K Kč Kčs Kominforma KPO Království SHS KSČ MDŽ Msgre NATO NBČS NRČ NSDAP q p. RAF RKRČS RSČ SHAEF SK SPÓ SRN SSSR SUP TI UNRRA USA ZNV koruna (rakouská) 1, koruna československá (v období 1. republiky), 2. koruna česká (od roku 1993) koruna československá (1945-92) Informační byro komunistických stran Komunistická strana Rakouska Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (1918-29) Komunistická strana Československa Mezinárodní den žen monsignore Severoatlantická aliance Národní banka československá Národní rada česká Národněsocialistická německa dělnická strana metrický cent páter Královské letecké síly (Velká Británie) J Reemigrační komise rakouských Čechů a Slov.ikfi Rada svobodného Československa hlavní stan Spojeneckých expedičních sil | sportovní klub Sociálnědemokratická strana Rakouska Spolková republika Německo Svaz sovětských socialistických republik Státní úřad plánovací s tělovýchovná jednota Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu J Spojené státy americké zemský národní výbor České emigrace 16.-20. století náboženská emigrace Odboj . \ní • i ida legální odchod, tajně ale odcházely i rodiny poddaných evangelíku, které daly přednost nejistému živobytí v cizině _ přfid změnou náboženství. V následujících dvou desetiletích se proti-rL.tniĽ. .iŕiii ..i i poněkud zmírnilo a emigrační vlna opadla, ale po -estVi kľi i ■ u {1048} se boj proti nekatolíkům opět vystupňoval, takže v 50. lotech odcházelo do ciziny mnoho dalších rodin. Odha-% Qujpse, že celkovwpočet pobělohorských exulantů představoval ně-ktíiKMs,^ í-.i.ii i :h a poddanských rodin a několik set přísluš--~-tä^~'^Qllty' 0(ícn'i/;f;U zejména příslušníci tzv. politického národa, - Wftfcbta n měšťane královských měst. ■ti vyslčhuvafej odcházeli hlavně do Saska, Braniborska •neckyrh evangelických států, ale i do katolického Pol-'ttiic * zňsuji ve Slezsku či v Uhrách, kde Habsburkové byli Káriaw ľ-1,1'" ' ' " 1 ,,,icrovat- Pokračující rekatolizace za vlády ;^$fr. -1740) vodia k emigraci tajných evangelíků z českých ÍO ČESKÉ EMIGRACE 16.-20. STOLETÍ NÁBOŽENSKÁ EMIGRACE 11 Český Eixdorf u Berlína zemí do Německa. Tyto skupiny exulantů po 2-3 generacích zpravidla Splynuly s místním prostředím. V Rixdorfu, který se později stal základem berlínského předměstí Neukölln (1912], končí česky psané zápisy ve farních knihách roku 1798. V Sasku se čeština udržela nejdéle v Žitavě, poslední česká kázání tam byla roku 1896. V českých osadách v Sasku (zejména v Horní Lužici) a Braniborsku žili nejen vy-stěhovalci z řad šlechty, měšťanstva a protestantských kazatelů, ale : i příslušníci lidových vrstev, jako byli pláteníci, horníci a rolníci, kteří svou přítomností ovlivnili i hospodářskou prosperitu těchto krajů. : Máme zprávy o českých pekařích ve Freiberku, o českých plátenících v Sasku a Braniborsku, českých hornících a rolnících v Sasku. Ztráta většiny Slezska a Kladska v roce 1742 a kolonizátorské cíle pruského dvora vedly k nové vlně českého náboženského vystěhovalectví ve 40. letech 18. století, především z oblasti východních Čech, do nyní již pruských částí Slezského vévodství. Příčinou vystěhovalectví nebyly jen náboženské, ale i sociální důvody. Po vypuknutí tzv. slezských válek mezi Rakouskem a Pruskem se totiž zabýval pruský král Fridrich II. myšlenkou kolonizovat některé řídce osídlené a častými válkami zpustošené kraje nová získaného í i NováVesuťosmpimi Slezska. Kolonizační činnost pruských králů měla již svou tradici, jen za léta 1713-40 se do Pruska přistěhovalo 600 000 kolonistů z jiných zemí a v letech 1740-56 dalších 300 000 kolonistů. Pozitivní zkušenosti s českými kolonisty u Berlína vedly Fridricha II. k tomu, že využil nespokojenosti některých poddaných v Čechách s náboženskými poměry a získal je pro kolonizaci pruského Slezska. Slib ochrany protestantského vyznání, jenž byl prostřednictvím eniisarů šířen v Čechách jménem pruského krále, způsobil, že venkovský lid viděl v jeho osobě svého vysvoboditele. Hlavní agitaci k lákání exulantů svěřil Fridrich II. protestantskému kazateli Janu Liberdovi, který již předtím několikrát tajně navštívil severovýchodní Čechy. Z Berlína vezl Liberda do Čech příslib, zu všichni emigranti dostanou ve Slezsku volná místa k usídlení, půdu úo vlastnictví, vlastní kostel a školu, bibli a kancionál v českém jazyce. Ještě před podepsáním vratislavského míru 11. června 1742, kterým Fridrich TI. získal téměř celé Slezsko, se za podpory pruského vojska z Čech vystěhovalo na 1 500 osob. Exulanti, kteří přicházeli do sběrného tábora v Minsterberku (dnes Ziebice), pocházeli hlavně z panství náchodského, opočenského, novoměstského, poděbradského, smiřic-koho, litomyšlského a lanškrounského. Najdeme ovšem vystěhovalce i •/, okolí Prahy a severních Čech. Šlo o jednu velkou skupinu poddaných, uvnitř které nebyly sociální rozdíly, protože všechen nemovitý maje^ lek a většinu movitého majetku zanechali v Čechách. Rozdíly se mohly projevil až za několik let po založení nových osad a po prvních letech hospodaření na nové půdě. Mezi vystěhovala byli i vojenští zběhové, kteří odešli do pruského Slezska před mnohaletou rekrutskou službou. V době pruské okupace severovýchodních Čech si mohli vystěhovala s sebou vzít koně, hovězí dobytek a další majetek. Po odchodu Prusů však odcházeli ilegálně a tudíž mohli vzít jen to nejnutnější. ČESKÉ EMIGRACE 16.