^KOMENTÁŘ
1 ZE ŽIVOTA (1884)
Do tematicky pestré sbírky Ze života zařadil Sládek básně otištěné předtím převážně v časopisu Lumír, a to v několika ročnících. V sedmém (1879) vyšla Píseň (už v prvním knižním vydání s titulem Píseň lidu), básně Přání (Jsem jen ten kovkop...) a Volnost. V devátém ročníku (1881) byly otištěny básně Boleslavu Jablonskému, In morte juventus, Myšlenka, Nad starou písní, Rekové dějin, Večerní obraz Vidění svatého Kiéran-Killa. Z desátého ročníku (1882), z něhož čerpala především sbírka Na prahu ráje, přibyly jenom dva tituly, Co nesmrtelná a Jaro v zimě. Nejbohatěji zásobil sbírku Ze života jedenáctý ročník Lumíra
(1883) . V definitivním vydání se uplatnily (pro přehlednost zde abecedně seřazené) básně Bába se modlí, Básník a svět, Beze smrti, Ježíšek budoucnosti, Kantor, Koleda (Sotva se ráno rozbřesklo...), Král Otakar, Křížek, O vánocích (už v prvním knižním vydání s titulem Cikánské děvče, s týmž incipitem), Povzbuzení, Příšerná loď, Sněliurky, Šípková růže, Alois J. Šmilov-ský, Vzpomínka (Jestli mi neseš...), Žena. Veršovaný nekrolog věnovaný Boleslavu Jablonskému, který v 9. ročníku Lumíra rovněž vyšel, byl do sbírky (s nepatrně pozměněným titulem) zařazen až ve Spisech básnických 1907. V nich byla řada básnických nekrologů ještě rozšířena. Ke Karlu Sladkovskému (jen tato báseň byla - kromě úvodní dedikace celé sbírky Vítězslavu Hálkovi - už v prvním knižním vydání) a Boleslavu Jablonskému přidružilo se ohlédnutí Za Václavem Benešem Třebízským, otištěné původně ve dvanáctém ročníku Lumíra. V tomto ročníku
(1884) vyšly ještě básně Bílé hvězdy (které v prvním
[333
knižním vydání nenalezneme) a lak motýli. Až ve třináctém a čtrnáctém ročníku Lumíra, tedy po roce 1884, kdy sbírka vyšla, nalezneme Píseň o naší práci (Lumír 1885) a báseň ]aro (Pln hořkosti a tísně, Lumír 1886). Obě byly zařazeny do definitivního vydání sbírky v roce 1907.
Daleko méně početné jsou v této době otisky Sládkových básní v jiných časopisech. Tak najdeme ve čtvrtém ročníku Květů (1882) báseň Harun-al--Rašid a v pátém ročníku téhož časopisu (1883) básně Bůh, Norci, Smrt (všechny tři patřily k souboru Dvanácti znělek věnovaných Jaroslavu Vrchlickému a otištěných jako celek v témž ročníku Čechových Květů). Ve dvacátém ročníku Národních listů (1880) uveřejnil autor básnický nekrolog věnovaný Karlu Sladkovskému. Nejednou se krylo první zveřejnění až s vydáním básnické sbírky, v několika případech dokonce až s autorovým souhrnným vydáním básnických spisů.
Znění básní uveřejněné v časopise, v prvním knižním vydání a ve Spisech básnických z roku 1907 se od sebe navzájem nejednou odlišuje. Na významné textové změny upozorní ještě ediční poznámka. Zde zaznamenáváme ty, které se týkají výraznější proměny smyslu. Zvláště upozorňujeme na změny, které se dotkly celkového uspořádání sbírky Ze života, jejíž podoba byla v prvním knižním vydání značně odlišná. Jestliže v knize Na prahu ráje byla z prvního vydání ve Spisech básnických vynechána pouze jediná báseň (do historie položená sociální kresba Zedník Kára), došlo ve sbírce Ze života k daleko viditelnějším posunům. Zmizelo rozčlenění sbírky na tři oddíly, jehož hlavní příčinou byla zřejmě pronikavá redukce druhého z nich. Řada básní z něho (původně s podtitulem Pro dítky a velké děti) byla totiž přeřazena do Zlaté-
ho máje, první Sládkovy knihy dětských veršů (Vlaštovka zpívá, Hvězdy, Jablíčka, Oblaka, Ptáče), některé byly vypuštěny (Makovická, Co mně nadělil Ježíšek), Kalina se objevila ve Skřiváncích písních. Naproti tomu se sbírka rozrostla ve dvou směrech: přibyly vlastenecké výzvy připomínající někdejší Je proti nám, kdo není s námi ve sbírce Jiskry na moři a pozdější České písně (tj. Mrtvá země, Píseň otroků, Není-li pomoci, Hlavy vzhůru) a básně specificky sládkovského meditativního zaměření (O samotě, Bílé hvězdy, Jaro, Myšlenka, Juliu Zeyerovi). Výraznou stopu směřující k Selským písním představuje do sbírky nově přiřazená Píseň o naší práci. Motivy sociální reflexe byly posíleny básněmi Nemluvte o luze a Rekové dějin. Rozšířen byl také, jak už jsme se
0 tom zmínili, okruh básnických nekrologů věnovaných významným osobnostem.
^JSvým umístěním do ediční řady Poetické besedy, řízené Janem Nerudou, přislibovala Sládkova nová básnická sbírka už svým titulem obrat k širší, rozmanitější tematice, k soudobým problémům života
1 umění. Svým způsobem takový program skutečně naplňovala. Nutno však dodat, že samo pojetí „života" bylo v ní do značné míry předznamenáno autorovým dvojdomým básnickým postojem: i v ní rozpoznáváme na jedné straně ruchovské základy zaujaté lyriky vlastenecké spolu se zájmem o látky z domácího venkovského prostředí - a na druhé straně lumírovské úsilí o kultivaci veršové formy doprovázené naopak náměty exkluzivními. Nejvíce svůj byl zde Sládek opět v lyrické meditaci, v níž sílí vyrovnaný, ne však pouze usmiřující, nýbrž napětí základních pólů života a smrti z většího nadhledu nazírající přístup, jehož výkonnou a přetrvávající sílu, zakletou do hutnosti básnického výrazu, si zde znovu a znovu ověřujeme. Nemusela být vždy plně
334]
[335
rozpoznána; byl vysloven i názor považující sbírku Ze života za projev autorova bezradného hledání a tvůrčí krize (Karel Polák 1957). Už dříve před ním, ovšem ze zcela jiného stanoviska, se kriticky pozastavoval nad epikou obsaženou v této sbírce Arne Novák, který ve svých Dvou kapitolách psaných na okraj Sládkovy poezie (1928, pův.1914-15) vysoko nadřadil Idyly ve sbírce Světlou stopou (zejména vizionářskou baladu Petr Zvoník a klasické veršované povídky Jan Lamač a Anna Potocká) nad Legendu o králi bábelském, nad reflexivně pojaté epické skladby Vidění svatého Kiéran-Killa či Harun-al-Rašid i nad bizarní, Coleridgem zřetelně ovlivněnou Příšernou lod. Jejich knižní spíše než životní inspiraci zhodnotil zcela spravedlivě, jestliže je zařadil k tomu, co „leží stranou hlavních cest výpravného umění Sládkova".
Bližší Sládkovu zaměření byl jistě baladicky pojatý výjev smrti Krále Otakara, do něhož autor promítl svou demokratickou představu o roli lidu vjději-nách. Ani zde ovšem nedosáhla přesvědčivost podání v celku té velikosti, k níž dospěla pointa této básně připomenutá ještě po létech F. X. Šaldou: / klesl král, jak v bouři klesá dub. Něco z té mužné rozhodnosti vyjádřené básnickým slovem si zachovala spíše řada Sládkových lyrických vlasteneckých veršů, přesahujících svým objevným výrazem „běžnou frastiku své doby" (abychom zůstali u označení Šaldova), v níž jindy Sládkovy patetické vlastenecké výzvy často utonuly. Podle Šaldova názoru neztratila své kouzlo právě ta část Sládkovy nacionálni poezie, v níž „vyděděnectví osobní bylo klíčem, kterým si básník otevřel trpkou velikost vyděděnectví národního" (Šaldův zápisník IV, 1931-1932). Za prototyp básní tohoto druhu můžeme považovat Sládkovu Píseň lidu: Jak hrdlička, když houkne střela I do
nebes klenutí, ! nám z kraje píseň odletěla / bůhví kam! -// Hrdličko bílá, vrať se k nám, / a jestli smích jsi zapomněla, I přijd k nám, jak jsi, tak smutná celá, I s tou zkrvavenou perutí! -
Některé básně přidané k prvnímu vydání sbírky Ze života ve Spisech básnických byly zřejmě napsány až v devadesátých letech, v době oživené národnostní otázky. O tom, jak byla prožívána, svědčí mimo jiné vzájemná korespondence mezi Sládkem a Zeyerem, v níž se dočítáme o jejich odmítavém postoji k tzv. „punktacím", jež měly - opět nespravedlivě - urovnat českoněmecké vztahy v Čechách. V české vlastenecké poezii se objevuje znovu ruchovský motiv otroka, ve Sládkově Písni otroků ještě o něco dříve, než jej naplno rozhlaholily Čechovy Písně otroka (1895). Ve svém sporém a úsečném vyznění ožívaly Sládkovy vlastenecké verše, jako jsou Ncní-li pomoct či Hlavy vzhůru, a nedlouho po nich, v Českých písních (1892) třeba Byli jsme a budem nebo Tak zle není, i v pozdějších kritických situacích národa. - Ne už apelatívne, ale jako reálnými detaily prokreslené symboly, výrazově blízké Selským písním, vyznívají pádně rytmova-né strofy Písně o naší práci, přidané k prvnímu vydání sbírky: Role pustá, klasy zbity; I - Bůh nepomoh přec. I Ale jako v půdu vrytý I v lán svůj hledí žnec.
Přesvědčivěji než historizující a do vzdálených látek uložené legendy byly ze skutečného života málomluvným veršem vyloveny Dvě romance z hladu, účinné už svým rozporným názvem. Zvláště druhá část (Bez chleba) představuje ve strohosti svého podání až ojedinělou, jakéhokoliv odstínu sentimentality se zříkající kresbu citově odcizeného soužití v krušných podmínkách: Celý den se nepromluví, I a jsou spolu muž a žena, I a ona si jenom myslí, I aby byla odvezena / tam, kde nikdo nepromluví! / On
336]
[337
srovnává číslo s čísly, I na svůj život myslí rmutno; I kotě skáče, dítě pláče - / Kdyby tak ten mezník nebyl, jenž je pojí! -1 Matka léhá - otec vstává, I ženě ruku nepodává. I Zde je smutno.
Daleko častěji jsou výjevy ze života pojaty jako žánrové charakteristiky nasycené etickou tendencí, do níž se mísí přímo vyslovený soucit nebo básníkovy stejně přímočaře vyslovené úvahy (Kantor, Bába se modlí, Křížek, Koleda, jiná koleda, Cikánské děvče, Ježíšek budoucnosti). Poslední z jmenovaných ukazuje ještě k jedné nezanedbatelné poloze Sládkových úvah nad životem. Jsou to úhrnné reflexe, jimž propůjčuje hutná, zkratkovitá veršová forma v určitých případech naléhavost neodbytných otázek, neomezujících se na konvenčni výklad světa. Snad jenom v tomto směru lze dát za pravdu výše připomenutému názoru Karla Poláka, podle něhož je sbírka Ze života výrazem básníkových nejistot. Jsou to nejistoty a pochybnosti, které se nezastavují před autoritou obecně přijatého, které chtějí myslet tajemství života a světa po svém. Tak narazila už v prvním kritickém ohlasu sbírky právě báseň Ježíšek budoucnosti na pobouřený odsudek Leandra Čecha (v Literárních listech 1884 pod šifrou Č). Vytýká autorovi sbírky, že „se svým názorem světovým dosud není hotov... Vizme např. báseň Co nesmrtelná. S důrazem odpovídá básník v každém prvním verši tří slok, že to ví Bůh (že tedy věří v Boha),...podruhé, že věří v nesmrtelnost, ale chyba lávky! Jiné básně poučí nás zas o jiném. Již v básni Ježíšek budoucnosti prohlašuje všechny víry za pouhou báji, dokládaje: až všechny naše bludy I a víry našich věků I jim budou, jako víra I nám Říma jest a Řeků. Ale i víra v nesmrtelnost není u Sládka pevným přesvědčením... v básni Nad starou písní nerozhodnut jsa se táže: Mine vše? - neb maž to býti, lže v nebeských nápěvech I utkví kdes i lidské žití?"
Aniž bychom chtěli na tomto místě předčasně uzavírat nejednoduchou, zvrstvenou a proměňující se problematiku Sládkova náboženského názoru, musíme konstatovat: recenzent pominul v daném případě to, co bylo a zůstalo ve Sládkově poezii, i v té reflexivní, nejdůležitější - zaujaté osobní prožívání záhad života a smrti. Zdá se, že bez této - osobní a lidské - perspektivy neporozumíme plně ani Sládkovým meditativním veršům, ať už byly inspirovány přírodními dojmy, sociální účastí, myšlenkovým vzepětím nebo vnitřními dramaty víry hledající nadosobní jistotu. Byla-li tato Sládkova sbírka „krizovou", pak především v tomto smyslu. Vystavila se s větší naléhavostí šíři, ale i hlubinám života.
Sládkovy básnivé meditace vyzrály v nejednom ohledu i po stránce výrazové, lépe řečeno nalezly v několika vrcholných číslech svou vlastní, nezaměnitelnou a podnes oslovující řeč. Objevují se náměty povědomé nám už ze dřívějška - zásah smrti do lidského života -, v nichž se ted podivuhodným způsobem pojí písňové oproštění s výsostným ovládáním veršové a strofické formy (Večerní obraz, Nokturno, O samotě). Zvláštní je sepětí sugestivní nálady (vyvolané často právě zvukovými prostředky) s neodbytnou, byf přímo nevyslovenou otázkou smyslu těch na smysly i mysl doléhajících dojmů: To velké město dřímá la nikde ani zvuk, / klid rukou obra třímá I těch všechněch srdcí tluk. II Ó noci, ty jdeš k sklonu/a brzo bude den laz očí milionů / mrákotný strhneš sen. IIA klid zas bude dítě, I jenž obrem ted je v snách, la honba začne lítě I zas žití na vlnách. IIA budou zase vidět, I kdo prstí je, kdo pluh, la budou nenávidět; I -a soudit bude Bůh. V básni Bílé hvězdy, která (až ve vydání z roku 1907) následuje hned po předešlé básni V zimní noci, vyslovil básník svou všeobjímající, ideálem však nezjednodušenou vizi člověka
]
[339
a světa ještě koncentrovaněji. Připomeňme si poslední dvě trojveršf: Lidské srdce, květe mžiku, I blednoucí jak hvězdy ráno, I pojmeš i ty hvězdy v jejich zniku! II Lidské srdce, k smrti zralé, / hloubané, však nikým nezhloubáno, I kde to srdce - ty kde žiješ dále? -Myšlenky „květ dokonalý" je v jiné básni zřejmým přihlášením autora ke společnému lumírovskému programu. Vzdaluje se mu však (v básni Krása) nejenom v postřehu „něčeho cizího" ve zjevu krásy, kterou v definitivní úpravě poslední strofy básně přejmenovává Sládek na „cizí Neznámo", ale i svým vnitřně rozporným domýšlením tohoto ideálu, pro lumírovskou generaci tak důležitého. Básník je nezastupitelný v tom, jak svým cítěním a svou řečí otvírá pohled na svět (On vašim srdcím dává směr, I on řídí vaše vědy: / i v Newtonu šel Newton jen / Newtonu básníku v sledy!). Platí však také povzdech, který ve Sládkově reflexivní skladbě Básník a svět následuje: Ten lidský bol, ten lidský stesk, I ten zápas neskonalý, -jak proti němu ve svých snech/ - ten básník jest tak malý! - Nicméně síla básnického slova se v této sbírce několikrát pokusila dotknout i těch posledních otázek. Ivo Liškutín (1946) se zastavil zvláště nad básněmi Smrt, Beze smrti a In morte juventus. V jejich motivech krystalizuje podle něho myšlenka smrti u Sládka v nové rovině: „jakou hodnotu má smrt pro člověka a čím je smrt v dějinách jeho existence".
V dobovém ohlasu sbírky je třeba vedle kritiky Leandra Čecha zaznamenat ještě některé další. František Zákrejs (v Osvětě 1885) ocenil Sládkovy básně vlastenecké a soucitné, nezapomněl však „ukázati též vady". Shledává je v jednotlivostech ne vždy přesvědčivých, například v „ne dost řízné pointě" Krále Otakara, jejíž účinnost naopak vyzdvihl, jak víme, Šalda. Bez pochopení byla v této recenzi přijata závěrečná reflexe Básník a svět. Kritik
jí vytknul myšlenky „více instruktivní než lyrické" a vyhrotil svůj soud výrokem, jemuž muselo být nedlouho po prvních bojích o Hálka, pozvednutých Eliškou Krásnohorskou, dobře rozuměno: „Postrádáme Hálka." Redaktoru Lumíra J. V. Sládkovi nebylo zřejmě nic platné, že právě památce tohoto básníka věnoval úvodními verši celou svou sbírku. - Jako sbírku rozpjatou mezi „motivy domova, lidstva
1 vlastního intimního světa" přivítal novou básnickou knihu Sládkovu František Kvapil (v Květech 1884) a v rámci referátu o Nerudových Poetických besedách se o ní příznivě zmínil recenzent pod šifrou -tka (Sobotka) v Časopise českého muzea (1885). Podrobněji, byť opět spíše jen popisně, se o ní rozepsal referent (r.) v Národních listech 1884. Někdy se citlivě dotknul i způsobu podání, na němž je působivost Sládkovy poezie do značné míry založena, totiž toho, „jak umí utnouti včas verš a vybrousiti hrany nejostřeji". Informaci o sbírce podal v témž roce Emanuel Miřiovský v listu Pokrok.
2 SLUNCEM A STÍNEM (1887)
Také poslední Sládkova sbírka z osmdesátých let čerpala z předchozího otisku básní hlavně v časopisu Lumír. Ve větším počtu ji zásobil ročník čtrnáctý
(1886) , v němž nalezneme Čtyři české znělky (Jak balvany sterými blesky zryté, Isme děti věku, jenž svou bídou žije, Kdy přijde ten, jenž čerstvou krev a šťávu, Nás spasí jenom skutky, žádná slova) a tituly tak významných básní, jako byly například Ledová královna, Matce zemi, Píseň oráčova, Pole. V patnáctém ročníku
(1887) vyšla zhruba polovina příbuzně intonovaných Písní z prvního oddílu sbírky: Bud svatý mír v tvých prsou, Do dáli, do daleka, Když jsme prvně sami
340]
[341
byli, Když tak to bylo souzeno, Když tichá noc se na zem sklání, Kukačka volá doubravou, Mé štěstí jako zlatý ■pták, Na prsou svých nech snít mne zas, Na úbělové čelo tvé, Spala jsem a nespala, V mé duši tisíc skřivánků, Vy oči dávno zavřené, Zadul vichr na podhájí, Zas květy pučí na stromech, Zas sladká vesna. Také pro třetí oddíl sbírky byla v tomto ročníku připravena řada básní {Dětem, Letní večer, Mezi květy, Mladé zpěvačce, Nic nechci víc, Práce aj.). Kromě toho byly z různých ročníků tohoto časopisu do sbirky pojaty ještě básně Zima (Lumír 1884), Večer (Lumír 1887), Kde je máma? (Lumír 1884) a tři básně z následujícího třináctého ročníku (Adolfu Heydukovi, Sněženka, V proudu času). Až do definitivního vydání sbírky ve Spisech 1907 se dostaly básně Paprslek a Vidění, otištěné v šestnáctém ročníku (1888), a Hvězdy (Zářné hvězdy na nebi) i Úsměv z ročníku sedmnáctého. - Z Dvanácti znělek věnovaných J. Vrchlickému, otištěných pospolu v pátém ročníku Čechových Květů (1883), přešly do druhého, výlučně znělkového oddílu sbírky Sluncem a stínem pouze básně Co volil bys, Pod sněžným pláštěm a V noční tiši. Byly zde doplněny dobově zaměřenými sonety Komáři, Měkkýši, Básníkům, které nalezneme už v prvním vydání. - V autorově poslední redakci sbírky v roce 1907 byly z knihy vypuštěny jen dvě básně, ohlasové poezii blízká Nechoď k nám a intimní Tvůj obraz (Tvůj obraz zjevil přede mnou), jejíž námět se vrací v Jiných písních pod titulem Já v snách tě viděl. Kromě starší, do sbírky však původně nepojaté básně Adolfu Heydukovi přibyly do jejího definitivního vydání ještě tituly Jak slunce na ladech, Sladce dřímej, Tichounce, zticha a U bran štěstí.
