J.V. Sládek
NA PRAHU RÁJE
Své malé dcerušce Heleně a s ní všem dobrým dětem
O dětech a s dětmi
1883
^—'
C 15
SVK České Budějovice
2681027333
2681027333
DĚTEM
Na vašich tvářích usmívá se svět -a život, plný slunečného jasu, tam nevrhá ni stínu všech svých běd, vše splývá v čistou, nezkalenou krásu.
Vy květem jste na žití pustině vonným a plným nejčistšího pele, tak prosty, pravdivý v své nevině, s tou bezstarostností na jasném čele.
Kdo může, děti, vám se přiblížit s myšlének chladnou, pitvající řečí? zde proudí, žije, mluví jenom cit, zde nahé srdce - a to mozku větší!
Neb ač vás, žel! - učíme životu, my od vás žít bychom se učit měli: těch vašich prostých srdcí tlukotu a všemu, co jsme z dětství zapomněli!
Neb vy jste čistý - my jsme rmut a prach a naše srdce pokryta jsou ledem, my předstíráme práci a sta snah, však žít s lidmi býti nedovedem.
Sníť asket o nebesích ve svých snech, myslitel zkoumá blaha lidstva taje, a blízko tak - ve vašich úsměvech dlí celý odlesk ztraceného ráje.
5
DĚTI NA JAHODÁCH
PAMPELIŠKA
Hlaholný smích se rozleh v lesním chladu a stará jedle, zdřímnuvší si maně, dí k bříze: „Aj, to ptáci táhnou raně, to nějak si na nepohodu kladu!
A děti pějí: Teď jahůdku hadu, a na parízek jednu Marii Panně, pak hrstku sobě, pak až plno v džbáně a potom znova sobě, co je hladu!"
A večerem až domů táhnou děti;
a hledíc na podrost, dí jedle k bříze:
„Vždyť tušila jsem psotu v každé sněti!"
a bříza: „Zčinily to na pasece!"
A starý kos, jenž ve vsi ulít z klece,
dí k mláďatům: „Po těch je těžká sklíze!"
Babička naše jako pampeliška,
tak šedivá, jak sedí podle meze
a celé hejno dětí po ní leze,
jak s mladými když na mez vyjde myška.
A vzpomíná nám dětem na Ježíška, jak od Prahy už k nám ho liška veze:
- však jí, že už to v hlavě jako v jeze a umře spíš, než přijede ta liška.
Jak se to umře?' - ptá se jedno z dětí.
- „To jako na ten květ když tady foukne, a jenom Bůh ví, kam to pýří letí! -"
A kluk si myslí: „Zkusit to je hříčkou" -
- a v pampelišky fouká za babičkou a zvědavě se vždycky po ní koukne!
DĚTI V KOUPELI
DĚTI V PRÁCI
Vyrostlo jich co máku na souvrati a umourány jsou až Pán Bůh brání!
- až otec přijde z díla po klekání, chce matka s andílky ho uvítati.
I jsou v té vaně jako kapři zlatí -až cely unaví se od šplíchání!
- a vlasy zrosené, jak pažit ranní, tu andílkové stojí košilatí.
A slunce vpadá proudem ze zahrádky, kde na kvetoucí jabloň pousmívá se nejmladší; - květ po květu naň splývá. A v oku zamyšlené mladé matky, jak hledí tam, se tolik štěstí zračí! -A v sazích popelí se košiláci.
Tak přiskákaly jako z lesa srnky a šveholí jak v poli konipasi, a válí snopy, posběrují klasy, tváře co růžák, oči jako trnky.
Jak ptáčata se pokrmují zrnky, hrsť plnu květu, osin plné vlasy; -pak sednou na mez: Ba to budou časy, až zakouří se doma plné hrnky!
Pak naložil jich táta plnou kopu, co nenaložil, vezl na paveze a na rebrinách pějí nevinňata. -„Kde nejmladší?" - ted ulekl se táta. Kluci je maní zavázali v snopu: - tam zrovna ještě vříská podle meze.
MALÁ IDYLA
MALÍ MUZIKANTI
Na práci otec, matka někde mlátí, a kluk se ujal nemluvněte v pláči, i ošetřává je, až Pán Bůh ráčí, a děcku pomáhají všichni svatí^
Co chvilku někde z peřinky je ztratí, pak za nožku je s povijanem vláčí, pak v strouze suší je a v prachu máčí, a posléz v trní začne si s ním hráti.
A dítě křičí - také chůva vříská a z ruby na rub obracet je zkouší. -Však v nouzi největší je pomoc blízká: tam ptačí hnízdo kryje větev hustá, a mláďata si krmí chocholouši: -„Snad jedlo bys?" - a cpe mu šípky v ústa.
Dědouškův svátek! - kluci už se fantí: -toť polednice aby pomáhala!
- však matka dětem něco pošeptala a zbytku dovtípí se mudrlanti.
„Slavíků" nadělali špekulanti, lipový list, neb lýka sobě vzala, neb ostřice ta dětská havěť malá a k "vyhrávání" táhnou muzikanti!
A byla hudba jako býti sluší:
je všechno v ní, co lesem zní a v poli
- a dědous, zdřímnuv, zacpává si uši! A píská to a výská, ječí, frká:
děd gratulanty vyprovází holí,
- a babička jim po jablíčku strká.
JEŠTĚ O DĚDOUŠKOVI
POHÁDKA
- A, dědoušku, jak zlobily vás děti, byste nám s holí nezůstal tu stati, si dovolujem upřímně vás zváti, abyste za kmotra šli pravnoučeti.
Že nemůžete slova rozuměti?
-1 vždyť je tiché! - netřeba se báti!
A hluchý děd se k nám z chaloupky klátí
a může nechat zrak na nemluvněti.
Toť víte, že si přišli se stařenkou
a pochovali dítě: - každý chvíli -
a ted se oba nad kolébkou chýlí
jako dvě staré vrby nad sněženkou...
Tak, dědoušku, jste hezký! v světle denním,
a tak vás nechám státí - s dovolením!
,Proč, matičko, se chví ta bříza bílá?'
- „Poslouchá, co si ptáci povídají." ,Co, matko, si ti ptáci povídají?'
- Jak pod večer je víla postrašila."
A jak ta víla ptáky postrašila?'
- „Honila bílou holubičku v háji." ,Proč honila tu holubičku v háji?'
- „Byla by se jí v tůni utopila."
A jak by se jí byla utopila?'
- „Chtěla tam zobnout hvězdku spadlou s nebe." ,Zdaž, matičko, tu hvězdu vylovila?'
„To nevím, dítě - ale když zas k líci ta víla tiskla bílou holubici, tu zlíbala ji, jako ted já tebe!"
12
13
CHOCHOLOUŠI
MALÁ PRODAVAČKA
V matčině sukni, kalmuk po dědousi,
na hlavě zbytek beranice šedé, -
a ona celá ve plachetce hnědé
jdou sněhem návsí jak dva chocholouši.
Kde kalužka, tam přenáší ho k souši; kluk jako ráče, děvčátko tak bledé -a nyní k nám ho koledovat vede a v předsíni se ozval hlásek mouší.
A koleduje; - druhý pípá v tichu: „Veselí blahé nastalo nám nyní..."
- Ti malí koledníci jsou tak k smíchu! až na ty oči bojácné a divé - -
- A nepouštějte chocholouše dříve, než ohřejou a najedí se v síni!
Tak stojí obalena v jinovatku jak strůmek, jenž se dívá v sněžná lada a sníh jen přes ty domy padá, padá na ni i na psa ukrytého v šátku.
Má doma sestry dvě a chorou matku, ta matka pro ně každým soustem strádá -však jediného mají kamaráda; hlad mají samy! - co dát ubožátku?
Již třetí den tu do večera stojí
a líto jí, že kupec nepřichází,
a kdos-li zastaví se - tak se bojí!
Zas už ten soumrak - psa to v šátku mrazí:
„Mlč, půjdeme!" - Co řekne matka tomu?
- A přec tak ráda zas ho nese domů!
14
15
NESMÍŘENÍ
U KOLÉBKY
My rozhněvali jsme se pro tak málo!
- Matička u mne celé noci v pláči. Ó, přijeď, budu tě mít stokrát radši -mně po tobě se tolik nastýskalo!"
Tak bledé, choré, mroucí dítě psalo
- a doma nevěděli, co to značí;
pak mrtvé děcko matka k prsoum tlačí,
- a dítě s dítětem se neshledalo.
A druhé žilo dál! - a muž byl z něho! a po noci, již probděl, užil všeho, na písmo přišel, které přečet stěží. A z rána odjel vesský na hřbitůvek! však nenašel ten malý, dětský růvek:
- Sníh tam tak hluboký - tak čistý leží.
Spíš ve své malé kolébce - tak líně! Tvá matka dala běloučké ti prádlo: -toť zrovna, jak by sněhu bylo padlo od košilky až vrchem ku spružině.
A ty jak lístek růžový jsi v klíně té závěje! - to z kvítka, které vadlo po zemi touhou a pak maní skradlo z anděla ruky se do naší síně.
Spi tiše, spi! - Ten úsměv na tvé líci: to zdá se ti snad ještě o snech z ráje!
- ne, ne! - to mní jen otec blábolící. Kol rtíků tvých to dumlání jak hraje!
- už vzhůru, šotku? - Nuž, zde matka jesti: pij z prsou jejích - všechno její štěstí!
16
17
U PSANÍ
Taks růžová, jak v červnu hlohu snítek, a já tě milujú tak neskonale!
- však teď už jdi! - mám práci, kutíš stále, jdi, andílku! - tam pannu máš a svítek.
A píšu: „Oplatí vám dětí dítek,
co učinili jste pro děcko malé,
a bude chvíle, kdy" - v tom nenadále
mi inkoust převrhnul ten malý skřítek.
Ted kaboní se, natahuje k pláči:
„Nu, mlč! - vždyť hůře ve světě se daří -
tys přece jen můj květ, a to mi stačí!
- Leč až ta ruka má zde jednou zvadne,
pak jako s hlohu květ, s tvých šťastných tváří ať jeden úsměv - také na ni padne!"
VĚNOVÁNÍ
Ty písně tady dávám ti, mé dítě, v čas, kdy jsi byla žití na úsvitě.
Když bylas plna štěstí, plna zdraví a úsměv tvůj i pláč byl dětský, pravý.
V čas, který neznal žití stránku stinnou; ty vzpomínky ti nikdy nevyhynou.
Kdy bylas jako letní slunko vřelá a jako květ a jako děcko celá.
A otec tvůj, by ku práci se sílil, kdyžs v noci spala, nad tebou se chýlil.
Těch slunečných i teskných písní řadu psal otec tvůj už v chmurném listopadu,
Když pustnul sad, strom dávno přestal kvésti a ty jsi byla celé jeho štěstí. -
Nuž, provoď tebe píseň ta - kde jasná, a v žití šťastna bud - ó šťastná, šťastná!
V Praze, 1886 v den po sv. Alžbětě
21
ZLATÝ MÁJ
Zlatý máj se zaskvěl v kraji, zlatý Máj, ó zlatý Máj! luka pestře prokvétají, zelená se luh i háj; bory šumí, potok hučí, na květinách včely bzučí, slunko svítí v jeden jas -zlatý Máj se vrátil zas!
Slunko svítí, v nebi siném není mráčku v šíř ni v dál, jak pod modrým baldachýnem skřivánek se rozzplval: výš a výše letí stále, zvoní teď jak zvonky malé a jak fléten táhlý hlas jeho zpěv k nám zvučí zas.
Máji, Máji, zlatý Máji, cožpak ty jsi přines nám? -včelám květ, a ptactvo háji, vlaštovky dals chaloupkám; jabloň oděls bílým šatem, potok stříbrem, luka zlatem, trávu dal jsi kravičkám; -co jsi, Máji, přines nám?
Máji, krásný zlatý Máji, budeš tu jen krátký čas, po tobě si zastýskají
luh a luka, lesy zas; bude smutno, teskno všady -Zlatý Máji, pro nás tady kdys do smutných myšlenek nech kytičku pomněnek!
SLUNÍČKO
Sluníčko-víčko, rozmilý broučku, co jsme se tě nahonili na tom paloučku! Od stébla k stéblu jen jsi se kmitlo, nerado, nerado, přec jsi se chytlo, Sluníčko-víčko!
A ted tě máme, ty broučku malý, kropený jak makovická, jak šípek zralý! Jak se ti líbí zde v teplé dlani? Aj, děláš, jako bys nežilo ani, Sluníčko-víčko!
Nožičky ztuhlé, křidélka k sobě. -Nelíbí se tedy u nás? pomůžem tobě! Otevřem ruku, zlehounka, tiše; -už krovky nazvedáš, chce se ti výše, Sluníčko-víčko?
Po dlani vzhůru
a po malíčku;
tam se tedy pozachtělo
Sluníčku-víčku?
Po dlani vzhůru
na prstu čepičku:
zastýskalo, zastýskalo
se po sluníčku,
Sluníčku-víčku?
Nuž, tedy leť si, ty broučku malý, jako rudá jiskra letí v nebeskou dáli. -A my se budem za tebou dívat; za tebou dívat, o tobě zpívat, Sluníčko-víčko!
DEN PRÁCE
Je to práce, je to shonu, chce-li člověk svého dbát, jako včely na záhonu musíme si přispíchat.
Ráno, sotva pomodleno, už se musí Panna mýt, oblékat, vše naškrobeno, jako z kmentu musí být.
