KALENDÁŘ
V PŘEDISLÁMSKÉ ARÁBII NEBYL ČAS MĚ-řen jednotně. Převládalo zřejmě hmisolární pojetí roku, podobné židovskému. Měsíce, z nichž některé platily za posvátné, se určovaly podle lunárních fází. Přidával se k nim ještě další, třináctý, aby se délka roku srovnala s rokem slunečním. Muhammad kladl důraz na lunární měření času (10:5) a krátce před smrtí zakázal „vsunutý měsíc" (9:36-37). Rok islámského kalendáře byl tak pojat jako čistě lunární a zhruba o jedenáct dní kratší proti slunečnímu. 33 lunárních let odpovídá 32 letům slunečním.
Jména měsíců, převzatá s několika změnami ze staroarabských, zní: muharram, safar, rabí0 al-awwal, rabí0 ath-thání, džumádá-l-úlá, džu-mádá-l-áchira, radžab, ša°bán, ramadán, šawwál, dhú-l-qa°da, dhú-l--hidždža. Muharram a další liché měsíce mají po 30 dnech, sudé po 29. Celkově rok trvá 354 dní. Aby se cyklus srovnal s astronomickým lunárním rokem, jsou některá léta (celkem 11 z každých 30) přestupná; přidává se v nich jeden den k měsíci dhú-l-hidždža. Počátek dne se tradičním způsobem počítá od západu slunce.
Islámský letopočet, jak byl zaveden za chalífy Umara, začíná dnem 1. muharramu roku Muhammadovy hidžry. Výchozí den letopočtu hid-žry (latinsky se někdy značí AH - anno hegirae) připadá na čtvrtek /pátek 15./16. července 622 juliánskeho kalendáře. Pro praktické pře-
: 220 :
vadění dat mezi islámským a křesťanským kalendářním systémem byly sestaveny převáděcí tabulky: Wustenfeld-Mahler: Vergleichungstabel-len der muhammedanischen und christlichen Zeitrechnung. Leipzig, 1926. U nás jsou šíře dostupnější zhuštěné tabulky připojené ke slovníku Ch. K. Baranov: Arabsko-russkij slovať, Moskva, větší počet vydání.
V moderní době se ve všech islámských zemích používá i světového gregoriánskeho kalendáře souběžně s islámským, podle něhož se určují náboženské svátky. Proto je důležité islámský kalendář sledovat vzhledem k významu, který některé svátky a období (např. ramadán) mají i v mezinárodních politických a hospodářských vztazích. Rok 1410 AH začal 3.8. 1989 a ramadán 27. 3.1990. Do posledního roku druhého milénia křesťanské éry muslimský svět vstupoval v posledním týdnu ramadánu 1420. 1. leden 2002 připadl na 17. šawwál 1422 a ramadán trval od 6. 11. do 5. 12. 2002.
V Iránu, kde se tradičně slaví jako velký všenárodní svátek sluneční Nový rok (nourúz) 21. března, byl r. 1925 zaveden vedle islámského lunárního kalendáře také národní kalendář sluneční. Jeho letopočty vycházejí rovněž od roku 622.
NÁBOŽENSKÉ SVÁTKY A    VÝZNAMNÉ DNY
1. muharram - islámský Nový rok.
10. muharram - pro šíity bolestný den vzpomínky na Husajnovu smrt u Kerbelá (680). V sunnitských obcích na tento den připadá dobrovolný půst cášúrá'. Někteří zbožní muslimové se postí celých prvních deset dní muharramu.
safar - poslední středa v safaru (persky áchir-e čahár-e samba) je v některých asijských zemích postním dnem, spjatým se vzpomínkou na Muhammadův poslední wudú'. Doprovázejí ji některé lidové (i magické) obyčeje.
12. rabí0 al-awwal - mawlid nebo mawlúd, tj. narozeniny Proroka Mu-hammada, slavené v jeho úmrtní den. Radostné oslavy tohoto svátku se přes určitý odpor konzervativních kruhů rozvíjely od
: 221 :
a
12.-13. století, zvláště v arabských zemích a Turecku. Rozšířily se po celém muslimském světě a daly vznik rozsáhlé lidové oslavné slovesnosti. Indičtí muslimové tento svátek nazývají bar á wafát. 27. radžab -den mfrádže, Muhammadovy noční pouti do nebes. Připomíná se četbou legend o této podivuhodné cestě. Podobně jako u mawlidu inspirovalo i toto téma bohatou lidovou slovesnost ve všech částech islámského světa, někdy jako podstatná složka zlatého fondu některých literatur (např. svahilské ve východní Africe).
- některé mystické řády tráví noc na první pátek v radžabu mimořádnou zbožností (lajlat ar-raghá 'ib).
15. šacbán - „noc prominutí" {lajlat al-bará 'a, persky šáb-e barát, v Indonésii kanduri bu, javánsky ruah. Je to den či noc modliteb za mrtvé, vyznačuje se řadou místních obyčejů.
ramadán - celý postní měsíc je výjimečný a vyznačuje se zvýšenou zbožností.
27. ramadán - lajlat al-qadr (44:3-^1), noc, kdy prý Bůh předurčuje osudy všech na následující rok. Arabové si tuto noc připomínají vážnou zbožností, zatímco indičtí muslimové ji spíše oslavují veselím.
