ACTA nejsou akta ani akty
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
ACTA nejsou akta ani akty 2
Padl Megaupload. Úředně skončil provoz obřího elektronického úložiště „informací“ a „dat“
zpřístupňovaných podnikateli veřejnosti k hromadnému stahování. Namísto filmů a hudby si
můžeme napříště stáhnout znak FBI. Jedná se o esteticky působící zásah státu! Servery několika
vlád nebo ministerstev neodolaly nepřátelským útokům. Zahltily se úmyslným útočným přetížením
a dočasně přestaly pracovat. Co se to všechno děje? Nic zvláštního, jen k nám přišla ACTA.
I. ACTA na síti
Málokterá mezinárodní smlouva má u části společnosti tak špatnou pověst jako
mnohostranná Obchodní dohoda proti padělatelství (Anti-Counterfeiting Trade Agreement)
z roku 2011, v anglické zkratce ACTA, kterou Česko v lednu 2012 podepsalo v Tokiu. A to tato
dohoda ještě ani nevstoupila v platnost! Obchodní dohoda má vázat Japonsko, Koreu, Austrálii,
Nový Zéland, Kanadu, Maroko, USA, Mexiko, Singapur, Švýcarsko a EU a její členské země.
Signatářů je již asi 31. Nepřekvapuje, že stranou stojí Čína, Indie a Brazílie, které nebyly přizvány,
a také Rusko, jež teprve nyní vstupuje do Světové obchodní organizace založené před osmnácti
lety. Dohody ACTA byla sjednána mezi některými členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a
rozvoj (OECD) a zároveň mezi převážně „tvrdým jádrem“ Světové obchodní organizace.
Obchodní dohoda proti padělatelství (ACTA) má platit mimo Světovou obchodní organizaci
(WTO) i mimo Světovou organizaci duševního vlastnictví (WIPO). Dohoda ACTA má oproti
velmi podobné Dohodě o obchodních aspektech práv k duševního vlastnictví (TRIPS) z roku
1994,1
která je vázána na Světovou obchodní organizaci, právně politickou výhodu, že lze, aby k ní
přistupovali i nečlenové Světové obchodní organizace, a to podle konkretizovaných vysokých
standardů prosazování práv duševního vlastnictví, jaké známe např. z EU od roku 2004. V tomto
srovnání je Dohoda ACTA politicky pružnější a zároveň zpřísňuje či rozšiřuje dosavadní
standardy dle Dohody TRIPS z roku 1994. Srov. též mezinárodněprávní jev zvaný TRIPS-plus,
kdy dvoustranné nebo vícestranné smlouvy mezi některými členy Světové obchodní organizace (a
tedy i mezi signatáři Dohody TRIPS) ovlivňují právní poměr i vůči třetím zemím. Nutno dodat, že
dosavadní Dohoda TRIPS byla přijata v roce 1994, tj. v době, kdy dnešní „společnost sítí“ ještě
nebyla rozvinuta. Hlavním autorskoprávním problémem vyspělých zemí tehdy byla práva
k počítačovým programům, resp. počítačové právo jako takové. Vždyť teprve v roce 1992 došlo
k prvnímu běžnému připojení k internetu z Československa, a to prostřednictvím sálového, nikoli
osobního, počítače.
Dohodě ACTA je vytýkáno mnohé. Právem i neprávem. Právem snad to, že byla
1
Komentář k této dohodě viz Correa, C. M.: Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights. A Commentary on
the TRIPS Agreement. Oxford: Oxford University Press 2007.
ACTA nejsou akta ani akty 3
vyjednávána v jedenácti kolech v režimu státem utajovaných skutečností ve stupni „vyhrazené“
na přání jednoho ze států.
Ačkoli takovýto postup nebyl občansky legitimní ani obvyklý, a to nejen s ohledem na
parlamentní orgány EU, které samy moc nevěděly, jak vyjednávání pokračují, do značné míry jej
chápu. Část „společnosti sítí“ totiž vnímá tuto dohodu jako vskutku mimořádnou pohromu.
Podotýkám, že zhola nepatřičně, což dále mírně rozvedu. V průběhu vyjednávání proto bylo možno
reálně očekávat hrozbu i dokonání násilných útoků namířených proti politické vůli přijmout
takovouto mezinárodní smlouvu a proti příslušným státním institucím.
Také bych byl nerad, jestliže by mi násilníci třeba i opakovaně úmyslně útočili na
počítačový server (majetek) s cílem ovlivnit mezinárodní politické a právní dění ve svůj zájmový
prospěch. Nedivím se proto neobvyklosti způsobu přijímání této mezinárodní smlouvy. Politický
pláč některých evropských poslanců mi proto přijde poněkud nepatřičný. Ocitli jsem se totiž
v ohnisku počínající globální kybernetické války. Jen malé a poměrně mírné a občasné války …
zatím. Nikoli však války „studené“, ale „horké“, bojované naostro. Války se škodami na majetku,
chodu států i některých soukromníků, kteří prosazují „jiný názor“ než pobouřený dav či ideologičtí
„piráti“ anebo zloději. – Nezapomínejme ani na kybernetický útok na Estonsko v roce 2007 po
zbourání sovětského pomníku neznámého vojína v Tallinu.
Přímou politickou akci, jíž se v případě Dohody ACTA projevila „elektronická občanská
neposlušnost“, ale nelze nazvat jinak nežli násilím a až politickým vydíráním slabšího státu na
citlivém místě. Možná to má něco společného s politicky postdemokratickou „informační
společností“, avšak s politickou společností „demokratickou“ to nemá společného pranic.
II. Nic nového pod Sluncem
O samotné Dohodě ACTA panují rozličné fámy. Přišla v době, která je emočně rozjitřena
americkými návrhy některých zákonů týkajících se „hrozeb on line“ (SOPA a PIPA) i zmíněným
americkým „megazásahem“ proti Megauploadu. Starší francouzské právo z roku 2009, týkající se
šíření a ochrany tvůrčích děl na internetu (HADOPI), také klidu moc nepřispělo, jestliže byl nutný
ústavní zásah francouzské Ústavní rady. (Srov. u nás neznámou zahraniční veřejnoprávní zásadu
práva informačních a telekomunikačních technologií (ICT law) „třikrát a dost“, uplatňovanou
při určitých zneužitích sítě elektronických komunikací.) Vzplanuté vášně části lidu, zejména
mládeže a libertariánů, jsou silné.
Podíváme-li se však do konečného znění Dohody ACTA, zjistíme, že hrany se hodně otupily
a závazky z dohody vyplývající pro nás nepředstavují v podstatě nic nového.
Podle předběžného právního náhledu by v důsledku ratifikace této dohody nebylo zapotřebí
ACTA nejsou akta ani akty 4
v českém právu zásadně nic měnit. Anebo nikoli nic podstatného, snad některý detail, který by si
možná vyžádal upřesnění. Podobně to v zásadě (nikoli snad bezvýjimečně) platí i pro právo EU.
Účel Dohody ACTA spočívá ve vzájemném uznání a zároveň sladění vysokých standardů
ochrany duševního vlastnictví mezi signatářskými státy, a to pro obchodní cíle. Již z názvu
„obchodní dohoda“ proti padělatelství vyplývá, že dohoda není směrována proti politické svobodě
či soukromí, jak jí bývá falešně podsouváno, ale naprosto jinam. Do světa trhu a mezinárodního
obchodu. Podobně jako Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Dohoda
TRIPS) z roku 1994 anebo regionální úpravy jednotného trhu Evropské unie, resp. Evropského
hospodářského prostoru. Dohoda ACTA zajímá mezinárodní obchodníky, nikoli totalitní politiky,
kteří si vystačí bez ní.
Pravda, překážky obchodu ale někdy bývají chápány poměrně široce.
Sám si kladu otazník nad zákonodárně politickým trendem rozšiřování civilního trestání
(punitive damages). Souviset to někdy může i s odklonem od trestní represe (viz např. český
trestní zákoník z roku 2009), kdy může naopak přitvrzovat trestání civilní. Nejde ale o žádné
specifikum Dohody ACTA, stačí se podívat i do dnešního občanského zákoníku nebo některých
jiných českých zákonů, současných i někdejších.
O odchylkách mezi Dohodou ACTA z roku 2011 a Dohodou TRIPS z roku 1994, která má
153 signatářů z celého světa, by sice bylo možné psát disertace, ale to je asi tak všechno. Trochu
věc publicisticky zjednodušuji, ale nikoli příliš.
Dohoda ACTA obsahuje závaznou část, nezávaznou část a část ryze organizačnětechnickou.
ACTA zpřísňuje starší Dohodu TRIPS, byť se tak děje mimo Světovou obchodní
organizaci, což ovšem může být mezinárodně politicky diskusní. Pár členů Světové obchodní
organizace se „utrhlo“. Kvůli trestněprávnímu prosazování práv duševního vlastnictví, jinak již
dávnému, sebou EU „strhla“ i své jednotlivé členské státy. Jedná se však o otázky primárně
obchodně politické, nikoli právní. A už vůbec nikoli o otázky politické ve všeobecném smyslu
„svobody internetu“.
Na druhou stranu, jak již bylo řečeno, ACTA nepřináší do českého právního prostředí nic
zásadního, co by mu již nebylo po léta známo.
Díky evropskému komunitárnímu právu z roku 2004, resp. 2001 mnohá ustanovení
odpovídající závazným ustanovením Dohody ACTA u nás platí od roku 2006, resp. již od roku
2000, kdy byl přijat dnešní autorský zákon, který o rok předběhl právo Evropských společenství.
Celní záležitosti práva duševního vlastnictví u nás výslovně řešíme od roku 1996, resp. 1999.
Dosavadní ustanovení, na nichž je založena Dohoda ACTA, nalezneme nejen v autorském zákonu,
ale též v zákonu o vymáhání práv průmyslového vlastnictví a v zákonu o ochraně práv k odrůdám
rostlin; třeba práv k odrůdám brambor nebo vinné révy. Nemluvě o českých předpisech celních a
ACTA nejsou akta ani akty 5
soudně nebo správně trestních. V roce 2009 přitvrdil nový český trestní zákoník, když související
trestné činy velkého rozsahu označil za zločiny a zvýšil u nich horní sazbu trestu odnětí svobody
z dosavadních pěti na osm let. V roce 2000 již byla zvýšena horní hranice pokut za přestupky podle
autorského zákona. Můžeme též připomenout, že na ochraně veřejného blaha vnitřního trhu před
padělky nebo nedovolenými napodobeninami duševního vlastnictví, které mohou, krom jiného,
klamat spotřebitele a uvádět jej v omyl o původu či kvalitě zboží, se léta podílejí celkem čtyři
orgány veřejné moci, které jsou nadány svými věcnými působnostmi: Česká obchodní inspekce,
Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Státní veterinární správa a celní úřady.
Mnohé právně podstatné věci byly dávno mezinárodně upraveny ve dvou mnohostranných
internetových smlouvách Světové organizace duševního vlastnictví z roku 1996, které vstoupily
v platnost v roce 2002 a jichž se účastní 89 států.
Nic nového pod Sluncem, řekl by právník.
Někteří právně nezorientovaní politici ale mluví jinak. Zvláště pak ti, kteří přiznávají, že
Dohodu ACTA nečetli. Ve skutečnosti jim proto nemůže jít o přiměřený věcný pohled a rozmysl,
nýbrž spíše o stranický nebo osobní populismus.
Vhodné je předem volit slova, nežli vyvoláme poplašné zprávy na veřejnosti, za něž
morálně a politicky odpovídáme. Vystrašená, a tudíž lehce ovladatelná anonymní masa věci
neznalých občanů se začne bránit neexistujícímu nebezpečí. Třeba i tak, že „preventivně
demokraticky“ poškodí veřejný majetek Poslanecké sněmovny, jak se stalo. Anebo poškodí majetek
soukromý, jak se rovněž stalo. Žel, na vyvolání téměř až davové psychózy se podílejí i někteří
právně nezorientovaní novináři včetně těch z nich, kteří se prohlašují za odborníky na „informační
technologie“.
Uveďme věc na pravou míru:
– O odpojování domácností od internetu není v Dohodě ACTA ani slovo.
– Dohoda ACTA nezakazuje domácí stahování nebo jiné zhlížení ani vkládání filmů,
fotografií, map či poslech hudby pomocí sítě elektronických komunikací pro neobchodní osobní
potřebu. Natož, aby snad zaváděla kriminalizaci takového chování.
