I ROJI"! I'NNA INHOIíVROPSKÁ IDEOLOGIE abstraktní substantiva, pojmy, z nichž jsou názvy tčchto lidských skupin odvowny, byly již uspořádány do určitého hierarchického systému, který přesné vymezoval jednotlivé principy tří činností: brahman (neutrum) je „vědění a užívání mystických vztahů mezi viditelnými a neviditelnými částmi reality"; kšatram je „moc"; viš současné „rolnictvo" a „uspořádané sídlo" (toto slovo je příbuzné s latinským uicus a řeckým oikos) a v plurálu višas znamená „celek lidí v jeho společenských a místních seskupeních". Je nemožné určit, do jaké míry se praxe přizpůsobovala této teoretické struktuře: neexistovala třeba určitá více či ménč rozsáhlá část společnosti, která, ať už nerozlíšená nebo tříděná jiným způsobem, se vymykala této trojčlennosti? Nebyly účinky dědičnosti, pravděpodobně se projevující uvnitř každého ze stavů, zmírňovány pružnějším systémem uzavírání sňatků nebo možnostmi povýšení? Bohužel, můžeme se opřít pouze o teorii. 2. Společenské vrstvy v Avesté. Již čtvrtstoletí tvrdíme É. Benvenis-te a já sám ve shodě s názory F. Spiegela, že přinejmenším v této ideologické podobě byla koncepce společenské trojčlennosti přijata již před rozdělením „Indoíránců" na Indy na straně jedné a na Íránce na straně druhé. Na několika místech Avesta zmiňuje jako základní složky společnosti, jako lidské skupiny nebo stavy (označované též slovem odkazujícím k barvě, pištra), kněze, áthravan, áthaurvan (také jeden z védských kněží byl átharvan), válečníky, rathaéštá- („ti, kteří vystupují na vozy"; srv. véd. rathé-stha-, přívlastek válečného boha Indry) a zemědělce-chovatele, vástrjó.jŠu-jant-. Jediná avestská pasáž a častěji texty psané v pahlaví uvádějí jako čtvrtý člen, vespodu této hierarchie, řemeslníky, húiti, u kterých mnoho odkazů (zejména skutečnost, že trojité seskupení pojmů je občas neobratně vztahováno ke čtyřem stavům: například SBE, V, str. 357) vyvolává domněnku, že byli k určitému archaickému potrojnému systému přidáni. V desátém století našeho letopočtu věrný svědek této tradice, perský básník Firdausí, vypráví, jak bájný kral Džamšíd (avestský Jima chšaéta) ustavil hierarchii těchto stavu: nejdříve oddělil od zbytku obyvatelstva *áthravany, „kterým podělil hory, aby zde slavili svůj kult, věnovali se službě Donům a zdržovali se v tomto zářivém obydlí"; dále *rathéštary, wcr. byl, umístěni na druhou stranu, „bijí se jako lvi, skvějí se 6 armad a Prov«ncií a skrze ně je chráněn královský trůn a siře- li I ftl FUNKCE SPOLEČENSKÉ A KOSMICKÉ na sláva udatnosti"; pokud jde o *vástrjóše, třetí stav, „obdělávají pole, pěstují obilí a sami sklízejí; to, co snědí, jim nikdo nevyčítá, nejsou otroky, ačkoli jsou oblečeni v hadry, a jejich uši jsou hluché vůči pomluvám". Na rozdíl od Indie íránská společenství nezpevnila toto pojetí do nějaké soustavy kast: zdá se, že trojčlennost zůstala v Íránu určitým vzorem, ideálem, a též praktickým prostředkem rozboru a vyjádření podstaty společenské látky. Z hlediska ideologie, v jejímž rámci se nacházíme, to postačuje. 3. Legenda o původu Skythů. Jedna větev íránské rodiny, velmi důležitá, protože se vyvinula nikoli na půdě Íránu, ale severně od Černého moře, mimo dosah říší, íránské či jiných, které se střídaly na Předním východě, vydává shodné svědectví: jsou to Skythové, jejichž zvyky a některé legendy známe díky Hérodotovi a několika dalším starým autorům a jejichž jazyk a tradice uchovali až do našich dnů Osetové, malý, ale svébytný a vitální národ středního Kavkazu. Podívejme se, jak podle Hérodota (IV,5-6) Skythové vyprávěli o vzniku svého národa: Prvním člověkem v této kdysi neobývané krajiné byl prý muž jménem Targitaos. Skythové tvrdí, že jeho rodiče byli... Zeus a dcera řeky Borysthenés (dnešní Dněpr)... Targitaos měl tři syny; jmenovali se Lipoxais, Arpoxais a nej mladší Kolaxais. Za jejich vlády prý spadly do skythské země zlaté předměty: pluh, jařmo, sekera a pohár. Tehdy nejstarší z nich, který to první uviděl, šel blíže k těm věcem a chtěl je zdvihnout; když se však blížil, zlato hořelo. Odešel a přiblížil se druhý, ale i jemu se vedlo stejně. Když se pak k hořícímu zlatu přiblížil třetí, nejmladši, zlato zhaslo a on šije odnesl domů. Starší bratři se s tím smířili a odevzdali celé království a s nim i vládu v zemi nejmladšimu bratrovi. Od Lipoxaise prý pocházejí Skythové, kteří se kmenovým jménem (řec. genos; nazývají Auchaté. od prostředního Arpo-xaie ti. kteří se jmenují Katiarové a Traspiové; od nejmladšího Kolaxaie pak pocházejí jejich králové - Paralaté. Všechny tyto kmeny se prv nazývají po svém králi Skolotovi Skoloté.1 ' Hérodotos, Dějiny, Praha 1972, přel. J. Šonka. str. 228. - Pozn. vyd. 70 71 TROJČLENNÁ INDOliVROPSKÄ IDEOLOGIE m, 7dá iisté, žc jc třeba, tak jak to učinil É. Benveniste, « "-v'.ako Jemen": Skythové sc člení na čtyři kmeny, m ieden ic vládnoucí. Všechny však mají stejnou, skutečnou •ho ideilni strukturu: jc doopravdy jasné, že tyto čtyři predmety odkazují na tři společenské činnosti Indů a „íránských" Íránců; pluh a jho (Emile Benveniste uvádí jeden avestský složený výraz, který podobné asociuje tyto dva pracovní předmčty k mechanické činnosti obdělávání půdy) navozují zemédělství; sekera byla, společně s lukem, národní zbraní Skythů; a jiné skythské tradice, které zaznamenal Hérodotos, stejně jako analogie dobře známých indoírán-ských faktů umožňují spatřovat v poháru nástroj a symbol kultovních obětin a posvátných pitek. Značně odlišné podání, které dává této tradici Quintus Curtius Rufus (VII,8,18-19), potvrzuje tento funkční výklad: nechává pronést skythské vyslance snažící se odradit Alexandra Velikého od toho, aby je napadl: „Věz, že jsme obdrželi dary: volské jho a pluh, oštěp, šíp a pohár (iugum boum et aratrum, sagitta. hasta, patera). Užíváme jich společně se svými přáteli a proti svým nepřátelům. Přátelům dáváme plody země, které nám opatřuje práce volů; spolu s nimi také odevzdáváme bohům úlitbu vína; pokud jde o nepřátele, útočíme na ně zdálky šípem a zblízka oštěpem." 4. Hrdinské rody Nartů. Je zajímavé pozorovat, jak tato ideologická struktura společnosti přežívá v národním eposu moderních Osetu, jehož fragmenty byly v mnoha variantách zaznamenány před téměř stoletím a systematicky zpracovány před patnácti lety v rámci velkého rusko-osetského folkloristického projektu. Osetové vědí, že jejich hrdinové z dávných časů, Nartové, byli v zásadě rozděleni do tri rodu: Boriaté, praví tradice uveřejněná v roce 1925 S. Tuganovcm, byli onati na stáda; Alaegaté vynikali inteligencí; Aechsaertaegkaté vyznačovali hrdinstvím a statností a byli silní svými muži. v?l\°StÍ?PráVČní'která kladou vedle ^be či stavějí proti sobě cátých let3 li tyt° r°dy' především ve velkém souboru ze Ctyři-egatů zde^t P°tVr2UJÍ tyt° def,nice- ..Intelektuální" povaha Ala- nicméně opakuiľcí !eC\aÍf0U P°d°bu; VyStUpUJÍ P°UZC při jedÍ"é' nostní pitkv Naľtň %°kolLnosti: právě v Jejich domě se konají slav- ' přl mchž se odehrávají zázraky jakéhosi magic- 72 II lil II. Tftl FUNKCE SPOLEČENSKÉ A KOSMICKÉ kého Poháru, nositele „Zjevení Nartů". Pokud jde o Acchsaertaeg-katy, jinak velké vychloubače, je pozoruhodné, že jejich jméno je odvozeno od substantiva aechsart(t) „odvaha", které je, vezmeme-li v úvahu fonetické změny očekávané v mluvě Skythů, stejným slovem jako sanskrtské slovo kšatram, technický výraz vztahující se, jak jsme viděli, k principu válečnického stavu. A Bor(i)até a zejména hlavní mezi nimi, Buraefaernyg, jsou stále, až na hranici karikatury, líčeni jako bohatí, se všemi riziky a chybami bohatství, a navíc na rozdíl od málo početných Aechsaertaegkatů jsou zastoupeni masou mužů. 5. Indoevropané a společenská trojčlennost. Poté, co byl rozpoznán její společný indoíránský původ, se tato trojčlenná doktrína společenského života stala východiskem výzkumu, který během téměř dvaceti let vyústil do dvou vzájemně se doplňujících závěrů, které lze shrnout takto: (1) Kromě Indoíránců i indoevropské národy známé ze starých dob buď též skutečně praktikovaly určité členění tohoto typu, nebo v legendách, jimiž vysvětlovaly své počátky, rozdělovaly své počáteční takříkajíc „složky" do tří kategorií téhož členění; (2) ve starověkém světě, od země Sérů u Hérakleových sloupů, od Libye a od Arábie až k Hyperborejcům, žádný neindo-evropský národ nevytvořil ani prakticky, ani ideálně takovouto strukturu, a pokud ano, bylo to až po přesném, umístitelném a časově zařaditclném styku s nějakým indoevropským národem. Následují některé příklady na podporu těchto dvou soudů. 6. Společenské stavy u Keltů. Nejúplnčjší je případ nejzápadnějších Indoevropanů, Keltů a Italiků, - což nepřekvapuje, poté, co jsme byli upozorněni (J. Vendryes 1918) na množství shod v náboženském, administrativním a právním slovníku mezi indoíránskými jazyky na jedné straně a jazyky keltskými a italickými na druhé straně, a to výhradně pouze mezi těmito jazyky. Připojíme-li k tomu dokumenty popisující společenský stav upadající pohanské Galie, kterou dobyl Caesar, a texty, které nás informují o Irsku krátce po jeho konverzi ke křesťanství, objeví se, pod pojmem *ríg- (přesný fonetický ekvivalent sanskr. rddž-, lat. reg-), typ takto konstituované společnosti: (1) Všemocná, silnější než hranice, téměř obdobně nadnárodní, jako je stav brahmanu, tnda druidt, (*dru-uid-)t to znamená „velmi učených", kněží, právníku, 73 TROJČLENNÁ INDOP.VROPSKA IDEOI.OOIE rtttttttt tradice; (2) vojenská aristokracie, jediný t \nkaftaitk (m pA tíato-, ném. Útmlt atd.); doslova síi < y' m scm.iMiukv ekvivalent sanskrtského výrazu kšatra noH* ' PřCS" kteŕi iscui definováni pouze jako majitele krav (bó). Není jisté í bylo navrhováno, ba ani pravdepodobne (A. Meillet a R Th J sen dávali přednost čistč irské etymologii), že to poslední slovově (gen cwech, pí. airig), které označuje každého člena společenství svobodných lidí, každého, kdo je pod ochranou zákona, podílí se na volbč krále, účastní se shromáždění (airecht) a velkých sezónních hostin atd., je odvozeninou zakončenou na -k- od nejakého slova příbuzného s indoíránským *árja (sanskrtské árja\ stpers. arija avest. airja; oset. lég „muž", z praindoevr. *arja-ka-). To je ale málo důležité: trojčlenné keltské schéma přesně pokrývá skutečné nebo ideální schéma indoíránských společenství. 7. Legendární složky Říma a tři původní kmeny. Historický Řím, ať už se vrátíme jakkoli daleko, nemá funkční členění: protiklad patri-cijové-plebejci je jiného druhu. To však je bezpochyby až výsledek časného dalšího vývoje, zatímco zcela jistě ono původní rozdělení do tří kmenů - předcházející Etrusky, ačkoli se kryje se jmény zřetelně etruského původu, Ramnes, Luceres a Titienses - bylo ještě do jisté míry toho typu, který studujeme: napovídá to jasně legenda o počátcích. Podle nejrozšířenéjšího podání byl prý Řím vytvořen třemi etnickými složkami: latinskými společníky Romulovými a Removými, etruskými spojenci, které Romulovi přivedl Lucumo, Romulovými sabinskými nepřáteli, jimž velel Titus Tatius; z prvních se údajně zrodili Ramnes, z druhých Luceres, ze třetích Titienses. Navíc, ana-listická tradice zabarvuje neustále každou ze tří etnických složek funkčními rysy: Tatiovi Sabinove jsou především bohatí na stáda; Lucumo a jeho tlupa nejsou než prvními odborníky na válečné umění a jako takové si je najal Romulus; Romulus je polobůh, rex-augur, držitel počátečního Jovova příslibu, tvůrce urbis a institucionální zakladatel republiky. Etruská složka je občas vynechána, avšak „trojfunkční" rozbor tím není oslaben, neboť Romulus a jeho Latinové v tom pripa získávají dvojí specifikaci posvátných náčelníků a příkladných válečníků, mají s sebou a v sobě, jak říká Titus Livius (1,9,2-4), deos V II. Tftl FUNKCI- SPOLEČENSKÉ A KOSMICKÉ et uirtutem a chybí jim pouze, dočasně, opes (a ženy), které jim mohou a budou muset dodat Sabinove (srv. Florus, 1,1. usmíření Sabinove se přesunuli do Ríma a cum generis suis auitas opes pro dote sociant). Takovýmto odstraněním Etrusků bůh Mars osobné ve třetí knize Ovídiových Fastes (178—199)2 zároveň také obnažuje ideologické pozadí události, která vyústila ve sjednocení Římanů a Sabinu: „Bohaté sousedstvo (uicinia diues), praví, netouží po těchto zetích bez bohatství (inopes) a nebere ohled na skutečnost, že jsem to byl já (bůh), z čí krve tito vzešli (sanguinis auctor)... Činí mi to bolest a vložil jsem ti do srdce, Romule, sklon odpovídající povaze tvého otce (patriam mentem, tzn. válečnický); říkám ti: O nic nepros. Co žádáš, získáš pomocí zbraní (arma dabunt)." Dio-nysios Halikarnaský, který se sám řídí tradicí tří ras, rozdělil mezi ně tři stejné přednosti: sousední města, sabinská i jiná, která Romulus požádal o uzavírání sňatků, odmítají (11,30) svazek s těmito novými příchozími, kteří „nevynikají ani bohatstvím (chrémasi), ani se neproslavili nějakým výkonem (lampron ergú)"; Romulovi, odkázanému takto pouze na jeho postavení syna boha a držitele prvních auspicií, nezbylo (11,37) než povolat profesionální vojáky, Etruska Lucumona ze Solonia, „muže činu a proslulého ve věcech válečnictví" (ta polemia diafanéks). 8. Propertius. IV, 1,9-32. Nejdokonalejší vyjádření této doktríny o počátcích, a to ve verzi se třemi rasami, podal však Sextus Propertius v první římské elégii (IV, 1): v okamžiku, kdy se chystá jmenovat, společně s Romulcm, tři původní kmeny a zdůraznit jejich etymologii tradičním spojením se jmény jejich eponymů, začíná tím, že vyjádří rozdílné funkční určení, mohli bychom říci „esenci", základní látky každého kmene: (l) společníků Remových a jeho bratra (samotné jméno Romulovo bylo ponecháno, aby pokrylo závěrečnou syntézu), (2) Lygmona (Lucumona) a (3) Tita Tatia. Tento text si zaslouží bližší pohled. Básníkovým záměrem zde, na začátku elegie, je postavit do protikladu (což je v té době běžný postup) skromnost počátků a blahobyt Augustova Říma. Po několika verších, které toto téma aplikují na líčení místa, následují obyvatelé (verš 9-32), představeni ve 2 Ovidius, Kalendář. Žalozpěvy. Listy z Pontu, Praha 1966. - Pozn. vyd. 75 74 TROJČI I NNÄ in0oi VROPSKÄ IDEOLOGIE třech /načnč ncrovnoccnných částech, po nichž následuje určité shrnuti: Tam, kde se Romulův dům pak na stupních do výše vznesl, jakožto panství dvou bratrů stával kdys jediný krb. Vysoká radní síň, teď zářící nachem svých členů, mívala prosté otce, halící v kůži svou hruď. Dávné občany římské zvuk rohů svolával k radé; sto se jich na louce sešlo, tvoříce senátu sbor. V okrouhlém prostoru hledišť se nepjaly zvlněné plachty, z jevišté slavnostní šafrán nešířil voňavý dech. Nikdo se nestaral též, by cizí bohy si hledal, dokud se visící bůžek v otcovské svatyni chvél, dokavad k Paline poctě se ročně pálilo seno — nyní tu očistnou oběť zastává zraněný kůň. Tenkrát z věnčených oslů se chudá těšila Vesta, skrovné obětní věci vyhublý potah jí vez. Oběti krmených vepřů se rozcestí očišťovala, pastýř útroby ovce při flétně na oltář klad. Mával řemínky rolník, jsa zahalen zvířecí koží; odtud Luperků družstvo bezuzdné slaví svůj den. Nezářil ve zbroji voják, jda do boje, kterého neznal; sežehnutými koly svádival nechráněn boj. Lygmon s koženou přilbou dal první postavit stany, Tatius mezi stády většinou spravoval stát. Odtud je Titiů kmen i Lucerů, jakož i Ramnů, čtveřici bílých koni odtud si Romulus ved? Záměr tohoto líčení je jasný: tak jako bajka sméřuje ke stručné moralitě, báseň se ubírá k poslednímu dvojverší, které, dříve než zmíní „sjednotitele" Romula v plné zbroji jeho triumfů, vypočítává a oslovuje jmény tři „sjednocené" kmeny. Ve verši 31 hinc naznačuje, že tyto tři kmeny pocházejí od mužů, kteří byli popsáni jako první, a opravdu, v souladu s učenou tradicí dává Propertius zřetelně Tities (verš 31) do souvislosti s Tatiem z verše 30 a Luceres (verš 31) vztahuje k Lygmonovi-Lucumonovi z verše 29; pokud jde o Ramnes (verš 31), měli by být podle běžného zvyku symetricky 3 Katullus Tibullus Propertius, Triumvirové lásky, IV, 1,9-32, Praha 1964 přel. Rudolf Mcrtlík. r II TRI FUNKCE SPOLEČENSKÉ A KOSMICKÉ vztaženi k Romulovi, ale Romulus, kterému je vyhrazeno místo v čele souhrnné společnosti (verš 31-32), je zde nahrazen Remem (verš 9), což je v 10. verši rozšířeno na Jřatres. Jinými slovy, dříve, než je ukáže v přeměněné podobě (hinc.) za Romulovy vlády, jako tři třetiny sjednoceného města, Propertius začne postupné představovat tři složky budoucího Říma pod jejich eponymy a ještě v jejich oddělené existenci v tomto pořadí: lid Rema a jeho bratra, Lucumo-novy Etrusky a Tatiovy Sabiny. Tak se vysvětluje, proč svátky zmíněné ve verších 15 až 26, příslušející budoucím Ramnes, jsou všechny z těch, které tradice pokládala za předcházející syneicismu, slavené předtím pouze izolovaně oběma bratry. To ale není všechno. Je neméně jasné, že tři budoucí kmeny jsou postupně představeny podle tří funkcí, kterým je věnována tato kapitola: (1) od verše 9 („Remus") až po verš 26 se básník zmiňuje pouze 0 primitivní povaze určité politické správy (verše 9-14: prostota „králů" i toho, co tehdy figurovalo jako senát a lidové shromáždění), stejně jako kultu (verše 16 až 26: žádná okázalost ani cizí bohové, rustikální kalendář zná - od dubna do února - svátky Pari-lia, Vestalia, Compitalia a Lupercalia bez jakékoli pompy); (2) od verše 27 po verš 29 („Lygmon") básník líčí primitivní formy války, které jsou elementární („v kožené přilbě") dokonce 1 u prvního odborníka na válku; (3) v jediném, třicátém verši („Tatius") básník hovoří o čistě pastorální podobě primitivního bohatství. Průzračnost rozvržení textu, a tudíž i klasifikačních záměrů básníka, zejména konfrontace, v dvojverší 29-30, Lucumona jako vojevůdce a Tatia jako bohatého vlastníka stád, podtrhuji skutečnost, že i když byly pojímány jako etnické složky, tyto tři kmeny byly učenci Augustovy doby charakterizovány podle jejich funkcí: Ramnes, seskupení kolem „bratrů", byli uvedeni jako zabývající se především vládou a kultem; Lucumo a Luceres jako válečníci; Tatius a Tities (častěji Titienses) ydko bohatí chovatelé. 