PŘEDMLUVA. Snad by se mohlo zdáti nepotřebným psát předmluvu k dílu, které, vycházejíc po sešitech, dovolilo jíž «eznatí obsah i povahu svou všem, kdo se o ně zajímají. Než rozličné důvody nutí mne přece předeslatí několik slov o vzniku, postupu a programmu celého díla, jehož první část přítomným sešitem se uzavírá. Předkládám zde veřejnosti výsledek usilovné a svědomité práce celé řady let, práce začaté a prováděné mnohdy v okolnostech těžkých a vysilujících, za poměrů z počátku co možná nejnepříznívějších pro klidné a plodné studium, nezřídka se sebezapřením a sebeobětováním, ale vždy s láskou a nadšením. O potřebě, ba nutnosti díla samého bylo by zbytečno zmíňovati se, bylať uznávána všeobecně a od let jíž docházela výrazu četnými hlasy z vrstev odborných i nej širších volajícími po knize, která by podnikla kritickou revisi dosavadní práce o dějinách našich, shrnujíc výsledky nového bádání. O tom pak, jak se mí podařilo požadavkům těmto vyhověti, soud mí nepřísluší, stačí mi prozatím vědomí, že jsem se snažil pracovati úzkostlivě kriticky a svědomitě. Ale nemohu zde některých aspoň věcí se nedotknoutí. Když jsem před šesti léty slíbil vyhověti laskavému vybídnutí nakladatele p. J. Laichtera — a slíbil jsem rád, neboť vycházelo vstříc mému dávnému plánu a přání, které by ovšem jinak sotva tak záhy bylo došlo splnění, — byl jsem si plně vědom, že se uvazuji VI v úkol síce neobyčejně čestný, ale také svrchovaně obtížný. Obtíže, abych aspoň některých se dotknul, jsou několikerého druhu. Jíž to, že dílo podobné bylo tak dlouho očekáváno a žádáno, naznačuje poněkud překážky, jehož jeho provedení se stavěly v cestu. Leží již v povaze látky a stupňují se průvodními okolnostmi. Zvýšený zájem zvyšuje zodpovědnost. Ne v tom ■smyslu, že by jen obavýjp"řed znaleckou kritikou nutily k větší bedlivosti v provedení — kdo se podejme úkolu tak těžkého, jistě tak neučiní lehkomyslně, nýbrž cíté sám veliký dosah svého podniku, nedá sí svědomitost ukládati podobnými vnějšími ohledy. Ale v tom smyslu, že k obtížím, jež látka sama podává — (dotknu se jích ještě níže), — přistupují í ohledy rázu všeobecného, V našich poměrech jest téměř přirozené, a jistě aspoň pochopitelné, že dílo věnované celému vývoji národních našich dějin nutně a třeba nechtíc stává se jaksi všenárodním, Uvědomiti sí to neznamená připou-štěti koncesse ve vědecké stránce díla — netřeba přece šířiti se o tom, že i nejpřísněji, a řekněme i nejnepřístupněji vědecké dílo zůstává vždy projevem národní kultury, a neobávám se, že by po této stránce těmto mým slovům nebylo rozuměno, — ale přece to aspoň do jisté míry určuje směr po stránce formální, A tím se ještě složitějším stává problém jiný, snad nejdůle-žitější, problém celého pojetí a provedení díla. Ačkoliv dílo podobné, jako chce býtí moje, tak dlouho bylo očekáváno a žádáno, přece se — as určitého stanoviska jistě právem — mohly, když k němu došlo, ozvati pochybností, je-lí dílo takové možné již dnes, kdy bádání o dějinách našich, obracejíc se stále více k vnitřní (ústavní, společenské, hospodářské atd.) stránce jejich, ku spolehlivým výsledkům namnoze ještě nedospělo a dospěti nemohlo. Nechci vůči této pochybností o »existenční oprávněnosti* svého pokusu, jejíž váhu v jistém směru plně ■ VII ! uznávám, užití odpovědi na snadě ležící, že bychom se při úzkostlivém (a do jisté míry ovšem vždy oprávněném) zření k ní podobného díla nedočkali nikdy, neboť vědecké bádání nikdy nebude ukončeno, a každá | práce vědecká, i když přináší výsledky epochální a na pohled definitivní, znamená jen mezník v dalším vývoji, nikoliv jeho konec. Nechci této odpovědi uží-vati, poněvadž jsem přesvědčen, že pochybnosti ty (a sám je do jisté míry sdílím) vyplynuly z opravdového zájmu o věc. Ale částečně jest jejich prame- i nem také nestejné nazírání na povahu a programm ( chystaného díla. Od prvopočátku chápal jsem svůj úkol tak — a bylo ! to jíž v předběžných oznámeních jasně řečeno, — že moje práce má vycházetí přímo z pramenů, opírati se ovšem o literaturu jednotlivým otázkám věnovanou, ale při tom přece býtí úplně novým, samostatným zpracováním daného předmětu na základě dosavadního bádání. Kniha má nechtěla nikdy býti pouhým kompendiem, pouhým shrnutím dočasných vědomostí, nýbrž vědeckým dílem založeným pří samozřejmé znalosti dosavadní literatury na vlastní a přímé kritice pramenů. Při díle takto pojatém dotčené pochybnosti budou zníti jinak, nebof jeho úkolem, ovšem tím nesnadnějším, jest nespokojit! se toliko registrováním cizích výsledků, nýbrž i, a zvláště v otázkách, kde dosavadní bádání k definitivním výsledkům ještě nedospělo, věnovali se i bližšímu studiu problémů samých a popřípadě — jeden referát počátečním sešitům mé,knihy věnovaný dobře to vystihl — naznačíti i nové cesty k jejích řešení. Nepravím tím, že se mí to všude poda-r řílo, ale mohu jistě říci, že jsem vždy měl tento úmysl, arci v určitých mezích. Také to bylo jíž v prvním ohlášení díla našeho '• řečeno výslovně, že se pokouší zachytíti celý rozma- nitý vývoj dějin naších v rámci dějin politi-1 c k ý c h. Na ně tedy položen důraz hlavní, ač tím VIII IX ostatní stránky v tomto rámci neměly nijak býti zanedbávány. A tím jest vlastně řečeno vše. Kniha politickým dějinám v první řadě věnovaná nemůže a nesmí ovšem nevšímati si toho, co nazýváme dějinami vnitřními, jíž prostě proto, že v politickém životě národním tato stránka činí složku velmi důležitou a nepostradatelnou, jíž od úhrnu ostatního politického vývoje oddělovali nelze, ale nemůže také na úkor vlastního the-niatu věnovatí se těmto otázkám jednostranně, více než to připouští celkový rámec, než jest nutno k dosažení vlastního účelu. Nelze jednou stručnou kapitolou vyslovit!, k čemu je třeba celé objemné knihy. Kde bylo možno v těchto partiích opříti se o výsledky cizího bádání, učinil jsem tak, ač také zde odborný čtenář snadno pozná, že kniha moje není jen pouhý referát, že také tam, kde se přikloňuji k cizímu mínění, děje se tak z důvodů založených na vlastní znalostí a kritice pramenů. Jednotlivé problémy — a každý ví, co jích tu skytá dějinný vývoj, — bylo nutno naznačiti a ovšem i vlastní stanovisko vytknouti, zejména tam, kde s dosavadními výsledky nebylo možno souhlasili, a kde vlastní studium pramenů opravňuje k závěrům jiným. Tím, tuším, bylo vyhověno úkolu, který si kniha moje vytkla, i když v těchto partiích nebylo možno do soustavného řešení všech problémů se pouštěli a odchylné názory podrobněji odůvodňovat!, poněvadž v tom případě hrozilo nebezpečné úskalí, jehož bez nesnází obe-ploutí se mi přece nepodařilo. Také toho byl jsem sí od počátku vědom — a také jeden z referentů to dobře naznačil, — že dílo takto pojaté nemůže býti stručné, že se nedá vtěsnati na nepatrný počet předem stanovených tiskových archů, že tedy původní rozpočet jistě bude překročen. Ale že by se tak stalo měrou tak značnou, jako se nyní jeví, nemohlo mi ani ve snu případnoutí. To se objevilo teprve mezi tiskem, kdy povodního plánu nebylo již lze mě-niti. Dotýkám se této věci, pro mne ne právě příjemné, ale neomlouvám jí. Smím snad doufali, že moje práce mluví tu za mne ,,. Bylo by snad lákavější, ale jistě nepoměrně snazší bývalo v honbě za stkvělým líčením a duchaplným vy-I pravovánlm spokojili se lehkým t, zv. naznačováním !k .. kontur, obcházeli záhady, vyhýbali se sporným otáz- ' kám ,,, Toho jsem učinili nechtěl, právě naopak pokládal jsem za svou povinnost zvláště na ony nevyjasněné partie položití důraz hlavní. U nás ovšem větší měrou než jinde vědecká kniha, zvláště pak spis celým dějinám našim věnovaný nesmí zapomínati, že není určen výhradně odborníkům a nemůže tedy vědomě a úmyslně chtít býti četbou nepřístupnou a neztravitelnou, k čemuž odborníci často bývají odsuzováni, a čehož jsem se — nevím ovšem, zda se zdarem — hleděl vyvarovali, ' Ale také tyto ohledy mají své meze. Stejně ne- Isprávné bylo by obětovali jim vědecký a odborný ráz knihy, jemuž právě naopak nutno věnovati pozornost zvýšenou. Ozývaly-li se hlasy volající po novém zpracování českých dějin, v kruzích odborných pří tom nejvíce pociťována potřeba revise všeho dosavadního bádání. To musilo pro mne býti rozhodující. Moje kniha nechce se samozřejmě uzavírali širším vrstvám čtenář-■I síva, ale v první řadě určena jest odborníkům. Nemohla tudíž zavírati očí před četnými kontroversamí, nemohla přejiti mlčením, kde a proč se s názory dotud platnými \ rozchází, nemohla svého odchylného stanoviska nevy- j , ložili, svých výsledků nedoložili. IŽe tím rostl — lichotím si nadějí, že ne k její škodě — také její rozsah, nemůže překvapili, zvláště v těchto počátečních partiích, kde bádání trpí nedostatkem zpráv, kde zpravidla záleží na výkladu každého téměř slova, kde nezřídka mimo suchou kostru několika dat vlastně celé naše vědění je sporné. Bylo v ; nutno všímati si otázek nejspletitějších, dotýkatí se i zjevů na pohled dosti odlehlých, podrobili kritice ma- il; teriál téměř nepřehledný. To vše i při největší eko- I nomií ve slově i místě nemohlo býti provedeno beze x .vzrůstu rozsahu knihy. Doufám však, že nebudu usvědčen z omylu, domnívám-li se, že jsem sí pří tom vedl co nejúzkostlivěji, že v knize mé není slov zbytečných, A to také, tuším, opravňuje mne, abych í nadále setrval při původním plánu a rozvrhu svého díla. Jestliže totiž mimo nadání již při prvním svazku původní rozpočet byl překročen, původní rozvrh díla tím dotčen nebyl. Od počátku měl jsem úmysl zpracovati především nej starší partie co možná podrobně. Zde bylo toho třeba nejvíce, jak pro četnáíalsa, jimiž kusé naše známostí staly se ještě nejistějšími, a jejichž prokázání (z částí i ve spojení s některými novými objevy) změnilo podstatně starší názory, tak i proto, že pokrokem vědeckého bádání novějšího obraz dávné minulostí naší vůbec nabyl jiné tvářnosti, již bylo třeba jednotným obrazem zachytiti. Zde revise byla nej-nutnější, ale také nej nesnadnější. Ale postup, který pro tyto staré doby byl nevyhnutelně nutný, vlastně také jenom pro ně jest možný. Jest samozřejmé, že v dobách pozdějších, kdy prameny tekou hojněji, i způsob práce se mění. Záhad, ač úplně nikdy nemizejí, přece ubývá, a nebývají zpravidla tak složité, takže je lze stručněji vyřídíti, změny, které novější bádání přineslo, nejsou tak pronikavé, V širokém proudu, jímž potom sféry světových zájmů začínají zasahovati do našeho vývoje, mění se také cena detailu, jenž přestává býti sám sobě účelem a na^ bývá významu jenom pokud se v něm ta která vývojová složka obráží. Nechci tím říci, že v dalších partiích věnuji jednot- -livým podrobnostem pozorností méně, ale tu již snáze lze rozeznati, na čem záleží, a co lze vyřídíti několika slovy, tu také stav dosavadní literatury dovoluje i zjevy složité vystihnoutí formou stručnější. Tak zejména doba husitská, ač v ní spatřuji vrchol našeho dějinného vývoje a její detailní vylíčení pokládám za nejčest-nější část té čestné povinnosti, již jsem svým dílem na se vzal, jest dnes se mnohých stran jíž důkladně xi. osvětlena, abych směl doufatí, že se mí i při zvýšené pozornosti jí. věnované podaří v rámci celého díla zhuštěnou formou zachytiti ji tak, aby její zpracování ostatním částem bylo úměrné, zvláště když, jak doufám, bude mí možno její nej spletitější a nejobtíž-nější, ač ovšem nej důležitější stránku, totiž vývoj dogmatických názorů jednotlivých stran, vyložiti souvisle a do podrobná ve spise zvláštním. Zcela jiný ovšem musí býti pak postup v době npvé. Jako sama povaha novodobých dějin jest jiná, tak se musí měníti i způsob jejich zpracování, I kdyby někdo chtěl pokusiti se o to s touže obšírností a podrobností jako v dobách starších, přesvědčil by se záhy, že jest to úkol na ten čas neproveditelný. Jednak proto, že by dílo takové nabylo rozměrů ohromných, jednak však i proto, že k jeho podniknutí chybí všecky předpoklady. Nehledě ani k tomu, že při nadbytku (aspoň nejčastěji) pramenů určité omezení jeví se tím větší nutností, í z jiné věci jest to patrno. Jest především zapotřebí monografického předzpracování jednotlivých otázek, a tu pří vší úctě k tomu, co dosud vykonáno, nelze říci, že by to stačilo. To platí zejména pro stol. 18,, které jest vlastně »temnou pevninou« naších dějin, ale do jisté míry týká se i stol, 17. a 16,, kde rovněž velmi mnoho zbývá vykonatí. Při tom materiál pro detailní studium jest z valné části těžko přístupný, ukryt v tajích nej rozličnějších archivů domácích i zahraničních. Ani tím nemá býti řečeno, že by zpracování novodobých dějin českých v díle našem nespočívalo na vlastních studiích pramenných, a tedy také archivních, nicméně nemůže to pro novou dobu býti jeho výhradným účelem. Zde nutně musí nastoupíti postup více synthetický, nevzdávající se práva {jak přirozené a samozřejmé), vlastní odbornou znalostí příspívatí k lepšímu porozumění těchto dob a opravení ustálených mylných názorů, ale spatřující svůj úkol především v tom, zachytiti, pokud to dosavadní stav dovoluje, XII v hlavních rysech vývojové linie a nej důležitější dějinné momenty. Pří tomto nutném omezení, jak již při původním pojetí celého díla zamýšleno, jest jistě možno očekávati, že aspoň nová doba dějin českých, tedy třetí díl těchto »Dějin«, nepřekročí původního rozpočtu, »České dějiny« mají býti prvním dílem v naší literatuře, které v tomto rozsahu chce vědecky zpracovat! théma celé — okolnost, která jistě sama dovede vy-světlíti, proč jsem uznal za nutné, aby o jeho provedení, arci podle jednotného plánu, rozdělilo se spolupracovníků několik. Sice jistě jednoty v provedení nejlíp bylo by lze dosíci, kdyby celé' dílo vyplynulo z péra jednoho. Nezapírám, že to bývalo před léty, když jsem toliko přemýšlel a uvažoval o možnosti a potřebě díla takového, neveda, dojde-li kdy uskutečnění, mým ideálem. Rovněž rád přiznávám, že bylo pro mne velikým zadostiučiněním, když ještě po předběžném ohlášení, kdy již v odborných kruzích bylo známo, že někteří spolupracovníci jsou již získáni, s několika přátelských stran, a to od mužů, jejíchž odborného soudu si namnoze velmi vážím, byl jsem ústně i písemně vyzván, abych přece celé dílo napsal sám. Než jakkoliv se poctěn cítím lichotivým uznáním, jež v těchto vyzváních jest obsaženo, vyhovětí jim (kdyby ani nebylo úmluv jíž uzavřených) přece nemohu. Síly jednotlivcovy na podnik tak rozsáhlý nepostačují, zvláště když také starší literární práce mé lákají a dílem přímo nutkají k dokončení a když v zájmu věci jest si přáti, aby »Dějiny« v dohledné době byly dokončeny. Proto také hned při prvé rozmluvě s panem nakladatelem učinil jsem si podmínkou, abych pro podnik tak rozsáhlý mohl si zvoliti spolupracovníky. Dostalo se mí, s vděčností toho vzpomínám, volnosti neomezené — nebylo mezi námi pochybností, že jakožto zástupce tohoto oboru na naší jediné universitě a samojediný byv k podniku tomuto vyzván, mám také právo přízvati k spoluúčastenství, koho sám uznám. XIII Ale volba sama nebyla tak snadná. U nás dnes vědeckých pracovníků, í těch, kteří se již osvědčilí • většími prácemi, i těch, jejichž slibné začátky posky- ■ ' ' , tují plné záruky zdaru také při převzetí úkolu složi- ' tějšího, není již nedostatek, dík vědeckému působení naší znovuzískané university, a na ní zvláště — s radostí to výslovně uvádím — učitelské činností Jaro-■j" , sláva Golla, jenž jako učitel zůstane jistě nezáporné-\ > nutelným všem svým žákům, i těm, kteří neměli — ! jako mělo nás několik — k němu vztahů jiných, \ ' Obtíže tedy netkvěly v malém výběru a neměly j ] také povahy osobní, neboť nic mne není vzdálenější, ; než vnášetí osobní rozpory do otázek vědeckých, a do- ! vedl-li jsem vždy věcnému zájmu podříditi osobní náladu, tím méně-odvážil bych s& vzítí-zodpovědnost za opak při podniku tak všeobecně důležitém. Jejich pra-| men byl jiný, byl to ohled na dílo samo. ! Není snad ani možno, aby mínění vědeckých pra- { , covníků o jednotlivých sporných otázkách se neroz-| . cházela. A také nepokládám sebe za neomylného a ne-\ myslím, že jen moje názory musí býtí správné, snesu a po případě i uznám mínění cizí. Ale zde neběží o názory osobní, nýbrž o věc. Jestliže již větší počet spolu- • pracovníků může budítí obavy, aby nebyla porušena ,t jednotná forma díla, tím více musilo záležetí na jed-]\ notě obsahové. Není přece možno, aby v jednom díle !' dva autoři, rozcházejíce se v názorech, dotýkali se i' jedné otázky s různých hledisek, na zmatek čtenář-l 1 stva a na úkor díla. Není-lí možno zachovati jednotu ■i íormy, aspoň jednotný duch díla jest přímo příkazem, !',r Podle toho bylo mi ohlížeti se po spolupracovní-!j cích, o nichž jsem mohl věděti, že se jejích základní ú . nebo takové názory, v nichž se partie íím svěřené bu-jjj dou stýkati, kryjí navzájem i s mými. Že mne při tom ■i • nevedly zřetele osobní ani strannícké, mohu doložití í i tím, že jsem hledal, ano dlouho i věřil, že jsem na-|j lezl, spolupracovníky i mezi badateli, kteří nenáleží ji do kruhu mých osobních přátel — přátelství nemá |í" i XIV. s vědou nic společného. Ale pokusy — bylo to ovšem již při začátku celého jednání a tudíž neujasněné — nezdařily se, a třeba by mi to nebylo právě milé, nelituji toho dnes, I zde se ukázalo, že již i u nás nikdo není nenahraditelný, a snad mělo dílo mé také osobně nésti určitou pečet, Po mnohém jednání dospěly přípravy tak daleko, že mohu dnes uspokojili zvědavost veřejností — neboť také v tom, že s několika stran bylo i tiskem upozorněno, proč ostatní spolupracovnicí nejsou jmenováni, spatřuji čilý zájem kruhů nej širších — sdělením, jak jest práce o »£>ějinách« rozdělena- Dobu nejstarší až do konce války husitské a vymření Lucemburků zpracují já sám. Odtud přes slavnou periodu Jiříkovu až' do povolání Habsburků na trůn česky ujal se práce Dr, Rud, Urbánek, t. č, proí, c, k, české reálky v Karlině, osvědčený detailními studiemi a přípravnými prácemi o této periodě české slávy, první dobu Habsburskou až do vrcholu nábožensko-stavovských zápasů zpracuje zemský archivář moravský Dr, B o-hu.mil Navrátil, dnes jeden z riejpřednějších znatelů příslušných otázek u nás, době nové věnuje se Dr, Vlast. Kybal, docent všeob. dějepisu na universitě i technice Pražské, jehož pronikavé práce z dějin novověkých dovedly si získati uznání i samého prof. Denise, Vrchní redakcí celého podniku a s ní péči 0 zachování ideové jednoty ponechávám si sám; dodávám, že v detailech není ještě vše rozhodnuto, takže 1 případné změny jsou možné. Nemohu ukončiti a nevzpomenout! pří tom s procítěným díkem všech, kdož mne jakýmkoli způsobem pří mé práci podporovali. Byla by to dlouhá řada jmen, kdybych všecky měl výslovně jmenovatí; u těch, jimž zvláště jsem zavázán, stalo se tak jíž na svých místech. Ale také těm, jichž jmény neuvádím, a kteří mně — někdy snad i nevědomky — byli podporou, platí můj dík stejně vřelý, V Praze v říjnu 1911. V. Novotný. ,j. KNIHA 1. : ČECHY PŘEDSLOVANSKÉ. HLAVA I. ; Úvod; — Epochy dějin českých. Rozdělování dějin českých vědeckým způsobem nemůže — jak přírozeno — býtí starší nežli jejich vědecké zpracování. Ale jako oba pojmy tyto se nekryjí, tak ani začátky obou nespadají v jedno. Začátky vědecké historiografie české jsou starší, na pokus o uvědomělé, hlouběji odůvodněné rozdělení daného předmětu bylo jí čekati poměrně velmi dlouho. Nemůže to překvapovati. Každý pokus o vědecké třídění a rozdělení kteréhokoliv oboru vědního může býti toliko výsledkem úplného jeho ovládnutí, pochopení a proniknutí, výsledkem uvědomění sí všech základních jeho problémů, a tedy zároveň pokusem o.jakousi jeho filosofii, A jako filosofie sama, snažíc se na základě ostatních věd vybudovati jednotný názor světový, nesmí opustíti onoho základu, tak také filosofie té které vědy, tedy v našem případě filosofie dějin a zvláště českých, nechce-lí utonout! v planém rozumování bez věcného odůvodněny nemůže než vy-cházetí z pevného základu určitých, dobře ověřených fakt, z jejíchž vniterné souvislosti dovede teprve své poznatky abstrahovati. Jinými slovy, jako není možná V. Novotný, České Dejiny. 1. ^ .2 KN. I. HL. I. ÚVOD. EPOCHY DĚJÍN Č. HISTORIOGRAFIE ČESKÁ A NAŠE OBROZENÍ. 3 synthese bez předchozího detailního prozkoumání a vyšetření dané látky, tak také filosofické pojímání určitého oboru vědního (a ničím jiným konec konců není synthese) a odtud plynoucí třídění a vědecké rozdělování jeho předpokládá podobnou detailní práci kritickou- Ovšem práce tato, třebas nevyhnutelná a nezbytná, sama filosofického pojímání předmětu vytvořit! nemůže, musí přistoupíti právě ono vyšší pojetí celkové, které, vycházejíc z daného a nutného tohoto základu, dovede se odtud propracovati k abstrakcí. Pokus o vědecké rozdělení dějin českých nemohl se dostaviti před důkladnějším zjištěním materiálu faktového a datového, ale nebyl také možný než jasným promyšlením a rozpoznáním úhrnného významu dějin českých v jejich celém rozsahu i vývoji, ať již na základě hlubokých- (a třeba neuverejnených) studií vlastních, nebo na základě detailní práce cizí. Proto také pokus sám musil přijíti poměrně tak pozdě, - Není újmou pro toho, kdo prvý a způsobem tak neskonale hlubokým tento pokus učinil, — (povím hned, a ostatně každý ví, koho míním) — že mohl se opírati o důkladné práce svých předchůdců, Palackého Dějiny byly možný jen tím, že již před Palackým v dějezpytu našem tolik bylo vykonáno, ale napsati je mohl jenom právě on a nikdo jiný, ani z jeho předchůdců, ani z těch, kdo přišli po něm,,, Není újmou pro něho, že z části stali se mu základem jeho předchůdcové, ale bylo štěstím, že mohl vycházeti z předchůdců takových. Vědecká historiografie česká jest starší, souvisí velmi těsně s dějinami našeho národního probuzení, ,s tím velikolepým zjevem, který se nám může zdáti zázrakem, i když si uvědomujeme jeho příčiny.1 Bylo by lze říci, že mezi těmito příčinami bylo také lepší poznání a kritické zpracování naší minulostí, kdyby právě naopak nebylo nutno říci, že již tato kritická a vědecká snaha jest projevem probuzeného uvědomění národního. Oba činitelé se vlastně vespolek prostupují a pronikají. Vědomí národní, nebo snad lépe uvědomění vlastenecké, láska k rodné zemi, jest starší, a tato láska a z ní plynoucí snaha zjednati této vlasti čestného místa ve vědeckém soutěžení západního světa vede ku zvýšené pozorností pro starou minulost. Na druhé straně však lepší poznání její staré slávy samo sebou musí sesilovati lásku k vlastí a pozdvihovat! ještě více city vlastenecké. Skoro by bylo možno užiti obratu na pohled paradoxního, že uvědomění národní, ačkoliv starší, podněcujíc snažení vědecké, přece samo teprve jím bylo probuzeno, nebof tím dotýkáme se také hlubších příčin obojího z-jevu. Pouhé uvědomění vlastenecké a pouhá zvýšená pozornost k slavné minulosti nebyly by stačily pro-vésti to, co nazýváme národním obrozením. Nepřestávajíce býti spolupříčinami jeho, jsou přece oba proudy zároveň výsledky širokého hnutí světového, jehož vlny zasáhly také k nám. Odpověď Gollova2 — nej-výstižnější ze všech dotud podaných, — že naše obrození bylo provedeno duchem času, má smysl velmi hluboký. Význam osvícenského hnutí západního a zvláště -všeho toho, co lze shrnoutí pod pojem josefinismu, i když jest to starší, nežli činnost Josefa II,, bývá u nás podceňován a namnoze i nechápán. Není dovoleno jeho 1 Srov. Jar. G o 11, Frant. Palacký, ČČH IV, 223. ' Goll na uv, m. 223. 1* 4 KN. I. HL. 1. ÚVOD. EPOCHY DĚJIN Č. úsilí, třeba vědomě germanisující, posuzovat! očima dneška, a zvláště ne podle jeho moderního zneužívání k nacionálni agitací. V tom význam josefinismu, a zvláště pro nás, neleží, anebo jen v nepatrné míře. Neváhám říci, že germanísační úsilí Josefovo — a nikdo ho nepopírá — třebas uvědomělé, nebylo nacionálni, obracelo se proti nám, ale nebylo proti nám namířeno. Ale i kdyby tento názor byl mylný', na věcí se tím nic nemění. Vše, co germanisačního úsilí v josefinismu skutečně bylo obsaženo, nebo co se do něho vkládá, nemohlo nám tolik uškodití, jako nám josefinismus prospěl; vše, co jest v něm národnostně obsaženo, jest nekonečně vyváženo ohromným ziskem, který přinášel a znamenal proti strašlivé minulosti. Snad i kdyby opravdu a vědomě proti nám byl namířen, musil nám přece nekonečně více posloužit! svým významem všelidským, duševním uvolněním a celým programem osvětovým, který přinášel. Nebylo možno buditi národ, dokud spalo lidství, bylo dříve nutno stati se člověkem než bylo možno cítiti se Čechem. A to jest onen hluboký smysl zmíněné odpovědi o našem probuzení duchem času. Bez toho celého osvíceného prostředí, které zasáhlo také k nám, bez té zdravé, dechem volnosti a lidství nasycené atmosféry, již proud dějin zavanul také k nám, naše obrození nebylo možné. Ani ona samojediná ovšem nemohla vykonat! všeho, aby obrození naše stalo se opravdu národním, musily přistoupit! i domácí tradice, vzpomínka na slavnou minulost, vědomí někdejšího významu.1 Ale tyto tradice 1 V tom smyslu lze akceptovati Masarykův názor na naše obrození, jím samým častěji vyložený. Ze starých tradic pak při- HISTORIOGRAFIE ČESKÁ A NAŠE OBROZENÍ. 