moderní
folklor
brna
moderní
folklor
brnaIndustrializace moravské metropole a  související modernizační změny rozhodně nezpůsobily
zánik brněnského slovesného folkloru. Tradiční lidová vyprávění jako byly místní a  historické
pověsti o  brněnském drakovi, kole na  brněnské radnici či švédském obléhání města, popřípadě
lokální humorky z Líšně nebo folklor brněnské „plotny“, se dnes z  ústní tradice přesunuly do  literatury
a  populární kultury. Jejich místo v  ústním podání nahradily nové druhy vyprávění typické
pro soudobou společnost – anekdoty a  vtipy, humorné historky, moderní městské legendy.
I přes svou vnějškovou modernitu si ale brněnský slovesný folklor stále zachovává svoji svébytnost,
vyjadřovanou jak lokálním patriotismem, tak i  používáním místních jazykových zvláštností,
někdy ovlivněnými i tradicemi brněnské „plotny“ a  souvisejícího uměle vytvořeného „hantecu“.
Brňák koštuje víno, prohlíží si
skleničku a přitom přemýšlí:
Dá sa… Nedá sa… Dá sa.
Do Prahy!
Přijede Pražák do Brna a dostane
žízeň. Tak zastaví u kašny
na Zelňáku a chystá se pít.
Kolemjdoucí Brňák si toho všimne
a dobrácky mu říká:„Kemo,
poslóché, nechlašči tu vodu.
Blejó do teho zkalené machri
a chčijó do teho morgoši!“.
Pražák na to:„Promiňte, ale já
vám vůbec nerozumím,
já jsem totiž z Prahy.“
„Říkám, abyste pil pomalu, pane,
ta voda je studená“, odvětí Brňák.
„Proč není Brno hlavním městem
České republiky?“
„Protože by vláda musela
sedět na Špilberku!“
ANEKDOTY
V 70. letech jezdil
v brněnskejch šalinách
zvláštní dárek. Vždycky
nastoupil do plné tramvaje
s houslovým futrálem v ruce.
Zaujal tam místo, kde se
nebylo čeho chytit, a když se
tramvaj rozjela, tak nadešla
jeho chvíle. Vybalancoval si
postoj, otevřel futrál, vyndal
hajzlzvon, zavřel futrál, zručně
se tím zvonem přisál ke stropu
a držel se ho místo madla.
Tahle storka tehdy kolovala
po putykách, všichni ho prej
viděli, ale já nikdy.
Jednou večer jel kamarád
v Brně šalinou na koleje, když
do poloprázdné tramvaje
přistoupil slušně oblečený
pán, ale v silně podroušeném
stavu. Stoupnul si doprostřed
vagónu poblíž jedné mladé
slečny. V jedné zatáčce
tramvaj cukla a pán si
hrozně prdnul, až to bylo
slyšet na celou tramvaj. Pán
okamžitě reagoval, podíval
se na slečnu a pronesl:
„Teda slečno! Ale víte co,
sveďte to na mě.“ Slečna celá
zrudla, na nejbližší zastávce
vystoupila a pán pokračoval
nerušeně v jízdě dál.
Anekdoty a příbuzné
humorné historky,
stojící na pomezí
vyprávění ze života
a městské legendy, jsou
typické pro soudobou
folklorní tradici,
která se většinou
vzdala fantastické
a nadpřirozené
tématiky. Typické je
pro ně umístění děje
do obecně známých
lokalit veřejného
prostoru – často
dopravních prostředků,
komické vyústění
komunikačních situací,
a v neposlední řadě
nečekaná pointa.
Policejní storka – na staré
dálnici v Brně prej několikrát
za sebou zastavili chlapa
švestky pro překročení
rychlosti. Když se jim pokaždý
vysmál a omlátil jim o hubu
pár tisícovek, že byl prostě
bohatej, došla jim trpělivost.
Vypustili mu všechny gumy
a řekli: „Pumpuj, p...o!“
Je to tam trochu daleko
od civilizace, takže se musel
fakt namakat.
Na pověstném pátém
nástupišti brněnského
vlakového nádraží, kde
se scházela ta nejluznější
spodina, přišel jeden kamarád
mého kamaráda ukrátit si
dlouhou chvíli při čekání
na vlak. Dal si jedno pivko,
tenkrát ještě do voskového
kelímku. Stál a rozhlížel se
okolo sebe. Vidí, jak jeden
bezdomovec zoufale hledí
do poloprázdného voskáče.
Zbývalo mu v něm tak půl
piva. Otočil ho do sebe na ex,
otřepal se, rozhlédl se okolo
sebe a pivko vzápětí vyzvrátil
zpátky do kelímku. Naštvaně
se na kelímek podíval, pronesl:
„Tak ty do mě nepudeš?“
a obsah znovu na jeden zátah
vyprázdnil.
humorná vyprávění
…Slyšeli jste, co se stalo před rokem na Kounicových kolejích? Dvě studentky tam bydlely společně na jednom pokoji. První z nich
ráda pařila, chodila s ostatníma děckama na pivko a taky samozřejmě randila, zatímco ta druhá spíš jen seděla na koleji a učila se.
Jednou večer se ta šprtka zase učila na zkoušku, a tak zůstala na pokoji, zatímco ta druhá vyrazila na rande se svým novým objevem.
Spolubydlící jí jen naznačila, že čeká pánskou návštěvu, prý někoho, s kým se seznámila na chatu.
Ta co randila venku, byla s přítelem na víně a pak se rozhodli, že půjdou k němu domů. Protože jí ale byla pořádná zima a objev
nebydlel zrovna blízko, rozhodla se, že si ještě rychle skočí na kolej pro bundu.
Když otevřela dveře do pokoje, bylo zhasnuto, v rohu na posteli v přítmí rozeznala dvě postavy a slyšela tiché vzdychání.
Uznala, že se ta její spolubydlící docela nezdá, ale aby je nerušila a nepřivedla do trapné situace, raději nerozsvítila.
Potichu jako myš se dokradla ke skříni, poslepu nahmátla bundu a stejně potichu odešla. Rande s objevem ale nedopadlo zrovna
podle jejích představ, zjistila, že to netáhne jenom s ní, a tak u něj nezůstala a brzy nad ránem se vrátila zpátky na pokoj.
Tam našla svoji spolubydlící ležet s vytřeštěnýma očima na zakrvácené posteli! Byla mrtvá, znásilněná a měla podřezaný krk!
Na poličce nad její mrtvolou byl mezi skriptama zastrčený lísteček s nápisem KDYBYS V NOCI ROŽLA, ZABIL BYCH TĚ TAKY!
Městské legendy neboli současné pověsti představují mezinárodní, globálně rozšířenou tradici.
Historka o zavražděné spolubydlící na studentských kolejích koluje po celém světě již od roku 1961,
kdy byla poprvé zachycena na  univerzitě v  americkém státě Indiana. Tento fakt však nezabraňuje
dalším a  dalším generacím brněnských studentek vyprávět ji jako pravdivý příběh, který se stal
„kamarádkám jejich kamarádek“, studujícím o  ročník nebo dva výše. Městské legendy jsou kromě
tradičního ústního podání šířeny i populární kulturou. Příkladem může být televizní seriál Černá sanitka
natočený Českou televizí Brno v roce 2008, který v jednom z dílů filmově zpracoval i tento děsivý příběh.
městské legendy