-20- STOLETÍ NÁBOŽENSKÁ EMIGRACE fíSSSfts!*1 tam® Ceši v Husinci v pruském Slezsku v roce 1912 S sebou brali to, co považovali za nejcennější - bible, kancionály, 111V kdy i hrst rodné hlíny. || První nadšení po přechodu rakousko-pruské hranice brzo pominula Při průchodu Kladskem je tamní katolíci přepadávali, okrádali a mnohdy i chytali a předávali zpět císařským habsburským orgánůitiff Po příchodu do Minsterberku zjistili, že pro ně není nic připraveno. Král se proto obával, aby se vystěhovalci v důsledku nesnesitelných: životních podmínek nevraceli do Čech, a tím neodradili další emigran-.; ty. Přistěhovalci se také bránili usazení na šlechtických pozemcích,-nechtěli se stát poddanými a nechtěli být roztrženi do více skupin,' Většina přistěhovalců proto zůstávala v Minsterberku, kde vala další řešení své situace. Menší část se usadila na jednot liwlf panstvích, ti pak brzo asimilovali a splynuli s okolním něm"1 L.tf(t| obyvatelstvem. Postavení českých emigrantů se ještě zkompliKt^ <»i| jejich rozdělením na luterány a reformované, kteří převažoval' | Teprve na sklonku 40. let 18. století došlo k trvalému usaze1"' n° ké kolonie, které proběhlo ve třech větších proudech směň. na Sycovsko, Střelínsko a Opolsko. V roce 1749 založilo 50 či-skvcjí rodin na Sycovsku na pozemcích vévody kuronského osadu vräí. i Horní Podí'lirjdv v pruském Slezsku v roce 1912 Tábor, /. iiolm pak v roce 1752 vznikl Malý Tábor a 1756 Čermín (německé na/v^ byly Fridríchstabor a Czermin, po připojení k Polsku v rocn 191!) VVielki Tábor, Mary Tábor a Czermin v okrese Kepno ve vojvodsíví Poznaň). \ ii e 1719 dalších 147 českých rodin na předměstí Střelína jižně od Vratislavi založilo vesnici Husinec (německy Hussinetz, od roku 1945 Gesiniec). Přílivem nových kolonistů po sedmileté válce 175R-63, kcy se Prusko střetlo mj. s Rakouskem, byly v roce 1764 založeny Poděbrady, později rozdělené na Horní, Prostřední a Dolní (Ober, MittoJ, Niedec Podiebrad). Ireli prou ' "Ol Mu-Th Mi. .,-'íi (němocky Lul kV PetersĽrat ťo drutipm kftpolsko. vy c PCČilki lj si r^dmí ' ''<■ něřoval do Horního Slezska, kde nedaleko Opolí ých rodin Bedřichův Hradec (německy Friedrichs-Í5 Grodziec), z něhož pak v roce 1778 vznikl Lubín polsky Lubin), v roce 1832 Petrův Hradec {němec-Isky Piotrówka) a v roce 1906 Vilémův Hradec. ?ní Polska v roce 1793, kdy k Prusku připadlo Vel-z pruského Slezska, konkrétně ze Sycovska, na silná česká emigrační vlna, hledající lepší životní i 11 03 se Češi z Tábora a Čermína usídlili asi 35 km ii i i SOCIÁLNĚ EKONOMICKÁ EMIGRACE 15 14 ČESKÉ EMIGRACE 16.-20. STOLETÍ od Lodže v okolí Easku a založili vesnici Zelov (Zelów) v tehdejší provincii Jižní Prusko. Po vídeňském kongresu 1815 se toto území stalo součástí ruské Kongre-sovky. Asi 30 km od Zelová pak Češi v roce 1818 zakládají vesnici Kucov (polsky Kuców) v pozdější Piotrkowské gubernii. Odtud pak v 60. a 70. letech někteří čeští evangelíci odešli do tehdej? Vo-lyňské gubernie, kde se připojili k masové hospodářské emiuraci směřující sem z českých '-smí, jiní se pak dostali až do gul rnií Chersonské a Tauridské. Původní české kolonie ve slezsku se dále rozrůstaly a Češi se usazovali i v okolních vesnicích. Odcházeli také za pracovními příležitostmi do měst, zvláště do průmyslových center. Někteří odcházeli za prací i mimo prostředí, ve kterém dosud žili, a to nejen do Ruska, ale i do Francie (do tamních i; dolů). Jednotlivci se vystěhovali i do dalších evropských států i do : zámoří (Kanada). Po roce 1918 některé z českých exulantských osad připadly Polsku? (Velký Tábor, Malý Tábor, Čermín, Zelov, Kucov, Michalovka a Mi-rotín na Volyni), jiné byly součástí Německa (Střelínsko, Opolsko). Některé se nacházely v polském katolickém prostředí (Táborsko; Zelovsko), jiné byly ovhvňovány německým protestantským okolím.; K zásadní změně došlo v roce 1945, kdy pruské Slezsko a s níin i jeho české osady na Střelínsku a Opolsku a také čeští autochtom v Kladsku, na Hlubčícku a Ratibořsku připadli k Polsku. Část slez . ských Čechů reemigrovala do ČSR, někteří byli spolu se svými německými spoluobčany odsunuti do Německa. Noví polští osídlenci j se dívali na zdejší Čechy jako na Němce. Jako němečtí státní příslus , níci Češi za druhé světové války bojovali v německém wehrmachtu! a mnozí z nich na frontě padli. Ti, co ve Slezsku zůstali, z velké části nepřijali polské státní občanství. Sociálně ekonomická emigrace Emigrace z českých zemí z ekonomických důvodů je záležitostí 19. a prvních čtyř desetiletí 20. století do roku 1938. Stěhovali se většinou lidé v produktivním věku, mezi 20-40 lety, Češi více než sudet-štl Němci, lidé z měst i venkova. Řemeslníci se dobře uplatnili např. v USA a ve většině evropských zemí. Z jižních Čech a jižní Moravy se lidé stěhovali především do Vídně. Od Krušnohoří přes severní Čechy a severní Moravu až do Slezska se táhla oblast, odkud se lidé stěhovali do Německa. Horníci z Plzeňska a Příbramska směřovali do oblasti od slezského Valdenburku (dnes Walbrzych) přes Sasko až do Vestfálska. Ze středních Čech se lidé stěhovali na západ i na východ. V polovině 19. století se Češi stěhovali spíše do Uher, Haliče a