9. Rozděleni Iónů. Mezi Řeky přinejmenším Iónové a zejména nej-starší Athéňané byli nejdříve rozčlenčni do čtyř kmenů, vymezených tak podle jejich úlohy ve společenském organismu. Tradiční jména těchto kmenů, ani rozdělení jmen mezi čtyři funkce, nebo, jak říká Plútarchos, čtyři bioi, „(typy) života", nejsou úplně jasna, 76 77 I M O í (*" I I NNA IN VROPSKA IDBOLooiij |mh« 10 však volmi pravděpodobně knŕ»f * i g*n.c, ,,„„ M; rolnlcU SÄt** *•* ícihMiiw i.lr.ilní ni,.iA........ .... ,,,u- Jc právnej.. ' -■ " ■^■■iwainici.* Jc nravrlA^ľ"."^1 >c in stavy ideálni Platónovy Republiky - ^1^.^ nou. válečníci, kteří brání, tfetí stav, který vytváří bo I veškerou jejich morální a filosofickou harmonií, občasTak-íu kou uultckým spekulacím, byly částečně inspirovány iónským dicemi. Částečnč tím, co bylo tehdy v Řecku známo z íránsko doktrín, a částečnč takzvaným pythagorejským učením, které mo sahalo bezpochyby hluboko až do hcllénské a prchcllcnsk" minulosti. , , 10. Sociální trojčlennost ve starověkém světě. Marnč byla hledána nezávislá obdoba těchto shodných schémat v životč či v tradicích ugroflnských nebo sibiřských společenství, u Číňanů, starozákonních Židů, ve Foiníkii, v sumerské či semitské Mezopotámii a obecné v ončch rozsáhlých kontinentálních oblastech, s nimiž ln-doevropané bezprostředné sousedili či do nichž pronikali. V tčch pozorujeme buď nerozčlenéná společenství kočovníků, v nichž jc každý zároveň bojovníkem a pastýřem, nebo tcokratické organizace usedlého obyvatelstva, v nichž protiváhu krále-knéze, nějakého božského imperátora, tvoří masa nekonečně rozdrobená, ale homogenní ve své poníženosti, nebo také společnosti, ve kterých je mág pouze jedním z mnoha jiných specialistů, bez výsadního postavení, navzdory strachu, který vyvolává jeho obor: nic z toho ani v nej-menším nepřipomíná strukturu tří funkčně hierarchizovaných stavů. A to bez výjimky. Pokud se nějaký ncindoevropský národ starověkého světa, zejména na Předním východě, zdá utvářen shodně s touto strukturou, pak proto, že si ji osvojil pod vlivem nějakého nově příchozího ze svého sousedství, některé z tčch nebezpečných indocvropských tlup - Lúvijců, Chctitů, Árjů - které se v druhém tisíciletí nebojácně šířily po několika cestách. To jc například případ egyptských „kast", o kterých sc Řekové v pátém století před Kristem domnívali, že v nich nalezli prototyp a původ nejstarších athénských funkčních stavů, o nichž jsme se právě zmínili. Ve skutečnosti se tato struktura vytvořila na Nilu až po kontaktu s Indocv- 4 Strabón. VIII.7,1; srv. Platón. Timaios, 24a; Plútarchos. Solón. XXIII. základč chybné etymologie jména obvykle spojovaného s knéžlmi, knézc vyn -chává a vydcluje z rolníků pastýře. II. TRI FUNKCIÍ společenské a KOSMICKÉ ropany, kteří poté, co sc vynořili v Male Asií a v Sýrii uprostřed druhého tisíciletí před Kristem, ukázali též Egypťanům konč sc vScmi jeho využitími. Teprve v této době sc v zájmu přežití stará říSc faraónů reorganizovala a vybavila sc zejména stálou armádou, vojenskou třídou, kterou nikdy předtím nemela. Ncjstarším textem svědčícím o „multifunkčnosti" toho typu, jaká jc později známa u Hérodota, v Timaiovi, u Diodóra, jc nápis, ve kterém sc Thaneni vychloubá, že uskutečnil pro svého pána, faraóna Thutmósc IV., rozsáhlé sčítání lidu:5 Toto byl vojenský písař Thaneni, miláček svého Pána. který ukázal veškerou Zemi Jeho Majestátu; prozkoumal celý svět. sepsal vojáky, kněze, královy otroky a všechny řemeslníky celé země. všechen skot, dobytek malého vzrůstu a drůbež. Nuže, Thutmósc IV. (1415-1405) je určitě prvním faraónem, který se oženil s árjovskou princeznou z Mitanni, dcerou krále s příznačným jménem Artatama. Zdá sc, žc právě odlišení určitého stavu válečníků, s jejím zvláštním „morálním" statutem, spojené pružnou aliancí s obdobně vyčleněným stavem knčží, je tím, co bylo originální novinkou Indocvro-panů a za přispění koně a vozu bylo důvodem a prostředkem jejich expanze: zápisy hieroglyfy a klínovým písmem nám dochovaly vzpomínku na hrůzu, jakou naháněli starým civilizacím tito odborníci na válku, stejně odvážní a nemilosrdní, jako se o tři tisíce let později v Novem světě mohli vůdcům a národům říší, které zničili, jevit conquistadoři. Tyto zápisy jc označují určitým jménem - mari-anni - ve skutečnosti používaným Indoíránci: már/a, v němž se S. Wikandcrovi roku 1938 podařilo rozpoznat členy Männerbúnde téhož typu, jako byly ty, které O. Hóflcr právě studoval u Gcrmánů. //. Teorie a praxe. Srovnání nejstarších indoíránských, keltských, italických a řeckých dokumentů, i když umožňuje tvrzení, žc Indo-cvropané měli koncepci společenské struktury založené na rozlišení a hierarchizaci tří funkcí, neřekne nám přirozeně mnoho o formě - nebo o různých formách -, vc kterých sc tato koncepce uskutečňovala: musíme zde generalizovat to, co bylo řečeno výše s J. H. Brcastcd, Ancienl Records of Egypt, íl. The XVI lit h Dynasty, 1906. str 7 9 78 TROJŕl.l NNÁ INDOnVROPSKA IDEOLOGIE o védských Árjcch. Je možné, že společnost byla úplně, vyčerpav jícím způsobem rozdčlcna mezi knéze, válečníky a pastevce Lz též předpokládat, žc rozlišení pouze vyzdvihlo na vedoucí místo několik „specializovaných" klanů nebo rodin, z nichž první byly nositeli nčjakých účinných kultovních tajemství, druhé válečnické iniciace a technik a konečně třetí znalosti a magie chovatelství zatímco včtSina nerozčlenčné nebo méně rozčleněné společnosti se obracela nebo spoléhala podle nutnosti nebo okolností na vedení jedněch nebo druhých. Můžeme si konečně volně představovat několik přechodných forem, ale nebyly by to než dohady. Zdá se, že určité shody čísel přesto odhalují tu či jinde pozůstatek velmi přesných vzorců: jedním z nich je ve Rgvédu „33 bohů", kteří souhrnně představují božské společenství pojaté celkově k obrazu árjovské společnosti a jejichž celek bývá někdy členěn do tří skupin po deseti a završován třemi dalšími bohy; v Římě je to 33 představitelů comitiae curiatae, z nichž 30, to znamená třikrát deset, shrnuje tři původní funkční kmeny, Ramnes, Luceres a Titienses, a doplňují je tři auguři. 12. Tři základní funkce. Komparatista se však nezajímá ani tak o tento skutečný, historický detail trojčlenné společenské organizace Indoevropanů jako o princip klasifikace a typ ideologie, kterou podnítila. Trojčlenná společenská organizace, ať už jako skutečná nebo pouze žádoucí, je pak pouze jedním z mnoha jejích výrazů. Vícekrát jsme se v předcházejícím výkladu setkali s jedním důležitým slovem: jednalo se o ,funkce" nebo o „třifunkce". Je třeba pod nimi samozřejmě rozumět tři základní činnosti, které musejí zajistit určité lidské skupiny - kněží, válečníci a výrobci - v zájmu přežití a prosperity společenství. Oblast „funkcí" se ale neomezuje na tento společenský rozměr. Filosofickým úvahám Indoevropanů již přinesly - obdobně jako abstraktní substantiva brahman, kšatram a vir, principy tří stavů filosofickému myšlení védských a post-védských Indů - to, co podle zorného úhlu můžeme považovat za určitý prostředek ke zkoumání hmotné a mravní reality nebo za jistý nástroj ke vnesení řádu do kapitálu pojmů, které společnost přijala. Přehled těchto ne pouze společenských využití trojfunkční struktury se začal provádět po roce 1938 a pokračujeme v něm společně s É. Benvenistem. Je nyní jednoduché umístit na první a druhou „funkci" jedinou etiketu pokrývající veškeré tyto odstíny: na jedné straně posvátno a vztahy buď lidí k posvátnu (kult, magie), nebo lidí navzájem pod dohledem a ručením bohů (právo, administrativa), a také svrchovaná moc, kterou vykonává král nebo jeho zástupci v souladu s vůlí nebo přízní bohů, a konečně, v obecnějším smyslu, věda a inteligence, tehdy neoddělitelné od promýšlení věcí posvátných a od manipulace s nimi; na druhé straně hrubá fyzická síla a různá využití síly, která jsou hlavně, avšak nikoli výlučně, vojenská. Méně snadné je vyjádřit několika slovy podstatu třetí funkce, která pokrývá početné oblasti, mezi nimiž existují prokazatelné svazky, ale jejichž celek neobsahuje zřetelné jádro: přirozeně sem patří plodnost - lidská, zvířecí a vegetační, ale současně jídlo a bohatství, zdraví a mír - se všemi radostmi a výhodami míru - a často rozkoš, krása a také důležitá idea „velkého množství", uplatňovaná nejenom na statky (hojnost), ale také i na lidi, kteří vytvářejí společenské těleso (masu). Zde nejde o nějaká apriorní vymezení, nýbrž spíše o konvergentní naučné působení trojčlenné ideologie v jejích četných aplikacích. Indologům je důvěrně známa tato nadměrná záliba v užívání trojčlenného třídění po védském údobí: se zanícením, které svou silou a svými účinky připomíná náklonnost ke klasifikaci čínského myšlení -jež přece rozdělilo například mezijang ajin tolik příbuzných či protikladných pojmových dvojic -, uvedla Indie do vzájemného vztahu tri společenské stavy a jejich tři principy s množstvím pojmových trojic, které buď existovaly již dříve, nebo byly ad hoc utvořeny. Tyto harmonie a korelace, které jsou důležité pro sympa-tetický účinek, k nčmuž tíhne kult, mají někdy hluboký smysl, někdy jsou umělé a dětinské. Jsou-li například tři „funkce" distributivně přiřazeny třem guna (doslova „synům") neboli „kvalitám" -sattva, temnotě -, o kterých filosofie súnkhja říká, že jejich proměnlivá provázání vytvářejí spleť všeho, co existuje, nebo ještě třem nejvyšším vzájemně nadřazeným poschodím vesmíru, nacházíme je s nemenší důrazností přiřazeny různým rozměrům verše a melodiím védu, rozličným druhům dobytka a minuciózním požadavkům na výběr možných dřev k výrobě misek či holí. Až na takovouto excesivní systematičnost se u většiny ostatních národů indoevropské rodiny objevují rovněž fakta tohoto druhu, a některá z nich, ta, která jsou velmi obdobná v různých částech této oblasti, mohou sahat zpět až ke společným předkům, lndoevropa-nům. Zde z nich můžeme uvést jen několik ukázek. 80 81 IROiflINNAINDOIVROPSKAlDĽOLOG IE / V 7>,>//; ,• ' \*i... ■Ji^tnitypIflGMBr. 20. Symbolické barvy funkci u Indoiráncu. Pokud jde o symbolické barvy, na jejich důležitost a starobylost poukazuje v indoíránském světě již ta skutečnost, že tři (nebo čtyři) funkční společenské skupiny jsou zde označeny sanskrtským slovem varna nebo avestským slovem piitra (viz ř. poichilos, „pestrý", r. pisať, „psát"), které -s určitými významovými odstíny - znamenají „barvu". Ve skuteč- n V. Hull, The FourJewels ojthe T.D.D., in: ZCP, XV1U, 1930, str. 73-89. 87 86 IKOJrlť-NNA INPOI x KOrSKA IOIOIOG|« nosu x hulil sulo pl.HH nauka. .V hiahmam. kšatrijove, vatšjové a jUulroxe isou waiemně odlišoxam (a xysxěllcm nechybějí) bilou. eerxenou. ílutou a hornou J c .-řvime. >c ie to po/měněm v důsledku whořeni misi a heterogenní kast> šudrů určitého starého s>sternu, lehoí stop> se /achoxalv v rituálech1* a jedna bezpochyby i\ Rgvťiiu.1* systému, kter> lni hořen pou.-e třemi barvami. bez Hule, a v němí čema nebo tmavě modta barxa charakterizovala vaišje. chovatclc-zemědělec han skutečně podříci toto členěni; listá tradice ..ma.-dejskeho .-urvanismif. kterou postupní vyložili H S Nyhcrg (I0**3), cí VYidcncjen (WS). S \\ ikander R C. Zaehner (|wJ8. IW), popisuje x kosmogonn jednotně oděni kněíi jako bíle. válečníků jako červené nebo pestrobarevně a eho-vatclů-zcmědělců jako tmavě modře Jmi Indoevropanc pou/ivali stejnou symboliku, Y. Basanoťť x tomto smyslu inteligentně interpretoval jeden x.yxaci chetitský rituál, v něm? různi bohové oblehaného a nepřátelského města jsou vyzýváni. aby město opustili a přišli k oblehatelům třemi cestami -což předpokládá tři odlišne kategorie bohů jeden je zahalen do bílé látky, druhý do červené, třetí do modré.5* 21. Symbolické hany funkci u Krltů u Ŕimanň U Keltů z Galie stejné jako z Irska je bílá hanou druidů a červeni, alespoň v irskem eposu, baňou válečníků, obdobně jako v fcimč alhogaUrus (bílá čepice) charakterizuje „ncjknčžštčjšiho z kneží", flameita Dráte, zatímco vojenské paludamentum (plášť) je červené, stejně jako prapor nad generálovým stanem, jako trabea rytířů nebo ozbrojemeh knéži, Sa/ítl. S uceleným, trojčlenným systémem ba-řevné symboliky se setkáme dvakrát v Mmských institucích. Nejit-Jlmtvéjsírn případem jsou barvy stráži v cirku, které, jak .namo. j»skal> volky n> -nam v dobé císařství a pozdčji v novém Římě na ^poru. ale které jsou bczpochxby tiarU než císařství a které řínv 'nalei dávnověku ostatně spojovali se Samotnými počátky " Vysvětlení obsažená ve spekulacích těchto znalců • <^CS.ivi7M;«yAa*IW. « *U» a!?,v k* mľc'It&ISíľ** ^ v X. taitae «k hymaua vatě *XV,a, lÍ25!«r 22'5ÍB-,tt Vil, no. J i ucl.uh. /w4«i0nMf. ii i Al iunmi SrOl ifľNSKf * KOSMICR* isou rů/ná a zahalena do pscudoMosoile a astrologie, ale jedno .- meh. ra/namenané Janem * Lýdie (/>* mvns IV.JO), se odvolává \ \ luěně na římské reálie a říká, řc tyto barvy, které jsou v historicko době čtyři, by ly původně jen tři (o/fatri, russali a uindes) a měly v .-tah nejen k božstvům Jovou, Martou a Venuši ita ;fc|mě nahra díla Floru), jejich) funkční hodnoty (svrchovanost, válka, plod-nost) jsou rřejmé. ale kromě toho ke třem původním kmenům. Ramnes, l uceres a Titicnses. o kterých jsme připomenuli výte, ze x s stopovaly v legendě o původu současně jako složky etnické (Lati noxe, F.truskové a Sabinove) a funkční (první z nich vzešli .• muíů svatých a vládnoucích, druzi z profesionálních válečníků a třetí .- bohatých pastevců), a které v jiné pasáži (O* magistntt, 1.47) Jan I Lýdie Sám interpretuje jako obdobu funkčních kmenů starých Ugy pťanů a starých Athénanů. V roce 1942 shromáždil na druhé strane Jan de Vnes velké množství příkladů této trojice barev - starých a moderních nábožen- skyeh. folkloristicky eh a literárních leměř x sechnx pocha.-cji : ob lasti indoevropské expanze nebo jejích okrajů nebo z n/cmi vystavených vlivu Indoevropanů. a některé man jasně klasifikační hodnotu typu, který zde máme na zřeteli. 22, thlha Feridúnových synů. Konečně některá epická líčení, legendy a velmi rozmanité pohádky rovněž využívají trojfunkčmho rámce. Podívejme se na několik přikladu. SkxthskvMi legendu o třech synech ľarjiitaoxych. : meh? nej mladší obvli.VI spolu s kiáloxskxm úřadem nádherne predmety ze zlata, symboly tří fankcí, přirovnal M, Mole k jedné tradicí Iránu v našem smyslu, vyprávějící o synech hrdiny; kterého Avesta nazývá Thraét.u na. texty psině V pahlavf Fioton a pcisko texty Feiulun Nasleduje jedna pasaí .o skladby it.uLu i Waméspik, kterou přeložil M. Mole: , Kr FrétÓHOvi st> lumniili tri synort; immmmli Äi/m, Aii« .si vtochny tři k sobé> «nyt Métrpi'né ffmimrm. ktorým j* oíh««Vh pm*v*i* wwkHý SO °«-OCi|p dému | vds dostane toho, oč žádal » J W..it»h brwry trěčovi, " a svrchovan0st 1 " '"lmnvá vari«nt«. pocházející od Firdau.