12 nista, jejíž hlavní postava, soudce Adam. je vrcholem realistického -.istova. hesileu* řadí Fischer mezi díla, v nichž převládá romantika, ba vidí >l směru romantického. Romantickou — arci spíše kleistovsky roman-nazývá F. tragedii pro základní tragickou ironii, jež ovládá celý kus, si zahrává s bolestí a rozkoší, nenávistí a láskou. Základní problém kračováním oné filosofie osudu, již naznačuje »Guiskard«. Vlastní ňskarda« byl boj s osudem. I Penthesilea hyne osudem; jím však jest iilea sama, její povaha. Uplatňuje se zde tedy proti antickému pojetí a«, názor spise shakespearovskí, ač právě této tragedii poskytla ka. Proti hrdé výši. jíž Kleist dosáhl svou »Penthcsileou«, znamená von Heilbronn* sestup, ústupek době a jejímu vkusu. Zde jest básnik řada součástí fabule jest převzata od předchůdců. Dramatem histo-Ize tuto hru nazvali — vždyf zázrak jest jí východiskem, lídč v ni ľivázeni viditelnými démony. Spíše bychom ji nazvali pohádkou — pohádkové — naivnost — jest rušeno tím, že Kleist pohádku — snad - upravil podle tehdejšího moderního učení. Je tedy již podruhé :m soudobých tendencí romantických. ■rmannsschlncht* není vztahů k myšlence osudově: jest to báseň pří-není dramatem v přísném slova smyslu, neboť nemá vnitřního kon-■manova průzračná povaha nemá hlubšího zájmu. Zato »Prinz von úzce souvisí s problémem osudovým, ba jest jeho domyšlením. I zde e»oj proti náhodě. Kurfiřt nechce vítězství, za které děkuje jenom ná-í Hohenzotlerau. jenž poukazuje k tomu, žc jednáni přítelovo bylo ,-áno okolnostmi, které byiy mimo dosah jeho vědomí, zastává vol-a přemlouvá prince Fiomburského. aby se uznal vinným neb ne-ro něj již neplatí íataiismus, nýbrž chce se s plným vědomím své vůfe oběf vyššímu principu. Tak jest tedy filosofie »Schroíl'ensteinských<. >řekonána, a jest překonána i subjektivní romantika. Na otázku, zdali tohoto díla, jehož hrdina, překonav sebe sama, povznese se do výše 0 rozhodování. lze souditi, žc také básník došel vnitřní hamonie, F. :áporně. Osud tomu chtěl, že sotva dal Kleist v básni svému hrdinovi td ničivými pudy psychy, sám jim podlehl. ou asi přibližně podány výsledky práce Fischerovy, jejímž hlavním rešíti dva problémy: problém guiskardovský a problém, jenž se tý- 1 Kleistova k romantice. Vůdčí myšlenku díla, již F. získal probadáními guiskardského, totiž pojetí Kleista jako bojovníka s osudem, jak uvedeno, již dříve německy. Nové. kromě celé řady postřehů jednotlivých děl. je v české knize objasnění vztahu básníkových e. k Shakespearovi a k antice. — rovo dílo jest subjektivní, velmi subjektivní — vědomě. Praví-li •dnocení dramat Xíeistových, že jest výronem osobního procítěni, teprve ex post shledávají vědecké opory, jest mu totéž stanovisko pro pojetí Kleístovo. Temná tucha životního problému Kleistova 'chodiskem; rozhírá-li život Kleistňv a jeho práce, zkomná-li jeho jiným zjevům literárním, hledá jen podpory svému apriornímu ío nevystihuje zcela správně Kleista. když na př. velmi málo při-u, co bylo v básníkovi pathologického, zvláště však, když irronáší :nujíci úsudek o *Hcrmannsschlacht«. Fischer dotýká se jen několika ouvislosti s dějinnými událostmi současnými a hodnotí báseň tu jen . křen: ií wh-áví*] vi. *z\?í' P'hím irť-,-^;^t./. ..."í i... ...xr.. i..'