1. šawwál - „malý svátek" (al-cíd as-saghír, turecky kúcúk bairam, sva-hilsky idi ndogo atd.) nebo „svátek ukončení půstu" (cíd al-fitr; turecky qeker bairam, doslova „cukrový" atd.). Je to nejradost-nější svátek roku. Oslavy trvají 2-3 dny. Lidé si dávají dárky, navštěvují se, pokud možno oblékají se do nových šatů. Navštěvují se také hroby příbuzných. Je to také čas k zaplacení almužny zakátu chudým. Východoafričtí muslimové tradičně tento svátek pokládají za počátek nového roku a měsíc šawwál nazývají sva-hilsky mfunguo mosi „první otevření, uvolnění".
10. dhú-l-hidždža - „velký" nebo „obětní" svátek (al-cíd al-kabír; cíd al-adhá, cíd al-qurbán; turecky bůyúk bairam nebo kurban bairam; v Indii baqar cíd; v západní Africe tabaski; ve východní Africe idi kubwa). Slaví se v den, kdy při pouti v Mekce poutníci obětují ovci nebo jiné zvíře. Stejně si při této příležitosti počínají muslimové po celém světě. Oslavy svátku trvají až tři dny.
18. dhú-I-hidždža - šíitský svátek ghadír. Připomíná údajné jmenování Alího Muhammadovým nástupcem u jezírka mezi Mekkou a Me-dínou. Je spjat s šíitskými lidovými zvyky.
CHVALOŘEČNÁ RČENÍ
K příznačným rysům muslimských písemných i ústních projevů patří hojné, do značné míry standardizované užívání chvalořečných formulí. Každý závažnější projev začíná basmalou: Bismi'lláhi 'r-rahmáni 'r-ra-hím „Ve jménu Boha, milosrdného, slitovného".
Zájmenem Božím následuje vždy eulogický přístavek tacálá „On je Vznešený", cazza wa džalla „Vznešený a Mocný" apod.
Jméno Prorokovo doprovází stereotypní eulogická formule: sallá lláhu calajhi wa sallam „ať mu Bůh žehná a dá mu mír". Vzhledem k hojnému výskytu se může v písmu vyjadřovat zavedenou zkratkou, tiskárny ji mají nezřídka připravenu jako hotový štoček. Zájmeny ostatních proroků následuje prostší calajhi 's-salám „Mír s ním". U Prorokových druhů se užívá chvalořeči radija 'lláhu canhu „ať v něm Bůh má zalíbení". V případě Alího bývají eulogie bohatší: karrama 'lláhu wadžhahu nebo nawwara lláhu wadžhahu „ať Bůh poctí (nebo osvítí) jeho tvář" apod.
Tyto chvalořečné přístavky působí na nepřivyklého čtenáře nutně monotónně. V citacích z muslimských pramenů uváděných v této knize byly zčásti ponechány pro zachování koloritu originálu, zčásti vypuštěny v zájmu plynulosti textu.
MEŠITA  ( M A S D 2 I D )
Arabské slovo masdžid je převzato z aramejštiny, anebo utvořeno samostatně ze slovesného základu sadžada „padat na tvář (před Bohem)". Vyskytuje se již v Koránu. Pro označení velké mešity určené k pátečním společným modlitbám se později ujal termín džámr, původně adjek-tivní přívlastek „shromažďující". Naopak malá místnost vyhrazená a udržovaná v čistotě pro modlitbu, jaké se dnes zřizují třebas na letištích nebo při menších úřadech nebo závodech, po případě část místnosti oddělená za tím účelem zástenou apod., se nazývá prostě musallá „modlitebna".
Architektura, bohatství a styl vybavení masdžidů a džámiců se liší podle míst a epoch. Lze rozlišit výrazné slohy, například: maghribský,
222
223
egyptský mamlúcký, osmanský, indický mogulský a mnoho dalších, až po pozoruhodné moderní betonové stavby, uchovávající a s citem a často velkým zdarem rozvíjející tradiční estetické prvky.
Nejdůležitější vnější příslušenství tvoří minaret (mi'dhana, manára, v severní Africe též sawmaca), odkud muezzin volá k modlitbě, nádvoří, hygienická zařízení. Mnoho významných mešit zahrnuje hrobku zakladatele nebo významné osobnosti (zpravidla pod kopulí), dále také knihovnu, hodiny apod. U některých je zřízena rovněž náboženská škola, madrasa.
Do mešity je třeba vcházet bez obuvi v náležitém oblečení. Ženy mají mít zahaleny i vlasy. Podlaha je pokryta koberci, v chudších modlitebnách rohožemi. Hlavní vnitřní vybavení tvoří mihráb, tj. výklenek označující qiblu. Po jeho straně je minbar, kazatelna pro páteční kázání, chutbu. Ve větších mešitách bývá ještě nízké dřevěné podium (dikka), odkud muezzin volá k modlitbě bezprostředně před jejím započetím (tzv. iqáma). Všechno vnitřní vybavení je poměrně jednoduché, protože jedinou bohoslužbou v islámu (mimo poutní obřady v Mekce) je modlitba.
Vybavení zahrnuje někdy ještě dřevěné, bohatě vyřezávané a vykládané stojany na Korán a skříně na rukopisy a tisky této zjevené Knihy, popřípadě na různé relikvie vztahující se k Muhammadovi nebo jiným prorockým či světeckým osobnostem. Vnitřní výzdobu mešity tvoří zpravidla kaligraficky vytesávané nebo malované citace koránských veršů, velké kaligrafické nápisy Alláh a Muhammad a v sunnitských mešitách nezřídka také jména čtyř pravoverných chalífů.
DUCHOVENSTVO
Islám nezná církev, svátosti ani formální instituci kněžství nebo mniš-ství. Přesto koránský text z doby před Muhammadovým střetnutím s křesťany v Nedžránu hovoří o tomto stavu vlídně.