Sbírka Sluncem a stínem se člení na tři výrazně odlišné oddíly (Písně - Znělky - Jiné básně), ve kterých se mimo jiné vždy poněkud jinak ustavuje poměr mezi dobově podmíněnou lumírovskou péčí
o dokonale zvládnutou formu (dominující viditelně ve znělkách, ale vymáhající si své právo i v písni nebo v baladě) a vlastními předpoklady Sládkova talentu, tíhnoucího k vyjádření maxima životní zkušenosti minimem výrazového zprostředkování. Tomuto sklonu odpovídala forma umělé (nikoli folklorní) písně přímo ideálně. Čtyřstopé jamby nebo trocheje zpestřené občas daktylem nebo nerovnoměrností rozsahu krátkých a ještě kratších veršů se řinou pravidelnými strofami a „zprostředkovávají přímý vstup do lyriky májovců, jmenovitě ovšem dobově nesmírně populárních Večerních písní V. Hálka" (Červenka 1988). Takovým tónem, svěží citovou bezprostředností nás osloví hned vstupní Jako čerstvé ze studánky, V mé duši tisíc skřivánků, Kukačka volá doubravou a potom mnohé další. I v písních takto oproštěných nalézá však Sládek svou polohu, v níž se obecně přístupná forma stává - ve spojení s některým příznačným motivem jeho starší intimní lyriky a s nepatrnými, avšak postačujícími posuny veršové řeči, hlavně v rázu intonace - něčím osobně prožitým: Do hlubin tvé duše, I v tůň tvých myšlenek I skláním se jak v řeku / stvolek pomněnek. II Chtěj si nebo nechtěj, lleí neb zvolna pluj, /musíš ve svém nitru I chovat obraz můj. IIA i když mne urveš / z břehů beze stop, / tvoje náruč měkce / odnese mne v hrob. Tak rozruší emblematickou jednoduchost písňového výrazu jednou už osvědčená „peruť unavená" (povědomá z Písně lidu) v prostinkém veršování Let si dál, jindy nezvyklé pojmenování „milující snění" v básni Vy oči dávno zavřené nebo nečekaný obrat v pointě básně Když tak to bylo souzeno: Ta tráva nechce uvadnout-I já dlouho vlákal na ní, I než děl jsem: Navždy sbohem budI - a nikde na shledám! Výjimkou není ani nakupení takových individualizujících prvků ve výběru motivů, slov i jejich podmanivého
342]
[343
opakování: Zadul vichr na podhájí, /pták zazpíval v šerém hvozdě, /sníh polétal v šedém kraji, / - zpíváš, ptáku, pozdě, pozdě! - A tak zde proti průzračné písni hálkovské (nebo spolu s ní) ožívá i písňové pojetí jiného májovce, to nerudovské, ve verších, jako jsou tyto: Mé hvězdy jedna po druhé/ mi zacházely zvolna, I a zbyla jen ta vzpomínka, / tak holná, ach tak bolná! (ve Sládkově básni Bud vítáno mi nastokrát). Neproblematický cit a snadno nalézaná forma, pokud je zde zjišťujeme, odpovídaly spíše tomu, co Sládka s dobou svazovalo; ta drobná, ale účinná rozrušení přejímané tradice značila jeho hledání, jeho cestu.
Iři znělky, které uvádějí druhý oddíl (V tioční tiši, Pod sněžným pláštěm, Co volil bys), jsou jen torzem cyklu uveřejněného už v roce 1883 v Čechových Květech pod titulem Dvanáct znělek s příslušnou dedikací: „Psáno J. Vrchlickému". V témž ročníku najdeme odpověď jmenovaného: „Dvanáct znělek připsaných J. V. Sládkovi". Nebyl to jen projev vzájemného přátelství, byla to v sonetech vedená diskuse na témata, která v osmdesátých letech oba sbližovala. „My a svět", „My a umění" jsou například charakteristické tituly v souboru sonetů Vrchlického. Sládek vychází Vrchlickému vstříc znělkami věnovanými básnickému umění, nazíranému ovšem s náležitou pietou. Sonety Rým, Rytmus, Látka, Píseň, Básník vypovídají o nepřehlédnutelném poslání toho, pro něhož je „Rým brnenia myšlenka je kopí, I cit silou, rytmus poezie duší". Pohled zblízka by v řečené „diskusi" záhy rozpoznal, v čem se oba zúčastnění od sebe odlišovali. Doložil by však rovněž, jak mocný byl v osmdesátých letech vliv čelného představitele lumírovského programu Jaroslava Vrchlického na Sládkovo pojetí básníka. I když k jeho poslání přísluší podle Sládkových představ daleko více etické a spolu s tím sociální odpověd-
nosti, vzlety k výšinám zůstávají i pro něho stále rozhodujícím posláním. O pokračujícím sporu mezi obojím vypovídají zbývající znělky připomenutého cyklu, z nichž některé (Norci, Bůh, Smrt) vyšly už ve sbírce Ze života. Pozoruhodná je poslední báseň Sládkova cyklu, znělka Zhasínám lampu, do knižního vydání nakonec nezařazená. Motivy sociální účasti se v ní prolínají s přesvědčením o potřebě „zlatých snů" i pro ty, pro něž probouzející se den znamená především novou starost o chléb: Chudina v hadrech, boháč dřímal v peří / a nade mnou křidélky třepetaly / ty zlaté sny, - a k jihu šlo to v dáli. - / Ó, člověk rád v to slunné nebe věří! Také v úvodních třech znělkách ve sbírce Sluncem a stínem se bezprostředně dotýkají verše ukazující k opačným pólům básníkova světa. Na jedné straně: „Nuž pijme s gnómy z květinové číše" (ve znělce V noční tiši) a na té druhé: „pohladil děcko bídou k smrti zralé" (Co volil bys). A přitom je to stále jeden a týž - Sládkův svět. Představuje se nám ve své rozpornosti i v dalších básních tohoto oddílu: Básníkům, Před branou ráje, Štěstí (s příznačným prvním veršem „S neklidem věčným v prsou rozrytých") a konečně znělka Práce, v jejímž závěru je naznačena i nová jistota básníkovy víry: ti šťastni jsou, kdo kropí potu rosou / ten širý svět a padnou při svém díle /jak oráč, bleskem sražen u pluhu.
Druhý oddíl sbírky uzavírají Čtyři české znělky. Už jejich vstupní naléhavé verše prozrazují, jak opravdově, ne pouze jako povinná daň veřejným zájmům byla jejich nacionálni nota míněna: Jsme děti věku, jenž svou bídou žije - Jak balvany, sterými blesky zryté-Nás spasí jenom skutky, žádná slova - Kdy přijde ten, jenž čerstvou krev a šťávu (s doslovením věty ve druhém verši: vlije v to mrtvé, omráčené tělo). Zdálo by se, že o smyslu těchto Sládkových znělek nelze pochybovat: probouzejí národní vědomí, uspané
344]
[345
pohodlnou a nezodpovědnou přítomností, z neblahé letargie. A přece nebyla jejich intence správně pochopena. Kritik druhého ročníku Času (1887/88) vytknul pod šifrou an. v rámci širšího pojednání „Co naši básníci a spisovatelé národu podávají" Sládkovým veršům, že jsou „temny" a mluví nevážně o lidu. (Tak byl interpretován verš: Co hluchým stádům píseň Kollárova ve třetí znělce.) Kritik podsouvá básníkovi „vedle neúcty k minulosti" (!) též „bázeň a nedostatek odvahy", i když připouští, že výzvu k činům, byť bezradnou, lze i zde nalézt. Dezinterpretace Sládkových vlasteneckých znělek, k níž došlo v realistickém, v té době už s Lumírem znepřáteleném Čase, je očividná.
Třetí oddíl sbírky je žánrově pestřejší. Pod titulem Jiné básně se zde octla přírodní lyrika, doprovázená zamyšlením nad lidským smyslem přírodních dějů i nad tím, co se zdůvěrňujícímu pohledu na ně svým tajemstvím vymyká. Hvězdi/ připomínají -střídměji a umírněně, bez dravé vnitřní konfliktnos-ti - někdejší máchovský motiv. Význačným a nejednoznačným motivem je pro Sládka „klid". Nemusí mu být rozuměno jenom v té nejužší platnosti, v níž vypovídá o Sládkově psychickém založení, o potřebě překonávat duševní nevyrovnanost. Můžeme mu rozumět i jinak. V několika lyrických číslech této sbírky má slovo „klid" v příslušném kontextu plnější dosah. V soustředění svých významových i zvukových složek sugeruje okamžik zahledění do všeobjímající otevřenosti bytí, a tedy též hodnotu nadosobně platnou: Nic nechci víc než v duši klid I a žádného víc štěstí, / než co ho ptáče může mít I na květné ratolesti. II Když slunce hřeje zvysoka I a zem je pestrá květem la vítr duje zhluboka la mír jde celým světem. II A pochybností neznát hles, I jež v duši nesvár nití, /-jen cítit, jak je krásno dnes, / a dýchat jen a žiti! (Jak
bychom si při četbě těchto veršů nevzpomněli na Jaroslava Vrchlického, na jeho - v daném případě ovšem mnohem dramatičtější - „Ne, Bože, více štěstí! I jen klid, jen klid, jen klid!...") Ostatně ani otevřenost vůči bytí se u Sládka nevyčerpáva v jediné poloze, v touze po nerušené harmonii, jak je tomu třeba v básních Letní večer nebo Láska. Reflexivní lyrická báseň Ve hvězdné výši a stejně tak baladicky laděna Kde je máma? či Ledová královna (česká obdoba Goe-thova Krále duchů) nás nenechávají na pochybách: otevřenost vůči bytí zůstává pro Sládka průchodem k jeho plnosti, tedy i k tragice, k lidskému utrpení a naposledy - ve formálně vybroušeném a zároveň existenciálne znepokojivém Vidění-i k tajemství smrti. (O tom více Liškutín 1946.) - Vedle několika básní naplněných pohodou rodinného štěstí (Své dcerušce, když jí bylo šest let, Mezi květy, Úsměv, Své spící ženě aj.) a vedle povědomých nám už námětů reflexivních veršů (V proudu času, Život, Osud, V nočním tichu) zaujme nás v posledním oddílu sbírky výrazně odlišná Píseň oráčova a Pole. Ohlašují svými motivy i svou veršovou formou pronikavou proměnu Sládkovy poezie, Selské písně.
Oddílu Písně dal Jan Neruda (v Národních listech 1877) přednost před oběma zbývajícími oddíly sbírky. I v nich si ovšem povšiml několika mimořádně výrazných básní a ocenil jejich hodnotu uměleckou, sociální a lidskou (Kde je máma?, Ledová královna, Píseň oráčova, Pole, Ve hvězdné výši aj.). - Nespokojen se sbírkou byl opět Leandr Čech (v Literárních listech 1888). Zpochybnil v ní řadou řečnických otázek takřka všechno: „Jsme tu překvapeni originálností myšlenek? Novostí motivů? Novými problémy? Hlubokými výsledky vědy, jež básník leskem poezie ozařuje? Nejhojněji se tu setkáváme s problémem štěstí vůbec a básníkova zvláště." Výtkami nespráv-
346]
[347
ností gramatické formy a planých rýmů jeho zaujatá kritika končí. - S výhradami přijal sbírku Sluncem a stínem také V. K. (Kubíček) v Hlídce literární (1888), jenž Sládkovi přiznal aspoň to, že obrazy, figury, symboly, jejichž kruh podle něho „vůbec není široký ani nový", dovedl učinit svými. O tom, jak nesměrodainá může být dobová kritika, jestliže v ní převládá spíše potřeba nerozumět než porozumět, svědčí výmluvně jiný, Sládkově poezii (a poezii vůbec) na hony vzdálený výrok téhož recenzenta nad jednou z nejsilnějších básní sbírky: „Otázku dítěte Kde je máma? v metafyzickém jejím jádru zůstavil básník domyslu a nedomyslu čtenářově."
Sbírka Sluncem a stínem představuje ve Sládkově tvorbě jistý mezník. Vyhranila se v ní autorova dosavadní básnická zkušenost (v písních s projasnč-nou milostnou tematikou, ale i s neodbytnými vzpomínkami na zemřelou ženu, ve znělkách s tematikou vlasteneckou nebo obecně lidskou, v reflexivní lyrice založené na přírodních dojmech i v několika lyrickoepických baladách), zároveň se v ní však ohlásil nový typ básnické objektivace: stylizace lyrického mluvčího do postoje a projevu venkovana. Selské písně, které tento postoj na přelomu osmdesátých a devadesátých let ztělesnily, zahájily další etapu Sládkovy poezie.
3 SELSKÉ PÍSNĚ A ČESKÉ ZNĚLKY (1890)
Text Selských písní, první části této básnické knihy, prošel několikerou proměnou. Jejich první vydání poslal Sládek příteli Zeyerovi už v říjnu 1889. Tehdy obsahovala sbírka pouhých 28 titulů (jeden z nich, Dva dětské popěvky, představoval dvě rozličné básně). První verzi Selských písní napsal Sládek během
několika dní. Zprávu o tom nám podává Ferdinand Strejček: „Původně vzniklo 27 písní, z nichž prvá (Se skřivánkem vstávám) dne 5. října, dalších 13 dne
6. října: Rodná pole v šíř i v dál, Já a moje orná půda, Drsný jsou mé mravy, Hřej, zlaté slunéčko, Chudý byl můj statek v stráni, Mé orné půdy každý hon, Spi, synáčku, spi, Tři rody u nás platí jen, Pište si, co chcete, tichá noc a ještě ven, Můj synku drahý, milený, Celý den předu len, Nevolí, bídou hnán. - Zbývajících 13 dne
7. října: Ne, ta moje pole, Dost práce již, chci míti klid, Já nemazlím se s přírodou, Veky jdou a mizí, Nás anděl nemoh z ráje hnát, Já nejsem pán a vím to též, Cos venku duje z chvůjí, Mezi svými kdekdo přijde, Ať nebe už se kalí, Jsou ty naše kraje, Na trávníku v neděli, Hořel ve vsi statek, Náš táta se stropu chytá" (Strejček 1956). Tak následují písně za sebou v rukopise, který byl ve vlastnictví F. Strejčka. Výchozí pořadí i počet titulů básník měnil. O tom svědčí už obsah druhého, rozšířeného, vydání, jež vyšlo vzápětí a bylo datováno rokem 1890. Některé básně do něho autor nezařadil. Byl kdys Honza král byla převedena do dětské sbírky Zvony a zvonky, Náš táta se stropu chytá byla vyřazena. Nás anděl nemoh z ráje hnát se neobjevuje ve druhém ani ve třetím vydání z roku 1901, autor ji znovu zařadil pod názvem Ráj až do čtvrtého vydání ve Spisech básnických z roku 1907. Zato však byla sbírka do-plněna tituly, jež prokreslily její reálný a prohloubily její mýtický rozměr.
Celkem přibylo čtrnáct titulů. Ráz prvního, k realitě rolníkova života upřeného (byť už zde jej také monumentalizujícího) vydání z října 1889 dokreslují básně Jak štěp u cesty polem, Chléb svůj tvrdě dobývám, Stav si, stav si, vlaštovičko, Jarní slunko zasvítilo, Už to žito na souvrati, V kolik hodin na luka, Skřivánkovi, Velké, širé, rodné lány, Za krále a vlast. (Jmenujeme je v pořadí, jak jsou uvedeny v obsahu doplněné sbír-
348]
[349
ky z roku 1890, zde samozřejmě už začleněné mezi básně z prvního vydání; i jeho kompozice byla oproti rukopisu poněkud pozměněna.) Duchovní, k posledním otázkám smyslu lidského života i smrti zaměřený rozměr sbírky podstatně prohloubily básně Polní cestou, Af velcí toho světa. Je sečten dnů mých řad, Z osudu rukou, Co tělem, duší. K nim přibyla ve třetím vydání v roce 1901 ještě Hnědá brázda a z dřívějšího oddílu Jiných písní, přiřazených původně ke Starosvetskym písničkám, byla sem plným právem přesunuta báseň V lůno tvoje, syrá země, posilující meditatívni vyznění závěrečné části sbírky. Co je však nejdůležitější: v třetím vydání zařadil Sládek za podstatně doplněné Selské písně cyklus Písní smutečních, které krátce předtím (k uctění památky zemřelého přítele Julia Zeyera) otiskl ve Zvonu; včlenil jej dokonce mezi Selské písně a České znělky, aby tím více vynikla vnitřní spřízněnost, kterou on sám mezi Selskými a Smutečními písněmi cítil. Autorovo výsledné uspořádání ve Spisech básnických (1907) tuto přímou návaznost poněkud zastřelo; umístilo Písně smuteční jako samostatný celek podle chronologie, tj. mezi sbírky V zimním slunci (1897) a Za soumraku, jejíž datace je dána rokem vydání Spisů.
V sedmnáctém ročníku Lumíra (1889) se objevilo z dvoj sbírky Selské písně a České znělky pouze několik básní. Nalezneme zde čtyři České znělky (My hlásíme se k žití právem žití, My chceme žít, jak zjara bují mlází, Ne, konec není! Byť to stokrát znělo, Ó přijde jaro zas na české luhy). Z vlastních Selských písní bylo v Lumíru otištěno toliko sedm. S jejich tituly se setkáme vesměs až ve druhém, rozšířeném vydání (A( velcí toho světa, Co tělem, duší, Jak štěp u cesty polem, Skřivánkovi, Stav si, stav si, vlaštovičko, Už to žito na souvrati, V kolik hodin na luka). Společný název, pod
nímž byly v časopise ukázky z tohoto vlastně už druhého vydání uvedeny, totiž Z nových selských písní, je matoucí. Sbírka s názvem Nové selské písně vyšla až ve Dvou knihách básní v roce 1909 a její převážně ohlasový charakter je s uvedenými básněmi nesrovnatelný. Označením „z nových" se zde dává zřejmě najevo, že něco společného předcházelo. Bylo to právě ono první vydání vychrlené v říjnu roku 1889, na jehož časopisecké otištění nezbyl čas. Dnes je už spíše jen dokladem původní invence.
Sládkova erbovní sbírka se rozrůstala živelně, zachovala si však při všech proměnách i při různorodosti tematických okruhů do ní zahrnutých značně jednotný ráz. Selské písně představovaly pro autora organický celek, který se sice proměňoval, dorůstal, vytryskl však z téže naléhavé sjednocující představy. Nechtějme ji redukovat na nějaký snadno uchopitelný autorův záměr. Vyzývá k dialogu, ke konfrontaci naší životní i literární zkušenosti s tou, která nás oslovuje v rázu utváření díla a jejíž stopy (postřeh-nutelné v autorově zacházení s jazykem, s motivy, s kompozicí a v úhrnu toho všeho se světem, k němuž dílo jako básnický znak odkazuje) oživujeme svou vlastní četbou. Dílo je nedourčený, teprve naším přijetím se uskutečňující dar; mnohoznačnost, kterou v řadě přijetí získává, nepopírá jeho určitost, pouze ji rozvírá a činí ji způsobilou vstupovat do našeho života. Platí to stále i o této Sládkově básnické sbírce, jakkoli způsob života venkovana, z něhož vytěžila své obrazy a symboly, patří již v mnohém minulosti. Tím spíše je třeba se ptát: čím vlastně onu minulost přesahuje? Odpovědi na to se vrstvily a odkrývaly bohatství zahlédnuté zprvu jen zčásti.
Selské písně byly interpretovány mnohokrát, jak v době svého vzniku, tak s odstupem času. Přitom vystoupily do popředí nejprve ty významy, které
350]
[351
Sládkovu dvoj sbírku spojovaly se situací malého národa, jehož svéprávnost zůstala v rámci rakous-ko-uherské monarchie nedořešenou otázkou. Odolnost vůči nepřízni poměrů, nepotlačené sebevědomí a spoléhání na vlastní sílu, na svazek s dědičnou půdou a pracovitost nelekající se překážek, takové mravní vlastnosti byly v Selských písních a Českých znělkách   připsány českému venkovanovi. Byly ihned pochopeny jako potřebné povzbuzení určené celému národnímu kolektívu. Pod šifrou B. K. (Bohdan Kaminský) je přivítal refrerát v Národních listech v listopadu 1889: „Byl už nejvyšší čas, že do politické naší mizérie ozvala se hrdá, mužná, volná slova plná odvahy a smělého vzletu, slova, která hluše nezaniknou ve vřavě denní." Z podobného hlediska ocenili sbírku dokonce nedávní nebo i současní Sládkovi odpůrci. Ferdinand Schulz napsal o jejím prvním i druhém, rozšířeném vydání do Zlaté Prahy. Zdůraznil především její českost prostou „všeho pesimismu" a její aktuálnost v „neutěšené situaci našeho národa". Recenze A. V. (Vrzala) v Hlídce literární z roku 1890 sice autorovi přiznala, že „dobře zná hlubinu duše těch, jimž pěje radost jejich, strast, touhy, pro něž volí pravý výraz", o vlastních kvalitách jeho básní však neřekla nic určitějšího. Kritičtější byl tento hlas vůči Českým znělkám, jimž vytkl „úmyslnost jakousi" a „prózu všedních frází". - V soustavném pojednání České básnictví posledních dvou desetiletí napsala Eliška Krásnohorská (v Osvětě 1896): „Básník s pravou genialitou a tepotem vlastního srdce přesně odměřil mnohé hnutí duše lidové, jemuž dal výraz přímo klasický." Ani ona se však nedostala za všeobecný, byť v daném případě jednoznačně kladný soud.