.,.: - na podkladě historických podmínek, jak jest to u každé podobné akutní básně i příležitostné jedině nutné. Ba způsob Fischerova pojetí svádí jej i k nedůsled- nosti. Jen na základě hypothetickém dochází F. výsledku, že prý by bylo šlo v »Guiskardovi« o překonání moci osudové. Z toho soudí pak o duševní náladě KJeistově: »Guiskard« jest mu důkazem, že prý se Kleist vyléčil z romantické hry myšlenek a že se. překonav skepsi, probojoval k tragickému pojetí světa. Jak se to však sruvnává s tím. co F. praví ve své kapitole úvodní o dramatě »Pťinz von HombLirs«? »U autora tak složité psychologie, jakým byl Kleist, jest dvojnásob na pováženou, z hotového produktu přímo soudit na stejnou náladu tvůrčího ducha.« F. se ovšem snaží této výtce čeliti dodatkem, že »Ouiskard« znamenal vítězství pouze ve smyslu ideovém, nikoliv však životním. Než zdařilo se mu to? A jak jest tomu vůbec s Fischerovým pojetím \ *Guiskarda«? Jak lze s nim v soulad iivésti faktum, že tu Kleist ztroskotal? i Spočíval-li problém jen v tom. zachytiti Guiskardňv boj s morem v jeho nej- j hrůznější podobě, by! tu dostatečný důvod pro zoufalou duševní náladu Klei- ! stovu, když přece v »Penthesilei* zpodobuje také velmi děsivé scény a. to beze zvláštního duševního zápasu? Nemýlím-li se. nepokouší se F. ani v německé studii ani v české knize své, aby podal vysvětlení tohoto odporu5). Tak musí ■ ziistaťt nerozhodnuto, zda dílo Fischerovo, ač jest bohaté novými myšlenkami a hledisky, znamená konečné rozřešení Kleistova problému. ; .1 a r. V 1 a š i m s k ý. : VÁCLAV NOVOTNÝ: České dejiny. Dílu í. část L: Od nejstarších | dob do smrti knížete Oldřicha. (Laichtrův Výbor nejlepších spisu poučných, kniha XXXVlli. V Praze 1912. Stran XIV a 782.) Díl u I. část 2.: Od Břetislava 1. do Přemysla 1. (Tamtéž, kniha XL. V Praze 1913. Str. 1214.) První dva svazky »Ceských dějin« proi. V. Novotného jsou souhrnem práce tak podrobné a soustavné, jaká pro nejstarší období české historie jednotliv-! cem nebyla podniknuta od dob Dobnerových. S pečlivostí vskutku podivu- j hodnou jest tu snesen a kriticky roztříděn materiál i nejodlehlejší a často | jen po drobtech z cizích nebo polozapomenutých prací obětavě shledávaný. i Při tom spisovatel neulehčil své práci v žádném směru tím, že by byl spolehl ; na výsiedky jiných, třebas šlo o podružné otázky. Sel vždy sám k původním í pramenům a budoval na nich své poznání, hledaje s úsilím a důvtipem, aby ] jen z chudých trosek zásoby pramenné vyčerpal co nejvíce světla k ozáření i temných věků dějin našich. A přes to neodkladáme práci jeho s plným uspo- kojením, spíše s pocitem, že sc zde veliký a záslužný náběh minu! s cílem. Proč? Přečasto byla již přiznána naléhavá potřeba nového souhrnného díla o starších dějinách českých. Práce Palackého, která se právem těší jaksi kanonickému postavení jako kiassický projev své doby, vznikla v první polovici XIX. věku z předpokladu dnes jíž po mnohé stránce překonaných, U její kolébky 1 nestála jen romantická víra v tajemné síly základní naší národní povahy a svobodomyslné přesvědčení o domnělém zlatém věku staroslovanské demo- -) Srov. kritiku Fischerovy studie »Kleists Guískarciprabiem« v »Ltt. Central-blatt* 1913, roC*. 