... a zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími přáteli věřících, jsou ti, kdož říkají: „Jsme křesťané!" A je to proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a že nejsou pýchou naplněni.
(5:82)
Také další koránský výrok o křesťanském mnišství (57:27) byl pů-
vodně vykládán v příznivém smyslu, později však převládl čistě záporný, odmítavý názor. Vrcholu dosahuje v nekanonickém, ale tím neméně často citovaném hadíthu: V islámu nemá mnišství (popř. kněžský stav vůbec) místa.
Rozhodné principiální odmítání jakéhokoliv „prostředníka" mezi člověkem a Bohem patří sice ke stěžejním zásadám učení islámu, živé formy náboženského života, zvláště mystické taríqy, je však zřetelně obcházely. I v dnešních muslimských společnostech nalezneme širší škálu postojů od odmítání duchovenstva (např. Libye), přes úctu k náboženským vzdělancům (např. v Egyptě k teologům a právníkům z univerzity al-Azhar) až po požadavky vedoucí úlohy duchovenstva ve státě (Mawdúdí, Chomejní).
Ze samotné povahy islámu vyplývá, že některé funkce související s věroukou, bohoslužbou, právem a vzděláním nutně vykonávají činitelé, které lze shrnout pod volně chápané záhlaví duchovenstva. Jejich označení, postavení i vnější znaky (turban, dlouhý plášť apod.) se dosti liší podle jednotlivých míst rozsáhlého islámského světa.
Označení šejch, vlastně „starší, ctihodný muž", je natolik obecné, že sice může označovat duchovní, ale zároveň i hodnostáře mimo duchovní sféru, senátory, náčelníky apod. V minulosti byl používán i vysoký honorifický titul šejch al-islám. V Osmanské říši vysoký islámský představitel s tímto titulem měl důstojné postavení u dvora a vydával fetvy s nejvyšší právní platností. Tento úřad šejcha islámu (turecky qeyhúlislam) byl zrušen kemalovskou revolucí v letech 1922-24.
Nejobecnější označení duchovních vychází z jejich statutu vzdělanců, kvalifikovaných znalců náboženského učení culamá', popřípadě zejména práva - fuqahá'. cUlama (sg. cálim nebo calím) jsou teologicky i právnicky vzdělaní muži, kteří usměrňují duchovně lid. Mohou působit jako soukromí, nezávislí odborníci nebo jako placení zaměstnanci náboženských škol nebo státu.
V různých částech islámského světa se v obdobném významu rozšířilo původně velmi mnohoznačné slovo mawlá „pán" a jeho další formy: múláj (zvláště v severní Africe a o světcích), mawlawí, mevlevi, mullá nebo mollá (v Íránu a Indii).
Termín imám („předák", odpovídá latinskému antistes) označuje v nejobecnějším významu váženého věřícího, který stojí v čele při společné modlitbě. V mešitách zpravidla působí imám najatý příslušnou obcí, aby tuto funkci vykonával. Ve zvláště čestném významu přiznávají
224
225
kořenit návazné falešné jasnovidecké, šarlatánske a magické praktiky (Šaltút aj.).
Dobré příklady přehodnocení přináší Balič. Anděly chápe jako existující mimo čas a prostor, pověřené úkolem uchovávat řád vesmíru, s vědomím, že věda tyto síly nazývá jinak. Zatímco andělé jsou teo-centričtí, džinové jsou antropocentričtí, neodlučitelní od lidské existence. Jsou to v moderních termínech lokalizované přírodní síly, ideje nebo jevy, včetně halucinací, obsesí a falešných představ, jimiž se dnes zabývá psychiatrie, psychologie a psychoanalýza. (Takovýto výklad podporuje i jazyková skutečnost: duševně chorým říkají Arabové už od předislám-ských dob madžnún, etymologicky vlastně „posedlý džiny".) Nemají nic společného s islámskou vlastní věroukou a transcendencí.
ŠIROKOU, VŠE ZAHRNUJÍCÍ PŘEDSTAVU BO-hem určeného řádu člení muslimští právníci do tematických okruhů vztahů člověka k Bohu (cibádát) a vzájemných vztahů mezi lidmi (mu-cámalát). Ve vztazích cibádát jde převážně o náboženské povinnosti v užším slova smyslu, o vlastní kult. Zásadní význam zde má pět povinností, které muslimské učení souhrnně označuje za pět sloupů nebo pilířů náboženství - arkán ad-dín. V souladu s tradicí se dodnes pokládají za nejpodstatnější znaky příslušnosti k islámu. Tvoří je: vyznání víry (šaháda), modlitba (salát), náboženská daň (zakát), půst v měsíci ramadánu (sawm) a pouť do Mekky (hadždž).
Prorok řekl: Islám se zakládá na pěti prvcích: vyznání víry, to znamená dosvědčení, že není božstva kromě Boha a že Muhammad je Jeho Posel, konání modlitby, placení zakátu, půstu v měsíci ramadánu a pouti do Mekky.
ze sbírky Bucháriho
V právnických knihách se celý okruh cibádát zpravidla probírá hned na počátku a jednotlivým „pilířovým" povinnostem jsou věnovány samostatné rozsáhlé kapitoly. Namísto obsahu víry, který je předmětem teologie, právní kompendia však rozebírají zpravidla nejprve pojem rituální čistoty tahára. Dále pak následují salát, zakát, sawm a hadždž. Navíc se do tohoto souboru často připojuje ještě svatý boj (džihád).
