NOVÉ SELSKÉ PÍSNĚ
1909
*   * *
STARÉMU SELSKÉMU RODU KYMLIČKŮ V TŘENICI U ZBIROVA
pripisuje J. V. S.
Vracím se k vám, rodná pole, písní svou vždy zas a znovu, jak to horské přes vrchole táhne peruť skřivanovu.
Únavná k vám cesta byla cizím světem z bludné pouti, křídla má se opozdila, sotva moh jsem dolétnouti.
Ne už bujné nad osení, vracím se k vám na strniska; jarní píseň už to není, ztlumeně jen zvučí, stýská.
Vaše meze, chrástky, skalky, co těch upomínek mají! všechny jsou, jen jako z dálky zvony k vám když doznívají.
Přec jen v podzimkovém chladnu - srdce teskné, peruť chromá -, i když do brázd vašich padnu, u vás jen jsem doma, doma!
Na Zbiroze, 1908
254]
[255
SELSKÁ DÍVKA
Ať v sadech květů nádherných
jich roste na tisíc, nám v lukách, byť ne pyšných tak,
jich roste ještě víc. -I ať se v městech usměj ou,
že neznám jejich svět, mně dostačí tak být a růst
jak volný luční květ.
Jsem prostá selská dívčina,
však hrdá na svou krev, neb čistší nemá na zámku
tam žádná z panských děv; a otec říká: „Knížeti
ať nevhod je či vhod, tak starý, dobrý rodokmen
má i náš selský rod."
Já ovšem pod skly nerostla - to u nás není zvyk, a horké slunce dopraží
nám žito, bohudík! -, leč ožehne-li do hnědá
i bělost lící mých, mně v očích zbylo slunéčko
a na rtech zdravý smích.
Mé ruce nejsou hedvábné
- to u nás nemůž být:
jsme my, je chasa, dvůr a stáj, a všechno to chce žít -,
však něčí ruku stisknu-li, ať v čemkoliv to už,
žeť poctivěji na světě
ji nestisk žádný muž.
Mám také tak svou hlavičku! -však neznám planých slov:
co řeknu, řeknu! - slovo mé je platný, ryzí kov;
a každé mi jde od srdce a přímé jest a ctné,
a dím-li: „Tak!", - je tedy tak, a dím-li: „Ne!", - je ne.
A ráda - bože, jak by ne! -si podbám na krásu,
a ráda hezkou kytičku si vpletu do vlasu
a růži k pasu připnu si
- ó kdo by jinak moh! -, to onu, co mi z lásky dal
můj zlatý, hodný hoch.
256]
Ó ano, zrovna na srdce
ten růže květ si dám, aby to věděl celý svět,
jak ho tak ráda mám; že půjdem spolu k oltári
a půjdem spolu dál tak věrně celým životem,
ať radost dá, neb žal.
POVĚZ MI
Pověz mi to, hochu můj,
co tě vpravdě vedlo k nám? „Nejkrásnější růžička,
v zahradě co kvetla tam."
A cože tam u vrátek
na zahradě zůstal jsi?
„Se skřivánkem o závod raný ptáček zpíval si."
A žes našim o mne řek,
proč to bylo, hochu, jen?
„Vlaštovička pod krovem šukala tam celý den."
A že já tě ráda mám,
kdo ti řek, můj rozmilý? „Byly to dvě hvězdičky,
co ti z očí zářily."
258]
JARNÍ PÍSEŇ
PASÁČKA
Tak mile jarní slunko dnes v kraj usmálo se z podnebes! a jeho září zlacené se třpytí luhy zrosené.
A nad polemi veselo těch skřivánků se rozpělo, že jak to zvučí v nebesa, i ve mně srdce zaplesá.
Co květu každém na proutku, co na lukách je kohoutků, a kukaček a pomněnek - a v hlavě mé co myšlenek!
Neb je mi to jak v pohádce, jak zelená se v zahrádce mé myrty každý lísteček na svatební můj věneček.
Krůpěje rosy na trávě
se třpytí v slunečném jasu, na květu motýl ještě spí
a já už kravičku pasu.
Na hlavě čerstvý věneček,
nožky bílé a bosé a podkasanou sukničku,
se brouzdám v perlivé rose.
Žežulka kuká vesele
do luk od lesa kraje a já si zpívám písničku
milou jak dechnutí máje:
„Jen má-li hoch můj přec mne rád?"
a v trávě čtyřlístek hledám. Ó, najdu-li ho, nikomu
než jemu v světě ho nedám!
