Islám v srdci Evropy Dějiny muslimské náboženské obce v Československu První úvahy o založení muslimské obce získaly konkrétní podobu až koncem roku 1934. Dne 8. listopadu se z podnětu tehdejšího egyptského generálního konzula Abd al-Hamída al-Bábá beje, indického muslimského intelektuála dr. Sajjida Hasana Mírzá chána a českého publicisty Mohameda Abdallaha (Bohdana) Brikciuse sešla skupina pražských praktikujících muslimů, kteří založili Moslimskou náboženskou obec pro Československo s ústředím v Praze. Latinkou přepsaný název v arabštině zněl El-lttihad el-Islami. Ten býval pravidelně uváděn vedle českého názvu na hlavičkovém papíře obce, ačkoli jeho doslovný překlad zní Islámský svaz. V záhlaví občasníku Hlas Muslimské náboženské obce (viz dále) býval naopak v arabském písmu uváděn správný překlad: al-Džamá'a ad-díníja al-islámíja fí džumhúríjati tšíkúslúfákijá. Dovětek „v Praze" nebo „s ústředím v Praze" býval u některých dokumentů uveden, jindy ovšem nikoli, což - jak uvidíme - působilo ve styku s úřady nedorozumění při vymezování legislativního statutu obce. Účastníci schůzky se dohodli, že zmapují počet pražských muslimů a posoudí jejich ochotu k účasti na budování obce. Tato sondáž zabrala několik týdnů, neboť jednotliví muslimové o sobě nevěděli a už vůbec neměli jasno v legislativních podmínkách pro zřízení obce. Její první ustavující schůze se konala 23. prosince 1934. Za svůj první úkol si vytkla výstavbu mešity v Praze a zajištění řádné registrace a uznání čsl. úřady. Slavnostně pak byla obec ustavena 25. dubna 1935 na shromáždění, kterého se zúčastnili „četní příznivci" (podle Hlasu) z řad pražské inteligence, podnikatelských kruhů projevujících zájem o obchod s islámskými zeměmi (například Exportní ústav, Pražské vzorkové veletrhy) a zastupitelské úřady islámských států. Zároveň se ustavila Rada Muslimské náboženské obce, která 31. prosince zaslala ministerstvu školství a národní osvěty (dále pro přehlednost uvádíme jen MŠANO) dopis, v němž se „zdvořile oznamuje zřízení Moslimské (mohamedánske) náboženské obce...ve smyslu říšského zákona čís. 159 ze dne 15. července 1912, kterým byla uzákoněna moslimská (mohamedánska) církev hanafijského ritu". Rada sděluje, že ve smyslu 7. a 8. § tohoto zákona má obec právo vést matriky svých příslušníků, oddávat a pohřbívat. Dne 1. ledna 1935 byl dopis podobného znění zaslán Magistrátu hl. m. Prahy. Dne 2. února 1935 obec obdržela dopis MŠANO (na vědomí též Zemskému úřadu), jímž se potvrzuje zřízení „Moslemínské náboženské obce". V souladu se zákonem č. 159/ 1912 se mj. konstatuje, že „...jest náboženskou společnost jmenovaného 336 ritu pokládati za státně uznanou v zemích českých". Zároveň se upozorňuje, že vnější právní poměry musí být upraveny a aktualizovány „nařizovacím způsobem", a požaduje se, aby obec předložila ke schválení řádně zpracovaný organizační statut, respektive stanovy. S odvoláním na § 8 zák. č. 159/1912 MŠANO zdůrazňuje, že ke zřízení obce bude třeba též schválení ministerstva vnitra (dále jen MV), zejména ve věci vedení matrik a náboženských úkonů (sňatky, pohřby apod.), neboť v souladu s § 7 cit. zák. je třeba se ve věcech manželských, rodinných a úmrtních rejstříků držet litery zákona č. 51/1870 ř. z., který nařizuje pro příslušníky „mimokřesťanských" náboženských obcí povinnost občanských úkonů. Rovněž v této věci MŠANO ponechává rozhodnutí na MV. Zároveň upozorňuje, že z podání muslimské obce není jasno, zřizuje-li se obec pouze v českých zemích nebo také na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Poukazuje na právní rozpor v jejím konstatování, že se zřizuje „pro Československo ve smyslu zák. č. 159/ 1912" a upozorňuje obec, aby si vyjasnila teritoriální rozsah své působnosti. Pokud by totiž trvala na působnosti v celé ČSR, bylo by nutno postupovat i se zřetelem k čl. XVII/1916, který se týkal postavení muslimů na území Uherska, jehož součást tvořily Slovensko a Podkarpatská Rus. Obě právní normy by pak musely být postoupeny Zemskému úřadu v Užhorode a referátu MŠANO v Bratislavě k vyjádření. Ve zprávě ministerstvu vnitra pak MŠANO konstatuje, že důvodem ke zřízení obce se zdá příprava pro stavbu mešity, na kterou má obec patrně prostředky, a předem podotýká, že bude moci sotva uplatňovat nárok na příspěvky z církevního odboru MŠANO, protože muslimští duchovní nebudou splňovat podmínky pro úpravu státních dotací, jelikož „...nedodrželi lhůtu podle zákona z 25. června 1926, č. 122 Sb. z. Rovněž subvence na administrativní účely a provoz kultovních objektů „budou sotva poskytnuty". Ukázalo se tak, že ačkoli Československá republika v mnohém přejala legislativní systém monarchie, požadavku českých muslimů nebylo možno z hlediska formálně právního vyhovět, a to hned z několika důvodů. Jednak se na Čechy a Slovensko v poměru k muslimům vztahovaly dvě odlišné normy - v Čechách byl uznán jen islám „hanafijského ritu", na Slovensku „islám vůbec". Z právního hlediska tudíž nebyl požadavek muslimů řádně připraven. Československé úřady zase od počátku prokazovaly až neuvěřitelně byrokratický přístup spojený s těžko skrývanou neochotou a nedůvěrou. Jestliže muslimská obec k prosazování svých zájmů přistupovala poněkud liknavě až diletantsky, MŠANO, jež bylo požadavkům obce 337 Islám v srdci Evropy vcelku příznivě nakloněno, muselo věc postoupit dalším orgánům a teprve tam se vše jaksepatří zadrhlo. Z archivních pramenů například vyplývá, že teprve 6. listopadu 1935 obdrželo MŠANO a Zemský úřad v Praze návrh stanov obce a nejméně dalšího půl roku obě instituce „o těchto stanovách ve smyslu tamních připomínek jednaly". V prípisu z 29. května 1936, adresovaném Gafuru Langu, tehdejšímu místopředsedovi Rady obce, se zároveň do doby, než budou stanovy schváleny, nařizuje zastavit činnost obce „v zájmu uvarování se zbytečných zmatků a škod". Proti tomuto nařízení se obec (skupina kolem redaktora Brikciuse) 22. června odvolala. Na podporu „zdržovacího" postoje úřadů je však třeba poctivě dodat následující: Z dostupných materiálů vyplývá, že průtahy státních orgánů se schválením zřízení obce a stanov s poukazem na „uvarování se zmatků" nebyly možná zpočátku způsobeny ani tak byro-kratismem a již předem nepřátelským postojem k islámu (jak vyplývá z pozdější interpretace vedení obce před protektorátními úřady v roce 1941 - viz dále), jako spíše personálními zmatky a soupeřením uvnitř obce samé v průběhu roku 1936 (viz dále). To obci v očích úřadů jistě nepřidalo na důvěryhodnosti, ať už byla jejich rezervovanost způsobena xenofobním vztahem k islámu nebo všeobecně silnou sekularistic-kou tendencí, jež ve státní správě a vládě ČSR převažovala. Ústava muslimské obce Návrh stanov, který muslimská obec konečně v listopadu 1935 poslala na MŠANO, se nazýval honosně, avšak opět nepřesně: Ústava náboženské společnosti přívrženců Islamu ritu hanefitského. Abychom si autenticky přiblížili cíle obce a způsob jejich vyjádření, uvádíme text návrhu v plném znění, přesně tak, jak byl v pracovní verzi předložen: Ve jménu Boha a na základe zákona ze dne 15. července 1912 číslo 159, jakož i zákona článku XVII/1916 založena byla Moslimská náboženská obec hanafického ritu pro Československou republiku v Praze, zahrnující v sobě všechny vyznavače Islamu, žijící na území Československé republiky. Dává si tuto ústavu: § 1. Jméno obce: Moslimská náboženská obec hanefitského ritu pro Československou republiku v Praze - arabsky (jazyk liturgický): El-Ittihad El-Islami 338 i { Dějiny muslimské náboženské obce v Československu | Šekuslufakija působnost její vztahuje se na celou Československou republiku, | jednacím jazykem je jazyk státní nebo také arabský. § 2. Ústřední sídlo obce jest v Praze. § 3. Moslimská náboženská obec hanafického ritu pro Československou republiku v Praze jest pouze náboženskou organisací, která nesleduje žádných politických cílů. Příslušníci jsou povinni zachovávati všechny československé zákony a nařízení a míti kladný pomer k československému státu. § 4. Účel a poslání náboženské obce je: a. siřití učení Islámu prostředky mírumilovnými, j b. prohlubovali přátelské vztahy mezi příslušníky moslimské víry na úze- mí Československé republiky a udržovati styky s příslušníky víry, žijící ' mimo její hranice, c. budovati mešity všude tam, kde se toho potřeba ukáže, d. pomáhati všem moslimům dle možností náboženské obce, eventuálně zařizovati a vydržovatí chudobince, nemocnice a jiné humaní instituce, e. uzavírati sňatky a pohřbívati osoby moslimského vyznání, vést matriky i tam, kde vedení matrik patří do působnosti organizací státních, § 4. Učení Islamu: Islam jest náboženství míru. Slovo Islam znamená doslov-i ně mír, odevzdání se. V náboženském významu označuje úplné odevzdání se do vůle Boží. Účelem náboženství je: Islámem jest opatřován jeho vyznavačům úplný zákoník, který je podněcuje vzbuzovati v sobě ušlechtilost, dobro i a zachovávati mír mezi lidstvem. Proroci Islámu: Moslimové jsou stoupenci . Islámu, věří ve všechny proroky světa, počítaje v to Abraháma, Mojžíše i je- žíše. Mohamed jest posledním prorokem Islamu. Písmo svaté moslimů jest Korán. Moslimové věří zároveň v božský původ každé svaté knihy. § 5. Článků víry jest sedm: 1. víra v jednoho Boha; 2. v anděly; 3. ve všechna písma svatá; 4. v posly Boží; 5. v soudný den; 6. v určení dobra i zla; 7. ve vzkříšení po smrti. Náboženských povinností moslimů jest pět: 1. víra v jednotnost Boží a v Božské poslání Mohameda; 2. modlitba; 3. půst; 4. udílení desátků z celkového příjmu z úrody; 5. pouť do Mekky (v případě materiál-: nich možností). § 6. V čele Náboženské obce je Rada (Medžlis), která jest nejvyšším správním orgánem náboženské obce, zastupuje ji před úřady a veřejností, spravuje jmě-i ní obce a přijímá nové členy obce. Skládá se ze sedmi členů, kteří jsou: předseda - rajs el medžlis, místopředseda - najb el rajs, jednatel - vekil, i pokladník - emin sendúk, kněz - imam, a dvou přísedících. Z těchto musí býti státním občanem československým: předseda, jednatel, pokladník a jeden z přísedících. i ! 339 Islám v srdci Evropy Rada se volí valnou hromadou náboženské obce na jeden rok. Dosavadní členové jsou znovuvolitelní. Ustanovení Rady potřebuje schválení ministerstva školství a národní osvěty v Praze. Její členové musí býti československými státními příslušníky, politicky a občansky zachovalí. Výjimku ze státního občanství může povoliti ministerstvo školství a národní osvěty. Rada jest povinna řídíti se přesně usneseními valných hromad. Musí pracovali vždy jen ku prospěchu Islamu a náboženské obce. Rada může zřídili v kterékoli obci Československé republiky svou odbočku, je-li v dotyčném místě alespoň osm muslimů. V čelo každé odbočky ustanoví důvěrníka, jemuž ku pomoci přidělí dva místní poradce. Důvěrník a jeho poradci jsou ve své funkci přímo zodpovědní Radě. Odbočky jsou součástmi celé náboženské obce. § 7. Valná hromada náboženské obce se odbývá v Praze a koná se na pozvání všech přijatých členů náboženské obce. Nesejdou-li se alespoň dvě třetiny členstva, odbývá se valná hromada bez ohledu na počet přítomných o jednu hodinu později. Této valné hromadě předsedá nejstarší člen náboženské obce, který ovládá slovem i písmem jazyk jednací valné hromady, jímž je jazyk československý, jemu ku pomoci je nejmladší člen obce. Volební právo přísluší všem členům valné hromady. Seznam členů vede jednatel - vekil. K usnesením a volbám jest zapotřebí nadpoloviční většiny hlasů přítomných. Nebylo-li by docíleno nadpoloviční většiny hlasů, jest nutno svolati novou valnou hromadu na některý z nejbližších dnů. Ku změně ústavy jest zapotřebí dvoutřetinové většiny. Valné hromady svolává Rada. Volby se konají hlasovacími lístky. Do působnosti valné hromady patří zejména: usnášení se o návrzích podaných Radě a vyřizování jejich stížností a odvolání. Výkon dozoru nad správou majetku a péči o dodržování sem spadajících závazků. § 8. Imam jest vynikajícím členem Rady pro své náboženské vědomosti, jest řádným duchovním náboženské obce vůči státní správě a vykonává všechny úkony jeho úřadu příslušející. Dbá o řádné uschování matričních zápisů. Stará se o řádné vyučování náboženství. § 9. Finanční prostředky náboženské obce opatřují se náboženskou daní, která se vyměřuje všem výdělečně činným příslušníkům na území Československé republiky, dále pak dobrovolnými dary a příspěvky. § 10. Sociální péče. Náboženská obec poskytuje dle svých možností chudým moslimům hmotné podpory. § 11. Zánik. Náboženská obec zaniká v případě, že se na tom valná hromada právoplatně usnesla hlasy všech členů náboženské obce. Toto rozhodnutí Rada řádně odůvodní a valná hromada učiní pak dvoutřetinovou většinou předem rozhodnutí o uschování a správě jmění pro náboženskou obec příští. Dějiny muslimské náboženské obce v Československu Muslimská obec versus sekulární stát Ačkoli „zmatky" v muslimské obci patrně na přelomu let 1936 až 1937 ustaly (jak alespoň vyplývá z personálního složení Rady vzešlé z valné hromady obce 14. února 1937), z následných četných dokumentů lze usoudit, že nedůvěra úřadů, zejména MV, přetrvávala a opírala se o jistý legislativní chaos, k jehož překonání zřejmě ze strany Rady nadále chyběla připravenost. Jako nepřekonatelná překážka se stále jevilo sjednocení rozdílů v uznání islámu Rakouskem roku 1912 a Uherskem roku 1916, a zejména skutečnost, že obec - a nutno říci, že zcela v souladu s islámským zákonodárstvím a tehdejší praxí islámských zemí - trvala na výsadním právu uzavírat sňatky a konat pohřební obřady, což bylo v příkrém rozporu s legislativou ČSR. MV nevidělo důvod, proč by právě muslimové měli být vyjmuti z rámce občanského zákoníku platného pro všechny „nekřesťany" a zděděného z rakousko-uherské právní praxe, když navíc muslimové ani neměli jasno, kterým právním mazhabem se chtějí řídit - zda „hanafřjským", nebo „islámem vůbec", jak přikazovala „uherská varianta" platná formálně pro Slovensko. Muslimové s velkým zklamáním a hořkostí pociťovali u úřadů nedostatek „politické vůle" či „lidského porozumění". Faktem zůstává, že ministerští úředníci v muslimské obci spatřovali spíše kuriózní, početně zanedbatelnou a poněkud podezřelou skupinu českých podivínů a cizinců a neměli důvod spěchat se zaujímáním vstřícnějšího postoje. Rovněž požadavek arabštiny jako úředního jazyka a právně nezralý (vágní a ideologizující) text návrhu stanov byly nepřekonatelným předmětem sporu. Jestliže MSANO zastávalo k zájmům obce spíše vstřícný postoj a jestliže Zemský úřad v Praze se alibisticky obracel střídavě na MŠANO kvůli „společenské únosnosti" či „ohledům na obecné zájmy" a na MV v obavě o „občanskou bezúhonnost" členů obce, pak MV nekompromisně trvalo na vyjasnění legislativní stránky věci a zároveň prostřednictvím pražského a brněnského policejního ředitelství shromažďovalo na nejaktivnější členy obce „interní informace" pro Zemský úřad i pro potřeby vlastní. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že obec měla na MV „svého člověka", jímž byl jistý Safed (František) Sedláček. Byl to zkušený rakouský státní úředník, který před válkou dlouhá léta působil v Bosně a tam také tajně přestoupil na islám. Ten prý měl na vnitru tlumit nejsilnější projevy nedůvěry k obci a sem tam předávat jejímu vedení zprávy. 340 341 Islám v srdci Evropy Teprve 26. listopadu 1937 MV zaujalo zásadní postoj v rovině legislativní. Vzhledem k realitě, v níž se obec nacházela, se MV přiklonilo k variantě „v Praze", zatímco součást názvu „pro Československo" odmítla respektovat s tím, že v Praze může být zřízena jen obec ritu hanafitského, která „...může ovšem zahrnovati i muslimy, kteří bydlí na bývalém uherském území a jsou přívrženci tohoto ritu, neboť tam je islam uznán vůbec". Muslimové jiného právního ritu se tudíž směli organizovat jen na bývalých uherských územích. O marné snaze MSANO oblomit právní důslednost MV svědčí i část materiálu, ve kterém MV vyvrací poukaz MSANO na analogii s českobratrskou církví evangelickou. MV uvádí, že právně nejde o analogii, neboť tato církev vznikla sloučením augsburského a helvetského vyznání, která byla uznána na obou územích říše, což v případě islámu neplatilo. MV tvrdilo, že podle či. 1 § 1 zák. č. 159/1912 musí být poměry muslimů upraveny nařízením. Proto ke schválení stanov obce nestačí schválení MSANO, „jak se toto ministerstvo domnívá", nýbrž také souhlas MV a ministerstva spravedlnosti (dále jen MS). Nesmlouvavý postoj zaujalo MV k otázce § 7 rakouského zákona ohledně muslimských sňatků, pohřbů a matrik. Zcela zjevně nesouhlasilo s vstřícnějším postojem MŠANO, které předtím poukazovalo na vzrůstající počet muslimů („1200 duší") i na to, že po vyjasnění právních a organizačních poměrů se jejich počet ještě zvýší, neboť „mnohé muslimské rodiny stále váhají". Navíc MSANO ve své zprávě pro M V mj. konstatovalo, že „šetřením bylo zjištěno, že poměr příslušníků islámského vyznání k československému státu je loyální, k jiným pak vyznáním zcela tolerantní". Tento názor MV odmítlo jako „nepodložený" a naznačilo, že ve věci loajality českých muslimů k republice činí vlastní šetření. Ministerstvo spravedlnosti, jehož posudek si MŠANO ve věci sňatků skutečně vyžádalo, zaujalo dokonce ještě kladnější postoj, když poukázalo na zákon ze dne 22. května 1919 č. 320 Sb. z., který sjednotil manželské právo pro všechny konfese a náboženské obce na území celé ČSR. Vyvrátilo tak názor, že by se úřady měly ve vztahu k muslimům řídit § 7 říšského zákona 159 z roku 1912. Ve zprávě MS se mimo jiné uvádí: „Při církevním sňatku, pokud to není sňatek uzavíraný mezi snoubenci civilně již oddanými, nejde o čistě církevní akt, nýbrž duchovní správce vystupuje v tomto případě jako státní orgán, jenž so-lemnisuje projev manželského konsensu. Tento zástupce je pověřen duchovní správou, pokud je tato státem uznána. Ježto pak příslušníci Dějiny muslimské náboženské obce v Československu i i ritu hanafitského v zemích historických, respektive v zemi Slovenské a Podkarpatoruské příslušníci islamu vůbec, tvoří náboženskou společnost státem uznanou, budou moci i oni po vybudování církevní or-ganisace islamu a tedy po zřízení duchovních správců autorisovaných státem celebrovati sňatky a pohřby se stejnými právními následky pro i obor státního práva." Zpráva MV tento postoj MS rázně odmítla a odvolala se opět na zákon č. 51/1870 a jeho uplatnění v zákoně č. 159/1912. Oba zákony jsou i ve zprávě označeny za „speciální" a mohly být tudíž zrušeny jen spe- cielním zrušovacím předpisem, k jehož uplatnění MV tehdy nevidělo důvod. K otázce muslimských sňatků zpráva uzavírá: „Uznání islamu není ovšem důvodem k tomu, aby se mu přiznalo zvláštní postavení v oboru manželského práva... obtíže, které by vyplynuly z přizpůsobení státního manželského práva nařízením islamu, byly by tak značné, že by zavedení takového právního řádu asi na nich ztroskotalo. 1 Obtíže by záležely v tom, že islam předpisuje pro sňatky před mus- limským duchovním zvláštní formu odlišnou od formy předepsané čsl. právem, takže by takové sňatky nemohly v Československu býti uznány za platné." V závěru postoje k tomuto bodu se chladně právnicky konstatuje: „Kdyby se připustil názor, že zrušovacím předpisem § 31 zákona č. 320/1919 byl zrušen také § 7 zákona č. 159/1912, pak by j se důsledně musilo připustiti, že byl zrušen též zákon č. 51/1870, což nikdo netvrdí a zajisté ani nebude tvrditi." Zpráva MV také upozorňuje na právo dozoru vyhrazeného státním úřadům, z čehož vyplývá, že obec musí mít za jednací jazyk také jazyk státní, který musí být v životě obce uplatňován do té míry, aby státní í dozor mohl být účinně vykonáván. Proto nestačí, aby čeština byla pou- ze jednacím jazykem valné hromady, jak to stanovil § 8 navrhovaných stanov obce. Fakt, že kultovním jazykem islámu je výhradně arabština, j zpráva MV nezpochybňuje, ale jako reprezentant sekulárního a národ- i ního státu vylučuje možnost, že by se v arabštině vedly matriční zápi- sy nebo jiné dokumenty. Tento požadavek ze strany obce byl, ostatně, vskutku přemrštěný a je možno jen spekulovat, zda byl odrazem nekritického nadšení členů (namnoze znalých arabštiny), či spíše neznalosti reálných variant právního postavení muslimů ve státech, kde tvořili menšinu. Je také možné, že tyto varianty byly obci známy, ale byly . nepřijatelné - avšak spíše z důvodů ideologicko-politických než čistě doktrinálních. Ve většině zemí Asie a Afriky byla tehdy do značné míry uplatňována legislativa koloniálních metropolí, jejichž rozhořčená kri- 342 343 Islám v srdci Evropy Dějiny muslimské náboženské obce v Československu tika se zhusta promítala do některých textů obce (zejména časopis Hlas MNO). Naopak poučenější, ryze teologicko-právní argumentace, hájící muslimské menšinové zájmy v nemuslimském prostředí a vycházející například z moderně interpretované legislativní koncepce dár al-islám wa dár al-harb (příbytek islámu a války), není v materiálech českých muslimů nikde doložena. Ve věci vztahu státu a islámského „duchovenstva" zpráva MV konstatuje, že vedením matrik je zatím nelze pověřit, protože se pro nejbližší dobu nepočítá s pevnou organizační strukturou islámu, ale připouští se možnost „přibrati tyto funkcionáře" k řešení některých úkolů místní správy. Jejich účast na vedení oddacích matrik však zcela vylučuje. Bere zde v úvahu i skutečnost, že obec sama naznačila, že mnozí duchovní budou ze zahraničí, a nelze tudíž u nich předpokládat ani dobrou znalost státního jazyka, ani znalost nespočetných matričních předpisů, které jsou nepochybně zásadně odlišné od správních zvyklostí bývalé Osmanské říše nebo jiné islámské země. Po četných formálních a formulačních připomínkách k návrhu stanov, vyplývajících z „právní nekompetentosti autorů", zpráva MV uzavírá, že za stavu, kdy „čsl. předpisy o uznání islamu jako státem uznaného náboženství trpí výrazovou nejednotností... není možno opříti ústavu náboženské obce moslimské pro Československo o zákon č. 159/ 1912 ř. z.". MV navrhuje, aby se zahájilo jednání o uznání islámu jiných větví, příp. islámu v českých zemích vůbec - po vzoru právní úpravy v Uhersku. V této souvislosti je ovšem třeba zmínit zprávu z podkladového materiálu MS, který byl zpracován na žádost MV. Vyplývá z ní, že 27. července 1937 se na MS dostavil redaktor Brikcius, který byl požádán, aby definitivně formuloval stanovisko obce k „...hanafitskému ritu" versus „pro Československo". Podle této zprávy Brikcius sdělil, že „...hanafitský ritus by nevadil, protože je zde dosti příslušníků Islámu tohoto ritu, takže není třeba, aby bylo pomýšleno na jeho odstranění". Ministerský úředník ve svém komentáři logicky vyvozuje, že Brik-ciusovo vysvětlení nyní překvapivě vyznělo odlišně od dřívějších postojů, neboť ty vyznívaly v tom smyslu, že omezení na hanífovský maz-hab, jedině přijatelný v českých zemích vzhledem k zděděné rakouské legislativní normě, je vlastně na překážku plnohodnotného rozvoje islámu v ČSR. Zpráva MV zároveň dává nepokrytě najevo, že jednám s obcí ohledně právních aspektů jejího zřízení jsou vleklá a obtížná. Vzápětí po vydání shrnujícího stanoviska MV zaslal Brikcius, tehdejší místopředseda Rady, 30. listopadu 1937 zoufalý dopis Presidiu Ministerské rady (předsednictvu vlády), v němž „uctivě prosí" o „laskavou intervenci" u MV ve věci urychleného schválení Ústavy, což bylo pro obec předpokladem pro organizaci celostátní sítě obcí a zřizování modliteben. Je zřejmé, že tak učinil, aniž by znal výše popsané stanovisko MV, protože si stěžuje na to, že na rozdíl od MŠANO a MS „...MV souhlas již delší čas odpírá a nepodává několikráte žádané a ostatními Ministerstvy urgované vyjádření". Další tři léta se ve věci uznání muslimské obce nic významného nedělo. Obec ustala ve svých snahách a napříště se omezovala na podávání pravidelných zpráv ze svých valných hromad. Spíše se soustředila na upevňování vnitřní struktury a vztahů mezi členy, posilování vztahů se zahraničními mecenáši a poradci a na důsledné plnění náboženských povinností svých členů. Z právních připomínek a námitek úřadů si příliš nedělala. Jak vyplývá z několika svědectví předválečných členů, obec námitky státu navenek respektovala a oficiálně s nimi nepolemizovala, vnitřně však zákony sekulárního státu nepovažovala za závazné - zejména v případech, kdy bránily výkonu nábožensko--právních nařízení v souladu s šarí'ou hanífovského směru. Je doloženo, že obec dokonce tajně uzavírala polygamní sňatky, i když jejich účastníci nemohli před státními úřady a zákony ČSR vystupovat jako manželé. Obec se odmítla čs. zákony řídit, ale na druhé straně úzkostlivě dbala na to, aby úřady neměly možnost proti jejím praktikám zakročit a poukázat na nedostatečnou loajalitu muslimů k republice. Život obce se tak odvíjel v ne zcela legálních podmínkách, ale vzhledem ke stále omezenému počtu praktikujících muslimů úřady její činnost tolerovaly jako svého druhu zájmové sdružení romantiků či neškodných výstředníků. Nedostatečný zájem státu jistě lze přičíst na vrub i dramatickému politickému vývoji let 1938 -1939. Dokumenty z tohoto období se týkají výhradně dalších právnických cvičení na téma muslimských sňatků a matrik. Veškerá korespondence z té doby působí dojmem, že se celá věc změnila v pouhé rutinní prestižní soupeření mezi MŠANO a MV, pro jehož právní purismus a rezervovanost vůči obci se nakonec MŠANO obrátilo prostřednictvím MS na Nejvyšší soud se žádostí o posudek. Verdikt Nejvyššího soudu potvrdil opakovaný postoj MV, podle něhož „ustanovení § 7 zákona č. 159/1912 o povinném občanském sňatku moslemínů a vedení občanských matrik" pro obec platí a nebylo zrušeno žádným zákonem či dekretem ČSR^Nový materiál MV, který byl spolu s posudkem soudu postoupen MŠANO dne 6. května 344 345 Islám v srdci Evropy 1938, navíc obsahuje argument, opírající se dokonce o zákon 320/1919, který prý stanoví, že oddací matriky smí vést pouze oddávací místní orgány státní správy, pročež rovněž nelze vyhovět požadavku obce na vedení vlastních matrik v arabštině. Proti vedení rodných a úmrtních matrik byla vznesena námitka, že by to bylo v rozporu s Josefínským matričním patentem a zákonem č. 51/1870 ř. z. Ke schválení Stanov se nejnověji uvádělo, že je nutno zvolit formu vládního nařízení, k čemuž však musí býti splněny blíže nespecifikované předpoklady. Léta Protektorátu Patnáctý březen 1939 pro vývoj muslimské obce a jejího vztahu k státu zprvu mnoho neznamenal. Z materiálu MSANO, vypraveného 31. března 1939, nicméně lze vysledovat určitou změnu dikce - nejspíše zapříčiněnou nervozitou státních úředníků za situace, kdy dosavadní „böhmische Schlamperei" ve státní správě