– Ochrana soukromí, a tudíž i volné užití uměleckých či vědeckých děl nebo zvukových
záznamů či televizního vysílání pro neobchodní osobní potřebu zůstává nedotčena.
Je přitom obecně známo, že práva duševního vlastnictví zásadně vyvolávají účinky
v obchodu (hospodářství a na trhu) či alespoň na veřejnosti, nikoli však v soukromí. V tom
celosvětově spočívá právní zásada práva duševního vlastnictví, jež je na této zásadě léta
vybudováno. Dílčí výjimky z této zásady, týkající se pouze práva autorského, platí u nás (i jinde) už
po léta; Dohoda ACTA si jich ale nevšímá. Platí tedy, že oddělení soukromí od obchodu
(hospodářství a trhu) je nezpochybnitelnou právní zásadou práva duševního vlastnictví na úrovni
ACTA nejsou akta ani akty 6
mezinárodní, evropské unijní i české. Dohoda ACTA na tomto principu nic nemění. (Srov. však ty
státy, které nevyužily dobrodiní Dohod TRIPS a ACTA a na svých celních územích neupustily od
celního dohledu nad neobchodním zbožím v osobních zavazadlech cestujících, pokud jde o padělky
duševního vlastnictví.)
III. Politický populismus
Bezpochyby je proto psychologicky a politicky zajímavé, jak se některé parlamentní a
dokonce i vládní politické strany nechávají, poněkud iracionálně, politicky ovlivnit téměř až
davovou psychózou a ideologií okrajových mimoparlamentních politických stran typu České
pirátské strany, která dlouhodobě snáší veřejně deklarovanou podporu ideově vyhrocených,
krajních a politicky převážně demagogických, internetových Pirátských novin, s nimiž je dílem
personálně propojena, či z jejich ideové a mediální podpory přímo těží stranicko politický kapitál.
Na světlo alespoň vychází sociální desorientovanost nebo pokryteckost některých
parlamentních a vládních politických stran a jejich zájem spíše o sebe samé, krátkozrace
projevovaný populismem. A to namísto legitimně očekávatelného setrvalého veřejného zájmu na
veřejném pořádku v otázkách trhu, který ovšem vyžaduje věcnost, rozvahu a znalost stavu. A
také alespoň trochu moudrosti (a spravedlivosti). Nikoli pouze stranicko politický kalkul, co může
být zrovna nyní pro určitou politickou korporaci mediálně výhodné (rozuměj u části lidu líbivé).
K politickému prohlášení polského a po něm nápodobně českého premiéra o „pozastavení“
ratifikace Dohody ACTA za účelem její „důkladné analýzy“ lze říci jediné. Copak Dohoda ACTA
nebyla důkladně prozkoumána před jejím podpisem, k němuž prezident republiky na základě
vládního doporučení zmocnil velvyslance? Pokud by skutečně nebyla tato obchodní dohoda předem
důkladně prozkoumána, pak se by vláda dopustila vadné správy veřejných věcí, neboť by při
výkonu veřejné moci jednala přinejmenším nezodpovědně či neodborně. Pokud by však Dohoda
ACTA byla předem důkladně prozkoumána, o čemž jsem přesvědčen i se znalostí dotčené části
české veřejné správy, a doporučena k podpisu, přičemž premiér až následně po násilí „pirátů“
politicky uhnul, pak bychom měli v čele vlády slabého politika. Anebo člověka, který nevěří
vlastním úředníkům, jež podle všeho odvedli dobrou (a běžnou) práci. V lepším případě se jedná
jen o taktický manévr do doby nežli bude zlepšena elektronická ochrana vládních serverů před
dalšími útoky ... Nakonec, politickým slibem „důkladné analýzy“ nezarmoutíš. V násilnické době
lze chápat i takovýto slib.
Škoda, že u nás nemáme politickou stranu, která by měla odvahu veřejně říci, že
ideologickým cílem elektronického násilí na státním i soukromém majetku může být touha po
cizím soukromém vlastnictví bez ohledu na vůli vlastníka (tvůrce a investora). Neboli nutkavá
ACTA nejsou akta ani akty 7
touha některých „příslušníků informační společnosti“ (zejména některých mladistvých) zdarma a
pohodlně se bavit, která může být na povrchu oděna do politicky líbivých frází o „svobodě
informací“ (rozuměj svobodu veřejného provozování cizích filmů a hudby zdarma a jejich nákup po
síti zdarma). Část informační ideologie je tak zásadně srovnatelná s letitými myšlenkami
komunistického rázu. Sovětský komunistický politický model „socialistického vynálezeckého
práva“ či „socialistického autorského práva“ byl přitom v Československu opuštěn po roce 1989.
Politicky nuceně jsme si tento „model zítřka“ u nás vyzkoušeli po dobu čtyřiceti let a zjistili jsme,
co nám všem mělo být od počátku zřejmé, totiž, že to nefunguje. Pokusy odpoutat se od tohoto
modelu, které se u nás objevily v právní politice kolem roku 1968, byly komunisty krátce nato
zakázány a ideologicky zkritizovány. Představitelé těchto snah byli politicky a pracovně postiženi a
pronásledováni.
IV. Padělané léky v malých obchodních zásilkách
Dílčím přínosem Dohody ACTA je povinné použití celního standardu prosazování práv
duševního vlastnictví, pokud jde o celní dohled nad obchodním zbožím spočívajícím v zásilkách
malé povahy. Zdůrazňuji, že se jedná o obchodní zboží, nikoli o osobní zavazadla cestujících.
Účelem celního dohledu (a tedy i celní kontroly) je odhalit a přetnout pašerácké kanály
zejména padělaných léků (farmaceutických patentů ztělesněných ve výrobku) a taktéž padělaných
parfémů, kabelek, peněženek apod. Nutno dodat, že i obchodního zboží elektronického. Zároveň
bylo nutno stanovit, aby takovéto celního zásahy mezinárodně obchodně nebránily nakládání s
obchodním zbožím, které hromadně obíhá po celém světě.
Pravda, padělkem se v právu duševního vlastnictví rozumí nedostatek „oprávněnosti“ zboží
z hlediska nehmotných práv. Tedy, jedná se o obchodní zboží, které je právně vadné (tzn.
obchodované bez smluvní nebo úřední, popř. zákonné licence). Nemusí to samo sebou ještě
znamenat, že by právně vadné obchodní zboží muselo pokaždé být horší jakosti nežli obchodní
zboží po právu. Teoreticky může být i lepší kvality. Většinou se ale zároveň jedná o již na první
pohled věcně horší zboží nebo dokonce o zboží zdravotně závadné, což bývá vážný společenský
problém zejména (ovšem nejen) u padělaných léků nebo hraček obchodně dovážených nebo
vyvážených i v „malých zásilkách“. Nejde jen o zakoupené parfémy, které „nevoní“, a o kabelky,
které se po týdnu nošení trhají a ztrácejí barvu po prvním dešti. Zde končí ideologická „svoboda
kopírovatelů“, neboť jde o skutečnou, hromadnou a dlouhodobou mezinárodní hrozbu veřejnému
zdraví; individuální zdraví našich dětí nebo nás samých nevyjímaje.
Kdo nevěří, ať si na webu přečte veřejná varování Státního ústavu pro kontrolu léčiv a
ACTA nejsou akta ani akty 8
seznámí se s jeho kampaní proti padělkům léků.2
V souvislosti s Dohodou ACTA byly občas vznášeny blíže nekonkretizované politické
obavy o osud generik. Na chvíli se u toho zastavme. S generiky se můžeme setkat v každé lékárně.
V případě generik se jedná o léčivé přípravky – podléhající u nás z důvodu ochrany
veřejného zdraví veřejnoprávní registraci podle zákona o léčivech –, které jsou zásadně podobné
původnímu výrobku (léčivému přípravku), který zdruhověl (stal se druhovým, generickým), a to
uplynutím obchodního monopolu na určitý patentovaný farmaceutický výrobní postup. Mluvíme
proto o druhových (generických) – obvykle levnějších – léčivových ekvivalentech původních
patentově chráněných léčivých přípravků, které jsou patentově právně volně uváděny na trh po
uplynutí patentově právní ochrany původního farmaceutického výsledku anebo tam, kde patent
nepůsobí. V podstatě se jedná o zdruhovělé, patentově právně volné, farmaceutické výrobní
postupy vtělené do druhu výrobku (léčivého přípravku).
Samy generické léčivé přípravky nesou buď vlastní obchodní název výrobku (značková
generika), na nějž může být udělena průmyslověprávní výsada ochranné známky, anebo mohou být
věcně označeny zjednodušeným názvem příslušné biologicky účinné látky (neznačková generika).
Možná se mýlím, ale nevím o ničem, čím by Dohoda ACTA (nebo Dohoda TRIPS) zásadně
bránila obchodům s generickými léčivými přípravky. Samozřejmě, že i generika mohou být
padělená. Nejen známkoprávně (a samozřejmě patentově, kdy by se jednalo o falešná generika), ale
i nekalosoutěžně. Rovněž tak může dojít k porušení veřejného práva léčivového, které je určeno k
ochraně veřejného zdraví. I generické léčivé přípravky mohou být z podnikatelské touhy po
nízkých výrobních nákladech a vysokém zisku například obsahově ošizené, a tím i přímo nebo
nepřímo zdravotně nebezpečné.
Právní problém může vznikat tehdy, jestliže určitý farmaceutický výrobní postup je dočasně
patentován pro území některých států (např. členů Evropské patentové organizace nebo Evroasijské
patentové organizace), zatímco ve třetích zemích se jedná o světově zveřejněný výsledek
výzkumu, který je ve třetích zemích patentově právně volný; tudíž ve třetích zemích mohou být
vyráběna a obchodována generika jakožto druhové výrobky (druhové léčivé přípravky), neboť
patentová ochrana zde nepůsobí, a to od počátku, kdy farmaceutický výsledek vešel ve veřejnou
známost.
To je ovšem obecný problém územně omezených účinků práv průmyslového vlastnictví,
který vyplývá z úředních udělujících (zápisných) aktů zápisných úřadů, jež nemohou vyvolat
účinky na cizím území, aniž by se cizí státy těmto účinkům samy dobrovolně, o své vůli,
nepodvolily. Rozdíl mezi patentově právním stavem dočasné ochrany a stavem volnosti bývá spíše
na překážku mezinárodního obchodu, a proto bývá různě překonáván; srov. např. jednotný trh
2
Viz www.nebezpecneleky.cz; [cit. 8. 2. 2012].
ACTA nejsou akta ani akty 9
Evropského hospodářského společenství apod.
Jistěže nelze v konkrétním celním (ani jiném) případě vyloučit obchodní střet mezi léčivým
přípravkem, jehož farmaceutický výrobní postup je ve státě dovozu patentován, a dováženým
generikem, které bylo volně vyrobeno ve třetí zemi, kde příslušný patent nepůsobí. To je ale obecná
otázka, kterou Dohoda ACTA neřeší ani nevyřeší.
Proto lze za mezinárodně obchodně bezpečná generika považovat jen ta, u nichž
patentová ochrana zanikla na všech územích, kde předtím působila; tj. hledisko uplynutí doby
dočasné ochrany.
Dodávám, že mezinárodní, evropské unijní i české právo již po delší dobu výslovně řeší
střet mezi ochranou veřejného zdraví (veřejným blahem), a to i s ohledem na země rozvojové a
nejméně rozvinuté, a soukromým patentovým monopolem (dočasnou a územně omezenou
obchodní výsadou) týkajícím se farmaceutických výrobků a zajištění návratnosti investice do jejich
výzkumu; viz Protokol, kterým se mění Dohoda TRIPS, přijatý v roce 2005, který je od roku 2007
závazný i pro Česko, jakož i předchozí prozatímní rozhodnutí Světové obchodní organizace z roku
2003 na základě Prohlášení o Dohodě TRIPS a veřejném zdraví z roku 2001; dále viz nařízení
z roku 2006, pokud jde o EU, a československý zákon z roku 1990 (nemluvě o starších předpisech).
Ve všech případech se tak děje průmyslověprávně obvyklým způsobem; tzn. udělením úřední
(nucené) licence, která nahrazuje chybějící projev vůle majitele farmaceutického patentu (i kdyby
nechtěl).