5 saray o sobě ještě méně by byly dovedly provést! oneh »zázrak«, mohly se dostavit! a mohly působit! právě jen'v onom novém, změněném, povzneseném ovzduší. Josefinismus — vždy v tom smyslu, jak toho slova užito svrchu, tedy celé ovzduší dobové — k našemu obrození přispěl nejvíce, a to hlavně positivně, tím, co přinášel k povznesení všeobecné duševní úrovně, nejenom tím, čím ve svém germanisačním úsilí pracoval negativně, podněcuje reakci národní, neboť tato dostavuje se teprve později a jakožto výsledek určitých podnětů, kdežto ony osvícenské vlivy byly zde již dříve. Ony způsobily, že se vůbec dostavit! mohla, jako zase bylo zásluhou lepšího poznání, týmiž vlivy vzbuzeného, že se stala tak uvědomělou. Obého nelze prostě oddělovat!. Rozvíjející se v této době studium historické stojí ovšem — jest to zcela přirozené — pod vlivem domácích tradic, ale stojí ještě více ve znamení osvícenského ovzduší. Pozornost k minulosti, jež snad jest lidstvu vrozena, a jež u nás v době předcházející, i když budila nejbolestnější vzpomínky, přece také znamenala útěchu, v novém prostředí nabyla nové tvářnosti. Nestačí jíž útěcha vzpomínek, vzniká potřeba pochopení, neběží o pouhé vědění, dostavuje se rozené nejvíce působila tradice české reformace, jež samá byla ncjblížší náladě tehdejší doby. S historického stanoviska váhal bych arci tolik zdůrazňovali určité vlivy, a zejména vědomé navazování na Husa a reformaci. Bylo v tom jistě mnoho instinktivního, a musilo býti, poněvadž skutečná znalost byla nepatrná a neprohloubená, namnoze jen dobově náladová. Ale jistě lze s Masarykem souhlasíti, že reminiscencí na Husa bylo více a jejich vliv tudy hlubší a trvalejší, než se někdy chce pří-pouštětí. 6 KN. I. HL. I, ÚVOD. EPOCHY DĚJIN Č. touha po poznání, na místo důvěřivosti ve staré podání vstupuje požadavek kritiky. V tom tkví vlastní význam obrozenských studií historických, že to byla studia kritická. V tom vrcholí ušlechtilé snahy oněch mužů, kteří, vzdělavše se cizími vzory a jimi zlákáni, zahořeli, šlechetnou ctižádostí učíníti tu zemi, v níž milovali vlast, ať jim jí byla jíž rodem, nebo teprve pobytem se stala, východiskem a středem téhož vědeckého úsilí, jež poznali a jemuž >se obdivovali v cizině, A to jest vlastní příčina, proč nikdy nelze zapo-menouti jejich jmen, af to již — abych jen nej známějších se dotknul — M a g n, Zíegelbauer, Bonaventura Pite r, Mik, Adaukt Voigt, anebo ten, jehož vlastní význam sice tkví jinde, ale jenž svou pronikavou a podnes nedoceněnou kritikou jednotlivých otázek zasloužil si trvalého místa také ve studiích historických, týž, jemuž tak pěkně sluší plně zasloužený výrok Gothův »Altmeister der kritischen Geschichtsforschung« J q s e f Dobrovský,1 Činnost 1 Unavovali suchými daty životopisnými a bibliografickým výčtem jejich děl nemělo by smyslu, Srov. k povšechné karakte-rístice a hlavním pracím Palacký, Würdigung der alten böhm. Geschichtschreiber úvod str, XX n, a Dějiny I, 1, 34 n, (cituji vždy podle jediného vědecky upotřebitelného vydáni — 3, — Kalouskova z r. 1876), Pro celek srov. Kalousek, Děje Král, č, společností náuk (Praha 1885), Jar, Vlček, Dějiny české literatury II, 1 {Praha 1898), 134 násl, s literárními odkazy, K detailům J, Jakubec v publikaci Literatura česká XIX, stol, (Praha 1902), Podrobně zabýval se příslušnými otázkami Jos, Hanuš, Počátky Král, č, S pol. Náuk ČcH XIV, 141 n. s důkladnou znalostí, ale přecefíuje poměr mezi vídeňským osvícenstvím a domácím hnutím obrodním, což na pravou míru uvedl á tím i novými cennými daty k poznání celku přispěl A. K r a u s, Pražské časopisy 1770—74^ a české probuzení, Rozpr. ; ZAČÁTKY KRIT. DĚJEZPYTU. DOBNER. ? \, jejich i jiných, jichž ještě bude dotčeno, znamená nejen i ■ pokrok .všeho vědeckého bádání historického, ale ona r to také jest, která umožnila teprve jednotné a celkové f- pojetí a tím i periodisaci našich dějin. ^ Ale k řadě těchto jmen, jichž nemůže nikdy býti í zapomenuto, pojí se a nad ni vyniká jméno, jehož nelze vzpomínati dosti často. Jeho nositelem jest t vlastní zakladatel kritického dějezpytu českého, slavný jíž své a neméně í dnešní době Gelasíus a S. Ca-l . tharína — Job Felix Dobner, ! Ozve-lí se jméno Dobnerovo, vždy jako ozvěnou zavzní také okřídlené slovo jeho mladšího vrstevníka j F, F, Procházky: mentíendí finem fecit, učinil konec f | lhaní Hájkovu,1 Mám však za to, že by to byla nej-i větší křivda na Dobnerovi páchaná, kdyby se jeho vý-| j znam jenom takto chtěl měřiti. Ve vývoji našeho ob-r ] rození ovšem zůstává největší zásluhou Dobnerovou, Ĺ- ' že kroniku Hájkovu, tu bezkarakterní předzvěst protí-i reformace, vyrazil z ruky důvěřivého čtenáře, ale zý-' znam jeho jakožto historika jenom v tom netkví. R, 1761 Dobner vydal pod titulem: Wenceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorum . ... I. svazek [ 1-.—_ .Akad, III, tř, ě. 31; co odpověděl Hanuš, Dodatek k počátkům .Král,, č, Sp. Nauk, ČČH XVI, 306 n., nedovede po mém soudu ^základní jeho these uhájíti. O Voigtovi nyní výbornou mono-': ' grafíi podal Hanuš, Mikuláš Adaukt Voigt. Rozpr. Č, Ak, : Jtř, III, č, 32 na základě obsáhlého materiálu a s cennými po-j známkami o ostatních členech této vědecké skupiny, jíž mimo 'íó platí zvláštní vynikající práce téhož autora: Počátky kritického dějezpytu v Čechách, ČČH XV, 271 n. (zv; Ziegelbauer, ■Piter, Dobner); zde také podrobné odkazy k ostatní literatuře, ' 1 Srov. ostatně o tomto výroku domněnku, jíž pronáší II a n u š, Počátky krit. dějezpytu, ČČH XV, 448. 8 KN. 1. HL. I. ÚVOD. EPOCHY DĚJIN Č. revidovaného překladu kroniky Hájkovy, který kdysi pořídil piarista Victorinus a S. C ruce (devina), provázeného obšírným kommentářem kritickým, a po dvaceti letech dostal se r, 1782 (sv. VI.) jenom k r, 1198, odhodlav se teprve tenkráte nahraditi nešťastnou formu kommentáře souvislým vypravováním.1 První dojem tohoto neobyčejného zjevu literárního věru nemůže býti jiný, nežli rozpaky, čemu se více divíti, zda ohromné píli a učeností, jež vyzařuje z každého řádku, či té hyperasketícké. trpělivostí, která tak dlouho vydržela při nevděčné formě kommentáře ke kronice, o níž sám Dobner již dávrio dospěl přesvědčení, že kommentáře není hodna,. , Pochopíme, že tento zjev byl nápadný jíž současníkům, a že to za ně vyslovil již Dobrovský poznámkou o rozhodnutí, které, dostavivší se teprve pří VI. svazku, dostavilo se příliš pozdě. Ale ironie, která z této poznámky se ozvala, ač k ní dané okolnosti samy sváděly, nebyla přece oprávněna. Byla to opravdu jen forma, která se u Dobneŕa poněkud změnila. I když bylo dříve mnoho času zbytečně věnováno vyvracení smyšlenek Hájkových, přece ani pří jediném roce nechybí rubrika »Praetermíssa«, v níž Dobner podává, čeho se nedočetl u Hájka, ale shledal z jiných pramenů,8 A zde tkví ne j podstatnější význam práče Dobnerovy, zde teprve předstupuje před naše oči Dobner historik, zde jest, třebas v nešťastné Po- 1 Zevní osudy díla velmi podrobně vylíčil Hanuš, cátky 444 n. " Velmi pěkně upozornil na význam její Göll v ČČH IX, 92 n. (při posudku Uhlířových Jahrbücher); tam také mnoho cenného pro poměr Palackého k Dobnerovi. I VYZNÁM GEL. DOBNER A. 9 formě doplňků k Hájkovi, kriticky zpracována celá nejstarší česká historie. Řekl bych, že se zde ony rozpaky, čemu se více dívítí, mohou vrátití, kdyby zde ne-musíly ustoupí ti jedinému pocitu nekonečného a nevýslovného obdivu nad těmi překvapujícími vědomostmi, nad tou ohromnou učeností, jíž nelze se ne-pokořiti. Zdá se, jako by Dobner chtěl si plným právem zasloužili čestného epítheta, kteréž tomu, jehož kommentoval, plným právem dáváno bývá ve smyslu nečestném, epítheta »vševědoucí«. Nejsou řídké, ba jsou téměř pravidelné případy, kdy se dnešní historik domnívá, že nalezl nový pramen, nový doklad, nový detail, jichž ještě nebylo užito, a kdy se na konec přesvědčí, že Dobner onen pramen — třebas pod jiným jménem a v nějakém starém, nepřístupném vydání — znal a jeho zpráv užil... A snad nejlíp lze tento význam díla Dobnerova osvětlit! konstatováním, že bez něho nebylo ani dílo Palackého možné (aspoň ne v době poměrně tak krátké), neboť to, co ve starších partiích Palackého čteme, řekl již dříve Dobner, který tu někdy přejímán i bez kritiky.1 Dobner, když se odhodlával upustití od dosavadní formy své práce, jistě tak neučinil bez trpkostí. On nejlépe věděl, kolík bohatství, kolik úmorné práce a kolik ducha skryto jest v jeho díle, on také nejbolestněji musil cítiti, jak osudná forma, nepřipustivši ani možnosti pokusíti se o vědecké rozdělení dané látky, také poklady jeho pílí nashromážděné činí těžko přístupnými a téměř je odsuzuje k nepovšimnutí. Mezitím co Dobner vyčerpával své síly tímto hrozným dílem, : G o 11, ČČH IX, 93; také Kalousek v universitních přednáškách často na to upozorňoval. i I 10 KN. I. HL. I. ÚVOD. EPOCHY DĚJIN Č. |L j... jiní, šťastnější, poněvadž netísněni formou, mohli po- I kusiti se o prácí, k níž Dobner odhodlal se tak pozdě. I; i Frant, Mart. Pel zel již r. 1774 vydává |; svojí Kurzgefasste Geschichte der Böhmen (druhé vyd. 1779, třetí 1782, čtvrté 1817), knihu dobrou a vědecky založenou, kteráž však, nestarajíc se o hlubší ŕ pojetí svého předmětu a vypravujíc dějiny české podle » jednotlivých panovníků, zůstává tím, zač se také v če- t % ském zpracování vydává: Novou českou kronikou (III, sv, v Praze 1791—96), ač v nejlepším toho slova ;_. smyslu,1 : ■ S vyššími aspiracemi ujal se konkurrence s Dob-nerem jiný jeho vrstevník, exjesuita Jos. P u-bítschka, jenž, upozorniv na sebe jíž r. 1768 svou Series chronologíca rerum Slavo-Bohemícarum (2. vyd, 1769), byl jí sám pohnut k pokusu o důkladnější a obšírnější zpracování celých dějin českých po německu. Tak vznikla jeho Chronologische Geschichte Böhmens [■: unter den Slaven (od III, svazku; von der Ankunft der | Slaven a s rozličnými tituly na jednotlivých svazcích), f jíž v 1. 