íh r —adeké dčlení jiným kritériem Äľ^* sn.sl :jak„„lc byli bratři vystaveni na zkoušku 1/" "í ^ lnovému uukovi, projeví bratři zaujetím Sítľ^' svou povahu a svou „funkční úroveň- Salm uprchncT^ ^ ■M do útoku, íradž bez boje odvrátí hrozbu in eligencUu^l 2? lym citem, které mu propůjčuje královská ««J^^ 23. Volha pastýře Panda. Je to příbuzné téma, které u maloasij. skvel. Reku, a snad pod vlivem Indocvropanů z Frýgic poskvtlo latku k „Paridovu soudu", rozkošnému příbčhu s tčžkými důsledky protože byl zcela jistč určen k tomu, aby vysvetlil, proč navzdory' ivému bohatství a své odvaze Trója nakonec podlehla Řekům. Paris, krásný princ-pastýř vidí, jak k nčmu přicházejí s prosbou, aby rozhodl, která z nich jc ncjkrásnčjší, tři bohynč, symbolizující tři funkce; podle jedné varianty (např. Euripides, Ijigénie v Aulidé, v. 1300-1307) se každá představuje celou výzbrojí svého postavení a své aktivity: Héra, „pyšná na královské lože svrchovaného boha Dia", Athéna, v přilbč a s kopím v ruce, Afrodite, vyzbrojena jen „mocí žádostivosti": podle jiného podání (např. Euripides, Trojan-ky\ v. 925-931) se každá bohynč snaží získat rozhodčího slibem nčjakého daru: Héra mu slibuje královskou moc nad Asií a Evropou, Athéna vítézství a Afrodite ncjkrásnčjší ženu. Paris volí špatné, dává cenu Afrodite, a brzy následuje únos neporovnatelné Heleny a navzdory deseti letům hrdinských činů konec Tróje, rozdrcené koalicí mužů a bohů, mezi nimiž Héra a Athéna nepatří mezi nej- ménč rozlícené. . Tento typ vypravení byl oblíben ještč i v novoveku. L. Gcrschcl nedávno zabýval švýcarskými, nemeckými a rakouskýmii tradi- obvyklc „dobře") mezi třemi jasne lunKcmim --------> Si tř. bratři rozdčlují tři funkční dary, z nichž pouze jMP » spjatý s „první funkcí", zajišťuje tomu, kdo ho bude JJ** zbytku „dobrý" osud. Podívejme se například na puvoan \ II Tftl IMJNKCIi SPOU-ČT.NSKŔ A KOSMICKŔ nemeckých legend o původu .Jódlování", pečlivé rekonstruovanou Gcrschclcm: Res, Bahilsalpův honák, nalezl jedné noci v chatrči tří nadpřirozené bytosti, jak vyráběly sýr; v jednom okamžiku byla syrovátka nalita do tří veder; v prvním byla červená, ve druhém zelená a ve třetím čistě bílá. Res se dozví, že si má vybrat jedno z věder a napít se syrovátky; jeden z prízračných skotáku dodává: „Když si zvolíS červenou, budeš tak silný, že s tebou nikdo nebude moci zápasit. " Druhý skoták řekne: „Když se napiješ zelené syrovátky, získáš mnoho zlata a budeš velmi bohatý." Třetí konečné vysvětluje: „ Napij se bílého nápoje a budeš nádherné jódlovat." Res opovrhne prvními dvěma dary, rozhodne se pro bílou syrovátku a stává se dokonalým v jódlování. Gcrschcl poznamenal, že tato vokální technika má ve svých různých variantách magický účinek (všechna zvířata přicházejí za jódlercm a doprovázejí jej; stoly a lavice v jeho chýši tančí; krávy se stavčjí na zadní nohy a tančí; i ta nejdivočejší kráva se zklidňuje a nechá se pokojné podojit atd.). 24. Římské a kartaginské talismany. Zřejmč koncem punských válek Římané zorganizovali zajištční svého konečného vítězství podle určitého srovnatelného schématu: býčí a koňská hlava, říkali, nalezené Didóninými kopáči v místč, kde se mčl v Kartágu tyčit chrám ,jcho" Junony, zajistily sice tomuto africkému mčstu i bohatství i válečnou slávu; ale protože Tarquiniovi kopáči nalezli kdysi na Kapitolu v místč budoucího chrámu Jova Optima Maxima (O. M.) lidskou hlavu, náleží Římu příslib nejvyšší. příslib svrchovanosti. L. Gcrschcl, kterému vdččímc také za tento úchvatný výklad, připomíná, že u védských Indů jsou teoreticky muž, kůň a býk třemi druhy vyšších občtí přijímaných pro obétní obřady, tj. tčch, jejichž hlavy (společné s hlavami obou nižších občtí, berana a kozla) musejí být pohřbeny, přinejmenším předstírané, v místech, kde chtčli vztyčit namísto trvalého svatostánku, který v Indii neexistuje, velmi důležitý ohňový oltář. 25. Tři hříchy válečníkovy. Jako poslední příklad, který rozmnoží v oblasti epiky trojčlenné rozdílení pohrom a přestupků připomenuté výše, budu citovat jedno téma, které je literárnč velice rozšiře- 91 1 KOM « I NNA INDO..VROPSKA IDEOLOGIE né ■ kio.e bylo odlišně použito v Indii, ve Skand • x I..inu Irma hříchů nějakého boha nebo člověl* V Ř°Cku dinodů analyzovaných dalc vc třetí kapitole - určV^*" " i ohlasu ..druhé funkce", nčjakého válečníka. 0s<>bnosH Indru, bojovný bůh védsk' " " A ...«.«. oojovny oúh védské Indie, je hříšník V K i v eposech je seznam jeho chyb a výstřelků dlouhv /ahmanách xsak Patý zpčv skladby Márkandeja purána ia ÍJ°^* trojčlenné schéma: índra nejdhve 'zTbľjíTe^ra^r^f^1 na vražda nezbytná, protože Trojhlavec představuje t0 JW svet, zároveň to aleje vražda sv^^^^ náleží mez, bráhmany a neexistuje horší zločin než usmrcení brľ mana; následkem toho Indra ztratí svůj majestát (nebo svou duch * n. Klu), tédžas (1-2). Poté, jelikož k pomstění Trojhlavce byl stvo" fen hrozný netvor Vrtra, se Indry zmocní strach a v rozporu se svým pravým posláním válečníka uzavře s Vrtrou neupřímně mír a pak jej poruší, takže nahradí sílu podvodem; v důsledku toho ztrácí svou fyzickou sílu, bala (3-11). Nakonec, hanebnou lstí, tím, že na sebe vezme podobu manžela, se Indra dopustí cizoložství s počestnou ženou; a tak ztrácí i svou krásu, nípa (12-13). Severský epos - celou jeho historii vylíčil jako jediný Saxo Grammaticus, ale učinil tak podle ztracených pramenů ve skandinávském jazyce - zná jednoho velmi zvláštního hrdinu, Starkada (Starcatherus), každým coulem příkladného bojovníka, věrného a oddaného služebníka králů, kteří jej přijímají, s výjimkou tři okolností; přesněji řečeno, je obdařen třemi životy po sobě, to znamená jedním životem prodlouženým až na délku tří normálních životů, pod podmínkou, že se v každém z nich dopustí jednoho zločinu. Nuže, schéma těchto tří zločinů je zřetelně rozvrženo podle tn funkcí. Ve službách norského krále pomůže zločinné bohu Odinov, usmrtit svého pána při lidské oběti (VIl.5,1-2). Když se pak oc.tn ve službách švédského krále, prchá hanebné z bitevn,hop°'*m smrti svého pána a propadá tak, při této jediné Ph,e*,t0SJlužbách svých tří životů, panickému strachu (VIII.5). Konečnč ve^ dánského krále zavraždí svého pána za dvacet liber zla a. P ^ výjtmečně a na pouhých několik hodin chtivosti pc>tom ^ ^ kterým jinak všude, ve slovech i ve skutcích, pohr i Jeho trojí kariéra je tak vyčerpána a zbývá mu již p smrt: učiní tak v jedné velkolepé scéně (VIII.8). ii. Tftl FUNKCE společenské a kosmické Povaha a hrdinské činy Starkada připomínají v mnoha bodech báj o Hérakleovi. V jejích systematických výkladech - relativně pozdních, ale toto zarámování si nemohly vymyslet-jsou v celém životě řeckého hrdiny (k jehož početí potřebovali Zeus s Alkménou tři noci) také zdůrazněny tři prečiny, z nichž každý má vážný, postupné se stupňující dopad pro hrdinovo „bytí" a každý si vyžaduje obrátit se na delfskou věštírnu (Diodóros Sicilský, IV, 10-38): (1) Argejský král Eurystheus nařizuje Hérakleovi vykonat některé práce: má na to právo díky neopatrnému Diovu slibu a Héřině lsti; Héraklés se nicméně dopustí chyby tím, že navzdory výslovné Diově výzvě a výroku orákula odmítne; Héra využívá této neposlušnosti vůči bohům a postihuje jej na duchu: zasažen šílenstvím zabíjí vlastní děti; nato, s návratem rozumu stižen žalem, se podřizuje a vykonává oněch Dvanáct prací s celou řadou prací dílčích (kapitola 10-30). (2) Ve snaze pomstít se králi Eurytovi vláká Héraklés jeho syna Ifita do léčky a zabije jej, ne však v souboji, ale zradou,21 Héraklés je za trest stižen tělesnou chorobou, z níž se uzdraví, jak jej zpravilo orákulum, pouze jestliže se prodá do otroctví a takto získané peníze věnuje Ifitovým dětem (kapitola 31). (3) A nakonec Héraklés uzavřel legitimní sňatek s Déianeirou, ožení se však i s jinou princeznou a poté unese třetí, které dává přednost před vlastni ženou; a tehdy dojde na strašný Déianeirin omyl, roucho napuštěné Nessovou otrávenou krví a příšerné, neutišitelné bolesti, jichž se hrdina na třetí Apollónův příkaz zbaví až hranicí a následující apoteózou (kapitola 37-38). Urážka Dia a neposlušnost vůči bohům; zbabělá a věrolomná vražda neozbrojeného protivníka; sexuální chlípnost a zapomenutí na vlastní ženu: tři fatální chyby této slavné kariéry se rozčleňuj í do tří funkčních zón stejně zřetelně jako tři hříchy Indrovy, se stejnou specifikací (pohlavní chtíč) třetí kategorie, a obdobně jako ony mění hrdinovu bytost; pouze tyto změny, progresivní a kumulativní v případě Indry, jsou v případě Hérakleově jen sukcesiv-ní: první dvě jsou napraveny a pouze za tu třetí platí životem. V jedné avestské tradici, bezpochyby znovu promyšlené a přeorientované mazdaismem, hrdina zcela jiného typu, Jima, trestaný, jak se zdá, za jediný, leč velmi vážný hřích (lež nebo později pýcha, vzpoura proti bohu a usurpace božských poct) je natrikrát postupně 21 Sofoklés v Trachiňankách, 269-280, silní zdůrazňuje „antiheroický charakter tohoto zločinu. 93 92 I ROJf I I NNA INDOť.VROPSKAlDEOLO GIE ibttvcn thvatvnv, tohoto viditelného a zázračnéh vanost.. které Ahura Mazda klade na hlavu tčch IľT"'SVICho* krále: tř, třetiny této chvarcny se jedna p0 druhé wt'á V'yV0,ÍI nou na třech osobnostech odpovídajících třem sool T"*'" SP°CÍ" púm: na zcmcWIci-léčiteli, válečníkovi a chytrém Sľľľ ty" ho vládce* y ém m«>*trov, jedno- 26 Problém krále. Tento rychlý přehled dostatečné ukazuje velmi rozl.čne smčry a oblasti, ve kterých obrazotvornost indoevron ských národů používala trojčlennou strukturu. Také zde tak jako při jiných aplikacích této struktury, se ještě musíme obrátit k nein°-doevropským národům starověkého světa a hledat, zda u nich kolem některého hrdiny nebo některé jiné látky vytvořila nějaké epické nebo legendární téma, inscenovala nějakou morální nebo politickou lekci, obrazné ospravedlnění určité praxe nebo skutečnosti. Prozatím jsou výsledky tohoto průzkumu záporné. Od Gilga-meŠe po Samsona, od velkých faraónů po legendární vladaře rodící se Číny, dokonce od arabské moudrosti po konfuciánské bajky si žádná historická nebo mytická postava nikde neobléká trojfunkční uniformu, do které naopak spěchá tolik indoevropských osobností. Je tedy pravděpodobné, že tato uniforma je indoevropská; pravděpodobné je též, že v této rozsáhlé části světa pouze Indoevropané, a ještě před svým rozptýlením, rozeznali, promýšleli a využívali pro analýzu a výklad své zkušenosti a konečně použili v rámci své vznešené nebo lidové slovesnosti ony tři základní a těsně spjaté nezbytnosti, na jejichž pouhé uspokojování se omezily ostatní národy. , , - V závěru tohoto velmi obecného výkladu bych ještě rád zdůraznil, že rozpoznání této skutečnosti, i když je velmi významné, nám samo o sobě neposkytne prostředek k tomu, abychom si mohli představit reálnou společnost a instituce (zcela jistě se již lišící od provincie k provincii) Jednotných Indoevropanů". Podařilo se nám uchopit jen jeden princip, jeden z mnoha a ze základních ramcu. Jednou z nejtemnějších otázek zůstává například stále vztah mez. třemi funkcemi a „králem", jehož velmi starobylá existence alespoň v jedné, bezpochyby nejkonzervativnější části Indoevropanu je uo- 22 Dénkart, VII,1,25-32-36; uspokojivěji neiJaSí. XIX.34-38. II. TRI FUNKCE SPOLEČENSKÉ A KOSMICKÉ ložena shodou mezi védským výrazem rádž-, latinským rég- a galským ríg-. Tyto vztahy jsou různé ve třech oblastech a v každé z nich se mění s místy a s časem. Výsledkem toho je určitá proměnlivost v reprezentaci nebo ve vymezení tří funkcí, zejména té první: král je jednou nadřazený trojfunkční struktuře neboje přinejmenším mimo ni, takže první funkce je pak zaměřena spíše na čistou správu posvátna, na kněze, než na politickou moc, vladaře a jeho činitele; jindy naopak král - a potom stejnou, ba větší měrou král-kněz než král-válečník-je nejvýznačnějším reprezentantem této funkce; jindy zase král představuje určitou proměnlivou směs prvků ze všech tří funkcí, a zvláště prvků druhé, válečnické funkce, a eventuálně 6idvu, z něhož král nejčastěji vzešel: odlišující jméno indických bojovníků, kšatrijů,)e přece synonymem výrazu rádžanja, který je odvozen od slova rádžanl Tyto a některé další problémy lépe vyjádříme, ne-li vyřešíme, až přeneseme studium na to, co tvoří nejpev-nčjší výztuž myšlení těchto archaických společenství: systém bohů theologie a jejich mytologické a epické návaznosti. 95 94 INDOlRÁNC! A INDOVÉ VÉDSKÉHO Funkce: Počátek dvojznačný I. Svrchovanost kosmická Ochrana společenství Árjů Rozdělování statků II. Síla fyzická a bojová III. Plodnost Zdraví, dlouhý život, prosperita atd. ÚDOBÍ Bohové: VÁJU (Vítr, Ovzduší) MITRA VARIJNA („Smlouva, Přítel") (bůh rta, „Řádu, a společenské Pravdy,...») ARJAMAN BHAGA („Podíl") INDRA (proměnlivá, polyfunkční bohynč) dvojčata NÁSATJOVÉ („Léčitelé") ŘÍM Funkce: Dvojznačná „Prima" — I. Svrchovanost Ochrana pubes romana, vitality Říma — Rozdělování statků, stabilita Říma — II. Síla fyzická a bojová — III. Prosperita zemědělství a lidu, mír Bohyně polyfunkční a „extrema Bohové: JANUS (DIUS-) JUPITER JUVENTAS TERMINUS MARS QU1RINUS VESTA 96 MAZDAISMUS BŮH: AHURA MAZDA („PÁN MOUDROSTI") Funkce: Počáteční volba mezi dobrem a zlem I. Svrchovanost, správa spásy Ochrana společenství věřících Odměňování na tomto a onom světě II. Moc ve službách náboženství: „Království" spásy III. Plodnost, zbožnost Entity: 2 MAINJUOVÉ („Duchové") VOHU MANAH („Dobré smýšlení") AŠ A VAHIŠTA („Rád, Právo") Zdraví, nesmrtelnost, statky tohoto a onoho světa SRAOŠA („Poslušnost, Kázeň") AŠ A („Odměňování") CHŠATHRA VAIRJA („Moc" + kovy) ÁRMAITI („Zbožnost" + Země) HAURVATÁT („Zdraví" + voda) AMERETÁT („Ne-smrt" + rostliny) GERMANIE Funkce: „Rámcový bůh" I. Svrchovanost ódinovi synové II. Síla fyzická a bojová III. Prosperita Polyfunkční bohyně Bohové: HEIMDALL TÝ ÓDIN („Smlouva") („Magie") BALDR-HOD TÓR NJÓRD, FREY, VANOVÉ FRIGG FREYJA Les Dieux Jmio-Européens, str. 90 a 102 (kromě Germánie)23 « Germánie byla připojena pro informaci, ale vyznačuje se několika zvlášt nostmi. Srv. násl. tabulky na str. 124-141. - Pozn. H. C.-B. 97 iii. trojčlenná THEOLOGIE III TROJČLENNÁ THEOLOGIE / Theologické vyjádřeni ideologie tři funkci. Theologie různých indocvropských národů nejsou ve své podstatě nesourodým nahromadením bohů, usazeninou z náhodných přílivů a odlivů historie Všude, kde jsme dostatečně informováni, je snadné rozpoznat ústřední seskupení vzájemně těsně spjatých božstev, vymezujících se jedno vůči druhým a rozdělujících si oblasti posvátna podle plánu, který byl vyložen v předešlé kapitole. Tato uspořádání byla dlouho, případ od případu, zanedbávána, popírána nebo špatně chápána. Jejich rozpoznání, zejména rozpoznání mitannského a indického seskupení, o kterém bude řeč nejdříve (1938; především po roce 1945), je na počátku zásadního pokroku našich studií; a také na počátku početných sporů, často příjemných, občas bolestných, vždy užitečných, mezi komparatisty a odborníky na různé jiné oblasti. 2. Charakterističtí bohové tří funkci ve védských hymnech a rituálech. Kněží védské Indie při určitém počtu důležitých rituálních okolností, při vzývání, obětování nebo klasifikačním vypočítávání, spojovali Mitru a Varunu, svrchované vládce vesmíru, boha índ(a)ru, válečníka par excellence, a dva božské blížence, téměř vždy označované nějakým společným jménem v duálu, Násatjovce nebo Ašviny, léčitele, dárce potomstva a všech druhů statků. Někdy se na druhé úrovni, očividně analogicky k binárnímu obsazení první a třetí úrovně, Indra objevuje ve spojení s nějakým jiným bohem, ale nikoli stálém (Váju, Agni, Súrja, Višnu atd.). jižjsme viděli (1,18), jak jc tento božský sbor (Mitra-Varuna dva Ašvinové, Indra s Agnim nebo Súrjou) vzýván, aby ™™™™Jt zárodek, cíl, který byl v těchto archaických dobách důležité^ n« je tomu dnes; pořadí výčtu, které umisťuje Ašviny na před Indru, je snadno ospravedlnitelné, protože se jedna o zroz , neboli událost, která náleží čistě do jejich oblasti, i jinou v pořadí, Zdůrazňující Indru, představuje totéž seskupen, sezn 98 hlavních „párových bohů", vzývaných při vrcholném okamžiku ranního vylisování během obětování typu sómy: Indra a Váju, Mitra a Varuna, dva Ašvinové,24 takže v důsledku toho on pak dominuje rozvržení určitého počtu hymnů Rgvédu, inspirovaných tímto rituálem. Kontext těchto hymnů je často instruktivní, zajišťuje a osvětluje funkční hodnotu každé božské úrovně; například v 1,139, Indra-Váju jsou ve své strofé (strofa 1) jasně charakterizováni tím, že vedle nich se vyskytuje slovo šardhas, termín, který označuje oddíl mladých božských válečníků; strofa o Mitrovi-Varunovi (strofa 2) je naplněna pojmy rta a anrta, to znamená řádem, kosmickým a morálním, a jeho protikladem; Ašvinové (strofa 3) jsou představeni jako pánové dvou variant „vitality", šríjas a prkšas. Ve dvou doplňujících hymnech 1,2 a 3, jsou Indra-Váju označeni jako nard, „Männer, hrdinové" (2, strofa 6) o Mitrovi-Varunovi (2, strofa 8) se říká, že „skrze řád a péčí o řád dosáhli vysoké výkonnosti"; pokud jde o Ašviny, „dávají mnohá potěšení" (3, strofa 1). 