na Balkán než do Francie, Velké Británie, USA, Kanady či Latinské Ameriky. První polovina 19. století byla ve znamení stěhování v rámci habsburské monarchie, především do Vídně a do dolních Uher, zvláště pak do prostoru tehdejší Vojenské hranice. Tu úřady osídlovaly zemědělci, kteří zde měli zároveň plnit strážní funkci. Vlastní masové vystěhovalectví za hranice monarchie začalo po úpravě předpisů o vystěhovalectví z roku 1857, kdy k cestám do zemí Nemeckého spolku nebyl potřebný cestovní pas. Významná byla první vlna vystěhovalectví v období Bachova absolutismu v 50. letech 19. století. Další velká vlna byla v 80. letech, poté procento Čechů mezivystěhovalci z monarchie klesalo. Do první světové války se ■/. českých zemí vystěhovalo asi 1,2 milionu osob, z toho byl milion Čechů. Asi 400 000 osob odešlo do Dolních Rakous, skoro stejný počet do USA, asi 200 000 do Německa, menší počty do Uher, Ruska a na Balkán. Cestování, zejména do zámoří, bylo nákladnou záležitostí, ktorou si skutečně nemajetní dovolit nemohli. Rakouský stát neměl na počátku 50. let 19. století zájem na tom, aby vystěhovalectví nějak reguloval, omezoval nebo zakazoval. Počínající emigrace zatím nepředstavovala žádné nebezpečí. Zahraniční vystel tovalectví bylo tehdy nevelké a postihovalo hlavně průmyslově n oj vyspělejší zemi monarchie - Čechy. V 50. letech se odtud vystěhovalo, iHirllu;oficiálních údajů, na 20 000 osob. Posliipně se však vystěhovalectví stalo předmětem zájmu státních uradů. Nešlo loliž jen o nenávratný odliv populace jako zdroje branné a berní síly státu, ale také o ztrátu levné pracovní síly a movitého ntajetku. Politickým nebezpečím pak byla možnost návratu některých 16 ČESKÉ EMIGRACE 16.-20. STOLETÍ emigrantů, kteří by mohli propagovat v absolutistické monarchii svobodný svět a svádět občany k vystěhovalectví. Ti, kteří dostali povolení k trvalému vystěhování a neměli již rakouské občanství, se nesměli vracet bez výslovného povolení rakouských zastupitelských úřadů v cizině. Vystěhovalecká problematika náležela do kompetence ministerstva vnitra a vyžadovala součinnost politických a policejních orgánů. Odchod za hranice habsburského státu se odehrával buď legálně nebo nelegálně. Rakouská oficiální statistika nepostihovala ani ilegální vystěhovalectví, ani výjezdy na cestovní pas. Za vystěhovalce považovala pouze osobu, která si vyžádala vystěhovalecká povolení a přestala být rakouským občanem. Ilegálně odcházeli např. čeští vojáci, kteří sloužili u pluků dislokovaných v Německu, nebo tovaryši, kteří se na vandrovní knížku zdokonalovali v řemesle v cizině. Legální odchod se uskutečňoval na vystěhovalecká povolení, které umožňovalo vystěhování natrvalo a umožňovalo v cizině získat nové státní občanství, nebo na cestovní pas, který povoloval dočasný, jednoletý až tříletý pobyt v cizině. Takových případů bylo nejvíce, neboť cestovní pas bylo možné získat snadněji. Mnozí žadatelé o cestovní pas s sebou brali své rodiny a prodali před cestou nemovitý majetek. Ne všechny osoby ale cizí země přijímaly. Např. USA vpouštěly pouze osoby zdravé a schopné práce, které se mohly samostatně živit. Odmítaly hdi starší šedesáti let, děti bez rodičů do třinácti let, vdovy a neprovdané ženy s dětmi. Na počátku 50. let 19. století začala v Čechách vznikat ohniska vystěhovalectví. Centry exodu byly zvláště Plzeňsko a Pardubicko. Pokud šlo o sociálni složeni emigrantů ze západních Čech, byli to především nádeníci, služky, řemeslníci a řemeslničtí tovaryši, kteří směřovali zvláště do Ameriky. Naproti tomu třetina východočeských emigrantů odcházela na slovanský jih - do Chorvatska, Slavonska, Srbska a Banátu. Charakter masovosti vtiskovala českému vystěhovalectví, vedle koncentrace na určité kraje a okresy, také skutečnost, že docházelo ke společnému odchodu větších skupin lidí téhož sociálního postavení a hospodářské situace. Kolektivní odchod dodával odvahu pustit se do neznámého prostředí. Stěhovaly se většinou chudší, ale nikoliv pauperízované sociální; skupiny obyvatelstva, ti, kteří měli alespoň na dopravu a počátek života v cizině. Do vystěhovaleckého proudu se včleňovali i značně zámožní jedinci, kteří si do ciziny přinesli nějaký kapitál. Nejchudší oby-^ vatelé odejít nemohli, protože neměli dostatek prostředků na cestu; SOCIÁLNĚ EKONOMICKÁ EMIGRACE 17 íen ojediněle docházelo v 50. letech 19. století k vystěhovalectví do jiných evropských zemí než do Srbska, kde nalézali působiště někteří příslušníci českého měšťanstva a inteligence. Emigrace do Uher představovala zvláštní případ vnitřní migrace, která měla sloužit jako prostředek státní politiky proti emigraci. Ve srovnání s tehdejším vystěhovalectvím do amerického zámoří bylo vystěhovalectví do ostatních evropských zemí, např. Pruska či Ruska, zatím nepatrné. Zámořské vystěhovalectví 50. let směřovalo téměř výhradně do USA, zatím si nevybralo jiná americká teritoria. Základní příčinou vystěhovalectví byla hospodářská situace. Špatné hospodářské a sociální podmínky jako příčinu odchodu z vlasti udávali jak sami vystěhovalci, tak i úřední relace. Na růst vystěhovaleckého hnutí a jeho masovost působila také propagace a agitace pro emigraci. Jednak to byla organizovaná agitace zámořských dopravních firem z Německa, které těžily