„Jen má-li hoch můj přec mne rád?"
žežulko, zakukej, - ano? Ona mi kukla nastokrát
v to krásné, slunečné ráno.
260]
V LESE
Jak šla žitem Jenny malá.
Burns
Bylo-li to srdce moje, co jsem viděl dnes,
když jsem zašel do té chvoje, když jsem zašel v les?
Na mýtině trávu žala,
metlici a vřes; -toho se as nenadála,
že tu budu kdes.
Hlavu zpola otočila, srp jí z ruky kles;
jako laňka vyskočila, uslyší-li hles.
Jako laňka do té chvoje
utekla mi v les: žeť to bylo srdce moje,
co jsem viděl dnes!
NE -
Ne! - kdybys prosil tisíckrát, tu hubičku ti nechci dát;
matička říká, děvče ctné
že nesmí, - tedy ne a ne!
Tys hodný tak a moudrý hoch, ty matičku bys prosit moh,
a jestli ti to dovolí,
pak teprv řeknu: Nikoli!
Ty, kdybys vpravdě měl mne rád, bys nechodil se nikam ptát, -
zde neprosil se ani tam,
a hubičku mi dal hned sám.
262]
CO TI MÁM ŘÍCI
stolí s tka
Co ti mám říci,
jak mám tě rád? -jak včela kvítek
podjarních lad.
Jak pole rosu
a ptáka strom, pták milou větev
na stromě tom.
Jak o žních jitro,
kdo vyjde ven,
a zlatě svitá
na krásný den.
a kdys - kéž záhy
tams domovem! -
jak vlaštovičku
svým pod krovem.
Tu růži stolistou,
co slíbilas mi dát,
z tvé ruky nevezmu, ó za nic nastokrát!
Tu růži stolistou,
jak rozkvete, si měj a do posledního
ji lístku otrhej.
Tu růži stolistou
jen otrhej si ty, a lístek po lístku
dej čerstvý na své rty.
Tu růži stolistou
- kéž kvet jich plný sad! bych jednu po druhé
z tvých rtů moh zulíbat.
264]
POROSENÉ CHRPY
ŽNEČKA
Porosené chrpy
v klasech na souvrati museli jsme navždy
tam si sbohem dáti.
S bohatými klasy
modré chrpy v poli kvetou, ale nesmí
s nimi do stodoly.
A jak jsme tu spolu při západu stáli,
tvoje modré oči slzy zalévaly.
Na rtech ani slova,
jenom líce bledý, -
a tak jsme si ruku
stiskli naposledy.
Porosené chrpy
v poli na souvrati -vždy těch smutných očí
musím vzpomínati.
Vesele, vesele chrustí můj srp do klasů, do máků, do modrých chrp; po hrsti hrstku je kladu v řad, klas, chrpy, máky, vše napořád.
Ty modré chrpy mám v očích svých, červené máky mám na lících; -ty polní tady kvetly svůj čas, můj není, můj není jenom ten klas.
Můj není, můj není - ale snad přec -: podle mne hospodář žne, mladý žnec, a ten mi šeptá, až zazní cep, že budem spolu jíst nový chléb.
266]
PŘED SVATÝM JANEM
Paní Anně Borovské
Před svatým Janem kdo jde v bor, tam lesních panen spatří sbor, viď? -
„To při měsíčném úsvitu se pasou laně v pažitu; -vždyť!"
Však jednou lesní pannu přec tam chytil mladý myslivec, hleď!
„Já také jednu laňku rád bych si tam chytil jedenkrát, žeť!"
Dnes večer pást se nebudou, neb s dívkami tam hoši jdou, věz.
„I ať tam jsou až v bílý den, tu laňku přece chytnu jen dnes."
To viděla bych nerada; -však jestli se ti která dá, chyť...
„Já ze všech jenom jednu znám, tu bych si navždy odved k nám; -přijď!"
VÝJEZD
Moje mladé, vrané koně dusají, už jdu si pro ně; na dvůr v slunka úsvit raný vyskočili jako panny.
Od kopyt až po čupreny vyčesány, uhlazeny, v cůpky hřívy jako řasy, pestré stuhy v nich a klasy.
A jak se mi zapřahají, nohy jim jak strunky hrají, a než řek jsem: „Halou, hali!", vesele mi zařehtali.
Moje vranky jako střely dnes mi ze vrat vyletěly. -Halou, hali, na tu cestu! jedeme si pro nevěstu.