Pokoj Panně uklidí se, postýlka se ustele, pak na oříškové míse posnídá se vesele.
Kocourek už také číhá, -ať si počká maličko; neboť na nás čeká kniha, jemu hodme klubíčko.
Co v té knížce ve hodině přečte se to pohádek! nechce se nám do kuchyně, ■ a to by byl pořádek!
Hajdy! Vařit, péci čile, pražit, smažit vesele, hodným dětem z mouky bílé, pro lenochy z popele.
Odpoledne ubíráme v louky se a do lesa, s ptáky sobě zazpíváme, s květy srdce zaplesá.
K večeru, unaven celý domů jde zas každý rád -do úlu se vrací včely, a my půjdem také spat.
JABLÍČKA
VLAŠTOVKA ZPÍVÁ
Jablíčka zrajou na stromech, slunečko do nich pálí -až jedno spadne, chytnu je, nežli se zakutálí.
Spadlo jablíčko červené, jedno, druhé a třetí, všecky jsem chytla, jako když kocourek za myškou letí.
To jedno sobě uschovám! hladu se nemusím báti! s jablíčkem druhým bratříček v kolébce bude si hráti.
A třetí? - S bleďoučkým děťátkem k nám smutná chodívá žena: dám-li mu jablíčko, snad se též robátko začervená.
Vlaštovička šveholí. -Kdo jí z lidí rozumí? poslouchá ji kdokoli pod střechou i na poli, ale nikdo neumí říci, co ta vlaštovička zpívá.
Vlaštovička zapěla:
(Děcko slouchá pod krovem.)
„Kam že bych se poděla,
kdybych letět musila
ven v lijáku takovém!"
(Poslouchá děcko, jak vlaštovka zpívá.)
Slyšela ji mláďata,
vystrčila krčky ven,
potom křídla pernatá;
matka kárá písklata:
„To dnes pro vás psotný den!"
(To jim ta vlaštovička jistě zpívá.)
„Co vás, děti, napadá?
z domu dnes? - ni na chvilku!
mokrý dvůr i zahrada
viděla bych nerada
urousanou košilku."
(To jim ta moudrá vlaštovička zpívá.)
„Že už máte zase hlad? vy nemáte nikdy dost,
dnes už nevím co vám dát,
- a ted hajdy, děti, spat! je s vámi jen samá zlost!"
CTak se ta vlaštovička zlobí, zpívá.)
Vtom prokmitnul mrakem jas
vlaštovička zpívá dál:
„Bude, dítky, krásný čas!
odletím a přijdu zas -
kdo by to byl předvídal,
své zlatoušky že nakrmím!" - tak zpívá.
Vlaštovička šveholí -matka volá k večeři, dítě k ní se batolí
- ať to bylo kdekoli -nikdo děcku nevěří,
že rozumělo, vlaštovka co zpívá...
HVĚZDY
Na nebi tolik hvězdiček se mihotá a svítá! matička nám povídává, že jich nikdo nespočítá.
Jich počtu neví andělé, což teprv někdo z lidí! ale Bůh tam nad hvězdami, do jedinké že je vidí.
Tu, která jako diamant, i onu, která bledne -velké, malé, On je řídí, nepohřeší ani jedné.
A my s tou chudou matičkou jsme chudé čtyři děti: jak to u nás bývá, nechce nikdo z lidí rozuměti.
Jsme čtyři děti maličké a chudé, my to víme -Tomu však, jenž hvězdy hlídá, také my se neztratíme.
UKOLÉBAVKA
MATIČCE
Hajej, nynej, má Panenko, dřímej sladký sen; když ty budeš libě spáti, já tě budu kolébati, hajej, spinkej jen.
Peřinky máš čisté, bílé jako padlý sníh, nemusíš se báti zimy, jak pod křídly labutími budeš spáti v nich.
Dosti jsi mi práce dala celý boží den: praní, šití, ukládáni -teď, Panenko, čas je k spaní, hajej, dřímej jen.
Až ti spánek očka sklízí, půjdu také spát -ranníčko tě vezmu k sobě a budem si hezky obě sny své povídat.
Matičko má milá, moje drahá matko, vy jste jako holub a já holoubátko.
Vy jste holub sivý, já holoubek bílý -kde jsme se v tom širém světě natrefili!
V tom vašem srdečku tolik lásky bydlí -schovejte mne k němu pod vašimi křídly.
LETNÍ VEČER
PTÁČE
Slunce zašlo za horami v záři rudých červánků, nad polem a nad lukami tíchne píseň skřivánků.
Zticha, zticha vítr dýchá přes lučiny od lesa, nad nimi se klenou zticha holubičí nebesa.
Na luka a pole, skály lehá mlha modravá, šeří koroptvička v dáli kuřátka si svolává.
Zticha, zticha vítr dýchá, v trávu padá rosička, a na sivém nebi zticha bleskla první hvězdička. -
Na dva drátky uzamčené v naší kleci ptáče zpívá, chvilku zmlkne - ven se dívá, kde to zlaté slunko hřeje, poskočí si, znovu pěje, a mně zdá se nejinače, než že pláče!
V zahradě nám višně zrají, na větvici ptáček sedí: ptáci lidem nepovědí, co to sobě povídají; -Jak se daří?" - A ten z klece dí: „Zde je to smutné přece!
Celý den a celé noci na bidélku bez ustání
- a ten den je k nepřečkání! Za dne soudruh nepřilítne, v noci hvězda nezakmitne: o tom slunci, země kráse mně jen zdá se!"
Venku svítí slunce zlaté, po zahradě větřík pěje; ptáče zmlklo - druhé pěje: „Pusťte je, vždyť zrovna prosí, napije se slunka, rosy -pusťte je, vždyť je to bolí,
- ať si se mnou zašveholí!"
KOCOUREK
Ořech velký pes na kotě měl zlost; sezval čtyři kamarády, by jich bylo dost.
By jich bylo dost velkých těch psů pět Mourka chytnout za kožíšek Hoj, kocourku, v let!
Kocourek to zblesk, hej, a to byl hon! pět psů letí za kocourkem, napřed letí on.
Hoj, kocourku, běž! nikde není plot, jde tobě dnes o kožíšek, jde ti o život!
Mladý o život jde ti v honu tom: Hejsa! - kdyby tady nebyl jabloňový strom!
V patách Ořech, Lap, Čumil, Brok a Šnek -na jabloň jim jako vítr skočil kocourek.
To jest jeho hrad, to jest jeho dům! mrkvičku kocourek strouhá pěti pánům psům:
„Nahoru se k nám vylézt nelíbí? -Kdyby jeden nohu zlomil, čtyři zbyli by.
Na jednoho pět? -to je velká čest! Kdyby příběh ještě jeden, bylo by psů šest!"
36
37
KOULI SE, KOULI
Kouli se, kouli, červené jablíčko, zelenou travičkou až tam na sluníčko!
Ty budeš běhat, my tě budem honit, skřivánek bude nám s nebe k tomu zvonit.
Kouli se, kouli, ale pozor v letu, ať mi nepodlomíš nikde ani květu!
Chudobky bílé, modravého zvonku -my tě budem honit, ale pomalounku!
Pomalu, zvolna skrz to luční kvítí; vždyť ono má také radost z toho živobytí.
Skřivánek-li zvoní, pohřívá sluníčko -nekažme mu živobytí, červené jablíčko! -
SLZIČKY PANNY MARIE
Panny Marie slzičky, -ať nebolí mne očičky!
Ať nebolí od ničeho,
od dobrého ani od zlého.
Ať nebolí mne v noc, ni den, ať pro mne šťastný život ten!
A v pláči, smutku ve chvíli, ať Bůh ty oči posílí!
A budu-li kdy šťasten víc, pýcha se vzdal mých zřítelnic.
A nuzného-li uhlídám,
ať rozdělím s ním to, co mám.
A na mne, ani u lidí ať zlého oči nevidí.
Ať jiným zlého nepřejí, než já kdy žijou šťastněji.
A po své práci každý den ať zavřu oči spokojen.
PETRKLÍČE
Šel Pán Ježíš z Boží rady Getsemanské do zahrady.
Do zahrady do zelené, Jeho potem posvěcené.
Kde pro hříchy všeho lidu měl být vydán v ruce Židů.
Šel Pán Ježíš před svítáním, svatý Petr kráčel za ním.
Pán Ježíš si nezavzdychá, svatý Petr pláče zticha.
,Nechtěj, Pane, na smrt jiti!' „Otec můj chce tak to míti."
.Prohřešil se Adam tuze.' „Mělť za to již po zásluze."
,Lidé hřeší víc, než Adam.' „Proto za ně život skládám."
Až Tvé tělo z mrtvých vstane, do nebe je nepusť, Pane.'
Pán se usmál vlídně, tiše: „Dal jsem tobě klíč své říše!"
,Za ty klíče díky, Pane -nikdo se tam nedostane!'
Svatý Petr zvolal v hněvu, - Pán naň pohled bez úsměvu.
Potom kráčel mlčky dále, svatý Petr za ním stále.
Hle však, Pánu za šlépějí zlaté květy vyrážejí.
Stkví se v trávě Getsemanské jako mušky svatojánské.
Až zahrada plna kvítí a v každém se slza svítí.
,Pane, řekni, co to značí?'
„Nad tvým hněvem, Petře, pláči."
,Co ty květy všelijaké?' „To ti, Petře, řeknu také:
Já se na smrt odevzdávám, květy tady zanechávám.
By mluvily k srdcím lidí, až mne země neuvidí.
Neb kdo květu porozumí, také moje slovo umí.
Na květy kdo s láskou shlíží, Bohu, lidem neublíží.
Na celý svět s láskou zírá -sám si nebe otevírá!
SMUTNO
A ten žlutý kvítek tady Getsemanské do zahrady
Já ho zašil na znamení vykoupení, odpuštění.
Každým jarem bude kvésti
v čas, kdy musel kříž jsem nésti.
Ale znakem, Petře, stále bude též tvé lásky malé.
Za trest pak tvé víry chudé Petrklíčem zvát se bude!"
Nevím, co mi tak smutno, co mi tak teskno dnes, venku je mlhavo, rmutno, -pták v kleci sotva hles.
On se mnou z okna se dívá, do sadu dívá se ven; tam list se po listu schvívá a holý se klátí kmen.
Kmen holý větrem se klátí, a pustý je celý sad a mlhou a jíním jej šatí ten měsíc Listopad.
Co, ptáku, hledíš tak rmutno? tys přece neztratil nic; však, když je člověku smutno, ten ztratil o mnoho víc. -
Tví druzi vrátí se, - blahá vesna zas přinese květ, -ale má matička drahá z hrobu se nevrátí zpět.
OBLAKA
BABIČKA
Po nebi plují oblaka růžová, zlatá a šedá, toť zrovna jak sbor andělů, když křídla k nebesům zvedá.
Po nebi plují vysoko a jeden za druhým táhne, kde v suchopáru jaký květ, on jistě za nimi práhne.
Oblaka plují vysoko, však líto jim květu, jak vadne, a do kalíšku květiny dešťová krůpěje padne.
My děti jsme jak ty květiny a věříme, že je to snáze, když anděl Boží zastaví se u nás na své dráze.
On letí vysoko nad zemí a k lidem dívá se dolů; kdo vesel, s tím se raduje, a zapláče s tím, kdo v bolu.
Ajest-li ti teskno, dítě mé, jen modli se, vroucně se modli: jak letí anděl přes tu zem, on jistě u tebe prodlí!
Babičko milá, hlavičko bílá, svraštěná líčka! podobna páře -v zraku však záře jak od sluníčka!
Babičko malá, odkud jste vzala ty bílé vlasy? -to na ně lety sněhy neb květy napadly asi.
Babičko malá, odkud jste vzala ty líce hnědé? to as, jak padá v podzimní lada list s vrby šedé.
Babičko milá, co se vám bílá ruka tak třese? to as, jak chvátí vítr, a klátí osikou v lese.
A to sluníčko v očích, babičko, odkud je máte? to svítí čistě vaše tam jistě srdíčko zlaté!
KAŠPÁREK
Tváře čistě malované, očka jako oharek, do světa se směle dívá malý, švarný Kašpárek.
Čepičku má s rolničkami, přitisknutou do vlasů, kamizolku rudobílou, kalhotky má z atlasu.
Rukávy má naškrobené, punčošky má na stuhy a na botkách vyleštěných zvoní zlaté ostruhy.
Kordík z péra kohoutího visí v pasu na háčku, jednu ruku pevně k boku, v druhé drží plácačku.
Od hlavy až po ostruhy hotový to hrdina, veselý a čtveračivý jako dobrá hodina.
Zlého se mu na tom světě mnoho arciť neděje, -časem-li však hlavu ztratí, vesele se zasměje.
Někdy padne do polévky někdy také v omáčku; -hloupá-li se moucha směje, vezme na ni plácačku.
Jinak svět, ať co chce dělá, nechá v svatém pokoji! neublíží, ale také nikoho se nebojí!
Měšec prázdný, bez haléře -ale proto nepláče! myslí snad: „Nemůže v světě každý jisti koláče."
Nikomu nic nezávidí, po slávě se nepídí, -žeť, Kašpárku roztomilý, moudřejší jsi nad lidi!
I až jednou uložíme do malé tě rakvičky -žeť vesele uslyšíme zazvonit tvé rolničky!
MRZOUT
Starý, tlustý pán zalez do kouta upřed si tam síť, muškám na pouta.
Na síti má prach, na zádech má kříž, život-li ti mil, nechoď, muško, blíž!