a legislativě měla být nahrazena „vládou pořádku". Materiál obsahoval především údiv nad tím, že obec ve svém dopise z 13. března informuje o konání další valné hromady „ve smyslu Ústavy muslimské náboženské obce"(!) a dovoluje si žádat MSANO o schválení výsledků voleb nové Rady. „Jak se mohla konati valná hromada, je nadmíru podivné", divil se autor zprávy „...jestliže nebyly dosud schváleny stanovy a zpráva obce postrádá základní formální i obsahové náležitosti". MSANO prohlásilo volby za neplatné, nicméně konstatovalo, že „...po posledních státoprávních změnách je situace ovšem zcela jiná, bude nutno vyšetři-ti, kolik stoupenců islam na dnešním státním území má". Nakonec se v odpovědi muslimské obci „důrazně podotýká", že po schválení stanov se musí konat nová valná hromada a volby „za vědomí státních úřadů". MSANO dále žádá o zprávu, kolik příslušníků a na jakých adresách trvale bydlí na území Protektorátu, kolik je Čechů a jakého národnostního složení jsou cizinci. Nicméně další kontakt se uskutečnil až 25. ledna 1941. Protokol z návštěvy Rady obce na MŠANO hovoří o tom, že „...se dostavili pánové Mohamed Abdallah Brikcius, redaktor Vlajky a místopředseda moslimské obce pro Cechy a Moravu v Praze, a JUC Ivo Mohamed Spoutil, úředník". Poukázali na průtahy s uznáním obce v bývalém režimu, znovu připomněli rakouský zákon č. 159/1912 a výnos MŠANO ze 3. února 1935, který byl pak několikrát zpochybňován MV. Nyní jim Dějiny muslimské náboženské obce v Československu šlo opět o ustavení obce s asi 700 věřícími, jejíž činnost by byla plně finančně zajištěna ústředím muslimských obcí v Sarajevu. Jeho formální závazek žadatelé předložili. Dotace měla být použita zejména na výstavbu mešity, provoz provizorních modliteben a vydávání Hlasu. MOSLIMSKÁ NABQ2ENSKA OBEC PRO HMHHHHHHHMHMBMMHMCeohy a MorttTU USTOEDI V PRAZE Matrik Sr. Ci-ln maifik' M/20J/4J Wir *a»ta»tig«n hl«Mlt la ta«o da» «lnalgon Oottoa, dass »US Qottaswillan liitťiU'11) jedinřli" Bulla pi,. a MM <«*} mmmi -------- Baa.Qroaa MeBaritsoh.okxjr.Ueriřííí ! Sluta- uTataataaugetaoorigkelt . *ií<».<( jovnikem za arabskou svobodu. Jeho politika íátfeČně jako hlavy vlády Iraku, Částet ně jako v oposici veucího Národní strany, ale vidy jako exponenta nacionalistické složky, legitimovala jej jako osobnost zvláštni ceny v boji proti britskému imperialismu a pro arabské znovuzrozeni. Rozhodný postoj RaŠida AU el Gajlani způsobil, že také Irak sám začal se stavětí v Čelo a ve vedeni ostatních arabských zemi za arabskou nezávislost a za arabskou jednotu. ■. Jako mnozí jiní, laké i Rašid AU el Gajlani naučil se znát ze svých vlastních a osobních pozuat-ků britský imperialismus a začal rozeznávat co ve skutečnosti zlého podniká Velká Britanie proti věci arabského národa pod pláštíkem L zv. spolupráce s arabským národem a pod hesly demokracie a humanita. ,. .... Pravoplatný iracký ministerský předseda, který po přemožení svých udatných, avšak slabých vojsk podlehl britské přesile a musil později Uprchnout ze své vlastní země, žije t. č. v hlavním městě Velkoněmecké řiše. Odtamtud pokračuje ve svém udatném a vysilujícím boji za svobodnou Arábii i a v tomto boji neustává, očekávaje onu vytouženou hodinu, kdy vlajka svobody zavlaje opět nad jeho arabskou vlasti, kterážto hodina bude i jeho vytouženou chvíli. Ve svém berlínském sídle objasnil nedávno na požádání J. E. Rašid Ali el Gajlani zástupcům chorvátského tisku z Bosny svá vysvětleni k problémům Ixaku a k tvrdým bojům svých krajanu, jakož i k dnešní situaci arabských zemi, všeobecně ,' arabské a zejména k iracké situaci. Některé z otázek, které mu byly kladeny, jsou tak.zajímavé a ták cenné, že uveřejněním jicfi v hašem »Hlaso* plníme jen svou povinnost, abychom naše Čtenáře seznámili se slovy velkého a statečného Araba. ŔaŠid Ali el Gajlani vzpomíná na počátku své rozmluvy anglické zrady vůči Arabům po první světové válce. Již tehdy sc ukázalo, že Angličané v žádném případě se vůbec nezajímají o práva Arabů, nýbrž sledují pouze syé zištné a sobecké cíle. Podle jejich tehdejšího přáni musili Arabové bojovat proti Turecku, poněvadž turecká politika tehdy ničila a omezovala arabskou louhu po nezávislosti. Tehdy však - Angličané využili této arabské vůle k svým vlastním zištným , cílům. První světoyá válka dávala možnost k pozdvižení arabského národa, avšak poněvadž tehdy Arabové nesprávně zvolili své spojence—r totiž Brity — tato. možnost nemohla být uskutečněna. Všechny sliby, formální závazky a odměny, které byly Arabům slíbeny, Britové na konci války zapřeli anebo tak pozměnili, že prakticky neměly žádné ceny. Arabské země byly rozděleny mezi zájmové sféry tehdejších spojenců a na přání zrazených Arabů se nebralo pražádného zřetele. Sýrie proti vůli celého arabského národa byla dána pod francouzský mandát zrovna tak jako Palestina, Irak a Transjordanie pod mandát anglický. K tomu ještě při- 348 349 Islám v srdci Evropy Po dalších třech konzultacích referenta MSANO se zástupci obce předložila její Rada 14. února 1941 přepracovaný návrh stanov (Ústavy) ve 12 požadovaných vyhotoveních. Teprve 11. června však bylo MŠANO schopno odeslat jej na MV. Návrh měl sloužit jako „osnova vládního nařízení". MV ve svém vyjádření z 18. července 1941 kupodivu nemělo k návrhu stanov připomínek, zato MS v novém podrobném rozboru z 26. června znovu připomnělo „terminologické nesrovnalosti, jež by mohly implikovat rozdíly věcné". Vyzvalo k vyjasnění jazykového a národnostního složení muslimské obce, nesouhlasilo s § 1 stanov, kde se hovoří o českém a arabském jazyce a přehlíží se přitom úřední jazyk říše, atd. Dne 12. září 1941přišla ještě připomínka z MV ohledně úpravy osnovy vládního nařízení, která vyjadřovala obavy, aby její znění nezakládalo platformu pro politickou činnost obce. Nařízením Presidia Ministerské rady byla Moslimská náboženská obec pro Čechy a Moravu v Praze uznána. V průvodním textu se konstatuje, že tentokrát byl návrh zbaven obsahových i formálních nedostatků a vágních formulací ohledně ideového obsahu islámu, které neměly z hlediska právního zakotvení obce žádnou relevanci. Obec byla nakonec uznána po sedmi letech průtahů, vysvětlování, nešikovné prezentace záměrů, legislativních nedorozumění, nedůvěry a snad i nekompetentnosti. Není však jasné, zda tak učinila ještě protektorátní vláda generála Aloise Eliáše, nebo vláda nová. Text vládního nařízení, který je k dispozici v německé a české verzi, totiž neobsahuje přesné datum. Jak známo, 27. září 1941 přibyl do Cech nový říšský protektor Reinhard Heydrich, jehož prvním krokem byla „rekonstrukce" Eliášovy vlády a vyhlášení civilního výjimečného stavu. V daleko pozdějších žádostech obce o „znovuregistraci" po listopadu 1989 se objevuje 18. prosinec 1941 jako datum „státního" uznání. Jak uvidíme, z dnešního právního hlediska je tento dokument irelevantní, protože Benešovými prezidentskými dekrety z roku 1945 byly všechny právní akty z doby Protektorátu anulovány. Po roce 1941 nejsou k máni již žádné dokumenty a další archivní materiály, které by svědčily o kontaktu muslimské obce s úřady. V květnu 1945 obec kompromitovaná loajalitou vůči nacistické okupaci, v nastalém politickém ovzduší svou činnost zcela spontánně ukončila. Dějiny muslimské náboženské obce v Československu Hadži Brikcius a ti druzí Na zrodu muslimské obce se podílely čtyři základní komponenty: a) zahraniční muslimové žijící v CSR; b) zahraniční islámské instituce; c) zastupitelské úřady některých islámských zemí; d) čeští konvertité. První porady (8.11.1934) se za arabské muslimy zúčastnil Egypťan Sálih Abd al-Kádir, bosensko-hercegovskou komunitu reprezentoval ing. Sabit Smajlbegovič ze Sarajeva a „ruské" muslimy Hamid Bekuch (Čerkes) a Habiburahman Sadikov (krymský Tatar). Zájem projevila též méně početná, zato velmi aktivní skupina albánských studentů, jejichž mluvčími byli Gafur Langu a Jasa Sirri. Za české muslimy jmenujme alespoň generála čsl. armády Ahmeda Vondřicha. První schůzky zakládající skupiny se konaly v soukromém bytě Ve smečkách 9, Praha 2. Od jara 1935 se muslimové už nastálo scházeli v bytě svého nejaktivnějšího představitele Mohameda A. Brikciuse na třídě krále Alexandra 20 v Praze 6 - Dejvicích (za Protektorátu Letecká, po válce až dodnes Jugoslávských partyzánů). Tady se konaly nejen valné hromady, přednášky a neformální schůzky, ale i kolektivní páteční modlitby a oslavy islámských svátků, jako byl íd al-fitr v postním měsíci ramadánu, maulid - Prorokovy narozeniny nebo íd al-adhá - den obětování při pouti do Mekky. V případě akcí, jichž se zúčastnily stovky členů, se obec scházela v Divoké Šárce nebo na různých místech mimo Prahu. Z dostupných materiálů vyplývá, že kolem obce se shromáždila především stabilní skupina zahraničních praktikujících muslimů, kteří v jejím vzniku spatřovali příležitost k upevnění vlastní duchovní identity a soudržnosti v „cizím" civilizačním prostředí, ke kolektivnímu provozování islámských rituálů a k obecnějšímu společenskému vyžití v duchu vlastních tradic. Motiv uvědomělého a soustavného šíření islámské misie (da'wä) se nezdál být v popředí - už pro opatrnost cizinců ve vztahu k čsl. úřadům. Nepočítáme-li pracovníky zastupitelských úřadů některých islámských zemí, kteří se kolem pohybovali, pak naprostá většina zahraničních muslimů patřila k nižším sociálním vrstvám. Většinou se jednalo o trhovce, hokynáře, drobné řemeslníky, zmrzlináře, částečně o dělníky a studenty. Z hlediska českých moderních dějin však za zmínku stojí spíše nepočetná skupina čsl. státních občanů, kteří k islámu konvertovali. Právě oni vynaložili při jeho šíření v ČSR největší úsilí. Mezi nimi byl nejvýraznější osobností Alois Bohdan Brikcius. Narodil se 30. září 1903 350 351 Islám v srdci Evropy v Bohinjské Bistrici v dnešním Slovinsku a zemřel 19. února 1959 v Praze. (Je pochován na Olšanských hřbitovech, X., 9. oddělení, hrob č. 200. Jako poslední, kdo platil poplatek za pronájem hrobu, je veden Roman Raczynski - viz dále). Ve dvacátých letech Brikcius působil nejprve jako advokát. Již od mládí se však u něj projevoval mimořádně vyvinutý zájem o arabskou a obecně islámskou problematiku. Tak jako tehdy mnoho mladých lidí, Brikcius hodně cestoval a při svých toulkách po asijských a afrických zemích dospěl k názoru, že islám je tím pravým duchovním prostorem, v němž je mu dobře. Záhy začal velmi citlivě vnímat chování britských a francouzských okupačních úřadů vůči „domorodému" obyvatelstvu v tehdejších koloniích - především v Britské Indii, francouzských mandátních državách v Levantě, v britském protektorátu Aden či v Egyptě. Ve svém sbližování s islámskou civilizací nakonec překročil sám práh svého původního kulturního zakotvení. Na jedné z cest se svou druhou manželkou Marií, jež sdílela jeho sklony a záliby, přijal islám (zřejmě 11. února 1933) v tehdejší francouzské kolonii Džibuti, a to výnosem tamějšího kádího (soudce) za přítomnosti deseti způsobilých ručitelů. Právě při tomto obřadu přijal muslimské jméno Mohamed Abdalláh a jeho žena získala jméno Marjam Bint Alí. Kromě toho se v Brikciusových knihách a na některých úředních dokumentech objevuje před jeho jménem čestný titul „Hadži" (turecká, respektive bosenská forma arabského al-hádždž), který měl právo nosit jako účastník pouti do Mekky v roce 1933. Bližší informace a dojmy z tohoto období jeho života lze najít v cestopise V záři půlměsíce (Praha, Klub přátel Orientu 1934). Brikcius byl jistě rozporuplná osobnost, jejíhož hodnocení se ani dnes, s odstupem času a s pomocí téměř kompletní dokumentace, nemohou autoři této knihy zhostit bez jisté míry subjektivismu. Brikciu-sův pozitivní, silně romantický a emotivní vztah k Arabům, Turkům, Bosňákům a islámské civilizaci obecně se utvářel už v mládí během četby Musilových cestopisných článků a knížek a pak z jeho vlastních zkušeností. Brikcius však zašel mnohem dále, než měl kdy v úmyslu Alois Musil, jakkoli byl jeho vztah k islámské civilizaci pozitivní. Však ho také Hadži později - už jako hlava obce - několikrát kritizoval, že nepřestoupil na islám a svými citově nezabarvenými, vědeckými postoji se islámu zpronevěřil. Brikcius se na svých cestách dostal několikrát do křížku zejména s britskými úřady. Jako evropský muslim jim byl podezřelý v Indii i ve 352 Islám v srdci Evropy Dějiny muslimské náboženské obce v Československu východní Africe. „Aroganci koloniálních úřadů vidím všude kolem sebe" - podobné věty lze často najít v jeho knížkách. Tuto aroganci vnímal spolu s místními muslimskými přáteli jako ponížení a komplot. V temže duchu byl také ochoten chápat a sdílet narůstající sympatie republikánského Turecka a mnohých arabských nacionalistu k třetí říši. Á - , :^l,í•^^^^^^Mt^^'^»U*n-*^ ******** ■ .