3. Seznamy vzestupné a sestupné. Nejčastěji je respektováno kanonické pořadí bohů, ať už vzestupné, nebo sestupné. Podívejme se nejdříve na dva velmi „čisté" případy, ve kterých je Indra na své úrovni sám. Během archaického a pečlivě prováděného obřadu vztyčování nesmírně důležitého ohňového oltáře, v okamžiku, kdy jsou vyznačovány posvátné brázdy vymezující jeho umístění, je vzývána mytická kráva Kámaduh („ta, která, když je dojena, splňuje veškerá přání"). Vzývání obsahuje božskou řadu, kterou se zabýváme, v sestupném směru s určitou návazností, která zajišťuje její funkční hodnoty: „Vytvoř jako mléko to, co si přejí, Mitrovi a Varunovi, Indrovi, oběma Ašvinům, Púšanovi (bohu skotu a někdy i šúdrů), tvorstvu, rostlinám".25 V takovémto uspořádaném vypočítávání, nad rostlinami, zvířaty a případně nad neárjovskými lidmi, Mitra-Varuna, Indra a Ašvinové mohou ochraňovat pouze tři varianty ár-jovského lidu, odpovídající každá jednotlivě i všechny společně ve své hierarchii jejich třem povahám. Při jedné prosebné oběti k získání blahobytu jsou vzýváni stejní bohové, tentokrát ve vzestupném pořadí, s vyčerpávajícím dopln- íš Např.íar. B rahm. IV, 1,3-5. " Např. Sa/. Brahm. VIl.2,2.12 99 i rojči i nná indoi-vropská ideologie kcm vsedl společně jako celku:26 „Jsi dechem obou AŠvinů dechem Indry... jsi dechem Mitry a Varuny..., jsi dechem v^ľ bohů!" C" S Agnim, který je přidružen k Indrovi, lze pozorovat stejnou sekvenci, v sestupném pořadí, na začátku jednoho velmi zajímavého, spekulativního textu27 (s určitou menší variantou v pořadí strof)-je to slavný pantheistický hymnus, vložený do úst osobnosti, jíž je bezpochyby Váč, Řeč, a která se v každém případě představuje jako společná podpora a podstata všeho, co existuje. První strofa zní takto: „Půjdu s Rudrovci a s Vásuovci, (půjdu) s Áditjovci a (půjdu) se všemi bohy! Já podporuji oba dva - Mitru a Varunu, já (podporuji) Indru a Agniho, já (podporuji) (oba) Ašviny!" Je pozoruhodné, že v následujících strofách, při rozboru své vlastní multivalence nebo jak říká, „mnoha míst" a „pobytů", do kterých ,jej bohové uvedli" (RV, strofa 1=AV, strofa 2), Váč vyzvedává jako části svého díla ve vztahu k lidem {RV, strofa 4, 5, 6 = AV, strofa 4, 3, 5) potravu a život, dále slovo „vychutnávané bohy a lidmi" a dobro jím prokazované, svatým osobám (bráhman, rši), a konečně luk, „šíp, který zabíjí bráhmanova nepřítele", a boj - a nic dalšího. Je jasné, že ať už byl záměr této doktríny jakýkoli (hovořilo se v této souvislosti o neoplatónském Logu), tato báseň užívá ve svém výrazu nejstarší konceptuálni systém Árjů: svým výkladem paralelních pojmů (bohové, činy) potvrzuje, že sekvence „Mitra-Varuna, Indra (sám nebo doprovázený), oba Ašvinové" v sobě spojuje patrony, theologické výrazy tří funkcí. 4. Árjovšti bohové z Mitanni. Stejná sekvence, občas maličko pozměněná podle různých důkazů v zaměření, jak je lze z textů často vyrozumět, se nalézá v řadě textů archaické Indie, ale já přejdu bez otálení k nej důležitějšímu dokumentu. Dnes víme, že mezi Indo-íránci jedna větev, která hovořila buď budoucím „indickým védským jazykem" nebo nějakým velmi blízkým dialektem a kterou můžeme nazvat „Praindy", namísto, aby se vydala na východ, k Indu a do Paňdžábu, zabloudila na západ, na Eufrat a až do Palestiny, kde ji čekal skvělý, i když pomíjivý osud a kde zanechala stopy v mnoha zápisech klínovým písmem. Zatímco jejich východní 26 Taitt. Sanh. 11,3,10,2b. 27 Rgvéd{=RV)X,\25 = Atharvavéd(=AV) 1V.30. iii. trojčlenná theologie bratři, tvůrci védských hymnů, unikli ze záběru historie, tito, obklopeni národy archivářů, kteří je vyzbrojili znalostí písma, jsou velmi přesně lokalizovatelní a časově zařaditelní. Byli to právě oni, jejichž hordy válečnických specialistů, o kterých jsme hovořili výše a které babylónské a egyptské texty nazývají marianni, otřásly a občas vyvracely staré říše Předního východu. Nejzajímavěji skupinou z těchto „Praindů" je ta, která poté, co shromáždila pod svým vedením národ odlišného původu, založila uprostřed druhého tisíciletí v záhybu horního Eufratu impérium Mitanni, s nímž jak Chetité, tak Egypťané museli svého času jednat jako rovný s rovným. .' -1, ,,(: Tak tedy, v roce 1907 bylo při archeologických vykopávkách v Bogazkale objeveno v archivech jednoho chetitského krále několik exemplářů jakési smlouvy, kterou tento panovník uzavřel kolem roku 1380 se svým mitannským sousedem Mattivazou. Tento Mi-tannec, kterému Chetita pomohl získat zpět trůn a kromě toho mu dal i ruku své dcery, sepsal se svým dobrodincem v náležité formě jakousi dohodu o spojenectví. Text vyjmenovává nebeské pohromy, s jejichž dopadem na svou hlavu je srozuměn, jestliže nedodrží dané slovo. Jak bylo tehdy obvyklé, obě smluvní strany povolávají jako ručitele všechny, kteří v jejich říších byli uctíváni jako bohové. A mezi mitannskými bohy, vedle velkého počtu neznámých bohů a několika dalších, rozeznatelných jako božstva buď místní nebo babylónská, nalézáme jednu sekvenci bohů, která byla okamžitě identifikována indology a která byla nelehkým oříškem pro filology, dlouho studující všechny grafické a gramatické zvláštnosti tohoto textu. Dnes již může být výčet s velkou jistotou podán takto: „...Bohové Mitra (a) (V)aruna [varianta: Untvana] ve dvojici, bůh Indara [var: Indar], oba bohové Násatjové..." Po více než třicet let, zejména proto, že nebylo přihlédnuto k indickým dokumentům védského údobí, z nichž hlavní jsme právě citovali výše, bylo toto seskupení bohů vysvětlováno buď bizarně (W. Schulz, 1916-1917) nebo nedostatečně (Sten Konow, 1921). Dán A. Christensen (1926) se jedním úsporným rozborem přiblížil pravdě a rozpoznal, že Mitra-Varuna, Indra a Násatjové nefigurují v Bogazkale jako odborníci na diplomatické akty, ani jako spjatí s tím či oním zvláštním ustanovením smlouvy, například se sňatkem, ale prostě proto, že představovali „hlavní bohy" árjovské společnosti; Christensen bohužel chápal tento vysoký božský štáb pouze v rámci dualistické opozice 101 l •II I ROJi" i i nnA indoevropska fbfio LO(JIH •asura^nva. zásadní v Íránu, zatímco reálné alo m* x **** - rozdelil W uměle a v rozporu 's ľdÄ^ skup.,,. M.tru-Varunu na jednu stranu, lndru-Násatiovc °U du.hou lepu c v roce 1940. zásluhou védského problémům Tľ" a Véd*** textů, které sdružují stejné bohy jako smlouva z B kale. s ľ vynořila zcela jednoduchá interpretace kterou lom, °8aZ" h>45 shrnul tčmito slovy: ' J em v roce V Hoi-a/.kalc pod Mitrou-Varunou, svrchované bohy, tj boh kteří bdí nad posvátnem a spravedlností, bohy království s jeho nezbytnými pomocníky, knčžími a právníky, nenalézáme na stejné úrovni „Indaru a Násatjové", dvojí představitele stejného druhu bohů, nýbrž na druhé úrovni je Indara, bůh válečnické funkce a vojenské aristokracie, mariannů; a na další, ješté nižší úrovni jsou patroni třetího stavu, Násatjové. Tím, že král jmenuje tyto bohy společné a v tomto pořadí, činí dvč přesné operace: zavazuje spolu se sebou i celou společnost svého království představenou ve své bčžné formě a zároveň se dovolává tří velkých oblastí osudu a prozřetelnosti. To odpovídá ostatně soupisu prokletí, která je ochoten přijmout jako odplatu, jež by v případě křivopřísežnictví postihla jak jeho osobu, tak jeho lid a celou zemi: neplodnost, vyhnanství a zapomenutí, všeobecnou nenávist ze strany bohů - výčet je dlouhý a obsáhne všechno. 5. Popis bohů charakteristických pro tři funkce ve védském náboženství. Nebude neužitečné a pomůže to čtenáři vyznat se lépe ve zvláštních analýzách, které budou následovat, jestliže nyní několika slovy upřesníme z perspektivy tří funkcí zaměření a též omezení různých bohů, jejichž předepsané sdružení bylo podle nálezů z Bo-gazkale i podle indických hymnů a rituálů prokázáno jako před-védské. Takto jsem tuto problematiku shrnul ve své malé knížce Indoev-ropšti bohové {Les Dieux des Indo-Européens) z roku 1952: Není náhoda, že první úroveň je nejčastěji reprezentována dvěma bohy: svrchovanost, jak šiji představovali Indové técníove starých dob. mela dvě tváře, dvé poloviny, které jsou protikiaa ^ ale komplementární a stejné nezbytné a které ztělesňujila nimiž bdí dva ..králové", Mitra a Varuna. Ziidského Medtskaj^ Varuna znepokojujícím a hrozivým pánem, majitelem m 102 III TROJČLENNÁ TMEOLOCie znamená magie vytvářející formy, je vyzbrojen uzly a sítěmi, z čehož plyne, že se muže každého bleskové a neodvratné zmocnit. Mitra, jehož jméno znamená „smlouvu" a také „přítele", je uklidňující, dobrotivý, je ochráncem čestných a správných činů a vztahů, násilí je mu cizí. První z nich, Varuna, jak praví jeden slavný text, je „onen svět". Mitra je tento svět. Varuna je despotičtější. „ božštější", dá-li se to tak říci; Mitra je něco jako posvátný kněz. V lůně první funkce má Varuna bližší vztah ke druhé, násilnícke a válečné funkci; Mitra k mírumilovnému blahobytu, jenž vzkvétá díky třetí. Tento protiklad je tak výrazný, že odedávna mohly být zdůrazňovány téměř démonické Varunovy rysy: není snad asurou par excellence a nejsou snad vpostvédských formách náboženství stejně jako již v mnoha strofách Rgvédu asurové tajuplnými démony? V Ind(a)rovi je shrnuto něco úplně jiného: pohyby, služby, nutnosti hrubé síly, která, užita v bitvě, přináší vítězství, kořist, moc. Tento nenasytný přeborník, vyzbrojený hromem, zabiji démony a zachraňuje vesmír. Pro své hrdinské skutky se opájí samou, která dává sílu a zuřivost. Je Tanečníkem, nrtu. Jeho zářící a hřmotný doprovod tvoří Marutové, do atmosféry transponovaný oddíl mladých válečníků, marja. Jim a skrze nese vyjadřuje určitá morálka hrdinského činu a přebytku životních sil. která stoji v protikladu jak vůči přísné a přímé všemohoucnosti. tak vůči laskavé umírnénosti. které se spolu sdružily na první úrovni. Kanoničtí bohové poslední úrovně, Násatjové nebo Ašvinové. vyjadřují jen Část mnohem komplexnější třetí funkce. Jsou především dárci zdraví, mládí a plodnosti, divotvorci pomáhající chu-ravým stejně jako zamilovaným, dívkám bez ženicha stejné jako neplodnému dobytku. Třetí funkce je však něčím víc. nezajišťuje pouze zdraví a mládí, ale výživu, hojnost lidí a statků, to znamená zástupy lidí a hospodářské bohatství, a také citový vztah k půdě. to mírumilovné a stabilní potěšeni z majetku, které je v sanskrtu vyjádřeno důležitým kořenem kši-. Proto také jsou Ašvinové často posíleni na své úrovni bohy a bohyněmi, kteří zaštiťuji další aspekty třetí funkce, například zvířecí život, materiální dostatek, mateřství (Púšan, Purandhi, Dravinódá. „Pán poli". Sarasvatí a další bohyně matky), nebo také ještě kteří chráni pluralitní, kolektivní a totální charakter („všichni bohové" - byli paradoxně pojati jako určitá zvláštní třída bohů), který je dobře vyjádřen 103 TROJČI I NNA INOOI V R O PS K Á 11) l-OI.OO IE plurálem v.Sas. ..klany". Jejž Rgvéd (VIII.35) stavíjako označeni třrti funkce oproti neutrálním singulárům brahman a kSatram, , horák tenzujicim obé vySií funkce. I. VARUNA sám, častčji MITRA a VARUNA (občas sc třetím z Ádit jovců, ARJAMANEM, zřídka sc čtvrtým, BHAGOU). II IND(A)RA sám, nebo l VÁJUEM či s AGNIM (nebo s jiným spo lečníkem). III. Dva AŠVINOVÉ (ve starších dobách NÁSATJOVÉ) Les Dieux des Indo-Europées, str. 9. Máme zde pčkný příklad struktury, rozčlenčné theologie, o níž můžeme jen stčží předpokládat, že vznikla pouhým nahromadením částí a kusů: celek, rozvržení podmiňují jednotlivosti; každý božský typ vyžaduje ve svém vlastním zamčření přítomnost všech ostatních, dokonce je definován pouze vztahem k ostatním, s názorností, jaká vyplývá jen z antitéze. Rozpoznání tohoto božského sledu a jeho předvédského charakteru umožnilo v roce 1945 uskutečnit rozhodující krok při výkladu íránských náboženství a především vydat počet z jednoho již dlouho pozorovaného důležitého rysu avestské theologie. 6. IndoíránSti bohové tří funkcí v Zarathuštrově reformě. Radikální reforma spojovaná se jménem Zarathuštrovým, bezpochyby spíše souhrn řady postupných reforem stejného smyslu, hluboce pozmě-nila pohanství zděděné po předcích. Pozorujcme-li však současné historicky potvrzený výsledek tohoto reformačního procesu a prehistorické východisko, které lze rovnčž určit, protože bylo jistč velmi blízké nyní známému védskému a předvédskému obrazu, vyvstanou okamžité nčkteré vůdčí linie tohoto pohybu. Pihové Avcstč, v níž je zmírnčn nesmiřitelný monotheis- chvK ui VC klCré SC P°d VClkým b0hcm Ahura Mazd0U " bcZP°- obiev M * h,aVníh° aSUry' ktcrčho ,ndic nazývala Varunou -nich bohľ tľyS0CC P°Stavcné mvtické figury nesoucí jména hlav-Je nnvnr /'?°?azkalského seznamu (Mithra, Indra, Nánhaithja). tSÄ^ľithw zůstava bohcm- -tímc° (stcjnč J "V Mary buh, Saurva, védský šarva, který je v odlišném, ale III. TROJČLENNÁ theologie prokazatelném vztahu k síle a násilí) a Nánhaithja - zmínéni ješté stále v tomto pořadí, stejné jako v indické formulací Násatjové následují za Indrou-jsou jmény velkých démonů: to je známka reformy, kterou uskutečnili knéží, představitelé první funkce, a jejímž cílem bylo vnutit jednotné celé mazdaistické společnosti vysokou morálku očištěné první úrovne a odvrhnout, vyobcovat a démonizo-vat božské patrony, kteří tradičnč zastupovali a ospravedlňovali jiné způsoby chování: bčsnční válečníka a méné krvavé, leč bezpochyby ncmčnč nevázané orgie kultů plodnosti. 7. Zarathuštrovské entity. Pokud jde o novou, čisté monotheistic-kou theologii gáth, spočívá odlišným způsobem na temže schématu. Jejím nápadným rysem je existence určité skupiny abstraktních entit, spojených s jediným nejvyšším bohem. Tyto entity nemají ještč kolektivní název, ale právo je pozdčji vidíme pevně seskupené ve stabilním pořadí pod jménem Amcša Spcnta, „Nesmrtelní, Blahodární". Ještě se diskutuje o tom, zda v gáthách jsou tyto entity již stvořeními nebo emanacemi oddělenými od boha - jakýmisi archanděly - nebo prostě božími aspekty; to ale nic nemění na problému jejich původu, kterým se zde zabýváme. Jazyk a styl gáth se vyznačují značnou neprůhledností, která je úmyslná a rafinovaná. Naštěstí pro orientaci disponujeme určitými úvahami, které nezávisejí na nejistotách doslovného překladu: (1) Smysl a gramatická struktura jmen, která označují entity, přinášejí některá poučení. (2) Strofy, které obsahují téměř všechna jména jedné nebo několika entit, jsou dostatečně početné, aby umožnily statistická zjištění - např. relativní četnosti každé entity a také frekvence jejich různých seskupeni -, která sama o sobě odhalují důležité vlastnosti systému; jestliže například intence, forma a styl těchto lyrických hymnů nevybízely básníky, aby představovali entity ve výčtu v jejich racionálním sledu tak, jak to později budou činit rituální texty v próze, přesto přehled frekvence zmínek o jednotlivých entitách, a v důsledku toho významu, jaký básníci každé z nich přikládali, reprodukuje přesně a s předstihem hierarchické pořadí, v němž budou později stále vystupovat pod svým jménem Amcša Spcnta: tato hierarchie tedy již existovala. (3) Další interpretační moment poskytuje přehled „hmotných prvků", které tradice přiřadí slovo od slova k seznamu entit; jc to zdvojení na které samotné hymny činí zřetelné a přesné narážky. (4) Konečně ilv'iiitMi.i, ku in |. \ nekteiwl, pMpadochosvôtlujcľ°h° arc'- Pŕvhleii culil jo takovýto: Abstraktní entity: Ochraňované hmotné prvky: 1. VOHU MANAH býk (Dobré smýšlení) - A$A oheň (Řád) 3. CHŠATHRA kov (Moc) 4. SPENTA ÁRMAITI zemč (Zbožná mysl) 5. HAURVATÁT voda (Plnost, Zdraví) 6. AMERETÁT rostliny (Nesmrtelnost) Arcidémoni představující protiklad: Špatné smýšleni Indra Saurva Nánhaithja Žízeň Hlad 8. Jndoiránští bohové tři funkcí transponovaní do entit. Ať už entity vykládáme jakýmkoli způsobem - jako archandčly nebo aspekty boha vyvolává tento přehled řadu otázek: proč právč těchto šest vyvolených, a ne jiné, které by bylo snadné vymyslet? Proč toto pořadí a tato preferenční seskupení, tedy sounáležitost vždy dvou a dvou, tři a tří atd., které prokázala statistika? Proč autoři systému, kteří měli k dispozici tak málo míst, v závěru jedno místo do určité míry promrhali tím, že zdvojili „Zdraví" velmi blízkou „Nesmrtelnosti'-, která je téměř bez výjimky zmiňována vždy zároveň s ním? Proč byla z těchto přesných míst tři - druhé, třetí a čtvrté - pridelená třem arcidémonům, kteří jsou starými funkčními bohy, jež reforma odsoudila? Konfrontace seznamu zarathuštrovských entit s védským a mitármským seznamem funkčních bohů ukazuje, kde je třeba hledat společné řešení. „ (1) Dvč poslední entity, jejichž jména souzní a které jsou tm ncodlučitelné, připomínají velmi blízkými pojetími, jež W*0 a hmotnými prvky, které jim jsou přiřazeny, stejně jako rarchickým postavením nerozlučné blížence Násatjovce, 106 zdraví a života, omlazovače starců, odborníky na léčivé účinky vody a bylin. (2) Těsně před nimi, jako čtvrtá entita je Země, jakožto matka a živitelka a zároveň vzor paní íránského domu: připomíná tak napevno neurčenou bohyni (zejména Sarasvatí), kterou