Sedí celý den, ani nehne se; co si myslí jen? - Inu, ptejme se!
Sedí, tloustne jen, pranic nepoví: Inu, vždyť to je pavouk křížový!
Přiletí-li však muška jako mák, hoj, tu vyskočí jako divý drak!
Sítí obtočí
mušku se všech stran, pak ji vyssaje -to je čistý pán!
Potom, tlustší zas, vleze do kouta -Pojďme radši pryč, - nechrne mrzouta!
POHÁDKA O KRÁLI PECIVÁLU
Král Pecivál kdys kraloval až u tureckých hranic, však, ač měl zlata plný sklep a jedl jenom s medem chléb,
- jej netěšilo pranic!
Ať hleděl k slunce východu, ať hleděl ku západu, -v svých prsou cítil těžkou tíž: neb před sebou měl velkou říš,
- a velký cop měl vzadu!
Měl diamantů věrtele a perly bílé, rudé, však, ať si bděl anebo spal a jed a pil, neb kraloval, ten cop mu vadil všude.
Ať reky vodil do boje, ať na lov svoje honce, cop stále rost a byla již porostlá copem celá říš -a nebylo ho konce!
Už rolník nechal v poli pluh a tesař nemoh tesat: neb z poddaných kde který jest, ten králův cop jen musel plést a museli ho česat.
50
51
I povolal král mudrce
až do tatarských hranic
a děl: „Co s copem dělat jen?" -
I radili se rok a den,
- pak nevěděli pranic.
I velký žal měl náš pan král: „Ó, krásný světě, vale! už vykopejte černý hrob a pochovejte mne i cop -Ó, králi Pecivále!"
A v žalu svém, jak nocí, dnem král Pecivál tak volá, jej Šašek jeho uslyšel i bylo mu ho velký žel i řekl: „Kmotře, hola!
Můj pane králi, hola hej!" tak Šašek řekl k němu -„můj pane králi, jen se vzchop, my nůžky vezmem na ten cop a bude konec všemu!"
Dvé slzí velkých jako hrách se králi s tváří skradlo: „O, šťastný králi, šťastná zem! dnes ještě cop si ustřihnem, - - a mně to nenapadlo!
Můj dobrý Šašku, hola hej! teď jsem zas šťasten, hochu; svou milou dceru dám ti rád i svoji říš - jen kralovat mne nechte ještě trochu!
Můj dobrý Šašku, hola hej! ty bud mi místo syna -" O, že jsme tam též nebyli! což byli bychom napili se červeného vína! -
VLAŠTOVKY TÁHNOU
KRÁLOVNA ZIMY
Vlaštovičko, leť, už je na tě čas -listí žloutne, poletuje, po strništi vítr duje, bude brzo mráz.
Vlaštovičko, leť na slunečný jih -pavouk babí léto spřádá, muška též si pospí ráda, až přiletí sníh.
Až ho napadne kolem našich vrat, i až bude Meluzína kvíleti nám do komína, budem vzpomínat. -
Na tvůj letní zpěv,
kde ho zpíváš, kde?
budem na svých mapách zvídat
- a tvé hnízdo budem hlídat,
jak bys byla zde!
Přijde jaro zas, ty se vrátíš sem -Potkáš-li kde kousek štěstí, můžeš nám ho též přinésti v naši českou zem!
Hoj! na bílém koni o závod se honí s větrem jezdkyně; vlasy s bledých skrání jako mraky za ní vlají v krajině.
Mráz má v šerém hledu a korunku z ledu nese na čele; a jak pádí, v běhu prší vločky sněhu s roucha úběle.
Kol boků má šaty zimostrázem spjaty, pasem zeleným, a ve hřívě koni perlami to zvoní: ledem kaleným.
Kudy větrem letí, urve s holých snětí poslední si list. -„Hoj!" zavýská s plenem v sedle vystrojeném z prázdných ptačích hnízd.
„Hoj!" zavýská sobě, „květiny jsou v hrobě, listí haraší!" A kudy tak spěje, celá zem se chvěje v bílém rubáši. -
Hoj, na bílém koni o závod se honí s větrem jezdkyně. Toť královna Zimy! Havran letí s nimi v sněžné krajině.
VÁNOCE
Jak s rolničkami saně zvoní, jak vody v šumném potoce jste přijely na bílém koni, ó vánoce, ó vánoce!
Po celém kraji sněhu leží, pod mraky měsíc vesluje -však u nás teplo; - ať si sněží a vítr okny lomcuje.
Náš útulný a tichý domek až po krovy je zasněžen, však proto přec vánoční stromek k nám od Ježíška přivezen.
A na něm? - Bože - divy světa! jak světélky je zaplaven: zde stádo, zde je vojska četa, zde koráb - k plavbě připraven.
Zde cukroví je ve škatuli a zde je zlatý oříšek -a zde - ó div - k své Matce tulí se sám ten božský Ježíšek!
Zde vůl a otec vedle něho, zde Tříkrálů je vzácný dar; však, Ježíšku, nač mi je všeho? -kdyžs nepřines mi botek pár!
Já viděl ondy bosé dítě: sněhem a ledem hoch šel sám, já řek mu, že když poprosí Tě, Ty mně - a jemu já je dám.
Však hle! - u dveří někdo stojí,
- tak dřív se nikdy neusmál; vysoké botky, kabát dvojí,
- snad Ježíšek ti sám to dal?
Ó hochu, pojď! u Jezulátka se poděkuj, jak slušívá; -zde to je moje dobrá matka
- a vidíš, jak se usmívá?
A dnes Ježíška nepros o víc, rozdělím s tebou vše, co mám, to cukroví zde na polovic,
- svou matičku si nechám sám!
Jak s rolničkami saně zvoní, jak vody v šumném potoce, jste přijely na bílém koni, ó krásné, svaté vánoce!
MODLITBA
Ó dobrý Bože, Otče malých dítek,
uslyš mé modlení tam na nebesích -
Ty opatruješ každý luční kvítek
a živíš v poli ptáka, srnu v lesích;
Ty vodíš oblohou svá stáda hvězd
a velíš slunci vstávat každé ráno,
Tys dárcem všeho, co je lidem dáno
na poli, ve vsích, v hradbách velkých měst.
Ráno i večer, v soumrak, na úsvitě Ty o všechno se staráš, co je živé -Ó rozpomeň se také na Své dítě a drž mne v náručí Své ochranlivé. Dej chleba mi, jak pták má pokrm svůj, a dej mi šat, jak šatíš polní květy, a veď mne, jako vodíš hvězdné světy -a anděl Tvůj mne ve snu opatruj!
58
59
Skřivánci pisne
1888
Dceruškám Heritesovým Marii a Boženě
ZPĚVÁK
PŘICHÁZÍ
Hrstka lístků růžových nenajdete takových pod kvetoucí snětí, jak jich padá do dlaní s líček, zraků, usmání, ze šveholu dětí. -
Nesu Vám velké noviny odněkud z neznámé země; host vzácný mi je povídal, jak z dálky zavítal ke mně.
Měl roucho bílé jako sníh, na hlavě věnec měl z květů a v očích zář a vlídnou tvář a úsměv kol blažených retů.
A nachýlil se ke mně tak, k Vám jako matka se sklání, a povídal mi celý den a v noci až do svítání:
Jak rostou květy na poli, a pták jak v doubravě zpívá a o lidech a o hvězdách, a Bůh jak na vše se dívá.
To povídal mi den a noc, však o Vás na úsvitě, jak sličnější než v poli květ je dobré, nevinné dítě.
A jak se ten host jmenoval, se chcete dozvěděti? to byl snad Strážný anděl sám, neb Láska k vám, mé děti!
SKŘIVÁNEK
Skřivánek vyletěl vysoko nad pole a lučiny v květu a zmizel v modru nebeském, jak západ by do jiných světů.
Jen jeho píseň v blankytu šveholí, zvoní a jásá, a padá v zem, jak s jabloně perličky rosy když střásá.
Skřivánku, ptáčku, zpěváčku, jak letíš v nebeskou dáli, rci, kde v tom malém hrdélku, ty všechny písně se vzaly?
Nevzaly se mi v hrdélku, ony mi v srdéčku pučí, tam rostou jako v poli květ, jak čistý potůček zvučí.
A letím s nimi od země vysoko, jak jenom mohu. by dolů lidem zpívaly a vzhůru nesly se k Bohu.
ZEZULKA
Zakukala žežulička z doubravy:
„Přišlo jaro, kdo je se mnou pozdraví?
Přišlo, jak by s nebe spadlo, samý květ,
pospěšte si, chcete-li je uvidět!"
My bychom je pozdravili, ale jak?
my kukati neumíme jako pták.
Ale přec se půjdem na ně podívat;
nekukáme, mužem však mu zazpívat!
64
65
MÁJOVÝ DÉŠŤ
Padej, padej v travičku, májový ty deštíčku; větřík ani nezadýchá, padej padej zvolna, zticha, dej nám teplou vlažičku -padej, padej, deštíčku!
Jetel, tráva, obilí po tobě už toužily; pšenka, žito, vše, co třeba, aby bylo mléko, chleba, růsti sobě popili -padej, ať se posílí.
Bílý květ a nachový odložilo stromoví, zahrady se v zeleň šatí, třešně budou nalévati, zavoní květ lipový; padej, dešti májový.
Ven do tvého padání pastýř stádo vyhání; padej, padej, teple, zticha, ať pastevci neosychá hůl pod lesem na stráni, než zazvoní klekání.
Přestaneš-li chviličku, v západovém sluníčku až se duha nebem sklene, jako v květy porosené hoď nám ve vlas, deštíčku, démantovou perličku!
66
67
MÁJE
KALINA
Zavanul teplý
vetríček z kraje,
vzhůru do háje, vzhůru do háje,
nasekáme tam
zelené máje!
Zelené máje
před naše stáje,
by kravky měly celý rok píce,
aby tam nešly
čarodějnice.
Zelené máje, chvojové klestí
před každá vrátka musíme snésti, aby tam kvetlo celý rok štěstí.
Jako v tom háji krásno to bude,
aby nám Pán Bůh požehnal všude, v bohatém statku, v chaloupce chudé!
Kalina květina smutná, tmavolistá, v skalné rokli vypíná se do oblohy čistá.
Kalina, sněžina květem obalená, jako pod ní jarní voda bíle rozpěněná.
Ve květu, v podlétu, v zimě stojí sama, ráda by si promluvila s vodou, s hvězdičkama.
Kalina květina sama v rokli stojí, do oblohy nedosáhne, do vody se bojí.
Jen někdy večerem hvězda dolů slítne; než zapadne do té vody, v kalině se chytne. -
68
69
ZITO, ZÍTKO -
RUZICKY
Žito, žitko zelené,		Dvě růžičky červené
už vymetáš v klasy,		kvetou podle sebe,
záhy v zrnka naleješ,		nad nimi dva motýlky,
dá-li Pán Bůh časy.		modré jako nebe.
Deštíček tě vytáhne,		Kam se jeden obrátí,
rosa uschnout nedá,		tam se druhý točí -
slunečko tě upraží		nejsou to dva motýlky,
do tvrdá a hnědá.		jsou dvě modré oči.
Na souvrati odkvetou		Nejsou to dvě růžičky
střevíčky a chrpy,		porozkvetlé v jaře,
brzo, brzo zazvoní		to našeho děťátka
hnědou líchou srpy.		růžové jsou tváře.
Žito, žitko zelené,		
jak tě vítr kloní,		
žeť už z tebe z daleka		
nový chleba voní!		
70
71
MODRÁ OČKA
Hvězdičky už vyšly, červánek už zhas, očka, modrá očka už je k spaní čas.
Do kalíšků květů blahý sen už slét, zavřete se, očka, jako modrý květ.
Ve hnízdečku sladce, tiše usnul pták, očka, modrá očka, spěte také tak.
Už jste se den celý nakoukala moc, očka, modrá očka, spěte - dobrou noc!
PACHOLÁTKO
DĚŤÁTKO
Pacholátko boubelaté, očka modrá, vlásky zlaté.
Ústka jako máky plané, celé jako malované.
Po dolíčku v každém líčku a čilejší nad rybičku.
Pacholátko boubelaté směje se jak slunko zlaté.
To jsme rádi, že je máme, nikomu je neprodáme!
To koťátko šedé u kamen si přede, a naše děťátko, copak to dovede?
Takhle umí koukat, takhle umí broukat, takhle umí ležet, takhle umí běžet, takhle se nám houpe, takhle se nám koupe; koťátko to neví, protože je hloupé!
74
75
KOŠILÁČEK
Košiláček umouněný, nemytý a nemodlený.
Nečesá se, neustrojí, vody se jak ohně bojí.
Jenom křičí, jen se pere, jako když ho na nůž bere.
Košiláček umouraný,
- však ho jednou chytnou vrány!
Budou ho mít za havráně, poletí s ním do své stráně.
Upustí ho do rybníka, tam ať sobě vodě zvyká!
Vezme-li ho velká voda, nebude ho taky škoda!
76
MIKULÁŠEK
Mikula, Mikuláš, Mikulášek, zoubky má drobounké jako hrášek.
Hezounké, drobounké nad perličky, sedí jak v budníku holubičky.
Na sněžných peroutkách ani prášek. -Takové zoubky má Mikulášek!
77
NIKDO NEVÍ
KONÍČEK
Nikdo neví, jak mi je, když se kočka umyje, pak se na mne podívá, jako když se vysmívá.
Počkej jen! až za chvilku vezmi bílou košilku, to se teprv uvidí, kdo z vás dvou se zastydí!