268]
POD LESINOU
LUHY, LUHY ZELENÉ
Pod lesinou zjara
kvete koniklec; -
slibovals mi: „Neplač, budeš moje přec."
Pod lesinou v létě hoří vlčí mák;
naši lásku rozvál vítr také tak.
Pod lesinou v stéblech suché travičky
na podzimku trhám rudé slzičky.
Pod lesinou v zimě chřestí bodláčí;
potok slzí už je
vzkřísit nestačí!
Luhy, luhy zelené,
hory, hory vzdálené -co jste mi to udělaly,
vy mé oči milené!
Jak to slunko spanilý
ráno jste mi svítily;
vždyť jsem já vám neříkala, abyste mne budily!
Napřed jste se usmály,
potom srdce sžehaly,
pak - čím jsem vám ublížila? -zapadly mi do dáli.
Dál než hory v dálavě,
dál než slunko v mrákavě: a mně v očích nechaly jste
slz jak rosy na trávě.
Luhy, luhy zelené,
hory, hory vzdálené -jak jste na mne zapomněly,
vy mé oči milené!
2701
PŘECE JEN
ZPEVAK MLUVÍ
Daleká je cesta
k vám od našich strání, přec jen, mé srdéčko,
našli jsme se na ní.
Přes kvetoucí luhy,
závěje a příval, co se já tou cestou
k tobě nachodíval!
A teď mezi námi
jak by rostly hory! -u vás širé lány,
u nás chudé svory.
A jak se ta cesta
za horami tratí, přec jenom se srdce
nesmí ustýskati.
Za jiného půjdeš,
a já vezmu jinou,
a tak nám ta naše
mladá leta minou.
Přec jen budem oba, od lánů i strání,
vzpomínat té mladé lásky do skonání.
Co jsem nazpíval se
vám už, dívky zlaté!
A teď ptá se zpěvák, co mu za to dáte?
Ta na grošík bílý,
druhá na kytičku,
jiná rozmýšlí se
snad i na hubičku!
Bývávalo, bylo
před mnohými jary! -ale teď je zpěvák
ošklivý a starý.
Grošík, bílý grošík
složte u chuďasů,
zpěvák má dost stříbra
na svém bílém vlasu.
Za písničku jednu,
která hocha máte,
dejte mu svá líčka zlíbat tisíckráte.
Ale zpěvákovi,
sad až jarem vzkvete, hoďte na hrob růži
- která vzpomenete!
272]
ODKUD - KAM
ZRNO
Odkud jsem, ví jen Bůh sám; odejdu a nevím kam.
Chvilku tady pobudu, jak se líbí osudu.
Od rána, ať hůř či snáz,
po svém jdu až v soumrak zas.
Po klopotě jedenkrát odpočinu sobě rád.
Tělo v prachu - a kde duch? -to už zase řiď jen Bůh.
Boží rady neskonalé
že jsou tajný mému soudu? • vždyť je tak to zrnko malé,
které kladu v syrou hroudu.
Na širé jak lány padá
v bezpočtu, kam oko spěje, zdá se mi: tak v nebes lada
Bůh své zlaté hvězdy seje.
A když tak to zrnko žitné
klíčí, roste nad brázdami,
velké jest a nevyzpytné
jak ty boží hvězdy samy.
274]
CO Z PRACHU VZEŠLO
V HOŘI
Co z prachu vzešlo, zas v prach se vrátí; nač proto truchlit, nač proto lkáti?
Od jara k zimě květ má svou dobu; tak od kolébky člověk jde k hrobu.
Ten kvete v slunci, ten vadne v stínu; všichni se sejdem kdys v země klínu.
U nás pláčou jenom ženy,
muž je tich; vzlykot v prsou uzamčený
bouří v nich.
U nás dlouho mrou jen ženy;
hořem tup klesne muž jak vyvrácený
v bouři dub.
276]
HVĚZDNÝ VEČER
CO DĚLAT -
Hvězdičky svítily
- byl měsíc máj -,
já ještě po práci vyšel si v háj.
Břízy tam šeptaly, já pod ně sed,
myslel jsem - hleděl jsem v ten boží svět.
V tom tichém ševelu nikde ni hles,
v poli jen křepelka zatloukla kdes.
Hleděl jsem přes pole v tu hvězdnou výš,
srdcem mi projela života tíž.
Mé srdce, mé srdce, dnes nech to být!