6-!.. t. 3., sloupec 85. Proti tomu dochází Fischerova kniha plného uznání v »Ltt. Echo* 1913, seS. 14, sír. 977. — Srov. takt zprávu Sprenfflerovu o Fischerově studii v vAUgemeines Literaturblatt*I9I3, XXtL, ů. 19. sl. 593 li 15 a-acíe, zkažené později násilným pronikáním feudálních a cirkevnických hle-lisk ze světa germánského. Palacký tvořil své práce také pod tíhou íals Hanko-'ých i Bočkových a by! nadto nucen, zvláště tam, kde ho dílo Dobnerovo ipouštělo, vlastní rukou raziti si namáhavě cestu vpřed ve spleti tradice bez iřípravných, monograiických prací cizích. Těch se však od jeho časů na-troniaílila značná zásoba a současně všeobecné pokroky vědy evropské dalv íáin nová měřítka k pochopení státu, církve a kultury středověké. Pokus o no-'ou stavbu na základě lěchto změněných předpokladu stai se pak tím více úvazkem České historiografie: čím iisihiěji se v posledních letech se strany ičmecké jevila snaha vykresliti celkový obraz dějin našich s hlediska českému ■ítční protivného. Pokus o souhrnné vypsání staršíeli dějin českých muže se ovšem brati voji cestou. Může spěti ke zdůraznění podstatných prvků vývoje celkového, ědomě odlišených od podružného detailu, tedy k smělému tresku mohutných ysú, které by nešetřilo historickou perspektivou. Nosnou páteří práce takové ylo by asi především vystižení politického a společenského vzríistu národ-ÍUo celku, vývoj právničil a státních institucí, kultury hmotné i duchovní, teréžto hlavní rysy by byly jen s uměleckou šetrností zpestřeny vylíčením ivoiních osudu těch vynikajících jednotlivců, jichž ruce. opravdu sunuly celový vývoj vpřed. Dílo takové by bylo nepochybně činem všenárodnílio do-Eihu, ale neméně záslužný by byl i pokus jiným směrem se beroucí, totiž velmi ortrobné a odborně kritické shrnutí dnešních zásob monografického vědění starších dějinách českých. Podrobná revise taková by snad spíše nabyla rázu ouvislé řady monografií, jako jsou známé s.Jahrbiicher der deutschen Ge-chichte«, a jistě by nebylo lze ji provésti v krátké knize plastické síly tvůrčí celému národu mluvící, byla by však velikým pokrokem ke skutečné synthesi. Tragika veliké a záslužné práce Y. Novotného tkví v tom, že se auktor crczhodl plně ani pro jednu ani pro druhou cestu, kolísaje neuspokojivě mezi bojím cílem. Předmluva sama ukazuje, že se nechtěl spokojiti s napsáním odrobné práce jen pro učence, obraceje zraky k dílu významu všenárodnílio, také sbírka, v níž dílo vychází, má odběratele všech vrstev. Než již jzsah prvních dvou svazku vzbudí obavu, zda cíle bylo dosaženo. Plných :)00 stránek sotva stačilo auktorovi, aby dovedl dějiny zemí českých až roku 1197 a z toho ani celá desetina není věnována obecnějším otázkám čjin právních a kulturních. Podrobné popisování událostí válečných, dynasti-kých a jiných episod osobního rázu zaplavuje nespoutané knihu. Jako zrnka růženci jde miniatura za miniaturou a skoro nikde není odstupu od jednotli-ých událostí, jakého žádá obraz velikých rozměrů. Mezi oběma díly jest všem jakýsi rozdíl. V prvním, sahajícím do začátku XI. věku a zahrnujícím ■dy dobu, kdy skrovná hrstka pramenu nedává valné příležitosti k drobno-iaíbě, jsou sice partie velmi rozvlekié, jako vylíčení válek markomanskýcl; snížek kmenů českých s říší franckou, nebo kapitola o synech Boleslava II.. st tu však přece snaha ovládnout! celek piomySlcnou komposicí. Spisovatel -■ ovšem v doslovu k dílu tomu sám přiznává, že mu pří počátku tisku »ne-iplilo ani ve snu připadnout!*, že by kniha měla tak vzrůsti, ale tento u knih •■nthetických vskutku neobvyklý způsob tvoření díla mezi tiskem vymstil > dokonale teprve při druhém svazku, v němž vylíčení stopadesáti let vy- istlc na dvanácte set stránek. Zde se spisovatel jeví jako hy v zajetí nahroma-I-ného materiálu a zapomíná, že prvním příkazem historiografickým jest vý-jr ihematu úmerný. S novými otázkami sice k pramenům nepřistupuje skoro ifcde. ale problémy, které monografická literatura nadhodila, řeší všechny beze slevy, a ježto od druhé polovicu XI, věku