; r
MATCE ZEMI
Janu Veselému
V své lůno přijmi nás, ó Matko země, až shasne to, co v nás se zove žití,
jak suchý bereš list neb zvadlé kvítí. ,
Tys dala vše, a vše se k tobě vrací; květ neptá se, zdaž znov se porozvije, a list na ňadrech tvých pokojně hnije.
My nevíme, zda víc jsme, nebo méně, však ty jak máť si vlídně vedeš s nimi a měkce pokrýváš je sněhem zimy.
Z nich jarem necháš nové klíčit sémě -
Ó Matko! - jen jak je, v té žití práci ■ nech být nás, mřít, - nech čekat spokojeně.
SELSKÉ PÍSNĚ A ČESKÉ ZNĚLKY
1889
200]
Panu
ALOISŮ NEDVÍDKOVI,
Dlouholetému starostovi okresu Počdteckého
SELSKÉ PISNE
ME O R N E PUDY KAZDY HON
Mé orné půdy každý hon mi patří zem jak dubu,
a držím se jí jako on
vzdor psotám, časů zubu.
Věkovitými kořeny
a pevně každým svazem, a mé jsou i ty kameny,
pro něž se shýbám na zem.
Ji nevezme, dokud jsem živ, mi nikdo z tvrdých dlaní;
mne topor musí sklátit dřív -a ještě padnu na ni!
SE SKŘIVÁNKEM VSTÁVÁM
RODNÉ BRÁZDY V ŠÍŘ 1 V DÁL
Se skřivánkem vstávám,
s ním též chodím spat,
v poli naslouchávám při pluhu mu rád.
Naslouchám, jak zpívá, když si stírám pot,
mně tak volno bývá
všechněch od klopot.
Zadívám se chvíli
v modrou oblohu -jak mne ten zpěv sílí,
říci nemohu!
Zamyslím se, maní je mi k úsměvu,
a sám při orání
dám se do zpěvu. -
Rodné brázdy v šíř i v dál, co mi vás jen Pánbůh přál, co se já vás naoséval, naoral!
Až té trávy neseté na mém hrobě rozkvete, čí pak vy, mé rodné brázdy, budete?
Kdo tu bude u vás stát, kdo vás bude míti rád, kdo k vám přijde, rodné brázdy, zaorat?
Rodné brázdy v šíř i v dál, rád bych potom z hrobu vstal říct mu, aby jako já vás miloval!
204]
[205
JÁ A MOJE ORNA PUDA
JAK ŠTĚP U CESTY POLEM
Já a moje orná půda, my jsme jedna hlína, bohatá anebo chudá, nemůže být jiná!
Já a moje orná pole - chraň nás dobré nebe! -za přítele máme dole na zemi jen sebe.
Já a moje orné lány svazek máme tuhý, když z nás jeden udupaný, pomůže mu druhý.
Já a moje orná země jsme jako dlaň k dlani, dokud ona vlídná ke mně a já dobrý na ni.
Jak štěp u cesty polem je ruka sedlákova; tam trhá, kdo jde kolem, a štěp zas rodí znova.
A naše tuhé šíje jsou jako kleče pluhu; čím hloub v zem přitlačí je, tím víc to setbě k duhu.
A srdce plná síly jak hluboká jsou studna; krev od věků z ní pili a podnes nejsou u dna!
206]
DRSNÝ JSOU MÉ MRAVY
CHLÉB SVŮJ TUZE DOBÝVÁM
Drsný jsou mé mravy, drsná je má dlaň,
drsný vlas mi z hlavy
v drsnou padá skráň.
Drsný chléb i šaty,
drsný je můj pot,
drsné došky chaty
drsný chrání rod.
Drsná na vše strany řeč má je i smích,
a na drsné rány
pláč můj drsně tich.
Chléb svůj tuze dobývám, na jiné se nedívám, kde můj děd a otec bydlel, přebývám.
Ať je mračno, nebo čas, nějak bylo, bude zas; orám, seju - někde přece vzejde klas.
Nežaluju osudu, spoléhám svou na hrudu; tvrdá je - a já s ní také přebudu.
208]
HŘEJ, ZLATÉ SLUNEČKO
Hřej, zlaté slunečko,
v hory, doly, ať se potí sedlák
i ti voli!
Hřej, zlaté slunečko,
plno záře, ať je pánům volno
na kočáře.
Hřej, zlaté slunečko,
na obilí, aby rostlo pánům
na chléb bílý.