z masové přepravy vystěhovalou do Ameriky, jednak agitace samotných vystěhovalou, kteří ■ psali svým známým do vlasti a zvali je k následování. Cirkulující dopisy vystěhovalců vytvářely přímo masovou vystěhovaleckou náladu a působily na veřejné mínění. ' ' Na počátku 50. let 19. století se v tisku objevovala oznámení lo-ďařských firem z Německa o výhodných podmínkách přepravy do v Ameriky, agitační tiskopisy docházely ze zahraničí bez omezení, plakáty o vystěhování se svobodně objevovaly nalepeny i na nádra-: žích. Teprve později bylo nařízeno nepovolovat svobodnou agitaci pro vystěhovalectví. Poté přešla veřejná agitace a propaganda pro emigraci do ilegálních, těžko kontrolovatelných forem. V zemi půso-bili vystéhovalečti agenti získaní z domácích lidí, stejně jako agenti ze zahraničí. Cenzurní komise konfiskovala vystěhovalecká anonce, plakáty a brožury, přicházející z Německa. Agitátory se stávali např. "nezaměstnaní tovaryši a obchodní příručí, kteří se vraceli z Německa, kde byli získáni od vystěhovaleckých agentur. Dostávali agitační materiál, který potom v Čechách rozšiřovali a za každou osobu, kterou získali k vystěhování, dostali tolar. Podobně působili obchodníci obilím, kteří přicházeli do kontaktu s venkovským obyvatelstvem. Nejpůsobivější agitací však byly dopisy vystěhovalců. Brzo se dostávaly ve známost a povědomí Širšího okruhu lidí a působily na mysl těch, kteří toužili po lepším životě. Zájem o vystěhování podněcovaly si novinářské a časopisecké články, které líčily život osídlenců v Americe v negativní podobě a měly vlastně od vystěhovalectví odvracet.. ARKOVA UNlvéfôm lF,ku!ía sociálních studu J oštova )0 —-~ 1S ČESKÉ EMIGRACE 16.-20. STOLETÍ Z ciziny ovšem přicházely i dopisy plné zoufalství a touhýípo vlasti. Líčily tělesné a duševní utrpení, bídu a hlad kolonistů a přímo odrazovaly od cesty do zahraničí. Vláda používala těchto negativních dopisů jako pádného argumentu ve své protivystěhovalecké politice. Její vystěhovalecká politika nebyla ani zásadně prohibiční, ani zásadně liberalistická, kolísala mezi oběma protichůdnými stanovisky a snažila se vystěhovalectví omezit na snesitelnou míru. Na počátku 50. let 19. století nebyly přesné směrnice, jak se mají státní orgány k vystěhovalectví chovat, a nebylo také jednotné metody, jak vystěhovalectví regulovat Mezi vídeňskou vládou a místodržitelstvím v Čechách také nebyly shodné názory na příčiny vystěhovalectví. Místodržitelství zdůrazňovalo, že hlavní příčina spočívá ve špatných hospodářských a sociálních poměrech, zatímco vláda ji viděla v cizí agitaci. Vláda se postupně snažila ovlivňovat veřejné mínění, a to v pro-tivystěhovaleckém smyslu. Do tohoto úsilí zapojila nejen tisk, ale i školu a kostel. České místodržitelství však upozorňovalo na skutečnost, že v Čechách není žádný levný tiskový orgán, který by působil na široké vrstvy obyvatelstva. Protivystěhovalecká propaganda využívala především nezdařených případů emigrace. Z podnětu úřadů byly vydávány protivystěhovalecké brožury, které měly líčením nesnází, nehod a ztroskotání vystěhovalou odvrátit zájem o emigraci. Protichůdné zprávy vystěhovalou odrážely osobní situaci, do které se jednotlivci dostali, a dosvědčovaly rozdílnou míru úspěchu v nových zemích. Jedním z cílů protivystěhovalecké politiky vlády bylo zabránit návratu ztroskotaných a nežádoucích vystěhovalou. Žadatelům o vystě-hovalecké povolení bylo vysvětlováno, že jim nebude povolen návrat do Rakouska a vráceno rakouské občanství. Od roku 1854 byl dáván souhlas k vystěhování jen těm, kteří se prokázali dostatečnými finančními prostředky. Do souhrnu protivystěhovaleckých opatření náležela také vnitřní ■ kolonizační politika, která směřovala do Uher, Mělo jít o kolonizaci málo zalidněných uherských žup. Přebytečná pracovní síla z průmyslově vyspělejších zemí monarchie měla být využita v zemích i hospodářsky zaostalých. Tato myšlenka se objevila již v roce 1843, ; kdy dostala konkrétní podobu v plánu na vystěhování tisíce rodin \ z Liberecka a Podkrkonoší na uherskou Rus východně od Užhorodu. Plán však nakonec nebyl realizován, vláda dávala v té době přednost soukromé iniciativě a nechtěla na tento projekt věnovat finanční SOCIAL.KĚ EKONOMtCKÁ EMIGRACE 19 prostředky. Uherští velkostatkáři nabízeli neobdělanou půdu k parcelaci. Tištěné prospekty a výzvy ke kolonizací v Uhrách obíhaly v Čechách a zde nalezly ohlas u těch, kteří se obávali stěhování do zámoří. 0 příznivých podmínkách v Banátu psali do Čech horníci, kteří se tam v roce 1851 přestěhovali na náklad státu. Jedním z projektů osídlování Uher v polovině 50. let 19. století byl plán přestěhování rolníků a řemeslníků z Čech do sedmihradské župy Brašov (maďarsky Brassó, dnes Brašov). Kolonizace měla přispět ke vzdělání dosud neobdělané půdy, jež byla ve státním majetku. Zemědělské osídlování se mělo dít společně s usídlením řemeslníků, kteří by pro rolníky vyráběli zemědělské nářadí, stavěli příbytky a hospodářské budovy. Kolonisté měli do svých budoucích sídlišť vyslat nejprve řemeslníky, aby jim tam vystavěli budovy, a teprve poté se měli stěhovat sami. Do poloviny roku 1856 se do Sedmihradska vystěhovalo 58 rodin se 134 osobami. Kolonizační projekt však nedosáhl státní podpory, neboť ministerstvo vnitra se