Pronikavěji než soudobá kritika se o Selských písních vyjádřil Julius Zeyer ve svých dopisech
J. V. Sládkovi. Už o Písni oráčově, která ve sbírce Sluncem a stínem Selské písně přímo předcházela, napsal v dopise z 10. října 1887: „Jsi velkým básníkem a cítíš hlouběji než všickni, kteří česky píšou... Mnohá z těch básní zase na mne působila, jako byl bych ji poprvé četl, a některou, kupříkladu Píseň oráčovu, jsem teď docela chápal a ocenil. Dle mého názoru je ta píseň perla, nevím, s čím bych ji porovnal. Umělá naše literatura nemá nic podobného a jedině ,Bože můj, otče můj' může se jí rovnat, tak je prostá a velká." - O prvním znění Selských písní se Zeyer rozepsal v dopise, který poslal Sládkovi z Paříže 7. listopadu 1889: „...v Tvém pojmutí je síla a velikost, ty Tvoje selské písně mají něco příbuzného se sedláky, jak je pojmul Millet. Jeho Paysan reposant sur la houe mě lákal bezpočtukráte do výstavy, ten prostý, nevelký obraz je pro mě celé epos a předsevzal jsem si, že Ti pošlu fotografii, jakmile dobrou najdu. Až ji uvidíš, porozumíš nejlépe, co si o Tvé knize myslím, lépe, než kdybych Ti deset stránek o tom psal. Nevím, mají-li v Čechách lidé uši a oči, aby viděli a slyšeli, těm pánům, co to veřejné mínění u nás dělají, mohlo by se říci: Zde máte tedy poezii, která není blouznění a snění, tvrdou jak ty naše skály, plnou slunce a stínu a velkého šumění jak ty naše duby v samotách, dojemnou jak ty naše chaloupky, pyšnou a zbožnou. Tak vypadá pravda, avšak pravda pojmutá poetou, tedy duchem tvořícím, a ne vyschlou duší opisující inventář lidí a věcí. - Jen jedno je škoda - ale to se netýče poety - , že to slovo ,selské' je příliš široké. Ti naši sedláci milostpaní jsou jako ta nenáviděná buržoazie, a pária a trpi-tel naší doby není sedlák, nýbrž dělník. To jen tak všeobecně, já vím dobře, jakého sedláka Ty myslíš. Toho samého, jejž maloval Millet." (Není bez zajímavosti, že „sedlákem" byl ještě v Jungmannově
352]
[353
Slovníku (1835) míněn každý „kdo ne ve městě, ale ve vsi, v kraji bydlí, zvláště když se vzděláváním polí živí". Tento starší, širší význam slova „sedlák" odpovídal nepochybně Sládkovu pojetí venkovana spíše než ten, o němž se v dopise zmínil Zeyer.)
Několikrát se ke Sládkovým Selským písním vrátil Arne Novák. Zprvu, v recenzi, v níž hodnotil knihy autorovy závěrečné meditatívni lyriky (v Přehledu 1909/10 pod šifrou A. N., s. 445-448), je ještě přímo přiřazoval k ohlasovým sbírkám, v nichž shledával „postupný úbytek básnického umění". To nám vysvětluje i jeho zdrženlivé ocenění Sládkova básnického zpodobení českého venkovana ve srovnání s výtvarným projevem Milletovým: dovolává se zřejmě téhož obrazu, v němž viděl Zeyer paralelu Selských písní. Arne Novák tehdy napsal: „Zamyká do svých písní a popěvků živelnou lásku rolníkovu k půdě, chce chytiti ve svých slokách velebný rytmus práce na poli, zamýšlí se o pokračování a ohrožování v generacích; zpívá radostnou jistotu selského království. Nedovede arciť vytvořiti si v lyrice onen monumentální, ba skoro náboženský realismus Milletův, kterého ony náměty vyžadují, avšak přece roste těmi motivy." Novákova recenze jako jedna z prvních vysoce ocenila Sládkovy Písně smuteční, nenalezla v nich však hned to, co je vnitřně spojovalo se Selskými písněmi a co bylo výstižně pojmenováno v obou pozdějších Novákových nekrolozích. V prvním z nich (v Přehledu 1911/12) je hodnocen „vztah sedlákův k půdě, k svobodě, k věčnosti" podaný u Sládka „s prostotou až patriarchální", ve druhém (zveřejněném v publikaci Myšlenky a spisovatelé, 1914) je zdůrazněno, že „rozhodný návrat k půdě značí dovršení vnitřního vývoje Sládkova". O Selských písních a Českých znělkách píše teď Novák s neskrývaným obdivem. Nalézá v „prostič-
kých, téměř epigramatických verších" Selských písní „cosi patriarchálně nečasového, posvátně naivního" a přiznává hodnotu i připojeným k nim sonetům, v nichž básník soudí „národní chabost" a „politickou mdlobu". Postřehy roztroušené v několika článcích k výročí Sládkova narození a smrti (Novák 1925, 1932,1937a) sjednotil A. Novák v pozdějším Doslovu k Selským písním a Českým znělkám (1937b). Položil zde větší váhu na jejich duchovní rozměr, který rozpoznával u Sládka (už nad Písní oráčovou) ve „sloučení křesťanského idealismu se selskou reálností". Docela jinak vyznívá v tomto doslovu porovnání Sládkova a Milletova venkovana. U obou je to „rolník s gestem až nábožensky monumentálním", jehož zásluhou „krása úkonu skutečnostního nabývá dosahu symbolického".
Z ostatních interpretací je třeba připomenout ještě alespoň dvě: Chalupného (1916) a Jiráta (1967 [1942]). Emanuel Chalupný považoval Selské písně za významný čin „nejen literární, nýbrž i časový, sociální a kolektivně psychologický". Upozornil na jejich souvislost s rozvíjejícím se agrárním hnutím (propagovaným u nás žurnalistou Alfonsem Šťastným) a přiřadil je k šířícímu se venkovskému realismu. Z tohoto zúženého hlediska v nich ovšem musel konstatovat cize působící „ideální přibarvení", realistickému zpodobení venkovana neodpovídající přimíšení „některých rysů vlastních" a zvláštnosti verše a jazyka, „který je veskrze umělý a spisovný a nijak se nepřizpůsobuje mluvě selské". Chalupného sociologizující přístup zůstal před takovými jevy bezradný. Při všem uznání originality Sládkova lyrického typu, projevující se v jeho stavovsky příznačných postojích, v živé názornosti obrazů a v „mistrovské úsečnosti výrazu", jeho básnickou skutečnost nedocenil. Nedovedl ji rozpoznat v tom, co naopak
354]
[355
vyzvedl jako rozhodující hodnotu Vojtěch Jirát: „Zdá se, jako by se básník v Selských písních vykupoval z vědomí smrtelnosti jedincovy začleněním jedince do nadosobního celku... selství je mu krom svého vlastního významu též nejviditelnější formou národa, znamená nepřetržitý sled pokolení, útvar, jenž trvá, povznesen nad pravomoc přírodních zákonů, podmaňujících si každého jednotlivce. Pro tento hluboký smysl básníkova mýtu českého sedláka třeba protestovat proti tomu, aby v Selských písních byl viděn toliko romantický mumraj, folklorní komedie, cosi netýkajícího se podstatných složek básníkova nitra." Opřeni o Jirátův přístup se pokusíme o jisté shrnutí dosavadních průhledů.
Hodnoty, o které šlo Sládkovi v mizejícím organickém světě selství, byly spjaty s úzkostmi jeho srdce, s prožitky vlastní existence, s hledáním jistot, které proti pomíjivosti všeho, jak si ji uvědomuje osamocené individuum, stavěly řád, nadosobní souvislosti lidského údělu. Návrat k zmíněným hodnotám - návrat už proto, že v Selských písních jde o venkov Sládkových vzpomínek a Sládkovy nostalgie - byl pro básníka cestou k něčemu původnějšímu, než co nabízela přítomnost. Návrat k původu, k něčemu, z čeho vše pochází, lze považovat za základní význam Selských písní. Charakterizuje je jako básnický mýtus. Selské písně nemůžeme měřit požadavky „realistické typizace", i když je v nich oproti dřívějším Sládkovým obrazům venkovana daleko mnohostranněji rozvinuto též reálné zpodobení lyrického mluvčího. Ať už jsou zde v náznaku představeny reálie z jeho života, nebo ať je charakterizováno jeho stavovské sebevědomí, ať jsou zaznamenány i skutečné sociální rozpory tehdejšího venkova, které odporují básníkovu přesvědčení o nedotknutelnosti selského stavu (Ne, ta moje pole,
Píseň vy stěhováků), je to jen výplň celkového obrazu. Jeho smysl neleží ani v sociální kritice, ani v propagaci selského konzervativismu. Tak mohou působit jen jednotlivé významy, vytržené z celku postupně se rozvíjející představy. Hloubka té sjednocující, ze vzájemných dotyků a prolínání motivů vyvstávající vize ostatně nespočívá ani v tom, že by reálné mělo být zastřeno mýtickým; spíše jde o to, že na hranici obou oblastí bude - od básně k básni a od slova k slovu - dobýván svébytný básnický znak pro úhrnné zahlédnutí života, jež si navzdor omezenosti autorových názorových východisek uchovává -právě ve své víceznačnosti - trvalejší platnost.
V titulu sbírky se mluví o „písních". A mnohé z nich skutečně píseň nebo popěvek připomínají. Patřilo ke zvolené stylizaci zaujmout alespoň náznakem postoj anonymního zpěváka, který skládá a zpívá své písně bezděčně, při práci či ve chvílích odpočinku, zasnění a přemítavého zahledění do dění přírody nebo do lidských osudů. Leckdy se stane, že maska „zpěváka" tak docela nepřiléhá. Jazykový projev (knižní výrazy nebo lumírovské licence) prozradí umělost stylizace i tam, kde básníkovi zřejmě záleželo na navození dojmu spontánnosti. Řada básní - a řekněme hned, že těch nejzá-važnějších - se však projevu venkovského zpěváka zcela vymyká. Jejich mluvčím zůstává sice fiktivní venkovan, který v nich lyrickými obrazy i úsečnou mluvou charakterizuje sám sebe, svou zkušenost a své krédo, avšak hutnost a obsažnost většiny z nich odpovídá zcela nepochybně náročnějšímu záměru básníkovu. Jsou to „písně" často jen vnějšími znaky. Bezprostřednost příznačná pro píseň je v nich ovládána tendencí k co největší sevřenosti a soustředěnosti kompoziční, k maximálnímu využití každého motivu, významu, slovního označení.
356]
[357
Ve Sládkově zpodobení venkovana vládne střídmost, tendence k obecnosti a ustálenosti přísně vybraných znaků. Někdy nám způsob vyjádření připadá až nezvykle obřadný. Obřadné vyjadřování v Selských písních odkazuje k oblasti sice nevšední, ale obecně tehdy přijímané, ke křesťanské náboženské tradici, k výrazivu a obraznosti, jejíž kořeny sahají přes zprostředkování lidovou písní a baladou až ke starým duchovním písním: lůno země, zahrada boží, člověk na zemi hostem, žití klas atp. Tónem obřadné vážnosti jsou pak zabarveny i výrazy, které mají charakterizovat prostou velikost rolníkova života a práce a připomínat starobylost jeho stavu: dnové polní trávy, dnů mých řad, kosa sečná aj. Jen výjimečně je toto významové ovzduší navozeno nápadným archaismem Bůh ostřez (až ve Spisech 1907); většinou jde jen o výrazy méně užívané. K tomu ovšem je třeba dodat: ozvláštňující moc takových slov vzrůstá s časovou distancí; co mohlo v době sbírky působit jako běžné, působí dnes jako nezvyklé: půdy hon, topor, hruda, plec, povrch země korný atp.
Ve sbírce se setkáváme i s vyjadřováním citově zabarveným. Většinou souvisí se stylovou polohou, o níž jsme se již zmínili, s monumentalizací některých rysů venkovana, a je také této funkci přizpůsobeno. Brzy postřehneme, že ani v něm na sebe neupozorňuje jedinečnost vlastního aktu pojmenování -dokonce ani tam ne, kde jde o pojmenování zcela originální, jako například pláč můj drsně tich. V daném případě jde o poslední verš básně, která celá, verš po verši, rozvíjí významové variace ke slovu „drsný". Drsná je nejen sedlákova dlaň, drsné jsou i jeho mravy, vlas a skráň, šaty a pot, drsný je jeho rod. Drsné jsou jeho řeč, smích i pláč, který na drsné rány zůstává „drsně tich". V tomto sledu má expresivita posledního označení zřetelné poslání:
spoluvytváří monumentalizovaný obrys typu; přitom však vnáší do rozvíjené představy moment osobně zabarveného prožitku. Podobně „zkrvavená dlaň" (v básni V lůno tvoje, syrá země) je na konci dlouhé, celou sbírkou se vinoucí řady významových proměn, soustředěných kolem slova „dlaň" a nejblí-že příbuzného slova „ruka". Z „tvrdých dlaní" nevezme sedlákovi nikdo zem; oba jsou k sobě jako „dlaň k dlani". Dávající a všem otevřená je „ruka sedlákova", drsná jako všechno na něm. Vstříc na „drsné dlaně" se batolí dítě. Výsledky rolníkovy práce mohou být též zcizeny: jeho vlastní ruce jsou pak „něčí". Opakování tohoto slova na počátku všech veršů druhé strofy básně Ne, ta moje pole není jen účinnou rétorickou figurou; připravuje významové vyústění: Něčí jsou mé ruce, / každá žíla v těle, I jen má strast a síla, / ty jsou moje celé!
Přimknut ke své půdě přečkává sedlák všechno: selská ruka sklízí klasy těžké vším, co jednou splyne s prachem země. Hluboký má být selský hrob, aby se kostí v něm odpočívajících netkla „cizí dlaň" (Je sečten dnů mých řad). Z „osudu rukou" přijal člověk svůj los: jeho život je zrno, které vzchází a vrací se v zem (Z osudu rukou). Všechno dal člověku Bůh.
V „Jeho ruce" je třeba složit dluh života (Co tělem, duší). Tato poslední jistota musí být vykupována každodenním zápasem: potem na horkém čele a „zkrvavenou dlaní". V práci pro druhé, ženu a dítě, je zakotven smysl rolníkova života: Ve mne byla naděj obou, I já měl v tebe, matko, víru, I nohy mé se chvěly mdlobou, / duše byla plna míru. - Tak je v básni
V lůno tvoje, syrá země (a nejenom v ní) spředena významová obsažnost několika jednoduchých a obecných znaků.
Tak zachází Sládek i s jinými pro něho důležitými slovy, ať je to „země" a slova jí příbuzná (půda,
358]
[359
hrouda, hlína), ať jsou to „lány" či „brázdy" vzdělávané lidskou prací, ať je to „zrno" do nich vhozené a „klas" z nich vzešlý. Za několika přísně vybranými znaky se rozvírá celý kosmos Selských písní. Poznáváme v tom Sládkovo úsilí o výrazovou hutnost. Odpovídá mu mimo jiné též zkratkovitost pojmenování. Úsporný synekdochický detail v něm často zastupuje celek (jak o tom svědčí připomenutý komplex motivu dlaně), věcné souvislosti bývají naznačeny s co největší a někdy až eliptickou stručností („z té hroudy hnětu chleba", „vše vyrval jsem jí pracným, těžkým potem"). Avšak zjištění hutnosti Sládkova výrazu, k níž přispívá též pádnost převažujících trochejských, většinou čtyřstopých, v závěru strof někdy (v zájmu výrazného uplatnění klíčových slov) zkracovaných veršů (tak například strofy básně Chléb svůj tuze dobývám končí kratičkými verši--slovy: přebývám - vzejde klas - přebudu), samo o sobě nepostačuje. Z hlediska básníkovy poetiky je zřejmě základní - jak jsme si mohli v dosud uvedených příkladech povšimnout - sklon vybavovat různé významové souvislosti téhož slovního označení. V té různosti za společným označením může snadno docházet k záměrně připravovaným i bezděčným stykům a prolnutím významových oblastí různého řádu: přírodní nutnosti - a mravního (stavovsky selského, ale v něm i národního a obecně lidského) sebeuvědomění, každodenního života - a toho posledního, nač se v něm ptáme. Teprve tak se nám otvírá vlastní básnická, až do našich dnů otevřená skutečnost Selských písní.
Hned v úvodní básni (Mé orné půdy každý hon) je rolníkův poměr k půdě příznačně monumentalizo-ván. Východiskem je přirovnání, v němž oba motivy, rolníkovo lpění na půdě a zakořenění dubu do země, jsou nejprve spojeny jen vztahem vnější
podobnosti; nakonec splynou do nerozlišenosti. Již v rytmicky upoutávajícím nástupu druhé strofy, ve verši Věkovitými kořeny, sestávajícím z pouhých dvou slov (pětislabičného a tříslabičného), se ozve současně a s touž intenzitou přímý i obrazný význam zvoleného označení. Působí (v daném případě i svým vybočením z větné vazby) jako znak nějakého vyššího, společného významu stromu a člověka. Ten se znovu vybaví v poslední strofě spolu se slovy mne topor musí sklátit dřív. Představa člověka a stromu za těmito slovy je natolik zaměnitelná, že k vyvrcholení básně postačí označení zcela prosté, z hlediska obou motivů doslovné; je přesto plné, zvrstvené, vyznívá připraveným významem symbolickým: a ještě padnu na ni!
Mýtotvorná osnova sbírky je založena ještě na jiných způsobech symbolizace reálných významů. Reprezentativní „já" nebo „my" překračuje někdy viditelně jakoukoli časově vymezenou určitost představeného selského života a získává - v jistých souvislostech a dík jistému způsobu pojmenování -nadčasovou platnost. Například v básni ]ak štěp u cesty polem: A naše tuhé šíje / jsou jako kleče pluhu; I čím hloub v zem přitlačí je, I tím víc to setbě k duhu. II A srdce plná síly I jak hluboká jsou studna; I krev od věků z nípili/a podnes nejsou u dna! - Nebo v básni Tři rody u nás platí jen: Tak ořem, sejem, hyneme, I však pýchy dalecí, I přec starší jsme a budeme I než rody knížecí! -Avšak nejčastější a nejvíce rozvedený je v Selských písních symbolizační postup záležející v opakování několika vybraných znaků v měnících se významových souvislostech. Pevně každým svazem se držely země kořeny dubu, svazek tuhý je mezi venkovanem a jeho ornou půdou, tuhé jsou šíje skloněné nad pluhem, tuze dobývá rolník svůj chléb. Tvrdá je sedlákova dlaň i hruda, kterou obdělává a na kterou spolé-
360]
[361
há. Brázdy tíhu zdvihá tvrdá vlec sedlákova, tíži práce a života sejme z něho jednou Bůh. Tak vzniká kontinuita nejen uvnitř určitých tematických okruhů, například v řadě básní rozvíjejících vstupní motiv rolníkova svazku se zemí, ale i mezi jednotlivými tematickými okruhy navzájem.- Pod strohým obrysem opakujících se jednoduchých, nejednou však svou nezvyklostí pozornost upoutávajících znaků probíhá stálý významový pohyb. Nejenže se mění souvislosti několika výchozích znaku, do pohybu se dostávají i ta slova a ty významy, které se vynořily v prvním sledu proměn. Selské šíje, tuhé od práce, jsou též tvrdé a vzdorné ve smyslu selského sebevědomí, jsou zmonumentalizovanými šíjemi, jichž se nedotknul čas, stávají se symbolickým obrazem napřímení vzhůru, které je stejného řádu, jako je v opačném směru zakořenění do země (závěr básně Veky jdou a mizí). Tvrdá hruda, na kterou spoléhá rolník, hrouda, z níž hněte chleba, stane se (v básni A( velcí toho světa) hroudou čekající, symbolem jistoty, něčeho stálého a nezcizitelného v proměnách historie: A dočkala se všeho, / co šlapalo ji kdysi, las prachem klína svého I prach násilníků smísí.
Od začátku sbírky se s básněmi monumentalizu-jícími sedlákův vztah k půdě a jeho rodovou či stavovskou tradici mísí písně a popěvky, v kterých přichází k slovu rolníkova každodennost a rodinný život. Setkáváme se zde s nejedním realistickým detailem, zpravidla ovšem už poeticky nasvíceným. Například: Z mé jizby na dvůr padá zář I jak pruha pozlacená; I hle, opřena tam o polštář / spí s děckem moje žena. II Vše mlčí; v sadu šeptají/ jen listy hrušně zticha, I a dobytek můj ve stáji /tak spokojeně dýchá. Rodinné štěstí a harmonický život oslavují i jiné básně (Stav si, stav si, vlaštovičko, Jarní slunko zasvítilo), jen málokdy však s takovou působivostí, jakou vtisknul Slád-
kovým veršům Chudý byl můj statek výrazný písňový kompoziční postup: opakující se refrén na konci každé strofy: moje ženo.
Několikrát se vracejí typické znaky venkovské krajiny: zpěv skřivánka nad lány polí, vlnící se obilí zlacené sluncem. Zabarvují se podle kontextu -a zároveň sbližují obrazy zcela různě významově modulované. V lehkém popěvkovém tónu vyznívá například motiv obilí vlnícího se ve slunci takto: Už to žito na souvraii / vlní se a v slunci zlatí: / vlň se, vlň se, žitko, zlatě, I čekali jsme dlouho na tě." V sytém, malebném obraze české krajiny je týž motiv rozvinut dalšími detaily i odstíněným pojmenováním: Velké, širé, rodné lány, I jak jste krásny na vše strany, /od souvratě ku souvrati I jak vás dnes to slunko zlatí! II Vlavé žito jako břehy, / květná luka plná něhy, / na úhoru v žírné kráse / pokojně se stádo pase. - Vzápětí vytvoří (v básni Polní cestou) takřka tytéž opěrné detaily scenerii poslední cesty mrtvé dívky nebo ženy: Vůkol mladé žito vlálo, / skřivan zpíval, slunce plálo / na ty role otevřené, I na ty oči uzamčené." I nyní jsou shodné znaky nepatrně, ale účinně odstíněny, aby daly plně vyznít kontrastu živoucí krajiny a přítomnosti smrti v ní. Zastoupí ji výmluvný, už z dřívější autorovy tvorby známý detail: „oči uzamčené". Několik přesně zvolených znaků zcela postačilo k tomu, aby vyvolalo živou představu. Jako by nešlo o nic víc. Výběr detailů a jejich soustředění ve Sládkově básni však dosahá dál, zakládá symbolickou platnost vyvolaných představ. Vynikne to zejména v druhé strofě, rozvíjející kontrast jarní krajiny a mrtvé ženy. Květy ze stromů podél cesty padají do otevřené rakve té, kterou nesou na vesnický hřbitov. A náhle jediná určitá představa soustředěná v prostém, a přece v tu chvíli zvláštním označení, dá všednímu obrazu hloubku a prostor, začne poukazovat k něče-
362]
[363
mu neohraničitelnému, pro co máme v běžné řeči jen chudé označení: napětí života a smrti. Na barvínku ještě neuvadlém, ale na tváři již mrtvé, zabzučela bludná včela.