1770—1801 vyšlo 6 dílů o 10 svazcích,2 Dílu j, tomuto bylo často ukřivděno, a nebyl to nikdo menší, f než Palacký sám, který se o něm nejednou vyslovil 1 Tím ovšem není nijak dotčen vynikající význam Pelzela |g jako historika, jaký mu zjednávají jiné jeho práce, zvláště dě- !-/ finy Karla IV. a Václava IV, . í% 1 Svazek I, r. 1770, II. r. 1771, III. r. 1773, 1V„ 1 r. 1778, | IV„ 2 1781, V„ 1 r. 1784, V„ 2 r. 1793, VI„ 1 r, 1795, VI., 2 » r. 1798, VI., 3 1801; o zevních osudech díla í jeho původce jff podrobně jedná Jar. Haasz, K české- historiografii, Památník 0 Palackého 518 n., důležitější dokumenty k tomu se vztahující jff uveřejnil Palacký, Zur böhm. Geschichtschreibung (Prag ' j|« 1871). Ii PELZEL. PUBľTSCHKA. n .příkřeji než zasluhovalo. Lze to pochopiti i omluvití, Nebylo-Ií jinak možno docílíti, aby Palacký mohl činnost historiografa zahaj íti nikoliv pouhým pokračováním v díle tohoto svého předchůdce, nýbrž novým zpracováním dějin českých od počátku, pak odmítavý soud o mrtvém předchůdci byl snad zásluhou a téměř povinností, a jest tím, čeho nám v díle Palackého získal, dostatečně ospravedlněn. Ale s absolutního 'hlediska nelze o díle Pubitschkově soudití tak nepříznivě. Nesnese ovšem srovnání s Palackým, není také bez podstatných a těžkých vad, jichž se hned dotknu, ale.má také své cenné stránky a jest opravdu prvním vědeckým a kritickým zpracováním celých českých dějin obšírnějším způsobem, tedy tím, k čemu Dobner tak dlouho dospěti nemohl. Pochopíme antagonismus, lcterý mezi oběma autory vznikl a který docházel výrazu v polemických předmluvách k jednotlivým svazkům í jízlivými poznámkami v textu, pochopíme, že Dobner byl žárlív na šťastnějšího soka a nedovedl k němu vždy býtí spravedlivý. Ale osud jako by chtěl mu dátí satísfakci. Ač v takové výhodě proti Dobne-rovi, Pubítschka své úloze nedostál. Dnes lze již soucítí spravedlivě. Dílo Pubitschkovo, kožené, bezduché a nezáživné formou, staromódni methodou, která neváhá stejně ceniti prameny současné í staletími od událostí oddělené, jest síce velmi často i přes tyto vady důkazem svědomitostí autorovy i jeho kritické snahy, která mu dosti často umožňuje dodělati se pravdy, a tím nedovoluje, aby bylo prostě přehlíženo, •ale hloubky á výše Dobner o vy nedosahuje nikde- Ani té předností, že "nebyl vázán formou komihentáře, nedovedl Pubítschka využiti; znesnadňuje-lí rozháraná 12 KN. 1. HL. I. ÚVOD. EPOCHY DřjtN Č. forma a umělkovaná latina Dobnerova přístup k velikým vymoženostem jeho bádání, není dílo Pubítsch-; kovo se svým prokládáním proudu vypravování četnými a objemnými citáty cizími a se svou kostrbatou.; němčinou četbou o nic příjemnější. Ale větší volnost, s níž ku své práci přistoupil,; ukládala Pubítschkovi také povinnost uvědomíti si theoretické problémy svého úkolu, pokusili se o vede-! čké roztřídění svého předmětu, Pubitschka nevyhnul se jí docela, ale zhostil se jí způsobem nevyhovujícím, V předmluvě L dílu (Vorbericht des Verfassers, nepag. str. 6—7) vykládá, že rozdělil svou prácí na sedm dílů,; z níchž prvý má sáhali do panování Bořivojova, druhý do zřízení biskupství Pražského (čilí do Dětmara, jak se autor vyjadřuje), třetí do krále Vratislava II.,! čtvrtý do Karla IV.f pátý do husitských válek (bis au£ die Religionskriege); šestý měl vylíčítí dějiny nábo-; ženských bouří až po Ferdinanda II., kdežto sedmý měl sáhati odtud po dobu současnou. Tedy rozdělení čistě náhodné, jež k vývoji dějín českých nikde nepři-; hlťží a v něm svého odůvodnění nikde nehledá (leda snad označení doby husitské po Ferdinanda za jedno období může činítí nárok na hlubší oprávnění), jež i na svou dobu překvapí nepoměrem v určení rozsahu jednotlivých období, a na němž nic se nemění, že autor, podržev je celkem, byl postupem práce nucen rozdělovali jednotlivé díly v několik svazků. Přece však tento prvý, nepodařený a čistě náhodný pokus o periodísování dějin českých měl dobrý výsledek potud, že se na příště přemýšlení o tomto thematu nebylo lze vyhnouti. Nedlouho potom vydává J o h. M e h 1 e r svoji Ursprüngliche chronolog. Ge- ROZDĚLENÍ PUBITSCHKOVO. PALACKÝ. 13. I U. ischichte Böhmens o třech svazcích (v Praze 1806 až 1807), práce, jejíž autor sám vyznává, že s e opírá hlavně o Pelzela a Pubitschku, ale celkem solidně a- spolehlivě pracovaná, kde jíž setkáváme se s uvědo-imělejším a dosti zajímavým rozdělením:1 první svazek jde do r. 1346, druhý do 1526, třetí do 1780. Ale vše to byly jen nesmělé náběhy. Úkol, který českou historiografii očekával, splnil teprve Palacký, R. 1823 mladý, pětadvacetiletý Palacký přišel do Prahy. Přicházel s úmyslem sbírali materiál k vypsání doby husitské, ale přicházel jako hotový člověk, svědomý svých cílů. Nestalo se náhodou, že právě k husitské době svůj zřetel obrátil, a nebyly to jen tradice domova a konfesse, které ho k ní lákaly. Byl to výsledek nejenom přemýšlení, nýbrž přímo studia, Palacký obral si dobu tuto, poněvadž promyslil, pochopil ajpronikl obsah dějin českých. Již o rok dříve pověděl své kre db v kritické stati určené r. 1822 pro časopis Wiener Jahrbücher,2 Než tam se jí potom přijetí nedostalo ani hned ani později, a teprve po více než padesáti létech Palacký uveřejnil ji sám beze změny, jen s úvodními poznámkami a doslovem. A právem. Názor fina české dějiny, který zde mladý Palacký na počátku i 1 Není mým úmyslem podávali úplnou bibliografii českého •dějepisectví—-podrobnosti podává Zibrt, Bibliografie české historie II [Praha 1902), str. 724 n. — nýbrž omezují se úmyslně jen na karakteristiku spisu význačných a takových, jež svým pokusem o periodisaci zasluhují zmínky. 5 Au- und Aussichten der böhm. Sprache und Literatur; ...ale ve Wiener Jahrb. staf nevyšla z přičiň, jež vysvětlil, poprvé jí. vydáva je, Palacký, Gedenkblätter (Prag 1874, str. Í9—47); o jejím významu Göll, Palackého programm práce hist., ČČH IV, 8; týž, Frant. Palacký 263 n. 14 KN. I. HL. I. UVOD. EPOCHY DĚJIN Č. své literární a vědecké dráhy vyslovil, kryje se v p o d-statě zcela s tím, k němuž se hlásil po tolika létech a v jehož smyslu jíž také své životní dílo byl dovršil. Není zde možno obíratí se tímto názorem do detailů,1 pokud nutno k našemu účelu, stane se tak ještě,' a také na tom nezáleží, že dnes tohoto názoru ani v jeho celku ani v některých detailech nesdílíme, ale na tom záleží, že Palackému z jeho velikolepé koncepce vyplynula možnost — která arci pro něho byla samozřejmou nutností — podati první vědecké rozdělení dějin českých, Applikuje rozdělování dějin všeobecných na dějiny české, Palacký v českém vydání svého díla rozeznává v nich věk starý, střední a nový. Věk starý sahá mu od prvopočátků do r, 1403, věk střední odtud do-r, 1627, odkud počíná věk nový,2 Jest to v pořadí časovém první pokus o vědeckou periodísaci dějin českých, a na prvním místě stojí podnes, nejenom časově, V podstatě lze rozdělení toto podržeti podnes, nejen proto, že dotud nebylo nahrazeno lepším, nýbrž proto, že ho lepším nahradit! nelze, jak ještě níže bude odůvodněno. Ale k tomu účelu jest nutno všimnouti si také ostatních pokusů toho druhu. Vedle životního díla Palackého stojí v naší literatuře životní dílo Tomkovo, vedle velíkolepých Dějin národu českého mohutný Dějepis města Prahy, dílo, které má svůj veliký význam samostatný, třeba se vracelo »na dráhu jíž jednou proběhnutou«, dílo, které 1 Srov, Kalousek, O vůdčích myšlenkách v hist. díle Palackého Památník Palackého 177—232, G o 11, Frant. Palacký 263 n, • Srov. Palacký, Dějiny I, 1, 15. ■ ROZDĚLENÍ PALACKÉHO A TOMKOVO. 