to směru bylo Tolstého a ještě více Dostojevského působení v Evropě značné, a jestliže se od posledního desetiletí prTsvl
ŮL zoVsr i" " °blaSteCh' mÍm° Jiné 1 v -alistíi IZí
tme zostři a morální knze a začalo se objevovat cosi jako pfed-
165
[XX]
HNÉDÁPUNČOCHA
"And even if it isn't fine to-ninrrow," said Mrs. Hnmsay, raising; her eyes to glance at William Bankes and Lily Briscoe as they passed, "it will be another day. And now," she said, thinking that Lilys's i'Iimi'mi was her Chinese eyes, aslant in her white, puckered little face, but it would take a clever roan to see it," and now stand up, and she must see if the shirking did not need to be an inch or two longer in the leg.
Smiling, for an admirable idea had flashed upon her this very second — William and Lily should marry — she took the heather mixture stocking, with its criss-cross of steel needles at the mouth of it, nnd measured it against .James's log.
"My dear, stand still," she said, for in his jealousy, not liking to serve as measuringblock (for the ligthouse keeper's little boy, James fidgeted purposely; and if he did that, how could she see, was it too long, was it too short? she asked.
She looked np-what demon possessed him, her youngest, her cherished? — and saw the room, saw the chairs, thought them fearfully shabby. Their entrails, as Andrew said the other day, were all over the floor; but then
„I když zítra nebude hezky," řekla paní Ramsayová, zdvihla oči a pohlédla na Williama Bankese a lily Briscoeovou, kteří v té chvíli prošli před oknem, „jistě bude někdy jindy. A teď," dodala a pomyslila si, že Lily přece jen má určitý půvab, jsou to její šikmé čínské oči v bílém nakrčeném obličejíku, ale tolde by dovedl postřehnout jen chytrý muž, „a teď vstaň, potřebuji si změřit tuhlo punčochu," vždyť se snad přece vypraví k majáku, a tak se musí podívat, jestli by ta punčocha neměla být ještě o pár coulu v lýtku delší.
S úsměvem, protože jí v tom okamžiku bleskl hlavou báječný núpnd
Wiiliam a Lily by se měli vzít — se chystala nazrzlou sluč...... pminmOm
z níž na otevřeném konci křížem krážem trčely ocelové jnlilinii ....... i II
Jamesovy nožky.
„Stůj klidně, miláčku," řekla — žárlivému   li......... ■ '
sloužit za měřidlo pro hlídačova clilíipei.......ku      1 1 1
když chvilku nepostojí klidně, jul iri \
Čecha moc dlouhá nebo ume krAll    ' 1       ■ Itlfl
Zdvilda k nemu ofii — mpal   lm |mhihII nr|nl. i  ilditinH I'M šílio, milovaného?       in hli .11 •       i     i   ' . myslila si,  .V u ■  i ull v"   ■ ■ 1    1 I
Andreu, n  i lili |l       \ »mli. pn |. dli--
what was the point, she asked herself, of buying good chairs to let them spoil up here all through the winter when the house, with only one old woman to see to it, positively dripped with wet? Never mind: the rent was precisely twopence halfpenny; the children loved it; it did her hushand good to be three thousand, or if she must be accurate, three hundred miles from his library and his lectures and his disciples; and there was room for visitors. Mats, camp beds, crazy ghosts of chairs and tables whose London life of service was done-they did well enough here; and a photograph or two, and books. Books, she thought, grew of themselves. She never had time to read them. Alas! even the books that had been given her, and inscribed by the hand of the poet himself: "For her whose wishes must be obeyed..." — "The happier Helen of our days..." disgraceful to say, she had never read them. And Groom on the Mind and Bates on the Savage Customs of Polynesia ("My dear, stand still," she said) •— neither of those could one send to the Lighthouse. At a certain moment, she supposed, the house would become so shabby that something must be done. If they could be taught to wipe their feet and not bring the beach in with them-that would be something. Crabs, she had to allow, if Andrew really wished to dissect them, or if Jasper believed that one could make soup from seaweed, one could not prevent it; or Rose's objects-shells, reeds, stones; for they were gifted, her children, but all in quite different ways. And the result of it was, she sighed, taking in the whole room from floor to ceiling, as she held the slocking against James's leg, that things got shabbier and got shabbier summer after summer. The mat was fading; the wall-paper was flapping. You couldn't tell any more that those were roses on it. Still, if every door in a house is left perpetually open, and no Iockmaker in the whole of Scotland can mend a bolt, things must, spoil. What was the use of flinging a green
se v duchu, a nechat je tu hnít celou zimu, kdy jo tady v domě všechno prosáklé vlhkem a jen občas to tu provětrá ta babka? Co na tom; nájemné je beztak úplný pakatel; děti to tu milují; a muži to dělá dobře, když si může pobýt tři tisíce, totiž přesně řečeno tři sta mil daleko od své knihovny, od přednášek a žáků; a je tu dost místa pro hosty. Rohože, polní lůžka, ty strašidelně vetché židle a stoly, které v Londýně už dosloužily — tady to docela stačí; a pár fotografu a knihy. Ty se tady množí samy, pomyslila si. Jakživa nemá kdy si je přečíst. Bohužel ani ty, které doslala od básníků s vlastnoručním věnováním: „Té, jejíž přání jsou rozkazem"... „Šťastnější Heleně našich časů" ... je to hanba, ale ani tyhle nikdy nečte. Atit Croomovu o Myšlení a Bálešovu o Divošských obyčejích v Polynésii („Stůj klidně, miláčku!" řekla) — ani jednu z nich přece nemůže poslat hlídači na majáku. Ale časem to lady tolik zchátrá, že se pak už musí něco dělat. Kdyby si dali říct a otírali si nohy, aby sem nenanosili tolik bláta a písku — aspoň to by už bylo něco. Jestli Andrew opravdu tak hrozně rád pitvá kraby, nebo jestli Jaspcr věří, že se opravdu dá z chaluh uvařit polívka, jakáž pomoc; a co všechno si sem natahá Rosa — škphlc, rákosí, kamení! Máni nadané děli, jenže každé pro něco jiného. Ale pak to dopadá takhle — povzdechla si a s punčochou přidrženou Jamesovi k nožce si očima přeměřila celý pokoj od podlahy ke stropu — že lo všechno jc léto co léto zchátralejší a zchátralejší. Rohož málem prodřená, tapeta odchlipla. Už se ani nerozezná, že jsou na ní růže. To se ví, když se všechny dveře věčně nechávají otevřené a v celém Skotsku se nenajde jediný zámečník, aby dovedl spravit kliku, musí tu vše-
Cushmere shawl over the edge of a picture frame? In two weeks it would he the colour of pea soup. But it was the doors that annoyed her; every door was left open. She listened. The drawing-room door was open; the-hall door was open; it sounded as if the bedroom doors were open; and certainly the window on the landing was open, for that she had opened herself. That windows should be open, and doors shut — simple as it was, could none of them remember it? She would go into the maid's bedrooms at night and find them scaled like ovens, except for Marie's, the Swiss girl, who would rather go without a bath than without fresh air, but then at home, she had said, "the mountains are so beautiful". She had said that last night looking out the window with tears in her eyes. "The mountains are so-beautiful." Her father was dying there, Mrs. Ramsay knew. lie was leaving them fatherless. Scolding and demons Ira ling (how to make a bed, how to. open a window, with hands that shut and spread like a Frenchwoman's) all had folded itself quietly about her, when the girl spoke, as, after a flight through the sunshine the wings of a bird fold themselves quietly and the-blue of its plumage changes from bright steel to soft purple. She had stood there silent for there was notliing to be said. He had cancer of the throat. At the recollection-how she had stood there, how the girl had said "At home the mountains are so beautiful," and there was no hope, no hope whatever, she had a spasm of irritation, and speaking sharply, said to James:
"Stand still. Don't be tiresome," so that he knew instantly  that her severity was real, and straightened his leg and she measured it.
The stocking was too short by half an inch at least, making allowance for the fact that Sorlcy's little boy would be less well grown lhan James. "It's too short," she said, "ever so much too short."
chno zpustnout. Nač tedy zakrývat rám obrazu drapérii z kašmírového zeleného šátku? /a čtrnáct dní zšedne jako hrachová polívka. Ale nejhorší je lo s dveřmi — všechny se nechávají otevřené. Chvilku naslouchala. Dveře do obývacího pokoje jsou otevřené: dveře z haly jsou otevřené; zdá se, že-i dveře do ložnic jsou otevřené; a okno na podestě je určitě otevřené, to přece olevřela sama. Okna sc mají otvírat a dveře zavírat — je lo tak jednoduché, copak si to nikdo nemůže zapamatovat? Když se někdy jde večer podívat do ložnice k služebným, jsou tam zabedněné a mají lam horko jako-v peci, až na Marii, tu Švýcarku, la se spíš obejde bez koupele než bez celistvého vzduchu, vždyť „U nás máme takové krásné hory," řekla včera večer. Dívala se přitom z okna a měla slzy v očích. „TJ nás máme takové krásné hory!" A někde v těch horách jí umírá otec, pomyslila si paní Ttam-sayová. A rodina osiří. Hubovala a nakazovala (jak se stele postel, že se má otvírat okno, a ruce se jí zatínaly v pěsti a rozvíraly jako hysterické Francouzce), ale když to děvče promluvilo, všechno kolem se najednou zklidnilo a ztišilo, jako když pták v letu na slunci liše složí křídla a lesklé, ocelově modré peří mu měkce zfialoví, /ustala tam slát mlčky, protože na lo neměla co říct. Otec umírá na krční rakovinu. Při té vzpomínce, jak tam stála, jak lo děvče řeklo „U nás máme lakové krásné hory", a vůbec není naděje, není žádná naděje, najednou ji přepadl záchvat zlosti a příkře okřikla Jamese: „Stůj klidně! Nezlob!'1, a tak ihned poznal, že to je míněno doopravdy přísně, honem se postavil rovně a ona mohla změřit punčochu.
Je moc krátká, nejmíň o půl coulu, i když se vezme v úvahu, že Sor-lej li v chlapeček asi lolik nevyrostl jako James. „Je moc krátká," řekla, „ještě je moc krátká."
Never did anybody look so sad. Bitter and black, half-way down, in the •darkness, in the shaft which ran from the sunlight to the depths, perhaps a tear formed; a tear fell; the waters swayed this way and that, received it, and were at rest. Never did anybody look so sad.