- na nebi, na zemi takový klid...
Co dělat! - Vše a jak to nese den, co prvním jitrem východ zabarven a přes práh vyjdem polou ve spánku, až opět do večerních červánků. -
Ještě je vlhký rosou lán a luh, už zapřaháme si svůj dobrý pluh, své pole zorem, a jak začnem set, už v rupot bran slyšíme kosu znět.
Osení vytahuje, metá v klas, obilí žloutne, chrustí, má svůj čas, a žnem. - Co všechna klopota a tíž, když sepnem řebřiny a jedem již!
A jak ta hojná úroda je kol, poslední snop odvezen do stodol, kde do podzimku žentour zní a cep, a na rok dosyta zas máme chléb.
Leč všechna práce zničí-li se dnem, klas do jednoho zatlučen byl v zem -na čele chmuru, ale bez stesku, vše zaoráme aspoň na směsku.
A vše-li marno bylo v potu dne, když večernice šerem zasvitne a ticho lehne do polí a lad... co dělat! - dotrpět, a též jít spat.
278]
ZVONY
TICHÉ POLE
Zvony, naše zvony,
jak tak slavně zníte,
přes luhy a lány
když se rozzvučíte!
Kovovými hlasy,
pospolu a samy:
jak to naše srdce
vjedno zvučí s vámi!
Vesele když k nebi
slyšíme vás zněti,
všechna naše radost
s vámi vzhůru letí.
A když zazní hranou vaše hudba lkavá,
všechno naše hoře
v ní se vyplakává.
A když dozníváte
z věže naší vísky,
nepoznaný světem
Bůh je nám tak blízký.
Na vrchu se vížka bělá božího tam u kostela, ohrazené pod tou věží malé tiché pole leží.
Malé, tiché, smutné pole, každé zrno samo dole, a tak hluboko se sází, že už žádné nevychází.
Jeden je tam sází v tichu, každé zrno v jednu líchu; se zrnem když přicházejí, z věže smutně zvony znějí.
Celý rok se tady seje,
do trávy a do závěje;
co kam padne, to tam padne,
dál už není práce žádné.
Jedna lícha zpráhlá, k jiné drahocenná rosa line, na některé kvítko prosté, na jiných jen plevel roste.
Malé, tiché, smutné pole -všem tak tvrdě spí se dole: radost, žalost, ústrk, pýcha, všechno už tam leží zticha.
280]
Rád či nerad, do tmy dolů musí každý; tam spí spolu. Všem ať světlo Tvé tam září, toho pole Hospodáři!
JARO
Když jako mléko vzkvete sad a ptáče z větví zapěje,
tu jest mi, jako v srdce chlad i mně když květu navěje.
Jak jsou ty role zeleny,
jak luka bují žluťákem,
jak nebe, duše zastřeny
ni jedním nejsou oblakem!
A zlaté slunko rozmilo
když usmívá se, pohřívá,
v tom srdci jak by nebylo, ať cokoli tam bolívá.
Ba, jak to přišlo, nevím sám,
že padá ze mne všechna tíž,
a nač se jenom podívám,
- i kdo mi křivdil, je mi blíž.
282]
PLUHU
ŽENCI
Hluboko mi orej,
ty můj dobrý pluhu, jediný můj věrný
na tom světě druhu!
V čarodějném hradu,
v pohádkovém kraji
kdes to lidské štěstí zakleto prý mají.
Hledají je pravdou, hledají je bludy,
na nebi a zemi,
a ví Bůh, kde všudy. -
Hluboko mi orej,
pluhu můj, v to pole -naše štěstí tady
odpočívá dole.
My v tu vlastní sílu
jenom víru máme. -
Hloub! - můj věrný druhu, však je vyoráme.
Jdou ženci z pole k domovu a šednou role a lada,
měsíčný srpek stříbrný
za tmavé lesiny padá.
Tam dole od luk vane chlad
do horkých, znavených tváří,
po hvězdě hvězda vychází, ode vsi světélka září.
Jdou ženci, každý k domovu, a z žatých polí to dýše,
jak po bolestech rodička
když nejprv usnula tiše.
284]
poslednívuz
VOLCI
Zapadlo slunce za vrcholy,
vzduch voní klasů lahodou;
vůz poslední vjel do stodoly s letošní boží úrodou.
Dvůr pomalu se v soumrak halí a první hvězdy mrkají,
a koně, volni, zařehtali a oddusali do stájí.
