Doplnění gramatiky 9. lekce (Bartoňkova skripta) Konjunktiv prézentu deponentních sloves Deponentní slovesa mají pasivní tvary s aktivním významem, jejich vytváření je pravidelné. Např. horter „ať povzbuzuji“, verear „ať se bojím“, loquar „ať mluvím“, largiar „ať uděluji“. Konjunktiv prézentu a imperfekta ve větách vedlejších Použití konjunktivů ve větách vedlejších se ve většině případů řídí pravidly o souslednosti časů; v této lekci se budeme zabývat dvěma typy vedlejších vět, jejichž děj je vždy současný s dějem věty řídící. Klíčovou roli v souslednosti časů hraje čas slovesa ve větě hlavní. Rozeznáváme tzv. časy hlavní a časy vedlejší. · Mezi časy hlavní patří: prézens, futurum I., futurum II., imperativ · Mezi časy vedlejší patří všechny časy minulé, tj.: imperfektum, perfektum, plusquamperfektum Konjunktiv pro vyjádření současnosti se řídí těmito pravidly: · je-li ve větě hlavní čas hlavní, je ve větě vedlejší konjunktiv prézentu · je-li ve větě hlavní čas vedlejší, je ve větě vedlejší konjunktiv imperfekta Věty obsahové žádací Mezi tzv. věty obsahové žádací patří věty předmětné (tj. ty, které zastupují předmět slovesa věty hlavní) a podmětné (tj. ty, které zastupují podmět slovesa věty hlavní) s významovým odstínem přání, vůle, snahy, příkazu atd. Typy sloves ve větě hlavní Ve větě hlavní bývají slovesa následujících sémantických skupin · slovesa, vyjadřující pobídku, radu, příkaz – hortor, suadeo, persuadeo, moneo,, impero, praecipio ... · slovesa, vyjadřující prosbu, přání, žádost – rogo „prosím,žádám“, oro „prosím,žádám“, precor „prosím“, peto „žádám“, flagito „požaduji“, opto „přeji si“... · slovesa s významem „starat se, snažit se, usilovat o něco, způsobovat“ – curo, video, provideo, consulo „starám se“, caveo „dávám si pozor“, facio, efficio „způsoboji“, operam do, enitor „snažím se“, … · slovesa s významem „dovolit, přistoupit na co, dosáhnout čeho“ – obtineo „dosahuji“, do „dávám, obdařuji“, impetro „dosahuji“, concedo „připouštím, dovoluji“, ... Spojky Ve větách obsahových žádacích se používají spojky ut „aby“ (pro kladnou větu žádací) nē „aby ne“ (pro zápornou větu žádací) Po spojce nē se místo záporných zájmen a příslovcí užívá: nē quis „aby nikdo“; „aby někdo ne…“ nē quid „aby nic“; „aby něco ne…“ nē umquam „aby nikdy“; „aby někdy ne…“ nē ūllus homō „aby žádný člověk“; „aby nějaký člověk ne…“ apod. Konjunktivy Ve větách obsahových žádacích se používají konjunktivy pro současnost podle pravidel o souslednosti časů, tedy: Věta hlavní Věta vedlejší čas hlavní (prézens, futurum, imperativ) konjunktiv prézentu čas vedlejší (všechny časy minulé) konjunktiv imperfekta Na rozdíl od latiny se v češtině ve větě vedlejší užívá kondicionál (podmiňovací způsob) bez ohledu na čas ve větě hlavní. Rozdíly ve vidu českého slovesa se při překladu do latiny nijak neprojevují. Peto te, ut id agas. Prosím tě, abys to dělal / udělal. Peto te, ne id agas. Prosím tě, abys to nedělal. Petebam te, ut id ageres. Prosil jsem tě, abys to dělal / udělal. Petebam te, ne id ageres. Prosil jsem tě, abys to nedělal. Různé konstrukce po některých slovesech Mnohá z výše uvedených sloves (např. suadeo, moneo, scribo,…) uvozují kromě vedlejších vět s ut / ne také vazbu akuzativu s infinitivem. Mezi oběma konstrukcemi je významový rozdíl. Akuzativ s infinitivem vyjadřuje konstatování, kdežto věta s ut/ne přání, vůli, žádost atd. Také sloveso ve větě hlavní se často překládá odlišně, např.: sloveso akuzativ + infinitiv ut/ne + konjunktiv suadeo, persuadeo přesvědčuji koho, že radím, aby; přemlouvám moneo, admoneo připomínám, upozorňuji napomínám, radím video vidím, že hledím, starám se, aby censeo myslím si; soudím, že rozhoduji, navrhuji, aby concedo připouštím, že dovoluji, aby Např.: Video patrem venire. Říkám, že otec přichází. Video ut pater veniat. Starám se / hledím, aby otec přišel. Věty příslovečné účelové Věty příslovečné účelové vyjadřují účel, kvůli jehož dosažení se odehrává děj věty hlavní. Používají se v nich stejné spojky a konjunktivy jako ve větách obsahových žádacích. Hlavní věta může obsahovat odkazovací výrazy idcirco, eo, ob eam causam, propterea „proto“. Spojky Ve větách účelových se používají spojky ut „aby“ (pro kladnou větu účelovou) nē „aby ne“ (pro zápornou větu účelovou) Po spojce nē se místo záporných zájmen a příslovcí užívá: nē quis „aby nikdo“; „aby někdo ne…“ nē quid „aby nic“; „aby něco ne…“ nē umquam „aby nikdy“; „aby někdy ne…“ nē ūllus homō „aby žádný člověk“; „aby nějaký člověk ne…“ apod. Konjunktivy Ve větách účelových se užívá konjunktiv prézentu a konjunktiv imperfekta podle stejných pravidel jako ve větách obsahových žádacích. Věta hlavní Věta vedlejší čas hlavní (prézens, futurum, imperativ) konjunktiv prézentu čas vedlejší (všechny časy minulé) konjunktiv imperfekta Např.: Dux legatos mittit ut pacem petant. Vojevůdce posílá posly, aby žádali o mír. Dux legatos mittebat ut pacem peterent. Vojevůdce posílal posly, aby žádali o mír. Alius versus alter Zásadní rozdíl mezi alter a alius spočívá v tom, že alter je „druhý ze dvou“, kdežto alius je „druhý, jiný z více“. Použiji-li tedy alter, říkám, že celkem jsou dva lidé, věci atd. a já mluvím o té druhé. Použiji-li alius, znamená to, že lidí, věcí atd. je celkem vyšší počet než dvě. Rozdíl mezi výběrem ze dvou nebo z více se v latině objevuje i u jiných zájmenných adjektiv. Uter znamená „který ze dvou“, neuter „žádný ze dvou“ a uterque „každý ze dvou“, tedy „jeden i druhý, oba“. Vybírám-li z více než ze dvou, musím zvolit jiné výrazy. ze dvou z více alter, altera, alterum druhý, jiný ze dvou alius, alia, aliud jiný uter, utra, utrum který ze dvou quis, quid nebo qui, quae, quod[1] který neuter, neutra, neutrum žádný ze dvou nullus, a, um žádný uterque, utraque, utrumque jeden i druhý omnes apod. všichni ________________________________ [1] Výběr mezi quis, quid a qui, quae, quod záleží na začlenění do věty.