Pokud by stoupenci Internacionály pirátských stran a podobných západních politických
hnutí nebo někteří jiní západní politici měli zájem o politický boj proti „zlým“ korporacím, mohli a
měli by politicky tlačit na státy, aby plně využívaly možností mnohostranné Úmluvy o biologické
rozmanitosti z roku 1992, které se účastní i Česko. A to k ochraně tradičního vědění domorodých a
místních společenství z hlediska hospodářského využívání jejich vědění obchodními korporacemi
například ve farmaceutickém průmyslu, resp. farmaceutických patentech. Úmluva o biologické
rozmanitosti předpokládá možné zapojení vlastníků tradičního vědění (kolektivního tradičního
know-how) do hospodářského využívání jejich vědění, jakož i skupinové právo na spravedlivé
rozdělení zisku z tohoto využívání. Právo tradičního vědění, vyznačující se skupinovým
subjektivním majetkovým právem, totiž patří mezi obory práva duševního vlastnictví, o čemž
svědčí i oblastní, africký, Swakopmundský protokol o ochraně tradičního vědění a folklorních
projevů z roku 2010, který ale dosud nevstoupil v platnost. Za politickou podporu by v tomto směru
stála i činnost Světové organizace duševního vlastnictví a jejího mezivládního výboru.
V. Dovozy de minimis
ACTA nejsou akta ani akty 10
Každý, kdo cestuje mimo EU, resp. schengenský prostor, občas zažil celní kontroly
osobních zavazadel. Donedávna bývaly běžné i u nás (a v dřívějším komunistickém režimu velmi
přísné a důkladné). Pro cestujícího nemusí jít o nic příjemného. Díky dobrodiní Dohod TRIPS
(1994) a ACTA (2011) toho můžeme být částečně ušetřeni! Alespoň pokud jde o celní kontrolu
neobchodního zboží v osobních zavazadlech, která by byla zaměřena na padělky duševního
vlastnictví. Ušetřeni ale nebudeme celním kontrolám týkajícím se například dovážené fauny a flóry,
které mají jiný celní režim.
V roce 1994 byla celosvětově přijata již zmiňovaná mnohostranná Dohoda TRIPS, která
patří mezi pilíře mezinárodního obchodního práva a obchodní politiky Světové obchodní
organizace. Dohoda vstoupila v platnost 1. ledna 1995. Od té doby dohoda platí i pro Česko.
Parlament vyslovil s dohodou souhlas a prezident republiky ji ratifikoval; viz sděl. č. 191/1995 Sb.
Dohoda TRIPS nastavila, krom jiného, celosvětový celní standard prosazování práv duševního
vlastnictví. Členové Světové obchodní organizace, kterých je 153, mohou na svých celních
územích (tj. i na jednotném celním území EU) vyloučit z tohoto standardu celní dohled nad
zbožím, pokud jde o neobchodní zboží v osobním zavazadle cestujícího; viz čl. 60 Dohody
TRIPS. Citovaný článek z roku 1994 nese nadpis „Opomenutelné (de minimis) dovozy“ a byl za
téměř dvacet let mnohokrát podroben různým zkoumáním a odborným debatám.
Rozumná právní zásada de minimis neboli princip, že právo (zde právo celní) se
nezabývá bagatelními věcmi, je běžně používána i v jiných obchodních dohodách v rámci Světové
obchodní organizace i mimo ni. Koneckonců jedná se o obecný právní princip, vyplývající ze
samého rozumu.
Někteří političtí odpůrci dnešní Dohody ACTA ale podle všeho ještě v roce 1994 nebyli na
světě, a tak jim zřejmě uniká, co tehdy český parlament – podobně jako v mnoha jiných státech
světa – schválil a prezident republiky ratifikoval. Citovaný čl. 60 Dohody TRIPS z roku 1994 je
zásadně shodný s čl. 14 Dohody ACTA z roku 2011. Jestliže bylo právně politickým cílem
Dohody ACTA rozvinutí Dohody TRIPS mimo členy Světové obchodní organizace (bez obchodní
vazby na toto členství), a to podle vysokých standardů, jaké známe např. z EU, pak nezbylo nic
jiného nežli převzít i uvedené (liberalizující) ustanovení Dohody TRIPS z roku 1994 a v roce 2011
je zopakovat v Dohodě ACTA.
Naprostá většina členů Světové obchodní organizace využila liberalizujícího čl. 60
Dohody TRIPS o „opomenutelných dovozech“ a upustila od celního dohledu nad neobchodním
zbožím v osobních zavazadlech cestujících, resp. jej ani nezavedla. V EU je tato otázka vyřešena
liberalizujícím celním nařízením z roku 2003, resp. již z roku 1994. Mezním hlediskem je
osvobození od cla. Skutečností však je, že se tak v EU, resp. ještě v Evropském společenství
nestalo z důvodu ochrany soukromí, nýbrž s cílem „zabránit vážnému narušování celního
ACTA nejsou akta ani akty 11
odbavování zboží v osobních zavazadlech cestujících“. Pohnutka může být rozličná, podstatné však
je, že soukromí zůstává nedotčeno. – Není-li ovšem dán jiný legální důvod k průniku do
soukromí nežli celní kontrolou, např. použitím trestního řádu. Z takového postupu ale nelze vinit
Dohodu ACTA.
Nicméně s ohledem na dlouhodobě a rozumně zavedený právní stav v EU (od roku 1994) je
eventuální změna celního dohledu (politického dorozumění) v tomto směru krajně
nepravděpodobná. Pokud by se EU přesto rozhodla tento stav na svém celním území v budoucnu
změnit, vůbec by k tomu z hlediska mezinárodního obchodního práva nepotřebovala Dohodu
ACTA, nýbrž by jí plně postačovalo použití Dohody TRIPS z roku 1994 (právo Světové obchodní
organizace).
Srozumitelně řečeno, prosazovat práva duševního vlastnictví celním dohledem nad
neobchodním zbožím v osobních zavazadlech cestujících (tzn. celní kontrolou obsahu např.
laptopů, popř. i jejich zadržením) na hranicích EU reálně nehrozí. Pokud ale tak na svém celním
území činí anebo bude v budoucnu chtít činit kterýkoli ze 153 členů Světové obchodní organizace
s vlastním celním územím, jedná nebo bude jednat podle Dohody TRIPS z roku 1994; tzn. „ACTA,
neakta“. To by se týkalo i celního dohledu v EU.
I kdyby snad Dohoda ACTA nenabyla platnosti, na věci by to nic nezměnilo, protože platí
Dohoda TRIPS z roku 1994, která spoluvytváří světově uznávané základy Světové obchodní
organizace neboli právní základy globalizace obchodu zbožím zatíženým cizími právy z duševního
vlastnictví.
Jednu mezinárodněprávní novotu přece jen ACTA přináší oproti TRIPS. Jedná se o
dovolení zahájit celní řízení o pozastavení propuštění podezřelého zboží z vlastního podnětu
celního úřadu, ex offo.
Z hlediska české práva se ale nejedná o nic nového, protože celní úřad může kupříkladu
zadržet podezřelé zboží z vlastního podnětu již dnes. Není k tomu zapotřebí ani procesní žádost
majitele dotčeného práva, podávaná ústředně u specializovaného Celního úřadu Hradec Králové.
Nestačím se proto divit, jaký je zájem veřejnosti o nuance celního procesu na úrovni mezinárodního
obchodního práva!
Nicméně, určitý potencionální právní problém (tj. obecná otázka opodstatněnosti celních
kontrol kdykoli a čehokoli) zde můžeme spatřovat. Podobně to ovšem platí pro důvodnost
jakýchkoli státních kontrol (i mimo celní správu); např. pro důvodnost kontroly daňové, dotační
aj. Nejsem si ale jist, zda při existenci opravných prostředků a veškeré soudní a ústavní ochrany a
při objektivní odpovědnosti celních úřadů za eventuální škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je nutno kvůli tomu všemu útočit na cizí majetky
a na „posvátné“ osobní údaje skupinu politiků, jak se u nás nedávno stalo.
ACTA nejsou akta ani akty 12
Nicméně, věc má ústavní rozměr. Jedná se totiž o právně „klasický“ střet mezi právním
principem individualizovaného důvodného podezření (tj. přezkoumatelného podezření vyššího
stupně spjatého s konkrétním člověkem či zbožím), resp. subjektivním právem každého na
soukromí a právem každého na spravedlivý proces, na jedné straně, a veřejným blahem (např.
veřejnou bezpečností, veřejným zdravím nebo veřejnou morálkou či veřejným pořádkem), na straně
druhé. Podle okolností případu nelze vyloučit stav, kdy by všemi sdílené (nesubjektivizované)
veřejné blaho mohlo být natolik (tj. podstatně) obecně ohroženo, že by státu nezbylo nic jiného
(ústavně šetrnějšího), nežli při výkonu celního dohledu přiměřeně přistoupit například
k namátkovým celním kontrolám. A to i se zřetelem na generální prevenci.
I tam, kde se Dohoda ACTA výslovně nedovolává použití poměrnosti mezi prosazováním
subjektivních práv duševního vlastnictví a ochranou práva na soukromí nebo ochranou osobních
údajů před jejich zneužíváním, platí obecný právní princip poměrnosti beztak. Jedná se totiž o
podstatu práva, bez níž nelze právní řád spravedlivě vyložit ani použit. Nikde na světě.
VI. Nevaž se, odvaž se
Jen nepřímo s ACTA souvisí nedávný případ odstavení elektronického datového
shromaždiště Megaupload. Jednalo se o zásah USA v součinnosti s některými dalšími státy. Časově
i věcně nám však obojí spadá v jedno.
Na první pohled mohou slavit vlastníci práv z duševního vlastnictví. Otázkou ale je, kdy se
bude situace opakovat, protože společenský problém do značné míry přetrvává. Žijeme v převážně
materialistické společnosti, kde pro mnohé platí „nevaž se, odvaž se“ neboli kultura vyžití.
Někdy násobená i vlastní tvůrčí neschopností, rozmazleným sobectvím a neúctou k cizímu. Cizí lze
získat „nesnesitelně lehce“. Zdarma v domácím pohodlí. Doslova v papučích. Pokušení je proto
silné.
Namísto toho můžeme nabídnout vzájemné podporování. Tvůrci, producenti, vynálezci,
investoři i zákazníci se vzájemně potřebují. Slavit proto mohou ti, kteří chápou situaci a jednají
v porozumění a s citem. Na druhou stranu, nikdo se nechce nechat okrádat „podnikavými“ zloději.
I takoví lidé jsou totiž ve hře.
Kdo chce mít internetovou živnost s „informacemi“, ať ji svobodně má! Ale za své a ze
svého.
Dohoda ACTA a celé právo duševního vlastnictví není zásadně namířeno proti tomu, co
děláme v soukromí doma. Ochrana soukromí má zásadní přednost. V soukromí nejde o obchod.
Licenci nepotřebuje ten, kdo si na doma běžně stáhne film či hudbu z internetu či jinak je zhlédne,
nýbrž ten, kdo ji tam k tomuto účelu veřejně zpřístupní anebo jinak veřejně šíří (sděluje po síti
ACTA nejsou akta ani akty 13
veřejnosti).
Rozum však velí, že něco asi není v pořádku, jsou-li mi nabízeny zdarma ke stažení zbrusu
nové světové filmy, které ještě neoběhly kina, o televizi nemluvě, zatímco na jiných internetových
stránkách se za filmy a hudbu platí.
Ano, něco není v pořádku hospodářsky, mravně a právně na straně nekalého podnikatele s
„informacemi“ na síti. Sám, coby domácí stahovač pro sebe, nejsem právně vinen. Morální
spoluvinu ale nesu. Tichý hlas svědomí někdy říká: „je to nějaké divné, nedělej to ...“. Touha po
vlastní libosti (pokušení) ale bývá silnější. Zda nakonec i přesto půjdu do kina nebo na živé hudební
vystoupení, je věcí jinou. Stejně tak i to, že má činnost může někdy nepřímo, mimoděk, podpořit i
legální výnosy či přispět k obecné známosti umělců, k jejich uměleckému prosazení apod. Je však
věcí umělců (jejich svobodnou vůlí), jakým způsobem, kdy a kde se chtějí umělecky prosadit
(mediálně „zviditelnit“), anebo naopak zůstat v pozadí.
