorby, médií a konečně správních činností. Naopak decentralizované zdroje domácností a podniků, o nichž lze říci, že mají tržní povahu, směřují zejména do sféry kulturních médií, v menším rozsahu do živé umělecké tvorby, kulturního dědictví a v zásadě se nepodílejí na (neekvivalentní) úhradě správních činností. Případ neziskových institucí je specifický, avšak bližší decentralizovaným zdrojům. Na prvém místě jejich preferencí je sféra správních činností (ochrana autorských práv), dále kulturní media, živá umělecká tvorba a až na místě posledním kulturní dědictví. Co se rozdělení celkových zdrojů do sfér týče, je výslednicí rozdílného směrování obou resp. třech uvedených druhů zdrojů a jejich relativní váhy. Nejvíce prostředků směřuje do domácnostmi a podniky podporovaných medií, dále do veřejnými zdroji preferované sféry kulturního dědictví a také živé umělecké tvorby (zejména na úrovni rozpočtů obcí a měst). Opačný pohled – podíl jednotlivých zdrojů na financování kulturních aktivit v té které sféře – potvrzující uvedené souvislosti znázorňuje připojený sloupcový graf. K celkovému rozsahu zdrojů kulturních aktivit (zjištěných z administrativních dat a ze šetření KULT a NI) ve výši 117,5 mld.Kč lze dodat, že ve sledovaném roce 2009 tato částka dosahovala zhruba 1,3 % produkce naší ekonomiky. Jak však dále zjistíme, po doplnění o data ze statistických šetření v podnicích (structural business survey), se objem zdrojů i jeho struktura výrazně změní. Hospodaření kulturních institucí Mikroekonomický pohled Na základě výsledků všech ročních statistických zjišťování podnikového charakteru, tj. i po zahrnutí dat zjištěných v kulturních institucích orientovaných neporovnatelně více na trh nežli na publikum či návštěvnost můžeme – ve mnohem širším záběru - hodnotit některé ekonomické ukazatele vycházející z výkazu zisků a ztrát. Tato data se významně blíží k plnému postižení celého rozsahu sektoru kultury. Lze z nich usuzovat nejen o struktuře, ale i o objemech sledovaných hodnot a jim odpovídajících jevů. Přinášejí nové údaje zejména v oblasti audiovizuální a interaktivní techniky a dále designu a kreativních služeb. Nutno však dodat, že podniky jsou v rámci těchto šetření zařazovány do jednotlivých odvětví či oborů dle zásady převažující části tržeb a tak jejich veškeré tržby nemusí nutně pocházet z aktivit kulturního charakteru. Porovnáním celkových příjmů (výnosů) výši 202,8 mld.Kč a celkových zdrojů poskytovatelů, zjistíme, že zdroje dosahují jen zhruba 58 % celkových příjmů (rozdíl činí 85,3 mld. Kč). Z toho je jasně patrné, že specializovaná šetření v kultuře (KULT) zdaleka neodrážejí celý kulturní sektor tak, jak jsme jej vymezili. S ohledem na skutečnost, že veřejné výdaje na kulturu byly zjištěny z administrativních dat a výdaje domácností z dopočtených výsledků rodinných účtů, lze předpokládat, že dodatečné zjištěné zdroje tvoří zejména příjmy od tuzemských podniků a ze sektoru „ostatní svět“. Přesné členění těchto zdrojů financování sektoru však nelze z dodatečných informací blíže kvantifikovat. Jak ukazuje níže uvedený graf, konečná struktura zdrojů financování se – po započtení údajů zmíněné podnikové statistiky - značně mění (s tím, že se ještě více zvýraznilo zaměření veřejných zdrojů do sféry kulturního dědictví a správních činností v kultuře). Významně roste podíl podniků na celkových zdrojích a to na úkor podílu veřejných rozpočtů, domácností i neziskových institucí. Hospodaření sledovaných poskytovatelů kulturních statků a služeb skončilo v roce 2009 s kladným hospodářským výsledkem (více než 10,6 mld. Kč). V případě kulturních aktivit se jeví tato částka jako přiměřená. Odpovídala by zhruba ziskové marži (zisk po zdanění dělený tržbami) ve výši 4,2 %. Úroveň ziskovosti, resp. ztrátovosti je v případě jednotlivých poskytovatelů velmi rozdílná a tak celkový výsledek neposkytuje věrný obraz hospodaření jednotlivých druhů kulturních institucí. Největší ztráty dosáhly knihovny (více než 125 mil. Kč), příznivé nebylo ani hospodaření pořádaných festivalů či zpravodajských a tiskových agentur. Z jednotlivých kulturních sfér bylo dosaženo nejlepšího výsledku v kulturních médiích (nadprůměrná marže 5,4 %), dále v živé umělecké tvorbě (marže 3,7 %). Mnohem hůře na tom byla sféra kulturního dědictví (marže 0,22 %) a konečně sféra správních aktivit (marže 0,16%). V rámci jednotlivých poskytovatelů kulturních služeb je pozoruhodný výsledek v televizní tvorbě a vysílání (marže 19,6 %). Pokud bychom hodnotili dosažené výsledky hospodaření pouze v rámci neziskových institucí, ty také dosáhly mírného přebytku hospodaření (marže asi 0,4%). Jeho rozdělení mezi jednotlivé poskytovatele a sféry je rovnoměrnější a značně odlišné od rozdělení v rámci celého souboru kulturních institucí, který obsahuje různé organizační a vlastnické formy. Zhruba pětinu finančních příjmů sektoru kultury tvoří dotace, granty, dary apod., na druhé straně podíl tržeb za vlastní výkony na celkových příjmech (výnosech) kulturních institucí mírně překračuje 78 %. Je proto namístě hodnotit i stupeň ekonomické soběstačnosti jednotlivých poskytovatelů, který lze vyjádřit jako relaci mezi tržbami za vlastní výkony a celkovými výdaji. Ten v průměru dosahuje 82,6 % a je mezi kulturními oblastmi resp. sférami rozložen podobně jako ukazatel ziskovosti. Nejnižší hodnoty dosahuje v kulturním dědictví (34,3 %), nejvyšší je v živém umění (87,5 % - díky reklamním činnostem, a mírně nižší v kulturních médiích (86,3 %); ve sféře správních aktivit dosahuje pouze 10 %. Uvedená ekonomická data ukazují na značné rozdíly v úrovni hospodaření (ziskovost, produktivita práce atd.). Na předních místech jsou oblasti či poskytovatelé ze sféry medií a živé tvorby jako televizní vysílání, návrhářské činnosti, pořizování zvukových nahrávek a architektonické činnosti, zatímco na posledních již zmíněné knihovny, soubory, festivaly a celá sféra kulturního dědictví. Lze předpokládat, že ekonomická diferenciace v sektoru kultury se bude – zejména v souvislosti s technickým rozvojem – dále prohlubovat. Také v této souvislosti je zřejmé, že finanční podpora, zejména pak oblastem tradičního umění (péče o kulturní dědictví, festivaly, soubory, divadla ) je pro rozvoj kultury nepostradatelná. Tržní prostředí ji - v případě kulturních aktivit orientovaných spíše na publikum a návštěvnost tj. jinými slovy na spotřebu v daném místě a čase - nahradit zcela jistě nemůže. Nezbytnost potřeby finančních prostředků z veřejných zdrojů k zajištění veřejných služeb kultury dokládají také údaje o financování investic jednotlivých poskytovatelů kulturních statků a služeb. Podle statistických šetření a výše zmíněné podnikové statistiky z celkového rozsahu investičních výdajů ve výši 10,5 mld. Kč bylo vynaloženo necelých 15,7 % ve sféře kulturního dědictví, více než 40,7 % v živém umění a nejvíce (43,5 %) v médiích, zbylých 0,1% prostředků bylo proinvestováno ve sféře správních aktivit. Co se zdrojů financování investic týče, ve správní sféře se veřejné zdroje na financování investic podílely téměř v plném rozsahu, v kulturním dědictví více než ze tří čtvrtin, ve sféře médií byl jejich podíl nejnižší. Rozhodující část z celkového počtu zaměstnanců (59 %) je zařazena jako „Neznámý charakter povolání“. Také se zatím nedaří zjišťovat počty zaměstnanců v povoláních kulturního charakteru v ne - kulturních organizacích. Problémem je také rozlišení zaměstnanců (do skupin kulturních a ne - kulturních povolání) v samotných kulturních institucích. Nutno říci, že v tomto směru mají uvedená statistická zjišťování stále značné rezervy. V roce 2009 bylo v kulturním sektoru dle výsledků výše uvedených šetření zjištěno více než 83,6 tis. pracovníků, z toho 81,5 tis. zaměstnanců (přepočtený stav) a více než 2 tis. dobrovolníků (v kulturním dědictví a některých oborech živého umění). Opomeneme - li zaměstnance s neznámým charakterem povolání, tak v kulturních institucích pracovalo zhruba 61 % pracovníků kulturních povolání, 33 % jiných povolání a 6 % dobrovolníků. Z výsledků výběrového šetření pracovních sil, které jsou v jistém pohledu neporovnatelně úplnější (avšak méně členěné), vyplývá, že v organizacích příslušných sekcí CZ - NACE ( J – Informační a komunikační činnosti a R – Kulturní, zábavní a rekreační činnosti) bylo zaměstnáno 95 tis. a 50 tis. zaměstnanců tj. celkem 145 tis. osob. Z údajů registru ekonomických subjektů lze odvodit počet zaměstnanců v těchto dvou oddílech v úrovni zhruba 170 tis. osob (údaje o zaměstnanosti vycházejí z počtu pojištěnců ČSSZ). Pokud bychom vzali v úvahu pouze oddíly a skupiny CZ – NACE odpovídající kulturním aktivitám, tak jak jsme je výše vymezili, dojdeme k číslu 54,3 tis. zaměstnanců. K tomuto výsledku lze dále připočítat dalších 25,5 tis. zaměstnanců zjištěných podnikovým šetřením z jiných sekcí resp. oddíl. NACE (architektonické činnosti, fotografické činnosti, reklamní a zpravodajské agentury, specializované návrhářské činnosti, ochrana autorských práv). K dosaženému mezivýsledku v úrovni 79,8 tis. osob přičteme zaměstnance institucí veřejné správy kultury (cca 0,7 tis. osob) a dojdeme k výslednému počtu 80,5 tis. osob. Celkem tedy lze ve výše vymezeném sektoru kultury uvažovat zhruba s 80 tis. zaměstnanci v přepočteném stavu (tj. zhruba 1,9 % z celkového počtu zaměstnanců). O relativní spolehlivosti tohoto údaje svědčí skutečnost, že - ačkoli je získán převážně administrativní cestou - potvrzuje výsledek výše uvedených statistických šetření. Nad zmíněný počet lze uvažovat s několika dalšími tisíci osob pracujících v resortu na dohody o pracovní činnosti, v postavení osoby samostatně výdělečně činné či zcela dobrovolně a bez nároku na odměnu. Celková výše mezd uvedených (statisticky zjištěných) 81,5 tis. zaměstnanců dosáhla 23,5 mld. Kč. Trochu překvapivě se ukazuje, že úroveň mezd v sektoru kultury jako celku je zhruba na úrovni ostatních odvětví ekonomiky. Zatímco celostátní průměrná hrubá měsíční mzda dosahovala v roce 2009 dle předběžných výsledků 23 488 Kč, v souboru šetřených kulturních institucí to bylo 24 038 Kč (tj. o nepatrně - o 2,3% více). Stejně jako v úrovni celkových hospodářských výsledků, jsou však značné rozdíly v průměrných mzdách mezi jednotlivými kulturními oblastmi. Lze říci, že dělící čára probíhá mezi oblastí tradičního umění a oblastmi kulturních a kreativních průmyslů. Zatímco v oblastech tradičního umění jakými jsou kulturní dědictví či živé umění byla průměrná mzda značně pod celostátní úrovní (19 124 Kč tj. o 18,6% pod celostátní úrovní a 21 100 Kč tj. o 10,2 % méně), ve sféře médií byla naopak vysoce překonána (30 048 Kč, tj. o téměř 28 %). Podobně tomu bylo i v institucích ochrany autorských práv (o 26 %). Vysoce nadprůměrné (nad 40 tis. Kč) byly také mzdy v organizacích vydávajících software (CZ-NACE 58.21) a dále ve zpravodajských agenturách (63.91). Celkově lze uvést, že v oblastech s nižší než celostátní průměrnou mzdu pracovalo 44 % zaměstnanců sektoru kultury. V kulturních institucích, zejména v těch, které nejsou rozpočtovými či příspěvkovými organizacemi, mají nemalý význam i další formy odměn za práci vycházející z autorské či mandátní smlouvy, popř. ze živnostenského oprávnění. K bližšímu hodnocení těchto forem odměn však zatím nejsou k dispozici potřebná data. Abychom mohli shora uvedené poznatky prezentovat s větší určitostí, je třeba změnit některé ze stávajících výkazů v oblasti zaměstnanosti a mezd tak, aby skupiny pracovníků byly jasně rozčleněny dle charakteru povolání i dle odpovídajících mzdových prostředků a přepočteny na osmihodinovou pracovní dobu. Velmi přínosné je také hodnocení úrovně hospodaření z pohledu dělení kultury na kulturní a kreativní sektor. Ukazuje se, že nejlepších výsledků dosáhl kulturní průmysl. Jak už i z výše uvedeného vyplývá, oblast tradičního umění (interpretační a výtvarné umění a kulturní dědictví) dosáhla velmi nízkou úroveň ziskové marže, pouhých 0,4 %, v kulturním průmyslu (knihy a tisk, film a video, rozhlas a televize, videohra a hudba) vystoupil tento ukazatel až na 5,9 % a v oblasti kreativního průmyslu (design, architektura, reklama) na 4.1 %. Na ekonomickou diferenciaci těsně váže i úroveň mezd. Při celkové průměrné mzdě v kulturním sektoru 24 038 Kč měsíčně, činila její úroveň v oborech tradičního umění pouze 18 901 Kč, v kreativních průmyslech 27 039 Kč a kulturních průmyslech až 30 746 Kč (o 31 % více v porovnání s celostátní průměrnou mzdou). Konečně, rozdílné ekonomické podmínky našly svůj odraz také v investiční činnosti uvedených skupin kulturních oborů. Při průměrné investiční intenzitě v přepočtu 129 tis. Kč na 1 zaměstnance v celém kulturním sektoru to bylo v oborech tradičního umění jen 74,8 tis. Kč, v průmyslech kreativních 155,2 tis Kč a v kulturních až 183,8 tis. Kč. Nejvyšších hodnot bylo dosaženo v oborech zvukových nahrávek a televizního vysílání. Jak lze předpokládat, nadprůměrná investiční činnost souvisela také s péčí o historické památky (hrady, zámky a jiné památkové objekty). Makroekonomický pohled Po zjištění objemu a struktury finančních zdrojů směřujících do kulturního sektoru a rozsahu zaměstnanosti, kterou vytváří, zůstává otevřenou otázka váhy tohoto sektoru v naší ekonomice. Při hledání odpovědi se nevyhneme využití údajů a metod národního účetnictví. S ohledem na disponibilní data o sektoru kultury se jeví jako nejvhodnější pro vyčíslení makroekonomických ukazatelů výrobní (odvětvová) metoda výpočtu hrubého domácího produktu (HDP). Podle ní se tento ukazatel rovná součtu hrubé přidané hodnoty (zjištěné odpočtem mezispotřeby od hodnoty produkce) a čistých daní, tj. daní z daného odvětví snížených o dotace poskytnuté tomuto odvětví. Vstupní data do propočtu by měla vycházet z údajů národního účetnictví, zejména pak z tabulek dodávek a užití. Tyto údaje představují svým způsobem optimální informační soustavu co do své komplexnosti, konzistence a mezinárodní srovnatelnosti. Uvedené přednosti jsou však vykoupeny vysokou pracností a z pohledu uživatelů dat dlouhou dobou čekání na výsledky. V současnosti proto nejsou v potřebném členění tabulky dodávek a užití za rok 2009 k dispozici a nezbývá, než se spokojit s údaji za rok 2007. Nutno říci, že na jejich základě lze makroekonomické ukazatele sektoru kultury spíše odhadovat než přesně kalkulovat. Je tomu tak zejména pro – z našeho pohledu - nevhodné seskupování položek do širokých oblastí kulturních aktivit. Jedním příkladem za všechny mohou být architektonické činnosti v tabulkách dodávek a užití, které zahrnují celý oddíl 71 CZ-NACE. Za součást kulturního sektoru je však považována pouze třída 71.11. Z dat uvedeného roku 2007 lze odhadovat produkci sektoru kultury (tak, jak je výše vymezen) v objemu 191,6 mld. Kč, což je o málo více než 2 % celkové produkce ČR. Na této produkci se nejvíce podílela reklamní (73.11) a architektonická činnost (71.11) , dále vydavatelská činnost (58.11, 58.13, 58.14) a rozhlasové a televizní vysílání (60.10, 20). Výše hrubé přidané hodnoty (HPH) dosáhla téměř 66 mld. Kč, tj. 2,08 % přidané hodnoty vytvořené v ekonomice. S ohledem na rozdílné úrovně mezispotřeby se v porovnání s ukazatelem produkce mění pořadí podílů jednotlivých oblastí kultury na tomto ukazateli. Do popředí se dostalo rozhlasové a televizní vysílání, ve kterém podíl mezispotřeby na produkci nedosahuje ani 44 % (v celém sektoru to je 65,5 %). Výše makroekonomických ukazatelů roku 2007 v jednotlivých kulturních sférách (vyjma sféry správních činností, za kterou nebyla příslušná data k dispozici) je zřejmá z následující tabulky. mil. Kč Sféra Produkce v zákl.cenách Mezispotřeba v kup.cenách Hrubá přidaná hodnota Podíl HPH na sektoru v % Kulturní dědictví 6 192 2 334 3 858 5, 8 Živá umělecká tvorba 115 177 82 287 32 890 49,8 Kulturní média 70 251 40 916 29 335 44,4 CELKEM 191 620 125 537 66 083 100,0 Zdroj : údaje ČSÚ ( národní účty) a vlastní propočet Problémem využití dat národních účtů je nejen určité časové zpoždění v získání příslušných makroekonomických veličin, ale i odlišné vymezení sektoru kultury v tabulkách dodávek a užití v porovnání s naším přístupem (viz výše uvedené oblasti, sféry a poskytovatele). Pokud bychom se pokusili předběžně odhadnout uvedené makroekonomické ukazatele z administrativních a statistických dat získaných za rok 2009 a v souladu s naším vymezením sektoru kultury, došli bychom k odlišným, přestože dosti porovnatelným výsledkům oproti roku 2007 ( viz tabulka níže členěná podle sfér a tab.č.5 v příloze členěná podle oblastí). mil. Kč Sféra Produkce Mezispotřeba Hrubá přidaná hodnota Podíl HPH na sektoru v % Kulturní dědictví 6 768 2 707 4 061 5,0 Živá umělecká tvorba 113 716 73 207 40 509 49,4 Kulturní média 75 794 44 474 31 320 38 3 Provoz a správa 6 498 513 5 985 7,3 CELKEM 202 776 120 901 81 875 100,0 Zdroj : údaje ČSÚ, NIPOS ( statistická šetření) a vlastní propočet Objem produkce sektoru lze pro rok 2009 odhadovat ve výši 202,8 mld. Kč, což by představovalo téměř 2,3 % celostátní produkce. Třetinový podíl na produkci sektoru měly reklamní činnosti, za nimi se postupně umístily činnosti vydavatelské (16,3%), architektonické (12,4 %) a tvorba a vysílání rozhlasových a televizních programů (10,3%). Pro porovnání těchto relací lze dodat, že celá sféra kulturního dědictví se na produkci sektoru podílela jen ze 3,3 %. Údaje za sféru provozu a správy se týkají pouze institucí ochrany autorských práv (CZ-NACE 94.99.2). Podíl mezispotřeby na produkci by v roce 2009 činil 59,6 % a výše hrubé přidané hodnoty by tak dosahovala téměř 81,9 mld. Kč, což bylo asi 2,5 % vytvořené hrubé přidané hodnoty v naší ekonomice a bezmála třikrát více než činily výdaje veřejného sektoru na kulturu. Z více než 25 % se na ní podílely reklamní agentury, následované nakladatelstvím/vydavatelstvím (13,9 %) a televizním vysíláním (11,2%). Pokud bychom propočet resp. odhad prodloužili až k HDP, lze předpokládat - s ohledem na relativně nízkou úroveň daní vztahujících se k sektoru kultury (cca 1 mld. Kč) a naopak vysokou úroveň provozních dotací (cca 19 mld.Kč) - objem této veličiny v částce zhruba 64 mld. Kč (1,76 % celkového HDP). Z objemu mezispotřeby ve výši 120,9 mld. Kč, lze pomocí ukazatele společenské produktivity práce odhadnout rozsah poptávky sektoru kultury směrem k ostatním odvětvím ekonomiky v úrovni zhruba 72 tis. pracovních míst ( tj. téměř 1,7% celkového počtu zaměstnaných v ekonomice). Spolu s vlastními zaměstnanci kulturních institucí by tak v roce 2009 činil počet pracovních míst vázaných na kulturní sektor zhruba 150 tis. (tj. 3,5 % celkového počtu zaměstnaných). Hodnocení dynamiky makroekonomických ukazatelů mezi rokem 2007 a 2009 z výše uvedených tabulek nelze zcela doporučit. Porovnáme-li výši dosažené HPH (bez čtvrté sféry) v obou letech, je zřejmé, že případné tempo růstu 14,8 % tj. ročně průměrně o 7,1 %, je příliš vysoké. Srovnáme-li dynamiku tohoto ukazatele v jednotlivých sektorech, lze říci, že v kulturním dědictví by průměrné roční tempo 2,6 % mohlo být odpovídající. Podobně tomu je v kulturních médiích (průměrně ročně 3,3%). Problém je ve sféře živého umění, roční dynamika růstu HPH ve výši 10,9 % je jistě nereálná. Příčiny spočívají ve výše zmíněném zahrnutí širokých oblastí činností (na úrovní dvou míst klasifikace NACE) do tabulek dodávek a užití a v souvisejícím problematickém odhadu podílu připadajícího jen na kulturní aktivity (odpovídající až čtvrtému místu klasifikace). Potíže týkající se oddělení kulturních a ne - kulturních aktivit jsou zejména s reklamními, architektonickými a vydavatelskými činnostmi a s tiskem. Jiným problematickým případem je potřeba rozčlenění širších kulturních aktivit do sfér či oblastí (např. ze společné položky „knihovny, archivy a muzea“). Nejvyššího podílu na HPH dosahuje oblast designu a kreativních služeb (zejména díky vysokým výkonům v reklamních a architektonických činnostech), dále audiovizuální a interaktivní techniky (televizní vysílání a vydávání software pro hry) a knih a tisku (nakladatelství/vydavatelství). Naopak, velmi nízké jsou podíly kulturního dědictví a klasických oblastí živého umění na hrubé přidané hodnotě. Také v tomto případě se ukazuje, že finanční ukazatele nejsou s to plně vyjádřit rozsah a význam některých kulturních aktivit. Základní naturální ukazatele kultury Jak je i z předcházejících částí tohoto materiálu zřejmé, v sektoru kultury se můžeme setkat s potížemi spojenými s odpovídajícím oceněním některých - zejména originálních - kulturních statků či služeb. Netýká se to jen samotného stanovení ceny, ale i jejího vývoje v čase. Také hospodaření některých kulturních institucí se primárně neřídí finančními kritérii a neprobíhá plně na komerční bázi. Lze proto říci, že působení ekonomických vztahů v kultuře je modifikované, ne-li částečně limitované. Z omezených možností finančního postižení rozsahu kulturního dění vyplývá, že bychom měli náš pohled na kulturu doplnit o vyhodnocení vývoje základních naturálních ukazatelů, které jsou v zásadě dvojího druhu. Jako kapacitní ukazatele odrážejí stranu nabídky a jako ukazatele participace na kultuře postihují rozsah poptávky. Mezi dříve uvedené lze zařadit např. počet sedadel a představení v divadlech či v kinech, počet sbírkových předmětů, expozic a výstav v muzeích nebo rozsah knihovního fondu v knihovnách. Objem poptávky vyjadřují ukazatele počtu diváků, návštěvníků, čtenářů nebo počtu knižních výpůjček. Naturální ukazatele se zjišťují ročně zejména pomocí statistického šetření v kultuře (KULT) do něhož jsou mimo jiné zahrnuty kulturní památky, muzea a galerie, divadla a knihovny. Některé z ukazatelů již tvoří poměrně dlouhou časovou řadu. S ohledem na úroveň srovnatelnosti dat vystačíme pro charakteristiku krátkodobého vývoje s porovnáním údajů v posledních třech letech (od roku 2006). Soubor dat týkající se jmenovaných poskytovatelů orientovaných na bezprostřední zájem veřejnosti (publika) byl doplněn z administrativních zdrojů o některé údaje o kinech. Poskytovatelé v oblasti kulturního dědictví V roce 2009 bylo na našem území 291 veřejně přístupných hradů a zámků a jiných památkových objektů. Oproti roku 2006 (271 objektů) se jejich počet zvýšil. Opačně se však vyvíjel počet návštěvníků, který zejména v roce 2008 a 2009 klesl o půl miliónu (o 4 %) na 11,6 mil. osob. Naturální ukazatele lze v porovnání s finančními údaji snáze přiřadit k územním celkům. Z územního pohledu byla situace odlišná zejména ve Středočeském, Jihočeském a v Jihomoravském kraji, kde návštěvnost památkových objektů vzrostla. V roce 2009 celostátně připadlo na 10 tis. obyvatel 11 072 návštěvníků (viz tab.