obávalo rozsáhlejších vnitřních pohybů obyvatelstva. Ani sedmihradskému místodržitelství ■ nebyl příchod nových, většinou chudých přesídlenců milý. Většina kolonistů pro nedostatek prostředků šla pěšky. V novém prostředí se mezi nimi rozmáhal alkoholismus. Do Uher směřovala nejchudší složka vystěhovalou, která neměla prostředky na drahou cestu do Ameriky. Tato chudina, když nenašla práci, byla vystavena největší bídě, takže mnozí z nich se pak vraceli zpět domů. V župě Bihar u města Élesd (Alesd) zakoupil v roce 1856 rozsáhlé lesy liberecký textilní podnikatel Johann Liebig, který tam založil osadu českých dělníků. Všechny tyto spontánní kolonizační podniky, prováděné veřejnými činiteli i soukromými podnikateli bez '.. vzájemné koordinace, vyžadovaly zákonné úpravy. V roce 1858 byl vydán zákon o kolonizaci v Uhrách, Chorvatsku-Slavonsku, Banátu ... a..Sedmihradsku. Vláda musela přistoupit ke stanovení jednotných podmínek a výhod pro vnitřní kolonisty. Vystěhovalecký proud měl být sveden do jihovýchodních zemí monarchie. Zákon sjednocoval a právně normoval kolonizační pohyb. Zvýhodňoval kolektivní kolo-nizaci před individuální a směřoval k zakládání nových osad. Nezaručoval státní finanční podporu, uděloval však dočasné osvobození od daní a státních prací. Daňové výhody byly poskytovány nově vznikajícím kolonizačním obcím, které si do vlastnictví zakoupí nejméně tisíc jilor půdy a které by tvořilo nejméně padesát rodin téhož jazyka a náboženství. Byli osvobozeni na 6 let od gruntovní daně a na 16 let ZO ČESKÉ EMIGRACE 16.-20. STOLETÍ od ostatních daní a státních verejných prací. Individuálni'kolonisté byli osvobozeni jen od daní a na poloviční dobu. Kolonizační plány v Uhrách však nezpůsobily obrat v zámořské emigraci a ani ji podstatne nezmenšily. Vystěhovalectví do zámoří bylo v českých zemích mnohdy chápáno jako nenahraditelná populační, hospodářská a kulturní ztráta. Tak F. C. Kampelík doporučoval orientovat české vystěhovalectví do málo zalidněných a hospodářsky zaostalých oblastí Karpat, tj. do Haliče, horních Uher, ale i na ruský Kavkaz. Zde měla vznikat česká sídliště, která by byla odbytištěm průmyslových výrobků ze staré vlasti. Kampelíkův plán východní kolonizace ve slovanských krajích sledoval tedy jak cíle národně politické, tak národně hospodářské. Varoval, že pokud se akce neujmou Češi, předběhnou je Němci. Politická emigrace a) po roce 1938 České dějiny neznají problém politické emigrace v té míře, jak se vyskytuje např. u Poláků či Rusů. Početnější politická emigrace je v naší historii spíše výjimkou než pravidlem. Od doby Komenského je obrovská dějinná mezera až k J. V. Fricovi v 50. letech 19. století. Její další vlna se objevuje až v podmínkách první světové války v podobě Masarykovy zahraniční akce. Větší vlnu politické emigrace přinesl Mnichov 1938 a nacistická okupace 15. března 1939. Základními kádry, s nimiž mohla za druhé světové války počítat Benešova zahraniční akce, byli příslušníci bývalých čs. diplomatických zastupitelství, uprchlí čs. politici, žurnalisté, důstojníci a osoby z hospodářského života. Početnou vrstvu emigrantů představovali uprchlíci z rasových důvodů, tj. především Židé. Do března 1939 byla emigrace z tzv. Druhé republiky (1938-39) nevelká. Kromě sudetoněmeckých antifašistu a Židů odešlo do ciziny jen málo Čechů a Slováků. Kromě exponovaných komunistů, kteří mohli odejít do SSSR, odešli jen někteří jednotlivci z řad prvorepublikové elity, např. dosavadní prezident dr. Edvard Beneš a bývalý ministerský předseda dr. Milan Hodža. Masová emigrace začíná až po 15. březnu 1939. Češti uprchlíci so začali objevovat hlavně v Polsku, které sousedilo s nově zřízeným Protektorátem Čechy a Morava. Šlo o osoby, které se obávaly rasových represálií (Židé), exponenty prvorepublikového režimu, komunisty POLITICKÁ EMIGRACE 21 Krajané v Evropě před první světovou válkou: Kakousko-Uherska bez českých zemi 11910*): 208-879 Čechů; Rusko (1897*): 50 385 Čechů a Slováků; Německo (1913*): 30 000 Čechů; Rumunsko (1910 podle neoficiálních pramenů): 3 696 Čechů; Srbsko (1921*): 2 035 Čechů; Bulhar-sko;(1910*): 1555 Čechů * = sčítání lidu. Zpracoval Jiří Hofman. u nejpočetnější skupinou pak byli muži, kteří chtěli bojovat proti nacismu v řadách armády. Důležitou složkou odboje se stala skupina zpravodajců vedená plukovníkem Františkem Moravcem. POLITICKÁ EMIGRACE 23 22 ÔESKÉE MIGRACE 16.-20. STOLETÍ Svaz sovětských socialistických republik Moskva "V: K \ _______—^----------- ""V" "i.^,\P 1931' 52 000 Cechů; Poli- 9 719 ZpracovalliHUojman. harsko (1926*): 2 462 CecMi ^ Mfrl ořes Ostravsko (do Polska) a přes Do zahraničí utíkali uprchhcipres ^ s. Slovensko a Madarsko (do 1^^^^ nacisté odhalili. Náskok zabývaly jejich převádenun, z mchz nekt i ■ v ilegální práci měli komunisté, za jejichž pomoci přešli hranici i lidovečtí politici Jan Šrámek a František Hála. Kromě malé pomoci krajanských organizací a zastupitelských úřadů byli emigranti vesměs odkázáni na podporu různých charitativních organizací, zejména Trust Fund, který vznikl na základě čs.