Morální problém spočívá v tom, že neuznávám svobodnou vůli tvůrce nebo investora
zpřístupnit nebo naopak nezpřístupnit film, román, fotografii nebo hudbu na internetu a kdy a jak
tak učinit. A také v jaké kvalitě. Pánem věci není domácí stahovač ani podnikatel v „informačních
službách“ (prostředník), který mu to pro svůj zisk umožňuje, nýbrž tvůrce a investor, bez nichž by
nic kloudného a pozornosti hodného nevzniklo. Zde je ale začarovaný kruh, který je nutno rozlomit.
Přít se můžeme o způsobu rozlomení tohoto kruhu; třeba o vhodnosti nebo účinnosti generální
prevence civilní nebo trestní represe.
Domácí stahovač filmů nebo hudby se chová – s jistou morální výhradou – o své svobodné
vůli v soukromí, do něhož patří i jednotliví lidé s ním spojení rodinným nebo osobním poutem;
např. rodinný přítel.
Takzvaný Tříkrokový test (Three-Step Test), známý z práva mezinárodního, evropsko
unijního i českého, který představuje zvláštní právní použití obecné zkoušky poměrnosti, ovšem
platí i pro legálnost volného užití uměleckých děl apod. pro neobchodní osobní potřebu.3
Jedná se o
tři hlediska zákonnosti volného užití: zvláštní legální případ, soulad s běžným užitím (běžným
výkonem práva jeho vlastníkem) a jen přiměřené dotčení oprávněných zájmů vlastníků práv.
Ačkoli v jednotlivých soukromých případech se obvykle o nic podstatného nejedná,
společenský problém vzniká v důsledku celosvětové hromadnosti volných užití v soukromí.
Podobný jev již ale nastal před více lety v souvislosti s domácím nahráváním hudby a papírovým
kopírováním v důsledku nebývalého technického rozvoje. I zde se jednalo o stav volného užití
v soukromí, avšak odehrávající se tak masovým způsobem, že oprávněné majetkové zájmy
vlastníků práv byly ohroženy (nepřiměřeně dotčeny). Řešení, které se tehdy našlo, by mohlo být
3
Ve světové literatuře se tomuto posouzení v obecné rovině nejpodrobněji věnuje Senftleben; viz Senftleben, M.:
Copyright, Limitations and the Three-Step Test. An Analysis of the Three-Step Test in International and EC Copyright
ACTA nejsou akta ani akty 14
vzorem či zákonodárně politickým podnětem pro vyřešení dnešní situace, která je podobná.
Jedná se o soukromoprávní platební zatížení toho, kdo ku svému vlastnímu prospěchu
přinejmenším nepřímo umožňuje hromadná volná užití dosud chráněných předmětů svými
zákazníky v soukromí. Tzn. zatížení výrobců a dovozců kopírovacích přístrojů nebo nenahraných
nosičů a poskytovatelů kopírovacích služeb.
Vyjmenovaná skupina povinných osob (zpravidla se jedná o podnikatele sledující vlastní
zisk) byla legálně zatížena soukromoprávní náhradní platební povinností ve prospěch alespoň
potencionálně nebo nepřímo nepřiměřeně dotčených vlastníků práv. Stalo se tak prostřednictvím
soukromoprávní platební soustavy a instituce kolektivní správy práv. Hovořit v této souvislosti o
„presumpci viny“ na straně domácích spotřebitelů je proto falešné nebo právně nesmyslné ideové
klišé. Uvedení podnikatelé (nejde o domácí spotřebitele!) totiž vstupují svými výrobky či službami
na hospodářský trh tak, že se objektivně stávají hospodářskými konkurenty například
spisovatelů, skladatelů nebo hudebníků, ale i nakladatelů, neboť ke svému prospěchu uvádějí na trh
zboží, které je hromadně používáno spotřebiteli k volnému užití dosud chráněných předmětů
v soukromí. Nejde zde proto o spotřebitele.
Výše vyjmenované osoby svou hospodářskou činností podstatnou měrou, a to
přinejmenším potencionálně, nepřiměřeně krátí jinak oprávněně očekávatelné výnosy vlastníků
práv (tvůrců a investorů) z prodeje zboží, k němuž se váží jejich dočasná práva, a jež se v důsledku
konkurujícího hospodářského záměru třetích osob (výrobců nebo dovozců kopírovacích přístrojů
a nenahraných nosičů či poskytovatelů kopírovací služeb) stává poměrně obtížně prodejné, a to
v hromadném celosvětovém měřítku. Soustava náhradních odměn sleduje hospodářskou situaci na
trhu, kdy je státy upřednostněn obecný kulturní zájem na obecném dobru umělecké nebo
vědecké tvorby, která je spjata též s rozumnou návratností (přiměřeným rizikem) tvůrčích a
hospodářských investic do umění nebo vědy. Tzv. náhradní odměny proto nejsou ničím jiným nežli
paušalizovanými náhradami ušlého prospěchu konkurenta (např. spisovatele) v důsledku cizího
podnikání se zbožím, jehož hromadné používání potencionálně přináší podstatné a hromadné
záporné účinky na hospodářském trhu. Soukromí spotřebitele přitom zůstává nedotčeno.
Povinné osoby ale obvykle zahrnují náklady na náhradní platby do spotřebitelských cen svých
výrobků nebo služeb. V poměru k cenám těchto výrobků nebo služeb se ovšem jedná o náklady
malé, které spotřebitelské ceny žádnou podstatnou měrou nezvyšují. Hospodářský princip je
založen na nízkých náhradních odměnách (nákladech) při vysokém obratu.
Z důvodů, které jsem popsal, se v současné době setkáváme s právně politickými úvahami o
rozšíření dosavadní soustavy náhradních odměn o další okruh povinných osob, jimiž by byli
poskytovatelé vysokorychlostních a vysokokapacitních připojení k síti elektronických
Law. The Hague: Kluwer Law Int. 2004.
ACTA nejsou akta ani akty 15
komunikací, kteří své služby poskytují zákazníkům za účelem vlastního zisku. Zákazníci čerpají
tyto služby tak, že je hromadně a přinejmenším potencionálně využívají k volným užitím převážně
chráněných statků pro svou neobchodní osobní potřebu. Jelikož se tak ale děje masově, může
docházet k nepřiměřenému dotčení dočasných majetkových práv vlastníků, jakož i k omezení
jejich vlastního výkonu práv v síti elektronických komunikací podle jejich svobodné vůle.
Rozhodné by přitom byly technické ukazatele síťového připojení. Význam má i ta
skutečnost, že zlepšování technických vlastností síťového připojení si často hledí právě zákaznické
možnosti rychle a kvalitně si na doma stahovat dosud chráněné filmy. Objektivní soutěžní záměr
mezi poskytovateli připojení (u nichž nutno rozlišovat různé úrovně) a například filmovými
producenty je zřejmý. Řešení, které by se vydalo touto cestou, by předpokládalo změnu autorského
zákona a pravděpodobně i vydání vyhlášky, která by stanovila zejména sazby odměn ve vazbě na
technické ukazatele. Nevýhoda tohoto řešení spočívá v možném ohrožení práv a tržního postavení
například legálních hudebních obchodů on line anebo legálních poskytovatelů audiovizuálních
mediálních služeb na vyžádání apod. Další nevýhodou je neschopnost technicky rozlišit, kdy se
jedná o domácí stahování nebo zhlížení oprávněně síťově sdělovaných filmů a jiných děl, a kdy
nikoli. Zavedení tohoto řešení by totiž nemohlo znamenat žádný „generální pardon“ či obecnou
výjimku z výkonu práv, pokud by se jednalo o sdělování dosud chráněných statků v síti
elektronických komunikací.
Vraťme se k otázkám soukromí.
Do právního problému se domácí stahovač (a podobně činný člověk) zásadně dostává
teprve tehdy, jestliže vykročí ven ze svého soukromí. A to až tehdy, když se stává veřejným
zpřístupňovatelem dosud chráněných cizích výsledků veřejnosti, a to bez licence (souhlasu)
k veřejnému užití, a kdy se zároveň stává soutěžitelem na hospodářském trhu s uměním.
Navození protiprávního stavu veřejného uživatele a nekalého konkurenta ale může někdy
odviset od „pouhého“ technického nastavení systému na straně podnikatele se shromaždištěm
elektronických „dat“. Jednoduchou technickou operací jako je kupříkladu domácí stažení filmu
nebo hudby či jiná podobná síťová operace totiž může dojít k veřejnému „zmnohočetnění“ neboli k
jevu „sdílení informace“ na veřejnosti a s veřejností, což již není ničím jiným nežli sdělováním
veřejnosti v právním smyslu mezinárodním, evropsko unijním i českém, jež však odvisí od
opomenuté vůle třetí osoby, vlastníka práva, o jehož statek se jedná.
Trestně vinen je podnikatel úmyslně poskytující ukládací internetovou službu tohoto druhu.
Takovou osobu tíží i soukromoprávní odpovědnost za službu, jíž dochází k zásahu do cizího
práva a zároveň k nekalé soutěži na trhu.
Soukromoprávní odpovědnost za čin veřejného sdělování dosud chráněných statků formou
„sdílení“ vybočujícího ze soukromí ovšem stíhá i sdíleče, protože již přestal být volným domácím
ACTA nejsou akta ani akty 16
stahovačem v soukromí, neboť vstoupil na veřejnost a navíc na hospodářský trh, a to bez ohledu
na vlastnické právo jiného.
Domácí stahovač, který se proměnil ve veřejného sdíleče (veřejného uživatele na právní a
hospodářské úrovni kupříkladu provozovatele kina, nakladatele nebo obchodníka s filmy a hudbou
on line či televizního vysílatele) může za určitých okolností nést dokonce i správně trestní, popř.
soudně trestní odpovědnost (podobně jako kterýkoli jiný veřejný uživatel cizího).
Sdíleč ovšem mohl jednat třeba v právním omylu; např. v omylu o tom, že na síti veřejně
nabízené filmy a hudba jsou právně volné. Veřejná osvěta, že tomu tak většinou není, bývá ovšem
široká a někdy i docela působivá.
V podobném právním a morálním postavení jako sdíleč (zpřístupňovatel cizího majetku
veřejnosti) se ocitá i vkládač chráněných děl apod., který je ukládá do elektronického veřejného
shromaždiště na síti, čímž se rovněž tak stává zpřístupňovatelem dosud chráněných předmětů
veřejnosti.
Nicméně, zde končí „právní hrátky“ a začíná širší společenský problém.
Předesílám, že nejen jako obhájce a spoluautor autorského zákona z roku 2000, ale zejména
jako občan obecně odmítám trestní politiku kriminalizace nekomerčního veřejného užívání
dosud chráněného duševního vlastnictví. Naštěstí u nás platí výslovný legální příkaz
subsidiarity trestní represe, která smí nastoupit až na druhém místě (právní princip ultima
ratio).4
Dohoda ACTA na tom nic nemění.
Při hledání společenského řešení tohoto problému ovšem musíme brát v potaz (a to i po
právní stránce) okolnosti každého jednotlivého případu. Nezapomeňme, že k činu mohlo dojít
třeba ze škodolibosti nebo pomsty, ve větším rozsahu, dlouhodobě a celosvětově, na stovkách či
tisících filmech nebo hudebních dílech anebo v rámci organizované skupiny, která si ve vlastním
hospodářském zájmu předem vše naplánovala pro svůj prospěch z cizího, aby se následně zbaběle
„ukryla“ někde na síti.
Na druhou stranu může jít o něco zcela „školáckého“ či drobného, co lze velkoryse
přehlédnout. Anebo o jednání zralé „jen“ pro výchovnou pozornost rodičů a školy, směřující
k respektování vůle jiného a ke vštěpení úcty k cizímu talentu, cizímu právu, hospodářství a
vlastnictví.
Vyloučit nelze ani to, že určitý veřejný uživatel byl laikem v technických věcech internetu a
informačních technologií, s nimiž nebyl obeznámen nad jednoduchou zákaznickou úroveň.
Zrovna tak ale nelze vyloučit ani účastenství na přečinu až zločinu na straně návodce
4
Tento princip zdůraznil i český Ústavní soud ještě v době platnosti předchozího trestního zákona ve svém nálezu
v ústavní věci práva na soudní ochranu (práva na spravedlivý proces) týkající se trestního případu porušování
autorských práv k dílům hudebním jejich veřejným provozováním ze zvukových záznamů v restauraci; viz nález
Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 ve věci sp. zn. I. ÚS 69/06, zveř. pod č. 186 Sb. nál. a usn., sv. 43, s. 129 an.