č. 11 v příloze), v porovnání s tímto průměrným údajem byla návštěvnost nejvyšší v Praze (více než dvojnásobná), v Jihočeském kraji (téměř dvojnásobná) a ve Středočeském kraji (o 40 % vyšší), naopak značně podprůměrná návštěvnost byla v Moravskoslezském kraji (zhruba čtvrtinová), v Ústeckém kraji (zhruba třetinová) a v Olomouckém kraji (o 60 % pod průměrem). Nutno dodat, že v Moravskoslezském a Olomouckém kraji se nachází relativně méně památkových objektů. Navzdory pozitivnímu vývoji na straně nabídky (zvýšení počtu expozic a výstav a počtu sbírkových předmětů o 3% a 7 %), poklesl v porovnání s rokem 2006 mírně počet návštěvníků muzeí a galerií (o 0,1%). Při počtu 9 294 návštěvníku na 10 tis. obyvatel, byla návštěvnost v Praze více než dvaapůlkrát vyšší. Ve všech ostatních krajích byla podprůměrná s tím, že nejnižších (téměř polovičních) hodnot dosáhla v Ústeckém a v Moravskoslezském kraji. Na návštěvnost kulturních zařízení - zejména památek, muzeí a galerií - má jistě nemalý vliv turismus. Mezi roky 2006 a 2009 měl příjezdový cestovní ruch klesající tendenci. Počet zahraničních turistů poklesl asi o 7 %. Z územního pohledu se zvýšil pouze v Praze (zhruba o 3 %), která se na příjezdovém cestovním ruchu podílela z více než 60 %, v ostatních krajích se snížil. Stanovení vlivu cestovního ruchu na vývoj návštěvnosti není jistě snadné ani přesné. Pokud bychom uvažovali, že v průběhu doby pobytu (průměrně necelé tři dny) zahraniční turista navštíví alespoň dvě kulturní zařízení, potom snížení počtu turistů o 690 tis. by představovalo snížení návštěvnosti kulturních zařízení o zhruba o 1 390 tis. návštěvníků (včetně vlivu jednodenních zahraničních turistů). V případě, že by každá třetí návštěva byla věnována muzeu či galerii, ovlivnil by pokles počtu zahraničních turistů snížení jejich návštěvnosti v rozsahu 4,7 %. Pokud by tato úvaha odpovídala realitě, potom (při poklesu celkové návštěvnosti o 0,1 %) se počet návštěvníků – rezidentů musel zvýšit o zhruba 450 tis. tj. o ( 4,8 %). K ukazateli návštěvnosti je třeba dodat, že zcela neodráží význam a poslání některých kulturních zařízení (např. muzeí či knihoven). Není proto pro hodnocení výstupů těchto zařízení zcela vyčerpávající a postačující, ačkoli je mezi naturálními ukazateli nejvýznamnější. Divadla a kina V roce 2009 bylo v provozu 147 stálých scén divadel (o 1,4 % více než v roce 2006) s kapacitou více než 36 tis. sedadel (o 3,6 % více). Počet návštěvníků (5 910 tis.osob) se také zvýšil, přesné porovnání je však nemožné s ohledem na skutečnost, že na rozdíl od roku 2009 nebyla v roce 2006 data, předložená respondenty v rámci zjišťování KULT, dopočítávána. O vzestupném vývoji svědčí také rostoucí počet premiér, uspořádaných představení (jak doma, tak i v zahraničí) a také příjmů ze vstupného (o 11,2%). Zajímavé informace poskytuje pohled na vztah kapacity divadel (počet sedadel) a počtu návštěvníků v jednotlivých krajích (regionální úroveň NUTS 3) a to jak v absolutním vyjádření, tak i v relaci k počtu obyvatel kraje (údaje jsou za rok 2009). Kraj Kapacita ( počet sedadel) Počet návštěv. v tis. os. Využití kapacity (sl.2/sl.1) Kapacita na 10 tis. obyvatel Počet návštěv.na 10 tis.ob. Praha 16 240 2 902,8 178,7 130,7 23 354 Středočeský 1 805 261,7 145,0 14,6 2 111 Jihočeský 1 532 192,4 125,6 24,0 3 020 Plzeňský 1 244 211,6 170,1 21,8 3 704 Karlovarský 330 21,6 65,4 10,7 701 Ústecký 2 440 267,4 109,6 29,2 3 198 Liberecký 885 136,8 154,6 20,2 3 122 Královéhradecký 921 150,6 163,5 16,6 2 716 Pardubický 545 113,3 207,8 10,6 2 196 Vysočina 305 85,5 280,2 5,9 1 658 Jihomoravský 5 440 752,4 138,3 47,3 6 543 Olomoucký 758 154,7 204,2 11,8 2 411 Zlínský 1 319 191,7 145,3 22,3 3 242 Moravskoslezský 2 417 468,0 193,6 19,3 3 746 CELKEM ČR 36 181 5 910,5 163,4 34,5 5 634 Jak je z tabulky zřejmé, úroveň ukazatelů vztahujících se k Praze je v porovnání s ostatními kraji zcela výjimečná. Kapacita měřená počtem sedadel je v Praze v přepočtu na 10 tis. obyvatel v porovnání s celostátní úrovní téměř čtyřnásobná, ještě vyšší je v Praze relativní návštěvnost divadel. Z ostatních krajů přesahuje celostátní průměr v těchto ukazatelích pouze kraj Jihomoravský a to zřejmě díky městu Brnu, které je také kulturním centrem celostátního významu. Z podobného důvodu je vysoká návštěvnost divadel také v Moravskoslezském a v Plzeňském kraji. Na druhé straně poměrně nízká úroveň zmíněných ukazatelů ve Středočeském kraji je zřejmě ovlivněna „dostředivým působením“ hl.m. Prahy. Mírně překvapivá je nízká návštěvnost divadel v Karlovarském kraji a také na Vysočině, naopak také poměrně vysoká návštěvnost v kraji Zlínském. Ve sledovaných letech 2006 – 2009 počet kin, stejně jako počet sedadel mírně poklesl (o 3,2 a 7,3 %). Zvýšil se naopak počet představení (o 16,7 %) a také počet diváků (o 8,3 %), který v roce 2009 dosáhl téměř 12,5 mil. osob. Jak je z tab. č. 11 ( viz příloha) zřejmé, návštěvnost kin více než dvojnásobně převyšuje návštěvnost divadel. Lze říci, že zatímco v průměru náš každý druhý občan přijde jednou za rok do divadla, tak každý přijde do kina a navíc každý pátý kino navštíví dvakrát (samozřejmě, odhlédneme-li od diváků – zahraničních turistů). Údaje o kinech v územním třídění dle krajů nejsou k dispozici a tak je regionální porovnávání ukazatelů nemožné. Na vývoj kin působí mnoho vlivů spojených zejména s bouřlivým rozvojem záznamových a počítačových technologií (přenosné záznamové nosiče, internet). Došlo také k výstavbě vícesálových kin a tak i při poklesu počtu kin se počet pláten resp. promítacích sálů nesnižuje. V současné době stojí kina před další, nejen technickou, ale zejména investiční výzvou, kterou je přechod promítací technologie na digitální platformu. Knihovny Knihovny tvoří nejhustější síť kulturních zařízení v naší zemi. Mimo jiné i z tohoto důvodu dnes mají mnohem širší poslání než tomu bylo v minulosti. Vedle tradičních knihovnických služeb poskytují také služby informační popř. i vzdělávací. Mnoho občanů tak navštěvuje knihovny z řady jiných důvodů než je vypůjčení knih, dokumentů či jiných nosičů informací. Přicházejí často proto, aby využili přístup k internetu, shlédli výstavu, zúčastnili se vzdělávací akce či kulturního pořadu. Tyto, nesporně pozitivní změny působí potíže při vyjádření rozsahu aktivit veřejných knihoven a jejich společenského významu jedním či omezeným počtem ukazatelů. Využití finančních ukazatelů komplikuje také skutečnost, že některé služby veřejných knihoven jsou poskytovány bezplatně, popř. za poplatek do výše vynaložených nákladů. V porovnání s klasickými ukazateli počtu čtenářů či výpůjček, se proto i v případě knihoven ukazuje jako vhodnější ukazatel výkonu počet návštěvníků. Vývoj v oblasti knihoven byl v posledních třech letech nejednoznačný. Přes znatelný nárůst počtu návštěvníků (o 11%), klesal počet registrovaných čtenářů (o 5,6 %) a také počet výpůjček (o 2,7%). Patrně se změnila struktura služeb veřejných knihoven ve prospěch nových aktivit (viz zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách), které se rychle rozvíjejí. Dokládá to také skutečnost, že se zvýšil počet PC pro návštěvníky s přístupem na internet z 7 905 na 10 164 (o 28,6 %). Vybrané základní ukazatele roku 2009 jakými jsou počet knihoven, návštěvníků a výpůjček v relaci k počtu obyvatel v jednotlivých krajích ukazuje níže uvedená tabulka. Kraj Počet knihoven na 10 tis.obyv. PC s internet. na 10 tis. obyv. Počet návštěvníků na 10 tis. ob. Počet výpůjček na 10 tis.obyv. Praha 0,3 2,6 23 893 65 335 Středočeský 6,6 9,2 15 536 49 728 Jihočeský 8,6 15,3 23 995 70 540 Plzeňský 8,2 11,1 20 249 68 172 Karlovarský 3,9 11,8 24 800 72 207 Ústecký 3,4 7,5 17 519 59 852 Liberecký 4,8 9,8 19 603 50 253 Královéhradec. 6,7 12,0 23 422 75 560 Pardubický 7,6 11,6 19 441 57 809 Vysočina 10,1 15,8 25 355 78 960 Jihomoravský 5,4 10,5 20 211 57 994 Olomoucký 7,3 12,3 20 567 64 675 Zlínský 5,1 12,3 25 299 83 145 Moravskoslezský 2,1 7,1 21 250 62 268 CELKEM ČR 5,2 9,7 21 038 63 729 Jak ukazuje prvý sloupec tabulky, větší počet knihoven na 10 tis. obyvatel je v řídce osídlených krajích (např. Vysočina a Jihočeský kraj), kde se nachází vysoký počet malých knihoven bez pracovníků na plný úvazek ( 85 % z celkového počtu knihoven). Podobné důvody souvisejí i s rozdělením počtu PC s přístupným internetem do krajů. Jiný obrázek by poskytlo vyčíslení počtu knihoven na zvolenou jednotku plochy kraje, které by charakterizovalo jejich dostupnost. Při průměrném počtu 6,9 knihoven na 100 km ^2 , je^ jejich rozdělení po krajích poměrně vyrovnané. Minimální počet knihoven (3,7) byl v Karlovarském kraji a naopak maximální v Olomouckém kraji (8,8). Ukazatel počtu návštěvníků zřejmě nejlépe komplexně vyjadřuje poptávku po službách veřejných knihoven. Spolu s kraji s poměrně řídkým osídlením (Vysočina, Karlovarský a Jihočeský kraj) byl velký zájem o služby veřejných knihoven také v kraji Zlínském a v Praze (kde převažují velké knihovny s knihovním fondem uspokojujícím všestranné potřeby zájemců). Údaje v posledním sloupci tabulky o počtu výpůjček vypovídají o čtenářském zájmu o služby knihoven. Jak je zřejmé vysoce nadprůměrný byl ve Zlínském kraji, na Vysočině a dále v Královéhradeckém, Karlovarském a Jihočeském kraji. Nutno dodat, že v porovnání s rokem 2006 se zájem čtenářů o výpůjčky knih ve veřejných knihovnách o celkově 5,1 % (na 10 tis. obyvatel) snížil, vzrostl pouze v Plzeňském, Olomouckém a Zlínském kraji. Jak je patrné nabídka kulturních služeb vybraných poskytovatelů se v období od roku 2006 (s výjimkou kapacity kin) zvýšila, růstem – v případě divadel, kin a knihoven - reagovala také poptávka. Došlo k mírnému poklesu návštěvnosti (maximálně o - 0,4 % za období tří let) objektů kulturního dědictví (hrady, zámky, muzea a galerie). Tento trend by mohl částečně odpovídat velmi nízké míře ekonomické soběstačnosti v oblasti kulturního dědictví. Svou roli v popsaném vývoji bezesporu hrají probíhající technické a technologické přeměny (kina), rozšiřování služeb některých poskytovatelů (knihovny, muzea a galerie) a v neposlední řadě podpora kulturních aktivit z veřejných prostředků. Z územního pohledu lze uvést, že nejrovnoměrněji je územně rozložena poptávka po službách knihoven (variační koeficient hodnot návštěvnosti na 10 tis. obyvatel činí 0,14), v případě muzeí a galerií je uvedená míra variability 0,53, pro památkové objekty 0,64 a v případě divadel 1,23. Tyto relace jsou pochopitelné, zvážíme-li, že knihovny jsou v každé větší obci, muzea a galerie jsou i v menších městech, památkové objekty jsou rozmístěny značně nerovnoměrně ve venkovských i městských oblastech všech krajů a stálé scény divadel se nacházejí zejména v kulturních centrech (alespoň regionálního významu). Co se týče relativní úrovně návštěvnosti poskytovatelů kulturních služeb (památky, muzea a galerie, divadla a knihovny) v jednotlivých krajích, nelze shledat významné odlišnosti (s výjimkou očekávaných rozdílů souvisejících s vahou významných kulturních center a jejich „dostředivým působením“). Závěr Jak je už výše uvedeno, tato práce má být prvým pokusem o sestavení ekonomických dat do podoby satelitního kulturního účtu vypovídajícího o zdrojích financování sektoru kultury, jeho ekonomických výsledcích a v neposlední řadě také o jeho váze v ekonomice naší země. Před dosažením žádoucího výsledku podobného snažení se nelze vyhnout obtížnému řešení dvou základních otázek. Prvá z nich souvisí se samotným vymezením sektoru kultury v rámci celé ekonomiky. Je zřejmé, že některé činnosti a služby jsou pro kulturu typické, jiné s ní více či méně souvisejí. Obvykle ji předcházejí (např. výroba hudebních nástrojů) či na ni navazují (např. maloobchodní prodej knih či hudebních nahrávek). Spolu se zmíněnými průmyslovými a obchodními aktivitami jsou s kulturou volně spojeny také služby cestovního ruchu. Samozřejmě, odlišnosti v pojetí rozsahu sektoru kultury značně ovlivňují výsledky kulturního účtu a váhu sektoru v ekonomice jako celku. Spolu s typicky kulturními aktivitami byla pro potřeby této práce do sektoru kultury zahrnuta i malá a od kultury nesnadno oddělitelná část maloobchodních činností – prodej knih, novin a časopisů. Obecně lze říci, že v řešení problému vymezení kulturního sektoru vychází v zásadě z dostupných materiálů UNESCO a EUROSTATu. V současné době je před ukončením projekt EUROSTATu nesoucí název ESSnet Culture, jehož jedním z výstupů by mělo být také vymezení rozsahu kultury a jejich oblastí (domains, subdomains). Výsledky tohoto projektu budou v budoucím období významné i pro vymezení a dělení sektoru kultury v souvislosti se sestavením jeho satelitního účtu. Druhou významnou otázkou jsou disponibilní a využitelné zdroje dat. Liší se co do svého původu (administrativní a statistické), tak i co do kvality. Zvláště problematická jsou statistická zjišťování. Je tomu jak z důvodu jejich vnitřního omezení, zejména vysoké míře neodpovědí (nonrespons) v případě ekonomických dat respondentů ze soukromého sektoru a úsporně malých výběrových souborů, tak i pro vlastnosti platných klasifikací (např. zahrnutí kulturních činností spolu s ne – kulturními do jedné třídy či skupiny CZ-NACE). Ztěžuje to jednoznačné přiřazení finančních zdrojů k určité kulturní oblasti či k poskytovateli. Dalším důsledkem zmíněných problémů je skutečnost, že se při hledání odpovědí na mnohé otázky nevyhneme odhadům, ač podloženým znalostmi základních souvislostí. Netřeba zdůrazňovat, že nutnost takového postupu s sebou zákonitě přináší prvky subjektivních vlivů. Problémem jsou také odlišnosti jednotlivých statistických zjišťování. Data ze zjišťování zaměřených na kulturní instituce ( KULT) a dále neziskové instituce (NI) sice pokrývají celou škálu finančních zdrojů včetně mezinárodních, ne však všechny kulturní instituce. Proto je nutné jejich doplnění o výsledky šetření podnikové statistiky, které pohled na výši a strukturu finančních zdrojů sektoru kultury značně mění. Nutno dodat, že za období roku 2009 se kulturní účet zpracovává po prve s tím, že ověření metodických přístupů lze považovat za zhruba stejně významné jako hledání věcných výsledků. Zmíněné roční období představuje teprve počátek vznikající časové řady a proto ještě není možné hodnotit dynamiku úrovně jednotlivých ukazatelů alespoň ve dvouletém období. Základní otázkou, na kterou by měl dát účet kultury odpověď, je původ, rozsah a užití finančních zdrojů v sektoru kultury. Z administrativních dat bylo zjištěno, že veřejný sektor se podílí na příjmech kulturních institucí částkou 28,3 mld. Kč ( tj. necelými 14 %) s tím, že tyto prostředky plynou zejména do oblasti kulturního dědictví živé umělecké tvorby. Podle šetření v domácnostech dosáhly výdaje směřující z rodinných rozpočtů do kultury, zejména do oblasti médií a živé tvorby, 50,2 mld. Kč ( tj. téměř čtvrtinu celkových zdrojů). Zdroje neziskových institucí, které se vázaly zejména na správní činnosti v kultuře, představovaly 8,7 mld. Kč a 4,3 % z celkových zdrojů. Ostatní zdroje (115,6 mld.Kč tj. 57 % z celku) plynuly do kultury z podniků (zejména do sféry médií) a z mezinárodního prostředí (zejména do kulturního dědictví). Ukazuje se, že jednotlivé kulturní oblasti resp. jejich skupiny (sféry) se významně liší stupněm uplatnění tržních principů a v této souvislosti také úrovní hospodaření, s tím související výší průměrných mezd, investiční aktivitou atd. Případné prohlubování této diferenciace bude záviset na technickém rozvoji na straně jedné a rozsahem podpory neziskových aktivit (kulturní dědictví, část živé tvorby, knihovny) z veřejných zdrojů na straně druhé. Za problematickými ekonomickými výsledky výše jmenovaných kulturních oblastí lze mimo jiné vidět omezené možnostmi finančních ukazatelů pro vyjádření rozsahu i kvality výkonu některých činností (např. péče o kulturní dědictví, vzdělávací činnost kulturních institucí, působení kultury a jejích hodnot na jedince i společnost). V této souvislosti je na místě doplnit ekonomické ukazatele naturálními, z nichž se jako nejvhodnější se pro svou komplexnost jeví ukazatel počtu návštěvníků. Ve střednědobém tříletém období se ukazuje, že - s výjimkou objektů kulturního dědictví - návštěvnost ostatních poskytovatelů kulturních služeb vzrostla. Žel, zmíněná nepřítomnost časové řady ekonomických ukazatelů znemožňuje vzájemné porovnání naturálního a finančního vyjádření rozsahu výkonu kulturního sektoru a jeho společenského významu. Sektor kultury – tak jak je výše vymezen - byl zkoumán také z makroekonomického pohledu. Jak se ukazuje jeho váha či podíl na ekonomice jako celku v několika významných ukazatelích osciluje kolem 2 %. Veřejné zdroje věnované kultuře představují 1,73% celkových konsolidovaných výdajů veřejných rozpočtů. O necelý procentní bod vyšší je podíl výdajů domácností na kulturu k celkovým výdajům domácností. Také počet zaměstnanců v sektoru kultury dosahuje 1,9 % z celkového počtu zaměstnanců v ekonomice. Konečně podíly odhadované produkce a hrubé přidané hodnoty v kultuře mírně přesahují dvouprocentní úroveň (2,3% a 2,5%), zatímco odhadovaný hrubý domácí produkt kultury svou výší úroveň celostátního ukazatele mírně nedosahuje (1,76 %). Pokud bychom přidali na pomyslnou misku vah neměřitelnou část výkonů a společenského dosahu sektoru kultury, byl by jeho podíl ještě vyšší. To, co nelze změřit je však mimo náš dosah. Je třeba se zabývat tím, co dokážeme ovlivnit a provádět opatření - zejména v oblasti statistických zjišťování – která nám umožní postupně zvyšovat rozsah kulturních aktivit zahrnutých do satelitního kulturního účtu a naopak snižovat stupeň jeho nepřesnosti. IV. Sociální postavení umělců Usnesení Evropského parlamentu o sociálním postavení umělců ze dne 7. června 2007 (2006/2249(INI)) se odvolává na celou řadu dokumentů (včetně Úmluvy UNESCA o ochraně rozmanitosti kulturních projevů) a deklaruje zdánlivé samozřejmosti, např. že „umění je možno také považovat za práci a povolání“. Reaguje však na řadu problémů spojených s postavením umělců v evropských zemích. V řadě členských států není postavení některých profesionálních umělců právně zakotveno. S výkonem uměleckých povolání jsou nerozlučně spojeny flexibilita a mobilita a fakticky žádný umělec se nikdy, během své profesionální kariéry, nezbaví existenční nejistoty. Je téměř nemožné, aby umělec v Evropě vytvořil plán své profesionální kariéry. A proto z Usnesení vyplývá, že nutnou protiváhou toho, že umělecké povolání je nejisté a často závisí na náhodě, je záruka spolehlivé sociální ochrany a že je třeba usnadnit umělcům přístup k informacím o jejich pracovních podmínkách a podmínkách, týkajících se mobility, nezaměstnanosti, zdravotní péče a důchodu. V tomto smyslu se doporučuje odstraňovat překážky a bariéry. Usnesení konstatuje, že smlouvy o školení nebo kvalifikaci k výkonu umělecké činnosti, přizpůsobené podmínkám jednotlivých oborů, dosud nebyly dostatečně propracovány a že je nutné podporovat možnosti profesionální rekvalifikace umělců. Z bariér upozorňuje, že na volný pohyb pracovníků z nových členských států obecně, včetně umělců, se stále vztahují určitá omezení, vyplývající z možnosti stanovit přechodné období i pro spolupráci evropských umělců s kolegy ze zemí mimo Společenství, kdy jejich mobilitu omezují obtíže se získáváním střednědobých víz. Z metodického hlediska Usnesení doporučuje v prvé řadě rozlišovat amatérskou uměleckou činnost od umělecké činnosti profesionální a dále důsledně uplatňovat ochranu práv autorů i výkonných umělců včetně práva na spravedlivou odměnu. Následně se vyzývají členské státy (tedy včetně ČR), aby přijaly řadu opatření ke zlepšení situace sociálního postavení umělců: 1. vyzývá členské státy, aby vytvořily nebo uvedly do praxe právní a institucionální rámec, který bude podporovat uměleckou tvorbu, přijetím nebo uplatňováním souboru obecně platných a koherentních opatření zahrnujících smluvní podmínky, sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, přímé a nepřímé zdanění a soulad s evropskými předpisy; 2. zdůrazňuje, že je třeba vzít v úvahu atypičnost pracovních metod umělce; 3. dále zdůrazňuje potřebu zohlednit netypickou a nejistou povahu všech povolání týkajících se divadelního umění; 4. vybízí členské státy, aby pokročily při vytváření smluv o školení nebo kvalifikaci u uměleckých povolání; 5. navrhuje proto členským státům, aby prosazovaly uznávání profesionální praxe a zkušeností umělců. Pro ochranu umělců následuje několik výzev na Evropskou komisi a členské státy mj.: a/ vyzývá Komisi a členské státy, aby zavedly "evropský profesní registr" pro umělce, v němž by mohlo být uvedeno jejich postavení, povaha a doba trvání smluv, které postupně uzavřeli, a údaje o jejich zaměstnavatelích nebo o poskytovatelích služeb, kteří je angažovali; b/ vyzývá Komisi a členské státy, aby se s ohledem na dvoustranné dohody zabývaly možností vyvinout iniciativu k zajištění převádění nároků na důchod a na sociální zabezpečení, které získali umělci ze třetích zemí, pokud se vrátí do své země původu, a aby jim byla uznávána praxe získaná během pracovního působení v členském státě; zdůrazňuje se nutnost odlišit mobilitu specifickou pro umělce od mobility pracovníků v Evropské unii obecně; c/ žádá Komisi, aby formálně identifikovala kulturní oblasti, v nichž je zjevné nebezpečí odlivu tvůrčí činnosti a ztráty talentů, a členské státy, aby se motivačními opatřeními snažily udržet své umělce na území členských států Evropské unie nebo je podnítit k návratu do Evropské unie; d/ dále žádá členské státy, aby věnovaly mimořádnou pozornost tomu, aby na evropské úrovni byly uznávány diplomy a jiná osvědčení vydané všemi konzervatořemi, uměleckými školami ve členských státech v Evropě a ostatními oficiálními školami divadelního umění, aby mohli jejich držitelé pracovat a studovat ve všech členských státech; vyzývá v této souvislosti všechny členské státy, aby podporovaly formální studium uměleckých oborů, poskytující vysoce kvalitní osobní a profesní vzdělávání, které umožňuje studentům rozvinout jejich umělecký talent, a využívat přitom všeobecného vzdělávání, které dává možnosti uplatnit se také v jiném profesním odvětví; zdůrazňuje také důležitost předkládání nových iniciativ na evropské úrovni, aby bylo v Evropské unii usnadněno uznávání diplomů a jiných osvědčení vydaných konzervatořemi a uměleckými školami ve třetích zemích s cílem podpořit mobilitu umělců směřujících do členských států; e/ vyzývá Komisi k přijetí "evropské charty umělecké tvorby a podmínek jejího výkonu" na základě podobné iniciativy, jakou byla např. iniciativa UNESCO, s cílem stvrdit význam činností profesionálů v oblasti umělecké tvorby a usnadnit evropskou integraci; vyzývá členské státy, aby odstranily všechny druhy omezení, pokud jde o přístup na pracovní trh pro pracovníky působící v oblasti umění v nových členských státech; f/ vyzývá členské státy, aby účinně zajistily platbu všech spravedlivých náhrad v souvislosti s právy na rozmnožování a spravedlivou odměnou držitelům autorských a souvisejících práv; g/ domnívá se, že by bylo žádoucí, aby členské státy zvážily možnost poskytnout umělcům více podpory, než dostávají nyní, tím že zavedou poplatek za komerční využívání originální tvorby a osvobodí její výkon od daně. V Usnesení se dále objevují i konkrétní náměty na řešení vízové problematiky, související s mobilitou umělců, návrhy programů na celoživotní vzdělávání a rekvalifikace, stejně jako na výchovu k umění v rámci obecného školství a podpory kvalitního uměleckého školství. Situace v ČR Na základě takto daného úhlu pohledu je nutné reflektovat silné a slabé stránky české legislativy a našich podmínek, které se týkají sociálního a ekonomického postavení umělců. Legitimita tohoto postavení u nás vlastně vychází jen z Listiny základních lidských práv a svobod, právně zakotveného systému odborného středního a vysokého školství a konečně Kulturní politiky ČR, která však obchází definici umělce jako profese. O tom, že mzdovou a honorářovou politiku veřejných kulturních a uměleckých institucí by bylo nutné přiblížit standardům zemí EU (což se týká zvláště celé kapitoly státního rozpočtu pro kulturu) je irelevantní na tomto místě znovu připomínat. Schází obecná kulturní legislativa (včetně zvláštních zákonů např. divadelního) a proto je obtížné vůbec definovat „postavení umělce“ u nás. Základní statistické údaje jsou publikovány ve statistických ročenkách kultury (NIPOS, Praha) a údajích Českého úřadu statistického (o počtu subjektů v