Pozornější pohled však zaznamená ještě jiné zázemí účinné prostoty této básně, které bychom neměli přehlédnout. Čtenář o něm ovšem nemusí být přímo poučen. A přece mu stěží ujde zvláštní účinek sevřené formy obou strof (jsou to vždy tři dvojice trochej-ských veršů spjaté i významově co nejtěsněji sdruženými rýmy) a zejména jejich lapidárních závěrů: na ty role otevřené, I na ty oči uzamčené, nebo: myji nesli, druzí pěli, I od hřbitova zvony zněly. Živost detailů, o nichž jsme se zmínili, je vyvážena a ukázněna do koncizní podoby právě těmito verši. Připomínají elip-tičnost lidových balad a starých pohřebních písní. V básni Polní cestou jde jen o její názvuky, nikoli nápodobu nebo přímé pokračování. Avšak některé motivy jiných básní, jmenovitě Z osudu rukou, navazují při vší osobitosti básníkova podání na uvedenou tradici zcela nepochybně. Projevuje se to v rázu jednotlivých pojmenování i v celkové představě návratu těla - zrna do země a k Bohu v den zmrtvýchvstání a posledního soudu. O tom pojednáme více u Sládkových Písní smutečních.
Sládkův sedlák je v pomyšlení na den posledního soudu klidný. V té jistotě jako by konkurovalo tradiční křesťanské představě jeho vlastní, zkušeností nabyté přesvědčení o ceně i tohoto pozemského života, vklíněného do věčného řádu: A mne život těší a neděsí hrob; nebo: V zem, jež ho vydala, schýlí se klas; / - kdes v boží zahradě vyrostu zas. V závěru sbírky se objevují nové motivy rolníkova vztahu k zemi: motivy sklizené úrody a přípravy země na zimu, jejichž paralelou je lidské účtování se životem a příprava na smrt. Blíží se odpočinek, po němž znovu vydá
země a lidská práce své plody. Tyto reálné představy získávají v dotyku s připomenutými náboženskými motivy hlubší rozměr, nedají se však na samu náboženskou symboliku redukovat. Spojují se - též v obřadnosti způsobu vyjádření, na který jsme několikrát upozornili - s významem cyklického řádu všeho jsoucího. A zároveň působí ještě v jiném směru: konkretizují přejímanou křesťanskou mytologii pohledem venkovského člověka, jemuž onen nadosobní a všeho se týkající řád splývá s určitější a jeho zkušenosti bližší představou nekončícího koloběhu života. Tradiční náboženská obraznost nezůstává ve Sládkově převzetí vybledlým emblémem, ale spoluvytváří básnickou skutečnost na hranici mýtu a reality, symbolu a věcnosti, tradice a subjektivně zaujatého tvořivého činu. Nezapomeňme v něm ještě na jednu, každému ideologickému přístupu se vymykající polohu. V Selských písních nás oslovuje zaujetí nejen stavovské, národnostní, náboženské, - ale též existenciálne platné. Pod „korným" povrchem selské stylizace se nás v nich dovolává nadčasově platný, lidský, ovšemže též sládkovský určitý, málomluvné a naléhavě s osudem účtující hlas. Třeba v básni )e sečten dnů mých řad, v jejích jinak ve sbírce vzácných třístopvých jambických verších, zakončených strohými jednoslovnými rýmy: již chodím jako v snách, I já neznám už svou zem; / z mé ženy už je prach I a já tu ještě jsem.
K Selským písním připojené České znělky (1890) souvisejí s nimi spíše tematicky, vyjádřeným postojem hrdé nepoddajnosti a řadou přímých motivických ozvěn (tak ve znělce IV: Což nemáme svých polí rodnou půdu, ve znělce V: Zem patří živým! Tomu jen, kdo oře; nebo ve znělce XII.: To bylo v horách. Příval strhal pole). Po formální stránce jsou zcela odlišné. Navazují na předchozí mistrné ovládání sonetu (4
364]
[365
+ 4 + 6 veršů propojených důmyslně rozmístěnými rýmy), jak jsme je poznali už ve Čtyřech českých znělkách ve sbírce Sluncem a stínem. Obdobný charakter má i jejich dlouhý jedenáctislabičný jambický verš s neprízvučným ženským zakončením. Je nápadně odlišný od pádných čtyř či dokonce třísla-bičných trochejských veršů (s častým mužským zakončením), s nimiž jsme se setkávali v Selských písních, takže nám může spojení obou sbírek po verzologické stránce připadat jako neorganické (Červenka 1988). Většina dobové kritiky i pozdějších interpretací to tak zřejmě necítila; zaujetí tématem a postojem převažovalo nade vším ostatním (viz třeba výše citovaný referát Bohdana Kaminského). Z odstupu času byl rozpor mezi politickými, řečnicky rozmáchlými Českými znělkami a naproti tomu jadrně mluvními Selskými písněmi hodnocen různě.
Emanuel Chalupný upozornil na kontinuitu Sládkovy vlastenecké lyriky napsané ve formě znělky ve sbírkách Jiskry na moři, Na prahu ráje. Sluncem a stínem a dotažené v Českých znělkách k formální dokonalosti vynikající „nad veškerou politickou poezií českou" (Chalupný 1916). Připustil ovšem, že „Macharovy Tristie a Čechovy Písně otroka působily silněji na veřejné mínění, prozaičtěji a výslovněji rozvedly a tím i přístupnějšími učinily myšlenky, které Sládek srazil v tak úsečné a hutné verše, že místy až vadí to srozumitelnosti". Nicméně v nich podtrhl rys, jehož si většinou nepovšimli jiní: neunikla mu „spontánní subjektívnosť' Českých znělek (tamtéž). Teprve tento rys je může bezpečněji odlišit od rétoriky poplatné své době a nepřesahující všeobecnost. Stopy onoho většího subjektivního zaujetí mluvčího musíme ovšem hledat (jako ostatně už v dřívějších Sládkových vlasteneckých ver-
ších) ne v samotných myšlenkách, ale v rázu jejich vyslovení a veršového zformování, v němž se unáši-vé lumírovské intonaci ustavičně vzpouzejí významové kontrasty uvnitř veršů, zvýrazňované nápadnou interpunkcí: O vzchopte se! - a nebuďte tak němí/ jak hrob, kde marně pěst krvácí v zdivu, / volajíc život! -JVa živu být, živu, I za život stojí! - Milujte tu zemi! Podobně jako v této (XI.) znělce i v řadě dalších zachraňuje Sládkův rétorický projev před povrchní všeobecností osobitě požívaný, „zajíkavý" (jak to pojmenoval J. B. Čapek) výraz. My chceme žít, -a všechno je to frází! - čteme v závěru druhé strofy VII. Znělky. A právě tento vnitřní rozpor ve vědomí a ve výrazu lyrického mluvčího uchovává i ve Sládkově vlastenecké rétorice živé momenty smyslu.
Sám Sládek (v dopise J. Zeyerovi z 24. října 1889) kladl v Selských písních a Českých znělkách větší váhu na „časovou cenu" druhé části knihy. Obával se, že její první část, Selské písně, „nepatří do umění". Čas mu nedal za pravdu: ohlas „drsných" Selských písní daleko převýšil jeho očekávání, zatímco jeho České znělky zůstaly až nespravedlivě ve stínu Čechových Jitřních a Nových písní a následujících Písní otroka. Ferdinand Strejček ve své monografii (1948/1916) vysvětluje určitěji, co máme rozumět tou „časovou cenou" Českých znělek: patří k politické lyrice, která na stupňující se národnostní útisk (například Gautschův regulativ, kterým se v roce 1887 rušilo mnoho českých středních škol) odpověděla povzbudivými básnickými činy. - Vojtěcha Jiráta zaujal ve Sládkově politické lyrice postoj mluvčího: „Když se Sládek odhodlal pěstovat básnictví jako kritiku života, byl nucen zaujmout mužně občanský, střízlivý postoj, nevylučující ovšem hluboký cit, ale dojista kouzlo apartnosti. Pádnost, obsažnost mluvy, nálada, zpracování tématu, vše bylo
366]
[367
určeno tímto postojem. A jej Sládek přenesl do vlasteneckých veršů. Jirát tak vlastně zdůvodnil hlubší souvislost mezi první a druhou částí Sládkovy dvoj-sbírky: „Na sedláka jakožto na nejvhodnější objekt přenesl Sládek i svůj ideál mužnosti, ba snad teprv na něm si zcela uvědomil hodnotu mravních rysů, jichž u sebe zpočátku pohřešoval, ale jež mu viktoriánští básníci činili drahými..." (Jirát 1967/1942). K domácím pramenům Sládkova kultu mužnosti, tak závažného pro básníkovu adoraci selství i pro jeho zralou vlasteneckou lyriku, přiřadil Jirát právem vliv evropský. Také Arne Novák ocenil Sládkův „mužný lyrický sloh", který rozpoznal pod povrchem „úvah a stesků" Českých znělek (Novák 1914). A boj o mužnost přiznal Sládkovi, jak víme, jako nezpochybnitelnou hodnotu nakonec i jeho bývalý odpůrce F. X. Šalda.
Nerovnoprávné postavení českého národa v rámci rakousko-uherské říše je už od Sládkova vystoupení v almanachu Ruch (1868) trvalým pozadím jeho vlasteneckých básní. Postupně se rozvinuly jeho dvě v básnickém projevu rozdílné linie. Už v Jiskrách na moři a potom ve sbírce Na prahu ráje a Sluncem a stínem krystalizují jeho patriotické sonety, tříbí se dlouhý jambický verš, vycházející nepochybně vstříc lumírovské formě, byť také se od ní nejedním rysem odlišující. Druhou linii můžeme sledovat na básních, jako jsou Není-li pomoci nebo Hlavy vzhůru (v definitivním vydání sbírky Ze života), které charakterizuje krátký verš sestupného spádu a jeho výrazný rytmický účinek, pobízející v některých Českých písních (1892) až ke skandování (Nejsme sami, Tak zle není, Byli jsme a budem). Obojí, znělka i píseň, mají však u Sládka společného jmenovatele: sklon k obsažné stručnosti, která v jeho vlastenecké poezii příznivě vyvažuje dobovou rétoriku a patos.
4 JINÉ PÍSNĚ (1891)
Proti jejich osamostatnění, a tedy i vytržení z původního celku Starosvetske písničky a Jiné písně, lze leccos namítat; především nerespektování vlastní básníkovy vůle, která je (obdobně jak tomu bylo v Selských písních a Českých znělkách) přiřadila k sobě, spojila ve dvojsbírku. Na obhajobu rozhodnutí zachovat v naší edici pouze její druhou část lze uvést jako nejpádnější argument zjevnou přeži-lost ohlasové poezie převažující ve Starosvetskych písničkách a ještě více ve Směsce. Byli si jí vědomi nejen F. X. Šalda a Bedřich Václavek, ale i Vojtěch Jirát, který o ohlasové poezii Sládkově napsal, že v ní máme co činit „s biedermeierem, jehož schválnost je tím zřejmější, čím víc pravá lyrika Sládkova se celým rázem odchyluje od rokokově lehounkého nebo jadrně bujarého tónu oněch napodobenin lidové české poezie" (Jirát 1967/1942). Verše jako tyto (v básni Hubičky) mohou sice formálně připomínat lidovou píseň, ale její imitace ve spojení se strojeným primitivismem se stala brzy problematickou: Roste děvčat, roste / jako jetelíčku, /zdalipak tam někdy /nouze o včeličku 1IIO včeličku v máji, I o hubičku vždycky, I však jim nezabrání I žádný jazyk lidský. // O hubičku, o dvě, I na stotisíc k tomu, / proto neodejde /požehnání z domu. II A( se tetka mračíI a ten kmotr brání, / budou růst a růsti / světa do skonání.
Pro Bedřicha Václavka je Sládek „poslední velký případ, kdy prostý, koncizní výraz lidové písně je nejen sentimentálním návratem do minulosti, nýbrž něčím podstatně vlastním básníkovu naturelu". (Václavek 1940). Opak takové „integrace písně lidové do nejvyšší poezie osobní" spatřoval Václavek ve Sládkových návratech „k minulostní, zaniklé formě venkovského života, k písni lidové jako plodu uza-
368]
[369
vřené selské kultury z 18. a z první polovice 19. století též po stránce obsahové" (podtrhl M. J.). Takové rozlišení je potřebné i pro naši orientaci ve Sládkových ohlasech - a především pro zásadní odlišení převážně ohlasových Starosvetskych písniček od subjektivní lyriky Jiných písní.
Jako první upozornil na odlišný, subjektivně lyrický ráz Jiných písní Emanuel Chalupný ve své monografii. Neušlo mu, že už před Selskými písněmi a spolu s nimi či vedle nich psal Sládek básně docela jiného zaměření. Tak vyšla už v 16. ročníku Lumíra (1888) Píseň {Kolíbej mne, kolíbej), jež byla do Jiných písní zařazena pod titulem Loďka;, v 18. ročníku (1890) vyšla v Lumíru další z Jiných písní, báseň Máme se rádi, a v následujícím ročníku (1891), který je doslova přeplněn Sládkovou ohlasovou poezií, najdeme verše Tem, kteří truchlí, laškovnému tónu ohlasů docela vzdálené. Chalupný přiřadil Jiné písně plným právem ke Sládkově subjektivní lyrice, když o nich napsal: „Podobají se předešlým intimním básním jeho; vyrovnaností formální blíží se nejvíce knize Sluncem a stínem, časově nejbližší. Až na několik slabších kusů jsou však pregnantnější. Mnohé z nich řadí se k vrcholům české lyriky. Slyš moře mohutnými akcenty připomíná perlu prvé Sládkovy knihy U Michiganu, Loďka snivým kouzlem rovná se Ler-montovu, ]á v snách tě viděl, i jiná čísla jsou plna hudby, vůně a úsměvu prozářeného slzami, z apostrofy pak Těm, kteří truchlí, věnované Zeyerovi, znějí již hluboké, duchové, zásvětní akordy, ,cantus firmus' poslední Sládkovy periody (Chalupný 1916). Referát F. Zákrejse v Osvětě 1893 se vyhraněného rázu Jiných písní jen letmo dotknul, nicméně jej zaznamenal.
Rozdílu mezi převažujícím neosobním laděním Starosvetskych písniček a subjektivní lyrikou Jiných písní si znovu povšiml Arne Novák v článku napsa-
ném čtvrt století po básníkově smrti, v němž poukazoval na nedoceněné hodnoty jeho díla; své rehabilitace se v něm dočkaly i Jiné písně: „Byl-li potěšen Sládek zcela spontánním proniknutím svých ohlasů písní ze starého Berounska, jež v tradici Čelakovské-ho podal Starosvetskymi písničkami a Směskou, nemohl se přitom nezamysliti nad lhostejností, s jakou se potkal nejen písňový dodatek první z obou sbírek (tj. právě Jiné písně, pozn. M. J.) a vůbec celý okruh oné absolutní lyriky melodické, k níž se protvořil a protrpěl ještě mnohem větší měrou než jeho mistr Neruda z původní neohybné, nemélické tvrdosti, spoutávající jakoby těžkými řetězy i nejvroucnější projev citový" (Novák 1937a). - Také tento doklad naznačuje, v čem máme hledat přínos Jiných písní: potvrzují kontinuitu subjektivně lyrického základu Sládkovy tvorby i v období vypjatého úsilí objektivizačního.
Spojení Starosvetskych písniček s Jinými písněmi vyvolává otázky. Proč vlastně k němu došlo? Pravděpodobný důvod nabízí letmá zmínka v monografii Ferdinanda Strejčka (na str. 129). Podle ní se měl Sládek v říjnu 1890 svěřit příteli Zeyerovi s tím, že pořádá sbírku svých básní, že však s jejím uveřejněním nespěchá, protože nechce, aby se lidé „otírali o jeho cit". Strejček dodává, že vedle těchto subjektivních básní měl básník na konci téhož roku „také několik laškovných písní v duchu národním". Geneze dvoj-sbírky Starosvetske písničky - Jiné písně je tak o něco jasnější. Ukazuje, že ony subjektivní básně, s jejichž zveřejněním Sládek po jistou dobu váhal, nebyly původně pouhým přídavkem sbírky ohlasové, ale staly se jím teprve na základě autorova pozdějšího rozhodnutí. Hojné ukázky ze Starosvetskych písniček a z Nových starosvetskych písniček uveřejněné v 19. ročníku Lumíra dokládají, že poměr sil mezi
370]
[371
osobně zaujatou a ohlasově napodobivou tvorbou se u Sládka právě v této době obrátil. Brzké knižní vydání Starosvetskych písniček (v témž roce 1891) nabídlo pak autorovi příležitost uplatnit spolu s nimi - navzdory předchozímu váhání - též dosud nevydaný svazeček intimních básní.
Spojení obou sbírek do jediné knihy by však mohlo mít ještě jiné, ne pouze vnější zdůvodnění. Jejich žánrovou odlišnost nepociťoval autor zřejmě tak ostře, jak se nám to může jevit dnes. Vždyť do prvního i druhého vydání Starosvetskych písniček a Jiných písní zařadil mimo jiné též Selskou píseň, která se pod titulem V lůno tvoje, syrá země octla v závěru třetího vydání Selských písní! Tu bychom mohli těžko řadit k ohlasové poezii. A stejně tak by k ní nepřináležela lidové písni na první pohled blízká, na její prostotu naroubovaná, zároveň však do maximální výrazové zkratky dotažená Tráva: Za moře jsi neodešla, I nejsi ani za horami, / jen ta hrstka polní trávy /roste, roste mezi námi. II Za ty hory ptáče letí, I přes to moře vítr táhne, I ale zde, tou hrstkou trávy, / ruka ruky nedosáhne. - Autorovu osobitou poetiku rozpoznáme (ve výběru motívů i ve sklonu k co nej-větší tvarové koncentraci) v řadě dalších, z neosobní stylizace ohlasů se vymaňujících čísel Starosvetskych písniček, z nichž některé, jako třeba Poutník, by mohly být rovnou přeřazeny do Jiných písní: Za kloboukem péro, I v ruce hůl, / zchodil jsem a zbloudil I světa půl. II Od tebe, mé srdce, I dál, vždy dál, I zpíval jsem, když myslet I jsem se bál. II Za kloboukem péro, I v srdci tíž, /chodil jsem tím světem I kříž a kříž. II Však jsem přece musel /domů jít -1 nemohjsem tě, srdce, / zapomnít!
Při všem respektu k básníkovu rozhodnutí nemůžeme v této Sládkově dvojsbírce přehlédnout rozdíl mezi básněmi právě citovanými (a jim podobnými jako Oral v poli, Jabloň, Rozpomeň se, Len, Až já budu
v hrobě spát) a na druhé straně těmi, v nichž převládla „poezie folkloristická, vyvolaná sběratelskou a napodobující, muzejní a diletantní tendencí doby" (Šalda 1893). Také z tohoto hlediska, jako pomyslný doplněk národopisné výstavy, byly v Národních listech 1891 pod šifrou Vbk (Jan Voborník) Starosvetske písničky skutečně hodnoceny. Chválou nešetřila v daném případě ani Hlídka literární, ba ani realistický, jindy proti autorovi zaujatý Čas, který ve Sládkově dvojsbírce vyzdvihl „hluboký cit, úsečnou formu a prostonárodní řeč". - V něčem se Sládkovy ohlasy podobají poezii jemu blízkého (a jím překládaného) Roberta Burnse: vzdalují-li se nám Starosvetske písničky mnohdy svou látkou, působí nejedna z nich podnes jadrností i hravostí jazykového výrazu a veršového podání. Vyjmout ze sbírky jen některé básně nebylo ovšem v této edici možné. Jako básníkem koncipovaný celek jsme mohli zachovat a představit pouze Jiné písně.
V prvním i ve druhém vydání Sládkovy dvojsbfr-ky (1891, 1894) obsahovaly Jiné písně pouhých jednadvacet čísel. Patřila k nim zprvu též Selská píseň, přeřazená pod názvem V lůno tvoje, syrá země do Selských písní. Ve Spisech básnických (1907) přibyly básně Ó, kde jen vidím růži a Tak spolu jsme stáli, které rozmnožily polohy teskného a rezignovaného, také však tvarově vykrystalizovaného, pevně raženého rozpomínání: Tak spolu jsme stáli / v podzimní den, / když padalo listí / a sychral kmen. II Od hor dul vítr, I z úpadu mráz, I na žlutých ladech I se suchopýr třás. II V dál k šerým lesům I láh zástup vran, / přes žitný, krvavý / ozimní lán. IIA přes něj západních / červánků zář I krvavě padala I v sněžnou li tvář. II Tak spolu jsme stáli / v podzimní den, / ty list, jenž padal, I já sirý kmen. -Některé básně přejímají a prohlubují Sládkovy dřívější elegické motivy (kvil ptáka hynoucího v bouři
372]
[373
ve verších Slyš moře), jiné (Loďka) jako by už předjímaly polohu splývání lyrického subjektu s nekonečnem ve Sládkově poslední knize Lethe a jiné básně. O vyzrálosti Sládkovy intimní lyriky nás zde přesvědčí jednou nečekaně originální pojmenování (například ve druhé strofě básně Sen: V měsíčném svitu z jabloně I květ po květu se chvěl I a v poroseném záhoně / se černý motýl tměl.), jindy využití sugestivního refrénu (nech mne tady spáti, nech v závěru všech strof básně Kvetou růže), který posouvá výchozí přírodní motiv do sládkovský charakteristické významové polohy: usmířené touhy po nebytí.