Chceš-li, zasviť také
na zemáky, ať jsou hodně velké
pro sedláky.
NA TRÁVNÍKU
Na trávníku v neděli - je to okřáni! -
slípky se tam popelí, psi se prohání.
Na trávníku přemilo je to v neděli,
jen kdyby tak nebylo zej tra pondělí.
Na trávníku sedlák má tak své myšlenky,
kdyby mu jen nepadaly na tvář housenky.
Na trávníku okřeje sedlák ubohý,
kdyby ho jen netahaly děti za nohy.
Na trávníku okřeje, když se vyčasí, -
kdyby ho jen netahali páni za vlasy!
210]
ZE SELSKÝCH BOUŘÍ
Hořel ve vsi statek, už hořela ves, -
kdyby kdos byl v zmatek nenamát se kdes.
Střechu srazil hákem, děti vynes sám,
div před naším zrakem nezabil ho trám.
Když byl konec všemu, nechtěl dát se znát -
modlíme se k němu: byl to anděl snad!
Až jsme ho chtíc nechtíc k řeči ponoukli:
Byl to jakýs šlechtic. -My ho utloukli.
JSOU TY NAŠE KRAJE
Jsou ty naše kraje
jiné dnes, než byly;
nežli ze knih zná je
měšťák bohumilý.
Vymizely dudy,
vymizely tácky, vymizely bludy,
dávné povídačky.
Vymizely zpěvy,
krby loučí zlaty, vymizely děvy
u nich s kolovraty.
Mědlice a stoupy, babky, poctivice, chytrák „Honza hloupý" -dnes jich není více!
Fěrtoch, dlouhé šosy,
šněrovačky s květy,
šátky na pokosy,
kožich dlouholetý.
Pentle vyšívané,
holoubky, čes vlasu, truhly malované,
všechno to šlo k ďasu.
212]
V našem kraji blahém jsou dnes časy jiny,
všechno se to šmahem dalo na mašiny.
Setí, žetí, mletí,
šátky, látky, příze, všechno to jen letí
kams do cizí sklíze!
Tak to všechno mizí
jídlem, bydlem, krojem, i ten sedlák v cizí
ruce už je strojem!
Jen tak někde váznou starých časů stopy:
kapsu stále prázdnou, dětí celé kopy.
Jen tu starou bídu
máme beze škody,
selka jde s ní k židu,
sedlák do hospody.
Tam invalid chudý
udělá mu svátek -
čert mu rozbil dudy, hrá na kolovrátek.
STAV SI, STAV SI, VLAŠTOVIČKO
Stav si, stav si, vlaštovičko,
hnízdo pod mým krovem, stavívalas pod doškami, stav na domku novém.
Cos ty tady nelítala,
máme u nás změnu; otec dal mi chatku novou a s ní mladou ženu.
Stav si hnízdo, vlaštovičko, u našeho zdiva -moje mladá, hezká žínka na tebe se dívá.
214]
[215
JARNÍ SLUNKO ZASVÍTILO
CHUDÝ BYL MŮJ STATEK
Jarní slunko zasvítilo, mile hřeje vzduch, na dvoře si na sluníčku spravujú svůj pluh.
V lípě zpívá sedmihlásek, mlkne, slouchá zas: z chaloupky mu odpovídá milozvučný hlas.
Veselo si zpíváš, ptáčku,
dnes však noty dbej, -moje mladá žínka zpívá ještě veselej!
Chudý byl můj statek v stráni, chudé bylo tvoje věno,
přineslas k nám požehnání, moje ženo!
Sotva ráno slunce svitne,
sotva ptáče probuzeno,
vstaneš, jako ptáček vzlítne, moje ženo!
Jen se na mne pousmíváš,
a když k pluhu zapraženo,
od prahu se ještě díváš, moje ženo!
Když je ruka prací zhnětlá, čelo chmurou zataženo,
ty jsi jako paprsk světla, moje ženo!
A když světa rámě tvrdé
proti nám je namířeno,
čelo tvé jak mé jest hrdé, moje ženo!
Ve světě co chce ať značí
bohatství a sláva, jméno,
my jsme šťastni, to nám stačí, ty má ženo!
216]
UKOLÉBAVKA
Spi, synáčku, spi, zavři očka svy, já tě budu kolébati, košilku ti spravovati, spi, synáčku, spi!
Spi, synáčku, spi, hezky se ti sni -já se budu na tě dívat, ptáčkové ti budou zpívat v naší jabloni.