segmentu našeho zájmu podle kategorií počtu zaměstnanců v systému klasifikace subjektů CZ NACE a v systému klasifikace činností OKEČ). Např. pro oblast divadlo jsou ve Statistice kultury uváděny: počty titulů, premiér, představení, návštěvníků, představení v zahraničí, divadel, stálých scén, souborů, zaměstnanců (a zvláště uměleckých pracovníků), kapacita divadel, procento návštěvnosti, ekonomické údaje (dotace státu a příspěvky měst, celkové výnosy, vlastní příjmy - z hlavní činnosti a ostatní – celkové neinvestiční náklady, procento soběstačnosti, cena vstupenek). Údaje jsou doplněny indexy posledních pěti let. Obdobné údaje nalezneme o audiovizuálních dílech, galeriích a muzeích, hudebních souborech, knihovnách, vydavatelích, tisku a výstavní činnosti. Na odborné, profesní a zájmové úrovni vytvářejí umělci společné platformy, většinou na bázi občanských sdružení, řady uměleckých obcí a spolků, které zastřešuje Rada uměleckých obcí. Uvádíme nejvýznamnější z oblasti umění: Unie výtvarných umělců, Syndikát výtvarných umělců, Jednota hudebního divadla, Sdružení profesionálních loutkářů, Sdružení českých divadelních kritiků, Taneční sdružení ČR, Asociace profesionálních divadel ČR, Asociace symfonických orchestrů a sborů ČR, Asociace hudebních umělců a vědců, Unie orchestrálních hudebníků ČR, Česká hudební rada, Svaz autorů a interpretů, Česká hudební společnost, Obec spisovatelů, Obec překladatelů, České centrum Mezinárodního PEN klubu. V ČR neexistují rejstříky uměleckých profesí. Jedinou výjimkou je Rejstřík profesionálních výtvarných umělců činných na území ČR. Je veřejně přístupný (http://www.uvucr.cz). Jde o obdobný institut jako úřední seznamy, které pro většinu svobodných povolání (mimo umělecké profese) vedou na základě zákona komory. Seznam svých členů vede např. i Komora architektů. Jinak existují pouze seznamy členů uměleckých obcí, asociací a spolků včetně odborů a také komerční rejstříky agentur (např. herců, zpěváků, orchestrálních hráčů atd. pro potřeby filmových, televizních, rozhlasových a nahrávacích studií). Ty nemají charakter veřejné listiny. Asi jedním z nejlépe zpracovaných dokumentů, vztahujících se k problematice jednotlivých oborů i z hlediska sociálních podmínek je vedle tance Tanec v ČR i zmíněná Analýza postavení výtvarných umělců, kterou zpracovala Unie výtvarných umělců v roce 2002. Postavení výtvarného umělce ve svobodném povolání nemá v současné době jasně vymezený právní rámec. Není zřízena ze zákona komora (což ostatně vzhledem k povaze výtvarné tvorby není ani žádoucí). Jedna opora je v zákoně o daních z příjmů (zákon číslo 566/1992 Sbírky zákonů a nařízení ČR), kde jsou sice umělci zahrnuti spolu s živnostníky a dalšími poplatníky do kategorie osob samostatně výdělečně činných (§ 3, odst. 1, písm. b), dále je však tento druh příjmu specifikován jako příjem z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, autorských práv atd. a je od jiných příjmů odlišen výší možného paušálního odpisu nákladů, který činí 30 % (na rozdíl od 50 % u zemědělské výroby a 25 % u živností) - § 7, odst. 2, písm. a, odst. 9, písm. b. To se však týká všech autorů, tedy i těch, kteří nejsou vnímáni jako profesionálové. Význam pro vytváření statutu umělce je tedy jen podpůrný. Pevnější oporou pro konstituování svobodného povolání jako právně relevantního termínu je ustanovení § 22 téhož zákona (zdroj příjmů), kde jsou příjmy umělce zařazeny mezi příjmy z nezávislé činnosti (odst. 1, písm. f). Pod nezávislou činností jsou však i činnosti osob, u nichž je výkon povolání vázán na členství v komorách (architekt, lékař, inženýr, právník), takže termín "nezávislá činnost" je širší, než "svobodné povolání", které členstvím v komoře podmíněno není. Druhou oporou je soubor právních norem upravujících sociální, nemocenské a důchodové zabezpečení.“ „Daňová reforma od 1. 1. 1993 zrušila všechny zvláštnosti a výjimky, které se týkaly umělců i uplatnění uměleckých děl. Daň z obratu byla nahrazena daní z přidané hodnoty (DPH), přičemž výtvarná umělecká díla byla a dodnes jsou zatížena základní sazbou daně 22 %. Stejné zatížení je na vstupu např.i u všech výtvarných potřeb, jež umělec nakupuje, s výjimkou počítačového software (5 %). Daňové úlevy, které by provázely nákup uměleckých děl a pomáhaly rozvoji trhu s uměním, jsou nevýrazné. Nákup je možný pouze v rámci investičních akcí jako základní vybavení interiéru. V běžném roce provozu takový nákup jako daňově uznaný náklad možný není, a to ani v případě, že umělecké dílo má být umístěno v prostorách veřejně přístupných a lze je tedy považovat za prostředek k dosažení a udržení příjmů. Sponzoring není finančně pro dárce zajímavý, pobídka je velice slabá. Jedinou významnější možností k financování výtvarných aktivit je využití výtvarného díla (výtvarné akce) k reklamě, která daňově uznaným nákladem je. Výtvarní umělci jako autoři (tvůrci) jsou z daňového hlediska osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ), nestanou-li se účetní jednotkou, mohou uplatnit náklady o 5 % vyšším paušálem než živnostníci (tedy 30 %). To ve většině případů zcela nedostačuje (díla sochařská, design), a umělcům nezbývá, než vést jednoduché, případně podvojné účetnictví. Rovněž zdravotní pojištění je povinné a minimální částku, každoročně upravovanou, musí pod hrozbou penále umělec platit i v případě, že v daném období žádný příjem nemá. Pouze u sociálního zabezpečení a pouze u umělecké autorské činnosti je dána zákonná možnost svobodného rozhodnutí, zda do systému přistoupit nebo ne. Pokud se umělec rozhodně kladně, musí se plně podřídit režimu pojištění i v případě, že v daném období žádný příjem nemá. Rozhodne-li se k systému nepřistupovat, nemá povinnosti žádné (předpokladem jeho budoucího zabezpečení jsou požitky plynoucí z užití jeho děl, případně soukromé formy pojištění).“ V daňové oblasti jsou od daně z příjmu fyzických osob osvobozena stipendia ze státního rozpočtu, z rozpočtu kraje a z prostředků vysoké školy a podpory a příspěvky z prostředků nadací, nadačních fondů a občanských sdružení. Dále příjmy plynoucí ve formě povinného výtisku (autorské rozmnoženiny). Profesní občanská sdružení jsou osvobozena od placení daně z členských příspěvků. Předmětem daně nejsou příjmy z činností vyplývajících z jejich poslání, a to za předpokladu, že náklady na provádění těchto činností jsou vyšší (nutnost vést účetně každou činnost samostatně). Sociální zvýhodnění, týkající se výtvarných umělců, nebyla indikována.“ Odbory Z hlediska ochrany odborových zájmů uměleckých pracovníků vystupuje na státní úrovni v rámci Českomoravské konfederace odborových svazů Herecká asociace, Unie orchestrálních hráčů a Unie sborových zpěváků a v rámci Asociace samostatných odborů pak Odborová asociace divadelníků. Působí i prostřednictvím Pracovní skupiny při Rady hospodářské a sociální dohody (tzv. tripartita) pro kulturu. Kolektivní vyjednávání (viz Vyhláška 16/1991 Sb., o kolektivních smlouvách vyššího stupně, zprostředkovatelích a rozhodcích) zajišťuje právo na informace o vývoji mezd, platů, průměrné mzdy a jejích jednotlivých složek, včetně členění podle jednotlivých profesních skupin, má povinnost projednat opatření týkajícího se pracovních a životních podmínek zaměstnanců a dalších opatření, která se týkají většího počtu zaměstnanců (hromadné propouštěním zaměstnanců, reorganizace) i otázek v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví. V případě konfliktu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci působí osoby zvolené dohadujícími se stranami nebo osoby určené Ministerstvem práce a sociálních věcí. V rámci pracovního práva se, s výjimkou výslovně označených, všechny předpisy vztahují na všechny zaměstnance či osoby samostatně výdělečně činné všech profesí, nikoli jen na umělce. Z hlediska sociální ochrany i v oblasti kolektivní tvorby, tedy v případě zaměstnanců se sníženou pracovní schopností, platí Zákon č. 474/2001 Sb., který stanoví zaměstnavatelům s více než 25 zaměstnanci povinný podíl 4 % zaměstnanců se změněnou pracovní schopností nebo je povinen za příslušný počet zaměstnanců odvést 1,5 násobku průměrné mzdy. Zároveň mohou zaměstnavatelé podle Zákona č. 586/1992 Sb. uplatnit slevu na dani za každého takovéhoto pracovníka. V oblasti individuální tvorby je možno v tomto smyslu aplikovat Vyhlášku č. 115/1992 Sb., o provádění pracovní rehabilitace občanů se změněnou pracovní schopností, ve znění vyhlášky č.232/1997 Sb. Zvláštní mechanismy finanční pomoci pro hendikepované umělce neexistují, existuje však speciální možnost vzdělávání např. vysokoškolské studium výchovné dramatiky neslyšících či středoškolské studium v oboru hudby pro nevidomé a studenty se zbytky zraku. Stejně tak existují rekvalifikační programy Ministerstva práce a sociálních věcí v případě nezaměstnanosti. Pracovní podmínky Kontroly pracovních podmínek se provádějí podle obecně platných předpisů (specifické předpisy jsou pouze ve vztahu k návštěvníkům -hygienické zázemí, požární bezpečnost ve vztahu k počtu návštěvníků). Provádí je Státní odborný dozor nad bezpečností práce a technických zařízení, včetně dodržování stanovených pracovních podmínek v České republice, podle zákona č. 174/68 Sb., o státním odborném dozoru, orgány a organizace státního odborného dozoru. Samostatnou působnost týkající se pracovního prostředí a ochrany zdraví při práci má Hygienická služba, která je v resortu Ministerstva zdravotnictví. Působnost orgánů a organizací státního dozoru se vztahuje na všechny ostatní organizace a fyzické osoby, které provozují podnikatelskou činnost. Jejich působnost se tedy nevztahuje na osoby SVČ, pokud svou činnost vykonávají v „soukromých“ prostorách. Pracovní legislativa Legislativní normy pracovního práva: Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce – pro všechny zaměstnance nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce – pro všechny zaměstnance nařízení vlády č. 303/1995 Sb., o minimální mzdě – pro všechny zaměstnance Zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě – pro všechny zaměstnance v soukromé sféře nařízení vlády č. 333/1993 Sb., o minimálních mzdových tarifech – stanovuje dvanáct tarifních stupňů pro soukromou sféru, činnost výkonných umělců lze zařadit do 8. až 11. stupně Zákon č. 143/1992 Sb., o platu – pro zaměstnance státu, krajů, obcí, příspěvkových organizací nařízení vlády č. 251/1992 Sb. a č. 253/192 Sb., k provedení zákona č. 143/1992 Sb. – pro zaměstnance státu, krajů, obcí, příspěvkových organizací nařízení vlády č. 469/2002 Sb. – katalog 16 platových tříd pro zaměstnance státu, krajů, obcí, příspěvkových organizací, pro umělce viz část 2.14. Legislativní normy pojištění Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v tomto zákoně je speciální ustanovení pro umělce v § 9 – dobrovolnost účasti umělců, jež jsou OSVČ (osoby samostatně výdělečně činné), na důchodovém pojištění Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení Zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální pojištění Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění Zákon č. 1/1991, o zaměstnanosti – zejména část druhá: právo na zaměstnání, podpora v nezaměstnanosti Vyhláška č. 125/1993 Sb., o zákonném pojištění zaměstnavatele na škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem Od 1. 1. 2007 vstoupil v platnost Zákoník práce č. 262/2006 Sb., který nereflektuje zvláštní povahu umělecké práce. Zákoník práce stojí před zamýšlenou radikální úpravou, která by prospěla především větší flexibilitě pracovního trhu a mobilitě pracovníků. Stejně tak odborové svazy zásadně nesouhlasí se systémovými změnami tarifních tabulek a tříd. Ustanovení se ve svém důsledku obrátí proti sociálním jistotám, neboť povede k masivnímu propouštění a využívání umělců jen podle Zákona č.121/2000 Sb. Veřejně dotovaná divadla (divadla veřejné služby) budou ztrácet konkurenceschopnost na trhu práce a bude ohroženo jejich uplatnění nejen na domácím, ale i na evropském (konec konců i světovém) kulturním trhu. Dalším důsledkem bude komercionalizace jejich konání. Řešením je, aby tento paragraf byl změněn s tím, že se jeho ustanovení nevztahují na umělecké pracovníky. Zároveň by mělo být vypuštěno ustanovení o možné dohodě s odborovou organizací, neboť je vnímáno jen jako nereálné zbožné přání předkladatelů zákona. Jde o naprosto nutnou úpravu a novelizaci, bez níž není možné zajistit kvalitu umělecké produkce ani přiměřené sociální jistoty inkriminovaných umělců. Obecně platné předpisy U zaměstnanců jsou uplatňovány obecně platné sociální systémy (nemocenské, placená mateřská dovolená, další podpora v mateřství, při pracovní neschopnosti, důchodové). U osob SVČ je povinné sociální zabezpečení - výše odvodů je odvozována od daňového přiznání. Oborovým zvýhodněním je 5% zvýšení paušálního odpisu z příjmu na základě Autorského zákona. U zaměstnanců je stanovena minimální měsíční mzda (nařízení vlády č. 303/1995 Sb., o minimální mzdě v platném znění). Zaměstnanci dostávají výplatu přímo od zaměstnavatele, autorské honoráře mohou být vypláceny prostřednictvím profesních organizací (např. DILIA, AURA PONT), stejně jako podíl z prostředků získaných hromadnou správou (DILIA, INTEGRAM, OSA a pro oblast výtvarného umění OOA-S a Gestor) Dávky v nezaměstnanosti se poskytují po dobu 6 měsíců (50% - první tři měsíce - a dále 40% posledního platu). Pouze pro zaměstnance podle obecně platných předpisů (zákon č.1/1991 Sb. v platném znění). I když statistické údaje oblasti chybí, existuje předpoklad nelegální práce podle příslušných daňových zákonů i v oblasti umění. Kontroly provádějí Úřady práce a zjištěné a prokazatelné nedostatky je možno soudně penalizovat na straně zaměstnavatelů. Na straně zaměstnance se může jednat o daňový únik, který je postihován soudně. Ilegální práce je potlačována, nikoli zcela vymýcena. U osob samostatně výdělečně činných je ilegální prací činnost, za kterou nebyl přiznán příjem v daňovém přiznání - a může být postihována trestně jako daňový únik. V ČR se často a většina uměleckých profesí (autorského i výkonného) charakteru uchyluje k jiným formám výdělečné činnosti. Procentní podíl se liší od profese k profesi, např. u spisovatelů jde určitě o více než 90%, ale třeba u architektů půjde naopak o výraznou menšinu. Statistická data v tomto smyslu nejsou k dispozici. U autorů jde v prvé řadě o práci redakční, publicistickou a dramaturgickou. U hudebních skladatelů o práci redakční (rozhlasovou, televizní, nakladatelskou), dramaturgickou (audiovize) a pedagogickou. U výtvarníků jde často i o práce řemeslné či čistě komerční. U výkonných umělců jde hlavně o práci pedagogickou, osvětovou, ale i reklamní. V ČR neexistují pro umělce zvláštní pracovní povolení a rovněž neexistují profesní statuty. Pouze pojmy jako „dílo“ (autorské) a „výkon“ (též umělecký) používají zvláštní ochrany podle autorského zákona viz Zákon č. 121/2000 Sb. Daně Zvláštní způsob zdanění příjmů umělců v ČR byl zrušen daňovou reformou v roce 1992. Počínaje 1.1.1993 jsou příjmy všech fyzických a právnických osob zdaňovány podle Zákona č. 586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (zákon o daních z příjmů). Zdanění zahraničních umělců z příjmů na území ČR závisí na druhu příjmu a na uzavřené mezistátní smlouvě o zamezení dvojího zdanění. Není-li se zemí, v níž má zahraniční umělec daňový domicil, uzavřena smlouva o zamezení dvojího zdanění, zdaňují se příjmy výkonných umělců i příjmy z poskytnutí autorských práv srážkovou daní 25 %. Pokud je s příslušnou zemí uzavřena smlouva o zamezení dvojího zdanění, řídí se zdanění zahraničního umělce v ČR touto smlouvou. Ve většině případů smlouvy o zamezení dvojího zdanění dovolují v ČR vybrat daň z příjmů výkonných umělců v sazbě 25 %, daň z příjmů z poskytnutí autorských práv snižují na 0 až 10 %. Další výjimky bývají možné pouze u vystoupení sjednaných v rámci mezistátních kulturních dohod. Způsob zdanění honoráře umělce závisí na právním titulu, z jakého umělci honorář plyne. V zásadě lze rozlišit tři druhy honoráře: příjem ze závislé činnosti (zpravidla pracovněprávní vztah), příjem ze samostatné výdělečné činnosti, příjem ze zděděných autorských práv. Honorář umělce za umělecký výkon v závislé činnosti je zdaňován stejně jako příjmy ostatních osob v závislé činnosti podle § 6 Zákona 586/1992 Sb. Výjimky pro pracovníky kulturních odvětví v zákoně nejsou. Honorář umělce provozujícího svoji uměleckou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná (vlastním jménem, na vlastní zodpovědnost) se zdaňuje podle § 7 Zákona 586/1992 Sb. obdobně jako příjmy živnostníků, zemědělců, osob podnikajících podle zvláštních předpisů, osob vykonávajících nezávislé povolání. Umělci (v řeči zákona o daních z příjmů osoby s příjmy z užití nebo poskytnutí práv duševního vlastnictví a autorských práv) mají oproti ostatním samostatně výdělečným osobám několik výhod. Pokud se umělec rozhodne neuplatňovat výdaje ve skutečné výši, ale zákonem stanoveným procentem z příjmů, má oproti živnostníkům, kteří mohou jako výdaj uplatnit částku ve výši 25 % svých příjmů, výhodu vyšší procentní sazby – jako výdaj může uplatnit částku ve výši 30 % příjmů. Další výjimkou je zdanění honorářů autorů za příspěvky do novin, časopisů, rozhlasu a televize ze zdrojů na území České republiky. Pokud úhrn těchto příjmů od téhož plátce nepřesáhne v měsíci 7 000 je zdaněn srážkovou daní v sazbě 15 % a nezahrnuje se do celoročního základu daně umělce. Pokud umělec obdrží jednorázový příjem za svou několikaletou činnost nebo za využití práv najednou za více let, dovoluje zákon o daních z příjmů při zdanění těchto příjmů částečně eliminovat daňovou progresi. Na umělce, který uměleckou činnost vykonává jako osoba samostatně výdělečně činná, se vztahuje též Zákon č. 588/1992 Sb. (zákon o dani z přidané hodnoty). Pokud je umělec plátcem DPH, má jako ostatní plátci nárok na odpočet daně u přijatých zdanitelných s podmínkami danými zákonem o DPH. Uskutečněná zdanitelná plnění má umělec plátce DPH povinnost zatížit daní z přidané hodnoty v sazbě 5 %, pokud je předmětem plnění poskytnutí služby a převod či užití práv, nebo 22 %, pokud je předmětem plnění dodání zboží, s výjimkou knih. Za zboží se přitom pro účely zákona o DPH považují věci movité, předměty umělecké hodnoty nevyjímaje. Příjmy ze zděděných práv z duševního vlastnictví včetně autorských práv a práv příbuzných právu autorskému se zdaňují podle § 10 Zákona 586/1992 Sb. U těchto příjmů nelze uplatnit náklady paušální částkou jako u příjmů ze samostatné výdělečné činnosti, případná ztráta není daňově účinná. Daň dědická je upravena Zákonem č. 357/1992 Sb. (zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí). Dědění uměleckých děl nepožívá žádných výjimek. Od daně dědické je osvobozeno nabytí libovolného majetku děděním mezi příbuznými v řadě přímé a manželi. Zahraniční spolupráce ČR se účastní Programu EU Culture 2000, Středoevropské iniciativy (SEI) a Visegrádské skupiny (V4). MK ČR vypisuje granty na podporu umělecké spolupráce se zahraničím. I velké městské aglomerace (Praha, Plzeň, Ostrava, Brno) podporují svými dotačními programy a granty zahraniční spolupráci umělců. Stát (i další veřejné rozpočty včetně kulturních institucí) finančně podporují mobilitu uměleckých děl (včetně výstav, veletrhů, zápůjček, ediční politiky, festivalů atd.). V resortu školství i kultury existují programy pro rezidenční pobyty a stipendia zahraničních umělců u nás. Umělecké i kulturní instituce uznávají zahraniční diplomy v uměleckých profesích. Pro umělce však v případě víz i povolení k pobytu platí standardní mechanismy jako pro ostatní občany jiných zemí. Vízové povinnosti upravují mezinárodní smlouvy, které s jednotlivými státy uzavřela naše republika. Pokud jde o umělce v zaměstnaneckém poměru k instituci, z jejíhož pověření umělec dočasně působí v zahraničí (nejčastější případ je hostování) pak v případě sociálního zabezpečení jde zcela o povinnost vysílající instituce. Pokud umělec působí dočasně v zahraničí na základě svého rozhodnutí (tj. jako osoba samostatně činná) je sociální zabezpečení jeho osobní záležitostí, kterou ovšem může řešit smlouva uzavřená mezi ním a případným producentem či agenturou. Jinak naše legislativa neurčuje zvláštní podmínky pro zahraniční umělce mimo obecné pracovní zákonodárství. Jedinou pozitivní výjimkou snad je, že v případě umělecké prezentace, která je taxativně určena protokolem o kulturní spolupráci příslušné mezinárodní kulturní dohody, jde o daňové zvýhodnění v případě DPH a honorářů. V ČR neexistují ochranná opatření ve prospěch vlastních umělců při hostování zahraničních souborů či skupin. V. Příjemci uměleckých děl a výkonů - dle studie Martina Cikánka - V současné době jsou v České republice ročně vydávány na podporu kultury a umění stamiliony až miliardy korun z veřejných rozpočtů. Dobrá znalost socioekonomické struktury a behaviorálních vzorců příjemců uměleckých děl souvisejících s jejich konzumací/recepcí kultury a umění může významně napomoci k efektivnějšímu a lépe zacílenému rozdělování těchto prostředků. Moderní kulturní politika má mít své strategické priority a cíle a akcentace vybraných segmentů příjemců uměleckých děl má být jejich přirozenou součástí. K efektivnějšímu nakládání s prostředky (mimo jiné také alespoň částečně pocházejícími z veřejných rozpočtů) na podporu kultury a umění může dobrá znalost příjemců uměleckého díla napomoci i na úrovni organizací, které poskytují kulturní služby. Tlak na efektivní marketingové chování kulturních organizací se rovněž mimořádně zvyšuje se snižujícím se množstvím volného času, který mají příjemci umění k dispozici, s rostoucí konkurencí horizontální i vertikální (elektronická média, přímé satelitní přenosy a další) mezi subjekty poskytujícími kulturní služby či podnikajícími v kultuře i v souvislosti s menším množstvím volných prostředků, které mají příjemci uměleckých děl po velké finanční a ekonomické krizi k dispozici. Dobrá znalost vlastního publika pak může být pro kulturní organizaci významnou konkurenční výhodou, jež může rozhodnout o tom, zda bude organizace i nadále úspěšná a bude prosperovat, či zda si dláždí cestu do propadliště dějin. Konečně informace o stavu a vlastnostech příjemců uměleckých děl může sloužit i jako dobrý indikátor úrovně kulturnosti a vkusu obyvatelstva. Jak vyplývá ze strategických vládních dokumentů (ProCulture, 2009; NERV 2011), Česká republika se snaží nastoupit na cestu směrem k nové/znalostní/kreativní ekonomice. Tedy k ekonomickému uspořádání, kde je jedním z nejdůležitějších vstupů individuální lidská kreativita a lidský talent (Kloudová, 2008; Kloudová, 2010). Zahraniční kulturně-politický výzkum už několik desetiletí soustavně potvrzuje (např. Florida, 2002, 2007 a 2008), že pravidelná recepce umění je pro rozvoj talentu a kreativity naprosto bazální podmínkou. Čím více kreativního talentu a kreativního potenciálu bude mít Česká republika k dispozici, tím bude konkurenceschopnější v Evropě i v globalizovaném světě, a ve svém důsledku tedy bohatší. Pokud bychom parafrázovali ministra kultury Jiřího Bessera: čím bude česká společnost kulturně neukojitelnější, tím lépe. Pozitivní dopady této neukojitelnosti se brzy projeví v drtivé většině dalších ekonomických odvětví naší země i napříč všemi vrstvami české společnosti. Současný stav problematiky příjemců uměleckých děl a výkonů v ČR Je třeba konstatovat, že Státní kulturní politika 2009–2014 (Ministerstvo kultury České republiky, 2009) věnuje otázce příjemců uměleckých děl