Nesmíme zapomenout ani na polohy opačné, motivy rodinného štěstí (Máme se rádi, Tys jako nebe snivá), vzájemné důvěry a lásky (V mé duše hlubiny, ]á v snách tě viděl, Hlasem zvonků), na jasné i jásavé odstíny, v nichž básník uplatnil (jako například v Písni svatební) své suverénní zvládnutí písňové fromy: Slyš skřivánka -jak zvučně zpívá, / ó slyš, ó slyš! I to z nebe hlahol zvonků splývá I k nám blíž, k nám blíž! II Svatebních zvonků hlaholení I v ten jas, v ten jas, / jak slunka pruh ve zlato měnil tvůj vlas, tvůj vlas. II Jak stojíš v jeho záři zlaté 1-6 stůj, ó stůj! -, /tys květ mi drahý tisíckráte, / dnes můj, dnes můj! II Hle, slunko noci do náruče /jde v sklon, jde v sklon; - / slyš slavíka - tvé srdce tluče I jak on, jak on. - Zvláštní postavení má ve sbírce hořká Ukolébavka dělnické matky, jedna ze silných autorových sociálních básní. Přešla sem z neúspěšné, na jevišti nerealizované, pouze v 16. ročníku Lumíra otištěné divadelní hry Práce, napsané v roce 1888.
5 ČESKÉ PÍSNĚ (1892)
Pomineme-li cenzurou zakázanou a netišténou
Pohřební píseň na uvítání českým poslancům z Vídně
roku 1880 (vyšla spolu s jinými, dříve nepublikovanými a rovněž autorem do Spisů básnických nepojatými politickými básněmi v Českých melodiích, vydaných v roce 1926 Ferdinandem Strejčkem), představují České písně nepochybně nejpřímější básníkovu reakci na politické poměry, především na takzvané punktace (tj. dohodu ve formě jednotlivých bodů, německy „punktů"), k níž dospěli zástupci rakouské vlády, české konzervativní šlechty, staročechů, německých liberálů z Čech a ústavo-věrné šlechty. Dohoda byla zveřejněna koncem ledna 1890. Postavila se proti ní radikálně jen mla-dočeská strana, která v ní upozorňovala na nebezpečí roztržení Čech na území německá a dvojjazyčná. Jaký odpor vzbudily punktace u demokraticky smýšlejícího a svému vlasteneckému postoji od šedesátých let věrného Sládka, víme z jeho dopisů se Zeyerem. Už 1. února 1890 píše příteli: „S tím 'českým' vyrovnáním jsem celý omráčen... vidím kolem sebe lidi veselé a chodící jakoby nic, a tak si myslím, že jsem blázen, když je to na mně jako kámen... Svázali lid na rukou a na nohou, přišlo pět chlapů a prodalo jej. (Za českou stranu ve Vídni jednali dr. Rieger, dr. Mattuš, kníže Jiří Lobkowicz, hrabě Clam-Martinic a Antonín Zeithammer - pozn. vydavatele Sládkovy korespondence se Zeyerem.) Zacpali nám všem ústa a říkají, že mlčíme a že jsme tedy spokojeni — Bojím se toho probuzení. Ať mi potom srdce pukne, napíšu si pro sebe knížku českých básní, jen pro sebe, abych věděl aspoň sám, že všechno v Čechách nemlčelo." - Taková byla osobní motivace této Sládkovy sbírky. V Lumíru 1891 z ní vyšly první dvě, v následujícím ročníku dalších šest ukázek. Knižně vyšla až dva roky po událostech, které k ní zavdaly podnět (1892). V prvním vydání obsahovala jen patnáct čísel (Svatý kraj, Osmý listo-
374]
[375
vad, Na hrobech české slávy, Ó, slunce vyjde zas!, Nejsme sami, Tak zle není, Čeští hoši, Byli jsme a budem, Mladé chase, Hoj, vy naši páni šlechtici!, Kovář, Bratři, dále!, Zdravice, Svatý Václave!, Modlitba). Teprve ve druhém vydání (1901) byla rozšířena a svou konečnou podobu získala ve Spisech básnických 1907.
Dnes už se těžko vžívame do atmosféry, v níž mohl ve Sládkových básních znovu ožívat ruchov-ský patos vlasteneckých proklamací a výzev. Oslovují nás spíše ty, v nichž nalezla myšlenka národní nepoddajnosti svůj trvaleji platný, zásluhou Sládkova umění novými významy v nových situacích se rozeznívající výraz (Nejsme sami, Tak zle není, Byli jsme a budem, Kovář). Připomeňme si alespoň jednu z nich, naléhající na nás v básni Byli jsme a budem už samotnou instrumentací hlásek: Prapory jsou zdrány, I krov je hříčkou hromu, I přec jen zbudem pány I my ve vlastním domu.
Ve srovnání s pozdějšími populárními Čechovými Písněmi otroka měly Sládkovy České písně menší odezvu. Pobízely „k odvaze, boji a vytrvalosti v zápasu o jazyk a národnost", jak napsal Jan Hejny ve Vlasti 1892, často však za cenu f rážovi té všeobecnosti, jejíž působivost se časem vyčerpala. Uvedený kritik jim neopomněl se zjevnou zaujatostí vytknout, že se „ve víře otců" dovolávaly korouhve Husovy a Žižkovy. - O Starosvetskych písničkách a Jiných písních, Směsce a zároveň o Českých písních referoval povšechně ještě František Zákrejs v Osvětě 1893, jemuž zase scházel v připomínkách slavné minulosti národa Karel IV. a Jiří Poděbradský. - Abstraktní vlastenectví Českých písní postavil proti spontánní subjektivnosti Českých znělek Emanuel Chalupný (1916). „Ryze sládkovskou lapidár-nost a drtivou úsečnost" přiznal jen některým z nich (Kovář); živý ohlas zaznamenal přesto i u několika
dalších, později do sbírky pojatých básní, například Zas jednou svoji, napsané po prohlášení stanného práva nad Prahou v roce 1897. - Obliby i zhudebně-ní se dočkaly Sládkovy písně sokolské; přiřazeny v druhém vydání dodatečně k původnímu nerozsáhlému celku sbírky vyšly ve Spisech básnických.
V básnické tvorbě, která kulminovala v knize Sluncem a stínem (1887), převažovala při vší tematické a žánrové různorodosti, jíž postupně přibývalo, subjektivní motivace. Následující dvě sbírky poezie dětské, Zlatý máj (1887) a Skřivánci písně (1888), k nimž o něco později přibyly ještě Zvony a zvonky (1894), a především pak sbírka Selské písně a České znělky (1890) ráz autorovy tvorby výrazně pozměnily. Posílily v ní nebývalou měrou stylizaci objektivi-zační. Přináležejí k ní obě sbírky ohlasové, v nichž se chtěl básník - podle jeho vlastních slov - „přiblížili opět české národní písni a tónu Františka Ladislava Čelakovského". Patří sem též vlasteneckým patosem prodchnuté České písně. Za pozdní návrat k venkovským motivům a k ohlasovým popěvkům můžeme považovat ještě Nové selské písně (1909). Jedinečným způsobem vyvrcholila tato objektivizač-ní linie v Písních smutečních (1901), přiřazených zprvu přímo k třetímu vydání Selských písní. Avšak právě u nich je možné pozorovat, jak je i toto období vypjaté vůle po básnickém vyjádření postojů nadosobně platných protkáno autorovou předchozí lyrickou zkušeností. Na její polohy intimní, reflexivní a meditatívni navázaly s plnou silou Sládkovy pozdní sbírky V zimním slunci (1897), Za soumraku (ve Spisech básnických 1907) a Lethe a jiné básně (ve Dvou knihách veršů, 1909).
Stranou zůstaly v naší edici z pochopitelných důvodů všechny tři knihy poezie dětské. Ta byla tradičně vydávána odděleně a vycházela poměrně
376]
[377
často (v nových edicích, někdy též v písňových úpravách s hudebním doprovodem, v různě koncipovaných výborech i jako mimočítanková četba). Je to samostatná, byť mnoha pouty s poetikou ostatní autorovy tvorby spjatá oblast. Na její přínos, kterým daleko překonala didaktické pojetí veršů pro děti u Karla Vinařického a Františka Douchy, zde můžeme jen obecně poukázat. Soustavněji se zabýval Sládkovou tvorbou určenou dětským čtenářům například František Tenčík v ročence Chudým dětem (1946). Do vývoje novodové české poezie pro děti zařadily Sládkův zakladatelský počin studie Vladimíra Nezkusila, Otakara Chaloupky aj. Kritika Sládkových veršů pro děti se vcelku shodla na tom, co se v nich dětskému vnímání - zvláště v první z připomenutých sbírek - vzdalovalo (knižností výrazu a básnickými licencemi, nadměrnou reflexiv-ností nebo poučující tendenčností), a co naopak zůstává jejich silou: schopnost ztotožnit se s důvěrným vztahem dítěte k okolnímu světu a teprve na tomto základě jej obohacovat a rozvíjet - hravostí představ, oproštěným a přitom svěžím pojmenováním, zpěvností a rytmickou účinností veršů, blízkých při vší kultivovanosti lidové písni či říkadlu.
M.}.
^LITERATURA
ČAPEK, J. B.: Forma a výraz v poezii J. V. Sládka, Časopis Českého muzea 1932; Sociální motivy v poezii S., Doba 1,1945/47; Básník srdce, myšlenky a vůle, Naše doba 52, 1945/46; Básnická osobnost J. V. S., in: Záření ducha a slova, Praha 1948.
ČERVENKA, M.: Die Sémantik des Metrums im Werk vom J. V. S, in: Wiener slawistischer Almanach Band 8, 1981; Sémantika metra v poezii lumírovců, in: Slowiaňska metryka porównawc-za III., Warszawa 1988; o sbírkách Jiskry na moři, Sluncem a stínem, Selské písně a České znělky, V zimním slunci - in: Slovník básnických knih, Praha 1990; Fikční světy lyriky, Praha 2003.
DYK, V: J. V. S., nekrolog, Lumír 15,1911/12, č. 10.
HORA, J.: Dvacet let od smrti J. V. S., České slovo 28. 6.1932 -> Poezie a život, Praha 1959.
HOSTINSKÝ, O.: Osvěta 1880, s. 83 -> Studie a kritiky, Praha 1974.
HRUBÍN, Fr.: J. V. S., Básně, edice a doslov, Praha 1954.
CHALUPNÝ, E.: J. V. S. a lumírovská doba české literatury, Praha 1916.
CHUDÝM DĚTEM, sborník (ročenka č. 56, Brno 1946) s příspěvky: V. Stupka, J. V. S. - básník sociální vnímavosti; Fr. Tenčík, J. V S. dětem; J. Zahradníček, Nad knihami J. V. S. (báseň); A. Grund, J. V. S. časový a nadčasový; F. Strejček, J. V. S. ruchovcem i lumírovcem; J. Hrabák, Poznámky o S. verši a strofice; A. Vyskočil, Na okraji S. sebraného díla; I. Liškutín, „Čihař smrt" v básnickém díle J. V. S.; A. Kellnerová, Náboženská lyrika J. V. S.; K. Stěpaník, Sládkova Antologie z amerických i britských básníků; J. Plavec, J. V. S. a čeští skladatelé; J. Kanyza, Básník a šlechtic; E. Vyskočí-
]
[379
lová, Několik vzpomínek na Marii a Helenu Sládkovou; Několik listů z pamětí S. vrstevníka.
JANÁČKOVÁ, J.: Uzdy démonům, in J. V. S.: Tiché hovory, s. 211-225, Kalendárium tamtéž s. 231-283, Praha 1989; Moje Amerika, edice s komentářem, Praha 1998.
JANKOVIČ, M.: J. V. S., Praha 1963; Básník účinné prostoty, in: J. V. S.: Sluncem a stínem a jiné básně, Praha 1972, s. 262-280; uspořádání výboru Polní cestou, Praha 1971.
JELÍNEK, H.: J. V. S., Lumír 63,1937, s. 461n.
JIRÁT, V: Sládek, in Uprostřed století, Praha 1948 [1942], též in Duch a tvar, Praha 1967, s.166-199.
KLÁŠTERSKÝ, A.: J. V. S., jeho život, lit. dílo a bibliografie, Praha 1922.
KRÁSNOHORSKÁ, E.: o Básních v Ženských listech 1875, s. 106; in Obraz novějšího básnictví českého, Časopis Českého muzea 1877, s. 66 a 296 -> Výbor z díla 2, Praha 1956; České básnictví posledních dvou desetiletí, Osvěta 1896, s. 396-410 -> Výbor z díla 2, Praha 1956..
MÁCHAL, J.: Boje o nové směry v české literatuře, Praha 1926.
MUKAŘOVSKÝ, J.: Detail jako základní sémantická jednotka v lidovém umění, in: Studie z estetiky, Praha 1966 [1942]; Obecné zásady a vývoj novo-českého verše, in: Studie z poetiky, Praha 1982, [1934]; Sládek, in: O motorickém dění v poezii, Praha 1985, s. 58-60.
NERUDA, J.: Básně, Národní listy 26. 3.1875 -> Literatura 2, Praha 1961; Jiskry na moři, Národní listy 5.11.1879 -> Literatura 3. Praha 1966; o sbírce Světlou stopou v Osvětě 1881, s. 273-275 -> Literatura 3, Praha 1966; o sbírce Světlou stopou též Humoristické listy 22.1.1881 -> Podobizny 1, Praha 1951; ref. Na prahu ráje, Národní listy 17. 3.1883 -> Literatu-
ra 3, Praha 1966; ref. Sluncem a stínem, Národní listy 17.11.1787 -> Literatura 3,1966.
NOVÁK, A. : J. V. S. (psáno k úmrtí básníkovu), in: Myšlenky a spisovatelé, Otto 1914; Dvě kapitoly psané na okraji Sládkovy poezie, Topičův sborník 2, 1914/15, Sládkovo drama milostné, Lumír 1925, obojí in: Nosiči pochodní, Praha 1928; J. V. S. Praha 1920; Básník země, Lidové noviny 27.10.1925; Veliký lyrik, Lidové noviny 28. 6. 1932; J. V. S. K čtvrtstoletí od jeho smrti. Lidové noviny 26. 6. 1937a; Doslov ke knize Selské písně a České znělky, Praha 1937b; Ruchovci a lumírovci v boji proti křivdě a za právo, Praha 1938.
PALIVEC, J.: Poezie stále budoucí, Host do domu 1967, č. 6. též ve stejnojmenné publikaci, České Budějovice 1968.
PEŠAT, Z.: J. V. S. heslo pro Lexikon české literatury IV, rkp. Zde je mj. uvedena podrobná bibliografie dobového ohlasu jednotlivých básnických sbírek, který ve výkladu připomínám; Místo Sládkova Lumíru v rozvoji české literatury i ve sporech devadesátých let, in: Tři podoby literární vědy, 1998 [1988] a; Česká moderna, in: Tři podoby literární vědy, 1998 [1988] b.
POLÁK, J.: J. V. S., básník domova, Praha 1945; Americká cesta J. V. S., Praha 1966; J. V S., Život a tvorba, Praha 1984.
POLÁK, K..: S. místo v české literatuře, Česká literatura 1957, č. 2.
PRAŽÁK, A.: K 60. narozeninám J. V. S., Zvon 1906, s. 84, 98, 120, 135; Za J. V. S., Zlatá Praha 1912, s. 530-531; K stému výročí J. V. S., Moravská Ostrava - Vítkovice 1946.
PUTNA, M. C: J. V. S. in: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918, Praha 1998.
STREJČEK, E: edice J. V. S., Americké obrázky a jiná
380]
[381
próza I, II, s úvodem F. S., se S. autobiografickými črtami a s jeho korespondencí s J. Čelakovským, Praha 1914; Lumírovci a jejich boje kolem roku 1880, Praha 1915; J. V. S., Jak žil, pracoval a trpěl, Praha 1948 [1916]; J. V. S. v Selských písních, Česká literatura 1956, č. 2. ŠALDA, F. X.: Překlad v národní literatuře (o Starosvetskych písničkách a Směsce), Literární listyl893 -» Kritické projevy 1, Praha 1949; o sbírce V zimním slunci, Literární listy 1896/97 ->• Kritické projevy 9, Praha 1954; Tři smrti (Winter, Schwaiger, Sládek), Novina 5,1911/12 ( Kritické projevy 9, Praha 1954; Dva básnické osudy: J. V. Sládek a J. Vrchlický, Šaldův zápisník IV, 1931/32.
THOMAYER, J.: Několik vzpomínek na J. V. S., Zlatá
Praha 30,1912/13. VÁCLAVEK, B.: Lidová slovesnost v českém vývoji
literárním, Praha 1940. VRCHLICKÝ, J.: o S. první sbírce Básně, Lumír 1875,
s. 184; J. V. Sládka Spisy básnické, Národní listy
24.10.1907.
VYSKOČIL, A..: J. V S. 1912-1922, Česká revue 1922; Český žák Ameriky, Národ 1918, in: Básníkova cesta, Praha 1927 (s titulem S. americká pouť); Sládkův hrdina, Akord 12, 1945/46; Sládkovy písně smuteční, in Znamení u cest, Brno 1947; editor Sládkova básnického díla (podle vlastního uspořádání), Praha 1941 a 1945/46.
Přátelské dopisy J. V. Sládka G. A. Vostrému z let 1867-1892, Literární archiv sv. 7, Praha 1972.
Vzájemná korespondence Sládek - Zeyer, ed. J. Š. Kvapil, Praha 1957.
Z ostatních pramenů:
BARTOŠ, Fr.: Národní písně moravské, Praha 1901;
Sto lidových písní českoslovanských s rozbory
a výklady, Praha 1903. Databáze veršových forem české poezie 1795-1825
(M. Červenka - K. Sgallová), Ústav pro českou
literaturu, in progress. ERBEN, K. J.: Prostonárodní české písně a říkadla
(s oddílem Písně pohřební), Praha 1864. KOMENSKÝ, J. A.: Duchovní písně, k vyd. připravil
a úvodem opatřil A. Škarka, Praha 1952. Kvítka náhrobní. Sebral F. W. N(ovotný), Jindřichův
Hradec 1848.
Láska a smrt. Výbor lidové poezie, uspořádali Fr. Halas a VI. Holan, doslov J. Opelík, Praha 1984.
Náhrobní nápisy. Výbor ze sbírky A. Šorma, Týn
n. Vltavou 1939. Piesně chval božských, oddíl Písně pohřební, Šamotuly
1561.
NOVÁK, A.: Básnictví lidové , in: Dějiny českého
písemnictví, Praha 1994 [1934]. Růže, kterouž smrt zavřela. Výbor z české poezie
barokní doby, ed. a předmluva Z.Tiché, Praha
1970.
RYBA. J. J.:Písně pohřební, Praha 1805.
SUŠIL, Fr.: Moravské národní písně (oddíl Posvátné), 4. vyd. Praha 1951 [1835].
VÁCLAVEK, B.: Lidová slovesnost v českém vývoji literárním, Praha 1940.
VAŠICA, J.: České literární baroko, Praha 1938; editor publikace Smrtí tanec, Praha 1941; ed. Písně o čtyřech posledních věcech člověka, Praha 1944.
M.J.
382]
[383
^EDIČNÍ POZNÁMKA
Tímto svazkem pokračujeme v třídílné edici díla Josefa Václava Sládka, která obsáhne kromě knih dětských veršů a ohlasové poezie celé autorovo básnické dílo. Náš svazek Básně U obsahuje sbírky Ze života, Sluncem a stínem, Selské písně a České znělky, ]iné písně a České písně.
Roku 1907 vydal Jan Otto dvousvazkový soubor Sládkových Spisů básnických, které pro jeho nakladatelství připravil sám básník. Otto je později, již po autorově smrti, vydal roku 1926 v reedici podruhé a z téže sazby.
Se záměrem vytvořit novou koncepci Sládkovy básnické tvorby představil Albert Vyskočil v letech 1945-46 pětisvazkové Básnické dílo }. V. Sládka (Píseň života, Obrazy, Na prahu ráje, Domov a básnické překlady Z cizích luhů), vydané v Melantrichu. Protože však toto vydáni je zcela poplatné editorovu subjektivnímu pojetí Sládkova díla (zejména problematické zásahy do samé struktury autorových sbírek i do jejich textu), podrobně se jím v edičních poznámkách při popisu jednotlivých vydání Sládkových sbírek nezabýváme.
Při přípravě naší edice Sládkova souborného básnického díla, v pořadí již čtvrté, jsme se řídili zásadami vyloženými v prvním svazku (Básně I, 2004), které zde stručně zmiňujeme:
Východiskem tohoto vydání byly Sládkovy Spisy básnické (1907), a to nejen v uspořádání a podobě jednotlivých sbírek, ale i ve volbě základního textu; ten jsme porovnali se zněním všech předcházejících vydání, a pokud jednotlivé básně vyšly také v časopisech, tedy i s těmito otisky. V edičních poznámkách
ke každé ze Sládkových básnických knih uvádíme informace o její genezi (soupis časopiseckých otisků básní, počet a popis jednotlivých vydání) a dále zachycujeme ve výběru vývojové proměny textu, které zároveň dokládají hlavní typy autorových zásahů při práci s textem; postupujeme chronologicky od znění naší edice ke zněním starším. Na závěr uvádíme texty básní otištěné jen v prvním vydání.