90
91
Š A H Á D A
T A H A R A
Termín znamená „svědectví" nebo „dosvědčení", v moderní arabštině také „vysvědčení" nebo „certifikát"; ve specifickém náboženském významu pak „vyznaní víry". Islámská šaháda zní: Ašhadu an lá iláha Má 'lláh wa Muhammadan rasúlu 'lláh." Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží."
Toto krátké vyznání svou první částí řadí islám k monoteistickým náboženstvím a dále poukazuje na Muhammadovo prorocké poslání, čímž zahrnuje víru ve zjevený Korán. Chce-li se nevěřící stát muslimem, musí pronést šahádu. V současné praxi konvertita šahádu pronáší zpravidla před významným islámským činitelem, jakým je například šejch al-Azharu, muslimský státník nebo místní hodnostář. Stačí však pronést šahádu před dvěma svědky a pořídit úřední zápis. Při tom je samozřejmě důležitá upřímnost a poctivost záměru.
Tento pilíř má několik stránek. Za prvé, osoba, která pronáší šahádu, bude Bohem vyslyšena a odměněna jenom tehdy, jestliže chápe pravdu tohoto výroku a opakuje jej s porozuměním a opravdovou upřímností. Pokud by šahádu vyslovoval pokrytec, věřící pevně jinak, nebude u Boha pokládán za věřícího a nebude ani uchráněn trestu na onom světě. Ještě horší než takovéto skryté pokrytectví je odporné novotaření (bidca)...
z knihy KITÁB USÚL AD-DÍN (O základech náboženství) Abdalqáhira al-Baghdádího (z. 1037)
Povinnost vyznávat víru plní příslušník muslimské obce při každodenních modlitbách, které šahádu vždy obsahují jako výraznou část. V širším smyslu vyznává svou víru též tím, že za ni bojuje a je připraven položit za ni i život. V takovém případě je s úctou připomínán jako šahíd, mučedník či padlý hrdina, etymologicky doslova „svědek". (Stejnou řeckou etymologii má církevně latinské martyr, užívané o křesťanských mučednících.) V moderní době se uctivým šahíd, pl. šu-hadá', označují všichni, kdo položí život za ušlechtilou věc, například v národně osvobozeneckém boji.
Bohatě strukturovaný obsah víry (ímán), k níž se muslim hlásí a kterou v plnosti předpokládá šaháda, není již věcí právní vědy, ale dogmatické teologie.
Islám přikládá velkou závažnost čistotě, jejíž pojetí islámští právníci (podobně jako Mojžíšův Leviticus) rozebírají zevrubně až do drobnohledných podrobností. Jde o čistotu tělesnou, morální a rituální v jediném celku. Muhammad ji podle hodnověrného hadíthu označoval za polovinu víry. Tahára není sice jedním z pilířů, tvoří však důležitý předpoklad platnosti modlitby a hadždže.
Opakem čistoty je poskvrnění, které se z teologického pohledu dělí na hmotné a mentální, a z pohledu práva, prakticky závažnějšího, na věcné a náboženské, nebo na těžké (džanába) a lehké (hadath). K těžkému znečištění dochází jakýmkoliv pohlavním stykem a vůbec vyměšováním spermatu, u ženy je působí také menstruace a šestinedělí.
Á'iša řekla: „Prorok - ať mu Bůh žehná a dá mu mír - se mi opíral o klín, přestože jsem měla měsíčky, a potom přednášel Korán. Já zas, přestože jsem měla měsíčky, jsem Poslu Božímu čechrala vlasy."
zc sbírky Buchárího (Islámské právo je zde méně přísné než starozákonní očišťovací řády - srv. Lv 15:19)
Lehké znečištění přivodí dotyk nečisté věci (nadžis, opak od „čistého" táhir). Takovéto nečisté, poskvrňující věci jsou víno a lihoviny, nečistá zvířata (vepři, psi), zdechliny (majta; každé zvíře, které nebylo náležitě usmrceno, mimo ryby a hmyz), krev, hnis, zvratky a výkaly (ale nikoli slzy, pot nebo hlen) a mléko nejedlých zvířat. Některé právní školy tento výčet poněkud pozměňují. Například podle Abú Hanífy lihoviny nejsou nadžis. Šíité naopak k výčtu přidávají mrtvá lidská těla a nevěřící. Obecně platí, že člověk se znečišťuje také konáním potřeby, spánkem, omdlením, dotykem osoby opačného pohlaví a dotykem pohlavních orgánů.
Ve stavu lehkého znečištění není věřícím dovoleno se modlit, konat íawáf kolem Kacby a dotýkat se Koránu. Ve stavu džanáby není přípustné ani se zdržovat v mešitě nebo přednášet Korán.
Stav znečištění se odstraňuje očistným omytím, které je podle závažnosti poskvrnění rovněž dvojího druhu. Velké znečištění odstraní jen ghusl, tj. úplné vykoupání nebo omytí celého těla s vypláchnutím úst a nozder. Hadath lze odstranit částečným omytím (wudu, ta-waddu'). Očišťování se opírá přímo o autoritu koránského textu.
Vy, kteří věříte! Když se chystáte k modlitbě, umyjte si obličeje své i ruce
92
93
své až k loktům a otřete si hlavy své a nohy své až ke kotníkům! A jste-li potřísněni, očistěte se! Jste-li nemocni nebo na cestách či přišel-li někdo z vás ze záchodu anebo jste měli styk s ženami - a nenaleznete-li vodu - omývejte se dobrým jemným pískem a otřete si jím obličeje své i ruce své; Bůh vám nechce působit žádné nesnáze, nýbrž vás chce očistit a dovršit tak dobrodiní Své vůči vám - snad mu budete vděčni!