minimální pozornost. Jediný příjemce, který se poněkud významněji dostal do hledáčku tvůrců této kulturní politiky, je kulturní turista. Ten vyjíždí na kulturní akce mimo oblast svého trvalého bydliště, utrácí za dopravu na místo akce, za ubytování a občerstvení, za upomínkové předměty a podobně. Tím je velice jasně odkazováno na ideové východisko, které v kulturní politice klade důraz především na pozitivní ekonomické přínosy umění a kultury a s nimi souvisejícího kulturního turismu (Cikánek, 2007). V centru pozornosti je v tomto případě především multiplikační efekt, který kulturní organizace také díky kulturním turistům produkují. Je politováníhodné, že současná kulturní politika ČR nezohledňuje i další ideová východiska tvorby moderních kulturních politik, v rámci nichž jsou akcentovány i pozitivní společenské dopady kultury a rovněž pozitiva související s imanentními hodnotami kultury a umění. V takovém případě by pak na významu bylo přidáno i nejrůznějším segmentům a skupinám příjemců uměleckých děl (nejrůznější věkové skupiny, sociální skupiny, profesní skupiny) a distribuce zdrojů alokovaných na podporu kultury a umění v ČR by byla spravedlivější, účinnější a lépe by napomáhala k rozvíjení obecného blahobytu. O poznání lepší je situace na úrovni krajských a místních kulturních politik a kulturních strategií/koncepcí v ČR. V nich lze pozorovat formulace i implementace kulturních strategií či programů podporujících rozvoj, kultivaci či zachování důstojných podmínek života u vybraných věkových skupin (děti a mládež, senioři apod.), segmentů s různými lékařskými diagnózami (např. tělesně či duševně postižení) či sociální soudržnost, zejména mezi generacemi (podpora kulturních programů pro rodiny s dětmi) nebo etnickými skupinami (začleňování např. romského etnika do většinové české společnosti skrze pozitivní sociální dopady umění a kultury). Za všechny jmenujme alespoň příklad spolupráce mezi Oblastní charitou/ Domem světluškou v Ústí nad Labem a Severočeským divadlem opery a baletu Ústí nad Labem, kdy děti z místní deprivované rómské komunity mají volný vstup na vybraná představení Severočeského divadla a na oplátku pomáhají s drobnými dobrovolnickými pracemi v ústecké opeře. Je velice pravděpodobné, že absence cílení národní kulturní politiky na jiné příjemce uměleckých děl, než jsou kulturní turisté, velice úzce souvisí s nedostatkem kvalitních dat a informací o příjemcích uměleckých děl v ČR. Organizace poskytující kulturní služby či subjekty podnikající v oblasti kultury a umění jsou s příjemci svých výstupů obeznámeny bezpochyby daleko lépe než ústřední orgány státní správy, které mají kulturu ve své gesci. V případě komerčních subjektů je to přirozeně dáno tím, že operují především v tržním prostředí a dobrá znalost existujících i potenciálních trhů je kritickým předpokladem úspěchu takového podnikání. Například provozovatelé přímých satelitních přenosů nejrůznějších operních či divadelních představení nebo koncertů do kin soustavně pracují s kvantitativními i kvalitativními daty o svém publiku. Producenti či vydavatelé např. hudebních crossoverů plánují nové projekty na základě existující poptávky trhu a stejně tak komerčněji zaměřené divadelní společnosti produkují inscenace, v nichž cíleně uspokojují potřeby diváků, a to například obsazováním hereckých hvězd a osobností či zpracováním určitého aktuálního/populárního společenského tématu apod. V případě organizací poskytujících veřejnou službu v oblasti kultury a umění je situace o poznání složitější. Hlavním motivem pro ně není tvorba zisku tvořeného například hledišti praskajícími ve švech. Stěžejním cílem těchto organizací je poskytování veřejné služby a naplňování stanoveného poslání (Kaiser, 2009). Příjemci uměleckých děl tak nemusí být nutně ve středu jejich pozornosti při uměleckém plánování, neboť činnost těchto organizací primárně neuspokojuje existující poptávku, nýbrž má přispívat k rozvoji ducha lidství. O to lépe by však tyto organizace měly být se strukturou a vlastnostmi příjemců uměleckých děl v oblasti své geografické působnosti obeznámeny, neboť v momentě, kdy mají umělecky naplánováno nebo vyprodukováno, je jejich základním úkolem najít vhodné cílové skupiny/vhodné příjemce pro své umělecké výstupy. Zde je třeba konstatovat, že jednotlivé veřejné organizace kulturní služby se chovají tu více a tu méně marketingově agilně. Dlouhodobě je však možné pozorovat vzrůstající akcent na význam marketingu v řízení těchto organizací, vytváření nových manažerských pozic zodpovědných za marketing, vzrůstající marketingovou erudici příslušných pracovníků v těchto organizacích i čím dál kvalitnější povědomí o příjemcích jejich výstupů. Kvalitnější povědomí je získáváno za prvé dlouhodobými zkušenostmi příslušných marketingových pracovníků v těchto organizacích, jejich etnografickým pozorováním vlastního publika i prostým faktem, že s přibývajícími léty, po která se marketingu a specifickému trhu té které kulturní organizace věnují, se i prohlubují jejich znalosti a orientace v této oblasti. Za druhé zejména v poslední dekádě je kvalitnější povědomí o příjemcích výstupů konkrétních kulturních organizací získáváno prostřednictvím nejrůznějších marketingových šetření, diváckých anket apod. Tato šetření nabývají nejrůznějších forem i rozsahů od krátkých rozhovorů s návštěvníky představení až po rozsáhlejší a v pravidelných intervalech se opakující dotazníková šetření s relativně vysoce reprezentativními vzorky respondentů. Rizikem těchto průzkumů zůstává neodborné naplánování a provedení, chybná interpretace zjištěných dat či nedostatečná implementace zjištěných poznatků v každodenním chodu dané organizace. Na druhou stranu je však třeba konstatovat, že tato šetření už v současnosti probíhají v takové míře, že agregací jejich výsledků by bylo možné dojít i k relevantnějším datům, která by mohla dočasně suplovat absenci dat tohoto druhu na centrální úrovni (viz výše). Předpokladem pro takovou agregaci by však nutně muselo být nastavení sjednocujícího metodického rámce pro šetření všech organizací poskytujících veřejnou službu v kultuře. Studie ekonomického dopadu festivalu Prague Fringe Prague Fringe je relativně malý festival alternativního divadla odehrávající se každoročně v měsících květnu a červnu na pražské Kampě a v jejím okolí. Patří mezi nejmladší přírůstky mezi Fringe festivaly ve světě a stejně jako jinde tak i v Praze může na Fringe festivalu vystoupit kdokoliv a s čímkoliv, pokud je ochoten se podílet na části nákladů za pronájem divadelního sálu a marketing festivalu a zároveň se s pořadatelem festivalu dělit o vybrané vstupné. Z dramaturgického hlediska tak bývá program festivalu pestrou směsicí profesionálních i amatérských vystoupení divadelníků, kteří do Prahy přijíždějí z celého světa. V roce 2010 provedl festival Prague Fringe zajímavé dotazníkové šetření svého publika, ve kterém zkoumal nejen socio-ekonomický profil vlastního diváctva, nýbrž i ekonomické dopady, které festival má na ekonomiku České republiky i hlavního města Prahy. Ze závěrů festivalového šetření citujme: „Návštevníci Fringe festivalu utratili v ČR během své cesty na festival dohromady 5,1 mil. Kč, z toho 4,8 mil. Kč bylo utraceno zahraničními turisty. Přímo díky festivalu utratili všichni návštevníci 3,9 mil. Kč, z toho zahraniční turisté 3,6 mil. Kč (výdaje po zohlednění vlivu, jaký měl Prague Fringe na rozhodnutí turistů navštívit Prahu). Tuto sumu vynaložili návštevníci na dopravu, ubytování, stravování, návštevy památek, nákupy suvenýru atd. Tím se zvýšila produkce dodavatelů těchto zboží a služeb (přímé dopady) a v návaznosti i produkce jejich subdodavatelů a celého řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů (multiplikované či nepřímé dopady). Analogicky stejnou „spirálu“ roztočily výdaje samotného festivalu, které činily celkem 1,6 mil. Kč a z toho asi 52 % tvořily výdaje kryté zahraničním kapitálem (tj. dotace a příjmy ze zahraničí, prodej vstupenek zahraničním turistům apod.). Dohromady výdaje návštevníků i samotného festivalu zvýšily obrat české ekonomiky o 8,6 mil. Kč, z toho přes 7 mil. Kč vygeneroval festivalem přilákaný zahraniční kapitál. Hrubý domácí produkt Česka se zvýšil o více než 3 mil. Kč, z toho čistý přínos ze zahraničních zdrojů činil 2,3 mil. Kč. Fringe samotný zaměstná celoročně 1 osobu na plný úvazek, v době festivalu pomáhá navíc řada dobrovolníků. Dodavatelé a subdodavatelé poptávaných služeb a zboží museli kvůli zvýšené poptávce také zaměstnat pracovníky navíc a vyplatit jim mzdy. Celkem bylo díky festivalu vytvořeno 6,2 stálých pracovních míst, nově zaměstnaným pracovníkům byly díky festivalu vyplaceny mzdy ve výši 1,5 mil. Kč. Bez zahraničních příjmů, které festival přilákal, by nebylo zaměstnáno minimálně 4,7 pracovníků a vyplaceno přibližně 1,2 mil. Kč na mzdách.“ (Raabová, 2010). K problematice obecné úrovně vkusu a kulturnosti obyvatelstva jakožto jednoho ze základních předpokladů pro úspěšný přechod na novou/znalostní/kreativní ekonomiku jen stručně uveďme, že o potřebě přechodu na nové ekonomické paradigma hovoří strategické dokumenty národohospodářského rozvoje České republiky. Otázky rozvinutí kreativního potenciálu a kreativního talentu naší země a rovněž i otázky týkající se příjemců uměleckých děl v nich však nejsou dostatečně zpracovány (ProCulture, 2009; NERV 2011). Jak již bylo řečeno výše, vysoká míra obecného vkusu a kulturnosti znamená rovněž vysokou míru kreativity obyvatelstva, která je jedním ze základních předpokladů pro udržení konkurenceschopnosti s ostatními vyspělými ekonomikami. Minimálně od poloviny 90. let minulého století je celosvětově pozorován bezprecedentně dynamický rozvoj kreativních odvětví (tzv. kreativních průmyslů), která v objemu celosvětového obchodu rostou v pozorovaném období několikanásobně rychleji než tradiční průmyslová odvětví či sektor služeb. Je třeba podotknout, že příjemci uměleckých děl částečně tvoří nejenom talentovanou kreativní pracovní sílu vyhledávanou kreativními průmysly i subjekty ze všech ekonomických odvětví. Zároveň představují příjemci uměleckých děl, osoby s vycizelovaným vkusem a vysokou mírou kulturnosti, významnou kupní sílu a rozsáhlý spotřebitelský trh právě pro subjekty operující v odvětvích kulturních a kreativních průmyslů, a jsou tedy jedním ze základních kamenů samotné kreativní ekonomiky, na což by mělo být pamatováno nejen při formulaci příštích kulturních politik ČR, ale i rozsáhlejších vládních horizontálních strategií a stejně tak i strategií národohospodářského rozvoje. Fenomén příjemců uměleckých děl představuje velice komplexní a mnohovrstevnatou oblast kulturologických, kulturně-politických, ale například i arts marketingových či arts manažerských studií. Rovněž byl nastíněn v současnosti hodně problematický stav výzkumu příjemců uměleckých děl v České republice, který platí i pro jedinou instituci – Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) –, která se u nás soustavně věnuje kulturní statistice. Z dílčích rozsáhlejších šetření, provedených po roce 1989 v České republice na národní úrovni, je třeba zmínit brněnského muzikologa Mikuláše Beka a jeho práci Konzervatoř Evropy (2003), ve které se však zaměřil výhradně na hudební posluchačstvo. Na Mikuláše Bek volně navazuje zajímavou prací Radim Bačuvčík z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, který se v rámci svého dlouhodobého výzkumného snaží sestavit „detailní popis nákupního chování obyvatel České republiky na trzích různých kulturních produktů“ (Bačuvčík, 2010). V posledních dvou letech se o podobné národní šetření, jaké provedl Mikuláš Bek, zaměřené tentokrát výhradně na operní publikum, snaží Jednota hudebního divadla (JHD), občanské sdružení, které je dobrovolnou, otevřenou a nezávislou organizací sdružující osoby a instituce s jakýmkoli profesním vztahem k hudebnímu divadlu. JHD ve svém šetření a výzkumném projektu s názvem Marketingový potenciál českého operního diváctva navazuje na šetření publika, která prováděla v letech 2001 a 2005 v rámci pražského Festivalu hudebního divadla Opera. A budou to právě výstupy současných šetření JHD a výstupy šetření o čtenářstvu v ČR, kterým se budeme v oddíle 4.2 věnovat především. V dalším oddíle této kapitoly (4.3 Komunikace s příjemci uměleckých děl) pak prozkoumáme, jak se v posledních letech mění způsoby komunikace s příjemci uměleckých děl, a to zejména z důvodů zavádění moderních technologií v komunikaci s příjemci uměleckých děl ze strany veřejných organizací poskytujících kulturní služby. Socioekonomická struktura a behaviorální vzorce příjemců uměleckých děl Behaviorální vzorce chování příjemců uměleckých děl zjišťují sociologické i jiné průzkumy různého charakteru. Mapují se tak reakce veřejnosti na realizace projektů v dané kulturní instituci, na její chod, prostředí a dají se tímto způsobem samozřejmě zjistit podněty veřejnosti ke zlepšení stavu poskytovaných služeb. Neméně podstatnou informací pro kulturní instituce je socioekonomické postavení konzumenta kulturních statků. Data týkající se vzdělání, profese, ekonomického postavení mohou pomoci k cílenějšímu oslovení dané skupiny osob. Jako příklady šetření nám poslouží výzkum Jednoty hudebního divadla Marketingový potenciál českého operního publika realizovaný na přelomu let 2008 a 2009, dále pak výzkumy provedené Ústavem pro českou literaturu AV ČR a Národní knihovnou ČR v letech 2007 a 2010. V posledních dvou jmenovaných výzkumech bylo šetření prováděno podle přesně daného rozdělení obyvatelstva, Marketingový potenciál českého operního publika byl naopak prováděn náhodným dotazováním operního publika v různých českých hudebních divadlech. Na konci oddílu 4.2 se zaměříme na výsledky Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS), které je Ministerstvem kultury ČR pověřeno vytvářením statistik v kulturní oblasti ČR. Marketingový potenciál českého operního publika Výzkumný projekt Marketingový potenciál českého operního publika řeší občanské sdružení Jednota hudebního divadla za podpory z grantu Ministerstva kultury ČR. Dílčí výsledky průzkumu, které zde citujeme, přinesla opakovaná dotazníková šetření v období od prosince 2008 do března 2009 mezi diváky českých operních domů, zaměřená právě na sociální a ekonomická postavení respondentů (Jednota hudebního divadla, 2010). Dále na jejich spokojenost se službami a na jejich informovanost. Cílem těchto šetření je získání relevantních dat, u nichž se předpokládá, že budou využita pro zefektivnění práce managementů jednotlivých operních souborů. Citovaného šetření se zúčastnilo 1307 respondentů v operních domech ve městech Brno, České Budějovice, Liberec, Olomouc, Opava, Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem a Praha. V Praze byly dotazníky distribuovány na dvou operních scénách – v Národním divadle a ve Státní opeře Praha. K otázce genderové skladby českého operního publika výsledky poukazují na fakt, že jej z více než dvou třetin tvoří ženy (68,1 %). Tento údaj může být ovlivněn několika faktory, jako jsou například starší skladba publika, větší ochota žen vyplňovat dotazníky, větší zájem žen o kulturní dění, ale v zásadě odpovídá zjištěním obdobných průzkumů v ČR i zahraničí (Sheff, 2006). Věkové rozdělení publika bez ohledu na pohlaví tvoří z 27,4 % lidé mezi 60–69 lety, druhou nejpočetnější skupinou diváků jsou pak lidé mezi 50–59 lety (17,8 %). Zajímavostí je, že pouze 19,1 % publika jsou lidé v produktivním věku, tedy mezi 30 a 50 lety. Ve výzkumu byla tato skupina rozdělena na diváky ve věku 30–39 let (9 %) a 40–49 let (10,1 %). Velmi podobné zastoupení mají skupiny publika ve věku 20–29 let (14,1 %) a ve věku nad 70 let (14,2 %). Nejmenší věkovou skupinu navštěvující operní představení tvoří diváci ve věku do dvaceti let – 7,4 %. Po stránce vzdělání se ukázalo, že nejvíce jsou v publiku zastoupeni vysokoškoláci (42,1 %). Další výraznou skupinou jsou lidé, kteří zakončili vzdělání maturitou (35,0 %), 9,5 % publika má vyšší odborné vzdělání. 7,8 % publika má střední vzdělání bez maturity a 5,4 % pak základní vzdělání. Dvě posledně jmenované skupiny tvoří většinou žáci a studenti. Právě studenti tvoří společně s důchodci procentuální převahu (13 % a 42 %) nad publikem z výdělečných skupin. Rovných 11 % pracuje ve službách, 9 % mají shodně skupiny pracujících ve státní správě a ve školství, 8 % publika tvoří podnikatelé, 6 % vydělává své peníze jiným způsobem a 2 % se živí uměním. Z celorepublikového šetření dále vyplynulo, že největší podíl obecenstva je ochotno zaplatit za vstupenku maximálně 500 Kč (42,9 %). Druhá nejpočetnější skupina by za vystoupení byla ochotna zaplatit do 200 Kč (39,3 %). Pro 8,3 % respondentů nehraje cena vstupenky roli. Až 7,2 % obecenstva by zaplatilo nejvíce 1000 Kč a 2,3 % do 1500 Kč. Porovnání pražské a mimopražské scény ukazuje, že 48,2 % návštěvníků pražských operních představení je ochotno zaplatit do 500 Kč oproti 42,0 % návštěvníků mimopražských scén. Část (16,4 %) pražských respondentů by zaplatilo až 1000 Kč (mimo Prahu to je 4,6 %), do 1500 Kč by zaplatilo 3,6 % Pražanů. Zde se liší mimopražská scéna jen o 0,5 % směrem dolů. Pro 9,5 % Pražanů cena nerozhoduje (mimo Prahu 8,5 %). Naopak do 200 Kč je ochotno zaplatit o necelou pětinu více mimopražské publikum (41,7 % oproti 22,2 % v Praze). Výrazné většině ze všech dotázaných respondentů (85,5 %) připadají ceny vstupenek přiměřené, pro 12,5 % jsou ceny vysoké a zbytek tvoří skupina lidí, pro které jsou ceny vstupenek nízké. Pro 61,1 % dotázaného obecenstva rozhoduje cena vstupenky při výběru místa v hledišti. Kromě opery navštěvují diváci oper zejména baletní a činoherní představení (shodně 65 %), následují návštěvy koncertů klasické hudby (57,4 %), výstav (56,5 %), kin (47,9 %) a koncertů populární hudby (23,2 %). Rovných 18 % z publika vyhledává i jiné kulturní aktivity. Ve výsledku se tedy ukazuje, že průměrný divák operních představení má minimálně středoškolské vzdělání s maturitou, spadá do kategorie nevýdělečné skupiny (důchodci, studenti) a je ochoten zaplatit za představení do 500 Kč. Z některých položených otázek vyplynulo, že nejčastější publikum představení je domácí – na představení jezdí nejčastěji MHD (53,5 %), vstupenky kupují v a předprodejní pokladně divadla (61,8 %). Nejvíce dotazníků bylo vyplněno ve Státní opeře Praha (213 kusů) a v Moravském divadle v Olomouci (192 ks). U těchto institucí však není jasný způsob distribuce dotazníků. V Národním divadle v Praze odpovědělo 54 respondentů. V tomto případě je pravděpodobné, že šlo o jiné než operní publikum. Nejmenší počet kusů (38) byl vyplněn v Opavě. Tato čísla ukazují jasně patrné rozdíly v četnosti vyplněných dotazníků v jednotlivých městech, z toho vyplývá problematičnost výsledků zejména při druhém a dalším třídění. Jednota hudebního divadla však po každém průzkumu sbírá prostřednictvím dobře připravených a kvalitně vedených seminářů zpětnou vazbu od odborné veřejnosti a dotazníky pro šetření v dalších letech průběžně vylepšuje a cizeluje. Dá se tedy předpokládat, že informace získané těmito průzkumy v dalších letech budou mít ještě větší vypovídací hodnotu a budou ještě lépe sloužit managementům českých operních domů v jejich každodenní praxi. Průzkumy provedené Ústavem pro českou literaturu AV ČR a Národní knihovnou ČR v letech 2007 a 2010 Druhou část je věnována průzkumům, které v letech 2007 a 2010 provedly společně Ústav pro českou literaturu AV ČR a Národní knihovna ČR za finanční podpory Ministerstva kultury ČR (Trávníček, 2008). V každém z průzkumů bylo dotazováno 1550 respondentů ve věku od 15 let výše. V roce 2007 bylo šetření zaměřeno na obecnou knižní kulturu – otázky, jako například: co se čte, jakou formou, kdy a na jakých místech či v jakém prostředí a z jakých důvodů. Dále byl sledován vztah čtenářů k dalším médiím a dalším způsobům, jak využívají volný čas. Definovány byly rovněž profily čtenářů podle frekvence a intenzity čtení, čtenářských preferencí, motivace vedoucí ke čtení, či naopak nečtení a konečně očekávání čtenářů. Výzkum v roce 2010 byl více zaměřen na čtení na internetu, beletrii a na získávání knih nákupem a výpůjčkou. Série těchto průzkumů by měla pokračovat v roce 2013 svým zaměřením na knižní trh a další sledování trendů v čtenářské společnosti. K samotným výsledkům průzkumu uveďme, že v roce 2007 přečetlo 83 % Čechů alespoň jednu knihu za rok, přičemž průměrný roční počet přečtených knih byl 16. Větší část čtenářů se rekrutovala z městského obyvatelstva (87 %), mezi obyvateli venkova četlo pouze 79 % dotázaných. Nejvíce čtenářů zastupovaly věkové skupiny 15–24 let (86 %) a 35–44 let (87 %). V průměru dotázaný vzorek četl 41 minut denně. Stejně jako v případě operního publika i u čtenářů hraje významnou roli vzdělání. Maturitu nebo vyšší vzdělání má 91 % čtenářů. V případě nižšího dosaženého vzdělání čte o 20 % méně lidí. Průměrný čtenář si v období mezi pololetím 2006 a pololetím 2007 koupil 6,6 knihy a utratil za ně 1303 Kč. Preferována byla zejména současná oddechová literatura a literatura faktu. V tomto průzkumu se dále ukázalo, že Češi chodili v uvedeném období do knihovny průměrně jednou za měsíc, ženy častěji (46 %) než muži (34 %). Celých 49 % návštěvníků knihoven má vyšší vzdělání. Méně než třetina (30 %) návštěvníků těchto institucí má nižší vzdělání. Občané bydlící v malých městech (2000–4999 obyvatel) navštěvovali knihovny nejčastěji. Celkem 42 % respondentů bylo ovlivněno ve výběru četby svými rodiči a prostředím, v němž vyrůstali. Z důvodu zábavy a zážitku sahalo po knize 54 % respondentů, zbylá část pak pro získání faktů a vědění. V genderovém rozdělení bylo procentuální zastoupení následující: 48 % mužů a 52 % žen četlo pro získání informací, 30 % mužů a 70 % žen pro zábavu. Jako doplnění této studie slouží údaj z roku 2002, který ukazuje, že 17 % Čechů nepřečetlo ani jednu knihu za rok. Celoevropský průměr v této kategorii je 42 %. Stejně jako v roce 2007 i v roce 2010 byla provedením výzkumu pověřena společnost DEMA, a. s. V roce 2010 z jejího průzkumu, který probíhal v období od 1. do 30. 