kroniky isou bohatější. roste také objem jeho kapitol. S jakou únavnou podrobností jsou v druhém svazku probrány vzájemné zápasy vnuků Břetislava I. proto, že Kosmas v posledních částech práce své jest povídavější, jak svědomitě jsou registrovány všechny válečné zběhy doby Jindřicha IV. proto, že německá literatura monograikká pro ně snesla mnoho zpráv! V práci spějící od sešitu k sešitu mizí namnoze veškeré umělejší členění látky a zbývá annalistickč vypravování v prostém pořadu časovém beze spojování událostí ve skupiny sottnáležné. Tak k roku 1167 na př. čteme nejprve o smrti biskupa Daniele, pak o delším pobytu císařově na severu Alp, k němuž jako bludný kámen se pojí ojedinělá úvaha o Slovanech polabských. Bez přechodu pak mluví se o obsazení stolec salcpurského českým kněžicem Vojtěchem, ale nit ta nepokračuje dále, nýbrž jest prorvána výpočtem některých nových ústavů duchovních v Cechách, zmínkou o smrti bratra Vladislavova Jindřicha a vypravováním o zabití Vojslavově. Teprve pak pokračuje záležitost salcpurská, ale vylíčení výpravy do Polska ji znova proráží a tak jde stránku i za stránkou sled různorodých příběhu, jen vnějším způsobem spiatý jako ne- } konečný maeander v dlouhé ruční práci. Jak to s sebou nese náhodná zmínka \ v pramenech nebo prostá současnost, v řáděny jsou mezi válečné a dynastické j příběhy jednotlivé drobty inonasteriologieké nebo exkursy .genealogické a pro \ samé stromy uniká les. j V namáhavém pochodu od kontroverse ke kontroversi vypravování vlastni i rozvinuje se velmi těžkopádně, Novotný miluje složité věty, mnohokrát do sebe * vsunuté, a restrikce, v nichž levice odnímá to, co dala pravice. Na jednom místě mluví s nechutí o těch dějepiscích, »kdož nad odbornou práci cení vzletné mhtvení«, a čtenář jest mu jistě vděčen, že sám odolal zpravidla takovým svodům, nebof některá lyricky nebo patheticky vzrušená místa v knize tu ► a tam rozsetá nejsou vskutku šfastna. Tak stručné epilogy při smrti některých | panovníku, udílející dobrou nebo špatnou censům, nebo moralisující arabesky, jako jest úvaha o celkovém rázu XII. věku, přesně k roku 1100 položená. Než to jsou výjimky; jinak v knize se skoro nepoikáváme s náběhy ku přehledným souhrnům větších skupin událostí, měřených jednotným zorným uhlem. Celkový názor spisovatelův na naše starší dějiny v knize neni nikde soustavněji j vyložen, ani v úvodu se tak vlastně neděje. s Neveliký •úvod, předeslaný prvním kapitolám, obírá se ovšem periodisací f dějin českých, tedy otázkou, která vskutku dějepisecky pojata, dává dobrou f .příležitost k vyloženi hlediska, s něhož auktor posuzuje logiku našeho dějin- f něho vývoje a jeho hlavní stupně. Vskutku N. uchopil se jí suše technickým Í způsobem. Nastíniv přehledně dosavadní pokusy o děleni dějin českých, při I1 čemž se bohužel ani nepokusil o stručnou formulaci základních východísk Pa- lackého, přičlenil k tomu jen s krátkou motivací své zásady periodisační. Že jim nepřikládá sám veliké váhy, jest zřejmé z toho, že v disposicích, učiněných o celém díle, rozdělil zpracování střední doby (zaujímající dobu od 1346 až 1627) mezi tři spolupracovníky, což ovšem jednolité pochopení tohoto vývojového stadia jistě ztíží. I Nevyslovil-li tedy N. svého názoru na starší dějiny české souhrnným zpú- | sobem, neznamená to, že by ho vůbec neměl a aspoň v některém směru při po- I Mízování otázek konkrétních neprozrazovai. Platí to zejména o poměru národa I českého k římské říši středověké. Jest známo, že se starší