Jaký to koníček, třeba vraný, když není osedlán, okovaný! -
Honem se, kováři, k dílu mějte a toho koně nám okovejte.
Kovář se postavil za kovadlo, přikoval koníčka na houpadlo.
Přikoval, zakoval nohy obě
na pravo, na levo, po dvou k sobě.
Potom ho osedlal sedlář hebce, sedí se na něm jak na kolébce.
A teď tě, bratříčku, posadíme, v daleké kraje se vypravíme.
Já sednu, bratříčku, podle tebe, budem se houpati až do nebe.
Za hory, za lesy, bystré vody, s větrem se rozletíš o závody.
A potom pozvolna, zlehka, tiše, koník tě donese do snů říše.
Tam na tom nejlepším světa koni nikdo tě, bratříčku, nedohoní!
78
79
LETNI ODPOLEDNE
ANDĚL STRÁŽNÝ
Větřík skoro nedýchal a slunéčko hřálo, na záhonech v zahradě kvítí jak by spalo.
Po obloze vlaštovky lítaly jak šípy, v úlu včely bzučely zpod košaté lípy.
Ticho vše, jen pěnkava pípla někde v stromu, a zarostlý vodojem šplounal tiše k tomu.
Nad vodou se rákosí zvolna kolébalo, nad ním tančil mušek roj a sídlo jim hrálo.
Napřed hlasně, potom tiš, tiše tak a spavě -ó jak se to usnulo v té vysoké trávě!
Zdává se mi ve spaní, - ať mne vždycky ochrání ■ že se boží Anděl strážný k postýlce mé uklání.
Peřinkou mne přikrývá, pak se na mne usmívá, a když sobě pozastesknu, na prsou mne zahřívá.
Políbí mne na líčko, zašeptá: „Má hvězdičko!" není-li to Anděl strážný, jste to vy, má matičko!
80
81
POUPÁTKO - PTAČÁTKO
Ty naše zahrádko,
jako to poupátko
v tobě zkvétá? -
kdo se naň podívá,
vždycky si myslívá,
zdali je poupátko z toho světa.
Ba, jakž by nebylo! zjara k nám přibylo zrovna v máji -když kvetou jabloně, v zeleném záhoně poslední fialky odkvětají.
Bezy když rozkvetly
a z jihu přilétly
vlaštovice -
šukaly pod krovy,
aj, ptáček takový
zapadl také k nám do světnice.
Zdali to ptačátko,
zdali je poupátko,
kdo že to ví?
jak ptáček šveholí,
jako květ na poli
kvete, však odkud je, neodpoví.
Až bude podletí,
vlaštovky odletí,
sad náš zbělá -
našemu poupátku,
našemu ptačátku
ta zima - ale nic! - neudělá.
Co den je sličnější,
co den je milejší,
- žeť je, pane!
Poupátko, děvčátko,
zasměj se drobátko,
té naší písničce zamotané!
82
83
SRDÉČKO
ZVONY NEDĚLNÍ
Co to mé srdéčko tluče: tluky, tluk, jako ta křepelka u potoka z luk?
Tluče, tluče, tluče, nikdy nemá dost -pro zármutek málo, hodné pro radost.
Ten svět je tak krásný, tluč, srdéčko, tluč, a když něco bolí, Bohu odporuč!
Slavně, zvučně v šíř i v dáli, slyš! - zní zvony kostelní přes pole a lesy, skály v svaté ticho nedělní.
Jest to, jak by hlaholení snášelo se z blankytu, jako snění, jako chvění z nadzemského pobytu.
Teď to hrá a ted to volá a teď mocně zaplesá -a to srdce neodolá, musí s nimi v nebesa!
Vzhůru, vzhůru letí, náhle svatou jato zbožností, tam k té výši neobsáhlé až ke branám věčnosti.
Tam, když dávno zemskou tiší už ty zvony dozněly, dlouho ještě, dlouho slyší modli ti se anděly.
84
85
DOMOV
Domove, domove drahý a jediný, nejdražší, nejsladší nad světa končiny.
Nejdražší, nejsladší na světě ze všeho, daný mi v kolébce od Boha samého.
A kdybych ve světě byl i ten nejchudší, tys mi dán za poklad v matčině náručí.
Jinde jsou krásnější, jinde jsou šťastnější, ale tys nad všechny vlasti mi milejší.
Před mořem, za mořem nenajdu takové, jako ty, milený, český můj domove!
ORÁČ
ZEMĚ ČESKÁ
Na poli, roli oráč oře, na poli roli na úhoře.
Oráči, zorej nám to pole, velký tam poklad leží dole.
Vzácný a dávno nevídaný, už po staletí zakopaný.
Smáčený krví, slzou z oka -oráči, orej do hluboká!
Oráči, orej pevnou pěstí: vyorej nám to české štěstí!
Vyorej nám je, jako bylo,
by se zas v Čechách vyjasnilo!
Můj rodný kraj jest Česká zem, můj domov české luhy, a kraj ten chovám v srdci svém jak v světě žádný druhý;
jej milujú, jak matku svou má kdo jen v světě rád, i ve štěstí i v chvíli zlou a navždy, nastokrát!
Ten drahý domov dal nám Bůh,
a chrání Jeho ruka
tu zem, již orá český pluh,
ta květuplná luka,
ty modré hory, šumný les
a města, samot klid,
ten český dvůr i ves
a v nich náš český lid.
Po otcích zbyly vlast i řeč nám za dědictví svaté, před nepřátely reků meč je bránil tisíckráte! Co po otcích jsme zdědili, si zachovati chcem: svých otců svaté mohyly a pro sebe tu zem!
A Hospodin, Bůh zástupů, On bude naším štítem, a nevydá nás v potupu v nepřátel hněvu lítém; i uhájíme v každý čas svou rodnou řeč i krev, a bude slavný, velký zas náš starý, český lev!
PÍSEŇ
Zachovej nám, Hospodine, naši drahou, českou zem, ať na věky nezahyne s nepřáteli v boji zlém! Hajme mužně práva svého a svůj domov proti všem, osud Čech též u každého Čecha budiž osudem!
Plňme k vlasti povinnosti s vůlí věrně oddanou, a když třeba, s ochotností buďme Její obranou! Dávné slávy vzpomínejme, že v Ní žili rekové, -krev i statky za Ni dejme, jako naši otcové!
Čeho získá práce pilná, ať jí k blahu rozkvete! skvělý duch a ruka silná zhojí rány staleté! -Bože! dej nám v sebe víru, siliž naše naděje, dej, ať slunce Tvého míru nad vlastí se zaskvěje!
90
91
Stůjme k sobě v každou chvíli svorni v boje v dobách zlých, a jak Čechy šťastny byly, budem zase šťastni v nich! Ať se ruka k ruce vine! Bůh náš není daleký -Země česká nezahyne: Sláva buď Jí na věky!
SLOVANSKÁ LÍPA
Na slovanské lípě roste mnoho snětí, a my jedné matky slovanské jsme děti.
Mnohá větev suchá, mnohá nalomená, ale lípa stojí vzdorná, neskloněná.
I ať vichr duje, blesk se do ní pustí, ona bude státí, ona bude růsti.
Vzdor na vzdory světu, na radost svým dětem, krásná, silná, velká, obalená květem!
92
93
AŽ JÁ BUDU VELKÝ
KRÍZ U LESA
Až já budu velký, jako jsem ted malý, bude ze mne jonák v práci dokonalý.
Postavím se k pluhu, zapřáhnu si voly, budu s nimi orat, na otcovské roli.
Od bílého rána až do tmavé noci -a budou mi orat, jak orají otci.
A budou mi sklízet, on jak s nimi sklízí -nedostane hrouda do ruky se cizí!
A dám dobrovolně každému, co jeho -ale proti králi zastanu se svého!
Na kraji u lesa kříž stojí kamenný, starý a zvětralý a celý omšený.
Dokola vroubí ho plůtková zahrádka, a pod ním zapadlý schůdek je klekátka.
V pohodě, nehodě dubovou pod snětí tak ten kříž stojí tu celé už století.
S něho se Spasitel dívá jak v tesknotě -Koho tu vídával klekati v samotě?
Otřen a oklečen dole ten stupníček a kolem rozkvetlo tolik těch slziček.
94
95
CHUDÉ DÍTĚ
ŠTĚSTÍ
Já jsem dítě malé a jsem dítě chudé, až já budu velké, copak ze mne bude!
Bude ze mne, bude, co se zlíbí světu, to, co na úhoru, z polního je květu.
Nikdo neovorá, nikdo neovláčí -bude ze mne, bude to, co Pán Bůh ráčí!
Kdo je bohatý, ten je pán - ó tak! ale kdo je chůd, není ubožák.
Smutný bohatec sobě postýská, chudák veselý sobě zavýská!
Chudý, bohatý soudruha je druh: štěstí rozdává na světě jen Bůh!
96
97
PŘÁNÍ
CHALOUPKA
Měl bych rád vinohrad
na slunečnou stranu, loučku též, pšenku, rež, aspoň na čtvrtlánu.
Měl bych rád malý sad
plný krásných stromů, kravku též, volků spřež a chaloupku k tomu.
Měl bych rád
nastokrát
svoji starou matku,
ta by tam drahokam
byla na mém statku.
Měl bych rád -co však přát marně sobě dále! nemám luh, mám jen pluh a políčko v skále.
Nemám rád vinohrad -
jen chaloupku v stráni, rukou dvě a k nim své matky požehnání!
Ta naše chaloupka prostá, milá, jak by to pro ptáky klícka byla.
Není tak maličká z dálky, z blízka, nikomu se tam však nezastýská.
Veselá, úhledná, klidná, čistá -máme v ní, ptáčata, všichni místa.
A kdo ji uvidí, kolem přejde, neřek by, co se tam štěstí vejde!
Jestli ho ve světě někdy ztratím, k tobě se, chaloupko, pro ně vrátím.
HVĚZDIČKY
Slunéčko už zašlo, vyjdou hvězdičky; vyskakují z modra jako jiskřičky.
Ta první je moje, ta druhá je tvá -matičko, vám patří tam ta zářivá.
Čtvrtou ať má naše malá sestřička, jednou podělíme také tatíčka.
Ale teď, matičko, hleďte v šíř i v dál, jakoby těch jisker nebem rozsypal!
Jakoby tam rozmet drobné pozlátko; čí pak jsou ty hvězdy? „Boží! - děťátko!"
NA ZAHRADĚ
MALÁ ŠVADLENA
Dokola, dokola, kdo si víc popili! budem se honiti, jako dva motýli.
Trávníkem, cestičkou, jak se kdo otočí, ažtě nám na tvářích růžičky naskočí.
Trávníkem, cestičkou dokola, dokola, až na nás z daleka matička zavolá.
Potom si usednem matičce na klíně, jako dva motýli na jedné květině.
Šiju, šiju plátno bílé své panence na košile, co nepadne na košilku, rozešiju na postýlku.
Rozešiju na polštáře, ani steh se nevypáře; na šátky a na ubrusy zbudou ještě hezké kusy.
Budu šiti, šiti, šiti, slunéčko tak pěkně svítí, nebudu dbát na únavu, než došiju na výbavu.
Budu šiti, šiti, šiti, zpod okénka voní kvítí, vlaštovička venku lítá, toť ta jehla jen se kmitá!
102
103
MACÍČEK
Není macík jako macík, - to je macíček! nejsmělejší, nejmlsnější ze všech kočiček.
Celý den u kamen leží, vyhřívá se rád, zlíbí-li se, milostivě dá se pochovat.
Ze všeho mu na tom světě nejmilejší klid, přede, ale neupřede ani jednu nit.
K práci nemá chutě žádné, do hry - to je let! a kde hrnek se smetánkou, to ví o něm hned.
Ale přes to macíčkovi budiž také čest, kde jen v domě myška hne se, už jí v patách jest.
V noci půdu obejde si, chrání chlév a sklep, na špýcharu obilíčko, ve špižírně chléb.
Jako voják noční stráži chodí sem a tam, co by chtěla myška smlsnout, smlsne radši sám.
Ráno přijde upravený, způsobný a tich, náprsničku ulízanou, tlapky jako sníh.
Proto té má, náš mačičku, přec jen každý rád: zde je myška papírová, chceš-li, pojd si hrát!
TEN NÁŠ PES
SOVA
Ten náš pes skákal dnes, skákal také včera; bude as skákat zas zítra do večera.
Pejsku náš,
co to máš,
žes tak vesel stále?
„Řek bych vám,
nevím sám" -
hop! - a skákal dále.
Sovička mrzutá sedí a nedutá, jen se mračí; květy ji neblazí, slunce jí překáží, i zpěv ptačí.
Sovička mrzutá sedí a nedutá za den celý; poslyšte písničku, snad paní sovičku rozveselí:
„Sovičko mrzutá, kdo ani nedutá, sedí v tichu, na radost mrzí se, a na svět mračí se, ten je k smíchu!"
Sovička mrzutá sedí a nedutá ani slova. -Zpívejte celý den ona se mračí jen; - vždyť je sova!
KOZIČKA
ORISEK
Má naše kozička dlouhý vous, dobře, že jí ho pes neukous.
Kdyby ho byl ukous docela,
kozička by vousu neměla.
Neměl by ho dodnes ani pes -
dobře tak, že jí ho neodnes!
Říkali mu Oříšek, huňatý měl kožíšek, uši také, toť se ví -jazýček měl růžový.
Nebyl sice veliký, ale zloděj všeliký, jakmile jen zaštěkal, tuze se ho ulekal.