Až ty budeš spát, půjdu oběd hřát, tatínek se vrátí z pole, pochová tě, mé pachole, a ty budeš rád.
Spi, synáčku, spi, zavři očka svy; -abys mohl měkce spáti, matka musí práce dbáti -spi, synáčku, spi!
DVA DĚTSKÉ POPĚVKY
I
V červáncích už den se tratí, půjdem spáti, půjdem spáti, hle, už hvězdy nebe zlatí.
Nebudeme spáti sami, andílkové budou s námi, každý s pěti hvězdičkami.
U postýlky budou stati,
v snech si budou s námi hráti,
o ráji nám povídati.
II
Zasviť nám, slunečko zlaté, zasviť nám a hřej,
už té zimě morovaté konec udělej!
Byla dlouhá, vzdorovitá,
nechce se jí pryč, za nůsek a šůsek chytá
první petrklíč.
Sviť, slunečko, v širém kraji petrklíčům všem,
ať jí dvéře otvírají
až v tureckou zem!
218]
TŘI RODY U NÁS PLATÍ JEN
PIŠTE SI, JAK CHCETE
Tři rody u nás platí jen, to otec, syn a děd;
to náš je celý rodokmen: kořen a strom a květ.
A naše paměť nejde dál, ni naděj v příští čas,
než aby, děd co zachoval, syn synovi dal zas.
Co bylo, může říci nám jen u hřbitova věž;
děd zapomenut leží tam, nás zapomenou též.
Jen někde mhavé zvěsti hles nám slovo řekne víc:
jak prapraděd náš trpěl kdes, jak šťasten byl, to nic.
Tak ořem, sejem, hyneme, však pýchy dalecí,
přec starší jsme a budeme než rody knížecí!
Pište si, jak chcete, ty své noviny: sedlák je své půdy přítel jediný.
Kažte si, co chcete, všechno je to lež; každý od sedláka něco chce - vy též!
Vy jste cizí jemu, on je cizí vám, všecko, co dnes jeho, on si dobyl sám!
Sedlák vaši volnost chápat neumí, on si se svou hrudou nejlíp rozumí.
Jeho volnost práce, zdraví je a klid, nechce nic než z vlastní půdy volně žít.
Byli spolu věky věrný druha druh, a nepřál jim nikdy nikdo nežli Bůh!
220]
A přestáli spolu každou pohromu věří sobě, Bohu, a víc nikomu!
UŽ TO ŽITO NA SOUVRATI
Už to žito na souvrati
vlní se a v slunci zlatí:
vlň se, vlň se, zítko, zlatě, čekali jsme dlouho na tě.
V podzim bylo hodně setí, v zimě zbylo málo k mletí, děti valem dorůstají, páni také nečekají.
Už se žito k zemi kloní, na mých lukách seno voní; ticho, ticho, moje koně, pojedem si brzo pro ně.
222]
V KOLIK HODIN NA LUKA
V kolik hodin na luka?
Až skřivánek vzlítne.
V kolik hodin k večeři?
Až hvězdička svitne.
Než vyletěl skřivánek, slyšel už mou kosu;
hvězd již bylo na tisíc, my stírali rosu.
Rosu, rosu na trávě,
rosu na svém čele -
pospi sobě, skřivánku, zejtra o mžik déle!
SKŘIVÁNKOVI
Malý, hezký tvore, -jak tě zváti mám, z osení jak letíš k nebes výšinám?
Užaslé tě stíhá ucho mé i zrak, jsi-li živá píseň, nebo jsi-li pták.
Své jak dolů deštíš zpěvu perličky -ba že máš též duši, ptáčku maličký!
Jakž by jinak mohlo být to v nitru tvém! tolik toho zpěvu, tolik plesu v něm.
Dívám se a slouchám, jinak nemůž být: ty těch našich polí duše jsi a cit.
Hnědý jako ony, síly jejich část, vzhůru, vzhůru, vzhůru letíš z těžkých brázd.
224]
Co v nich kvete, plesá, ty to v hrdle máš, a vše, co je tíží, ty to vyzpíváš.
Za tebou se dívá oráč ve tvou výš, -tobě nezávidí zrnko, jež mu sníš!
Ó, jen zpívej, zpívej z jitra k červánku, ptáku našich polí, ty náš skřivánku!
VELKÉ, ŠIRÉ, RODNÉ LÁNY
Velké, širé, rodné lány, jak jste krásny na vše strany, od souvratě ku souvrati jak vás dnes to slunko zlatí!