6., vyplynulo, že počet obyvatel, který přečte za rok alespoň jednu knihu, klesl oproti roku 2007 o 4 % na 79 %. Průměrný počet přečtených knih však stoupl na 17,3. Za knihy utratili Češi 1214 Kč. Počet koupených knih klesl z 6,6 v roce 2007 na rovných 5. O 3 minuty klesl i čas, který čtenáři denně věnují četbě (38 minut). Naproti tomu stoupl čas, který lidé věnují práci s internetem. V roce 2007 to bylo 86 minut o tři roky později pak 92 minut. V preferovaných žánrech se za tři roky nic nezměnilo – stále vede oddechová literatura a literatura faktu. Jak bylo již výše zmíněno, průzkum v roce 2010 byl více zaměřen na beletrii. Jednu beletristickou knihu přečte ročně 68 % lidí nad 15 let. Ženy čtou tento žánr více než muži (78 % oproti 57 %). Kvůli relaxaci ji čte 35 % lidí. Hlavním důvodem, pro který lidé beletrii nečtou, je nedostatek času (60 % dotázaných). Z části dotazníku týkající se internetu vyplynulo, že internet a současné digitální zobrazování knih neohrožují papírovou knihu. Na 67 % dotázaných odpovědělo, že si nedovede představit, že by četli knihy pouze v elektronické podobě. Také bylo zjištěno, že častí uživatelé internetu jsou častými čtenáři a orientují se v jeho prostředí daleko cíleněji než lidé, kteří nečtou. Oproti roku 2007 se skladba čtenářů výrazně nezměnila. Nejpodstatnějším socializačním prostředím pro rozvoj čtení je rodina. V českém prostředí také neexistuje výrazná demografická ani věková bariéra. Výsledná čísla průzkumů nám dávají obraz skladby operního publika a obecný přístup obyvatel ČR nad 15 let k četbě zkoumaný ve dvou vlnách. Vzhledem k tomu, že podobných výzkumů bylo provedeno od roku 1989 malé množství, socioekonomické složení obyvatel ČR ve vztahu ke kulturnímu prostředí není stále dokonale zmapováno. Výzkum operního publika probíhal méně kontrolovaně než výzkum Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Národní knihovny ČR, v němž si společnost realizující projekt ohlídala skladbu respondentů (pohlaví/gender, věk, ekonomická aktivita, kraj, velikost místa bydliště). Proto lze výsledky výzkumů z let 2007 a 2010 považovat za relevantnější ukazatele, které se ale týkají pouze vybrané kulturní oblasti – knižního trhu. Tento výzkum může zároveň sloužit jako modelový pro zkoumání příjemců v dalších oblastech umění, kultury či kreativních průmyslů. Údaje a data o návštěvnosti a produkci získaná v rámci šetření organizace NIPOS Na webových stránkách Národního a informačního poradenského střediska pro kulturu (http://www.nipos-mk.cz) jsou k dispozici zdarma ke stažení publikace Statistiky kultury od roku 1998. V těchto statistikách jsou zveřejněna data a grafy, které se týkají audiovizuálních děl; divadel; galerií (do těch jsou zahrnuta i muzea výtvarných umění), muzeí a památníků; hudebních souborů; hvězdáren, planetárií a astronomických pozorovatelen; knihoven; neperiodických publikací; památkových objektů; periodických tiskovin; vydavatelů a výstavních činností. Informace v ročenkách se týkají otázek, jako například: kolik institucí v oblasti kultury v daném roce fungovalo, kolik je navštívilo celkem návštěvníků, kolik peněz tito návštěvníci v kulturních institucích utratili, kolik zaměstnanců v dané instituci pracuje, pořadí institucí dle prodaných vstupenek, dle odehraných představení atp. Obdobné informace jsou společností NIPOS zjišťovány i pro tiskoviny (počet titulů, roztřídění na skripta, učebnice, dětské knihy, cizojazyčné publikace atd.) a další výše vyjmenované oblasti. Informace o socioekonomické situaci uživatelů jednotlivých kulturních institucí v různých odvětvích kultury ve výstupech NIPOS však hledáme jen velmi těžce. Otázka relevance dat vzešlých z šetření je v současnosti rovněž mimořádně ožehavá . Z výše uvedených výzkumů je patrné, že mapování příjemců uměleckých děl jednotlivých kulturních oblastí je v České republice stále rozšířenější a častější. Situace je diametrálně odlišná od období těsně po roce 1989 a výrazně lepší než před deseti lety. Tlak prostředí nutí samotné organizace sledovat změny v socioekonomické skladbě a chování příjemců jejich kulturních akcí. Je to zejména z důvodů zlepšení služeb, a tím pádem dalších navazujících možností, jako je například získávání grantů a jiných dotací. Příkladem mohou posloužit výše zmíněné průzkumy názorů obyvatel ČR týkající se četby a literárního prostředí. Jejich opakování ve tříletých periodách dávají pravidelně zpětnou vazbu k fungování knihoven a knižního trhu, a tím možnost reagování těchto institucí na požadavky obyvatel. Z výše uvedeného je také zřejmé, že velmi záleží na provedení průzkumu a zpracování dat. Pro zjednodušení získání služeb v oblasti mapovaní kulturního trhu fungují v zahraničí instituce, které jsou specializované pouze na tuto problematiku. Takovou organizací je například anglická Audiences London, která byla založena v roce 2002 a je jednou z mnoha dalších agentur mapujících britské příjemce uměleckých děl a výkonů. Lze předpokládat, že podobné organizace vzniknou dříve či později také v ČR, a přispějí tak ke kvalitnějšímu mapování kulturního prostředí a zejména publika, čímž pak přispějí k celkovému zlepšení kulturního prostředí ČR. Komunikace s příjemci uměleckých děl Po krátkém úvodu zaměřeném na vývoj discipliny arts marketingu budeme věnovat zejména novým formám komunikace s příjemci uměleckých děl, které do své praxe zavádějí organizace poskytující veřejnou službu v oblasti kultury. Bude se jednat zejména o formy komunikace využívající moderní informační a komunikační technologie a jejich nejrůznější aplikace. Od začátku 80. let minulého století, kdy se vůbec poprvé začalo mluvit o specifické disciplině marketingu v oblasti umění (Colbert, 2001), prodělal arts marketing velice intenzivní proces institucionalizace a profesionalizace. Dnešní arts manažeři i v České republice jsou alespoň do určité míry seznámeni s marketingovou teorií a zároveň si uvědomují strategický význam marketingu pro kulturní sektor. Takové znalosti lze získat buď při studiu arts managementu, kdy je marketing v drtivé většině případů podstatnou součástí studijního curricula, nebo samostudiem standardních marketingových textů či specializovaných arts marketingových publikací. Institucionalizace arts marketingu byla totiž v minulosti doprovázena nebývalým nárůstem jak knih, tak i odborných či popularizačních článků v nejrůznějších tiskovinách (Cikánek, 2006). Asi nejmarkantnější proměna, kterou arts marketing za čtvrtstoletí své existence prodělal a kterou je možné vystopovat i komparací starších a novějších oborových textů, je posun od vnímání arts marketingu jakožto funkčního nástroje – jakési prodloužené ruky propagace – ke strategické disciplině uvažované v kontextu dlouhodobého plánování a zároveň k celkové obchodní filozofii kulturní organizace. Asi nejlépe pak význam arts marketingu vystihuje mantra jedné z největších světových kapacit v oblasti managementu ve sféře umění, současného prezidenta Centra Johna F. Kennedyho pro Performing Arts ve Washingtonu D. C., Michaela Kaisera. Ten tvrdí, že základním předpokladem úspěchu v umění je Great art, well marketed (tedy dělat skvělé umění a dobře jej propagovat; Kaiser, 2009). Zde je třeba podotknout, že ne všechny české a moravské organizace poskytující veřejnou službu v oblasti kultury přistupují k vlastnímu marketingu opravdu strategicky. Situace se však obecně vyvíjí k lepšímu a lze předpokládat, že díky vzrůstajícímu tlaku vnějšího prostředí a rovněž díky potřebě stále dynamičtěji a intenzivněji využívat moderní technologie v propagaci kulturních produktů bude v horizontu pěti až deseti let marketing řádně zohledňován a řádně vnímán drtivou většinou kulturních organizací v ČR. V otázce využívání nových forem komunikace s příjemci uměleckých děl nelze tvrdit, že by tyto nové formy nahrazovaly formy staré. Jde spíše o rozšiřování portfolia komunikačního mixu, kdy přibývají nové k již zavedeným formám, jako jsou například plakáty, měsíční přehledy představení, abonentské brožury, nejrůznější letáčky, PR magazíny divadel či orchestrů, direct maily stále ještě v podobě klasicky rozesílaných dopisů nebo zásilek či bannery podporující prodej v místech představení. Nové formy za prvé posilují reklamní či marketingová sdělení tradičních komunikačních forem a za druhé daleko lépe a cíleněji komunikují tato sdělení k vybraným segmentům příjemců uměleckých děl. Mezi nové formy námi zkoumané komunikace patří především webové stránky kulturních organizací, a to zejména webové stránky fungující na platformě Web 2.0, kdy se na tvorbě obsahu takového webu podílejí i samotní příjemci. Další novou a hojně užívanou formou komunikace jsou e-mailové zpravodaje, ať už pravidelně či občasně rozesílané, dále komunikace prostřednictvím sociálních sítí, kterými jsou například Facebook, portál on-line přístupných videí YouTube nebo v poslední době čím dál oblíbenější Twitter. Zajímavě se rozvíjejícím fenoménem z oblasti komunikace s příjemci je v poslední době také umělecká kritika a PR aktivity publikované nikoliv v tradičních médiích, ale v prostředí internetu či blogování samotných příjemců uměleckých děl. Webové stránky organizací, které poskytují veřejnou službu v oblasti kultury V případě webových stránek kulturních organizací je v posledních několika letech pozorovatelný posun od akcentu na institucionální marketing komunikovaný prostřednictvím webu organizace na využívání webových stránek jakožto nástroje podpory prodeje i prodeje samotného. Na úvodních stranách webů jednotlivých organizací už se daleko méně vyskytují informace typu „o divadle“, „historie orchestru“ atd., a naopak daleko více jsou jako první uváděny zprávy o aktuálních představeních, případně vizuálně atraktivní reklamy na tato představení a podobně. K podpoře prodeje začínají kulturní organizace s čím dál větší četností na svých webových stránkách využívat nejrůznější multimediální soubory, například tzv. flashové animace, zvukové ukázky, animované prezentace fotografií (tzv. slideshows) či přímo videoukázky. Jako účinná podpora prodeje a zároveň i způsob, jakým docílit těsnější emocionální připoutávání příjemců k dané organizaci, jsou bezesporu také diskuze, které probíhají přímo na webových stránkách kulturních organizací na platformách nejrůznějších návštěvnických chatů, diváckých dotazů, diskuzních fór a podobně. Kromě již zmíněných funkcí jsou tyto diskuze také velice cennou zpětnou vazbou pro managementy o nejrůznějších aspektech fungování jejich organizací. Dosavadní praxe ukázala, že se v případě diváckých diskuzí na oficiálních webových stránkách organizací není třeba příliš obávat negativních diváckých reakcí či přehnané kritiky ze strany jejich návštěvníků. Jako problematické se doposud ukázaly být spíše momenty, kdy samotní zaměstnanci organizací začali tyto platformy využívat k veřejnému poukazování na interní problémy organizace, k prosazování svých partikulárních zájmů a podobně. Dalšími oblastmi, k nimž jsou webové stránky kulturních organizací významně využívány, jsou popularizace a vzdělávání, které je možné mimo jiné vnímat i jako sofistikovanější formy propagace a marketingu. Za tímto účelem v České republice dokonce vznikly první tzv. microsites (speciální webové stránky zaměřené pouze na jeden konkrétní účel či předmět), propagující například jednotlivé operní či činoherní inscenace, jednotlivé výstavy a podobně. Výhodou microsites je jejich flexibilita i jejich nesporná atraktivita, kdy mohou být jejich vizuální podoba, obsah, jazyk a další elementy nejlépe přizpůsobeny cílovým skupinám té které inscenace, což by v rámci webových stránek divadla nemuselo být do takové míry možné. Hlavní nevýhodou microsites potom může být jejich cena či čas, který musí organizace vložit do naplánování a zrealizování takového projektu. Řešením pak v případě organizací poskytujících veřejnou službu v oblasti kultury může být spolupráce se specializovanými subjekty z oblasti vývoje a tvorby webových prezentací, které své služby mohou kulturním organizacím poskytovat pro bono, jak už se také několikrát v minulosti stalo. E-mailové zpravodaje a sociální sítě Zejména v posledních letech začaly kulturní organizace k propagaci svých produkcí, projektů, výstav atd. hojně využít rovněž e-mailové zpravodaje (tzv. newslettery) hromadně rozesílané na e-mailové adresy svých návštěvníků a příznivců. Databáze e-mailových adres vznikají většinou dobrovolnou registrací zájemců o newslettery na webových stránkách organizace. Jiné organizace zase sbírají adresy svých návštěvníků formou nejrůznějších anket při představení v divadlech nebo při prodeji abonmá. Zaznamenány byly rovněž případy, kdy se kulturní organizace stala partnerem podniku ze soukromé nebo veřejné sféry, zaměstnávající významné množství osob. Podnik potom kulturní organizaci poskytl e-mailové adresy zaměstnanců právě za účelem rozesílání newsletteru nebo jiné cílenější nabídky. E-mailové zpravodaje českých kulturních organizací nabývají rozmanitých podob a forem od jednoduchých, pouze textových e-mailových zpráv jen s programem představení či koncertů až po funkčně i designově velice propracované platformy zahrnující obrázky, multimédia a další. Četnost rozesílání takových zpravodajů se různí opět případ od případu – od pravidelných týdenních newsletterů až po občasné rozesílky, například jen jednou za čtvrt roku. V posledním roce či dvou začínají být v marketingových a komunikačních mixech kulturních organizací čím dál důležitější i nejrůznější aplikace z prostředí tzv. sociálních sítí (Facebook, YouTube, Twitter, Bandzone, MySpace ad.). Sami marketéři z těchto organizací spatřují v sociálních sítích velký potenciál a mají zato, že se jedná o jednu z významných cest komunikace s příjemci uměleckých děl v budoucnosti (Jednota hudebního divadla, 2010). Profily, kanály, streamy a další bývají na platformách sociálních sítí zakládány a udržovány buď organizacemi samotnými, nebo jejich příznivci a fanoušky. Obsahy a sdělení komunikované prostřednictvím sociálních sítí bývají většinou méně formální než v oficiálních komunikačních kanálech organizací. Na facebookových profilech se tak objevují fotografie z inscenačních porad, z výrobního procesu inscenací, na YouTube jsou potom videa ze zkoušek a další. Někteří marketéři českých kulturních organizací rovněž soudí, že sociální sítě jsou vhodným a účinným prostředkem, jak alespoň do určité míry kontrolovat tzv. word of mouth (česky šeptandu), což hraje v arts marketingu obecně velmi významnou roli (Jednota hudebního divadla, 2010). Na druhou stranu je třeba konstatovat, že takovéto využívání sociálních sítí může být dvojsečné, protože negativní reakce na určité představení, výstavu apod. se mohou skrze sociální sítě šířit nebývalou rychlostí, což může mít velmi citelné následky směrem k návštěvnosti takové akce. V posledních několika letech se v Česku nebývalou rychlostí množí také nejrůznější blogy a webové portály zakládané jak nadšenými amatéry, tak profesionálními kritiky, které se zaměřují na uměleckou kritiku i sofistikovanější PR aktivity spojené s propagací nejrůznějších kulturních akcí a podniků. V případě umělecké kritiky na internetu je třeba zmínit její nespornou výhodu – neomezený prostor. V tištěných médiích a zejména ve velkých denících je prostoru věnovaného kritice seriózních uměleckých děl čím dál méně, jeví se tedy jako nanejvýš přirozené, že kritici publikují rovněž na webech a blozích, a to své recenze v nezkrácené formě či dokonce originální kritiky psané přímo pro prostředí internetu. Další předností umístění těchto textů na internet je také možnost okamžité reakce čtenářů v diskuzi pod daným článkem. Otázku příjemců uměleckých děl a výkonů a stav řešení této problematiky v ČR lze shrnout do následujících tezí: · Na centrální úrovni není příjemcům uměleckých děl a výkonů věnována dostatečná pozornost, což může ve svém důsledku vést k méně efektivnímu využívání veřejných prostředků alokovaných pro oblast kultury · nedostatečná pozornost věnovaná příjemcům uměleckých děl a výkonů může mít rovněž velmi negativní dopady na českou ekonomiku v rámci její transformace v ekonomiku kreativní · orgány regionálních a místních správ a samospráv věnují otázkám souvisejícím s příjemci uměleckých děl a výkonů výrazně větší pozornost, než centrální orgány státní správy, což se projevuje mimo jiné také množstvím programů cílených na specifické segmenty příjemců uměleckých děl (např. nejrůznější věkové či etnické skupiny) · na úrovni jednotlivých organizací a subjektů poskytujících veřejnou službu v kultuře či podnikajících v oblasti kultury a kulturních a kreativních průmyslů je pozornost věnovaná příjemcům uměleckých děl a výkonů přirozeně nejvyšší. Tyto organizace nutně potřebují kvalitní znalost svého vlastního publika/zákazníků · organizace poskytující veřejnou službu v oblasti kultury či podnikatelské subjekty v této oblasti provádějí šetření – většinou marketingová – svého vlastního publika s cílem zlepšování kvality poskytovaných služeb a zefektivnění managementu. Problémem těchto průzkumů často bývá jejich neodborné plánování či provedení, dále chybná interpretace zjištěných dat a nedostatečná implementace závěrů průzkumů v každodenním chodu organizací · erudice pracovníků zodpovědných za marketing a propagaci v organizacích poskytujících veřejnou službu v oblasti kultury soustavně vzrůstá jednak díky pevnému zakotvení arts marketingu v curriculech studijních oborů zaměřených na management v oblasti umění a rovněž také díky nejrůznějším odborným seminářům a kurzům pořádaným pro osoby dlouhodobě působící v kulturně-manažerské praxi K důkladnému zvážení lze pak formulovat následující doporučení, která by stav problematiky příjemců uměleckých děl a výkonů přivedla na vyšší úroveň a zároveň eliminovala některé negativní aspekty stavu současného: · centrální orgán(y) státní správy nastaví jednotný rámec pro šetření socioekonomické struktury a behaviorálních vzorců příjemců uměleckých děl a výkonů, eventuelně rovněž pro šetření ekonomických dopadů souvisejících s konzumací kultury a umění příjemci uměleckých děl a výkonů (multiplikační efekt) · všechny organizace a projekty v oblasti kultury, které jsou v rámci své činnosti příjemci prostředků z veřejných rozpočtů, budou povinně tato šetření provádět ve stanovených časových intervalech · data sebraná jednotlivými organizacemi v rámci povinných šetření budou shromažďována, agregována, analyzována a interpretována na centrální úrovni · sebraná data poslouží jako výchozí materiál pro výzkum v oblasti arts marketingu, který bude reflektovat a zároveň formovat arts marketingovou praxi v organizacích poskytujících veřejnou službu v oblasti kultury · výstupy analýz a interpretací dat sebraných v rámci povinných šetření a stejně tak výstupy výzkumu v oblasti arts marketingu budou důsledně zohledňovány a implementovány jednak v národních kulturních politikách, dále v regionálních či místních kulturních strategiích a rovněž na úrovni jednotlivých organizací, která je budou využívat jak při dlouhodobém strategickém plánování, tak v rámci každodenního chodu organizace · soustavně bude zvyšována odbornost marketingových pracovníků organizací poskytujících veřejnou službu v oblasti kultury a to především prostřednictvím manuálů vydávaných k aktuálním arts marketingovým trendům, dále semináři se špičkovými zahraničními odborníky a konečně sdílením know how a příkladů dobré praxe mezi samotnými organizacemi · ideálním řešením pro sdílení know how a příkladů dobré praxe mezi českými organizacemi poskytujícími veřejnou službu v oblasti kultury se jeví založení oborové asociace marketingových pracovníků českých kulturních institucí VI. Granty a programy Stát - Programy a granty (MK ČR a HMP) – kritéria hodnocení Významným rozhodnutím po roce 1989 bylo vytvoření systému státní podpory profesionálního umění v podobě grantových programů MK, vyhlašovaných od roku 1992 do roku 1995 pro občanská sdružení. Od roku 1996 potom změna rozpočtových pravidel v podobě novely zákona č. 57/1995 Sb. umožnila podporovat i jiné fyzické a právnické osoby – vydavatelství, agentury, obce a jejich kulturní zařízení, statutárně vzato i nadace, s. r. o., družstva, o. p. s. a fyzické osoby s živnostenským oprávněním, poskytující služby v oblasti kultury. Program podpory pro česká profesionální divadla byl následně vyhlášen v roce 1996 a Program pro stálé symfonické orchestry a pěvecké sbory v roce 1997. Z těchto dvou státních programů je vyloučen pražský kulturní systém. V současné době na stránkách ministerstva kultury lze najít přes 30 dotačních titulů definovaných a určených v širokém spektru od památkové péče přes podporu minorit až po vědu a výzkum. Občanská sdružení vznikala od počátku 90. let nejen na základě spontánního zájmu, ale často také z nutnosti zachovat společensky prospěšné zájmové aktivity v nových podmínkách. Vývoj těchto let je procesem hledání prostoru pro umění jako veřejnou službu i nalézání odpovídajících institucionálních forem. Zákon č. 83/1990 Sb. vytvořil podmínky pro sdružování občanů, takže v relativně krátké době jedné dekády se zaregistrovalo na 50 000 občanských sdružení, z toho asi 5 000 se zaměřením na „kulturu“. Prudký nárůst sdružení z prvních let platnosti zákona se časem pozastavil, nicméně zájem o legislativní možnost svobodného sdružování, jako jeden z hlavních znaků nového demokratického režimu, přetrval. Po celá 90. léta všechny úrovně veřejné správy (od státu po města a obce) používaly k financování kulturních a uměleckých aktivit i tzv. formu spolupořadatelství, kdy se vlastně ministerstvo kultury či město např. Praha stávalo spoluproducentem příslušného projektu. V současné době je toto reziduum financování dob minulých označováno jako „partnerství“. a/granty Granty poskytované z úrovně státu (ministerstva kultury) mají obyčejně společná vstupní kritéria. O dotaci mohou žádat fyzické osoby (se živnostenským oprávněním, odpovídajícím předloženému projektu) a právnické osoby, které provozují kulturní a uměleckou činnost a poskytují kulturní služby veřejnosti (pořádají kulturní produkce, provozují kulturní zařízení apod.) a splňují všechny zákonem a výběrovým řízením stanovené podmínky. V některých okruzích vypsaných grantů mohou žádat pouze obecně prospěšné společnosti a občanská sdružení. Žadatel, který je právnickou osobou, musí mít sídlo na území České republiky. Žadatel, který je fyzickou osobou, musí být občanem České republiky nebo cizincem s trvalým pobytem v ČR. Žádost předkládá subjekt, který je pořadatelem a realizátorem projektu (tzn. veškeré výdaje a příjmy související s projektem musí projít účetnictvím žadatele). Pokud projekt pořádá více spolupořadatelů, žádost předkládá ten ze spolupořadatelů, který nese odpovědnost za realizaci projektu. Subjekt, který dotaci obdrží, ji nesmí převádět na jiné právnické či fyzické osoby, pokud se nejedná o přímou úhradu výdajů. Administrativní náležitosti (obsah žádost o dotaci): vyplněný formulář žádosti formulář rozpočtu projektu. odpovídající tématickému okruhu podrobný popis projektu povinné přílohy: kopie dokladu o právní subjektivitě žadatele s předmětem podnikání nebo činnosti, odpovídající předkládanému projektu kopie dokladu, prokazujícího oprávnění osoby jednající za žadatele při podání žádosti za něj jednat kopie smlouvy o založení běžného bankovního účtu včetně případných dodatků potvrzení o podání žádosti o finanční participaci minimálně jednoho dalšího veřejného rozpočtu (městská část, město, kraj) u nových projektů: 2 odborné posudky u opakujících se projektů: kritiky, recenze předchozího ročníku v okruhu celoroční činnosti: kompletní přehled činnosti v předcházejícím roce, údaje o složení souboru s uvedením stálých a hostujících umělců, přehled repertoáru, odborné kritiky, recenze u odborných publikací (knihy): kopie licenční smlouvy s držiteli autorských práv a 2 lektorské posudky Hodnocení žádosti: Příslušný odbor Ministerstva kultury provede kontrolu žádostí, přičemž posuzuje, zda: * žádost je podána ve stanoveném termínu * žádost je předložena v tištěné podobě na standardizovaném formuláři * žádost je vyplněna úplně a správně * rozpočtový formulář vykazuje příjmy z realizace projektu * k žádosti jsou přiloženy všechny požadované přílohy, * žádost je podepsána předepsaným způsobem * předkládaný projekt je z oblasti profesionálního umění, * projekt je v souladu se zadáním příslušného tématického okruhu, * projekt je v souladu s předmětem činnosti či podnikání žadatele. Žádosti, které nesplní některou z výše uvedených náležitostí, nebudou předloženy odborné komisi pro výběrové dotační řízení k posouzení a hodnocení, nýbrž pouze ve formě seznamu s uvedením důvodů vyřazení, který komise vezme na vědomí. Žádosti zařazené do výběrového dotačního řízení např. v oblasti umění posoudí a ohodnotí odborná komise podle následujících kritérií: · obsahové a formální zpracování projektu: 1. jasná formulace obsahu a cíle 