občas vidíme přidruženou k Násatjovcům ve védských výčtech při popisu třetí funkce. Takže oblast tří posledních zarathuštrovských entit, které jsou všechny označeny substantivy rodu ženského, zatímco vyšší jsou nazývány jmény rodu středního (srv. védské femininum v/í proti neutrům bráhman a kšatram), je oblastí třetí funkce; navíc v osobě Ármaiti je to zřetelně určitá entita třetí funkce, proti níž systém staví zlého Nánhaithju, démonizaci (zredukovanou do jediné postavy) dvou kanonických bohů stejné funkce, Násatjovců. (3) Výše, třetí entita se jmenuje Chšathra, to znamená samotné slovo kšatra-y z něhož je odvozeno indické pojmenování kšatrijů a které od časů Rgvédu (VIII,35) diferenčně charakterizuje druhou funkci, tak jako v nartském eposu Osetu, v podobě aechsaertaeg-, poskytuje odlišující název rodu silných hrdinů. „Kov", který je s ni spjat, je kovem v nejširším slova smyslu, ale explicitní texty upřesňují, že se jedná o kov zbraní. Arcidémon, který stojí proti ní, Saurva, má védské jméno Šarva, což je variantou Rudry, osobnosti tak složité, že zde nemůže být zkoumána, ale která přinejmenším jako lukostrelec a otec Marutů zapadá dobře do druhé funkce. (4) První dvč entity, nejčastěji vzývané nebo zmiňované, nejbližší bohu a s oblibou spojované, nesou příznačná jména: Aša je avestské slovo (srv. staroper. Arta) odpovídající védskému rta, kosmickému, rituálnímu, společenskému a morálnímu řádu, který je pod záštitou svrchovaných bohů, především však (a až po jemu vlastní přívlastky) neoblomného a strašného Varuny; Vohu manah, „Dobré smýšleni", je naproti tomu v řadě pasáži gáthské literatury a v literatuře postgáthské představován jako blízký člověku, stejně tak jako dobromyslný a přátelský Mitra je člověku blízký a je „tímto světem" v protikladu k Varunovi, který je „oním světem". Jasna (XL1V) obsahuje dvě v tomto ohledu odhalující strofy, strofu třetí a čtvrtou: ty rozděluji vzdálený vesmír a náš blízký prostor mezi Aša a Vohu manaha stejně výrazně, jako mezi Varunu a Mitru (u každého s pomocníky, o nichž bude řeč v následující kapitole) je rozděluje například Rgvéd (IV.3,5). Materiální prvek spojený s Vohu manahem je býk: nuže, od indoíránských dob, jak bylo zjištěno již dávno (přede- 107 IROJfl I NNA INDOI VROrSKA IDEOLOGIE vftfm zásluhou A ťhr.Mcnscna), sc býk nalézá pod zvláštní ochra-nol, svn-hovancho Mitry Koncčnč postavení entity ASa do páru s nreulemoncm Indrou připomíná, že nčkolik hymnů Rgvédu líčí hádky mezi svrchovaným vládcem Varunou a válečníkem Indrou, nositeli dvou morálek, jejichž protikladnost snadno vyústí do konfliktu. ■:<- 9 Záměr této Zarathuštrovy reformy. Toto porovnání obohacují a upřesňují jcStč další poznámky stejného druhu, nicménč už tyto postačí jako základ řešení problému původu Ameša Spcnta, které jsem Široce rozvinul v roce 1945 ve své knize Naissance ďarchan- kv.< \ ví'cl Bl '■< I n;n mtzdai8ti( 1 cho monotheismu byl okopírován, plagován z výčtu bohů tří funkcí v indoíránském polytheismu; přesnčji z jedné varianty tohoto výčtu, jak sc s ní setkáváme v Indii, která k pčti mužským bohům jmenovaným například v Bogaz-kalc připojila ve třetí funkci, v tčsné blízkosti Násatjovců, bohyni matku. Proč toto napodobení? Proč Zarathuštra nebo reformátoři, které lze pod toto jméno zahrnout, prosté a jednoduše tyto „falešné bohy" nezrušili? Bezpochyby proto, že jako knôží a filosofové Ipčli na trojfunkční struktuře svého poznání a rozpoznali její účinnost jako prostředku analýzy a jako rámce úvah o životč; bezpochyby také proto, že i lidé, Árjové, ke kterým se obraceli ve svých kázáních a které chtěli přesvčdčit nebo přinutit, rovněž lpčli na tomto způsobu myšlení, a bylo jim tedy třeba poskytnout přesnou náhražku toho, co jim bylo odebráno; a koncčnč také asi proto, že takto prezentaný výklad byl výmluvnéjší: jedním z praktických cílů reformy, jak jsme vidéli, bylo zničení zvláštní morálky válečnických a pasteveckých skupin ve prospčch znovu promyšlené a očištčné morálky knčžské funkce; pokud například na totéž místo, na kterém až doposud „řádil" nezávislý Indra, byla postavena vz0™vá postava ztélesnčné „Moci", Chšathra, zcela oddané svatému náboženství, bylo to pro vyznavače starého systému silnější ranou, M jakou by bylo pouhé popření pohanského boha a zrušení této o.»• ti pohanské theologie. V určitém smyslu lze říci, že Zara^ reforma, pokud jde o entity, spočívala v nahrazení každého ^ z trojfunkčního seznamu nějakým ekvivalentem, ktery IP* » své postavení, ale byl v zásadě zbaven své povahy a nap ^ ^ kým novým duchem, a to pouze takovým duchem, ^cry* roZ. ladu s vůlí a zjevením jediného boha. Tak se vysvětluje 108 III trojčlenná theologie čarování, který zakoušejí badatelé při prvním styku x gáthy: navzdory svým různým jménům, všechny entity, které sc tam pohybují, sc zdají být rovnocenné, vzájemně zaměnitelné. Tak se též vysvětluje, proč všichni ti Ameša Spcnta, bez ohledu na svou funkční úroveň nebo boha, kterého nahradili, připomínají svým jednáním indickou skupinu bohů první úrovně, bohy svrchovanosti, Áditjovce, z nichž Mitra a Varuna jsou ti základní. Tato analogie, která je nezpochybnitelným faktem a kterou oprávněně silné zdůraznili B. Geigcr a K. Barr, však spíše jen uzavřela problém původu entit ve slepé uličce: nejedná sc o běžné, starobylé ekvivalenty svrchovaných védských bohů, ale o ekvivalenty védských bohů tří úrovní, energicky převedených na jediný typ požadované „svatosti": bezesporu bohů svrchovaných, ale též, pod nimi. boha násilného a bohů dávajících život, kteří je doplňují. Indoíránští funkční bohové entity (achandělé) Avcsty are i démon i stojící proti archandělům postgáthové Avesty I. /MITRA \ VARUNA II. /INDRA H+ RUDRA-ŠARVA aj.) (pod AHURA MAZDOU) VOHU MANAH (nová invence) AŠA INDRA CHŠATHRA SAURVA III. Bohyně (SARASVATÍ aj.) ÁRMAITI 2 blíženci HAURVATÁT NÁSATJOVÉ AMERETÁT NÁNHAITHJA (nová invence) Les Dieux des Indo-Europées, str. 21 10. Indoíránští bohové třífunkcí a chronologická vysvetlení. Tento výklad Ameša Spcnta, okamžitě přijatý řadou íránistů, byl později doplněn o další rozšíření, z nichž některá nalezneme v příští kapitole (111,8). Musím sc zde omezit pouze na zdůraznění jeho hlavního dopadu z komparativního hlediska. Jelikož je v něm mitannský a védský kanonický výčet bohů tří funkcí a jejich hierarchie převe- 109 I KUlf I I NNA INDIU VKOPSKA IDEOLOGIE vfttfm zásluhou A Chnslcnscnn), sc býk nalézá pod zvláštní nou sxu-hovnného Mitry. Konečné postavení entity Afia d a" idémoncm Indrou připomíná, že nčkolik hymnů Rovaj páru h.ulkv inc/i svrchovaným vládcem Varunou a válečníkem Ind i mnrnlrk. ieiich?. nrr>tiklaHnr»ct S Ml km iin.il »».v..v»«mv™. ...otv... toiuihju a válečníkem Ind teli dvou morálek, jejichž protikladnost snadno vyústí do u n* nosí fliktu 9 Zamť»r této Zarathuštrovy reformy. Toto porovnání obohacuí a upřesňují ještč další poznámky stejného druhu, nicménč už tyto postačí jako základ řešení problému původu Ameša Spenta, které jsem široce rozvinul v roce 1945 ve své knize Naissance ďarchan-ges: výčet šesti entit mazdaistického monotheismu byl okopírován plagován z výčtu bohů tří funkcí v indoíránském polytheismu-přesněji z jedné varianty tohoto výčtu, jak se s ní setkáváme v Indii, která k pěti mužským bohům jmenovaným například v Bogaz-kale připojila ve třetí funkci, v těsné blízkosti Násatjovců, bohyni matku. Proč toto napodobení? Proč Zarathuštra nebo reformátoři, které lze pod toto jméno zahrnout, prostě a jednoduše tyto „falešné bohy" nezrušili? Bezpochyby proto, že jako kněží a filosofové lpěli na trojfunkční struktuře svého poznání a rozpoznali její účinnost jako prostředku analýzy a jako rámce úvah o životě; bezpochyby také proto, že i lidé, Arjové, ke kterým se obraceli ve svých kázáních a které chtěli přesvědčit nebo přinutit, rovněž lpěli na tomto způsobu myšlení, a bylo jim tedy třeba poskytnout přesnou náhražku toho, co jim bylo odebráno; a konečně také asi proto, že takto prezentaný výklad byl výmluvnější: jedním z praktických cílů reformy, jak jsme viděli, bylo zničení zvláštní morálky válečnických a pasteveckých skupin ve prospěch znovu promyšlené a očištěné morálky kněžské funkce; pokud například na totéž místo, na kterém až doposud „řádil" nezávislý Indra, byla postavena vzorová postava ztělesněné „Moci", Chšathra, zcela oddané svatému náboženství, bylo to pro vyznavače starého systému silnější ranou, než jakou by bylo pouhé popření pohanského boha a zrušení této oblasti pohanské theologie. V určitém smyslu lze říci, že Zarathuš*r°™ reforma, pokud jde o entity, spočívala v nahrazení každého božs v ^ z trojfunkčního seznamu nějakým ekvivalentem, který St p své postavení, ale byl v zásadě zbaven své povahy a naplněn n kým novým duchem, a to pouze takovým duchem, který y ^ ladu s vůlí a zjevením jediného boha. Tak se vysvětluje doje III TROJČLENNÁ THEOLOGIE čarování, který zakoušejí badatelé při prvním Btyku s gáthy: navzdory svým různým jménům, všechny entity, které se tam pohybují, se zdají být rovnocenné, vzájemně zaměnitelné. Tak se též vysvětluje, proč všichni ti Ameša Spenta, bez ohledu na svou funkční úroveň nebo boha, kterého nahradili, připomínají svým jednáním indickou skupinu bohů první úrovně, bohy svrchovanosti, Áditjovce, z nichž Mitra a Varuna jsou ti základní. Tato analogie, která je nezpochybnitelným faktem a kterou oprávněně silně zdůraznili B. Geiger a K. Barr, však spíše jen uzavřela problém původu entit ve slepé uličce: nejedná se o běžné, starobylé ekvivalenty svrchovaných védských bohů, ale o ekvivalenty védských bohů tri úrovní, energicky převedených na jediný typ požadované „svatosti": bezesporu bohů svrchovaných, ale též, pod nimi, boha násilného a bohů dávajících život, kteří je doplňují. Indoíránští funkční bohové entity (achandělé) Avesty arcidémoni stojící proti archandělům postgáthové Avesty I./MI TRA WARUNA II^NDRA (pod AHURA MAZDOU) VOHU MANAH AŠA CHŠATHRA (nová invence) INDRA SAURVA (+ RUDRA-ŠARVAaj.) III. Bohyně (SARASVATÍ aj.) ÁRMAITI 2 blíženci HAURVATÁT NÁSADOVÉ AMERETÁT NÁNHAITHJA (nová invence) Les Dieux des Indo-Europées, str. 21. 10. Indoíránští bohové tří funkcí a chronologická vysvetlení. Tento výklad Ameša Spenta, okamžitě přijatý řadou íránistů, byl později doplněn o další rozšíření, z nichž některá nalezneme v příští kapitole (111,8). Musím se zde omezit pouze na zdůraznění jeho hlavního dopadu z komparativního hlediska. Jelikož je v něm mitannský a védský kanonický výčet bohů tří funkcí a jejich hierarchie převe- 108 109 T.«..f1,NNA,NI,OEVR„PSKAID1;OLoGiE 4MI l'íl do indoiránských časů, jc v nčm n«fi j''"';«*> ***** »«*o tuto hierarchii **<" hisionckvmi ...lái^.^,: _--n,»w)nckymi nebo -----UU„H varunu kterv cátv, vc zvýšil svou prestiž na ukor ještě staršího boh ^ľ^*' omutak bylo, jak máme chápat, že se tato situace Ä^1* pom.jcj.c, že se tyto nestále vztahy mezi bohy na vzesľou ah f na ústupu ustálily, vykrystalizovaly ve stejném stadiu WV0e ^ čem podávaly tak shodný celkový obraz a po celá staletí udržet na stcjncm maximu vzmach jednoho z nich a na stejném minuZ úpadek j.ncho - u „Praindů" v Mitanni, v čistě védských hymnech a rituálech a ještě v íránském polytheismu, který prosvítá pod Za rathuštrovou theologií? „Historie" se nemohla do té míry třikrát opakovat a mít v těchto třech již drive oddělených společnostech tak shodné intelektuální projevy. Jediným věrohodným vysvětlením je, že ještě nerozdělení Indoíránci, bez ohledu na to, odkud přišli, dorazili na okraj svých zemí zaslíbených vybaveni určitou theologií, ve které vztahy Varuny s Mitrou, Indry s Varunou byly již takové, jak se zachovaly v hymnech, a že následkem toho tyto vztahy a seskupení bohů, které podporují, nejsou ani zdaleka náhodnými výsledky událostí, ale představují určitou konceptuálni, filosofickou danost, určitou analýzu a syntézu, ve které každý termín předpokládá přítomnost ostatních tak silně, jako „levice" si žádá „pravici", zkrátka určitou strukturu myšlení. Domnělá svědectví o ústupu Varuny před Indrou, jak byla občas nalézána ve védských hymnech, je tedy třeba vykládat jinak: hymny, v nichž se tito bohové navzájem bojovně vyzývají, ve kterých se střetává jejich chvástavost, dokonce i hymnus, ve kterém se Indra oslavuje, že odstranil Varunu, jsou jen dramatizacemi napětí, které existuje mezi „Varunovým aspektem" funkce svrchované vlády a Indrovou funkcí a které musí existovat, aby společnost plně vycítila jejic dobrodiní. Mýty spjaté s božskými patrony funkcí mus. alesp<> částečně zřetelně zobrazit divergenci těchto funkci, a mono udělat bez okolků a bez kompromisů, jaké si vyžaduje «P^n praxe: je zřejmé, že například absolutní ^^.^Sy a čistá válečnická síla, kdyby byly dovedeny do^2jiicich by ve vzájemných konfliktech - tak ostatně v určitých 110 r J III TROJČLENNÁ THEOLOGIE života společnosti vzniká uzurpace, nebo anarchie, nebo tyranie. Toto právě vyjadřuje theologie vztahů mezi Varunou a Indrou tak, jak vyplývá z hymnů: v převážné většině případů spolupracují, ale v několika textech ve formě dialogů šli básníci až po onu krajní mez, které se politici moudře vyhýbají, a ve snaze je lépe definovat, „uvidět" je a „ukázat", postavili je proti sobě jako dva rivaly. Jde o stav věcí, o rétorické cvičení bezpochyby archaické, neboť, jak jsme viděli, mazdaismus si zvolil právě exkomunikovaného, démonizovaného Indru, aby z něj udělal soupeře Aša, to znamená entity, ve které ožívá očištěný Varuna. //. Komunikace mezi bohy tří funkcí. Toto pozorování musí být ihned doplněno jiným, obráceným. Funkční definice tri božských úrovní je statisticky přesná (védská literatura je dostatečné hojná a umožňuje tak spolehlivý statistický rozbor), to znamená, že je průkazná nejenom v textech, kde jsou všechny úrovně záměrné utříděny nebo přinejmenším seskupeny, ale také ve velké většině textů, kde nějaký básník opěvuje nebo vzývá božstva pouze jediné úrovně, aniž by pomyslel na ostatní. Nicméně v každém náboženství projevy zbožnosti, naděje a důvěry občas překračují teoretické rámce katechismu, což platí především o Indii, jejíž myšlenkové úsilí, během historicky pozorovatelné doby - a tato tendence je patrná již v hymnech - směřovalo tak často k rozpoznání hluboké jednoty bytí pod rozmanitostí zdání a pojmů, a aby srozumitelně vyjádřilo toto dogma všech dogmat, propůjčilo jedněm atributy druhých. Navíc, co v praxi zajímá zbožného člověka, je bezesporu rozmanitost pomoci, kterou může získat, a mystických bran, na něž může zaklepat, ale je to také a především solidarita a spolupráce všech těch bohů, kteří mu odpovídají. Konečně se stává, že i ve věcech, pro něž lidé povolávají bohy na pomoc, je zapotřebí celého jejich funkčního sboru nebo několika jeho částí, a kromě toho i specialistů, kteří se nalézají mimo něj. Důležitým příkladem je déšť, který vodou naplňuje zemi, který poskytuje přímo či nepřímo bohatství pasteveckého a rolnického typu, dokonce i zdraví, jímž se zabývají bohové „třetí funkce": je však získán prostřednictvím nebeské bitvy, vyrván v podobě řek nebo božských krav lakomým démonům sucha; tato bitva je dílem, velkým dílem Indry a jeho pomocníků, zejména válečnické hordy Marutů; tím, že spojuje nebesa a zemi a zajišťuje přežití světa, stává se déšť objektem zájmu 111 ihOJClinnA indoevropskA IDBOLOQIB , |vrvho\an\vh bohu; koncčnč na technické provedení je zřejmě Odborníkem Pard/anja. Ale proč by se vSak básník nutil pokaždé spravedlivá ji přesně zdůrazňovat tuto dělbu zásluh? Dílo je spolčeno, icdnotná je tedy i chvála. A neudiví nás, že velký válečník Indra je lak často oslavován, ve výsledku stejně jako ve formě svého konaní, jako dárce plodnosti a bohatství. Ale čtenář dbalý theologie nesmí nikdy zapomínat na násilnický způsob, kterým se zmocnil stád nebo osvobodil vodstvo: Indra jednoduše není mužskou obdobou Sarasvatí, nepatří do kruhu Púšana nebo Dravinódy. 12. Theologie tří funkcí u jiných indoevropských národů. Pokud tedy takový božský sbor prokazatelně existoval u Indoíránců před jejich rozdělením a trojčlenná ideologie, jak jsme viděli v první kapitole, je ještě starší a musí být umístěna do indoevropských časů, bylo oprávněné a nezbytné hledat v theologiích jiných indoevropských národů, které jsou dlouho a dostatečně známy, zda v jejich užívaných formulích a rituálech nejsou doloženy analogické sbory. Toto bádání, zahájené v roce 1938, přineslo okamžité výsledky v italické a germánské oblasti. Avšak zároveň v obou těchto oblastech, kde si odborníci ve své autonomii podle libosti vytvářeli již dlouhou dobu vznešené a učené výklady všech věcí, nová interpretace nutně zpochybnila tolik pseudoskutečností a ukázala slabost tolika pseudodůkazů, že rozhodně nebyla všeobecně vítaná. Vcelku se odpor rodil především z toho, že „specializované filologie", ať už skandinávské nebo latinské, si navykly uvažovat chronologicky - podle chronologie zcela hypotetické a subjektivní -o prehistorii „utváření se" oněch komplexních theologických obrazů, které jim prezentovaly nejstarší dokumenty, zatímco z komparativního pohledu, jehož hlavní zásady jsme právě připomněli, lze tyto obrazy interpretovat bezprostředné a zásadně jako konceptuálni struktury, vyjadřující rozdíl a spolupráci mezi třemi funkcemi, které byly jasně vysloveny již Indoevropany. 