Ľf,..,J.t.u-.,,>tj.,y,).A,(^> Dokument psaný v arabštině, jímž příslušný náboženskoprávní orgán v Džibuti stvrdil Brikciusovu konverzi k islámu. Mohamed Abdullah (Bohdan) Brikcius v beduínském oděvu během svých cest po Blízkém východě v první polovině třicátých let 20. století. Tato zjednodušená optika mu znemožňovala vidět jak nebezpečí nacismu pro Evropu a jeho zemi (ačkoli v předprotektorátních textech lze vystopovat nesporné známky vypjatého pravicového vlastenectví), tak i nebezpečí nacistické rasové teorie pro jeho milované Araby. Jeho postoj vyvrcholil v letech Protektorátu, kdy v časopise Hlas otevřeně podporoval pragmatické spojenectví některých arabských nacionalistu s Německem a radoval se z vojenských úspěchů Osy. O Brikciusově chápání islámu spíše jako obdivuhodné civilizace než jako inspirující duchovní opory či teoreticky propracovaného ná-božensko-právního systému svědčí zejména jeho knihy a články. V knize Napříč Kemalovým Tureckem (1935) se například nikde nevyjadřuje kriticky o silně antiislámském republikánském režimu prezidenta Ata-túrka a naopak vyzdvihuje tureckou nezávislost na Anglii a Francii. V dalších cestopisech se islámu často zastává spíše v kontextu pozitivního líčení arabských nacionalistických ambicí, obdivuje odpor Arabů proti evropskému kolonialismu, případně sionistické kolonizaci Palestiny. Rovněž obsah jeho článků v časopisu Hlas a nakonec i způsob argumentace při jednáních s úřady nevytvářejí dojem, že by Brikcius obdivoval islám především pro jeho bohatý duchovní odkaz či pluralitu teologického myšlení. Zdůrazňoval spíše úctu k jeho formálním či jevovým stránkám a jeho využití ve společenské a politické praxi. Většinu svých nadšených cestopisů Brikcius vydal v nakladatelství Oasa. Patří mezi ně Palestina - svatá země krví zalitá (1939), Sýrie pod francouzskou trikolórou nebo Irák - země odplaty (1941). Pro obecně pozitivní tón jeho vyprávění i pro jeho rozhodnutí konvertovat k islámu je typický například následující úryvek: „...během svých cest seznal jsem nový obraz Islamu, nezkreslený křivým nazíráním, respektive křivým úsudkem Evropanů, posuzujících Orientálce a muslimy jako barbary a reakcionáře... v Turecku poznal jsem moslimský národ se silným vlivem náboženským a tím více toužil jsem poznati Islam, který činí tamější lidská srdce tak dobrými." Brikcius pracoval převážně jako publicista, nejprve v časopise Sirým světem, později v pravicově bulvárním Pražském poledníku Jiřího Stříbrného a ve Vlajce, tiskovém orgánu českých fašistu. Teprve tam a v orgánu muslimské obce Hlas měl příležitost formulovat své nejost-řejší kritiky Británie, „židobolševismu" a sionismu a zároveň nepřestal sdílet naivní přesvědčení části Arabů a dalších muslimů, že Německo je zbaví západního kolonialismu, marxismu a „světového sionistického spiknutí". Uveďme alespoň některé z titulků Brikciusových článků 354 355 Islám v srdci Evropy Dějiny muslimské náboženské obce v Československu v Hlasu: Došlo na zločince ze SSSR, dojde i na zločince britské (Hlas, červenec 1941), Zraky Islamu obráceny k Berlinu a Římu (únor 1942), Bolševický ráj v Bosně zlikvidován (březen 1943). Zdá se, že Brikciusův hněv dostoupil vrcholu zejména po úspěšném britském zásahu proti povstání „zlatého čtverce" v Iráku roku 1941, které doufalo ve vojenskou pomoc Německa. Představitel povstání, generál Rášid Alí al-Kajlání, ačkoli rozhodně nebyl zvlášť horlivý muslim, se s Brikciusem osobně znal a v letech 1942-1944 obec podporoval ze svého exilu v Berlíně, podobně jako jeruzalémský muftí Hádždž Amin al-Husajní, kterého zase Britové vyhostili z mandátního území Palestina pro jeho neskrývané sympatie s „konečným řešením" židovské otázky. Podobné styky ovšem Brikcius udržoval i s probrit-sky orientovanými muslimskými politiky - jen když projevili zájem o rozvoj české muslimské obce. Z archivních materiálů, názorů lidí, kteří Hadžiho osobně znali, ani z výše uvedených knih ostatně vůbec nevyplývá, že by projevoval sympatie vůči nacistické ideologii jako takové a o hrůzách vyhlazovacích táborů věděl zřejmě zrovna tak málo, jako každý běžný občan Protektorátu. Naopak, jeho národně pravicové zaměření a blízkost k organizaci českých fašistu Vlajka by spíše ukazovaly na pravý opak, neboť Vlajku museli nacisté sami rozpustit pro její nespoutané projevy českého šovinismu. Profesor Šilhavý, který za Protektorátu po zavření českých vysokých škol pracoval v Praze jako balič u spediční firmy, býval tehdy s Brikciusem v častém styku a k jeho osobě říká: „Brikcius byl osobně slušný, vyrovnaný člověk. Politicky to byl radikální český národovec, v nitru věřící muslim a obdivovatel islámské civilizace. Nenáviděl britské a francouzské kolonialisty pro jejich rasismus a zacházení s domorodci a byl nesmiřitelný antikomunista kvůli postoji Sovětů k islámu. Ale stejně tak neměl rád Němce. Spolu s muslimy se pouze těšil z toho, jak Němci porážejí Angličany a Rusy, a byl přesvědčen, že je to ku prospěchu islámu. Jinak byl příliš fanatický Cech, než aby kolaboroval s nacisty." Brikcius ve svých názorech nedokázal vést jasnější hranici mezi islámem jako náboženským systémem (respektive na něm vytvořenou civilizací) a mezi aktuální politickou situací. Když vyjadřoval víru ve vítězství německých zbraní, ležela mu na srdci výhradně „věc islámu". Když se vyznával z obdivu k islámu, často poukazoval na jeho ponížení - nejčastěji v podobě zrady a zneužití Arabů Angličany během arabského protitureckého povstání v letech 1916-1917 k prosazení britských imperiálních zájmů. Přesto v letech 1940-1945 napsal do Hlasu několik článků, v nichž ke své škodě hranici obrany islámu překročil, když zcela otevřeně horoval pro vítězství nacismu. O jeho politické naivitě a nekritické zahleděnosti do „věci islámu" svědčí, že byl ochoten oslavovat i fakt, že japonská vojska „stojí na indických hranicích". Názor, že němečtí nacisté bojují za zájmy Arabů, chorvatští ustašovci za zájmy bosenských a Japonci za zájmy indických muslimů, byl jistě neudržitelný, ale je třeba vědět, že ve své době ho sdílely miliony obyvatel islámských zemí a významná část jejich politických reprezentací, kterým šlo o to vymanit se zpod koloniální nadvlády. Brikcius byl romantik, člověk, který upřímně a spontánně miloval islámský svět pouští, oáz a městské orientální architektury, stejně jako otevřenost a pohostinnost tamějšího obyvatelstva. To vše vztahoval ke své vizi islámu. Na druhé straně ne vždy měl přesné představy o islámských reáliích, peripetiích islámského zákonodárství a pluralitě moderních proudů islámského myšlení. Nicméně vzhledem ke svým četným cestám a kontaktům se zastupitelskými úřady islámských zemí v Praze to byl právě on, kdo se stal organizační duší náboženské obce českých muslimů. Na něho se také soustředilo MV při sbírání „interních informací" prostřednictvím pražského policejního ředitelství. V jedné z nich (z roku 1937) se praví, že dotyčný „jest dobrodružné povahy a má pověst světoběžníka. Milada, roz. Illingerová, jest již jeho třetí manželkou. Svého času býval úředníkem banky Slávie, pak však toto zaměstnání opustil, zdržoval se několik let v cizině, v různých dílech světa. Mezi jiným byl také v Indii, odkud byl anglickými úřady pro podezření ze špionáže vypovězen. Během svých cest přispíval různými cestopisnými články do několika pražských časopisů. Nyní jest zaměstnán jako redaktor ilustrovaného časopisu Oasa v Praze - Smíchově, Zborovská 64. V ohledu mravním a politickém není proti němu námitek". Jiná zpráva, jejímž jediným smyslem mohla být Brikciusova diskreditace, zase uvádí, že žil 14 let v Egyptě (!) a zpronevěřil peníze, které tam sbíral na stavbu mešity v Praze. Podobná je i informace, že Brikcius byl v roce 1926 tři měsíce léčen na psychiatrické klinice prof. Heverocha v Praze. Tuto zprávu se nepodařilo potvrdit z nezávislých archivních dokumentů. Podobné materiály mělo prvorepublikové vnitro k dispozici i na jeho ženu Miladu. O té se mimo jiné praví, že „...jest již 7 let zaměstnána u fy Felix Schwarz, obchod pytli a plachtami ve velkém v Praze - Holešovicích, Na Maninách 6. Jmenovaná pochází dle všeho z dobré rodiny, její zemřelý otec byl vyšším poštovním úředníkem, její bratr 356 357 Islám v srdci Evropy Dějiny muslimské náboženské obce v Československu jest advokátním koncipientem a sestra jest provdána za důstojníka čsl. armády někde na Moravě. Brikciusová požívá v místě bydliště i na pracovišti dobré pověsti a v ohledu mravním i politickém není zde na ni známa žádná závada". O informátorech kontrarozvědky a jejich případných „krycích" jménech se příslušné archivní materiály, uložené ve Státním ústředním archivu, nezmiňují. Z Čechů si pak oddělení vnitřní tajné policie MV vedlo záznam na generála Ahmeda Vondři-cha, legionáře a zakládajícího člena muslimské obce, který byl hodnocen jako nebezpečný podivín a non-konformista, neboť - ještě jako důstojník rakouské armády - prosadil, že důstojníci islámského vyznání mohou nosit místo brigadýrky fez, což prý se neúspěšně pokoušel prosadit i v československé armádě. Obdobné záznamy se ovšem vedly zejména na cizí státní příslušníky, jako byl například Albánec Gafur Langu. Podle záznamu to byl „...student české vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství, žen., náb. mohamedánskeho, rodiče: Osman a Sabrije, bytem v Praze XI., Poděbradova 108 v podnájmu u vdovy Steinové, zdržuje se v Praze za studijními účely od r. 1928 a jest podporován nevlastním otcem Mohamed Abdullah Brikcius v roce 1958. a vlastní matkou, kteří bydlí v Debaru v Jugoslávii... Občas přispívá také informativními články do albánského časopisu Vatra, z čehož mu plyne však jen nepatrný příjem. V Praze působí ve výboru moslimské náboženské obce, jinak se však žádnou politickou činností nezabývá a požívá dobré pověsti jak v ohledu mravním, tak i politickém a jest bez závady." Podobné zprávy svých spolupracovníků zpracovávalo příslušné oddělení vnitřní bezpečnosti (ve struktuře MV) i na muslimy žijící v Brně a okolí. V jedné z nich, z 20. ledna 1937, se konstatuje: „V zdejším správním území bydlí toho času celkem 26 osob moslemín-ského vyznání, z nich 10 v Brně. Nebylo zjištěno, že by se tito mosle-míni chovali vůči československému státu nesnášenlivě, nýbrž naopak byl jejich poměr loyální, k jiným vyznáním tolerantní. Jde většinou o cukráře-zmrzlináře. Z uvedených osob bydlí jeden příslušník mosle-mínského vyznání v okresu hustopečském, v okresu mikulovském jsou dva býv. ruští zajatci moslemínského vyznání čeledíny u rolníků. Snad prý se chovají řádně a loyálně k republice. Zúčastňují se řádně bohoslužeb v místním římsko-katolickém kostele... Také do Hodonína přijíždějí každoročně příslušníci moslemínského vyznání v počtu 8 osob a prodávají tam a v okolí zmrzlinu. Naši spolupracovníci a informátoři nenalezli proti nim důvodů." Složení a činnost obce v letech 1935-1943 Při založení na přelomu let 1934-1935 měla česká muslimská obec, podle různých zdrojů, asi 700 členů v Praze (z toho jen 10 Čechů + sympatizujících rodinných příslušníků). Tento počet se nezměnil ani v letech Protektorátu, přibylo jen několik českých konvertitů. Uvedená data ovšem zahrnují i jednotlivce žijící mimo Prahu a několik osob, které se odstěhovaly na Slovensko (například Václav Ahmed Poláček). Na Moravě bylo roku 1937 registrováno 26 muslimů, z toho 10 v Brně. Jedněmi z mála čsl. státních občanů tam byli dr. Mehdi ben Zapletal z Hulína a pozdější dlouholetý imám a posléze předseda Ústředí muslimských náboženských obcí prof. Mohamed Ali (Přemysl) Šilhavý z Třebíče. V čele muslimské obce stála volená Rada (Medžlis). Na základě § 6 Ústavy měla následující strukturu: a) předseda (rajs el-medžlis); b) místopředseda (najb el-rajs); c) jednatel (vekil); d) pokladník (emin sendúk); e) duchovní (imám); f) dva přísedící. Rekonstrukce na základě 358 359 Islám v srdci Evropy neúplných údajů v archivních dokumentech a bulletinu Hlas nabízí následující přehled personálního obsazení Rady: 1935 - a) M. A. Brikcius; b) H. Bekuch; c) S. Smajlbegovič; d) S. Abdel Kader; e) S. Hadžiosmanovič; 1936 - a) M. A. Brikcius; b) G. Langu; c) M. Brikciusová; 1937 - a) S. Hadžiosmanovič; b) M. A. Brikcius; c) M. Mahinič; d) H. Bekuch; f) Mehdi ben Zapletal; Václav Ahmed Poláček; 1939 - a) M. b. Zapletal; b) M. Mahinič; c) M. A. Brikcius; d) V A. Poláček; e) S. Hadžiosmanovič; f) Omar J. Lhota a Jasa Sirri; 1941 - a) M. b. Zapletal; b) M. A. Brikcius; c) Mohamed Ivo Spoutil; e) S. Hadžiosmanovič; f) Omar J. Lhota a J. Sirri; 1942 - a) M. A. Brikcius; b) Omar J. Lhota; c) M. I. Spoutil; d) A. V Poláček; e) S. Hadžiosmanovič; f) Šéfko Pinjo a Jasa Sirri. Složení Rady obce v roce 1936 je třeba vidět v kontextu výše zmíněné dočasné krize, jíž obec záhy po založení prošla. Již před konáním valné hromady (2. února) se projevila nespokojenost části členstva s chováním M. A. Brikciuse. Diskuse valné hromady přispěla k uklidnění situace, ale již následná volba Rady proběhla v rozporu se stanovami. Na místo předsedy byli tři kandidáti - Abdel Kader, Bekuch a jistý A. Touchi. Dosavadní předseda údajně volbu zmanipuloval tak, že předsedou byl zvolen on sám. Nespokojení členové podali 29. února na MŠANO stížnost a žádost o vypsání nových voleb. Zápis v materiálech MŠANO k tomu praví: „Akci organizování obce vedl dříve redaktor Brikcius, na něhož byl upozorněn referent z kruhů Orientální společnosti (sdružení podnikatelů, vědců a dalších zájemců o rozvoj vztahů se zeměmi Východu - pozn. aut.) jako na člověka nespolehlivého, který má pestrou minulost. Proto referent se schválením statutu příliš nespěchal, ač Brikcius věc zde urgoval. Nyní se to potvrdilo, Brikcius pod nátlakem proti sobě musil z náb. obce ustoupit, byl úplně odsunut na stranu, ale pracuje s pomocí několika svých přátel a chce působit co největší nesnáze. Jeho postranním vlivem vznikly nynější nepořádky... Podle