Hlídal celý den i noc, nedostával za to moc, ale každý měl ho rád, to je také dobrý plat.
108
109
KONĚ
Já mám povoz o dvou koních, neběží-li, prásknu do nich!
Jsou ty koně neučeny, a já jsem kluk nezvedený.
Kam si chtějí, tam si chodí; dobře mají, když mne shodí!
LENOCHOD
VČELKA
Do oken svítí bílý den, kdo není lenoch, z lůžka ven!
A kdo je lenoch, zůstaň spát, však se mu budou ptáci smát.
Nejvíc ten černý starý kos, jenž viděl v světě všelicos.
A za ním celý ptačí rod:
„Hle, zavítal k nám lenochod!
Z dalekých krajů přišel k nám žeť mohl také zůstat tam!
Tam spáti mohl nocí, dnem, zde se mu jenom vysmějem!"
Včelka lítá sem a tam, od fialek k růžičkám.
Od růžiček y lípy květ, všude sbírá sladký med.
Na jabloni, na máku, od rána až k soumraku.
Od jara až k jeseni lítá květnou zelení.
U všech květů čilý host, až je v úlu medu dost.
A když zasněžen je úl, má vždy sladký, plný stůl.
Ať je zima, ať je led, vzpomíná na letní květ.
Vzpomíná na slunka jas, čeká, až se vrátí zas.
V létě práce, v zimě klid,
- kéž nám všem tak mohlo být!
BABÍ LÉTO
PTÁČATA
Babí léto lítá, už je podzimek, to už zima vítá první bílá vlákna do svých peřinek.
Pavouk jí je přede, vítr navije, na lučině šedé perličkami z ledu mráz je pošije.
Jinovatka režné utká povlaky, potom peří sněžné do nich znenadání vsypou oblaky.
Babí léto lítá, už je podzimek; pole, luh je vitá: oddechnout si v kupě sněžných peřinek!
Jaro přišlo, první brázdu táhne pluh;
slunko líchy rozehřívá, s vlhké meze strnad zpívá: „Naděl Bůh!"
Sad jako by mlékem polil,
- květu div!
sedmihlásek volá s hruše: Jablek, hrušek plné nůše,
- také sliv!"
Zlatá pšenka v poli zraje, žloutne mez; na sedláka z jetelíčka zavolala křepelička: „Pět peněz!"
Stodoly jsou naplněny, stohy, žeť! po strništi vitr duje, chocholouš si zaběduje: „A co teď!"
Až ta bílá, krutá zima přiletí -
pak z božího požehnání hoďte zrnko ke snídani ptáčeti!
VLAŠTOVKY
ZIMA
Vlaštovky nám odlétly v jednom oka mihu, včera slovo daly si, dnes už táhly k jihu.
My se smutný loučíme, ale ať si letí, -vždyť na jihu čekají také na ně děti!
Budou tleskat ručkama a budou je vítat, až je opět uvidí nad chatkami lítat.
Děti sluncem osmahlé, kadeřavé hlavy, budou na ně dívat se, jak si hnízdo staví.
A budou je poslouchat ve večerním šeru, jak si cvrčí pohádky dálném o severu. -
Už to žluté listí opadává,
od jíní jsou luka šedivá,
už nám vlaštovička sbohem dává,
od hor dýchá zima mrazivá.
Obilí se mlátí ve stodole, jablka snesena pod střechu, brzo sníh pokryje sad i pole, luh i les se chystá k oddechu.
Veselé však budou naše chatky, až se kolem sněhu navane, u kamen zavrčí kolovrátky, zabělá se peří nadrané.
Usmívat se bude hospodyně, z pece budou zpívat jablíčka, dětem o Karkulce, Meluzíne vypravovat bude babička.
Otevřou se dveře, s košatinou Mikuláš přinese ovoce, potom přijde Lucka s hrachovinou, a co mžik tu budou vánoce. -
Sbohem tedy, vlaštovičko milá! než ty zlaté svoje pohádky dopoví nám tady zima bílá, ty přiletíš s jarem nazpátky. -
116
117
NA SANÍCH
SNĚHULÁK
Sněžilo den celičký, zvoní, zvoní rolničky, koně v letu, sáně v běhu, samy jako vločka sněhu.
Soumrakem se chumelí, ale my jsme veselí; kožich teplý, korba měkká, cesta naše nedaleká.
Jako stíny po kraji, stromy kol se míhají, za námi se vítr honí, rolničky jen zvoní, zvoní.
Ted se zvedla metelka, v dáli kmitla světélka -hoj, koníci, přes vánici, ať jsme brzo ve světnici!
U teplého ohně včas krytý stůl už čeká nás, teplá postýlka a v stáji vám, koníčky, ovsa dají.
Obří tělo, mračný zrak, venku stojí sněhulák; mráz-li pálí, vichr duje, sněhulák se pošklebuje: „Dobře tak!"
Sněhuláčku, jak se máš? tak zlý nejsi, jak se zdáš -hrozíš, dokud sníh nejihne, ale jaro to ti střihne na rubáš!
Sněhuláčku ubohý, nebudeš moc na nohy, až jen slunko teple svitne, to tě, sněhuláčku, chytne za rohy!
Budeš pryč jak na koni, skřivánek ti zazvoní, mušky budou hráti tobě a fialky na tvém hrobě zavoní. -
118
119
AŽ SE JARO VRÁTÍ
VLAŠTOVKA PŘILÉTLA
Až se jaro vrátí, \		Vlaštovička lítá
ó, to bude ráj! ]		kolem domu,
zelenat se bude		nepoví, co hledá,
celý širý kraj.		pranikomu.
Slunce bude hřáti,		Lítá, hledá, šuká
větřík teple dout,		v každém koutě,
potom bude hučet, !		vrátila se právě
zproštěn zimních pout.		z dlouhé poutě.
Luka budou vonět,		Vrátila se z jihu
stromy budou kvést,		v slunka jase,
a skřivánek vzhůru		ó, žeť svoje hnízdo
do nebe se nést.		hledá zase!
Rozletí se vzhůru		Lítá, hledá, šuká
až v oblačnou říš,		na podkroví,
- a naše srdéčka		našla tam svůj domek
vzlétnou ještě výš!		jako nový.
		Byli by zaň vrabci
		mnoho dali,
		však my jim ho v zimě
		neprodali.
		Řekli jsme: „Už páni
		pronajato!"
		Vlaštovka nám nese
i		jaro za to!
ZPĚVÁK SE
LOUČÍ
Už zpěvák svoje dozpíval a, dítky, s Vámi se loučí a ty své drobné písničky Vám k přízni odporoučí.
Snad náhradou Vám nebudou jedinkou za pohádku; -však mně je anděl povídal, jak řek jsem na začátku.
On jinak mi je povídal, sladce, snivě a dlouze; to ale anděl byl - a já chudý zpěvák jsem pouze.
Snad velkým lidem bude zdát se všední, malé to všecko -Vy ale odpustíte mi, že s Vámi byl jsem zas děcko!
Tak věrně jsem už vyzpíval, co slíbil jsem, že Vám dnes zjevím, a rád bych zpíval ještě víc, však moudrého pranic už nevím.
A Bůh Vás tedy opatruj, má dítka jasnozraká -a kdys, až velká budete, vzpomeňte na zpěváka!
Zvony a zvon
1894
VĚNOVÁNÍ
Matičkám vašim, vy milé děti, matičkám vašim i matce své ze srdce zpěvák písně ty světí veselé, vážné i dovádivé.
Za každou noc, již u vás kdy bděly, za každý v bázni tajený dech, za první krůček, při němž se chvěly, za první slůvko na vašich rtech.
Za každý úsměv, slzu a vrásku, za steré polibky - a natisíckrát za všechnu péči a nezměrnou lásku, již může na světě matka jen dát!
Matiček vašich i matky vlastní zpěvák si vzpomíná i vlhne mu líc. Mějte je rády a buďte šťastny! -matka si za vše - nepřeje víc.
ZVONY A ZVONKY
PALEČEK
Jak pohádkových zvonků rej vám radost v srdci zvuč a hřej!
Jak zvonky kvetou podle cest, ať květů pln váš život jest.
Jak zvonků slavný hlas - váš duch spěj k vysokostem, kde dlí Bůh.
Jak hodin zvuk, aťs bohat, prost tě volej práce, povinnost!
A vzhůru vždy! - když v bouřnou noc zvon vlasti zazní: „Na pomoc!"
Z všech reků malý Paleček byl nejšvarnější holeček.
List růžový za peřinku mu daly víly do vínku.
Měl z broucích krovek přilbičku a škorně z polních střevíčků.
A z pestrých křídel motýla mu matka pláštík ušila.
Měl kamizolku brněnou a za meč trávku zelenou.
Tou proklál každou obludu, ač kryl se miskou žaludu:
neb oči jak dvě orlata a srdéčko měl ze zlata.
126
127
O KÁČ
JARO
Já jsem děvče okaté, šatečky mám strakaté, vypadám v nich celičká jak ta lesní pěnička.
Já jsem děvče okaté, tvářičky mám buclaté, na nich jako růže květ, a mne těší celý svět!
Jaro přišlo do kraje, děcko laškovité, v očích mělo fialky, v líčkách šotky skryté.
Kučeravé kadeře zářily jak slunce, rosu jako démanty mělo na korunce.
Na ramenech motýlí křidla dvě se třpytí, roucho světle zelené v rybníku jak sítí.
Kolem roucha z šípkových poupat mělo pásek, nad ním zrovna u srdce zpíval sedmihlásek.
128
129
TRPASLÍK
MÁJ
Chytli páni trpaslíka, schovali ho do žejdlíka.
Když ho k soudu vyndat chtěli, nalézti ho neuměli.
Tak byl drobný, tak byl malý. Nenašli ho. - Ti si dali!
Máj, máj, máj, na housličky hraj! Každý ptáček hnízdo staví, černý, modrý, popelavý, jest jich plný háj.
Hej, hej, hej, hřej, slunéčko, hřej! Mušky budou tancovati, komár bude také hráti, roháč vedle něj.
B rum, b rum, b rum,
to je shon a šum!
Kdo má nerad hudbu muší,
ať si zacpe obé uši,
ať si zavře dům.
Čik, čik, čik!
Co to za povyk?
To ta vlaštovička milá
s jarem se k nám navrátila,
vrabci strhli křik.
Tluk, tluk, tluk, slyš křepelku z luk! Na noc k lesům letí vrána; písnička je dozpívána - a ted ani muk!
LESNÍ STUDÁNKA
LILIE
Znám křišťálovou studánku kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd.
Květ liliový vyrůstá
na přímém, vysokém stonku
a zlatoskvoucí srdéčko
má v krásném, bělostném zvonku.
Ó, kdo má srdce ze zlata a nevinnost lilie v květu, ten může v tvář se podívat vždy přímo celému světu!
132
133
RUČKY
PRED SPANÍM
Vy mé bílé ručičky, jak jste vy tak maličký, a co vy se narobíte za den boží celičký!
Hráte si jak přátelé, pracujete vesele, matičku si obejmete, když vám večer ustele.
A když tiše, zlehýčka spaní padá na víčka, k sobě vy se přitulíte k hrdličce jak hrdlička.
Už vyšel bílý měsíček a ztichla celá zem, a na tisíce hvězdiček hle, bdí nad jejím snem.
A já jdu nyní spáti též tak šťastně, vesele -a celou noc mne ochraňtež, vy, boží andělé!
134
135
PROBUZENI
LESNÍ ZVONKY
Já už se vzbudila, zdalipak víte? Vy, moje matičko, vy ještě spíte.
Ptáčátko malé v slunečné záři zpívá a skáče vám na polštáři!
Ty vaše oči nechtí se dívat, nechtí se otevřít - musím je zlíbat!
Ó, zvonky, zvonky, zvonky, ty modré zvonečky! ty ve dne nezazvoní květnými srdéčky.
Leč v noci, v noci, v noci, když měsíčný je svit, tu vil svatební průvod vyjíždí na pažit.
Na křišťálových vozech, zlatými kolečky! tu zvoní, zvoní, zvoní ty lesní zvonečky.
136
137
HOUSÁTKA
HUSOPASKA
Zelená, zelená travička, sešla studená rosička; jarní slunko zlatou nití vyšívá na lukách kvítí, housátka se v trávě svítí jako zlatá klubíčka.
Husy, husy, běloučké husičky, husy, husy, bílé husy! Rády a nerady musíte do řady, ta ze všech nejhezčí napřed musí!
Husy, husy, běloučké husičky, husy, husy, bílé husy! Ta jedna kleveta, co pořád štěbetá když nic se nepase, hladu zkusí.
Husy, husy, běloučké husičky, husy, husy, bílé husy! Až sejde travička, dáte mi peříčka, v zimě se zahřeju, podřímnu si!
CHUDÝ PSÍK
ZPĚVÁCI
Není psíka nad chudého, dostane cos od každého, někde kůrku, jinde bití, všude sám co sobě chytí.
Není nad chudého psíka, nehoněn-li, neutíká, pořád je na zdravém vzduchu, neprší-li, leží v suchu.
Nad chudého psíka není, má-li choutku na pečeni, po hlávkách se proskakuje, komáry si přikusuje.
Od rána do šera, celý den boží zpívají ptáčata v poli a hloží.
Pénkavy v zahradě, kosové v lese, skřivánek písničku k nebi až nese.
Písnička, perlička na poslouchání, ti malí zpěváčci nic nechtí za ni.
Dokud jim prostírá slunéčko léta, za ni by nevzali poklady světa.