1 ZE ŽIVOTA
V r. 1884 vydal Sládek svou další knížku veršů Ze života (s podtitulem Básně ]. V. Sládka) v nakladatelství Ed. Valečky jako 13. číslo knižnice Poetické besedy, kterou řídil Jan Neruda; závěrem byl připojen autorův medailon se stručným přehledem jeho literární činnosti původní, překladatelské i redakční. Podruhé a v reedici potřetí vyšla sbírka v prvním svazku autorových Spisů básnických (Jan Otto 1907, 1926). Počtvrté a popáté ji zařadil Albert Vyskočil do prvního dílu Básnického díla J. V. Sládka (Píseň života, 1941,1945). Z celkového počtu 57 čísel definitivního vydání otiskl editor pod názvem Ze života (1884) pouze 24 básní (Vítězslavu Hálkovi, Přání, Žena, Noční jízda, V zimní noci, Bílé hvězdy, Jaro, Křížek, Nad starou písní, Šípková růže, Myšlenka, Co nesmrtelno, Krása, In morte juventus, Vzpomínka, Jaro v zimě, Norci, Bůh, Smrt, Beze smrti, Juliu Zeyerovi, Povzbuzení, Jak motýli, Básník a svět) a k nim připojil ještě dva tituly ze sbírky Na prahu ráje (Sfinx a Borovice); zbylé básně pak začlenil do druhého (Obrazy) a čtvrtého dílu (Domov) této edice. Naše vydání je šesté.
V prvním vydání byla sbírka uvedena dedikací Drahé památce Vítězslava Hálka připisuji tyto básně
384]
[385
/. V. S.; třem číslovaným oddílům, z nichž druhý nesl ještě název Pro dítky a velké děli, předcházela báseň Vítězslavu Hálkovi. Z 50 titulů knihy otiskl Sládek většinu (29) v průběhu let 1879-1884 v Lumíru (roč. 7, 1879: Píseň - Jak hrdlička, Přání, Volnost; 9, 1881: Nad starou písní, In morte juventus, Večerní obraz, Vidění svatého Kiéran-Killa; 10, 1882: Jaro v zimě, Co nesmrtelno; 11, 1883: Bába se modlí, Koleda - Sotva se ráno rozbřesklo, Ježíšek budoucnosti, Sněhurky, Křížek, Vzpomínka, Básník a svět, Povzbuzení, Kantor, Šípková růže, Beze smrti, Žena, Král Otakar, Příšerná lod, O Vánocích; 12,1884: Jak motýli), v Květech (4,1882: Harun-al-Rašid; 5,1883: Bůh, Norci, Smrt) a v Národních listech (12,1880: Karlu Sladkovskému).
Jádro sbírky tvořily básně přejaté z časopisů. Sládkovy zásahy při jejich začlenění do nového kontextu nebyly nijak nápadné. Pouze u dvou opravil titul (Píseň lidu m. Píseň, Cikánské děvče m. O Vánocích), do podtitulu In morte juventus připsal iniciály E. Z. a rozepsal dedikaci v podtitulu básně Básník a svět (Juliu Zeyerovi m. /. Z.). Ostatní změny se týkaly především užších slovních náhrad a interpunkce.
V definitivním druhém vydání (1907) zasáhl Sládek výrazně do kompozice sbírky: zrušil členění do tří oddílů a počet titulů zvýšil na 57; devět básní zčásti přesunul do sbírek dětských veršů (Kalina, Vlaštovka zpívá, Makovická, Hvězdy, Jablíčka, Oblaka, Ptáče, Co mně nadělil Ježíšek, Dítě se modlí), počet však doplnil osmi básněmi, které vybral ze starších ročníků Lumíra (roč. 9, 1881: Rekové dějin, Myšlenka, Boleslav Jablonský; 11, 1883: Alois V. Šmilovský; 12, 1884: Bílé hvězdy, Za Václavem Benešem Třebízským; 13, 1885: Píseň o naší práci; 14, 1886: Jaro), a osmi dosud nepublikovanými (Mrtvá země, Píseň otroků, Není-li pomoci, Hlavy vzhůru, Nemluvte o luze, O samotě, Noční jízda, Juliu Zeyerovi). Tím do značné míry změ-
nil profil celé sbírky. K drobnějším změnám patřilo jednak zestručnění, jednak doplnění některých přípisků: zkrácení původní dedikace knihy (Drahé památce Vítězslava Hálka připisuji tyto básně. J. V. S.), podtitulů básní Boleslav Jablonský (Zemřel 27. února 1881) a Alois V. Šmilovský (Český spisovatel, zemřel 20. června 1883), dále rozepsání iniciál (E. Ž.) v podtitulu In morte juventus, připsání názvu Rodné mluvě namísto tří teček, zrušení datace za básní Vítězslavu Hálkovi (V prosinci 1882) a naopak doplnění data přítelova úmrtí k básni Za Václavem Benešem Třebízským.
Z textových výměn se rozsáhlejší nebo závažnější dotkly tří čísel: v básni Vítězslavu Hálkovi nahradil Sládek třemi verši (v. 20-22) původní pětiveršovou strofu, v básni V zimní noci škrtl čtyři poslední čtyř-veršové strofy a řadou změn prošla také báseň Básnil a svět.
Z vývojových proměn textu:
19 Vítězslavu Hálkovi, v. 20-22: Ty dvě... [až] ... tak měkký — (2)] Tvůj klučina - tof už je hošík z něho, / on neví, jak jsi stál mu při kolébce, / -nuž, políbil jsem, pohladil ho hebce, / když maní potkav jej po mnohém roku / jsem poznal ho, jen po Tvém věrném oku! (1). -
24 Rekové dějin, v. 8-12: Jich tvrdé stopy... \až] ... beznaděje (2)] Jich velké stopy tvoří lidské děje, / dokavad dějem lidstva nezve se / cesta, jíž každá krůpěj krve spěje/ žebráka tělem, dokud nevznese/v podnož se bezcitu a beznaděje (č). -
26 Král Otakar, v. 40-41: Ó pozdě lidu vzpomínáš... [až] ... z bojiště jedou. (2, 1)] Ó pozdě, pozdě vzpomínáš, králi! - / To ti tvoji čeští páni z bojiště jedou! (č). -
36 Příšerná lod, v. 16: na nikoho nepohled (2, 1)] ani neotevřel ret (č). -
386]
[387
49 Žena, v. 15: já měla pro vše žert, a ty jsi byl muž hrdý (2,1)] já měla pro vše žert, a tys byl na stesk hrdý (č). -
52 V zimní noci, za v. 44 eliminováno: Ó noci, z tvého nitra / se mladý noří den, / - leč kdyby jenom zítra / nevyšlo slunce ven. // A napozejtří zase, / pak týden, rok a dva / nevyšlo slunce v jase / a země byla tvá! // Tvá země byla, noci! / tvá celá krátký čas, / a lidský bez pomoci / se k hvězdám zvedal hlas. -IIÓ noci, jak jdeš tiše, / ve stínu křídel tvých / jak ve své vřavě, pýše / ten lidský svět by ztich! (1). -
59 Bába se modlí, v. 4: ba šveholem v své první jarní sloce (2)] ba písenkou, až zjara zaštěboce (1, č). -
68 hlad starou písní, v. 7: zpěvákův je pravnuk stár (2, 2)] otec v hrobě, vnuk je stár (č). -
72 Krása, v. 21: Ty cizí Neznámo, jež ve svém vznětu (2)] Ty cizá kráso, která ve svém vznětu (1). -
78 Smrf, v. 7-8: a byl i v snu to pohled velkolepý: / ta Smrt, ti lidé, slunce jak se kloní (č)] a byl i v snu to pohled velkolepý, / ta Smrt, ti lidé, slunce jak se kloní (2,2).-
81 Povzbuzení, v. 4: zítra zítřkem nech (2)] zej tra zej-třkem nech (2, č). -
91 Básníka svět, v. 2-6: jeťpíseň... [až] ... své žaly, (2)] jak o každém to platí,/jenž bohat, jiným rozdává / a máloco má brati. // A boháč, věřte, básník jest, / a třeba jste se smáli: (2, č); v. 13-14: Je shledal v žití výšinách / i v smrti tmavém lůně; - (2)] A rád je všechny rozdává,/ - ba že až na to stůně! (2, č); v. 127-128: jak proti němu ve svých snech / - ten básník jest tak malý (2, 1)] jak ve slovech i hvězdných snech / - on proti vám tak malý (č).
Básně otištěné pouze v 1. vydání sbírky (1884) KALINA
Kalina, květina smutná, tmavolistá,
v skalné rokli vypíná se
do oblohy čistá.
Kalina, sněžina květem obalená,
jako pod ní jarní voda
bíle rozpěněná.
Ve květu, v podlétu, v zimě stojí sama,
ráda by si promluvila
s vodou, s hvězdičkama.
Kalina, květina sama v rokli stojí,
do oblohy nedosáhne,
do vody se bojí.
Jen někdy večerem hvězda dolů slítne;
než zapadne do té vody,
v kalině se chytne. -
VLAŠTOVKA ZPÍVÁ
Vlašťovička šveholí. -Kdo jí z lidí rozumí? poslouchá ji kdokoli pod střechou i na poli,
388]
[389
ale nikdo neumí
říci, co ta vlašťovička zpívá.
Vlašťovička zapěla: (Děcko slouchá pod krovem.) „Kamže bych se poděla, kdybych letět musela ven v lijáku takovém!" (Poslouchá děcko, jak vlaštovka zpívá.)
Slyšela ji mláďata, vystrčila krčky ven, potom křídla pernatá; matka kárá písklata: „To dnes pro vás psotný den." (To jim ta vlašťovička jistě zpívá.)
„Co vás, děti, napadá? z domu dnes; - ni na chvilku! mokrý dvůr i zahrada, viděla bych nerada urousanou košilku." (To jim ta moudrá vlašťovička zpívá.)
„Že už máte zase hlad? vy nemáte nikdy dost, dnes už nevím, co vám dát, - a teď hajdy, děti, spat! je s vámi jen samá zlost!" (To jim ta vlašťovička stále zpívá.)
Vtom prokmitnul mrakem jas; vlašťovička zpívá dál: „Bude, dítky, krásný čas, odletím a přijdu zas -kdo by to byl předvídal, své zlatoušky že nakrmím!" - tak zpívá.
Vlašťovička šveholí -matka volá k večeři, dítě k ní se batolí; - ať to bylo kdekoli -nikdo děcku nevěří, že rozumělo, vlaštovka co zpívá...
MAKOVICKÁ
Hlavička drobná, malá, tvrdá, rusá, a oči jako rosa na modráku, a tolik velikého štěstí v zraku, jak do jablíčka červeného kusá.
A do taktu si přitom nožkou dusá -ba jadérka by nedopřála ptáku! -a co ti zbývá, táto, ubožáku, než líbat ji, jak špoulí se ta pusa!
„Dej hubičku," - a makovická zvedá už tvář; leč dříve do kapes ti sahá. „Dnes nic už pro tebe tam není, drahá!"
A dítě cupne nožkou; - pryč ti běží. „Dáš hubičku?" a udržíš ji stěží, jak v náručí ti volá: „Nedá, nedá!"
HVĚZDY
Na nebi tolik hvězdiček se mihotá a svítá! matička nám povídává, že jich nikdo nespočítá.
390]
[391
Jich počtu neví andělé, což teprv někdo z lidí! ale Kdos tam nad hvězdami do jedinké že je vidí.
Tu, která jako diamant, i onu, která bledne -velké, malé, On je řídí, nepohřeší ani jedné.
A my s tou chudou matičkou jsme chudé čtyři dětí: jak to u nás bývá, nechce nikdo z lidí rozumětí.
Jsme čtyři děti maličké, a chudé, my to víme -Tomu však, jenž hvězdy hlídá, také my se neztratíme.
JABLÍČKA
Jablíčka zrajou na stromech, slunéčko do nich pálí -až jedno spadne, chytnu je, nežli se zakutálí.
Spadlo jablíčko červené, jedno, druhé a třetí, všecky jsem chytla, jako když kocourek za myškou letí.
To jedno sobě uschovám: hladu se nemusím báti! s jablíčkem druhým bratříček v kolébce bude si hráti.
A třetí? - S bleďoučkým děťátkem k nám bledá chodívá žena: dám-li mu jablíčko, snad se též robátko začervená.
OBLAKA
Po nebi plují oblaka
růžová, zlatá a šedá,
toť zrovna, jak sbor andělů
když křídla k nebesům zvedá.
Po nebi plují vysoko
a jeden za druhým táhne, kde v suchopáru jaký květ, on jistě za nimi práhne.
Oblaka plují vysoko,
však líto jim květu, jak vadne, -a do kalisku květiny dešťová krůpěje padne.
My dětí jsme jak ty květiny a věříme, že je to snáze, když anděl boží zastaví u nás na té své dráze.
392]
On letí vysoko nad zemí
a k lidem dívá se dolů, kdo vesel, s tím se raduje, a zapláče s tím, kdo v bolu.
A je-li ti teskno, dítě mé,
jen modli se, vroucně se modli! jak letí anděl přes tu zem, on jistě u tebe prodlí!
PTÁČE
Na dva drátky uzamčené v naší kleci ptáče zpívá, chvilku zmlkne - ven se dívá, kde to zlaté slunko hřeje, poskočí si, znovu pěje, a mně zdá se nejinače, než že pláče!
V zahradě nám višně zrají, na větvici ptáček sedí: ptáci lidem nepovědí, co to sobě povídají; -žeť se ti dva ptáci ptají: „Jak se daří?" - A ten z klece dí: „Zde je to smutné přece!
Celý den a celé noci na bidélku bez ustání, - a ten den je k nepřečkání! Za dne soudruh nepřilítne, v noci hvězda nezakmitne: o tom slunci, země kráse mně jen zdá se!"
Venku svítí slunce zlaté, po zahradě větřík věje, ptáče zmlklo - druhé pěje: „Pusťte je, vždyť zrovna prosí, napije se slunce, rosy -pusťte je, vždyť je to bolí, - ať si se mnou zašveholí!"
CO MNĚ NADĚLIL JEŽÍŠEK
My měli strůmek vánoční, jak vy jste měli ho všudy; -kdo neměl, je z duše ubohý, nebo tak opravdu chudý.
My měli na něm všelicos pro matku, dítě i služku, a pro mne také dali tam: punčochy - sáček a tužku.
Ženě a děcku byste vy snášeli drahokamy; však víte, - ony co dávají, že dáváte si sami!
Až na ty ruce znavené, jak po práci do noci plete, ten pohled od ní upřímný, a úsměv od dítěte.
A když tak všichni usnuli, matka, dítě i služka, - tu stromkem jak by vítr hnul, a ruměnit začala tužka!
394]
A Ježíšek, rozdav ve světě už vše, co v zlaté měl míse, mi začal klepat na srdce: - „Nuž rychle, otevři se!"
Zbylo mu toho pramálo; jen tak, co nechtěli vzíti: z oříšku kousek pozlátka, a lupínek sněžného kvítí. -
A v srdci začalo květů růst, a ptáků, jako by tálo -knihy by jimi naplnil, však v tužce zbylo jich málo.
Chci, musím se s vámi rozdělit, jsemť básník - a není to houska! a zbyl-li tam zlatý oříšek, je váš - ať dobře se louská!
DÍTĚ SE MODLÍ
Rozžat byl strůmek, bílý od cukroví, a zajíčkové tu a myšky, kvítí, a oříšky, a hvězda na ně svítí, jak v lese hvězda v posněžené křoví.
A děcko tají dech; leč zrakem loví už zajíčka, jak šlo by o to žití, však nesmí ani myšky polapiti, dokud se nepomodlí k Ježíškovi.
A kleká, samo jako andělíček,
a modlí se: „Ty Ježíšku můj milý -"
však prsty chvějí se mu u ručiček,
jak modlí se a zas neví co říci; -- a oči zrovna jako by se vpily tam, kde ta panna visí na větvici.
2 SLUNCEM A STÍNEM
V r. 1887 vyšla Sládkova sbírka Sluncem a stínem (podtitul: Básně Josefa V. Sládka) jako 52. číslo knižnice Salonní bibliotéka, kterou řídil Ferdinand Schulz. Knížku vydalo nakladatelství Jana Otty, právě tak jako její druhé a v reedici i třetí vydání, obě jako součást prvního dílu Sládkových Spisů básnických (1907,1926). Čtvrté a páté vydání připravil Albert Vyskočil pro první svazek Básnického díla J. V. Sládka (Píseň života, 1941,1945). Podržel název sbírky (Sluncem a stínem, 1887) a zachoval i její rozčlenění na tři částí; první přejal v obsahové úplnosti (škrtl pouze název oddílu Písně), ale do dalších dvou zasáhl radikálně: ze druhé, jejíž titul pozměnil (Znělky Jaroslavu Vrchlickému m. Znělky), vyloučil Číyn české znělky a oddíl rozšířil o 16 čísel, přejatých z původního třetího oddílu (Jiné básně) této Sládkovy sbírky, třebaže svou formou neodpovídaly útvaru sonetu (V lese, U bran štěstí, Hvězdy, Nic nechci víc, Jaro, Ve hvězdné výši, Své dcerušce, když jí bylo šest let, Mezi květy, Úsměv, Heleně, Večer, Své spící ženě, Vítr v listopadu, V nočním tichu, Na podzim, Matce Zemi); třetí Sládkův oddíl Jiné básně zrušil a místo něj dosadil pod názvem Jiné písně torzo stejnojmenného závěrečného cyklu (14 čísel z 22) ze Sládkovy ohlasové sbírky Starosvetske písničky a Jiné písně z r. 1891 (Máme se rádi, Tys jako nebe snivá, Vzpomínka, Až přejde den, Slyš moře, Sen, Když květy vadnou, V mé duše hlubiny, Já v snách tě viděl, Ó, kde jen vidím růži -, Tak spolu jsme stáli, Loďka, Těm, kteří truchlí, Úsměvy). Při
396]
[397
tomto uspořádání ponechal editor stranou řadu básní (ze sbírky Sluncem a stínem 22, z Jiných písní 8), které pak zařadil porůznu do dalších svazků své edice. Vytvořením nových uskupení, neodůvodněným a matoucím, porušil Vyskočil původní ráz obou celků, sbírky Sluncem a stínem i cyklu Jiných písní. Naše vydání je šesté.
Ke každé ze tří číslovaných částí sbírky vepsal Sládek dedikaci: I. Písně (Své sestře Anně Veselé), II. Znělky (Jaroslavu Vrchlickému), III. Jiné básně (Svému bratru Václavovi). Ze 74 titulů prvního vydání knihy (včetně 4 čísel uvedených pod názvem Čtyři české znělky) vyšlo 47 také časopisecky, a to v Květech (roč. 5, 1883: Co volil bys?, Pod sněžným pláštěm, V noční tiši), v Lumíru (12, 1884: Kde je máma?, Zima, Jaro; 13, 1885: Sněženka, V proudu času; 14,1886: Květině v prázdném pokoji, Pole, Píseň oráčova, Ledová královna, Život, Před branou ráje, Své dcerušce, když jí bylo šest let, Čtyři české znělky, Spasitel, Matce Zemi, Ve hvězdné výši, V listopadu; 15,1887: Ve starém parku, Večer, Nic nechci víc, Mladé zpěvačce, Práce, V mé duši tisíc skřivánka, Kukačka volá doubra-vou, Když jsme prvně sami byli, Spala jsem a nespala, Dětem, Když tichá noc se na zem sklání, Když tak to bylo souzeno, Do dáli, do daleka, Vy oči dávno zavřené, Zadul vichr na podhájí, Zas sladká vesna, Mé štěstí jako zlatý pták, Na úbělovéčelo tvé, Bud svatý mír v tvých prsou..., Zas květy pučí na stromech, Na prsou svých nech snít mne zas, Mezi květy, Letní večer) a ve Vesně (6,1877: České krajině).
V prvním vydání došlo k lehké úpravě jednoho titulu (Do dáli, do daleka m.... do daleka -) a tří dedikaci v podtitulu básní Před branou ráje (Juliu Zeyerovi m. J. Z.), Mladé zpěvačce (Anně Veselé m. A. V.) a Matce Zemi (+ Janu Veselému m. /. V...), případně k jejich
doplnění u básní Ve starém parku (Marii Šťastné) a V listopadu (Juliu Zeyerovi); k básni V noční tiši připsal Sládek motto z Tennysona.
Úpravy textu (nejčastěji slovní náhrady a interpunkce), které Sládek realizoval převážně v básních přejatých z časopisů, nejsou nikterak významné; závažným v této fázi byl však zásah do podoby dvou čísel: škrtnutí desáté strofy v básni Květině v prázdném pokoji a přepracování básně Pod sněžným pláštěm, podle data časopiseckého otisku jedné z nejstarších básní sbírky.
Druhé vydání se uskutečnilo až r. 1907 při koncipování autorových Spisů básnických. Počet titulů vzrostl na 81: Sládek dva vypustil (Nechod k nám a Tvůj obraz), nově však zařadil čtyři časopisecky dosud netištěné (Sladce dřímej, Tichounce, zticha, Jak slunce na ladech, U bran štěstí) a dalších pět vyhledal ve starších ročnících Lumíra (13,1885: Adolfu Heydukovi; 16,1888: Paprslek, Vidění; 17,1889: Úsměv, Hvězdy). Definitivní titul dostaly básně Tvůj rušit mír - m. ... mír - nač bych to chtěl, Měkkýši m. Měkkejši a Heleně m. *** (Na čele tvém je poklid sám...); z dedikace básně Matce Zemi vyškrtl Sládek křížek u jména zemřelého Jana Veselého.