výslovného vyjádření obou na podání podepsaných obce jest Brikcius jednou provždy odstraněn, ale třeba zlomiti ještě jeho působení prostř. jiných, aby nastal v obci pořádek." Za Čechy stížnost podepsal jistý Ferdinand Schlögl a za cizince Hamid Bekuch. Dne 25. března však byla žádost zamítnuta jako neoprávněná. Brikciusem vedená Rada nicméně svolala na 26. dubna mimořádnou valnou hromadu, na níž byla potvrzena hegemonie jeho křídla. Opozice v čele se Schlóglem požádala v souladu s § 5 Stanov, 360 Dějiny muslimské náboženské obce v Československu aby shromáždění předsedal nejstarší člen obce, ale Brikcius a Langu diskusi zabránili. Nato téměř polovina členů na protest schůzi opustila. Dne 7. května Schlögl s Bekuchem znovu navštívili MŠANO a poukázali na „porušování Stanov" a „rozvrat v obci", který „škodí pověsti islamu v ČSR". Zároveň požádali úřady o „morální podporu" a zastavení činnosti obce, dokud tato „bude ovládána Brikciusovým terorem". Jak již víme, 29. května byla činnost obce vskutku pozastavena v zájmu „uvarování se dalších zmatků" a ve věci bylo zahájeno šetření. Brikcius na MŠANO intervenoval blíže nespecifikovaným článkem, který měl Schlögla kompromitovat, a zároveň poukázal na neserióznost jeho názorů ohledně stanov, neboť jeho (Schlöglovy) předsta-í vy o stanovách obce prý byly směšné a neodrážely cítění muslimů. Na rozdíl od Schlögla byl ovšem Brikcius schopen záhy předložit vlastní, přepracovaný návrh stanov. Ten - jak víme - se sice stal terčem ostré kritiky ze strany MV, ale byl alespoň nějakým základem pro další jednání. Z interních poznámek a informací referentů MŠANO vyplývá, že se na Brikciuse dívali jako na intrikána se špatnou pověstí a byli nakloněni Schloglovým a Bekuchovým obavám o prestiž obce. Oba jmenovaní se však své iniciativy vzdali a se skupinou svých příznivců obec opustili. Brikcius a Langu tak zůstali pro MŠANO jedinými partnery. Muslimská obec po celé desetiletí svého působení vykazovala tři typy činnosti, odpovídající svou intenzitou jejímu početnímu stavu: a) posilování náboženské příslušnosti - snaha o stálý kontakt členů (alespoň písemný) a společné praktikování rituálu - především kolektivní modlitby, zvláště u příležitosti islámských svátků (o ramadánu, při pouti do Mekky a maulidu - oslavě Prorokových narozenin). Zde j se obec spoléhala zvláště na zkušenosti ing. Saliha Hadžiosmanoviče, stálého imáma obce, Sarajevana, znalého rituálních úkonů. b) misijní činnost - opírala se o finanční prostředky ze zahraničí (nejprve egyptský konzulát, později převážně islámské instituce v Bosně, misijní centrum v Berlíně, mecenáši v arabském světě, v menší míře příspěvky členů a příznivců obce) na nákup Koránů a náboženské literatury (převážně z Bosny) a na vydávání bulletinu Hlas Moslimské náboženské obce. Obec organizovala přednášky, na nichž vystupovali zkušení misionáři z Bosny a teologové ze silného centra v Berlíně, částečně stoupenci nekonformního hnutí ahmadíja působícího v Německu. Mnohatisícovým nákladem obec vydala obsahově nenáročné letáky Co je islam? a Islamská věrouka. V roce 1937 začal vycházet Hlas, v jehož předválečných číslech se objevovaly propagačně a didakticky laděné 361 f Islám v srdci Evropy články zahraničních muslimů, seznamující čtenáře s dějinami, reáliemi a posláním islámu. Od roku 1940 se v Hlasu objevovaly články s výrazně politickou tematikou oslavující vojenské úspěchy Osy Berlín - Řím - Tokio, jež měly pomoci muslimským národům získat svobodu. c) organizační činnost - obec údajně do roku 1945 sjednotila všechny j muslimy v českých zemích. Kromě pražského ústředí byl zřízen „zemský úřad důvěrníka" pro Brno (1938) a Slovensko (1938 v Piešťanech), v roce 1944 byla pobočka ustavena v Olomouci. Po celou dobu se obec marně pokoušela získat povolení státních úřadů ke stavbě mešity, ačkoli finanční prostředky jí zřejmě nechyběly. í I Muslimská obec v letech 1945-1989 i i Zdá se. že během let nacistické okupace se členská základna muslimské obce příliš nezměnila. O „mlčící většině", kterou tvořili převážně cizí státní příslušníci nebo občané Protektorátu „muslimského" původu, se v dostupných materiálech ze čtyřicátých let téměř nehovoří, ačkoli protektorátní úřady příležitostně projevovaly o zjištění jejich počtu i „kádrového profilu" zájem. Českou skupinu v obci tvořili jednak starší členové-zakladatelé v čele s Brikciusem, Omarem Lhotou a Mehdi ben Zapletalem, jednak mladší zájemci o islám jako byli Mohamed Ali (Přemysl) Šilhavý (nar. 1917, na islám přestoupil 9. dubna 1937), Aríf Omar (Bohuslav) Mikunda (nar. 1924, na islám přestoupil j 9. září 1943), dále Jahjá Omar Málek, Ahmed (Ivan) Hrbek (1923-1993), Abdalláh (Jiří) Bečka (1915-2004), Mohamed (Ivo) Spoutil a další. Jestliže starší členové se snažili obec posilovat organizačně a finančně, mladší členové se spíše zajímali o vše, co souviselo s islámskou civilizací obecně. Studovali soukromě arabštinu a islámské reálie a pořádali přednášky a diskuse v bytech, neboť vysoké školy nacisté zavřeli. j Hrbek a Bečka v Hlasu publikovali své první články - vždy však na témata islámských reálií (vývoj mešit, smysl pouti do Mekky apod.). Právě příchod mladších českých členů koncem války a osudy obce těsně po ní svědčí o tom, že postoj českých muslimů za okupace nelze dramatizovat a nazírat jako „pronacistický" jen kvůli osobě Brikciusově. Poslední číslo Hlasu vyšlo v dubnu 1945 a ani ono nebylo prosto názorů, které by se z dnešního pohledu mohly jevit jako antisemitské. Příznačné pro tehdejší postoje muslimů však bylo, že například otec autora článku Rozkladný vliv sionismu, mladého Arífa Mikundy, byl tři 362 Dějiny muslimské náboženské obce v Československu roky předtím popraven nacisty a že muslimové programově nenapadali židovský původ svých spoluobčanů a už vůbec ne judaismus jako náboženství. Svou kritiku spojovali výhradně s politickou praxí sionismu v britském mandátním území Palestina. Po osvobození obec nepřestala existovat, avšak jistě nepřekvapí, že v nastalém politickém ovzduší se její činnost silně zmrazila. Obec sice nebyla ani ve vypjaté atmosféře květnových dnů shledána „kolabo-rantskou" jako celek, neboť byla příliš bezvýznamná a členská základna se s nacisty nezapletla. Brikcius byl ovšem zatčen revolučními gar-disty už 10. května - tedy ještě před vydáním Benešových Retribučních dekretů. Byl uvězněn na Pankráci a jeho případ byl přidělen k Mimořádnému lidovému soudu, který soudil podle Benešova Velkého retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. a týkal se „potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů". Tribunál měl Hadžiho usvědčit z rasistických postojů vůči Židům, projevů sympatií vůči nacismu v protektorátním tisku a z kolaborace s Němci. Soudce, který Brikciusův případ řešil, nebyl nikdo jiný než JUDr. Václav Ahmed Poláček, bývalý představitel drobné muslimské komunity v Košicích, jenž se po vyhlášení „slovenského štátu" 14. března 1939 musel v rámci ľudácke akce „Češi peši do Prahy" vrátit do Protektorátu. Ten Hadžimu po zatčení umožnil návštěvy přátel. Během přelíčení soud neprokázal, že by Brikcius projevoval náklonnost k nacistické rasové teorii jako takové. Naopak uznal, že jeho postoje byly motivovány důvody nábožensko-politickými, jež se vztahovaly k situaci v Palestině a islámském světě vůbec a neměly žádný vztah k nacistickému vyvražďovaní Židů v Evropě. Vznesená obžaloba byla údajně zpochybněna věrohodnými svědky (mezi nimi jeden antifašista, který byl v domácím odboji a bojoval na barikádách), kteří uvedli, že není přímých důkazů o tom, že by Brikcius udával české odbojáře, aktivně kolaboroval s gestapem nebo se podílel na depor-tacích českých Židů. Poté byl případ přeřazen k tzv. Národnímu soudu, který na základě Malého retribučního dekretu z října 1945 postihoval „provinění proti národní cti v době okupace". Obvinění tohoto typu soudily trestní komise při okresních národních výborech. V Ústí nad Labem na jaře 1946 obžaloba vznesla obvinění, že Brikcius během války několikrát odmítl vystavit přestupní list Židům, kteří chtěli formálně konvertovat k islámu, a zachránit se tak před transportem do Terezína. Brikcius to údajně navrhl na zvlášť k tomu svolaném zasedání Rady. Byl však upozorněn dr. Chalílem Asakerem, Egypťanem z univerzity al-Azhar, že přestupní list může získat pouze 363 Islám v srdci Evropy člověk, který je „v srdci muslimem" a složí náboženskou zkoušku před komisí, jejíž členové po delší dobu sledovali jeho morální kvality a život v souladu s šarí'ou. Faktem je, že sunnitské islámské právo přísně zakazuje umožnit přestup „pokrytci", jehož pohnutky jsou „hříšné, vypočítavé, nízké či nečestné". Zájemcům z řaď Židů (není známo, kolik jich vlastně bylo - pozn. aut.) bylo doporučeno, aby navštěvovali kolektivní modlitby a oslavy náboženských svátků a projevovali po delší dobu upřímný zájem o konverzi. Formální vyslovení šahády (vyznání víry) Radě k vystavení přestupního listu nestačilo. Ať už postoj Hadžiho v této otázce podrobíme jakékoli mravní analýze, faktem je, že jedině Národní soud v roce 1946 ho za to ve vypjaté atmosféře té doby mohl usvědčit z „provinění proti národní cti". U soudu byl prý také předložen doklad, podepsaný význačnými jugoslávskými činiteli, který byl získán prostřednictvím jugoslávského konzulátu. Podle něj měl Brikcius během války intervenovat u Velkého muftího jeruzalémského, Amína al-Husajního, aby se přimluvil u Adolfa Hitlera za propuštění asi pěti tisíc muslimů z německých zajateckých táborů. Bylo potvrzeno, že část z nich později vstoupila do Titovy osvobozenecké armády a na čtyři sta z nich se vyznamenalo v přímých bojích s Němci a ustašovci v Bosně. Rada z nich podpořila svým podpisem svědectví ve prospěch Brikciuse. Jedním z nich byl Salih Hadžiosmanovič (bosenský Muslim a imám obce) a druhým jeho spojka, Ahmed Daut (Albánec z makedonského Tetova). Oba jezdili jako obchodníci a majitelé nemovitostí v Protektorátu, Kosovu a Istanbulu na albánský pas do ustašovského Chorvatska a do Makedonie. Předávali prý komunistickému odboji zprávy o Ustaši a pohybu německých jednotek v okupované Jugoslávii. Když vypuklo pražské povstání, byl prý Hadžiosmanovič právě v Praze-Dejvicích, kde měl zabít dva ustašovce, ozbrojit se jejich samopaly a spolu s dalšími Albánci zaútočit na dejvická kasárna (mezi Vítězným náměstím a Prašným mostem), kde tehdy skutečně sídlil oddíl ustašovců. Ti do Protektorátu utekli v roce 1944 před pomstou jugoslávských partyzánů a čekali na americké zajetí. Hadžiosmanovič po válce dostal od Tita vysoké státní vyznamenání. Byl to právě on, kdo zorganizoval akci na podporu Brikciuse. Není však známo, zda a u které z obou instancí svědectví bosenských muslimů-odbojářů zmírnilo obvinění o Brikciusově údajné kolaboraci proti Spojencům. Pokud jde o „provinění proti národní cti", bylo k dispozici svědectví Arífa Mikundy, kterému Hadži poskytl pomoc, když byl jeho Dějiny muslimské náboženské obce v Československu otec za heydrichiády popraven a lidé se v té době báli poskytnout Arífovi pomoc. Kromě toho sestra Brikciusovy třetí manželky Milady, dr. Městková-Illingerová, dosvědčila, že se v jeho bytě dva dny skrývali někteří členové paradesantní skupiny, která provedla atentát na Heydricha. Přes výše uvedená svědectví, o jejichž hodnověrnosti autoři této knihy nechtějí spekulovat, byl Hadži Brikcius v květnu 1946 odsouzen na základě retribučního dekretu k osmi letům vězení. O rok později dostal zápal plic a onemocněl tuberkulózou. Propuštěn byl patrně až v roce 1953. Muslimská obec se po 9. květnu 1945 octla v choulostivé situaci. Ačkoli nešlo o skupinu, o níž by se ve veřejnosti běžně vědělo, hrozila jí celková diskreditace - přinejmenším kvůli zbytečné horlivosti Hadžiho na stránkách Hlasu, jeho angažovanosti ve Vlajce a pravidelným kontaktům s Husajním a Kajláním, kteří dleli až do konce války v Berlíně pod Hitlerovou ochranou. Brikcius na jaře 1945 zřejmě očekával, že bude zatčen, a ještě před koncem války předal důležité dokumenty (zejména kartotéku členů) mladému, tehdy 221etému členu, Ahmedu (Ivanu) Hrbkovi, který byl novým tajemníkem obce. Hrbek byl nadšený obdivovatel islámské civilizace, ale předmět svého zájmu nespojoval s pronacistickými postoji. Naopak - Brikcius si ho údajně vybral právě proto, že byl mezi muslimy znám svými antifašistickými názory. Hadži prý choval naději, že Hrbek nebude poválečnou mocí vyšetřován už proto, že jeho otec, plukovník československé armády, byl za války zatčen gestapem (domů se vrátil až v červnu 1945). Podle osobních svědectví Hrbek po Brikciusově zatčení vyhlásil nové volby (10. června 1945) - zřejmě z obavy, aby obec už nebyla spojována se jménem bývalého předsedy. Nová Rada obce měla následující složení: Ahmed Hrbek - předseda, Aríf Mikunda - tajemník, Salih Hadžiosmanovič - imám, Kamber Sabanovič - muezzin, Asad Richter - pokladník, Ahmed Poláček, Elhem Rexhepi, Fahim Murseli a Daud Ahmedovič - přísedící. Obec už však nedosahovala dřívější aktivity a masovosti akcí. Změnila se ve svého druhu volné zájmové sdružení jednotlivců, z nichž každý se v nových vnitropolitických podmínkách musel zorientovat. M. A. Šilhavý se vrátil do Třebíče a stal se středoškolským profesorem. Vazby na pražské centrum po Brikciusově zatčení omezil, ale své náboženské