13. Jupiter Mars Quirinus a Juu-. Mart-, Vojlon(o)-. Dvě italické společnosti - jedna umbrijská a druhá latinská -, o nichž nás mr mují dobře artikulované texty, Iguvium a Řím nám pře stav,UJ^w_ varianty jedné trojice, jejichž dva první články se BhOWJK» Mart-, Vojion(o)- v Iguviu; Jupiter, Mars, Quirinus v nejs • prekapitolském Římě. Již sama tato paralelnost nás vyzyv , lil. TROJČLENNÁ THEOLOGIE chom se nepokoušeli vysvětlovat římskou trojici, jak je to běžné, náhodami, postupnými nánosy nebo kompromisy vzniklými v místní historii, neboť jak by dva sledy nezávislých událostí mohly vyvolat dvě natolik podobné theologie a božské hierarchie? 14. Prekapitolská trojice. Existence římské trojice, která rovněž byla popírána, je mimo pochybnost; byla doložena skutečností, že tito bohové byli vždy v průběhu celé římské historie obsluhováni třemi kněžími v přísně uspořádané hierarchii,28 kteří pod jediným rex sacrorum, částečným sacerdotálním dědicem starých králů, představují nejvyšší státní kněžstvo: jsou jimi tři flamines maiores. neboli Dialis, Martialis a Quirinalis. Prekapitolská trojice, tato skutečná fosilie dochovaná do historických dob a vytlačená z uctívání značně odlišnou trojicí, kterou tvoří Jupiter O. M., Juno Regina a Minerva, zůstala spjata s některými očividně archaickými obřady a náboženskými představami. Jednou za rok, při obřadu, jehož založení bylo přičítáno králi Numovi,29 tri flamines maiores projeli slavnostně městem v jednom kočáře a vykonali společně oběť bohyni Fides. Saliové, kněžské kolegium, které střežilo mezi dvanácti blíže neurčitelnými posvátnými předměty (ancilia) též talisman spadlý z nebes, kterému se připisoval blahobyt Říma, byli in tutela Jouis Martis Quirini.iQ Tragický rituál zvaný devotio (zaslíbení), kterým se římský velitel, jehož armáda byla v ohrožení, odevzdal podsvětním božstvům zároveň s nepřátelskou armádou, byl uváděn určitou formulí, výčtem bohů, jehož přesné znění zapsal Titus Livius (VIII,9,6) a který po Janusovi, bohu všech počátků, jmenoval nejdříve starou trojici: Januse, Jova, Marta Patera a Quirina, poté Bcllonu, Láry atd. Při uzavírání nějaké smlouvy, soudě podle Polybia,31 to byl nejdříve Jupiter, pak Mars a Quirinus, které knčží-fetialové uváděli jako svědky. Společným rysem těchto okolností, při kterých se prekapitolská trojice představuje jako taková, je, že se týkaly Říma jako společenského celku a v jeho obvyklé formě: udržování fides publica, bez které je nemožná společenská soudržnost; trvalá nebo naléhavá 2h 29 n 31 Ordo sacerdotum: Scxtus Pompcius Festus, str. 198, Lindsay. Titus Livius, 1,21,4. Scrvius, adAen. VIII.663. Titus Livius, 111,25,6. 113 112 IKOICI l N N A INDOlíVROPSKA IDI- OI.OGIIi •*»;■»•«■ ^Ponumcka aktivita. Oběť přinesená bohyni Fidc* i ' - l-.ozc toje jediné známá příležitost p i^ tri lUmnus ma.oKs vystupovali společné; ale okázalost tohoto 1 • >Hc*ne vo ul.o a společné provedení po.vét„éholo„ľ^lľ. d..,.. Ic smyslem obřadu bylo dát pod ochranu bohyne Fides iednôtň W jjHteT, jejichž patrony byli Jupiter, Mars a Quirinus (každý ied notlivč), IN „věci" jejichž syntéza nebo zabezpečení jsou podstatné pro život Říma. O jaké „věci" šlo? 1$. Hodnota Jova a Marta v prekapitolské triádé. Odpovčď nevyžaduje velké úsilí, jen musíme dát přednost mínční vyjádřenému samotnými Římany před odvážnými konstrukcemi, které již po tři čtvrtč století vytvářejí epigoni Wilhclma Mannhardta nebo archeologové, kteří si málo uvědomují meze svého oboru, dále nesmíme zapomenout, že bohové mohli být jak v Iguviu, tak v Římě takto sdruženi a hierarchizováni jen proto, že poskytovali rozdílné a vzájemné se doplňující služby, a konečně nesmíme opomenout velký význam údajů o úřadech tří flamines maiores, o jejichž bohy se jednalo. Budeme-li se řídit tímto návodem a dodržovat zmíněné podmínky, rozpoznáme nejdříve, že Jupiter a zároveň i (následující kapitola ukáže smysl tohoto rozdílu) Dius, kterému flamen Dialis slouží svými činy, chováním a bezpočetnými pozitivními a negativními povinnostmi, je bůh, který z nebeských výšin dohlíží na řád a na nejpřísnější uctívání posvátného, zaručuje život, trvání a moc Říma. Pokud jde o Marta, nezviklatelnč poslušného tisíců epigra-fických a literárních dokumentů, spatříme v něm bojovného římského boha, patrona fyzické síly, té síly, která může být stejně jako u védského Indry za tří nebo čtyř okolností (ne více) zaměřena i na římského rolníka ve prospěch jeho býků, ^J^g^Jg silní, nebo jeho úrody, jejíž Úspech f^^^^^ telných či neviditelných géniů, ale která od bájnych počátkuz po pád impéria zůstala v drtivé většině známých uplatněn, silou př.na sející vítězství. , „ „„„,„, u 0»«..^"^ÄÄ rasa ss s a —— 114 III TROJČLENNÁ theologie údajů, jeho jméno a několik objektivních poznámek antických autorů. Tyto různé zdroje informací poskytují určitý komplexní, ale souvislý obraz: (1) Známe tři okolnosti, při kterých vystupuje flamen Quirínalis. Během Robigalií 25. dubna obětoval v poli poblíž Říma psa a odvrátil tak (směrem k válečným zbraním, jak dodává Ovidius) rez ohrožující klasy. Při Consuáliích 21. srpna obětoval na podzemním oltáři Cónsusově, který byl bohem zrna uloženého do zásoby (con-dere); 23. prosince obětoval na „hrobě" Laurentie, kurtizány, která ztělesňuje v jednom slavném příběhu rozkoš, bohatství a štědrost a která si svůj kult zasloužila tím, že nakonec odkázala svůj velký majetek římskému lidu. Vlastní Quirinův svátek, Quirinalia 17. února, připadal na stejnou dobu jako závěrečné dějství Fornacalií, to znamená kuriálních svátků pražení zrna. Při zbývajících dvou doložených kultovních souvislostech se Quirinus objevuje ve spojení s bohyní Ops, to znamená se ztělesněním rolnické Hojnosti: z jednoho nápisu se dovídáme, že 23. srpna, během Volcanalii, figurují Quirinus a Ops mezi božstvy chránícími město bezpochyby proti požárům;32 legenda ospravedlňující existenci Quirinových Sa-liů ukazuje, že vůle zakládající toto kolegium byla vedena stejným důvodem jako přání, které ustavilo svátek Ops a Saturna. Všechny tyto údaje, které vytvářejí celé kultovní schéma tohoto boha, potvrzují, že jeho aktivita je rovnoměrně a výlučně spjata se zrnem (tři svátky, z toho jeden jeho vlastní), se zemědělskými božstvy Con-sem a Ops, s bohatstvím a s podzemím. Stejným směrem ukazuje i skutečnost, že v roce 390 př. Kr., když se blížili Galové a bylo třeba zakopat posvátné římské předměty, nebyli tímto úkolem pověřeni, jak bychom očekávali, ani rex ani flamen Dialis, první státní knčží, ale flamen Quirinalis. (2) Quirinovo jméno je zajisté neoddělitelné od jména Quiritů, to jest celku Římanů nahlížených v jejich civilních aktivitách, v úplném protikladu - jak to dobře dokládá jedna známá anekdota ze života Julia Caesara - k tomu, čím jsou jako milites. P. Kretschmer navrhl vyložit Quirites a obdobně i curia (volsky couehriu) jako „muže sjednocené svým společenským zařazením" a Quirinus by byl pak (srv. dominus od domus atd.) patronem této „organizované 32 Corpus Insaiptionum Latinarum, I2, str. 326. 115 I ROJCl I N N A INOOI VROPSKÁ IDJIOLOOIE společenské masy" tuto etymologii, samu o soh* uspokojivou, učinil věrohodnou V. Pisani (1939) a zcela ne?* i I BMVcniste (1945), kteří ukázali, že jméno Quirinova homol v umbr.jské trojici „Jupiter, Mars, Vof.onus" může být přcsnT kým vyústením určitého •Leudh-io-no. ..natmn, m*.m jsou fonct.c...... ......^uun-jo-no, „patrona mas" (srv nem Lcutc. lat. hberi, „masa svobodných mužů, dčti narozené ako svobodné"), přesné obdoby a synonyma latinského výrazu *Couiri-no-. Společenská masa a mír, stejnč jako vzdělávání půdy očekávanými aspekty třetí funkce. (3) Nicméně povaha tohoto míru je poznamenána římskou pečetí a přispívá k podivuhodnému mechanismu, který si během několika staletí podmanil a romanizoval Itálii, Středomoří, starý svět a ustavil pax romana, tíživé dobrodiní římského míru. Pro Římany se nikdy nejednalo o mír zaslepený a radostný, ale o mír bdělý, za něhož zbraně byly odloženy, ale udržovány, za něhož civilisté, Quiri tes, byli též mobilizovatelní, byli milites zítřka, za něhož zákonodárné sněmy představovaly zároveň exercitus urbanus, bez jeho vybavení, ale s jeho pravomocemi; byl to prostě mír, za něhož se hodně myslelo na válku. Je to tento režim, tento duchovní postoj, nad kterým vládne Quirínus a který výtečně vyjadřuje jeden rys jeho postavení: jeden z flamines minores, Jlamen Portunalis - to znamená bezpochyby bůh městských bran (portae), než se stal později patronem přístavů (portus) - byl pověřen promazáváním „Quirinových zbraní",33 to znamená udržováním zbraní v použitelném stavu, i když se jich momentálně nevyužívá, neboť může kdykoli nastat potřeba se jich chopit. Tato dvojznačnost „Quirites-mili-tes" samotných Římanů, toto vojenské pojetí římského míru je dostatečným vysvětlením, proč byl Quirinus považován za jednu variantu Marta a proč Rekové, kteří chápali eiréné odlišným způsobem, zvolili pro jeho překlad jméno jednoho starého válečnického boha odlišného od Area, Enyalia. Stojí ale za to, abychom se v této souvislosti zamysleli nad dvěma poznámkami Vergiliova komentátora Servia, považovanými kdysi za „absurdní", které vtek.no* „trojfunkční" perspektiva plně zhodnotila (adAen. 1,292; VI.859). Mars ve stavu zuřivosti feum saeuit; se nazývá Gradiuus: po- ŕcum tranqui.lus est,. tak Quirinus. V Římě ma dva 33 Festus, s. v. persitlum, str. 238, Lindsay. III. TROJČLENNÁ theologie chrámy: první, který se nalézá uvnitř města, je zasvěcen Quinno-vi, to znamená strážci a mírumilovnému božstvu ŕquasi custodis et tranquillij, druhý leží u Appiovy silnice vně města poblíž brány, kde bůh vystupuje jako válečník neboli Gradiuus fquasi bcllatoris ucl ti radim,)... ...Quirinus je Mars. který bdí nad mírem rqui praeest pacij a má svůj kult uvnitř Říma: neboť válečný Mars fbclli Mars,) měl svůj chrám mimo Řím. 17. Jupiter Mars Quirinus a legendární složky Říma. Tento stručný výklad, zbavený nespočetných diskusí, v nichž bylo nutno hájit téměř každý bod, postačí k tomu, abychom ukázali, jak vypadá, v rámci harmonické jednoty prekapitolské trojice, vlastní zamčření a vnitřní rovnováha každého článku. Nebesa a samotná podstata náboženství jako podpory Říma; fyzická síla a válka; zemědělství, podzemí, masa obyvatelstva a bdělý mír: tyto etikety definuji tři komplementární oblasti, přesně rýsují strukturu, která je bezpochyby starší než Řím i Iguvium, a tedy je přinejmenším italická, a na druhé straně je natolik blízká indoíránskč struktuře, že velmi pravděpodobně sahá až do indoevropských časů. Nebude neužitečné zde připomenout funkční hodnoty, jimiž jsou podle vyprávění o počátcích Říma vybaveny tři etnické složky, tvořící legendární základy tří kmenů: Romulus - rex a augur- a jeho společníci jsou držiteli svrchované moci a auspicií; jeho etruští spojenci, pod vedením Lucumonovým, jsou odborníky na vojenské umění; jeho nepřátelé, Titus se Sabiny, mají mladé ženy, bohatá stáda a navíc odpor k válce a dělají všechno možné, aby ji odvrátili nebo alespoň odložili. Hojnč doložená úsporná varianta, kterou jsme již připomenuli (1,7), vypouští etruskou složku a soustřeďuje první dvě charakteristiky na Romula a jeho druhy. V této podobě je prckapitolská trojice rozdělena velmi rovnoměrně mezi dvě skupiny protivníků a budoucích spojenců: Romulus je neustále Jovovým chránčneem (počáteční auspicic. Jupiter Feretrius a Jupiter Stator v bitvě), ale jako v Martově synovi se v něm slučují známky obou prvních bohů trojice; zatímco Quirinus (pouze v tomto legendárním celku) je považován za sabinskčho boha, „sabinského Marta", kterého do Říma přinesl jako věno Titus Tatius při závěrečném smíření zároveň s kolektivním jménem „Quirites" (ale tato pseudosabinicita „Quiritů" a Quirina, ačkoli odpovídá charakteristice Sabinu z le- 116 117 IROJOI.I-.NNA INDOEVROPSKA IDEOLOG IE gcmlv j«k,» nositelů třetí funkce, se vysvčtlujc především I (rfíčkou oblíbenou mezi římskými vzdělanci: „Quirites-CuresTv' se. že jedno odlišné podání legendy, které je s tímto neslučitcl ľ činí z Qiinma posmrtné Romulovo jméno a sjednocuje tak v I d nem zakladatel., prostřednictvím auspicií, příbuzenství a apoteó všechny tři Články božské trojice. ^' /S Varianty trojice Jupiter Mars Quirinus. Marcus Terentius Varro {De lingua latina, V,74) a Dionysios Haiikarnaský (11,50) nám zachovali jeden důležitý údaj z legendy o počátcích Říma: v době smíření Romula a Tita Tatia a vstupu Tatiových Sabinu do napříště celistvého a životaschopného společenství každý z obou králů ustavuje určité kulty, a zatímco Romulus zakládá pouze jediný Jovův kult, Titus Tatius uvádí do oběhu současně s Quirinem velký počet bohů a bohyní, přičemž všichni mají vztah k venkovskému životu nebo k plodnosti, nebo k podzemnímu světu./Tato tradice je velmi zajímavá, jednak proto, že zdůrazňuje to, nač jsme upozornili již v souvislosti s Indií (11,5), totiž mnohost aspektů, nevyhnutelné rozkouskování této „třetí funkce", kterou ztělesňuje Titus Tatius, ale především proto, že mezi „bohy Tita Tatia" (kteří rozhodné nejsou sabinští, nýbrž římští, navzdory etnickému zabarvení legendy) mnozí figurují na třetím místě v trojicích, které jsou pouhými obměnami kanonické trojice „Jupiter, Mars, Quirinus": například bohyně Ops (o jejíchž vztazích s Quirinem jsme se již zmínili) a bohyně Flóra. Tři skupiny obřadů spjatých s Regií, „královským domem", které bezpochyby odpovídají třem místnostem, jejichž seskupení lze ještě rozpoznat ve zříceninách, zahrnují: (1) obřady zajišťované posvátnými osobnostmi nejvyššího postavení, rexem (obětujícím Janusovi), reginou (Junoně) a ženou flamena Dialis (samotnému Jovovi); (2) válečnické obřady Martovy svatyně {sacrarium Martis); (3) kulty svatyně Opis Consiuae {sacrarium Opis Consiuae), bohyně Hojnosti. Toto pořadí tří funkčních úrovní zřetelně ukazuje, že táž náboženská forma, která se rozčleňovala, disociovala do osob tri velkých flaminů, se naopak zpětně syntetizovala, jakmile přešla do rukou rexc, jakmile její správu prováděl rex, nikoli již jako ztělesnění, nýbrž ve jménu Říma uživatel posvátných sil. Pokud jde o trojici „Jupiter, Mars, Flóra" (Flóra byla později nahrazena Venuší), právě ona zřejmě poskytovala záštitu třem vo- 118 IM. TROJČLENNÁ THEOLOGIE zům při pradávných závodech (které byly samy spjaty s třemi funkčními kmeny a s třemi barvami: bílou, Červenou a zelenou; viz. výše, 1,21); Flóra si toto postavení zasloužila dvakrát, ba třikrát: zásluhou své moci nad vegetací, dále díky legendě, která z ní udělala dvojnici bohaté kurtizány Laurentie, a také proto, že byla ztotožněna se samotným Římem, bezpochyby spíše s římskou masou než s politickým celkem, jejímž patronem byl Quirinus. Jiná varianta této trojice, „Jupiter, Mars, Romulus-Remus", ukazuje Romula ve zcela jiném aspektu (až do založení Říma: dvojče, pastýř atd.) a připomíná, že na kanonickém indoíránskčm seznamu byla dvěma božským blížencům svěřena reprezentace a ochrana třetí úrovně. 19. Skandinávští bohové tří funkcí. Ve skandinávském pohanství je dobře známa jedna trojice stejného typu, ta, kterou tvoří Ódin, Tór a Frey (nebo společně na posledním místě Njôrd a Frey). Ale i ona, stejně a častěji než římská prekapitolská trojice, byla vysvětlována - velmi rozmanitými způsoby - podle evolucionistických schémat jako výsledek kompromisů, synkretizace mezi různými postupně se objevujícími kulty. Kritika těchto snadných a přitažlivých druhů výkladů, které údajně logicky vyplývají z archeologických dat, ale ve skutečnosti jsou na ně uměle naroubovány, byla a ještě bude muset být mnohokrát provedena, protože zkušenost ukazuje, že se jich autoři dobrovolně neradi vzdávají. Pro nedostatek místa ji však vynecháme a omezíme se na konstatování, že od H. Pctcrsena (1876) po K. Helma (1925, 1946, 1953) nebo od E. Wcsséna (1924) po E. A. Philippsona (1953) velmi početné pokusy prokázat, že „povýšení" Wotanaze představuje poměrně novější událost, že „nahradil" Tiuze, nebo že ve Skandinávii je nej-starším „velkým bohem" Tór, pokud to není Frey, skončily nezdarem a ani nemohly uspět navzdory inteligenci, vzdělání a talentu svých autorů. Budeme se tedy držet jen faktů. A nejdříve o samotné existenci trojice jako takové. Právě ji (Ódin, Tór, Frey) Adam z Brém viděl vládnout v chrámu v Uppsale a popsal její trojfunkční mechanismus;34 ona potvrzuje proklína-cí formule jak v básních Eddy, tak ve verších skaldů;,s ona se w Cesia Hammaburgensis eeel. pontijhum, IV.26-27. M Ódin, Tór, Frcy-Njórd, Egilssaga, 56. 