„Zprávy, zvěsti a  senzace žijí v  našem městě neustále. Vezměme jen příběhy,
které se „zaručeně“ udály v  parcích kolem Špilberku, nebo o  neštěstí na Pekařské
ulici, při kterém v propadlé silnici navždy zmizela jedna paní; i o tom
se v Brně dlouho vyprávělo. Mnohé z  pověstí, legend i vzpomínek během č asu
upadly do zapomenutí. Některé však žijí dosud a  k  nim přibý va jí nová vyprávění,
nové vzpomínky, nové v tipy, nové zprávy a  senzace. I  souč asní oby vatelé
Brna ma jí potřebu vzá jemných kontaktů, potřebu si „něco sdělit“ i potřebu
vyprávět.“
Marta Šrámková: Vyprávění a pověsti.
Město pod Špilberkem. O lidové kultuře, tradicích a životě lidí v Brně a okolí. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR 1993
fámy
z brna
fámy
z brna
Babička mi vyprávěla, že za druhé světové
války řádil v Brně tajemný fantom zvaný Pérák.
Nikdo neví, kdo to byl… Lidé ho znali jen jako
tajemnou postavu s péry na nohou. Dokázal
díky nim přeskočit nejen auto či šalinu, ale prý
i vysoké činžovní domy. Nejčastěji býval viděn
na střechách Francouzské ulice.
Fámy o Pérákovi se začaly masově šířit ve 40. letech 20. století.
Přestože o přízraku neinformoval dobový tisk ani rozhlas,
v existenci skákajícího fantoma uvěřily v tehdejším Protektorátu
Čechy a Morava tisíce lidí. Žádný Pérák samozřejmě nikdy
neexistoval. Jednalo se jen o svébytnou místní verzi mezinárodního
folklorního vyprávění o skákajícím přízraku, které vzniklo v roce
1838 v Anglii, odkud se následně rozšířilo do celého světa.
Nejvýrazněji zapustilo kořeny právě ve velkých městech
jako je Brno.
PÉRÁK V BRNĚ
BRNĚNSKÉ PODZEMÍ ČERNÁ SANITKA ÚNOS V IKEA ŽILETKY NA TOBOGÁNU
Celé centrum Brna je protkané
hustou sítí podzemních chodeb ještě
ze středověku. Nikdo nemá jejich
přesné plány, a proto často dochází
k propadům země a dalším neštěstím,
které ale úřady a média úzkostlivě
tají. Jediná taková událost, o které se
veřejnost dozvěděla, byla tragédie,
která se přihodila v Pekařské ulici.
Někdy v polovině 70. let se zde
do podzemní stoky propadla jedna paní
a už ji nikdy nikdo nenašel. Dodnes se
ale tají, že obětí bylo tehdy daleko víc –
asi osm – a propadla se tehdy dokonce
celá tramvajová zastávka!
•
Devět z deseti fám je negativního ladění
a varuje před nejrůznějšími nástrahami světa,
který nás obklopuje. Fámy tak lze chápat
i jako jakousi preventivní obrannou reakci
společnosti před všemožnými hrozbami – byť
tyto hrozby často neúměrně zveličují, jako
toto fiktivní varování založené na skutečné
tragédii z roku 1976.
Na sídlišti v Bohunicích jezdila tajemná
černá sanitka bez poznávací značky.
Unášela děti, které si hrály samy venku,
a ty pak někdo uvnitř tajně zabíjel
a jejich orgány prodával boháčům
do Západního Německa.
•
Pravděpodobně nejrozšířenější domácí fáma
druhé poloviny 20. století, nejaktuálnější
na přelomu let 1988 a 1989, kdy se dokonce
dočkala oficiálních dementi v médiích.
Tato bizarní smyšlenka, odrážející dobovou
nedůvěru k vládnoucímu režimu, vznikla
díky kombinaci tří faktorů. Prvním z nich
byl vliv mezinárodní východoevropské fámy
o tajemném černém voze unášejícím děti,
která vznikla ve 30. letech v tehdejším SSSR,
kterou následně konkretizoval oblíbený
západoněmecký thriller Fleisch (Kandidáti
života a smrti) z roku 1987.Třetím důvodem
pak byla neustálá touha společnosti
po historkách o únosech dětí, které v 90.
letech získaly poněkud odlišnou podobu.
Včera jsem se dozvěděla dost
příšernou novinku. Moje kamarádka
byla na nákupech v IKEA v Dolních
Heršpicích, když se náhle spustil
poplach a celý objekt byl uzavřen, aby
nikdo nesměl ven ani dovnitř. Celá akce
vznikla proto, že se jedné mamince
ztratila malá blonďatá holčička, která
už běhala. Maminka ji na chvilku
spustila z očí a za okamžik už ji nemohla
najít. Holčičku dlouho hledali, až ji našli
na pánských záchodcích, omámenou
nějakou drogou, v chlapečkovském
oblečení a s vlásky obarvenými
načerno. Díky duchapřítomnosti matky,
která tímto způsobem zalarmovala
ochranku objektu, se zřejmě únosce
polekal a prchl. Jinak by si asi nikdo
nevšiml černovlasého chlapečka, když
by hledali blond holčičku.
•
Aktuálně nejrozšířenější moderní verze
klasické fámy o únosech dětí, situovaná
do typického prostředí obchodního domu.
Tato smyšlená historka se poprvé objevila
v 70. letech 20. století v západní Evropě
a k nám dorazila v polovině 90. let. Přes
vytrvalá dementi policie, obchodníků
i odborníků tato smyšlenka neustále koluje
v domácí tradici – naposledy se masověji
rozšířila v létě 2010 na Zlínsku.Vedle
tradičního ústního podání je dnes šířena
i jako takzvaný hoax – falešný poplašný
řetězový e-mail, na českém internetu aktuální
od listopadu 2004.
Víte, co se nedávno stalo dceři mojí
kolegyně v tom novém akvaparku
v Kohoutovicích? Šla se tam se
spolužačkami projet na tobogánu,
jede a najednou ucítí bodnutí, sjede
ze skluzavky do vody a v bazénu všude
okolo ní krev. Měla úplně rozříznutý
zadek! Plavčík, kterého tam přivolali,
našel na tobogánu rozlámané žiletky
přilepené žvýkačkou. Prý se to tam
stává docela často. Dávají je tam
z legrace malí Cikáni, kteří pak stojí
u bazénu a baví se tím, jak se lidi
pořežou.
•
Nejrozšířenější xenofobní fáma, která byla
poprvé zachycena v 70. letech 20. století
na Kladně.Tato smyšlenka je dodnes
vyprávěna prakticky o všech plaveckých
stadionech, akvaparcích a veřejných
koupalištích v České republice. Stejně jako
většina fám je i toto xenofobní varování
mezinárodní. Za smyšleného viníka zákeřného
kladení žiletek na vodní skluzavky jsou
po celém světě vždy označováni příslušníci
nejrůznějších etnických menšin – v USA
černoši a Hispánci, ve Velké Británii Indové
a Pákistánci, ve Francii Arabové a v sousedním
NěmeckuTurci.
IlustraceStanislavSetinský
(zknihyČernásanitka:Druhážeň,2007)