IV. OBRAZ

Lampe přiběhne k paní Le Vasseurové něco jí šeptá do ucha.

MATKA:         Cože? (dává Lampemu na ruku váček s penězi, ten si pak celou dobu do své další akce
s penězi hraje)

Přicházejí Rousseau s Terezkou – přijdou doprostřed vepředu, tchýně přichází zezadu a zleva.

MATKA:         Vstává s jedovatým přeslazeným úsměvem a s maximální ironií. Aha, tady jste, vy
hrdličky. Ale vzápětí rychle přechází do své obvyklé polohy, tedy drsně, panovačně. Milý pane,
jestli Vám mám dát svou dceru za ženu, tak mě budete poslouchat a konečně mi vynaleznete něco pro
krále, jinak –

TEREZA:         Rozhodně, ale v mezích slušnosti a spravedlnosti. Povystoupí proti ní.Tak dost,
maminko!

MATKA:         (ohromeně, musí dát najevo, že tohle je ta nejneočekávanější situace, tedy možná
spíše překvapeně, než panovačně) Jak to se mnou mluvíš?

TEREZA:         Stále ve spravedlivém zápalu. Při následujících větách tchýni zadem obejde, takže
je pak ona vlevo z pohledu diváka a tchýni svým útokem tlačí doprava. JJR opatrně a větším
obchvatem Terezku následuje. A jak mluvíš ty s námi? Jsi tak sobecká! Lidi jenom využíváš! Druzí
jsou pro tebe jenom prostředkem, abys mohla šplhat po žebříčku společenské nerovnosti. Teď k sobě
za ruku přitáhne JJR, který pro jistotu postával opodál. Ale my se už vydírat nenecháme. Okamžitě
odjeď a už se nikdy nevracej!

MATKA:         Cože? (lapá po dechu) To snad… co si to… já snad omdlím!

Paní Le Vasseurová omdlí. Lampe ji zachytí, odnese či odtáhne dozadu na židli a pokouší se ji
křísit.

ROUSSEAU: (obdivně) Terezko, ty jsi úžasná. Jak jsi ji usadila!

TEREZA:         Postoupí přesně doprostřed a s neochvějným přesvědčením, zcela klidně, bez hnutí.
Takto vždycky zvítězí přirozený cit a mrav nad nesmyslnou společenskou konvencí a nenávistí.

ROUSSEAU: Opravdu také klidný a šťastný. Terezko, jsem tak rád, že tě mám! – Počkej chvíli! Odběhne
natrhat květiny.

Zazní zvuk přijíždějící motorky (bude-li k dispozici technika). Motorka zastaví a objeví se pošťák
– Zbytečný člověk.

ČLOVĚK:       (k Lampemu odnášejícímu či odvádějícímu matku) Monsieure Jean-Jacques Rousseau?

Lampe zavrtí hlavou a pokyne směrem k Rousseauovi, který přichází po Zbytečném člověku.

ČLOVĚK:       (nevšimne si Terezky, míří přímo k JJR; stojí mezi nimi zády k Terezce. Ta
pochopitelně začíná být smutná, pláče, odtahuje se na opačnou stranu. Člověk mluví překotně,
nadšeně.) Pane Rousseau, přijíždím od paní de Warens a přináším Vám od ní vzkaz. Pokud odpovíte, já
jí odpověď zase na své nové Jawě odvezu a ona zase něco napíše, a Vy také a já tak budu pořád
jezdit na své motorce a konečně se uplatním… A vůbec − všichni budeme spokojeni. Tak co? (JJR se
přes naléhající člověka teprve teď dostane k Terezce, dá jí kytku a pohladí ji po vlasech. Když to
ZČ vidí, pochopí:) Aha, asi jsem řekl něco nevhod, že?

ROUSSEAU: (přejde k němu, teď on stojí uprostřed a Terezka za jeho zády; klidná, chladná intonace)
Víte, co udělám s Vaším vzkazem? (ZČ neví, tak jen zavrtí hlavou.) – Tak se dívejte! (roztrhá dopis
na malé kousíčky, které nasype Zbytečnému člověku na hlavu)

ČLOVĚK:       (zalomí rukama, odchází s pláčem) Mé role! Kde jsou mé velké role! Nyní přehnaně
deklamuje: Svou pošťáckou čepici odhazuji v dál, hle tam leží ona – a tak dál… Doručit či nedoručit
– to je to, oč tu teď běží! Ach jo!

ROUSSEAU:  (volá za ním) A té paní vyřiďte, že Terezku bych kvůli žádné holce neopustil! – A ani
kvůli filosofii. (odcházejí ze scény. Rousseau pak ještě nakoukne zpět a dodá) No...