Vlavé žito jako břehy, květná luka plná něhy, na úhoru v žírné kráse pokojně se stádo pase.
Nad vámi se nebe klene jako v květu pole lněné, nad lesy jen z modrošíra pára v tichý déšť se sbírá.
A jak slunce vás tak zhřívá a jak cvrček v klasech zpívá, v šíř i v dál, vy rodné lány, buďte vy nám požehnány!
226]
JE TICHÁ NOC
MŮJ SYNKU
Je tichá noc a ještě ven si vyjdu na zápraží;
ať sebevíc jsem unaven,
to ticho mne tak blaží!
Nad polousvětlým dvorem mým je obloha tak hvězdná,
tak hluboká! - já zahledím se do jejího bezdna.
Z mé jizby na dvůr padá zář jak pruha pozlacená;
hle, opřena tam o polštář
spí s děckem moje žena.
Vše mlčí; v sadu šeptají
jen listy hrušně zticha,
a dobytek můj ve stáji
tak spokojeně dýchá.
Můj synku, drahý, milený, s tím vlasem nad len plavým, tvářičky máš tak ruměny,
tvé tílko kypí zdravím.
Jak rád tě chovám na klíně a hledím do tvých očí,
kde blýská to, jak v hlubině když rybka povyskočí.
Já celý den si na poli,
mé dítě, myslím na ně;
jak tvé se nožky batolí
mi vstříc na drsné dlaně.
Já namyslím se celý den, jak tobě zas to bude,
až budeš orat unaven na naší roli chudé.
Leč - co se o to starám již, ty synáčku můj malý;
ty svému otci nepatříš,
ty napřed patříš králi.
Však od něho-li přijdeš zdráv, jdi v svého otce dráze,
buď kliden, Bohu, lidem práv, a orej hloub - a snáze!
228]
/
POLNÍ CESTOU
Polní cestou, bez příkrovu nesli jsme ji ke hřbitovu; vůkol mladé žito vlálo, skřivan zpíval, slunce plálo na ty role otevřené, na ty oči uzamčené.
Z štěpů, jež kol cesty stály, květy v tvář jí napadaly; na barvínku kolem čela zabzučela bludná včela;
my ji nesli, druzí pěli, od hřbitova zvony zněly.
NE, TA MOJE POLE
Ne, ta moje pole nejsou má - jsou cizí, já je orám, vláčím, někdo mi je sklízí.
Něčí jsou mí voli, něčí je mé setí, něčí je má chata, něčí jsou mé děti.
Něčí jsou mé ruce, každá žíla v těle, jen má strast a síla, ty jsou moje celé!
230]
HNĚDÁ BRÁZDA
ZA KRÁLE A VLAST
Je velká, pevná, stálá
mé hnědé brázdy tíha;
však byť byla jak skála,
má tvrdá plec ji zdvihá.
To mlčky, před vším světem, i k smrti když je třeba:
tak sobě i svým dětem
z té hroudy hnětu chleba
Jen Bůh můj na mne shlíží;
já vím, že být to musí: On sejme kdys mou tíži
a potom oddechnu si.
Za krále a vlast zabili tě kdes -nevrátíš se již, synku, v rodnou ves.
Za pravdu, či klam, cožpak já to znám -bitvu vyhráli, zabili tě tam.
Novou mají zem, nový slavný čin, a tak v hrobě spí zabitý můj syn.
Zdali vzpomenuls na nás, než jsi pad? Teď teprv bych řek, jak jsem tě měl rád.
Kněz náš Te deum zpíval v onen den a já zpíval též, na tě myslil jen.
A v tom, Bůh to ví, zjev ten nemoh lhát, spatřil jsem tě tam u oltáře stát.
232]
[233
Jak jste stávali, chlapci, k páru pár, a já těšil se, až kdys budu stár.
A jak zněl ten zpěv, v tlupě dětských hlav viděl jsem, jak stáls jarý, silný, zdráv!
A mně zjevil se - Bůh nám krále chraň! krvavý ten hrob, kde jsi padl zaň.
RÁJ
Nás anděl nemoh z ráje hnát, když hrozný stál u jeho vrat, -
my neznali té záře. Náš teprv potom povstal rod, když člověk začal země plod
dobývat v potu tváře.
Ať jiný naň si vzpomíná, ať pravda to neb vidina,
nám kraj to málo známý; nám naše země dostačí a ráj bychom si nejradši
z ní udělali sami.