2. konkrétní realizační plán 3. personální zajištění 4. časový harmonogram projektu, · přínos pro obor (objevná dramaturgie, vysoká umělecká či odborná úroveň, přínos z hlediska kreativity a inovace), · přínos projektu z hlediska zachování a rozvíjení umělecké různorodosti, · záběr působnosti z geografického hlediska: požadavek nadregionálního, celostátního či mezinárodního významu (výjimečně v případě projektů regionálního významu: požadavek mimořádné důležitosti a nezastupitelnosti), · reálnost projektu včetně přiměřenosti nákladů, · schopnost žadatele projekt realizovat (kredibilita žadatele), · schopnost zajistit vícezdrojové financování (veřejné rozpočty, soukromé zdroje) · účelnost a oprávněnost použití dotace MK v předchozím období včetně dodržení termínu vyúčtování. Na přidělení grantů není právní nárok, je tedy odvislé od arbitrážního posouzení a proti výsledkům dotačního řízení se nelze odvolat. Podmínky dotace: * Dotace se poskytují v souladu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech Příjemce dotace odpovídá za efektivní a hospodárné využití dotace v souladu s účely, pro které byla dotace poskytnuta. * Státní dotace jsou určeny na úhradu ztrátových nákladů projektu, nemohou být použity za účelem dosažení zisku. Dotace ze státního rozpočtu nelze poskytovat na benefiční a charitativní akce. * Dotace se poskytují pouze na neinvestiční výdaje související s realizací projektu. * Dotace jsou poskytovány účelově a podmínky pro jejich použití, včetně termínů jejich vyúčtování, jsou součástí výroku ”Rozhodnutí o poskytnutí dotace”, které příjemci dotace vystaví MK. V případě partnerských akcí je podmínkou vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace předložení kopie smlouvy, v níž je sjednáno, že žadatel nese odpovědnost za realizaci projektu. * Projekty, na které jsou dotace poskytovány, musí vykazovat příjmy z realizace (např. ze vstupného, z účastnických poplatků, z prodeje periodických i neperiodických publikací ad. - podle typu projektu). * Z dotace nelze hradit výdaje na mzdy (s výjimkou celoroční činnosti obecně prospěšných společností), pohoštění, dary, pohonné hmoty (vyjma pohonných hmot hrazených v rámci cestovních náhrad), náklady na vyškolení personálu nebo zpracování projektu, investiční náklady, účetní a právní služby a náklady související s udílením věcných či finančních ocenění. Výdaje spojené se zahraničními cestami lze hradit jen v tom případě, že jsou přímou součástí uměleckého projektu. Veškeré nepřímé provozní náklady (např. nájem kanceláří, elektrická energie, telefony, faxy, poštovné) lze hradit z dotace, pokud prokazatelně souvisejí s realizací projektu, maximálně však do výše 10% dotace; a to výhradně na základě doporučení komise pro výběrové dotační řízení. * V případě celoroční činnosti obecně prospěšných společností může být dotace poskytnuta na úhradu mzdových nákladů (včetně odvodů zaměstnavatele) až do výše 10 % celkové dotace poskytnuté na daný projekt, a to za předpokladu, že konkrétní výše mzdy hrazené z dotace je srovnatelná s výší mzdy za obdobnou činnost vykonávanou v rozpočtové sféře ve smyslu nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. * Dotace obchodním společnostem, družstvům a fyzickým osobám jsou poskytovány nejvýše do 50% nákladů projektu. Ostatním subjektům nejvýše do 70% nákladů, maximálně do výše plánované ztráty. Vyplácení dotací se bude provádět v souladu s případnými regulačními opatřeními Ministerstva financí. * MK si vyhrazuje právo změnit způsob proplácení dotace, a to v souladu s případnými změnami nařízenými Ministerstvem financí. * Na dotaci není právní nárok a MK není povinno zdůvodnit své rozhodnutí o nepřidělení či snížení požadované dotace. b/ Programy Ministerstvo kultury vedle grantového systému spravuje i stálé programy. V oblasti tzv. živého umění jde hlavně o Program podpory pro česká profesionální divadla byl vyhlášen v roce 1996 a Program pro stálé symfonické orchestry a pěvecké sbory v roce 1997. Vstupní kritéria O státní dotaci v rámci těchto programů může požádat pouze žadatel, který splní následující vstupní kritéria: -minimální procento soběstačnosti v předcházejícím rozpočtovém roce a) divadlo – příspěvková organizace 13%, orchestr – příspěvková organizace 15% b) divadlo, orchestr, sbor – nestátní nezisková organizace 30% c) divadlo, orchestr, sbor – ostatní právnické a fyzické osoby 80%, -minimální počet divadelních představení či koncertů v předcházejícím rozpočtovém roce: 100 vlastních divadelních představení (opera a tanec/balet 50), 60 orchestrálních koncertů, 50 sborových koncertů, -finanční participace samosprávného orgánu v předcházejícím rozpočtovém roce, (u příspěvkových organizací jiného než zřizovatele, tzn. pokud divadlo či orchestr zřizuje město tak participaci kraje a naopak) -stálá divadelní či hudební činnost nejméně po tři po sobě následující roky. Program zohledňuje uměleckou i ekonomickou výkonnost divadel, orchestrů a sborů a každý rok jsou kritéria aktualizována. Principy hodnocení Pro objektivizaci hodnocení je použit bodovací systém. Výkonnostní a umělecká kritéria jsou rozdělena do čtyř skupin, kterým je stanoven procentní podíl z celkového objemu finančních prostředků: I. Výkonnostní ukazatele – body II. Efektivita – body III. Vícezdrojové financování – body IV. Umělecká kritéria – body (40 % objemu dotace) Pzn.: 60% budgetu grantu se rozděluje na základě bodů, tedy kvantitativních ukazatelů a jen 40% na základě expertního posouzení. To současně znamená, že 60% přidělené dotace vzniká na základě ekonomických údajů a jen 40% na základě uměleckých kritérií, tedy kvality. Kvantitativní údaje: (výkonnost, efektivita a míra vícezdrojového financování) jsou vyhodnoceny poskytovatelem. Umělecká činnost je posuzována programovými radami, které jsou poradními orgány ministra kultury. Jsou složené z odborníků, zástupců krajů a obcí. Jejich jednání se řídí jednacím řádem vydaným poskytovatelem. S ohledem na tzv. nákladovost provozu jsou divadla v každé skupině rozdělena do pěti kategorií dle výše indexu. Index znamená bonifikace za specifičnost té které kategorie. Zohledňuje např. finanční náročnost provozu vícesouborových divadel či nízkou cenu vstupenky v případě loutkových divadel atd. I. kategorie – divadla čtyřsouborová II. kategorie – divadla třísouborová s operou III. kategorie – divadla dvousoborová s operou IV. kategorie – divadla činoherní V. kategorie – divadla loutková Kvalitativní údaje (umělecká kritéria): Repertoár - dramaturgické inovace - původní tvorba soupis premiér za 2 roky s uvedením data, autorů a inscenačního týmu soupis repertoáru s uvedením data premiéry, počtem repríz v roce a celkovým počtem repríz Kvalita - kvalita inscenační tvorby - význam pro místo sídla - programy pro sociální skupiny, minority - koprodukce – spolupráce s významnými partnery recenze v tisku – kopie významných recenzí (max. 10 za jeden soubor) nadstandardní kulturní činnost: vlastní festivaly či přehlídky, účast na festivalech, výstavy, publikace, koncerty, časopis atd. realizované koprodukce - stručná charakteristika včetně údajů o koproducentovi Kredibilita - mediální ohlas - významné, výrazné tvůrčí osobnosti - dosah činnosti (místní, regionální, celostátní, mezinárodní) recenze v tisku – kopie významných recenzí (max. 10 za jeden soubor) záznamy (TV, CD, DVD, internet atd.) - určené pro veřejné užití nominace na ceny a ocenění ceny a tituly Orchestry jsou, s ohledem na způsob založení, v každé skupině rozděleny do dvou kategorií. Důvodem rozdělení je skutečnost, že transformované orchestry získávají dotaci od svých předchozích zřizovatelů téměř ve výši bývalého příspěvku na činnost. I v kategorii orchestrů a sborů se používají dva bonifikační indexy pro určení konečné výše dotace. I. kategorie – orchestry nově založené II. kategorie – orchestry příspěvkové organizace a transformované z příspěvkových organizací Po bodovém vyhodnocení kvantitativních údajů i umělecké činnosti je divadlu a orchestru či sboru přidělen indexový násobek získaných bodů. Výše dotace se odvíjí od celkového počtu dosažených bodů. Hl. město Praha Hlavní město má mezi ostatními kraji naprosto jedinečné postavení (ze zákona je zároveň obcí i regionem), a to se samozřejmě odráží i v otázce financování umění. Praha na rozdíl od ostatních krajů, které v prvních letech své existence teprve hledaly cestu k podpoře kultury, kulturu (respektive umění) podporuje kontinuálně a vícero způsoby již od roku 1996. Postavení Prahy se zřízením krajů nikterak nezměnilo. Jejich kompetence měla už ze Zákona o hlavním městě č.131/2000 Sb. Praha provozovala do roku 2000 deset divadel jako příspěvkové organizace. V roce 2001 přistoupila k I.. etapě transformace své divadelní sítě. V této souvislosti přešel na jinou právní subjektivitu Činoherní klub a Archa jako o.p.s. a Semafor jako s.r.o. V rámci veřejné soutěže pak i Divadlo komedie jako Pražské komorní divadlo s.r.o. Do divadelního života vstupují i městské části (např. Praha 6 a Dejvické divadlo). Veřejný zájem města na divadle jako kulturní službě veřejnosti by měl být – podle Prahou tehdy deklarovaných zásad - v prvé řadě orientován na občany hlavního města - včetně diferencovaných sociálních skupin. Specifikou Prahy - jako kulturní metropole a multikulturního prostoru – pak je, že kulturní služby poskytuje i návštěvníkům z celé republiky a že se stává pro své kulturní bohatství (včetně „živého umění“) i vyhledávaným místem zahraničních návštěvníků. Následně právě výrazně druhově a žánrově diverzifikovaná pražská kultura vytváří předpoklady pro rozvoj návazných služeb a zvyšování kvality a kvantity cestovního ruchu. Je i zdrojem příjmů (včetně daňových). Jak ukazují sociologické studie i divadlo se stává účinnou ekonomickou pákou rozvoje městských aglomerací. S ohledem na různorodost subjektů, které vytvářejí pražské kulturní prostředí (jak z hlediska jejich profilů a programů, tak pro různost právních subjektivit i právních vztahů k prostorům, v nichž činnost vykonávají), a s důrazem na schopnost flexibility pražského kulturního života je nutné při jeho financování vytvářet otevřený systém. Stanovení kulturní strategie, cílů a programů v oblasti divadla je politickým rozhodnutím, které má zahrnovat oblasti rozvoje umění a kultury do strategických rozvojových dokumentů. V roce 2001 v souvislosti s připravovanou transformací divadel příspěvkových organizací vypracoval Divadelní ústav pro magistrát rozsáhlou studii s rozborem možných právních forem následné existence divadel a způsobů jejich finanční podpory. Součástí bylo i konstatovaní, že snaha o postupnou transformaci bude pro pražskou kulturu prospěšná – i když vlastně v té době (což platilo i v letech následných) pro ni neexistovalo vhodné legislativní prostředí (chybějící zákonná úprava pro vznik právnické osoby veřejnoprávního typu atd.). Záměr uvést transformaci do praxe byl naplněn usnesením Zastupitelstva HMP z 29.11.2001. Přílohu č. 1 tvoří „Deklarace hlavního města Prahy o podpoře profesionálního divadla“ a příloha č. 2 jsou „Zásady dotačního systému pro divadla vzniklá z „transformovaných“ příspěvkových organizací“. Následně měly být transformovány všechny pražské kulturní příspěvkové organizace. V roce 2001 projednalo a přijalo Zastupitelstvo hl. města Prahy pro období čtyř let (2002 – 2005) následující cíle, principy a zásady v oblasti divadelní politiky se závazkem, že účinnost této strategie bude průběžně vyhodnocována a do konce roku 2004 měl být obdobný koncepční dokument přijat pro následné (minimálně opět čtyřleté) období: Finanční podpora pražské kultury 1. dotované organizace (příspěvkové) 2. grantový systém 3. spolupořadatelství (dnes partnerství) Granty byly vypisovány jednoleté, dvouleté a čtyřleté s tím, že magistrát hl. m. Praha reflektoval požadavky praxe, že je třeba čtyřleté granty vypisovat pro divadelní prostředí s větším předstihem. I když ve výsledku se skutečnost lišila od návrhu, byl původní záměr správný – umožňuje žadatelům zodpovědnější plánování činnosti a uzavírání pracovních či uměleckých smluv. Výraznou složku grantové podpory tvořilo tzv. partnerství (finanční participace na festivalech, přehlídkách, cenách, významných výstavách atd.) – na rozdíl od ostatních grantů nejsou z tohoto okruhu vyloučeny příspěvkové organizace. Mechanismus tohoto způsoby financování byl a stále je ale daleko méně transparentnější. V dubnu 2008 vznikla petice Za Prahu kulturní. Její autoři reagovali na poslední vývoj dvou zásadních kulturně-politických témat: 1. transformaci stávajících příspěvkových organizací, divadel tvořících páteř pražské sítě divadel veřejné služby (tedy na její nekoncepční plán, vytvořený pražským radním pro kulturu Ing. Milanem Richterem) 2. financování a podporu nezávislých kulturních subjektů – formou grantového systému HMP (tedy na nastavení nového grantového systému a výsledky grantového řízení pro rok 2008) Po vyhlášení výsledků grantového řízení HMP pro rok 2008 se spojila divadla stojící před 2. vlnou transformace s dalšími neziskovými organizacemi a na půdě Iniciativy pro kulturu se spolupodílela na vytvoření petice Za Prahu kulturní. Později přistupují i další iniciativy jako např. Za Česko kulturní atd. Iniciativa pro kulturu prosadila několik zásadních pravidel: a) granty jsou určeny na úhradu ztrátových nákladů projektu, nemohou být použity za účelem zisku b) při rozhodování o udělení grantu je rozhodující soulad projektu s cíli kulturní politiky hl.m.Prahy, jeho reálnost včetně přiměřenosti nákladů a splnění minimálně tří z vypsaných kritérií. Jedno z hledisek při posuzování žádostí o grant je zajištění vícezdrojového financování projektu, v neposlední řadě umělecký přínos projektu, mezinárodní přesah atd. c) podmínkou pro získání grantu je transparentní účetnictví a přiměřenost plánovaných nákladů. U čtyřletých grantů a grantů nad 1 mil. Kč je nezbytnou součástí žádosti rovněž přiložení výroční zprávy, která je zveřejňována na webových stránkách žadatele. d) rámcový průběh grantového řízení počítá s vyhodnocením dosavadního řízení a navržením změn, tj. evaluací e) grantová komise hl.m.Prahy je složená ze zástupců hlavního města Prahy, Magistrátu hl.m.Prahy, a nezávislých odborníků (posuzují jednotlivé žádosti na základě své odbornosti a svědomí, nikoli předem dojednaných stanovisek či zájmů jednotlivců a/nebo formálních či neformálních skupin). Členové grantové komise si mohou pro své jednání vyžádat doplňující externí posudky. Součástí posuzování grantů jsou veřejná slyšení (žadatelé nad 1 mil.Kč a ostatní, kteří požádají o slyšení). Komerčně zaměřené divadlo Ta Fantastika žaluje hl.m.Prahu u Evropského soudu z důvodu soustavného a opakovaného porušování čl. 87 a 88 Smlouvy o Evropském společenství na podporu de minimis, a to poskytováním darů či grantů podnikatelským subjektům nad rámec 200 tis.€ během tří let, což je nedovolená veřejná podpora – Rada hl.m.Prahy reaguje na žalobu P.Kratochvíla z divadla Ta Fantastika pozastavením všech grantů na rok 2008 Tehdejší radní pro kulturu M.Richter navrhuje své slavné 4 pilíře grantového systému - grantová skupina č.1) dotace na vstupenku – plošná a nároková dotace vypočtená pouze na základě čestného prohlášení žadatelů o výši tržeb za uplynulý rok a průměrné ceně vstupného - grantová skupina č.2) umělecká hodnota – dosud běžící roční granty (celoroční činnost subjektů, jednotlivé projekty, mezinárodní spolupráce…vše pro profesionální i neprofesionální umění) - grantová skupina č.3) podpora studentů uměleckých škol, mladých a začínajících umělců, souborů dětí a mládeže - grantová skupina č.4) víceleté granty zároveň navrhnul procentuální rozdělení prostředků na granty v poměru sk.1: 25 %, sk.2: 25 %, sk. 3: 20 % a sk. 4: 30 % z celkové částky (200 mil. Kč). V té době už radnice věděla, že Praha je smluvně vázána na rok 2008 víceletými granty ve výši 68 mil. Kč, tedy o 8 mil. více, než je návrh poměru pro skupinu 4. Zjevně nedošlo k žádnému vyhodnocení stávající grantové politiky ani k analýze struktury žadatelů a rozpočtu. Jediným pozitivním posunem byla změna složení Grantové komise – poprvé z odborníků (12 expertů + předseda, zastupitel hlasující jen při paritě hlasů komise) Výsledky značně zpožděného grantového řízení vyvolaly obrovskou vlnu protestů, která vyústila v petiční akci. Petice se zabývá třemi základními problémovými oblastmi: a) grantový systém (porušení pravidla nenavyšovat zisky z veřejných dotací, nesmyslnost dotace na vstupenku jako nárokové a řídící se jediným kritériem - tržebnosti, bez analýz a evaluace stanovení procentuálních poměrů jednotlivých skupin, časový skluz, slabý kontrolní systém) b) systém partnerství (neexistence pravidel a kritérií, porušování Koncepce kulturní politiky města, žádné expertní posudky ani kontrolní systémy – udělují se dary!) c) návrh 2.vlny transformace divadel (bez analýzy 1.vlny a vyhodnocení dopadů a v destabilizovaném grantovém systému) z obecného hlediska přístupu veřejné správy ke kultuře obsahuje petice zásadní požadavky: a) oddělit podporu neziskového sektoru od případné podpory podnikání, která má jiná pravidla včetně „de minimis“ b) definovat síť veřejných kulturních organizací, na které má město zájem c) zajistit odborná hlediska ve všech rozhodovacích procesech Petice vznikla 9.4.2008 na půdě Iniciativy pro kulturu a s prvními 181 podpisovými archy (přes 3,5 tisíce podpisů) byla odevzdána magistrátu 14.4.2008. Zabývalo se jí Zastupitelstvo 24.4.2008 po manifestaci stovek lidí před budovou radnice, vzalo ji na vědomí, odmítlo její požadavky, přesto ale požádalo primátora, aby jmenoval svůj Poradní sbor pro kulturu. 2009 Výsledkem práce následně jmenovaného Poradního sboru byl Grantový systém hl. m. Prahy v oblasti kultury a umění na léta 2010 – 2015, který Zastupitelstvo hl.m. přijalo 21.7. 2009 a který definoval dva základní dotační tituly. a/ Jednoleté granty Pro ně byly přijaty následné okruhy hodnocení: 1. Hodnocení dosavadní činnosti žadatele (kredibilita) Zahrnuje především uměleckou kvalitu dosavadní činnosti žadatele, její odborný i společenský ohlas. Odborný ohlas žadatel dokládá publikovaným kritickým posouzením své činnosti a jiným průkazným způsobem. Společenský ohlas prokazuje především těmito fakty: počet uskutečněných veřejných prezentací své činnosti (představení, koncertů, nových výstav atp.), průměrnou návštěvností, průměrnou tržebností, průměrnou cenou vstupenky apod. Posouzení zahrnuje i hodnocení případného předchozího realizovaného grantového projektu/činnosti. 2. Kvalita předkládaného projektu/činnosti Posuzuje se zejména umělecká (odborná) kvalita projektu/činnosti: původnost, nezaměnitelnost a význam v kontextu toho kterého uměleckého oboru či typu prostoru (víceoborové zařízení) i v kontextu kulturní nabídky hlavního města. Dále se posuzují předpoklady zprostředkovat téma na vysoké umělecké úrovni, vzdělávací a sociálně-společenské aspekty projektu (začleňování specifických skupin obyvatel Prahy do uměleckých a kulturních aktivit, a to jako realizátorů či jako diváků, posluchačů nebo návštěvníků). Součástí posouzení v této rovině je i kvalita zpracování projektu, schopnost srozumitelně, konkrétně a důvěryhodně formulovat jeho cíle a vize. 3. Posouzení rozpočtu projektu/činnosti Toto kriterium váží především ekonomické aspekty projektu – přiměřenost nákladů na jeho realizaci, transparentnost, účelnost a hospodárnost plánovaného rozpočtu, přiměřenost jeho výnosů, schopnost zajistit pro financování projektu i další zdroje. Pokud žadatel nepředkládá žádost poprvé, je přirozenou součástí tohoto hodnotícího kriteria vyúčtování přidělené dotace za poslední účetně uzavřené období. Součástí tohoto posouzení je také návrh hodnotitele na úpravu výše požadované dotace, případně na účelovou specifikaci dotace. Sedm základních hodnotících kritérií: Soulad s Koncepcí kulturní politiky hl. m. Prahy – žádosti musí mít jasně definované cíle, a to v návaznosti na cíle grantového systému hl.m. Prahy. Umělecká kvalita – přínos projektu či činnosti organizace z hlediska schopnosti zprostředkovat uměleckou tvorbu na vysoké umělecké a odborné úrovni. Jedinečnost - potřebnost projektu či činnosti organizace pro zachování či rozvoj umělecké a oborové/žánrové různorodosti, tradic a podpory kulturních aktivit v hlavním městě Praze. Připravenost projektu, kvalita zpracování žádosti – srozumitelnost žádosti, účelnost plánovaných aktivit s ohledem na naplnění cílů projektu či činnosti organizace, odborná způsobilost zúčastněných osob, zkušenosti a kredibilita žadatelů. Přiměřenost nákladů projektu a zdůvodnění žádosti na realizaci projektu či činnost organizace, posouzení transparentnosti, účelnosti a hospodárnosti plánovaného rozpočtu, schopnosti zajistit vícezdrojové financování. Udržitelnost projektu - existence projektu po vyčerpání grantu, potenciál dalšího rozvoje projektu. Začleňování specifických skupin obyvatel Prahy do uměleckých a kulturních aktivit, a to jako realizátorů či jako diváků, posluchačů nebo návštěvníků. Pzn. Při arbitrážním posuzování se používá bodový systém (v celkové výši 100 bodů) b/ víceleté granty Vstupní kritéria této skupiny: nejméně čtyřletá kontinuální činnost v daném oboru, zajišťování umělecké činnosti relativně stálým okruhem spolupracovníků. Dochází-li v odůvodněných případech (např. transformace) ke změně právního subjektu žadatele, je respektováno zachování jeho právní a umělecké kontinuity. Podmínky pro udělení grantu: naprostá transparentnost hospodaření, tj. předložení a zveřejnění výročních zpráv (platí i pro subjekty, kterým tato povinnost nevyplývá ze zákona – viz níže) s veškerými povinnými údaji o mzdové hladině a detailním rozpisem nákladů a výnosů. Součástí výroční zprávy je zpráva o činnosti subjektu, včetně informace o personální struktuře subjektu, přehledný strukturovaný rozpočet, který zobrazuje náklady a příjmy subjektu, roční účetní závěrka, a to včetně všech příloh podle příslušných právních předpisů. Subjekty, které mají ze zákona povinnost auditu, zahrnou do výroční zprávy kopii auditorské zprávy za příslušný rok. Subjekty, kterým povinnost zpracovávat výroční zprávy nevyplývá přímo ze zákona, předloží a na svých webových stránkách zveřejní příslušné dokumenty a údaje obsahující: roční zprávu o činnosti subjektu, včetně informace o personální struktuře subjektu, přehledný strukturovaný rozpočet, který zobrazuje náklady a příjmy subjektu, roční účetní závěrku, a to včetně všech příloh podle příslušných právních předpisů, jednotlivě za uplynulé 4 roky. Vztah HMP k subjektům v této skupině upraven na smluvním základě, kdy obsahem smlouvy o poskytnutí účelové dotace - grantu, dle ust. § 51 obč. zákoníku, je vymezení postavení a funkce subjektu v systému městské kultury a podmínky, které k jejich plnění město zaručuje. Součástí smlouvy jsou sankce za porušení smluvních ujednání. Smlouva rovněž stanoví povinnost transparentního vykazování hospodaření instituce. Dotace: Čtyřletý grant je poskytován nanejvýš do výše 70 % rozpočtových nákladů projektu/činnosti a pokrývá deficit rozpočtu. Vstupními kritérii je splnění následujících podmínek: a) nejméně čtyřletá kontinuální činnost v daném oboru, zajišťování kulturní služby relativně stálým okruhem spolupracovníků. Dochází-li v odůvodněných případech (např. transformace) ke změně právního subjektu žadatele, je respektováno zachování jeho právní a umělecké kontinuity b) žádost jasně definuje souvislost projektu s cíli grantového systému HMP c) žádost obsahuje všechny požadované údaje a náležitosti