-britské smlouvy z 27. ledna 1939. Velká Británie tehdy poskytla ČSR dar čtyři miliony liber a půjčku šesti milionů liber na rekonstrukci sociálně ekonomické infrastruktury a podporu pro uprchlíky. Zpočátku převažovala tzv. hospodářská emigrace - byli to jednotlivci z obchodu a průmyslu, studenti, vědci - ale také hromadná židovská emigrace. Mnozí z nich chtěli začít na Západě podnikatelskou činnost a nepřicházeli v úvahu pro čs. odboj. Značná část uprchlíků byli komunisté. Ti odcházeli z protektorátu po dohodě s vedením KSČ, které vypracovalo přesné direktivy pro odchod vybraných lidí. Do SSSR vysílali pouze staré zasloužilé kádry, ostatní dirigovali do Polska a na Západ. Vedle hospodářské a organizované politické emigrace šlo ale i spontánní emigraci, hlavně mladých lidí, kteří chtěli v cizině bojovat proti okupantům. Dr. Beneš začal emigraci organizovat na základě svých zkušeností ■z dob první světové války. Vzhledem k uvažovanému zřízení čs. za-: hraniční armády mělo mimořádný význam získám vojenských, a zejména pak velitelských kádrů. Požadoval proto odchod co největšího i počtu vojáků a důstojníků. Zájem měl zvláště o zpravodajské a letecké důstojníky. Z celkového počtu 1211 osob, které přešly z Polska do Francie, bylo 489 letců a 702 příslušníci pozemních jednotek. Celkový počet čs. emigrantů se pohyboval kolem 8 000. Emigranti tvořili hlavní kádr druhého národního odboje, bojovali v britském letectvu, u Tobruku, v obrněné brigádě na Západě i v čs. jednotkách v SSSR. b) po roce 1948 Část české válečné emigrace, která po skončení druhé světové války odmítla návrat do vlasti, stála na otevřeně protikomunistické platformě, neboť viděla ve spolupráci s KSČ počátek konce čs. demokracie. Tito političtí činitelé, seskupení především kolem generála Lva Prchaly, založili v dubnu 1945 v Londýně Český národní výbor (ČNV). Tato skupina {šlo jen o několik desítek osob, jejichž averze vůči Benešovi pocházela ještě z předválečné doby) ve svém prohlášení z přelomu let 1945/46, vydaném společně s polskými emigranty, odsoudila transfer Němců z ČSR a Polska. Odpovědnost za postup 24 ČESKÉ EMIGRACE 16.-20. STOLETÍ proti Němcům byla přenesena na tzv. lidově demokratické režimy, které podle nich nevzešly ze svobodné vůle českého a polského národa. ČNV využíval ve své propagandě všech faktů, které dokazovaly nástup komunistů a rozhodující vliv SSSR v osvobozeném Československu. V referátu, který generál Prchala přednesl v červnu 1946 na konferencí uspořádané Central European Federal Club,-zdůraznil všechny tyto aspekty. Stejně tak se snažil upozornit na důsledky odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947, kdy v této věci zaslal otevřený dopis britskému ministru zahraničí Ernestu Bevinovi. Komunistický převrat v únoru 1948 vytvořil situací, ve které se všechny nekomunistické politické síly ocitly v protirežimní opozi- . ci. Těžiště opozice bylo na domácí půdě, kde byla jakákoliv nekomunistická, nebo dokonce protikomunistická činnost mimo zákon. Na protest proti komunistickému režimu povstali jedinci i skupiny s jediným cílem - přivodit politický zvrat. Tento odboj, který se sám označoval za třetí národní, navazoval na první protihabsburský odboj za první světové války a druhý protinacistický odboj za druhé světové války. Tento protikomunistický odboj však neměl reprezentativní vládu v exilu, neměl ani armádu v zahraničí, ani oficiální podporu demokratických velmocí, neměl ani jednotné domácí vedení, ani nebyl řízen z ciziny. Odboj proti komunistické diktatuře byl bojem osamocených jednotlivců nebo malých skupin, z nichž mnozí se postavili proti režimu se zbraní v ruce, protože jim tak velela jejich čest. Byl to odpor zrazených občanů, diktovaný jen jejich svědomím a mravními hodnotami. Jednou z forem reakce na novou skutečnost v ČSR byly i útěky do emigrace. Do roku 1953 odešlo 44 000 osob, z toho bylo 88% bez stranické příslušnosti a 39 % dělníků. Vrcholnou organizací čs. poúnorového exilu se stala roku 1949 Rada svobodného Československa (RSČ), kterou tvořili uprchnuvší představitelé demokratických politických stran (členové vlád, poslanci, funkcionáři). RSČ zastávala principy obnovení demokracie, lidských práv a tržního hospodářství v ČSR. V projevu k domovu v roce 1950 nicméně prohlásil její předseda dr. Petr Zenkl, že není ; jejím cílem v exilu rozhodovat, jaká bude vláda po osvobození naší ■ vlasti, není jejím úkolem vypracovat nějaký závazný program a přijít s ním domů. Při RSČ vznikl také útvar zvláštní služby, který spolupracoval při pomoci domácímu odboji s americkými zvláštními službami. V exilu však pokračovalo stranické tříštění, chyběla jednotící POLITICKÁ EMIGRACE 25 myšlenka, společný program a vůdčí osobnost, kolem které by se všichni soustředili. Spory mezi českými a slovenskými představiteli ohledně míry centralizace a decentralizace budoucího svobodného Československa vedly k odchodu 17 členů RSČ v čele s místopředsedou rady dr. Jo-zefem Lettrichem, kteří založili Výbor svobodného Československa. Dne 8. prosince 1963 Lettrich se spolupracovníky vytvořil Stálou konferenci slovenských demokratických exulantů, která se stala ve skutečnosti představitelkou slovenského politického luteranis-mu v exilu. Část poúnorové slovenské emigrace si nezvolila RSČ, ale stala se členy Čs. národní rady americké (Juraj Slávik, Jan Papánek, Mikuláš Ferjenčík) a nestala se později ani členem Stálé konference. Po únoru 1948 pokračovala činnost