Tam chrupe to a žvýká, frčí
tak spokojeně v soumraku
a mléko z plných vemen crčí do pěnících se dojáků.
A tmí se; cvrček od záhumeň si šviřinká, a z dáliny
zpěv mladistvý se nese tlumen přes širé polní tišiny.
Teď od stolu se čeleď zvedla; -dne práce tedy skončena!
a na zásep si ke mně sedla
- dnes prvně - žena znavená.
Jak utichla teď celá víska -
jak mile chutná dýmčička!
Vzduch vlhne, nad bory se blýská, dá Bůh, dnes přijde vlažička.
Na své volky vzpomínám, zapražené k pluhu,
jak jsou s ním tak věrných tré nerozlučných druhů.
Jak mi v poli orají,
jak mi z pole klidí -
však si lásky zaslouží někdy víc než lidi!
Pro to dílo klopotné, stálé, mlčenlivé,
pro ty svoje poctivé oči trpělivé.
286]
DLUH
V DĚTSKÉM KOUTKU
Ani u nás doma,
ani z domu nezůstávám dlužen
pranikomu.
Jenom tím, co otci, matce vrátím,
dluh svůj nikdy v světě nedoplatím.
A vše zůstalo by
bez úroku, kdybych neměl vlídný
pohled v oku.
A to dobré slůvko
v každém čase; -
však mi to mé děti vrátí zase.
I DĚDOUŠEK
Dědoušku, běloušku,
co to bylo, že vám tak na hlavu
nasněžilo?
Nohy se motají, ruka třese,
divže vás větříček neodnese.
Dědoušku, běloušku, pojďte nicko,
my si vás odvedem na sluníčko.
Třeba už na hlavě nepomůže,
tváře vám rozkvetou jako růže.
I až tak celý se
ohřejete, jako to slunko se
usmějete.
288]
II   MALÍ ŽENCI
Když jsme z pole žito brali, to jsme se tam nadělali!
Že si taky rádi sednem,
šli jsme tam až před polednem.
A že oběd nesli naši, hned jsme padli na tu kaši.
Pak, že prý jsme překáželi, spat nás dali do mandeli.
Když se nechtělo spat více, šli jsme na mez na trávnice.
Bylo po nich, jak by zamet! tak jsme čmelákům šli na med.
A to dalo velkou dřinu! proto honem na svačinu.
Když jsme honem pryč zas chtěli, nějak se tam rozmysleli.
Že prý bude dobře asi, dají-li nám sbírat klasy.
Nebylo to od nich pěkné -Neposlechnout - to se řekne!
S fůrou za fůrou jak jeli, nás vzít s sebou zapomněli.
Poslední až vezli domů, naložili si nás k tomu.
To nám bylo dobře v mžitku, každý svou měl klasů kytku.
Bude aspoň na točánku: dostaneme pomazánku.
290]
III   RANNÍ NÁVŠTĚVA
IV PRVNÍ
Kdo tak potmě už jde k nám, když já oči otvírám? Dvéře samy vrzly zticha, někdo do tváře mi dýchá.
Ach, náš Plocku, to jsi ty, z venku celý rositý! To se může zle ti vésti, že máš tlapy na pelesti.
Ale myslíš, příteli,
že jsem v teplé posteli,
To ty venku v sněhu, mrazu
chránil jsi nás od úrazu.
Dej jen tu svou hlavu blíž -mám tě rád - a ty to víš! Ano, s tebou o snídaní rozdělím se za hlídání.
Každý na světě
musí čehos dbát, jeden boty šít,
druhý krejčovat.
Nejlépe to má
od kovářů Vít,
bude s otcem hned do železa bít.
Ke mně otec můj
říká: „Jen se zdař!
budeš tady kdys
po mně hospodář.
Ale pamatuj:
Pán bud nebo služ, první ve světě
poctivý je muž!
292]
V ORANÍ
VI   TATÍČKU NÁŠ
Volečky, volky, s druhem druh dnes táhněte mi hezky pluh, vpravo a vlevo, nikam v bok, jen rovnou dále krok a krok!
Ať každá brázda jako prut a s hroudami a beze hrud, jak hluboko se orají, ať jedna k druhé lehají.
Sic ubývá to pomalu, kdes narazíme na skálu, však do večera širý lán přec jenom bude doorán.
Dnes, jak vás jenom poháním, o těžké práci sotva vím, však málo let než uteče, stát budu pevně u kleče.