Až do ráje se půjde zpět, toho as anděl vpustí hned,
kdo kdys tam býval pánem; my, z nichž mu nikdo není znám, i po smrti se věru tam
snad ani nedostanem.
234]
AŤ VELCÍ TOHO SVĚTA
PÍSEŇ VYSTĚHOVALCŮ
Ať velcí toho světa
přes naše šlapou hlavy -jsou sečtena jich léta jak dnové polní trávy.
A přijde kosa sečná
na trávu, na člověka, však naše zem je věčná a naše hrouda čeká.
A dočkala se všeho,
co šlapalo ji kdysi,
a s prachem klína svého
prach násilníků smísí.
A za rody rod mizí
a nové přejdou s časy,
a naše ruka sklízí
z jich prachu těžké klasy.
Nevolí, bídou hnán opouštím rodný lán -
ó buďte vlídni ke mně! a neviňte mne z nevděku, já snes, co možno člověku, -
ó sbohem buď, má země!
Snad můj jen byl to blud, tažného ptáka pud
snad jen se ozval ve mně -ať tak neb tak, již táhnu v dál, má touha větší než můj žal,
ó odpusť mi, má země!
Již opouštím svůj práh a tisknu ve slzách
vám, druzi, ruku němě; teď z dálky bílá vížka v let za vlakem kyne naposled,
ó sbohem buď, má země!
Jest volný volných ráj prý tamten cizí kraj,
kde moře duní temně -až budu tam, ó snad bych rád se přišel k tobě vyplakat,
ó moje rodná země!
236]
Leč tam za vlnami Bůh též je nad námi,
nás řídě přetajemně: ať k volnosti, ať v porobu, nezapomním tě do hrobu,
ty moje rodná země!
DOST PRÁCE JIŽ
Dost práce již, já chci mít klid a složit svoje břímě,
zem sklizena, chci připravit se jako ona k zimě.
V mém sadu listí uvadlo,
štěp smuten v zem se chýlí,
mně na skráň sněhu napadlo, chci oddechnout si chvíli,
než na věky odejdu spat tam ke kostelní věži,
kde otec, děd, mých dítek řad a moje žena leží.
Pojď, synu můj, tvůj statek jest, já dávám ti ho celý -
to byla vždycky naše čest, co v rodu jsme ho měli.
Bůh ostřez v každé hodině tvé stáje, pole, luka,
ať spokojeně na klíně
si mohu chovat vnuka.
Ať na dvoře tam z chalupy se mohu dívat klidný
na stohy tvé a na kupy
- a ty buď na mne vlídný!
238]
JE SEČTEN DNŮ MÝCH ŘAD
JÁ NEMAZLÍM SE S PŘÍRODOU
Je sečten dnů mých řad a čas je odsud jít; v mé chalupi je chlad, v mých polích cizí lid.
Již chodím jako v snách,
já neznám už svou zem; z mé ženy už je prach, a já tu ještě jsem.
Můj syn šel za ní tam,
vše prázdno v domě tom, já zůstal v světě sám jak opuštěný strom.
A tam, kde ona spí,
mi vykopejte hrob, však hloub než někdy jí, hloub o několik stop.
Ať po letech spím tich,
když hrobník přijde naň, ať nikdy kostí mých se netkne cizí dlaň.
Já nemazlím se s přírodou, spíš někdy se svým skotem -co dala mi, vše vyrval jsem jí pracným, těžkým potem.
Mně není matkou příznivou, ni kráskou velkolepou; mně zjara voní od mrvy a v podzim voní řepou.
Leč rád si někdy utrhnu též květ - tak nejspíš v máji, když moje luka žluťákem tak zlatě prokvétají.
Neb ze stébel, jda po mezi, utrhnu svlačec, lechu, a zadívám se, zamyslím - jak jsme tak rovni dechu.
Ten, v statku kdos je dál, už nebude chtít znát, a nikdo nesvázal by pak je v bílý šat.
240]
[241
Z OSUDU RUKOU
VĚKY JDOU A MIZÍ
Z osudu rukou vzal jsem svůj los,
jak zrno, jež hodil na brázdu kdos.
Jak obilné stéblo, jež vyroste v klas
a k zemi se chýlí, když dospěl mu čas.
Vzklíčí a roste, dá zrno a dost;
jak ono na zemi jsem jenom host.
Tak všichni jsme z lidí, vládce i rob; a mne život těší a neděsí hrob.
V zem, jež ho vydala, schýlí se klas;
- kdes v boží zahradě vyrostu zas.
Věky jdou a mizí,
nepřehledný těm, -mrav a řády cizí
proměňují zem.