119 IHUM'I l NNA INHOI-VKOPSKA IDEOLOGIE i vydelujc v líčeni eschatologické bitvy," v níž každý z tčehto bohů bojuje proti jednomu z hlavních útočníků a podléhá jch ranám; ona si rozděluje božské skvosty;" a ji také předpokládá celá mytologie, v níž ostatní božstva - kromč bohynč Freyji, tčsnč ipjaté I Frcycm a Njórdcm, které doplňuje - působí jako kornpar-sisté obklopující bohy v „hlavních úlohách" a vymezující se vě vztahu k nim. 20. Bohové Ásové a bohové Vanové. Vzpomeňme si, že v legende o svých počátcích Řím často redukoval své složky na dvč, ačkoli musely vyústit do tří kmenů a zastupovat tři funkce: rex-augur Romulus a jeho společníci mají deos et uirtutem, moc nad posvátnem a vojenská nadání, oblasti Jova a Marta, zatímco Titus Tatius a jeho Sabinove přinášejí celku svou specialitu, to znamená ženy a bohatství, opes. Skandinávský obraz vytváření celistvé božské společnosti je stejného typu: složky, i ony sdružené v rámci určitého smíření a sloučení, které následovaly po kruté válce, jsou počtem dvé, Ásové a Vanové - Ásové, jejichž náčelníkem je Ódin a po ném je nej významnejší Tór; Vanové, z nichž jsou nejvýznamněj-ší Njórd, Frey a Freyja, kteří jsou také jako jediní individuálně jmenováni. Funkční rozdíl mezi Ásy a Vany je tedy jasný a neměnný. Vanové, a zvláště oni dva bohové a jedna bohyně, kteří nejlépe ztělesňují tento typ i v situacích, kdy jsou nuceni být či dělat něco jiného, jsou především božstva bohatá (Njórd, Frey, Freyja) a dárci bohatství, patroni slasti (Frey, Freyja) až smyslnosti, plodnosti a také míru (Nerthus, Frey-Fródi) a konečně jsou spjati, prostorově a hospodářsky, s půdou, která dává úrodu (Njórd, Frey), nebo s mořem jako místem plavby a rybolovu (Njórd). Do protikladu k těmto dominantním rysům jsou postaveni hlavní zástupci Ásů. Ani Ódin ani Tór nejsou samozřejmě lhostejní k bohatství, půdě apod. Nicméně, kam až sahají naše nejstarší znalosti skandinávské mytologie, jejich těžiště jsou jinde: jeden je nejmocnčjší kouzelník, pán run a náčelník společenství bohů; druhý je bůh s kladivem, nepřítel obrů, kterým se ostatně podobá (pomyslíme-li na jeho zuřivost), je to hřmící božstvo (jak napovídá jeho vlastní jméno), a slouží-li rolníkovi 36 Ódin, Tór a Frey: Vôluspd, 53-56. 37 Ódin, Tór, Frey: Skáldskaparmál, 44. iii. trojčlenná theolooie a dává mu déšť, je to dokonce í v moderním folkloru jen jakýsi vedlejší produkt jeho bitvy, už svým způsobem násilný a atmosférický, nikoli pozemský a postupný. Smysl, který je třeba dát tomuto rozdílu mezi Ásy a Vany, je ústředním problémem, který určuje veškerý výklad náboženství skandinávských a krok za krokem vůbec germánských, ve kterém se vysvětlení chronologická a historická (imaginární historie!) prudce střetávají s objasněními strukturálními a konceptuálními. Fakta nashromážděná a spojená v této knize od začátku v celek, přinášejí značnou posilu strukturalistům: vzhledem k paralelnosti indoírán-ských a italických theologií lze u příbuzných národů plně očekávat mytologii takového typu, jaká se objevuje u Skandinávců, nejprve v zájmu lepšího vymezení stavící do protikladu a pak k vytvoření životachopného celku sjednocující (1) nějaké božské postavy, do jejichž moci a ochrany spadá tak jako u Ásů Ódina a Tóra vysoká magie a svrchovanost na jedné straně, a (2) nějaké zcela odlišné božské postavy, do jejichž moci a ochrany spadá, tak jako u tří velkých Vanů, plodnost, bohatství, slast, mír atd. 21. Válka Ásů s Vany a Protořimanů se Sabiny: vytvářeni kompletní trojfunkčni společnosti. Počáteční oddělenost reprezentantů prvních dvou funkcí a zástupců třetí funkce je společnou indoev-ropskou hodnotou: s obdobným mytickým vývojem (počáteční rozluka; válka; pak nerozlučitelné sjednocení v rámci trojčlenné hierarchizovane struktury) se setkáváme nejen v Římě, z lidského hlediska v líčení počátků Města (sabinská válka a syneicismus), ale i v Indii, kde se říká, že kanoničtí bohové třetí funkce, Ašvinové, nepatřili zprvu mezi bohy a vstoupili do božského společenství jako třetí složka, pod „oběma silami" (ubhé virdžé) až po násilném konfliktu, po němž došlo ke smíření a k dohodě. Jak lze očekávat, podrobnosti takových legend byly zvoleny a seskupeny tak, aby vynikly „funkce" odpovídající různým společenským složkám a speciální postupy, které tyto „funkce" umožňuji svým služebníkům. Srovnávací rozbor římské legendy o prvotní válce Římanů se Sabiny a skandinávské pověsti o „první válce světa", té mezi Ásy a Vany (k níž se váží, navzdory opačnému mínění E. Mogka, strofy 21 až 24 Védminy písně), odhalil dokonce jejich podivuhodný paralelismus a dal určitý smysl jedné i druhé. V obou dvou jsou diptychem vylíčeny dvč scény, v nichž má jednou ten a podruhé 120 121 TROJČI I NNÁ INDOI VROPSKA IOI-OLOGIE mu n / obou nepřátelských táboru výhodu (ovšem výhodu nou dočasnou, protože j c třeba, aby stretnutí skončilo bezTftT" i dobrovolně smluvenou dohodou), navíc za tuto výhodu vděčí svému funkčnímu zamčřcní: na jedné straně bohatí a rozkošnič ' Vanové korumpují zevnitř společnost (ženy!) Ásů tím, že jim p Slou ženu nazývanou „Opojení zlatem", na stranč druhé Ódin vrhá své slavné kopí, které - jak víme odjinud a ze zcela jiné situace -magicky a naprosto nezadržitelné vyvolá paniku. PrávČ tak na jedné stranč bohatí Sabinove téměř vítčzí a obsazují klíčové postavení protivníka nikoli bojem, nýbrž tím, že si za cenu zlata kupují Tarpe-iu (nebo v jiném podání díky bezuzdné lásce, kterou Tarpeia vzplála k náčelníkovi Sabinu); na stranč druhé Romulus vzýváním Jova (Statora), dosáhne od boha toho, že vítčzící nepřátelská armáda se v náhlé a bezdůvodné panice dává na ústup. 22. Vývoj vdlečnické funkce u starých Germánů. Musíme nicmé-nč připomenout jednu skutečnost s velkým dopadem, která způsobila velmi brzy, a ne pouze u Skandinávců, nýbrž u všech Germánů, určitou „deformaci" trojfunkční struktury a odpovídající theologie. Zajisté nikde, ani v Indii ani v Římě, nejsou bohové první úrovne, Varuna, Jupiter, bez zájmu o válku: pokud se nezapojují tak jako Indra a Mars přímo do bojů, dávají svou magii do služeb té strany, které dávají přednost, a jsou to oni, kdo s definitivní platností přiřknou vítézství, které, i když je ve skutečnosti dobyto silou, má svými důsledky význam především pro řád. Nejsme proto překvapeni, když vidíme také Ódina zasahovat do bitev i bez toho, že by v nich néjak mnoho bojoval, zejména tím, že na vojsko, které odsoudil, sesílá ochromující, doslova spoutávající paniku, „pouta armády", herjjoturr (srv. pouta, kterými je vyzbrojen Varuna).) Jc: a e také jisté, že ve vymezení osobnosti Ódina hraje „válka' mcz^ úlohu než u obdobného boha védského a římského: v něm - a v germánské obdobč Mitry, kterou přezkoumáme v pfisu pp ^ a kterou Tacitus dokonce interpretoval jako Marta - pozo ) ^ než pouhé prolínání: jc to skutečné ^^^^^)* ideologie první úrovnč. Přinejmenším v době, Kuy j jich eposy, „ódinovští hrdinové" - Sigurd, Hc.g. yc Zub - jsou především válečníky, a na onom fwwn ^ časy Valhallc právč mrtvé bojovníky a pouze je, a y lil. TROJČLENNÁ THEOLOGIE y včnovali válečným hrám a radostem. Jako vyrovnání přinejmenším v určitých vrstvách Tór, nepřítel obrů a příliš samotářský bojovník, ztratil kontakt s válkou tak, jak ji v praxi opravdu lidé vedou, a byl to především šťastný následek jeho atmosférických soubojů s obry a pohromami, zejména déšť, blahodárný pro úrodu, který ospravedlnil a popularizoval jeho kult a dokonce občas vytlačil Frcye ze zemčdčlské části jeho hájemství^Tento dvojí vývoj patrné dospěl k extrému u nejvýchodnějších Skandinávců, u kterých Adam z Brém (IV,26-27) takto definuje tři bohy uppsalské trojice: Thor praesidet in aere, qui tonitrus et fulmina, ventos ymhresque, serena et fruges gubernat. Alter Wodan, id est furor, bella gerit hominique ministrat virtutem contra inimicos. Tercius est Fricco (Frey), pacem voluptatemque largiens mortalibus... Sipestis etfames imminet, Thorydolo lybatur, si bellům. Woda-ni, si nuptiae celebrandae sunt, Friccont.n I když připustíme, jak je velmi pravděpodobné, že theologie každého z těchto tří uppsalských bohů byla bohatší a odstíněnější, než se zdá z krátkých poznámek Adama z Brém (který také považoval Tóra za „hlavního" boha, neboť protože byl postaven ve středu, ve skutečnosti totiž jako druhý, byl vyzbrojen kladivem, které on pokládal za nějaké žezlo, a byl hromovládný, ztotožnil ho s Jovem), není důvod zavrhnout podstatu jeho svědectví: posunutí války do „Wodanovy" oblasti a opačný posun Tóra do služeb rolníka jsou fakta.Ljsmc však schopni porozumět jejich původu a na jiných místech Skandinávie, kde se pozoruje obdobný jev, hodnoty tří bohů 38 Gcorgcs Dumézil uveřejnil v Les DietLX souverains... doslovný překlad této pasáže: " , ^ „Národ Suctonů má jeden slavný chrám, nazývaný Ubsola, ležící nedaleko od mésta Sictona. V tomto chrámu, zcela vyzdobeném zlatem, lid pestuje kult tří soch bohů, Tór, nejmocnčjši, sedí ve středu mezi Wodancm a Fricconcm. Významy téchto bohů jsou následující: Tór. říkají, jc pánem povětří a vládne hromu a blesku, větrům a dešti, příznivému počasí a sklizni; druhý, Wodan. to znamená Zuřivost, vede války a dodává mužům odvahu proti nepřátelům; třetí. Fricco. poskytuje smrtelníkům mír a poteSení a jeho modla jc opatřena ohromným údem. Wotan jc zobrazen ozbrojený, tak jako u nás Mars, zatímco Tór. držící žezlo, zřejmé napodobuje Jova. VSichni tito bohové mají své knéží, kteří jim jménem lidu přinášejí obeti Pokud hrozí mor nebo hlad, je to modla Tóra. k níž se obracejí, v případe války vyniká Wodan, a má-li být slavena svatba. Fricco." 123 122 TROJŕl INNA INOOl .VROPSKA IDROLOOIB zůstávají nicmcnč v tom podstatném bližší tčm, které známe u jejich indických a rímskych homologů. Funkční bohové: Podle Adama z Brém: V mytologickom celku: Funkce; ÓDIN < válka bohytll p0lt|áth0V4 Avoniyu" fif nf bohylt iBfr ,u d "Vlhká, Hrdinná. No,^kv,n«ná«H^ - i» ľíiN L.MkN Sa,„m ,,„. tlťkol, lu.|sou so,k ' :'WVínft " A*vi. H Mnmjimijibo Milou, hrf.nsUu « „ulloWu), ^IľT10' kJm ,.M..'.dl UwmelO^^ odkatujo rřttclné kí třom imiúim. n.....iko iiMiŕku obdobná Indofrámké bohyne i>«mm n.m. se Utlie. >e sublimací lého/ prulolvpii vytvoril čistý ma/.lai* nui> svou ČIM tou entitu, A.ma.ti, klerájc sice zařazena obyoojiiŕ na třetí úrovni (po CkHtkn „Moc", a před tlaurvun^AmumU, ../iliavi" ..Nesmrtelnost"), uvfink nemá sice trojitý titul, zárovoji ale nese jméno, které /.iimiiiciiiI „/božné myslení", pomAhA bohu v jeho boji s armádou zla ujuko lozlíäujlol hmotný prvek k nípatH •ľ»ii' iiYitťika. V I mm, ve mlitá 1-anuvium, byla Juno uctívána pod trojitým titulem Sťispes Mutťľ Hegimi; dva poslední přívlastky se opet .spojuji s theologií římské Juuony (Lučina aul ; Ke^ina), zároveň ochrankyne spořádané plodnosti a bohynô svrohovanoilí; v ftíme vAak válečnické určení chybí, zatímco piavč ono bylo zcela zřejmé v zobra/enícli lanuvijské Junony h určité Je vyjadřoval pi ^ ni, záhadný přívlastek Seisjwh (lat. sospih xe *suwpiť'f irv. Indra syu kšatru, svapati atd.), Konečné v gcrménakém ivétá, pokud můžeme soudit podle kontinentálních Germánů, byla, jak M zdá, určitá jediná a multivalentní (pokud no omnlvalontnl) bohynô, híh já% připojena k množství lunkônlch bohô, o kterých J*"" hovorili výio; I když její válečné určeni non( dolezeno, to mAlo, 00 o ní víme, Ji ukazuje zároveň Jako avrehovenó bozitvo (Frea v legendo, která objaaftuje Jméno Lombaidunů) a jako „Venuir (•/•>'//" « gat% „Froitag"); u Skandinávců ao tile povodni imdiivakiíce m- padla, bol.vnc- se ,oz,lvo,lla na I nKc.u (pravidelné vyusténl NW vo itaré aovorWne). ivrchovanou eho< ivrehovanci...... u nu lieviu (|iiiéu» přetvořené podle .....na Ul''' ''ľ ľ' M, Úhyn, Vanu, rozkosmek......M.alou V Irsku , .In- , hu l.i /p... hyby prastará bohynô, eponyio |« dnoiio ^ lích sídel, l-.miilii M a. ha, hlavního niCMu H'""' ^ \ ( |( ,,„,„„ |, .u, s pláni, která Jej obklopuje, musela .mi v '^^ ( ^.....;r stejný syntetický charakter analyzovaný uM,orfldanou i ona se rozitépila na Iři osoby, na ..irojlel Mauw i nou" i ľnna i m oi oom v ranová posloupnosti; |sou to „Vidoucí", která jo mantilkou Jod* noho iiuiíd ' nejslaillch časů, zvaného Nemed. „Svatý", a která , mrela mněným v/iuAenlm hélium jednoho vldénl, dáli jekali 11iio|ovnloo«Přobornloe,\ která svého mantala cinl zároveň tvým w in. lem, a která /ahynula v boji; a konečné „Málka", která xaV ziaene. io/mnoMla majuiuk svého mule, bohatého rolníka, a která /emrela bůhem téíkého porodu ilvojčai. Není vlak ji* rnofné stanovil, jaké v/tahy lato bohynô možná - udrtovala v náboltnitvl g nui/hkými bohy stejných l\mkoí, 26. lYfíJältnnd ilwohniv a její pivky. Nastínili jsme práv! uréltý glol.alm pohled na iudoíráuaké, ilalické a auini.iu-.ké ihenlounl lystémy, které vyjadřuji Ideologu * r i lunk. i, a ...h |.m . |ieu ilohtaiučné soubéžné, aby bylo moXno doporuéit výklad na /ukladé společného liuloevropského dôdictví. To Jo vlak pou/e /a-čálek; ani/ bychom /nalili ze zřetele strukturu oelku, výlktHD 40 musl postupné zamořit na kaftdý w tří eU-nu. i»i../k«»uiuai lunkci náboženské svrchovanosti samu o sobe, dálo funkci lily, poté luníci plodnosti a srovnáním indických, Iránských, latiník \»i» a .uim li lUlajů se pokusil určit,Jak IndoovropanáohApall.ôleniii" ľ""-'ivali ka/dou z nich, i! I^H 127 I K o I r l I N N A INHOI VROI'SKA IDEOLOGIE mm: I. 1 m 's JUPITF.R II. MARS III QUIRINUS OPS. FLORA aj. VORTUMNUS, LÁROVÉ aj. Védská Indie: MITRA VARUNA INDRA NÁSATJOVÉ Bohyne a pomocní bohové 3. funkce Skandinávie Eddy. TÝ ÓDIN TÓR NJÖRD, FREY FREYJA Vanové Les Dieux des Indo-Europées, str. 34. 40 IP V této tabulce Gcorges Dumézil respektoval lingvist.cky kterého u dvojice jmen je vhodné zmínit jako první tc, kn.il. J^1*** kého hlediska by ovsem pofadí bohů první funkce méU> byt obracenjupiter je dúlcžitéjši než Dius Fidius, Varuna než M.tra. Ódin než Ty. - Pozn. " 128 IV RŮZNÉ FUNKCE V THEOLOGII, V MYTOLOGII A V EPOSU /. Nerovnoměrný vývoj theologické analýzy tří funkcí. Průzkum každé ze tří funkčních úrovní v indoevropském světě představuje tři velmi závažné úkoly, jejichž řešení však v současné době postupuje značně nerovnoměrně. Soustavných výsledků bylo možno dosáhnout poměrně rychle pouze na první úrovni. I když významné vlastnosti druhé a třetí funkce byly určeny velmi brzy, jakožto uspořádané celky jsou stále jen ve stadiu základního ohledávání. Můžeme zde tedy hovořit jen o jejich základním zaměření a zejména uvést určité údaje o prostředcích, jejichž pomocí vědci pracuji. 2. Dva aspekty první funkce u Indoiránců: Varuna a Mitra. Aša a Vohu manah. O základním principu, kolem kterého byla u Indoiránců organizována theologie první funkce, jsme se již zmínili: ve smlouvě z Bogazkale, ve védských formulích, které se v porovnání s ní jevily podobné, nepředstavuje tuto funkci jeden bůh, nýbrž dva, Mitra a Varuna, a tuto dvojici předpokládá také koexistence obou figur, „Dobrého smýšlení" a „Řádu", které jí odpovídají v čele výčtu entit, jimiž Zarathuštra nahradil funkční bohy. Indickými komentátory a rozličnými mytologickými školami posledních sta let byl tento dualismus vysvětlován mnoha způsoby. Nyní je zcela objasněn a řešení odpovídá tomu, co můžeme částečně odvodit ze samotných jmen: slovo Varuna, ať už je nebo není příbuzné s řeckým ouranos, óranos, zůstává sice temné (bylo vykládáno pomocí kořenů s významem „krýt", „vázat" nebo „prohlásit"), naproti tomu ale Mitra, jak André Meillet vysvětlil v jednom svém slavném článku (1907), je podle etymologie svého jména zcela určitě zosobněná smlouva. V převážné většině případů védští básníci nerozlišuji mezi těmito božstvy, jejichž jména se často objevují ve zdvojeném duálu, což je gramatický tvar, který vyjadřuje nejužší možný vztah: vidí v nich 129 THOJCLBNNA INDOBVROPSKA 11)1 oi.OGIE m lu sko konzuly, solidami nositele nejvyšší moci, a pokud zmi niiji pou/i* .ednoho , nich. bez jakýchkoli zábran na u^oJfcZ] Vtlkere npckty a prostředky této moei. Je to zcela přirozené-jedno huimonic íunkc svrchovanosti ve vztahu k#» ......"""»■ W-vah pro lidi UkUdnl dobro kľcré i, řT' ?I* * n» p, vni mis.o Jak ve vifc, ,ak ve fiíS SatÄ il.h-ha/! k lomu. dokonce i v lyrice hymnů .