Z vývojových proměn textu:
102 V mé duši tisíc skřivánků, v. 12: dva slunka plné zraky! (2)] tak dva slunečné zraky! (1)] tak dva slunečné zraky. (č). -
107 JVfl úbělové čelo tvé, v. 9-10: Já k prsům svým tě přivinu], / jak, sám už nevím ani - (2, 1)] Já k prsoum svým tě přivinul: / Af Bůh tě navždy chrání! (č). -
113 Leť si dál, v. 15: s tou perutí unavenou (2)] s tou
perutí zkrvavenou (1). -117 Když tichá noc se na zem sklání, v. 2: a první hvěz-
398]
[399
da vychází (2)] a bílé hvězdy vychází (2, č); v. 13-14: jak se zrak mi kalí. / Teď mizí v blankyt daleký - (2)] jak se zrak mi kalí; / - a mizí v blankyt daleký - (2)] jak se zrak mi kalí, / - a niknou v blankyt daleký - (č). -126 Bud svatý mír v tvých prsou..., v. 2: ve snivém zraku tvém (2, 2)] v dětinném zraku tvém (č). -
131 Pod sněžným pláštěm, v. 1-14: Ty vzpomněls... [až] ... budou čníti sami; - (2, 2)] Ty vzpomněls pěvců, horských velikánů! / - leč komu není volno vzhůru lézti / jak tráva, květný vřes a tuhé klestí / krok za krokem, k balvanu od balvanu? // Tvář skalnou mají bleskem rozoránu; / ti snesli víc! - nás nemohli by snésti? - / „náš malý žal a naše malé štěstí" / - jen jako oni líc toužící k ránu? //Jen výš! - až tam té sněžné ku hranici, / kde věčně s nebem budou trůnit sami! / tam růst přestává kleč, tam konec s námi: (č); v. 13-14: lidský rmut a záští / nás neskryjou (2)] lidský rmut a záští / nás nekryjou (2)] lidský kal a záští / nás ukryjou (č). -
132 Co volil bys?, v. 12-14: a před ním otrok upoutaný... [až]... je slávy větší (2, 1)] a před ním otrok upoutaný klečí: / - tak velký byl v své prosbě úpěnlivé! / Král odpouští. - Král ve králi byl větší (č). -
152 Paprslek, v. 5-8: Kam pad... [až] ... pousmání (2)] Kam nepadl jaro celé, / kde mu v létě listí brání, / padá teď v své záři skvělé / jako smírné pousmání (č). -
154 Ve hvězdné výši, v. 47: jak mírnil tu lidskou bídu (2)] k srdci tisk lidskou tu bídu (2, č). -
159 Květině v prázdném pokoji, za v. 45 eliminováno: Neumřela. - Bol se ztiší / jako potok divoký - / netrpělať romanticky! / její žal byl velký, lidský, / pravdiv tak a hluboký, (č). -
162 Ledová královna, v. 44: až v Soudný den (2)] až bude den (1, č). -
400]
165 Vidění, v. 34: ale nezahles (2)] neměl však ni hles (č). -
176 Své dcerušce, když jí bylo šest let, v. 37: ač prosta
hříchu (2)] je život k smíchu (2, č). -181 Večer, v. 52-54: štěstí hostem jen, - / a byť přišlo
jenom v snění, / dnes nám stač ten sen (2)] štěstí
jest jen host, - / ale trochu o něm snění, / to je
k žití dost (2, č). -187 Mladé zpěvačce, v. 1: Svou duši netrať v cetkách
malicherných (2, 1)] Nechci tě vidět v cetkách
malicherných (č). -189 V proudu času, v. 24: i brouk, jenž na ní spočine
(2, čj] i brouk, jenž na ni spočine (2). -192 Život, v. 13: hrstka prachu zbývá (2, 2)] bronz
hrst prachu skrývá (č).
Básně otištěné pouze v 1. vydání sbírky (1887) NECHOĎ K NÁM
Nechoď k nám, nejezdi,
máš-li mne rád, nechoď k nám, když bude
matička spát.
Matička usnula,
přec dojels k nám na bílém koníčku, co já vám dám?
Koníčku obroku
a tobě nic, abys k nám nejezdil
tak nikdy víc.
[401
Přijeď si raníčko,
v noc nikdy víc,
dostaneš hubičku, koníček nic. -
TVŮJ OBRAZ
Tvůj obraz zjevil přede mnou
se v noční hluboké tiši -já nevěděl, zdalis to ty,
neb anděl z nebeských výší.
Tak zářila jsi skvělostí
v tom sněžném, unylém zjevu, však stála jsi tu smutná tak,
tak dumná a bez úsměvu.
A do oas mi hleděla
- to nebyl pohled z té země! já věděl, že to všechno sen,
však též, že přišla jsi ke mně.
To nebyl anděl, anděl tak
být nemůž bez naděje, a přec kdys šla, já děl: To v dál
můj strážný anděl spěje. -
3 SELSKÉ PÍSNĚ A ČESKÉ ZNĚLKY
V rozmezí let 1890-1907 vydal nakladatel Otto Sládkovu knihu Selské písně a České znělky celkem čtyřikrát: první dvě vydání s vročením 1890, třetí 1901 a čtvrté v prvním svazku autorových Spisů básnických r. 1907; v Ottové reedici r. 1926 vyšla knížka
402]
i popáté. Šesté vydání obou sbírek připravil Albert Vyskočil pro čtvrtý svazek Básnického díla J. V Sládka (Domov, Melantrich 1946). V jeho uspořádání tvořily Selské písně samostatný stejnojmenný oddíl, k němuž editor bez označení připojil větší část o dvacet let mladší sbírky Nové selské písně; České znělky zde Vyskočil uvedl v úplnosti rovněž jako samostatný celek, který však rozšířil, opět bez vysvětlující poznámky, ještě o osm dalších sonetů, vybraných z různých básníkových knih: Jste, Čechy mé, jak strom je v širém poli, Dnes ještě nenapsáno v božím soudu, Je ten náš lid jak Kristus na kříž vbitý (Jiskry na moři), Jsme děti věku, jenž svou bídu žije, Jak balvany sterými blesky zryté, Nás spací jenom skutky, žádná slova, Kdy přijde ten, jenž českou krev a šťávu... (Sluncem a stínem) a Chrám svatovítský (V zimním slunci). Naše vydání je sedmé.
Podle zmínek ve Sládkových dopisech Juliu Zeyerovi z října 1889 vyšla knížka už na podzim tohoto roku (stejné datum nacházíme ve sládkovské bibliografii Miroslava Laiskeho), i když vročení na titulním listě uvádí až rok následující. Sládek knihu dedikoval Svému druhému otci panu Aloisů Nedvídko-vi, dlouholetému starostovi okresu Počáteckého a dedika-ce v tomto znění zůstala i v obou dalších vydáních. Svazek obsahoval dvě sbírky: 29 básní (včetně Dvou dětských popěvků) tvořilo celek Selských písní (Mé orné půdy každý hon, Se skřivánkem vstávám, Rodné brázdy v šíř i v dál, Já a moje orná půda, Drsný jsou mé mravy, Byl kdys Honza král, Nás anděl nemoh z ráje hnát, Jsou ty naše kraje, Náš táta, Ze selských bouří, Hřej, zlaté slunečko, Na trávníku, Chudý byl můj statek, Ukolébavka, Dva dětské popěvky, Tři rody u nás platí jen, Pište si, jak chcete, Je tichá noc, Můj synku, Ne, ta moje pole, Píseň vystěhovalou, Dost práce juž, Já nemazlím se
[403
s prírodou, Věky jdou a mizí, Ba nejsem pán, Aí nebe už se kalí, Cos táhle šumí, Mezi svými), 14 titulu pak České znělky (I-XIV) s dedikací Autoru Psohlavcä. Ze Selských písní nebyla před knižním vydáním žádná publikovaná časopisecky, z Českých znělek pouze čtyři (šestá, sedmá, devátá a čtrnáctá) vyšly společně v Lumíru 17, 1889, s titulem Čtyři české znělky; do knihy přešly jen s několika drobnými změnami, zejména interpunkčními.
Vydání, značené jako „druhé, rozmnožené", které následovalo bezprostředně r. 1890, Sládek už podstatně rozšířil; ze Selských písní vypustil tři čísla - Byl kdys Honza král (s titulem Král Honza přešlo později do sbírky Zvony a zvonky, 1894), Nás anděl nemoh z ráje hnát (objevilo se poté znovu až ve čtvrtém vydání 1907 s titulem Ráj) a báseň Náš táta-, zařadil však 14 nových básní; sedm z nich publikoval v Lumíru (17, 1889) pod společným titulem Z nových selských písní (Jak štěp u cesty polem, Stav si, stav si vlaštovičko, Už to žito na souvrati, V kolik hodin na luka, Skřivánkovi, Aí velcí toho světa. Co tělem, duší), ostatní byly poprvé otištěny až v knize (Chléb svůj tvrdě dobývám, Jarní slunko zasvítilo, Velké, širé, rodné lány, Polní cestou, Za krále a vlast, Je sečten dnů mých řad, Z osudu rukou). Sbírka tedy obsahovala 40 básní a 14 znělek.
Pro „třetí, rozmnožené vydání" nově komponované knihy (1901) dopsal Sládek do Selských písní ještě báseň Hnědá brázda a s titulem V lůno tvoje, syrá země sem přiřadil báseň, která jako Selská píseň vyšla v prvních dvou vydáních Jiných písní (1890 a 1894). Kromě Selských písní (42) a Českých znělek (14) obsahovala sbírka ještě cyklus Písní smutečních (14); počet čísel se tedy rozrostl na 66 básní.
Definitivní podobu po stránce textové i kompoziční dostaly Selské písně a České znělky ve vydání
čtvrtém, které vyšlo r. 1907 v prvním svazku autorových Spisů básnických. K zestručnělé dedikaci knihy připsal básník ještě vročení 1889, k dedikaci Českých znělek pak rok 1890. Do sbírky tu Sládek znovu vrátil s titulem Ráj báseň z prvního vydání sbírky (původní titul Mís anděl nemoh z ráje hnát); v konečném uspořádání obsahovaly tedy Selské písně 43 čísel, České znělky zůstaly početně nezměněny (14) a Písně smuteční uvedl básník ve druhém svazku svých Spisů básnických samostatně podle chronologie jejich vzniku (1901).
Změny, které Sládek postupně realizoval v kaž-i dém z dalších vydání, dotýkaly se jak kompozice
sbírky, tak podoby jednotlivých básní. Kromě závažnějších náhrad titulů (Chléb svůj tuze dobývám - 4 m. Chléb svůj tvrdě dobývám - 2, 3, Ráj - 4 m. Nás anděl nemoh z ráje hnát - 1) se změny omezovaly na jednotlivé slovní výměny, ojediněle synonymické (např. když se vyčasí-4,3,2 m. když je počasí- 1, drsný vlas... v drsnou splývá skráň - 4 m. drsný vlas... v drsnou padá skráň - 3, 2,1), ustupující někdy od zastaralejší nebo nářeční podoby slov (na souvrati - 4, 3 m. na souvrati - 2, č, už - 4, 3 m. juž 2, 1), častěji se však k nim vracející (např. chmura - 4 m. chmura - 3, 2,1, v kobách -4 m. v kobkách - 3, 2,1, moje ozim klíčí - 4, 3, 2 m. ozi-mek můj klíčí- 1), v jednom případě navíc spojené s náhradou anakolutu pravidelnou větnou vazbou (Bůh ostřes v každé hodině tvé stáje, pole, luka - 4 m. Bůh žehnej v každé hodině tvým stájím, pole, luka - 3, 2, 1); postupně také dochází k odstraňování jmenných tvarů přídavných jmen (nebudte tak němí - 4, 3 m. nebučíte tak němi - 2,1, jak jsi klesla ponížená, chudá-4 m. jak jsi klesla ponížena, chudá - 3, 2,1 ad.), i když ne vždy důsledně (např. aí holy v sadu štěpy- 4, 3, 2, 1), a k náhradě genitívni slovesné vazby vazbou akuzativní (jak máje strom- 4 m. jak má jich strom- 3,
404]
[405
p
2,1, č). V každé nové autorově redakci sbírky jsme také zaznamenali největší počet změn v interpunkci, z nichž zejména nápadně četné zavádění středníku namísto jiných interpunkčních znamének ovlivnilo změnu intonační linie verše a zasáhlo i do členění vět, což si např. v případě výměny tečky za středník vyžádalo změnu následujícího velkého písmene v malé. Závažnější byla v řadě případů náhrada dvojtečky středníkem (nejčastěji ve fázi časopis -první knižní vydání); tato změna oslabila pointaci strofy, někdy i celé básně (např. stí. 28, v. 2; 44, v. 13).
Z vývojových proměn textu:
211 Na trávníku, v. 18: když se vyčasí (4, 3, 2)] když je počasí (1).
225 Skřivánkovi, v. 12: Dívám se a slouchám (4, 3, 2)] Dívám se a dívám (č). -
229 Máj synku, v. 22-24: jdi v svého otce dráze... [až] ... a snáze (4)] buď jak tvůj otec stále / klidný a Bohu, lidem práv / a orej o krok dále (3, 2,1). -
235 Ráj, v. 16: my, z nichž mu nikdo není znám (4)] z nás as mu není nikdo znám (1). -
236 Af velcí toho světa,\. 13: A za rody rod mizí (4)] A rody jdou a mizí (3, č)\ A rody jsou a mizí (2). -
239 Dost práce již, v. 17-18: Bůh ostřez v každé hodině / tvé stáje, pole, luka (4)] Bůh žehnej v každé hodině / tvým stájím, pole luka (3, 2,1).-
243 Věky jdou a mizí, v. 5: Věky jdou, vše míjí (4)] Věky jdou a míjí (3, 2,1). -
253 České znělky III, v. 12: jak bouře na dně moře (4)] jak bouř pode dnem moře (3, 2,1). -
260 České znělky X, v. 2-3: je lež, že slunce svítí jen tak komu, / kdo velí dělům, že je vládcem hromu (4, 3)] je lež, že slunce svítí jen tak komu, /je lež, kdo pánem děl, že pán je hromu (2,1).
Básně otištěné pouze v 1. vydání sbírky
BYL KDYS HONZA KRÁL...
Byl kdys Honza král -a on kraloval, že ho sedlák na svém stole hrudkou maloval.
Jeho celá zem
rájem byla všem,
a v tom ráji nejšťastnější
on na trůnu svém.
Ráno si naň sed, žezlo svoje zved a dvořanům narovnával nakřivený hřbet.
Byl-li žebrák zde žádat právo své, „Kdyby mne to říši stálo," Honza vzkřik - „je tvé!"
Po té práci rád šel se nasnídat, ale děcko v celé říši nesmělo mít hlad.
Krajíc svůj si vzal, řek: „Jsem sice král -na, sedláče, - jez ty první, tys ho vyoral!"
406]
Měl své vojsko též, a byla to řež,
když se tak někomu chtělo do Čech na loupež!
Po vojně však řek: „Každý z nás byl rek, složme pány generály zas do škatulek.
Domů každý z vás odeber se zas orat, kovat, děti chovat, ostatní vem ďas!"
Když jim která z vlád chtěla právo brát, udělali revoluci, Honza ved je rád.
Tak to bylo, když Honza měl svou říš, -škoda že jen ve pohádce a tak dávno již!
NÁS TÁTA
Náš táta se stropu chytá, naše máma byla bita, dědek mlčí, bába pláče, žid se šklebí: „Což, sedláče?"
Až já budu statek chovat, to si budu pamatovat! ať mi potom nežebroní, udělám to jako oni.
4 JINÉ PÍSNĚ
i
První dvě vydání Sládkovy dvoudílné sbírky Starosvetske písničky a Jiné písně z let 1891 a 1894 a také její vydání třetí a čtvrté (1907 a 1926), obě ve druhém svazku autorových Spisů básnických, připravil Jan í Otto. Počtvrté a popáté zařadil Albert Vyskočil dru-
hou z obou sbírek - Jiné písně - do melantrišského vydání Básnického díla J. V Sládka: v prvém svazku Píseň života (1941,1945) uvedl 14 básní s původním názvem cyklu (Máme se rádi, Tys jako nebe snivá, Vzpomínka, Až přijde den, Slyš moře, Sen, Když květy vadnou, V mé duše hlubiny, Já v snách tě viděl, Ó, kde jen vidím růži -, Tak jsme spolu stáli, Loďka, Těm, kteří truchlí, Úsměvy), v různých oddílech svazku druhého - Obrazy (1945) - pak zbylých osm čísel (Ukolébavka, Píseň o panu Květoví, Slzy, Jedny oči, Hlase?n zvonků, Tichá noc, Píseň svatební, Kvetou růže). Naše vydání je šesté.
Již dvoudílný titul a také grafická úprava knížky (samostatné titulní listy každé ze sbírek) naznačily autorovo uspořádání svazku do dvou bloků: Starosvetske písničky (50 básní), dedikované v básníkově obsáhlém úvodním slově příteli Josefu Thomayero-vi, a Jiné písně (21 básní). Obě první vydání Jiných písní (1891 a 1894) obsahovala 21 básní (Máme se rádi, Tys jako nebe snivá, Ukolébavka, Píseň o panu Květoví, Selská píseň, Vzpomínka, Až přijde den, Slzy, Jedny oči, Slyš moře, Sen, Když květy vadnou, Tichá noc, Píseň sva-
408]
[409
tební, V mé duše hlubiny, Já v snách tě viděl, Hlasem zvonků, Kvetou růže, Lödla, Těm, kteří truchlí, Úsměvy). Pouze pět z nich vyšlo také časopisecky: čtyři v Lumíru (16, 1888: Píseň a Ukolébavka, tištěná zde jako součást autorovy divadelní aktovky Práce; 18, 1890: Máme se rádi; 19,1891: Těm, kteří truchlí) a jedna ve Světozoru (25, 1890-91: Pan Květ). Básně přešly do sbírky bez výraznějších zásahů; pouze dvě čísla dostala nový titul (Píseň o panu Květoví m. Pan Květ a Loďka m. Píseň) a u Ukolébavky vypustil Sládek poslední osmou strofu.
Druhé vydání z roku 1894 mělo nezměněnou podobu; jediným významnějším doplňkem bylo připsání básně Těm, kteří truchlí Juliu Zeyerovi. Při redakci sbírky pro třetí vydání ve Spisech provedl j Sládek některé změny ve skladbě cyklu: Selskou l píseň už roku 1901 přeřadil do třetího vydání Selských písní s titulem V lůno tvoje, syrá země, a nyní obsah sbírky rozšířil o dvě dosud netištěné básně (Ó, kde jen vidím růži kvést a Tak jsme spolu stáli). Počet čísel se tedy zvětšil na definitivních dvaadvacet. Z vydání předcházejících přejal Sládek všechny úpravy, sám do kompozice sbírky ani do textu už nezasahoval. í
Z vývojových proměn textu:
269 Ukolébavka, za v. 42 eliminováno: Neponesu toho vinu, / dorosteš-li ke zločinu, - /mně by nebyl div... / nevím pak, co bych si přála: / zdaž abych tě dochovala, - či bys nebyl živ! (č). -
273 Vzpomínka, v. 12: a jiným přichází jas (3)] a jiným
přichází zas (2)] a jaro přichází zas (1); v. 13: i A z tvého jarního kvítí (3, 2)] A z všeho jarního kvítí (1). -
288 Loďka, v. 7-8: větřík duje, potichu / v dál nás popohání (3, 2, 1)] větřík duje měkce dál, / dál
nás popohání (č); v. 12: nás ta loďka nesla (3, 2, 1)] nás ta řeka nesla (č). -289 Těm, kteří truchlí, v. 19-20: Na hrobech stojíš; -nad tvůj rov / kdos též se schýlí beze slov (3, 2)] Na hrobech stojíš; - v tvůj se rov / též někdo schýlí beze slov (1)] Na hrobech stojíš - v tvůj se rov / zas někdo schýlí beze slov (č).
5 ČESKÉ PÍSNĚ
První vydání Českých písní vyšlo roku 1892 péčí vinohradského nakladatelství a knihkupectví Františka Horálka, tři další vydal Jan Otto: druhé r. 1901, třetí a v reedici čtvrté (1907 a 1926) ve druhém svazku Sládkových Spisů básnických; popáté zařadil Albert Vyskočil sbírku jako celek do čtvrtého svazku Básnického díla J. V. Sládka (Domov, Melantrich 1946). Naše vydání je šesté.
Sládkova útlá knížka České písně vyšla r. 1892 s autorovou dedikací Bojovník za českou věc ve Skotsku pan John Muir přijmi věnování těchto veršů od svého přítele J.V.S.Z patnácti čísel sbírky otiskl básník již dříve osm v Lumíru (roč. 19,1891: Modlitba, Kovář); 20,1892: Osmý listopad, Na hrobech české slávy, Ó, slunce vyjde zas, Hoj, vy naši váni šlechtici, Zdravice, Svatý Václave!), zbylých sedm se objevilo poprvé až v knize (Český kraj, Nejsme sami, Tak zle není, Čeští hoši, Byli jsme a budem!, Mladá chasa, Bratři, dále!). Srovnání časopiseckých otisků s knižním textem vykazuje minimum autorových zásahů, převážně interpunkčních.
V roce 1901 vydal Otto knížku Směska a České písně jako 54. svazek své edice Salonní bibliotéka s básníkovým věnováním Drahé památce své sestry Míly a s údajem V Malé Čermné u Hronova. Směska (75 básní) tu vyšla v prvém, České písně - se samo-
410]
[411
statným titulním listem a s dedikací Skotskému příteli panu Johnu Muirovi - ve druhém vydání. Spojení obou sbírek v jednom svazku bylo dobově motivované a básník je realizoval pouze v tomto vydání. Jádrem Českých písní bylo čtrnáct básní přejatých z vydání předchozího (patnáctou, Čeští hoši, Sládek vyloučil); autor k nim připojil šest starších čísel vybraných z časopisů devadesátých let, tj. z Národních listů (31, 1891: Na přední stráž; 35, 1895: Hoj vzhůru, pestrý sokole'.), Lumíra (26,1896: Zas jednou svoji -, Jsme k tomu odsouzeni, Koleda - Děťátko se narodilo) a z České demokracie (1, 1900: Ted v boj!); pět básní zde bylo tištěno poprvé (Jak zvětralé skály, Kupředu!, Mužným duchem, Modlitba dělnická, Píseň jarní). Rozšíření o další čísla se dotklo i kompozice sbírky a dalo jí novou podobu, ale text básní, a to všech, které přejal z vydání předchozího i nově zařazených z časopiseckých otisků, zůstal prakticky nedotčen. Významnějším zásahem byla změna nebo úprava několika titulů (Od českých hor m. Ted v boj, Byli jsme a budem m. Byli jsme a budem!, Zas jednou svoji m. Zas jednou svoji - a Jsme k boji odsouzeni m. Jsme k tomu odsouzeni.