d) žadatel potvrdil vyrovnání všech závazků vůči veřejným rozpočtům za uplynulé období e) žadatel předložil přehledně zpracovaný ekonomický rozpočet projektu/činnosti f) žadatel požadovaným způsobem zveřejnil výsledky své předchozí činnosti, včetně požadované formy výkazu hospodaření Žadatel musí v projektu doložit poskytování veřejných kulturních služeb ve smyslu zákona č. 203/2006 Sb., o některých druzích podpory kultury a o změně některých souvisejících zákonů, jako svoji převažující či hlavní činnost, a v souladu s Kulturní politikou hl.m. Prahy. Žádosti jsou posuzovány: formálně – na základě statutu, stanov, zakládací smlouvy žádajícího subjektu, nebo dle příslušného živnostenského oprávnění - posoudí OKP MHMP. věcně – na základě doloženého přehledu umělecké a kulturní činnosti, s důrazem na prokazatelné umělecké výsledky v oboru za předcházející období. U žádostí o podporu projektů nad 1.000.000 Kč a u žádostí o podporu kontinuální činnosti je poskytování veřejných služeb posuzováno za období předchozích 4 let - posoudí a rozhodne Grantová komise. Podmínky přijetí žádosti k projednání: - včasné podání podepsané žádosti; - řádné vyplnění formuláře ve všech bodech a odevzdání všech požadovaných příloh; - řádné vyúčtování a vyhodnocení předešlých projektů podpořených z rozpočtu HMP; - vypořádané závazky žadatele vůči státnímu a dalším veřejným rozpočtům, bezdlužnost na daních a na veřejném zdravotním a sociálním pojištění. Odborné individuální posouzení probíhá ve třech rovinách podle kritérií, která vycházejí z Kulturní politiky hl. města Prahy a ve svém komplexu co nejobjektivněji postihují kvalitu posuzovaného projektu/činnosti. První rovina zohledňuje úroveň dosavadní činnosti žadatele (jeho kredibilitu), druhá kvalitu (zejména uměleckou, odbornou) předkládaného projektu, třetí přiměřenost ekonomické rozvahy s přihlédnutím k dosavadnímu způsobu a efektivitě hospodaření žadatele. Evaluace: Hodnocení dosavadní činnosti žadatele (kredibilita) Tato rovina zahrnuje především uměleckou kvalitu dosavadní činnosti žadatele, její odborný i společenský ohlas. Odborný ohlas žadatel dokládá publikovaným kritickým posouzením své činnosti a jiným průkazným způsobem. Společenský ohlas prokazuje především těmito fakty: počet uskutečněných veřejných prezentací své činnosti (představení, koncertů, nových výstav atp.), průměrnou návštěvností, průměrnou tržebností, průměrnou cenou vstupenky apod. Tato rovina posouzení zahrnuje i hodnocení případného předchozího realizovaného grantového projektu/činnosti. Kvalita předkládaného projektu/činnosti Posuzuje se zejména umělecká (odborná) kvalita projektu/činnosti: původnost, nezaměnitelnost a význam v kontextu toho kterého uměleckého oboru či typu prostoru (víceoborové zařízení) i v kontextu kulturní nabídky hlavního města. Dále se posuzují předpoklady zprostředkovat téma na vysoké umělecké úrovni, vzdělávací a sociálně-společenské aspekty projektu (začleňování specifických skupin obyvatel Prahy do uměleckých a kulturních aktivit, a to jako realizátorů či jako diváků, posluchačů nebo návštěvníků). Součástí posouzení v této rovině je i kvalita zpracování projektu, schopnost srozumitelně, konkrétně a důvěryhodně formulovat jeho cíle a vize. Posouzení rozpočtu projektu/činnosti Toto kriterium váží především ekonomické aspekty projektu – přiměřenost nákladů na jeho realizaci, transparentnost, účelnost a hospodárnost plánovaného rozpočtu, přiměřenost jeho výnosů, schopnost zajistit pro financování projektu i další zdroje. Pokud žadatel nepředkládá žádost poprvé, je přirozenou součástí tohoto hodnotícího kriteria podrobné vyúčtování přidělené dotace za poslední účetně uzavřené období. Součástí tohoto posouzení je také návrh hodnotitele na úpravu výše požadované dotace, případně na účelovou specifikaci dotace. Pzn. bodová škála je vytvořena z propočtu 100 % = 100 bodů. Je stanovena váhou tří rovin posouzení v poměru 40 (kredibilita): 30 (kvalita projektu): 30 (ekonomická rozvaha). 1. Hodnocení dosavadní činnosti žadatele (kredibilita) maximální počet bodů 40 1.1.umělecká (odborná) kvalita dosavadní činnosti žadatele 12-16 bodů: původní nezaměnitelná činnost a tvorba rozvíjející umělecký obor nebo činnost, která na vysoké úrovni reflektuje, spojuje a rozvíjí oborově/žánrově/různorodou kulturní nabídku na území hl.m.Prahy, pravidelná tuzemská odborná reflexe, účast vysoce uznávaných mezinárodních i tuzemských umělců na činnosti a tvorbě, výjimečné postavení v tuzemském kontextu nebo výjimečné postavení v kontextu kulturní nabídky na území hl.m. Prahy, koprodukce s významnými zahraničními partnery 8-11 bodů: soustavně kvalitní činnost a tvorba s prvky inovace, oborový přesah kulturní činnosti, pravidelná tuzemská odborná reflexe, účast uznávaných umělců a odborníků na činnosti a tvorbě, uznávané postavení v kontextu kulturní nabídky na území hl.m. Prahy, koprodukce s významnými tuzemskými partnery 0-7 bodů: obvyklá, běžná činnost a tvorba, občasná odborná reflexe , účast na méně významných tuzemských akcích, lokální postavení v celopražském kontextu 1.2. vzdělávací a společensko-sociální význam činnosti 0-8 bodů: programové zacílení tvorby a činnosti na minoritní skupiny obyvatel (děti, mládež, důchodci, národnostní menšiny, nemocní či postižení apod.), osvětové, preventivní a vzdělávací aspekty projektu/činnosti 1.3. společenský ohlas dosavadní činnosti 12-16 bodů: vynikající návštěvnost (71 – 100%) nebo vysoký počet účastníků projektu, četný publicistický ohlas tvorby a činnosti v médiích 8-11 bodů: průměrná návštěvnost (41 – 70%) nebo značný počet účastníků projektu, publicistický ohlas tvorby a činnosti v médiích 0-7 bodů: nízká návštěvnost (do 40%) nebo malý počet účastníků projektu, zanedbatelný publicistický ohlas tvorby a činnosti v médiích 2. Kvalita předkládaného projektu maximální počet bodů 30 2.1. odborné a umělecké cíle projektu 12-22 bodů: původní jedinečný cíl činnosti a tvorby s možným přesahem do mezinárodního kontextu, rozvoj oboru či oborový přesah projektu, účast vysoce uznávaných umělců na činnosti a tvorbě, koprodukce s významnými zahraničními partnery, výjimečný projekt v kontextu kulturní nabídky na území hl.m.Prahy 6-11 bodů: kvalitní cíl činnosti a tvorby s dosahem do tuzemského kontextu spolu s významným postavením v kontextu kulturní nabídky na území hl.m.Prahy, účast vysoce uznávaných umělců a odborníků na činnosti a tvorbě, koprodukce s významnými tuzemskými partnery, rozvoj originality umělce či konkrétního prostoru na území HMP. 0-5 bodů: obvyklý, běžný cíl činnosti a tvorby, lokální zacílení projektu 2.2. vzdělávací a společensko-sociální zacílení 0-8 bodů: programové zacílení tvorby a činnosti na minoritní skupiny obyvatel (děti, důchodci, národnostní menšiny, nemocní či postižení apod.), vzdělávací aspekty projektu 3. Ekonomické parametry projektu maximální počet bodů 30 3.1. Hodnocení dosavadního hospodaření žadatele 11-20 bodů: plnění rozpočtu nevykazující výraznou ztrátu, transparentní a účelné vynakládání prostředků, ostatní zdroje financování, alespoň 25% míra soběstačnosti s ohledem na typ aktivit, pravidelný audit a zveřejněné výroční zprávy se všemi náležitostmi 6-10 bodů: mírné výkyvy ve výsledcích hospodaření, přiměřené vynakládání finančních prostředků popř. s dílčími nedostatky či nejasnostmi, míra soběstačnosti v rozsahu 15 – 24% s ohledem na typ aktivit, není-li pravidelný audit, jsou alespoň zveřejňovány výroční zprávy 1-5 bodů: zpochybnitelná transparentnost výsledků dosavadního hospodaření, nejasnosti s vynakládáním finančních prostředků, nízká míra soběstačnosti s ohledem na typ aktivit, nedostatečně zveřejněné údaje (audit, výroční zprávy) 0 bodů: netransparentní výsledky dosavadního hospodaření 3.2. Přiměřenost a uznatelnost nákladů, reálnost uskutečnění projektu 8-10 bodů: návrh rozpočtu je přiměřený cílům a způsobu zpracování projektu, projekt je uskutečnitelný podle uvedeného rozpočtu a harmonogramu, navrhované náklady jsou uznatelné a reálná výše odpovídá kvalifikovanému odhadu 4-7 bodů: návrh rozpočtu je přiměřený cílům a způsobu zpracování projektu, vykazuje dílčí nejasnosti, jsou dílčí pochybnosti o uskutečnitelnosti projektu podle uvedeného rozpočtu a harmonogramu, (uvést stručně důvody) 1-3 body: o přiměřenosti návrhu rozpočtu cílům a způsobu zpracování projektu jsou důvodné pochyby, rozpočet vykazuje závažné nejasnosti a rozpory, jsou značné pochybnosti o uskutečnitelnosti projektu podle uvedeného rozpočtu a harmonogramu (uvést stručně důvody) 0 bodů: návrh rozpočtu je nepřiměřený cílům a způsobu zpracování projektu Závěr: Záměrem přednášky bylo poskytnout možnost vlastního srovnání principů evaluace u čtyř různých dotačních titulů. Grantové systémy v oblasti kultury a umění najdeme pochopitelně i u některých dalších krajů a dalších měst. Nebývají tak sofistikované, obyčejně z prostého důvodu, a tím je objem finančních prostředků, které mají k dispozice. Např. Praha v grantovém systému pro oblast divadla měla pro rok 2010 k dispozici cca 120 mil. Kč oproti takovému Brnu, které pro rok 2009 mělo pro celou oblast kultury v grantech kolem 15 mil.Kč. V celém státě a na všech úrovních však přetrvává nepoměr objemů vynakládání veřejných prostředků mandatorním způsobem/tedy ze zákona nárokované/ na instituce zřizované státem, kraji a městy a fakultativní alokací /tedy nenárokovou/, poskytované prostřednictvím grantů na kulturní služby, poskytované jinými než veřejnými subjekty. VII. Financování kulturního systému a/ Veřejné zdroje v roce 2009 Přímé veřejné výdaje na kulturu v roce 2009 dosáhly bezmála výše 28,3 mld. Kč ze), což je zhruba 24,1 % celkových zdrojů financování kultury. Tato částka představuje konsolidované provozní a investiční výdaje organizačních složek státu, územních samosprávních celků a státních mimorozpočtových fondů (kultury a pro podporu a rozvoj české kinematografie) na bázi pokladního plnění. Nepřímou pomoc státu kultuře je takřka nemožné kvantifikovat, mimo jiné i proto, že její část může přicházet i prostřednictvím výdajů domácností či podniků (snížení základu daně v případě daru kulturní instituci). Na druhé straně dle zjištěných údajů sektor kultury uhradil na daních a poplatcích zpět do státního rozpočtu více než 1 mld. Kč. Z celkové výše veřejných výdajů bylo více než 19,3 mld. Kč ( 68,3 %) určeno na provozní účely a necelých 9 mld. Kč (31,7 %) na investice. Z pohledu úrovně veřejných zdrojů (stupňů vlády) bylo nejvíce prostředků na kulturu věnováno z obecních a městských rozpočtů ( téměř 17,5 mld. Kč; z toho třetina na investice), dále ze státního rozpočtu vč. státního fondu kultury a fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie ( 8,2 mld. Kč ; z toho necelých 32 % na investice) a konečně z rozpočtu na regionální úrovni do kultury směřovalo 2,6 mld. Kč, z toho bylo určeno 17 % prostředků na investice. Lze říci, že základní proud pohybu veřejných finančních zdrojů do kultury směřoval z obecních rozpočtů do provozu oblastí kulturního dědictví a interpretačního umění. Co se týče rozdělení prostředků do jednotlivých kulturních sfér a oblastí, více než 43 % jich bylo použito v kulturním dědictví, v živém umění 24 % a konečně ve sféře kulturních médií necelých 5 %. Významnou část zdrojů (více než čtvrtinu) nebylo možné ani podle odpovídajících paragrafů státního rozpočtu jednoznačně přiřadit ke konkrétní kulturní oblasti a proto je uvedena v položce „neznámá oblast“. Pokud bychom hodnotili podíl veřejných výdajů na kulturu na celkových konsolidovaných výdajích veřejných rozpočtů, ten v roce 2009 dosáhl 1,73 %. Z časové řady dat o veřejných výdajích na kulturu je zřejmé, že od roku 2000 se tyto výdaje (v nominálním vyjádření) zvyšovaly ročně průměrně bezmála o 6,6 % ( souhrnný index spotřebitelských cen zboží a služeb se ve stejném období zvyšoval ročně průměrně o 2,65 %). b/ Soukromé výdaje na kulturu Výdaje domácností na kulturu Výdaje domácností na kulturu v roce 2009 dosáhly výše 50,2 mld. Kč., což je 42,7 % z celkových zdrojů financování kultury. Nutno dodat, že uvedená částka výdajů domácností odpovídá výše zmíněnému prvému stupni participace na kultuře tj. pasivní účasti (s výjimkou nákupu knih a tisku). V případě započtení nákupů zařízení a vybavení audio-video atd.(umožňujícího neomezenu reprodukci originálu), lze výdaje domácností odhadovat ve výši 78,3 mld. Kč. tj. o 44 % vyšší a podíl domácností na kulturních výdajích by překročil 53 %. O odhadu se zmiňujeme proto, že některé položky výdajů domácností vycházející z klasifikace COICOP nelze přesně rozdělit (např. položka noviny, knihy a papírenské zboží). Z pohledu kulturních sfér nejvíce prostředků domácností plynulo do sféry médií (kino, rozhlas, televize, knihy a tisk, atd. - 43,2 mld.Kč, tj. 86%). Z této částky činilo např. vstupné v kinech 1,3 mld.Kč, na koncesionářské poplatky za rozhlas připadly téměř 2 mld. Kč a za televizi 5,8 mld. Kč a na knihy a tisk zhruba 13 mld.Kč. Mnohem méně prostředků domácnosti utratily ve sféře živé umělecké tvorby ( 4,8 mld. Kč, tj. 9,6 % ) a kulturního dědictví (2,2 mld. Kč, tj. 4,4 %). V obou případech měly výdaje domácností podobu vstupného. Podíl výdajů domácností na kulturu na celkových výdajích domácností, činil 2,67 % (za zmíněný prvý stupeň kulturní participace) a 4,16 % v případě započtení nákupu kulturního zařízení a vybavení. Od roku 2000 rostly výdaje domácností na kulturu průměrně ročně o zhruba 4,8 %, celkové výdaje domácností se zvyšovaly rychleji – o 5,2 % (např. výdaje na vzdělávání až o 9,1%). Ostatní soukromé zdroje financování kultury ( dle šetření KULT a NI) Do ostatních soukromých zdrojů financování kultury můžeme zařadit zdroje pocházející od nefinančních a finančních podniků, popř. i podnikatelů ze sektoru domácností a konečně i od nevládních neziskových institucí (S 15). Údaje vztahující se k těmto zdrojům financování kultury jsou v porovnání s daty o veřejných výdajích a výdajích domácností na kulturu dosti odlišné. Rozdíly spočívají ve způsobech sběru dat. Veřejné výdaje jsou zjišťovány vyčerpávajícím způsobem a poměrně přesně v rámci čerpání veřejných rozpočtů, výdaje domácností jsou sice zjišťovány ve výběrovém souboru domácností, avšak navyšovány v souvislosti s bilancováním makroekonomických veličin dle zásad národního účetnictví. Statistická zjišťování jsou navíc neúplná, nejen že nepokrývají všechny poskytovatele, ale ani všechny typy poskytovatelů. Jejich výsledky jsou sice s vysokou mírou přiřaditelné ke kulturním poskytovatelům u kterých se zjišťují, avšak tato skutečnost nic neříká o stupni věrohodnosti dat. Spíše svědčí o zmíněné neúplnosti a tak i určité nevyrovnanosti v porovnání se soubory dat o veřejných výdajích a výdajích domácností a částečně i o příjmech neziskových institucí s kulturními aktivitami. Výdaje podniků na kulturu dosáhly v roce 2009 více než 30,1 mld. Kč, což by představovalo 25,6 % celkových zdrojů financování kultury. Co se týče rozdělení těchto prostředků do kulturních sfér, nejvíce jich bylo použito ve sféře kulturních médií ( 25,5 mld. Kč, tj. téměř 85 %), dále v živém umění ( 3,7 mld. Kč tj. 12,3% ) a nejméně v kulturním dědictví ( 0,9 mld. Kč, tj. 2,9 %). V rámci sféry médií byla největší část výdajů vynaložena ve prospěch poskytovatelů „nakladatelství/ vydavatelství“ a „televize“. Popsané relace směrování zdrojů jsou podobné relacím výdajů domácností a naopak zcela opačné těm, které platí v případě veřejných výdajů na kulturu. Přestože veškeré finanční vztahy mezi podniky a kulturními institucemi nejsou založeny na ekvivalentním principu (dary, příspěvky, dotace), uvedené směry finančních proudů – podobně jako v případě domácností - říkají mnohé o stupni uplatnění tržních principů v jednotlivých odvětvích kultury. Ten je zřejmě nejnižší v kulturním dědictví a nejvyšší ve sféře médií. Jak se ukazuje, tato skutečnost je velmi významná z pohledu možností rozvoje jednotlivých sfér sektoru kultury. Současná diference hospodářských ukazatelů prvých dvou sfér v porovnání se třetí (média) je nemalá a v souvislosti s technickým rozvojem bude mít do budoucna spíše rostoucí tendenci (mnohé bude záležet na vývoji veřejné podpory kulturnímu dědictví a živému umění). Příspěvek neziskových institucí k financování kultury činil v roce 2009 bezmála 8,7 mld. Kč, což by představovalo 7,4 % celkových zdrojů financování kultury. Tuto částku tvoří příjmy neziskových institucí s převažující kulturními aktivitami snížené o dotace z veřejných rozpočtů (ty jsou již zahrnuty v tomto samostatném zdroji financování). Struktura směrování zdrojů v případě neziskových institucí je v porovnání s veřejnou sférou, domácnostmi i podniky značně odlišná. Největší část finančních prostředků směrovala do sféry provozu a správy ( 6,5 mld.Kč, tj. 75 %), konkrétně představovala příjem organizací provádějících ochranu autorských práv. Sféra médií měla z tohoto zdroje nesrovnatelně nižší příjem (1,6 mld.Kč, tj. necelých 19 %) a živé umění i kulturní dědictví jen po necelých 0,3 mld.Kč ( 3%). Jak je patrné, zdroje vytvářené neziskovými institucemi jsou v porovnání s dalšími soukromými zdroji lépe rozloženy do všech kulturních oblastí. Je tomu tak také proto, že statistické zjišťování v neziskových organizacích je v zásadě úplné, zahrnuje respondenty ve všech kódech klasifikace NACE náležejících ke kulturním činnostem. Ostatní svět Zdroje financování kultury označené „Ostatní svět “ dále členíme na zdroje EU a zdroje plynoucí od jiných mezinárodních institucí. Tyto prostředky získávají kulturní instituce od EU v rámci regionální a strukturální politiky zaměřené na snižování rozdílů v úrovni rozvoje regionů (z větší části směřují na podporu uchování kulturního dědictví). Údaje o zdrojích věnovaných kultuře z mezinárodního prostředí opět pocházejí ze zmíněného statistického zjišťování KULT prováděného mezi poskytovateli kulturních statků a služeb. V roce 2009 dosáhly finanční prostředky plynoucí našim kulturním organizacím z ciziny částky 283,5 mil. Kč ( tj. 0,24 % na celkových zdrojích), z této částky připadalo na zdroje EU 249,8 mil.Kč a na zdroje jiných mezinárodních institucí 33,7 mil. Kč. Struktura rozdělení těchto finančních prostředků do jednotlivých kulturních sfér (zejména těch z evropských zdrojů) je dosti podobná struktuře rozdělení veřejných výdajů. Vyznačuje se vysokým podílem prostředků věnovaných v prvé řadě ve prospěch kulturního dědictví a dále živého umění. c/ neziskový sektor a jeho financování Nejdříve je potřeba připomenout základní klasifikaci kulturních služeb. A tedy i rozlišování její infrastruktury. V prvé řadě jde o veřejný sektor, tedy o veřejné kulturní služby, které poskytuje v našem případě stát, kraje a obce. Jsou financovány z veřejných zdrojů (státního rozpočtu a rozpočtu krajů, měst a obcí). Instituce, které jsou zatím účelem veřejnými subjekty zřizovány, mají povětšinou právní subjektivitu příspěvkových organizací. Vedle veřejného sektoru existuje v oblasti kultury a umění přirozeně i soukromý sektor. A ten má dva základní segmenty, které se svojí povahou i určením zásadně liší. V prvé řadě jde o aktivity, které jsou založeny a provozovány za účelem zisku, mají podnikatelský záměr, chovají se i v této oblasti tržně a jsou provozovány buď fyzickými osobami na základě živnostenského oprávnění nebo jako obchodní společnosti. Druhým rozhodujícím segmentem jsou nestátní neziskové organizace (tzv. NGO), kde důležité slovo je nestátní, protože i státní organizace jako např. Česká filharmonie může být nezisková. Jejich právní subjektivitou v našem právním řádu jsou občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti či nadace. Jsou to aktivity, které nebyly založeny za účelem zisku, ale pro veřejně prospěšnou činnost. Termín „neziskový“ ale ještě neznamená, že nemohou vytvořit zisk. Jedním z definičních znaků je však skutečnost, že případný zisk musí vrátit do předmětu své hlavní činnosti, tedy do kulturní služby. Nadační investiční fond, Fórum dárců a další informační zdroje Vláda ČR v 90. letech vyčlenila 1% akcií z privatizace a prostřednictvím nadačního investičního fondu (dále jen NIF) je určila jako podporu veřejně prospěšné činnosti. V první etapě dělení prostředků byla uzavřena smlouva s 38 nadacemi a ve druhé s 64 nadacemi. V letech 1999–2003 byla nadacím celkem rozdělena 1 mld. a 882 mil. Kč, z čehož kulturním nadacím připadlo 16,8 %. Přestože podporu z Nadačního investičního fondu (NIF) získalo celkem devět kulturních nadací, mezi nimi i transformované bývalé kulturní fondy, nejsou dodnes tyto nadace dostatečně silné na to, aby byly schopny pokrývat oborové potřeby. Je to dáno reálnými možnostmi hospodaření s nadačním majetkem, který tvoří základní zdroj příjmů nadací. Hospodaření s nadačním majetkem je determinováno hlavně slabou výnosností tzv. málo rizikových bankovních produktů, kam je možno investovat finanční prostředky. Celková suma, kterou kulturní nadace získaly z NIFu do svého nadačního jmění, představuje 170 437 tisíc Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že NIF nadacím poskytl finanční prostředky za podmínky navýšení jejich nadačního jmění, ze kterého lze užívat pouze výnosy, umožňují tyto prostředky potenciální výnos mezi 1,7–6,8 milionu Kč ročně, jež mohou tyto nadace díky NIFu ročně rozdělovat. Přehled kulturních nadací podpořených z NIF (v Kč) I. etapa II. etapa Celkem Celková výše nadačního jmění k dubnu 2005 Nadace Český hudební fond 24 158 000 18 871 000 43 029 000 224 452 800 Nadace Český fond umění 17 235 000 17 235 000 151 748 663 Nadace Český literární fond 23 720 000 18 108 000 41 828 000 98 687 511 Nadace české architektury 15 599 000 15 599 000 62 245 390 Nadace Život umělce 17 017 000 17 017 000 46 691 640 Nadace Barokního divadla Zámku Český Krumlov 5 565 000 12 326 000 17 891 000 32 904 000 Nadace pro současné umění 15 272 000 15 272 000 20 861 000 Nadace Pražské komorní filharmonie 1 543 000 1 543 000 3 006 950 Nadace Sdružení knihoven České republiky 1 023 000 1 023 000 1 523 000 CELKEM 170 437 000 642 120 954 Fórum dárců je občanské sdružení, které svojí činností již 10 let úspěšně podporuje rozvoj filantropie v České republice. Členy Fóra dárců jsou významné nadace a nadační fondy (sdružuje Asociaci nadací a Asociaci nadačních fondů) a firemní dárci. Provozuje např. i systém dárcovských SMS. Poskytuje poradenské a konzultační služby jak v oblasti firemní filantropie (strategie, výběr vhodného veřejně prospěšného projektu), tak i legislativních otázek, spojených s filantropickými aktivitami.