Tatíčku náš milený, jste vy nějak schýlený -jako byste sám to nebyl, tak jste celý změněný!
Na dvoře a na mlátě, jak byste měl závratě, tuhle, když jste večer přijel, vypadly vám opratě.
Klopotit se den co den, kterak nebýt unaven, od jara až do podzimku, a to všechno pro nás jen!
Zítra, chcete nechcete, jen si hodně pospěte, že už také hoch jsem statný, ráno vidět budete.
Volky, krávy krmeny, koně jako jeleny; však vy si mne pochválíte, tatíčku náš milený!
294]
MATCE
Památce své matky
Za vše, co jste mi v žití byla,
matičko, dík! za každý dech, jímž jste mi žila,
za každý mžik.
Za každou noc, již probděla jste,
i hodinu, za modlitbu, již učila jste
mne na klínu.
Za každé slůvko, pousmání
na vlídných rtech, těch dobrých očí podívání
za dnů mých všech.
Za vaše ruce uondané
v dne klopotě, za slzy nocí vyplakané
v zlé trampotě!
Za trpělivost, jak jste nesla
tu každou tíž a tiskla nás - a nezahlesla -
jen k srdci blíž!
Za skyvu od úst utrženou
v zlý nouze čas, by žití cestou zahloženou
se nám šlo snáz!
Za sílu, jak jste odhodlaně
a beze slov se vzchopila po každé ráně
a dál šla znov.
Za vše a všudy, abych jistě
v čas mrakový i sluncem žití pevně, čistě
šel jako vy!
296]
MOJE DĚTI
KALINY
Moje děti - mladí ptáci, a já štěp jim všem;
jedno teplé rodné hnízdo mají spolu v něm.
Moje děti - jarní květy, jeden z nich je kmen:
ten tu po mně v rodné půdě zbude vkořeněn.
Moje děti rozletí se,
ptáci, v širý svět, ani jedno nenavrátí
do hnízda se zpět.
Ale těm, co s bouří budou
nejkrutěj se bít, štěp ten po mně v těžké chvíli
bratrsky dej kryt!
U boru, na svoru,
na louce kamenné rostou dvě kaliny
smutné a zrosené.
Déšť sejde z kamene, bor slunce vypije;
je každým večerem ta rosa zalije.
V létě jich nedbají,
v zimě je nechají,
kdo přijdou na jaře,
květy z nich trhají.
U boru, na svoru
dvě děti v podlétě jako ty kaliny
zůstaly ve světě.
Dvě děti ubohé,
dvě malé siroty,
kdež by se od lidí
dočkaly dobroty!
Každý s nich utrhne, každý je omámí,
každým se večerem zalejou slzami. -
298]
Kaliny na svoru,
samy den ode dne, jen ptáček zpěváček
v přeletu usedne.
Dvě děti siroty -
jen v noci setmělé ve snách se slétají
k nim boží andělé.
SPRAVEDLNOST
Spravedlnost! - Hospodine, volám nocí dnem,
přec i jak se trudem šine, rájem bude zem.
Spravedliv by dav byl k davu, spravedliv král k nám,
spravedliv i k svému bravu abych já byl sám!
300]
MUSI!
ORÁČI A MLATCI
Kdež! - u nás se nemazlíme,
na to není kdy; srdci někdy povolíme,
ale statku vždy!
Milé děvče? - Statek volí!
a je konec hned; -jestli přitom srdce bolí,
musí přebolet.
Děti rostou, řada proutků; -pro svůj denní chléb
musí z domácného koutku až na rodný štěp.
Práce? - naše živobytí!
náš nám rodí klas; stluče-li ho krupobití,
stesknem, ořem zas.
Smrt? - k žni příští musí ruka pod zem zrno sít;
oči vlhnou, srdce puká, statek musí žít.
Oráči a mlatci,
určeni jsme k dílu, však nám k tuhé práci
Bůh dal tuhou sílu.
Do nás, v naše lány kdo a co jen bije,
však na pádné rány
máme vzdorné šije,
Na svém, v klopot tíži, sám si každý stojí,
srdce však se víží
v jednom šiku k boji.
Tak jsme stáli vzdorně
- duby v tvrdé skále -,
silně, volně, svorně,
tak stát budem dále.
302]
ZA TŘI TISÍCE ROKU
Za tři tisíce roků,
ach, co tu bude změn a co tu bude skoků
přes hroby slavných jmen! Jak jinak bude kráčet
si vojín, král i kněz, však orat, sít a vláčet
se bude jako dnes.