Ale až na zimu, v sněhu a mrazu, dáme jim dukátků nového rázu:
Žitečka, zrnéčka pšenky jak zlato, budou zas na jaře zpívati za to.
HODNÉ DĚTI
KOMEDIE
Tak hodných dětí už nebude, svět světem co bude státí, jak Frantík, Tonda, Prokop, Vít, když na vsi začnou si hráti!
Tak hodných dětí už nebude, jak Nána, Mařka a Cíla; jen honem, honem, matičko, bych mezi nimi už byla! -
Trubky troubí, buben bije, večer bude komedie! na bidlech a na provaze zrovna, jak to hrajou v Praze.
S medvědem a vlkodlaky, s opicemi, hady, draky, s paňácou a jeho tátou, s královničkou celou zlatou.
Takové jste jaktěživi neviděli u nás divy; -komediant starý tuhle všecko má to v jedné truhle!
Nesejde mu na diváku, -každému dá po zlaťáku, kdo to víko truhly zvedne, a to vše tam spatří - ve dne.
Ale až jen večer bude, vytáhne to všecko všude! A kdo se chce podívati, za vše jenom krejcar platí!
142
143
VRANIK
Můj koníček vraný jako malovaný, hopsá, hejsa, hej! nožky pěkně zdvíhá, ušima si stříhá, hopsá, hejsa, hej!
Dlouhá černá hříva po větru mu splývá, hopsá, hejsa, hej! -podkovky mu zvoní, jiskra jiskru honí, hopsá, hejsa, hej!
Můj koníčku vraný, jako malovaný, hopsá, hejsa, hej! až tě osedláme, kam se podíváme? hopsá, hejsa, hej!
Rozjedem se v poli přes hory a doly, hopsá, hejsa, hej! rozjedem se letem široširým světem, hopsá, hejsa, hej!
Žeť se rozjedeme, kam se rozjet chceme, hopsá, hejsa, hej! -Tak, můj vraný koni! Ať si nás kdo honí, hopsá, hejsa, hej!
HRDINA
Malý Válek, peciválek, husího se pírka zalek.
Kde co po tmě zašustilo, celého jej postrašilo.
Kočku slyšet, myšku v noci, byl by upad do nemoci. -
A to já jsem jiný chlapec, nezalézám nikdy za pec.
Do komory, milý brachu, jdu i po tmě beze strachu.
Pro hrušky a pro jablíčka; -kdo chce strašit, ať si vyčká.
I když kočce oči svítí, člověk musí mužem býti!
RUDOVOUSEK
PYŠNÝ MACEK
Náš kocourek rudovousek vyvedl nám pěkný kousek, ano, vyved kus! Náš kocourek rudovousek nesněd nám jen husy kousek, on sněd celou hus!
Náš kocourek rozmrzelý sněd jen husu, nechal zelí, to mu bylo mdlé; když jsme se to dozvěděli, náš kocourek, vždycky bdělý, věděl, že je zle.
Věděl, že je nebezpečí, že as husa byla něčí, a on, nezván, host. Hned pomyslil na zaječí, na cestu však mezi řečí poslední vzal kost.
Macek lezl ze vrátek, roztrhal si kabátek, máma mu ho vyspravila, chodil zas jak ve svátek.
Macek, macek ušatý kožich má až na paty, pyšně sobě vykračuje mezi všemi koťaty.
Macku, macku, mačičku, vzhůru nosíš hlavičku, -však by ty jsi jinak chodil, kdybys neměl mamičku!
148
149
ČÁPI
ŠTĚDRÁ MADLA
Čápi mají dlouhé nohy a to se jim hodí, aspoň sobě na močálech šaty neubrodí.
A kdyby až ubrodili, spraví se to lehce, švadlena a švec a krejčí pranic od nich nechce.
Však by čápi pro čápata také už to dali, ale v blátech na močálech kdež pak by co vzali!
Madlenka, Madlena dobrota vtělená, vzor všem dětem! Srdce vám rozdělí
- až někdy v neděli! -s celým světem.
Ze srdce dobrého každému od všeho dá, co zbude: papír pro koťata a stará záplata pro psy chudé.
Pro lidi, pro zvíře mísy a talíře neodstaví; sní jen ty koláče
- nejde to jinače, -všem na zdraví!
Když Madle dobře je, i rybě dopřeje na louce vzduch. Kočky jí mňoukají, psi na ni štěkají: „Zaplať Pán Bůh!"
SMÍŠEK
HOST
Hej, mik, mik! Hej, mik, mik! do mouky spad kominík! Měl co dělat na komíně, propad střechou, až byl v mlýně; to byl smích a to byl křik!
Hejsazi! Hejsazi! však si kytli nezkazí; toho věru nenadál se! Nejvíc bílý prášek smál se, a pad při tom do sazí.
Co se děje, co se děje? -Pes nám štěká na zloděje! Ale zázrak nad zázraky, zloděj na psa štěká taky!
Nebyl zloděj: -)bez oběda přiběh k nám pes od souseda; byli s naším kamarádi, měli se prý tuze rádi.
Hosta nutno uctít přece; -náš proň ukrad slípku z pece; ale že tak pěkně voní, raděj sám se pustil do ní.
Tak si vjeli bez ostychu kamarádsky do kožichu, poprali se jako lítí! -Byli za to oba biti.
152
153
ZVONILI, ZVONILI
Zvonili, zvonili na zvoneček, lidé se sbíhali na kopeček
jak na koni: „Kdo to zvoní?" Zvonil to maličký mraveneček.
„Ty jeden ošklivý mravenečku, co že ty dělat máš u zvonečku?
Běž si domů, hled si svého, nezvoň a nežaluj na každého!"
HOLOUBCI
Vždycky mi, matičko, říkáváte, že mne jak holoubka vychováte; holoubci broukají bez ustání a já si zabrouknout nesmím ani.
„Mám-li tě za svou mít holubičku, nesmíš ty broukávat na matičku; holoubci také tak nebroukají, vždy na ni vesele zavrkají."
154
155
STRAŠIDLO
SILÁK
Povídají naši, na půdě že straší; -než tam jablek bylo, to tam nestrašilo.
A to je ted pěkné! ono se to řekne, strašidla se nebát, když tě metlou sekne!
pravdu mají naši, počkám k Mikuláši; ted už dočkáme se, on jablíčka snese!
Na světě siláka není, jak Véna, -on se vám prokopal do kupky sena!
V létě se prokopal, sedí tam podnes; nemůže na vítr, on by ho odnes.
ULEKANÁ NANA
SÁNĚ
Spadla moucha do komína, to vám byla rána! v kamnech právě topit chtěla ulekaná Nána.
Jak tu ránu uslyšela, vzkřikla: „Už je amen!" Kde se vzala, tu se vzala, muška lezla z kamen.
„To jsem ráda," řekla Nána, „že jsem neutekla!" -„To jsem ráda," - řekla muška, „žes mne neupekla!"
Což by bylo o koně, jenom tak mít sáné! dva by se k nim zapřáhli, jeden by sed na ně.
Ba, že koně neletí v skoku ani běhu, jak to naše spřežení po navátém sněhu!
Bylo by to výskání, bylo by to nářku, -až bychom tak do sněhu zvrhli naši Mařku!
158
159
FIALKA A VLČÍ MÁK
LUARD A BROK
Fialka roste v křoví a v hloží podle cest a vichr únorový ji nechá růst a kvést. A vlčí mák pln pýchy nad role vznáší květ; a první větřík s líchy jej roznes v širý svět.
Luard byl psík a Brok byl pes; na honbu spolu vyšli dnes, zajíc jim hnedle výběh kdes.
Zajíček napřed cupy, cup, psi v patách za ním dupy, dup: na trní nechal zajíc chlup.
Luard byl s Brokem kamarád, však o chlup se začli spolu rvát. Zajíček utek; - ten byl rád!
160
161
SYSEL A LIŠKA
Pozval sysel lišku na hostinu, uvařil jí proso, hrachovinu.
Na hrášku si liška pochutnala, ale za to proso děkovala.
Teprv podvečerem, když šla domů, snědla zrnko prosa, sysla k tomu.
VRABČÍ SOUD
Ba, to bylo povyku, švidrání a sváru: čížek zrnko makové zob u pivovaru!
Čížek, malý ničema, to je tak ten pravý! v celé obci vrabčácké kazí dobré mravy.
Dopadli ho na hruši vytáhli ho k soudu, -čížku, číži, ted se třes, třes na každém oudu!
Začali to kázáním, nedělali dlouze: ráno krad a k poledni visel na motouze.
Tak to patří zloději vždy po vrabčím řádu Na večeři slétli si v pivovaře k sladu.
KOCOUR A PES
OSEL
Kocour krásné vousy měl, pes mu je až záviděl; v jednom domě spolu žili, od mladosti druhy byli, jenom když si kroutil knír, hleděl kocour jako výr.
Hněvně trochu, pyšně víc: „Milý brachu, nemáš nic! A přec nevážíš si dosti mojí vzácné společnosti; -jen s mým knírem, - to se vtip, pochodil bys v světě lip."
Přišel požár; - blaženě ležel kocour na seně, až mu oheň kůži sžehnul; pes už dávno na dvůr vběhnul. Děl, když kocoura tam stih: „Tys měl knír - a já měl čich!"
Osel začal smůlu mí ti a měl už ji na věky; -šel si na led zatančiti a spad rovnou do řeky.
Do luk vběh o senoseči, tam to aspoň neklouže; -hupky, hupky přes tři kupky, - a pad rovnou do louže.
PAŠÍKOVA SLÁVA
JEŽEK
Když byl pašík malé sele, neměl v světě nepřítele.
Ze dvora mu snesli všecko, chovali ho jako děcko.
A čím větší byl a větší, dělali s ním více řečí.
Když byl těžký na dva centy, dělali mu komplimenty.
A když ztloustnul ještě více, dělali z něj jitrnice.
Kdo z vás viděl pana ježka? je to ježek ježatý; moudrá řeč s ním věru těžká, je tam mrzut, upjatý.
I když slunko do kožichu vesele mu zasvítí, zakoulí se bez ostychu, nechce na ně patři ti.
Co pak je mu ježatému světa vděk a lahoda? pohlaďte ho, mluvte k němu, on vás ještě pobodá.
Nejraději ve svém šeru nikoho by neviděl. -Mrzout být jak ty - to věru, ježku, bych se zastyděl!
166
167
KOLÁČ A KNIHA
Koláč mluví: „Když jsi koláč sněd, už nemáš nic; když jsi knihu čet, jsi moudrým víc.
Když jsi koláč sněd, zas druhý chceš: dělej, holečku, to s knihou též."
Kniha mluví: Když jsi knihu čet, cos čet, se taž; když jsi koláč sněd, žes jed, si važ.
Když jsi koláč sněd, když hlad, beř víc; nežli knihu zlou, radš nečti nic.
OSEL A VUL
Napsal osel kdys přeučený spis, bez práce jak možno žiti všem u plných mis.
Vůl to zvěděl hned, do křesla si sed a tu knihu přeučenou jenom čet a čet.
A když přestal číst, chtělo se mu jíst, byl by dal za otep sena knihy každý list.
Osel, chytrý druh, kde byl ted, ví bůh! vůl jej nechal oslem býti a táh dál svůj pluh.
168
169
ZAJÍC A ROHÁČ
MOUCHY
Seděl zajíc v křoví, smál se roháčovi:
Jak o nohách šesti umíš slavně - lézti!
Máš sic křídla taky, ale závoď s ptáky.
A pak, na mou kuši, kde pak ty máš uši?"
Řekl roháč: „Ouha! řeč tvá je tak dlouhá
jak tvé uši, brachu. -Za to nemám strachu!
Jak jen trávka hne se, duše se ti třese.
Do staletých dubů klubu se a klubu.
Ty máš rychlé nohy - a já mám své rohy!"
Sedly mouchy v loubí stínu, tři pod jednu pavučinu.
Pro tři že je místa málo, všechněm třem se mouchám zdálo.
Jedna dí: Jsem mušák starý, mně zde místo patří - vari!"
Druhá dí: Jsem velká dáma, já tu budu sedět sama."
Třetí praví: „Bloudi oba! mladým patří naše doba."
Mezi tím, co spor se vede, pavouk vůkol sítě přede.
A než konec byl té vádě, všechny tři sněd popořadě.
171
SLAVÍK A VRABCI
NOHY
Podvečerem slavík zapěl v sadu, hned se vrabci slétli na poradu.
„S tím slavičím zpěvem tu jsou čáry! Umíme to také: Čimčarari!"
Čimčarali vrabci sil co měli, žeť slavičí píseň překřičeli.
Ale on pěl dále nočním stínem. Vrabci dávno spali za komínem.
Na jedné noze husa stává a čtyřmi krávy jdou, pes hravě o třech pobíhává a člověk dost má dvou.
A ryba nohy nemá žádné a brouk má nožek šest; -a každý z nás tak někdy padne; však zase vstát - je čest!
CVRČEK
Kdo to zpívá na té mezi, až to polem hlaholí? A pan zpěvák, kdež pak vězí, zeptat-li se dovolí? -
„Zeptání je dovoleno, za to se nic neplatí, víc-li má být poslouženo, račte sami hledati.
Pod lupínkem v stínu květů mám svůj hezký budníček drobný, malý, že by se tu neprovlék váš malíček.
Slunéčko když svitne polem, vyjdu sobě ze vrátek, a jak se co šustne kolem, hup! - jen domů nazpátek!