But was it nothing but looks? people said. What was there behind it-her beauty, her splendour? Had he blown his brains out, they asked, had he died the week before they were married-some other, earlier lover, of whom rumours reached one? Or was there nolliing? nothing but an incomparable beauty which she lived behind, and could do nothing to disturb? For easily though she might have said at some moment of intimacy when stories of great passion, of love foiled, of ambition thwarted came her way how she too had known or felt or been through it herself, she never spoke. She was silent always. She knew then she knew without having leamt. Her simplicity fathomed what clever poeople falsified. Her singleness of mind made her drop plumb like a stone, alight exact as a bird, gave her, naturally, this swoop and fall of the spirit upon truth which delighted, eased, sustained — falsely perhaps.
("Nature has but little clay," said Mr. Bankcs once, hearing her voice on the telephone, and much moved by it though she was only telling him a fact about a train, "like that of which she moulded you." He saw her at the end of the line, Greek, blue-eyed, straight-nosed. How incongruous it seemed to bo telephoning to a woman like that. The Graces assembling seemed to have joinded hands in meadows of asphodel to compose that face. Yes, he would catch the 10.30 at Euslon.
"But she's no more aware of her beauty than a child," said Mr. Bankes,
Nikdy se nikdo nezalvářil tak smutně. Trpká a hněvná, někde dole v temnotách, v té hluboké šachtě, kam už nepronikne sluneční svit, možná vytryskla slza, skanula slza; vody su rozkolísaly, pohltily ji a znovu se uklidnily. Nikdy su nikdo nezalvářil lak smutně.
Ale není tohle jen zdání? říkají si lidé. Ta krása, ten skvělý zjev — co asi za lim vězí? Vpálil si kouli do hlavy, ptají se. nebo zemřel týden před jejich svatbou? Ten druhý, její dřívější milý, jak so povídá? Nebo za tím nevězí nic, nic než něco neproveditelně krásného, co si v skrytu sama prožívá a co si nedá ničím porušit? Kolikrát mohla třeba říct, když so jí důvěrně svěřovaly osudy velkých vášní, zmařené lásky, ctižádostivé plány, které se zhatily — kolikrát mohla třeba říct, že tohle talie poznala a pocítila a zakusila, ale neřekne to nikdy. Pokaždé mlčí. Zná to tedy — zná to, nepotřebovala to sama zakusil. Prostým instinktem přesně vytuší, co by chytrý mo/.ck mohl zfalšovat. Je tak přímočará, že se může jako kámen rovnou spustit do hloubky, rovnou se snést shůry jako pták, a právě tak přirozeně se v duchu slřclhhiiě vrhá na pravdu a skýtá jí lo potěšení, úlevu, posilu — možná klamně.
(„Je to vzácná hlína," řekl jí jednou Bankes, když v telefonu slyšel její hlas, jenž ho tolik vzrušil, ačkoli mu jen sdělovala, kdy mu jede vlak, ..z které vás příroda vytvořila." Viděl ji na druhém konci, s řeckým profilem, s modrýma očima. Zdálo se mu naprosto nepatřičné telefonovat si s lakovou ženou. Jako by všechny tři Grácie na palouku s rozkvetlými asfodely přiložily ruku k dílu, aby vymodelovaly její tvář. Auo, jistě stihne vlak v 10,30 7. F.nstonu.
„Ale ona o své kráse snad ani neví, tak jako malé dítě," řekl si v duchu Bankes, zavěsil sluchátko a šel se k oknu podívat, jak daleko jsou zedníci
■07 replacing the receiver and crossing the room to see what progress the workmen were making with an hotel which ihey were building at the back of his house. And he througl of Mrs. Ramsay as he looked at that stir among the unfinished walls. For always, he throught, there was something incongruous to be worked into the harmony of her face. She clapped a doer-stalker's hat on her head; she ran across the lawn in goloshes to snatch a child from mischief. So that if it was her beauty inertly lhal one though of, one must remember ihe quivering thing, the living thing (they were carrying bricks up a little plank as he watched them), and work it into the picture; or if one thought of her simply as a woman, one must endow her with some freak of idiosyncrasy; or suppose some latent desire to doff her royalty of form as if her beauty bored her and all that men say of beauty, and she wanted only to be like other poeple, insignificant. He did not know. He did not know. He must go to his work.)
Knilling her reddisch-brown hairy stocking, with her head ountlined absurdly by the gilt frame, the green shawl which she had losscd over the edge of the frame, and the authenticated masterpiece by Michael Angclo, Mrs. Ramsay smoothed out what had been liars In her manner a moment before, raised liis head, and kissed her little hoy on the forehead. "Let's find another picture to out out," she said.
se stavbou hotelu naproti v zadním traktu. A když se díval na ten shon mezi nedostavěnými zdmi, slále uvažoval o paní Rumsayovč. Jenže si člověk vždycky musí k její tváři přimyslit něco, co nosouladně rusí jej! harmonii. Třeba když si nasadí myslivecký klobouk; nebo když so v galoších rozběhne přes palouk, aby zatrhla dítěti nějakou neplechu. Takže když člověk v duchu vid! jen její krásu, musí si připomenout i to rozkmitané, lo živč (právě se díval na zedníky, jak přivážejí cihly po úzkém prkně), musí si to přimyslit k její tváři, nebo když na ni člověk myslí jen jako na ženu, musí si přitom vybavit jistou dávku vrtošivé idiosynkrazie; nebo snad i utajenou touhu zbavil se toho majestátního zjevu, jako by někdy už měla po krk své krásy a mužského velebení krásy a chtěla by být stejná jako jiní, stejně bezvýznamná. Těžko vědět. Těžko vědět. Ale on se zas musí dát do práce.)
Paní Ramsayová doplétala nazrzlou, chlupatou punčochu — z pozadí za její hlavou nepatřičně prosvítal ověřený originál mistrovského díla Miche-langelova v pozlaceném rámu, přes nějž v jednom rohu přehodila zelený šátek — aby zahladila tu príkrosl, s jakou prve Janiesc okřikla, zdvihla hlavu
a políbila ho na čelo.
„Tak, a teď si zas vystřihuj obrázky — hned si nějaký najdeme," řekla.
(Překlad J. Fastrové)
Tato ukázka vypravěčské prózy je pátý úsek prvního dílu románu Virginie Woolfové „To the Lighlhouse", klerý poprvé vyšel r. 1927. Situace osob je takřka dokonale patrná z textu; jinak než zde, to jest v nějaké systematické souvislosti, na způsob expozice či uvedení, není v románu podána nikde. Nicméně shrnu v krátkosti celou situaci, jak vypadá na počátku našeho výňatku, abych čtenáři usnadnil pochopení následujících rozborů: a také proto, aby ostřeji vynikly některé významné motivy předchozích partií, které jsou zde jen lehce naznačeny.
Paní Ramsayová je krásná, dávno však už ne mladá žena jednoho váženého profesora filologie z Londýna; se svým ncjmladším šestiletým synem Jam esem sedí u okna prostorného letního sídla, jež má profesor už několik let najaté na jednom z Hebridských ostrovů. Kromě manželů Ramsayových, jejich osmi dětí a služebnictva bydlí v domě nebo jej navštěvuje celá rada přátel, mezi nimi známý botanik William Bankes, postarší už vdovec, a malířka Lily Briscoeová, kteří spolu právě procházejí kolem okna. James sedí na podlaze a vystřihuje obrázky z ilustrovaného časopisu. Maminka mu právě slíbila, že bude-li zítra hezky, vyjedou si plachetnicí k majáku; na tuhle výpravu sc James dlouho těšil; pro obyvatele majáku jsou přichystány všelijaké dárky, mezi nim punčochy pro chlapce strážce majáku. Prudká radost, která Jaincse při té zprávě na okamžik zaplavila, byla však vzápětí stejně prudce narušena otcovou ostrou poznámkou, že zítra stejně pěkně nebude; jeden z hostí to navíc s jistou zlomyslností doplnil meteorologickou zprávou. Odtud konejšivá slova paní Ramsayové, jimiž začíná naše ukázka.
Jednota této partie je dána tím, co se navenek odehrává mezi paní Ramsayovou a Jamesem, totiž měřením punčochy. Hned po svých konejšivých slovech (nebude-li zítra hezky, vyjedeme si jiný den) vyzve paní Ramsuyová Jam ose, aby vstal, chce lotiž na jeho noze poměřit punčochu pro strážcova syna. Kousek dál požádá trochu roztržitě .Tamese, aby stál klidně, neboť dítě je neklidné, trochu vzdorovité ze žárlivosti, snad taky trochu pod dojmem zklamání, jež právě zakusilo. Značný kus dál se opakuje napomenutí ostřejším tónem, načež James poslechne, punčocha se změří a zjistí sc, že je ještě příliš krátká. Po dalším dlouhém časovém úseku je činnost ukončena polibkem na čelo (je to náplast paní Ramsayové na druhý ostrý rozkaz) a slovy, že teď společně vyhledají nový obrázek k vystřihování; zde výňatek končí.
Do této zcela nicotné události jsou neustále vplétány nové elementy, jež nepřerušují její průběh, a přitom vyžadují mnohem víc času k vyprávěni, než kolik mohla zabrat sama ta událost. Jde tu převážně o vnitřní hnutí, to jest taková, která sc dějí ve vědomí osob; a to nejen osob, ktoré jsou zúčastněny na onom vnějším dění, nýbrž i osob nezúčastněných, v té chvíli nepřítomných: peoplc, pan Bankes. Navíc se sem vpracovávají ještě i sekundární vnější události ze zcela jiného času a prostoru — třeba telefonní rozhovor, stavební práce — jež slouží jako záchytné body pohybů ve vědomí dalších osob. Sledujme to podrobně.