15 se liší od práce Palackého nejen tím, čím se oba autoři lišili od sebe, ale také svým cílem a účelem vědomě zaujatým a úzkostlivě prováděným, jemuž také vlastní rozdělení dané látky odpovídá.1 Tomek — rozdíly obou mužů í tím se jeví, že Palacký své rozvržení zaujal do jisté míry apriorně (není tím řečeno, že beze studia), kdežto Tomek teprve postupným ovládáním látky k jejímu proniknutí se propracoval2 — rozdě-. luje dějepis Prahy na 6 period; první jde od začátků do r. 1235, do vnějšího dovršení městských řádů Pražských obezděním Starého města Pražského, druhá odtud do r. 1348, kdy založením Nového města Pražského také český živel uvědoměle vstupuje do této sociální vrstvy, třetí do konce války husitské (1436), doba stoupání a nacíonalisování živlu městského až do uznání za třetí stav, čtvrtá do r. 1547, do zlomení významu měst po odboji toho roku, pátá do zrušení samostatných řádů městských za Josefa II,, šestá pak odtud dále, — K tomu nutno ihned připojiti několik poznámek. Dílo Tomkovo lze právem stavětí vedle Palackého, ale nelze obojího zaměňovati. Jest pravda, že dílo Tomkovo znamená namnoze pokrok, jest pravda, že se druhdy rozšiřuje na dějiny celého národa, ale při tom ovšem — jen povrchní pohled může toho nevíděti — sleduje vždy důsledně a svědomitě svůj vlastní cíl, od programmu a účelu Palackého podstatně různý. Není správné, tvrdívá-li se někdy, že po r, 1526 dílo Tomkovo jest pokračováním Palackého, třebas Tomek, ,l Srov, Novotný, Václav Vladivoj Tomek, ČČH IV, 145 n. a> lieslčTTomek v Ottově Slovníku Naučném XXVI. 1 Srov. mé poznámky v ČČH IV, 156. í6 KN. I. HL. I. ÚVOD. EPOCHY DĚJIN Č. překročiv svazkem XI, r, 1526, který za hranici svého díla určil Palacký, zevně jaksi pokračovatelem jeho se stal. Ale dějinami celého národa jeho Dějepis Prahy nikdy býti nechtěl, dočasné rozšíření jeho programmu odpovídá pouze povaze předmětu. V době husitské máme tu arci celé dějiny české, ale jen proto, že Praze připadlo tenkrát dominující postavení jakožto vlastní po určitou dobu representantce politické moci; potom zase programm se sužuje na kroniku událostí v Praze se odehravších, jíž jenom jejích politické pozadí dodává hlubšího reliéfu, A tak také musí i Tomkovo rozdělení na ony vytčené oddíly býti posuzováno. Přiléhá úplně k jednotlivým periodám vnitřního vývoje dějin Pražských, vystihuje výborně — leda snad o roce ukončujícím třetí periodu mohl by býti spor — jednotlivá období dějinného vývoje městského stavu v Čechách (námitky, jež byly proneseny, zakládají se na nepochopení a sofistice], ale za dělidlo celých dějín českých se nehodí, a nelze ho užití za náhradu periodisace Palackého, Jako skvěle přiléhá k předmětu, pro který bylo sděláno, tak nemůže vyhovovat!, má-li se ho užit! na předmět jiný. Kdyby bylo zapotřebí důkazu dalšího, podal jej již Tomek sám, který s!ce v dějinách Pražských pevně se ho přidržel, ale za rozdělení dějin českých ho nepřijal, O stručné vypsání dějín českých pokusil se Tomek prací Děje země české {Malá Encyklopedie nauk č. 2, Praha 1843], jež dočkala se četných vydání (jubilejní 7, r, 1898 s titulem Děje království Českého) a značného přepracování jednak s postupem studií Tomkových, jednak koncessemi, které Tomek činil X ROZDĚLENÍ TOMKOVO. SCHLESINGER. 17 »* změněným poměrům. Látku zde autor rozvrhl v osmerý >' knihy; první o době předslovanské, druhé do smrti Boleslava IL, třetí do r, 1197, čtvrté do 1306, páté do ř"' 1408, šesté do 1526, sedmé do 1620, osmé do současné doby,1 Rozdělení sice odchyluje se od dělení Pala-! ckého, ale nestojí proti němu, jednak proto, že názory • ■ obou autorů tenkráte se ještě tak nerozcházely, ale >- hlavně proto, že rozdělení Tomkovo, postrádajíc hlub-i šího zdůvodnění vědeckého, slouží účelům čistě prak-Lickýmj jako jím í práce sama, nabitá daty a fakty, byla určena- Pro vědeckou periodisaci dějin českých není třeba k němu přihlížet!,2 t" I Uvědomělý odpor ozval se teprve, když rivalita Hoílerova proti Palackému, ale také všeobecné priostrení národních protiv povolaly v život Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen, kterýž uložil si také za povinnost vypracovat! se svého stanoviska dílo o 'českých dějinách. Úkol tento provedl Lud, j' Schlesinger, Geschichte Böhmens (Prag 1869, I 1 Rozdělení v podstatě zůstalo, ač v detailech později pro- jí, : vedeny některé změny jednak věcně zdůvodněné, jednak karak-teristické pro změnu smýšlení autorova. Poslední vydání, po-\ držujíc hranice prvých tří a posledních tří knih, vede čtvrtou do j. 1346, pátou do 1420. j 1 Z příčin rovněž praktických a bez vědeckého odůvodnění ! K, V. Z a p, Českomoravská kronika (Praha 1862 n.) končí ! knihu I, r, 1306, II'. r. 1436/ III. r, 1526. — Ed. Bruna, Gesch. JČ". Böhmens (Prag 1849, jeden sešit do Václava IV.), v knize zají-i mavé stanoviskem německý píšícího, česky cítícího a mladou svobodou nadšeného vlastence — (předmluva jest datována »am Iletzten Tage des ersten Jahres der Freiheit«, autor věští boj obou národností na poli duchovním, a v něm vítězství Čechů), — navrhuje rozdělení na tři periody, I. do 895,p II. do 1526, III. do současné doby, rovněž bez jvědeckého základu. V. Novotný,' Čcskŕ Dějiny. I. 1S KN. I, HL. I. ÚVOD. EPOCHY DĚJIN Č. druhé vydání 1870). Odmítaje vědomě stanovisko Palackého, autor rozvrhuje svou látku na 7 období: I. do r, 768 (domnělého příchodu Čechů), II. do r. 1197, III. do r. 1306, IV. do r. 1400, V. do r. 1526, VI. do r. 1620 a VIL do r. 1848. — Kniha Schlesingerova, ačkoliv sám pokus psáti dějiny české se stanoviska Němců v Čechách bylo by lze označíti za nevědecký, poněvadž historie obou národů zde splývá nerozlučně v jedno, jest pracována dosti svědomitě a zpravidla na základě pramenů vlastních. Ale již svým rázem stává/se (a ani nezapírá, že jest) tendenční a následkem toho — to dnes uznávají i němečtí historikové — také jednostranná. Tato její vada již v samém rozdělení se zračí. Žádný z oddílů zde zvolených netvoří epochy v dějinách českých, ba netvoří jí ani, kdybychom se postavili na stanovisko autorovo, v dějinách Němců v Čechách, A tak i tento pokus pro vědecké rozdělování dějin českých zůstává bezvýznamným. Ostatní zpracování dějin českých, jichž by zde bylo lze vzpomenoutí, buďto v periodísací jdou za Palackým, anebo volí rovněž z motivů spíše praktických než vědeckých rozdělení jiné bez hlubšího odůvodnění,1 takže ve svém přehledu musíme stanouti až 1 Potřebu vědeckého děleni jasně si uvědomil J o s. K a-1 o use k v celkovém přehledu dějin českých v Ottové Slovníku Naučném (díl VI., zvi. ot. s titulem Království České, v Praze b. r. str. 208); podŕžuj e Palackého rozdělení rta tři doby, až na to, že době střední vymezuje jen dvoustoletf 1420—1620 a na některé'menší detaily. Jos, Lacina, Česká kronika (III díly o 8 sv, v Praze 1892—96), v díle myšleném populárně, ale ani tak ne vždy uspokojujícím, rozeznává tři doby: do r. 1306, 1526, 1848. Nepodařený pokus, kterýž učinil R. Novotný, České [ PŘEHLED POKUSŮ O ROZDĚLENÍ. 19 ' u nového, vědomě do ostré protivy proti Palackému í; se stavícího pokusu, který učinil Ad. Bach mann, V 1 r-T7^—-- i: dějiny politické I. (Průvodce vědou a uměním č, 2, v Praze ; b. navrhuje nepodařené rozvržení na starověk do r. 550, : středověk do 1378, novověk do 19081 (srov. V. Novotný, r Hlídka Času 1909 červenec, Pekař, ČČH XV, str. 255—257).— u (s Z cizích příručních zpracování Gajszler, Rys dzíejów cze-i : skich (Varšava 1882, druhé vyd, 1892), dobrá příručka, rozeznává i 1, dobu předkřestanskou, 2, předhusitskou do r. 1415, 3. husit-i ■ skóu do 1620, 4. úpadkovou do Marie Terezie, 5. obrození. — Rozdělení českých dějin v publikaci Oest.