ACTA nejsou akta ani akty 17
vzbuzujícího u jiného rozhodnutí dát se na dráhu, kterou slušní lidé (a jejich státy), jde-li o značný
rozsah činu, považují za zločin. Pomocníkem může být i právní nebo technický rádce usnadňující
svými radami spáchání až zločinu.
Proto všechno jsou mimořádně citlivé otázky kriminalizace mladistvých (nejen v těchto
případech). Tam, kde by se jinak jednalo až o zločin porušení autorského práva, práv souvisejících
s právem autorským a práv k databázi (§ 270 odst. 3 tr. z.), u mladistvých půjde vždy „jen“ o
provinění.
Objektem zájmu represivních orgánů mají být v prvé řadě podnikatelé v informačních
službách, kteří něco takového úmyslně umožňují z důvodu své ziskuchtivosti z doprovodných
reklam či placených služeb à la prémiové účty zákazníků apod. Tito lidé (trestné jsou i právnické
osoby) jen těží ze všeobecné touhy po snadné zábavě a z nezájmu rodičů o to, co jejich nezletilé
děti vlastně dělají. Hlavně, když „sedí u počítače“ a je „klid“.
Skutečnými parazity internetu jsou někteří podnikatelé v informačních službách.5
Nepohoršujme se proto nad odvahou orgánů USA razantně zasáhnout proti Megauploadu.
Nedokáži si ale představit podobnou profesní odvahu a právní odbornost některých českých
státních zástupců a policejních orgánů.
Zastavme se ještě u jedné věci, která se týká hospodářských zločinů.
Mám na mysli způsobení „značné škody“ anebo získání „značného prospěchu“
pachatelem ve smyslu trestního zákoníku. V případě hospodářských zločinů na právech duševního
vlastnictví docházívá k majetkovým škodám méně často, nežli by se mohlo na první pohled zdát.
Mnohem častějším následkem činu je totiž „značný“ (či jiný) prospěch pachatele. Skutečná škoda,
např. ukradený počítač obsahující nahrané údaje nebo poškozený prototyp vozidla apod., bývá
způsobena oběti méně často. V úvahu by častěji přicházela škoda ušlým ziskem (ušlým
prospěchem), což ale někdy bývá důkazním problémem z hlediska dokázání příčinné souvislosti
mezi kupříkladu protiprávním veřejným zpřístupňováním filmového díla na internetu a ušlým
ziskem (ušlým prospěchem) filmového producenta a distributora (potažmo režiséra, autorů děl
audiovizuálně užitých a herců) nebo provozovatele kina či provozovatele audiovizuálních
mediálních služeb na vyžádání v podobě ztráty tržeb ze vstupného nebo ušlého výnosu z jiných
služeb, a to právě v důsledku uvedeného pachatelova činu (protiprávní internetové služby).
Proto lze pozornost zaměřit spíše na „značný prospěch“ pachatele, resp. podezřelého až
odsouzeného, což trestněprávně vyjde nastejno. Trestněprávnímu pojmu „značný prospěch“ civilně
odpovídá „majetkový prospěch“ (i značný) v soukromoprávním smyslu bezdůvodného
5
Připomenout můžeme usnesení Městského soudu v Praze, který v roce 2011 předběžným opatřením zakázal žalované
obchodní korporaci ShareRapid, a. s., poskytovat zákazníkům služby na veřejném úložišti s názvem Share-rapid,
umístěném pod českou doménou, jež umožňují ukládání souborů, jejichž obsahem je české audiovizuální dílo (loutkový
film) s názvem Kuky se vrací, vyrobený v roce 2010 v režii Jana Svěráka, anebo jeho část. Zmiňuji působivou
ACTA nejsou akta ani akty 18
obohacení podle občanského zákoníku. „Značný prospěch“ v těchto věcech obvykle skutkově
souvisí s plněním (veřejným užíváním cizího majetku) bez právního důvodu (tj. bez smluvní nebo
úřední, popř. zákonné licence) anebo souvisí s nepoctivými zdroji; srov. např. nepoctivé těžení
z dobrého jména cizí ochranné známky používané ve filmovém či hudebním průmyslu apod.
Vyloučit nelze souběh více skutkových podstat bezdůvodného obohacení v soukromoprávním
smyslu.
Výše „značného prospěchu“ odpovídá obvyklé ceně licence, resp. licencí v místě a čase
skutku, kterou by pachatel činu byl jinak povinen zaplatit. Prospěch spočívá v „ušetření“,
v nezkrácení pachatelova majetku, který by jinak byl krácen, kdyby pachatel jednal po právu a
zaplatil by za licenci (nejde-li samozřejmě o licenci bezúplatnou).
„Obvyklou cenou“ se rozumí zprůměrované uskutečněné (nikoli jen nabízené, vytoužené
nebo hospodářsky optimální) ceny stejných nebo srovnatelných licencí (odměny za ně) na trhu
licenčních služeb v místě a čase (nikoli tedy ceny zvláštní obliby); a to například v Česku, pokud
jde o obvyklé licence k užití dosud chráněných předmětů k jejich sdělování veřejnosti kupříkladu
prostřednictvím audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání (video on-demand). Rozhodná je
tak cena licence, resp. licencí k příslušnému užití chráněných předmětů na trhu, nikoli snad „vnější“
cena audiovizuální mediální či jiné služby, která je určena spotřebiteli služeb. Pachatel totiž není
v postavení spotřebitele (zákazníka), o něhož nejde, nýbrž v postavení veřejného zpřístupňovatele
dosud chráněných předmětů spotřebitelům (zákazníkům).
Pro trestněprávní účely nelze počítat se soukromou pokutou (civilním trestáním)
vyjádřenou soukromoprávním nárokem bezdůvodně ochuzeného na vydání dvojnásobku
bezdůvodného obohacení podle autorského zákona.
Tam, kde by nebylo možné historickou obvyklou cenu licence v daném místě a minulém
čase skutku zjistit nebo by to bylo možné jen s nepoměrnými obtížemi, určil by výši peněžitého
plnění (výši vydávaného bezdůvodného obohacení) soud v civilním řízení podle své úvahy
s přihlédnutím k provedenému dokazování, a to podle občanského soudního řádu.
Jednu poznámku na závěr.
Nezapomínejme na ochranu obětí. Patří mezi ně i tvůrci umění.
VII. Nevyrovnání práv?
Dodejme ještě, že domácí stahovač filmů a hudby nemá žádná subjektivní soukromá
práva, leda práva spotřebitelská (např. právo reklamační), o něž tu ale nejde. Stahovač se určitým
způsobem volně chová v soukromém prostorou, jehož si právní řád, až na výjimky, nevšímá. (O
novinářskou zkratku „Kuky vrací úder“.
ACTA nejsou akta ani akty 19
omezeném politickém právu stahovače vyhledávat a šířit informace a o právním důvodu tohoto
omezení pojednávám dále.)
Lidskoprávně, ústavně i mezinárodně, je uznáván a chráněn vlastník práv k duševnímu
vlastnictví, jímž je tvůrce nebo investor, anebo oprávněný licencionář, jde-li o vlastnictví licence
(relativního majetkového oprávnění).
Proto ani nemůžeme právně hovořit o údajném „nevyrovnání“ práv (snad soukromých, snad
veřejných), jak politicky zaznívá z liberální „zelené“ části Evropského parlamentu v politické
debatě o Dohodě ACTA. Domácí stahovač se v soukromí chová volně: více, nebo méně mravně
(ohleduplně nejen na sebe).
„Červenou kartu“ však dostává podnikatel v „informačních službách“ na síti, který
nepoctivě (a zároveň protiprávně) těží z cizího vlastnictví (a talentu) pro svůj zisk.
Je věcí kupříkladu výrobce zvukového nebo zvukově obrazového záznamu (hudební
nahrávky či filmu), zda svůj záznam, do jehož výroby investoval svůj majetek, čas a energii, opatří
„technickými prostředky ochrany práv podle autorského zákona“ (digital rights management,
DRM). Podobně to platí i pro nakladatele „e-knih“ aj.
Účelem technického prostředku zabraňujícímu nebo omezujícímu kopírování či snižujícímu
jeho kvalitu, je ochrana záznamu a dalších ideálních předmětů v něm obsažených (např.
uměleckých děl) před rozmnožováním a rozšiřováním či jiným veřejným užitím pro obchodní
účely bez souhlasu majitelů práv. Jedná se o obchodně legitimní prostředek ochrany obchodních
zájmů tvůrců a investora, který je právně vyvážen příkazem prodeje zboží na trhu za
spravedlivé (přiměřené) ceny bez zneužití tržního postavení.
Ochrana soukromí, tj. i volné kopírování pro osobní potřebu, zůstává nedotčena. Nicméně,
použité technické prostředky jsou „hloupé“. Nemohou rozlišit mezi obchodním využíváním a
volným domácím kopírování v soukromí. Tím je technicky (nikoli právně) omezeno i domácí
kopírování, byť by se jednalo o zhotovení třeba jen jedné záložní (archivní) kopie. Domácí
kopírovatel, který se volně chová v soukromí, ovšem nemá žádné subjektivní majetkové právo
na rozmnožování, které by mohlo být dotčeno, právě proto, že zůstává v soukromí, kde žádné
takové právo zásadně nepotřebuje. Jedná se o volný prostor. (Výjimkou je hlavně, už letitý, zákaz
kopírování počítačových programů a elektronických databází i pro osobní potřebu, což zde ale
nemám primárně na mysli.) Je ovšem věcí filmového nebo hudebního producenta apod., zda a
jakými technickými vlastnostmi vybaví svůj záznam, resp. výrobek.
Domácímu kopírovateli svědčí práva spotřebitelská, totiž nebýt klamán o technických
vlastnostech výrobku, u něhož lze vzhledem k jeho povaze a druhu předpokládat kopírovatelnost,
přičemž ale tomu tak ve skutečnosti technicky není. Spotřebitel by v takovém případě mohl být
uveden výrobcem v omyl o technických vlastnostech výrobku. Producenti ale obvykle na
ACTA nejsou akta ani akty 20
výrobku uvádějí jeho technické omezení, takže spotřebitel může předem vědět, jaké jsou technické
vlastnosti výrobku, který si chce koupit.
Odstranění nebo obejití zabraňujícího či omezujícího technického prostředku sloužícího
ochraně obchodu, jestliže se tak stalo pro neobchodní účely osobní potřeby (soukromí), není
právním deliktem na majetkovém právu k duševnímu vlastnictví právě proto, že nejde o obchodní
účel, který se realizuje na hospodářském trhu; viz obecnou právní zásadu práva duševního
vlastnictví, jíž je oddělení sféry obchodu (hospodářství a trhu) od soukromí. „Majetkové“ právo,
jehož ochrana je tím vším sledována, nepůsobí (kromě výjimek u počítačových programů a
elektronických databází) v soukromí, kdy se apriorně jedná o užití volné, rázu spotřebitelského.
Třeba říci, že instituce volného užití pro neobchodní osobní potřebu je u nás zákonodárně
systematicky pojata vedle zvláštních případů zákonných licencí.
Uvedený dílčí právní závěr se opírá o účeloslovný a systematický výklad práva a zároveň o
vyváženost mezi ochranou soukromí a obchodu (hospodářství a trhu) neboli o rozumné
uspořádání poměrů ve společnosti.
Musíme ale dodat ještě jednu věc. Mezinárodní, evropsko unijní i český „Tříkrokový test“,
který se týká uplatnění výjimek a omezení podle autorského zákona, platí i pro volná užití pro
neobchodní osobní potřebu. Ve svém důsledku to znamená, že právní závěr, který je výše podán
z důvodu rozumného upřednostnění soukromí, podléhá právnímu prozkoumání „Tříkrokovým
testem“ podle okolností jednotlivého případu (§ 29 odst. 1 a. z). Ani na tom ale není nic
nerozumného, protože se jedná o druh obecného testu poměrnosti cíle a prostředku.
Známé rčení, které bývá v naší souvislosti používáno, „kde hodnota, tam nárok“, bych si
dovolil poopravit nebo doplnit, „kde hodnota, tam svoboda (svobodná vůle vlastníka)“. Zdá se, že
jsme poněkud pozapomněli na podstatu soukromoprávní společnosti, jež spočívá v autonomii
vůle. Protipólem soukromého zájmu ovšem bývá zájem veřejný, zde začasto chápaný jako kulturní
zájem obecný. Proto nezbývá nežli uzavřít, že bez vyváženého ústavního pohledu na právo
duševního vlastnictví nejsme schopni rozumně (a s citem) vyřešit jakýkoli autorskoprávní či jiný
právní problém týkající se duševního vlastnictví v informační (ani jiné) společnosti.