Hned první slova paní Ramsayové jsou dvakrát přerušena: obrazem, který jí zrovna padne do očí (William Bankes a Lily
4(1!)    Briscoeová přecházejí okolo), a pak, po několika dalších slovech věnovaných vnějšímu dění, dojmem, který kolemjdoucí zanechali v jejím nitru: půvab Libných čínských očí, kterého si no každý muž všimne — načež pak dokončí svou větu, na okamžik setrvá v myšlenkách u měření punčoch: nakonec stejně pojedeme na maják, a tak musím dával pozor, jestli je punčocha dost dlouhá. Tady probleskne myšlenka připravená už úvahou o Libných čínských očích (William a Lily se musí vzít); to jo dobrá myšlenka, ráda pořádá svalby, i věnuje se s úsměvem měření. Ale dítě ve své zarputile žárlivé lásce k ní nepostojí klidně; jak může pak ona zjistit, má-li punčocha správnou délku? Co je to s Jamesem, jejím nejmladším, jejím miláčkem? Vzhlédne, její zrak padne na pokoj — a začíná dlouhá vsuvka. Od ošuntělých židlí, o nichž An-drew, její nejstarší, onehdy řekl, že roztrušují po podlaze své vnitřnosti, putují její myšlenky dál, ohmatávají předměty a lidi z jejího okolí. Ošuntělý nábytek, ale tady až dost dobrý; přednosti letního bytu; je to laciné, je to dobré pro děti, pro uuižc; zařídí se to jen tak trochou starého nábytku, k tomu pár obrazů, knihy. Knihy: dávno už nemá čas na čtení, nemůže přečíst ani ty, které jí jsou věnovány (zde na okamžik probleskne maják, kam se nedají posílat žádné vědecké knihy, jako jsou leckteré z Lech, které se tu povalují). Pak znovu dům: kdyby lak jeho obyvatelé dávali trochu víc pozor; ale ovšem Andrew sem nosí kraby, které chce pitvat, ostatní děti sbírají mořskou trávu, mušle, kameny, to všechno musí dovolit; děti jsou všecky nadané, každé jinak, ale takhle ovšem dům čím dál víc trpí (zde je vsuvka na okamžik přerušena, přikládá punčochu Jamesovi na nohu); všecko se ničí. Kdyby aspoň dveře nebyly ustavičně dokořán; všecko  Lu chátrá, i tuhle ten kašmírový šál, co leží na rámu obrazu. Všechny dveře jsou dokořán, teď zrovna laky. Naslouchá. Ano, jsou dokořán. Okno na odpočívadle schodiště je taky dokořán, sama je otevřela. Okna musí být otevřená, dveře zavřené; proč na to nikdo nepamatuje? Jen ta švýcarská služebná má vždycky okno otevřené. Potřebuje čerstvý vzduch. Včera, když se dívala z okna, řekla se ■ l/.ami v očích: U nás doma jsou hory tak krásné. Paní Ramsayová \ í. že tam doma má na smrt nemocného otce. Paní Ramsayová ji Zrovna instruovala, jak se stelou postele, jak se otvírá okno. Mluvila velmi naléhavě a hubovala. Ale potom umlkla (přirovnání li zavřeným křídlům ptáka, který se vrací z letu do zářícího slunce). Umlkla, neboť tady se nedalo nic říci. Má rakovinu hrtanu. I 'l-i léto vzpomínce, jak tu tak slála, jak to děvče řeklo: u nás jsou hory Lak krásné — a není už žádná naděje — stoupá v ní křečovitá hořkost (hořkost nad krutou nesmyslností života, jehož dalšímu
běhu se ona ze všech sil snaží napomoci, podepřít ho. zabezpečit); hořkost so vylévá do vnějšího dění; vsuvka najednou končí (mohla trvat sotva několik vteřin, právě se ještě usmívala při pomyšlení na svatbu pana Bankese a Lily Briscoeové), a ona praví ostře Ja-rnesovi: Stůj klidně. Nedělej hlouposti.
To je první velká vsuvka. Druhá začíná trochu později, po změření punčochy, která se ukázala příliš krátká. Začíná odstavcem, který je zarámován motivem nevcr did anybody look to sad.
Kdo to mluví v tomto odstavci? Kdo se dívá na paní Rainsayo-vou, zjišťuje, že takhle smutně ještě nikdy nikdo nevyhlížel, a vyslovuje domněnky tak pochybovačné a skryté: o slze, která se — snad — utváří a padá v temnotě, o pohyblivé vodě, která ji přijímá a pak se opět uklidní? Na onom místě u okna jsou jen paní Ramsayová a James; tito dva to být nemohou, a rovněž ne „oni", „man", peoplc, který začíná mluvit v dalším odstavci. Je to tedy možná spisovatel sám. Ovšem je-li tomu tak, potom se přece nevyjadřuje jako někdo, kdo o svých osobách — v tomto případě o paní Ramsayové — přesně všechno ví a může z této znalosti objektivně a bezpečně popsat jejich charakter i jejich momentální vnitřní stav. Virginia Woolfová napsala tento odstavec, neoznačila ho ani gramaticky, ani typograficky jako řeč či myšlenky někoho třetího. Nelze než uznat, že obsahuje její bezprostřední vyslovení. Avšak jako by přitom nemyslela na to, že je spisovatelka a že tedy musí vědět, jak se to má s jejími postavami. Ten, kdo zde mluví, ať je to už kdokoli, stojí zde jako někdo, kdo má o paní Ramsayové pouze jakýsi dojem, kdo so dívá na její tvář a teď subjektivně, v pochybách nad svou interpretací, reprodukuje tento dojem. Never did anybody look so sad není žádné objektivní konstatování; je to jakési vyšší skutečnosti se dotýkající reprodukce otřesu kohosi, kdo spatřil tvář paní Ramsayové. A to, co následuje potom, nevyslovuj!, jak se zdá, už vůbec lidé, nýbrž „duchové mezi nebem a zemí", bezejmenní duchové, kteří dovedou proniknout do hlubin lidské bytosti, něco o nich vědí, ale přece jen nemohou vyzvědět zcela jasně, co se tam doje, takže jejich zpráva zní nejisté; dají so srovnat asi tak s oněmi certain airs, detached froin the body of the wind, kteří se na jednom pozdějším místě (11,2) za noři plíží spícím domem, queslioning and wondering. Ať je lomu jak koli: ani zde nejde o objektivní vyslovení spisovatele o jeho po stavách. Nikdo zde neví nic přesného; všechno jsou jen dohad) pohledy, které kdosi vrhá na druhého, jehož hádanku není a Iq vyluštit.
Stejně to pokračuje v dalším odstavci; vyslovují st1 a diskutuji dohady o výrazu v tváí:i paní Ramsayové. Avšak lón \\.....kuti
170
71 klesá ĺ poetického nadskutečna na úroveň praktické pozemskosti, a tu se též uvádí jakýsi mluvčí; people said. Lidé si kladou otázku, zda se za její zářivou krásou neskrývá nějaká nešťastná událost z jejího dřívějšího života. Kolují o tom pověsti. Ale třeba jsou falešné? Z ní samé se ničeho nelze dovědět; mlčí, kdykoli přijde řeč na takové věci. Ale i když nic takového nezakusila, přece jen všecko ví, i bez toho. Prostota a ryzost její bytosti neomylně proniká k pravdě věcí a působí — možná neprávem — jako okouzlující úleva, jako pomoc.
Mluví to zde stále ještě people? Skoro o tom pochybujeme, protože poslední slova zní na lidské řeči příliš osobně a zamyšlené; a bezprostředně nato je zničehonic, nečekaně uveden docela nový mluvčí, nová scéna a nový čas. Je tu pan Bankes u telefonu v rozhovoru s paní Ramsayovou, která ho zavolala, aby mu sdělila nějaké vlakové spojení, zřejmě jde o nějakou smluvenou společnou cestu. Už odstavec o slze nás odvedl z pokoje, kde paní Ramsayová s Jamesem sedí u okna, do jakéhosi neureitcl-ného, nadskutečného dějiště; odstavec, kde se mluví o lidských řečech, má konkrétní pozemské, avšak blíž neurčeno, dějiště; teď se ocitáme na přesně určeném místě, avšak daleko od letního bytu Ramsayových, v Londýně, v bytě pana Bankese — čas není udán („once"), ale patrně došlo k onomu rozhovoru dávno, možná několik let před pobytem v domě na ostrově. Avšak to, co pan Bankes říká, navazuje přesně na poslední odstavec; podává (ale zase ne objektivně, nýbrž v dojmu jednoho určitého člověka v jednom určitém okamžiku) sumu toho, co předcházelo, to jest scény se švýcarským děvčetem, smutku skrytého v krásné tváři paní Ramsayové, myšlenek, které vyvolává v lidech, jejich účinku: Příroda má jen málo takové hlíny, jako je ta, z níž vytvořila ji. Skutečně jí tohle řekl do telefonu? Anebo to jen chtěl říci, když uslyšel její hlas, který v něm vyvolal pohnutí, a on si uvědomil, jak je to neobyčejné mluvit telefonem s touto podivuhodnou ženou, srovnatelnou s řeckou bohyní? Ta slova jsou v uvozovkách, má sc tedy míli za to, že byla skutečně vyslovena. Avšak jisté to není, neboť i první slova jeho samomluvy stojí v uvozovkách, a on se ostatně rychle vzpamatuje a věcně odpoví, že nastoupí v deset I řičet na nádraží Euston.
Avšak jeho vnitřní pohnutí tak rychle nepomine. Zatímco položí sluchátko a kráčí přes pokoj k oknu, aby se podíval, jaké pokroky učinila novostavba naproti (zřejmě navyklý a zvláštní po-toj pro uvolnění myšlenek), dále se v duchu zabývá paní Ram-i\ ovou. Je na ní pořád něco zvláštního, něco, co se docela nehodí l> její kráse (jako třeba zrovna to telefonování), ona sama neví o své
lcráse, anebo leda jen jako dítě; její oděv, její počínání to občas prozrazují. Uslavičnč se utápí v životní skutečnosti; která je těžko slučitelná s hannoničností její tváře. Pokouší se svým metodickým způsobem vyložit si protiklady její bytosli, rozvine několik kon-jeklur, ale nemůže se rozhodnout — zatímco chvílemi se do jeho úvah vměšují postřehy o práci na novostavbě. Nakonec toho zanechá; s poněkud netrpělivou, rozhodnou věcností metodického a vědeckého člověka odsune neřešitelný problém „paní Ram-sayová". Nedovede ho vyřešit (opakované he did not know symbolizuje netrpělivé gesto odsunování). Musí zpět ke své práci.