přesvědčení dále posiloval. Jiří Bečka obec záhy opustil a svůj pozitivní a mladicky romantický vztah k islámu podřídil uctivému, ale kriticky věcnému postoji vědeckého pracovníka - odborníka na tadžickou a perskou literaturu. Podobně se za- 364 365 Islám v srdci Evropy choval Ivan Hrbek, pozdější překladatel Koránu a vynikající historik Afriky, i když v příležitostném styku s českými muslimy pokračoval ještě v šedesátých letech a islámu se (alespoň ve filozofické rovině) nikdy nezřekl. Aríf Mikunda (později přijal jméno Třebický) v únoru 1948 emigroval. V průběhu let se přidávali další mladí zájemci jako byl Ctirad Šárka či Roman Raczynski. Přes značnou ochablost, způsobenou nepřítomností hlavního organizátora a celkově nepříznivým politickým ovzduším, muslimská obec nebyla po válce úředně zrušena nějakým zvláštním nařízením a o její právní statut se vlastně nikdo nezajímal. Znovu připomeňme, že právní akty a zákony z doby Protektorátu byly obecně anulovány Benešovým dekretem, což se nepochybně vztahovalo i na úřední uznání obce z roku 1941. Ke zrušení jejího statutu jako státem uznané náboženské společnosti tudíž nemohlo dojít ani po únoru 1948, jak poněkud konjunkturálně tvrdí současní žadatelé o „znovuregistraci", resp. po vydání církevních zákonů, které nově upravovaly vztah státu a náboženských institucí v souladu se státní, komunistickou ideologií. Pamětníci z řad českých muslimů svědčí, že „...muslimská obec se nechtěla těmito zákony řídit a tedy se nezapsala - správně řečeno ,neu-psala' zákonům hrubě omezujícím náboženskou svobodu..." Taková EL ITTIHAD EL ISLAMI MOSLIMSKÁ NÁBOŽENSKÁ OBEC řKO ČESKOSLOVENSKO Praha IV.,Na Valech 16. V rraze dne 26.zárí 19+9 ätohamed AU ô i 1 h a t ý Iřebii . • '••vHi iíilý bratra v islámu, v příloze Váa zasílám rodný li3t pro Vaší dceruáku Lailu ve třech exemplářích ; prosím o prominutí,2e . . ae tak stává trochu opožděné,ale byl ;sea v době příchodu nimo Prahl /m kulturní brigjdě v Kynžvartu/ a ačkoliv mi byl Váš dopis za mnou poslán,nemohl jaaa roÄaé listy vyhotovit,nemaje po ruce arabský psací stroj ani formulář, podle kterého pracuji. Psal mi několikrát Jtirad Šárka z 3rna,zdá se mi být horlivý a velmi sluiný mládenec,má väak nějaká potíže doma s matkou.Prosia, abyste jej v případě,že se na Vás o brati, morálně podporoval, aa druhá 3traná vsak jej varoval před nějakými aepredloženostai,které by mohly způsobit rozvrat v jeho rodině a rozchod 3 matkou.^ám jsem mu celou věc vyložil,ale bylo by potřebí s ním promluvit osobně a nemo-'D s.* v ioiiiftdruS 3obč uvnViit * 'rVahv.XMvhv <ľ» 7dn naviv ruqvvt.ia Z muslimské korespondence po únoru 1948. Dějiny muslimské náboženské obce v Československu interpretace však spíše vytváří „z nouze ctnost". Pravdou je spíše to, že nově zřízený Úřad pro věci církevní při ministerstvu kultury obec prostě ignoroval, protože ji považoval za okrajovou skupinku pošetilých „zpátečníků" v době, kdy celý „pokrokový svět" stál na straně sionistu v první židovsko-arabské válce, zatímco islám se považoval za výplod reakčních arabských feudálních režimů. Navíc - i kdyby se byla obec chtěla „upsat" komunistickým úřadům, jak to učinily všechny křesťanské denominace i židovská obec, byla by měla s úřady potíže, neboť stigma sympatií k nacismu či nedostatku socialistického vlastenectví na ní stále ulpívalo. K pronásledování českých muslimů však komunistické úřady v padesátých letech nepřikročily, a to ze dvou důvodů: a) muslimská obec (či její trosky) se na veřejnosti neprojevovala a KSČ ji nemusela zaměřit jako cíl „zostřeného třídního boje" či reálný faktor vnitropolitické de-stabilizace; b) poté, kdy Stalinovi v roce 1948 nevyšla sázka na Izrael a v padesátých letech došlo v řadě islámských zemí k zásadním politickým pohybům směrem k sekularismu a národnímu socialismu, islám přestal být vnímán jako předmět ideologické konfrontace a byl nahlížen jako náboženství odcházející neodvratně ze scény dějin. Vztah režimu k islámu se zmírnil natolik, aby netrpěly stále se lepšící vztahy ČSR k Egyptu a dalším revolučně nacionalistickým státům v islámském světě. Přinejmenším do poloviny šedesátých let však přesto nebylo radno zájmy islámu v ČSSR prosazovat veřejně. Potíže si mohl způsobit například Ivan Hrbek, když v roce 1959 přednesl Fátihu - úvodní súru Koránu - nad rakví Hadžiho Brikciuse na Olšanských hřbitovech nebo když ještě v roce 1964 tajně vystavil rodný list pro Bilkís, dceru Jahjá Omara Málka. Činnost obce v období do roku 1968 lze rekonstruovat jen velmi obtížně. K dispozici jsou pouze kusé informace (osobní svědectví) některých členů a pár dokumentů, resp. osobní korespondence z archivu profesora Šilhavého. Podle všeho se skalní členové v roce 1955 několikrát soukromě sešli v Brikciusově bytě na třídě Jugoslávských partyzánů 20 v Praze-Dejvicích a promýšleli způsoby, jak zachovat obec při životě v nepříznivých podmínkách. Ivan Hrbek dobrovolně rezignoval na funkci předsedy a údajně vysvětlil Brikciusovi, že jeho jednání v červnu 1945 bylo motivováno výhradně obavou, aby obec nebyla kompromitována Hadžiho kauzou. Od roku 1948, kdy Aríf Mikunda emigroval, staral se Hrbek o udržování agendy obce, avšak zároveň se jednoznačně vydal cestou vědeckého výzkumu a postupně se stal 366 367 Islám v srdci Evropy Dějiny muslimské náboženské obce v Československu mezinárodně uznávaným odborníkem v oblasti islamologie a afrika-nistiky. Hadži měl sice po návratu z vězení podlomené zdraví, avšak zdá se, že se znovu vpravil do úlohy inšpirátora všech iniciativ obce. S dr. Omarem Lhotou, Jahjá Málkem a mladým konvertitou Omarem K Ö Š L I E S t Í H jf 3 G 2 S K S K Á OBEC P«0 ČESk-OSLOVEK-SfO Číslo matriky : .37S#Í.. Potvrzujeme tínrto,že do Eiatriky i:o$~ linská náboženské obce pro Československo byl zapsán /a / : s ir á 1 k o v é PflhTfiv-f • .renské_____.....______ 156 4 .... , ?ra ha Jnéno otce a děda : .í7?^? Casr I'álek .syn Jaroslava Ilálke PovnlJn-f „t«. : . ?*?ľ.l*?r__________ Jsénc nátky a jejího otce Lejla, dcera Jene Brožka Státní přísluSnost ^atua s 20.ó.1964 .............Ui?.v......... ''Vř.u'rV-5 V™' ' .........^•.'•^N-Wi> ■ ................-ŕWW.c*1... ......«A.uy. üjijyi^i 4i U*-. *sžš*ř. .leiste. Ještě v roce 1964 dr. Ivan Hrbek vystavil pro Bilkís, dceru Jahjá Málka, neoficiální islámský rodný list. 368 Abdalazizem (Ctiradem) Šárkou se od roku 1956 radil o možnostech nové registrace obce, jež se po odlivu stalinistických praktik koncem padesátých let přece jen rýsovaly. Jahjá Málek prý pro něho shromažďoval informace o perzekuci Bosňáků - bývalých členů obce - Tito-vými komunisty, čímž se Hadži „odvděčil" za údajnou podporu, kterou mu poskytli „rudí muslimové" z Jugoslávie v roce 1946. Nemocný Brikcius počítal s tím, že jakmile bude možné obec registrovat, její vedení převezme Mohamed Ali Šilhavý z Třebíče. V padesátých a šedesátých letech se tedy obec vyvíjela: a) v krajně nepříznivých podmínkách režimního ateismu, kdy státní policie jednotlivé členy znala a prý příležitostně sledovala, ale aktivně proti nim nezasahovala; b) obecně nepříznivých mezinárodně politických podmínkách, kdy v islámském světě dominovaly sekulární nacionalistické ideologie (Násirův „arabský socialismus" v Egyptě, ba'thistický pana-rabský socialismus v Sýrii a později v Iráku, ale i tvrdý sekularismus jak v republikánském Turecku, tak v císařském Íránu). Do socialistického Československa sice přijížděl nemalý počet občanů z islámských zemí, ale většinou se jednalo o studenty, které vysílaly „bratrské" komunistické nebo „spřátelené" národně socialistické strany na Blízkém východě. Na tradiční podporu z Bosny rovněž nebylo možno se spoléhat, o vazbách na Berlín ani nemluvě. Za daných okolností obec přežívala jako neformální sdružení či klub příznivců, kteří o sobě věděli, občas se scházeli a dopisovali si. Krize obce, umocněná ještě smrtí Hadžiho v únoru 1959, se plně projevila v období vnitropolitické liberalizace roku 1968. Za tzv. Pražského jara se čeští muslimové rozhodli požádat o registraci. Jako jejich představitel ve věcech administrativních tehdy vystupoval Aríf Omar Třebický (dříve Mikunda), který se mezitím roku 1957 vrátil z exilu domů a úřady mu už nepovolily výjezd. Ideovými otázkami byl pověřen nově zvolený muftí Jahjá Omar Málek, odborník ve věcech islámského práva a teologie. Posledním členem pražského akčního triumvirátu byl dr. Roman Raczynski, který měl zajišťovat styk obce se státními úřady. Dne 15. dubna 1968 tato skupina požádala o založení organizace s názvem Yeni geri - Sociální organizace Moslimů v Praze. Jejím předsedou měl být Málek, místopředsedou jistý Ali Šulc a jednatelem Aríf Třebický. Už výběr názvu vytváří dojem, že šlo spíše o jakousi „mimoškolní zájmovou činnost" než o věcnou, vyváženou a koncepční představu. Nikde se nevysvětluje, proč si skupina vybrala právě turecký 369 Islám v srdci Evropy výraz Yeni geri, který znamená „nové vojsko" a používal se v Osman-ské říši pro elitní pěší pluky, tvořené většinou slovanskými a dalšími odvedenci (odtud český výraz janičáři). Takový název u úřadů z několika hledisek mohl působit poněkud podezřele, naivně nebo komicky. Zároveň však byla Úřadu pro věci církevní na ministerstvu kultury zaslána žádost o registraci Svazu muslimských obcí v ČSSR, aniž bylo specifikováno, o kolik obcí se jedná. Třebický rovněž inzeroval aktivi-zaci muslimů v českém tisku a západoberlínském muslimském orgánu Stimme. Zároveň byli informováni všichni muslimové, emigrovavší z ČSSR (v Turecku, Francii a jinde), že se mohou do činnosti nové struktury zapojit. Dne 15. května 1968 byla žádost na NV hl. m. Prahy doplněna o některé další dodatky organizačního rázu. Požadavky byly 0 poznání skromnější než při žádosti o registraci za první republiky. Šlo o povolení činnosti, která by se nevymykala z rámce tehdy platných zákonů o činnosti náboženských organizací. Měla „chránit sociální, kulturní a právní zájmy muslimů", soustředit se na zřízení knihovny a vlastní pobočky „Červeného půlměsíce při ČSČK a usilovat o zřízení Muslimské náboženské obce, která by získala státní uznání dle platných předpisů". Jelikož signatáři žádosti v příštích měsících neobdrželi od státních orgánů žádnou odpověď, dne 19. srpna 1968 se rozhodli prohlásit Svaz muslimských obcí za založený de facto. V zápisu ze schůzky, který podepsal Aríf Omar Třebický a v němž opět panuje zmatek v názvech, se konstatuje, že vzhledem k tomu, že „...lze v nejbližší době očekávat vpád okupačních armád Sovětů", místo schůzky, jména přítomných 1 jejich počet měly zůstat utajeny. Výkonnou moc organizací Yeni ceri, Svazu muslimských obcí v ČSSR a Červeného půlměsíce „...přejímá tajemník a prezident MSO. Ti mají právo měnit organizační řád a personální obsazení vedení. Jejich funkční období se stanoví na dobu, dokud nenastane stav zaručující plné svobody, zejména náboženství. Teprve když uznají, že se tak stalo, svolají schůzi členů Yeni ?eri - SOM, ČP a SMO, složí účty za svou činnost a vyhlásí nové volby. Funkci vrchního soudce SMO přebírá prezident SMO a současně se stává i ředitelem ČP. Uvedení funkcionáři opustí urychleně ČSSR a budou řídit záležitosti ze zahraničí". Chaotický a ryze konšpiratívni tón prohlášení znovu připomínal spíše bojovou hru skupiny mladíků než snahu o položení seriózních základů nové organizace, byť by byl její vznik svázán s mimořádně nepříznivou vnitropolitickou situací. Vzhledem k autoritě, jíž se i po Dějiny muslimské náboženské obce v Československu smrti těšil Hadži Brikcius, hodlal Třebický registraci obce pouze iniciovat a provádět základní organizační pokyny s tím, že jakmile to bude možné, bude vedení předáno M. A. Šilhavému, jak si to Brikcius přál. Třebický i Málek později emigrovali (nikoli však spolu - nejprve do Rakouska, později do Austrálie) a své pokyny vydávali z emigrace. Tak například 1. dubna 1969 Aríf Třebický (podepsaný jako Sheik el Islam in ČSSR and Secretary ofMSO Yeni geri) vydal z vídeňského exilu rozhodnutí, jímž se pozastavuje „...výkon funkce viceprezidenta MSO A. Šulce do té doby, než bude prešetrená jeho činnost v době okupace Čsl. Rudou armádou a pomoc okupačním armádám. Zároveň se vylučuje z členství v jakýchkoli muslimských organizacích... Roman Ra-czynski pro prokázané členství v KSČ, pro styk s okupačními armádami, dokud neprokáže pádné důvody pro svou činnost". Třebickému se zdál podezřelý i jeho údajný slib, že legalizaci obce zařídí i v nových, nepříznivých podmínkách. Kromě toho prý přesvědčoval ostatní vedoucí představitele, že by bylo výhodné, aby se obec začlenila pod správu a jurisdikci sovětského Velkého muftího (není uvedeno, kterého ze čtyř tehdy jmenovaných muftích v sovětských „diecézích" měl Raczynski na mysli - pozn. aut.). Dne 9. května 1969 Třebický vydal na hlavičkovém papíře další výnos, jímž změnil název organizace na „Čs. Federaci Islámských Společností (CSFIS) v exilu". Výnosem z 15. srpna 1969 byl Hadži Omar Abdalaziz (Ctirad) Šárka jmenován „Muftim Země České a členem Exekutivy CSFIS". Šárka již v roce 1957 emigroval do Francie, později se usadil v Dachau poblíž Mnichova a působil v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Jeho vztah k islámu se nikdy neoslabil. Trampoty českého konvertity Vzhledem k charakteru historického vývoje českých zemí a z něho vyplývající rezervovanosti