(jak založit nadaci, nadační fond, právní a daňové povinnosti). Zastřešovala i komunikaci a alokaci prostředků z Národního investičního fondu. Celostátně působící nadace, které poskytovaly nadační příspěvky se hlásily do jedné ze šesti oblastí, v níž chtěly výnosy z NIF rozdělovat: sociální a humanitární, zdravotní, kulturní, ochrana lidských práv, ochrana životního prostředí, vzdělávání. Výsledky výběrového řízení a návrh rozdělení finančních prostředků schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR usnesením č. 413 ze dne 8. července 1999. V sedmi vyhlášených oblastech bylo 39 nadacím rozděleno 483 796 000 Kč. Jedna nadace příspěvek z NIF odmítla. Nejvyšší příspěvek jedné nadaci činil 38 810 000 Kč a nejnižší 1 023 000 Kč. Etapa rozdělování příspěvků z NIF proběhla v roce 2001 a výsledky schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v prosinci 2001. Celkem bylo 64 nadacím rozděleno 849,3 milionů korun a podíl na budoucích výnosech z prodeje akcií v portfoliu NIF. Příspěvek z NIF v I. etapě rozdělování získalo celkem 39 nadací, ve II. etapě 64 nadací. Tedy celkem 73 nadací. Fórum také zveřejňuje žebříčky nadací a nadačních fondů. Naposled jsou však údaje z roku 2008. Do působení v oblasti kultury dále zasahuje například i Nadace Českého rozhlasu s rozpočtem kolem 10 mil. Kč či nově založená Nadace Dáši a Václava Havlových Vize 97 s počátečním ročním rozpočtem cca 1.250 tis. Kč. Výroční zpráva Fondu dárců uvádí, že v roce 2008 bylo podle Standardů odpovědné firmy (dle metodiky SOF) z celkem 600 mil., které soukromý sektor uvolnil jako podporu veřejného sektoru, pro kulturu alokováno 48 mil. Kč. Dalším možným zdrojem informací o neziskovém sektoru je Informační centrum neziskových organizací (viz též www.neziskovky.cz), které uvádí např. počet neziskových organizací v roce 2010 v ČR: občanských sdružení 71 000, nadací 449, nadačních fondů 1 199, obecně prospěšných společností 1 916 a ostatních registrovaných právnických osob 4 355. Z jejich údajů vyplývá, že činnosti v kultuře se přímo věnuje kolem 4% těchto organizací. Centra pro výzkum neziskového sektoru vypracovalo pro Radu vlády pro nestátní neziskové organizace Rozbor financování nestátních neziskových organizací za rok 2008, který byl vládě předložen 3.3.2010. V roce 2008 vložil stát do neziskového sektoru 6,3 miliardy Kč, tj. 53% veškeré veřejné podpory, kraje 1,5 miliardy Kč, obce 3,7 miliardy Kč státní fondy 180 milionů Kč. Z prostředků státu a krajů bylo podpořeno cca 10% nestátních neziskových organizací. Varující jsou ale následující údaje. Ze státní podpory jde na kulturu a památky jen 4,6 % celkového objemu a přitom na podporu sportu a tělovýchovy směřuje rovnou 17%. Obdobný nepoměr je i u výdajů obcí a měst. Na kulturu a památky směřuje 19% jejich celkové podpory neziskového sektoru a na sport až 39% této podpory. Data o počtu neziskových organizací uvádějí pro rok 2008 jejich větší počet než Informační centrum pro rok 2010 (viz výše) v případě občanských sdružení (81 000), v podstatě shodný počet o.p.s., ale diametrálně se liší údaje o nadacích a nadačních fondech. Podstatné sdělení ale je, že v roce 2008 bylo na podporu kultury a památek prostřednictvím neziskových organizací uvolněna ze všech veřejných rozpočtů celková částka 1.350 mil. Kč, což tvoří 11,5% celkové podpory neziskového sektoru. Je třeba připomenout, že 58% této podpory jde z rozpočtů obcí a měst. Finance investované do umění prostřednictvím českých nadací a fondů Kapitola se zaměřuje na mapování těch neziskových organizací mezi jejichž aktivity a cíle patří i financování a podpora uměleckého sektoru. Monitoring organizací probíhal hlavně prostřednictvím internetu: www.culturenet.cz, http://neziskovky.cz/cz/infosluzby/fundraising/GK/. Bylo zmapováno celkem 75 organizací. Výsledné informace se týkají 15 z těchto subjektů, neboť ostatní neuvádějí na svém webu výroční zprávy ani informace o svých finančních aktivitách. Nereagovaly ani na přímé dotaz, případně se nejedná o reprezentativní případy. Cílem monitoringu bylo zjistit množství financí, které každý rok nestátní neziskový sektor investuje do umění. Informace byly získány z dat uvedených ve výročních zprávách nebo na internetových stránkách dané organizace. Jednotlivé organizace byly zkoumány podle oborů – divadlo, hudba, tanec, vizuální umění, literatura, film, kulturní dědictví a víceoborové. Informace a data jsou tříděny i v následujícím přehledu. Každá nadace nebo nadační fond jsou stručně charakterizovány a doplněny o informace, týkající se finančních příspěvků pro kulturu. Data o objemu investic byla čerpána z přístupných dokumentů, přičemž některé organizace zveřejnily i roky minulé, některé pouze informace za rok 2009 nebo 2010. Sledované nadace a fondy: Literatura Nadace Český literární fond Nadace Český literární fond nadále zůstává jedním z mála alternativních zdrojů trvalé podpory nekomerčních aktivit v oblastech tvorby a interpretace slovesného umění, publicistiky a vědy. Posláním a účelem působení Nadace ČLF je podpora tvůrčí činnosti a nekomerčních projektů v oblasti literatury, vědy, divadla, filmu, rozhlasu, televize, novinářství a zábavního umění. Uvedené poslání Nadace je naplňováno výběrovým řízením o poskytnutí nadačního příspěvku z každoročně veřejně vyhlašovaného nadačního programu. Nadace rozdělovala v průměru posledních let cca 250 nadačních příspěvků ročně. Finanční prostředky udělené za rok 2008 K termínu účetní závěrky ke dni 31. 12. 2008 vykazovala nadace stav nadačního jmění ve výši 100 692. 722, 99 Kč Literatura V oblasti původní a překladové literatury bylo rozděleno 54 nadačních příspěvků v celkové výši 961.000 Kč Dramatická tvorba Celkem uděleno 17 nadačních příspěvků ve výši 368.000 Kč Publicistika Rozděleno 9 nadačních příspěvků v celkové výši 216.000 Kč V oblasti podpory vědy bylo rozděleno 37 nadačních příspěvků v celkové výši 397.000 Kč Kulturním obcím bylo rozděleno 8 nadačních příspěvků v celkové výši 160.000 Kč Z rezervy správní rady rozděleno dalších 5 nadačních příspěvků v celkové výši 497.683,10 Kč V projektu Literární profily bylo rozděleno 14 nadačních příspěvků v celkové výši 70.000 Kč Celkem Nadace ČLF v roce 2008 rozdělila 159 nadačních příspěvků ve výši 2.689.683,10 Kč: z toho 96 grantů v objemu 1.613.683,10 Kč, 56 stipendií ve výši 796.000 Kč a 7 cen v celkové výši 280.000 Kč Finanční prostředky udělené za rok 2009 Literatura Celkem bylo v oblasti literární tvorby rozděleno 46 nadačních příspěvků v celkové výši 1.040.000 Kč Dramatická tvorba Celkem bylo ve výběrovém řízení pro dramatickou tvorbu uděleno 17 nadačních příspěvků ve výši 344.000 Kč Hudba Hudební nadace OSA Nadace Bohuslava Martinů Nadace český hudební fond Hudební nadace OSA OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s.) je občanským sdružením, zastupujícím více než 6.500 domácích a více než 1.000.000 zahraničních nositelů autorských práv (skladatelů, textařů, nakladatelů). Posláním OSA je správa autorských majetkových práv zastupovaných autorů a vlastních členů, včetně tzv. kolektivní správy. Je prostředníkem mezi autory a uživateli jejich děl. Autorům poskytuje služby spojené s výběrem a následným rozúčtováním autorských odměn, včetně zpracování dat od uživatelů a právních služeb. OSA podporuje prostřednictvím své Nadace hudební scénu (živé hudební produkce, dobročinné akce, benefiční koncerty, podporu výroby, vydávání a zpřístupnění hudebních děl). Hudební nadace OSA (spolu se zakladatelským subjektem) rozdělila v projektu Partnerství v roce 2010 na podporu hudebních projektů cca 5 mil. Kč. Nadace Bohuslava Martinů Nadace Bohuslava Martinů poskytuje nadační příspěvky ve smyslu svého poslání "všestranně napomáhat k poznávání, šíření a uplatňování celého životního díla Bohuslava Martinů i poznání jeho života a osobnosti v nejširších souvislostech v jeho vlasti i v celém světě." Nadace může podpořit pouze ty projekty, které významným způsobem přispívají k naplnění tohoto poslání. V roce 2007 byly příspěvky Nadace ve výši 3 062 795 Kč V roce 2008 ve výši 2 969 560 Kč V roce 2009 ve výši 2 980 000 Kč Nadace Český hudební fond Nadace (stejně jako např. literární či výtvarný fond) je výsledkem složitého transformačního procesu, zahájeného v roce 1990 na půdě tehdejšího Českého hudebního fondu, jednoho z tzv. kulturních fondů, působících v Československu od svého založení v roce 1954. Uvedená čísla dokládají, že nadační příspěvky na podporu hudební kultury v České republice mezi léty 1998 a 2008 nikdy neklesly pod hodnotu 5 miliónů Kč za rok. Rok 2009 přinesl zásadní změnu. Nadace v souladu se svým statutem a zákonem č.227/97 rozděluje v podobě nadačních příspěvků výnosy z nadačního jmění a ostatního majetku. V případě Nadace ČHF představuje nadační jmění (totiž to, které je jako peněžitý a nepeněžitý vklad zapsáno v nadačním rejstříku) drtivou většinu celého jejího majetku a v tomto roce v souvislosti s finanční krizí poklesly dramaticky výnosy nadačního jmění. Přehled výše poskytnutých nadačních příspěvků má zjevně sestupnou tendenci: V roce 1998, kdy Nadace v nově transformované podobě začínala 7 mil. Kč, o necelých deset let později je to už v roce 2007 6 mil. Kč, v roce 2008 jen 5 mil. Kč a v roce 2009 dokonce pouhých 2,6 mil. Kč sic!, tzn. jen třetinu původně rozdělované částky. Vizuální umění Nadace pro současné umění Praha Nadace české architektury Nadace českého výtvarného umění Tranzit Nadace pro současné umění Praha Cílem činnosti Nadace (u vzniku stálo Sorosovo Centrum pro současné umění) byla „podpora rozvoje současného výtvarného umění jako důležité součásti harmonicky se rozvíjející občanské společnosti“. Program byl navržen k podpoře svobodné, ideologií ani komerčními tlaky neovlivněné, tvořivosti umělců i k posílení sociální role výtvarného umění. A z toho vyplynula základní kritéria, podle kterých jsou rozdělovány nadační příspěvky: kritérium umělecké kvality a kritérium sociální působnosti umění. V roce 2001 se Nadace stala příjemcem příspěvku z finančních prostředků, vyčleněných pro Nadační investiční fond (NIF) ve druhé etapě, ve výši 15.272.000 Kč. 85% tohoto příspěvku bylo vloženo do nadačního jmění formou podílových listů s cílem užívat výnosy těchto fondů formou nadačních příspěvků. Zbylých 15% příspěvku, tj. 2.250.000 Kč bylo určeno pro rozdělení formou grantů během následujících dvou let a to částkou 1.800.000 již v roce 2002. V roce 2003 bylo z NIFu navýšeno nadační jmění o dalších 5.125 tis. Kč, v roce 2004 o 8.991 tis. Kč a konečně v roce 2006 o 1.970 Kč. Paradoxně, jak se navyšovalo jmění Nadace, postupně klesala hodnota jeho výnosů. V roce 2006 to bylo 827 tis. Kč, v roce 2007 635 tis. Kč, v roce 2008 410 tis. Kč. Už v tomto roce byla nadace schopna uspokojit jen 9% požadovaných příspěvků. A protože se v roce 2008 prohloubila krize na finančních trzích, tak na rok 2009 zůstalo na granty vyčleněno už jen pouhých 100 tis. Kč. Druhy poskytovaných grantů v uplynulém desetiletí: Výroční grant - k veřejné prezentaci umělecké tvorby nadaných, dosud neetablovaných umělců. Výroční grant pro tvorbu sociálních minorit - současné umění jako nástroj sociální integrace znevýhodněných skupin. Výroční grant pro tvorbu díla ve veřejném prostoru – napomoci vzniku děl ve veřejném prostoru Doplňkový grant - napomoci k realizaci drobnějších tvůrčích iniciativ a k účasti českých umělců na mezinárodních akcích Specifický grant na podporu programů CSU Praha“ je prostředkem, stanoveným ve statutu nadace a jeho účelem je realizace projektů CSU Praha, které sledují cíl totožný s cílem NSU Praha.“ Tento grant není udělován z prostředků NIF a jelikož nadace nemá v současné době jiný zdroj, není udělován. Pro rok 2010 je jediným zdrojem pro financování výročních grantů NSU Praha opět jen výnos z nadačního jmění, vytvořeného příspěvkem Nadačního investičního fondu (NIF). Pro rozdělení třetím osobám v otevřené veřejné soutěži má NSU Praha pro rok 2010 částku 500 000,-Kč. Nadace české architektury Nadace byla založena s cílem prezentovat architekturu jako součást současné kultury. Udělenými granty podporuje výstavní, přednáškové a publikační aktivity zaměřené na českou i zahraniční architekturu. NČA nerealizuje vlastní programy, nepodporuje provoz a aktivity škol architektury a nepřispívá na vlastní profesní činnost architektů. NČA každoročně vypisuje výběrové řízení na rozdělení nadačních příspěvků (grantů). Pro rok 2008 vypsala správní rada NČA výběrové řízení, ve kterém byla rozdělena částka 1.000 000 Kč mezi projekty se zaměřením na výstavní aktivity 670 000 Kč, na publikační a přednáškovou činnost 330 000 Kč. Vedle výběrového řízení přidělila správní rada na základě individuální žádosti čtyři mimořádné nadační příspěvky celkem ve výši 120 000 Kč. Celková částka nadačních příspěvků za rok 2008 činí 1068688 Kč. V roce 2009 vypsala správní rada NČA výběrové řízení, ve kterém byla rozdělena částka 1.000 000 Kč mezi projekty se zaměřením na výstavní aktivity 718 500 Kč, na publikační a přednáškovou činnost 281 500 Kč. Vedle výběrového řízení přidělila správní rada na základě individuální žádosti tři mimořádné granty celkem ve výši 218 000 Kč. Celková částka poskytnutá na granty za rok 2009 činila 1 503 000 Kč. Nadace českého výtvarného umění je jednou z největších a nejvýznamnějších nadací v České republice. Jejím posláním je podpora výtvarného umění, bez ohledu na obor, žánr a výtvarnou orientaci. Nadace podporuje výtvarné projekty formou nadačních příspěvků (grantů), pořádáním a spolupořádáním výstav. Nadační příspěvky jsou přidělovány správní radou v průběhu celého roku. Granty jsou vypisovány každoročně a jejich úhrnná suma je závislá na finanční situaci NČVU v tom kterém roce. Nejvýznamnější složku grantových příspěvků představují prostředky z prostředků Nadačního investičního fondu (NIF), které NČVU na základě výběrového řízení spravuje. Je jednou z mála nadací, které dokázaly vhodným investováním těchto prostředků zajistit jejich trvalé výnosy, a to i v krizovém období. Mandatorním poskytováním příslušných grantů není zatěžován vlastní rozpočet Nadace. NČVU vyhlásila výběrové řízení na poskytnutí příspěvků z prostředků NIF za rok 2010 v celkové výši 600 000 Kč, určených k podpoře projektů v oblasti výtvarného umění. Nadace uděluje dále i roční Stipendium B. Najdenova, které je určené nejlepšímu studentu oboru sochařství – figurální tvorba AVU. Tranzit Tranzit je privátní iniciativa vzniklá v roce 2001 a zaměřená na realizaci projektů současného umění ve střední Evropě. Její aktivity, podporované Erste Bank Group, prostřednictvím její nadace (Erste Stiftung)vytváří mezioborovou platformu, která umožňuje dialog mezi umělci, kurátory, kritiky a veřejností. Tranzit podporuje lokální umělecké a teoretické aktivity. Před institucemi dává přednost jednotlivcům a realizovatelným projektům menšího rozsahu, které však mohou mít významný místní a mezinárodní přínos. Podpora je adresována především procesuálně orientovaným, inovačním a experimentálním projektům a také těm, které jsou životaschopné v dlouhodobějším časovém horizontu. Tranzit podporuje partnerskou spolupráci, vytváření sítě mezinárodních, mezigeneračních a mezioborových kontaktů a vzájemnou výměnu poznatků a zkušeností. Typickou aktivitou v České republice, Slovensku a Rakousku jsou v posledních letech dvouměsíční rezidenční pobyty pro umělecké profese ve výši 1 050 € měsíční podpory. Uvádíme to jako pozitivní příklad vstupu komerčního (v tomto případě bankovního) sektoru do podpory současného umění. Film Státní fond pro podporu české kinematografie Filmová nadace RWE Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie Státní fond pro podporu kinematografie je oproti Státnímu fondu kultury plně funkční. V roce 2008 vydal na příspěvky 210 mil. Kč a vytvořil přebytek svého rozpočtu, protože jako další zdroj Fondu přibyly ze zákona poplatky za reklamy v televizi. V roce 2009 vydal Fond na podporu české kinematografie 191 mil. Kč. Rada Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie v prvním čtvrtletí roku 2010 podpořila 47 projektů celkovou částkou 58.473.000 Kč. Ve druhém čtvrtletí bylo podpořeno 66 projektů celkovou částkou 91.650.000,- Kč. A konečně ve třetím čtvrtletí 26 projektů ve výši 35 365 000 Kč. V roce 2010 (ještě před ukončením fiskálního roku) vydal Fond celkem 185 488 tis. Kč. Správce Fondu Ministerstvo kultury ČR ale současně informovalo, že oproti plánům dojde k poklesu finančních příjmů Fondu. Důvodem je především pokles příjmů z využití archivních filmů z období bývalého státního monopolu Československého filmu, k nimž práva výrobce náležela právě Fondu. Státní fond kultury je oproti tomu od roku 2008 nefunkční a od toho roku nepřispívá na kulturní a umělecké projekty. Filmová nadace RWE Byla založena v Praze v roce 2006. Je určena k podpoře současné scénaristické tvorby. Od vzniku Filmové nadace RWE & Barrandov Studio v roce 2006 obdržel její výbor k posouzení již 754 žádostí. Celkem 41 autorů si pak rozdělilo příspěvky v celkové výši téměř 4 miliony korun. Do 5. ročníku (2010) výběrového řízení obdržela Filmová nadace RWE & Barrandov Studio celkem 111 žádostí, což je nejvíce od jejího založení. Do dvou kategorií bylo nakonec přijato 88 žádostí. Mezi autory literární přípravy filmové a televizní tvorby rozdělí nadace v roce 2010 600 tis. Kč. Víceoborové Nadace život umělce Česko-německý fond budoucnosti a další fondy mezinárodní spolupráce tady bych odkázala na kap. mezinárodní spolupráce – kde je výčet fondů a nadací zaměřených na mezinárodní spolupráci a oblast rezidencí Nadace život umělce Zřizovateli je šest profesních organizací: Herecká asociace, Asociace hudebních umělců a vědců, Svaz autorů a interpretů, UNIE - Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR, UNIE-Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR a Uměleckého sdružení Artes. Cílem Nadace je:1) Aktivní podpora mladých výkonných umělců 2) Podpora projektů 3) Podpora výkonných umělců seniorů zpěvákům, orchestrálním i sólovým umělcům 4) Správa a péče o pietní místa. Nadace uvolňuje podporu ze dvou zdrojů. Jednak z výnosů prostředků vložených z Nadačního investičního fondu a jednak příspěvky z prostředků samotné Nadace. V roce 2009 bylo z výnosů NIF uvolněno na podporu uměleckých projektů 755.000 Kč a na stipendia 57. 000 Kč a z prostředků samotné Nadace na projekty 2.626.900 Kč a na studijní stipendia 191.000 Kč. Jako přímá podpora umění tak bylo v roce 2009 přiděleno celkem 3.629 tis. Kč. V roce 2008 byla tato podpora v celkové výši 2.454 tis. Kč a v roce 2007 1.946 tis. Kč. I tato Nadace v posledních třech letech své příspěvky navyšuje včetně toho, že každý rok vydává cca 250 tis. Kč na ceny za umělecké výkony a celoživotní práci. Česko-německý fond budoucnosti a další fondy mezinárodní spolupráce V kapitole Mezinárodní spolupráce (5.3.3) uvedeny a popsány fondy, věnující se mezinárodní spolupráci (Mezinárodní visegradský fond, Česko-polské fórum, Fond spolupráce středoevropské iniciativy), stejně jako evropské fondy a programy, včetně rezidencí. Zde jako příklad uvádíme pouze praxi podpory umění Česko-německého fondu budoucnosti: V roce 2008 bylo podle žánrů pro oblast umění rozděleno (v tisících Kč): V literatuře 1.715, tanci 424, hudbě 5.579, divadlu 4.766, filmu 2.072, pro výtvarné umění 3.142 a pro vícežánrové obory 4.525. Celkem 22. 223 tis. Kč V roce 2009 bylo podle žánrů rozděleno (v tisících Kč): V literatuře 503, tanci 442, hudbě 6.236, divadlu 4.724, filmu 3.776, pro výtvarné umění 5.388 a pro vícežánrové obory 6. 467. Celkem 27. 626 tis. Kč Odkaz na Česko-německý fond budoucnosti je i proto, že je jeden z mála zdrojů podpory, který i ve složitém roce 2009 navýšil svůj kulturní rozpočet. Závěr: Je velice složité získávat ucelené informace o financování nestátních neziskových organizací v oblasti profesionálního umění. A téměř nemožné o financování podnikatelského sektoru v oblasti umění. Existuje řada nadací, fondů a programů podnikatelských subjektů (ČEZ, OKD atd.), třeba jen s regionální působností, které v omezené míře zasahují i do podpory živého umění. Kultura v ČR postrádá dominantního privátního donátora na způsob loterie Camelot ve Velké Británii (či loterijních zisků dalších evropských zemí, ve Finsku např.již od 20. let minulého století). O funkčnosti či využitelnosti např. Sazky a.s. v tomto smyslu je nadbytečné mluvit. Literatura: Arcier, B. F. d´ – Arkio, T. – HRAB, O. a kol. Towards a New Cultural Framework Programme of the European Union. Brussels: EFAH, 2003. Bejvlová, J., Divadelní výkon - měření výkonnosti neziskového repertoárové divadla, disertační práce, JAMU, Brno, 2005. Bell, D., Kulturní rozpory kapitalismu, Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. Bek, M., (2001) Zpráva o hudebních posluchačích v České republice v roce 2001. (Brno: Masarykova univerzita v Brně) Cikánek, M., Evropské operní publikum z marketingové perspektivy, JHD, 2007. Cikánek, M., Kreativní průmysly, Institut umění, Praha, 2009 Černý, O. – Nekolný, B., The Performing Arts in the Czech Republic. Amsterdam: Theater Instituut Nederland, 2000. Dohnalová, L.: Czech Music Guide /angl./, Praha: Divadelní ústav, 2006. Dvořák, J., Kreativní management pro divadla, aneb, O divadle jinak: Kapitoly k tématu realizace divadla. Praha: Pražská scéna, 2004. Dvořák J., Malý slovník managementu divadla. Praha: Pražská scéna, 2005. Hadrbolec J., Současný stav nezávislého producentství v České republice, diplomová práce, FAMU, 1994/95 Hannagan, T. J., Marketing pro neziskový sektor. Praha: Management Press, 1996. Hoffmanová, B., Transformace státní filmové distribuce na podmínky tržní ekonomiky, diplomová práce, katedra filmové a televizní produkce FAMU, 1991/92 Chládková, Blanka. Divadelní systémy v Evropě. Praha: Divadelní ústav, 2001. Chládková, B., Lobpreis D., Stříbrná A., Vzdělávání a výchova. Praha: Institut umění, 2007. Kaiser Michael M., Strategické plánování v umění. Praha: Institut umění-Divadelní ústav, 2009 Kesner L., Marketing a management muzeí a památek, Grada, Praha, 2005. Klaus, V., Tomšík, Vl., Makroekonomická fakta české transformace, NC Publishing, Brno, 2007. Kloudová J. a kol., Kreativní ekonomika, Grafa Publishing, Praha, 2010 Komparace kulturních systémů 15 zemí Evropské unie. Podkladový materiál pro panelovou diskusi „Stát pro umění 21. století“. Praha: Divadelní ústav, 2003. Kultura, umění, perspektivy. Sborník konference na téma legislativa a ekonomika. Praha: Divadlo Archa, 1997. Nekolný, B., Formace transformace. Praha: Svět a divadlo, 2003, sv.4 – 6. Nekolný, B., Česká kultura v roce 2000. Brno: Barrister & Principal, 2000. Nekolný, B. a kol., Divadelní systémy a kulturní politika. Praha: Divadelní ústav, 2006. Malý, I., Veřejné statky a veřejně poskytované statky. Praha: Politická ekonomie, 1998, č. 6. Matějů, M., Kulturní a sociální změny v lokální společnosti – souhrnná studie. Praha: Katedra teorie kultury FF UK, 1999. Matějů, M. a kol., Praha a kultura: Stav k roku 2000 a tendence vývoje. Praha: Katedra teorie kultury FF UK, 1998. Matějů, M. a kol., Proměny kultury a umění v české společnosti na prahu 21. století: Lokální a globalizační trendy. Praha: Katedra teorie a kultury FF UK, 2005. Matějů, M. – Žák, J. Ekonomické souvislosti kultury. Praha: Katedra teorie a kultury FF UK, 1997 Mederly, P. – Nováček, P. – Topercer, J., Indikátory kvality životaa udržitelného rozvoje: kvantitativní, vícerozměrný a variantní přístup. Praha: CESES FSV UK, 2004 Poledňák, I. a kol.: Proměny hudby v měnícím se světě, sb. FF UP Olomouc, 2007. Sedláček, T.: Ekonomie dobra a zla, Praha: Nakladatelství 65. pole, 2009 Simbartl P., Posouzení Filmového studia Barrandov v podmínkách tržního hospodářství, jeho konkurenceschopnost, srovnání s podobnými studiemi v postkomunistických zemích i tradičních demokraciích, diplomová práce, FAMU, 1998/99 Segment tanec, Studie stavu, struktury, podmínek a financování umění v ČR, verze I., březen 2008, kol. autorů, Praha: Institut umění 2008. Souček, J.G., Pravidla přijímání peněz veřejné podpory, COT business -4 – 2007 Souček E., Ježdík V.,Chlad M., Vstupní analýza současných vazeb trhu práce se sektorem kultura. Praha: Institut umění- Divadelní ústav, 2007 Smolíková M. ed., Management umění. Praha: ProCulture, 2008 Srstka, J., Autorské právo v divadle. Praha: AMU, 2006. Strecková, Y. kol. Veřejná ekonomie. Brno: Masarykova univerzita, 1997 Studie současného stavu podpory umění, Svazek I a II.., kolektiv autorů. Praha: Institut umění, 2009, 2011 Škarabelová, S., MU Brno, publikace k tématu veřejné kulturní služby i ekonomice kultury