Tu končí druhé dlouhé přerušení a my jsme opět přeneseni do pokoje s paní Ramsayovou a Jamesem; vnější dění je uzavřeno polibkem na Jamesovo čelo a návratem k vystřihování obrázků. Ale i tu se jedná pouze o vnějškovou proměnu; předtím opuštěné dějiště je opět zde, najednou, zcela bez přechodu, jako by nikdy nebylo opuštěno, jako by to dlouhé přerušeni byl jen jediný pohled, jejž kdosi (kdo?) vrhl do hlubiny času. Zato vlastní téma (paní Ramsayová, její krása, její záhadná bytost, její absolutnost, která so ovšem trvale pohybuje v rovině relativního, pochybného, její kráse nepřiměřeného života) se rozvíjí dále bezprostředně z poslední fáze přerušení, totiž z bezvýsledných úvah pana Ban-kcse, do situace, v níž se nyní paní Ramsayová nalézá: with her head outlined absurdly by the gilt frame atd. — neboť i zde opět je obestřena něčím, co se k ní nehodí, something incongruous. A polibek, který dá svému chlapci, slova, jež k němu promlouvá, jsou sice zcela čistým projevem života, který James pociťuje jako nejpřirozenější, nejprostší pravdu, avšak přitom jsou obtěžkána nevyřešenou hádankou.
Z naší analýzy tohoto úryvku vyplývá několik stylových znaků, které se teď pokusíme zformulovat.
Spisovatel jako vypravěč objektivních skutečností ustupuje zcela do pozadí; takřka všechno, co se říká, jeví se jako odraz ve vědomí románových poslav. Jedná-li se například o dům nebo o onu švýcarskou služku, nepředávají se nám objektivní znalosti, jež má Virginia Woolfová o těchto předmětech své tvůrčí fantazie, nýbrž to, co si v určitém okamžiku o lom mysli a cíli paní Ramsayová. Rovněž se nám nesděluje, co ví Virginia Woolfová o bytosti paní Ramsayové, nýbrž sděluje se nám, jak se odráží tato bytost a její působení v různých postavách románu, u „bezejmenných duchů", kteří se cosi dohadují o jedné slze, v lidech, kteří ji luští jako hádanku, a v panu Bankesovi. To jde v naši ukázce tak daleko, že se zdá, jako by nějaký bod mimo román. 7, něhož by se postavy a události románu pozorovaly, vůbec ne
existoval a stejně tak jako by neexistovala žádná objektivní skutečnost odlišná od toho, co obsahují vědomí jednotlivých postav románu. Leda její zbytky zůstaly v podobě krátkých údajů týkajících se drobných vnějších rámcových dějů, jako třeba „said Mrs. Ramsay, raising her eyes .. i" nebo „said Mr. Bankes once, hearing her voice". Mohli bychom sem také přiřadit poslední odstavec (Knilting her reddish-brown liairy stoeking...); ale to je už otázka. Děj je líčen objektivně; avšak pokud jde o jeho interpretaci, vyplývá z celého tónu, že spisovatel nenablíží paní Ramsayovou vědoucíma, nýbrž pochybujícíma, tázajícíma se očima — ne jinak než některá z postav samotného románu, která by ji viděla v popisované situaci, slyšela ji pronášet určitá slova. Byly popsány a syntakticky analyzovány prostředky, jichž používá tato autorka i jiní spisovatelé, aby reprodukovali obsahy vědomí románových postav; některé z nich byly označeny jmény jako „vnitřní monolog" či „polopřímá řeč". Těchto stylistických forem, zejména polopřímé řeči, se ovšem používalo v literatuře už mnohem dříve, avšak nikoli s týmž uměleckým záměrem; a vedle nich jsou ještě jiné, syntakticky vlastně uchopitelné možnosti, jak znepřesnit, ba přímo nechat zmizet dojem objektivní, spisovatelem dokonale ovládané skutečnosti; možnosti, které nespočívají ve formálním postupu, nýbrž v tónu a obsahové souvislosti; jako třeba zde, kde autor dosahuje zmíněného dojmu tím, že se sám tváří, jako by pochyboval, tázal se a hlodal, jako by mu nebyla pravda o jeho postavách známa o nic lépe než jim samým anebo čtenáři. Jde tedy vcelku o otázku postavení spisovatele ke skutečnosti světa, který zobrazuje; a to se právě podstatně Uší od postoje těch autorů, kteří činy, stavy i charaktery svých postav interpretují s objektivní jistotou; tak jak se to dřívo dělo všeobecně; Goethe či Keller, Dickens či Meredith, Balzac či Zola sdělovali nám s bezpečnou znalostí, co jejich postavy činí, co si přitom mysli a cítí, jak je třeba jejich činy a myšlenky interpretovat; přesně se vyznali v jejich charakteru. I dříve se ovšem často stávalo, že se nám sdělovaly subjektivní představy o románových postavách, někdy i v polopřímé řeči, častěji v monologu a ve většině případů samozřejmě s úvodními slovy jako „zdálo se mu, že..." nebo „pocítil v této chvíli, že..." a podobně. Avšak nikdy takovéto případy nebyly pokusem reprodukovat těkání a hry vědomí poháněného střídajícími dojmy — jak je lomu v našem textu jak v případě pani Ramsayové, tak u pana Bankese — nýbrž popisovaný obsah vědomí se omezoval racionálně na to, co se vztahovalo k líčení událostí či situací, jak jsme to viděli při interpretaci úryvku z Paní Bovaryové. A co důležitějšího: zůstával tu stále spisovatel se svou
znalostí objektivní pravdy jako nadřazená, vůdčí instance. Dále tu byla i dříve už, zejména od konce 19. století, vypravěčská díla. která se nám pokoušela zprostředkovat krajně individualistický, subjektivní, nejednou excentrický dojem skutečnosti a zjevně nebyla schopna nebo jim nešlo o to, podat nějaký obecně platný či objektivní obraz skutečnosti. Někdy měla taková díla podobu ich-románů, někdy také ne; jako příklad druhé možnosti jmenujme Huysmansův román Naruby. Avšak i tento postup se zásadně liší od postupu popsaného na textu Virginie Woolfové, ačkoli onen druhý postup se vyvinul z prvního. Podstatná pro postup Virginie Woolfové je okolnost, že zde nejsou reprodukovány dojmy vědomí jednoho subjektu, nýbrž mnoha, často střídajících se subjektů, v našem textu je to paní Ramsayová, people, pan Bankes, mezitím na krátké okamžiky James, švýcarská služebná ve zpětné perspektivě, a ti bezejmenní, kteří vyslovují dohady o slzách. Mnohost subjektů ukazuje na to, že zde přece jen jde o záměr zkoumat objektivní skutečnost, v tomto případě „skutečnou" paní Ramsayovou. Ona sice je hádankou a naprosto zásadně jí také zůstává, ale zároveň jo jakoby obklíčena různými obsahy vědomí, jež jsou všechny k ní zaměřeny (včetně jejího vlastního), podniká se zde pokus přiblížit se k ní z mnoha stran natolik, nakolik je to lidskému poznání a výrazu možné. Záměr přiblížit se k autentické objektivní skutečnosti skrze mnohé subjektivní dojmy, získané od nejrůznějších osob (a v nejrůznějších časech), je podstatný pro moderní umělecký postup, který tu sledujeme: tím se tento postup zásadně odlišuje od subjektivismu jedné osoby, který nechává mluvit jen jednoho jediného, většinou velice výjimečného člověka a připouští jen jeho pohled na skutečnost. Literárně historicky existuje ovšem těsný vztah mezi zobrazováním skrze vědomí jedné osoby (subjcktivTiím) a mnoha osob (plurál-ním, směřujícím k syntéze): druhý způsob vznikl z prvního, a jsou díla, v nichž se obojí kříží, což umožňuje sledovat tento procoí vzniku; především máme na mysli velký román Marcela Prousta. K tomu se vrátíme.
Jiná stylová zvláštnost, která těsně a nutně souvisí s tím In „plil rálním zobrazováním vědomí" a která je patrná v našem Icxlu týká se zacházení s časem. Dávno se už zpozorov;iln ;i \ iiino ha pojednáních probralo toto specifikum moderní vypraviv ki prózy; především jsou zde pokusy uvést fenomény, kloró "t'iil patří, do souvislosti s filosofickými naukami a proudy: jisli  pi I
vrtu ji ne bez užitku pro porozumění onomu oliccnr spolčí'........
L němuž m■ upírá zájem a vnitřní smysl činnosti umoliii i pmmií-íi ■ 1111. i'i   I'opismi' si nejprve celý poslu]) lili niisrín pMMtttlli
475    Řekli jsme již nahoře, že procedura s měřením punčochy a slova v té souvislosti pronesená mohly zabrat daleko méně času, než kolik potřebuje pozorný čtenář, který si nic nechce dát ujít, k přečtení onoho odstavce — a to i za předpokladu, že mezi měřením a usmiřujícím polibkem na čelo byla krátká pauza. Jenže čas vyprávění se zde nevyužívá především k líčení události samé — ta je reprodukována dosti stručně — nýbrž k přerušování; jsou tu vsunuty dva dlouhé exkursy, jejichž časový vztah k rámcovému ději se však zdá být zcela různý. První z nich, který předvádí to, co se děje v nitru paní Ramsayové během měření (přesněji mezi prvním roztržitým a druhým ostřejším napomenutím), patří časově do rámcového děje a pouze jeho zobrazení vyžaduje více vteřin, ba dokonce minut než samo měření: protože totiž vědomí absolvuje někdy určitou cestu v daleko kratším čase, než jak ji stačí reprodukovat řeč, má-li být zachována srozumitelnost pro třetího: a to je v tomto případě podmínkou. To, co se děje v paní Ramsayové, není nic záhadného, jsou to tak říkajíc normální představy vyrůstající z jejího všedního života — její tajemství leží hlouběji pod nimi, a jedině v onom okamžiku, kdy od otevřeného okna přeskakuje k slovům švýcarského děvčete, poodhrnuje sc trochu závoj; vcelku je však tento zrcadlový obraz vědomí daleko snadněji srozumitelný než to, co nám v takových případech poskytují jiní spisovatelé (třeba James Joyce). Rada představ vyvstávajících ve vědomí paní Ramsayové je ovšem prostá a všední — ale přitom velice podstatná: tyto představy obsahují syntézu životních vztahů, do nichž je zapředena její neporovnatelná krása, v nichž se zároveň vyjevuje i skrývá. Jistěže se i v dřívějších dobách stávalo, že autor vynaložil tu a tam nějaký čas i pár vět k tomu, aby sdělil čtenáři, co v jisté chvíli prolétlo hlavou jeho hrdinovi — ale v žádném případě by si k tomu nezvolil lak náhodnou příležitost jako vzhlédnutí paní Ramsayové, kdy její Srak bezděčně padne na nábytek, — také by ho ani nenapadlo reprodukovat celý ten vnitřní děj v jeho přirozenosti a nezacílenos-h      a konečně nikdy by eelý ten vnitřní děj nevsunul mezi dvě i .i lově tak nepatrně vzdálené vnější události, jako jsou ona dvě ttapomenutí Jamese, k nimž dochází ve chvíli, kdy ona mu zrovna přikládá na nohu nehotovou punčochu; takže překvapujícím a ■  minulosti zcela nezvyklým způsobem vystupuje zde protiklad iiiľ/i kiálkým rozpětím vnějšího dění a snovým bohatstvím dějů \r \í'ili)iiií oblétajících celý jeden životní kosmos. Toto jsou cha-i il.iľľisiiľké a nové znaky tohoto postupu: náhodný podnět vybavující pochody uvnitř vědomí; přirozené a chccme-li dokonce na-tiiraliilicko reprodukováni těchto pochodů ve vál jejich svobod-
iiosli neomezené žádným záměrem a nedirigované žádným určitým předmětem myšlení; vypracování protikladu mezi „vnějším" a ..vnitrním" časem. Všechny tři tyto znaky mají cosi společného, pokud prozrazují spisovatelův postoj: spisovatel se daleko více než dříve v realistických dílech odevzdal libovolné nahodilosti reality, a i když samozřejmě také pořádá a stylizuje, neděje se to racionalistickým způsobem, ani se záměrem plánovitě dovést ke konci vnější souvislost děje; u Virginie Woolfové vnější děje vůbec pozbyly převahy, slouží zde jen k vybavení a interpretování vnitřních dějů, kdežto předtím — a namnoze ještě podnes — sloužil vnitřní pohyb převážně přípravě a zdůvodnění závažného vnějšího dění. I to se vyjevuje v libovolnosti a nahodilosti vnějšího podnětu (paní Ramsayová vzhlédne, protože James nestojí kb'dně), který má pouze uvolnit daleko významnější vnitřní děj.