naší společnosti vůči náboženství vůbec se nelze divit, že popularita islámu mezi Čechy měla své úzké meze. Přes veškeré výše zmíněné skutečnosti o dějinách muslimské obce byly konverze českých občanů k islámu po roce 1945 spíše věcí zcela ojedinělou a nic nenasvědčuje tomu, že by v poválečném období rozjásaného (a namnoze zcela spontánního) ateismu počet muslimů u nás dosahoval více než několika desítek osob, které byly svým okolím převážně vnímány jako podivíni či svého druhu exhibicionisté. O to chmurnější 370 371 Islám v srdci Evropy bylo postavení těch, kteří svou religiozitu prociťovali vskutku upřímně a s nefalšovaným zápalem pro hodnoty islámské etiky, kultury a celkově islámský způsob života. Díky soukromému archivu, který autorům této knihy poskytl profesor Mohamed Ali Šilhavý, nestor českých muslimů a bývalý předseda Ústředí muslimské náboženské obce v ČR, můžeme čtenáře seznámit s nejniternějšími pocity a nesnázemi, s nimiž zápolil mladý, nadšený příznivec islámské víry na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Následující sonda do soukromí mladého českého muslima je co do obsahu příznačná a nesmírně plasticky nám přibližuje konkrétní „lidskou" podobu českého postoje k islámu. V Brně, dne 21. ledna 1949 Vážený pane profesore, dnes jsem obdržel Váš dopis, který mne velmi potěšil. Myslím, že Vám mohu důvěřovati, a proto Vám sdělím několik věcí, které jsem z opatrnosti zatajil. Dalo mi hodně práce, než jsem vymyslel způsob, jak byste mi mohl odepsati, aniž by o tom věděli rodiče. Konečně jsem přišel na nápad, že Vám napíšu adresu svého strýce, který má pro věc pochopení a od kterého si vždy dopisy vyzvednu. Mé pravé jméno je Ctirad Šárka, ale pište, prosím, na dřívější adresu. Za druhé: Velmi rád a okamžitě bych z přesvědčení přestoupil k vznešenému Islámu, brání mi však v tom jedna veliká příčina: nejsem ještě plnoletý a moje rodiče by mi to vůbec nedovolili a myslím, že by mě odvezli do ústavu choromyslných. Beztoho si o mně kvůli tomu myslí, že jsem se pominul na rozumu. A tak nezbývá nic jiného než tři nebo čtyři roky trpělivě čekat, až budu plnoletý. Doufám, že to pochopíte. Budete-li tak laskav a pošlete mi ty sešity, vydané moslimskou obcí, budu neskonale šťasten, neboť přímo hltám kdejakou zmínku o Islámu. Dále Vás prosím ještě o jednu věc. Zajímám se o události v Palestině a jako muslim přesvědčením (i když ne na papíře) sympatisuji s Araby. Nedovedu si však vysvětliti, jak mohou nevěřící Židé, počtem mnohonásobně menší, porazit pravoverné Araby. Dovedu si to vysvětlit jedině nesvorností vůdců Arabské ligy. Prosím, odpovězte mi na tuto otázku. S úctou Miroslav Sedláček Brno, Masarykova čtvrť 372 Dějiny muslimské náboženské obce v Československu Brno, dne 28. února 1949 Vážený pane profesore, jak jsem Vám psal již v minulém dopise, jsem pevně rozhodnut přestoupiti k vznešenému Islámu, myslím však, že nyní je to nemožné. Jsem totiž plně závislý na rodičích, kteří by se ode mne odvrátili a přestali by mne vydržovati na studiích a starat se o mne. Je to pro mne hrozné, jsem pevně přesvědčen, že jedině Islám je pravé náboženství, poměry mi však nedovolují přestoupiti k němu. Po matuře si však nedám nikým bránit a přestoupím k vznešenému Islámu, i kdyby se vše spiklo proti mně. Prosím milosrdného Boha, aby mi prominul, že jsem už dávno nepřestoupil...dále mi není jasný rozdíl mezi tzv. sunnity a šíity. Zvláště nemohu pochopit, že obě strany se mezi sebou velmi nenávidí. Vždyť jsou přece všichni moslimy! Ještě Vás prosím, abyste nepsal na obálku, že dopis je určen mně. Strýc je totiž naším sousedem a listonoš by mohl doppis donést do naší schránky, a tak by vše vyšlo najevo. Ze je dopis určen mně, pozná strýc podle Vaší pečeti. S úctou Váš Ctirad Šárka (M. Sedláček) J V Brně 11. února 1949 i Vážený pane profesore, před třemi týdny jsem Vám poslal dopis, ve kterém jsem se Vám svěřil s několika důvěrnými věcmi. Protože nejde tak dlouho Vaše odpověď, mám obavy, že se dopis dostal do nepovolaných rukou, z čehož by mohly pro mne vzejiti nepříjemné následky. Mimo jiné jsem Vás v minulém dopise prosil, abyste mi laskavě poslal ony časopisy Moslimské náboženské obce. Prosím Vás o to i nyní. Připojte prosím také složenku, na kterou Vám odešlu částku za časopisy. Prosím, buďte tak laskav a odepište mi obratem, protože jednak nevím, co se stalo, a za druhé jedu ve středu 16. II. večer se školou na týden do hor a rád bych dostal Váš dopis před odjezdem. Na dopis dejte pečeť, aby ho neobdržel někdo jiný. í j S úctou Miroslav Sedláček [ 373 Islám v srdci Evropy V Brně dne 14. května 1949 dle Ježíše Nazaretského Vážený pane profesore, Váš odjezd z Brna byl tak náhlý, že jsem se Vás v té rychlosti zapomněl zeptat na několik věcí. Studuji dál Korán, dějiny a politiku moslimského Orientu. Sháním teď životopis hidžázského krále Abd al-Azíze ibn Sauda, protože se domnívám, že tento král bude jednou hlavním pilířem moslimského povstání proti nevěřícím utlaěovatelům. Proto bych se o něm rád dověděl něco podrobnějšího. Myslím, že bych dostal jeho životopis vypůjěiti v universitní knihovně, neznám však žádného autora, který by byl jeho životopiscem. Prosím, jestli nějakého znáte, buďte tak laskav a napište mi. Věera jsem počítal datum dle hidžry a po dvouhodinové práci jsem zjistil, že dnes, t.j. 14. května 1949 dle Ježíše Nazaretského, je 16. ragab 1368. Je to správně? Možná, že jsem se zmýlil v některém přestupném roku. Prosím, buďte tak laskav a napište mi, kdy byl poslední a kdy bude příští přestupný rok a který měsíc má v tomto roce o den více. Četl jsem, že 27. ragabu se oslavuje den nanebevstoupení proroka Muhammada. Bude se slavit také našimi moslimy? Rád bych se Vás také zeptal, jak je to se studiem na vznešeném Al-Azha-ru. Jaké vzdělání je nutné míii před vstupem na Al-Azhar? Myslím vzdělání moslimské, protože předpokládám, že naše maturita není přípustná, nebo aspoň není nutná. Tyto otázky mi stále vrtají hlavou. Pro dnešek končím a těším se na Vaši odpověď. Váš oddaný Ctirad Šárka V Brně dne 1. září 1949 dle Ježíše Nazaretského Es salám alejkum va rahmatullah! Vážený bratře v Islámu! Obracím se k Vám s bolestí a důvěrou ve Vaši pomoc a útěchu, kterou od Vás toužebně očekávám. Před několika dny jsem oznámil matce, která se vrátila právě z lázní, že přestupuji k vznešenímu Islámu, jak jsem očekával, zahr- Dějiny muslimské náboženské obce v Československu nula mne takovými nadávkami, že se je stydím opakovat. Křičela, že mě nechá vyšetřiti, dá mě do blázince, protože toto nemůže udělati normální člověk. Na moje námitky, že hodně Čechů přestoupilo k Islámu, se hrozně rozčílila a nazvala je blázny. Byl jste tedy také poctěn. Byl jsem pochopitelně velmi uražen a aby matka nepochybovala o pevnosti mého rozhodnutí, odpřísáhl jsem, že k Islámu přestoupím za každou cenu a že se nezaleknu sebevětších překážek. Druhého dne jsem matce oznámil, že budu vstávati denně před východem slunce, abych se pomodlil. Znovu se rozčílila na nejvyšší míru a prohlásila, že mohu voliti mezi dvěma: Islámem a rodinou. Jestliže si zvolím Islám, vyhodí mě okamžitě na dlažbu, přestane se o mne starat a vůbec zapomene, že kdy měla syna. Dále mi znemožní studie na vysoké škole. Stál jsem na svém rozhodnutí, že zůstanu věren Islámu. Řekla mi, že jestli tato víra může způsobit odtržení syna od matky, pak je to víra prokletá. Přitom nezná Islám ani o trochu více než průměrný člověk. O nejsvětějších věcech Islámu mluvila s takovým odporem a vůbec pohaněla Islám způsobem neslýchaným. Matka dále říkala, že by ji všichni politovali, kdyby takový blázen, romantik a zbabělec (všechny názvy mají u ní odůvodnění) přestoupil k Islámu. Bláznem jsem proto, že miluji Islám, romantikem, že se zajímám o Orient, a zbabělcem, že se bráním, když mi chce dát facku. Říkala, že dřív než mě vyhodí, udělá všechno, co bude v jejích silách, aby mi v přestupu zabránila. Naštěstí prý má nyní známosti (z lázní: Kvapil, Ma-thesius), které už jí poví, co se mnou. Zabrání mi za každou cenu a to vše mi odpřísáhla. Nikdy prý se ještě nestalo, aby něco takového vyhrál usoplený kluk, který je bezbožný. Nechodil jsem totiž poslední tři roky do kostela a nemodlil se po křesťanském způsobu. V tomto boji matka spoléhá na své známosti, já spoléhám na Boha, nejvýše milosrdného, a modlím se, aby dal zvítěziti pravdě. Poslední slova mojí matky byla, že mne znemožní na všech školách a u všech lidí a že to dá do novin. Ze by se jí to podařilo, tomu věřím. Nevím tedy, co mám dělat. Rozhodně není myslitelné, abych ustoupil já, neboť mé oddanosti Islámu nemůže nic zabránit. Co mám dělat? Teď mám před maturou a nebudu moci udělati ani střední školu, ani jiti na vysokou. Nemám žádné prostředky, abych mohl dostudovali bez matčiny pomoci...Prosím Vás, bratře, neopouštějte mne a snažte se mi pomoci. Matka mi dala týden na rozmyšlenou. Odpovězte mi proto, prosím, hned! Udělám vše, co mi přikážete. Jen nikdy nezradím Islám! Kéž by věděli bratři moslimové v Arábii i jinde, jak jsou v Evropě zesměšňováni a znemožňováni nevědomými a nevěřícími lidmi! S bratrským islámským pozdravem Ctirad Šárka 374 375 Islám v srdci Evropy V Petrovicích, dne 10. 8. 1949 Vážený bratře v Islámu! radostně Vám oznamuji, že jsem se rozhodl bezodkladně přestoupiti k vznešenému Islámu. Byl jsem sám se sebou velmi nespokojen, že jsem tento radostný okamžik stále odkládal a poznal jsem, že by bylo hříchem neučiniti tento krok okamžitě. Napsal jsem Moslimské náboženské obci v Praze a obdržel přihlášku, kterou jsem ihned vyplnil a odeslal. V odpovědi Moslimské obce jsem četl, že přestupní list obdržím až tehdy, složím-li s úspěchem zkoušku ze základních thesí Islámu a poradili mi, abych se obrátil na Vás. Přijedu k Vám proto v sobotu, nějakým ranním vlakem. Doufám, že budete doma. Velmi rád bych s Vámi mluvil, jsem nevýslovně šťasten a je mi jedno, co si o tom budou myslet druzí. Zbavil jsem se také výčitek svědomí, kterými jsem pořád trpěl. S bratrským islámským pozdravem Ctirad Šárka V Brně, dne 9. srpna 1950 dle Ježíše Nazaretského Es salám alejkum va rahmatulláhil Vážený bratře v Islámu! předně Vám musím sdělit, že jsem šťastně udělal maturitu a nyní se připravují na vysokou školu. Na dotazník ohledně vysokoškolského studia jsem musel napsat tři obory, kdybych snad nebyl přijat na ten hlavní. Napsal jsem tedy na první místo arabštinu a islámistiku, na druhé perštinu a na třetí místo turečtinu. Nyní sháním v Praze byt. Stále sháním český překlad Koránu a měl jsem štěstí, že jsem vzácnou náhodou dostal třetí díl (I. vydání dr. Veselého), vydávání druhého nepokračuje, protože prý to „není důležitá kniha". Část prázdnin jsem musel strávit na mládežnické brigádě a nyní se věnuji hlavně studiu Koránu. A nyní k Vám mám zase jeden dotaz, respektive dotaz mojí matky. Prohlížela si Islámskou věrouku, kde se dověděla o postavení ženy v Islámu. Stojí tam, že muži a ženy pocházejí z jednoho složení, mají stejnou duši, jsou vybaveni stejnými schopnostmi intelektu atd. To znamená, že jsou rovnocenní. Potom se matce dostalo do rukou jedno číslo Výběru (z války), Dějiny muslimské náboženské obce v Československu kde byly úryvky z jednotlivých súr Koránu. Četla tam něco, o čem řekla, že „toto dokazuje pravou násilnou povahu Islámu, který, jestliže se tímto řídí, je náboženstvím barbarů". To, co ji tak hrozně pohoršilo, byla 4. súra, verš 33: „Mužové stojí výše nad ženami, protože Bůh dal vznešenější postavení jedněm před druhými a protože dávají ze svého majetku. Nechť jsou ženy řádně poslušné a nechť zachovávají tajemství, protože Bůh je střeží. Bojíte-li se jejich neposlušnosti, napomeňte je a vyhýbejte se jejich loži a bijte je. Jestliže však uposlechnou, nehledejte proti nim cesty." Poslední slova, tvrdí matka, vůbec nezmírňují onen hnusný rozkaz. Jsem na rozpacích, jak mám matce od-pověděti a správně jí to vysvětliti. Prosím, odpovězte mí. Dále ji velmi pohoršil verš 5., súra 3.: „A Bůh jest silný a mstí se." Matka říká, že je nepřípustné, aby byl Bůh povýšen nad něco tak nečestného, jako jest msta. Proto stále Islám zavrhuje a já mám velmi těžkou práci přesvědčiti ji. Přesvědčiti matku není možné, neboť mezi jinými důvody říká, že Islám se snad hodí do těch krajů, kde je rozšířen, ale rozhodně ne do Evropy, a tak mi nezbývá než přestoupni proti její vůli. Budu již rád, až budu v Praze, abych nemusel poslouchán podobné výtky a urážky. S bratrským islámským pozdravem Ctirad Šárka Bismilláhi ar-rahmán ar-rahím (v arabském písmu - pozn. aut.) as-Salámu alajkum wa rahmatulláhi V Brně dne 30. srpna 1951 Milý bratře v Islámu! sám jsem si nemyslel, že Ti budu tak brzy psát. Mám k Tobě totiž prosbu, aby jsi byl tak laskav a koupil mi ještě jednu dýku (tu, jak jsem si kupoval v tom zbrojařském obchodě, stála 214 Kčs). Líbila se totiž velice mému kamarádovi, Karlu Zikanovi (zmínil jsem se Ti již o něm, chce také přestoupiti k Islámu), který Tě mým prostřednictvím prosí, abys mu ji koupil, v Brně něco podobného není vůbec k dostání. Bude-li tam výběr, vyber prosím, nějakou hezkou, všiml jsem si, že některé mají vadnou čepel. Nevím, jsou-li Ti známy některé novinky z islámského světa: emír Abdallah ibn Hussein byl koncem července zavražděn při vstupu do Omarovy me- 376 377 Islám v srdci Evropy Dějiny muslimské náboženské obce v