Přímá a nepřímá řeč

         Přímou a nepřímou řeč se užívá nejenom v běžné mluvě, ale také slouží k vyjádření řeči
v textu. Přímá řeč se řádí mezi takzvaná volná spojení vět, tj. spojuje věty pomocí jejich obsahu a
intonace, se kterou jsou vyslovovány. Neužívá za tímto účelem spojovacích výrazů a netvoří s nimi
souvětí.

         Přímá řeč přesně zachycuje mluvené slovo tak, jak bylo vyřčeno. Obsahuje často oslovení
osoby, ke které se mluvčí obrací. Velmi často se setkáváme i s různými citoslovci. V psaném projevu
je vyznačena uvozovkami nebo pomlčkami. Uvádí ji věta uvozovací, ve které je obvykle vyjádřeno, kdo
hovoří, případně ke komu, nebo jaké při tom pociťuje emoce. Uvozovací věta může stát před,
uprostřed anebo za přímou řeči.


Příklad 1а:

Мария каза: „Нямам време.”


Příklad 2a:

Учителят попита ученика: „Предаде ли домашното си?”


Příklad 3a:

Съседите ни помолиха: „Намалете музиката!”


Příklad 4a:

Децата радостно извикаха майка си: „Мамо, ела да видиш какво намерихме!”


Příklad 5a:

Жената каза: „Ако можех, щях да върна времето назад!”


         Ve výprávění se vedle přímé řeči užívá i řeč nepřímá. Nepřímá řeč mění vyřčenou větu ve
větu vedlejší a přizpůsobuje jí uvozovací větě. Z hlediska mluvnického je nepřímá řeč vždy větou
vedlejší předmětnou, uvozenou spojovacím výrazem, a je závislá na větě hlavní, která ji uvozuje.



Příklad 1b:

Мария каза, че няма време.


Příklad 2b:

Учителят попита ученика, дали е предал домашното си.


Příklad 3b:

Съседите ни помолиха да намалим музиката.


Příklad 4b:

Децата радостно извикаха майка си, за да види какво са намерили.


Příklad 5b:

Жената каза, че ако е могла, е щяла да върне времето назад.