(5:6)
V praxi jsou mešity vybaveny umývárnami, aby si věřící před modlitbou mohl umýt tvář, hlavu, ruce i nohy. Postup wudú'u se v podrobnostech liší podle předpisů jednotlivých právních škol a muslim se mu naučí jako pevnému životnímu návyku.
Voda platí za čistou a očišťující, jde-li o vodu tekoucí, anebo - v jiných případech - pokud se nezměnila její barva, chuť a vůně. Podle konkrétních podmínek právníci vypracovali další složitá pravidla.
Očištění je přípustné, provádí-li se čistou vodou, to jest dešťovou, pramenitou, studniční, říční nebo mořskou. Také tehdy, jestliže se voda pozmění v některých vnějších vlastnostech přidáním například prachu, šafránu, sody, mýdla, nebo jestliže nějaký čas stála v nádobě. Nikoli však vodou, která změnila svou povahu množstvím napadaného listí nebo jiné látky, silné nebo hojné do té míry, že převládne. Nikoli také vodou pozměněnou vařením jako sirupem, octem, růžovou vodou, vývarem nebo omáčkou. Ne také malým množstvím vody, do níž spadla nějaká nečistota, nejde-li o kaluž po prudkých deštích. Velkým množstvím vody je však možné se očistit i tehdy, je-li trochu znečištěna. Velké množství se určí tak, že nečistá strana se nerozviň, nabereme-li z čisté strany. Malé množství je takové, že se rozvíří všechna tekutina. Vodní jímka musí být tedy velká alespoň desetkrát deset loktů a hluboká tak, že bahno ze dna nelze vybrat rukou. Pak se rovná vodě tekoucí, což je voda, jež může odplavit stéblo.
Abu Bakr EíTendi (19. století), z příručky pro jihoafrické muslimy
Když není po ruce voda, jako například v poušti, anebo při poraněních, kdy by voda mohla uškodit, provádí se podle koránského pokynu očista jemným pískem nebo prachem (tajammum). Věřící si jím zpravidla jen krátce přetře obličej a pak ruce až po loket.
Očista se nemá omezovat jen na fyzickou stránku, ale musí jí předcházet zbožné předsevzetí (níja) a doprovázet ji myšlenky na Boha. Podle teologického výkladu tak má jít zároveň o očistu srdce a ducha.
1 -
Jak se omývat před modlitbou. Z knížky islámské výchovy pro arabské žáky.
94
MODLITBA
Modlitba {salát; persky a turecky namáz) představuje hlavní, každodenní kultovní povinnost muslima a vedle obřadů hadždže vlastně jedinou závaznou podobu islámské bohoslužby. Jako pokorný, čistě bohabojný projev nemůže být spojována se snahou vyprosit si od Boha cokoliv jiného než správné vedení. Prosebnou modlitbu, bližší křesťanskému pojetí, islám označuje termínem ducá'. Taje projevem čistě soukromým a není vázána žádnými předpisy. Zvláštní případy soukromé zbožnosti, tj. další modlitby nad závaznou normu {wird, hizb, dhikr aJ)> byly po staletí upravovány předpisy mystických řádů a bratrstev. Závaznou povinnost vůči Bohu představuje pouze modlitba salát, kterou je třeba vykonávat podle tradice a bez ohledu na místo a národnost věřících vždy jen v arabštině. V této kapitole se budeme zabývat pouze tímto významným pilířem islámu.
V Koránu se sice o modlitbě salát hovoří nejednou, a to v různých souvislostech, její charakteristická podoba se však ustavila a uchovala především tradicí, vycházející z praxe Muhammadovy obce, později kodifikované právníky. Náležitosti modlitby tvoří velmi podstatnou část celé soustavy cibádát. Jsou přísně závazné pro každého muslima, který dosáhl dospělosti (báligh) a je duševně zdravý (cáqil). Pro nemocné se počítá jednak se snazší variantou pohybů podle zdravotního stavu, jednak s dočasným prominutím povinnosti za pozdější náhradu (qadá') po uzdravení.
Modlitba je platná jenom tehdy, jsou-li splněny stanovené podmínky (šurút): čistota těla, čistota místa a šatu, náležité odění, zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních časů a zbožné předsevzetí.
Pojem čistoty - tahára - byl již vyložen. Modlitbu věřící koná zásadně bez obuvi a jeho šat se pokládá za čistý, když nepřišel do styku s ničím poskvrňujícím. Také místo platí za čisté, je-li suché a neposkvrněné. Modlitbu není nutné konat v mešitě, kde jsou tyto podmínky samozřejmě zabezpečeny, ale je možné modlit se i v bytě nebo kdekoliv jinde. V moderní době jsou továrny, kanceláře, letiště i jiná veřejná místa zpravidla vybaveny modlitebnami se zvýšeným prahem, který věřící překračuje vždy již vyzutý. Často se také používá modlitebních koberečků, modláků (sadždžáda) v ustálené velikosti klečící postavy,
na nichž bývá zobrazen modlitební výklenek (mihráb). K témuž účelu lze také použít rohože nebo čisté látky.
Náležitým oděním se rozumí zakrytí stydkých míst (satr al-cawra). Stydkými místy je u mužů vše mezi pupkem a koleny. Ženy musí mít zakryto celé tělo kromě obličeje a rukou od zápěstí. Tímto předpisem je vlastně dána i norma, nakolik má žena chodit zahalena před cizími muži. Má mít vždy zakryty vlasy; závoj přes obličej však klasické právní normy nevyžadují a mnoho moderních muslimských autorů zdůrazňuje, že jde o škodlivý zvyk z doby úpadku.