Československu šity v Jeruzalémě, nějakými Araby, kteří s ním pravděpodobně zúčtovali pro jeho postoj k Angličanům. Kdo vládne v Jordánsku nyní, není mi známo. Dále: boje o naftu se přesunuly z Iránu do sousedního Iráku, kde se tamější Arabové postavili na odpor proti Angličanům. A ještě jedna: Egypt, jak oznámil Nah-hás paša, zruší anglo-egyptskou smlouvu z roku 1936, která udržovala Egypt v područí Anglie. Jakmile bude něco nového, zase Ti napíšu. S bratrským islámským pozdravem Omar Abdalazíz Šárka Oživení činnosti po „sametové revoluci" Normalizační období sedmdesátých a osmdesátých let znamenalo pro muslimy v ČSSR další stagnaci. Teprve uvolnění poměrů po listopadu 1989 vytvořilo předpoklady pro to, aby se staří členové a noví konvertité znovu zamysleli, zda a jak obec obrodit. Někdejší organizační struktura a osobní vztahy byly po pětačtyřiceti letech značně potrhány a ani z bývalého kádru hlavních mluvčích mnoho nezbylo. Málek a Třebický se z Austrálie nevrátili, Raczynski byl v očích některých českých souvěrců diskreditován přílišným sepětím s komunistickými úřady a Šárka, jakkoli horující pro islám, zůstal v Bavorsku. Ani mezinárodně politický kontext a vnitropolitické klima nebyly o nic příznivější než před 30-40 lety. Jestliže období let 1948-1968 bylo ve znamení relativního ústupu islámu z politiky, všeobecné sekularizace islámského světa a státního ateismu v ČSSŔ, polistopadové období bylo na mezinárodní scéně již nejméně jedno desetiletí provázeno zostřující se mediální a ideologickou konfrontací mezi Západem a radikálními proudy islámského reformismu (fundamentalismu), jehož „nevyzpytatelné" politické ambice provázené často akcemi individuálního teroru byly na Západě často ztotožňovány s islámem jako takovým. V československé žurnalistice a masové kultuře se tato tendence projevila zvlášť silně po létech přetlaku, kdy náhle otevřený ventil vypustil na vlně svobody slova na téma islámu mnoho nesmyslů a tendenčních soudů. Navíc se u nás po listopadu vzedmula dílem módní či romantická, dílem ideologicky cílená vlna okázalého obdivu k Izraeli, judaismu a židovské kultuře vůbec (vzpomeňme jen namátkou na Petra Muka a rockovou skupinu Šalom), jež v sobě - přinejmenším implicitně - obsahovala přezíravý postoj ke kultuře islámské nebo arabské. Příkladů z českých sdělovacích prostředků, masové kultury a intelektuálního diskurzu té doby je dost. Antiislámská a rovněž antiarabská xenofóbie, která ovládla určitou část veřejného mínění, sdělovacích prostředků, intelektuálů i politických míst, dosáhla vrcholu: a) během naivních či zavádějících interpretací irácké okupace Kuvajtu a spojenecké operace Pouštní bouře (1990-1991); b) během emotivních diskusí kolem Rushdieho Satanských veršů, knihy Betty Mahmoodyové Bez dcerky neodejdu a dalších titulů; c) během nových interpretací arabsko-izraelského konfliktu, jež si svou dikcí a jednostranností v ničem nezadaly s postoji předlistopadovými, jenže s opačným znaménkem. Od výkladu zmíněných témat se i u nás odvíjelo vykreslování muslimů a islámské civilizace jako příštího fatálního nepřítele západních demokracií, a dokonce jako zdroj ohrožení našich národních zájmů. Za těchto okolností se nástup demokracie v českých zemích z hlediska zdejší muslimské obce (paradoxně) příliš nevydařil. Během roku 1990 se ukázalo, že centrum příští obrozené obce se objektivně přesune na Moravu. V Praze dával o sobě příležitostně sly- Někdejší přátelé a souvěrci, pozdější soupeři: (zleva) Sálim (Vladimír) Voldán, Mohamed Ali (Přemysl) Šilhavý a Roman Raczynski se svými vídeňskými sponzory v roce 1991. Snímek je pořízen v bytě profesora Šilhavého na pozadí výklenku (mihráb), který představuje směr k Mekce, neboť dotyčná místnost slouží jako modlitebna i obývací pokoj. 378 379 Islám v srdci Evropy Dějiny muslimské náboženské obce v Československu ČASOVÝ PLÁN PUSTO V MĚSÍCI RAMADÁN ROKU 1412 VZNEŠENÝ BŮH HEKL OD S.3 - 4.4,1992 Vy. kteří víříte, předepsán vím jest pfist. tak jako byl H3S předepsán U&». kdož před vámi byli - snad budete bohabojní 1 PROROK HQHMtHM>ŘEKL- Islam byl postaven na p&ti Cslou-pechj:Vyznaní. Se není boba kromS Bona a Hotiammad Je Be&í Posel.vy-konaní modlitby, dávaní zakatu. putovaní do Mekky a postění se v ramadánu . Tato tabulka uvádí ke k&Zdámu dni Ramadánu a občanskému datu začátek p^stu, íadír — úsvit. ne, magrtb — západ, S5« — noc. Půst zaclná tedy úsvitem ? končí západem Slun- Sttroq — východ, zubí — poledne. asx — odpoled- ce. RAMADAN 1112 1932 po Kr. Ramadan Datum Fodlr Surdq Zube 'Asr Magrlb •Há % S.3. C 17.49 19.18 2 6.3. p 4.47 8.33 12.12 15.01 17.51 19.20 3 7.3. s 4.4S 6.31 12.12 15.01 1752 19.21 4 «.3. It 4.43 6.29 12.12 15.02 17.54 19.2í 5 S.3. p 4.40 6.28 12.12 15.03 17.56 19.25 6, 10. 3. a 435 6.24 12.11 15.03 1737 19.26 7 11.3. a 4.35 6.22 12.11 15.04 17.59 19.26 8 12.3. í 4M 8.20 12.11 15.05 18.01 19.30 9 13.3. p 4.32 0.18 12.11 15.05 18.02 19.31 10 lí. 3. í 4.30 6.16 12.10 15.06 18.04 19.33 11 IS, 3. n 4.25 6.14 12.10 15.07 18.03 19.34 12 16.3. p 4.25 6.11 12.10 15.06 16.07 19.39 13 17, 3. d 4.24 6.09 12.09 15.08 18.09 19,38 14 16. 3. s 4.22 8.07 12.09 15.09 18J0 19.39 15 19. 3. C 4.20 8.05 12.09 15.10 18.12 19.41 16 20. 3. p 4.18 6.03 12.09 15.10 18.13 19.42 21. 3. s 4.16 6.01 12.08 15,11 18.15 19.44 1« 22, 3. n 4.13 5.S8 12.08 15.12 18.17 19.48 19 23. 3. p 4.11 5.56 12.08 15.12 18.18 19.47 20 24. 3. ú 4.09 5.54 12.07 15.13 18.20 19.49 21 25.3. S 4.07 5.52 1.2.07 15.13 18.21 19.50 22 26.3. č 4.0S 5.50 12.07 15.14 18.23 19.52 23 27.3. p 4.02 5.47 12.0S 15.14 18.24 19.S3 24 28.3. s 4.00 5.45 1203 15.15 18.28 19.55 25 29.3. n 3.5« 5.43 12.06 15,16 18.28 19.57 26 30.3. p 3.S8 5.41 12.06 15.16 18.29 19.58 27 31.3. 6 3.S4 5.39 12.05 15.17 18.31 20.00 2» 1.4. a 3.52 5.37 12.05 15.16 18.S2 20.01 29 2.4. e 3.49 5.34 12.05 15.19 18.34 20.03 30 3.4. D 3.47 5.3Z 12.04 15.19 18.35 20-04 31 4.1. J MS S.30 12.04 15,20 1. 4.4. s 1. Sawwál al-'id as-saghlr 18.37 20.06 PtlM v mtSsfct ramadán zoEíná m svlífint, na začátku doby pro ranní modlitbu Fadir (Suíiíij, a koníl u soumraku vcícnU modlitbou Magrib. Uv«nt íssy pian pro Jindřichův Hradce a Li- berce a středoevropský Sas, pro „ietnt Cas* ba pfifiíst i hodinu a pro fmá mt-sta musíme opravu potíte následující tabulky. J« tře-prietst 380 A/^Jt T/ft & (---, Jí Vel X^l^JvftXX^* fl+-J\ (XJ*^ l^uT^jj, l^i \jí Min. MlíJO Ml*. H(«« • Mts:o Mtn. Mdlo +11 AI -l> JnetUK -10 Nópjijodla -22 SpK. N. Vm —13 BáoovCO tí. R. -12 «üra 4-4 S.nkonico —17 BiD. Byiirtca —2 Kov* !'»k» —3 Sirainlce -18 &. SUamlea -2 (.ftlívj. —4 N. M*»:o - Mor. -S StMtrro -5 N. fcWtlo tu í*t +4 Beroun »7 Kjd4fl -11 K, M3 Sv- }aa p. s. t S Bílina »4 Karlovy Vjrf —13 Nov* Kmity -8 Svitavy +5 aotKMiua«v -14 Karviná —13 Navf Bobomfn -18 Sány —7 SoskOVICB i fl Koíperskí Hory -2 Nov? Bydžov —9 StémbOřk 4-1 Braodfí o. La!?. -12 «*>vf r«(n -15 StuU TojiHce —a Bmitsiava -.1 Kladno 0 Kyiaburk -s Šumperk -a »r«cuv -IS KféSWr p, Zn. —9 Olomouc +1 T46or —6 Brna ■•■7 řCUiovy -2 Totí —5 tkojoidv —W Orlwi *5 Teplíce — (O BruftMt —13 tComscnj ™« Tttoov —8 Btiftavlcí —S Kúit#lt)c n. 0. —3 P*(ní»IvI<;b —13 Topol eaay —a Casj**/ —i ťcthfuaov —4 TroDti *I Česka U jut -7 Kríifty p. S. —li řwtfiiny 4-1 T/aboft —e fiosM Třebová 43 Kralupy o. V. - 3 PJwk —13 Tionifn +2 fiat. BíMUitoviee +10 KřaílICO »a Plana u M. t. —li Trnava *i Česky Brod *7 Plító —t Truinov ■•■3 C«*ltř Krasstov -» Kcswt *S ř*0dtsOÍ*flf —16 Turf Martin -i* Ce*sty Tííln —10 Ktiftífíi —t Pwdabradř —1 Tuxmt -I Kula! Hora *3 Padittdklr -19 Utwrjito HradUit —17 rjoíoi Kuun -S PaíMka —11 Uhersky ttrod 4* OcMIUlllCfl —0 LanSkroun *2 Praha —9 UalCov +7 Doupův —n lavica *■* ľrachsuce -»4 0*tl o. utw ■+$ DucíKov —tZ t*fOi« —10 lUtvv -a SsK a. Orlwí —3 Dvtf KM. a. U —3$ P/aíov -29 UtitOrod —Z Hav). Brod —10 LlřliUt i). 8. -13 řfltof -n vai, Mtzoiei —li Mlev&vVtx -:a tijt. síutolit ■»4 Přít ram ♦2 Vaiasdar! -1J Hiurla U'oaéřlC4 -14 Prl«vi4xa -» v«:«ř.Md —ti Hoftonín. -a wtooyít —Ä PrOvUflJOT -4 vííí Maitrttí —M HoSeíov —« iitmv. +5 »siíí*ny 4-S Zatec -3 Chrudim Modra —a,SKa«Crt —1 2efóMj Brod —C lva nitce ~7 Mor. Tfebovi ™:s 2títr>a —1 Jabieftes a. K, -3 Mor. Uudejaviea ■»•1 ~iS J*i,nmJtov ^5 Mos: *9 Sokolo* ■ ~21 Slulsaia —4 Jarooéf -4 Na<.\oi -21 Sptt_ Kapitula MfsU otnaionfl — vSechny íosy o uvódoný poCel minut drive, mima OKiioCortá * maji v£txn-ny Casy o uveden* p&Ctn minul {u02dd|f. Přiklad: Oxnaíujtí.Ji Jasový slanil í aertS Již 12 JmkI. a 8 tain,, a b 5S min. rozhlasu 12 íiOd.. |e v v ?rttw iťtprvfl U hod. Tento SmmwÝ piAa vydalo ÓstJPedt nus.lKsIcýcb n4fco£enst^ch obcí v i^toslqvxraaku. při fctfto í>jPÍ|/«/'rase, da« 31, prosince 1934 „Medžíís et Míhat ci Islcmf" Praha U,3aittyl - Czstfflslflíiiiá. ZeasViéau úradu r r a s e . DoTOluJc-Äŕ si Vás tímto zdvořile ozsásití zřízení iíoalíaaieé /sofcasedsjaská/ r.ábož^nsi;^ obe* ar.rraaa pro ČeolcoslorsasVro t Praze tg aayslu Häsfc*Íiio sáfcona ěÍ3. 159 z* dne 1$ „<5erreace 1912 IsXexým byla uzákoněna s!03líai3i:á /jaohaaoáás»jc& / citVsr hanafi jsítého ritu. Dle §§ 7. a o. tohoto sá'cona bude iícslírsicá aáboŽensJcá obec, t dele jejiš stoji St/řcier.á rada, "řést.í rádné satrilty srýc'c příslušník'!, Ve saySlu těchto paragrafe ar. prá?o takt«B oddá 7a t i a pofcrbÍÝati. Cirker jest dostatečně finančně zajištěna STýsi příslušník: coS zaručuje její další řádné trvání. Sídlo církre jest Praha II., Ss8$* 3i xi! 1931 m^^y^-it^M r.l5»K při!--i '<^. •.. .■ "' '• - „ S a s O Oznámení o zřízení Muslimské náboženské obce v prosinci roku 1934. Na vedlejší straně záhlaví prvního čísla bulletinu Muslimské náboženské obce z roku 1937. 334 HLAS • Ročník i • listo 1 MOSLIMSKÉ NÁBOŽENSKÉ OBCE PRO ČESKOSLOVENSKO OfizidU Zětttmg der MoslemischenKeligiönsgematHiie für dikČSH. OrgaV* d& la Gammimnutí rtli&uuse musul-mane du liépublique Tchěcalovaque. DUBIN 1937 é SAFOR 135« R*dake R € J a t P-, íha XIX.. U, Mohamed Abdallah Briktius: Hrstka lidi, dříve sobě vzájemně úplně neznámých q cizích se sešla v jistém soukromém byte na sklonku roku 1934, aby si uvědomila, Že vzdor svého rozličného původu a vzdor rozdílného společenského postavení a materské řeči, jsou si všichni vzájemně bratry. Všichni fi tehdy přítomní, ™«uRtx se t,/«H pi»s a všichni témě' íifc zrnku udiveni z pfcfodpcni, ■■'■ie': ííiifea 'nich .-'jsou j-eŠté" i fini moslimov é' ve městě, které se stalo jejich novým domovem. Snad tehdy nebylo ani zatěžko hle-dati řeč, která by byla jim všem srozumitelnou a jasnou a ve které by si dokonale porozuměli. Rozhodné toho nebylo ani aapo-potřebí, poněvadž jejich srdce, plná oddanosti a lásky k jejich vznešenému ňábožen-sťvf, promluvila zřetelnou, společnou a všem tak drahou mluvou. V tu chvíli ti z nich, kteří nebyli zdejšího původu, byli rázem za-sněni do zčm-Š:'"'Í^;.;'iiti^ÍríiŽŠí, do té, která je zrodila. Temné hory a dravé řeky velebného Kavkazu, usměvavě bílá města v rámci skal a íesů Bosny-HerceRoviny, nedozírné a tolik krásné pouště Arábie zaplnily jejich zjihlý zrak. Cítili se zase všichni býti ^lOP^Oi k své rodné půdě), v kruhu své rodiny, svých přátel a co ještě více, v těsné Míz -Kosti celých generací svých předků, kteří pro Islam dovedli žífi, hojovaíí a i zmírari a kteří zasvětili celý svůj život tomu, čemu jejich potomci právě dnes. Rázem spadly % nlph všechny neblahé vlivy okolí a prostředí; zde nassáté. Ta hrstka lidí založila jednotně, společnou ;ŕ myšlenkou a spoleSfi^m úsilím El lttíh&d el '■^íamfc-MósHmskou Jaá|t>Ožeiiskou obec pro Československo. Neuvědomovali si ani tehdy v této chvíli, jaké překážky budou jim položeny v cestu v .neibtíSM'.tNďom^^\Vi'ra Kupředu! v jediného Boha a ve svatou knihu proroka Mohameda posílila je nadšením a eth u slastném, který nebylo možno již ničím zasfa-viti. Nevadilo jim, že pouští se do tohoto ohromného boje s takřka holýma rukama. Nevadilo jim, že jsou sami, bez zahraničních peněz a bez duchovního vůdce. Svaté nadšení, tolik známé již z celé historie Islamu, ■^■gaséayito' ;se.' před;. .íděíms.■ Jejích riáisory- se sjednotily a utvrdily v jednom: Vpřed! Není prostě slov, která by mohla vystífiňiOuti tento radostný den v dějinách Islamu v Československu. Vše by byío slabé á nepřiíéfeaiíeí-Tak vznikla El Ittihad él Isíami-Mosllmská náboženská obec Jpro Československo. Islam byl uznán kdysi Rakousko-Uherskem á poněvadž zákoník a právní řád bývalé monarchie byl převzat 'mladým, a tolerantním Československem, nebylo ani za těžko, díky o-chotě a benevolenci úřadů Československé republiky, získat! si výnos Ministerstva školství a národní osvěty v Praze, který na, cestě zákonité potvrdil, že Islam jest $ Československu náboženstvím, státně uznaným. Nyní byly dva další nej důležitější úkoly, které daly mladé Obci nový směr jejího podhíká-ní. Organisaci v Československu osarhělc roz-.ťŕouSetiých moslrmů a navázáni, styků «sV.fr1 statním ískmským svitem. Oba dva 4k:(>ly nebyly tak zcela lehké, jak by Se na prvý pohled zdálo. Stačí věru pohleď tm n^apu .Československé republiky, na její rozsáhlost, aby bylo ihiied zjištěno, jaký je to těžký úkol, ^váŽlme-li, že téměř v každém městě a v« východní části říše dokonce 1 v tértiSř každé větší obci žije nějaký m»psliin> který, snad ani neví, že rmi v této zemí také je^te spoluvěrce, většinou se domnívaje, Se., -jest v Československu jediným vyanavačetn ísla-řnu. Nebylo^nutných pěně? na daleké eesfy> 335