škola české historie I . v XIX. věku snažila závislost české země na říši, v které viděla jen trpké zlo, j pokud možno zmenšovati, že popírala ráda její právní podstatu a sympathi- povala s každým pokusem českých vládcu o setřesení této závislosti. Novotný stojí na opačné sírane prkna. Nevěří již v an ti thesi demokraticko-idyllického Slovanstva a ieudálně-dobývačného Ncmecíva a proto jeví se mu pravým dejinným štěstím kmene českého, že nalezl včas ve veliké budova svaté říše vhodný přístřešek a ušel snáze osudu Slovanů polabských. Panovníci, kteří podporovali toto vrůstání Cech do kruhu německé říše, jsou mu pravé veliké zjevy našich dějin a knize Václav, podle slov jeho, ^zasloužil si, aby se stal národním svatým*, proto, »že již tenkrát dovedl pochopíti, co nám po tisícileté téměř zkušenosti dějinné patrno dnes*, totiž, že cílem politiky jeho prý bylo, *eo nejrychlejší podrobení se, říši pro zabezpečení dalšího klidného vývoje.* Bylo by možno zásadní růzností polabských i českých poměrů a analogiemi 7. dějin dánských, uherských a polských, opřiti odchylné nazírání na tuto domnělou nutnost jedině možného kulturního vývoje pro kmen český; bystřejšímu pozorovateli také neunikne souvislost stanoviska toho s některými politickými náladami doby přítomné, zejména s realismem let devadesátých, stejně jako názor školy Palackého o těch věcech souvisel vnitrně s tendencemi státoprávními. Důležitější však jest, že Novotný tíurto ideálem politické účelnosti příliš schematicky měří panovníky dávnověku, napínaje je na něm namnoze jako na Prokrustovč loži. Rozsah referátu nedovoluje toho podrobně dovozovali, ale jen poněkud kritické přečtení kapitol, o něž jde, je s to ukázati, jak násilně, často v přímém rozporu s výslovným zněním pramenů a se všeobecným charakterem doby Novotný odívá do těsného kabátu jakési positivní politiky svérázně postavy našich dějin od Mojmíra, o němž skoro ničeho nevíme, až k Břetislavovi I, jehož tažení do Polska a války s říší jsou zcela sólistický vráženy do rámce vylíčeného hlediska. Tvrdé postavy, jako Rastislav, jehož pád jásotem naplnil celou říši východoirunckou, drsný Svatopluk, nebo výbojní Boleslavové sunou se přes jeviště knihy jako opatrnicky přikrčené zjevy, jen z nutnosti nebo nedorozumění po zbrani sahající, a řadě jejich vévodí svatý Václav, opportunistický politik, tak rozumový a vyhýbající se »neužitečnému heroismuK. Také cele pochopení důležitých složek našeho vývoje kulturního, jako na př. slovanská liturgie, jest podmíněno hlediskem tím, jehož význačnou stránkou jest přílišný důraz na politickou teleologii. Nebof N. z úvah svých vylučuje zpravidla všechny jiné složky mimo vědomou politickou účelnost a státnickou vypočítavost. Prudké a nestálé afiekty citové, skutečné potřeby náboženské a jiná imponderabilita, jímž primitivnější člověk byl více podroben nežli člověk dnešní, nebere vúbcc dostatečně v počet a snaží se důsledně naší logikou ovládnout! pestré, často jako kaleidoskop se měnící vzájemné vztahy vůdčích osoh i tam, kde jest to možno jen za cenu vratkých dohadů. Kořenitá vůně dávne minulosti prchá v líčení jeho tím spíše, že si N. libuje v příliš častém užívání obratů, jež náladu doby jistě nevystihují, jako jsou na př. »návrhy programové*, xzměna kursu politického*, .systematická akce«, »reálni politik, povolující radikálním záchvatům*. Drsný ráz, starším dějinám českým vlastni, nenabývá lak dostatečné platnosti. Nelze tedy popříti. že z knihy Novotného k nám mluví zcela jiné pojetí