Důležitou podmínku představuje požadavek být při modlitbě obrácen směrem k Mekce (istiqbál al-qibla). Zatímco židé se modlí ve směru k Jeruzalému a esejci a některé staré křesťanské skupiny se modlili směrem k východu, Muhammad asi sedmnáct měsíců po hidžře změnil modlitební směr (qibla) z dřívější orientace k Jeruzalému na směr k Mekce, podle tradice v duchu praxe Ibráhímovy. Směr k Mekce je v mešitách vyznačen výklenkem, nazývaným mihráb. Při cestách měl vždy pro určení správného modlitebního směru velký význam kompas, jemuž se podle této funkce v islámských jazycích dostalo někdy i jména (persky qible-namá).
Modlitební časy (awqát, mawáqít) jsou sice naznačovány již v Koránu, nicméně přesný počet denních modliteb a jejich časové určení byly zřejmě závazně stanoveny až za pravoverných chalífů. Podle sunnit-ských právních škol je věřící povinen modlit se pětkrát denně. První je modlitba za úsvitu {salát al-fadžr, salát as-subh), v poledne následuje salát az-zuhr, odpoledne uprostřed mezi polednem a západem slunce salát al-casr, při západu slunce saláty al-maghrib a v noci po vyhasnutí posledních červánků salát al-cišá'. Časem modlitby se rozumí doba od chvíle, kdy nastala povinnost, až do chvíle, kdy začíná povinnost modlitby následující. Jestliže věřící modlitbu ve stanoveném čase zanedbá, je povinen ji dodatečně nahradit (qadá'). Počátek modlitebního času oznamuje muezzin voláním adhánu. V moderní době je adhán vysílán také rozhlasem a televizí. Modlitební časy jsou podle astronomických propočtů sestaveny do kalendářních tabulek, jež jsou běžně k dispozici v mešitách i na trhu. Denní tisk islámských zemí publikuje průběžně pokyny o modlitebních časech na daný den. Před ranní modlitbou fadžr uvádí někdy ještě předsunutý čas před úsvitem pro další modlitbu salát aš-šurúq.
Voláním v modlitbě se islám odlišil od znamení dávaných rohy, dře-
96
97
věnými nástroji nebo zvony v jiných náboženských pospolitostech. Prvním muezzinem ustavil Prorok v Medíně věrného černocha Bilála. Adhán v klasickém pojetí volá muezzin z ochozu minaretu. Dnes se často používá moderních ampliónů a dosti často i nahrávky namísto přímého, autentického volání. Hlasově kultivované, melodicky vytříbené volání adhánu patří neodmyslitelně ke koloritu měst islámského Východu.
Alláhu akbar (4 x). Ašhadu an lá iláha illá 'lláh (2 x). Ašhadu anna Mu-hammadan rasúlu 'lláh (2 x). Hajja cala 's-salát (2 x). Hajja cala '1-faláh (2 x). Alláhu akbar (2 x). Lá iláha illá 'lláh (1 x ). Bůh je převeliký. Vyznávám, že není božstva kromě Boha. Vyznávám, že Muhammad je posel Boží. Vzhůru k modlitbě! Vzhůru k blahodárnému činu! Bůh je převeliký. Není božstva kromě Boha.
Při ranním adhánu se přidává ještě As-salát chajrun mina 'n-nawm „Modlitba je lepší než spánek". Šíité přidávají po vyznání Muhamma-dovy profecie ještě eulogii Alího: „Vyznávám, že kníže věřících Alí je přítel Boží". A dodávají také: Hajja calá chajri 'l-camal! „Vzhůru k nej-lcpšímu dílu!"
Adhán vyvolaný z minaretu se pak opakuje ještě uvnitř mešity bezprostředně před započetím modlitby. Věřící, kteří se přišli modlit do džámicu nebo mešity, se seřadí do řad tváří k Mekce, muži vpředu, ženy buď ve zvláštní části nebo vzadu. Před mihrábem stojí imám, který kolektivní modlitbu řídí.
Vlastní modlitba se skládá ze dvou částí: povinného fardu a zvyklostní sunny. Obě části zní stejně. V džámicu se fard modlí všichni společně, sunnu každý sám pro sebe. Modlitba tvoří jednotu duchovního obsahu a tělesných pohybů. Jednotlivé právní školy se v podrobnostech poněkud odlišují. Pohybová skladba sestává ze stání, sklonění s dlaněmi u kolen, opětovného napřímení, padnutí na tvář tj. prostrace (sudžúd), a posezu klečmo na patách s rukama na stehnech (džulús), po němž následuje další prostrace. Celá část od sklonění po druhý sudžúd se nazývá rakca. Modlitbě musí bezprostředně předcházet předsevzetí (níja), při němž věřící vyslovuje v duchu záměr vykonat modlitbu a předem určí i počet rakc.
Podle hanafíjské školy věřící zahajuje modlitbu ve vzpřímeném postoji s palci za ušima takbírem: Alláhu akbar! Od této chvíle se ocitá ve stavu zasvěcení (ihrám) a musí se již plně soustředit jen na modlitbu.
• J>\jVj^-U-\1   iJjŠV^J^-^   -J>^^4i*v-Lrt »%t
- u —
Jak se modlit. Z knížky islámské výchovy pro arabské žáky.