ČNV, který požadoval: 1. osvobození ČSR od komunismu, 2. zřízení České republiky ve federativním spolku s ostatními evropskými národy, 3. návrat českých emigrantů, 4. návrat všech loajálních občanů jiných národností, zvláště Němců, 5. potrestám komunistických kolaborantů, 6. náhradu za zkonfiskované majetky. ČNV navázal úzkou spolupráci s čs. exilovou skupinou Křižáci, která působila v Německu. Pobočka ČNV v Německu nesla název Česká národní skupina. Další pobočky postupně vznikly v USA, : Austrálii, Francii, Rakousku, Belgii, Argentině a dalších zemích. Nej-větší význam však mělo Německo, kde v uprchlických táborech byl hejvětší potenciální zdroj členů a příznivců ČNV, který navazoval kontakty s obdobně zaměřenými skupinami a sdruženími, jako např. s Antibolševickým blokem národů. Ve svém prohlášení k únorovému puči uveřejněném v ilegálním časopisu Český boj zdůraznil ČNV podíl dr. Beneše na komunistickém uchvácení moci. Toto stanovisko bylo překážkou spolupráce s poúnorovými emi-:; granty, stejně jako kontakty generála Prchaly se sudetskými Němci. ČNV totiž reprezentoval v českém exilovém prostředí odmítavé stanovisko k transferu Němců a současně platformu vzájemného dorozumění se sudetskými Němci, včetně možnosti jejich návratu do vlasti za příhodných podmínek, tj. především po svržení komunismu. Tato skupina kolem generála Prchaly podepsala 4. srpna 1950 s představitelem Pracovního společenství k ochraně sudetoněmec-kých zájmů Rudolfem Lodgraanem von Auen tzv. wiesbadenskou dohodu, ve které ČNV přislíbil sudetským Němcům návrat do ČSR, náhradu škod a politickou autonomii. Sudetští Němci se zavázali, žo přispějí k osvobození Čechů od bolševické diktatury. Spolupráce 26 ČESKÉ EMIGRACE 16.-20. STOLETÍ obou uskupení dospěla až k vytvoření Česko-sudetoněmeckého federálního výboru. Roku 1956 ČNV vyzdvihl výhody státoprávního uspořádání podle švýcarského vzoru, proti čs. praxi jednoho vládnoucího národa a národnostních menšin. Za spolupráci se Sudetoněmeckým krajanským sdružením obdržel Prchala, který zemřel v roce 1963, vyznamenání Bojovník za svobodnou Evropu. ■ Významnou podporu antikomunistickému odporu v ČSR poskytovala od 1. května 1951 čs. stanice Rádia Svobodná Evropa, jejímž prvním ředitelem byl významný publicista Ferdinand Peroutka. Svůj význam mělo i vysílání balonů s letáky a tzv. poštovní projekt, kdy na různé adresy v ČSR byly zasílány protikomunistické materiály. Letákové akce Svobodné Evropy měly obrovský význam. Vedle morálního povzbuzení, jež utiskovaný národ potřeboval, bylo hlavním cílem informovat veřejnost o dění ve svobodném světě. V bavorském Řezně působil již od března 1948 tzv. Český komitét, v jehož čele stah bývalí poslanci lidové strany dr. Bohumil Bunža a dr. ing. Štěpán Benda. Komitét organizoval především ilegální přechody do zahraničí. Vedle politického vedení čs. exilu pracovalo současně i několik zpravodajských skupin řízených bývalými čs. důstojníky. Bývalý šéf čs. zpravodajské služby generál František Moravec reaktivoval řadu bývalých agentů z dob druhé světové války. Ve stínu Moravcovy skupiny vznikl v prosinci 1948 v Londýně Český zpravodajský úřad, v jehož čele stál až do září 1957 plukovník Karel Procházka. Úřad se dělil na tři základní odbory: studijní, defenzivního a ofenzivního zpravodajství. V čele studijního odboru stál bývalý slovenský poverenec informací dr. Samuel Belhiš. Bývalý poslanec národněsocialistické strany major Antonín Bar- i toš řídil výcvik vlastenců určených plnit úkoly doma. Stovky mla- f dých prošly výcvikem v americké okupační zóně v Německu, vraceli;;: se domů, aby vybaveni moderní zpravodajskou technikou a finančními prostředky pomáhali domácímu antikomunistickému odboji, který v prvních letech utrpěl velké ztráty na lidech a materiálu a pozbyl většinu prostředků pro vedení další ilegální činnosti. Řada statečných, kteří prošli zpravodajským výcvikem v zahraničí, zaplatila svou odvahu životem. \ Čechoslováci bojovali proti komunismu po celém světě. Na straně Francouzů jich v Indočíně v řadách Cizinecké legie padlo nebo bylo zajato několik set. Další stovky Čechoslováků padly ve vietnamské POLITICKÁ EMIGRACE 27 válce po boku Američanů v 60. letech. Někteří bývalí příslušníci čs. perutí v rámci britských RAF, kteří museli po komunistickém puči odejít do nového exilu, bojovali v korejské válce. Hroby Čechoslováků padlých v boji proti komunismu v řadách zahraničních armád jsou roztroušeny po celém světě. c) po roce 1968 Čs. exil byl po srpnu 1968 vydatně posílen {jen do roku 1972 uprchlo 127 000 osob). Šlo jednak o lidi pronásledované či dislmminované režimem, dále o odborné kádry a konečně o reformně orientované komunistické činitele - bývalé státní a stranické funkcionáře, publicisty, spisovatele, univerzitní profesory. Proslulost posrpnové emigrace pře-konala, díky západním sdělovacím prostředkům, skromné anonymní počátky emigrační vlny z roku 1948. Posrpnová emigrace na rozdíl od poúnorové nezaložila žádnou pevnou centrální exilovou organizaci. Ve vlivné evropské intelektuální levici, sympatizující s Pražským ja-: rem, měla potenciálního politického partnera. V 70. letech posrpnová emigrace utvořila dva organizační, mezinárodně podporované celky: ;; Výbor 5. ledna v Paříži (byl tak nazván