celkové dějin českých, nežli bylo pojetí Palackého. Nové pochopování to však týká se jen některých stránek dějin našich a není při tom tak silné, aby ovládlo knihu jako pevně vytýčený pilíř, k němuž by ostatní detail byl účelně přičleněn. Táhne se spíše jako červená nit, zde onde znova do popředí vstupující v pestrém ornamentu politických podrobností, a nezabraňuje auktoroví, aby nehájil 17 některých podružných tvrzení školy Palackého proti německým historikům s konzervativností a vervou někdy až přílišnou. Mimo vytčený racionalismus v pojímání poměru Cech k říši a mimo negaci zásadního rozdílu mezi slovanskou a německou přirozeností opravdu nelze uvésti mnoho jiných stránek, v nichž by celkový názor Novotného na dějiny české byl zjevný. Hlavně také proto, že auktor se skoro důsledně vyhnul soustavnějším a k delším periodám hledícím výkladům o otázkách rázu obecného, jako by byly na př. vývoj moci panovnické a její poměr ke Kosinovým »comitcs«, vlivy nové mentality doby gregoriánske a první záchvěvy rytířské kultury západní v Čechách, poměr ň-'toravy a dílčích knížectví k celku, počátky magnátstva a vliv německých prvků ve správě zemské a jiné. O mnohých z těchto věci nalezneme v knize Novotného zajisté zmínky, ale jen jaksi per parenthesim a bez důrazného navázání jednotlivých episod na celkový vývoj národní. •Nutno přiznatt tedy, že práce proí. Novotného nepřináší obrazu starších dějin českých, který by by! plodem pojímání vskutku synthetickéSio. Pečlivým zřením ke všem podrobnostem upomína spíše na jmenované »Jahrbůcher der deutsciícn Oeschichtc«, a posuziijeme-li ji jako výkon takové revise dosavadního badání monografického, dlužno s povděkem zdňrazniti, že se její auktor vskutku nevyhnul žádné ze sporných otázek podrobných, probíraje v podivuhodné úplnosti v rozsáhlých poznámkách prameny i literaturu k nim hledící. Po stránce té kniha jeho jest štědrým darem naší odborné literatuře a každý historik český, o dějinách starších pracující, přijme zajisté s uznáním veliký výkon, další Jiráci podstatně usnadňující. Zároveň však také s částečnou lítostí, když si uvědomí, oč bohatějši mohl býii dar ten, kdyby obava před přílišným vzrůstem práce a snaha, zachovat! knize aspoň poněkud ráz díla všenárodního, nebyla atiktora vedla místy ke stručnosti, která se nesnáší s rázem podrobné, objektivní revise. Novotný sice uvádí všude velmi pečlivě, kdo o té které otázce psal, a odhaduje kriticky cenu jeho výkonu, zapomíná však často čtenáři vyložitt podstatu cizího názoru, s nímž sám polemisuje. Tak mluví na př. o dvojí škole české archaeologie, aniž uvádí, co je vlastně dělí; slyšíme ostré odsudky názorů Briicknerových o slovanských apoštolech, nikde však podstata jejich není souhrnně vyložena, a totéž piati o řadě hypothesí Peiskrových, Loser-ihových, Lippertových, Uhlirzových a badatelů jiných. V některých částech, tak na př. v kapitole o báječné době českých dějin, kterou Palacký tak krásně označil jako »chudá rozpomínání národa našeho z prvního jeho mládí, obvinutá o několik osobních jmen«, vypravování Novotného mění se vlastně ve sbírku polemických gloss, kterým plně porozumí jen ten, kdo by také ostatní literaturu propracoval. Ale i v jiných částech knihy proí. N. často řeší kontroverse jen kategorickým odmítnutím cizích míněni bez podrobné motivace, kterou si jistě vypracoval, ale z ohledů na rozsah knihy potlačil. Takovou dlouhou řadou rozsudků prostě položených, práce nabývá místy rázu posledního soudu nad výkony historiků