-ung, Monarchie in \ . Wort und Bild, Böhmen I, Wien 1894- (za Přemyslovců H. J J i'r e č e k, za Lucemburků E. Werunsky, do r. 1526 A. i ' Rezek, do 1612 T h. Tu p et z, do 1648 A. Gindel y, do 1848 i' A.i B ach mann), nevyplynulo z motivů vědeckých. Rob, H. j Vi c k er s, Hístory oí Bohemia (Chicago 1894), navrhuje |í v úvodu (str. 7) rozdělenína šest dob (do smrti Otakara IL, do 1435, do 1545, do 1620, do 1848 a dále), ale v praxi se tohoto ~-f' arci neodůvodněného — rozdělení nepřidržel. Frances Gre-• rr g o r, The story pf Bohemia (Cíncínnati 1895) rozdělila si látku • r z praktických ohledů bez vědecké motivace na 9 oddělení, jf- Maurice, Bohemia Írom the earlist times to the fall oí nají- tíonal independence in 1620... (Londýn 1896), omeziv se na *'f, určené thema, zachovává jen pořad věcný, kdežto Liitzow, ; |i 1 Bohemia an historical sketch (Londýn 1896, druhé vyd. 1909, f, ' do češtiny přel, Jos. David, Král, Hradec 1911, Melicharova I Bibliothéka XIII.), ve svých 8 kapitolách reprodukuje úplně roz-i dělení Tomkových Dějin král, Č,, na něž se vůbec tato, jinak |-J pro informací ciziny dobrá kniha, úzce přimyká. Dobrý přehled, l který podal B, B r e t h o 1 z, Böhmen, Mähren, Schlesien bis zu }' ihrer Vereinigung mit Oesterreich i. J. 1525 (v Helmöltove E. Weltgeschichte V, Wien 1905), trpí bohužel přílišnou stručnosti. J, Apíanus, Geschichte Böhmens (Leipzig 1905) jest kniha nevě-» decká, — Vynikající práce o dějinách Moravy, jako Dudík, fv Mährens allgém; Gesch. I—XI (Brünn 1860—1886), B ŕethol z, f: Gesch; Mährens I, 1, 2 (Brünn 1Ö93, 1895), R. Dvořák, Vlastí-I věda Mor, I. a stručněji Děje markr. Morav, (Brno 1906), ne- 20 KN. I. HL. 1. ÚVOD, EPOCHY DĚJIN Č. Geschichte Böhmens,1 Dnes již vlastně rozdělení Bach-mannovo ztratilo na své původní příkrosti; druhý svazek díla Bachmannova jde až do r. 1526; ale to jest jen jakási náhoda. Původně bylo celé dílo vypočteno jen na dva svazky, z nichž první uzavřen byl rokem 1400, Dnešní Bachmannova změna programmu dává také jeho prvnímu rozdělení ráz jakési náhodnosti, jakého původně jístě nemělo. Jako celé své dílo zamýšlel Bachmann jako protiklad a z části í náhradu za Palackého, tak také jeho původní rozdělení má význam hlubší, Bachmann jím přiznává, že 15, století tvoří epochu v dějinách českých, — důvody, ze kterých se rozhodl pro r. 1400, poznáme hned — ale nepřipouští, že by v dalším vývoji byly nadešly takové mohou v hořejším přehledu býtí respektovány, poněvadž volí rozdělení svému monografickému stanovisku přiměřené, jež pro celé české dějiny nemůže býti směrodatné. 1 Adolf Bachmann, Gesch. Böhmens I, II (Gotha 1899, 1905), ve sbírce Herren-Uckert-Giesebrecht-Lamprecht, Geschichte der europ. Staaten (a nyní vlastně první oddělení sbírky Allgemeine Staatengeschichte) č. 37; srov. V. Novotný, Ad, Bachmanna Gesch. Böhmens, ČČH IX, str. 26 n. {zvi. otisk s titulem Prof, Bachmann a české dějiny, Praha 1904), kde i ostatní důležitější posudky. — Bachmann svým původním rozdělením zaujal v praxi stanovisko, které v theorii pokusil se odůvodnití H ö f 1 e r. Kritische Wanderungen durch die böhm. Geschichte III, Die Grundanschauung der Palackyschen Geschichte Böhmens, MVGDB VIII, 30 n., vytýkaje Palackému mimo jiné i přílišný rozsah doby Husitské v jeho Dějinách, Že se potom musil odhodlati k opuštění svého původního plánu, a že druhý svazek Bachmannův (1400—1526) rozsahem téměř rovná se prvému, jest satisfakce, jíž se tu dostalo práci Palackého proti neodůvodněným výtkám — nepravím tím, že neodůvodněné byly Höflerovy výtky všecky. ODPOR PROTI PALACKÉMU. BACHMANN. 21 proměny a převraty, které mu daly jiný směr. Jemu se ledy celý další vývoj jeví výsledkem oněch prvků, které způsobily epochu ve stol. 15. Ač nepřiznáno vý-slovně, jest to přece zřejmé popření stanoviska Palackého také v této příčině .., Požadavek vědeckého rozdělení kteréhokoli oboru ukládá hledati a nalézti dělídlo, které by vyhovovalo veškeré povaze dané látky, které by, vyplývajíc z ní samé, nespokojovalo se vytýkáním pouhých zevních, v, povaze její nezaložených momentů, nýbrž nalézalo skutečně mezníky vnitřní stránkou odůvodněné a všecky příslušné faktory vystihující, které by platilo netoliko s určitého hlediska, nýbrž všeobecně a pro všecky případy. Již z toho jest patrno, že za základ vědeckého dělení dějin českých nehodí se měřítko opírající se o události více méně nahodilé, jako jest vymření jednotlivých dynastií a nastoupení nových nebo pod. Události toho druhu, ač samy o sobě ne bezvýznamné, přece jen v případech velmi řídkých, a jen když jsou provázeny dalekosáhlými průvodními zjevy jinými, nabývají významu epochálního. Jen v dobách, kdy dynastie sama tvoří dějiny (a i tu jen za určitých podmínek), mohl by jím takový význam připadnout!, a toho nevidíme ani jedenkrát, když případ podobný v našich dějinách nastal. Událostem toho druhu náleží jisté místo v dělení jednotlivých period, nikoli však rozhodující význam pro periodísací celkovou. Vývoj dějin jest sám sobě suverénem, neváže se podobnými-pomíjejícími zjevy, a jen v něm samém a z. něho, v jeho vnitřní nutnosti možno hledati odůvodnění vědecké períodísace. 22 KN. I. HL. I. ÚVOD. EPOCHY DĚJIN Č. Tomuto požadavku však — již povrchní pohled dovede o tom přesvědčiti, — ze všech pokusů o dělení dějin českých odpovídá jediné rozdělení Palackého, proti němuž stojí rozdělení Bachmannovo. Na první pohled, a zvláště odmyslíme-lí si nevyslovené pozadí původního rozdělení Bachmannova, nezdá se, že by rozdíl byl tak značný. Palacký zakončuje první a zahajuje druhou dobu svého rozdělení r. 1403, Bachmann navrhuje r, 1400, Ve skutečnosti jest rozdíl přes tuto blízkost obojí hraníce ohromný. Jeví se to jíž tím, čím volba obou roků jest motivována, Palacký zvolil r. 1403 jakožto datum prvého oficiálního vystoupení wyclífismu u nás, Bachmann se rozhodl pro r, 1400, poněvadž jest rokem prohlášení krále Václava za sesazena s trůnu německého. U Bachmanna volba tohoto rozhraní dána jest částečně stanoviskem, kterým se Bachmann od Palackého liší zásadně, že Čechy byly lénem říše německé. Stanovisko Bachmannovo v té příčině jest správné. Poznáme později dopodrobna, že Čechy zaujímaly sice postavení dosti samostatné, že se těšily velikým výhodám, byly tedy lénem velmi privilegovaným, ale přece jen lénem říše německé. Přirozeně proto poměr tento a jeho utváření v průběhu dějin nemohl zůstali bez vlivu na vývoj dějin českých. Ale z toho ještě daleko neplyne, že by tento poměr směl, nebo dokonce musil býti brán za základ při určování dějinných period našich, že by jenom jeho utváření v průběhu dějin mohlo podmiňovati určování jednotlivých epoch dějinného vývoje českého. A zejména r, 1400 nemá ani jediné z těch karakteristických známek, které by ho činily význačnějším mezníkem. Nemá jich ani se I i 1 ROZDÍLY PALACKÉHO A BACHMANNA. 23 stanoviska všeobecného, — neboť oním aktem kurfirst-ské libovůle římské kralování Václavovo nijak nepře- ■ stává, král Václav í potom vždy nazýval se králem Římským a neztratil nikdy svých přívržencův v říší úplně, — a nemá jích zvláště se stanoviska dějin če-.ských. Pro jejich vnitřní vývoj nemá r, 1400 významu pražádného, událostmi, kteréž on přinesl, ve vývoji .dějin českých nic se nezměnilo. ■ Vědecký základ tomuto rozdělení, opřenému o nej -^nahodilejší moment zevní, chybí naprosto, A právě 'proto tím vážněji vystupuje vědecké zdůvodnění pe-Iriodisace Palackého, vyplývající ze samé vnitřní podstaty dějin českých. Důvody, ze kterých Palacký volil toto viditelné rozhraní svých dvou prvých dob, nejsou vázány pomíjejícími okolnostmi, nýbrž podmíněny povahou vnitřního vývoje, z jejíchž nej vlastnějšího základu vyvěrají, A tuto pečet plné vědecké opravdovosti má také celé rozdělení Palackého, jež tudy vždy lže podržet za základ, třebas ne ve všech detailech, '• Snad by mohl vzniknouti spor, lze-li přes to také ; podrželi Palackého označení jednotlivých period za věk starý, střední a nový, ale to by byl vlastně jen spor o slova. Také proti obvyklému dělení dějin všeobecných na tyto tří věky ode dávna ozývají se námitky1 jakožto prý neodůvodněnému a v novější době skutečně jíž vyskytly se pokusy nahradit! je jiným. Není třeba úzkostlivě lpětí na všech detailech rozdě-■lení onoho, ale také nelze zapřítí, že nové pokusy nejsou o nic hlouběji odůvodněny, ano právě naopak, že J"Srov, B e r n h e i m, Lehrbuch der hist. Methode und der Gescbichtsphilosophie, 3. u. 4. Autl., Leipzig 1903 (5. a 6. vyd. 1908 nemá zde podstatných změn), str. 70 n. 24 KN. I. ML. I. ÚVOD. EPOCHY DĚJIN Č. starší rozdělení vnitřní povaze předmětu mnohem lépe odpovídá. Nelze nevidět!, že rozdělení ono opírá se 0 zjev velmi vážný, o hluboký rozdíl vnitřní mezi jednotlivými těmito periodami se jevící, který lze jedním slovem vyjádříti, že běží o základní změnu světového názoru, způsobenou na rozhraní věku starého a středního především křesťanstvím, na začátku věku nového především reformací, Nechceme-li zavírat! očí před skutečností, nemůžeme nepoznati, že i v našich dějinách setkáváme se se zjevem týmž, také zde smíme plným právem mluvit! o základní proměně světového názoru způsobené nejprve husitstvím a potom protireformací. Epochální význam husitství pro naše dějiny jest uznáván všeobecně a nemohou ho popříti ani zásadní protivníci, 1 když ho — arci jednostranně — chtějí připouštět! jen po stránce negativní. A o pronikavé proměně způsobené protireformací jistě ani chvíli nebudeme na rozpacích, uvědomíme-lí si, jak jejími následky do jisté míry ještě dnes, po třech stoletích, trpíme. Zároveň však jíž tím dána hluboká opravdovost a tím i zdůvodněnost tohoto rozdělení, jež skutečně vyplývá z vnitřního vývoje dějin našich. Rozdělení navržené Palackým lze tedy z těchto příčin v zásadě akceptovat! jakožto jediné vědecky odůvodněné. Toto zásadní přiznání ovšem neznamená bezpodmínečného stotožnení se všemi detaily a zejména ne naprostého souhlasu s oběma roky za rozhraní volenými. Rozumí se samo sebou, že, volba těchto mezníků nemá toho významu, jako by určitým rokem jedna doba přestávala a druhá se začínala. Převraty dějinné připravují se dlouho, a zvláště změny tak hluboké, í OPRÁVNĚNOST DĚLENÍ PALACKÉHO. ROZHRANÍ. 