Lidé o mně slýchající zvou mne cvrčkem ošklivým, a kdybych měl pravdu říci, ani se jim nedivím.
Pán Bůh stvořil polní kvítí, motýlů pel zářivý, a když chtěl už cvrčky míti, já jsem cvrček poctivý!
Hezký nejsem jako panic, jak tu sedím u domu, ale nejsem dlužen za nic, nezávidím nikomu.
V bezpečí a beze škůdce za vedra i za chládku sedím ve své vlastní budce, dbám si svého pořádku.
Spokojen se na svět dívám, živ od svého zrnéčka, rolníkovi k práci zpívám z veselého srdéčka.
174
175
STRÝČEK HOURÁ
Strýček Hourá domek bourá, staví zámek pro kocoura.
Bude to mít živobytí; -kocourka si teprv chytí!
Na zámku ho uvelebí, budou se mít jako v nebi.
Bude ho tam hladit, chovat a všem lidem ukazovat.
Tak se strýček díla chopil, zámek stavěl, domek propil.
Pak mu nastal velký smutek: ze zámku mu kocour utek.
Marně za ním strýček spěchal. -Kéž by si byl domek nechal!
HEZKÝ DVOREC
SEDLÁK JÍRA
Střecha na spadnutí,		V střeše byla díra,
vrata s háku,		váhal sedlák Jíra
na dvoře jak večer		vynésti pár došků;
po jarmarku.		ucpal to jen trošku.
Zásep jako cesta		Řek: „Ten trochu deště
nemetená,		předrží to ještě,
okna pavučinou		zejtra je den taky!" -
ověšená.		V noci přišly mraky.
sedlák omrzelý		Přišla bouře v spěchu,
jenom brouká,		odnesla mu střechu,
selka upeřená		a co nastal zmatek,
z okna kouká.		zatopila statek.
Telata a krávy		
bučí hlady,		
volkům vylézají i		
kosti zády.		
Ať se už to s prací		
jak chce daří,		
vrabci, myši, chasa		
hospodaří.		
Na osení husy,		
koza v zelí: - ;		
hezčího jste dvorce		
neviděli!		
ŽITNÝ KLAS
To není rytíř z pohádky, jenž polem zdraví vás, tu zpívá šumnou písničku si švarný žitný klas! A každý, kdo jej uhlídá, jen hezky vzdej mu čest, neb jeho velkou družinou se živí, kde kdo jest.
Kdo milióny vojáků
z vás viděl v boj se brát?
Ó, z nás jich nikdo neviděl
a není o co stát!
Však viděli jsme klasů voj
se třást, jak vítr vál,
a přec byl každý větší rek,
než sám pan generál!
Druh podle druha stojí tu a kryjou pláň i stráň a dobývají celý svět a žádný nemá zbraň. Druh podle druha stojí tu, na milióny hlav a z nebes modra skřivánek jim zpívá na pozdrav.
A kdo jde kol, se usmívá: „Bud, vojáci, vám zdar! nebo každý nese v tlumoku k nám domů boží dar; ten bílé mouky pro lidi, ten černé kravkám zas. Ó, naděl Bůh! a požehnán bud každý žitný klas!
Co v potu tváře oráč sil,
on vrátí nastokrát;
kéž rok co rok tak bohatě
jej vidět v poli vlát!
A rok co rok a na věky
ať každému dá chléb.
A klobouk dolů! - ze stodol
až uslyšíte cep."
CHUDÝ HOCH
STATNÝ JONÁK
Jsem chudý hoch, až za vsí bydlím kdes ve staré chaloupce, již stavěl děd a byl tam živ, jak my jsme živi dnes, můj otec, matka a nás dětí pět. Tak volný je tam pohled do nebes a vzdálen tak ten celý širý svět.
My u nás jíme jenom černý chléb, můj otec pracuje, má matka též; pluh mého otce a mé matky cep vždy oral, mlátil jenom cizí rež, z níž klas k nám nepřišel; - ni cizí hřeb. -Však pod krov též k nám nevstoupila lež.
Má matka modlí se, však nepláče, když otec unavenou chýlí skráň; u chudých nemůže býti jinače, jest u nás v rodu už ta tvrdá dlaň. I ze mne chce mít otec oráče; mně matky líto, však jsem hrdý naň!
Jsem chudý hoch a nuzný mám jen šat, však pro náš stav je toho šatu dost; jej děd měl, otec, dost mne bude hřát přes zim a lidských očí mrazivost. A otec můj mi nemoh více dát než prostý mrav a prostou poctivost.
Přec ve světě bych nejraděj byl kovář s celou duší; on do žhavého železa tak silnou rukou buši a nechce-li se dělit a nechce-li se celit, on jednou ranou mohutnou je rozrazí, neb zkruší!
Však byl bych také rolník rád, vždy na své půdě stoje, na vlastní roli poháněl bych statné koně svoje, svou setbu měl a sklízi a přišel-li kdo cizí a chtěl by mi jen hroudu vzít, bych „Vari!" řek - ,je moje!"
A také bych si líbit dal být králem velké říše; můj trůn nad židlí poctivce by nestál o píď výše; kdo nuzný, měl by chleba a každý, co mu třeba a každý měl by právo své a žehnal by mi tiše.
A přece budu ve světě
jen jak to osud velí;
však osud vzíti nemůže,
co srdcem být jsme chtěli:
jít kupředu a stále,
být v práci vytrvalé
dnes čacký hoch, pak statný jun
a v životě muž celý!
NA POSBERKU
Co se těch klasů na poli vlní, všecky jsou naše do jednoho! Stodola už se do vrchu plní, ještě jich zbývá mandel mnoho.
Je hojnost všeho na našem statku, ale ty z chaloupky děti chudé nemají otce, nemají matku, přejte jim klasu, co v poli zbude.
Bůh naší roli dal požehnání, co dáte dětem, splatí v příští. Nekřičte na ně; - vždyť do krve zraní ty bosé nohy si na strništi!
184
185
STŘÍZLÍK
Ve smrčině, doubravině jenom se to kmitne, jako v mžení do lupení zlatý paprsk svitne.
A jak letí, neslyšeti ruchu od křidýlek, jenom tiká, tiká, tiká jakýs všudybylek.
Když ho přece na větévce spatříš, nebo v mechu, jak tu šuká, ťuká, muká v spěchu, bez oddechu!
Špetka peří, - kdo to věří? - je to zrovna k smíchu! -že v tom tvoru vidět boru nejstatnější pýchu!
Ba, že silou nezadá si orlu, ptáků králi, chrabrý, čilý, roztomilý ten náš střízlík malý!
V létě, ráji, což se mají k světu všichni ptáci, ale když pak na podzimku vichr zaburácí!
Řeknou: „Vale! - nad vše stále dobré bydlo platí." -On však řekne: „Zůstaneme, budeme se rváti!"
A když rázem zima mrazem ustraší i lidi,
se střízlíkem, trpaslíkem, pranic nepořídí!
Proti sněhu, vichrů šlehu má on vůli svoji a v tom malém, drobném tílku silné srdce k boji!
w
KURÁŽ
Kdo chrániti nám bude dům a špýchar, chléb a sad, až hlídati je přestane, kdo hlídal dosavad? -Kdo bděl tu jako věrná stráž všem zlobným škůdcům vzdor: náš věrný soudruh, přítel náš, náš Kuráž, všech psů vzor!
Ba, že to není sprostý pes, jak po Čechách jich dost, co ke každému Usaji se za úsměv a kost! Ba, že to není sprostý pes, on ubrání svůj dům i proti cizím zlodějům, i proti jejich psům.
Na statku se nám narodil a má to za svou čest, on ví, co statku náleží, a kdo tu doma jest. A mnohou ránu utržil, jak dnem i nocí bděl; -ba, hospodář by poslední s ním kůrku dělit měl!
Kdys míval zuby z ocele a v tlapách sílu lví, však nyní hlas mu selhává a hlava šediví. A ze všeho mu zbylo jen těch dobrých očí pár: -náš přítel ze všech jediný, náš Kuráž už je stár!
A kdo nám bude chránit dům
a na škůdce mít hon?
Ba, v domě bude mladší pes
a na výměnku on.
Však do smrti se dobře mít
tak bude jako dnes.
A po něm bude Kuráž zvát
se zas ten mladší pes!
188
189
ZAHRAJEM SI NA VOJÁKY
KRAL HONZA
Zahrajem si na vojáky, j	i                               Kdys byl Honza král
ale na ty české, 1	1                               a on kraloval,
budeme to komandovat i	i                               že ho sedlák na svém stole
v naší řeči veské.	hrudkou maloval.
Na pochodu, za prapory |	i                               Jeho celá zem
rudobílé šátky, i	í                               rájem byla všem
jak to jásá: „Česká chasa 1	[                               a v tom ráji nejšťastnější
vpřed! - a nikdy zpátky!" ]	\                               on na trůnu svém.
Když nám frajtrů Ferda velí:	Ráno si naň sed,
„Forverc" - třeba hroze,	žezlo svoje zved
šavle hezky zastrčíme,	a dvořanům narovnával
flinty dáme k noze.	nakřivený hřbet.
Ale hrr na nepřítele	Byl-li žebrák zde
jako mraky valem,	žádat právo své:
až tam Váša Tomšů bude	„Kdyby mne to říši stálo," -
naším jenerálem!	Honza vzkřik, - „je tvé!"
Jak ti pěší už se těší	Po té práci rád
i ti na těch koních,	šel se nasnídat,
vesele až po našinsku	ale děcko v celé zemi
vzkřikne: „Hoši, do nich!"	nesmělo mít hlad.
	Krajíc svůj si vzal,
	řekl: - Jsem sice král -
	Na! - sedláče, jez ty první,
	tys ho vyoral."
Měl své vojsko též a to byla řež,
když se tak někomu chtělo do Čech na loupež!
Po vojně však řek: „Každý z nás byl rek, -do krabičky s jenerály!" Běda mu, kdo cek.
Domů každý zas navrátil se včas orat, kovat, děti chovat, sbírat boží klas.
Tak to bylo, když Honza měl svou říš. -Je to už jen ve pohádce a tak dávno již!
VLAŠTOVČÍ HNÍZDO
Pod naším krovem už na mnoha jar si staví a žije vlaštovek pár.
Odlétá v září, lež jak raší květ, vždy v totéž hnízdo se navrací zpět.
A po celé léto ať slunce, ať hrom, jak rády a šťastny jsou ve hnízdě tom!
Je staré to hnízdo a bourá je čas, leč vlaštovky vždycky je přistaví zas!
Toť jejich domov, jejž milují tak! A člověk má méně být, než je ten pták? -
JSEM ČECH!		ČEŠTÍ HOŠI
Jsem Čech - a věřte, Čechové jsou dobrý, čacký lid, a kdo to říká, na svůj rod že nemám hrdý být?	1 í f 1 !	My jsme švarní čeští hoši, bratři z Čech a Moravy, někomu-li vhod to není, ať se nám jen postaví!
Jak jiní mám svůj rodný kraj, své matky krev a řeč, jak jiní umím držet pluh i kladivo a meč!		Hlavy vzhůru, paže k boku, stojíme stráž u stráže, chce-li někdo vlast nám brati, ať to jenom dokáže!
A já se v Čechách narodil a zůstanu, kde jsem! já též dvě zdravé ruce mám a srdce pro svou zem!	; ■	Českou řeč a českou zemi děd nám hájil za dědem, a kde oni vítězili, také my to dovedem.
A pyšným-li kdo nad námi, má vlast je hrdou též: však naši také vyhráli tak mnohou slavnou řež!	■V: i ■i i 1	Dokud v srdci čest a víra, neosiří otčina, v každém synu česká matka dala vlasti vojína.
A domov svůj si ubránil až do dnes věrný Čech, a dá-li Bůh, vlast uchrání i dál od škůdců všech!	■ v	V Čechách, Slezsku, na Moravě my si ruce podáme, a kdyby sám rarach volal: „Vzdejte se!" - my nevzdáme!
V'
■>
i:
194
195
ČESKÉ VOJSKO
Být muž! - Ó, to je velká věc, muž ve všem být a všude! Jsme slabí hoši teď, - však přec, co není dnes, to bude!
Že slabí? - Co vás napadá! z nás každý v boj se tuží; je nás tak velká armáda: už dnes jsme malí muži!
Sic jen tak prostí vojáci, však vojvůdci se stanem: u nás každý v snaze, ve práci už dnes je atamanem.
SVATÝ VÁCLAV
Svatý Václav, české kníže, od věků nám vojevodí, od poroby, každé tíže věrný lid svůj osvobodí.
Svatý Václav, dědic český, on nám nedá zahynouti, nepřátelských mečů blesky jeho národ nezkormoutí.
Na nebeském dlí teď trůně; v nejtužší však tísni boje svatý Václav na své brůně povede zas Čechy svoje!
Jen kupředu v té klopotě, ty vojsko jiskrozraké! a budeš vítěz v životě - a doma v Čechách také!
KOLEDA
My malí koledníci jsme z dálky přišli k vám a noviny vám nesem, co udály se tam.
Je pravda každé slovo a žádné slovo lež; my zazpíváme rádi, vy poslouchejte též:
Až z Betléma jsme přišli, tam všecko plesá dnes, jen jeden tam se mračí, to král je Herodes.
Tam zrodilo se děcko, jak neviděl ho svět, to zrovna jako v zimě by májový byl květ.
Žeť bylo, jako kvítek se v poli rozvije: byl pěstoun jeho Josef a matka Marie.