Časový vztah druhého exkursu k rámcovému dění je jiné povahy: jeho obsah (odstavec o slze, myšlenky lidí o paní Ramsayové, telefonní rozhovor s panem Rankesem a jeho úvahy při pohledu na hotelovou novostavbu) není časově ani místně součástí rámcového děje: jde o jiné časy a jiná dějiště, je to podobný druh exkursu jako onen příběh o Odysseově jizvě, o němž jsme pojednávali v první kapitole této knihy. Avšak i od něho se svou strukturou podstatně liší. V Homérove textu vázal se onen exkurs na jizvu, jíž so Eurykleia dotkne rukama, a ačkoli okamžik dotyku má značné dramatické napětí, přece jen ihned nastupuje docela jiná, jako den jasná přítomnost, která jako by tu byla proto, aby vyřadila ono dramatické napětí a dala na chvíli zapomenout na celou scénu mytí nohou. Zde, v textu Virginie Woolfové, není o napětí ani řeč; neděje se nic v dramatickém smyslu významného, jde o délku jakési punčochy. Celý exkurs se váže k výrazu v tváři paní Ramsayové; never did anybody look so sad. K tomu se váže několik exkursů, totiž tři, všechny tři se liší co do času a místa, a rovněž pokud jde o časovou a místní určitost: první je zcela matný, druhý již určitější, třetí poměrně ostře fixovaný; nicméně žádný není určen tak přesně jako po sobě následující epizody z Odysseova mládí; v případě telefonní scény se jen nepřesně udává, kdy se odehrála. Takto je dočasný odchod z jeviště u okna zaranžován nenápadněji a povlovněji ve srovnání s místními a časovými proměnami v epizodě s jizvou. V odstavci o slze může mít čtenář pochybnost, jestli vůbec došlo k nějaké střídě; bezejmenní, kteří tu promlouvají, mohli také vstoupit do pokoje a pohlédnout na tvář paní Ramsayové; v druhem odstavci, kde toto samozřejmě už možné není, upírají lidé, jejichž řeči se zde reprodukují, stále ještě pohled na paní Ramsayovou, ovšem nikoli teď
a tady, u okna letního sídla, avšak stále ještě na touž tvář s týmž výrazem; a ještě i v třetí části, kde tato tvář už není v přítomné chvíli viděna (neboť pan Bankes bovoří s paní Ramsayovou telefonicky), přece jen tu je alespoň před jeho vnitřním zrakem: takže vlastní téma (totiž interpretace osoby paní Ramsayové), ba ani okamžik, kdy je položen problém (výraz její tváře ve chvíli, kdy měří délku punčochy), ani na chvíli nemizí z čtenářovy paměti. Jakožto vnější události nemají spolu tyto tři části exkursu nic společného; nemají žádný společný a navenek související průběh jako epizody z Odysseova mládí vyprávěné se zřetelem ke vzniku jizvy; jsou spolu spojeny pouze svým společným pohledem na paní Ramsayovou, a to na tu paní Piamsayovou, která s nevyzpytatelným výrazem smutku za svou zářivou krásou zjišťuje, že punčocha je ještě příliš krátká. .Jedině tímto společným zaměřením jsou ony tři jinak zcela rozdílné čásli spolu spojeny; ovšem toto spojení je natolik pevné, že je zbavuje oné samostatné přítomnosti, kterou má epizoda s jizvou: nejsou nic víc než pokusy o výklad onoho „never did anybody look so sad", rozpřádají dále toto téma, které se i po jejich skončení dále rozpřádá — k změně tématu vůbec nedošlo; kdežto scéna, kdy Eurykleia poznává Odyssea, je přerušena vsuvkou o vzniku jizvy a rozpolcená ve dvě části. Takové jasné rozdelení ve dva vnější děje a ve dvo přítomnosti zde nenastalo: jakkoli je rámcový děj (měření punčochy) bezvýznamný jakožto vnější událost, obraz tvářo paní Ramsayové, který z něho vyvstává, zůstává i během vsuvky trvale přítomný; vsuvka není nic jiného než pozadí tohoto obrazu, který se přímo jakoby otvírá do hloubky času; nejinak než první exkurs, vyvolaný bezděčným pohledem paní Ramsayové na zařízení pokoje, byl otevřením obrazu do hloubky vědomí. Oba exkursy nejsou tedy tak rozdílné, jak se nejdřív zdálo. Není tak důležité, že první se co do času (a místa) odehrává uvnitř rámcového děje, kdežto druhý evokuje jiné časy a jiná místa; místa a časy druhého exkursu nejsou samostatné, slouží jen mnohaperspektivnímu podání obrazu, který tento exkurs vyvolal, ba působí, docela podobně jako vnitřní čas prvního exkursu, nejinak než jako událost vo vědomí nějakého (ovšem nejmenovaného) pozorovatele, který by viděl paní Ramsayovou v popisovaném okamžiku a jehož meditace o nevyřešené hádance její bytosti by obsahovaly vzpomínky na to, co o ní říkají a soudí třetí (people, pan Bankes). V obou exkursech jde o pokus dobrat se autentičtější, hlouběji liv.ín, ba skulcční■jsi skutečnosti — přičemž onen vybavujíc! děj hc /.drt být náhodný a obsahově chudý — a piiiVni/ je málo důlofclló, j OM ti i jo v exkursech použito toliko obishu volním, lodj vnitřního Saiu, nebo i vnějiího
střídání času. Vždyť i onen dej ve včdomí z prvního exkursu za-lirnuje několikeré vystřídání času i dějiště, především scéna se švýcarskou služebnou. Podstatné je, že bezvýznamná vnější událost vybavuje představy a řady představ, které opouštějí její přítomnost a pohybují sc volně v hloubce časů. Je to podobné, jako kdyby nějaký napohled jednoduchý text vyjevil svůj vlastní obsah teprve v komentáři, anebo nějaké jednoduché hudební téma teprve v provedení. Přitom se také ozřejmi těsná souvislost mezi zacházením s časem a nahoře probíraným „plurálním zobrazením vědomí". Představy o vědomí nejsou vázány na přítomnost vnějšího děje, jímž jsou vybavovány. Zvláštnost postupu Virginie Woolfové, patrná z našeho textu, spočívá v tom, že vnější objektivní skutečnost té přítomnosti, o níž spisovatel bezprostředně podává zprávu a která se jeví jako bezpečně faktická, tedy měření punčochy, není nic víc než podnět (i když třeba ne tak docela náhodný): veškerá váha spočívá na tom, co se jím vybavuje, co nevidíme bezprostředně, nýbrž pouze v zrcadlení, a co není vázáno na přítomnost vybavujícího rámcového dění.