VIII. Politická svoboda a duševní vlastnictví
Začněme nejprve jinou otázkou, jež se týká internetu. Na mysli mám veřejné subjektivní
„právo na připojení k internetu“ (right to Internet access), které je součástí svobody projevu a
práva vyjadřovat své názory a vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace, jakož i
práva spolčovacího bez ohledu na hranice států, a to všemi prostředky, tedy i pomocí sítě
elektronických komunikací (čl. 17 Listiny). Některé státy výslovně uznávají právo na přístup
ACTA nejsou akta ani akty 21
k internetu. Český Ústavní soud se této ústavní otázky zatím dotknul spíše jen okrajově. Stručně
řešeno, „právem na připojení k internetu“ se rozumí právo komunikovat s jinými lidmi určitým,
dnes běžným, technickým způsobem. „Odpojení od internetu“ znamená nezanedbatelné omezení
výkonu tohoto práva. U člověka, spíše jen výjimečně, odkázaného jen nebo převážně jen na tento
způsob komunikace s vnějškem (např. u nemocného nebo zdravotně postiženého) by se mohlo
jednat až o zábranu výkonu práva. Nicméně, v politicky kritizované Dohodě ACTA o tom nic není.
Politickou svobodu projevu a politické právo vyhledávat a šířit informace lze ústavně
omezit, krom jiného, ochranou práv a svobod druhých. Na ústavním omezení těchto práv, a to i
coby politických „práv digitálních“, nic nemění ani politické, technické a právní prostředí
„informační společnosti“. Veškeré osvědčené obecné lidské hodnoty „mimoinformační“ platí i
v prostředí „informační společnosti“. Opakem bývá informačně politická ideologie, která se
v některých směrech vyznačuje až „fetišizací“ pouhého technického nástroje, jímž je internet (síť
elektronických komunikací), a která v krajních variantách aspiruje na „nový svět“, poměrně blízký
některým vizím komunistickým. Lidská práva pochopitelně existují i v informační společnosti.
Jejich výkon se ale právě zde vyznačuje zvýšenou mírou odpovědnosti, neboť zneužití kupříkladu
svobody projevu na úkor bližního je právě v informační společnosti „nesnesitelně lehké“ i
celosvětové.
Politické právo šíření informací všeho druhu, a to i ve světové síti elektronických
komunikací, je dočasně ústavně omezeno, a to upřednostněnou ochranou práv k duševnímu
vlastnictví jiných. Ovšem jen po dobu určitou, po níž tato práva trvají. Rovněž tak duševní
vlastnictví je pod ústavní ochranou; čl. 11 a 34 odst. 1 Listiny. Ústavně dovolená omezující
opatření ve vztahu k politickým svobodám či právům ve prospěch práv duševního vlastnictví
druhých jsou v demokratické (i jiné) společnosti nezbytná právě proto, aby duševní vlastnictví
jiných, které je velmi citlivé, vůbec mohlo nerušeně vznikat a existovat, a tudíž přinášet plody
nejen svým tvůrcům a investorům, ale i celé společnosti, jejíž kulturu, vědu a techniku obohacuje a
rozvíjí.
Politické svobody a práva jsou zjevnými hodnotami, které jsou obzvláště politicky
zdůrazňovány v „demokratické“ (lidovládné) společnosti, v níž má každý příležitost podílet se na
správě politických (veřejných) věcí. Politické svobody a práva ale nelze (ani v demokratické
společnosti) uměle vytrhávat z ústavního kontextu, který se vyznačuje soudržností, ohleduplností a
vyvážeností.
Jistěže mohu vyhledávat informace o novém zábavném filmu a tyto údaje, třeba o obsazení
hlavní ženské role, svobodně šířit nejen v hovoru s naší domovnicí anebo u kadeřníka, ale i po
internetu. Neznamená to však, že mohu veřejně zpřístupňovat i nový film jako takový.
Dočasné omezení práva šířit informace v důsledku působení práv duševního vlastnictví ale
ACTA nejsou akta ani akty 22
není bezvýjimečné. Právní řád stanoví celou řadu případů, kdy je dovoleno zasáhnout do cizího
práva duševního vlastnictví, a to i proti vůli vlastníka práva a bez ohledu na jeho vůli. Vlastník
práva se o tom dokonce nemusí ani dovědět. Jedná se o mnohačetné zvláštní případy, kdy byla
vyváženě dána přednost obecnému nebo veřejnému zájmu (např. na obecném dobru rozvoje
vědy nebo na jinak obecně důležitém uspořádání poměrů) před dočasnými subjektivními
soukromými právy (obchodními monopoly). Kupříkladu české autorské právo zná 17 takových
případů (a to vedle volného užití pro osobní potřebu); např. zákonnou licenci pro zdravotně
postižené anebo pro sociální zařízení. Zmínit můžeme i experimentální zákonnou licenci v právu
patentovém aj.
Vedle toho existují průniky do dočasných soukromých práv průmyslového vlastnictví
na podkladě úředních licencí v obecném zájmu, např. pro účely ochrany veřejného zdraví, a to i
ve prospěch rozvojových a nejméně rozvinutých zemí, aj. Mezinárodní právo autorské zase
umožňuje zavést úřední licenci překladatelskou na zahraniční díla (u nás ale opuštěnou počátkem
90. let pro nevyužívání v praxi i pro jistou politickou nevhodnost vůči cizině).
Nikoli na posledním místě musím upozornit na již zažitou soukromoprávní instituci
vyčerpání subjektivních majetkových práv duševního vlastnictví, která představuje omezení
jejich výkonu (při zachovaném trvání) ve prospěch obecného dobra jednotného trhu
v Evropském hospodářském společenství. Ačkoli neexistuje celosvětové vyčerpání těchto práv,
setkáváme se s ním i v některých dvoustranných mezistátních obchodních dohodách. V podstatě se
přitom nejedná o nic jiného nežli o výsledek poměřování subjektivních práv (obchodních
monopolů) a obecného dobra jednotného trhu. Alespoň nepřímo tak vyčerpání práv duševního
vlastnictví přispívá i ke svobodě informací.
Celý systém duševního vlastnictví je po stránce zákonodárné dlouhodobě zásadně
rovnovážně (zásadně spravedlivě) nastaven. O detailech, možných chybách nebo o rozšíření
výjimek lze jistě právně i politicky diskutovat. Sám mám několik odborných podnětů v tomto směru
ve prospěch veřejnosti; např. zavedení autorskoprávní zákonné licence pro parodie apod., jež
odpovídá obecné potřebě výkonu svobody (i umělecko parodického) projevu a kterou výslovně
připouští právo EU.
K naznačeným otázkám má poměrně blízko i problematika dosud chráněných uměleckých
děl, která však zlidověla, stala se obecně známými či obecně příznačnými (nejen pro autora) anebo
se stala slavnými či dokonce splynula s kulturní krajinou, kterou spoluvytvořila apod. Na mysli
mám nejen různé písně nebo jejich texty, ale též konkrétní architektonické dílo, které je vyjádřeno
stavbou televizního vysílače a hotelu na Ještědu v severních Čechách a jeho dvojrozměrnou
dojmovou napodobeninu v jednom poli znaku a vlajky Libereckého kraje.
Autor v takových případech musí rozumně počítat s tím, že zveřejněné „slavné dílo“ může
ACTA nejsou akta ani akty 23
žít „zvláštním životem“, jímž se může projevit jistá „daň za slávu“. Na druhou stranu, proč by ale
měl autor dosud chráněného uměleckého díla, které se stalo „národním bohatstvím“, trpět cizí
obchodní nebo jiné hospodářské těžení ze svého obecně známého uměleckého výtvoru, aniž by
mu příslušel spravedlivý podíl na cizích výnosech, o které se přinejmenším nepřímo zasloužil. A to
nemluvě o ohleduplnosti na svobodnou vůli autorovu, který nemusí chtít být jakkoli (ani
prostřednictví svého osobnostního výtvoru) spojován s cizí hospodářskou, politickou nebo jinou
činností.
Vraťme se k politické svobodě.
Zdůrazňuji, že v případě práv duševního vlastnictví se jedná o majetková práva, která jsou
časově a územně omezená, což znamená, že politické právo na šíření informací není dotčeno
trvale a obvykle ani všude. Navíc, politické právo na šíření informací obsahově a významově
inklinuje ke sdělování, přijímání a výměně politických názorů (v širokém slova smyslu), a to již
proto, že se z ústavního hlediska jedná právě o „politické“ vertikální právo občana vůči státu,
které přinejmenším nepřímo potencionálně souvisí s politickou soutěží o státní moc.
Krom toho, některé duševní vlastnictví (nehmotné věci v právním smyslu) je díky své
povaze od počátku určeno k obecnému užívání. Mluvíme proto o veřejných statcích jako jsou
označení původu, zeměpisná označení nebo zaručené tradiční speciality či tradičný výrazy výrobků
z vinné révy, k nimž se druží zpřístupněné vědecké objevy. Jedná se sice o právní předměty, ale
nikdo nemá k veřejným statkům žádná subjektivní soukromá práva, neboť se právně jedná o
veřejně (obecně) sdílené dobro, které se opírá o zvláštní povahu označení zeměpisného nebo
tradičního původu výrobků. Platí zde „jen“ zákaz klamání.
Narozdíl od vertikálně působících politických práv platí, že u horizontálně působících
práv duševního vlastnictví (u soukromého majetku) se jedná o práva majetková (vedle přirozených
lidských práv osobnostních), která s politikou nijak nesouvisí. Naopak, s čím tato nepolitická
majetková práva souvisí, to je hospodářská soutěž v bojí o tržní moc. Nikoli však soutěž politická
v boji o státní či jinou veřejnou moc. Sám „boj o moc“, ač může tento výraz působit jakkoli hrozivě,
nemusí být ničím špatným, je-li uskutečňován slušně, ohleduplně, k obecnému i vlastnímu
prospěchu a spravedlivě (po právu). Získaná moc přitom zavazuje.
Jednotlivé kolizní případy z praxe jako je například šíření dokumentárního filmu
(uměleckého díla), u něhož významově převažuje politické obsahové sdělení nad filmovým
(uměleckým) ztvárněním i nad hospodářskou investicí, právně řešíme předvídatelným způsobem
podle okolností jednotlivého případu. Tzn. použitím obecně uznávané přezkoumatelné metodiky
jako je právovědné posouzení (test) poměrnosti cíle a prostředku, jež je založeno na právně
metodologicky podloženém vážení kolidujících hodnot (práv).
Sem patří například konkrétní případ kolizního upřednostnění svobody projevu (debaty o
ACTA nejsou akta ani akty 24
veřejné věci všeobecného rázu politického), jež se týkala umístění amerického radaru v Česku, a
práva autorského k výtvarnému dílu, do něhož bylo zasaženo politickou satirou v rámci politické
debaty o této veřejné záležitosti, jíž se výtvarník o své politické vůli účastnil.6
Můžeme proto hovořit o zásadně vyvážené ústavní soustavě, která zohledňuje soužití
rozmanitých práv a svobod v prostředí kulturní rozmanitosti, jež by se jinak mohla potencionálně
střetnout. Důvodem je nutnost ohleduplného soužití lidí navzájem. Eventuální zneužití tržní (nebo
politické) moci je stíháno běžnými právními (nebo politickými) prostředky.
Myšlenkově od sebe oddělme politiku (v širokém smyslu), na jedné straně, a na druhé
straně umění, vědu a techniku. Použijeme-li pro vše z toho, nikoli ovšem zcela rozumně, pojem
„informace“, vznikne nám zcela nesourodá směska a máme zaděláno na mnohá společenská
nedorozumění.
Vůbec se přitom nevyhýbám morálním a posléze politickým diskusím o zkrácení doby
ochrany některých majetkových práv duševního vlastnictví, když ale moderní zákonodárně
politický trend v Evropě je právě opačný.
IX. Není informace jako informace
V souvislosti s Dohodou ACTA se na veřejnosti vyskytují v zásadě dva odlišné úhly
pohledu. Ponecháme-li stranou většinu lidí, které to je jedno.