A zrodilo se v chlévě, když noci bylo půl, a hřáli jsou je v jeslích jen oslátko a vůl.
Však jak se narodilo, hned o tom vyšla zvěst, neb nad Betlémem svitla ta nejkrásnější z hvězd.
A celý svět ji spatřil a dary své tam nes, a v paláci se mračil jen ten král Herodes.
Jakž neměl by se mračit, a jak pak by se smál, když na tisíckrát větší než on se zrodil král.
Ba, v jeslích král byl větší, než na trůnu kdy žil, a dary, které dostal, hned chudým rozdělil.
A ovečku kdo přines, jich pět si hnal i víc a dukátek měl v kapse, kdo dříve neměl nic.
Ba, od počátku země tak šťasten nebyl svět. -Jak Herodes to slyšel, hned hněvem celý zbled.
Tak rozlítil se velmi; a krutý rozkaz dal, by zavražděn v té chvíli byl chudých lidí král.
198
199
T
<:■'
Však anděl Boží ve snách to Panně Marii řek; -té noci s Jezulátkem se dali na útěk.
A na oslátko sedli a měli velký spěch; tu potkali jsou teprv nás koledníky z Čech.
Neb spatřili jsme také tu nejkrásnější z hvězd a do Betléma vyšli; -však daleko tam jest.
Jak Ježíšek nás viděl, hned řek: „Ty Čechy znám, těm dát bych měl tak mnoho, však nic už nemám sám.
Já zlato, myrrhu rozdal už těm, kdo přišli včas, vy, Češi, jako vždycky, jste přišli pozdě zas.
Leč přece, dítky, domů chci aspoň vzkaz vám dát: že milým Jezulátku jen ten, kdo vás má rád.
A těm, kdo jsou tak chudí a duší nevinní, co dobrého kdo dělá, že mně to učiní." -
A Panna Maria libě se pousmála hned, a jeli do Egypta, a my šli do Čech zpět.
My malí koledníci jsme z dálky přišli k vám a povídáme jenom, co Ježíšek řek sám.
Ať po jablíčku dáte, neb co kdo může dát, -vám splatí Jezulátko to v nebi tisíckrát.
HÁDANKA
SLUNCE NA ZÁPADĚ
Na palouce, modré louce	Kam ty chodíš, slunko zlaté,
pasou se tam zlaté ovce;	kam ty chodíš spát,
v noci se tam pasou, ve dne	když se večer do červánku
neuhlídáš ani jedné.	kloníš za západ?
A jest jich tam na tisíce	Za lesy a za horami
a jest jich tam ještě více;	skládáš-li svou skráň,
pastýře však nikdo z lidí	anebo tě k odpočinku
neviděl a neuvidí.	vítá mořská pláň?
	„Za horami jiné hory,
	za lesy zas les,
	a já stále musím dále,
	zítra jako dnes.
	Jiným lidem, jiným krajům
	nesu bílý den,
	zatím co vás do náruče
	pojal noční sen.
	Vy budete dávno spáti,
	jiní budou bdět -
	a já oka nezamhouřím,
	než se skončí svět."
HVĚZDY
KVĚTY MLADOSTI
Ty hvězdy jiskrné tak čistě svítí, jak oči upřímné do temnot žití.
Obloha hluboká klidná a snivá; kdo těmi hvězdami na nás se dívá? .
Vy oči nebeské čisté a jasné, jak jste vy velebné, vznešené, krásné.
Jak velký, vznešený Ten musí býti, jenž vámi dívá se do temnot žití!
Na jaře odějou květiny hory, doly a lesiny, na podzim do jedné zvadnou, pod sněhem nenájdem žádnou.
V máji v lesích a na poli ptáčata zpěvem hlaholí; jak mrazy na luhy dýchnou, odletí ptáci, neb ztichnou.
V mládí, v ten krásný, jarní čas co kvete lásky kolem nás
jak lučin koberec pestrý, -rodiče, bratři a sestry!
A to ví jenom pán Bůh sám, jak dlouho budou kvésti nám ty květy našeho mládí. -Ó, mějme rádi je, rádi!
SRDCE
V ZMĚNÁCH ŽIVOTA
Jen pohlédni na širou zem a zeptej se: Co já tu jsem? -Hle, květ a strom a zvěř a pták, vše krásno, živo, rádo tak! A slunce svítí nade vším - a dá-li tobě víc, než jim?
Jen pohlédni na mořskou pláň, hor sněžný štít a nebes báň. -Co proti moři'- hor a hvězd nesčetným dnům tvé žití jest?
A přec v svých prsou slyš a slyš, jak tluče to a touží výš!
To srdce - když jen slyšet chceš, -je krásné, silné, velké též, ba větší ve svém tlukotu nad milióny životů!
Neb zem i nebe, moře, luh a každý náš ve tvorstvu druh i Tvůrce - láskou vítěznou v tom srdci místa naleznou!
Jak noc a den a mrak a jas
a krutá zima, jaro zas
se vystřídají spolu,
tak v lidském přijdou životě
den radostný, den v trampotě,
pak mír po každém bolu.
Dnes všeho máme dostatek a zítra vchází do vrátek nám hlad a nouze krutá; dnes jsme jak růže červená a zítra větrem zlomená, neb mrazem ožehnutá.
Teď s rodiči jsme milými a sestrami a bratřími a po letech tak sami! Po listu list, po květu květ nás osud roznes v širý svět a Bůh jen zůstal s námi.
Však nezoufej a bázně nech, On v utrpeních bude všech tě sílit dobrotivě. On stokrát vrátí, co vzal dnes; -jen pracuj, doufej, věř - a nes, co určil, trpělivě!
DŮVĚRA V BOHA
Kdo Boha má za pevný hrad, nic nemusí se zlého bát, i v bouři může kliden být, neb nad ním Bůh svůj drží štít.
Zlých úklady a zlobný čin jak sítě tkané z pavučin On jedním dechem zpřetrhne a v záhubu je uvrhne.
Jak perla skrytá v ústřici je ctnost v tvém srdci zářící; ať neznáma - z tmy bezedné On k záři své ji pozvedne!
On milióny řídí hvězd, - kdo vyzkoumal kdy Jeho cest? -a nad ptáčaty má svou stráž, On řídí také osud náš.
V dětském koutku
On zná i naši každou tíž, čím přítel dál, tím On je blíž, On setře každou slzu s řas a změní noc na jitřní jas.
Nad vrchy, doly, vodami jest Jeho ruka nad námi; jen spoléhejme pevně Naň, - a dál se Jeho vůle staň!
I.
DĚDOUŠEK
Dědoušku, běloušku,
co to bylo,
že vám tak na hlavu
nasněžilo?
Nohy se motají, ruka třese, div že vás větříček neodnese.
Dědoušku, běloušku, pojďte nicko, my si vás odvedem na sluníčko.
Třeba už na hlavě nepomůže, tváře vám rozkvetou jako růže.
I až tak celý se
ohřejete,
jako to slunko se
usmějete.
II.
Že prý bude dobře asi, dají-li nám sbírat klasy.
MALÍ ŽENCI
Když jsme s pole žito brali, to jsme se tam nadělali!
Že si taky rádi sednem,
šli jsme tam'až před polednem.
A že oběd nesli naši, hned jsme padli na tu kaši.
Pak, že prý jsme překáželi, spat nás dali do mandeli.
Když se nechtělo spát více, šli jsme na mez na trávnice.
Bylo po nich, jak by zamet! tak jsme čmelákům šli na med.
A to dalo velkou dřinu! proto honem na svačinu.
Když jsme honem pryč zas chtěli, nějak se tam rozmysleli.
Nebylo to od nich pěkné -Neposlechnout! - to se řekne!
S fůrou za fůrou jak jeli, nás vzít s sebou zapomněli.
Poslední až vezli domů, naložili si nás k tomu.
To nám bylo dobře v mžitku každý svou měl klasů kytku.
Bude aspoň na točánku: dostaneme pomazánku.
III.
IV.
RANNÍ NÁVŠTĚVA	PRVNÍ
Kdo tak potmě už jde k nám,	Každý na světě
když já oči otvírám?	musí čehos dbát, -
Dvéře samy vrzly zticha,	jeden boty šít,
někdo do tváře mi dýchá.	druhý krejčovat.
Ah,'náš Plocku, to jsi ty,	Nejlépe to má
z venku celý rositý!	od kovářů Vít,
to se může zle ti vésti,	bude s otcem hned
že máš tlapy na pelesti.	do železa bit.
Ale myslíš, příteli,	Ke mně otec můj
že jsem v teplé posteli,	říká: Jen se zdař!
co ty venku v sněhu, mrazu	budeš tady kdys
chránil jsi nás od úrazu.	po mně hospodář.
Dej jen tu svou hlavu blíž -	Ale pamatuj:
mám tě rád - a ty to víš!	Pán bud, nebo služ,
Ano, s tebou o snídani	první ve světě
rozdělím se za hlídání.	poctivý je muž!"
v.
VI.
ORÁNÍ	TATÍČKU NÁŠ
Volečky, volky, s druhem druh	Tatíčku náš milený,
dnes táhněte mi hezky pluh,	jste vy nějak schýlený -
vpravo a vlevo nikam vbok,	jako byste sám to nebyl,
jen rovnou dále krok a krok!	jak jste celý změněný!
Ať každá brázda jako prut	Na dvoře a na mlátě,
a s hroudami a bez hrud	jak byste měl závratě,
jak hluboko se orají,	tuhle, když jste večer přijel,
ať jedna k druhé lehají.	vypadly vám opratě.
Sic ubývá to pomalu,	Klopotit se den co den,
kdes narazíme na skálu,	kterak nebýt unaven,
však do večera širý lán	od jara až do podzimku,
přec jenom bude doorán.	a to všechno pro nás jen!
Dnes, jak vás jenom poháním,	Zítra, chcete, nechcete,
o těžké práci sotva vím,	jen si hodně pospěte,
však málo let už uteče,	že už také hoch jsem statný,
stát budu pevně u kleče.	ráno vidět budete.
	Volky, krávy krmeny,
	koně jako jeleny;
	však vy si mne pochválíte,
	tatíčku náš milený!
Obsah
O dětech a s dětmi...........................................3
Dětem.........................................................5
Děti na jahodách.......................................6
Pampeliška................................................7
Děti v koupeli............................................8
Děti v práci................................................9
Malá idyla................................................10
Malí muzikanti........................................11
Ještě o dědouškovi.................................12
Pohádka...................................................13
Chocholouši............................................14
Malá prodavačka....................................15
Nesmíření................................................16
U kolébky................................................17
Upsaní.....................................................18
Zlatý máj........................................................19
Věnování..................................................21
Zlatý máj..................................................22
Sluníčko...................................................24
Den práce................................................26
Jablíčka....................................................28
Vlaštovka zpívá.......................................29
Hvězdy.....................................................31
Ukolébavka..............................................32
Matičce....................................................33
Letní večer...............................................34
Ptáče.........................................................35
Kocourek.................................................36
Kouli se, kouli -.......................................38
Slzičky Panny Marie..............................39
Petrklíče...................................................40
Smutno.....................................................43
Oblaka......................................................44
219
Okáč.......................................................128
Jaro.........................................................129
Trpaslík..................................................130
Máj..........................................................131
Lesní studánka......................................132
lilie.........................................................133
Ručky.....................................................134
Před spaním..........................................135
Probuzení...............................................136
Lesní zvonky.........................................137
Housátka................................................138
Husopaska.............................................139
Chudý psík............................................140
Zpěváci...................................................141
Hodné děti.............................................142
Komedie.................................................143
Vraník.....................................................144
Hrdina....................................................146
Rudovousek...........................................148
Pyšný macek.........................................149
Čápi.........................................................150
Štědrá Madla.........................................151
Smíšek....................................................152
Host........................................................153
Zvonili, zvonili.......................................154
Holoubci.................................................155
Strašidlo.................................................156
Silák........................................................157
Ulekaná Nána........................................158
Sáně........................................................159
Fialka a vlčí mák...................................160
Luard a Brok.........................................161
Sysel a liška...........................................162
Vrabčí soud...........................................163
Kocour a pes.........................................164
Osel.........................................................165
Pašíkova sláva.......................................166
Ježek.......................................................167
Koláč a kniha........................................168
Osel a vůl...............................................169
Zajíc a roháč..........................................170
Mouchy..................................................171
Slavík a vrabci.......................................172
Nohy.......................................................173
Cvrček....................................................174
Strýček Hourá.......................................176
Hezký dvorec........................................178
Sedlák Jíra.............................................179
Žitný klas...............................................180
Chudý hoch...........................................182
Statný jonák...........................................183
Na posběrku..........................................185
Střízlík....................................................186
Kuráž......................................................188
Zahrajem si na vojáky..........................190
Král Honza.............................................191
Vlaštovčí hnízdo...................................193
Jsem Čech!............................................194
Čeští hoši...............................................195
České vojsko.........................................196
Svatý Václav..........................................197
Koleda....................................................198
Hádanka.................................................202
Slunce na západě..................................203
Hvězdy...................................................204
Květy mladosti......................................205
Srdce.........................................*...........206
V změnách života..................................207
Důvěra v Boha......................................208
V dětském koutku.........................................209
Dědoušek...............................................211
Malí ženci..............................................212
Ranní návštěva......................................214
První.......................................................215
Orání.......................................................216
Tatíčku náš............................................217
J. V. Sládek NA PRAHU RÁJE
Vydala a vytiskla Matice cyrilometodějská s.r.o. jako svou 299. publikaci sazba Marie Mazuráková Olomouc 1996