Tu je ovšem nasnadě připomenout dílo Marcela Prousta. On první důsledně tyto metody realizoval a všechny jeho umělecké postupy souvisejí se znovunalézánim ztracené skutečnosti ve vzpomínce, vybavované navenek nevýznamnými a zdánlivě nahodilými událostmi. Tento proces jo mnohokrát popsán, velmi přesně i s celou uměleckou teorií z toho plynoucí je demonstrován teprve v druhém svazku Casu znovu nalezeného, poprvé však již v prvním oddílu svazku Du coté de chez Swann, kde chuť sušenky (petit Madeleine) namočené do čaje za jednoho nevlídného zimního večera vyvolává ve vypravěči mocné, ale zprvu neurčité vytržení; s opakovaným úsilím pokouší se přijít na kloub jeho povaze a příčinám, až se ukáže, že základem tohoto vytržení je znovunalczeui čehosi: znovunalezení chuti oné do čaje namočené petit Madclcine. kterou mu jako malému chlapci dala jednou v neděli tetička, když přišel k ní do pokoje popřát jí dobrého jitra; v domě starého ven kovského městečka Combray, kde bydlela a skoro nevstávala z po stele a kde on trávíval s rodiči letní měsíce. A z této znovunalezení1 vzpomínky vstupuje — autentičtěji a skutečněji než celá proživím í přítomnost — svět jeho mládí do světla umělecké zobrazitelní' ii < on začíná vyprávět. U Prousta zůstává trvale zachováno vypral • jící já, a to ne jako zvenčí pozorující autor, nýbrž jako do di i zapletená subjektivní postava, prosycující tento děj /.\ lášlnlni i u řením své bytosti; takže bychom mohli být v pokušení prii idll jeho román k výtvorům onoho „suhjoklivismu jedné osohy"   i 1 I in n ľ m i n min \ ili n ii In n i- Tulí iivé pťihi/enl by nehy In nespi IV Ml
47£
479
avšak nedostačující; nevystihlo by plně strukturu Proustova románu; ten přece neposkytuje tak uzavřený pohled jediné osoby na skutečnost jako třeba (abychom, jmenovali dva jinak z gruntu rozdílné, ale v tomto ohledu srovnatelné příklady) Huysmansovo Naruby či Hamsunův Pan. Proustovi jde o objektivitu a podstatu dění: pokouší se dosáhnout tohoto cíle lak, že se sice svěřuje vedení svého vědomí, nikoli však vědomí v tu kterou chvíli přítomného, nýbrž vědomí, které se rozpomíná. Vynořování minulých skutečností z rozpomínajícího se vědomí, které dávno opustilo stavy, jimiž bylo absorbováno v tu kterou chvíli, kdy skutečnost byla přítomným děním, vidí a pořádá svůj obsah docela jinak než jen individuálně a subjektivně; jsouc prosto někdejší střídavé absorbovanosti vidí toto vědomí své vlastní minulé vrstvy s jejich obsahem perspektivně, stále je navzájem konfrontuje, vysvobozuje z jejich vnější časové následnosti, jakož i užšího, pouze aktuálního významu, který se svého času zdály mít; přitom sc moderní představa o vnitřním času spojuje s novoplaténským pojetím, žc skutečný praobraz předmětu leží v duši umělec; umělce, který — sám jsa obsažen v předmětu — se jakožto nazíratel od předmětu odpoutal a stojí tváří v tvář své vlastní minulosti. Chci uvést k ilustraci krátký odstavec z Proustova románu. Jde o jeden okamžik z vypravěčova dětství, je v prvním díle ke konci prvního oddílu. Je to ovšem obzvlášť dobrý, nadmíru jasný příklad vrstevnatosli rozpomínajícího se vědomí; ne všude je tak jednoduše patrná jako zde; jindy by bylo nutno analyzovat uspořádání látky, uvedení, zmizení a znovuobjevení postav, křížení různých přítomností a obsahů vědomi, aby celá struktina jasně vyvstala. Avšak každý čtenář Prousta nám přizná, že celé dílo je napsáno metodou, která je z našeho příkladu patrná bez komentáře a rozboru. Situace je taková: vypravěč nemohl jako dítě jednou večer usnout bez obvyklého polibku na dobrou noc od matky — matka k němu nemohla přijít, když si šel lehnout, protože měla hosta k večeři. Ve stavu nervózní predráždenosti se rozhodne, že zůstane vzhůru .1 chylí matku u dveří, až po odchodu hosta půjde spát. To je vážný přečin, neboť rodiče se snaží korigovat jeho přecitlivělost přísným potlačováním takových hnulí; musí být připraven na ostrý trest, snad i na to, že bude muset z domu, do internátu; jenže po-třeba okamžitého uspokojení jo silnější než strach z následků. Zcela proti očekávání se však stane, že otec, jinak daleko přísnější a nuLorilalivnější, ale též méně důsledný, stoupá po schodech za nnilkou, :i když spatří dítě, je dojat jeho zoufalým výrazem a radí nial.ee. aby phve jen šla spát k dítěti do pokoje a uklidmla je. Dál is pokračuje takto i
On ne pouvail pas remercier mon pere; on l'eul agace par ce qu'il appclaii des senaibleries. Je rostai sans oscr faire un mouvement; il etait encore devant nous, grand, dans sa robe de nuit blanche sous le cachemire de l'lndc violet et rose qu'il nouait autour de sa tele depuis qu'il avait des nevralgics, avec le gesle d'Abraham dans la gravure d'apres Benozzo Gozzoli que m'avait donne M. Swann, disant a Hagar, qu'elle a a se departir du cote d'Isaac. II y bien des annees de cela. La muraille de l'escaher, oil je vis monter le reflet de sa bougie n'exisle plus depuis longtomps. En moi aussi bien des choses out ote detruitcs qtie je croyais devoir durer toujours et de nouvclles se sont edifiees donnant naissance a des peinos et a des joics nouvelles que je n'aurais pu prevoir alors, dc memo que les anciennes me sont devenues difficiles a coruprendro. II y a bien longtemps aussi que mon pere a cesse de pouvoir dire a maman: „Va avec le petit". La possibilite de tellcs heurcs ne renaitra jamais pour moi. Mais depuis pcu de temps, je recommence a tres bien percevoir si je prele Foreille, les sanglots que j'eus la force de conlenir devant mon pere et qui n'eclalerent que quand je me rctrous'ai seul avec maman. En realite ils n'ont jamais cesse; et e'est seulement parcc que la vie se tait mainleuant davantage autour de moi que je les cntends dc nouveau, comme ees cloches de couvents que couvrent si bien les bruits dc la ville pendant le jour qu'on les croirait artetees a sonncr dans le silence du soir.
48C
mais qui s e rcmetteiil
Poděkovat za to otci nešlo; bylo by jej podráždilo to, čemu říkal citlivůstky. Neodvážil jsem se ani pohnout; a on stál pořád před námi, vysoký, v bílé noční košili a s fialovým a růžovým šátkem kolem hlavy, který si uvazoval od doby, co trpěl neuralgií, v postoji Abrahama přikazujícího Hngar, aby se vzdálila od boku Izákova, jak to bylo na rytině podle Bcnozza Gozzoliho, kterou mi daroval pan Swann. Tolik let už od toho uplynulo. Stěna schodiště, na níž jsem pozoroval stoupající záři jeho svíčky, dávno už neexistuje. Také ve mně sc zhroutila spousta toho, o čem jsem věřil, že vytrvá navždy, a naopak vyvstalo tolik jiných věcí, vyvolávajících nové zármutky i radosti, které jsem tenkrát nemohl předvídat, stejně jako ty staré jsou pro mne těžko pochopitelné zas dnes. Je to taky už dávno, co otec nemůže poručit mamince: „Jdi k lomu dítěti." Tyhle chvíle už pro mne nikdy možná nebudou. Ale od nedávna, dávám-li pozor, mohu docela zřetelně zaslechnout pláč, který jsem v otcově přítomnosti dokázal zdusit, takže pokaždé vybuchl, až kdy/ jsem osaměl s maminkou. Ve skutečnosti nikdy ncutichl; a jen proto, že v poslední době život kolem mne umlká, slyším jej znovu, jako ty klášterní zvony, přes den tak dokonale zastřené lomozem města, že bychom málem uvěřili v jejich nehybnost, a které se přesto za večerního ticha vždy znovu rozezvuři.
Zde už skrze časové perspektivy probleskuje cosi ze synď" lické nadčasovosti události fixované v rozpomínajícím se vědomi Daleko zřejmější a systematičtější, ovšem i záhadnější :i zaäífro vanější jsou symbolické souvislosti v Joyceově Ulyssovi, Kile mno hostraimé zrcadlení vědomí a časová vrstevnatost jsou roaliíto> iuj jistě nejradikálněji. Kniha zjevně míří k symbolické synlózo \ih á metu „každý / tlál" '...Iľdľľminm "; všeeliny velké motivj nvrop ských vnllřnloh ddjin jmou v ni ulwnfcony, ačkoli suma vytiliíl I z velmi '{niiilni.il i ■ . 11.. ■ 11. •.....|, |.(. ,,.  li,m\uně | • 1111 > ■ 111' • ■ ii
481 (Dublin, 16. června 1904). Na vnímavé čtenáře může zapůsobit velmi silným bezprostředním účinem; skutečně jí porozumět není ovšem jednoduché, protože neustálé míchání motivů, bohatství slov a pojmů, mnohoznačná, souvislostmi nabitá hra s nimi, stále znovu vzbouzené a nikdy neuspokojené pochyby o tom, jaký řád se konec konců skrývá za tolikerou zdánlivou zvůlí, kladou značné nároky na čtenářovo vzdělání a trpělivost.