Věky jdou, vše míjí, změnily i nás,
ale našich šíjí
nedotknul se čas.
Tvrdý jsou a vzdorný;
spíš ve skále hloh povrch země korný
povolit by moh.
Tak stojíme tiše,
svoji - každý kloub, šíji stále výše
a kořeny hloub.
242]
BA NEJSEM PÁN
CO TĚLEM, DUŠÍ
Ba nejsem pán, a vím to též, jsem z ruky živ a ztuha,
však Bůh to ví - ten mluví lež, kdo řekne, že jsem sluha!
Já za jiné se trmácím,
že musím, - zmírám za ně, leč mzdu svou sám si vyplácím,
též jiným svrchovaně!
Jim za krev, práci ničeho
jsem nevzal v světě celém;
jsem sluha svůj, víc žádného -a všech jsem živitelem.
Co tělem, duší, statky dal mi Bůh: On souditi mne bude spravedlivě, až v Jeho ruce složím žití dluh.
Co z mého těla, statku kdos mi vzal, ať soused zlý, ať král té země, chtivě: v Den soudný vezmu od něho, co bral.
A dost mi zbylo, abych živ byl rád s poctivou duší o své vlastní skývě; a žebrák nejde prázden od mých vrat.
244]
V LŮNO TVOJE, SYRÁ ZEMĚ
AŤ NEBE UŽ SE KALÍ
V lůno tvoje, syrá země,
uložil jsem živné símě,
budiž, matko, vlídná ke mně, ulehči mi žití břímě.
Pot mi vlhčil horké čelo,
dlaň má byla zkrvavena,
v mysu mé však děcko dlelo, za ním stála moje žena. *
Ve mne byla naděj obou,
já měl v tebe, matko, víru,
nohy mé se chvěly mdlobou, duše byla plna míru.
Ať nebe už se kalí
a od hor vanou chlady, ať z luk se mlhy valí
a vrány táhnou lady,
ať holy v sadu štěpy,
ať žlutý list se honí,
v mé stodole zní cepy,
mně nový chleba voní.
Ať odletěli ptáci
a sněhy větrem fičí, jsem brzo hotov s prací,
a moje ozim klíčí.
246]
COS TÁHLE ŠUMÍ
MEZI SVÝMI
Cos táhle šumí z chvůjí,
cos temně zpod hor zvučí:
to jarní větry dují,
to jarní vody hučí.
Cos v povětří se směje,
cos v důl jak zvonky splývá: to jarní slunko hřeje,
to skřivánek tam zpívá.
Cos polétá a šuká,
jak vzduch je zlatem skvělý: to ponejprv dnes v luka
si vylétají včely.
Cos bílo v třešni naší,
cos pod krovem je v práci: to první květy raší,
to vlaštovka se vrací.
A dřív než větry duly,
než v horách tály sněhy,
dřív než oživly úly,
a vzduch byl plný něhy,
než květ zavoněl luhem,
než pod krov kdo se díval:
já na poli byl s pluhem -
jen skřivánek mi zpíval.
Mezi svými! - kdekdo přijde, starý, mladý, velký, malý:
toť by nás ti cizí lidé
z města ani nepoznali!
Ve světnici, v dýmek čoudu,
sedí se to jako v ráji, hlučný hovor v jednom proudu,
všichni jenom povídají!
Muži zhnědlých, vážných tváří, hezké ženy u ohniště,
dívkám oči jenom září, a kol dětí tratoliště.
Zena s ženou, kmotra s kmochem nevědí, co dělat smíchem,
za kamny jen děvče s hochem
nějak zmlkli v koutku tichém.
Starý děd si nacpal znova
s úsměvem už dýmku třetí,
upřímná a věrná slova
všem od srdce k srdci letí.
A ty děti každou chvíli
přitulí se k naší selce,
a když dá jim krajíc bílý dál šeptají o Popelce.
248]
Tak to u nás na vesnici,
sníh když zavál vprostřed zimy od města tu železnici,
a jsme doma - mezi svými!
ČESKÉ ZNĚLKY
1890
AUTORU PSOHLAVCU
Cos u nás straší; - říct to nelze slovy, vzduch toho plný, ve vodě to pluje, s chlebem to jíme, krev to omamuje, tak sladkotupě, dým jak opiový.
Na ruce věší se to dělníkovy, do myslitele hlavy se to snuje a každou chvilku míru otravuje i tam, kde zavítá pod naše krovy.