dosavadních a kritického čtenáře překvapí při tom zvláště to, že otázkám poměrně podružným, jako jest na př. regnum Vannianum, domnělý pobyt Longobardů v Cechách, četné pdrobnosti z výprav válečných nebo malé záhady rodopisné, jest popřáno bohatých exkursů, kdežto otázky významu zásadnějšího se rozhodovaly stručněji, není-H'vůbec výklad jejich přislíben až do budoucna. Platí to zejména o některých kontroversích z dějin právních a společenských, o nichž níže bude ještě zmínka, ale také o otázkách, jako jest spor o pořad legend svatováclavských a zejména o legendu Kristiánovu. Od obievti Vida Českd, roč.I., 1914 N. sestavuje velmi pilně zprávy o klášteřích a kostelech, o umělecké činnosti v Cechách, o kronikářích a obchodních stycích, ale nesnaží se s dostatek o to, aby tyto jednotlivosti spojil v jedno skutečnou dobovou atmosíérou a uvedl je ve styk s obdobnými zjevy všeevropskými. Někdy zdá se, jako by se zcela zásadně vzpíral užívání srovnávací methody. Není pochybnosti o tom, že pokus Palackého, aby vystihl slovanské řády v Cechách shledáváním podobných zjevit u jiných kmenů slovanských, měl stránky stinné, ale úplné opomíjení srovnávacího postupu vede ke zbytečnému agnosticismu a nutí k úplnému odmlčení se o původní vzdělanosti slovanské vůbec. A s tím se setkáváme v knize Novotného, kde celá otázka jest vyřízena stručně tvrzením, že mezi primitivními řády Slovanů a Germanii nebylo podstatného rozdílu, než že prostý stav u Slovanů trval déle a že původní vlast slovanská měla v ohledu tom vliv rozhodující. Ale obrazu toho prostého stavu se nám v knize vůbec nedostává. Význačné jest také, že přes zásadní negaci stanoviska Palackého N, nevymanil se v mnohém směru z jeho herderovsko-libcraiistických předpokladu o původní selské demokracii slovanské a o její souvislosti se vznikem pozdějších řádu stavovských. Někdy se zdá, jako by tradicionální představy o společenských řádech slovanských v Čechách, jak je načrtl Palacký, jen ozdoboval novými, částečně dosti dobrodružnými dohady, jako jest představa, že dvojvrství smrdů a pastevců u nás bylo zjevem obecným a že extensivní zdaření ještě v XI. věku bylo velmi rozšířeno. Také způsob, jakým chce rozlišiti přesně pojmy re jí i o a provincia, tvrzení, že svobodné selstvo v XI. a XI!. věku hynulo konkurrenční agrární velkovýrobou velkostatků, nedosti střídmé užívání pramenů XII. věku pro obraz doby Boleslavů a jiné jednotlivosti jsou methodicky na potaženou-O nedostatečném vžití se do ovzduší XI. a XII. věku svědčí také výroky, jimiž se hodnotí zápas impéria a papátu, výroky, z nichž čiší předsudky toho mělkého liberalismu, kterým německá vlastenecká šWa doby Giesebrechtovy měřila dějiny církevní. Úsudek o těchto partiích knihy zní tedy zřejmě nepříznivě, referent však právě proto zdůrazňuje znova, že nemíní tím nikterak zlehčovat! celek vykonané práce, práce po mnohých stránkách vskutku cenné. Lituje jen, že toto úžasné množství obětavé snahy vědecké nenabude zcela platnosti proto, že badatel si předem neuvědomil, jak dílo synthciické má zcela jiné zákony tvárné než sebe rozsáhlejší monografie. V dějepisné literatuře polské veliké úctě těší se práce Balzerova o genealogii Piastň; kdyby Novotný z knihy své vyňal všechny vývody genealogické, jež bohužel nejsou v ní dosud přehledně shrnuty ani v stručný rodokmen, vzniklo by dílo Balzerovu ne nepodobné. Podobně kdyby v organický celek spojil svá badání o vývoji kostelů a klášterů za starších -i Přemyslovců, vznikla by pro nejstarši