Jen málo spisovatelů použilo zrcadlícího vědomí a časového vrstvení tak důsledně jako ti, o nichž jsme právě mluvili, avšak jejich vliv a stopy se jeví takřka všude, poslední dobou i u takových autorů, jež nároční čtenáři obvykle neberou tak docela vážně. Mnozí autoři nalezli vlastní metody nebo podnikli pokusy s cílem demonstrovat skutečnost, již si zvolili za předmět, ve střídavém osvětlení a zvrstvení nebo s cílem vzdát se stanoviště buď zdánlivě objektivního, nebo čistě subjektivního zobrazování v zájmu získání bohatší perspektivy; mezi ne patří i starší mistři, jejichž profil dávno nabyl výraznosti a kteří ve svém zralém období v letech kolem první světové války byli uchváceni tímto proudem, a každý se cestou uvolňování a rozpouštění vnější skutečnosti na svůj způsob snažil dospět k její diferencovanější a podstatnější interpretaci; tak například Thomas Mann, aniž v nej-menším opustil svou polohu (v níž vyprávějící, komentující, ob-jektivizující, ke čtenáři se obracející autor je neustále přítomen) — se od Kouzelného vrchu stále více zabývá časovou perspektivností a symbolickou nadčasovostí událostí; nebo, zcela jinak, André Gide v Penězokazích ustavičně střídá stanoviště, z něhož jsou nazírány děje, samy o sobě už značně zvrstvené, ba jde v tom tak daleko, že se tu jakýmsi romanticko-ironickým způsobem vzájemně proplétá román sám a historie jeho vzniku; anebo, opět zcela jinak a mnohem jednodušeji, Knut Hamsun třeba v románu Požehnání země stírá vypravěčským tónem hranici mezi projevy románových postav vedenými v přímé či polopřímé řeči a tím, co sděluje autor; takže nikdy nejsme docela jisti, zda slyšíme autora stojícího mimo román; věty znějí lak, jako by pocházely od některé z jednajících postav anebo alespoň od někoho, kdo právě jde kolem a pozoruje dění. Konečně je nutno zmínit se o zvláštnostech látkových; velmi často pojednávají moderní romány nikoli o jedné či jen několika málo postavách, jejichž osudy se sledují v souvislosti, ba mnohdy nejde vůbec ani o realizování dějových souvislostí; velmi mnoho postav anebo velmi mnoho zlomkovitých událostí se občas volně skládá, takže čtenář nemů/.e nalívalo udržet v ruce žádnou určitou dějovou nit: jsou romány, které ie Bnail rekonstruovat nějaké prostředí
, k u(,ržků s ustavičně so střídajícími, tu a tam ze samých dějoyyc ^ ostavami. V tomto posledním případě znovu se vynořuj ze spisovatel zamýšlí využít pro ro-
může vzniknout tonu       ■   možností, které nabízí film; to by
i       ' h strUKtUlin^*'
mán některý en tej.ove koncentrace prostoru a casu, jaké může byl však omyb a „fí^lad V zobrazení nějaké situace lidské dosáhnout film ~ n 1  _.....v
483
483
em
. ..^j,^^^ jii,uace uaské out mm n1lloha místech, velkého města, vojska,
skupiny roztroose pornocí několika obrazů v průběhu ně-
války, nějaké Z^ nemuže mluvené nebo čtené slovo nikdy kolika málo vteřin ^ n0dně volnosti v zacházení s prostorem dosáhnout. Epika ^ předfilmové drama, i když se nedrželo a časem — dale :o jednoty; román dovedl v posledních
přísných klasicky využít způsobem, který nemá v dřivě j-
desetiletich teto obdoby, až snad na několik náběhů v ro-
ších epochách hter \aer!\ se ovšem nedržela materiálu
mantice, zejme"' . vgalc ronián — vzhledem k filmu — musel skutečnosti; zaro1> - - - uV£domit své hranice, hranice své vol-jako nikdy před ni I ^ ^ j{ter£ mu stanovji jeno nástroj, nosti pokud jde 0 P^ ^om^ľ 0Dľácený ve srovnáni s minulosti, řeč; takže nym je jalcko větší možnosti v časoprostorov a filmová ^f10^1 'fcdmětů a látek než román, strukturování s^og^ reaHsl.ického románu z doby mezi dvěma Zjištěné, zvlas na ZODrazování vědomí, vrstevnalost
velkými válkami i*^. uVnitf VXLějšího dění, střídání stano-času, uvolněni s u ^ spjaty a těžko je lze od sebe odloučit, viště — které Js0 P f^ určité snahy, tendence a potřeby jak naznačují, jak se   • yc jjen mnoho. zčásti si napohled od-
spisovatelň, Uik 1 iníry ceiek, že jsme při analyzujícím
pórují, a P^eC^-j^ nebezpéč'' že bezděčně sklouzneme z jedné
do druhé. která je zvláště patrná v textu Virginie
Začněme tenčen , ^ souStřeďuje na drobné, nenápadné, libo-Woolfové. Woo (^Vjost;. měření punčochy, útržok rozhovoru se volně vybrané ■ jl0Vor. Veliké proměny, vnější životní zvraty služebnou, telefon'11 ^ nevyskytují, a i jinak bývají v románě nebo dokonce ka ^ez popravy a souvislosti, rnimocho-
o majáku ziníncnj ^oraiatjvllg. Stejná tendence se jeví i u ji-dero a vlastne J . 0(jjj|ných spisovatelů, třeba u Prousta či ných. navzájem v guddenbrookových Thomase Manna
Hamsuna. Jeste _ chronologického sledu vnějšně význam-
sestává románové tejn ^ r()diny Buddcnbrookových, a i když uvrli osudů tykapcic i  . jcnů(jce? setrvává dlouho a zásadní
ľlMilbnrl   v  ninonenl        všedních poměrů, které sotva pohá ,1, „(laiosu
nějí děj kupředu, přece jenom je v Paní Bovaryové (avšak jak by to bylo už s Bouvardem a Pécuchetem?) možno trvale cítit chronologicky prosakující přibližování zprvu dílčím krizím, posléze konečné katastrofě, které ovládá celý plán díla. Nyní však došlo k přesunu akcentu; mnozí autoři zachycují drobné a z hlediska vnějšího průběhu osudu nevýznamné události kvůli nim samým, anebo ještě spíše jako příležitost k rozvíjení motivů, per-spektivistického ponořování do nějakého prostředí, nebo vědomí, nebo časového pozadí; nechtějí už zobrazovat příběhy svých postav s nárokem na vnější úplnost, se zachováním chronologického průběhu a s důrazem na významné vnější osudové zvraty. Mohutný román Jam ese Joyce, encyklopedické dílo, zrcadlo Dublinu, Irska, ba celé Evropy a jejich tisíciletí, má jako rámec navenek bezvýznamný průběh jednoho dne jednoho gymnasiálního profesora a jednoho inzertního agenta; zabírá necelých čtyřiadvacet hodin jejich života, podobně jako román o majáku Virginie Wool-fové, který líčí úseky dvou časově velmi vzdálených dnů — a nemůžeme to neuvést, také podobně jako Dantova Komedie. Proust zachycuje jednotlivé dny a hodiny z nojrůznějších období, avšak vnější osudové proměny, jež mezitím románové postavy prodělaly, bývají zmíněny jen příležitostně nebo retrospektivně nebo i v letmé anticipaci, nejsou cílem vyprávění; často si je čtenář musí doplňoval; dobrým příkladem je tu způsob, jak se v našem textu mluví o otcově smrti, příležitostně, v náznaku a anticipaci. V tomto přesunu důrazu odráží se něco jako přesun důvěry: velkým vnějším zvratům a osudovým nárazům se přičítá menší význam, nepřisuzuje se jim už taková schopnost povědět něco rozhodujícího o předmětu; naopak se důvěřuje spíše tomu. že vo věcech libovolně v kteroukoli chvíli vyjmutých z životního běhu je obsažena celistvost osudu, potenciálně zobrazitelná; existuje větší důvěra k syntézám, k nimž se dospěje vyčerpáním nějaké všední události, než k chronologicky uspořádanému celkovému zobrazování, které by sledovalo předmět od začátku do konce, nic vnějškově závažného nevynechalo a všechny velké osudové zvraty vysunulo do popředí jako klouby děje. Tuto metodu moderních spisovatelů by bylo možno srovnat s metodou některých moderních filosofů, kteří soudí, že z interpretace několika málo míst z Hamleta, Faidry nebo Fausta se lze dovědět víc a podstatnějšího o Shakespearovi. Racinovi či Goethovi i \6 jich dobách než z přednášek, které budou   ) ti mnlii ky H ( hroilíi
logicky probírat jejich životj a dik) bil ...... pojednáni ktwi
právě čtenář čte. by ztl.......lila In'l UVI 'I..... II i"'1 1 iH     II 1
bych nebyl mohl pxál llfloa jukl) llAJIlIjl   i*Vľli|l kAll......I......
utonul bych v látce, musel bych se pouštět do beznadějných diskusí o hranicích jednotlivých epoch, o zarazení jednotlivých spisovatelů do jejich rámce, především však o definici pojmu realismus; dále bych byl v zájmu úplnosti nucen zabývat se jevy, které znám jen zběžně, takže bych znalosti o nich musel ad hoc vyěřst, což je podle mého přesvědčení pochybný způsob, jak získávat a zužitkovat znalosti; a motivy, kterými je vedeno mé pojednání a kvůli nimž bylo také napsáno, by se úplně udusily pod masou materiálních údajů, které jsou dávno známé a lze je nalézt v příručkách. Naproti tomu se mi zdá být produktivní a realizovatelnou metodou nechat se vést několika motivy, pozvolna a bez určitého záměru vypracovanými, a demonstrovat je na jistém množství textů, které se mi v průběhu mé filologické činnosti staly bbzkými a živými; jsem totiž přesvědčen, že ony základní motivy dějin zobrazování skutečnosti — jestliže je vidím správně — se nutně dají prokázat na kterémkoli realistickém textu.
Abychom se opět vráliH k moderním spisovatelům, kteří dávají přednost plnému vyčerpání libovolných všedních událostí v roz1 mezí několika málo hodin či dní před úplným a chronologickým zobrazením nějakého vnějšího celistvého dění: i oni — více či méně vědomě — jsou vedeni úvahou, že je beznadějné zachovat úplnost v rámci jistého vnějškového cebstvého dění a dát přitom vyniknout tomu podstatnému; rovněž se ostýchají vnucovat svému předmětu, tj. životu, nějaký řád, který on sám nenabízí. Kdo zobrazuje celistvý průběh jistého lidského života či jistého souvislého dějového celku od počátku do konce, ten musí svévolně stříhat a izolovat: v každém okamžiku život již dávno započal a v každém okamžiku ještě pořád plyne dál; a s postavami, o nichž vypráví, se děje daleko více věcí, než má naději vypovědět. Ale pokud jde o to, co několik málo postav potká v průběhu několika málo minut, hodin nebo i dní — tu je už jistá naděje na jakousi úplnost zprávy; tu je také možné postihnout řád a výklad života, který se nabízí z něho samého; totiž ten, který se sám aktuálně utváří v těch postavách; který lze v té které chvíli postihnout v jejich vědomí,  v jejich  myšlenkách, zahaleněji i v jejich slovech a činech; ustavičně v nás totiž probíhá proces formování a interpretace, jehož předmětem jsme my sami: ustavičně se totiž pokoušíme interpretovat a pořádat svůj život s jeho minulostí, přítomností a budoucností, i své okolí, svět, v němž žijeme, takže pro nás nabývají jakési celkové podoby, která se ovšem bez ustání více či méně rychle a radikálně mění — podle toho, jak jsme nuceni, ochotni a schopni přijímal stále nova sě vnucující zkušenosti. To jsou ty pořádky, ty interpretace, kterd
■85 se uvedení spisovatelé pokoušejí v určitém okamžiku zachytit, ne jeden, nýbrž mnohé, buď u různých osob. nebo u jedné v nižných okamžicích; a tak z tohoto křížení, doplňování a protikladů vzniká cosi jako syntetické nazrcní světa, anebo alespoň úkol pro čtenářovu vůli k syntetickému výkladu.