Chcem žít, a živi v hrob se ukládáme, chcem pracovat, stavíme z písku v řece, chcem kupředu, a zpátky vrávoráme; co jinde pravda, lež je v zemi této! tu můru, mdlobu - kdo můž říct, co je to -, tu naši kletbu, setřeste ji přece!
250]
[251
II
III
Vše rozmetáno v prach a rozvaliny, co draho bylo této země synu, zlomili nás, jak vichr lomí třtinu, a klínem rozrážejí na štěpiny.
O jejich srdce stesk náš, touhy, činy se rozbíjejí pěst jak o skalinu, jak z železa, jež dáno v kovadlinu, z nás kují zbroj v hruď vlastní domoviny.
Kde naše spása, štít a vykoupení? -
v zapadlém otců hledáme ji hrobě;
v těch kobách zhas, tam není, není, není! -
zas k rodným bratřím žalný zrak náš hledí;
jen lhostejnost neb smích nám odpovědí.
Ó hledejte ji v sobě, v sobě, v sobě!
Ó země! - někdy matko mučedníků, jichž krví páchne dosud každá hruda, ó jak jsi klesla ponížená, chudá dnes v rukách svaté víry odpadlíků!
Prý „v podnož cizinců a násilníků" si zalháváme, jak to slina udá: že vlastním rodem znectěna tvá půda, jen bláznu napadá tak někdy v mžiku.
Ó země, prodávaná plevou lidu za peníz, úsměv, pozlátkové cáry, jak velebná jsi v lidu svého klidu! -jenž čeká tu jak bouře na dně moře, i až se zvedne, chytí ve vln spáry a odhodí jak vrak své všecko hoře!
252]
IV
v
Co vzal nám kdo, co zašlapal nám v bláto, co jedny lkaním, druhé plní studem, to žalozpěvy už si nevyhudem: kdo muž, si vezme zas, co bylo vzato!
V nás jako v jiných žití vrchovato, nač zbaběle lkát stále nad osudem -ten dává všem, jen co si vydobudem: žebráku hůl a kovkopovi zlato.
Což nemáme svých polí rodnou půdu, nemáme ruce, mozky jako jiní, železo na pluhy i na oruží? -A stále vrávoráme jako v bludu, pěst líbajíce, která křivdu činí -„Jsme otroci," se křičí. - Kde jsou muži?
Zem patří živým! Tomu jen, kdo oře, ať kdokoliv, své živné plody dává; co mrtvo, mrtvo! - v prsť to pochovává zas pro toho, kdo živ na její koře.
Jí ničím není vyděděnců hoře, jí ničím není jejich zašlá sláva, jí jedno, koho den dnes dokonává a komu zejtra svitne ranní zoře.
Vlast není v hroudě, v hvozdě dávnoletém, kde zpěv zněl věštců posvátnými drvy; vlast otců našich v potomků je krvi a dědů prach a sláva v ní jsou živy: krev ctěte v sobě, vlévejte svým dětem, a naše budou navždy české nivy!
254]
VI
My hlásíme se k žití právem žití, jež od pravěků nepozbylo ceny a právem svatým jest a bez proměny při všem, nač velké, boží slunce svítí.
Prohrané bitvy a křivd krupobití a výsad roztrhané pergameny jsou cetkou těm, jichž vůle vyzbrojeny života silou, jejíž klokot cítí.
Chcem světlo, vzduch a volný vzrůst a vláhu, jak má je strom, byť stál i na úskalí, chcem šťastni býti u vlastního prahu; a dokud slunce z nebe neservali, my na bojišti prvním jara vanem jak podupaná tráva znovu vstanem.
VII
My chceme žít, jak zjara bují mlází, jak voda v pláň se řine z hory skalné, jak mraky plují po obloze dálné, jak vlny mořské bijou beze hrází.
My chceme žít jak zrno, které vzchází, jak jiskra blesku v mraků směsi valné, jak naděje, když oko slzou kalné, my chceme žít, — a všechno je to frází!,
dokud se k žití nevzchopíme prací, dokud nám prsa láskou nezaplanou a čela hrdostí, jak mužům sluší, -dokud nám víra v bytí není duší a nebudeme splácet, muž jak splácí: přátelství přátelstvím a ránu ranou!
256]
VIII
IX
Chcem chléb svůj jisti v míru, bez zármutku, ne slzou slaný, jak ho žebrák jídá, chcem, aby náš byl celý, kůrka, střída, jak výrost na lánu i v chudých plůtku.