„mT.'' í. íak ^.hacl, * básnik nebo obratník m. oba bohy. aby mohl lépe vysvětlit jejich solidaritu nebo v ľž t' V těchto případech mají všechny různé obrazy, které se takto S seny smysl. Mitra a Varuna jsou dva póly celé řady konceptuálne h dvojte, protikladu, jejichž juxtapozice definuje dvě roviny; dalo by se r,c., že každý prvek jedné z nich vyžaduje na druhé homologický prvek, a tyto páry, přes veškerou svou rozdílnost, mají nicméně napohled něco tak zřetelné příbuzného, že u každého nově zjištěného páru můžeme s jistotou předem určit, který jejich prvek bude „mitrovský" a který „varunovský". Mezi tak rozdílnými vymezeními antitéze je obtížné označit jedno jako to, z něhož jsou zbývající odvozeny, a je nepochybné, že občasné pokusy tohoto druhu nemají velký smysl. Cennější je postupovat prostřednictvím prostého porovnávání vzorků, pozorování a definování jednotlivých antitezí ve vztahu k hlavním kategoriím božského bytí (viz výše, 11,5). Pokud jde o jejich oblasti, v kosmu se Mitra více zajímá o to, co je blízké člověku, Varuna o nesmírný celek (a tento rozdíl nacházíme zřetelně mezi odpovídajícími zarathuštrovskými entitami: viz výše, 11,8, 4°): půjdeme-li až do krajních důsledků, texty nám řeknou, že Mitra je „tento svěť4, Varuna „onen svěť', jako je jisté, že Mitra velmi brzy vládl dni a Varuna noci. Mitra je spojován s viditelnými a běžnými formami ohně nebo sómy, Varuna s jejich formami neviditelnými a mytickými. Ve způsobech jednáni je Mitra ve vlastním smyslu „smlouvou a vytváří, usnadňuje, mezi lidmi dohody a spojenectví Varuna je velký kouzelník, ovládající máju, magii tvořící formy, a d.s uj-cí t*9 .i7lv" do kterých nezvratným sevřením provin.lcc „uchvátí . IV R Ú Z n funkce v theologii, v mytolooii a v eposu sekerou; Mitrovi to, co je uvařeno, Varunovi to, co jc upečeno; Mitrovi patří mléko, Varunovi opojná sóma; Mitrovi je vlastní inteligence, Varunovi vůle; Mitrovi pripadá to, co je dobře obětováno, Varunovi to, co je obětováno špatně atd. Mezi dalšími funkcemi, jinými, než které jsou jim vlastní, má Mitra blíže k blahobytu, plodnosti, míru, Varuna k válce a k dobývání; a mezi samotnými oblastmi svrchovanosti je Mitra spíše -jak řekl s určitým anachronismem A. Coomaraswamy - „mocí duchovní" a Varuna „mocí časnou", v každém případě je jeden bráh-man a druhý kšatrija. L. Renou41 zjistil také v Rgvédu rozlišující znak náklonnosti Varuny k elitě a Mitry k masám, k obyčejným lidem. Svrchovaní bohové Mitra a Varuna si jsou rovni teoreticky i prakticky a oba jsou stejně přítomni. Jestliže se v hymnech Varunovo jméno vyskytuje Častěji, není to proto, že by se „právě" prosazoval na úkor „staršího" boha Mitry, ale jednoduše proto, že magické, znepokojující atd. vymezení jeho aktivity vyžaduje od člověka více kultické péče než uklidňující a zcela jasná oblast působnosti právníka Mitry. Je třeba rovněž zdůraznit, že mezi těmito protikladnými bytostmi není nikdy konflikt, ale naopak trvalá spolupráce. 3. Dva aspekty první funkce v Římě: Jupiter a Dius Fidius. Toto indické a již indoíránské schéma poskytlo klíč k některým problémům nebo záhadám západních mytologií. V Římě, kde veškeré myšlení je účelové a vlastenecké, kde kosmos a jeho různé části nepřitahují pozornost a úvahy ve větší míře, než pokud mohou být užitečné nebo škodlivé Městu, nemůžeme očekávat, že se zde setkáme s dvojčlenností v obecném smyslu: nebeská hlubina, vesmírný řád, Varunovy záležitosti nechávají Římany zcela lhostejnými. Dvojčlennost však přetrvává i zde, byť omezena jen na několik ze svých indických specifikací. Jestliže v historickém Římě se Dius, Dius Fidius - „zářící" bůh a záštita „fides", dodržování přísah - jeví jen jako jeden z Jovových aspektů, nezdá se, že by tomu tak bylo i v úplných počátcích. Jisté, oba bohové byli úzce spojeni a jméno prvního z flamenů je bližší Diovi než Jovovi. Ale to, že si Dius ze svrchovanosti vykrojil •»' L. Rcnou, Éludes véd. etpdnin., II, 1956, str. 110. 130 "«>M*.,NNA.N.,oi,VROPSKA.DEOLO0,E *vli.ŕn* právnickou optali nás nutí posuzovat celv ,h . , ......lr' "»»■* Hl ftím. ono mystické řízení tíl ľ ľ*1 ony ^ v římské P f» °ny charakteristické pro jeho velkého partnera Obdohrľ T°m WcC má n,us F.diusjednu zřetelné .ml^^^ blesků denní blesky, zatímco blesky noční podléhá^ SRíST T ..varunovské" variante Jova, zvané Summanus J ptvdľ'ľľ'' >c lato komplexní theologie utrpela, jeSté před texty Jovovym povýšením a zároveň theologickou rtfifi proběhla souběžné s vytvořením jeho kapitolského kultu a nahraze ním starobylé trojice „Jupiter, Mars, Quirinus" trojicí Jupiter O. M., Juno Regina, Minerva". Kapitolský Jupiter se zřejmě stal brzy rozpínavým, pohltil Dia a soustředil na sebe veškerou svrchovanost; je ale možné, že oba tradiční komplementární plány lze stále ješté vycítit ve zvláštní dvojité titulatuře boha: Optimus, což znamená velmi úslužný, a Maximus, neboli nejvýše postavený v nekonečné klasifikaci „majestátů"; ve vztahu k člověku jsou to dva póly, které ve védské ideologii korespondují s Mitrou a Varunou. 4. Dva aspekty první funkce ve Skandinávii: Ódin a Tý. Ale obzvláště osvětlující je indická analogie v germánském světě. Ani „Mercurius" (neboli Wolanaz) v Tacitově Germanii ani Ódin v nordických textech nejsou na své úrovni sami: je u nich ten, kterého Tacitus ze zjevných a velmi zajímavých důvodů nazývá Martem (to znamená Tiuz) a Skandinávci Tý. Tento bůh, homonymní s védským Djausem a řeckým Diem, který stejně jako tito bohové nebo latinský Dius Fidius evokuje ideu zářících nebes, je všeobecně pokládán ve svých vztazích k *Wotanovi za „staršího" boha, zastíněného novým příchozím. Kromě toho, že by bylo velmi zvláštní, kdyby byli jak Tacitus, tak skandinávští básníci, které dělí časová vzdálenost osmi až deset, staletí, poznali a zaznamenali zrovna v témž stadiu onen pohyb, v němž jeden postupoval . diuhy .od -zel ze scény, komparativní úvahy nás vyzývaj, dat tomuto speen. tlikturální'smysl, podle něhož je i 'Vuz ^ ! pokojivým Motaném bezpochyby ze W. že se M.tra, teoreticky ™ně mnohem menší pozornosti než ^'J^^^JL bož-důlež.tý než Jupiter: lidé si vice považuj, svého ského mága než svého pravn.ka. IV RŮZNÉ FUNKCE V theologii. v mytologii a v eposu Zcela osobitý je ten moment germánského světa, na nějž upozorňuje to, že Tacitus ze svého římského pohledu (interpretatio romana) označil Tiuze jako Marta. Připojuje se k úvahám rozvíjeným v předcházející kapitole, kde jsme viděli, jak se mág Ódin sám zmocnil určité části válečnické funkce. Platí to i pro zákonodárce Týa. Podívejme se, jak jej vymezuje Snorri (Gylfaginning, kap. 25): , = k ' 1 Dále je ještě Ás, který se jmenuje Tý. Je nej odvážnější a nej srdnatější a rozhoduje velkou měrou o vítězství v bitvách. Vzývat ho prospěje bojovníkům. O tom, kdo předčí ostatní a ničeho se neleká, říká úsloví, že je neohrožený j ako Tý...42 K, této „martializaci" svrchovaného právníka starých Germánů existuje římská analogie, ve které se z Quirina, kanonického boha třetí funkce, ochránce Římanů v době míru a při mírových pracích, stala jedna z Martových variant. V obou těchto případech se společenský vývoj odrazil na bozích: v okamžiku, kdy - pravděpodobně s tak zvanou serviovskou reformou - Quirites splynuli s milites a stali se tak z nich „milites na dovolené mezi dvěma povoláními do zbraně'*, se zcela přirozeně také z Quirina stal Mars tranquillus, Mars qui praeest paci, dokud nezačne saeuire. V odlišných, méně formalistických a více násilných podmínkách rozšířily podobně také germánské archaické společnosti rámcové poměry války i na správu v dobách míru a naplnily ji válečnými mravy a duchem. V Římě se exercitus urbanus, který představoval zákonodárný sbor, sice scházel na Mariově poli, ale beze zbraně. Počtěme si naproti tomu v barvitých kapitolách,43 v nichž Tacitus popisuje germánský Ding, příchod náčelníků a jejich tlup, které hlasovaly máváním nebo údery zbraní, jsou to zcela válečnické formy prestiže a ovlivňování. A právě na těchto shromážděních Ding se sjednávalo právo, zde se řešily soudní spory. O několik staletí později neposkytuje starobylá skandinávská společnost odlišnou podívanou: také zde se do shromáždění přichází se zbraněmi, a na znamení souhlasu se zdvíhá meč nebo sekera nebo se mečem bije o štít. Nemůžeme se proto divit, že bůh, který předsedal těmto 42 S. Sturluson, Edda. Sága o Ynglinzich, Praha 1988, přel. H. Kadečková, str. 61. - Pozn. vyd. 43 Germ. 11-13. 132 133 I roh* 1.1- N N A INDOI VROPSKÁ IDEOLOGIE \iilcčnicko-pnivnim sborům, dčdic indocvropského boha práva I oblékal uniformu svých podřízených a provázel je při jejich snadním a neustalém přecházení od práva k boji, a že ho římští pozorovatele pokládali za Marta. DedikaČní nápisy nalezené ve Frískujsou adresovány bohu jménem Mars Thincsus, který představuje přesné spojeni mezi pravdepodobným indoevropským stavem a skandinávským vyústením, mezi Mitrou a Týem, oním Týem, o kterém bylo též poznamenáno, že jeho jméno v toponymii signalizuje stará místa shromáždění Ding. Zdá se kromč toho, že staří Gcrmáni, méně pokrytečtí než jiné národy, také rozpoznali, bez ohledu na celou tu válečnickou dekoraci, hlubokou analogii mezi právním postupem s jeho kličkami a úskoky, s jeho nespravedlnostmi bez možnosti odvolání, a bojem, v němž řinčí zbraně. Právo, je-li obratně využíváno, se rovněž stává prostředkem k tomu, jak se stát silnějším, jak dosáhnout vítězství, která často zneškodní protivníka stejně jako souboj. Když se říká, že Tý od jedné právnické lsti, při níž dal všanc svou pravici jako zástavu za užitečné, leč nepravdivé tvrzení,, je jednoruký a nemůže být prostředníkem smíru mezi lidmi" {Gylfaginning, kap. 25), je to pouze kompenzace, morální protějšek vyvažující hmatatelnou skutečnost, že do shromáždění Ding se přichází se zbraněmi, s úmysly dosáhnout spíše moci než spravedlnosti a že válka je všude. Tyto velmi obecné poznatky pomohou pochopit, jak se *Tiuz-Mars mohl vyvinout z indoevropského boha, jehož vlastní doménou bylo právo a jehož povaha se naopak v jiných oblastech za pomoci civilizace očistila a stala se morální. 5. Menší svrchovaní bohové Rgvédu: Arjaman a Bhaga po boku Mitry. V hymnech Rgvédu však nejsou právník Mitra a mág Varuna zcela sami, ačkoli se zdánlivě vyčerpávajícím způsobem dělí o oblast svrchovanosti. Jsou pouze nejčastěji zmiňovanými členy skupiny, kterou tvoří Áditjovci neboli synové bohyně Aditi, „Nespoutané" (to znamená svobodné, neurčené atd.). Úvahy o jmcncci a funkcích jednotlivých Áditjovců ve všech kontextech, studium frekvence zmínek o každém z nich, především frekvence jcj.c rozličných dílčích seskupení a jejich spojení s osUtnimi y umožnily interpretovat strukturu, kterou vytvářejí. Můžeme samozřejmě jen velmi stručně shrnout tyto analýzy a vypo y, iv RŮZNÉ FUNKCE V THEOLOOII, V MYTOLOGII a V eposu jichž podrobnosti byly zveřejněny nadvakrát, v roce 1949 a v roce 1952. ' >íjH> Dokonce ještě v epické slovesnosti se dochovala vzpomínka, že Áditjovci jsou bohové, kteří stejně jako dva hlavní z nich jdou v párech. Později jich bude až dvanáct. V Rgvédu, zdá se, se již projevuje rozkyv mezi starobylým číslem šest a prvním rozšířením počtu na osm, připojením dvou různorodých božstev. Z těchto šesti tvoří Mitra a Varuna první pár; u každého z dalších dvou párů je zřetelné, že jeden pojem jedná podle určení a v duchu Mitry, druhý symetricky podle určení a v duchu Varuny, a to tak, že je oprávněné a patřičné nazývat tyto komplementární postavy „menšími svrchovanými vládci". Zdá se však, že toto číslo šest bylo samo z důvodů symetrie odvozeno z méně rozsáhlého systému čtyř svrchovaných bohů, ve kterém svrchovaný vládce „blízký lidem", Mitra, měl pobočníky, a to dva, zatímco Varuna pobýval osamocen ve svých dálavách. Jména a rozdělení těchto původních Áditjovců jsou: (1) Mitra + Arjaman + Bhaga; (2) Varuna. 1. VARUNA 2. MITRA 3. ARJAMAN 4. BHAGA 5. ANŠA 6. DAKŠA „Vazač" („Pokrývač") „Smlouva", „Přátelství, Přítel" arja + -man (sufix nebo kořen man-) „Podíl" „Podíl" „Tvořivá energie" MITRA VARUNA + + ARJAMAN DAKŠA (nebo DHÁTAR) + BHAGA ANŠA 44 (a) Oblast svrchovaných bohů je zřejmé složena jen z dvou částí: je zde symetricky pouze polovina Mitrova a polovina Varunova; (b) nicménč každý z tčehto bohů má ve své polovine dva pobočníky, kteří mu bezpochyby ulehčují nebo pomáhají v určité přesné vymezené části jeho úřadu; (c) existence párů Arjaman-Dakša, Bhaga-Anša kromč toho naznačuje, že Mitrovi a Varanovi pomocníci si pojem od pojmu odpovídají, zajišťují srovnatelné služby, jeden v polovine Mitrovč a druhý v polovine Varanove, jeden v duchu Mitry a drahý v duchu Varuny. i koj i*11 I N N A in0oi VkOPSKA IDEOLOG ii Princip úzkeho spojení Arjamana a Bhagy s Mitrou iu> ttttiftfkotl .inuuk o meh obou, je jednoduchý: každ'°loŽené" bohů vyjadřuje, upřesňuje Mitrova ducha ve dvou oblaste V^X° ,sou pro lidi důležité, v oblasti, které římské právo znovuob^ v jincm. mdividualističtčjším zamoření, rozlišujícím per ^ a res: pod Mitrou, jehož bytí a název vymezují pole a cenT^ způsob jednání, které známe (právnický, dobrotivý, spravedľ^ orientovaný na človčka), sc Arjaman zabývá udržováním společ. no.Mi Árjú. jimž vdččí za své jméno, a Bhaga, jehož jméno znamená doslova „podíl", zajišťuje spravedlivé rozdčlování a potěšení ze statků Árjů. o Arjaman. Arjaman ochraňuje společenství lidí, kteří, ať už politicky sjednoceni nebo ne, se považují za „Árje" v protikladu k barbarům. Arjaman je ochraňuje ani ne jako jednotlivce, nýbrž jako součásti celku. Z jeho nejrozmanitějších služeb jsou hlavními aspekty tři následující: * (1) Podporuje hlavní formy přirozených nebo smluvních vztahů mezi Árji. Je „dárcem", chrání „dar" (což jej nutí zabývat se také bohatstvím a hojností), a zvlášté složitý komplex všeho, co má být poskytováno jako pohostinnost. P. Thieme45 tento motiv zhodnotil, ale omylem z něj učinil jádro celého pojetí božství a vše zbývající buď z něho odvozoval, nebo popíral. Ve skutečnosti nejsou o nic méně v popředí Arjamanova zájmu manželské svazky: je uctíván jako bůh dobrých manželství, nálezce ženicha/^vyhtedává partnera pro mladou dívku a budoucí ženu pro svobodného.47 Jeho starost o cesty a o volný pohyb (je atúríapanthá, „ten, jehož cesta nemůže být přerušena")48 nelze popírat či brát jako zanedbatelnou, jak to dělali B. Geiger, H. Guntert a P. Thieme: vyplývá z velkého počtu strof hymnů a z jednoho liturgického textu, který jej definuje jako boha, který dovoluje občtníkovi ,jít, kam si přeje" a „šťastně cestovat".49 (2) Jeho péče o Árje má také jeden liturgický aspekt: ve starých dobách on poprvé dojil mytickou krávu a následkem toho ve všec 45 Der Fremdling im Rgveda, 1938. 46 Subandhu,pativédana: AV X\V,\M. 47 Tamt.,Vl,60,l. 48 K»"X,64,5. 4V Tam. Sanh. 11,3,4,2. IV. různě funkce v theologii. v mytologii a v eposu časech stojí, ač neviditelny, po boku kněze a spolu s ním dojí posvátnou krávu.50 Byl také požádán,*1 aby pomocí obétních úliteb (ava-jadž-) vypudil z obětního místa nepřátele, kteří klamou Varunu. (3) Autoři hymnů se málo zajímali o onen svět, a proto nehovoří o dalším druhu služby, naopak jediném, na nějž si zachovává živou vzpomínku epos, a bezesporu starobylém. Na onom světě Arjaman předsedá skupině „otců", jakýchsi géniů, jejichž jméno dostatečné osvětluje původ: jsou určitým zobrazením mrtvých předků a Arjaman je jejich králem a prodlužuje tak post mortem šťastné společné soužití a společenství živých Árjů. Cesta vedoucí k „otcům", vyhrazená těm, kteří během svého života přesně praktikovali rituály (na rozdíl od asketů a jogínů), se jmenuje „Arjamanova cesta" (Maháb-hárata,X\W6 atd.). 7. Bhaga. Bhaga se zabývá v zásadě bohatstvím, a na něho se obrací každý - slabý, silný, dokonce i král -, aby obdržel „nějaký podíl".52 Celkový průzkum védských strof, v nichž je zmiňován nebo kde se používá slovo bhaga jako apelativum, umožnil závěr, že tento „podíl" má dostatek patřičných vlastností k tomu, aby přináležel k Mitrově polovině svrchované vlády: je spravedlivý, předvídatelný, bez překvapení, dochází naplnění během těhotenství (dítě připravené k narození „dosáhne svého bhaga");" je výsledkem udělení, o něž se nesoupeří, je to tedy součást určitého distribučního systému (slovesa vi-bhadž-, vi-dhr-, daj-: srv. řec. dai-món)\ a konečně je získáván a držen v klidu, je údělem zralých mužů s klidnou myslí, „seniores" - v protikladu k „iuvenes".54 Druhá varianta podílu, nepředvídatelná, násilná, „varunovská", ta, která se získává v bitvě nebo závodem, je označena odlišným slovem, které mělo od indoíránských dob bojový zvuk a které právě poskytlo védským theologům jméno „menšího varunovského svrchovaného vládce", symetrického k Bhagovi, jménem Anša. » RV\,\39,7, s komentářem od Sájany. 31 Tamt, Vll.60,9. 52 Tamt.. Vll.41.2. 53 Tamt.,V,7,8. 54 Tamt. 1.91.7; V,41,11; IX.97,44. 137 136