Zde jsme opět dospěli k mnohonásobně zrcadlícímu vědomí. Je snadno pochopitelné, že tato metoda se postupně musela vytvořit a že vznikla právě v desetiletích kolem první světové války. Rozšíření lidského horizontu a narůstání zkušeností, poznatků, myšlenek a životních možností, které započalo v šestnáctém století, zrychlilo se v devatenáctém a v dvacátém pak nabylo tak mohutného tempa, že v každém momentě zároveň vytváří i odvrhuje nové synteticko-objektivm interpretační pokusy. Mocné tempo změn plodilo tím větší zmatení, čím tyto změny ve svém celku byly nepřehlednější; docházelo k nim zároveň v mnoha jednotlivých oblastech vědy, techniky a hospodářství, takže nikdo, ani ti, kdo v těchto jednotlivých oblastech stáli v čele, nebyli schopni předvídat či posoudit postupně vznikající celleové situace. Tyto změny se také neprojevovaly všude rovnoměrně, takže rozdíly v úrovni mezi různými vrstvami téhož národa a mezi různými národy so stávaly ne-li většími, tedy citelnějšími; růst publicity a přibližování lidí na stále se zmenšující zemi zostřily povědomí rozdílnosti životních situací a názorů, mobilizovaly zájmy a životní formy, ať už je tyto nové zvraty podporovaly či ohrožovaly; ve všech končinách země vznikaly krize adaptability, hromadily se a nabývaly hrozivosti; vedly pak k těm otřesům, jež stále ještě nemáme za sebou. Tyto prudké srážky nejheterogennějších životních forem a snah otřásly v Evropě nejen náboženskými, filosofickými, mravními a hospodářskými názory, jež patří k starému dědictví, a navzdory mnoha dřívějším otřesům dík pozvolnému přizpůsobování a reformování si stále ještě podržely významnou autoritu; rovněž neotřásly pouze osvícenskými myšlenkami, idejemi demokracie a liberalismu, jež v osmnáctém a ještě i v první polovině devatenáctého století byly revoluční, nýbrž dokonce i novými revolučními silami socialismu, zrodivšími se uprostřed vrcholného kapitalismu: hrozilo jim rozštěpení a rozdrobení; pozbyly jednoty a jasné vymezitchiosti vlivem vzájemných soubojů jednotbvýcb skupin, podivného spojování některých skupin s nesocialistickými myšlenkami, vnitřní kapitulace většiny z nich za první světové války a posléze tendencí některých z nejradikálnějších jejich přívrženců přejít do tábora nejextrémnějších odpůrců. I jinak se vytvářelo čím dál více sekt, občas vznikajících kolem významných básníků, filosofů a učenců, ve většině případů polovčdeckého,
synkretistického a primitivního rázu. Pokušení svěřit se některé sektě, která podle jednoho jediného receptu řešila všecky problémy, sugestivním vnitřním násilím vynucovala společenství a vylučovala vše, co se nepodřídilo a nezapojilo, toto pokušení bylo. tak značné, že u velmi mnoha lidí nemusel fašismus ani použít nějakého vnějšího násilí, když sc začal šířit po starých kulturních zemích Evropy a pohlcovat menší sekty.
Ještě v devatenáctém, ba i na počátku dvacátého století vládlo v těchto zemích natolik jasně formulovatelné a uznávané společenství myšlení a citů, že spisovatel zobrazující skutečnost měl po ruce spolehlivá kritéria k jejímu uspořádám; přinejmenším mohl v rámci pohyblivého soudobého pozadí rozpoznat určité směry a jakžtakž jasně navzájem vymezit sporné názory a životní formy. Ovšem že to už dávno bylo čím dál obtížnější; již Flaubert (abychom zůstali jen u realistických autorů) trpěl nedostatkem legitimní základny pro svou činnost, a později stále rostoucí sklon k bezohledně subjektivistické perspektivě je jen dalším symptomem. V letech okolo první světové války a po ní, v Evropě překypující disharmonickými myšlenkovými masami a životními formami, nejisté a nabité neblahými předtuchami, nalezlo několik spisovatelů znamenitého instinktu a zraku metodu, jak uvolnit a rozpustit skutečnost v mnohotvárná a mnohoznačná zrcadlící vědomí. Není těžké pochopit, proč tato metoda vznikla právě v této době.
Avšak tato metoda přece není pouze symptomem zmatku a bezradnosti, není jen zrcadlem zániku našeho světa. Mnohé sice mluví pro to; nad všemi těmito díly so prostírá cosi jako nálada konce světa: zejména nad Ulyssem s jeho posměšným, nenávistnou láskou inspirovaným vírem evropské tradice, s jeho křiklavým a bolestným cynismem, s jeho nevyložitelnou symbolikou — neboť i nejpřesnčjší analýza dospěje sotva k něčemu jinému než k rozpoznání mnohonásobného propletení motivů, rozhodně ne k záměru a smyslu díla. I většina ostatních románů, které použi vají metody mnohostranně zrcadlícího vědomí, sugeruje čtenáři pocit bezvýchodnosti; je v nich často cosi matoucího a zahalujícího, nepřátelského ke skutečnosti, kterou zobrazují; nezřídka odvrat od praktické vůle k životu, anebo zase rozkoš ze zobrazování jeho nejhrubších forem; nepřátelství ke kultuře vyjádřené těmi nej subtilnějšími stylovými prostředky, jež kultura vytvořila; tu m tam i zarputilý a radikální ničitclský pud. Takřka všem je SpO léčná znhaienost. nevymezitebiost jejich smyslu; právě ona tlí definovatelná symbolika, příznačná i pro ostatní umělecké druh} této epochy.
Avšak děje so tu i něco jiného. Obraťme se ještě jednou k textu, z něhož jsme vyšli. Je plný zahaleného, bezvýchodného smutku; nedozvíme se, jak to s paní Ramsayovou opravdu je, jen smutnou marnost její krásy a životní sily vydává ze sebe její tajemství. I když přečteme román celý, smysl vztahu mezi plánovaným a teprve po mnoha letech realizovaným výletem k majáku není nikde vysloven, zůstává tajemný a můžeme ho jen tušit, stejně jako obsah závěrečné vize Lily Briscoeové, oné závěrečné vize, která ji uvede do takového stavu, že dokáže jediným tahem štětce dokončit svůj obraz. Je to jedna z mála knih tohoto druhu, která je naplněná dobrou a pravou láskou, ale přitom i — zvláštním ženským způsobem — ironií, beztvárným smutkem a pochybností o životě. Ale jaké hluboké skutečnosti tu všude nabývá jednotlivá událost, například zkoušení punčochy! Vyjevují se okrsky události a spoje k jiným událostem předtím netušené, neviděné a nepovšimnuté — a přesto určující pro náš skutečný život. Co se uskutečňuje zde v románu o majáku, o to se pokoušela všechna díla tohoto druhu, ne vždy ovšem se stejnou schopností vnitřního zření a se stejným mistrovstvím: položit důraz na kteroukoli událost, vytěžit z ní maximum nikoli ve službě nějaké záměrně široké dějové souvislosti, nýbrž kvůli ní samé; přitom se ozřejmilo cosi zcela nového a elementárního: totiž právě sku-tečnostní plnost a životní hloubka jednoho každého okamžiku, jemuž se oddáme bez jakéhokoli úmyslu. To, co se v něm děje, ať už jsou to vnější nebo vnitřní události, týká se sice naprosto osobně lidí, kteří v něm žijí, ale právě tím už toho, co je elementární a společné v lidech vůbec; právě libovolný okamžik je poměrně nezávislý na sporných a kolísavých řádech, o něž lidé bojuji a nad nimiž si zoufají; děje se pod nimi, probíhá jakožto všední život. Cíni více z něho vytěžíme, tím výrazněji vystoupí to elementárně společné našeho života; čím více, čím rozmanitejších a čím jednodušších lidí se vyjeví jako předmět takového libovolného okamžiku, tím účinněji musí vysvitnout to společné. Z takovéhoto nozáměrného a prohlubujícího zobrazení musí být pak zřejmé, jak velice se — v hloubce pod všemi zápasy — už teď zmenšily rozdíly mezi lidskými životními a myšlenkovými formami. Jednotlivé vrstvy obyvatelstva a jejich rozličné životní formy se promísily, také již neexistují žádné exotické národy; před sto lety působib (třeba u Mériméa) Korsičané nebo Spanělé ještě exoticky, dnes by se to slovo vůbec nehodilo ani na čínské sedláky u Pearl Buckové. Hluboko pod všemi zápasy i skrze ně se uskutečňuje proces hospodářského a kulturního vyrovnávání; ještě je daleká cesto ke společnému životu lidí na zemi, avšak cíl
začína být už vidět; nejpatrněji, nejkonkrétněji se jeví již teď v nezáměrném, přesném, vnitřním i vnějším zobrazení libovolného životního okamžiku nojrůznějších lidí. Zdá se tedy, že složitý uvolňující proces, který vedl k rozložení vnějšího děje, k zrcadlícímu vědomí a k časovému vrstvení, usiluje vlastně o velmi prosté řešení. Možná že se bude zdát příliš prostým těm, kdo naši dobu obdivují a milují přes všechna nebezpečí a katastrofy pro její životní bohatství a pro neporovnatelné dějinné stanovisko, jež nabízí. Ale takových je jen málo; z onoho sjednocení a oproštění, jež se ohlašuje, zažijí tito lidé podle všeho sotva víc než první náznaky.
SLOVO NA ZÁVER
Předmětem této knihy, interpretací skutečnosti v literárním zpracování nebo „zpodobení", se zabývám už velmi dlouho; původně jsem vycházel z platónského pojetí léto otázky v .1.0. knize Státu, kde mimesis následuje jako třetí za pravdou, a zároveň z Dantova výroku, že v Komedii přináší pravou skutečnost. Při zkoumání rozličných způsobů interpretace lidských dějů v evropských literaturách se však můj zájem zužoval a zpřesňoval a vyvstalo mi několik vůdčích myšlenek, kterých jsem se přidržoval.
První z těchto myšlenek se vztahuje k antické nauce, kterou později přejímal každý klasicistický proud, totiž nauce o polohách literárního stylu. Uvědomil jsem si, že moderní realismus, jak se vytvořil počátkem 19. století ve Francii, se jako estetický fenomén dokonale odpoutal od oné nauky; dokonaleji a s větším vlivem na pozdější vývoj literárního zpodobování života než ono míšení vznešeného a groteskního, jak je v té době hlásala romantika. Tím, že si Stendhal a Balzac brali za předmět vážného, problémového, ba dokonce tragického zpodobování libovolné osoby všedního života v jejich závislosti na časově dějinných okolnostech, vyvrátili klasické pravidlo o rozlišování stylových poloh, podle něhož všední a praktické skutečnosti náleží v literatuře místo pouze v rozmezí nízkého nebo středního stylu, tj. buď v podobě groteskní komiky, nebo příjemné, lehké, pestré a elegantní zábavy. Dovršili tím vývoj, ktorý se dlouho připravoval (od mravoučného románu a comčdic larmoyante 18. století, ještě zřetelněji pak od „bouře a vzdoru" a preromantiky), a razili costu modernímu realismu, který se od té doby rozvíjel do stále bohatších forem, jež odpovídaly proměnlivé a stále rozsáhlejší skutečnosti našeho života.
Vlivem tohoto názoru jsem si zároveň stále víc uvědomoval, že revoluce proti klasické nauce o stylových polohách na poč. 19. století nebyla svého druhu první; přehrady, které tenkrát rozbili romantikové a realisté, postavili teprve koncem 16. á 17. sto-