25 -které lze nazvati změnou světového názoru, nedosta- yují se nikdy náhle, neuskutečňují se jediným rokem. ■řDěje se tak spíše pro snazší přehled (a tedy pro pohodlí), volí-lí se určitá léta, v jejichž událostech dostavivší se změna způsobem význačnějším se manifestuje, .anebo nastávající převrat svůj základ nalézá, V té přičíně pokládám druhý z mezníků Palackého za šťast- 'nějí volený prvého. Ne že by r, 1627 znamenal začátek protireformační akce anebo nějakou podstatnou změnu v jejím provádění, ale proto, že po odvržení všech ohledů k nekatolíkům, po uvědomělém organiso-vání rekaíolísace se všemi následky odtud plynoucími , až, do vylidnění země, po zlomení dosavadního vývoje ■ všemu tomu dán byl obnoveným zřízením zemským r, ,1627 nový právní základ. i Toho dalekosáhlého významu r. 1403 nemá. Palacký s tímto datem spojil počátky husitství — a v tom případě by epochální význam onoho roku byl bezesporný. Ale to, co r, 1403 po prvé vstoupilo do veřejného života, nebylo vlastně ještě husitství, tenkráte došlo teprve k první manifestaci wyelifísmu. Jsme jistě oprávnění mluvití o husitství (jíž u Husa samého) a netoliko o pouhé recepci wyelifísmu, neboť Wyclif přispěl toliko k tomu, aby naše náboženské hnutí jenom určitěji zaujalo směr, k němuž neuvědoměle klonilo se jíž dávno a od počátku. Ale právě proto nemohu r, 1403 hlubšího významu přiznati. Naše náboženské hnutí jest starší, a smíme, či musíme-li v něm víděti to, có nastávající proměnu světového názoru připravovalo; a.podmiňovalo, musíme také hranící, jíž se počíná období touto změnou karakterisované, posunouti dále zpět, až k jeho začátkům. ' 26 KN. I. HL. I. ÚVOD. EPOCHY DĚJIN Č. Z té příčiny mám za nej přirozenější rozhraní prvé a druhé periody dějin českých r, 1346, rok nastoupení Karla IV, Ani zde ovšem ne v tom smyslu, že by nastoupením Karlovým bylo se všecko rázem změnilo. Ale vláda Karlova jest doba, v níž se dostavují všecky podmínky tuto proměnu způsobivší. V ní provedeno bezprostřední sblížení duševního života českého se západem a vlastními duchovními centry světového myšlení, vlivy dvora Karlova, založení university a jiné kulturní činy Karlovy vnášejí k nám myšlenkové proudy světové, činnost arcibiskupa Arnošta provádí a dovršuje splývání církevní organisace naší se všeobecným stavem církve a tím vzbuzuje í všecky odtud plynoucí positivní i negativní účinky. Tenkrát země české začínají dýchatí evropským vzduchem. Doba Karlova ovšem neztrácí při tom svého rázu doby přechodní, přece však celý její ráz přičleňuje ji blíže době následující než předcházející, Ale zároveň všecky tyto zjevy nasvědčují oprávněnosti tohoto rozdělení, podávajíce důkaz, že jest zde splněn také základní požadavek vědeckého dělení, totiž aby nebylo toliko jednostranné a jen s jistého stanoviska vhodné, nýbrž přiléhalo k celku. Zákonodárné pokusy Karlovy jsou — í když neprovedeny — výmluvným svědectvím o rozkladu dosavadních řádů a o potřebě nahradití je novými. Otevření přístupu k výhodám městské kolo-nisace také živlu českému (založení Nového města Pražského) umožňuje a zrychluje vývoj, kterým tato do té doby stále ještě převahou cizí instituce přípíata byla k organismu ústavní a stavovské evoluce domácí, A nemohl-li, jak svrchu dotčeno, ani poměr zemí českých k říší Římské zůstatí bez vlivu na průběh dějin m f DŮVODY PRO 1346. ROZDĚLENÍ I. DOBY. 27 naších, také zde jedna z jeho etap splývá s dobou Karlovou- Zlatá bulla, nerušíc tohoto poměru, zákonnou formou utvrzuje, co dosavadní vývoj přinesl, tak aby poměr pří minimálních povinnostech přinášel mnohonásobné výhody. Jest snad i v tom něco symbolického, že Karel, dříve než se ujal vlády v Čechách, byl jíž králem Římským, a že již dříve, než se stal králem, osvědčil se jako vladař. Pokud se týče podrobného rozdělení první periody dějin českých, ohraničené r, 1346, nepriznávam se k rozdělení, jaké navrhl a provedl Palacký, poně-ívadž vlastním úkolům českých dějin lépe po mém soudu odpovídá rozvržení jiné. První dobu dějin českých rozděluji na šest oddělení čili knih, z nichž první objímá dobu předslovanskou, druhá začátky ■ doby slovanské až do smrti knížete Oldřicha, třetí sahá od nastoupení Břetislavova k r. 1197, čtvrtá líčí vládu Přemysla L a Václava I, (1253), p á t á jde do vymření Přemyslovců a konečně šestá odtud až k naznačené hranici. Pokusím se několika slovy odůvodnit!, v čem vidím vědecký základ tohoto rozdělení. Se stanoviska dějin zevní politiky nelze, přizná-me-lí závislost zemí českých na říši Římské, tohoto poměru přehlížeti, A jeho vývoj obráží se v tomto rozdělení. Kniha první týká se ovšem doby po této stránce indífferentní, druhá karakterisována jest pří občasném rozmachu doby Rastislavovy a Svatoplukovy, částečně i obou prvních Boleslavů, ale zvláště Boleslava Chrab-rého jistým kolísáním tohoto poměru. Teprve nastoupením. Břetislavovým vystupuje jeho trvalá pevnost, určovaná nejprve (při vnitřní samostatností Čech) většími povinnostmi a menšími právy, ale měnící se kon- 28 KN. I. HL. I. ÚVOD. EPOCHY DĚJIN Č. cem 12. stol. na poměr, který pří zmenšených povinnostech přináší stále větší výhody, a zejména umožňuje velmocenské rozmachy říše české, karakterisující dobu pátou a šestou (nechci unavovati podrobnostmi, o nichž na svých místech bude řeč). Ale oprávněnost tohoto dělení s určitého stanoviska politiky zevní voleného potvrzuje se také tím, že i etapy vnitřního vývoje k němu celkem těsně přiléhají, O prvních dobách máme arci málo zpráv, aby rozdíly byly patrné, nicméně — a ovšem i proto — nenajdeme, co by odporovalo. Ale jíž ode čtvrté knihy lze pozorovatí nenáhlé stoupání stavovských živlů, které během věků roste. Vláda Přemysla L jest dále, tvoříc z naznačených příčin epochu, karakterisována také konfliktem moci duchovní a světské spojeným s dalekosáhlými proměnami hospodářskými. Jeden z následků jest také, že král, zkrácen ve svých příjmech, hledá náhrady v městské kolonisaci, Úsílnější vnikání cizích živlů k nám, rozvoj stavovství i vyžití starých řádů podmiňuje proměny, které v době páté lze pojití ku jménu Přemysla II., a jež zvláštní úlohy nabývají změnami dynastií v době následující. Vesměs tedy momenty, jež oprávněnost tohoto rozdělení zaručují a z nichž jednotlivé v podrobnějším líčení tím patrněji vyniknou. HLAVA II. Historie a archaeologíe. Bojové, . Archaeologickýra bádáním jest dnes určitě zji-stěno, že člověk sídlil v Čechách již v době díluviální, ledyněkolik tisíciletí před začátkem našeho letopočtu, Historie nebrání se tomuto výsledku, k němuž arohaeo-logíe; dospěla, jakož také ochotně přijímá mínění další, ;:že od těch dob pokolení lidské udrželo se v našich '.vlastech bez přerušení. Než zisk, který z toho pro čistě historické poznání plyne, není tak značný, jak by se na první pohled mohlo zdáti. Hned zde uplatňuje se rozdíl mezi archaeologií a historií, ano právě zde rozdíl tento rýsuje se markantněji, nežli všude jinde, * Archaeologie, vymanivši se z područí disciplín Jjíných, stala se vědou samostatnou, její poměr k historii nemůže tudybýti jiný, nežli každé jiné samo-j statné disciplíny. Sbližuje je účel do jisté míry stejný; 'poznali a vylíčiti kulturní stav dob dávno minulých, ■jale dosáhnouti tohoto cíle, nebo aspoň příblížiti se mu I snaží sé každá z íních zvláštní cestou, svými pro-l středky,* svojí methodou, : Než také při onom do jisté míry společném účelu ífjeví sel hned značné rozdíly. Nelze upříti, že účel • historie, aspoň za dnešního stavu, jest širší, jak to již