dobu hotová Bohemia sacra, jaké ještě nemáme, a tak bychom z obou svazku »Dějin českýche mohli vytvořiti celou řadu užitečných monografií k dynastickým a politickým dějinám země, které v jediný celek jsouce slity a vzájemně se prostupujíce, přece netvoří díla jednotného. Práce Novotného ostatně jest první část veliké publikace o dějinách českých od nejstarších do nejnovějších dob. jejíhož vydávání nakladatelství Laichtrovo se podjalo. K programu, který sbírce té Novotný předeslal, lze připojit! jen přání, aby části jednající o dějinách novějších, nebyly snad násilně zkracovány proto, že kapitoly jednající o starším středověku tak neočekávaně vzrostly. Novotný sice předem připravuje na cosi takového, tvrdě, že doba nejstarši, kde vše jest sporné a kde splet" kontrovers poutá krok dějepiscův, žádá probrání obšírnějšího nežli doba novější, od doby husitské počínajíc, kde prý poměry jsou jasnější. To by snad bylo možno tvrditt jen s hlediska politické chronograiie, neboť otázky z oboru dějin ústavních, hospodářských a duchovních v dobách novějších skýtají rovněž dlouhou řadu záhad a zaslouží si, jsouce vlastní podstatou vrcholných krisí našeho národa, jistě podrobného oceněna ve veliké souhrnné práci, které lze přáti z plného srdce zdaru a rychlého postupu. j. Šusta, KAREL TŮMA, Královský reskript ze dne 12. září 1S71 a jeho význam pro naše státní právo. »Knthovna historická a kulturní*. Číslo ? Nakladatel J os. R. Vilímek v Praze. Rok ? Str. 65. Cesia 1.50 K. Jest obecně známo, že město Praha v roce minulém vypsalo cenu na nej-iepší historické vypsání významu reskriptu zářijového z r. 1871; jednou z prací, ucházejících se o cenu tu a poctěnou čestnou odměnou, jest studie Tůmova, vydaná místo o výročí reskriptu, jak bylo zamýšleno původně, v den sedmdesátých narozenin auktorových (k 6. září 1913). Jest ovšem pravda, že podle podmínek, stanovených porotou, bylo třeba vylíčit! »stručně« právní postaveni království českého k ostatním zemím habsburským od Marie Terezie až po vydání reskriptu, než výklad vlastní, jak už dané tliema praví, měl se týkati vylíčení událostí roku 3S71; »pokud možno podrobně vypsati sluší bezprostřední dějiny reskriptu," praví se v podmínkách výslovně. A zatím? Auktor, routinovaný bez odporu žurnalista, podává novinářským slohem všeobecně známé udátosti politické od roku 184£> tak, že cituje na př. z J. NI. Černého »Bojc za právo* celé strany dokumentů každému snadno a lehce přístupných. Tím stalo se, že příběhy, které předcházely před rokem 1871 a které měly býti vlastně toliko úvodem, tvoří u Tůmy jádro vypravování, kdežto vylíčeni roku 1871 věnováno všeho všudy 12 stran, z nichž skoro celé dvě zabral text reskriptu. Alt ten jest ui uveřejněn nepřesně, obsah tmidamentálek není ani naznačen, o sněmování moravském, tak významném, není ani zmínky, pomlčeno úplně také o volebním a národnostním zákoně, veliká rada korunní odbyta krátkou větou, nestal se ani pokus o vylíčení příčin, které vedly ke zmaru vyrovnáni atd. Neuspokojuje ani oceněni reskriptu resp. vylíčení jeho významu pro české státní právo, které slibuje přece auktor v záhlaví spisu. Podle podmínek soutěže práce měla býti sepsána »sice přísně v ě d e c ky, leč zároveň slohem prostým, všeobecně srozumitelným*. O původní práci vědecké v knize Tůmově lze těžko mluviti, a toho, zdá se mi, neměl auktor ani na mysli; jemu šlo patrně jen o populární zpracováni a podáni, ale ani sloh nelze nazvati »prostým« ani ^všeobecně přístupnýma (co znamená na př., že