Rousseau – III. OBRAZ

Na scénu přichází Rousseau ve starém, opotřebovaném a otrhaném oděvu. Prochází se lesem, který se
pokud možno bude nacházet v levé části pódia. Občas se ohlédne a naslouchá.

ROUSSEAU: Je klidný, šťastný, zmizely neurotické pohyby, hysterie v hlase, mluví klidně, pomalu,
užívá si pohybu mezi stromy. A myslí mu to přinejmenším stejně jako Epikúrovi poté. Jenom tady
se cítím svobodný. V lese nikdo nechce ovládat jiného, v lese neexistuje nerovnost. Ale
ve společnosti? – Ta stará rachejtle se chce dostat na královský dvůr – co to znamená? Znamená to,
že chce být víc než ostatní. A vůbec všichni to chtějí. A všeho zneužijí pro svůj společenský
postup – umění, vědu i tu mou techniku. Dobře, že jsem všechny ty krámy vyházel – já tu nerovnost
podporovat nebudu!
Jenom ještě by mě zajímalo – de raisons epistemologiques, tedy z gnoseologických důvodů, jak to
vlastně všechno začalo. (přemýšlí) Jo, ten, kdo vymyslel občanskou společnost, soukromé
vlastnictví, koho napadlo ohradit kus přírody a říci ostatním: Toto je mé…

Vbíhá Tereza, nejlépe zezadu, aby se JJR cítil nejvíce ohrožen.

TEREZA:         Udýchaně, ustaraně, ale ráda, že jej našla. Miláčku, Jeane-Jacquesi! To jsem já,
Terezka!

ROUSSEAU: Klid je pryč, opět jej chytá neuróza, schovává se za strom. Ty? Ty zase mě špehuješ?

TEREZA:         Zastaví se, trochu dotčeně. Nešpehuju… Moje matka mě poslala, abych tě přivedla.

ROUSSEAU: (zavyje velezoufale, ani v lese před rachejtlí neunikne...) Ale ne, už zase ta – ?! Ani
strom nepomůže, proto vystupuje dopředu.

TEREZA:         Mírumilovně jde k němu, bere jej za levou ruku. Miláčku, proč jí něco nesestrojíš,
aby si jí král konečně všiml a ty měl od ní pokoj?

ROUSSEAU: (vytrhává ruku, poodstupuje doleva) Protože nechci podporovat nepřirozenou nerovnost.

TEREZA:         (zhluboka se nadechne, jako že to má mezi JJR a rachejtlí těžké, ale přitom ucítí
uklidňující lesní vůni a také propadne kouzlu lesa, vdechuje vůni a stává se silnou a harmonickou
osobností) Jaký je tu božský klid. To ticho, ta vůně, ti ptáci… (zamyslí se) Jak se najednou cítím
mravně čistá a přirozená! Už chápu, že moje matka tě chce jen využít a že je sobecká. Je zcela
zkažena společenskou nerovností. – Proměna je dokonána, Terezka narovná ramena, dívá se směle do
diváků. Takhle to dál nejde, s tím se musí něco udělat!

ROUSSEAU: (překvapeně) Terezko!

TEREZA:         (rozhodně) Ano, teď to chápu úplně jasně. Pojď domů, řekneme jí, ať už nám dá
pokoj! Vezme JJR za ruku a odcházejí (ale pozor – jako pár, Terezka jej nevleče jako Leontion
Epikúra).

Vykoukne Lampe, významně se rozhlíží, tiše užasne, a zase zmizí.