Kdyby se otočil, promluvil apod., modlitba by ztratila platnost. Dále pak se složenýma rukama před tělem pronáší formule chvály Boží a přechází k recitaci Fátihy. V mešitě Fátiha zaznívá nahlas, kolektivně. Následují další, libovolné recitace z Koránu. Při sklonění věřící znovu chvalořečí Bohu, při opětovném vzpřímení pronáší větu „Bůh slyší toho, kdo ho chválí".
Následuje pokleknutí a prostrace, při níž se věřící dvakrát dotkne čelem země. Při každém sklonění opakuje Alláhu akbar a chvalořečení. Počet rakc fardu a sunny se liší podle jednotlivých právních škol; nej-kratší bývá u ranní modlitby (po dvou rakcách), u modlitby maghrib činí fard tři rakcy, u ostatních čtyři. V závěrečné části modlitby v pozici džulús věřící znovu chválí Boha a připojuje také slova chvály Proroka a vyznání víry. Zcela na závěr se obrací ke spoluvěřícím napravo a pak nalevo s pozdravem: As-salámu calajkum wa-rahmatu 'lláh „Mír s vámi a milosrdenství Boží". Tím končí stav ihrámu a celá modlitba. (Tento úkon připomíná katolické mešní pozdravení pokoje.)
Modlitba žen se v některých gestech liší, například namísto palců za ušima kladou ruce na prsa. Nemocní a mrzáci mohou celou modlitbu konat podle svého stavu vsedě nebo vleže.
Podrobné právní předpisy počítají s možností zkrácených variant modlitby na cestách (modlitba cestujícího salát al-musáfir zkrácená jen na dvě rakcy nebo spojující dvě denní modlitby v jedinou) nebo ve válce (modlitba strachu salát al-chawf, kdy se vojáci mohou modlit střídavě).
Abduláh ibn Umar řekl: Zúčastnil jsem se s Prorokem tažení v Nedždu. Když jsme narazili na nepřítele, seřadili jsme se do bojového útvaru. V té chvíli Posel Boží povstal, aby řídil modlitbu. Někteří z nás se modlili spolu s ním, zatímco druzí stáli ostražitě tváří tvář proti nepříteli. Posel Boží a ti, kdo se modlili s ním, vykonali jednu rakcu se dvěma prostracemi a potom se tato celá skupina postavila na místa těch, kteří se dosud nemodlili. S těmi rovněž se Prorok pomodlil jednu rakcu s dvojitým padnutím na tvář a se závěrečným pozdravem. Potom věřící vstali a ještě se jednotlivě pomodlili jednu rakcu se dvěma prostracemi. J
ze sbírky Buchárího
i
Kromě pěti denních modliteb byly již za Muhammadova života oblíbeným projevem zbožnosti další, dobrovolné modlitby, konané podle určitých zvyklostí v noci nebo ráno. Pozdější právní literatura tu rozlišuje několik typů, mimo jiné podle toho, zda počet rakc je sudý nebo lichý.
Zvláštní význam má páteční polední modlitba salát al-džumca. Věřící seji modlí společně v džámicu, účastní se povinně všichni dospělí zdraví muži. Napřed se každý pomodlí dvě rakcy sunny, potom vystoupí na kazatelnu (minbar) kazatel (chatíb) a pronese kázání (chutba) o dvou částech. První obsahuje náboženské, právní a etické úvahy a ponaučení, proložené citacemi z Koránu, druhá chvalořečí Bohu, Proroku, jeho rodu, druhům a následovníkům. V závěru bývá vyslovena prosba za hlavu státu a celou obec. Po chutbě je zopakován adhán a potom se věřící, seřazení za imámem, pomodlí dvě rakcy fardu. Páteční modlitba byla a zůstává i významnou politickou událostí. V muslimských zemích se dnes chutba a modlitba z významého džámicu každý pátek přenášejí televizí. Političtí představitelé dbají na to, aby se jí příležitostně na veřejnosti účastnili.
Páteční modlitbu připomíná modlitba o obou svátcích (salát al-cí-dajn), tj. o velkém svátku v měsíci dhú-l-hidždža a malém svátku na závěr ramadánu. Nepředchází ji adhán. Koná se zpravidla ve sváteční den ráno ve shromáždění věřících, podle možnosti na volném prostranství. Skládá se ze dvou rakc, po nichž následuje chutba.
Zvláštní místo v liturgických zvyklostech má pohřební modlitba salát al-džanáza, která vlastně není modlitbou pilířového typu, ale prosbou za zesnulého. Celá se koná vestoje pod širým nebem. Tělo zesnulého v truhle je umístěno tak, aby pravou rukou směřovalo ke qible. U zesnulého stojí imám, dále v řadách účastníci pohřbu. Imám pronese níju a celkem čtyřikrát takbír (tj. zvolání Alláhu akbar!) s pozdviženýma rukama, s dlaněmi obrácenými vzhůru. Při prvním takbíru recituje Fá-tihu, při druhém chvály Proroka, dále pronáší ducá' za zesnulého a du-cá' za účastníky obřadu. Na závěr se všichni zdraví pozdravením pokoje.
Bože, promiň našim živým a našim zesnulým, těm, kdo jsou přítomni, i kdo jsou nepřítomni, mladým z nás i starým, mužům i ženám. Bože, těm z nás, jimž dopřáváš života, dopřej žít v islámu, a těm, jimž dáváš umřít, dej umřít v islámu. Bože, nezbavuj nás jeho odměny a nestíhej nás. Odpusť mu, Bože, a buď mu milostivý, uchovej jej a promiň mu, vyzdvihni jeho hrob a rozšiř mu vstupní cestu, omyj jej vodou a sněhem a vyléč a očisť jej od chyb, tak jako se bílá látka očišťuje od nedokonalostí.
z lidových modlitebních příruček
Běžným projevem úcty k zesnulým je recitace Fátihy s rukama mírně pozvednutýma, dlaněmi obrácenýma vzhůru. Tak třeba prokazují
100
101
i muslimští státníci úctu před hroby neznámého vojína apod. Jiným, kolektivním pietním projevem je veřejná modlitba za nepřítomné, salát al-ghaib, na příklad za padlé účastníky palestinského lidového povstání.