Třetí vydání zredigoval Sládek pro své Spisy básnické (díl 2, 1907); jeho obsah znovu rozšířil, tentokráte o pět básní: jednu z nich - Naše země - publikoval nedlouho předtím ve Zvonu (7,1906-1907), ostatní čtyři (Rufův den, Stará garda, Českým dětem, Nad rakví bojovníka) psal už přímo pro tuto sbírku. Úpravy, které při přípravě textu provedl, se týkaly v první řadě vyrovnávání některých nejednotností v samohláskových kvantitách (např. jméno-jmeno, skýva-skyva, přilétlo-přilet-lo) a kvalitách (rekovnost-rekovnosf, vlast-vlasí, vol-nost-volnosf ad.) či náhrady hovorových nebo zastaralejších tvarů a vazeb, jako zítra-zejtra, je hrdý-je
hrdým, kdypak zas jí ruku podáte m. kdypak zas jí ruky podáte. Tendence interpunkčních úprav směřovala postupně - od vydání k vydání - k oslabení citové naléhavosti na exponovaných místech, a to zejména omezením vykřičníků výměnou za jiné neutrální znaménko, ojediněle za otazník. K těmto změnám docházelo především v prvních dvou fázích: při převodu básní z časopisu do sbírky a znovu při přípravě druhého vydání.
Z vývojových proměn textu:
296 Osmý listopad, v. 5: zamžená je planina; (3, 2, 1)] zamžená je krajina; - (č); v. 23: jen mžik, a zmizí vidina - (3, 2)J jen mžik, a zmizí vidina, - (1)] jen mžik - a znibie vidina; (č). -
299 Na hrobech české slávy, v. 6: z těch ušlapaných lad (3, 2,1)] z těch zašlapaných lad (č). -
300 Ó, slunce vyjde zas!, v. 9-10: ač vítěz táhnul pluh / přes hrobku hrdinovu (3, 2, 1)] ač vítězův šel pluh/přes hrobku hrdinovu (č). -
301 Na přední stráži, v. 18: slyš ze rtů tisíců to hromem znít (2, 3)] slyš ze rtů tisíců to hromem hřmít (č). -
306 Mužným duchem, v. 24: dokud sám ji neskloníš (3)] když ji samu neskloníš (2). -
316 Hoj, vy naši páni, šlechtici!, v. 4: kdypak my si ruce podáme! - (3, 2, 2)] kdypak my si ruce podáme? (č); v. 9: Hoj, vy naši páni vladyci (3, 2)] Hoj, vy naši světlí vladyci (1, č); v. 16: zač váš rod kdy s naším krvácel! (č)] zač váš rod kdy s naším krvácel? (3, 2, 1); v. 19-20: ale vy už vlasti neznáte; - / kdypak zas jí ruku podáte? (3)] ale vy už vlasti neznáte; - / kdypak zas jí ruky podáte? (2)] ale vy už vlasti neznáte, - / kdypak zas jí ruky podáte? (2)] ale vy už vlasti neznáte! /kdypak zas jí ruce podáte?! - (č). -
412]
[413
317 Kovář, v. 3: nechť na čele pot rmutný: (3)] nech na čele pot rmutný: (2, 1)] na čele svém pot rmutný. - (č); v. 17: duch nezří nic (3, 2,1)] zrak nezří nic (č). -
323 Zas jednou svoji, v. 15: „Svou vlast si ochraňte!" z hrobů to duní. (3, 2)] V hluš „Vlast si ochraňte!" z hrobů to duní. - (č). -
324 Jsme k boji odsouzeni, v. 28: hrdá česká dlaň. (3, 2)] tvrdá česká dlaň. - (č); v. 31: však tvrdá ruka zbyla (3, 2)] však dělná ruka zbyla (č). -
331 Modlitba, v. 3-4: v slunci míru, v třesku zbraní/ vážíš zmar i požehnání (3, 2, 1)] v slunci, i když bouře duje,/dáváš, co kdo zasluhuje (č).
Báseň otištěná pouze v 1. vydání sbírky (1892)
ČEŠTÍ HOŠI
My jsme švarní čeští hoši, bratři z Čech i Moravy, někomu-li vhod to není, ať se nám jen postaví!
Hlavy vzhůru, paže k boku, stojíme stráž u stráže, -chce-li někdo vlasť nám brati, ať se jenom ukáže!
Českou řeč a českou zemi děd nám hájil za dědem, a kde oni vítězili, také my to dovedem.
Dokud v srdci česť a víra, neosiří domovina, v každém synu česká matka zrodí vlasti vojína.
V Čechách, Slezsku, na Moravě my si ruce podáme, a kdyby sám ďábel volal: „Vzdej se!" - my se nevzdáme!
Zvláštní emendace jsme provedli na těchto stránkách:
30,15:   chtěje nechtěj m. chtěje nechtěje (podle 1); 33,5-6: Vidím jeho srdce: nádoba to prázdná, / vidím
jeho žití: prázdný je to dech m. Vidím jeho
srdce, nádoba to prázdná, / vidím jeho žití,
prázdný je to dech (podle č); 72,15:   čelo... tak zádumčivé m. čelo... tak zádumčivé
(podle 1);
78, 7-8: pohled velkolepý: I ta Smrt m. pohled velkole-
pý, I ta Smrt (podle č);
79, 6:    číše žití: mok v ní vře m. číše žití; mok v ní
vře (podle 1);
83,22: ty zahřměls ji přes hradbu českých hor m. ty zahřměls ji vřed hradbu českých hor (podle 1);
108,11: po špičkách to k tobě spěje m. po špičkách to tobě spěje («/.);
112,13: budu na tě vzpomínat m. budou na tě vzpomínat (podle 1);
166,2-3: skála rudě vzplála, ... na ní bílá kaple stála, ... nad ní dub m. skála rudě vzplála, ... nad mbílákaple stála,... nad ní dub (ed.).
M. CH.
414]
[415
jvys VĚTLIVKY
Ze života (1884)
Str.
8: Drahé památce Vítězslava Hálka - (1835-1874), význačný český básník a prozaik, přední představitel generace spjaté s almanachem Máj (1858);
26: Král Otakar - Přemysl Otakar II., (1253-78), český král, jeden z nejmocnějších panovníků své doby, padl, zrazen domácí šlechtou, v bitvě proti Rudolfu Habsburskému na Moravském poli;
28: král bábelský - Nebukadnezar II., biblický Nabuchodonozor, nejslavnější babylonský král (604-562 př. Kr.), který r. 586 př. Kr. vyvrátil judskou říši a odvlekl Židy (judsky lid) do babylonského zajetí;
31: bábel - znamená zde: místo zmatků;
33: Harun-al-Rašid - chalif bagdadský (786-809), podporovatel věd a umění, proslulý svou moudrostí; Kain - bibl. postava bratrovraha; Chám, lafet - synové biblického Noema;
67: Prométheus - v řec. mytologii titan přikovaný ke skále za trest, že daroval lidem oheň odcizený Diovi;
73: In morte juventus - z lat., doslovně „ve smrti mladý";
77: Jaroslavu Vrchlickému - vůdčí představitel lumí-rovské generace, vl. jm. Emil Frida (1853-1912), patřil k nejbližšímu okruhu Sládkových přátel a spolupracovníků;
80: Juliu Zeyerovi - (1841-1901) básník, prozaik a dramatik, S. důvěrný přítel;
83: Karlu Sladkovskému - (1823-1880), významný mladočeský politik a řečník);
85: Boleslav Jablonský - (1813-1881), autor Básní (1841), jehož poezie byla ve své době oblíbená v české vlastenecké společnosti;
87: Alois V. Šmilovský - (1837-1883), autor lidový-chovně zaměřených próz z venkovského a maloměstského prostředí;
88: Za Václavem Benešem Třebízským - (1849-1884), autor povídek a románů z českých dějin, přispíval do Sládkova Lumíra;
91: Eldorado - ze šp. el Dorado, vybájená krajina v Jižní Americe, podle pověsti španělských dobyvatelů oplývající zlatem, marně však hledaná, též: zaslíbená země;
95 Newton - Isac N. (1642-1727), geniální angl. matematik, fyzik a astronom, zakladetel vědecké mechaniky, odvodil gravitační zákon.
Sluncem a stínem (1887)
101: Anně Veselé - provdaná Dewettrová, sestra Sládkovy druhé ženy, operní pěvkyně (1860-1950), ve sbírce je jí věnována též báseň Mladé zpěvačce;
105: Píseň litevská - Zeyerova Litevská píseň (v knize Básně s titulem Jiná litevská píseň) vyšla v Lumíru 1.1.1887, Sládkova báseň tamtéž 20. 3.1887;
130: Let them rave - „Ať se rvou", citace anglického básníka Alfreda Tennysona (1809-1892), autora romantických eposů a reflexivních básní. Sládek byl ovlivněn hudebností jeho veršu, překládal je a věnoval jim též zasvěcenou studii (Osvěta 1876); gnóm - nadpřirozená bytost, skřítek;
132: Shakespeara vidět - Shakespearova dramatická díla (takřka všechna) Sládek přeložil. Patří k nim též též Král Lear; Ninive - hl. město Asýrie, rozbořeno r. 606 př. Kr. úsilím Babyloňanů a Médů;
416]
[417
133: Gulliver - utopický román angl. satirika Jonat-hana Swifta (1667-1745) Gulliverovy cesty (1726); Fortuna - římská bohyně štěstěny;
141: píseň Kollárova - Jan Kollár (1793-1852), obro-zenský básník slovenského původu, autor Slávy dcery;
143: Svému bratru Václavovi - Václav Sládek (1858-1933), klasický filolog, gymnaziální profesor;
168: Marii Šťastné- teta Sládkovy druhé ženy; faun -
v římské mytologii jeden z lesních polobohů;
dryádky - v řecké mytologii lesní víly; chěre
Doris - franc. drahá Doris; 180: Heleně-Sládkova dcera (1880-1946) 200: Janu Veselému - otec Sládkovy druhé ženy
(1821-1886).
Selské písně a České znělky (1890)
202: Alois Nedvídek - otec Sládkovy první ženy Emilie (1825-1893), továrník a starosta v Počátcích;
251: Autoru Psohlavců - Alois Jirásek (1851-1930), prozaik zaměřený k české historii;
263: Tamerlán - mongolský dobyvatel (1336-1405); In hoc signol - (... vinces), lat., „V tomto znamení" (zvítězíš)! jsou slova, která se podle křesťanské legendy zjevila na nebi kolem ohnivého kříže Konstantinovi (kolem 280 až 337), budoucímu císaři římskému, když r. 312 bojoval u Říma rozhodnou bitvu se svým spoluvládcem Maxentiem.
Jiné písně (1891)
268: Své dcerušce - Helena Sládková (1880-1946) viz
též Heleně, stí. 180; 274: Až přejde den - Sládkův epitaf na hrobě Emilie
Nedvídkové-Sládkové, hřbitov v Počátcích.
České písně (1892)
292: Skotskému příteli panu Johnu Muirovi - John Muir f (1810-1882), skotský sanskrtista, znalec jazyka,
literatury a filozofie staroindické, dílo o indické
kultuře a dějinách náboženství; 296: Osmý listopad - bitva na Bílé hoře 8. listopadu
1620;
297: v Rufův den - „Na den svatého Rufa" (text známé písně) byl v bitvě na Moravském poli zabit český král Přemysl Otakar II.;
323:1897 - vyhlášeno stanné právo nad Prahou;
326: Herodes - palestinský vládce Herodes Veliký (73 př. Kr.-4 po Rr.) dal podle biblického podání povraždit všecka nemluvňata v Betlémě; mágo-<! vé- staroiránští kněží; na Golgatě věků - Golgata,
| viz vysvětlivku k prvnímu svazku, str 434;
329: české kníže - kníže Václav (asi 907-935, podle starší lit. 929). Od 10. stol. uctíván jako světec, chápán jako ochránce českého státu. Píseň Svatý Václave, vévodo české země byla ve středověku českou hymnou. | ' M. CH., M. J.
-
418]
[419
ZE ŽIVOTA
Vítězslavu Hálkovi / 9 Rodné mluvě /12 Píseň lidu /14 Mrtvá země /15 Píseň otroků /16 Není-li pomoci /17 Hlavy vzhůru /18 Orel/19
Píseň (Kdos dobrý vojín...) / 20
Volnost/ 21
Píseň o naší práci / 22
Nemluvte o luze / 23
Rekové dějin / 24
Přání (Jsem jen ten kovkop...) / 25
Král Otakar/26
Legenda/28
Vidění svatého Kiéran-Killa / 30
Harun-al-Rašid / 33
Příšerná loď/ 36
Kantor/39
Dvě romance z hladu
I(Za chlebem)/43
II (Bez chleba)/43 Večerní obraz / 45 Nokturno / 46 O samotě / 48 Žena/49 Noční jízda / 51 V zimní noci / 52 Bílé hvězdy / 54 Jaro (Pln hořkosti a tísně...) / 55
!
i
Sněhurky / 57 Bába se modlí/59 Křížek/60
Koleda (Sotva se ráno rozbřesklo...) / 61
Jiná koleda / 63
Cikánské děvče / 65
Ježíšek budoucnosti / 67
Nad starou písní / 68
Šípková růže / 69
Myšlenka / 70
Co nesmrtelno / 71
Krása/72
In morte juventus / 73
Vzpomínka (Jestli mi neseš požehnání...) / 74
Jaro v zimě / 75
Norci/76
Bůh/77
Smrt/78
Beze smrti/79
Juliu Zeyerovi / 80
Povzbuzení/81
Jak motýli/82
Karlu Sladkovskému / 83
Boleslav Jablonský/85
Alois VŠmilovský/87
Za Václavem Benešem Třebízským / 88
Básník a svět / 91
420]
[421
SLUNCEM A STÍNEM
II Znělky
I Písně
*** 0ako čerstvé ze studánky...)/101
V mé duši tisíc skřivánků /102
Kukačka volá doubravou /103
Když jsme prvně sami byli /104
Spala jsem a nespala /105
Já tonu v moři hlubokém /106
Na úbělové čelo tvé /107
Sladce dřímej /108
Do hlubin tvé duše / 109
Tichounce, zticha /110
Již moře volá z dálky /lil
Tvůj rušit mír —/112
Leť si dál/113
Usměj se, usměj! /114
Jak slunce na ladech /115
Do dáli, do daleka/116
Když tichá noc se na zem sklání /117
Vy oči dávno zavřené /118
Když tak to bylo souzeno /119
Na perutích myšlenek /120
Zadul vichr na podhájí /121
Já bludný jezdec plání jel /122
Tu malou, drobnou písničku /123
Zas sladká vesna... /124
Mé štěstí jako zlatý pták /125
Buď svatý mír v tvých prsou... /126
Zas květy pučí na stromech /127
Buď vítáno mi nastokrát/128
Na prsou svých nech snít mne zas /129
V noční tiši/130 Pod sněžným pláště /131 Co volil bys?/132 Komáři /133 Měkkýši/134
Básníkům (My jen tu báseň máme za svou
zbroji...) /135 Před branou ráje /136 Štěstí (S neklidem věčným...) /137 Práce/138
Mnoho jsem prožil /139 Čtyři české znělky
I (Jsme děti věku...) /140
II (Jak balvany, sterými blesky zryté...) /140
III (Nás spasí jenom skutky...) /141
IV (Kdy přijde ten...)/142
III Jiné básně
Sněženka/143
V lese/144
U bran štěstí /145
Hvězdy/146
Nic nechci víc /147
Jaro (Zem se kouří...) /148
V jarní den /150
Letní večer (teď ve mléčném soumraku...) / 151 Paprslek/152
Láska (Na svahu stráně Láska spala...) /153
Ve hvězdné výši/154
Kde je máma? /156
Květině v prázdném pokoji / 159
Ledová královna /162
422]
[423
f
Vidění/165 Ve starém parku /168 České krajině /170 Píseň oráčova /171 Pole/174
Své dcerušce, když jí bylo šest let /176 Mezi květy/178 Úsměv/179 Heleně/180
Večer (V černý vlas tvé drahé hlavy...) /181
Své spící ženě /184
Vítr v listopadu /185
Dětem/186
Mladé zpěvačce/187
Adolfu Heydukovi/188
V proudu času /189 Spasitel/191
Život (Jest život vše!...) /192 Osud (Vstříc osudu kráčíme...) / 193 Zima/194
V nočním tichu / 195 Na podzim/197
V listopadu /199 Matce zemi / 200
SELSKÉ PÍSNĚ A ČESKÉ ZNĚLKY
SELSKÉ PÍSNĚ
Mé orné půdy každý hon / 203 Se skřivánkem vstávám / 204 Rodné brázdy v šíř i v dál / 205 i Já a moje orná půda / 206
Jak štěp u cesty polem / 207 Drsný jsou mé mravy / 208 Chléb tvůj tuze dobývám / 209 Hřej, zlaté slunečko / 210 Na trávníku/211 Ze selských bouří / 212 Jsou ty naše kraje / 213 Stav si, stav si, vlaštovičko/ 215 Jarní slunko zasvítilo / 216 Chudý byl můj statek / 217 Ukolébavka (Spi, synáčku, spi...) / 218 Dva dětské popěvky
I (V červáncích už den se tratí...) /219
II (Zasviť nám, slunečko zlaté...) / 219 Tři rody u nás platí jen / 220
j Pište si, jak chcete / 221
; Už to žito na souvrati / 223
V kolik hodin na luka / 224
Skřivánkovi / 225
Velké, širé, rodné lány / 227
Je tichá noc / 228
Můj synku/229
Polní cestou/230
Ne, ta moje pole / 231
Hnědá brázda / 232
Za krále a vlast / 233
Ráj/ 235
Ať velcí toho světa / 236
424]
[425
Píseň vystěhovalců / 237
Dost práce již/239
Je sečten dnů mých řad / 240
Já nemazlím se s přírodou /241
Z osudu rukou / 242
Veky jdou a mizí / 243
Ba nejsem pán / 244
Co tělem, duší / 245
V lůno tvoje, syrá země / 246
Ať nebe už se kalí / 247
Cos táhle šumí/248
Mezi svými / 249
České znělky
I (Cos u nás straší...) /251 II (Vše rozmetáno v prach...) /252
III (Ó země! — někdy matko mučedníků...) / 253
IV (Co vzal nám kdo...) / 254
V (Zem patří živým!...) / 255
VI (My hlásíme se k žití...) / 256
VII (My chceme žít...) / 257
VIII (Chcem chléb svůj jisti v míru...)/258
IX (Ne, konec není!...) /259
X (Je lež, že ten se zrodil pán, ten sluha...) / 260
XI (Ó vzchopte se! — a nebuďte tak němí...) / 261 XII (To bylo v horách...) / 262
XIII (Však nevládnou jen bozi...) / 263
XIV (Ó přijde jaro zas na české luhy...) / 264
JINÉ PÍSNĚ
Máme se rádi / 267
Tys jako nebe snivá / 268
Ukolébavka (Hajej, nynej, duško malá...)/
Píseň o panu Květovi / 271
Vzpomínka (Co květů, zpěvu a tuchy...) /',
Až přejde den / 274
Slzy/275
Jedny oči / 276
Slyš moře/277
Sen (Mně o kouzelné zahrádce...) / 278
Když květy vadnou / 279
Tichá noc/280
Píseň svatební / 281
V mé duši hlubiny / 282
Já v snách tě viděl / 283
Hlasem zvonků / 284
Kvetou růže/285
Ó, kde jen vidím růži — / 286
Tak spolu jsme stáli / 287
Loďka/ 288
Těm, kteří truchlí/289
Úsměvy/290
426]
[427
ČESKÉ PÍSNĚ
Naše země/293
Svatý kraj/294
Osmý listopad / 296
Rufův den/297
Jak ovětralé skály / 298
Na hrobech české slávy / 299
Ó, slunce vyjde zas! / 300
Čtyři písně sokolské
KOMENTÁŘ
1. Ze života (1884)/333
2. Sluncem a stínem (1887) / 341
3. Selské písně a České znělky (1890) / 348
4. Jiné písně (1891)/369
5. České písně (1892)/374
LITERATURA/379 EDIČNÍ POZNÁMKA/ 384 VYSVĚTLIVKY/424
I Na přední stráži / 301
II Kupředu!/303
III Hoj vzhůru, pestrý sokole! /304
IV Mužným duchem / 306 Stará garda / 307
Českým dětem / 309
Nejsme sami/310
Tak zle není/311
Od českých hor/312
Byli jsme a budem / 314
Mladé chase/315
Hoj, vy naši páni šlechtici! / 316
Kovář/317
Modlitba dělnická / 318
Nad rakví bojovníka / 320
Bratři, dále!/321
Zdravice / 322
Zas jednou svoji / 323
Jsme k boji odsouzeni / 324
Koleda (Děťátko se narodilo v Betlémě...) / 326
Píseň jarní / 328
Svatý Václave! / 329
Modlitba/331
428]
[429