Za tři tisíce roků,
ach, co tu přejde běd, co radostí v dob toku
přes širý boží svět! Však oráč bude zticha
si z čela stírat pot a trpělivá lícha
mu bude rodit plod.
Za tři tisíce roků,
ach, to bych viděl rád, jak plání, na hor boku
klas žlutě bude vlát! Jak zelenati všude
se bude luh i lán a v pohádkách jen zbude,
že otrok byl - a pán.
Pole, širá pole,
živitelé lidí, jak vám nežehnati,
kde vás oko vidí!
Vlny zlatých klasů,
ňadra pluhem zrytá, ■ ležíte tu, rodná
těla obrovitá.
Mlčenlivě lány,
zamyšleny v sebe, hledíte jen v širé,
otevřené nebe.
Jako ono krásny,
jako ono volny
a v své plodné síle
navždy neúdolny.
Za věky šly věky -
zůstaly jste svoje,
čistý v lidské hanbě,
klidný v hluku boje.
Svobody jste štíty,
jak jste vždycky byly: kde vás udupali,
vše jste pohrobily!
3041
Padly jejich trůny,
skácely se chrámy, -vy jste přetrvaly,
přetrváte s námi!
KUPŘEDU!
A na krví, znojem prosycené líše
pro všechny jen těžší klasy rostou tiše.
„Hoj kupředu, vy sedláci!"
i na nás volá svět; -však ouha!, páni, po vašem
to nepůjde tak hned. My kupředu jdem krok a krok
a semknut s druhem druh,
tak těžce, vlečně, bez hluku, jak ornici náš pluh.
Kde naši staří orali
a kam kdo na své stoup, my po svém ořem také dnes,
však přec jen trochu hloub! A jak to praděd dělával,
ať slota nebo čas, své kleče tisknem do země
- však přec už trochu snáz.
Vždy kupředu a kupředu
- a potom zase zpět! leč tam i sem, vždy zůstane
po naší práci sled, jak brázda lehá ku brázdě;
a v černém úhoru co nerůstalo, vyořem
si dnes i na svoru.
306]
Tak šlo to z věku do věku,
vždy hloub a snáz a dál; víc nechcem, než co na svém sil,
by každý na svém žal. A jako my jsme šťastnější,
než býval někdy děd, by šťastnější byl syn a vnuk,
- a to je naše: Vpřed!
ZELENÝ PRAPOR
Zelený prapor zpod hor štítu a z nejhlubšího údolu
se nese vzhůru ku blankytu
v skřivánci hymny hlaholu -
Ó vesele a jaře v kraj
zelený prapor vlaj a vlaj!
On vztyčen jest nad celým světem a rosa perlí se mu z řas,
je protkán pestrým lučním květem a za třásně má zlatý klas.
Ó vesele a jaře v kraj
zelený prapor vlaj a vlaj!
Jej teplá jarní prchá světí a slávou je mu výsluní
a k pozdravu, jak mračna letí, mu hlučně bouře zaduní.
Ó vesele a jaře v kraj
zelený prapor vlaj a vlaj!
I osmahlá jak paž ho zvedá
nad čelo znojem skropené,
on strhnouti se nedá, nedá! v své slávě věčně zelené.
0 vesele a jaře v kraj
zelený prapor vlaj a vlaj!
308]
Ať výmysl div kupí k divu a stroje drtí, mění svět,
přec každá ruka pro svou skyvu pod jeho žerď se vrací zpět!
Ó vesele a jaře v kraj
zelený prapor vlaj a vlaj!
Ať křídla věků bouřně šumí, on tiše vlaje kolem chat
a dvorů, samot, tam, kde v rumy se rozpad mnohý pyšný hrad.
Ó vesele a jaře v kraj
zelený prapor vlaj a vlaj!
I až i nás, kde rod náš leží, krýt bude svými řasami,
ať naše děti věčně svěží
jej pevně drží nad námi!
Ó vesele a jaře vlaj
jim v šťastný, volný český kraj!
MLADÉ KRVI
Mladá, jará česká krvi,
jak se jitrem hlásíš k dílu, v očích léta zážeh prvý,
v june duši mužnou sílu -čistá myslí, srdcem žhavá,
hrdá čelem plným vzdoru: mladá krvi, buď nám zdráva,
vítej, vítej u praporu!