Jedna skupina lidí říká, že se jedná o boj o peníze mezi filmovými a nahrávacími studii a
provozovateli internetových služeb. Druhý obecně známý pohled se politicky zaštiťuje svobodou
internetu a projevuje se i politickým bojem o její zachování, zvláště mezi drobnými zákazníky
internetových služeb, tlačenými státy či mocnými, začasto nadnárodními, korporacemi.
První pohled mi je bližší, i když je hrubě nepřesný. Na druhou stranu, svoboda informací
je hodnotou, kterou třeba hájit. Potíž je ale v tom, co všechno považujeme za „informaci“ neboli
česky řečeno za „zprávu“. Informací jsou zprávy o počasí, dopravě, politickém, hospodářském a
kulturním dění, právní normy či údaje o správě veřejných věcí apod. V podstatě se jedná o
klasickou politickou svobodu slova včetně volného oběhu a sdílení názorů na věci veřejné a o
moderní právo vědět o veřejných záležitostech (právo na přístup k údajům o veřejných
záležitostech); viz též výše. Internet je pouze technickým prostředkem. Nic více.
Někteří fanoušci internetu ale považují za „informaci“ i film nebo hudbu. Podle nich není
rozdílu mezi tvůrčím uměním ducha a odjezdy autobusů či vlaků! Filmy a hudba patří mezi „data“
v počítači. Technicky, knihovnicky a archivářsky ano. Morálně, ústavně a soukromoprávně naštěstí
6
V obecné rovině je případ odborně popsán zde: Telec, I.: O americkém radaru a sovětském kosmonautovi. In: Bejček,
J. – Kožiak, J. (eds.): Pocta Petru Hajnovi k 75. narozeninám. Praha: Wolters Kluwer ČR 2010, s. 335 – 340.
ACTA nejsou akta ani akty 25
nikoli. Státy se tohoto rozdílu drží. Dovolávání se ústavní svobody informací je pak falešné,
protože u filmů a hudby zásadně nejde o žádný volný oběh zpráv či politických názorů apod.
Tomuto přístupu nepřímo nahrává hodnotově neutrální, chladně racionální, informační
teorie práva (blízká technické právní informatice), jež je jednou z pozitivistických právních
teorií. Tato právní teorie, založená na obecné teorii informací, pracuje například s právně
teoretickým pojmem „absolutní práva k informacím“, čímž ale celou záležitost spíše zamlžuje; byť
by se na první pohled mohla tato teorie jevit jako moderní přístup k právu.
Předměty, které bychom mohli nazvat „informacemi v právním smyslu“, tvoří čtyři ze šesti,
popř. sedmi (uvažujeme-li zvlášť o investicích) tříd právních předmětů, a to podle civilistické nauky
o hodnotově hierarchizovaných právních předmětech. Vytknutá zvláštní „informační skupina“ (tj.
nehmotné statky) je ale vnitřně nesourodá. Obsahuje totiž povahově neslučitelné „informace“
(statky) od člověka oddělitelné (např. doménové jméno, zvukově obrazový záznam či denní zprávy
jako nehmotné věci v právním smyslu) a vedle toho „informace“ od člověka neoddělitelné (např.
jméno, nepřenosný osobní údaj ztotožňující určitého člověka, soukromí, hlas anebo vlastnoruční
podpis či výtvarné dílo). Tím je již povahově předurčen i zcela odlišný právní oběh různých
„informací“ (nehmotných statků), jakož i odlišný způsob a míra jejich právní ochrany.
Některé právně informační přístupy, známé i z části politické praxe, kladou až nadměrný
důraz na politické občanské právo šíření informací, které neústrojně vyjímají (téměř až fetišizují)
z ústavního kontextu vyvážených práv a svobod. Jsou to přitom právě práva k určitým
„informacím“ (duševnímu vlastnictví), která výrazně, byť dočasně a jen teritoriálně, ústavně
omezují ono politické občanské právo šíření „informací“. Nelze se proto zbavit pochyb o nejasné
hranici mezi právně informační teorií jako scientisticky laděnou společenskou vědou a
politickou ideologií spojenou i s určitou politickou praxí; např. tzv. pirátských politických stran a
jejich sympatizantů.
Navíc, právní i jiná odborná praxe se neobejde bez hodnocení „informací“; srov. např.
průmyslově vzorové hodnocení vzhledu výrobku, třeba karoserie vozidla, pro průmyslověprávní
nebo nekalosoutěžní účely. Podle informační teorie práva je ovšem design „informací“! K čemu to
je v právní praxi dobré, nevím. Leda snad jako nepřímý a možná bezděčný teoretický návod
(pokušení) k obchodnímu „sdílení informací“ (designů) bez ohledu na vůli vlastníka dočasného a
územně omezeného průmyslového vzoru. A bez zřetele na jeho legitimní zájem na návratnosti
tvůrčí i hospodářské investice, kterou vlastník vynaložil třeba do vývoje nové karoserie automobilu,
čímž obohatil lidstvo. Vynaložení další investice předchází návratnost předchozí investice a celý
hospodářský cyklus se jednoduše opakuje. Co je na tom ideologicky nepřijatelného?
Druhý výše zmiňovaný výklad o útlaku ze strany států a obchodních korporací je hodně
ACTA nejsou akta ani akty 26
ideologizovaný, a to v politickém smyslu až krajní levice. Probleskují v něm i staré nerealistické
myšlenky komunistické o materialistickém ráji na zemi. – Vzpomeňme jen na sovětské (a tudíž i
československé) „socialistické vynálezecké právo“, které znárodňovalo vynálezy a zásadně
odmítalo patenty (výsady). – Nechce se přitom všem vědět, že zrovna autorský zákon je postaven
na ochraně hospodářsky slabšího výtvarníka, spisovatele, tanečníka či hudebníka před „zlými“
korporacemi. Zákon též počítá s kolektivním vyjednáváním mezi správci práv a veřejnými
uživateli i s pomocí mediátora. Mnozí živnostníci v internetových službách se tomu ale
dlouhodobě vyhýbají. Proč vyjednávat o cenách licencí? Proč mít transakční náklady, když si
můžeme vytvořit vlastní svět? Anebo podsvětí?
Zjevné je, že někteří příslušníci jedné skupiny podnikatelů (živnostníků) na trhu
„informačních služeb“, a to poskytovatelů elektronických ukládacích (hostingových) služeb, chtějí
pro sebe získat nepoctivé hospodářské výhody. Proč by měla být zrovna tato podnikatelská
skupina zvýhodněna ve srovnání s ostatními obchodníky s „informačními službami“? Třeba ve
srovnání s knižními nakladateli nebo výrobci zvukových záznamů hudby? Knižní obchodník s
„informací“ získává pro své obchodní účely autorskoprávní nakladatelskou licenci. Neknižní
obchodník se stejnou „informací“ téhož obsahu a významu, který je činný po síti (on line), chce
však být na trhu zvýhodněn oproti předchozímu konkurentovi. A to jen proto, že takovýto
obchodník podniká elektronicky po síti tak, že buď sám zpřístupňuje cizí výsledky veřejnosti za
účelem svého zisku, anebo tak nechává „samoobslužně“ činit jiné? Oba obchodníci si jsou
navzájem hospodářskými konkurenty. Dochází tím k veřejné poruše volného trhu, a to jen
proto, že jeden z podnikatelů prosazuje jiné ideologické postoje a hraje na touhu po snadné
(poněkud líné) a bezplatné zábavě svých zákazníků.
Nelze se pak divit vyspělým státům, když džbán trpělivosti přetekl.
Chápu ale i rozhořčené zákazníky, jestliže by po nich někdo chtěl, aby za svou hračku,
kterou snadno získali na trhu, zaplatili. Nežijeme však v komunismu.
Stále ještě platí „každému podle jeho zásluh“, nikoli komunistické „každému podle jeho
potřeb“; např. podle vlastní potřeby zábavy.
X. Dobrá praxe
Svět internetu se v posledních letech proměnil tak, že poskytovatelé internetových služeb,
zejména hudebních obchodů on line, si uvědomili, že se může vyplácet masově nabízet tyto
služby zákazníkům legálně. Za dobrou, rozumně nízkou, cenu. Tomu by měly (a právně musí)
odpovídat předchozí spravedlivé ceny licencí k internetovému sdělování chráněných statků,
zejména uměleckých děl, a následné spravedlivé rozdělení výnosů z udělených licencí mezi
ACTA nejsou akta ani akty 27
vlastníky všech práv. Mnozí vykonavatelé práv se již vydali touto cestou. Nabízejí nebo nechávají
nabízet chráněné statky ke stažení zákazníkům za rozumnou cenu. Obvyklým hlediskem licenčním
odměn je podíl na zisku (profit participation), když všechny strany vstupují do jistého
hospodářského rizika, které si rozkládají mezi sebou.
Konkrétně můžeme zmínit severo a jihoamerický Netflix, který ale není z Česka dostupný a
který má přes 20 miliónů platících zákazníků za necelých osm dolarů měsíčně. Cenné papíry
Netflixu jsou obchodovány na burze. Od nás je ale od loňska dostupný obecně známý hudební
obchod (prostor) iTunes Store z USA. Anebo můžeme poukázat na slovenskou a krátce nato českou
internetovou hudební databázi pod značkou MusicJet či českou filmotéku Voyo. Společníkem české
obchodní korporace MusicJet, s. r. o., založené v roce 2011, je i kolektivní správce práv
k hudebním dílům, OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s. Dále můžeme
hovořit o české značce Supraphonline anebo o autorské značce Jaromír Nohavica. Připomeňme i
první český hudební obchod on line, dnes již zaniklý, i-legálně, obchodně inspirovaný v zahraničí.
Nezapomínejme ani na zpřístupňovaná kartografická díla; viz např. Google Mapy aj.
Na padesát velkých hudebních obchodů on line působí ve světě. Jen menšina z nich je ale po
síti přístupna z Česka. Zahraniční obchodníci buď nemají o mnohá území obchodní zájem, anebo by
jej možná měli, ale nezískali licence od vlastníků práv duševního vlastnictví pro některá území.
Obchodní význam českého trhu ovšem není srovnatelný s trhem třeba německým nebo britským, o
americkém nemluvě.
Podle Steva Jobse zákazníci zakoupili do konce roku 2006, a to je již pár let, dvě miliardy
nahrávek písní z internetového obchodu iTunes Store.7
Zákonodárné prostředí u nás v roce 2010 rozvinul zákon o audiovizuálních mediálních
službách na vyžádání (audio or video on-demand). Stačí je jen hospodářsky naplnit. Mezi tyto
placené mediální služby spadá například česká „nahlížecí“ filmotéka Voyo, spjatá s televizní stanicí
Nova. Věcně podobný je i český MusicJet.
Faktem zůstává, že různé internetové služby se věcně liší mírou spotřebitelské dosažitelnosti
(u nás poměrně malé), četnosti obsahu, zákaznické přívětivosti i možnosti pohodlného (nikoli
obtížného) čerpání. Tak tomu ale bývá i v jiných službách.
XI. Obchody nebo neobchody
Aktuální právní spory mnoho nového nepřinesou. Leda působení odrazujícího vlivu
7
Viz http://www.mujmac.cz/art/zpravy/steve-jobs-uvahy-o-hudbe-6-unora-2007.html, [cit. 6. 2. 2012].
ACTA nejsou akta ani akty 28
generální prevence. Jedná se totiž o boj, který lze konečně vyhrát obchodně a morálně. Např.
novými obchodními modely typu „on line“. Sem patří obchodní model „snadné a levné koupě“ po
síti kýmkoli, kdykoli a odkudkoli (tedy i z Česka), třeba jen pomocí mobilního telefonu; viz např.
český Supraphonline, MusicJet nebo americký iTunes Store.
A to vše vedle rozvíjení alternativních modelů neobchodních jako jsou různé volné
softwary, neomezené nebo jen málo omezené licence typu Creative Commons apod. Neobchodní
soustava typu Creative Commons, tvůrčí občiny, má význam například pro veřejné užívání
takových literárních či jiných uměleckých děl, u nichž společenský význam jejich obsahu (sdělení
údajů k jejich čerpání) je vyšší, nežli význam literárního či jiného uměleckého ztvárnění
(vyjádření) tohoto obsahu. Jedná se o autorská díla zejména informačního nebo dokumentačního
určení. Stále se však jedná o autorské výtvory. Podobně tomu je například u vědeckých děl, u
nichž rovněž převažuje význam obsahu (vědeckého poznatku či objevu) nad autorskoprávně
rozhodnou vědeckou vyjadřovací formou.