Klasické islámské právo zná celou řadu zvláštních modlitebních obřadů, konaných navyklým způsobem při mimořádných příležitostech. Takovými jsou například modlitba za déšť, modlitba při zatmění slunce nebo měsíce, modlitba při toužebném přání (salát al-hádža), modlitba před prosbou o dobré vnuknutí, nebo noční modlitba s přestávkami (salát at-taráwíh), kterou se věřící mohou modlit v ramadánových nocích.
Zatímco evropský sociologický přístup k islámské modlitbě, představující tak výraznou součást životního rytmu a soudržnosti muslimské obce, zdůrazňuje sociálně integrační funkci tohoto prominentního pilíře náboženství, muslimská tradice klade důraz spíše na očistnou funkci pro jednotlivce.
Modlitba je jako proud svěží vody, plynoucí přede dveřmi každého z nás. Pětkrát denně se do ní noří. Myslíte, že pak ještě zbude něco z jeho nečistoty?
Hadíth uvádějí Málik a lbn Hanbal, v poněkud delším znění Buchán
Náležité vykonávání je důležitou podmínkou blaha na onom světě.
Nejprve bude zvažováno, jak se člověk modlil. Je-li výsledek příznivý, dosáhl blaženství, ne-li, je ztracen.
Hadíth uvádějí Nasá'í, Tirmidhí a lbn Hanbal
Modlitba je také chápána jako důvěrný rozhovor s Bohem, který nesmí být nijak rušen. Tento přístup s velkým úsilím o vnitřní intenzitu prožitku široce rozvinula mystika.
Z filosofických hledisek rozlišuje lbn Siná v krátké stati o modlitbě nezbytnou tělesnou kázeň a pokoru jako vnější stránku modlitby a vzhlížení k Bohu se srdcem a duší očištěnými od přání hmotného světa jako její význam vnitřní. Ghazzálí zase zdůrazňuje, že modlitba nabývá plného smyslu teprve účastí srdce, porozuměním, velebící úctou, hlubokou vážností, nadějí a pokorou. Modlitba by měla člověka odvést od zlých činů, jinak se naopak Bohu odcizí. Pokora vyjádřená prostrací připomíná člověku jeho vlastní konečnost.
Obličejem se dotýkáš toho nejnižšího: prachu. Když ses tak sám ponížil,
věz, že se kladeš na patřičné místo a žes přiložil správně větev zpátky ke kmeni, neboť z prachu jsi byl stvořen a v prach se navrátíš.
z Ghazzáliho právního traktátu KITÁB AL-WADŽÍZ (Krátká kniha)
Novodobé interpretace muslimských myslitelů zdůrazňují roli modlitby jako prvku kázně i prvku svobody. Poukazují i na její společenský jednotící význam. Výrazné místo dává modlitbě ve svém systému rekonstrukce náboženského myšlení islámu Muhammad Iqbál:
Islám uznává velmi závažný fakt lidské psychologie, totiž vzestup a pokles moci jednat svobodně, a snaží se uchovat moc svobodného jednání jako trvalý a nezmenšený faktor v životě ego. Časové rozvržení denních modliteb, které podle Koránu obnovují samostatnost ego tím, že je přivádějí k úzkému doteku s nejzazším zdrojem života a svobody, má za účel zachránit ego od mechanizujících účinků spánku a zaměstnání. Modlitba je únikem ego od mechanična k svobodě...
Filosofie, podle Iqbála, představuje intelektuální pohled nazírající skutečnost na dálku, systémově, zatímco náboženství s ní hledá užší kontakt. V tomto směru může dosahovat i důvěrného naplnění, a to právě v modlitbě.
Modlitbu je třeba pokládat za nutný doplněk intelektuální činnosti pozorovatele přírody. Vědecké pozorování přírody nám umožňuje úzký kontakt s projevy skutečnosti a tak zaostřuje naši vnitřní vnímavost pro hlubší pohled... Modlitba, ať individuální nebo ve skupině, je výrazem vnitřní touhy člověka po odpovědi ve velebném mlčení vesmíru. Je to jedinečný objevný proces, při němž se pátrající ego samo potvrzuje ve chvíli popření sebe sama a tak odhaluje svou vlastní hodnotu a oprávnění vlastní role jako dynamického činitele v životě vesmíru.
MUHAMMAD IQBÁL: REKONSTRUKCE...
Praktičtěji zaměřený Balié ukazuje spíše na stránku společenskou.
Spontánní modlitby - děkovné, velebící a krátké vroucí projevy - odpovídají vnitřní potřebě člověka. Povinná modlitba (salát) naproti tomu plní individuální i společenské úkoly: posiluje společenské vědomí, prosazuje smysl pro kázeň a podněcuje k duševní i tělesné čistotě. Islámské povinné modlitby obsahují i prvky tělesné výchovy a branného utužení... Arabština při modlitbě je prvkem univerzálnosti islámu. Všude ve světě se muslimové modlí jediným, týmž způsobem. Islámská povinná modlitba je tak i prvkem mezinárodního sepětí.
SMAIL BALÍC: VOLÁNÍ Z MINARETU
102
103