Hoj, jak ti to čacky sluší
seřaděné ku pochodu; jak ti srdce volně buší
k práci, boji za svobodu, za své, naše, vlasti štěstí
škůdcům vzdor i času zubu, nejpružnější ratolesti
bouří rvaných českých dubů!
Šiky junů! - jako v poli
metajících klasů břehy; věnce dívek! - mezi stvoly
květy plné útlé něhy: v slunci mládí na podletí
vše jak u vás k síle raší, jak jste krásny, naše děti,
nová krvi z krve naší!
310]
K druhu druh na českém luhu
stojíte vy, naše pluky; co vám hejno podlých sluhů,
mocných plané hrozby, hluky? Vlastní silou hrdou, volnou
stojíte na vlastní zemi s láskou k sobě neúdolnou,
o svou hroudu v boji s všemi!
Víru v sebe, s dělnou paží,
mysl jasnou, srdce ryzí, buďte rodné půdě stráží! -
Neurve ji ruka cizí - ze všech stran ať bouře bije,
jako bila od staletí -, dokud vaše hruď ji kryje,
naše krvi, naše děti!
MODLITBA
Bože, světa Hospodáři,
svatý, silný v nebesích, ve své nehasnoucí záři
uslyš hlas od černých lích! Odevzdaný do Tvé moci,
bez bázně a důvěřiv, jako dítě mluví k otci,
k Tvému trůnu volá z niv.
Syrá země od Adama
přešla kleta na náš rod, utvrdia nám pod nohama,
až ji rozvlhčil náš pot; dlaň až, zrytá dokrvava,
vnutila jí zrno, štěp, -a pak dobrá, usmívavá,
sama vydala nám chléb.
Mužně, silně, odhodlaně
nesli jsme dnů znoj a tíž, útisk mocných - zvedli skráně
k pohledu jen ve Tvou výš; až jsme zhlédli, že i oni
prach jsou před Tvou velebou, a teď naše skráň se kloní,
Otče náš, jen před Tebou!
312]
Ve své lásce neskonalé
ke všem dětem svým se schyl, mocné kroť, a slabé, malé
v boji vírou v Tebe sil! Srdce k srdci, k hlavě hlava,
k pravici staň pravice, až tak svitne volnost pravá,
krásná jako denice!
Jako jarní teplá vláha
v otevřenou padá zem, tak se rosa dobra, blaha
z ruky Tvé roň v srdce všem! Dej, jak naše luhy chrání
Tvojí péče mocný štít, naší práci požehnání,
naší vlastí mír a klid!
PÍSEŇ O STARÉ PECI
Tak o mnohém jsem v žití zpíval
- už tak neb tak: já dal, co měl -,
však na tebe bych málem býval, ty duše domu, zapomněl!
Jak chladne vše a hasne, přeci
v mých přismutnělých zimních dnech, ty naše rodná, stará peci,
vše hřeješ, na vše záříš v snech.
Žeť duše domu! každé chvíle,
co ve stodole dozněl cep, až v rok zas příští, kdy tak mile
zavoněl z tebe nový chléb.
Všem štědrá bylas; my i chasa
jsme jedli stejně z darů tvých
a vždycky skyva pro chuďasa
tu zbyla z rukou upřímných.
Tvé hnětenky a podplamenky
a vánočky a roháče, tvé bochánky a zatočenky
a posvícenské koláče! -
Kdekterý kmotr, strýc a teta
k nám scházeli se o pouti a síň jak lícha mákem setá
tou dětskou byla droboutí.
314]
A v zimě jak jsme u nístěje tu při pohádkách sedali,
a sníh se met až pod veřeje, jak chrupaly ty křížaly! -
Pak přišly svatby, hrana zněla,
tys na úsměvy zaplála i do slzí a stejně vřelá
kruh přátelský jsi vítala.
Když zašli jsme pak do ciziny, ten šťasten byl, ten uštvaný,
tak nechutnal chléb žádný jiný jak pecen tebou poslaný! -
A tak to všechno pomizelo jak pohádka ta zapadlá,
a k tobě teď jak tisknu čelo, tak tmavá jsi a vychladlá!
Ni jiskérky tu doutnající,
ni kroku neozve se hles;
jen stíny všech kdys drahých lící tou tiší míhají se dnes.
Však buďsi. - Co kdy tady hřálo,
vzpomínám všeho rád, tak rád,
a mně i jim co štěstím plálo,
buď požehnáno nastokrát!
LETHE A JINÉ BÁSNĚ
1909
316]