Srov. např. přístup Masarykovy univerzity v Brně k uplatnění zaměstnaneckých děl na
veřejnosti, který od roku 2012 využívá soukromý systém autorskoprávních licencí Creative
Commons, udělovaných univerzitou formou veřejné licenční nabídky.
Celosvětově zde totiž hraje roli dvojdílnost, dichotomie, obsahu (myšlenky) a uměleckého
či vědeckého ztvárnění obsahu (podoby vyjádření myšlenky).
Autorské právo, jak známo, nechrání myšlenkový obsah (poznatky, objevy, informace), ale
až jeho umělecké či vědecké vyjádření (uměleckost či vědeckost). Obsah může chránit právo proti
nekalé soutěži. Pokud bychom obojí nerozlišovali, těžko bychom se mohli vzájemně právně
domluvit. Mezinárodní (světová) dichotomie myšlenky (idea) a jejího vyjádření (expression) je
autorskoprávní notorietou, laicky popisovanou třeba i na Wikipedii aj.
– Uveďme si příklad.
Představme si kaligrafii neboli umění krasopisu. Autorské právo dočasně (byť dlouhodobě)
majetkově chrání jedinečné umělecké písmo coby osobnostní tvůrčí projev kaligrafického umění.
Autorské právo chrání uměleckost (krásno) písma bez ohledu na to, co je uměleckým písmem
napsáno. Napsaný obsah (sdělení, poznatek, informace, děj) autorské právo vůbec nezajímá.
Podobně právo průmyslových vzorů, je-li tak svobodnou vůlí přihlašovatele, chrání pro
hospodářské účely světově nové typografické znaky, tedy i písmena a číslice (fonty), a grafické
symboly, budí-li u poučeného (informovaného) uživatele celkový dojem individuální povahy
odlišitelné od dosavadně zveřejněných tvarů písmen a číslic, aniž by přitom hrálo jakoukoli roli,
zda a co je novým písmem napsáno anebo pomocí nového tvaru číslic spočítáno či novým
grafickým symbolem zástupně obsahově a významově vyjádřeno. –
Po morální stránce lze současný boj vyhrát úctou ke svobodné vůli filmaře, fotografa či
ACTA nejsou akta ani akty 29
hudebníka, spisovatele, zpěváka apod. Chápu státní důraz na právní postih a generální prevenci,
protože stát odpovídá za veřejný pořádek, ale je to jen jedna stránka věci.
Co proto všechno mohl a měl učinit český stát?
Ponecháme-li stranou přímé administrativně-direktivní určení cen a rozdělování honorářů
(např. vládním nařízením či vyhláškou Ministerstva kultury) či založení monopolní státní
organizace, jak se dělo v komunistickém politickém režimu státního socialismu, nabízejí se nám jen
nepřímé veřejné pobídky fiskální regulací; např. daňovým zvýhodněním toho, co je převážnou
většinou slušných lidí považováno za obecně dobré, státním dotováním úroků z úvěrů na
obchodování on line, investiční pobídkou dosažitelnosti zahraničních služeb po síti v českém
prostředí apod. Celkově by tato opatření měla směřovat k veřejné pobídce filmových a hudebních
obchodů on line ve srovnání s některými pochybnými elektronickými úložišti „dat“. Dojde-li
k normální hospodářské soutěži, lze předpokládat i soutěž cenovou, jíž může nakonec vyhrát
zákazník. Obvykle stačí jedna cenová štika v rybníce legálních obchodů on line. Je-li však
hospodářský trh podstatně deformován, jako je tomu dnes u nás, je úkolem státu jednat a
v obecném i veřejném zájmu narovnat soutěžní prostředí. Politická a odborná iniciativa by měla
vzejít z Ministerstva kultury v součinnosti s Ministerstvem financí.
Nicméně, i represivní právní zásahy mohou mít obecný přínos.
Právní zásahy tohoto druhu totiž mohou morálně a právně veřejně oddělit „zrno od plev“.
Nemluvě o ochraně individuálního hospodářského postavení kupříkladu provozovatele legálního
hudebního obchodu on line (např. typu iTunes Store nebo českého Supraphonline), který se
objektivně ocitl na trhu v soutěžním střetu s internetovým podnikatelem, jenž nabízí ukládací
„informační služby“ svým zákazníkům (např. typu Ulož.to). Cílem těchto služeb obvykle není
bezpečné uložení či osobní předání „dat“ na síti čili funkce depozitáře (elektronické úschovny
např. typu Úschovna.cz), kterou nutno věcně odlišit. Tímto cílem bývá umožnit veřejné vložení
sdělovaných „informací“, a to přinejmenším s nepřímým úmyslem dosáhnout jejich následného
hromadného bezplatného stahování veřejností. Navíc, takovýto podnikatel v ukládacích službách
má vědět o protiprávnosti zpřístupňování „informací“ veřejnosti, a to již s ohledem na zjevný druh,
formát nebo velikost účelově ukládaných souborů. Jelikož se obvykle jedná o podnikatele
(obchodní korporaci), platí pro něho právní zásada profesionality, neboť se veřejně hlásí
k internetové odbornosti. Nic nebrání, aby takovýto podnikatel používal například počítačový
program, který by ho samočinně upozornil na potencionálně právně nebezpečný soubor, který byl
zákazníkem vložen na veřejné úložiště, a to s ohledem na technické vlastnosti určitého souboru.
Podnikatelé poskytující kyberprostor svým zákazníkům jako shromaždiště „dat“ se nezbaví
své – byť zákonem omezené – soukromoprávní odpovědnosti, pokud se jedná o zásah do práv
duševního vlastnictví, práva osobnostního nebo za nekalou soutěž tím, že ve svých všeobecných
ACTA nejsou akta ani akty 30
smluvních podmínkách, za nichž poskytují ukládací služby zákazníkům, stanoví smluvní zákaz
ukládat nahrané soubory porušující například cizí autorská práva. Soukromoprávní odpovědnost,
omezená v tomto případě zákonem o některých službách informační společnosti z roku 2004,
nepřipouští vyvinění delikventa poukazem na to, že někdo třetí, zákazník, porušil svůj smluvní
závazek vůči němu (tj. vůči poskytovateli služby).
Podobně se tomu má například u soukromoprávní odpovědnosti správce domény „.cz“,
civilní korporace CZ.NIC, z. s. p. o., která spravuje soukromou databázi doménových jmen
v doméně „.cz“. I zde platí legální omezení jinak objektivní (přísné) soukromoprávní odpovědnosti
za následek hospodářské činnosti, resp. její nahrazení odpovědností za zavinění alespoň nevědomou
nedbalostí.8
Stručně řečeno, na světovém i českém trhu můžeme spatřit masivní nekalou soutěž ze
strany účelových „poskytovatelů kyberprostoru“ (míst pro účelová shromáždění „dat“), jež se
odehrává na úkor „poskytovatelů obsahu“, tj. obchodníků s licencovanými filmy, fotografiemi a
hudbou po síti. Ačkoli dobré mravy soutěže snesnou zátěž „ostrých loktů“, něco takového je
přespříliš. Jedná se o poruchu volného trhu, který státy chrání jako obecně sdílenou hodnotu.
Nevím, proč se někteří političtí liberálové (i konzervativci) nestrachují o volný trh, jehož
veřejná porucha očividně nastala, ačkoli se na druhé straně ideologicky zaštiťují „mantrou“ volného
trhu. Možná proto, že se raději populisticky „vozí“ na zjitřených náladách některých skupin lidí
(svých potencionálních voličů).
XII. Anonymní protestní hnutí
Ještě jednu důležitou a zároveň aktuální věc bych rád zmínil. Týká se různých protestních
hnutí na internetu i v ulicích. Občas se nemohu zbavit dojmu až jisté davové psychózy; téměř až
hysterie nezralých lidí, kterým „zlé státy“ a „zlé korporace“ řekly, že si hračky budou muset koupit
a uspořit si na ně z kapesného. Z jiného soudku připomínám „tradiční“ násilí v ulicích při
zasedáních Mezinárodního měnového fondu a Skupiny Světové banky. Netvrdím však, že kritici
establishmentu nemohou mít v něčem pravdu. Proto je nutno naslouchat i násilníkům.
Kupříkladu na protestním hnutí Anonymous mi vadí právě to, že je anonymní. Faktem je, že
svoboda projevu bývá prostřednictvím internetu často vykonávána anonymně nebo pod krycími
jmény. Takový přístup ale považuji za projev osobní neodpovědnosti a osobnostní nezralosti.
8
Srov. též usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2006 čj.: 1 Cmo 255/2005-87 v odvolací věci
Statutárního města Ostravy v. Grendel, a. s., a CZ.NIC, z. s. p. o., týkající se práva na náhradu nákladů řízení
při střetu doménového jména ostrava.cz s názvem právnické osoby, města Ostravy, a dále viz zveřejněný
rozhodčí nález Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR ze dne 20. 9. 2011 č. 00059 ve věci určitého
doménového jména v doméně „.cz“, vydaný autorem tohoto příspěvku jako rozhodcem tohoto rozhodčího
ACTA nejsou akta ani akty 31
Namísto kapky ušlechtilosti.
Nejde-li o drobnou anonymní poznámku, mám si za svým politickým či jiným názorem
otevřeně stát a mám unést odpovědnost za své možné veřejně projevené omyly nebo chyby. Na
jedné straně slýcháme zcela správná volání po otevřenosti internetu a obáváme se o ni. Na druhé
straně se sami skrýváme v anonymitě, protože nechceme být odpovědni za své činy. Otázky
internetu jsou věcmi veřejnými, a to platí pro každé internetové hnutí.
Hnutí jako Anonymous se sociálně a morálně vyznačují útěkem od osobní odpovědnosti
skrytím v anonymním davu. Současně se některá hnutí, žel, nevyhýbají ani násilí na státu nebo
veřejném majetku. Jejich oběťmi bývají i soukromníci, např. správci majetku nebo ochránci cizích
práv, jejichž svobodné postoje a činnosti jim ideologicky vadí. Chceme-li vlastní svobodu,
musíme nejprve uznat svobodu bližního.
Připomínám nedávný násilný útok na server slovenské vlády, který byl veden politickým
motivem zastrašit stát před politickým krokem, jímž je přistoupení k Obchodní dohodě proti
padělatelství (ACTA). Útok sice trval asi jen dvě hodiny a proběhl o víkendu. Další násilí proběhla
u nás a ve Francii. Bouřila část Polska. Budoucí násilí ale může trvat déle a může způsobit
veřejnou poruchu, která zasáhne každého člověka. Možná, že právě to je ale účelem. Vyvolat
chaos ve „společnosti sítí“ a postavit proti sobě části běžné lidské společnosti. Například tehdy,
jestliže se stát nebude chtít chovat zrovna podle něčí politické ideologie. Stát, který není
internetově bdělý, je v kyberprostoru výrazně slabší stranou. Každého slabšího je třeba chránit,
pakliže si svůj stav nepřivodil vlastní nedbalostí; např. nedbalou veřejnou správou.
Dosavadní násilí na státu včetně Poslanecké sněmovny a na některých soukromnících nemá
pranic společného s ústavně zaručeným politickým právem na odpor (čl. 23 Listiny). Naopak,
za vymezených zcela krajních okolností by bylo lze právo na odpor využit proti útočníkům na stát.
Nic neznamená, že míra násilí je doposud poměrně malá a spíše jen exhibiční. Jedná se o
předvedení síly nad státními orgány a nad ústavou. Zbraní svého druhu jsou technické nástroje.
Ostatně i komunisté, k nímž mají někteří odpůrci duševního vlastnictví ideově blízko, v době
československé politické krize v únoru 1948 předváděli svou politickou sílu pochody se zbraněmi.
Jen druhy zbraní se mění.
Obávám se, že navozené téma je docela vážné.
Škoda, že ACTA nejsou akty.
soudu.
ACTA nejsou akta ani akty 32
Brno, 14. 2. 2012
Dílo lze veřejně užívat na základě autorovy veřejné nabídky licence Creative Commons BY-NC-ND:
Uveďte autora – Neužívejte komerčně – Nezasahujte do díla 3.0 Česko
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/