podle data zasedání ÚV KSČ, které zvolilo 1. tajemníkem Alexandra Dubčeka) a Výbor na obranu čs. socialistů v Londýně. Obě organizace soustředily svou pozornost na justiční represe a existenční genocidu Husákova režimu. iiiLonzivní činnost vyvinula emigrace v oblasti informační a publikační (např. exilové časopisy Svědectuí v Paříži, Právo lián ve Wup-pertalu, Národní politika v Mnichově, Listy v Římě či České slovo - v Mnichově). Výrazný úspěch zaznamenala emigrace v činnosti edič-■ ní (např. nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem či 68' Publishers v Torontu). Obě emigrační vlny volaly po jednotě. Zatímco poúnorová měla na mysli jednotu ve svém rámci a snažila se ze svých řad vyloučit bývalé komunisty, posrpnová byla vesměs ochotna vytvořit jednotu všech. Její významná část ale projevovala snahu o rychlou asimilaci. 26 ČESKÉ EMIGRACE 16.-20. STOLETÍ obou uskupení dospěla až k vytvoření Česko-sudetoněmeckého federálního výboru. Roku 1956 ČNV vyzdvihl výhody státoprávního uspořádání podle švýcarského vzoru, proti čs. praxi jednoho vládnoucího národa a národnostních menšin. Za spolupráci se Sudetoněmeckým krajanským sdružením obdržel Prchala, který zemřel v roce 1963, vyznamenání Bojovník za svobodnou Evropu. ■ Významnou podporu antikomunistickému odporu v ČSR poskytovala od 1. května 1951 čs. stanice Rádia Svobodná Evropa, jejímž prvním ředitelem byl významný publicista Ferdinand Peroutka. Svůj význam mělo i vysílání balonů s letáky a tzv. poštovní projekt, kdy na různé adresy v ČSR byly zasílány protikomunistické materiály. Letákové akce Svobodné Evropy měly obrovský význam. Vedle morálního povzbuzení, jež utiskovaný národ potřeboval, bylo hlavním cílem informovat veřejnost o dění ve svobodném světě. V bavorském Řezně působil již od března 1948 tzv. Český komitét, v jehož čele stah bývalí poslanci lidové strany dr. Bohumil Bunža a dr. ing. Štěpán Benda. Komitét organizoval především ilegální přechody do zahraničí. Vedle politického vedení čs. exilu pracovalo současně i několik zpravodajských skupin řízených bývalými čs. důstojníky. Bývalý šéf čs. zpravodajské služby generál František Moravec reaktivoval řadu bývalých agentů z dob druhé světové války. Ve stínu Moravcovy skupiny vznikl v prosinci 1948 v Londýně Český zpravodajský úřad, v jehož čele stál až do září 1957 plukovník Karel Procházka. Úřad se dělil na tři základní odbory: studijní, defenzivního a ofenzivního zpravodajství. V čele studijního odboru stál bývalý slovenský poverenec informací dr. Samuel Belhiš. Bývalý poslanec národněsocialistické strany major Antonín Bar- i toš řídil výcvik vlastenců určených plnit úkoly doma. Stovky mla- f dých prošly výcvikem v americké okupační zóně v Německu, vraceli;;: se domů, aby vybaveni moderní zpravodajskou technikou a finančními prostředky pomáhali domácímu antikomunistickému odboji, který v prvních letech utrpěl velké ztráty na lidech a materiálu a pozbyl většinu prostředků pro vedení další ilegální činnosti. Řada statečných, kteří prošli zpravodajským výcvikem v zahraničí, zaplatila svou odvahu životem. \ Čechoslováci bojovali proti komunismu po celém světě. Na straně Francouzů jich v Indočíně v radách Cizinecké legie padlo nebo bylo zajato několik set. Další stovky Čechoslováků padly ve vietnamské POLITICKÁ EMIGRACE 27 válce po boku Američanů v 60. letech. Někteří bývalí příslušníci čs. perutí v rámci britských RAF, kteří museli po komunistickém puči odejít do nového exilu, bojovali v korejské válce. Hroby Čechoslováků padlých v boji proti komunismu v řadách zahraničních armád jsou roztroušeny po celém světě. c) po roce 1968 Čs. exil byl po srpnu 1968 vydatně posílen {jen do roku 1972 uprchlo 127 000 osob). Šlo jednak o lidi pronásledované či dislmminované režimem, dále o odborné kádry a konečně o reformně orientované komunistické činitele - bývalé státní a stranické funkcionáře, publicisty, spisovatele, univerzitní profesory. Proslulost posrpnové emigrace překonala, díky západním sdělovacím prostředkům, skromné anonymní počátky emigrační vlny z roku 1948. Posrpnová emigrace na rozdíl od poúnorové nezaložila žádnou pevnou centrální exilovou organizaci. Ve vlivné evropské intelektuální levici, sympatizující s Pražským ja-: rem, měla potenciálního politického partnera. V 70. letech posrpnová emigrace utvořila dva organizační, mezinárodně podporované celky: ;; Výbor 5. ledna v Paříži (byl tak nazván podle data zasedání ÚV KSČ, které zvolilo 1. tajemníkem Alexandra Dubčeka) a Výbor na obranu čs. socialistů v Londýně. Obě organizace soustředily svou pozornost na justiční represe a existenční genocidu Husákova režimu. ínLonzivní činnost vyvinula emigrace v oblasti informační a publikační (např. exilové časopisy Svědectuí v Paříži, Právo lián ve Wup-pertalu, Národní politika v Mnichově, Listy v Římě či České slovo - v Mnichově). Výrazný úspěch zaznamenala emigrace v činnosti edič-■ ní (např. nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem či 68' Publishers v Torontu). Obě emigrační vlny volaly po jednotě. Zatímco poúnorová měla na mysli jednotu ve svém rámci a snažila se ze svých řad vyloučit bývalé komunisty, posrpnová byla vesměs ochotna vytvořit jednotu všech. Její významná část ale projevovala snahu o rychlou asimilaci.