Chcem vstávat, lehat v radosti i smutku, hlídáni Bohem jen, jenž všecko hlídá, a odpovídat, muž jak odpovídá jen svému svědomí ze všech svých skutků.
Chcem myslit vlastní hlavou volně, směle,
jak vlastní rukou pracujeme denně,
a vlastním srdcem cítit nezkroceně. -
Chcem rovni rovným mluvit s celým světem,
práv cizích nebrat, ale svá mít cele!
a v dobru, zlu je zachovat svým dětem.
Ne, konec není! byť to stokrát znělo z úst vítězových, konec ještě není -porážkou skonal jeden zápas denní, leč na věky se slunce nezatmělo.
I vyjde zas a v prach sražené čelo ten setře prach, a krví potřísnění se muži zvednou v nové zápolení, neb duši nezabil, kdo zabil tělo.
A byť i šiky unavené v boji tu ležely jak trupy v omráčení, stráž osamělá tady ještě stojí; slyš teď, jak volá z plné, volné hrudi: „Když jeden věří, ještě konec není!" a viz, jak šeré zástupy se budí---
258]
x
XI
Je lež, že ten se zrodil pán, ten sluha, je lež, že slunce svítí jen tak komu, kdo velí dělům, že je vládcem hromu, a v odvet ráně není rána druhá!
Že nikdy neprask luk, když napjat ztuha, že nikoho nepohřbil balvan v lomu, že svatokrádce pán je v svatém domu, že křivda vítězství má za soudruha.
A v hrdlo lež - že lží je právo v poutech,
že hlavy zašlapal, kdo šlape hroudu,
že „Na kolena!" poslední je slovo,
že nevztyčí se čelo otrokovo
a z kostí rozmetaných v světa koutech
kdys nepovstane mstitel ke dni soudu.
Ó vzchopte se! - a nebuďte tak němí jak hrob, kde marně pěst krvácí v zdivu, volajíc život! - Na živu být, živu, za život stojí! - Milujte tu zemi!
Jeť láska vše, vítězí nade všemi, vše unáší jak moře za přílivu, nad mdloby, zoufání, svůj klid i skývu, nad lásku k všemu - milujte tu zemi!
Je láska život, každé kletby lékem,
na trůny vznáší poražené zmarem,
nadějí starce, muže sílí v činy
a mládež činí velkou svatým žárem -
Vám z prsů, matky, dítko beř ji s mlékem,
a budou tvrz i naše rozvaliny!
260]
XII
XIII
To bylo v horách. Příval strhal pole. U jednoho, kde zbyla holá skála, stál starý sedlák, tvář se kámen zdála, jak zkoušel půdu bodcem svojí hole.
Rozhled se nahoru a po údole: ani ten mezník voda nenechala! a mlčel; - šedá hlava zakývala, a pevně kráčel domů po výmole.
Co dělat? - Chalupa je na spadnutí
a prodlužena, věřitelé krutí,
děti jsou malé, „nevěsta" nic nedbá,
syn rozmařilec, na všem jako kletba. - -
„Co vnuk můž za to?" - Setřel z čela chmuru,
a ještě večer vez tam země fůru.
Však nevládnou jen bozi hromu klínem -jak v kabátě tu stojí nuzně tkaném muž prostý, drsný, též je hromu pánem, jenž od země můž válčit s nebes týnem.
Vždy sluha králů, velkých jsa jen stínem, znak slávy měl na čele rozoraném, jenž nestřen Caesarem ni Tamerlánem a „In hoc signo!" věřil s Konstantýnem.
On nevítězí mlatem revoluce,
jež modly staví, kde se model sprostí -
ten země titán uvolní si ruce
svým tuřím čelem božským poctivostí!
Ať bozi nevěří, víť Atlas přeci,
že nebe chví se mu na drsné pleci!
262]
f
XIV
Ó přijde jaro zas na české luhy s úsměvem, jasem, plno rodné síly, a zelení a květem nad mohyly vyklíčí vše, co dnes tam spí sen tuhý.
V prsť volnou zaořou zas české pluhy a z hnědých rolí, které pot náš pily, my sami budem sklízet, co jsme sili, a volni volných budeme zas druhy.
Zas přijde jaro a pod krovy letem
k nám navrátí se míru vlaštovice
a večer děd vyprávět bude dětem,
jak hrát si budou v jeho šedých vlasech,
o země české dávných, smutných časech,
jak byly kdys - a nevrátí se více.
JINÉ PÍSNĚ
264]